Vyznání

Vyznání lásky Mistrovi lektvarů, psané ze srdce.

Autor: Styx
Hlavní postava: Severus Snape

Napsáno: 2009
 

 

Démon a polobůh.

Dvě zcela nesourodé a protikladné bytosti, vtělené do jediného hypnotického zevnějšku. Osobnost, v jejíž přítomnosti mi přestává tlouct srdce, podlamují kolena, pokouší se o mne mdloby. Prototyp dokonalosti, zázrak přírody.

Severus.

Listuji zaprášeným latinským slovníkem a vyhledávám význam slova: Přísný, svědomitý, vážný, krutý. Jak pravdivé, až z toho mrazí. Přidávám další.

Smyslný.

Spí. Využívám toho a pozoruji ho. Jeho ruce. Jemné, ušlechtilé, jakoby tesané z alabastru největšími sochařskými mistry světa. Tiše spočívají vedle jeho těla, v sebeklamu bezbrannosti, avšak nebezpečné a připravené se bránit při sebemenším podezřelém pohybu.

Pod pláštěm skrývá své temné znamení, vypálené na bělostné kůži předloktí, důkaz své mladické nerozvážnosti. Prokletý cejch, který mu už navěky vysloužil pověst zrádce. Zatne ruku v pěst, klouby mu zblednou a pod kůží naběhnou provazce žil, v nichž pravidelně pulzuje jeho život.

Prsty pravé ruky, dlouhé a štíhlé, vonící tisícem aroma rozmanitých bylin, podvědomě svírají jemnou látku v zakódované potřebě neustále je něčím zaměstnávat. Ať už od rutinního míchání zakázaných lektvarů v temném koutě své laboratoře, či vznešeného pohybu při sevření rukojeti hůlky, nebo s vrozenou elegancí svírající brk z černé labutě, až se z rázných škrtání při opravování nudných esejí nelítostně zařezává do bříšek jeho prstů.

Představuji si ty elegantní prsty v důvěrnějších situacích. Když přecházejí pomalu po dokonale hladké pokožce tváře a úzkostlivě zkoumají kvalitu oholení, než konečně spokojeně naučeným pohybem zavřou ostří nabroušené břitvy. Když pod proudem horké vody pomalu a rozvážně roztírají voňavé mýdlo po těle, aby nakonec v hříšně smyslném gestu nedočkavě sklouzly do slabin.

Představuji si ty hbité prsty ve chvílích nejintimnějších, když v potemnělé ložnici, chráněné všemožnými kouzly, s pověstnou pečlivostí přejíždějí přes žalud a hledají to nejcitlivější místo, když důvěrně známými pohyby, s mučivou trpělivostí jeho vlhká dlaň klouže po vzrušeném penisu. Dělá to, vím to, není žádný mnich a zcela jistě má své přirozené potřeby.

Pod sametově lesklým hedvábím, lehounce přikrývajícím jeho nahotu, provokativně schovává své štíhlé tělo, které mu i bohové z Olympu tiše závidí. Čím víc toho černá látka zahaluje, tím víc dráždí mou žádostivost a podrobuje zkoušce mé sebeovládání.

Můj chtivý pohled sklouzne na ten vyzývavý kousek poodhalené kůže. Pouhý náznak ochmýření na hrudi a pevné břicho, ta představa, co se skrývá dál, mě zcela zbavuje zdravého rozumu.

Láká, och bože, jak silně mě láká rozhrnout tu jemnou látku a vklouznout rukou dál a důkladně prozkoumat, co není odhaleno. Jakou barvu a tvar asi mají jeho bradavky? Jsou světlé, stejně jako jeho porcelánová pleť, uprostřed s drobným hrbolkem, smilně se nabízejícím k polaskání jazykem, anebo spíš tmavé, stejně jako jeho oči, jako jeho vlasy?

Obejmu pohledem vystupující klíční kosti, tak výrazné, že vzbuzují dojem rozpřažených křídel plachtícího dravce. Vystupující tepna na krku divoce pulzuje a svádí mé rty, aby se přisála.

Přistoupím tiše blíž a sleduji zblízka jeho tvář. Dokonalý obraz, který nedokáže namalovat ani ten největší mistr. Srdce se mi roztluče z jeho blízkosti, slyším ho ve spáncích a nedokážu ho zpomalit. Mé srdce mě neposlouchá, už dávno ho totiž ovládá on.

Hlavu má položenou na bok, oči zavřené, černé vlasy neposlušně rozházené kolem hlavy, ve tváři nezvykle klidný výraz. Výraz hrané bezmoci a bezbrannosti. Přestože budí falešný dojem, že spí, jeho smysly jsou napjaté jako luk a jenom zasvěcený ví, že ta jeho netečnost je jenom krycí manévr. Ten, kdo by chtěl neprozřetelně vstoupit do jeho kruhu, tvrdě na to doplatí.

Prameny vlasů, ne nepodobná havraním pírkům, lechtají ho po tváři a ostře kontrastují s jeho bledou pletí. Černá a a bílá. Tak neskutečně rozdílná, přitom v jeho tváři splývají v naprosté symbióze. Jako temná noc a do tmy svítící hvězda. Lituji slepce, kteří přicházejí o ten pohled na jeho dokonalost.

Odolávám nutkání odhrnout pramen vlasů z jeho čela, bojím se ale, že ho probudím a zkazím ten vzácný okamžik, kdy je jeho tvář až dětsky nevinná. Nakloním se blíž a v nose mě polechtá neidentifikovatelná vůně z jeho vlasů, nejspíš nějaká přísně chráněná bylinka, pro kterou riskoval nebezpečný výstup po skalách. Zavřu oči a opájím se tou omamnou vůní, která mi zatemňuje už tak ochromené smysly.

Hluboká vráska, rýsující se jako vyschlé koryto řeky mezi přísně pokrčeným obočím nad dominantním nosem, už sama o sobě budí dojem vážnosti, krutosti a respektu, a okamžitě odradí každého od sebemenšího pokusu přiblížit se do jeho výsostných vod.

Jeho rty, tak spanilé, provokují k tomu, abych do sytosti ukojila svůj hlad po vášnivém polibku a já přesto nenacházím odvahu dotknout se jich. Se sebezapřením odolávám silné touze přinutit je sténat. Moje oddanost k němu mě drží v neviditelných řetězech, abych to udělat nemohla. 

Je až neuvěřitelné, že tak nemravně rozkošná ústa jsou schopná tak ostrého sarkasmu a se zvráceným potěšením si vychutnávají tu jízlivost, sotva se otevřou. Nedokážou vykouzlit úsměv, přestože On je mistrem v kouzlení. Zato typický opovržený úšklebek se jim trvale usadil v jejich koutku. 

Nedá se mu odolat a on si je toho dobře vědom. Nepustí si však nikoho k tělu, pohrdá všemi a vším a povýšenými gesty si utvrzuje svou nepřístupnost a neproniknutelnost. 

Jeho oči, drahocenné onyxy, nezměřitelné propasti, temné hlubiny, černé obsidiány, hluboké rokle, bezedné studny... Nesčetné množství metafor se už použilo k jejich popsání, ani jediná ale nedokáže vystihnout pravou skutečnost. Ty oči se nedají věrně popsat, do těch očí se musí pohledět. 

Tajemné jako prastará legenda, uhrančivé, temné jako jeho minulost, někdy chladné jako arktický ledovec, jindy planoucí jako sluneční erupce. Na koho zaměří svůj pohled, toho uhranou a oběť nemá šanci uniknout jejich kouzlu. 

Teď jsou zavřené, nejsou tak nebezpečné. Nespí, víčka se mu občas zachvějí a černé řasy zatřepetají jako křídla motýla, když se chystá vzlétnout. 

Až je za chvíli pomalu otevře a upře na mne svůj pohled, ucítím slabou závrať, rozbuší se mi ve spáncích krev a já pokorně padnu na kolena k jeho nohám, s posvátnou úctou políbím hřbet jeho ruky a v podrobení skloním hlavu hluboko na prsa a zašeptám Můj pane, poslušně vyčkám na jeho příkazy a splním vše, co jeho rty vysloví, a pokud mi to dovolí, zlíbám jeho nohy a zem, po které kráčí.

Ano, jsem jeho obětí a vůbec se tomu nebráním, když jako písek přesýpá mezi prsty mé city z jedné dlaně do druhé. Zcela jsem propadla té jeho temné stránce, té jeho dokonalosti.

Chtěla bych mu říct, že je jediným smyslem mého života, že mu vkládám do rukou své hořící srdce a nechám pouze na něm, jak s ním naloží, chci mu pošeptat těch pár toužebných slov. Přijmu tě v sobě.

Neříkám však nic, jen mlčím, protože všechna ta slova jsou jen prázdné fráze, které nemohou vystihnout mé pravé pocity, tryskající přímo z mého srdce.

Zhmotním svou touhu, jenž mi zaplňuje duši, a všechny své emoce, uvězněné v ní, vyryji navěky prstenem ze stříbra do své paměti.

Miluji tě, Severusi...

Konec

Obrázek by Yana Goya