pátek 16. dubna 2021

Vendeta 11: Padlý anděl

11. část
Padlý anděl

    Regulus věděl, že zemře. Věděl, že to bude brzy. Dokonce věděl i to, jak zemře. Řekl mi to jenom pár týdnů předtím, než se utopil a já jsem mu tenkrát moc nevěřil. Teď se jeho věštba stala hrůznou skutečností. Nalil jsem si další skleničku skotské a jedním douškem jsem ji vyprázdnil do sebe. Dnes budu nejspíš hodně pít. Opřel jsem se do křesla a zavřel jsem oči. Vrátil jsem se v myšlenkách k tomu, co se dělo po té nešťastné hádce s Luciusem, když jsme se tenkrát v Blackově domě potkali poprvé od našeho rozchodu a on zjistil, že žiju s Regulusem. Světlo v temnotách 1: Psanec


O osm měsíců dříve
duben 1979

    Vztekle jsem házel svoje věci na hromadu s úmyslem sbalit se a vypadnout z Blackova domu. Nesnesl jsem pomyšlení, že si Lucius myslí, že jsem ho opustil kvůli Regulusovi. Kromě toho jsem se cítil fakt mizerně, že naši ostrou hádku musel vyslechnout Regulus. To, co slyšel, ho muselo bolet. Už tady nemám co pohledávat, všechno jsem to podělal. 

    Dveře za mnou se otevřely a do pokoje vešel Regulus. Nedokázal jsem se mu podívat do očí. Chvíli mě pozoroval, cítil jsem jeho pohled na temeni.

    "Odcházíš?" zeptal se nakonec tichým hlasem. 

    Zíral jsem na tu drobnou hromádku svých věcí. Směšné, jak skromný je můj osobní majetek. "Odejdu radši sám, než mě vyhodíš," odpověděl jsem a začal jsem si těch svých pár švestek skládat do vaku. Regulus ke mně přistoupil a nenuceně mi zadržel ruku. 

    "Proč si myslíš, že tě chci vyhodit?" 

    Neodtáhl jsem se. Jeho dlaň měkce spočívala na mé ruce. "Přece... kvůli tomu, čeho jsi byl před chvílí svědkem." 

    Tiše se zasmál. "Ach, Severusi," povzdechl si a pomalu mě otočil k sobě. Konečně jsem mu pohlédl do očí. "Ty sis vážně myslel, že nevím, že pořád miluješ Luciuse? Už dávno jsem to poznal."

    "Nenávidím ho! Opustil mě, vykopl mě ze svého života, zradil mě!" Opět ve mně vzkypěla zlost.

    "To si jenom sám sobě nalháváš, že ho nenávidíš. Nejsem slepý, abych neviděl, co to s tebou udělalo, když jsi ho uviděl sedět dole v pokoji. Nikdo jiný v tu chvíli pro tebe neexistoval. Ať už se mezi vámi stalo cokoliv, ty jsi ho nikdy nepřestal milovat."

    Chtěl jsem mu to vymluvit, chtěl jsem to zapřít, ale nedokázal jsem to, protože měl pravdu. Hleděl jsem do té jeho chlapecky krásné tváře a upřímně mě trápilo, že jsem mu ublížil. "Odpusť mi." Sklopil jsem zrak.

    "Není co odpouštět," usmál se. "Vždycky jsem tušil, že mezi tebou a Luciusem je něco víc, než jen přátelství a sex. Tak teď už to vím, co vás k sobě poutá." Pak ode mne o krok odstoupil a zrak mu spočinul na hromádce mých šatů na posteli. "Pokud chceš odejít za Luciusem, nemůžu ti v tom bránit."

    Stáli jsme proti sobě a naše pohledy se proplétaly jako paže milenců při milování. Jeho smyslné rty se nepatrně usmívaly, ale temně modré oči zrádně prozrazovaly jeho skutečné rozpoložení. Zrcadlila se v nich úzkost a bolest duše, kterou se neúspěšně snažil skrýt. Byl najednou tak zranitelný, že jsem na okamžik úplně zapomněl, že přede mnou stojí obávaný Smrtijed. V mých očích vypadal jako anděl. Kdyby si Lucius kdysi neuzmul pro sebe celé mé srdce, jsem si naprosto jistý, že bych se dokázal do Reguluse zamilovat. Mé srdce mi už ale dávno nepatří.

     Myšlenky se mi opět vrátily k nedávným událostem. Hrdlo se mi stáhlo příkořím z toho, co mi Lucius vmetl do tváře. Nedokázal jsem se smířit ani s tím, že místo toho, aby se trápil našim rozchodem jako já, užíval si s Narcisou v posteli a zplodil s ní dítě.

    "Lucius už si vybral," odpověděl jsem nakonec smířeně a po krátkém zaváhání jsem dodal. "Zůstanu."

    Viděl jsem, jak se úzkost z Regulusových očí náhle rozplynula jako kouř ve větru. Pohledná tvář se mu rozzářila v podmanivém úsměvu. Přistoupil ke mně a objal mě kolem pasu. Přitiskl své rty na moje, nejdřív jenom zlehka, pak si mě prudce k sobě přirazil a zmocnil se mých úst. Jeho hbité prsty rychle sklouzávaly po knoflíčkách mé košile, jako by se nemohly dočkat, až se dotknou nahé kůže pod ní. Pak, když rozepnuly i ten nejspodnější knoflík, vklouzly jeho teplé dlaně pod košili, čímž mi vyvolaly příjemné mrazení po celém těle. Zabořil jsem mu prsty do vlasů a týral jsem jeho ústa divokými polibky, které mi neméně vášnivě opětoval. 

    Hodil jsem ho naznak na postel a klekl jsem si obkročmo nad jeho stehna. Nezdržoval jsem se rozepínáním jeho košile, jediným trhnutím jsem ji natrvalo zbavil všech knoflíků, stejně, jak to Lucius dělával mně, a lačně jsem pohladil jeho horké, chvějící se tělo. Naše pohledy se vpíjely do sebe, touha v našich očích byla přímo třaskavá. Svlékací kouzlo nás zbavilo zbytku oblečení a naše nahá těla se spojila v těsném propletenci rukou a nohou. 

    Převzal jsem iniciativu, dlužil jsem mu to. Regulus pode mnou sténal rozkoší a já jsem se kochal pohledem do jeho zrůžovělé, vzrušené tváře. Slastí házel hlavou a dlouhé černé vlasy mu padaly do tváře jako závoj vdovy a lepily se mu na zpocené čelo. Jeho vyprahlé rty donekonečna šeptaly mé jméno a já jsem ani na chvilku nezalitoval, že jsem tady zůstal. 

     Jeho orgasmus byl úchvatný, hlasitě vykřikl v nejvyšší rozkoši, tělo se mu rozechvělo a v slastné křeči prohnulo do oblouku, když ejakuloval, a teprve po dlouhých vteřinách ochable spadlo zpátky do peřin. V tu chvíli jsem ho následoval svým vlastním vyvrcholením, o nic méně impozantním.

    Leželi jsme vedle sebe, zadýcháni a zpoceni, a oddávali jsme se tomu nádhernému pocitu těsně po souloži, dech se nám pomalu zklidňoval a divoce bušící pulz srdce zpomaloval. Regulusova ruka vyhledala tu mou, jeho prsty se propletly s mými. Dělal to po každém milování, chtěl být se mnou pořád spojený, i když už bylo po všem. Zpočátku mi to připadalo zženštilé, ale nakonec jsem si na to zvykl. Kdoví, možná by se to i mně samotnému líbilo, kdybych byl do Reguluse zamilovaný stejně jako on do mne.

    Dlouhou chvíli jsme jen tiše leželi. Myslel jsem, že Regulus na chvíli usnul, jak pravidelně oddechoval, ale on najednou promluvil. "Děkuju, že jsi neodešel."

    Otočil jsem k němu hlavu. Oči měl pořád zavřené, dlouhé černé řasy se mu občas zachvěly. Na rtech mu pohrával jemný úsměv. Zpětně jsem se sám sobě divil, proč jsem ho ještě před půl hodinou chtěl opustit.

    "Byla to ode mne hloupost. Ty přece za to nemůžeš, co se stalo. Omlouvám se za tu scénu, asi ti to dost ublížilo," odpověděl jsem provinile.

    Otevřel oči a otočil se ke mně. "Láska někdy bolí," usmál se. Merline, jak velkou měl pravdu! Chvíli jsme si hleděli do očí. Měl je hluboké jako oceán a člověk by se v nich velice snadno utopil. "Ale aspoň vím, na čem jsem." Chytil mě za ruku a chvíli si prohlížel tenkou klikatou čáru na mém zápěstí. "Tohle je to, co tě spojuje s Luciusem?" 

    Přikývl jsem. Nemělo cenu mu lhát, když to slyšel. "Jak jsi ale sám zaslechl, je to už minulost." Doufal jsem, že Regulus nepostřehl v mém hlase smutek.

    Zavrtěl hlavou. "Toto pouto se nedá jen tak zrušit. To je na věčnost." Pohlédl mi vážně do očí. "Tohle vás zase dá s Luciusem dohromady."

    Ovládl jsem se, abych nedal před Regulusem najevo, jak moc bych si to přál. Jenomže dnešní hádka s Luciusem mi vzala veškerou naději k obnovení našeho vztahu. "Slyšel jsi, co jsme si s Luciusem řekli. Není šance, že bychom se k sobě vrátili."

    "Ty jsi o tom teď přesvědčený, Severusi, protože jsi plný vzteku a zklamání. Jenomže já to vidím nezaujatě. Tu nenávist si jenom nalháváš, aby ti to pomohlo na něj zapomenout, ale ve skutečnosti ho pořád nosíš v srdci a toužíš být s ním." Cítil jsem z jeho hlasu, že se mu to neříká lehce. "A Lucius je na tom naprosto stejně," dodal. 

    "Cože?" překvapeně jsem zvedl obočí.

    "Pozoroval jsem, co se mezi vámi dvěma odehrávalo, když jste seděli naproti sobě. Nemohl jsem si nevšimnout, jak to mezi vámi jiskřilo emocemi. Jak jste se oba museli před ostatními ovládat."

    Nebudu si nic nalhávat, Luciusova přítomnost mě skutečně hodně vyvedla z míry. Na druhou stranu, neuvěřil jsem tomu, že Lucius to cítil stejně. Setkání v zahradě by dopadlo úplně jinak.

    "K žádnému usmíření nedošlo. Naopak, řekl mi slova, která mě hodně zabolela," oponoval jsem hořce. "A určitě nejenom mne," pohlédl jsem mu do očí.

     "Lucius kopal kolem sebe, když se dozvěděl, že jsi se mnou. Žárlil, a proto ti řekl něco, co ho teď nejspíš mrzí. Nehledě na to, že ty sis taky nebral servítky."

    "O co ti jde, Regulusi?" svraštil jsem podezíravě obočí. "Vypadá to, jako bys chtěl, abych se k němu vrátil." 

    "To samozřejmě nechci. Alespoň ne teď. Každé ráno se vedle tebe probouzím s úzkostnou myšlenkou, jestli budu večer vedle tebe i usínat. Ale vím, že je to jen otázka času."

    Pohladil jsem ho klouby prstů po tváři. "Nech si ty blbé kecy, jasný? Nemám v úmyslu tě opustit. Pokud byla vůbec někdy nějaká šance, že bychom se s Luciusem zase dali dohromady, dnešním dnem jsme ji oba promarnili."

    Regulus nejspíš postřehl skrytý záchvěv smutku v mém hlasu. "Slib mi, Severusi, že až tady nebudu, vrátíš se k Luciusovi. Vy dva patříte k sobě, a jenom s ním budeš šťastný. A já chci, abys byl šťastný."

    Prudce jsem se posadil. "Regulusi, děsíš mě. Co sleduješ těmi svými podivnými řečmi? Co tím chceš říct, že až tady nebudeš?" S neblahým tušením jsem ho žádal o vysvětlení. 

    Regulus se natáhl ke stolku pro cigaretu. Zapálil si a opřel se zády o čelo postele. Chvíli mlčky pokuřoval a já jsem trpělivě čekal, až promluví. 

    "Viděl jsem svoji smrt. Nejspíš asi brzy zemřu," odpověděl konečně s předstíraným klidem.

        Vyjeveně jsem na něj zíral, jestli si ze mne nedělá legraci. "Regulusi, o tomhle se nežertuje," napomenul jsem ho s notnou dávkou pověrčivosti.

    "Ani trochu nežertuji, Severusi." Pokusil se o úsměv, ale koutky úst ho odmítaly poslouchat. "Není mezi Smrtijedy žádným tajemstvím, že si Voldemort udělal ze mne děvku. V jeho komnatách jsem byl už snad stokrát. Nedávno," dokouřil a hned si zapálil další cigaretu, "jsem se trochu zdržel při oblékání, Pán zla už byl v koupelně, slyšel jsem téct sprchu. Už jsem byl na odchodu a pak mou pozornost upoutala na krbové římse runami zdobená mísa. Netuším, co mě to napadlo, prostě jsem k ní přistoupil a nahlédl jsem dovnitř. Myslel jsem, že je to myslánka, možná jsem byl zvědavý na nějakou Mistrovu vzpomínku." 

    Odmlčel se a chvíli jenom intenzivně kouřil. Viděl jsem, jak bojuje s emocemi při vzpomínce na tu scénu. Tiše jsem čekal, až bude připravený říct mi, co tam zahlédl.

    Regulus upřel pohled do dálky a jako by byl duchem nepřítomný. "Viděl jsem mlčenlivou hladinu nějakého jezera a na břehu sebe sama. Najednou se z vody vynořily bílé ruce, chytily mě za zápěstí a začaly mě stahovat do jezera. Náhle bylo těch rukou pět, deset, padesát. Stáhly mě pod hladinu a já jsem v té kalné vodě zahlédl stovky nemrtvých utopenců, kteří mě táhli ke dnu. Pak..." hlas se mu zachvěl,"...vše zčernalo." 

    Dlouho jsme oba mlčeli, nakonec jsem to byl já, kdo promluvil. "To přece nic neznamená, Regulusi. Mohlo to být jenom nějaké mámení mysli. Anebo se podvědomě bojíš vody a proto se ti ten výjev objevil."

    Regulus zavrtěl hlavou a zapálil si třetí cigaretu. "Jsem si jistý, že jsem viděl blízkou budoucnost. V té vizi jsem byl hodně mladý, v mém věku. A vody se nebojím. umím výborně plavat. Přesto od toho dne, co jsem zahlédl svoji smrt, se zdaleka vyhýbám vodním plochám," zlehčil tu situaci úsměvem.

    "Možná se ti jenom vybavily nějaké tvé vzpomínky na zlý sen. Nemysli už na to. Vsadím se s tebou, že za pár let se tomu spolu zasmějeme," povzbuzoval jsem ho. 

    "To nebyl sen. Bylo to příliš živé. Ta nádoba má magickou moc ukázat tomu, kdo do ní nahlédne, jeho smrt. Proč by ji jinak Pán zla měl u sebe? Pochybuji, že by si potrpěl na sbírku porcelánu."

    Rezignoval jsem. "Fajn, věřím ti. Dávej na sebe pozor a radši se nepřibližuj k žádnému jezeru. Svůj osud můžeme změnit, když víme, co na nás čeká." 

    "Kdyby se mi nepodařilo osud přelstít, vyhledám si tvoji duši v příštím životě." Usmíval se, jako by mu tento nesplnitelný cíl dával naději, že jednou budeme zase spolu.

    Položil jsem ruku na jeho pevné břicho a sklonil jsem se k němu pro polibek. Regulus mi položil prst na rty a zabránil mi ho políbit. "Ještě jsi mi neslíbil, že se vrátíš k Luciusovi, pokud se mi něco stane." Očividně tomu svému vidění věřil. 

    "Dobře, slibuji," zavázal jsem se a překvapivě mi to nedělalo žádný problém. "Teď už tě můžu políbit?" 

    "Nebuď tak nedočkavý, Severusi," zasmál se pobaveně a zastrčil mi pár neposlušných vlasů za ucho. "Obětoval bys pro mne pár svých havraních vlasů?" 

    Překvapeně jsem na něj pohlédl. "K čemu ti to bude?" 

    "Talisman pro štěstí?" usmál se šibalsky. 

    Zakroutil jsem hlavou. Tenhle milý kluk s nevinnou tvářičkou anděla je vážně ten zkušený zabiják a Smrtijed, kterého znám? Na okamžik jsem měl dojem, že se Regulus stal Smrtijedem omylem. 

    "Opovaž se mi ve vlasech udělat schody!" varoval jsem ho, koutky rtů mi lehce cukaly.

    Rozesmál se a pak zamáčkl cigaretu, vzal nůžky a opatrně mi ustřihl pramínek vlasů. Pečlivě je uložil do malého medailonku s erbem Blacků, který nosil pořád na krku, dokonce i při milování, a pak jej políbil. 

    "Říkal jsem ti, že Pán zla požaduje služby nějakého domácího skřítka?" řekl mimochodem. "Nabídl jsem mu Kráturu."

    Pozvedl jsem obočí. "Od kdy se Pán zla zajímá o domácí skřítky? Myslel jsem, že je zcela ignoruje."

    "To netuším. Jenom doufám, že mu Krátura poslouží dobře." 

    Jeho teplé tělo se přitisklo k mému. Ten dotek ve mně vyvolal příjemné vibrování v podbřišku. Přitáhl si mě do polibku, vlhkým jazykem si laškovně pohrával s mým.

    "Miluji tě, Severusi," zašeptal mi u ucha. "Zůstaň se mnou, prosím, dokud si mě nevezme smrt."    

    Jeho měkké rty něžně mapovaly polibky mou pokožku, začaly u klíční kosti a pomalu klouzaly níž. Vzrušeně jsem sledoval tu vlhkou cestičku, kterou na mé kůži zanechával jeho jazyk. Prohraboval jsem se mu v hustých vlasech a užíval jsem si to příjemné vzrušení, které mi vyvolávala jeho milostná předehra. 

    Ve slabinách se zastavil. "Opravdu mi neprozradíš význam tohoto cejchu?" Obkroužil jazykem vypálený luciferiánský znak. "Je to L jako Lucius... že ano?"

    Neodpověděl jsem. Lhát jsem nechtěl a pravdu jsem mu říct nemohl. Přitlačil jsem mu hlavu do slabin, aby pokračoval. Pochopil to. Vzal mezi rty můj vzrušením citlivý žalud a přinutil mě hlasitě zasténat slastí.

********

    Tiše jsem seděl v křesle, vlhké oči mě pálily jako písek pod víčky. Čerstvě nabyté vzpomínky na to, co se stalo v jeskyni a na nezapomenutelné chvíle s Regulusem, mne hluboce zasáhly. Regulus Black mohl prožít nádherný, dlouhý život, kdyby nevstoupil do služeb Pána zla. Místo toho obětoval svůj mladý život v boji proti Voldemortovi. Byl to nesmírně odvážný hrdina. Když vstoupil do jeskyně, musel poznat, že je to ono jezero z vize o jeho smrti. Přesto svůj úkol dokončil, aby Pána zla připravil o nesmrtelnost. Věděl, že už se odtamtud nevrátí, že tam brzy zemře, a proto poslal Kráturu s medailonkem domů samotného. Spoléhal, že jeho oběť nebude marná a těsně před smrtí mi svěřil důležitý úkol postarat se o schránku s Voldemortovou duší. 

    Pomalu jsem rozevřel dlaň. Spočíval v ní medailonek, kvůli kterému Regulus zemřel. Strašlivá zbraň Pána zla, kterou budu muset zničit. Vím, že to nebude jednoduché, že ta schránka je zajisté chráněna mocnými černomagickými kouzly. Přesto Regulus dokázal, že teď svírám v rukou život nejmocnějšího čaroděje po Merlinovi.

    Už jsem se nedokázal víc ovládat. Slzy nakonec zvítězily nad snahou přemáhat emoce. Kutálely se mi zpod zavřených víček po tváři v tiché památce na Reguluse, nejstatečnějšího muže, jakého jsem kdy poznal. Nevinného anděla s laskavým srdcem, kterého svedl ďábel a on byl za své hrůzné činy svržen z nebes na zem. 

    Poslední, co pro něj ještě musím udělat, vědom si toho, jak je to nebezpečné, je vrátit se do jeskyně, najít jeho neživé tělo a spálit ho, abych ho natrvalo zbavil vlivu Pána zla. Regulus si to zaslouží. Zaslouží si být pohřben se všemi poctami, aby jeho duše konečně našla klid.





Žádné komentáře:

Okomentovat