Pozvedni oči a uvidíš hvězdy

Remus Lupin svěřuje bolest své utrápené duše deníku. Jen zažloutlý pergamen zná jeho tajemství, že miluje svého nepřítele.

Autor: Styx

Pár: Severus Snape/Remus Lupin

Varování: smutné, romantické, slash 

Přístupnost: 15

Poznámka 1: Možná se někomu bude tady zdát Severus příliš patetický. Ale Snape nebyl odjakživa takový, jak ho známe z knih. Mladý Severus to během školních let vůbec neměl lehké, byl to odstrkovaný neoblíbený samotář, neměl přátele, býval terčem posměchu, byl nešťastně zamilovaný, šikanovaný svými spolužáky. Jeho křehká dětská dušička musela pěkně trpět (což je znát i v této povídce). Tohle všechno se na něm muselo podepsat a právě kvůli tomu se postupem času z emočně trpícího člověka stal obávaný Snape, který budil strach a respekt.

Poznámka 2: Povídka má dvě části. První část povídky - Pozvedni oči a uvidíš hvězdy - popisuje události během jejich studia v posledním ročníku. Druhá část - Deník vlkodlaka - sleduje jejich osudy po dvaceti letech.

Napsáno: 2010

Prolog

Tři dny po finální bitvě s Voldemortem - květen 1998

    Studené jazyky přízemní mlhy olizují ztichlé hroby na Svatém poli. Šedý závoj se tiše plazí po cestičce mezi stovkami narychlo navršených kopečků hlíny, pod kterými spí věčným spánkem oběti závěrečné bitvy s Voldemortem a jeho věrnými psy Smrtijedy. Mrtvých jsou tisíce.

    V tom moři křížů, mlčenlivě trčících ze země, hledám ten, kde pod mělkou vrstvou hlíny odpočívá on. Tiše a s úctou k posvátnému místu procházím kolem čerstvých hrobů, oči mi kloužou po nápisech. Neznámá jména, různé datum narození, ale stejné datum úmrtí. 

    2. květen 1998. Soudný den.

    V koruně košaté lípy uprostřed hřbitova pomalu utichá zpěv ptáků, vyprovázející mrtvé duše na jejich cestu na druhý břeh. Opojná vůně lípového květu potlačuje všudypřítomný pach smrti. Kapky večerní rosy se jako slzy třpytí na nerozevřeném okvětí divoké růže. Prsty obejmu trnitou stopku rudého květu, utrhnu a schovám do dlaně. 

    Najednou v šeru zahlédnu jeho jméno na jednom z dřevěných křížů, vyčnívajících nad mlžným oparem. Srdce se mi divoce roztluče v hrudi. Udělám k němu pár váhavých kroků, nohy těžknou jako z olova. Nedá se mi dýchat, nedá se mi nadechnout. 

    Přistoupím pomalu blíž. Mlha se pod mými kroky rozestupuje a vynořuje se z ní podlouhlý hrob s čerstvou hlínou, s drobnými rašícími stébly řídké trávy. Jednoduchý kříž, nakřivo ztlučený ze dvou zašedlých prken, s jeho jménem, vypáleným do dřeva. 

    Pokleknu na jedno koleno, do dlaně naberu hrst hlíny a nasaju pach země, která milosrdně přikrývá vychladlé tělo, ve kterém ještě nedávno tlouklo to nejodvážnější srdce, jaké jsem kdy potkal.

    Skloním hlavu na hruď, zavřu oči a v tiché modlitbě vzdávám hold jeho památce.

I. část

Deník Remuse Lupina

10. března 1976

Tak jsem ode dneška plnoletý!!! Můžu se volně přemísťovat, můžu se stát prefektem, můžu se beztrestně opít, můžu prostě vše. Večer to vypukne, sedmnáctiny přece musím se Siriusem, Jamesem a Petrem pořádně oslavit. Dostal jsem od nich dárek - tento deník, abych mu svěřoval svá tajemství, která nechci říct jim (teď se usmívám). Pitomci. Nemám před nimi žádná tajemství, říkám jim úplně všechno. Tyto stránky asi zůstanou dlouho prázdné.

11. září 1976

Netušil jsem, že tento deník vůbec někdy použiju. Ale nikomu jinému nemohu svěřit, co mě trápí. Pobertové se i tento školní rok baví na účet Srabuse. Celá léta ho šikanují, týrají a ponižují. Sám se divím, že z toho ještě nezcvoknul. Sirius se mohl umlátit smíchy, když mi detailně vyprávěl, jak včera Srabusovi strčili hlavu do toaletní mísy a spláchli. Mně to tedy moc zábavné nepřišlo. Nemám Srabuse rád, ale je mi ho upřímně líto a nemám zájem osobně se zúčastňovat toho jeho ponižování.

4. listopadu 1976

Začínám se cítit mizerně. Měsíc v noci přešel do poslední fáze a za pár dní doroste do úplňku. Sedím v knihovně a místo učení píšu do deníku. Pociťuji na sobě první příznaky blížící se přeměny. Jsem unavený a pobledlý. Výrazně se mi zvýšil sluch a čich. Zhrublá kůže na hřbetech dlaní mě nesnesitelně svědí, škrábu si ji až do krve. Nic necítím, můj práh bolesti se zvýšil. Zvedám hlavu a zhluboka nasávám nový pach. Cítím příjemnou vůni pelyňku. Otočím se a mé oči se setkají s pátravým pohledem Srabuse. Zkoumavě mě pozoruje a když se na něj podívám, rychle sklopí zrak do knihy. Proč mám z něj tak divný pocit?

5. listopadu 1976

Hnusím se sám sobě. Co jsem to provedl? Dal jsem Pobertům záminku ublížit Snapeovi! Nechtěně mi před Jamesem vyklouzlo, že Srabus mě v knihovně pozoroval. Kluci si na něj po škole počkali a chtěli ho za to šmírování potrestat. V chodbách hradu by jim na svých dlouhých rychlých nohou určitě utekl, ale kluci ho zatlačili na plošinu hradeb a zatarasili mu jedinou únikovou cestu. Když se k němu pomalu přibližovali s hůlkami, Srabus udělal to, s čím nikdo z nich nepočítal. Vrhl se z hradeb do Jeleního příkopu. Skok do neznáma se mu zdál milosrdnější, než se opět dostat do spárů svých tyranů. V plné výši se cítím za tento incident zodpovědný. Srabus teď leží na ošetřovně a nikdo kromě Brumbála k němu nesmí. Kluci mají velký strach. Ne o Srabuse, ale o to, že je v posledním ročníku vyhodí ze školy, až to Srabus na ně práskne. Jak to všechno s Jamesem, Siriusem a Petrem, ale hlavně se Srabusem dopadne? A je to všechno moje vina!

8. listopadu 1976

Dnes, tři dny po neštěstí, začala po škole rychlostí blesku kolovat zpráva, že Srabus je z nejhoršího venku a že konečně promluvil o nehodě. K našemu úžasu vysvětlil svou verzi tragické události tak, že při naklánění se přes hradby se mu zamotala hlava a nešťastnou náhodou přepadl dolů. Řekl jsem Jamesovi, že by měli Srabuse navštívit a poděkovat mu za to, že to na ně nepráskl. Nikomu z nich se nechtělo, tak to zůstalo na mně. Taky dvakrát nestojím o to povídat si se Srabusem. Ale ten pocit viny by mě asi užíral do té doby, dokud bych se mu neomluvil. Dnes ještě ne, musím se trochu vzchopit po včerejším úplňku, ale zítra za ním zajdu, ať to mám co nejdřív z krku.

9. listopadu 1976

Byl jsem za Snapem. Merline, jak jen to popsat? Na ošetřovně kromě něj nikdo nebyl. To se dalo čekat, není natolik oblíbený, aby se tam netrhly dveře s návštěvami. Spal na posteli u okna. Váhavě jsem k němu přistoupil a podíval jsem se mu do spícího obličeje. Šrámy, už zčásti zahojené, mu brázdily kůži na mnoha místech. Pod porcelánově bílou pokožkou měl rozeseté modřiny a pohmožděniny, vypadal jako dalmatin. Pravou nohu a levou ruku měl zafixovanou, možná měl nějakou zlomeninu. Hlavu měl ovázanou bílým sterilním obvazem, zčásti v místech nad spánkovou kostí prosáknutým krví a čelo mu brázdila ošklivá sešitá rána. Spal neklidně, černé řasy se mu občas zachvěly. S hlubokými výčitkami jsem mu hleděl do tváře. Házel hlavou sem a tam a tiše vzdychal. Možná měl bolesti. Pramen mastných vlasů mu sklouzl přes obvaz a spadl do očí. Instinktivně jsem natáhl ruku, abych mu odhrnul vlasy z obličeje. Prudce otevřel oči a naše pohledy se setkaly. Nikdy jsem neviděl jeho oči takhle zblízka. Byly jako dvě hluboké černé propasti, nad kterými se mi zatočila hlava a já se do nich zřítil. Byl jsem jako zhypnotizovaný, nedokázal jsem od nich odtrhnout zrak. Teprve tichý šepot z jeho popraskaných úst mě probral z toho šoku. "Jdi do hajzlu, Lupine." Vykoktal jsem ze sebe chabou omluvu a ve spěchu jsem rychle vyběhl z ošetřovny.

12. listopadu 1976

Dlouhé dva dny jsem bojoval sám se sebou. Rozum mi říkal, že svou povinnost vůči Snapeovi jsem splnil a už se jím nemusím zabývat. Jenomže jsem nedokázal myslet na nic jiného než na něj. Cítil jsem se zodpovědný za jeho stav. Dnes jsem to už nevydržel a opět jsem ho navštívil. Srdce mi poskočilo radostí, když jsem zjistil, že už se snaží chodit po chodbě. Moc mu to nešlo. V zápalu nadšení jsem se nabídl, že mu pomůžu. Madam Pomfreyová to s radostí uvítala a nechala nás o samotě. Přikročil jsem k němu, abych ho podepřel. Nenávistným pohledem mě málem uřknul. "Neopovaž se na mne sáhnout, Lupine!" varoval mě. Se zatnutými zuby se snažil dojít ke své posteli sám bez pomoci. Respektoval jsem to a šel jsem pomalu vedle něj, připraven kdykoliv mu pomoci. Snažil se nedat ničím znát, jaké utrpení mu chůze bez opory způsobuje. Dlouho se přemáhal, než mi nakonec zdráhavě podal ruku. Chytil jsem mu ji a on se celou váhou svého těla o mě opřel. Druhou ruku jsem mu obtočil kolem pasu, abych ho podepřel. Pod tenkou látkou jeho noční košile jsem ucítil vystouplá žebra a vyčnívající kosti na hubených bocích, ale taky chvějící se tělo a teplou pokožku. Zápasil s bolestí a námahou, ale jeho vůle byla neuvěřitelná. Pomohl jsem mu do postele a pod záda sroloval polštář. Z každého jeho pohledu a gesta bylo znát, jak mu to je nepříjemné, že je odkázaný na mou pomoc. Přinesl jsem mu vodu a přidržel jsem mu sklenici u rtů. Pil hltavě, voda mu v kapičkách stékala po bradě a zanechávala na bílé košili vlhkou stopu. Nepoděkoval, ale já jsem o to ani nestál. Přitáhl jsem si židli a posadil se, kdyby něco potřeboval. Zcela mě ignoroval, dělal, jako bych tam nebyl. Po chvíli se mu začaly zavírat oči, nakonec se přemoženy únavou zavřely úplně a hlava mu pomalu klesla na stranu. Zkoumavě jsem ho pozoroval. Šrámy i modřiny vybledly, jeho pokožka byla teď hladká jako samet. Přerostlé černé vlasy měl pohozené na polštáři a pár pramenů mu neposlušně padalo do obličeje. Přestože byl ode mne o pár měsíců starší, v jeho jemných rysech se stále zračila ještě téměř dětská krása a nevinnost. Byl překvapivě hezký a zvláštním způsobem přitažlivý. Nikdy dřív jsem si toho nevšiml, protože jsem radši pokaždé od něj odvracel hlavu, když mu Pobertové ubližovali. Ještě dlouho jsem tiše seděl a vzhlížel do jeho spícího obličeje. Jeho pootevřená ústa oddechovala v pravidelném rytmu. Nepředstavitelně jsem zatoužil políbit je. Touha byla tak silná, že jsem odtamtud musel utéct.

20. listopadu 1976

Pár dní jsem neměl čas psát do deníku, protože jsem začal pravidelně navštěvovat Snapea. Pečlivě dbám o to, aby kluci netušili, že za ním chodím. Snape ještě chabě protestuje proti mé přítomnosti a sice neochotně, ale už s náznakem vlažného souhlasu přijímá moji nabízenou pomocnou ruku. Pořád ale zarytě mlčí, tak mluvím jenom já. Dělá velké pokroky, zraněná noha mu už zesílila a dokáže ujít sám minimálně jednou tam a zpátky přes celou ošetřovnu. Dnešní procházka po terase ho však vyčerpala, tak jsem se rozhodl zpátky ho odnést. Když jsem ho chtěl vzít do náruče, okamžitě ucukl, jako by sáhl na rozpálený kotlík. Navzdory jeho protestům jsem ho zvedl na rukou. Ze začátku se vzpouzel, naštěstí docela brzy pochopil, že proti mým silným pažím, vytrénovaným běháním za úplňkových nocí, nemají jeho protesty žádnou šanci. Ovinul mi ruku kolem krku a nechal se odnést do postele. Cestou jsem vnímal to teplo, které sálalo z jeho těla a zalitoval jsem, že ta postel není mnohem dál. Lehl si a přitáhl si přikrývku až k bradě. Poprvé za celou dobu jsem v jeho pohledu nezahlédl předešlou nenávist a vzdor. Nic neřekl, ale zdálo se mi, že se v jeho černých očích objevil slabý záblesk vděčnosti. Možná mě konečně vzal na milost. Mám radost z toho, jaké dělá pokroky, ale na druhou stranu se bojím dne, kdy už moji pomoc nebude potřebovat. Sobecky doufám, že je ještě v nedohlednu.

22. listopadu 1976

Končím s návštěvami u Snapea! Při dnešní návštěvě si Severus vynutil chodit bez mé pomoci. Neochotně jsem s tím nakonec souhlasil, i když bez mučení přiznávám, že mi chyběl ten těsný kontakt s ním. Snažil se hodně dlouho, dokud ho to úplně nevysílilo. Váhavě zvedl ruku a položil mi ji kolem krku. Ovinul jsem mu paži kolem pasu. Nebránil se. Chvíli jsme stáli v rozpacích proti sobě a dívali se navzájem do očí. Byla to pro nás naprosto nová situace. Severus pak rychle sklopil zrak a opíraje se o mne nechal se dovést k posteli. Lehl si a nečekaně mě požádal, abych mu namasíroval bolavý sval na noze. Vyzvedl jsem si u madam Pomfreyové hojivou mast, vyhrnul jsem Snapeovi noční košili ke stehnům a začal mu jemně masírovat lýtko. Velice brzy jsem přišel na to, že to pro mne nebude vůbec jednoduché. Při doteku mých dlaní se Snapeovou nahou kůží jsem pocítil nutkavou žádostivost. Severus se mi odhalil víc než kdykoliv předtím a já netušil, co si počít. Udržoval jsem si masku chladného klidu, ale uvnitř jsem byl totálně rozpolcený. Nenápadně jsem zvedl oči k němu. Přimhouřenýma očima mě obezřetně pozoroval. To nejhorší mě ale teprve čekalo. S hrůzou jsem ucítil, že se mi ve slabinách probouzí penis. Zoufale jsem doufal, že Snape si ničeho nevšiml. Nepřežil bych tu hanbu ani vteřinu, kdyby to zjistil. Rychle jsem mu domasíroval sval a pod vymyšlenou záminkou jsem spěšně opustil ošetřovnu. Co to sakra mělo znamenat? Nikdy v životě se mi taková věc nestala. A ještě se Srabusem? Už tam za ním nikdy nevkročím!

25. listopadu 1976

Moje předsevzetí mi dlouho nevydrželo. Několik probdělých nocí jsem nedokázal dostat Snapea z hlavy. Nerozuměl jsem tomu, proč na něj pořád myslím, ale přišel jsem alespoň na to, jak mu rozvázat jazyk, aby se mnou konečně začal komunikovat. Vzpomněl jsem si, že stejně jako já miluje knihy. Po škole jsem zašel do knihovny a půjčil jsem si pár zajímavých knih a učebnic. Navzdory svému předsevzetí, že už nikdy za ním nepůjdu, jsem dnes zase sáhl po klice jeho pokoje na ošetřovně. Madam Pomfreyová mě hned ve dveřích uvítala výčitkou. "Kde tak dlouho vězíte, pane Lupine? Pan Snape bez vás zatvrzele odmítá jakoukoliv terapii a vůbec nekomunikuje. A jestli si myslí, že nevidím, jak vás pořád vyhlíží, tak se velice plete." Překvapeně jsem se na Snapea podíval. Stál u okna. Mrštil vzteklým pohledem po Pomfreyové a otočil se zády k nám. Madam jen uraženě ohrnula nos a odešla. Přistoupil jsem k němu a pozdravil ho. "Přinesl jsem ti nějaké knížky. Slyšel jsem, že rád čteš." Pořád se díval z okna. Nejspíš se cítil trapně kvůli tomu, co na něj madam prozradila. Nebudu lhát, potěšilo mě, že jsem mu chyběl. "Taky bych tě mohl učit, kdybys chtěl, když teď nemůžeš chodit do školy. Jestli máš zájem o nějakou konkrétní knihu, tak řekni, rád ti ji přinesu, "pokoušel jsem se dál o navázání konverzace, ale neprojevoval zájem. Zklamaně jsem si povzdechl. "Jestli chceš být sám, tak já zase půjdu." Byl jsem na odchodu, když konečně promluvil. "Zůstaň." Pousmál jsem se a vrátil se zpátky. "Nechceš se projít? Je tam hezky," navrhl jsem. Na to, že byl skoro konec listopadu, venku svítilo slunce a bylo poměrně teplo. Snape k mému překvapení souhlasil. Zahalil jsem jeho pohublé tělo do svého hábitu a procházeli jsme se spolu po terase. Z věže jsme sledovali drobné postavičky, rozeseté po bradavických pozemcích. Zdaleka jsme nebyli sami, koho poslední podzimní paprsky slunce vylákaly ven. Vzpomněl jsem si na kluky, co by na to řekli, kdyby nás teď takhle viděli. Nechtěl jsem ani pomyslet, co by za to udělali Snapeovi. Pořád jsem o něčem mluvil, chtěl jsem zamlklého Snapea vyprovokovat k tomu, aby si začal se mnou povídat. V podvečer se mi to s nadlidským úsilím nakonec povedlo. Snape sice toho moc nenamluvil, ale úspěchem bylo už jenom to, že konečně prolomil to své zaryté mlčení. Z věže jsme spolu sledovali západ slunce, z této výšky to byl úžasný pohled. Ochladilo se. Bez postranních úmyslů jsem chytil Snapea kolem ramen, aby mu nebyla zima. Byl jsem připraven i na to, že se mě za to pokusí shodit z věže. On však neprotestoval a nečekaně si opřel hlavu o mé rameno. Takhle jsme mlčky seděli, dokud se úplně nesetmělo. Teď ležím ve své posteli a své rozporuplné pocity svěřuji deníku. Nikomu jinému je nemohu prozradit. Kluci už vyzvídali, kde se toulám každé odpoledne. Musím si dát pozor, aby mě náhodou nesledovali, bylo by jim to podobné. Nikdy se nesmí dozvědět pravdu. Cítím se provinile, že jim něco tajím, ale nesmím ohrozit Snapea. Přikryl jsem se svým hábitem a nasávám z něj Snapeovu charakteristickou vůni, která po něm zůstala. Očekávám, že dnešní noc opět probdím s myšlenkami na něj.

26. listopadu 1976

Opět jsem celou noc nezamhouřil oko, spoutaný v myšlenkách, ale konečně jsem pochopil, co se to se mnou děje. Je to neuvěřitelné, je to šílené, ale nedokážu se tomu bránit. Zamiloval jsem se. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že bych se mohl zbláznit do kluka, navíc do Srabuse. Stalo se to a já se s tím musím nějak vypořádat. I když to bude pro mne velice těžké, nepřestanu za ním chodit. Nemá nikoho jiného na světě kromě mě a já nemohu zranit jeho citlivou duši jenom proto, že mě k němu poutají zakázané city. Stálo mě spoustu námahy, než jsem si získal jeho důvěru, nemohu to křehké pouto mezi námi zase rozbít. Snape se proto nesmí nikdy dozvědět, co k němu cítím. Děsím se toho, jak to zvládnu, aby nic nepoznal. Nedopustím ale, aby moje city zničily naše čerstvě zrozené přátelství.

27. listopadu 1976

Když jsem dnes v obvyklou dobu otvíral dveře ošetřovny, věděl jsem, že už nic nebude tak jako dřív. Severus - je to tak, už to není Srabus, už to není ani Snape - seděl u okna a když mě zahlédl, slabě se pousmál, zvedl se a šel mi pomalu naproti. Srdce mi bilo na poplach. "Děláš pokroky, Severusi," usmál jsem se a snažil se nic nedat na sobě znát. Nebude to tak jednoduché, jak jsem si myslel. Oslovení jeho křestním jménem ho trochu zaskočilo, nebyl na to zvyklý. Nikdo mu neříká jménem, pro každého byl vždycky jen Srabus, umaštěnec, had, slizoun, v tom lepším případě Snape. "To díky tobě," poznamenal s úsměvem. Bylo vzácné vidět úsměv na jeho tváři. Chvíli jsme se učili. Seděli jsme vedle sebe a na klíně jsme drželi velkou těžkou učebnici Obrany proti černé magii. Srozumitelně jsem mu vysvětloval, co jsme se učili ve škole, často se se zájmem na něco zeptal. Byl jsem hodně nervózní, nešlo nevnímat ho tak blízko u sebe. Když jsem mu popisoval obrázek v knize, naklonil se nad stránku, aby na něj lépe viděl a jeho obličej se nečekaně ocitl těsně u mého. Cítil jsem, jak mě polilo horko. Podíval se na mě. Pohltily mě jeho obsidiánové oči, ty zrádné propasti, do kterých jsem se před nedávnem zřítil, byly tak blízko, že jsem viděl zvláštní lesk v hlubinách jeho zorniček, třpytící se jako hladina vody na dně hluboké studny. Na okamžik jsem zůstal jako paralyzován, pak se mu mezi obočím utvořila zmatená vráska a já jsem se rychle vzpamatoval a sklopil zrak. "Promiň. Několik nocí jsem se pořádně nevyspal," neomaleně jsem se omluvil. Severus s provinilým výrazem zavřel učebnici. "Ty promiň. Zdržuji tě." 

"Ne, vůbec mě nezdržuješ," zaprotestoval jsem rychle. "Nepotřebuješ zase namasírovat?" navrhl jsem, jen aby mě od sebe neodehnal pryč. Okamžitě jsem svých slov zalitoval, když jsem si vzpomněl, jak to dopadlo posledně. Severus k mé nelibosti nadšeně přikývl. Lehl si do postele, zatímco jsem si došel pro olejíček. "Mohl by ses otočit na břicho?" požádal jsem ho nenápadně, nechtěl jsem, aby se při té masáži na mě díval, bál jsem se, že bych se něčím prozradil. Upřel na mne trochu podezíravý pohled, uznávám, mé chování bylo skutečně nezvyklé, ale poslechl. Chvílemi se ohlížel přes rameno, zjevně se necítil ve své kůži, když byl ke mně otočen zády. Je pořád ke mně trochu nedůvěřivý, jako by očekával, že se najednou na naše domluvené znamení rozrazí dveře a dovnitř vrhnou James se Siriusem a zneužijí jeho ponižující situace k nějakému dalšímu terorizování. Nemohu se mu ale divit, jsem jedním z Pobertů. Nakonec zabořil obličej do polštáře, zavřel oči a uvolněně čekal. Nalil jsem si do dlaní olej a začal jsem mu jemně hladit lýtko na zraněné noze. Bylo ztuhlé, tak jsem lehce přitlačil, aby se sval rozehřál. Snažil jsem se nevnímat tu hebkou pokožku, bílou jako alabastr a soustředil jsem se jen na svou práci. Dlouho mi to nevydrželo. Nemohl jsem si pomoct, ale pořád jsem šilhal pohledem po oblých křivkách Severusových hýždí, rýsujících se pod noční košilí a po ostré linii jeho útlých, trochu vyzáblých boků. Nevím, co mě k tomu přimělo, ale najednou jsem slyšel svůj hlas říkat: "Svlékni se." Severus se prudce nadzvedl na loktech a přes rameno šlehl po mně vylekaným pohledem. "Co?"

"Namasíruji ti záda." Upřímně, nevěřil jsem, že se svlékne. Ale aspoň jsem to zkusil. Okamžik mě zkoumavě pozoroval, pak si k mému velkému překvapení sundal košili, odhodil ji na zem a přikrývku si přetáhl přes nahý zadek. Jeho důvěra ve mne mnou doslova zacloumala. Sedl jsem si obkročmo nad něj, do dlaní nakapal trochu oleje a začal jsem mu ho jemně roztírat po celé ploše zad. Cítil jsem, jak má svaly pod mými prsty křečovitě napnuté. Něžně jsem přejížděl dlaněmi po jeho kůži a po chvíli jsem ucítil, jak se jeho svaly pomalu uvolňují. Dotýkal jsem se ho konečky svých prstů a masírovaní plynule přešlo v něžné hlazení. Přejížděl jsem prsty podél celé páteře od krku až ke křížové kosti a cítil jsem, jak se Severus blaženě prohnul v zádech. "Líbí se ti to?" zeptal jsem se potichu. Neodpověděl, ale ani nemusel. Ležel tiše, v naprostém uvolnění, zavřená víčka se mu občas zachvěla, z pootevřených rtů mu unikly tiché vzdechy. Myslel jsem, že už umřu. Takhle jsem Severuse nikdy neviděl a nejspíš už ani nikdy neuvidím. Když úplně ztichl, opatrně jsem z něj slezl a sedl si na kraj postele. Dlouze jsem se na něj díval v domnění, že spí. Najednou otevřel oči a chvíli mě mlčky pozoroval. Pod tíhou toho hlubokého pohledu jsem po chvíli pokorně sklopil zrak. "Jsem rád, že jsi tady, Remusi," promluvil potichu. Ano, taky mě už přestal oslovovat Lupine a říká mi mým křestním jménem. Když jsem se na něj znovu podíval, koutky jeho rtů se lehce zvedly v pokusu o úsměv, který se ještě nenaučil používat. "Umyl bys mi záda, prosím?" požádal mě nečekaně. Matně si vybavuji, jak ze sebe shodil přikrývku a lehce kulhajíc zamířil nahý do koupelny. Následoval jsem ho jako náměsíčný v obavách, že tohle už nezvládnu. Pustil sprchu a nastavil svůj obličej horké vodě. Drobné kapičky se mu tříštily na pokožce a stékaly na hruď. Mokré černé vlasy se mu přilepily na ramena. Po chvíli odstoupil z proudu vody, podal mi mýdlo a nastavil mi svá záda. Stál jsem tam jako socha a zíral na jeho hubené nahé tělo. Zatřepal jsem hlavou, jako bych z ní chtěl vytřást ty zvířecí pudy, co mi tlačily na mozek. Přistoupil jsem k němu a začal jsem mu mydlit záda mýdlem s vůní artemisie. Teď už konečně vím, z čeho pramení ta jeho charakteristická omamná vůně. Ohlédl se přes rameno. "Nechceš se svléknout? Takhle budeš celý mokrý." Za žádnou cenu jsem se nemohl svléknout. Nahý bych svou erekci před Snapem už rozhodně schovat nedokázal. "Dám pozor," uklidnil jsem ho. Dlaněmi jsem mu jemně roztíral pěnu po jeho ramenou, zádech a bocích, kam si sám nedosáhne a smýval z nich zbytky oleje. Přiznávám, užíval jsem si to. Byl jsem vzrušený jako nikdy předtím a Severus s hlavou skloněnou na prsou vůbec nic netušil. Naštěstí si nevšiml ani to, že jsem prožil svůj první utajený orgasmus z jeho přítomnosti.

3. prosince 1976

Každé odpoledne trávím se Severusem a svět se mi zdá krásnější a skoro nic už nebolí. Každé odpoledne bojuji se zakázanými emocemi a neklidem, které mnou zmítají pokaždé, když jsem s ním. Každé odpoledne dobrovolně trápím své bolavé srdce neopětovanými city a mučím své tělo touhou po nedosažitelném. Každé odpoledne jsem šťastný za ty vzácné chvilky být s ním a zároveň nešťastný, že je mi odepřeno být s ním tak, jak bych doopravdy chtěl. Proč jsem tak neskromný? Dovolil mi naslouchat mu, dovolil mi pečovat o něj, dovolil mi dotýkat se jeho těla. Je to víc, než jsem měl před měsícem, je to víc, než si můžu přát, víc, než si vůbec zasloužím. Tiše sedíme v koutě, hlavy těsně u sebe a šeptem si povídáme. Vůbec netuší, jak umírám touhou po něm. Hynu smutkem, že nikdy nenajdu odvahu k tomu, abych mu řekl, co k němu cítím. Nemohu mít jeho, ale mám aspoň jeho přátelství a nedovolím zničit toto krásné pouto, které mezi námi vzniklo. "Sálá ti z očí neuvěřitelný smutek, Remusi," sleduje mě zkoumavě zpod přimhouřených víček. "Nechceš se mi svěřit, co tě tíží?" Mlčky hledím do jeho tmavých očí barvy ostružin. Copak mu můžu přiznat, že prahnu po něžných dotecích jeho prstů na mém těle, že si toužebně přeji vášnivě zlíbat jeho rty? Copak mu můžu prozradit, že ve mně dřímá nebezpečný vlkodlak? "Pár dní teď nepřijdu," oznámil jsem mu tiše. "Necítím se ve své kůži." V okně jasně svítí přímo do mé postele žlutý, téměř dokonale kulatý měsíc, jako oko dravce ve tmě. Pozítří budu dravcem já. Pozítří v tuto dobu se ze mne zrodí vlkodlak.

7. prosince 1976

Mé rozbolavělé tělo se pomalu regeneruje po drastické přeměně z vlka zpátky v lidskou bytost. Mé srdce se ale ozdravit nedá, nedokáže se vyrovnat s novou situací. Když jsem dnes, hned jak mi to můj stav jen trochu dovolil, přišel na ošetřovnu za Severusem, našel jsem jeho postel prázdnou a pečlivě ustlanou. Severus byl pryč. Madam Pomfreyová mi sdělila, že pana Snapea už včera propustila do zmijozelské koleje, protože už nepotřebuje cizí péči a poděkovala mi za starostlivost, s jakou jsem se mu věnoval. Můj pohádkový svět se v tu chvíli sesypal jako hrad z písku. Teď, když už mě Severus nepotřebuje, nebude mít zájem a ani důvod stýkat se se mnou. Ta hrozná bolest, kterou jsem cítil, se nedala porovnat s tou, kterou prožívám o úplňcích. Sen skončil, zpátky do reality.

15. prosince 1976

Mé předpoklady byly bohužel správné. Severus ztratil o mne zájem. Vrátil se zpátky ke starému způsobu života, ve kterém jsem já nikdy neexistoval. Můj život se vrátil do starých kolejí, James se Siriusem a Petrem se nepoučili ze svých chyb a sotva se vylízali z předchozího maléru, pokračují v šikanování Severuse, kdykoliv jim zkříží cestu. Každý večer před spaním se v pokoji baví na jeho účet, smějí se tomu, co mu provedli a plánují, co mu udělají příště. Těžko se mi to poslouchá, trpím u toho, nedokážu se ho však zastat, abych nepřišel o jejich přátelství.

Severus si mě kvůli mému přátelství s Poberty nejspíš mylně spojil s tím, že v tom mám taky prsty. Nedal mi jedinou šanci vysvětlit mu, že s tím nemám nic společného. Zdálky se mi vyhýbá a brání se setkání se mnou. Smutno je mi bez něj, smutno jako v hrobě.

14. dubna 1977

Zanevřel jsem na deník, zanevřel jsem na celý svět. Celou zimu jsem chodil jako tělo bez duše, stal se ze mě vlk samotář. Hned jak začalo teplé jarní počasí, oblíbil jsem si pravidelné odpolední procházky osamotě až k samým hranicím Zapovězeného lesa, kam se nikdo jiný neodvážil. Vlkodlakovi tato tajemná místa hrůzu nenahánějí. Dnes jsem se vydal svou obvyklou trasou a přemýšlel jsem nad svým mizerným životem. Bylo nádherně, tak jsem došel ještě dál než obvykle. Můj citlivý vlčí čich najednou ucítil důvěrně známou vůni pelyňku. Otočil jsem hlavu tím směrem a pozorně jsem se rozhlédl po okolí. Pak jsem ho v dálce zahlédl. Černá postava v plášti, opírající se o strom, ruce zkřížené na prsou. Srdce se mi divoce rozbušilo. Ani na tu vzdálenost jsem neměl pochyb, že je to on, i kdybych necítil jeho pach. Váhavě jsem vykročil k němu, čekal jsem, jestli si mě všimne. Zastavil jsem se jen kousek od něj. Hlavu opíral o kmen stromu, víčka zavřená. Když uslyšel mé kroky vedle sebe, aniž by otevřel oči, tiše řekl: "Už jsem si myslel, že dnes sem ani nepřijdeš." Nedokázal jsem ze sebe vypravit ani hlásek, natož souvislou větu. Jak ví, že sem denně chodím? Otevřel oči a pohlédl na mne, jeho rty se zvlnily v úsměvu. Pod jeho hypnotickým pohledem se mi málem podlomila kolena. Přistoupil ke mně, tak blízko, že jsem rozeznal černé zorničky v jeho ještě černějších duhovkách. Chytil mé ruce do svých dlaní. "Chyběl jsi mi, Remusi," zašeptal, jeho horký dech se tříštil o pokožku mé tváře. "Ty mně taky, Severusi," trýznivě jsem vzdychl. Svou dlouhodobou frustraci už jsem nedokázal dál v sobě potlačovat. Přitiskl jsem své rty na jeho ústa. Neodtáhl se. O dvě nadechnutí později pomalu zavřel oči a oddal se mému polibku. Byli jsme spojeni svými ústy, svými jazyky a všechno kolem nás se zastavilo. Ptačí zpěv umlkl, zapadající slunce vybledlo, les se rozplynul v mlze. Dokonce i čas se zastavil. Byli jsme jen my dva. Zavřel jsem oči a žádostivě líbal jeho měkké rty, po kterých jsem tak dlouho toužil. Ovinul jsem ruce kolem jeho pasu a přitiskl se k jeho tělu. Objal mě kolem krku a dychtivě prohloubil náš první polibek. Srdce mi bušilo jako zvon. Myslel jsem si, že už nemůžu být šťastnější. Pak ale jeden z nás, už si nevzpomínám kdo, pomalu klesl do trávy a stáhl k sobě toho druhého. Co bylo dál vím jenom já a Severus. Ani svému deníčku to neprozradím. Dnes v noci jsme poprvé okusili chuť zakázaného polibku. Poprvé jsme usínali spolu, v pevném objetí, pod hvězdnou oblohou, na lůžku z měkkého mechu, pod přikrývkou z husté tmy, na nahých tělech třpytící se kapky potu a večerní rosy. Dnes v noci jsme prožili spoustu věcí poprvé...

28. května 1977

Letošní jaro je neskonale nádherné. Severus Snape mi opět nelítostně vtrhl do mého komplikovaného života. Musíme se skrývat, ale už pár týdnů se každý večer tajně scházíme na kraji Zapovězeného lesa, kam živá duše nevkročí. Ty hodiny, kdy nejsme spolu, jsou pro mě nesnesitelně dlouhé a nemohu se dočkat, až se zase sejdeme. I když jsem v nich dosáhl velice mizerných výsledků, oblíbil jsem si hodiny lektvarů, předtím léta zatracované. Mohl jsem tam tajně obdivovat Severuse při jeho soustředěné práci, což mělo samozřejmě za následek, že jsem zkazil vše, na co jsem sáhl a má výsledná práce byla pokaždé neklasifikovatelná. Mělo to ale jednu velkou výhodu. Profesor Křiklan mě pokaždé poslal k Severusovi, abych se od něj přiučil, jak se to má dělat. Celá třída se mi smála, ale já byl šťastný. Získal jsem další cenné hodiny se Severusem, a to přímo před zraky všech.

29. května 1977

Dnes jsme se se Severusem náhodou potkali v knihovně. Sedl jsem si naproti němu. Můj původní záměr studovat k blížícím se zkouškám se v tu chvíli vypařil jako pára nad kotlíkem. Občas ke mně zvedl oči a pokradmu mě pozoroval. Jeho tajemný úsměv, pohrávající mu na rtech, vyprovokoval, že jsem se najednou nevešel do kalhot. Šíleně jsem po něm zatoužil. Musel jsem však potlačit své pudy a vydržet až do večera. Po několika hodinách studia a nenápadného pokukování po sobě jsme si najednou oba všimli, že jsme v oddělení sami. Všichni už odešli na večeři. Severus se zvedl a zmizel mezi regály, aby vrátil učebnici zpátky na místo. Přepadl jsem ho v uličce a přirazil ke knihovně. Vklouzl jsem prsty do jeho havraních vlasů a s divokou vášní jsem ho začal líbat. "Neblázni, někdo nás uvidí," zaprotestoval, když popadl dech. "Neboj, nikdo tady není," uklidňoval jsem ho a zavřel jsem mu protestující ústa polibkem, jeho rty mi můj žhavý polibek neméně vášnivě oplácely. Tiché vrznutí dveří nás oba vrátilo zpět do reality. Vyplašeně jsme od sebe uskočili. Napjatě jsme poslouchali, ale všude bylo hrobové ticho. Prošli jsme všechny uličky, ale nikdo tam nebyl. Oddechli jsme si úlevou, ale už jsme radši neriskovali. Spěšně jsme se rozloučili. Ne na dlouho. Až tohle dopíšu, půjdu na svou obvyklou procházku. Nemohu se už dočkat toho, co mě čeká na jejím konci.

30. května 1977

Platí nepsaný zákon, že vlkodlak nedokáže žít normálním životem mezi kouzelníky a je odsouzen k věčnému životu ve smečce. Mně se jakoby zázrakem podařilo zařadit se mezi ostatní kouzelníky a dokonce si najít mezi nimi i přátele, kteří o mém tajemství ví a přesto mě vzali mezi sebe. Teď stojím před těžkou volbou. Buď zradím své nejlepší přátele anebo Severuse. Když jsem se včera pozdě večer vrátil ze schůzky se Severusem, kluci na mě čekali. Bylo to nezvyklé a nevěstilo to nic dobrého. "Kde ses zase toulal, Náměsíčníku? A s kým?" vyjel na mě hned mezi dveřmi James. "Víš, že se rád procházím po nocích. Mám to jaksi v krvi," řekl jsem co nejlhostejnějším hlasem. "Pěkně kecáš, Remusi. Byl jsi s tím umaštěným Srabusem!" odplivl si zhnuseně Potter. Neodpověděl jsem. Co bych taky měl na to říct. Posadil jsem se na svoji postel a začal jsem se převlékat. "Co nám k tomu řekneš?" přidal se výhružně Sirius. Jenom Petr se škodolibě ušklíbal v koutě. Alespoň vím, kdo mě špehoval. "Že je to jenom moje věc," odpověděl jsem rozhodně. Zatajil jsem jim schůzky se Severusem, nedám jim důvod, aby mu zase ublížili. Rozpoutala se prudká hádka, první za ty roky, co se přátelíme. Nedokázal jsem jim čelit, aniž bych se prozradil a opustil jsem pokoj. James za mnou ještě zavolal. "Rozhodni se, Náměsíčníku. Buď Srabus nebo my." Byla to rána pod pás. Po všem, co jsme s Jamesem, Siriusem a Petrem za ta léta spolu zažili, jsem teď donucen volit mezi přátelstvím a láskou. To není fér. Bude se mi Pobertech opravdu hodně stýskat.

31. května 1977

Dnes jsem vynechal svoji obvyklou podvečerní procházku, den před úplňkem bývám radši někde zalezlý, abych neděsil lidi svým zjevem. Požádal jsem Severuse, abychom se setkali až v noci. Za tmy na mně ani tak inteligentní kouzelník jako on snad nic nepozná. Přišel až těsně před půlnocí. Tiše jsme seděli v mechu, mé silné paže objímaly jeho útlá ramena. Mlčeli jsme, nebylo potřeba žádných slov, stačila mi jeho blízkost. Nikdy mi neřekl, že mě miluje. Ani nemusí. Cítím to svým srdcem, vím, že tomu tak je. Jsem za to šťastný a smířený i s tím, že mě nemiluje tolik, jako já jeho. Vytáhl jsem z kapsy drobný lesklý obsidián, který jsem u sebe nosil pro štěstí. "Vezmi si ho. Připomíná mi tvoje oči." Severus si chvíli kámen se zájmem prohlížel a pak si ho schoval do hábitu. Ze Zapovězeného lesa k nám dolehlo táhlé vlčí zavytí. Severus se zneklidněně ohlédl tím směrem. Objal jsem ho ochranářsky a on se nechal ukolébat bezpečím. Kdyby jenom tušil, že spočívá v náruči vlkodlaka. Severus si lehl do trávy a zamyšleně upíral zrak vzhůru k noční obloze. Lehl jsem si k němu a ve svitu měsíce pozoroval jeho vyrovnanou a klidnou tvář. V zasněných očích se mu odráželo celé hvězdné nebe. "Pozvedni oči a uvidíš hvězdy..." řekl tiše se zrakem upřeným nahoru. Zadíval jsem se na noční oblohu, donekonečna posetou světly, kam až oko dohlédlo. Vypadala jako černá vodní hladina, po které plují milióny svíček. "Každou vteřinu některá z nich zhasne, když na zemi někomu dohoří svíce života," šeptal tesklivě. "Když duše opouští mrtvé tělo, odchází nesmírně daleko, až k nebeským výšinám, stoupá ještě dál a pak navěky opouští tento svět." Naslouchal jsem mu jako omámený. Nedokážu pochopit, proč James dokáže s takovou zákeřností ubližovat tak křehké duši. Sklonil jsem se nad něj a něžně políbil na třpytící se oči. Zvedl ruce a přitáhl si mě k sobě. Naše rty se spojily v hlubokém polibku. Ruka mi žádostivě sklouzla pod jeho rozepnutou košili a dlaní jsem jemně pohladil hedvábnou pokožku pod ní. Hvězdy v jeho očích se skryly pod víčky a jeho rty zašeptaly mé jméno. Šeptal ho i tehdy, když jsem se zmocňoval jeho rozechvělého horkého těla. Měsíční paprsky zvědavě klouzaly po našich nahých tělech a bezostyšně odhalovaly to, co mělo zůstat skryté pod rouškou tmy. Ztichlou nocí se nesl náš naléhavý šepot a tlumené vzdechy, doprovázené cvrlikáním cvrčků, houkáním sovy a vzdáleným vytím vlka. Severusi, můj Severusi, miluji tě víc než svůj život…

2. června 1977

Nechci žít! Nechci už být na tomto světě! To, co se včera stalo, mě jen utvrzuje v tom, že jsem nebezpečné monstrum. Netvor. Zrůda. Pro mé okolí by bylo lepší, kdybych byl mrtvý. Ublížil jsem tomu, kterého miluji víc než cokoliv na světě. Sirius včera večer lstí vylákal Severuse do Chroptící chýše. Těsně před mojí přeměnou ve vlkodlaka se nic netušící Severus najednou objevil uvnitř. Poslední, co jsem stačil zaregistroval, než mě pohltila ta bestie ve mně, byl jeho vyděšený výraz ve smrtelně bledé tváři a jeho hrůzou vytřeštěné oči, hledící s úděsem na to, jak se měním ve zvíře. Víc už si nepamatuji. Ráno, hned jak jsem se přeměnil zpátky v člověka, jsem donutil Siriuse, aby mi prozradil, co se stalo se Severusem. Přiznal mi, že mu James v poslední chvíli zachránil život. Sirius byl ještě sám vyděšený z toho, co provedl a neustále opakoval, že nechtěl Snapea zabít, jen nás chtěl rozdělit. Rozeběhl jsem se Severuse najít. Hledal jsem úplně všude, dokonce i na našem tajném místě u Zapovězeného lesa, ale nikde jsem ho nenašel. Jako by se propadl do země. Můj anděli s černými křídly, odpusť mi, prosím…

15. června 1977

Přemýšlím o smrti. Nedokážu se vyrovnat s tím, že můj vztah se Severusem tak bolestně skončil. Zdaleka se mi vyhýbá, vyplašeně utíká pryč hned, jak mě zahlédne, nedovolí mi přiblížit se k němu, skrývá se přede mnou. Je přesvědčený o tom, že od samého začátku to byl zosnovaný podraz na něj a že jsem ho jenom využil k tomu, aby mi začal důvěřovat a my mohli s Poberty uskutečnit svůj zvrhlý plán. Dnes jsem si na něj počkal přímo u zmijozelské koleje ve sklepení. Chtěl jsem mu vysvětlit, že s tím nemám nic společného a že vše, co jsme spolu prožili, bylo skutečné a nepředstírané. Nedal mi šanci promluvit a nemilosrdně mi vmetl do tváře: "Nemysli si, Lupine, že mě nenávidíš víc než já tebe!" Ta krutá slova mě bodla do srdce jako ostří dýky, ta rána strašně bolí a krvácí. Můj život ztratil veškerý smysl. Jak lehce může láska sklouznout do nenávisti, jak neuvěřitelně tenká je hranice mezi těmito naprosto protikladnými city. Bytost, kterou miluji a pro kterou bych obětoval život, mě k smrti nenávidí. Už nemám důvod tu dál být a jen přežívat. Smrt by byla pro mě milosrdnější.

23. června 1977

Letos přišlo otrávené léto. Jako když dohoří svíčka, zhasla i má poslední naděje, že by se Severus ke mně ještě někdy vrátil. Jestli vůbec někdy byla byť jen nepatrná šance, tak dnes definitivně zemřela. Severus Snape složil přísahu Lordu Voldemortovi, dobrovolně se nechal ocejchovat znamením zla a vstoupil do řad Smrtijedů. Stojí na opačné straně mého světa a stal se z něj můj nepřítel na život a na smrt. Stojíme proti sobě, abychom jeden druhého zabili. Hojím si krvavé rány na srdci i na duši a svou nesmírnou bolest navěky uschovávám do deníku. K čertu s deníkem!!!

Konec

pokračování v povídce

Deník vlkodlaka

 

Horní obrázek by Emerald de Leeuw