Naklonil jsem se přes okraj loďky a posvítil si hůlkou pod sebe. Snažil jsem se proniknout zrakem skrz vodu, černou jako inkoust, hustou jako lektvar. Na lesknoucí se vodní ploše se zrcadlil můj vlastní obličej.
Moji pozornost najednou upoutal nepatrný pohyb ve vodě. Pod loďkou proplul alabastrově bílý stín a za okamžik se objevil na druhé straně. Naklonil jsem se přes hranu loďky a hůlku jsem sklonil co nejníže. Světlo ozářilo obrysy těla, vznášejícího se těsně pod hladinou. Posvítil jsem utonulému do obličeje.
"Můj bože… Regulusi…" Ze rtů se mi vydral bolestný vzdech a hrdlo se mi sevřelo náhlými emocemi, když jsem pohlédl do voskově bílé tváře mého přítele.
Oči měl pokojně zavřené a rty, které mě vždycky tak něžně a jemně líbaly, byly bezkrvé a nafouklé. Kolem tváře, jakoby vytesané z bílého mramoru, mu v ostrém kontrastu jemně vlály dlouhé vlasy jako paprsky černého slunce. Hábit se na vlnách vznášel kolem jeho těla a prsty měl propletené na hrudi tak, jak to mívají nebožtíci v rakvích. Ve tváři měl poklidný výraz, jakoby spal a prožíval příjemný sen.
Najednou se jeho víčka prudce otevřela. Jeho nádherné uhrančivé oči, které mohly zaživa soutěžit s nebeskou modří, byly zastřené bílým mléčným závojem, slepé, mrtvé. Instinktivně jsem cukl dozadu, až jsem se v malé loďce málem převrátil. Rychle jsem nabyl zpátky jistotu a opět jsem se opatrně naklonil. V tu chvíli jsem si uvědomil, že loďka stojí na místě.
Natáhl jsem ruku, abych Reguluse vytáhl z vody. Nemohl jsem ho nechat tady shnít na dně jezera. Klidná hladina se najednou rozčeřila a jeho mrtvé ruce se vymrštily a draply moji paži. Začaly mě neuvěřitelnou sílou stahovat do vody. Překvapený a na smrt vylekaný jsem se v pudu sebezáchovy snažil vymanit z jeho silného sevření. Člun se povážlivě nakláněl a hrozilo, že se převrhne.
Vyděšeně jsem popadl hůlku a vyslal jsem kletbu, která mu utrhla několik prstů. Stisk povolil a už se zdálo, že se mu vysmeknu, když se z vody najednou vynořily další bílé ruce. Byly jich spousty a začaly se divoce po mně sápat, jakoby se o mne praly. Hemžily se na hladině jako hejno piraň, ožírajících kořist. Mrskal jsem po nich jednu kletbu za druhou a po každé zraněné ruce, která zmizela pod hladinou, se z vody vynořovaly další a další. Kterýsi z nejbližších nemrtvých chňapl po mé hůlce, vyrval mi ji z dlaně a zmizel s ní v hlubinách.
Vše se ponořilo do černočerné neprůhledné tmy. Přepadla mě vlna beznaděje a bezmoci.
Hejno nemrtvých těl, proplouvajících pod loďkou ji najednou převrátilo. Přepadl jsem přes její okraj a hladina jezera se nade mnou zavřela. Na kůži mě zastudila chladná voda. I přes tu tmu, která dole panovala, jsem rozeznal mrtvolně bílé obličeje, které se mi šklebily do tváře. Ledové jehličky mě jedovatě bodaly po celém těle, ale já jsem je nevnímal. V bublinkách jsem vypouštěl poslední zbytky vzduchu z plic, a pak už nebylo co vydechnout. Zadržel jsem dech. Hruď mě pálila a hrozila vybuchnout. Zoufale jsem se snažil vynořit nad hladinu a naplnit praskající plíce životadárným vzduchem, ale v sevření desítek hnijících rukou utopenců, stahujících mě na dno jezera, jsem neměl žádnou šanci dostat se ke hladině.
Nesmím, nesmím se nadechnout!
Regulus mě najednou něžně objal pažemi a sevřel ve svém náručí, tak, jak mě často zaživa láskyplně objímal, a pomalu mě začal stahovat do hloubky. Neměl jsem už sílu dál bojovat. Přestal jsem se mu bránit a nechal jsem se jím odnášet do temných hlubin jezera. Byl jsem smířen se svým osudem.
Nadechl jsem se.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář.