neděle 21. června 2020

Láska je zrádná děvka

Kritické situace můžou člověka v afektu dohnat k činům, kterých pak až do smrti lituje.
Autor: Styx
Hlavní postava: Tony Dolohov
Varování: smrtijedská válka, smrt, krev, bolest, tragické
Přístupnost: 15



Sedm smrtelných hříchů 
Hřích první
Hněv
 (lat. Ira) 
Nekontrolovatelné a neovladatelné pocity zuřivosti a vzteku vůči jiné osobě.


***

    Jsem elitní Smrtijed. Celý život jsem zasvětil uspokojování své touhy po vítězství, krvi a bolesti a tato práce mě dokonale naplňuje. Dal bych za to krk, že už při mém narození bylo vepsáno do Knihy osudu, že moje duše bude černá jako krkavčí brko. Takže když můj Pán po návratu z cest začal dávat dohromady svoji armádu, neváhal jsem ani minutu. Byla to moje životní příležitost. A nikdy jsem toho rozhodnutí nelitoval, přestože jsem si ve službě zlu tisíckrát sáhl až na samé dno svých sil, stokrát utekl hrobníkovi z lopaty a zranění a jizvy, které jsem v bitvách utržil, už bych ani nespočítal.

    Válka je moje holka. A silně mě vzrušuje.

    Tato poslední mise nám ale dává docela zabrat. Pořád se nám nedaří prolomit tu zatracenou obranu. Podcenili jsme ty parchanty z Řádu. Nikdy nás ani nenapadlo, že by se mohli spojit s mudlovskou chátrou, tak primitivní, ve zbrojení však neuvěřitelně vynalézavou. Kouzla a zbrojení, to je vskutku třaskavá kombinace.

    Našim úkolem je získat od nepřátelské strany jejich novou super zbraň. Jedná se o něco hodně významného, co by pomohlo Řádu vyhrát tuto válku. Něco, co nepřítel získal spojením kouzel a vyspělé vojenské techniky. Něco, čeho se musíme za každou cenu zmocnit a nedat nepříteli šanci zvítězit. Nebude to vůbec jednoduché. Vojenská oblast kdesi uprostřed pralesa, kde tu věc ukrývají, je přísně střežena a neproklouzne ani myš, aby ji nezaregistrovaly bezpečnostní kamery a čidla pohybu.

    V těsné blízkosti jejich zóny jsme si založili tábor, skrytý chránícími kouzly a několik dní pozorujeme jejich zvyky. Ze všech stran probíráme válečnou strategii, jak přelstít jejich důmyslnou obranu. Nakonec se za pomoci mnoholičného lektvaru jeden z nás infiltroval do nepřátelského tábora, zjistil potřebné informace a připravil nám půdu k útoku.

    Nemůžeme už déle čekat, Pán zla začíná být netrpělivý a tak Lestrange, nejvyšší velitel našeho oddílu, čítajícího kolem sta mužů, dnes ráno vydal rozkaz k vojenské akci. Za svítání jsme zaútočili.

    Zabít člena Řádu není pro Smrtijeda tak těžké. Zabít kouzly mudlu je dokonce hračkou pro malé děcko. Zabít ale tři sta mudlů, až po zuby ozbrojených arzenálem nejmodernějších zbraní, je už trochu problém. Ty krysy nedají svou kůži zadarmo. Naše kletby zabíjejí tiše a beze stopy jednoho po druhém. Jejich samopaly, granáty a bomby kosí Smrtijedy nechutně nehumánním způsobem a zanechávají po sobě pěknou spoušť.

    Nemohli jsme si dovolit vyhodit do povětří celý jejich tábor s rizikem, že bychom přitom zničili i zbraň, o kterou jsme bojovali. Lidské ztráty na naší straně čítají kolem dvou desítek mužů, zraněných nepočítaje. Válečnou kořist jsme sice zatím nezískali, ale povedlo se nám vyhladit polovinu vojáků na nepřátelské straně a několik členů Řádu a oslabit tak jejich obranu.

    Je nezvyklý klid, jako před bouřkou. Jsme unaveni. Lížeme si rány a do němoty chlastáme, abychom utlumili bolest ze zranění. Z polní ošetřovny se ozývá nervy drásající naříkání jednoho ze Smrtijedů. Nejspíš to bude Wilkes. Viděl jsem to jeho břicho, rozpárané jako jutový pytel a myslím, že vnitřnosti už nikdy neposkládá zpátky do břišní dutiny. Měl by možná radši dobrovolně zvolit smrt.

    Zasraná džungle. Nejsme zvyklí na toto nesnesitelné podnebí. Potím se jako prase a ani se nemám kde umýt. Smrdím špínou, potem a krví jak rasův pytel. Nesnesitelné horko nás mučí do úmoru, nestačíme odhánět dotěrný hmyz, přilákaný na naše otevřené rány a roznášející mezi námi tropické nemoci. Je zcela imunní proti všem mastem, které máme momentálně k dispozici. Snape by se měl konečně v teplíčku své laboratoře přestat flákat a vymyslet nějaký lektvar proti této havěti, když už se pokaždé dokáže vyvléknout ze špinavé práce v terénu.

    To napětí je k nevydržení. Tlacháme mezi sebou o děvkách a šukání, snažíme se tím trochu utlumit ten stres a nervozitu. Každý to napjaté čekání ventiluje po svém. Macnair s Nottem si navzájem obkreslují ostrými špičkami nožů Znamení zla. Z nedalekého stanu je slyšet tlumené slastné sténání. Merlin ví, jestli si to tam někdo spolu rozdává, nebo si jeden zoufalec dělá dobře. Nezajímá mě to.

    Zalezu si do svého stanu, kde je ještě asi o deset stupňů víc, než venku. Holýma rukama - nejsem přece žádný srab - si vytáhnu střepinu z granátu, zapíchnutou hluboko ve stehenním svalu. Naštěstí nezasáhla tepnu. Vždycky jsem si poradil sám. Ošetřím si ránu a vydezinfikuji ji tím, co je zrovna po ruce. Mou jedinou společnicí v tomto pekle. Skotskou. Syknu bolestí, pálí to jako sůl v oku. Loknu si pořádnou dávku z láhve na otupení bolesti.

    Už nemohu dál poslouchat to Wilkesovo kvílení. Popadnu láhev whisky a vyrážím ven, hlouběji do džungle, pryč od všeho. Potřebuji být chvíli sám. Sednu si pod vzrostlý kaučukovník, hledím nahoru do jeho koruny a opíjím se. Paprsky slunce probleskují mezi hustými větvemi a bodají mě do sítnice.

    To ostré světlo mi najednou připomnělo ji. Zavřu oči a sním o své lásce. O věčném světle v temnotě mého života, světlušce, která mi ukazuje cestu černočernou tmou. Nikdy jsem ani nepomyslel, že bych byl vůbec schopen milovat. Ona však s lehkostí motýla rozbila kamenný krunýř kolem mého srdce a usídlila se tam. Na věčnost. Obětoval bych pro ni vše, i svůj mizerný život. Bez ní jsem jen prázdná schránka bez duše.

    Změkl jsem. Vím to. Ale nedokážu s tím nic udělat. Láska přemohla i takového drsňáka, jako jsem já. I ten největší parchant pod sluncem má přece právo milovat. Jsem jenom člověk. I když ten nejhorší ze všech.

    Chtěl bych být s ní. Svírat ji pevně v náručí a vědět, že mi patří. Hladit ji rukou, která umí bezcitně zabíjet, ale i něžně laskat. Šeptat jí to, co jsem si myslel, že bych nikdy nikomu nedokázal říct. Vložit jí do dlaní své kruté srdce, které si uzmula pro naši lásku.

    Bolestně mě píchne v prsou. Ten hluboký stesk, ta touha po ní jako by mi na drobné úlomky rozervává hrudní koš. Už jsem ji neviděl celou věčnost. Stýská se mi, strašně moc. Jsem unavený. Už mám po krk toho zabíjení, chci domů. Za ní.

    Z ponurých myšlenek mě prudce vytrhne střelba. Musí to být nedaleko, nejspíš z našeho tábora. Tábora? Smrtijedi přece nepoužívají střelné zbraně! Nasadím si smrtijedskou masku ar ozeběhnu se zpátky. Uvnitř tábora se mi naskytne otřesný pohled. Za svůj život jsem viděl toho už hodně, ale taková jatka jsem ještě nikdy nezažil. Země je vydlážděná mrtvými, zakrvácenými těly Smrtijedů. Jak nás mohli, kurva, objevit?

    Není čas na úvahy. Ze všech stran na nás útočí mudlové s těmi svými nejmodernějšími zbraněmi jako roj agresivních včel, přinášejících smrt, v patách s bojechtivými bystrozory a členy Řádu. Prostorem sviští smrtonosné kletby a křižují se s rozžhavenými střelami. Vzduch je plný boje, válečného křiku a bolesti. Všude je cítit pronikavý pach krve a smrti.

    Náhle se země otřese v ohlušujícím výbuchu. Otevře se jako peklo a k nebi stoupá černý mrak, i ta blankytná obloha se barví krví. Slunce pohaslo a rozpoutalo se inferno. V táboře vypukla panika a ti, co přežili, zmateně pobíhají jako mravenci v rozdupaném mraveništi. Brodím se v krvi a bojuji o holý život. Vyhýbám se střelám, které hvízdají kolem mně. Dvě nebo tři z těch zbloudilých kulek schytám. Necítím je, adrenalin tlumí všechnu bolest, sotva si stačím uvědomit, jak se ta chladná střela během pár vteřin svého letu rozpálí do žhava. Necítím vůbec nic. Jen silný pud sebezáchovy dostat se z těchto sraček. Chcípneme tady. Vím to. Zkurvená válka!

    "Ústup!" zařve Rodolphus a jeho hlas zaniká v zoufalém křiku raněných a umírajících. Stahuji se z bojiště. Utíkám, zakopávaje každou chvilku přes čísi mrtvolu. Síly mě opouštějí, netroufám si odhadnout, jak dlouho ještě vydržím. Smrt stojí celou dobu vedle mne a číhá na mou osudnou chybu. Zabíjím se vztekem, krutostí a nelítostí a myslím přitom na svou lásku. Musím žít. Musím přežít tenhle masakr. Ne kvůli sobě. Kvůli ní. Ta víra mě drží při životě.

    Povedlo se mi stáhnout se hlouběji do džungle. Bořím se po kotníky v zapáchajícím bahně a odháním mraky tropického hmyzu, který ke mně přilákal pach potu a krve. Souží mě všudypřítomné nesnesitelné vedro, tak dusné, že se nedá ani dýchat. 

    Pozorně se zaposlouchám a napnu všechny své smysly. Bitevní vřava utichla a všude kolem se rozhostilo hrobové ticho. Dokonce i ptáci v korunách stromů utichli, jakoby chtěli vzdát hold mrtvým. Sundám masku a zběžně prohlédnu rozsah svých zranění. Usoudím, že z tohoto srabu bych se možná mohl vyhrabat. Už jsem na tom býval i hůř. Vyplivnu krvavou slinu a vytáhnu doutník. Po boji a po sexu si vždycky musím zakouřit. Ukousnu špičku, připálím si a s nevýslovným požitkem potáhnu do plic. Klesám na kolena na poraženou zem a zavírám oči.

    Chci myslet na něco jiného, než na boj, bolest a krev. Pod víčky se mi roztančí její obraz. Píchne mě v srdci, jako kdyby mi někdo do něj zabodl rozžhavenou jehlici. Nechci, aby můj život pořád visel na vlásku, nechci se věčně houpat na neviditelné oprátce smrti. Nechci už nikdy spát sám na bojišti.

    Rozhodnu se okamžitě. Kašlu na válku. Válka je zrádná děvka.

    V malém jezírku smyji ze sebe krev. Křišťálová voda se barví do ruda a zrcadlová hladina odráží cizí, uštvanou tvář. Rychle rozčeřím vodu. Opouštím toto peklo a přemísťuji se tam, kam skutečně patřím. Za mnou láskou.

_______


    Konečně ji svírám v náručí. Tisknu si ji k hrudi jako opičí matka své mládě. Položím si její hlavu na hruď a vdechuji jasmín z jejích vlasů. Ta její vůně mě vždycky zbavovala rozumu. A taky zábran. Jsem šťastný. Tak šťastný, jak jen mohu v této situaci být. Probírám se jejími dlouhými vlasy, proklouzávají mi mezi prsty a vlní se jako lány přezrálé pšenice.

    Vezmu její obličej do dlaní a pohlédnu jí do tváře. Je pobledlá jako světlo svící v prvních ranních paprscích slunce. Kočičí oči má dokořán otevřené a hledí do těch mých. Sladká ústa pootevřená, pobízející k polibku.

    Nikdy nezjistím, jaká ve skutečnosti je. Něžná i krutá. Zrádná i nevinná. Plamen i led. Poušť i déšť. Ďábel i anděl. Tisíce metafor bych mohl použít a nikdy bych nevystihl tu pravou. Ale jedno vím jistě. Je moje. Jenom moje. A nikdy nikomu nedovolím, aby mi ji vzal.

    Objímám její nahé tělo a cítím, jak je zkřehlá a studená. Položím ji do postele. Jemnou kůži na prsou má potřísněnou krví. Mojí krví. Rudé kapičky se třpytí na její bělostné kůži jako okvětní lístky červené růže, rozsypané po náhrobku z bílého alabastru.

    Zakryji ji přikrývkou a lehnu si vedle ní. Namáhavě vydechnu vyčerpáním. Síly mě opouštějí. Není divu. S tou zející ránou uprostřed hrudního koše odhaduji svůj pobyt na tomto zkurveném světě ještě tak na hodinu, a když bude bůh milostiv, možná vydržím i dvě.

    Zasténám. Bolí, bolí to tak, jako by mě zevnitř rozežírala kyselina. Cítím, že pomalu prohrávám svůj odvěký boj se Smrtí. Vnímám její přítomnost, ještě neodešla, mrcha. Čeká na mně v koutě.

    Opovrženě pohlédnu na Snapeovo mrtvé tělo na zemi u postele, v místě, kde ho zasáhla má smrtící kletba. Musel jsem ho zabít. Neměl co pohledávat v její posteli. Neměl vůbec co dělat v jejím životě. Zabil jsem ho s potěšením, s rozkoší. Vem ho ďas.

    Udělal jsem ale osudnou chybu. Neměl jsem tomu mizerovi dát šanci sáhnout po hůlce. Stihl se ještě bránit. Sectum... co? Další z jeho podělaných vlastních kleteb. Nezabila mě okamžitě, ale pomalu člověka rozežírá, dokud v ukrutných bolestech nezdechne. Smůla, že proti kouzlo už z něj nevymlátím.

    Ušklíbnu se. Jaký paradox. Přežil jsem tolik bitev, tisíckrát mi smrt sahala po krku a pokaždé jsem nad ní zvítězil a vysmíval se jí do tváře. Vždy jsem byl přesvědčený, že zemřu hrdinskou smrtí na bojišti. Nakonec mě dostane můj falešný přítel v mé vlastní ložnici. Jak stupidní.

    Ne válka. Láska je zrádná děvka, a má na svědomí moji smrt. Smrt nás tří. Nebýt lásky, ještě bychom všichni žili.

    Vezmu drobnou, milovanou ruku do svých dlaní a propletu její štíhlé prsty se svými. Jde to už trochu ztuha, začíná nastupovat rigor mortis*. Chci, abychom v okamžiku smrti byli spojeni. Aby se ani té Zubaté nepovedlo rozdělit nás.

    "Odpusť mi, moje milovaná..." šeptám naléhavě. "V té chvíli jsem nedokázal kontrolovat svůj vztek... nedokázal jsem ovládnout svůj hněv. Miluji tě a tys mě zradila. Nechtěl jsem tě zabít... přísahám... bůh mi je svědkem, že ne. Jsem nelítostný soudce... ale neměl jsem právo brát ti život. Smrt byla moc přísným trestem za tvůj hřích. Jenom svou vlastní smrtí se můžu vykoupit z toho, co jsem ti udělal."

    Hledí na mne rozšířenýma očima, jako by mně doopravdy slyšela. Ve vybledlých zorničkách se jí zračí překvapení, prosba, ale i strach. Jsou vyhaslé jako opuštěný krb. Ďábelský lesk, andělsky nevinný pohled, šelmovské plamínky, všechno, co jsem v nich miloval, vyprchalo do nenávratna. Zůstala v nich jen nevyřčená otázka. Proč?

    Ta zoufalá výčitka v jejích očích mě tíží jako železná koule na noze a ubírá mi zbytek sil. Naposled se zahledím do těch smaragdových duhovek, pak se dotknu prsty jejích dlouhých řas a navždy jí zavřu víčka. Hledím jí do tváře. Je nádherná. Bledá jako nebe před rozbřeskem, jakoby jen spala klidným spánkem. Zlaté vlasy jako paprsky slunce rozhozené na polštáři, pootevřené plné rty, skoro jako by je pobízela k polibku. Nemohu se nasytit toho pohledu. Je jenom moje. Až do smrti.

    "Odpusť mi, lásko... já tobě už odpustil." Mé vyprahlé rty se pokusí namáhavě zašeptat jméno, které jsem jí dal. "Mea... Aeterna*..."

    Naposled vtisknu polibek na její ztuhlé rty a z posledních sil si ji přitisknu v náručí. Vnímám ten chlad, sálající z jejího těla a cítím, jak mé vlastní teplo pomalu vychládá, jako by jej ze mně vysávala. Její nádherný obraz se mi pomalu začíná rozmazávat. Ač se snažím ze všech sil, nedokážu již dlouho udržet oči otevřené. Přesto jsem šťastný. Mé jediné přání se vyplnilo. Jsme spolu až do smrti a její spanilá tvář je to poslední, co ve svém zatraceném životě uvidím.

    Zavírám oči. Je mi zima. Malátně cítím, jak mě Smrt něžně bere do svého objetí a ačkoliv jsem tak děsně chtěl milovat a žít, jsem s ní smířen...


Epitaf

Omnes amores vulnerant, ultima necat.
(Každá láska zraňuje, poslední zabíjí)


KONEC



* Vysvětlivky:
rigor mortis (lat.) - posmrtná ztuhlost
Mea Aeterna (lat.) - moje Věčná



3 komentáře:

  1. 1 Neferet | 24. května 2010 v 17:04 | Reagovat Teda to bylo .... já nenacházím slov. Celou povídku jsem přečetla jedním dechem a hltala každé slovo. Styx gratuluju k další vynikající povídce. :)

    2 Narcisa | 24. května 2010 v 17:04 | Reagovat STYXULENKO moje zlatá, ty víš, že jak si tuhle povídku psala, že jsem se na ni těšila a zároveň se bála. V první řadě chci říct, že jsem strašně šťastná, že jsi ji začala psát a hlavně dopsala. Vím, jak to nebylo snadné. Nef má pravdu, ta povídka je nádherná. Možná trochu předvídatelná, ale přesto mě vzala za srdce a nejen za něj. Líbí se mi, jak ten děj tak pomalu plyne, a to jak je hnán dopředu Tonyho pocity. Nebo mi to tak aspoň připadá. Jo a taky to, jak je to celé hrozně osobní a intimní. Dlouho jsem odnikud nevypíchla, takže sem sprostě kopíruju tohle, protože tahle věta mě posadila na zadek: "Dal bych za to krk, že už při mém narození bylo vepsáno do Knihy osudu, že moje duše bude černá jako krkavčí brko." Ještě bych chtěla dodat, že přestože sprostá slova v povídkách odsuzuju, tady mi vůbec nevadily. Patřily tam a snadno se mi četly (v jiných povídkách se u nich vždy zadrhnu, jakobych se styděla na ně jen pomyslet).

    3 Styx | 24. května 2010 v 17:05 | Reagovat Nef, díky, moc mě těší, že tato pro mne velice osobní povídka se ti líbí. Dala mi opravdu zabrat, bylo pár okamžiků, kdy jsem myslela, že ji ani nedokončím Narcisko, děkuji ti, tvůj názor jsem si vždycky vážila. Ano, je to hodně osobní a hodně intimní. Vložila jsem do toho všechny své emoce a city, které se ve mně za poslední dobu nahromadily. Musela jsem je nějakým způsobem dostat ze sebe, jinak by mne udusily. Tak jsem je vložila do této povídky. Sprostá slova v povídkách taky odsuzuji, ale sem se naopak velice hodila. Povídka je o krutosti, bolesti, zlu, kam žádná sladká slovíčka nepatří. Naopak, člověk musí to napětí ventilovat tím, že použije sprosté slovo, nebo zakleje a hned se mu trochu uleví. Tony byl vystaven hodně extrémním situacím, jak na bojišti, tak později v ložnici a proto se nemazlil se slovíčky, nazýval věci pravými jmény. Mám velkou radost, že tě povídka vzala za srdce.

    4 Zuzana | 24. května 2010 v 17:05 | Reagovat Zabila si ich všetkých O_O ale chápem. Nebolo iné východisko, nech by to dopadlo všelijako ináč, vždy by niekto neskutočne trpel. Ale Severuuuus??? Zase umiera fňuk. To nezvládnem :( Do tejto poviedky si vložila toľko bolesti, že sa to len ťažko dá uniesť. Som rada, že si opäť stvorila takú nádheru. Strašne som sa zľakla, keď som sa po návrate z víkendovej dovolenky nedostala na Tvoje stránky,(tešila som sa na novú poviedku, ktorú si sľúbila ešte vo štvrtok) je mi to tak ľúto, že nefungujú. Dúfam, že sa ich podarí spraviť, bola by ich strašná škoda. Som rada, že som Ťa tu našla :-)

    5 Severka | 24. května 2010 v 17:05 | Reagovat Tak jsem si na tuhle povídku konečně udělala čas a nelituji. Je pozoruhodná. Celý střet kouzelníků s ozbrojenými mudly byl úžasný o to víc, že byl vnímán z pozice odvážného, krutého a nelítostného, leč milujícího člověka, který chce přese všechno zůstat naživu a vrátit se domů. Moc mě zasáhla některá slovní spojení nebo věty a moc se mi líbilo, že přežil peklo, kde tisíce a tisíce lidí umíraly, ale nakonec ho nezabilo žádné fyzické zranění, ale láska. Přiznávám, že když se děj dostal od hezké pasáže líčení jeho lásky k "jeho věčné" k části, kde je jeho milovaná a Severus mrtví, přejel mi mráz po zádech a je to tak správně. Smrt všech tří milenců do téhle povídky patřila.

    OdpovědětSmazat
  2. 6 kami | Web | 24. května 2010 v 20:50 | Reagovat Dovolím si napísať krátky komentár. Čítala som od teba smilstvo i pýchu, ale ani jedna z nich sa mi nepáčila ako táto. Možno je to tým, že táto výrazne vyvbočovala. Aspoň ja som sa ešte s takýmto nápadom nestretla. Vskutku originálne a nanajvýš podarené. :-)

    7 Zuzana | 24. května 2010 v 21:39 | Reagovat Tak sa teším, že svoje stránky obnovíš, dúfam, že Ti nič nezmizlo to by bola strašná škoda. Rada som sa po nich túlala a občas niečo prečítala, aj keď som už asi od Teba všetko prečítala. Tvoje poviedky sú také krásne, že ich môžem čítať dokola a nikdy ma neprestanú baviť.

    8 wočičko | 26. května 2010 v 19:01 | Reagovat No teda, to je tragédie... Alespoň vím, proč se Sevík v laboratoři flákal ;) Pěkná modifikace přísloví o hodinách, moje favoritní! Moc dobrý nápad, myslím celá povídka

    9 Itachi-chan | Web | 13. května 2011 v 19:45 | Reagovat Jo, můj blog je asi dost ubohý...ale zkusit to musím. Nechceš si mě přidat do SB? (na Fantasmagoriu jsem Anastázie)

    OdpovědětSmazat
  3. [1] Akkarra | 213.192.0.254 (213.192.0.254) | 7. června 2010 v 21:33
    Styxinko, to je skvělý, že jsi zase zpátky. Bála jsem se, že blog neobnovíš. A i když nejsem Snapeofilka, tak se mi stýskalo. :) Povídka mě vážně dostala. Je taková... já nevím. Přijde mi prostě jiná. Líp to asi nevyjádřím. Ale líbila se mi. :)

    [2] Styx | ip-85-160-115-57.eurotel.cz (85.160.115.57) | 7. června 2010 v 22:03
    Akkaro, povídka je jiná, to máš pravdu. Protože je pravdivá a osobně jsem ji prožívala. Je o mně a o Tonym, o našem životě, který spolu sdílíme ve světě fantazie (na mých stránkách a stránkách dalších Snapeofilek). A vše, o čem v ní píšu, je pravda. Pouze tu smrt na konci jsem si vymyslela. Žijeme. Všichni tři. Zatím:) Že nejsi Snapeofilka? A nechceš se stát jednou z nás? Myslím, že svojí aktivitou si ten post už docela jistš zasloužíš:)

    [3] Akkarra | 213.192.0.254 (213.192.0.254) | 8. června 2010 v 10:37
    No páni - díky za nabídku. Co mám pro přijetí udělat? :-)

    [4] Styx | 2.250.broadband6.iol.cz (88.101.250.2) | 8. června 2010 v 16:25
    Pojď si o tom popovídat do kavárny Snapeofilek, tento prostor nechme pouze na komentování povídky;)

    [5] Zuzana | bband-dyn167.95-103-39.t-com.sk (95.103.39.167) | 22. září 2010 v 14:01
    Prečítala som si znova túto zvláštnu poviedku a znova ma pri nej mrazilo. Tvoje poviedky sa dajú čítať stále dokola a nikdy ma nebudú nudiť.

    OdpovědětSmazat