sobota 20. února 2021

Pokloň se smrti

Severus Snape je schopen cítit jenom jedinou emoci - nenávist, a celý svůj život podřídí jedinému cíli: pomstít se původci svého zármutku.
Autor: Styx
Upozornění: nečekejte Snarry!
Varování: temné, tragické, smrt
Hlavní postavy: Severus Snape, Harry Potter, Voldemort
Poznámka: příběh se odehrává v průběhu knih Fénixův Řád a Princ dvojí krve.


 

Sedm smrtelných hříchů
 Hřích čtvrtý
Nenávist 
(lat. Misos)
 Je dlouhodobá intenzivní emoce, zaměřená proti určité osobě nebo skupině osob. Často jí předchází silný impulz, otřes, zlom v životě člověka a je udržována při životě bolestí či hněvem.

***

    Snape se rázným krokem blížil ke svému kabinetu, už z dálky odstranil uzamykací kouzlo, chránící jeho dveře před vstupem kohokoli nepovolaného. Vešel dovnitř, zavřel za sebou dveře a opět je zajistil kouzlem. Čekala ho ještě neodkladná práce, kterou musel i teď uprostřed noci dodělat. U ředitele se zdržel mnohem déle, než předpokládal, nedokázali se shodnout na Brumbálových rostoucích požadavcích. Unaveně shodil z ramen hábit, pověsil si jej na staromódní věšák a vykročil do tlumeně osvětlené místnosti.

    Koutkem oka zahlédl nějaký pohyb u dveří. Bleskově vytasil hůlku a namířil na vetřelce. Ostražitost v jeho napjaté tváři bezprostředně vystřídalo překvapení a v temných očích mu blýskl hněv. 

    "Pottere, co tady, sakra, děláte?" posvítil si na něj hůlkou.

    V příští vteřině se jeho tvář zkřivila zhnusením, když si ve světle hůlky prohlédl přistiženého studenta od hlavy k patě.

    "Kde máte šaty?" šokovaně vytřeštil oči na Potterovo nahé tělo, třesoucí se chladem, neměl dokonce ani boty. Jediná věc, kterou měl na sobě, byly kulaté brýle.

    "Já... pane profesore... omlouvám se..." promluvil konečně Potter zajíkavě. Rty měl promodralé zimou, v ostrém kontrastu s hanbou hořící brunátnou tváří. Intimní partie si stydlivě zakrýval dlaněmi.

    "Zasmál bych se, kdybych nebyl tak extrémně znechucený," ohrnul Snape s odporem rty a posvítil mu zpátky do obličeje. "Co jste tady dělal?" zeptal se hlubokým, varovným hlasem.

    Potter mlčel a provinile upíral zrak na své bosé nohy, prokřehlé od kamenné podlahy. Chvíli přešlapoval na místě, aby si je aspoň trochu prokrvil. "To by se jen velice těžko vysvětlovalo, pane profesore," zamumlal. Pak konečně pomalu zvedl zrak ke Snapeovi a zahleděl se do jeho černých očí, zlostí ještě temnějších než jindy. "Mohu odejít, prosím?" řekl tak tiše, že ho bylo sotva slyšet, i zvuk jeho drkotajících zubů byl hlasitější.

    Snape byl plný vzteku, ale nedokázal Pottera potrestat. Ne teď, když mu ty jeho oči připomenuly Lily. Zítra. Ticho, které se rozhostilo, bylo skličující. Když pak svým hlasem to ticho narušil, znělo to, jako by zavřeným oknem vletěl dovnitř kámen.

    "Vypadněte!" 

    Elegantně pohnul pravým zápěstím směrem ke dveřím a ty se otevřely. Potter ztuhle vyběhl ven a Snape slyšel, jak se jeho bosé nohy rychle vzdalují. Opět zamkl dveře a ihned se pustil do pátrání. Potřeboval zjistit, co ten spratek dělal v jeho pracovně. Nic si neodnesl, neměl to kam schovat, tak tady musel jedině něco hledat. Trvalo mu jenom chvíli, než na to přišel. To poznání ho přímo šokovalo. Teď už věděl, co tady Potter hledal, a taky našel, a došlo mu i to, jak se sem dostal a proč byl nahý. 

    Merline, jak mohl být tak neopatrný!


O několik hodin dříve...


    "Máte půl hodiny zpoždění, Pottere!" zavrčel Snape, jen co Potter vkročil do jeho kabinetu. Byl otočen zády ke dveřím a pomocí hůlky si vytahoval z hlavy vlákénka vzpomínek a vkládal je do myslánky. 

    "Ale pane, říkal jste, že mám přijít v pět." Potter bázlivě střelil pohledem na kyvadlové hodiny v rohu, které právě odbíjely pátou hodinu odpolední. 

    Snape se k němu prudce otočil a zkřivil ústa v dobře známém úsměšku. "Řekl jsem v pět, ale myslel jsem ve čtyři třicet," poznamenal blahosklonně. "Každý alespoň průměrně inteligentní kouzelník všude chodí s předstihem. Ale vy očividně nejste ani inteligentní, ani průměrný, a už vůbec ne kouzelník," odfrkl si posměšně. "Srážím Nebelvíru deset bodů za váš pozdní příchod." Vyčkával, jestli bude Potter protestovat a on mu bude moct srazit další body za odmlouvání, Potter však na něj jenom nenávistně hleděl a byl dost chytrý na to, aby radši mlčel.

    "Pojďte za mnou!" zavelel poté Snape. Dlouhý černý hábit mu zavlál jako v poryvu větru a odvedl hříšníka do učebny lektvarů. 

    "Jelikož se vám na dnešní hodině lektvarů opět povedlo ohromit mě vaší naprostou neschopností, vaším školním trestem teď bude připravit lektvar neviditelnosti, který jste tak katastrofálně zkazil a jehož zbytky jsem si hodinu vymýval z vlasů," pronesl zlověstným hlasem. "A pokud opět zopakujete váš tragický výkon z dopoledne, tentokrát budete celou učebnu čistit ručně kartáčkem na zuby. Začněte!" Majestátně odkráčel ke katedře, sedl si a začal se věnovat nevděčné práci - opravování domácích úkolů.  

    Harry se pustil do práce. Tentokrát se opravdu snažil, aby nenáviděnému profesorovi ukázal, že není tak neschopný, jak si on o něm myslí, ale hlavně se mu vůbec nechtělo uklízet učebnu bez pomoci kouzel, pokud by mu lektvar opět vybuchl a zaneřádil celou místnost. Občas hodil okem po Snapeovi, ale ten mu nevěnoval žádnou pozornost, jako by tam ani nebyl, a jenom ráznými švihy škrtal brkem drtivou většinu studentských prací. 

    Příprava lektvaru se blížila do finále. Teď jej bude muset nechat samostatně vařit půl hodiny a během té doby nemíchat, hlavně nemíchat! Tu chybu už neudělá. Posadil se a čekal, až se lektvar důkladně provaří. Chvíli znuděně sledoval, jak nápoj bublá v kotlíku, pak ale jeho zrak opět zalétl ke katedře. Přimhouřil oči a nenápadně pozoroval zamračeného muže za stolem. 

    Profesor lektvarů byl pro něj odjakživa velkou záhadou. Od první chvíle k němu cítil silné antipatie - a ta averze byla vzájemná - přesto ho k němu něco zvláštně přitahovalo. Nikdy ale nepřišel na to, co to je. Kam mu paměť sahala, Snape ho od prvního ročníku akorát ponižoval, zesměšňoval a opovrhoval jím. Na to si už ale dávno zvykl. 

    Ve třetím ročníku však Snape udělal něco nečekaného. Harry se za tmy plížil k Hagridovu srubu, přestože věděl, že se kolem potuluje uprchlý vrah Sirius Black. Jenomže pro něj školní pravidla většinou neplatila, to zdědil po svém otci. U Zapovězeného lesa ho najednou napadli mozkomorové, strážící bradavické pozemky. I když byl schovaný pod neviditelným pláštěm, ucítili jeho emoce a začali mu vysávat šťastné vzpomínky. Tehdy ještě neuměl vykouzlit Patronovo zaklínadlo, tak jim byl vydán napospas. Z ničeho nic se tam zjevila jasně zářivá stříbrná laň, která se rozeběhla proti azkabanským strážcům a svými ostrými kopýtky je odehnala pryč. Než ztratil vědomí, Harry ještě stačil zahlédnout, kdo vyčaroval toho Patrona. Byl to Snape. Několikrát se mu Harry poté pokusil poděkovat, ale Snape mu nikdy nedal příležitost. Nevím, o čem mluvíte, odbyl ho pokaždé podrážděně. Pak to nakonec vzdal, ale už nikdy nedokázal vymazat z paměti to nádherné stříbrné zvíře. U Snapea by předpokládal, že jeho Patronem bude nějaký velký netopýr, havran, nebo třeba hyena, ale nikdy by nečekal, že to bude něžná, křehká laň. 

    Harry zkontroloval kotlík. Ještě deset minut. Opět se soustředil na svého učitele, který si zapisoval známky ze školních prací do třídní knihy. Tento školní rok se - k nechuti obou stran - setkávali kromě hodin lektvarů i na lekcích z nitrobrany. A právě u těchto lekcí si Harry všiml jedné záhadné věci. Pokaždé, než začali, si Snape odstranil z paměti několik svých vzpomínek a uložil je dočasně do myslánky. Co to Snape tají? Bojí se snad, aby Harry při jejich vzájemném souboji myšlenek nezahlédl nějaké tajemství z jeho minulosti?  Harryho tato záhada nesmírně dráždila. Co když Snape ukrývá něco důležitého, o čem ani Brumbál nic netuší a co by Brumbálovu důvěru zradilo, kdyby se to prozradilo? Harry Snapeovi nikdy nevěřil a byl přesvědčený, že tajně pracuje pro Voldemorta.

    "Velice nerad vás vyrušuji z vašeho rozjímání, Pottere," ozval se nad ním jízlivý hlas, "ale asi zjevně toužíte po tom vycídit tuto učebnu po vašem dalším nepovedeném pokusu," usmál se Snape uštěpačně.

    Harry sebou cukl. "Ehm... promiňte, zamyslel jsem se..." vykoktal a rychle zkontroloval hodiny. Čas akorát vypršel. Rychle nahlédl do učebnice na recept a vhodil do kotlíku poslední přísady.

    "U vás zamyslet se znamená nebezpečí," odfrkl si Snape, krátce nahlédl do kotlíku a instinktivně ustoupil dva kroky dozadu, protože Potter začal téměř hotový lektvar míchat. Čtyřikrát proti směru hodinových ručiček, jak uváděl recept.

    Harry si dal záležet. Vhodil poslední ingredienci, počkal, až se lektvar zbarví do konečné rudě červené barvy a odstavil jej z ohně. Byl sám se sebou spokojený. Lektvar vypadal přesně tak, jak vypadat měl. 

    "Hotovo, pane," pronesl se špetkou arogance v hlase.

    Snape opět přistoupil ke kotlíku a zkontroloval jeho práci. Tvářil se zcela neutrálně, nedal najevo žádnou spokojenost, nebo alespoň překvapení. "Nemyslete si, Pottere, že vám opravím známku z dopolední práce. Pořád za ni máte Trolla. Tohle byl školní trest." Žádná pochvala, žádný projev uznání. 

    Potter vlastně ani nic jiného nečekal. Přesto se cítil ukřivděně, protože Ron ten lektvar taky zkazil a přitom za něj dostal hodnocení M a ani nemusel úkol opakovat. 

        "Až budete hotový s úklidem, přijďte za mnou do kabinetu na další lekci nitrobrany," sdělil mu Snape a tvářil se u toho, jako by ho rozbolely zuby. Zvedl hůlku, aby lektvar odstranil z kotlíku, když se najednou rozletěly dveře do učebny a dovnitř vešel nějaký student z nižšího mrzimorského ročníku. Snape se k němu prudce otočil a zatvářil se jako rozdrážděný netopýr.

    "Co tady pohledáváte, pane Higginsi? Vy nevíte, že po vyučování je sem vstup zakázán? Vyučování už dávno skončilo!"

    Student byl tváří v tvář obávanému učiteli vyděšený jako kotě ve vaně, nečekal, že se se Snapem málem srazí ve dveřích. "Ehm... pane profesore... pan ředitel... máte jít k němu... hned teď..." Jen co odevzdal vzkaz, rychle vyběhl ze dveří, jako by mu hořelo za zadkem a zmizel na chodbě. 

    Snape se zamračil. Co mu asi Brumbál chce teď večer? Přistoupil zpátky k Potterovi a s hraně politováníhodným výrazem ve tváři procedil skrz zuby. "Bohužel budu muset zrušit dnešní hodinu nitrobrany, Pottere. Pro dnešek jsem s vámi skončil." Mávl hůlkou nad kotlíkem a nechal zmizet Potterovu dvouhodinovou práci. Pak se otočil na podpatku a s hábitem vlajícím mu za patami vyrazil za Brumbálem.

    Harry zářil štěstím, jednak Snapeovi dokázal, že není takový troll, za jakého ho označil, a jednak se mu povedlo vyhnout se dnešní lekci nitrobrany. Začal rychle po sobě uklízet stůl, aby mohl odsud vypadnout. Vtom si všiml, že dveře do Snapeova kabinetu jsou pootevřené. Snape si je v tom spěchu zapomněl zamknout, což se nikdy nestává. Zpozorněl. Pamatoval si, že Snape před chvílí ukládal své vzpomínky do myslánky. Rozbušilo se mu srdce. Naskytla se mu jedinečná šance zjistit, co Snape tají. Byl si vědom toho obrovského rizika, kdyby se profesor vrátil, ale jeho touha objevit to jeho tajemství byla silnější. 

    Nenápadně vykoukl na chodbu, byla prázdná. Zavřel za sebou a přešel ke dveřím kabinetu. Sbíral odvahu, ještě pořád nebyl úplně přesvědčený, že dělá správnou věc. Co když se Snape vrátí? Pak si na něco vzpomněl a ve tváři se mu objevil potutelný úsměv. Vytáhl z kapsy lahvičku s lektvarem neviditelnosti, co dnes připravil a kterou tajně naplnil, když byl Snape zaneprázdněný Higginsem. Chtěl jej dát Ronovi, aby si s ním užil trochu legrace, sám ji nepotřeboval, když měl neviditelný plášť. Teď jej ale neměl u sebe a neviditelnost by se mu zrovna teď náramně hodila. 

    Váhal jenom okamžik. Otevřel víčko a lektvar rychle vypil, než si to rozmyslí. Vzápětí uviděl, jak mu ruce zprůhledněly, až úplně zmizely. Pohlédl na sebe do skla prosklené vitríny. Jeho hlava a ruce nebyly vidět, jenom jeho hábit visel ve vzduchu jako na ramínku. Lektvar působil jenom na živý organismus, oblečení zůstalo viditelné pořád. 

    Věděl, co má udělat. Svlékl se úplně donaha, zul si i boty a ponožky a opět se zkontroloval v odrazu ve skle. Viděl jenom lavice za sebou, on sám byl doopravdy neviditelný. Rychle schoval hábit, boty a hůlku do skříně na učebnice, nechal si pouze brýle, a teď už beze strachu vstoupil do zakázaného prostoru. Chodidla ho zábla na studené kamenné podlaze, ale nemohl riskovat. Co kdyby se Snape vrátil a uviděl, jak mu po kabinetu pochoduje pár ponožek?

    Rozhlédl se po myslánce. Byla pořád na stejném místě, kde ji Snape zanechal, když se zbavoval kompromitujících vzpomínek. Harry k ní rychle přispěchal. Najednou uslyšel, jak se vepředu v učebně prudce rozrazily dveře a okamžik nato vpadl do kabinetu Snape. Harry úplně zdřevěněl, jak se vyděsil, že ho Snape tady přistihl, ale pak si s obrovskou úlevou uvědomil, že ho profesor nemůže vidět. Přesto instinktivně zadržel dech a vyděšenýma očima zíral na Snapea. 

    Snape se pátravě rozhlédl po místnosti. Když nezjistil nic podezřelého - nevšiml si totiž kulatých brýlí, volně se vznášejících v prostoru na druhé straně místnosti - vyšel zase ven a tentokrát za sebou dveře pořádně uzamkl kouzly. 

    Harry se konečně nadechl. Sice ho tady Snape uvěznil, ale moc se tím netrápil. Podle učebnice lektvar neviditelnosti účinkuje šest hodin, takže až se sem Snape později vrátí od Brumbála, bude mít ještě spoustu času tiše proklouznout mezi dveřmi, aniž by si Snape něčeho všiml. Soustředil se na myslánku. Nadechl se, aby se připravil na to, co uvidí, a pak se ponořil pod hladinu.


    Ocitl se v blízkosti dvou asi desetiletých dětí, ve kterých neomylně poznal malého Snapea a Lily, svoji matku, a byl přímým účastníkem jejich seznámení. Rychle prolétl spoustu jejich setkání, her a rozhovorů. Pak je uviděl, jak spolu sedí v kupé vlaku při své první cestě do Bradavic a že ani to, že byli zařazeni každý do jiné koleje, jim nezabránilo dál se scházet. 

    V dalším vstupu se stal očitým svědkem jejich prvního nesmělého polibku ve čtvrtém ročníku, a pak spousty dalších, když spolu začali chodit. Po vyučování se za teplých dní scházeli u jezera, kam jí Snape nosil lilie, oblíbené Lilyiny květiny, v zimě zase za sochou hrbaté čarodějnice, kde měli tajný úkryt. Pokaždé, když byli spolu, Harry viděl, jak Snapeova tvář překypovala štěstím a emocemi. Byl zamilovaný až po uši. Při jedné ze schůzek Lily ukázala Snapeovi svého Patrona. Byla to laň. 

    Vzpomínky se přehouply do dalšího ročníku, kdy začala Snapea tyranizovat nebelvírská parta Pobertů. James měl zájem o Lily a Snape mu stál v cestě. Snape se Lily přesto nevzdal a ona je kvůli tomu, co jejímu příteli dělali, všechny nesnášela, obzvlášť arogantního Jamese.  

    Ke konci šestého ročníku jejich schůzky začaly řídnout a scházeli se stále vzácněji. Snape byl čím dál zamlklejší a smutnější. A pak, začátkem posledního ročníku, je uviděl. Seděli v trávě, Lily a James, a objímali se. Snape utekl do Zapovězeného lesa, kde se, sám a opuštěný, rozplakal. Plakal trýznivě, bolestně, a čím víc trpěl, tím víc se měnil jeho výraz tváře. Štěstí vyprchalo z jeho očí a na jeho místě se usadil nevlídný, zasmušilý pohled, jakýsi předobraz budoucího Snapea. Jeho ústa, tolikrát líbající jeho matku a doteď nešetřící úsměvy, se stáhla do úzké, přísné linky. Všechny ty předchozí emoce, láska, štěstí, radost, touha, vášeň, které z něj v přítomnosti Lily vyzařovaly, se scvrkly v jedinou. Zlobu. 

    Pak vyslechl rozhovor, kde Snape naléhavě prosil Brumbála, aby ukryl Lily před Voldemortem a Brumbál mu to slíbil výměnou za to, že Snape bude dělat u Voldemorta špeha pro Fénixův Řád. 

    A pak Harry uviděl ležet na zemi svoji mrtvou matku. Snape vydal ze sebe nelidský výkřik, plný trýzně a bolesti, jako umírající zvíře. Pak padl na kolena a něžně si Lily přitiskl do náruče a objímal tu milovanou bytost, proudy jeho slz zkrápěly její dlouhé vlasy. Snapeova bledá tvář byla znetvořená neskutečnou bolestí, jakou Harry ještě nikdy u nikoho neviděl. 

    Po nekonečně dlouhých minutách pak Snape jemně položil na zem mrtvé Lilyino tělo a když pak konečně zvedl hlavu, Harry si všiml té obrovské změny. Ve tváři se mu odrážel zcela nový výraz, jeho černé oči ještě víc potemněly, pohled ztvrdl na kámen a ochladl jako alpský ledovec, rty měl stažené do kruté rýhy a bolest, která mu ještě před chvilkou křivila obličej, ukryl hluboko pod maskou trvalé nenávisti. Tohle byl Snape, jakého Harry znal.

    Snape se zvedl a aniž by se ještě ohlédl, opustil místnost, dům, svůj dosavadní život.


    Harry vystrčil hlavu z myslánky a zalapal po dechu. Musel se chytit okraje stolu, jak se mu podlamovala kolena z toho, co teď uviděl. Jeho mysl byla plná vzpomínek, které mu nepatřily. Snape kdysi miloval jeho matku. A ona milovala jeho. Chodili spolu tři roky, než mu ji přebral jeho otec. To tyto vzpomínky Snape před ním chránil, proto si je před každou hodinou nitrobrany odstraňoval z paměti, aby mu Harry náhodou na ně nepřišel, a pak si je zas a zas vracel zpátky do hlavy, aby je mohl prožívat zas a znova. 

    On ji nikdy nepřestal milovat, uvědomil si Harry šokovaně. Proto je jeho Patronem laň, stejně jako jeho matky. A konečně přišel na to, kdo dával rok co rok na hrob jeho rodičů v den výročí jejich smrti lilii. Harry se sesunul na profesorovu židli. Teď už porozuměl tomu, proč je Snape tak nepřátelský, protivný a chladný. Voldemort mu zabil jedinou bytost, kterou kdy miloval. Harry se zastyděl, že vůbec někdy pochyboval o Snapeově loajalitě vůči Řádu. Teď už si byl jistý, že je na jejich straně. Jak ho vůbec mohl někdy nenávidět?

    Čas rychle ubíhal a Harry si to uvědomil, když se roztřásl zimou. Plameny v krbu dohasínaly a nebylo zde nic, čím by přiložil do ohně. Všude samé police s tisíci lektvarů a stovkami knih. Neměl u sebe ani hůlku, aby si pomohl kouzly. Schoulil se před krbem, ohříval si ruce blízko žhavých uhlíků a myslel na svoji matku a Snapea.

    Hodiny nemilosrdně odbily půlnoc a učitel lektvarů se pořád nevracel. Co když šel od Brumbála rovnou do svých komnat a sem se už dnes v noci nevrátí? Harrymu zbývalo už jenom velice málo času na to, aby využil své neviditelnosti a mohl nespatřen proklouznout dveřmi ven. Byl čím dál nervóznější.

     Po další půlhodině s hrůzou zjistil, že jeho tělo nabývá zpátky svůj tvar. Lektvar přestal působit. Harry se celý rozklepal. Tentokrát to nebylo chladem, ale strachem. Nedokázal si představit, co Snape udělá, až ho tady ráno najde zamčeného v pracovně, nahého a promrzlého. Nejradši by se rozplakal.

    Pak uslyšel z učebny lektvarů nějaké zvuky. Rychle se skrčil za dveřmi do stínu. Třeba bude mít štěstí a nějak se mu podaří dostat se ven. Děj se vůle boží.

    Dveře do kabinetu se otevřely a dovnitř vstoupil Snape.

dokončení povídky zde


Další povídky ze série Sedm smrtelných hříchů:

Hřích první - Hněv

Hřích druhý - Pýcha

Hřích třetí - Smilstvo



Žádné komentáře:

Okomentovat