Pozvedni oči a uvidíš hvězdy

Remus Lupin svěřuje bolest své utrápené duše deníku. Jen zažloutlý pergamen zná jeho tajemství, že miluje svého nepřítele.

Autor: Styx

Pár: Severus Snape/Remus Lupin

Varování: smutné, romantické, slash 

Přístupnost: 15

Poznámka: Povídka má dvě části. První část povídky - Pozvedni oči a uvidíš hvězdy - popisuje události během jejich studia v posledním ročníku. Druhá část - Deník vlkodlaka - sleduje jejich osudy po dvaceti letech.

Prolog

Tři dny po finální bitvě s Voldemortem - květen 1998

Studené jazyky přízemní mlhy olizují ztichlé hroby na Svatém poli. Šedý závoj se tiše plazí po cestičce mezi stovkami a stovkami narychlo hlínou navršených hrobů, umístěných hustě vedle sebe. Konečná bitva s Voldemortem a jeho věrnými psy Smrtijedy přinesla obrovské lidské ztráty a oběti na obou stranách.

V tom oceánu křížů, mlčenlivě trčících z oparu hledám ten, kde pod mělkou vrstvou hlíny odpočívá On. Tiše a s úctou k posvátnému místu mrtvých našlapuji na chodník, udusaný tisíci nohou a oči mi kloužou po nápisech na dřevěných a železných křížích. Pouhá jména, nic víc. Různé datum narození, stejné datum úmrtí.

13. červen 1998. Soudný den.

S bázní se rozhlížím po okolí a zaostřuji zrak jako ostříž, abych ho v tom večerním šeru nedejbůh nepřehlédl. V koruně košaté lípy uprostřed hřbitova pomalu utichá zpěv ptáků, vyprovázející mrtvé duše na jejich cestu na druhý břeh. Kapky večerní rosy se jako slzy třpytí na nerozevřeném okvětí na keři divoké růže. Prsty obejmu trnitou stopku rudého květu, utrhnu a schovávám do dlaně. Tma začíná pomalu houstnout.

Najednou zahlédnu známé jméno, z dálky na mne křičící z kříže, vyčnívajícího nad mlžným oparem. Srdce mi divoce tluče na hrudní kost, jako by chtělo vyskočit z těla. Udělám k němu pár váhavých kroků, nohy těžknou jako z olova. Nedá se mi dýchat, nedá se mi nadechnout. Když konečně zhluboka naberu do plic chladný vzduch, smysly mi omámí opojná vůně lípového květu.

Přistoupím pomalu blíž. Mlha se pod mými kroky rozestupuje a vynořuje se z ní podlouhlý hrob s čerstvou hlínou, uprostřed mírně navršenou do výšky, s drobnými rašícími stébly řídké trávy. Jednoduchý kříž, nakřivo ztlučený ze dvou zašedlých prken, s černými znaky, vypálenými do dřeva. Jméno, při kterém se mi svírá žaludek a stahuje hrdlo.

Cítím, jak mi srdce svírá ledová ruka všudypřítomné smrti a po těle naskakuje husí kůže. Pokleknu u hrobu na jedno koleno, do dlaně nabírám hrst hlíny a nasávám její vůni. Pach země, která milosrdně přikrývá vychladlé tělo, ve kterém ještě nedávno tlouklo to nejodvážnější srdce, jaké jsem kdy potkal.

Skloním hlavu na hruď, zavřu oči a s nejhlubší úctou vzdávám hold jeho památce.

I. část

Deník Remuse Lupina

10. března 1976

Tak jsem ode dneška plnoletý!!! Můžu se volně přemísťovat, můžu používat komplikovaná kouzla, můžu se stát prefektem, můžu se beztrestně opít, můžu prostě vše. Večer to vypukne, sedmnáctiny přece musím se Siriusem, Jamesem a Petrem pořádně oslavit. Dostal jsem od nich dárek - tento deník, abych mu svěřoval vše, co nechci říct jim (teď se usmívám). Pitomci. Ví o mně úplně všechno, dokonce i moje děsivé tajemství, se kterým se musím těžce vyrovnávat za každého úplňku. Není absolutně nic, co by o mně nevěděli, nebo co bych jim nemohl říct. Tyto stránky asi zůstanou dlouho prázdné.

11. září 1976

Netušil jsem, že tento deník vůbec někdy použiju. Ale nikomu jinému nemohu svěřit, co mě trápí.

Kluci se i tento školní rok baví na účet Srabuse. Celá léta ho systematicky šikanují, týrají a ponižují. Sám se divím, že z toho ještě nezcvokl. Nechtěl bych být v jeho kůži, já bych už nejspíš musel vyhledat psychiatrickou pomoc. Ten Zmijozel snad vydrží všechno!

Tento poslední ročník kluci začali obzvlášť drsně. Sirius se mohl umlátit smíchy, když mi podrobně vyprávěl, jak Srabusovi strčili hlavu do mísy na toaletě a spláchli. Mně to tedy moc zábavné nepřišlo. Nemám Srabuse rád, ale je mi ho líto. A v rozporu s mou vlkodlačí povahou nemám zájem osobně se zúčastňovat toho jeho ponižování.

4. listopadu 1976

Začínám se cítit mizerně. Měsíc v noci přešel do poslední fáze a za pár dní doroste do úplňku. Unaveně sedím v knihovně, místo učení čmárám do deníku a pociťuji na sobě první příznaky blížící se proměny. Výrazně se mi zvýšil sluch a čich. Cítím zřetelný zápach odpadků z kuchyně přes nádvoří. Ten odér zbytků jídla je mi ale spíš příjemný. Mám zvýšenou sílu a hbitost a mám nutkání klesnout na všechny čtyři a běhat po lesích. Zhrublá kůže na hřbetech dlaní mě nesnesitelně svědí, škrábu si ji až do krve. Nic necítím, můj práh bolesti se zvýšil.

Zvedám hlavu a zhluboka nasávám známý pach. Cítím omamnou vůní bylinek. Otočím se a mé zarudlé oči se setkají s pátravým pohledem Srabuse. Zkoumavě mě pozoruje a když se na něj podívám, rychle sklopí svůj zrak do knihy.

Proč mám z něj tak divný pocit?

5. listopadu 1976

Hnusím se sám sobě. Co jsem to provedl? Dal jsem Pobertům záminku ublížit Snapeovi. Nechtěně mi před Jamesem vyklouzlo, že Srabus mně v knihovně sledoval. James se Siriusem a Petrem si na něj po škole počkali a chtěli mu vysvětlit, aby nestrkal svůj zvědavý nos do věcí, do kterých mu nic není. Srabus před nimi utekl a kluci ho pronásledovali. Za jiných okolností by jim v chodbách hradu na svých dlouhých rychlých nohou určitě utekl, ale v panice vběhl do pasti. Kluci ho zatlačili na plošinu hradeb a zatarasili mu jedinou únikovou cestu.

Když se k němu pomalu přibližovali s hůlkami, aby ho potrestali, Srabus udělal to, s čím nikdo nepočítal. Vrhl se z hradeb do Jeleního příkopu. Skok do neznáma se mu zdál milosrdnější, než se opět dostat do spárů svých nepřátel.

V plné výši se cítím za tento incident zodpovědný. Srabus teď leží na ošetřovně a nikdo, kromě Brumbála k němu nesmí. Kluci mají velký strach. Ne o Srabuse, ale o to, že je v posledním ročníku vyhodí ze školy. Jak to všechno s Jamesem, Siriusem a Petrem, a hlavně se Srabusem dopadne? A je to všechno moje vina.

8. listopadu 1976

Dnes, tři dny po neštěstí, začala po škole rychlostí blesku kolovat zpráva, že Srabus je z nejhoršího venku a že konečně promluvil o nehodě. K našemu úžasu vysvětlil svou verzi tragické události tak, že při naklánění se přes hradby se mu zamotala hlava a nešťastnou náhodou přepadl dolů.

Řekl jsem Jamesovi, že by měli Srabuse navštívit a poděkovat mu za to, že to na ně nepráskl. Nikomu z nich se nechtělo, nějak jim otrnulo, tak to zůstalo na mně. Taky dvakrát nestojím o to povídat si se Srabusem. Ale ten pocit viny by mě asi užíral do té doby, dokud bych se mu neomluvil. Zítra za ním zajdu, ať to mám co nejdřív za sebou.

9. listopadu 1976

Byl jsem za Snapem. Merline, jak jen to napsat?

Když jsem vešel do ošetřovny, nikdo kromě něj tam nebyl. To se vlastně dalo čekat, není natolik oblíbený, aby se tam netrhly dveře s návštěvami. Srabus ležel na posteli v rohu u okna. Váhavě a potichu jsem obešel jeho postel a podíval jsem se na něj. Krvavé šrámy, zčásti zahojené, mu brázdily každý kousek nahé kůže, která nebyla zakryta. Všude pod porcelánově bílou pokožkou měl rozeseté modřiny a podlitiny, vypadal jako dalmatin. Pravou nohu a levou ruku měl zafixovanou, pravděpodobně měl zlomených pár kostí.

Jeho bledá tvář byla rozdrápaná nesčetnými škrábanci. Roztržené levé obočí měl zašité a čelo mu brázdila ošklivá jizva. Hlavu měl ovázanou bílým sterilním obvazem, zčásti v místech nad spánkovou kostí prosáknutým krví.

Oko měl zavřené, černé řasy se mu občas zachvěly. Spal neklidně a byl zranitelný, jako právě vylíhlé mládě. Provinile jsem mu hleděl do tváře. Házel hlavou sem a tam a tiše vykřikl. Pramen mastných havraních vlasů mu sklouzl přes obvaz a spadl do očí. 

Přepadla mě neovladatelná touha dotknout se té bezbranné, křehké bytosti. Natáhl jsem ruku, abych mu odhrnul vlasy z obličeje. Snapeův dech se zrychlil, jakoby vycítil moji přítomnost, a hruď se mu rychle zvedala a klesala. Ruka se mi zastavila těsně nad jeho obličejem a vyděšeně jsem vyčkával. Po chvilce začal dýchat pravidelně a mé prsty lehounce sevřely pramen vlasů a opatrně ho odhrnuly z jeho tváře.

Snapeovy oči se prudce otevřely a naše pohledy se setkaly. Odkryl mému zraku dvě hluboké černé propasti. Zatočila se mi hlava a já jsem do nich beznadějně spadl. Aniž bych si to uvědomoval, pořád jsem se skláněl nad jeho tělem a moje dlaň spočívala na jeho vlasech.

Hleděl jsem mu upřeně jako zhypnotizovaný do jeho rozšířených zřítelnic, v levém oku tonoucích v krvavém bělmu. Teprve jeho tichý šepot, ten neskutečně bolestný zvuk, namáhavě se prodírající z jeho rozbitých úst, mě probral z toho šoku. "Jdi do hajzlu, Lupine."

Vykoktal jsem ze sebe chabou omluvu a v takovém spěchu, že jsem zakopl o nohu jeho postele a padl na všechny čtyři na zem, jsem rychle vyběhl z ošetřovny.

16. listopadu 1976

Celý týden jsem bojoval sám se sebou. Rozum mi říkal, že svou povinnost vůči Srabusovi jsem splnil a už mu nejsem nic dlužen. Nemám jediný důvod na něj myslet. Jenomže posledních sedm dní jsem nedokázal myslet na nic jiného, než na něj.

Dnes jsem to už nevydržel, zbláznil bych se jinak z toho a tak jsem ho opět navštívil. Srdce mi poskočilo radostí, když jsem zastihl Snapea šourat se po místnosti. Učil se chodit a Madam Pomfreyová ho trpělivě podepírala. Moc mu to nešlo. V zápalu nadšení jsem se nabídl, že mu pomůžu. Madam to s úsměvem uvítala a nechala nás o samotě.

Přikročil jsem k němu, abych ho podepřel. Vyděšeně couvl a nenávistným pohledem mě málem uřknul. "Neopovaž se ke mně přiblížit!" varoval mně. Se zatnutými zuby se snažil dojít k posteli sám bez pomoci. Respektoval jsem to a šel jsem pomalu vedle něho, připraven kdykoliv mu pomoci.

Dlouho se přemáhal, aby nedal ničím znát, jaké utrpení mu to způsobuje. Obdivoval jsem jeho nezlomnou vůli. Nakonec se na mně zamračeně podíval a zdráhavě mi podal ruku. Chytil jsem mu ji a on se celou váhou svého těla o mne opřel. Druhou ruku jsem mu obtočil kolem pasu, abych ho podepřel. Pod jeho noční košilí jsem ucítil vystouplá žebra a vyčnívající kosti na hubených bocích, ale taky chvějící se tělo a jemnou pokožku, ze které sálalo příjemné teplo.

Chvíli jsem mu dělal oporu při chození. Zápasil s bolestí a námahou, ale jeho vůle byla neuvěřitelná. Opatrně jsem mu pomohl do postele a pod záda sroloval polštář. Přinesl jsem mu vodu. Svíral sklenici třesoucíma rukama a dělalo mu problémy se napít. Přidržel jsem mu pohár u rtů. Pil hltavě, voda mu v kapičkách stékala po bradě a zanechávala na bílé košili vlhkou stopu. Položil jsem ho na záda a přikryl. Celou dobu mlčel, já taky. Nepoděkoval, ale já jsem o to ani nestál.

Přitáhl jsem si do kouta židli a posadil jsem se, kdyby něco potřeboval. Zcela mě ignoroval, dělal, jako bych tam nebyl. Po chvíli se mu začaly zavírat oči, nakonec se přemoženy únavou zavřely úplně a hlava mu pomalu klesla na stranu.

Zkoumavě jsem ho pozoroval. Šrámy i modřiny vybledly, jeho pleť byla teď hladká jako samet. Zranění oka prozrazovalo už jenom krvavé bělmo, které teď zůstávalo skryté pod víčky. Přerostlé černé vlasy měl pohozené na polštáři a pár pramenů mu neposlušně padalo do obličeje. Přestože byl ode mně starší, v jeho jemných rysech se stále zračila ještě téměř dětská krása a nevinnost. Byl okouzlující a nezvykle přitažlivý. Proč jsem si to nikdy dříve nevšiml?

Ještě dlouho jsem tiše seděl a s úžasem hleděl do jeho spícího obličeje. Jeho pootevřená ústa oddechovala v pravidelném rytmu. Nepředstavitelně jsem zatoužil políbit je. Touha byla tak nesnesitelná, že jsem odtamtud musel utéct.

20. listopadu 1976

Začal jsem pravidelně navštěvovat Snapea. Každý den po škole jsem se na něco vymluvil a nenápadně jsem se vytratil na ošetřovnu. Pečlivě dbám o to, aby kluci nic netušili, že za ním chodím. Snape ještě chabě protestuje proti mé přítomnosti a sice neochotně, ale už s náznakem vlažného zájmu přijímá moji nabízenou pomocnou ruku. Pořád ale zarytě mlčí.

Dělá velké pokroky, zraněná noha mu už trochu zesílila a dokáže ujít sám minimálně jednou tam a zpátky přes celou ošetřovnu.

Dnešní procházka po terase ho tak vyčerpala, že jsem se rozhodl odnést ho dovnitř. Když jsem ho chtěl vzít kolem pasu, vyděšeně ucukl, jako by sáhl na rozpálený kotlík. Nevšímal jsem si jeho protestů a zvedl jsem ho do náruče. Překvapilo mě, jak je jeho dlouhé kostnaté tělo lehké.

Ze začátku se chabě bránil, naštěstí docela brzy pochopil, že proti mým silným pažím, vytrénovaným běháním za úplňkových nocí, nemají jeho protesty žádnou šanci. Po chvilce zcela vysílený přestal mlátit kolem sebe rukama a rezignovaně se schoulil do mé náruče. Na kratičký okamžik, jen těch pouhých pár kroků k jeho posteli, jsem si přitiskl ten bezbranný uzlíček k hrudi a se zatajeným dechem jsem vnímal to teplo, které sálalo z jeho třesoucího se těla.

Opatrně jsem ho položil do postele. Přitáhl si přikrývku až k bradě a plaše se na mně podíval. Poprvé za celou dobu jsem v jeho pohledu nezahlédl nenávist a vzdor. Nic neřekl, ale zdálo se mi, že se v jeho uhlových očích objevil slabý záblesk vděčnosti.

Mám radost z toho, jaké dělá pokroky, ale na druhou stranu se bojím dne, kdy už moji pomoc nebude potřebovat. Sobecky doufám, že je v nedohlednu.

22. listopadu 1976

Už nikdy víc nepůjdu za Snapem!

Při dnešní návštěvě si Severus vynutil chodit bez mé pomoci. Neochotně jsem s tím nakonec souhlasil, i když bez mučení přiznávám, že mi chyběl ten těsný kontakt s ním. Snažil se až téměř do vysílení, pak se najednou zastavil a podíval se na mne. V jeho tmavých očích tonula prosba.

Přistoupil jsem k němu. Váhavě zvedl ruku a položil mi ji kolem krku. Ovinul jsem mu ruku kolem pasu. Nebránil se. Chvíli jsme stáli v rozpacích proti sobě a dívali se navzájem do očí. Ani jeden z nás nevěděl, co má dělat, byla to pro nás naprosto nová situace. Severus pak rychle sklopil zrak a opíraje se o mne vykročil k posteli.

Lehl si a poprvé za celou dobu promluvil. "Mohl bys mi namasírovat nohu? Bolí mě..."

Natáhl jsem se po hojivém olejíčku na stolku a vyhrnul mu dlouhou noční košili na stehna. Ohnul jsem mu nohu v koleni a začal jemně masírovat lýtko. Při doteku mých dlaní se Snapeovou nahou kůží jsem ucítil nikdy nepoznanou žádostivost. Severus se mi odhalil víc, než kdykoliv předtím a já jsem netušil, co si počít. Udržoval jsem si masku chladného klidu, ale uvnitř jsem byl totálně rozpolcený.

Nenápadně jsem zvedl oči k němu. Přimhouřenými víčky mě obezřetně pozoroval. To nejhorší mě ale teprve čekalo. S hrůzou jsem ucítil, že můj penis tvrdne jako skála. V panice jsem se rychle podíval na Snapea. Provrtával mě ostražitým pohledem. Zoufale jsem doufal, že si ničeho nevšiml. Nepřežil bych tu hanbu ani vteřinu, kdyby to zjistil. Rychle jsem mu domasíroval sval a pod vymyšlenou záminkou jsem narychlo opustil ošetřovnu.

Co se to se mnou poslední dobou sakra děje? Nikdy v životě se mi taková věc nestala. S holkami jo, ale s klukem? A ještě se Srabusem? Nerozumím tomu. Už nikdy za ním nepůjdu.

25. listopadu 1976

Několik probdělých nocí jsem myslel jenom na Snapea. Neporozuměl jsem tomu, co se se mnou děje, ale přišel jsem alespoň na spásnou myšlenku, jak mu rozvázat jazyk, aby se mnou konečně začal komunikovat.

Vzpomněl jsem si, že stejně jako já, miluje knihy. Po škole jsem zašel do knihovny a půjčil jsem si pár zajímavých knih a učebnic.

Navzdory svému předsevzetí, že už nikdy za ním nepůjdu, jsem dnes zase sáhl po klice na ošetřovně. Madam Pomfreyová mě hned ve dveřích uvítala výčitkou. "Kdepak vězíte, pane Lupine? Pan Snape zatvrzele odmítá jakoukoliv terapii a jen leží a nekomunikuje. A jestli si myslí, že nevidím, jak vás pořád vyhlíží, tak se velice plete."

Podíval jsem se tázavě na něj. Mrštil zuřivým pohledem po Pomfreyové a otočil se na posteli zády k nám. Madam jen uraženě ohrnula nos a odešla.

Přistoupil jsem k posteli a pozdravil Severuse. Vytáhl jsem na stolek knihy a přisunul si k posteli židli. "Přinesl jsem ti nějaké knížky. Slyšel jsem, že rád čteš."

Ani se nepohnul.

"Taky bych tě mohl učit, kdybys chtěl, když teď nemůžeš chodit do školy," navrhnul jsem mu. Pokud mě slyšel, nedal to ničím najevo.

"Jestli máš zájem o nějakou konkrétní knihu, tak řekni, rád ti ji přinesu, "pokoušel jsem se dál o navázání konverzace. Očividně neměl zájem se mnou komunikovat. Zklamaně jsem si povzdechl. Zvedl se a odstrčil židli zpátky do kouta. Byl jsem na odchodu, když jsem uslyšel tlumený hlas.

"Zůstaň."

Pousmál jsem se a vrátil se zpátky. Znovu jsem se posadil a chvíli jsem v jedné z knih listoval, vybral jsem zajímavé téma, které by ho snad mohlo zaujmout a začal jsem číst. Po chvíli jsem postřehl, že se pomalu otočil ke mně, pozorně se zaposlouchal a cítil jsem, jak mě pozoruje.

Byl jsem trochu nervózní. Bylo docela těžké nevnímat ten jeho propalující pohled. Po chvíli jsem to vzdal. Odmlčel jsem se, zavřel knihu a zahleděl jsem se do těch jeho uhrančivých očí.

Neuhnul pohledem. Opět jsme se na sebe beze slov dívali a vzduch mezi námi přímo jiskřil. Byl jsem to já, kdo nakonec sklopil zrak.

"Nechceš se projít?" snažil jsem se něčím zakrýt rozpaky. "Je tam hezky," navrhl jsem. Na to, že byla polovina listopadu, venku svítilo slunce a bylo poměrně teplo. Snape k mému překvapení souhlasil. Zvedl se z postele a vyšel se mnou ven.

Zahalil jsem jeho pohublé tělo do svého hábitu a procházeli jsme se spolu po terase. Z věže jsme sledovali drobné postavičky, rozeseté po bradavických pozemcích. Zdaleka jsme nebyli sami, koho poslední podzimní paprsky slunce vylákaly ven. Vzpomněl jsem si na kluky, co by na to řekli, kdyby nás teď takhle viděli. Nechtěl jsem ani pomyslet, co by zase udělali Snapeovi.

Pořád jsem o něčem mluvil, sám už ani nevím o čem, nejspíš to byly samé nesmysly, spíš jsem chtěl Snapea vyprovokovat k tomu, aby si začal se mnou povídat. V podvečer se mi to s nadlidským úsilím nakonec povedlo. Snape sice toho moc nenamluvil, ale ty jeho jednoslovné věty jsem považoval za svůj obrovský úspěch. Konečně prolomil to své zaryté mlčení a projevil aspoň slabý zájem se mnou komunikovat.

Když se slunce přiblížilo k vzdáleným vrcholkům hor a začalo se stmívat, mlčky jsme sledovali, jak rudý kotouč pomalu mizí za obzorem. Ochladilo se. S přátelskými úmysly, alespoň doufám, že to tak bylo, jsem chytil Snapea kolem ramen, aby mu nebyla zima. Očekával jsem, že mě shodí z věže. On si však opřel hlavu o mé rameno a zůstal tiše sedět. Byl jsem šťastný, jako ještě nikdy.

Teď ležím ve své posteli a své rozporuplné pocity svěřuji deníku. Nikomu jinému je nemohu prozradit. Kluci už vyzvídali, kde se toulám každé odpoledne. Musím si dát pozor, aby mě náhodou nesledovali, bylo by jim to podobné. Nikdy se nesmí dozvědět pravdu. Cítím se provinile, že jim něco tajím, ale nesmím ohrozit Severuse.

Přikryl jsem se svým hábitem a nasávám z něj Severusovu nezaměnitelnou vůni, která po něm zůstala. Až kluci zhasnou a bude klid, probdím další noc s myšlenkami na Severuse.

26. listopadu 1976

Opět jsem celou noc nezamhouřil oko, ale konečně jsem přišel na to, co se to se mnou posledních pár dnů děje. Je to bláznivé, je to šílené, ale nedokážu se tomu bránit. Zamiloval jsem se.

Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že bych se mohl zbláznit do kluka, a dokonce do Srabuse. Stalo se to a já se s tím musím nějak vypořádat. I když to bude pro mne velice těžké, nepřestanu za Snapem chodit. Nemá nikoho jiného na světě kromě mně a já nemohu zranit jeho zmučenou duši jenom kvůli mému sobeckému důvodu, že mě k němu poutají zakázané city. Dalo mi to spoustu námahy, než jsem si konečně získal jeho důvěru, nemohu to křehké pouto mezi námi zase rozbít. Severus se proto nesmí nikdy dozvědět, co k němu cítím.

Děsím se toho, jak se k němu mám teď chovat, nevím, jak to zvládnu, až budu zase s ním, aby nic nepoznal. Nedopustím ale, aby moje city zničily naše čerstvě zrozené přátelství.

27. listopadu 1976

Když jsem dnes v obvyklou dobu otvíral dveře ošetřovny, věděl jsem, že už nic nebude tak, jako dřív. Severus - je to tak, už to není Srabus, už to není ani Snape - Severus seděl u okna a když jsem vkročil, slabě se pousmál, zvedl se a šel mi pomalu naproti. Srdce mi bilo na poplach.

"Děláš pokroky, Severusi," usmál jsem se lehce křečovitě. Nebude to tak jednoduché, jak jsem si myslel.

Oslovení jeho křestním jménem ho trochu zaskočilo, nebyl na to zvyklý. Nikdo mu neříká jménem, pro každého byl vždycky jen Srabus, umaštěnec, had, Slizoun, nebo alespoň Snape.

"Je to tvoje zásluha," poznamenal a odvedl mě ke stolku. Chvíli jsme se učili. Seděli jsme vedle sebe a na klíně jsme drželi velkou těžkou učebnici Obrany proti černé magii. Dotýkali jsme se rameny o sebe. Se zaujetím poslouchal můj výklad a občas se na něco zeptal.

Byl jsem hodně nervózní, nešlo nevnímat ho tak blízko u sebe. Když jsem mu popisoval obrázek v knize, naklonil se nad stránku, aby na něj lépe viděl a jeho obličej se nečekaně ocitl těsně u mého. Polilo mě horko a hlas se mi zadrhl v krku. Podíval se na mně. Pohltily mě jeho obsidiánové oči, byly tak blízko, že jsem viděl zvláštní lesk v hlubinách jeho zorniček, třpytící se jako hladina vody na dně hluboké studny.

Na okamžik jsem zůstal jako paralyzován, pak se jeho obočí tázavě zvedlo a já jsem se rychle vzpamatoval a sklopil zrak. "Promiň. Několik nocí jsem se pořádně nevyspal," neomaleně jsem se omluvil.

Severus s provinilým výrazem zavřel učebnici. "Ty promiň. Zdržuji tě."

"Ne, vůbec mě nezdržuješ," zaprotestoval jsem rychle. "Nechceš zase... namasírovat?" navrhl jsem, jen aby mě od sebe neodehnal pryč.

Severus mě chvíli zamyšleně pozoroval, nakonec přikývl a lehl si do postele.

"Otoč se," požádal jsem ho opatrně. Nechtěl jsem, aby se při té masáži na mně díval, bál jsem se, že bych se něčím prozradil.

Upřel na mne trochu podezíravý pohled, uznávám, mé chování bylo skutečně nezvyklé, ale poslechl. Chvílemi se ohlížel přes rameno, zjevně se necítil ve své kůži, když byl ke mně otočen zády. Je pořád ke mně trochu nedůvěřivý, jako by očekával nějaký podraz. Nemohu se mu ale divit, jsem jedním z Pobertů.

Nakonec zabořil obličej do polštáře, zavřel oči a uvolněně čekal. Nalil jsem si do dlaní olej a začal jsem mu jemně hladit lýtko. Bylo ztuhlé, tak jsem lehce přitlačil, aby se sval rozehřál. Snažil jsem se nevnímat tu hebkou pokožku, bílou jako alabastr a soustředil jsem se jen na svou práci. Dlouho mi to nevydrželo. Nemohl jsem si pomoct, ale pořád jsem šilhal pohledem po oblinách Severusových hýždí, rýsujících se pod noční košilí a po ostré linii jeho útlých, trochu vyzáblých boků.

Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem slyšel svůj hlas říkat: "Svléknu tě."

Severus se prudce nadzvedl na loktech a přes rameno šlehl po mně pohledem. "Co?"

"Věř mi, nechci ti ublížit." Upřímně, nevěřil jsem, že se nechá ode mne svléknout. Ale aspoň jsem to zkusil.

Okamžik mě zkoumavě sledoval, pak k mému velkému překvapení mi dovolil, abych mu sundal košili, přikrývku si přetáhl přes nahý zadek.

Sedl jsem si obkročmo na něj a na záda jsem nalil trochu oleje. Ucukl, svaly se mu zachvěly při styku chladivého oleje s teplou pokožkou. Začal jsem mu ho jemně roztírat po celé ploše zad. Svaly měl napnuté, v obličeji napjatý výraz, oči dokořán otevřené.

Jemně jsem přejížděl dlaněmi po jeho strnulých zádech a po chvíli jsem ke své nebývalé radosti ucítil, jak se jeho svaly pomalu uvolňují. Dotýkal jsem se ho konečky svých prstů a masírovaní plynule přešlo v něžné hlazení. Přejížděl jsem prsty podél celé páteře od krku až ke křížové kosti a cítil jsem, jak se Severus blaženě prohnul v zádech.

"Líbí se ti to?" zeptal jsem se potichu. Neodpověděl, ale ani nemusel. Ležel tiše, v naprostém uvolnění, zavřená víčka se mu občas zachvěla, z pootevřených rtů mu unikly téměř neslyšné vzdechy.

Myslel jsem, že už umřu. Takhle jsem Severuse nikdy neviděl a nejspíš už ani nikdy neuvidím. Zdálo se mi, že usnul. Opatrně jsem z něj slezl a sedl jsem si na kraj postele. Dlouze jsem se na něj díval v domnění, že spí.

Najednou otevřel oči a chvíli mne mlčky pozoroval. Pod tíhou toho temného, hlubokého pohledu jsem po chvíli sklopil zrak do klína.

"Jsem rád, že jsi tady," promluvil potichu a když jsem se na něj podíval, koutky jeho rtů se lehce zvedly v pokusu o úsměv, který neuměl používat.

"Umyl bys mi záda, prosím?" požádal mně najednou a vylezl zpod přikrývky. Matně si vzpomínám, jak se zvedl z postele a kulhavě zamířil do koupelny. Šel jsem za ním jako náměsíčný a horečně přemýšlel, jestli tohle vůbec zvládnu.

Pustil sprchu a nastavil svůj obličej teplé vodě. Drobné kapičky se mu tříštily na pokožce a stékaly na hruď. Mokré černé vlasy se mu přilepily na ramena. Po chvíli odstoupil z proudu vody, podal mi mýdlo a nastavil mi záda.

Stál jsem tam jako socha Roweny z Havraspáru, neschopen jakéhokoliv pohybu a pohlcoval očima jeho nahé tělo.

"Ty se stydíš?" ozval se, když se nedočkal.

Zatřepal jsem hlavou, jako bych z ní chtěl vytřást ty zvířecí pudy, co mi tlačily na mozek. "Já? Jak tě to vůbec napadlo?" zalhal jsem a přistoupil jsem k němu.

Ohlédl se přes rameno. "Nebylo by pohodlnější, kdyby ses taky svlékl? Takhle budeš celý mokrý."

Zbláznil ses, Snape? Jak bych se mohl svléknout, když mám z tebe erekci jako kůň?

"To zvládnu," zamítl jsem rychle a začal jsem mu mydlit záda mýdlem s vůní artemisie. Teď už konečně vím, z čeho pramení ta jeho charakteristická omamná vůně. Dlaněmi jsem mu jemně roztíral pěnu po jeho ramenou, zádech a bocích, kam si sám nedosáhne a nedbal jsem, že jsem celý promáčený. Přiznávám, užíval jsem si to. Byl jsem vzrušený jako nikdy předtím a Severus s hlavou skloněnou na prsou vůbec nic netušil. Naštěstí si nevšiml ani to, že jsem to nedokázal udržet.

3. prosince 1976

Každé odpoledne trávím se Severusem a svět se mi zdá krásnější a skoro nic už nebolí.

Každé odpoledne bojuji se zakázanými emocemi a neklidem, které mnou zmítají pokaždé, když jsem s ním.

Každé odpoledne dobrovolně trápím své bolavé srdce neopětovanými city a mučím své tělo touhou po nedosažitelném.

Každé odpoledne jsem šťastný za ty vzácné chvilky být s ním a zároveň nešťastný, že je mi odepřeno být s ním tak, jak bych doopravdy chtěl.

Proč jsem tak neskromný? Dovolil mi naslouchat mu, dovolil mi pečovat o něj, dovolil mi dotýkat se jeho těla. Je to víc, než to bylo před měsícem, je to víc, než si mohu přát, než si vůbec zasloužím. Když jsem s ním, můj černý svět se náhle rozjasní, jako kdybych vstoupil do ráje a za nebeskou bránou na mě čekal anděl.

Tiše sedíme v koutě, hlavy těsně u sebe a šeptem si povídáme. Vůbec netuší, jak umírám touhou po něm. Hynu smutkem, že nikdy nenajdu odvahu k tomu, abych mu to řekl. Nemohu zničit to křehké pouto přátelství, které mezi námi vzniklo.

"Sálá ti z očí neuvěřitelný smutek, Remusi," sleduje mě zpod přimhouřených víček. "Nechceš se mi svěřit, co tě tíží?"

Mlčky hledím do jeho tmavých očí barvy ostružin. Copak mu můžu říct, že prahnu po něžných dotecích jeho štíhlých prstů na mém těle, že si toužebně přeji vášnivě zlíbat jeho ústa? Copak mu můžu prozradit, že ve mně dřímá nebezpečný vlkodlak?

"Pár dní teď nepřijdu," oznámil jsem mu tiše. "Necítím se ve své kůži."

V okně jasně svítí přímo do mé postele žlutý, téměř dokonale kulatý měsíc jako oko dravce ve tmě. Pozítří budu dravcem já. Pozítří v tuto dobu se ze mne zrodí vlkodlak.

7. prosince 1976

Mé rozbolavělé tělo se pomalu regeneruje po drastické proměně z vlka zpátky v lidskou bytost. Mé srdce se ale ozdravit nedá, nedokáže se vyrovnat s novou situací. Když jsem dnes, hned jak mi to můj stav jen trochu dovolil, přišel na ošetřovnu za Severusem, našel jsem jeho postel prázdnou a pečlivě ustlanou. Severus byl pryč. Madam Pomfreyová mi sdělila, že pana Snapea už včera propustila do zmijozelské koleje, protože už nepotřebuje cizí péči a poděkovala mi za starostlivost, s jakou jsem se mu věnoval.

Celý svět se mi zatočil jako na kolotoči. Můj pohádkový svět se sesypal jako domeček z karet. Teď, když už mně Severus nepotřebuje, nebude mít zájem a ani důvod stýkat se se mnou. Zavřel jsem oči a nechal jsem tu bolest prosáknout hluboko do srdce. Sen skončil, zpátky do reality.

15. prosince 1976

Mé předpoklady byly bohužel správné. Severus ztratil o mně zájem. Vrátil se zpátky ke starému způsobu života, ve kterém jsem já nikdy neexistoval.

Můj život se vrátil do starých kolejí, James se Siriusem a Petrem se nepoučili ze svých chyb a nadále šikanují Snapea, kdykoliv jim zkříží cestu. Každý večer před spaním se baví na jeho účet, smějí se tomu, co mu provedli a plánují, co mu udělají příště. Těžko se mi to poslouchá, mé srdce krvácí a Severusovo utrpení rozervává mou duši na cáry. Nedokážu se ho však zastat, abych nepřišel o jejich přátelství.

Snape si mě kvůli mému přátelství s Poberty nejspíš mylně spojil s tím, že v tom mám taky prsty. Nedal mi jedinou šanci vysvětlit mu, že s tím nemám nic společného. Zdálky se mi vyhýbá a brání se setkání se mnou.

Smutno je mi bez něj, smutno jako v hrobě.

14. dubna 1977

Zanevřel jsem na deník, zanevřel jsem na celý svět. Chodil jsem jako tělo bez duše, stal se ze mě vlk samotář. Až do dnešního dne. Hned jak začalo teplé jarní počasí, oblíbil jsem si pravidelné odpolední procházky o samotě až k samým hranicím Zapovězeného lesa, kam se nikdo neodvážil. Vlkodlakovi tato tajemná místa hrůzu nenahánějí. Dnes jsem se vydal svou obvyklou trasou a přemýšlel jsem nad svým mizerným životem. Bylo nádherně, tak jsem došel dál, než obvykle.

Můj citlivý vlčí čich najednou ucítil důvěrně známou vůni. Otočil jsem hlavu tím směrem a pozorně jsem se rozhlédl po okolí. Najednou jsem v dálce něco zahlédl. Černá postava, zády opřená o kmen stromu, ruce zkřížené na prsou, hlava zakloněná dozadu. Srdce se mi ukrutně rozbušilo, jako by chtělo vyskočit z hrudi. Ani na tu vzdálenost jsem neměl pochyb, že je to on, i kdybych necítil jeho pach. Váhavě jsem vykročil k němu, tiše jsem našlapoval do trávy jako rys. Zastavil jsem se jen pár kroků od něj.

Obličej měl zvednutý do koruny stromu, víčka zavřená. Aniž by otevřel oči, tiše řekl: "Dnes ti to pěkně trvalo, Lupine."

Nedokázal jsem ze sebe vypravit ani hlásek, natož souvislou větu. Jen jsem tam stál a civěl na něj, neschopný jakéhokoliv pohybu. On sem chodí každý den? Proč zrovna sem?

Otevřel oči a pohlédl na mne. Jeho hypnotický pohled mě přímo fascinoval. Pomalu zamířil ke mně. Ochromeně jsem mu hleděl do očí a připadal si jako králíček, bezmocně čekající na to, až na něj zaútočí had. Zastavil se přede mnou. Stál tak blízko, že jsem rozeznal černé zorničky v jeho ještě černějších duhovkách. Prostor mezi námi se počítal na šířku dlaně. Jeho horký dech se tříštil o pokožku mé tváře.

"Chyběl jsi mi, Remusi," zašeptal.

Jako elektrický výboj mnou projela nezvladatelná vlna tak dlouho potlačované touhy. "Ty mně taky," zasténal jsem steskem. S lehkostí motýlích křídel se mé rty nesměle dotkly těch jeho. Neodtáhl se. O dvě nadechnutí později pomalu zavřel oči a oddal se mému polibku. Byli jsme spojeni svými ústy a všechno kolem nás se zastavilo. Ptačí zpěv umlkl, zapadající slunce vybledlo, les se rozplynul. Dokonce i čas se zastavil. Byli jsme jen my dva.

Zavřel jsem oči a opojně líbal jeho měkké rty. Ovinul jsem ruce kolem jeho útlého pasu a toužebně se přitiskl k jeho tělu. Nebránil se. Zvedl ruce, obejmul mě kolem krku a dychtivě prohloubil náš první polibek. Srdce mi bušilo jako zvon. Myslel jsem si, že už nemůžu být šťastnější. Pak ale jeden z nás, už si nevzpomínám kdo, pomalu klesl do trávy a stáhl k sobě toho druhého.

Co bylo dál, vím jenom já a Severus. A ani jeden z nás to nikomu neprozradí. Dnes v noci jsme poprvé nespali ve svých postelích na kolejích. Poprvé jsme usínali spolu, v pevném objetí, pod hvězdnou oblohou, místo lůžka měkký mech, přikrývku z husté tmy, na nahých tělech třpytící se kapky potu a večerní rosy.

Dnes v noci jsme prožili spoustu věcí poprvé...

28. května 1977

Letošní jaro je neskonale nádherné. Severus Snape mi opět nelítostně vtrhl do mého komplikovaného života. Musíme se skrývat, ale už pár týdnů se každý večer tajně scházíme na kraji Zapovězeného lesa, kam živá duše nevkročí. Ty hodiny, kdy nejsme spolu, jsou pro mne nesnesitelně dlouhé a nemohu se dočkat, až se zase sejdeme.

I když jsem v nich dosáhl velice mizerných výsledků, oblíbil jsem si hodiny lektvarů, předtím léta zatracované. Mohl jsem tajně obdivovat Severuse při jeho soustředěné práci, což mělo samozřejmě za následek, že jsem zkazil vše, na co jsem sáhl a má výsledná práce byla pokaždé neklasifikovatelná.

"Pane Lupine, váš lektvar vypadá, jako kdybyste se do kotlíku vyzvracel. Běžte se přiučit ke stolu pana Snapea, jak se to má správně dělat, jinak vás nepustím ke zkouškám," často říkával profesor Křiklan. Celá třída se mi posmívala, ale já byl šťastný. Získal jsem další cenné hodiny se Severusem, a to přímo před zraky všech.

29. května 1977

Dnes jsme se se Severusem náhodou potkali v knihovně. Sedl jsem si naproti němu. Můj původní záměr studovat k blížícím se zkouškám se vypařil jako pára nad kotlíkem. Pokradmu mě pozoroval. Jeho tajemný úsměv, pohrávající mu na rtech, vyprovokoval, že jsem se najednou nevešel do kalhot. Šíleně jsem po něm zatoužil. Knihovna však byla plná studentů, překážejících mi v mém záměru. Musel jsem potlačit své pudy a vydržet až do večera.

Po několika hodinách studia jsme si najednou oba uvědomili, že jsme v oddělení sami. Všichni už odešli na večeři. Severus se taky zvedl a zmizel mezi regály, aby vrátil učebnici zpátky na místo. Přepadl jsem ho v uličce a přirazil ke zdi. Zhluboka vydechl. Vklouzl jsem prsty do jeho havraních vlasů a s divokou vášní jsem ho začal líbat.

"Neblázni, někdo nás uvidí," ohradil se, když popadl dech, ale jeho rty mi můj žhavý polibek neméně vášnivě oplácely. Nic jiného mě pro tuto chvíli nezajímalo.

Tiché vrznutí dveří nás oba vrátilo zpět do reality. Vyplašeně jsme od sebe uskočili. Napjatě jsme poslouchali, ale všude bylo hrobové ticho. Prošli jsme všechny uličky, byli jsme tady skutečně sami. Oddechli jsme si úlevou, ale už jsme radši neriskovali. Spěšně jsme se rozloučili. Ne na dlouho. Až tohle dopíšu, půjdu na svou obvyklou procházku. Nemohu se už dočkat toho, co mně čeká na jejím konci.

30. května 1977

Platí nepsaný zákon, že vlkodlak nedokáže žít normálním životem mezi kouzelníky a je odsouzen k věčnému životu ve smečce. Mně se jakoby zázrakem podařilo zařadit se mezi ostatní kouzelníky a dokonce si najít mezi nimi i přátele, kteří o mém těžkém údělu ví a přesto mě vzali mezi sebe. Teď stojím před těžkou volbou. Buď zradím své nejlepší přátele, anebo Severuse.

Když jsem se včera pozdě večer vrátil ze schůzky se Severusem, kluci na mně čekali. Bylo to nezvyklé a nevěstilo to nic dobrého. "Kde ses zase toulal, Náměsíčníku? A s kým?" vyjel na mě hned mezi dveřmi James.

"Víš, že se rád procházím po nocích. Mám to jaksi v krvi," řekl jsem co nejlhostejnějším hlasem.

"Pěkně kecáš, kamaráde. Viděli jsme tě s tím umaštěným Srabusem!" odplivl si zhnuseně Potter.

A je to tady. Neodpověděl jsem. Co bych taky měl na to říct. Posadil jsem se na svoji postel a začal jsem se převlékat.

"Co nám k tomu řekneš?" přidal se Sirius. Jenom Petr se škodolibě ušklíbal v koutě. Alespoň vím, kdo mě špehoval.

"Že je to jenom moje věc," odpověděl jsem rozhodně. Nikdy jim nepřiznám svůj poměr se Severusem, abych ho ochránil.

Rozpoutala se prudká hádka, první za ty roky, co se přátelíme. Nedokázal jsem jim čelit, aniž bych se prozradil a opustil jsem pokoj. James za mnou ještě zavolal. "Rozhodni se, Náměsíčníku. Buď Srabus, nebo my."

Byla to rána pod pás. Po všem, co jsme s Jamesem, Siriusem a Petrem za ta léta spolu zažili, jsem teď donucen volit mezi přátelstvím a láskou. To není fér.

Bude se mi Pobertech opravdu hodně stýskat.

31. května 1977

Dnes jsem vynechal svoji obvyklou podvečerní procházku, den před úplňkem bývám vždycky někde zalezlý, abych neděsil lidi svým zjevem. Požádal jsem Severuse, abychom se setkali až v noci. Za tmy na mně ani tak inteligentní kouzelník jako on doufejme nic nepozná.

Přišel až těsně před půlnocí. Tiše jsme seděli v mechu, mé silné paže objímaly jeho útlá ramena. Mlčeli jsme, nebylo potřeba žádných slov, stačila mi jeho blízkost. Nikdy mi neřekl, že mě miluje. Ani nemusí. Cítím to svým srdcem, vím, že tomu tak je. Jsem za to šťastný, a nevadí mi, že mě nemiluje tolik, jako já jeho. Vytáhl jsem z kapsy drobný lesklý obsidián, který jsem u sebe nosil pro štěstí. "Vezmi si ho," podal jsem mu černé sopečné sklo. "Připomíná mi tvoje oči." Severus si chvíli kámen se zájmem prohlížel a pak si ho schoval do hábitu.

Ze Zapovězeného lesa k nám dolehlo táhlé vlčí zavytí. Severus se zneklidněně ohlédl tím směrem. Objal jsem ho ochranářsky a on se nechal ukolébat bezpečím. Kdyby jen tušil, že spočívá v náruči vlkodlaka.

Severus si lehnul do trávy a zamyšleně upíral zrak vzhůru k noční obloze. Lehl jsem si k němu a pozoroval jeho vyrovnanou a klidnou tvář. V zasněných očích se mu odráželo celé hvězdné nebe.

"Pozvedni oči a uvidíš hvězdy..." zašeptal tiše se zrakem upřeným nahoru.

Zadíval jsem se na noční oblohu, donekonečna posetou světly, kam až oko dohlédlo. Vypadala jako černá vodní hladina, po které plují milióny svíček.

"Každou vteřinu některá z nich zhasne, když na zemi někomu dohoří svíce života," šeptal tesklivě. "Když duše opouští mrtvé tělo, odchází nesmírně daleko, až k nebeským výšinám, stoupá ještě dál a pak navěky opouští tento svět."

Naslouchal jsem mu jako omámený. Nedokážu pochopit, proč James dokáže s takovou zákeřností ubližovat tak křehké duši. Sklonil jsem se nad něj a něžně políbil na třpytící se oči. Zvedl ruce a přitáhl si mě k sobě. Naše rty se spojily v plachém polibku. Ruka mi nesměle sklouzla pod jeho rozepnutou košili a dlaní jsem jemně pohladil hedvábnou pokožku pod ní. Hvězdy v jeho očích se skryly pod víčky a jeho rty zašeptaly mé jméno.

Šeptal ho i tehdy, když jsem se zmocňoval jeho rozechvělého horkého těla. Měsíční paprsky zvědavě klouzaly po našich nahých tělech a bezostyšně odhalovaly to, co mělo zůstat skryté pod rouškou tmy. Ztichlou nocí se nesl náš naléhavý šepot a tlumené vzdechy, doprovázené cvrlikáním cvrčků, houkáním sovy a vzdáleným vytím vlka.

Severusi, můj Severusi, miluji tě víc, než svůj život…

2. června 1977

Nechci žít. Nechci už být na tomto světě. To, co se včera stalo, mne jen utvrzuje v tom, že jsem nebezpečné monstrum. Netvor. Zrůda. Pro mé okolí by bylo lepší, kdybych byl mrtvý. Ublížil jsem tomu, kterého miluji víc, než cokoliv na světě.

Sirius včera večer lstí vylákal Severuse do Chroptící chýše. Jen pár okamžiků před mojí proměnou ve vlkodlaka se Severus najednou objevil uvnitř. Poslední, co jsem stačil zaregistroval, než mě pohltila ta bestie ve mně, byl jeho vyděšený výraz ve smrtelně bledé tváři a jeho hrůzou vytřeštěné oči, hledící s úděsem na to, jak se měním ve zvíře. Víc už si nepamatuji.

Ráno, hned jak jsem ztratil poslední vlkodlačí rysy, jsem donutil Siriuse, aby mi prozradil, co je se Severusem. Přiznal mi, že mu James v poslední chvíli zachránil život. Sám byl ještě vyděšený z toho, co provedl a neustále opakoval, že nechtěl Snapea zabít, jen nás chtěl rozdělit.

Rozběhl jsem se Severuse najít. Hledal jsem úplně všude, dokonce i na našem tajném místě u Zapovězeného lesa, ale nikde jsem ho nenašel. Jako by se propadl do země. Můj anděli s černými křídly, odpusť mi, prosím…

15. června 1977

Přemýšlím o smrti. Nedokážu se vyrovnat s tím, že můj vztah se Severusem tak bolestně skončil. Zdaleka se mi vyhýbá, vyplašeně utíká pryč, hned jak mě zahlédne, nedovolí mi přiblížit se k němu, skrývá se přede mnou. Je přesvědčený o tom, že od samého začátku to byl zosnovaný podraz na něj a že jsem ho jenom využil k tomu, aby mi začal důvěřovat, abychom mohli uskutečnit svůj zvrhlý plán.

Dnes jsem si na něj počkal přímo u zmijozelské koleje ve sklepení. Chtěl jsem mu vysvětlit, že s tím nemám nic společného a že vše, co jsme spolu prožili, bylo skutečné a nepředstírané. Nenechal mě mluvit a nemilosrdně mi vmetl do tváře: "Nemysli si, Lupine, že mě nenávidíš víc, než já tebe!"

Ta krutá slova mě bodla do srdce jako ostří dýky, ta rána strašně bolí a krvácí. Můj život ztratil veškerý smysl. Jak lehce může láska sklouznout do nenávisti, jak neuvěřitelně tenká je hranice mezi těmito naprosto protikladnými city. Bytost, kterou miluji a pro kterou bych obětoval život, mě k smrti nenávidí. Už nemám důvod tu dál být a jen přežívat. Smrt by byla pro mne milosrdnější.

23. června 1977

Letos přišlo otrávené léto. Jako dohořelá svíce života zhasla i má poslední naděje. Jestli ještě vůbec někdy byla byť jen nepatrná šance, že by se Severus ke mně vrátil, tak dnes definitivně zemřela.

Severus Snape složil přísahu Lordu Voldemortovi, dobrovolně se nechal označkovat cejchem smrti a vstoupil do řad Smrtijedů. Stojí na opačné straně mého světa a stal se z něj můj nepřítel na život a na smrt. Stojíme proti sobě, abychom jeden druhého zabili. Hojím si nové čerstvé rány na srdci i na duši a svou nesmírnou bolest navěky uschovávám do deníku.

K čertu s deníkem!!!

Konec

pokračování v povídce

Deník vlkodlaka

Horní obrázek by Emerald de Leeuw