Mistr Kat 4 - Trest

4. část:

Trest

Sotva Pán zla zmizel za dveřmi katovny, vrhl jsem se k bezvládnému Regulusově tělu. Zvedl jsem ho do náruče a rychle jsem ho odnesl do ložnice. Položil jsem ho do své postele na břicho a hůlkou jsem mu přejel po hlubokých šrámech na zpocených zádech, abych zastavil krvácení. Nakapal jsem mu do ran výtažek z čerstvě uříznutého listu aloe a když se jeho rány trochu stáhly, přikryl jsem ho dekou.

Připravil jsem do kádě vařící vodu a nasypal do ní celý pytlík sušené agrimonie a matricarie a nechal vyluhovat. Vzdálil jsem se do laboratoře připravit regenerující směs, která zahojí Regulusovu rozervanou kůži. Rozetřel jsem hadí sádlo s mechem z lebek násilně zahynulých osob, kterého jsem měl vzhledem ke své profesi dostatek, a poohlédl se po nějaké kryse. Těch tady bylo taky všude dost. Střelil jsem hůlkou po jedné, rozřízl jí krční tepnu a vyždímal pár kapek její ještě teplé krve do masti.

Když jsem se vrátil k Regulusovi, byl ještě pořád v bezvědomí. Odkryl jsem jeho záda a zkontroloval stav poranění. K mému uspokojení hojilo se rychle. Svlékl jsme mu zbytek oblečení, sundal mu z krku řetěz s rubínem Blacků, odnesl ho ke kádi a až po krk ho ponořil do teplé vody. Hlava mu bezvládně visela dozadu přes dřevěnou hranu, tvář měl alabastrově bledou, pokožku mu křižovaly nesčetné jizvy z nedávného střetu se Smrtijedy. Vlasy měl vlhké, vzadu slepené krví a v pramíncích mu padaly do obličeje. Oteklé rty měl pootevřené, z koutku úst se mu až na bradu klikatil pramínek zaschlé krve, stejně jako pod nosními dírkami.

Kouzlem jsem zatím čistě převlékl postel, pořád přitom hlídajíc Reguluse, aby mu hlava nezmizela pod hladinou. Pak jsem k němu přistoupil a umyl jeho zakrvácené tělo v léčivých bylinkách, přenesl jsem ho do čistých peřin, záda jsem mu namazal hojivými mastmi a zakryl měkkou přikrývkou. Pořád byl v bezvědomí.

Začal jsem odklízet stolek, když jsem za sebou uslyšel tichý vzdech. Otočil jsem se k němu. Díval se na mně. Namáhavě se otočil na bok, tiše zasykl a pravý koutek mu cukl v křeči. Sedl jsem si na kraj postele. Pozoroval mě, mlčky, soustředěně, upřeně. Jeho pohled mi opět připomněl barvu těch neužitečných bylin, které jsem nesnášel, protože se nedaly k ničemu použít. V jeho očích se však ty modré kosatce stávaly královnami všech květin.

Ani jeden jsme nepromluvili, nikdo z nás nevěděl, kde začít. Regulusova ruka se pak dotkla té mé. "Stýskalo se mi po tobě," přerušil nakonec ticho on.

Neodpověděl jsem. Neřekl jsem, že jsem šťastný, že jsme se setkali. Na tomto místě ho totiž nečeká nic dobrého. Sklonil jsem se k němu a něžně jsem ho políbil. Dotkl jsem se jeho rtů, zlehka, jako když se vánek otře v úplném bezvětří o zpocené čelo a slíbával z nich sladkost krve a hořkost utrpení. Hleděl jsem mu zblízka do očí, zakalených bolestí a mukami.

Jeho rty procitly z apatie a pootevřely se jako lastura. Vklouzl jsem tiše do jeho úst a prožíval své deja vu našeho prvního polibku před třemi lety u sochy hrbaté čarodějnice. Poprvé od rozchodu s Regulusem jsem v tuto chvíli náhle pochopil, že jsem si před rokem vybral špatně.

Vůbec se nebránil, přitom měl silný důvod odstrčit mě. Objal mi pažemi záda a prudce mě přitiskl k sobě, silou zcela neúměrnou k jeho zraněním. V tomto okamžiku jsem si uvědomil, že věrnost a loajalita k mému pánovi, kterou jsem doteď fanaticky ctil, byla právě sražena na kolena a utrpěla hlubokou porážku.

Odhodil jsem z něj přikrývku a toužebně hladil každičký kousek jeho těla. Těla, které se vkrádalo do mých těžkých snů, které bylo mou noční můrou a kvůli kterému jsem se uprostřed noci budil v propocené posteli. Zasténal mi pod rukama a natahoval ke mně paže ve snaze stáhnout mě k sobě do dalšího polibku. Vychutnával jsem plnými doušky jeho zraněnou krásu a přestože mi divoce pulzovalo ve slabinách, ovládal jsem se a krotil svůj chtíč, jen abych mu neublížil.

Nadzvedl se namáhavě na loktech a nedbaje svých zranění, přitiskl se ke mně v agresivním polibku. Mé sebeovládání splasklo jako vypuštěný balónek. Pevně jsem chytil jeho tvář mezi své dlaně a pustil uzdu své vášni. Líbal jsem jeho tvář jako pomatený blázen. Vášnivě, divoce, dravě. Jako kdybych mu chtěl během okamžiku vynahradit vše, o co jsem ho za ten rok připravil. Všechna má touha, dřímající celou dobu ve mně vytryskla na povrch silou mohutnější než láva. Zachvátil jsem jeho ústa a nedal mu šanci nadechnout se.

Můj chtíč jím smýkl na postel a mé ruce zuřivě rozepínaly pásek a poklopec mých kalhot. Regulus ležel na zádech, přivíraje oči pozoroval můj zápas a rukou si pomalými tahy přecházel po svém štíhlém, mohutnou erekcí zrudlém penisu.

Když mé kalhoty konečně skončily na zemi, přitáhl jsem si Regulusův zadek do klína a třesoucími prsty rozevřel jeho otvor. Jeho vzdech se vydral až z nejhlubších útrob plic, když se mé tělo spojilo v jedno s tím jeho. Sledoval jsem fascinovaně jeho rudnoucí tvář, krůpěje potu, třpytící se na jeho čele, jeho sténající rozbité rty, nádherné oči, obracející se v sloup, jeho pravou ruku, nelítostně dráždící jeho vlastní penis, i jeho finální výbuch touhy, tryskající do extatického gejzíru a překypující výkřikem nejvyššího vytržení.

Sledoval jsem jeho slábnoucí ejakulaci, dopadající na jeho hruď a tvořící bílé ostrůvky na jeho zpocené kůži. Zcela uchvácen tím pohledem nechal jsem svůj chtíč nade mnou zvítězit a prodrat se až na povrch. Prožíval jsem nepopsatelně nádherná muka, která jsem za celý ten dlouhý rok nezažil.

Padl jsem znaveně vedle Regulusova těla a těžce oddechoval. Zrak mi najednou sklouzl k pootevřeným dveřím. Zamrazilo mě, jak jsem mohl být tak neopatrný. Sáhl jsem rychle po hůlce a dveře zavřel a zamkl a hlodavá nejistota, že jsem dveře přece jenom předtím zavíral, byla rozprášena Regulusovým rozpáleným polibkem.

Otočil jsem se k němu, položil mu paži kolem pasu a dlouze jsem mu hleděl do očí. Marně jsem hledal jediný rozumný důvod, proč jsem se před rokem rozhodl opustit ho. "Chyběl jsi mi," přerušil jsem ticho svým šepotem.

Usmál se tím svým okouzlujícím chlapeckým úsměvem a srdce v mé hrudi se roztepalo. Už jsem jej necítil tlouct ani nepamatuji. Vpíjel se do mých očí a já jsem nebyl schopný odvrátit od něj zrak.

Usmál se. "Byl to velice těžký rok," řekl tiše a olízl si popraskané rty.

"Odpusť mi to," sklopil jsem provinile zrak, "nechtěl jsem-"

Položil mi prst na rty a umlčel mě. "Nemluv o tom," požádal mě, "nechci se k tomu vracet. Chci žít přítomností. Nemám už moc času."

"Máme spoustu času." Dotkl jsem se prsty jeho tváře. Opatrně, nesměle, jako bych se bál, aby se mi pod dotekem ruky nerozplynul. Ruky, která nebyla zvyklá hladit, ale zabíjet. "Už tě neopustím. Nikdy. Budeme jenom spolu," sliboval jsem mu čestně.

"Je pozdě, Severusi." V jeho očích se objevil záblesk beznaděje.

"Přece si nemyslíš, že tě předám do spárů Voldemorta," pousmál jsem se a přejel mu hřbety prstů po tváři. "Něco vymyslím, jak tě z toho dostat," utěšoval jsem ho. Mozek se mi spustil na plný chod a začal rychle přehodnocovat varianty lsti na Pána zla. Jakákoliv z nich byla pro mne nepředstavitelně riskantní, protože jsem věděl, že oklamat Pána temna je téměř nemožné a v případě odhalení znamená jediný možný trest. Smrt.

"Šetři síly, Severusi. Pán zla se postaral o můj konec."

"Vždy je nějaká naděje," snažil jsem se ho utěšit. "Čím sis vůbec vysloužil jeho hněv?"

Neřekl nic, jen si významně odhrnul vlasy z očí a odhalil své čelo. Uprostřed se jako pečeť na bělostném pergamenu lesklo vypálené znamení zrady. Hlavou mi probleskla vzpomínka na to, jak byl kdysi přímo posedlý Pánem zla a snažil jsem se pochopit, co způsobilo ten obrovský zvrat. Srdce se mi svíralo úzkostí, když jsem se tiše ptal: "Proč jsi ho zradil?"

Jeho oči se zaplnily bolestí a dlouho mlčel. "Vzal mi to, na čem mi v životě nejvíc záleželo." Mluvil klidným a pevným hlasem, přesto nedokázal v něm skrýt tu silnou zášť ke svému pánovi. "Oplatil jsem mu stejnou mincí," pokračoval. "Vypátral jsem, co má pro něj nesmírnou cenu a pak jsem mu to vzal," zablýskalo se mu v očích satisfakcí.

Čekal jsem, že bude pokračoval, že mi řekne víc. On se však jenom mstivě usmíval. "Co může mít pro něj takovou cenu?" zeptal jsem se netrpělivě.

Chvíli mě upřeně pozoroval a pak se mu ze rtů vydrala tajemná slova. "Jeho nesmrtelnost."

Vytřeštil jsem na něj oči a téměř zalapal po dechu. Nezmohl jsem se na jedinou otázku. Na tváři mu pohrával blažený výraz a v jeho očích plálo vítězství. "Objevil jsem tajemství jeho věčného života a připravil jsem ho o něj. Jeho nesmrtelnost leží uchována ve viteálu." Najednou se na mne podíval pohledem, ze kterého mne zamrazilo. "Mám v rukou polovinu jeho zkažené duše a ta jeho druhá, která mu zbyla, je tím pádem smrtelná. " V modrých očích se mu roztančily veselé plamínky a tvář zazářila uspokojením.

Byl jsem v šoku. Mistrovo tajemství mi sice vyrazilo dech, ale ještě víc mě šokovala Regulusova odvaha. "Kde je ta jeho polovina duše?" zeptal jsem se s obavou. "Může ti ji přece vzít kdykoliv zpátky."

"Je skryta na tajném místě. Nikdy ji nenajde," ušklíbl se spokojeně.

"Jak je možné, že to z tebe nedokázal vytlouct? Nezískat nitrozpytem?"

"Zjistil, že právě ta vzpomínka na to, kam jsme to uschoval, v mé hlavě chybí. Pojistil jsem se a odstranil jsem ji." Zasmál se upřímným smíchem. "Sám netuším, kam jsem to schoval."

Jeho radost z povedené mise jsem s ním nesdílel. "Podepsal sis tím rozsudek smrti," vydralo se mi ztěžka z vyschlého hrdla. "Jsi pro něj bezcenný."

"Nikdy mě nepokoří." Jeho záhadný úsměv vyvolával ve mně pochybnosti, zda si uvědomuje vážnost své situace. "Sám jsem si vybral svůj konec." Díval se na mne smířeně a zdálo se mi, že mu na vteřinu přes rty přelétl úšklebek vítězství.

"Žádný tvůj konec se konat nebude," řekl jsem rázně, když jsem se konečně vzpamatoval a začal jsem se zvedat. "Je to pro mne hodně riskantní, ale já tě z toho dostanu." Přistoupil jsem ke stolku s lektvary a sáhl jsem po hojivém.

"Lehni si na břicho, nejdřív ti ošetřím záda a poté ti vysvětlím můj plán záchrany," požádal jsem ho a čekal jsem, až tak učiní.

Ani se nepohnul a upíral na mne nečitelný pohled. "Je to zbytečné, Severusi," pronesl ledabyle. "Nezbývá mi moc času."

"Na mně záleží, kolik času ti zbývá. Jsem přece kat," ušklíbl jsem se. Donutil jsem ho obrátit se na břicho a začal jsem mu rány zacelovat hojivou mastí. "Schovám tě tady ve svých komnatách a večer před Pána zla přivedu tvého dvojníka. Vězňů a mnoholičného lektvaru mám tady dost," vysvětloval jsem mu svůj plán. "Postarám se, aby Mistr nepoznal účinky mnoholičného lektvaru. Chvilku si s vězněm pohraju a než přestane lektvar působit, zabiju ho. Jeho tělo hned po jeho smrti spálím a s ním i jediný důkaz o tom, že jsi naživu. V noci tě pak v kouli absolutní tmy vyvedu ze žaláře a pomohu ti k útěku."

"Co bude s tebou?" zašeptal.

"O mne se nestarej, budu v pořádku. Nemohu ale opustit svého Pána. Za zradu by mne popravil." Dokončil jsem ošetření jeho zad, otočil jsem si ho k sobě a sevřel mu ramena v pěstech.

"Každou svou volnou chvilku přijdu za tebou," slíbil jsem mu. Naše pohledy byly spojené v nerozlučitelném svazku. Můj ustaraný, přesto nadějný, jeho vděčný, ale jakoby smířený s osudem. "Do smrti tě už neopustím, přísahám," zašeptal jsem, stáhl jsem si ho do náruče a pevně objal kolem zad. Ovinul paže kolem mých boků a čelo opřel o mé rameno. Zdálo se mi, že uběhla celá věčnost, než konečně promluvil.

"Smrt je blízko," řekl tak tiše, že kdyby neměl rty u mého ucha, neslyšel bych ho.

Jeho slova mě zarazila. "Kdysi jsem ti řekl, že tě nedám smrti. A svému slovu dostojím." Přitáhl jsem si ho ještě blíž k sobě a pokusil se ho utěšit. "Chápu, co jsi musel za posledních pár hodin prožít, ale slibuji, že ti to vynahradím. Čeká nás společná budoucnost a počítej s tím, že se mě už jen tak nezbavíš," uculil jsem se.

Tvář měl vážnější, než kdyby hleděl smrti do tváře. "Budoucnost není, Severusi." Z jeho hlasu zněla vyrovnanost, ale i nesmírný smutek. "Abych se dostal k viteálu, musel jsem vypít začarovanou tekutinu v nádobě, na jejímž dně ležel." Na krátký okamžik zaváhal. "Byl to smrtelný jed. Voldemort se pojistil, že případný zloděj nepřežije. Dobrovolně jsem si zvolil smrt." Odmlčel se.

Šokovaně jsem poslouchal Regulusova strašlivá slova. Můj mozek si nechtěl tu hrůznou skutečnost připouštět. Jsme tak blízko k tomu, abychom byli zase spolu a nepřipustím, aby mi Reguluse někdo vzal. Ani Smrt. "Jsem přece mistr v lektvarech, najdu nějaký účinný protijed a dostanu tě z toho." Sám sobě jsem si namlouval, že musí přece něco takového existovat.

Regulusův pohled mluvil za vše. "Není žádná naděje, Severusi. Na tento jed neexistuje žádný protilék. Voldemort nikdy neměl v úmyslu nechat přežít toho, kdo objeví jeho tajemství." Stáhl mě zpátky k sobě. "Pojď ke mně. Chci využít každé chvilky, která mi ještě zbývá, abych byl s tebou."

Lehl jsem si vedle něj. Mlčeli jsme, hleděli si vzájemně do očí a užívali si tento pomíjivý okamžik, kdy jsme byli spolu. Snažil jsem si navěky zapamatovat ty jeho oči, hrající odstíny modři jako moře v bouři, hřejivé a tajemné jako kousek achátu v dlani. "Nedovolím, aby tě dnes večer umučil," říkal jsem tiše a svíral jsem ho v náručí. "Pomohu ti k útěku. Já tady zůstanu, protože kdyby Pán zla zjistil, že jsem ho zradil, nečekal by mne soud, ale rovnou poprava."

"Nechci, abys kvůli mně riskoval svůj život. Já už to mám stejně spočítané."

Přejel jsem mu palcem po rtech a když se mu zvlnily do úsměvu, pomalu jsem přibližoval svou tvář k té jeho, vnímal jsem jeho horký dech, jeho vlhká ústa, lásku, kterou vložil do tohoto polibku. A ještě něco. Nepříjemný pocit, že je to naposled.

Kdesi vzadu zaklaply dveře. Naše jazyky se rychle rozpletly a vyskočil jsem na rovné nohy. Vzpomněl jsem si, že jsem nezajistil hlavní dveře, když Voldemort odešel. Záda mi polil studený pot, když jsem si představil, že by nás mohl kdokoliv zahlédnout. Rychle jsem se oblékl, vylezl jsem ze svého pokoje a s bušícím srdcem jsem se šel podívat na nevítaného hosta.

Z otevřené Regulusovy cely vylezl ten bastard Macnair. "Snape, kde máš toho nového?" zašklebil se a zpoza hustého obočí na mne vrhal podezíravý pohled.

"Co se staráš, Waldene?" řekl jsem s chladným klidem. "Chceš mi s ním snad pomoct?"

"Pán zla tě shání, máš se k němu okamžitě dostavit," prohodil a zamířil do mých pokojů.

Ztuhl jsem. Snad ani ne tak z toho, že se zrovna v tuto rozhodující chvíli musím dostavit na audienci k Mistrovi, jako spíš z toho, že Macnair zahlédne v mé posteli Reguluse. Nemohl jsem to za žádnou cenu dopustit. "Stůj!" zvolal jsem snad až příliš rázně. "Pojď na panáka," řekl jsem už mírněji a přestože jsem tohoto chlapa do morku kosti nesnášel, vložil jsem do hlasu falešný přátelský tón.

"Naleju si sám. Ty koukej rychle zmizet, Pán zla nerad čeká," ušklíbl se. Vešel do mé kuchyně a nalil si něco k pití. Zamířil do otevřených dveří ložnice.

Sevřel jsem v ruce hůlku a začal jsem v duchu rychle přemýšlet nad vysvětlením pro Mistra, proč Macnair zemřel v mých komnatách.

"Tady ho máme, zrádce," ušklíbl se Walden a vstoupil do pokoje. Vešel jsem rychle za ním, abych ho umlčel. Regulus ležel v kádi s vodou, oči zavřené, hlavu zvrácenou dozadu jako v bezvědomí, na krku se mu leskl rubín, jeho oblečení bylo poházené po zemi, postel pečlivě ustlaná. Macnair koukal překvapeně na jeho nehybné tělo, ale nemohl být víc překvapen, než já.

"Mám příkaz dát ho do večera do pořádku, aby byl schopen čelit dalšímu Mistrově mučení," vysvětloval jsem mu podrobně, přestože bych se za jiných okolností s Macnairem vůbec nebavil. "Je pořád v bezvědomí. Nic nevydrží, je to srab," odfrkl jsem si posměšně. Přistoupil jsem ke kádi a chtěl jsem Reguluse vytáhnout ven z vody.

"Padej za Mistrem, nebo to od něj schytáš!" odstrčil mě prudce Macnair. "Já se o něj postarám." V očích mu nebezpečně blýskalo.

Znal jsem tuto zákeřnou krysu moc dobře a věděl jsem, že s Regulusem nebude jednat v rukavičkách. Nechtěl jsem ale v něm vzbudit jakékoliv podezření a taky jsem už nemohl dál odkládat setkání s Pánem zla. To poslední, co bych teď potřeboval, je rozhněvat si ho těsně před tou akcí, kterou na dnešní večer plánuji. "No jo, už jdu," souhlasil jsem klidným hlasem, přitom mi srdce bušilo strachem o Reguluse. "Dej na něj pozor, ať je večer použitelný," kývl jsem hlavou k Regulusovi a s těžkým srdcem jsem se odebral nahoru, kde jsem se přemístil do audienčního sálu.

_______

Slunce už dávno zapadlo za obzor, když mě Pán zla konečně propustil ze svých služeb. Po několika hodinách vytloukání informací ze zajatého bystrozora jeho tělo konečně zůstalo bezvládně ležet na kamenných kostkách nádvoří.

Pán temna konečně unaveně pronesl: "Pro dnešek to stačilo, Severusi. Mučení Blacka necháme na zítra, až budeš mít více sil," zachechtal se a jeho strašidelný smích se do noci rozlehl po ztichlém otevřeném prostranství. "Teď běž!"

Uklonil jsem se a otočil se k odchodu. Měl jsem co dělat, abych se hned nerozeběhl. Přestože jsem toužil být co nejdřív zpátky v katovně, zastavil jsem se nejdřív v Merlinově chrámu, aby mi požehnal v mé riskantní misi. Klesl jsem na kolena před jeho sochou a mé rty tiše šeptaly modlitbu.

"Prosím tě, Merline, synu Satana a svedené poustevnice, nejmocnější čaroději všech dob, mudrci, jenž jsi posbíral všechnu moudrost světa, pomoz nám. Stůj při nás a chraň nás pláštěm neviditelnosti. Pokud se náš plán zdaří, přísahám, že ti daruji svůj život a do smrti ti budu pokorně sloužit."

Políbil jsem rukojeť Merlinovy kouzelné hole, skryl jsem si obličej hluboko pod kápí a vykradl jsem se jako smrt z chrámu do ztichlé noci.

Vběhl jsem do žaláře a rychle zamířil do Regulusovy cely. Mříže byly dokořán otevřené a cela byla prázdná. Kam ho odvedl? Vyběhl jsem z kobky a rozeběhl jsem se do svých komnat. Proběhl jsem všechny místnosti, nevynechal jediný kout, jedinou myší díru. Tiše jsem šeptal jeho jméno. Nikde nebyl. Zmateně jsem pobíhal po celém sklepení. Prolezl jsem ostatní kobky, nahlížel vězňům do zmučených tváří, prošmejdil jsem mučírnu, včetně spalovny. Hlasitě jsem volal jeho jméno, už mi na ničem nezáleželo. Regulus ale jako by se vypařil. V zoufalství jsem vyběhl ven do noci a rozhlížel se do tmy. Kousek od katovny, jen pár yardů za hřbitovní zdí jsem zahlédl pohybující se stín. Zaostřil jsem zrak. Uviděl jsem tmavou postavu, zahalenou v kápi, házející lopatou hlínu.

"Regulusi!" zavolal jsem a ve zlověstné předtuše jsem se rozeběhl za ní. Muž v kápí se na můj hlas prudce otočil. Neviděl jsem mu do tváře. "Regulusi?" zeptal jsem se s napětím v hlase.

Muž se tajemně zachechtal a pomalu si sundal kápi z hlavy. Slabé světlo z pochodně zapíchnuté do země ozářilo šklebící se Macnairovu tvář. "Chudáček náš rozmazlený aristokrat nemá ve chvíli své smrti na růžích ustláno," ušklíbl se posměšně a po tváří mu přejel odporný úsměv. "Ještěže jste si před jeho smrtí alespoň stihli zašukat." Opřel se bradou o násadu od lopaty a chechtal se dál.

Vrhl jsem se na něj jako rozzuřená šelma. Povalil jsem ho na záda, sedl jsem mu na hruď a uštědřil jsem mu několik pěstních ran přímo do obličeje a bez pomoci kouzel jsem z jeho obličeje během pár vteřin udělal neforemnou krvavou kaši. "Kde je Regulus? Co jsi s ním udělal, ty hajzle?" zařval jsem a špička mé hůlky se mu bolestivě zapíchla do krku. Nečekal takový útok a v jeho zvrácených očích se zableskl panický strach. Zahlédl v mých očích svou smrt.

"Ještě není... mrtvý," namáhavě zachrčel se zlomenou čelistí, "možná..."

"Kde je?" zavrčel jsem výhružně a přitlačil mu hůlku hlouběji do krku.

Pootočil hlavu na bok. Pohlédl jsem tím směrem a zrak mi padl na čerstvě navršenou hromadu hlíny na novém hrobě, po kterém jako přízraky tančily stíny, které vrhala pochodeň. Celý svět se se mnou zatočil, když Macnair zasípal: "Umíš kopat rychle?"

Pustil jsem Macnairovi krk a s hrůzou jsem vyskočil na rovné nohy. Popadl jsem lopatu a zběsile jsem začal odhazovat vrstvu hlíny. Byl jsem promáčený potem jako kdybych stál venku uprostřed bouřky. Do uší mi znělo odpudivé Macnairovo chechtání a jeho posměšný hlas. "Stejně to nestihneš, Snape."

Jeho výsměch mě vyprovokoval ještě k zběsilejšímu tempu. Naštěstí se nenamáhal vykopat hlubokou jámu a po chvilce jsem narazil na tělo. Odhodil jsem lopatu, padl na kolena a rukama jsem opatrně začal odhrnovat hlínu v místech, kde jsem předpokládal Regulusovu hlavu, až jsem kopečně narazil na jeho obličej. Odstranil jsem mu z tváře hlínu. Kůži měl celou umazanou, vlasy slepené, oči zavřené. Přiložil jsem ucho k jeho rtům. Nedýchal.

V panice jsem začal rychle hrabat nehty do hlíny a snažil se zbavit jeho hruď tíhy. Do krve jsem si rozdrásal prsty, než jsem ho osvobodil ze sevření země. Přiložil jsem ústa k jeho rtům a začal jsem ho rychle oživovat. Vdechoval jsem mu život do těla a masíroval jeho zmučené srdce. "Vrať se zpátky... prosím," šeptal jsem duši, opouštějící jeho tělo. "Vydrž, Regulusi..." škemral jsem mu na rty mezi oživovacími pokusy. Bylo mi úplně jedno, že Macnair se mi celou dobu chechtal za zády. S ním si to vyřídím potom.

Regulus se najednou zhluboka nadechl a zalapal po vzduchu. Rozkašlal se, vyplivl z úst zvlhlou hlínu a otevřel oči.

Celý svět se se mnou zatočil. Přivinul jsem si jeho tělo do náruče, celý šťastný, že žije. Dokonce jsem ani nezaregistroval, že Macnair se najednou smát přestal.

"Takže je to pravda," ozval se zklamaný hlas za mými zády.

Pustil jsem Reguluse a otočil jsem se. Nade mnou majestátně stál nejmocnější muž pod sluncem. Černý plášť ho v husté tmě dělal téměř neviditelným, prozradila ho pouze bledá tvář, ve které mu ve slabém světle louče křižovaly blesky hněvu.

"Nesnáším, když někdo děla ze mně blázna!" Jeho sykot se plížil jako ranní mlha spletitými cestičkami hřbitova. Máchl rukou a moje hůlka, kterou jsem předtím upustil na zem, ladným obloukem odlétla do jeho dlaně. Mávl podruhé a kolem mých zápěstí se stáhla pevná lýková pouta.

"Postav se!" rozkázal, popadl mě za límec a hrubě mě vytáhl na nohy. "Zklamal jsi mě, Severusi! Celou dobu jsi to na mně jenom hrál," sykl opovrženě. "Trest tě za to nemine," zavrčel mi tváře a jeho teplý dech, páchnoucí po zlu, ovanul mou tvář. Vpíjel se mi do sítnice a četl zakázané myšlenky.

"Tak vy jste milenci," ušklíbl se a v jeho očích se mihl rudý záblesk. Smýkl mnou na zem, až se zvířilo kolem mne mračno prachu. "Do cely! Oba!"

Rezignovaně jsem se zvedl a pomohl jsem otupělému Regulusovi na nohy. Zahalil jsem jeho nahé tělo do svého hábitu, dokulhal jsem s ním zpátky do rohové kobky a opatrně ho položil na prkno. Tentokrát už jsem se nepřetvařoval a zacházel jsem s ním tak, jak jsem to cítil. Pán zla už stejně věděl. Z hlavy mi vyprchával zmařený plán s mnoholičným lektvarem. Nedokázal jsem se zbavit souživé myšlenky, co s námi bude. Co bude s Regulusem.

Mříže vedlejší cely se rozletěly dokořán a neznámá síla mrštila mým tělem dovnitř. Než jsem se stačil vzpamatovat, dveře zaklaply a cvaknutím zámku mě uvěznily. Přiskočil jsem k mřížím a sevřel železné tyče v pěstech. Z očí mi plál nefalšovaný hněv a sám jsem se divil, že silné nepřátelské impulzy, které jsem k Pánovi zla vysílal, ho neporazily. Na ničem mi už nezáleželo.

"Tvůj vzdor už mě nebaví!" zašklebil se Pán zla znechuceně a přistoupil blíž k mřížím. "Zasloužíš si smrt, Severusi Snape! Krutou a bolestivou!" pronesl mezi zuby tónem, který mě měl vystrašit. Nevystrašil.

"Ale budu milostivý," teatrálně pokynul rukou a pohladil svými hůlkovitými prsty tisové dřevo, svírající mezi prsty. "Dám ti možnost vykoupit tvou zradu. Přece jenom jsi v katovském řemesle nejlepší z nejlepších a já bych nerad o tebe přišel," pronesl ledabyle a pak záhadně dodal: "Dostaneš druhou šanci." Přistoupil až těsně k mříži. Jeho křídově bílý obličej oddělovalo od mé tváře pouze ocelové mřížoví. "Dokaž mi svou loajálnost ke mně a já tě milostivě ušetřím." Odtáhl se a mírně zvýšil hlas, abych si dobře zapamatoval jeho rozkaz. "Zítra za úsvitu popravíš ve stínadlech tohoto zrádce," kývl hlavou k Regulusovi. "Pokud ho vlastníma rukama zabiješ," zdůraznil svá hrůzná slova, "odpustím ti tvůj prohřešek."

Před očima se mi zatmělo. Pomalu jsem si uvědomoval, že šance na záchranu Regulusova života začíná být beznadějná a že Voldemort v naší rozehrané hře drží triumf. Začal jsem vzteky lomcovat mřížemi ve zcela nemožném pokusu osvobodit se. Bílý blesk mě odmrštil na zadní stěnu cely. Rozplácl jsem se o cihlovou zeď jako shnilé rajče a na chvilku jsem propadl dezorientaci.

"Dobře zvaž, Severusi, co si vybereš," procedil varovně mezi zuby. "Jinak bude za svítání nový kat stínat tvoji hlavu!" Jeho významný pohled zabloudil k Macnairovi a chladné rty mu zkřivil výhružný úšklebek. Walden vycenil žluté zuby a s vtíravou vděčností se před Temným pánem předklonil až skoro k zemi.

Pán zla zcela ignoroval jeho podlézání. "Hlídej je! Ručíš mi za ně vlastním krkem!" zdůraznil mu na svém odchodu. "A ráno buď pro jistotu k dispozici." Vrhl na mne dlouhý všeříkající pohled, jeho plášť se zavlnil při prudkém pohybu jako ve větru a odkráčel rychlým krokem ze sklepení.

Mé zoufalství neznalo hranic. Došel jsem k mřížím a natahoval jsem krk do rohové cely a pokoušel jsem se zahlédnout Reguluse. Regulus se silně rozkašlal, jak ho ještě na plicích dráždil prach a hlína a namáhavě se dotáhl k tyčím. Sevřel je v pěstech a opřel čelo o studené železo. Upíral na mne pohled, plný strachu a zoufalství. Nebál se o sebe, byl si vědom toho, že jsem v beznadějné situaci.

V chodbě se ozval chraplavý Waldenův smích. "Konečně na tebe došlo, Snape. Doufám, že zítra selžeš, až budeš uvazovat smyčku kolem Blackova krku," ušklíbl se škodolibě. "Celý rok jsem marně slídil, abych na tebe něco vyšťoural a pak se necháš tak hloupě načapat při šukání s vězněm. Jsi větší pitomec, než jsem si myslel," zašklebil se škodolibě. "Pán zla se tvářil velice zklamaně, když jsem mu to prozradil. Laskavě mi poskytl čas... dostatek času," rychle se opravil, "abych z Blacka dostal to, co se tobě nepovedlo."

Přistoupil k Regulusově kobce a přes mříže mu hodil jeho hadry. "Šlo nám to skvěle, že ano, Blacku?" zašklebil se výsměšně. "Nečekal jsem ale, že budeš až tak odolný," zavrčel nespokojeně a otočil se zpět ke mně. "Po setmění jsem ho měl pohřbít zaživa, aby ses lapil do léčky. Nezklamal jsi," zachechtal se pobaveně.

"Nech si ty své žvásty, Macnaire!" řekl jsem s chladným opovržením. "Hnusíš se mi! Jsi bezpáteřní krysa, která by zradila i vlastní matku, pokud by z toho měla prospěch!" S největším odporem jsem mu plivl chuchvalec slin do tváře.

Tvář mu proťal zlostný blesk. Utřel si plivanec do rukávu a silou vůle se ovládl, aby nesáhl po své hůlce. Přestože by se jeho mozek vešel do vaječné skořápky, uvědomoval si, že nám nesmí ublížit. "Jen si vyskakuj, Snape, dokud ještě můžeš! Ráno doskáčeš!" Zatnul vztekle pěsti, zalezl do mé kuchyně a zuřivě za sebou práskl dveřmi.

Regulus se přitiskl k mřížím. "Severusi, bojím se o tebe. Kvůli mně ti teď hrozí smrt! Musíš přistoupit na jeho podmínku!"

"Zbláznil ses? To nikdy neudělám!" vykřikl jsem zděšeně.

"Nezbývá mi už moc života," řekl tiše a snažil se přede mnou skrýt bolestivou křeč v obličeji. "Musíš zachránit život alespoň sobě."

Odpověď byla z mého výrazu patrná. "Slíbil jsem ti kdysi, že tě nedám smrti a to taky splním!"

"Je pozdě, Severusi," mluvil ke mně tichým hlasem. "Moje smrt už je blízko. Zachraň se alespoň ty."

"Copak si vážně myslíš, že bych tě dokázal zabít?" odmítal jsem zatvrzele.

"Prosím, vyslechni mě. Nepřerušuj mě a nech mě domluvit." Čekal, dokud jsem ho nezačal poslouchat. "Voldemortův lektvar se mi už rozlezl do celého těla a cítím, jak mi ubírá sil a života. Za několik dní, možná jenom hodin, zemřu v krutých bolestech. Dokud je má bolest ještě aspoň trochu snesitelná tak, že dokážu reálně uvažovat, prosím tě, Severusi, ušetři mě těch nesnesitelných muk, které brzy přijdou, a ukonči mé trápení."

"Musí být přece i jiná možnost!" vykřikl jsem. Nechtěl jsem to jen tak vzdát.

"Není... umírám," zašeptal sotva slyšitelně. Opět se prudce rozkašlal a tvář mu zkřivil bolestivý úšklebek. "Jestli mě miluješ, udělej to pro mne, prosím. Pokud to neuděláš, zemřeme oba a nikdo už nebude pokračovat v tom, co jsem začal."

Tvrdošíjně jsem se tomu bránil. "Nikdy to nedokážu..."

Z jeho očí, hlubokých jako diamantový důl, sálal nesmírný smutek. Duhovky se mu zbarvily do fialkova. "Severusi, moje smrt nevyhnutelně přijde a já chci ji z tvých rukou." Přisunul se až do rohu, aby mi byl co nejblíž. "Když mě zabiješ, prokážeš mi milosrdenství. Když mě zabiješ, zachráníš se a dokončíš mé poslání. Když mě zabiješ, porazíme ho. "

Sesunul jsem se pomalu dlaněmi po mřížích až na kolena a sklonil jsem zdrceně hlavu na prsa. Začínal jsem si pomalu uvědomovat, že nemám jinou možnost, než udělat to, o co mě Regulus tak úpěnlivě žádá. Můj mozek to začínal chápat, mé srdce se však tomu dál tvrdě bránilo a odmítalo.

"Nedokážu... to..." zachrčel jsem se staženým hrdlem.

"Dokážeš! Jsi přece kat!" Z Regulusova hlasu zněla naléhavost. "Já zemřu v každém případě. Ty musíš zůstat živý, abys zničil Voldemortův viteál a porazil ho, aby moje smrt nebyla zbytečná." Díval se na mne s nadějí pro budoucnost.

Zahleděl jsem se mu do očí. Měly barvu horského jezera, stejně čisté, průzračné a hluboké. Zářily mu ze špinavého obličeje jako broušené drahokamy, vysypané do prachu z koruny padlého krále. Kdyby nám to krutý osud dopřál, mohl jsem se do nich dívat až do konce života a nikdy bych se jich nenabažil. Vědomí, že se za pár hodin navěky zavřou, naplňoval mou hruď nesmírnou bolestí.

Vzklíčilo ve mně sémě nenávisti k původci toho všeho a začalo ovíjet své výhonky kolem mého zmrzlého srdce. Ledový krunýř kolem něj rychle roztál a osvobozené srdce se po nesmírně dlouhé době prudce roztlouklo. Pochopil jsem, že nemám jinou možnost. Narovnal jsem shrbená záda a zvedl pokleslá ramena. Třásl se mi hlas, když jsem řekl. "Dobře. Udělám to." 

Usmál se. "Děkuji, Severusi. Promiň mi to, pokud můžeš," zašeptal. "Nenávidím se za to, jakou oběť od tebe vyžaduji."

Vědomí, že tohle je náš poslední rozhovor, mě přiváděl k zoufalství. Chtěl jsem mu toho ještě tolik říct a najednou jsem nevěděl, kde začít. Slova se mi ale sama začala linout z hrdla. Ne, z hrdla ne. Přímo z rozervaného srdce. "Slibuji ti, že budu pokračovat tam, kde jsi skončil," zatínal jsem pěsti. "Nadále budu sloužit Temnému pánovi a najdu způsob, jak ho zničit. I kdyby mi to mělo trvat celé roky. Vzal mi jediné, co jsem kdy miloval..." hlas mi selhal a na chvíli jsem se odmlčel, "...a já krutě pomstím tvou smrt." Můj pohled ztvrdl, jak se mi do žil vlila silná nenávist, a hlasem chladným jako lednové ráno jsem se zavázal k přísaze.

Regulus se díval na mne pohledem, který vyjadřoval vše, co cítil. Bolest, nenávist, naději, lásku. "Smrt vysvobozuje. Buď zítra statečný, Severusi." Protáhl ruku mezi mříže a natáhl ji ke mně.

Udělal jsem totéž a vysunul jsem ruku co nejdál to šlo. Přestože jsme se oba silně tiskli k mřížím, naše ruce se nespojily. Malý kousek, opravdu maličký chyběl, aby se naše prsty dotkly. Svezl jsem na kamennou podlahu. Plamen jediné pochodně zářil noční chodbou a vrhal na naše tváře mihotavé stíny. Povídali jsme si, náš šepot se v tiché ozvěně plazil po kamenných zdech. Tiše jsme si celou noc povídali o všem, co nás kdy k sobě pojilo a vzpomínali na společné osudové okamžiky.

Na naše nezvyklé seznámení, když se kvůli mně postavil proti vlastnímu bratrovi, na naši první schůzku a první polibek, nesmělý, rozechvělý, nádherný. Na první nezkušený sex a na desítky dalších, které následovaly. Na fatální setkání s Malfoyem, které zcela změnilo život nás obou. Dokonce i na náš smutný rozchod a na ty dny, týdny, měsíce prázdnoty, které jsme oba prožívali. Pouze na jediný okamžik našeho života za celou noc nepadlo už ani jediné slovíčko. Jako kdybychom to oba cítili stejně, vyhýbali jsme se zdaleka myšlence na Regulusovu smrt za svítání.

_______

Když se stíny v tmavé chodbě pomalu prodloužily a do šera začalo prorážet slabé denní světlo, rozrazily se hlavní dveře a do žaláře majestátně vplul Pán zla. Vědom jsem si své důležité role do budoucna, padl jsem před ním na kolena a sklonil pokorně hlavu, po mém včerejším vzdoru nebylo ani památky. Potřeboval jsem získat jeho ztracenou důvěru.

Spokojeně se usmál. "Vidím, že jsi dostal rozum, Severusi." Pohrdavě se ohlédl po Regulusovi a opovrženým tónem a snad už jen ze zvyku mu asi po sté zopakoval otázku. "Máš poslední možnost, Blacku. Prozraď mi, kde je tvá vzpomínka a ušetřím tě prolití tvé krve. Zabiju tě bezbolestnou smrtí."

Regulus se vítězně ušklíbl. "Na smrti mi nezáleží. Udělal jsem z tebe obyčejného smrtelníka jako-"

"Crucio!"

Nervy drásající výkřik z Regulusova hrdla okamžitě umlčel jeho provokativní slova. Přitlačil jsem bradu ještě víc na hruď, abych se nemusel dívat na to, jak Regulus trpí. Zavřel jsem pevně oči a poslouchal jeho chrčení a křik. Tentokrát jsem nezasáhl, hrál jsem svoji roli napraveného hříšníka.

Po chvíli, která se zdála být věčností, se Temný pán konečně nabažil Regulusova utrpení a sklonil hůlku. "Vychutnám si tvou popravu, Blacku!" zasyčel hrozivě. "Severusi, jak ses rozhodl, příteli?" otočil se náhle ke mně a jeho hlas se v mžiku změnil do falešného přátelského tónu.

Neodvážil jsem zvednout k němu zrak a pozoroval jsem špinavou kamennou podlahu. "Mou jedinou prioritou je sloužit vám, můj pane." Do svého hlasu jsem vložil všechnu svou rozhodnost a jistotu a znělo to tak přesvědčivě, že jsem tomu málem sám uvěřil. "Odpusťte mé chování, Mistře."

Nezdálo se, že by mi to jen tak lehce uvěřil, ostatně, dalo se to čekat. "Budeš mít možnost to dokázat. "Schoval hůlku a z plna hrdla zařval: "Waldene!"

Když se po chvíli otevřely dveře a vyšel z nich rozespalý a neupravený Macnair, upravujíc si ve spěchu své svršky a ulizujíc si nasliněnými dlaněmi rozcuchané vlasy, přes vážnost situace jsem se neubránil úsměvu.

"Nedostal jsi rozkaz celou noc hlídat ty dva?" zasyčel vztekle Pán zla, když ho viděl. "Takhle na post kata nikdy nedosáhneš!"

Macnair padl na kolena a začal zběsile líbat Mistrovy kožené boty. "Odpusť, pane. Už se to nebude nikdy opakovat."

Pán temna zcela ignoroval jeho projev pokory a odkopl ho. "Tebe potrestám později!" Pohodil hlavou k našim celám. "Za pět minut je chci mít oba na stínadlech! Obzvlášť dej pozor na Snapea, nevěřím mu." Vrhl na mne podezíravý pohled, lemem hábitu rozvířil prach a špínu na podlaze a šel se připravit na to divadlo.

Walden odemkl cely, spoutal nás a s hůlkou namířenou na naše záda nás vedl na stínadla. Svítalo. Obloha měla těsně před východem slunce zvláštní krvavě oranžovou barvu. Věstila přinejmenším silný déšť. Přestože začal nový den, bylo poměrně šero. Během těch několika desítek yardů, které jsme museli projít úzkou uličkou mezi hradbami, Macnair několikrát nelítostně strčil Reguluse do zad, až se svalil do prachu, protože se mu zdálo, že se moc vleče. Mému bystrému oku ovšem neuniklo, že Regulusovi docházely síly a na paty mu už šlapala Smrt.

Tak rád bych ho zvedl, podepřel, objal kolem ramen a pomohl mu překonat tu namáhavou cestu k vysvobození. Nesměl jsem se však jediným pohybem nebo pohledem prozradit. Dokonce ani tehdy, když Walden skopal jeho ležící tělo a neurvale ho nutil postavit se na nohy, přestože se mu vysílením a za zády svázanýma rukama vstávalo hodně těžko. Zatínal jsem zuřivě pěsti a byl jsem rozhodnut, že pokud dnešní den přežiju, bude tento zákeřný bastard krutě pykat.

Před námi se otevřelo prostranství. Uprostřed na vyvýšeném popravišti, místě, kde jsem zbavil života desítek odsouzenců, čekal už ve svém trůnu Temný pán a s napětím ve tváří nás netrpělivě vyhlížel. Neměl jsem tušení, jakou smrt vybral pro Reguluse, jediné čím jsem si byl jist bylo to, že to nebude smrtelná kletba. Pán zla si potrpěl na teatrálnost.

Vystoupali jsme po úzkých dřevěných schůdkách na popraviště. V rohu stála šibenice, ztlučená ze silných dřevěných trámů, s houpajícím se provazem a stahovací smyčkou. Uprostřed stál mohutný špalek ze silného dubu, s letorosty nasáklými krví obětí a se zatnutou širokou popravčí sekerou, vedle s proutěným košíkem s černou zaschlou krví.

Přestože jsem bez mrknutí oka sundal z krku už spoustu hlav, Regulusovi jsem ji nepřál. Doufal jsem, že Voldemort se rozhodne pro humánnější popravu oběšením. Znal jsem trik, jak ho téměř okamžitě uvést do bezvědomí, aby nic necítil, než si ho vezme smrt.

Zadíval jsem se do dálky. Nebe od západu se zbarvovalo do černa a bouřkový mrak, ženoucí se směrem k nám, připomínal nicotu. Obloha, čistá a blankytná jako horské jezero se začala rychle zatahovat, jako když rozvířené bahno zakalí průzračnou vodu. Kdesi v dálce poprvé zahřmělo. Přímo nad popravištěm kroužilo hejno krkavců a jejich podivný skřek pronikal až do morku kosti. Byli neklidní. Cítili přítomnost smrti.

Pán zla konečně povstal. Mávl rukou a lněné provazy, zařezávající se mi do zápěstí, sklouzly na zem. Přistoupil ke mně a chvíli mi propaloval sítnici svým pronikavým zrakem, než rozkázal: "Připrav se!"

Svlékl jsem se do půl těla, na hlavu nasadil rudou katovskou kápi a navlékl kožené rukavice, sahající až k loktům. Pohled mi sklouzl k Macnairovi. Stál vzadu za trůnem a měřil si mě nepřátelským pohledem. Napjatě očekával, zda se svého úkolu zhostím. Byl jsem rozhodnut této zrůdě překazit jeho záměr, kvůli kterému mě zradil. Nedovolím, aby to byl on, kdo zbaví Reguluse života a stal se novým katem.

Odvrátil jsem se k němu zády a zaměstnal svou mysl tématem víc než příhodným. Existencí mnoha tváří smrti. Smrtelná kletba, dvě slova a je po všem, neucítíš žádnou bolest. Smrtelný lektvar, tiše zavřeš oči a usneš věčným spánkem. Dokonce i ta šibenice je milosrdná, když víš, jak rychle zlomit páteř a v mžiku přerušit přívod života, ani si nestačíš uvědomit okamžik smrti. Když ti čepel sekery oddělí hlavu od těla, ty bolestí zasténáš, nebo spíše zachroptíš, protože už nemáš plíce, z kterých bys vydechl, a ještě vteřinu nebo dvě překvapeně mrkáš víčky a s hrůzou si uvědomuješ, že tvé tělo klečící opodál je bez hlavy a ty ještě stále žiješ. Když se poprava nepovede první ranou a jsi jen smrtelně zraněn, cítíš, jak ti tvoje hlava bezvládně visí na přeseknutých krčních obratlích a ty se v nepředstavitelných bolestech a utrpení modlíš, aby ti ji ostrá sekera rychle usekla z krku.

"Zhosti se své povinnosti, Severusi!" zvolal Pán zla a netrpělivě se zavrtěl na trůnu, jak se nemohl dočkat.

Přikročil jsem k Regulusovi a dělal vše tak, jako tisíckrát předtím. Chytil jsem ho za rameno a odvedl před Pána, aby oficiálně vyřkl odsouzenci rozsudek. Regulus hleděl do jeho pronikavých očí směle, beze strachu, hrdě. "Regulusi Blacku," začal Pán zla, "za tvou zradu přísaze temnu tě odsuzuji k trestu smrti stětím." S triumfálním výrazem ve tváři se otočil ke mně. "Kate, zbav jeho krk té vzdorné aristokratické hlavy."

Dekapitace. Žaludek se mi obrátil vzhůru. To, čeho jsem se nejvíc obával, se naplnilo. Musel jsem se rychle vzpamatovat, jinak by nic z toho, co dělám, nemělo smysl. Regulus přijal svůj ortel smrti v klidu a bez jakýchkoliv emocí. Vědom si toho, že jsem pod přísným dohledem Pána zla i jeho poskoka Macnaira, chytil jsem Reguluse za rameno a odvedl jsem ho doprostřed prostranství, abych provedl rutinní přípravy k popravě.

Nebe se zakrylo černým pláštěm bouřkových mraků. Jako kdyby nad námi rozprostřel svá mohutná křídla obrovský smrtihlav. Na kůži mi dopadly první kapky teplého deště a temné hřmění se stále víc přibližovalo. Srazil jsem Reguluse na kolena a přinutil kleknout si až těsně ke špalku. Nijak se nebránil, snažil se mi to co nejvíc ulehčit. Vzal jsem do ruky nůž a přistoupil jsem zezadu k němu. Sevřel jsem do dlaně pramen jeho dlouhých černých vlasů a uřízl jsem jej ostrou čepelí. Vzácnou relikvii jsem si rychle schoval. 

"Odpusť," zašeptal jsem mu co nejtišeji u ucha.

"Ty odpusť mně," řekl tiše.

Rozpršelo se. Chytil jsem límec jeho košile a po celé délce jsem mu jej odřízl, aby sekeře nic nestálo v cestě. Klečel klidně, ani se nehnul. Zavřel oči, když jsem se ho dotýkal a ze rtů se mu vydral tichounký vzdech. Hruď se mu v emocích zvedala a klesala. Užíval si poslední společný kontakt se mnou. Já ostatně taky. Bylo to jen pár krátkých okamžiků, přesto ve mně zanechaly velice silný dojem.

Zrak mi padl na jeho zápěstí, pevně svázaná za zády Waldenem. Přestože jsem to u odsouzených nikdy předtím neudělal, přeřízl jsem mu pouta, aby z tohoto mizerného světa odcházel volný. Nemohl jsem si pomoct. Sáhl jsem mu na stříbrný řetěz na krku, po kterém by mohla čepel sekery sklouznout a zkazit napoprvé popravu. Nechtěl jsem ji opakovat znova a způsobit mu dvojnásobné utrpení. Chytil mě za zápěstí a zabránil mi v tom. Sevřel do dlaně hyacintově rudý kámen na hrudi s erbem Blacků, prudce přetrhl řetěz a kámen schoval v dlani.

Nastal čas.

Vyrval jsem katovskou sekeru ze špalku a ohlédl jsem se dozadu na Pána zla. Pozorně mě sledoval. Pak pomalu kývl hlavou. Položil jsem Regulusovu hlavu na špalek, tváří ode mně. Pečlivě jsem nastavil jeho krk do nejvýhodnější polohy, aby trpěl pokud možno co nejméně a udělal jsem krok dozadu. Sevřel jsem oběma rukama rukojeť sekery.

Regulus najednou nadzvedl hlavu a otočil ji ke mně. Zcela mě tím vyvedl z míry. Chápal jsem však jeho počínání. Přál si, aby poslední, co ve svém životě uvidí, byly mé oči, žhnoucí v průzorech kápi. Musel jsem, chtěl jsem respektovat jeho poslední přání. Déšť mu smáčel vlasy, mokré prameny mu neposlušně padaly do tváře a lepily se na čelo. Díval se přímo na mne a usmíval se. Loučil se se mnou. Mé oči mu odpovídaly.

"Zabij ho!" přetrhl křehké vlákno našeho spojení Voldemort, jeho hlas zanikal v řádění hromů přímo nad našimi hlavami. 

Vytřel jsem si dlaní déšť z očí, abych dobře viděl. Bylo pro mne velice důležité strefit se na vhodné místo, abych Regulusovi přesekl krk první ranou. Měl jsem hrůzu z toho, že vlivem nesmírné bolesti, kalící můj zrak a třesoucích se rukou se mi poprava nepovede a já ho pouze zraním.

Regulus nespustil ze mne své oči. V pěsti pevně svíral rubín, jako by mi tím něco naznačoval. Přestože si musel uvědomovat, že jeho svíce života právě dohořívá, byl klidný, vyrovnaný, smířen se smrtí. Čestnou, hodnou šlechtice. Hrdý Black do posledního okamžiku.

Přírodní živel na zčernalých nebesích se rozběsnil a dosahoval maxima. Sevřel jsem oběma rukama násadu popravčího nástroje. Vyzvedl jsem jej vysoko nad hlavu, abych se pořádně rozmáchl.

Regulus mi věnoval poslední pohled, na který do své smrti nezapomenu. Jeho rty se roztáhly do úsměvu. Úsměvu, kterým mě povzbudil, kterým mi odpustil, kterým se rozloučil. Pak zavřel oči a čekal na vykoupení smrti.

Najednou jsem pochopil. Pán zla není milosrdný. Tohle nebyla moje druhá šance za zradu. Tohle byl... můj trest. Trest nejvyšší.

Ostří se zalesklo, zasvištělo vzduchem a přeseklo Regulusovi krk. Můj výkřik zanikl v burácení hromu. V okamžiku, kdy se Regulusova hlava oddělila od těla, jeho křečovitě sevřená dlaň se pomalu otevřela, jako kdyby ještě chvíli žil. Z prstů mu vyklouzl drahý kámen a stáhl sebou stříbrný řetěz do kaluže. Ruka zůstala chvíli bezvládně viset, než se tělo bez hlavy pomalu skácelo do bláta. Louže špinavé vody pod ním se rychle barvila do ruda, jak déšť vyplavoval jeho krev z hrozivé rány na krku.

Mé srdce puklo jako zlomené srdce mosazného zvonu a vyvalila se z něj nesmírná bolest, protkaná krutou nenávistí. Strhl jsem z hlavy kápi. Stál jsem uprostřed popraviště a nastavoval svou tvář dešti. Smýval mi z obličeje slzy, které se mi řinuly po tváři. Otevřel jsem oči, až když mi na rameno dopadla těžká ruka.

"Krutě trestám neposlušnost, Severusi. Doufám, že si to po dnešku budeš pamatovat," řekl varovně lord Voldemort.

Otočil jsem k němu tvář, na které se mi usadila trvalá maska přetvářky. "Vždy vám budu věrně sloužit, můj pane," řekl jsem tak chladně, až se mi u úst srážela pára.

"To doufám," pronesl s důrazem, nepřipouštějícím žádné pochybnosti. Podal mi mou hůlku a pohodil hlavou k Regulusově mrtvému tělu. "Ukliď to, než ho sežerou krkavci." Přemístil se.

Macnair prošel kolem mě, na okamžik se zastavil a v očích mu plál vztek. "Jednou tě dostanu, Snape," zavrčel a významně cukl obočím. Strčil prudce do mne ramenem a přemístil se pryč.

Otočil jsem se k mrtvému tělu. Kolem něj se slétlo pár krkavců a opatrně a nedůvěřivě se k němu přibližovali. Šlehl jsem po jednom kletbou. S vrzavým krákoráním se rozprchli na nedaleký plot a zpovzdálí mě pozorovali. Klekl jsem si a přitiskl si Regulusovo bezhlavé tělo k hrudi. Nedbal jsem toho, že mi jeho krev stéká na nahou hruď. Nesmírná bolest pronikla mým srdcem, probodla jej a ovinula své trny kolem něj. Při každém zatepání se do něj hluboko zabodávaly a nesmírně bolely, až jsem si přál, aby už přestalo tlouct.

Přestalo pršet. Obloha na východě se příhodně zbarvila do krvava. Na rameno mi sedl krkavec a zakrákal do ucha. Chmurně a teskně. Ztichlými stínadly se jako na povel rozezněla zádumčivá kakofonie z hrdel hejna černých poslů smrti, vzlétnuvších do oblak.

S pietou jsem vytáhl z košíku Regulusovu hlavu. Položil jsem si ji do klína a rukama, zborcenýma jeho krví, jsem si ji k sobě pevně přivinul. Bílá tvář bez krve ostře kontrastovala se zplihlými uhlovými vlasy. Bledé rty se i po smrti vlnily v úsměvu, posledním vzácném daru, který mi Regulus těsně před smrtí věnoval. Na popraviště padla temná atmosféra zádušního rekviem. Sklonil jsem hlavu na hruď a zavřel oči. Posvátně a s hlubokou úctou jsem vzdal poslední hold Regulusově odcházející duši. Po tváři mi skanuly krvavé slzy a rozprskly se po vypáleném znamení na Regulusově alabastrovém čele.

Epilog

Prý mi sudičky při mém zrození přisoudily štěstí, dlouhý život a osudovou lásku. Nelhaly. Mojí osudovou láskou byl Regulus a s ním jsem prožil pár vzácných šťastných let. Teď jen doufám, že můj život bude dostatečně dlouhý na to, abych stihl vykonat svou pomstu.

Tisknu si ke rtům rudý kámen, ukrývající Regulusovu vzácnou vzpomínku na tajemství Voldemortova viteálu, kvůli kterému musel zemřít. Nesmírná bolest mě nutí jít dál a trpělivě vyčkávat na svou příležitost, která jednou určitě přijde.

Pohřbil jsem ho hned za katovnou u hřbitovní zdi, aby mi byl pořád nablízku. Žádný kříž, ani náhrobek nezdobí jeho hrob. Do čerstvé hlíny jsem posázel modré kosatce, které mi budou navěky připomínat jeho oči, a pravidelně za svítání i za soumraku mu u nich věnuji tichou vzpomínku.

KONEC

Teď v tuto hodinu zůstaňme v objetí,

před spánkem beze snů, před tancem sazí

sví vrazi, nebo spíš naopak oběti,

dva do sebe spleteni uštknuti plazi.

Z tmy, odkud smíme jen, pokud jsme

dvě nahé oběti - dva nazí vrazi,

je to jen chvíle, co jsme teprve

já bez tebe... ty bez krve...

J. H. Krchovský (verše, s dovolením trochu přizpůsobené k ději povídky)