neděle 23. května 2010

Vyznání

Vyznání lásky Mistrovi lektvarů, psané ze srdce.
Autor: Styx
Hlavní postava: Severus Snape
 


 


Démon a polobůh.

Dvě zcela nesourodé a protikladné bytosti, vtělené do jediného hypnotického zevnějšku. Osobnost, v jejíž přítomnosti se mi zastavuje srdce, podlamují kolena, potí dlaně a mdloby pokoušejí získat vládu nad mým tělem. Prototyp dokonalosti, zázrak přírody.

Severus.

Listuji zaprášeným latinským slovníkem a vyhledávám význam slova: Přísný, svědomitý, vážný, krutý. Jak pravdivé, až z toho mrazí. Přidávám další.

Smyslný.

Spí. Zneužívám toho a pozoruji ho. Jeho ruce. Jemné, ušlechtilé, jakoby tesané z alabastru největšími sochařskými mistry světa. Tiše spočívají vedle jeho těla, v sebeklamu bezbrannosti, avšak nebezpečné a připravené se bránit při sebemenším podezřelém pohybu.

Mimoděk skrývá pod pláštěm své temné znamení, vypálené na bělostné kůži předloktí, důkaz své mladické nerozvážnosti, prokletý cejch, který mu už navěky vysloužil pověst zrádce. Zatíná ruku v pěst, pevnou a tvrdou jako kámen, klouby mu zblednou a pod kůží naběhnou provazce žil, v nichž pravidelně tepe jeho život.

Prsty pravé ruky, dlouhé a štíhlé, nasáklé tisíci vůněmi rozmanitých bylin, podvědomě svírají jemnou látku v zakódované potřebě neustále je něčím zaměstnávat. Ať už od prachobyčejného míchání zakázaných lektvarů v temném koutě své laboratoře, či vznešeného pohybu při sevření rukojeti hůlky, nebo s vrozenou elegancí svírající brk z černé labutě, až se z rázných škrtání při opravování nudných esejí nelítostně zařezává do bříšek jeho prstů .

Představuji si ty elegantní prsty v netypických situacích. Přecházejí pomalu po dokonale hladké pokožce tváře a úzkostlivě zkoumají kvalitu oholení, než konečně spokojeně nebezpečným pohybem zavřou ostří nabroušené břitvy. Pod proudem horké vody pomalu a rozvážně roztírají pěnu po těle, aby nakonec v hříšně smyslném gestu nedočkavě sklouzly do intimních partií.

Představuji si ty hbité prsty ve chvílích nejsoukromějších, když v potemnělé ložnici, chráněné všemožnými kouzly, s pověstnou pečlivostí přejíždějí přes žalud a hledají to nejcitlivější místo, když důvěrně známými pohyby, bez rozpaků, s mučivou trpělivostí jeho vlhká dlaň klouže po vzrušeném penisu. Dělá to, vím to, není žádný mnich a zcela jistě má své přirozené potřeby.

Pod sametově lesklým hedvábím, lehounce přikrývajícím jeho nahotu, nesmyslně schovává své štíhlé tělo a bohové z Olympu mu jenom tiše závidí. Čím víc toho jemná černá látka zahaluje, tím víc provokuje mou žádostivost a podrobuje zkoušce mé sebeovládání.

S.S. Severus Snape. Smyslný Satyr.

Můj chtivý pohled sklouzne na ten důmyslně nedostatečný kousek odhalené kůže. Jediný pohled na mělký pupík a pouhý náznak ochmýření, ztrácejícího se pod látkou a představa toho, co se skrývá dál, mě zcela zbavuje zdravého rozumu.

Láká, och bože, jak silně láká rozhrnout tu jemnou látku a vklouznout rukou dál a chvějícími se prsty důkladně prozkoumat, co se skrývá pod ní. Nabádá k chlípným myšlenkám při pohledu do míst, kde odhaduji rozkrok a kde se - možná - rýsuje klenot nejcennější. Dala bych celý rok života pouze za to být tím jemným hedvábím v jeho klíně...

Jeho poodhalená hruď, naprostá dokonalost, schovává další jeho tajemství a já se nedokážu zbavit neodbytné myšlenky. Jakou barvu a tvar mají jeho bradavky? Jsou světlé, stejně jako jeho porcelánová pleť, uprostřed s drobným hrbolkem, smilně se nabízejícím k polaskání jazykem, anebo spíš tmavé, stejně jako jeho oči, jako jeho vlasy?

Hladím ho zrakem po prsou a stoupám až k jeho krku. Obejmu pohledem vystupující klíční kosti, tak výrazné, že vzbuzují intenzivní dojem rozpřažených křídel plachtícího dravce. Vystupující tepna na krku divoce pulzuje a svádí má ústa, aby se napila.

Přistoupím tiše blíž a sleduji zblízka jeho tvář. Dokonalý obraz, který nedokáže namalovat ani ten nejtalentovanější umělec. Srdce se mi roztluče z jeho blízkosti, slyším jej ve spáncích a nedokážu jej zpomalit. Pochopím, že mé srdce mě neposlouchá, už dávno jej totiž ovládá on.

Hlavu má položenou na bok, oči zavřené, černé vlasy neposlušně rozházené kolem hlavy, ve tváři nezvykle klidný výraz. Výraz hrané bezmoci a bezbrannosti. Přestože budí falešný dojem, že spí, jeho smysly jsou napjaté jako luk a jenom zasvěcený ví, že ta jeho nehnutost je zárukou toho, že je ve střehu. Ten, kdo by chtěl neprozřetelně vstoupit do jeho kruhu, tvrdě na to doplatí.

Prameny vlasů, ne nepodobná havraním pírkům, lechtají ho po tváři a ostře kontrastují s jeho bledou pletí. Černá a a bílá. Tak neskutečně rozdílná, přitom v jeho tváři splývají v dokonalé symbióze. Temná noc a do tmy svítící bílý mramor.

Odolávám nutkání sfouknout černý vlas, zbloudilý do jeho inteligentního čela, bojím se ale, že ho ten vánek probudí a zkazí ten vzácný okamžik, kdy je jeho tvář až dětsky nevinná. Nakloním se blíž a do nosu mi pronikne prazvláštní vůně jeho vlasů, neidentifikovatelná, nejspíš nějaká přísně chráněná rostlina, pro kterou riskoval nebezpečný výstup po skalách. Zavřu oči a opájím se tou omamnou vůní, která mi zatemňuje už tak ochromené smysly.

Věčná hluboká vráska, jako vyschlé koryto kdysi divoké řeky, rýsující se trvale mezi přísně pokrčeným obočím nad dominantním nosem, už sama o sobě budí dojem vážnosti, krutosti, nevlídnosti, nadřazenosti a převahy a okamžitě odradí každého od sebemenšího pokusu přiblížit se do jeho výsostných vod.

Můj prst se vznáší nad jeho rty, spanilými, tiše oddechujícími a nevýslovně provokujícími k tomu, abych do sytosti ukojila jejich i svůj hlad po vášnivém polibku a já nenacházím odvahu dotknout se jich. Se sebezapřením odolávám silné touze přinutit je, aby se pootevřely a tiše vzdechly, políbit je tak nestoudně, až bych je vyprovokovala sténat.

Moje úcta a respekt k němu mě však nechává svíjet se v neviditelných řetězech, které mě drží v dostatečné vzdálenosti, abych to udělat nemohla. Je až neuvěřitelné, že tak nemravně rozkošná ústa jsou schopná tak ostrého sarkasmu a že s vášní sobě vlastní se s potěšením utápějí v jízlivosti, hned jak se pootevřou, že pohrdají všemi a vším bez výjimky.

Nedokáží vykouzlit úsměv, přestože ON je mistrem v kouzlení. Snad jen nepovedenému úsměvu podobný typický opovržený úšklebek, věčně trůnící v jejich koutku, silně přitažlivý a zvedající mi krevní tlak do nezvyklých hodnot. Nedá se mu odolat a on si je toho dobře vědom. Nepustí si však nikoho k tělu a povýšenými gesty si vychutnává svou nepřístupnost a neproniknutelnost. Chrání si své teritorium jako vůdce vlčí smečky a stejně jako dým, stoupající k výšinám, nedá se spoutat.

Oči má teď zavřené, nejsou tak nebezpečné. Nespí, víčka se mu občas zachvějí a černé řasy zatřepetají jako křídla motýla, když se chystá vzlétnout. Jeho oči, onyxy, nezměřitelné propasti, temné hlubiny, obsidiány, planoucí uhlíky, hluboké rokle, bezedné studny... Nesčetné množství metafor se už použilo k jejich popsání, ani jediná ale nedokáže vystihnout pravou skutečnost. Ty oči se nedají věrně popsat, do těch očí se musí pohledět.

Tajemné jako prastará legenda, uhrančivé, temné jako jeho minulost, někdy chladné jako arktický ledovec, jindy planoucí jako sluneční erupce. Na koho zaměří svůj pohled dravce, toho uhranou a oběť nemá šanci uniknout jejich kouzlu. Ano, jsem jeho kořistí a přestože vím, že si rád zahrává s cizími emocemi, vůbec se tomu nebráním a pokorně sleduji jeho ruce, když jako písek přesýpá mezi prsty mé city z jedné dlaně do druhé.

Až je za chvíli pomalu otevře, ty oči jako noční nebe v dáli, a upře na mne spalující pohled, na který by si měl zaručeně pořídit zbrojní pas, ucítím slabou závrať, rozbuší se mi ve spáncích krev a já pokorně padnu na kolena k jeho nohám, s posvátnou úctou políbím hřbet jeho ruky a v podrobení skloním hlavu hluboko na prsa a zašeptám Můj pane, poslušně vyčkám na jeho příkazy a splním všechny, co jeho rty vysloví, ať jsou jakékoliv a pokud mi to dovolí, zlíbám jeho nohy a zem, po které kráčel.

Chtěla bych mu říct, že je jediným smyslem mého života, že lituji slepce, kteří přicházejí o ten pohled na jeho dokonalost, že mu vkládám do rukou své hořící srdce z dlaní a nechám pouze na něm, jak s ním naloží, chci mu pošeptat těch pár toužebných slov Přijmu tě v sobě.

Neříkám však nic, jen mlčím, protože všechna ta slova jsou jen prázdné fráze, které nemohou vystihnout mé pravé pocity, tryskající přímo ze srdce jako pumpující krev.

Zhmotním svou touhu, jenž mi zaplňuje duši, a všechny své emoce, uvězněné v ní, vyryji navěky prstenem ze stříbra do okenního skla.

Miluji tě, Severusi...

Konec

Obrázek by Yana Goya

1 komentář:

  1. [1] Zuzana | bband-dyn198.178-41-0.t-com.sk (178.41.0.198) | 2. června 2010 v 14:48
    Nádherné vyznanie, nemám viac slov :)

    [2] chillychilly | Web | 95.82.147.41 (95.82.147.41) | 21. listopadu 2010 v 15:32
    Nádherné a tolik pravdivé, on je dokonalý... Severus, moje životní láska... Je tak temný, tak inteligentní, tak přitažlivý, tak nádherný, tak velkolepý... Ta jeho temná stránka je prostě dokonalá

    [3] Abigail | E-mail | Web | 62.124.broadband17.iol.cz (109.80.124.62) | 28. srpna 2011 v 18:43
    V životě jsem nečetla nic krásnějšího! Mluvíš z hlouby mé duše Styx :DDD... nojo my fanatičtí Snapeofilové jsme ztracené případy... Miluju jak dokážeš skvěle, dokonale, naprosto přesně popsat jeho krásu... hlavně jeho oči! Ahhh... nojo... Milujeme tě Severusi♥** Nemám co dodat... RESPEKT! Styx you are writer therefore you are God!

    [4] náhodný kolemjdoucí | ag-247-109.sta.ji.cz (79.141.247.109) | 27. prosince 2013 v 13:56
    Pěkný, taková sukuba... Připomělo mi to jeden "praiseovací" text(schválně, poznáte na jako "ontologii" byl původně ušitej?): Zee you're all that I have and you're all that I need Each and every day I pray to get to know you please I want to be close to you, yes I'm so hungry You're like water for my soul when it gets thirsty Without you there's no me You're the air that I breathe Say sometimes the world is dark and I just can't see With these, demons surround all around to bring me down to negativity But I believe, yes I believe, I said I believe

    [5] Styx | tlapnet-248-244.cust.tlapnet.cz (37.221.248.244) | 9. ledna 2014 v 12:27
    Díky. No jo, to bylo v dobách, kdy jsem ještě měla Severuse plnou hlavu a vyvěralo to z mého nitra. :D A přiznávám, nevím, na koho to bylo ušité, ale je to moc pěkné. :)

    [6] nk | 178.248.249.175 (178.248.249.175) | 11. ledna 2014 v 8:11
    Jó, přečet sem si to znova(asi po třetí). Je to krutě excitovaný, připomnělo mi to některý moje toužení po ženě. Vyznání...Taky bych se v ní úpa hrozně vyválel a zaplavil svojí tělesností.(když to mám popsat jednou větou). Svou láskou jí stoupal nekonečně a svým porozuměním proniknul do všech jejích otvorů a štěrbin. A teď přijde to děsivý odhalení, kdo ve skutečnosti vymyslel to básnění, který je citovaný nahoře. Je to ušitý jako píseň o izaelském bohu. „You“ oslovuje formálně jeho. Ten chlápek, co jí napsal, se s břitvou tou dobou nekamarádil. Můžeš si to poslechnout celý. „You“ tam oslovuje střídavě boha a střídavě posluchače. http://www.youtube.com/watch?v=LJRT3tsoFNY Po pár letech ale náhle změnil obraz, kdoví co chystá…asi nechtěl skončit v jedný škatulce: http://www.youtube.com/watch?v=vYXGfkGieLI&list=SPECB41BDA8AE565A3 ...I'm a slave to the throne The chariot of flames is my home I'm in a class of my own... Jeho texty sou hodně vyhrocený, ve smyslu že je taky kope z nitra. Pointa jeho boha ovšem je, že na rozdíl od Severuse nemá žádné tělo, i když jeho přítomnost na zemi je občas metaforovaná ženou, či princeznou. Když jsem byl menší, tak se mi smáli, že čekám na princeznu (tady jsme byli možná trochu symetrický ve smyslu, že tys zas hrotila Severuse.) Nojo, ale já se o princezně dozvěděl ve třinácti letech z pohádky O ztracené princezně: http://www.shuvubonim.org/storylp.html Trpělivost...mohla by se ti líbit.

    [7] Karin | 93.38.broadband10.iol.cz (90.177.38.93) | 30. dubna 2019 v 14:34
    Tak to bylo užasně napsané.

    OdpovědětSmazat