úterý 2. února 2021

Vendeta 10: Vzkříšené vzpomínky

Poznámka: tato kapitola je věnovaná Regulusovi Blackovi, chlapci, který obětoval svůj mladý život v boji proti Voldemortovi. V kánonu byl tento nesmírně odvážný hrdina nedoceněný a zapomenutý. Nejsmutnější na tom je, že Sirius se nikdy nedozvěděl o Regulusově oběti a statečnosti. Zemřel s vědomím, že jeho malý bráška byl Smrtijed a zemřel při práci pro Pána zla. 😪 Chtěla bych vzdát hold této v knihách nespravedlivě opomíjené postavě alespoň v této mé povídce. 💛  





10. část
Vzkříšené vzpomínky


    Děs, snoubící se s hrůzou, mě opět stahují do svého lože, aby bez lítosti obcovaly s mou bohem zatracenou duší, odsouzenou na doživotí k pekelným mukám. Okřídlený démon, zlověstně mě doprovázející mou poutí peklem, se živí mým zuboženým tělem, tu a tam si ze mne ukousne kus lidského masa, které mi v příšerných bolestech opět dorůstá. Žebra se mi lámou pod tíhou mých pozemských hříchů, které si táhnu na svých ramenou jako kříž. Zoufale hledám cestu ven z pekelných plamenů, pohlcujících mě ve svém ohnivém tanci, cítím odpudivý pach vlastního spáleného masa, který mi způsobuje nevolnost. Vzpomenu si na děsivý varovný nápis nad pekelnou branou, než jsem jí prošel: Naděje zanech, kdo skrze mnou ubíráš se, není cesty zpět...

    S výkřikem jsem se posadil v posteli. Byl jsem zpocený hrůzou a chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval z toho trýznivého snu. Už je to dlouho, co se mi zdál naposled. To bylo ještě v dobách, kdy jsem měl na rukou krev. Již několik měsíců jsem ale nikoho nepřipravil o život a moje zkažená duše, neživená zabíjením, neměla v sobě dostatek temnoty, aby pykala v pekelném ohni za můj krutý způsob života. Nevím, co vyprovokovalo její opětovný návrat. Připomenulo mi tím snad mé vlastní podvědomí, abych pokračoval v přerušeném úsilí zjistit, co se tenkrát, když jsem měl naposled tuto vidinu, stalo? 

    Při našich pravidelných pátečních setkáních s Luciusem jsem se ho nikdy nezeptal, jestli ví něco nového o Regulusovi, ty vzácné chvíle patřily jenom nám dvěma a ničím jsem je nechtěl narušit. Jsem si jistý, že i Lucius byl nesmírně rád, že jsem ho přestal obtěžovat těmito záležitostmi. Už půl roku nemám od Reguluse žádné zprávy a jelikož on by si jistě našel způsob, jak se se mnou spojit, kdyby mohl, předpokládám, že je buď uvězněný, anebo mrtvý. 

    Bylo mi jasné, že po téhle noční můře už neusnu. Vstal jsem, osvěžil jsem se ranní sprchou a nalil jsem si sklenku skotské. Do snídaně je ještě daleko a já jsem nutně potřeboval něčím vzpružit. Zrak mi zalétl k obrazu nad krbem. Lucius II. Nepravý, jak jsem si v duchu pojmenoval Luciusovu podobiznu, seděl ve svém křesle a tvrdě spal s hlavou opírající se o levé rameno. Pousmál jsem se. Je to sotva pár hodin, co jsem neochotně opustil teplou postel na Manoru a zanechal v ní vyčerpaného, ale spokojeně se usmívajícího Luciuse I. Dokonalého.  

    Sedl jsem si do křesla, zády k obrazu, abych mohl přemýšlet a nebýt u toho rozptylován, a v myšlenkách jsem se přinutil vrátit se ke svému dnešnímu snu. To, co se v něm opakuje, se neděje bez příčiny. V moudrých knihách jsem četl, že paměťové kouzlo se dá silou vůle zrušit. Jsem dost silný, aby se mi to povedlo?

    Zavřel jsem oči, hluboce jsem se koncentroval, jako při meditaci, a zaměřil jsem všechny své myšlenky na původ svých snů. Během pár minut naprostého soustředění jsem se ocitl v jakémsi transu. V mysli se mi začal odvíjet film, na jehož začátku jsem opět prožíval dnešní noční můru. Pak jsem se pozpátku přes ostatní děsivé sny, které jsem si pamatoval, posouval zpátky do minulosti. V posledním - vlastně v tom úplně prvním - snu jsem uslyšel odříkat prastaré zaříkadlo stvoření. 

    Tady mé vzpomínky končily, za nimi jsem narazil na silnou hradbu paměťového kouzla. Klíčová vzpomínka byla spoutaná hluboko uvnitř. Něco ji svazovalo a ona nebyla dost silná, aby se vymanila, jenom sebou házela, jak se zoufale snažila dostat se na svobodu. Útočil jsem na obrannou zeď své vlastní paměti, a pak se v ní objevila malá skulinka. Silou mé nesmírné vůle se narušená bariéra zbortila a paměťové kouzlo Pána zla se prolomilo. Uvězněná vzpomínka začala pomalu vyplouvat z hlubin mé mysli, prodrala se na povrch, zhluboka se nadechla a nasála kyslík. 

    A pak se mi před očima bez varování zjevila moje vlastní smrt*. Roztřásl jsem se po celém těle. Opět jsem živě prožíval onen úděsný okamžik, když mi Mistr rozerval moji duši na dva kusy. Slyšel jsem svůj vlastní hlas vyslovovat kouzelnou formuli pro uložení viteálu a vyděšeně, a zároveň fascinovaně, jsem v mysli sledoval, jak jednu část mé roztržené duše uchovává Pán zla přímo v sobě. 

    Prudce jsem otevřel oči, to poznání mi vyrazilo dech. Zděšeně jsem si uvědomoval, co se to teď odehrálo za mými zavřenými víčky. Četl jsem o této nejčernější magii ve starých zakázaných knihách, ale nikdy jsem nezatoužil praktikovat to, cena za nesmrtelnost je až příliš vysoká. 

    Nemohu zemřít. Alespoň do té doby, dokud Mistr žije. To on je mým živoucím viteálem a schránkou pro polovinu mé duše. Ta druhá, zemřelá, už bloudí peklem a já prožívám její strašlivé utrpení ve svých živých snech. Je zcela pochopitelné, proč mi Pán zla vymazal tuto vzpomínku. Je příliš kompromitující, kdyby se někomu povedlo dostat se mi nitrozpytem do hlavy. 

    Několik minut mi trvalo, než jsem vydýchal to, čeho jsem byl svědkem. Musel jsem ale pokračovat dál. Vrátil jsem se v myšlenkách k událostem toho dne, který předcházel mé ztrátě paměti, i když jsem tušil, že šokujícím odhalením ještě zdaleka není konec. 

    Skvělý sex s Regulusem. Ten si pamatuji do všech detailů. Postkoitální romantické něžnosti, na které si Regulus vždycky potrpěl. A pak ta jeho osudová věta. Už nechci sloužit Voldemortovi. Moje marná snaha rozmluvit mu to versus jeho nezlomné rozhodnutí už nebýt Smrtijedem. Prozrazení jeho šokujícího zjištění. Přišel jsem na způsob, jak oslabit moc Pána zla. Dojemné loučení, jako by tušil, že se už nevrátí. A poslední slova, která jsem kdy od něj uslyšel. Musím si ještě něco ověřit. Pokud se mi to povede, budeme moci Pána zla porazit. Klukovský úsměv, podmanivé oči a něžný polibek - moje poslední živá vzpomínka na Reguluse. 

    Pak už si nic nepamatuji. Byl jsem frustrovaný z toho, že se mi možná nikdy nepovede zjistit, co se tenkrát stalo a Regulusův odkaz bude navždy ztracen. Kdybych jenom našel způsob, jak se setkat s Kráturou. Měl pro mne důležitý vzkaz od Reguluse a on jediný znal odpovědi na mé otázky. Jenomže do domu Blacků už nesmím nikdy vstoupit a skřítek sám nikdy nikam nevychází, pokud mu to jeho pán neporučí.

    "Kráturo!" vyřkl jsem v beznaději a zabořil jsem tvář do dlaní. 

    Někde blízko se ozvalo tiché prásknutí.

    "Pán mě volal?"

    Leknutím jsem otevřel oči. Přede mnou stál shrbený Regulusův domácí skřítek. "Kráturo? Co tady děláš?" zeptal jsem se, nevěříc vlastním očím.

    "Volal jste mne, pane," odpověděl pokorně.

    "Ano, ale jak to, že jsi mě poslechl?" 

    "Pan Regulus mi to přikázal."

    "Regulus?" Srdce mi poskočilo radostí. Regulus žije! Rychle jsem se zvedl z křesla. "Kráturo..." Zarazil jsem se a pohlédl jsem na obraz nad krbem. Jak jsem tušil, Lucius II. byl vzhůru a natahoval uši, aby zaslechl každé naše slovo. "Zmiz!" rozkázal jsem mu. Uraženě si odfrkl, zvedl nos vysoko nahoru a s povýšeneckým výrazem opustil rám. Otočil jsem se zpátky ke skřítkovi a naléhavě jsem zašeptal. "Kráturo, musím se sejít s Regulusem. Teď hned!" 

    "To nepůjde, pane," zavrtěl hlavou a oči se mu zaleskly slzami. "Pan Regulus zůstal v jeskyni."

    "V jaké jeskyni?" nechápal jsem. 

    "V té, ze které jsem vás zachránil," vzlykl.

    Na malý okamžik, kratší než záře blesku na obloze, se mi v hlavě objevil záblesk temné, ponuré jeskyně, odrážející se na černé hladině jezera. Po zádech mi přeběhl mráz. Pomalu jsem se posadil do křesla a zahleděl jsem se skřítkovi do jeho staré, utrápené tváře.  

    "Kráturo, chci vědět, co se stalo," řekl jsem tiše. Okamžik pravdy, po kterém jsem tak dlouho pátral, mám na dosah ruky a najednou se té pravdy bojím. Skřítek poslušně přistoupil ke mně blíž, chytil mě za obě ruce a upřeně se mi podíval do očí. Jeho černé zorničky se začaly velkou rychlostí přibližovat a zvětšovat, až mě úplně pohltily jako bezedná propast.

    Ocitl jsem se na malém ostrůvku uprostřed obrovské vodní plochy. Regulus stál nad kamennou mísou, naplněnou jakousi tekutinou, ze které se linulo slabé fosforeskující světlo. Úporně o něčem přemýšlel, v pobledlé tváři se mu strašidelně míhaly světelné stíny. Vyzkoušel nad mísou několik složitých kouzel, které ale zjevně nefungovaly. Nakonec se pokusil vylít lektvar z mísy ven. Obsah mísy se začal okamžitě zase doplňovat. 

    "Nezbývá, než to opravdu vypít," stiskl s nelibostí rty a otočil se ke svému skřítkovi. "Kráturo, dobře mě poslouchej, je to velice důležité," promluvil smrtelně vážně. "Netuším, co se mnou ten lektvar udělá, takže ti dám příkazy teď, dokud uvažuji rozumně a jsem při smyslech. Pokud by se něco zvrtlo a já bych nebyl schopen svůj úkol dokončit, přikazuji ti, abys to dodělal za mne. Až vypiju všechen ten lektvar, vezmeš ze dna medailonek Pána zla a místo něj tam hodíš tento." Sundal z krku masivní stříbrný amulet a vložil jej skřítkovi do ruky. "Ten pravý medailon uschováš jako oko v hlavě, vrátíš se domů a předáš ho Severusovi. Řekni mu, že ho musí za každou cenu zničit! Jemu jedinému řekneš, k čemu tady došlo, nikomu jinému z rodiny nic neprozradíš. Rozuměl jsi?"

    "Ano, můj pane," ozval se Kráturův roztřesený hlas.

    "Pokud by se mi něco stalo a já bych tady zůstal," hlas se mu nepatrně zachvěl, ale nedal najevo strach, "přeji si, aby se tvým novým pánem stal Severus Snape. Služ mému příteli stejně věrně a oddaně, jako jsi doteď sloužil mně. Děkuji ti, Kráturo," dřepl si a objal svého vetchého domácího skřítka. 

    Krátura tiše vzlykl, ale neodvážil se svému pánovi rozmluvit, co se chystal udělat.

    Regulus opět přistoupil k míse. Vytáhl z kapsy hábitu malou černou krabičku jako na šperk, přiložil si ji ke rtům a na okamžik zavřel oči. Pak si ji opět schoval do kapsy, nabral si do sklenice lektvar a odhodlaně se napil. Nic se nestalo. Teprve po třetím doušku se jeho pohledná tvář najednou znetvořila bolestivou křečí a on se zapotácel, kdyby se rychle nechytil kamenné mísy, spadl by do jezera. Vzpamatoval se a opět se napil, polykal další a další doušky z poháru, i když mu podle jeho gest a výrazů působily nesmírnou bolest a utrpení. Mnohokrát se zdálo, že už to vzdá, ale jeho nesmírná vůle splnit svůj úkol byla obdivuhodná. Pil a trýznivě u toho naříkal jako raněná laň, po tváři se mu kutálely obrovské slzy, ale nevzdal to, dokud všechen lektvar nevypil. Teprve pak se mu podlomila kolena a skácel se na zem, kde zůstal bezvládně ležet a těžce oddechovat, jako by mu na plicích seděla všechna tíha světa.  

    "Kráturo... vyměň medailonky... rychle..." Každé slovo, které ze sebe s obrovskou námahou dostával, mu způsobovalo muka. 

    Skřítek poslušně vyndal ze dna mísy původní medailonek a místo něj tam vhodil ten falešný. Mísa se během pár vteřin opět zaplnila až po okraj lektvarem a pohřbila nepravý amulet na samém dně.

    "Pít." Regulus neslyšně pohnul vyprahlými rty. "Vodu," prosil zoufale. S Kráturovou pomocí se začal namáhavě plazit ke břehu černého jezera. Naklonil se nad vodní plochu, nabral do dlaně vodu a hltavě hasil žízeň. 

    Klidná hladina se najednou rozvířila a začala bublat, jako by se vařila. Z hlubin se vymrštila mrtvolně bílá ruka a pevně sevřela Regulusovo zápěstí. Regulus volnou rukou hmátl po své hůlce a vypálil po ní kletbu. Ruka ho okamžitě pustila, zkřivila v křeči prsty jako pařáty a s hlasitým žbluňknutím zmizela pod hladinou. Hned nato se z vody vynořily další dvě ruce a popadly ho za celou paži. Regulus se zuřivě snažil vyprostit z ocelového sevření, ale tvor, kterému ruce patřily, ho začal nemilosrdně stahovat do vody. Regulus byl příliš oslabený, aby se mohl dostatečně bránit. Hůlka mu vypadla z ruky a zmizela v hlubinách jezera. 

    Na hladině se začaly hemžit další a další mrtvé ruce, sápající se po něm jako chapadla chobotnice, a z vody začali na břeh vylézat neživí a utopenci, najednou jich tady byly desítky. Snažili se stáhnout do jezera nejenom Reguluse, ale i nebohého skřítka. Regulus se statečně bránil, ale proti přesile nemrtvých neměl pražádnou šanci. 

    "Kráturo, uteč!" stačil ještě vykřiknout, než se nad jeho tělem, uvězněným v chumlu neživých, zavřela černá hladina. V příštím okamžiku mu plíce zaplavila chladná voda a on svůj zoufalý boj o život prohrál. Záplava mrtvolně bílých rukou se hned poté jedna po druhé stáhly zpátky do vody, za několik okamžiků byla hladina jezera už opět tichá a klidná jako černé zrcadlo a nic nenasvědčovalo tomu, že nenasytné jezero právě zhltlo svoji další oběť.

    Řítil jsem se obrovskou rychlostí široce otevřenými zorničkami zpátky a v příštím okamžiku jsem opět hleděl do Kráturova nevýslovným smutkem staženého obličeje. Zhroutil jsem se do křesla jako stoletý stařec. Zavřel jsem oči a v naprostém šoku jsem vstřebával ty hrůzy, které jsem právě viděl. 

    Regulus je mrtvý. Zemřel ještě ten večer, co ode mne odešel. Jeho mrtvé tělo se nikdy nenašlo, protože spočívá na dně jezera. Miloval mě a já jsem mu jeho lásku nikdy nedokázal oplatit. Prožil jsem s ním jedno z nejhezčích období svého života a měl jsem ho opravdu rád. Už nikdy nebudu mít možnost říct mu to.  

    Cítil jsem, jak se mi do očí derou slzy a musel jsem silně stisknout víčka, aby se mi neskutálely po tváři. Na ruce jsem ucítil jemný dotek a otevřel jsem oči. Kráturův scvrklý obličej byl mokrý od slz a jeho oči, překypující zármutkem, vypovídaly o veliké bolesti ze ztráty milovaného pána. 

    "Tohle vám mám odevzdat, můj pane," promluvil přiškrceným hlasem.

    V jeho dlani se oslnivě leskl masivní zlatý medailonek, jeho víčko zdobilo několik smaragdově zelených drahokamů, vykládaných do tvaru písmene S, které připomínalo svíjejícího se hada. Čím může být tento amulet tak významný, že kvůli němu Regulus musel zemřít? Vzal jsem jej do ruky a zblízka jsem si jej prohlížel.

    Srdce se mi divoce rozbušilo, když jsem si uvědomil, na co se to dívám. Ten medailonek jsem už kdysi viděl. Na krátký okamžik jsem jej zahlédl ve Voldemortově vzpomínce, když mě kdysi učil umění nitrozpytu a nitrobrany**. Tenkrát jsem vůbec netušil, co to mladý Voldemort ukrýval do medailonku a nechápal jsem, proč se tak moc zlobil za to, že jsem to uviděl. Teď už to vím, a to poznání mě naprosto šokovalo. Ten medailon je schránka k uchování Voldemortovy rozpolcené duše a přísně střežené tajemství jeho nesmrtelnosti.

    Tak proto se Regulus obětoval. Chtěl oslabit moc Pána zla tím, že ho zbaví nesmrtelnosti. Až se amulet zničí a z Voldemorta se stane obyčejný smrtelník, bude možné ho porazit. Pevně jsem stiskl medailonek v dlani, až jsem cítil tu mocnou černou magii, která v něm divoce pulzovala. Kéž bych mohl tu prokletou duši, uvězněnou uvnitř, jednoduše rozmáčknout v dlani. 

    "Můj pane," ozval se tiše domácí skřítek. "Dovolíte mi odejít? Musím připravit snídani pro svou paní," poprosil pokorně.

    "Och, jistě, " procitl jsem z hlubokých myšlenek a pak jsem si uvědomil, že mě žádá o svolení. "Můžeš přece odejít, kdy chceš, ne?"

    "Pan Severus je mým novým pánem a nejvyšším zákonem pro každého domácího skřítka je rozkaz jeho pána. Krátura vám věrně slouží, můj pane," odpověděl hrdě a legračně se uklonil. 

    Byl jsem trochu vyveden z míry. Ještě nikdy jsem neměl svého vlastního domácího skřítka. Na druhou stranu, mohl bych toho využít. "Počkej ještě okamžik." Naklonil jsem se k němu, naše obličeje byly na stejné úrovni. "Co se mi tenkrát stalo, jak ses se mnou přemístil k Blackům?" zeptal jsem se ho rozechvěle.

    "Stáhli vás pod vodu, jako pana Reguluse, a já jsem vás vytáhl ze dna jezera, můj pane," odpověděl zamlženým hlasem. 

    Vyděšeně jsem na něj zíral. "Já jsem byl v té jeskyni taky?"

    "Ano, pane. Šel jste hledat pana Reguluse."

    Chvíli jsem nemohl najít slova, jak jsem se vypořádával s šokujícími informacemi. "Proč jsi mě zachránil a Reguluse ne?" vyčetl jsem mu zlostně. 

    "Pan Regulus mi rozkázal, abych utekl," zajíkl se skřítek zlomeně. "Vás jsem zachránil, protože jsem nemohl dovolit, abych přišel o svého dalšího pána."

    Ramena mi rezignovaně poklesla. "Omlouvám se, Kráturo. Děkuji ti, že jsi mě zachránil." Skřítek v rozpacích sklopil oči. "Nevíš, proč tam byl Pán zla? Jak se tak rychle dozvěděl, co se stalo?"

    "Nevím, můj pane. Bylo to velké překvapení i pro mou paní, když se tam objevil. Několik hodin byl s vámi zavřený v pokoji pana Reguluse. A pak všem oznámil, že žijete a že se stěhujete k panu Luciusovi. A mé paní přikázal, aby vás už nikdy nepustila do domu."

    Stiskl jsem rty. "Dobře, můžeš odejít. Pokud bych tě někdy potřeboval, opět tě zavolám. A Kráturo... je mi velice líto toho, co se stalo Regulusovi," dodal jsem tichým hlasem.

    "Mně taky, můj pane," řekl smutně. "Málem bych zapomněl..." Sáhl si pod špinavou košilku a vytáhl z ní hůlku. Moji ztracenou hůlku. Podal mi ji a přemístil se.

    Osaměl jsem. Svěsil jsem hlavu mezi ramena, silně mnou otřáslo vše, co mi Krátura prozradil. Jediné pozitivum na tom všem bylo, že jsem objevil slabý článek Voldemortova pevného řetězu moci. Dá se zabít, pokud přijdu na to, jak zničit jeho viteál. Jsem si samozřejmě vědom toho, že zabitím Voldemorta přijdu o svůj vlastní viteál. Jenomže já jsem o něj nikdy nestál.

    Jednu důležitou věc jsem ale pochopil. Co dělal v tom domě Pán zla. Utopil jsem se a když jsem zemřel, musel to nějak pocítit, vzhledem k tomu, že uchovává v sobě moji duši. Přišel, aby mě oživil. A když jsem byl v bezvědomí, nerušeně si prohlédl mé vzpomínky a vymazal mi všechny, které odkazovaly na zmrzačení mé duše, zajisté proto, aby odvedl mou pozornost od tajemství své vlastní nesmrtelnosti. Proto mě zbavil i vzpomínek na jeskyni, ve které ukryl svůj viteál. Nejspíš ví, že Regulus je mrtvý a věří tomu, že zahynul při pokusu přeplavat jezero a že Mistrovo tajemství zemřelo s ním. A proto mi zakázal vstoupit do Blackova domu, abych se nesetkal s Kráturou. Domácímu skřítkovi nevěnoval vůbec žádnou pozornost, pro něj to byl podřadný tvor, který nestál za to, aby se jím vůbec zabýval. Tohle všechno vysvětluje i jeho nenadálý zájem, abych bydlel na Manoru. Předpokládal, že když budu s Luciusem, zapomenu na Reguluse a nebudu pátrat, co se mu stalo. Velice chytrý tah, a nebýt mých děsivých snů, nejspíš by mu i vyšel.

    Hluboký smutek vystřídala odhodlanost. Blíží se čas, kdy Pánovi zla všechno to napáchané zlo krutě splatím. Regulusova smrt nebude zbytečná. Slavnostně přísahám, že se pomstím za Reguluse, za Luciuse, za sebe. Vyhlašuji lordu Voldemortovi vendetu!

    Vstal jsem a těžkým krokem jsem přešel přes místnost, mé zraněné srdce se vleklo pár kroků za mnou. Z tajného úkrytu v kamenné zdi jsem vyndal myslánku, přiložil jsem si ke spánku špičku hůlky a vytáhl jsem z hlavy všechny ty tíživé vzpomínky, které jsem dnes získal zpátky. Tady budou v bezpečí a už mi je nebude moct nikdo vymazat z hlavy. Včetně té nejhrůznější, která si nakonec přece jen našla cestu ven z mé zamčené paměti. Té, ve které jsem z loďky zahlédl na hladině jezera plout Regulusovu mrtvolu***. Ta vzpomínka byla tak děsivě živá, že jsem opět velice intenzivně prožíval ten svíravý strach, když mě mrtvý Regulus objal ve své milující náruči, něžně a láskyplně, jak to uměl jenom on, a velice jemně a citlivě mě začal stahovat do hlubin jezera. Nebránil jsem se mu, protože i ta smrt z jeho rukou byla nádherná.

    Nejděsivější na této vzpomínce není to, že to byl Regulus, kdo mě utopil v černém jezeře, ale kruté odhalení, že i po své smrti musí sloužit Pánovi zla, přestože paradoxně to, že už mu sloužit nechtěl, ho stálo život. Ani po smrti ho Pán zla nepropustil ze svých služeb a udělal si z něj nedobrovolného strážce jezera v jeho zvrácené armádě neživých.




příště nějaký hezký vzpomínkový flashback s Regulusem 💛






3 komentáře:

  1. Ďakujem aj a túto kapitolu. Regulus je veľmi zaujímavá postava, som rada, že si ho napísala. A je mi ľúto ako smutno skončil...

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Regulus je moje srdeční záležitost (samozřejmě až po Severusovi :D). Určitě to není poslední povídka s touto postavou. Děkuji za komentář. :)

      Smazat
    2. zbožnovala som čítať na lose regulusa so styx:D moja Top dvojka z celého losu

      Smazat