pátek 30. dubna 2021

Vendeta 12: Nezvaný host

12. část 
Nezvaný host

    V poledne jsem si mlhavě všiml, když jsem si chtěl nalít dalšího panáka whisky, že láhev je prázdná. Mrštil jsem s ní do kouta, roztříštila se o kámen vyhaslého krbu. Matně jsem si uvědomil, že jsem se celé dopoledne propíjel žalem téměř do bezvědomí. Ještě štěstí, že včera začaly vánoční prázdniny a škola je až na pár výjimek opuštěná. 

    Zvedl jsem se z křesla a nejistým krokem jsem se odpotácel ke krbu. Portrét nad ním byl prázdný. Jeho Veličenstvo Lucius II. byl zřejmě pořád uražen kvůli tomu, že jsem ho ráno poslal pryč, když se u mne objevil Krátura. Jak sakra může podobizna přebírat skutečné vlastnosti svého originálu?

    "Luciusi!" houkl jsem do prázdného rámu. Závěs za křeslem se pohnul a do popředí obrazu majestátně vkráčel Lucius II. S nosem nahoru, že by mu do něj napršelo, na mne nadutě shlížel a dával mi jasně najevo, jak je dotčený. 

    "Ano?" zeptal se odměřeně.   

    "Co dělá Lucius? Potřebuji s ním nutně mluvit." Dělalo mi trochu problém jasně artikulovat.

    "Teď jsem ti dobrý, co?" neodpustil si jízlivou poznámku a posadil se do křesla na obraze. "Lucius dospává probděnou minulou noc. Dal jsi mu dost zabrat," uchechtl se uštěpačně. 

    "Nebuď drzý, nebo tě nechám přemalovat!" pohrozil jsem mu. "Běž mu říct, že k němu za chvíli přijdu." Otočil jsem se a z náhlé indispozice jsem se zapotácel a málem jsem spadl do krbu.

    "Kam chceš jít? Vždyť sotva stojíš na nohou," ušklíbl se škodolibě.

    "Ještě slovo a otočím tě čelem ke zdi!" varoval jsem ho. "A teď běž vzbudit Luciuse!"

    S nelibostí se zvedl z křesla. "Tady se člověk naběhá..." odfrkl si povýšeně a důstojně odkráčel mimo rám obrazu.

    Ať už byl Lucius II. jakkoli na zabití, v jednom měl pravdu. Nebyl jsem ve stavu kamkoliv jít kromě postele. Jenomže jsem potřeboval mluvit s Luciusem. V Bradavicích se teď nikdo po mně shánět nebude a s Pánem zla jsem komunikoval prostřednictvím deníku včera večer.  

    Vratce jsem přistoupil ke své skrýši v kamenné zdi a ukryl jsem do ní vzácnou relikvii, medailon Pána zla. Zajistil jsem úkryt složitými kouzly a pak jsem na polici s lektvary vyhledal lék na vystřízlivění a vypil jsem jej do dna. Odebral jsem se do sprchy, studená voda mě určitě probere. Na přeměnu ve zvěromága musím být co nejvíc střízlivý, nechci přece, aby Brumbálovu pozornost upoutal potácející se krkavec. Vlastně si ani nejsem jistý, zda by se mi v tomto stavu povedlo vznést se do vzduchu.
    
  Nakonec se mi to po asi stometrovém rozběhu povedlo. Letěl jsem, sice zpočátku ne úplně tam, kam jsem chtěl, jednou jsem narazil do okna nebelvírské věže - jaké štěstí, že to nebyla ředitelská věž! - a nad Černým jezerem se mi udělalo nevolno, břeh daleko, takže jsem se za letu vyzvracel do vody. Pevně jsem doufal, že Brumbál zrovna nevyhlížel z okna ředitelny.

    Nějakým zázrakem se mi povedlo doletět až za hranice bradavických pozemků. Byl jsem trochu otřesen, nejspíš ze střetu mé hlavy s nebelvírským oknem, a pořád mi bylo špatně. Měl jsem obavy, jak můj žaludek bude snášet přemístění. Vypil jsem další dryák na kocovinu a přemístil se před manorskou bránu. 

    V krkavčí podobě jsem dosedl na okno Luciusovy ložnice. Bylo zavřené. Divné, když věděl, že přijdu. Nahlédl jsem dovnitř. Lucius ležel na břiše na posteli, nahý, ruce i nohy roztažené do stran a spal. Zaťukal jsem zobákem na sklo. Spal dál jako zabitý. Ťukal jsem snad půl hodiny, málem jsem vykloval do skla díru. Přeměnit jsem se nemohl, abych pořádně zabouchal, kouzelník sedící zvenku na parapetu by budil značnou pozornost.

    Jeho Milost se konečně probudila. Rozespale pohlédl k místu, odkud se ozývaly neutuchající rány a konečně mě uviděl. Vstal a překvapeně otevřel okno.

    "To trvalo, Šípková Růženko!" sykl jsem vztekle, když jsem se postavil na vratké nohy. Ty zvěromágské proměny mému žaludku vážně nedělaly dobře. 

    Lucius zívl, tváře měl otlačené od polštáře, oči opuchlé nevyspáním, neučesané vlasy mu trčely na všechny strany. "Severusi? Co tady děláš?" Rychle zavíral okno.

    Vdechl jsem těžký vzduch. "Nech radši chvíli otevřeno," doporučil jsem mu.

    Objal mě kolem krku a políbil mě, hned se ale odtáhl. "Ty jsi pil! Koukám, že dost. Stalo se něco?" Konečně si mě pořádně prohlédl. "Od čeho máš tu bouli na hlavě?"

    Sáhl jsem si na čelo, opravdu tam byla boule. Radši jsem nekomentoval, jak jsem k ní přišel. "Potřebuji s tebou mluvit. On ti to neřekl?" kývl jsem hlavou k portrétu. 

    "Volal jsem na něj, ale on mě neslyšel," bránila se Luciusova podobizna. Výjimečně jsem mu to věřil.

    Lucius na sebe hodil hedvábný župan. "Jedl jsi vůbec něco, nebo jsi jenom pil?" zeptal se a zazvonil na domácího skřítka. Vešel Dobby, hluboce se Luciusovi uklonil a pak i mně.

    "Přines nám snídani. A pospěš si, mám hlad!"

    "Snídani?" ozval se Luciusův dvojník z obrazu, když Dobby odešel. "Jestli sis nevšiml, je odpoledne."

    Lucius pohlédl podrážděně na portrét. "A co má být? Je neděle a v neděli se nedělá, tak můžu spát, do kdy chci."

    "Jako bys jindy něco dělal," odpověděla drze jeho kopie.

    "Máš obrovské štěstí, že tě teď nemůžu vyhostit do obrazu v Bradavicích!" zasupěl Lucius zlostně. "Někdy je vážně drzý. Po kom to má?" zeptal se mě nechápavě. 

    Škodolibě jsem se usmál. Jen ať si to svoje identické dvojče taky užije, když si ho vymyslel. Vešel Dobby a přinesl nám pozdní snídani. Odložil jsem si hábit na křeslo a posadil se za stůl. Z vůně opečené slaniny se mi zase zvedl žaludek, horkou kávu jsem ale rád uvítal.

    Lucius se pustil do jídla s velkou chutí. "Proč jsi přišel v takovou nezvyklou dobu, Severusi? Není přece pátek. Nebo ti včera ten sex ještě nestačil?" usmál se na mne s plnou pusou.

    Ignoroval jsem jeho pokus o vtip a pustil jsem se do vyprávění. Řekl jsem mu vše o Regulusově smrti. Přiznal jsem mu i to, že jsem si vzpomněl, co se mi stalo v jeskyni a jak mě odtamtud Krátura zachránil. Jenom o medailonku Pána zla jsem mu nic neřekl.

    Lucius přestal jíst a chvíli mě upřeně pozoroval. "To je mi moc líto, Severusi," řekl soucitně, ale měl jsem pocit, že to nezní dost upřímně. "To proto jsi tak pil? Zapíjel jsi žal?" 

    Neodpověděl jsem. Stejně si odpověď domyslel. "Potřebuji tvoji pomoc, Luciusi." Hleděl jsem mu do očí a doufal jsem, že mě miluje natolik, že mi pomoc neodmítne, ať je jakkoliv šílená.

    "Samozřejmě, že ti pomůžu. Jenom doufám, že nebudeš ode mne chtít, abych šel k Blackům a oznámil jim, že jejich syn je mrtvý," zatvářil se kysele.

    Zavrtěl jsem hlavou. "To určitě ne. Nikdo se to nesmí dozvědět, jinak by Pán zla zjistil, že jsem si na všechno vzpomněl," varoval jsem ho. "Já... chci se vrátit do té jeskyně a najít Reguluse. Byl bych ti vděčný, kdybys mi s tím pomohl."

    Lucius zbledl tak, že jeho pleť splývala s barvou jeho platinových vlasů. "Zbláznil ses, Severusi? Ty se chceš dobrovolně vrátit tam, kde jsi málem zemřel? To je šílené!"

    "Musím ho osvobodit, jinak bude navěky sloužit ve Voldemortově armádě nemrtvých."
        
    "Uvědomuješ si, co jsou nemrtví zač? Nedají se zabít a žádná kouzla na ně nepůsobí! Nechci se stát jedním z nich!"

    "Nevystavím tě přímému nebezpečí. Vymyslím něco, jak Reguluse zachránit. Jenom potřebuji, abys mi s ním pomohl, až ho najdu. Budeme ho muset spálit a... nejsem si jistý, jestli to dokážu."

    "Jak ho chceš najít v tom moři nemrtvých? Víš, jak už bude vypadat po tak dlouhé době ve vodě? A i kdyby se ti povedlo ho najít, opět tě stáhne ke dnu, protože má rozkaz zabíjet. Copak ty ses jednou nepoučil? Já ti to prostě nedovolím!"  

    Pochopil jsem, že je marné ho přesvědčovat. Vlastně jsem se mu ani nedivil. "Máš pravdu," rezignoval jsem nakonec. "Nevím, co mě to napadlo žádat tě o takovou věc. Zapomeň na to," omluvil jsem se mu a dopil jsem vystydlou kávu. Budu si muset poradit jinak.

    Lucius se zklidnil. Nespouštěl ze mne oči, ale už se netvářil tak vytočeně. "Můžeš mi slíbit, že od toho bláznivého nápadu upustíš?" 

    Viděl jsem v jeho očích strach, ale ne o sebe. Prosily mne, abych se svého cíle vzdal. Pomalu jsem zavrtěl hlavou.

    Zhluboka si povzdechl. "Myslel jsem si to. Když si něco usmyslíš, nic tě nezastaví." 

    "Tohle musím udělat, Luciusi. Nemohu ho tam nechat." Zvedl jsem se a došel jsem si ke křeslu pro hábit. "Radši půjdu."  

    Postavil se za mne a objal mě paží kolem pasu. "Bojím se o tebe, Severusi," řekl tiše. Cítil jsem na šíji jeho horký dech. "Nenechám tě tam jít samotného."

    Otočil jsem se k němu a pohlédl jsem mu do očí. I když byl neupravený, neoholený a neučesaný, byl roztomile nádherný. Neodolal jsem a políbil jsem ho na rty.

    "Zůstaň... prosím," šeptl, zabořil mi prsty do vlasů, sevřel je v pěsti a zmocnil se mých úst vášnivým polibkem.
    
    Byl jsem ztracen. Shodil jsem mu z ramen župan a mé ruce se rozeběhly po jeho teplé kůži. Lucius ze mne serval oblečení a odhodil jej na zem. Zaklesli jsme se do sebe ve vášnivém objetí a divokými polibky jsme zasypávali jeden druhého. V žáru vášně jsem Luciuse hodil na postel a lehl jsem si na něj. Roztáhl nohy a objal mě jimi kolem pasu. Sáhl jsem mu rukou mezi hýždě.

    "To je od vás bezohledné! Nemohli byste mi dát sem přimalovat někoho do party, abych si taky trochu užil? Kdo se má na to pořád jenom dívat!" posteskl si Luciusův portrét.

    Mé vzrušení rázem pokleslo. "Tak se nedívej, kazišuku!" Mávl jsem rukou k obrazu a ten se okamžitě otočil čelem ke zdi a do místnosti shlížela jeho zadní strana. Sliboval jsem mu to už dlouho a je mi úplně fuk, že bude na mne zase naštvaný.

    Lucius se zlomyslně zahihňal. "Asi mu tě tam nechám přimalovat, jinak s ním bude k nevydržení."

    "Pokud mu sex pomůže k tomu, aby přestal být tak nesnesitelný, naprosto souhlasím. To nevybité libido mu pěkně leze na mozek." 

    Oba jsme se zasmáli, ale pak jsme se opět vrátili tam, kde nás Lucius II. vyrušil. Sáhl jsem Luciusovi mezi hýždě a prstem našel jeho otvor. Vklouzl jsem dovnitř, abych ho připravil. Ani to nebylo potřeba, byl už nachystaný, ostatně jako vždy. Hladce jsem pronikl penisem do jeho těla, sliny k tomu bohatě stačily, a začal jsem se v něm pohybovat. Nejdřív pomalu, abychom si tu příjemnou slast vychutnali, po chvíli jsem zatlačil víc a přidal na intenzitě, tak, jak to měl rád. Zasténal a bledé tváře se mu zbarvily do růžova. Dech se nám zrychloval, jak se naše vzrušení nezadržitelně blížilo k vrcholu. Naše vzdechy se mísily v milostném duetu a já jsem důrazně přitlačil a vedl nás oba do finále. 

    I přes naše sténání jsme najednou uslyšeli ve vedlejší místnosti nenadálý hluk. Hádka, odehrávající se za dveřmi Luciusovy ložnice, gradovala. Vyděšeně jsme se s Luciusem na sebe podívali. Oba jsme poznali ty hlasy.   

    Rychle jsem vyklouzl z horkého Luciusova těla a utíkal jsem k oknu. Sotva jsem se stačil přeměnit v krkavce a proletět otevřeným oknem ven, rozletěly se dveře a dovnitř vpadl Dobby. V patách mu kráčel rozlícený Pán zla.

    "Můj pane," kňouravě se omlouval skřítek, měl očividně větší strach z Luciuse, než z Pána zla. "Říkal jsem mu, že sem nesmí, ale on-" Větu nedokončil, Pán zla ho nakopl tak, že s heknutím proletěl do rohu místnosti. Vše jsem tiše sledoval za oknem. Na tom mrazu jsem úplně vystřízlivěl.

    "Měl bys svého sluhu přísně potrestat, Luciusi, mně nebude nikdo zakazovat, kam mohu jít," zavrčel Mistr na Luciuse. 

    Lucius vyděšeně hleděl na Pána zla. Všiml jsem si, jak se zoufale snaží schovat pod dekou svoji erekci. "Ano... můj Pane... potrestám ho," souhlasil roztřeseným hlasem.

    Och, Merline! S panickou hrůzou jsem zíral na křeslo, na kterém bylo pohozené veškeré mé oblečení, včetně bot a hůlky. 

    "Proč ještě ležíš v posteli, Luciusi?" uhodil na něj Pán zla. 

    "Omlouvám se, můj Pane," špitl Lucius, vyskočil z postele a rychle na sebe hodil župan, ležící na zemi vedle křesla. Taky on si všiml mých věcí a zbledl jako smrt. Přešel doprostřed místnosti, aby odlákal pozornost od křesla a poklekl před Voldemortem na kolena. "Čemu vděčím za vaši vzácnou návštěvu, můj Pane?" 

    Dobby se posbíral ze země a nikým nepovšimnut se odšoural k východu. Cestou nenápadně sebral všechny mé věci a potichu zavřel za sebou dveře. Ze srdce mi spadl obrovský kámen, a jsem si jist, že Luciusovi obzvlášť.

    Pán zla domácímu skřítkovi nevěnoval pražádnou pozornost. Pohledem spočinul na uválené posteli a zhluboka nasál do nozder vzduch. "Cítím tady čerstvý pach sexu." Přistoupil ke stolku, na kterém bylo prostřeno pro dva. "Tys tady někoho měl, Luciusi?" pohlédl podezíravě na klečícího poddaného. 

    Lucius pokorně upíral pohled do země. "Ano... ano, můj Pane." Pod tíhou indicií, dokazujících, že tam skutečně někdo byl, si nedovolil lhát. Srdce se mi sevřelo zděšením. "Byla tady... moje žena... Narcisa... před chvílí odešla," řekl už mnohem jistějším hlasem.

    "Tak Narcisa..." Pán zla se nedůvěřivě rozhlížel, jako by hledal nějaký úkryt, kam by se dalo schovat. Jestlipak pojal podezření, že bych tam mohl být já? Stál ke mně zády a ani ho nenapadlo podívat se z okna. Pohledem se zastavil na rámu na zdi. 

    "Proč je ten obraz otočený?" Máchl rukou a sundal ho ze zdi, kontroloval, jestli se za ním nenachází nějaká tajná skrýš. Nic tam pochopitelně nebylo. Kouzlem správně obraz pověsil a chvíli si jej prohlížel. Lucius II. seděl nehybně ve svém křesle a v jeho výrazu tváře se odrážela všechna ta zloba, uraženost a znechucení, že jsme ho obrátili čelem ke zdi.

    "Kdo tohle maloval?" Mistrova tvář se zkřivila odporem. "Toho malíře bych nechal okamžitě popravit! Nedivím se, že jsi ho otočil, ale měl jsi ho spíš zničit," konstatoval, ale obraz nechal viset. "Vstaň a oblékni se důstojněji, potřebuji s tebou něco probrat," pobídl Luciuse, posadil se a netrpělivě bubnoval prsty na stůl. 

    Lucius se spěšně oblékl. Byl tak vystresovaný, že Mistrovi úplně zapomněl nabídnout něco k jídlu nebo pití. Jenom před ním stál se sklopenou hlavou a napjatě čekal, kvůli čemu Pán zla přišel, co nepočká na audienci v jeho pracovně.

    "Jsem spokojený, jak za posledních pár měsíců výrazně stoupl počet mých přívrženců. Velkou měrou máš na tom zásluhu i ty, Luciusi, děláš svoji práci dobře," zhodnotil Pán zla Luciusův úkol verbovat nové Smrtijedy. "A protože jsi v tom tak úspěšný," pohlédl na něj blahosklonně a mne napadla okamžitá myšlenka, že chce Luciuse za dobré služby soukromě odměnit, "začneš vyhledávat mé budoucí stoupence v řadách Fénixova Řádu. Potřebuji jej oslabit. Budeš agitovat mezi jeho členy a přesvědčovat je, aby přešli na moji stranu."

    Lucius prudce zvedl hlavu, byl bledý jako stěna. "Pane... to je velice nebezpečný úkol..." dovolil si oponovat.

    "Řekni mi, Luciusi, který smrtijedský úkol není nebezpečný?" Pán zla mu přísně pohlédl do očí. "Začneš hned po Novém roce. Zítra začínají Vánoce a to je bohužel období, kdy každý vyznává klid, mír a lásku a nikdo se nebude chtít bavit o straně zla," odfrkl si znechuceně. 

    Lucius mlčel, ale viděl jsem, jak s tím bojuje.

    Pán zla se zvedl. "Hodně štěstí, Luciusi." Chystal se opustit místnost, ale ve dveřích se ještě zastavil. "Mimochodem, jsi v nějakém kontaktu se Severusem?"

    Lucius mu překvapivě statečně pohlédl do očí. "Ne, můj Pane." 

    "To rád slyším. Bylo by nebezpečné ho v Bradavicích kompromitovat. Vlastně tě chci ještě o něco požádat," vrátil se zpátky k Luciusovi a mně bylo jasné, že tohle bude hlavní důvod jeho neohlášené návštěvy. "Škola je teď až do konce roku opuštěná a já jsem se rozhodl Severuse na tu dobu z mise dočasně stáhnout. Myslím, že by mu po těch náročných měsících pár dní volna prospělo. Byl bych rád, kdybys ho mohl na těch pár dní vzít k sobě, aby si psychicky odpočinul, zbavil se napětí a nabral sílu pokračovat." Nebyla to prostá žádost, byl to - jako ostatně vždy - rozkaz. Ale ještě nikdy žádný rozkaz nebyl tak příjemný.

    Lucius se musel hodně přemáhat, aby skryl radost. "Jistě, můj Pane. Jeho pokoj je pořád volný."

    "Zítra ho sem pošlu." Otočil se na podpatku a odešel. 

    Lucius zůstal stát uprostřed místnosti jako morový sloup. Netuším, který z těch dvou rozkazů ho šokoval víc. Přeměnil jsem se a přistoupil jsem k němu.

    "Luciusi?" 

    Konečně se na mne podíval. "To bylo vážně o fous," zašeptal a teprve teď se na něm v plné míře projevil stres. "Nedokážu si představit, co by se stalo, kdyby tě tady našel." Takže tohle bylo ono, co s ním tak zamávalo. Vůbec jsem se mu nedivil, trest pro oba by byl nejspíš velice krutý. Oba jsme se nervózně rozesmáli. 

    "Jak se sem vůbec dostal?" řekl jsem.

    Lucius se konečně zhluboka nadechl a do tváře se mu začínala vracet barva. "Nejspíš ho sem pustil některý z domácích skřítků. Manorské pozemky jsou zabezpečené kouzly a dovnitř se nikdo cizí nedostane. Zjistím, kdo to má na svědomí," zaskřípal zuby.

    "Luciusi," pohlédl jsem mu vážně do očí. "Ten tvůj nový úkol se mi vůbec nelíbí. Členové Řádu vstoupili do toho Brumbálova spolku ze svého hlubokého přesvědčení bojovat proti zlu. Znám je, nikdy se nedají přemluvit, aby změnili stranu, jsou věrní Brumbálovi. Zabijí tě, pokud zjistí, že jsi Smrtijed."

    "Já to přece vím!" ohradil se ostře. Pak mi položil ruku na rameno a usmál se. "Zvládnu to."

   Smířeně jsem přikývl. "Docela rád bych se už oblékl," poznamenal jsem mimochodem. Cítil jsem se trochu nedůstojně, jak jsem tam stál nahý.

    "Dobby!" zakřičel Lucius. 

    Domácí skřítek se okamžik nato objevil v ložnici a ihned padl před svým pánem na kolena. "Můj pane, Dobby se vám moc omlouvá," prosil plačtivým hlasem. "Dobby se snažil Pána zla zadržet, aby nevstupoval do pánovy ložnice, ale Pán zla ho neposlechl." 

    "Jsi pošetilý, pokud sis myslel, že tě poslechne," poznamenal Lucius pobaveně. "A teď přines Severusovi šaty." 

    Skřítek překvapeně vykulil své obrovské oči. "Pán se na Dobbyho nezlobí?" zeptal se nevěřícně, nejspíš očekával výprask za to, že vpustil Pána zla do ložnice.

    "Zachoval ses loajálně, když jsi Pánovi zla před nosem odnesl Severusovy šaty, aniž by si toho všiml. Za odměnu máš pro zbytek dne volno. Ale teď koukej přinést to oblečení, nebo si to rozmyslím!" 

    Skřítek chvíli stál jako opařený, očividně nebyl zvyklý na pochvalu od Luciuse. Pak rychle vyběhl, až mu pleskaly velké uši a hned byl zpátky s mým oblečením. Uklonil se a odešel. Rychle jsem se oblékl.  

    "Severusi, potvrď mi, prosím, jestli jsem slyšel dobře," poznamenal Lucius zmateně, když jsme osaměli. "Vážně mi Pán zla rozkázal, abych tě během vánočních prázdnin vzal k sobě?" 

    "Zrovna jsem se tě chtěl zeptat na to samé." Oba jsme se opět rozesmáli, tentokrát to byl upřímný, uvolněný smích. "Ale jsem si jistý, že v tom bude zaručeně něco jiného, než to, že by nám chtěl laskavě dopřát být spolu." Nejspíš se obával, že když se budu v Bradavicích o prázdninách nudit, mohly by se mé myšlenky ubírat pro něj nevhodným směrem a tak mě radši zaměstnal něčím jiným, u čeho nebudu mít čas přemýšlet nad Regulusem. Jenomže se velice spletl.

    "Dokážeš si to představit? Budeme spolu celý týden!" Objal mě kolem pasu a přitiskl se ke mně. "Co spolu podnikneme?" V očích mu hrály šibalské ohníčky. "Napadlo mě, že bychom si mohli opět vyrazit na loveckou chatu jako před rokem. Zalovíme si, projedeme se na koních, prošukáme celý týden. Oslavíme tam tvoje narozeniny. Bude ti dvacet, Severusi!"

    Představa týdne stráveného s Luciusem bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. "To se mi vážně líbí," souhlasil jsem s úsměvem. "Ale... nejdřív si musím dojít pro Reguluse."

    Lucius se odtáhl a šťastný úsměv z tváře mu vyprchal. "Ty vážně umíš člověku zkazit radost," zamračil se. Chvíli mě pozoroval přimhouřenýma očima. "Řekni mi, Severusi... a řekni mi pravdu, snesu ji... miloval jsi ho?" 

    Neuhýbal jsem před jeho pronikavým pohledem. "Byl to můj drahý přítel, a hodně mi v těžkých chvílích pomohl," říkal jsem potichu. "Ale nemiloval jsem ho, a on to věděl." Přitáhl jsem si Luciuse zpátky k sobě. "Protože miluji tebe. Celý svůj život."

    V Luciusových šedě modrých očích se rozzářilo slunce. Chvilku jsme si navzájem hleděli do očí, pak mě políbil, něžně a láskyplně. "Pomůžu ti ho najít a pohřbít, ty blázne."

    Usmál jsem se na něj. "Děkuju."

    Znamení ve slabinách se mi rozpálilo a já jsem sykl bolestí. "Musím jít, Pán zla si mě žádá," vymanil jsem se z jeho náruče. 

    "Volá tě k sobě?" vyděsil se Lucius.

    "Neboj se," pohladil jsem ho klouby prstů po tváři. "Je to domluvené znamení, abychom se spojili pomocí deníku. Už musím opravdu jít." Zamířil jsem k oknu. 

    "Můžeš se přemístit přímo odtud, bude to rychlejší." Když jsem se na něj překvapeně podíval, usmál se. "Ty přece nejsi cizí, pro tebe ta zabezpečovací kouzla neplatí. Příště se přemísti rovnou sem, jako kdysi."  

    Přitáhl jsem si ho do vášnivého, ale krátkého polibku a pak jsem se s prásknutím přemístil před bradavickou bránu.

*****


    Pán zla splnil svůj slib. Druhý den po jeho nečekané návštěvě na Malfoy Manor mě poslal k Luciusovi. Předtím si mě však povolal k sobě a přinutil mě strávit s ním noc. Postaral se o to, že minimálně jeden den nebudu mít na sex ani pomyšlení, dokonce ani s Luciusem.


    Když jsem se přemístil na Manor, Lucius už na mne netrpělivě čekal, dokonce si dnes kvůli tomu přivstal. I když jsem se snažil nedat nic najevo, poznal to okamžitě. 

    "Byl jsi u něj..." Neptal se, jenom konstatoval. 

    Přikývl jsem. 

    "Potřebuješ ošetřit?" 

    Zavrtěl jsem hlavou. 

    Objal mě kolem zad a už se mě na nic neptal. Zrak mi padl na obrovský cestovní kufr. "Stěhujete Manor?" pozvedl jsem pobaveně obočí. 

    Lucius se zasmál. "Jdeme přece spolu na loveckou chatu, zapomněl jsi?"  

    "Mám pocit, že Pán zla nám povolil jenom týden, ne celý rok."

    "No tak, Severusi, i na týden přece potřebuji sebou spoustu věcí," vysvětlil mi Lucius.

     "Na co? Nikdo kromě nás tam nebude. A kvůli mně se nemusíš oblékat vůbec," mrkl jsem na něj významně.
 
    "Radši pojď, už se nemůžu dočkat, až budeme spolu široko daleko sami," pobídl mě netrpělivě.

    Přemístili jsme se do zámečku hluboko v lesích. Na toto malebné místo jsem měl smíšené vzpomínky. Ty příjemné na ty úžasné chvíle, když jsme tady s Luciusem před rokem spolu pobývali, jezdili na koních a lovili zvěř. Ale taky ty smutné, když mě kvůli Voldemortovým intrikám Lucius na čas vypudil ze svého života. 

    Domácí skřítek Failon se postaral o obří zavazadlo, do kterého by se vešel alespoň třikrát, a odlevitoval jej vybalit do Luciusova pokoje. Vstoupili jsme do mé komnaty. V krbu vesele plápolal oheň a v místnosti bylo příjemně teplo. Lucius mě objal kolem ramen.

    "Konečně spolu... jako za starých časů." Políbil mě, ale o víc se nepokoušel, věděl, že dnes nic nebude. "Měl by ses vyspat, vypadáš unaveně," doporučil mi upřímně.

    "To zvládnu. Nechci promarnit náš vzácný čas tím, že jej prospím," odporoval jsem.

    "Těch pár hodin beze mne snad vydržíš, ne?" ušklíbl se samolibě a sundal mi hábit z ramen. 

    Jak odešel, padl jsem do postele a okamžitě jsem usnul, ani jsem se nestihl svléknout. Když jsem se opět probudil, venku hustě sněžilo a okolní les se brodil v hlubokých závějích sněhu. Vysprchoval jsem se, abych se pořádně probral a vydal jsem se za Luciusem. 

    Našel jsem ho v jeho pokoji, seděl za stolem, na kterém leželo několik otevřených knih a byl tak zahloubaný do jedné z nich, že ani nezaregistroval moji přítomnost. Dlouhé vlasy měl elegantně sepnuté černou stuhou. Přistoupil jsem zezadu k němu a políbil ho na odhalenou šíji. Úlekem nadskočil na židli.

    "Severusi, tohle mi nedělej, málem jsem dostal infarkt!" Držel se za srdce.

    "Infarkt z pouhého polibku? Co ti potom musí hrozit při divočejším sexu?" popíchl jsem ho škádlivě.

    "No, občas je to vážně o život," zasmál se a přitáhl si má ústa k polibku. "Jak se cítíš?"

    "Mnohem lépe." Přelétl jsem pohledem knihy na stole a zamračil jsem se. Všechny pojednávaly na téma černé magie. "Kde se tady vzaly tyto zakázané knihy?" Věděl jsem, že předtím tady určitě nebyly, Lucius by knihy s takhle ožehavým tématem neponechával volně v loveckém zámečku.

    "Proč asi myslíš, že jsem se sem tahal s tím kufrem?" uculil se pobaveně.

    Pohlédl jsem na prázdné zavazovalo v koutě. "To byly knihy?" pozvedl jsem překvapeně obočí.

    "Všechno ne, potřebuji přece i něco na sebe," zatvářil se nevinně. "Ale většina ano. Zatímco jsi spal, pustil jsem se do hledání informací o nemrtvých." 

    Překvapil mě tím. Posadil jsem se vedle něj a zběžně jsem si prohlédl knihu, kterou zrovna studoval. "Nekromancie?" Mezi obočím se mi vytvořila znepokojivá vráska.

    "Ano. Je tady všechno o nemrtvých. Jak přivést mrtvé zpátky mezi živé, jak je rozeznat, jak se proti nim bránit, jak je zničit."

    Nahlédl jsem do děsivého textu a zježily se mi chloupky na krku. "Luciusi, moc si toho cením, že mi chceš pomoct. Ale rozmyslel jsem si to. Nemohu tě vystavit takovému nebezpečí. Příliš mi na tobě záleží."

    "Mně na tobě taky, Severusi. A proto tě v tom nenechám samotného," pronesl nekompromisně, nepřipouštějíc žádné námitky. "Musíme důkladně promyslet plán, jak se dostat přes nemrtvé, jak si poradit s Regulusem a hlavně jak se odtamtud vrátit zpátky živí."

    "Děkuju, Luciusi."

    "Moc neděkuj. Protože jestli tam zítra zemřeme, zabiju tě!" ušklíbl se uličnicky.

    "A jestli to přežijeme?" provokoval jsem s úsměvem.

    "Pak s konečnou platností uzavřeme tuto kapitolu tvého života a už nikdy se nebudeme bavit o Regulusovi." 

    Pohlédl mi do očí, jeho ocelově šedé duhovky přitahovaly ty mé jako silný magnet. Nedokázal jsem se od nich odtrhnout a v duchu jsem se modlil k Merlinovi, aby dnešní den nebyl poslední, co se do nich dívám. Znovu jsem si uvědomil, jak hluboce ho miluji a byl jsem si jistý, že pokud by se zítra cokoli zvrtlo, obětuji se pro něj. 


příště další kapitola - z jeskyně



obrázek by alena-kp.tumblr.com 


Žádné komentáře:

Okomentovat