pátek 14. května 2021

Vendeta 13: A mrtví budou vstávat z hrobů svých...

Severus podnikne nebezpečnou záchrannou misi, aby dostal Regulusovo nemrtvé tělo z jezera, osvobodil ho z moci Pána zla a důstojně pohřbil. 
Varování: darkfic


13. část
A mrtví budou vstávat z hrobů svých...



    Ocitli jsme se na kamenitém břehu podzemního jezera. Všude kolem byla cítit tak silná magie, že nás přímo dusila. Vystřelili jsme s Luciusem dvě světlice, které zůstaly viset vysoko nad hladinou a svým jasným světlem ozařovaly obrovské prostory jeskyně. Doufal jsem, že to postačí k tomu najít v té nekonečné vodní ploše Reguluse. 

    Začali jsme postupovat podle plánu, který jsme s Luciusem včera do nejmenšího detailu naplánovali a se kterým jsme teď obeznámili i Kráturu. Každý z nás měl určenou roli, které se musel držet za všech okolností. Mým úkolem bylo najít v tom moři utopenců Reguluse a dostat ho na břeh. Lucius se měl postarat o nemrtvé a Krátura dostal rozkaz přemístit Luciuse odsud pryč v případě, že by se cokoliv zvrtlo a já bych tady přišel o život. Pán zla se nikdy nesmí dozvědět, že Lucius ví o této jeskyni.

    Lucius položil dostatečně daleko od břehu na zem jeden z luxusních kousků ze své sbírky chladných zbraní, dlouhý lovecký nůž z nerezové oceli v pouzdře z pravé kůže. Nebude použit k zabíjení nemrtvých, nedají se takhle zabít, ale poslouží jako přenášedlo, pokud se nám naše akce podaří. Anebo jako poslední záchrana, pokud se nepodaří. Lucius na něj seslal zaklínadlo Portus na přenos přenášedla na jeho původní místo. Kožené pouzdro modře zazářilo. 

    Přistoupil jsem k Luciusovi a sevřel jsem prsty jeho pravé zápěstí a on sevřel to moje. Pod konečky prstů jsem jasně cítil divoký pulz našeho neporušitelného slibu, tepal, jako by cítil smrtelné nebezpečí. Dívali jsme se s Luciusem navzájem do očí, ale nepromluvili jsme. Nebylo žádné rozloučení, žádné objetí ani polibek. Oba jsme pevně věřili, že se po splnění úkolu opět shledáme. 

    Zatáhli jsme za řetěz a vytáhli jsme z jezera loďku. Sedl jsem si do ní a ona se ihned rozjela po lesklé hladině. Naklonil jsem se přes její okraj, posvítil jsme si hůlkou a ostražitě jsem zíral do vody. Byla černá jako turecká káva a neprůhledná jako hustý lektvar. A taky mrtvolně tichá jako půlnoční hřbitov. 

    Brázdil jsem po jezeře už dobrou hodinu, ale nezahlédl jsem ani jediného utopence. Přesto jsem cítil, že tam jsou, občas něco velkého narazilo o dno loďky. Ohlédl jsem se přes rameno, Lucius s Kráturou tiše stáli na břehu, napjatí a připraveni. Věděl jsem, že pokud tady nechci křižovat další hodinu, budu muset nemrtvé vylákat z hlubin. Vědom si toho, že nemrtví, žijící ve tmě a v chladu, se bojí světla a tepla, vystřelil jsem do vody paprsek silného světla.

    Reakce přišla téměř okamžitě. Kolem mého člunu nastal čilý ruch. Na hladinu začala vyplouvat mrtvá těla, kam až mé oko dohlédlo. Nijak zatím neútočili, ale každou chvíli některé tvrdě narazilo do boku loďky, až se zakymácela. 

    Posvítil jsem si do vody a mezi těmi vyzáblými mrtvolami jsem hledal Reguluse. Doufal jsem, že ještě nebude v takovém stádiu rozkladu jako ostatní strážci jezera, abych ho mezi nimi poznal. Přece jenom není ve vodě tak dlouho jako zbytek nemrtvých.

    A pak se v kruhu mého světla mihl dlouhý plášť. Byl už rozpadlý na cáry a vybledlý, ale nemohl patřit nikomu jinému. Naklonil jsem se přes hranu loďky a posvítil jsem jeho majiteli do tváře. Trhl jsem sebou úlekem, až jsem málem přepadl přes okraj člunu do vody.

    Byl to on. Poznal jsem ho, i když z jeho andělsky pohledné tváře už moc krásy nezbylo. V jeho mléčně zakalených očích už nebylo ani památky po šibalství a uhrančivosti, kterými mě zaživa okouzloval. Zbytky kdysi dlouhých černých vlasů mu vlály kolem hlavy jako chapadla medúzy. Tvář měl mrtvolně bílou a pod kůži, průsvitnou jako pergamen, se mu ostře rýsovaly kosti lebky. 

    Rty se mi bolestně pohnuly. "Regulusi..."  

    Věděl jsem, co můžu po tak dlouhém pobytu ve vodě čekat, ale na tohle jsem nebyl připravený. Zíral jsem jako paralyzovaný do jeho mlhou zastřených očí, kterými se na mne díval způsobem, jako by mě poznával. 

    "Regulusi...?" zašeptal jsem znova. Poklidně ke mně připlouval, tiše se pohupujíc těsně pod mlčenlivou hladinou a aniž by jedinkrát mrkl, nespouštěl ze mne své slepé oči. Odevzdaně jsem na něj čekal, až se přiblíží a my budeme zase spolu.

    "Severusi, našel jsi ho?" 

    Luciusův hlas mě vytrhl z transu. Náhle jsem si uvědomil, kde jsem a proč tady jsem. Regulus už byl jen pár stop od mého člunu. Uzamkl jsem emoce hluboko v sobě a pustil jsem se do práce, kvůli které jsem sem přišel. Světlo z mé hůlky pohaslo. Zamířil jsem s ní na Regulusovo tělo a vyslal na něj kouzlo. Z hůlky jako z pušky na vrhání sítě k odchytu zvířat vystřelila rybářská síť. V okamžiku, kdy se rozvinula kolem Regulusova těla, jsem ji prudce zatáhl a uvěznil jsem jeho tělo v ní. 

    Přesně, jak jsem předpokládal, touto akcí jsem rozpoutal hotové peklo. Doposud pokojná hladina jezera začala bublat a vířit, jako když hodíte do hejna piraň kus masa. Stovky rukou začaly útočit na loď a snažily se ji převrhnout. Regulus se zuřivě zmítal v síti, jak se snažil z ní vysvobodit, ale čím víc sebou škubal, tím víc se do sítě zamotával. 

    Věděl jsem, že nemám moc času, než mě nemrtví stáhnou do vody. Rychle jsem začal vytahovat síť se vzácným úlovkem do člunu. Nedařilo se mi to tak, jak jsem si představoval, strážci jezera se snažili Regulusovo tělo stáhnout do hlubin. Vyslal jsem do vody další světlici a nemrtví se rozprchli jako hejno vyplašených ryb. Na nic jsem nečekal a s námahou jsem vytáhl Reguluse do loďky. 

    "Tahej!" zakřičel jsem na Luciuse a on okamžitě začal moje plavidlo přitahovat ke břehu. Regulus chrčel jako raněné zvíře, divoce sebou cloumal, jak se chtěl zoufale dostat zpátky do vody, ale nevšímal jsem si toho, tady mi ublížit nemohl. Musel jsem se snažit odvrátit mnohem větší nebezpečí. Člun byl dokola obklopen strážci Voldemortovy obávané armády neživých, sápajících se po mně jako hladové hyeny. Stovky rukou se snažily převrhnout člun, který se povážlivě nakláněl jako na rozbouřeném moři. Na všechny strany jsem rozdával kletby, které nemrtvým sice neublížily, ale aspoň je částečně držely od člunu.

    "Luciusi, dělej!" volal jsem na něj, cítil jsem, že už se dlouho těm zrůdám nedokážu bránit. Lucius dělal, co mohl, ale nemrtví mu v tom intenzivně bránili. Konečně jsem ucítil, jak loďka narazila na břeh. "Vytáhni tu síť!" pobídl jsem Luciuse a pomáhal jsem mu ji dostat z člunu. Regulusovo tělo se konečně ocitlo na pevné zemi. 

    "Odtáhni ho dál od břehu!" zavolal jsem na něj, nemohl jsem dovolit, aby se Regulusovi povedlo skutálet se zpátky do jezera. Snažil jsem se rychle vystoupit z člunu na břeh, ale ten se pod mýma nohama najednou povážlivě naklonil, nemrtvým se nakonec podařilo člun převrátit. Ztratil jsem rovnováhu a spadl jsem do temné vody rovnou doprostřed chumlu utopenců. 

    Hladina se nade mnou zavřela a já jsem vyděšeně prožíval své déja vu. Desítky rukou se po mně začaly sápat jako ramena chobotnice a snažily se mě stahovat ke dnu. Vrhal jsem kolem sebe kletby a zoufale jsem se snažil dostat se ze sevření těch bezduchých těl, byla jich ale nepoměrná přesila. 

    Do vody náhle proniklo ostré světlo a rozehnalo jezerní zombie pryč ode mne. Něčí ruce mě popadly za hábit a vytáhly mě na kamenitý břeh. Rozkašlal jsem se dusivým kašlem, vodu jsem měl v očích, v nose, v plicích. 

    "Jsi pěkně těžký, víš to?" Nade mnou stál Lucius a ušklíbal se. Otřel jsem si do dlaní mokrou tvář a už jsem měl na jazyku jízlivou poznámku. Než jsem ji však stačil vyslovit, oči se mi rozšířily hrůzou.

    "Luciusi, za tebou!" Vyskočil jsem na nohy a zaujal jsem bojovou pozici, Lucius se otočil a bleskově vytáhl hůlku. Z jezera vylézaly na břeh desítky, možná stovky nemrtvých, s nečekanou rychlostí se plazili k nám a natahovali po nás kostnaté paže. 

    Začali jsme před nimi ustupovat a pálit po nich kletby. Nezastavili se. Žádná zranění necítili, nekrváceli z nich, nevšímali si jich, ani když jim třeba utrhlo ruku. Na okamžik jsem se ohlédl, abych zkontroloval, kde je Regulus. Ležel spoutaný na zemi, Krátura u něj klečel na kolenou a tiše vzlykal. Otočil jsem se zpátky k oživlým mrtvolám, byli od nás už jenom sotva pár kroků.

    "Oheň!" vykřikl Lucius a z jeho hůlky vyšlehly ohnivé jazyky jako z plamenometu a začaly olizovat nejbližší nemrtvé. Přidal jsem se k němu a spolu jsme vyčarovali zložár, který v řadách nemrtvých rozpoutal ohnivou bouři. Těla Voldemortových strážců se v plamenech kroutila jako klubko zmijí a jejich skřek se děsivě rozléhal obrovským jeskynním prostorem. 

    "Musíme pryč!" zavelel Lucius a rozeběhl se k Regulusovi. 

    "Kde je Krátura?" Horečně jsem se rozhlížel kolem sebe, ale nikde jsem ho neviděl. "Kráturo!" zvolal jsem znepokojeně.

    "Severusi, nemůžeme tady zůstat už ani vteřinu! Dostanou nás! Krátura už se nejspíš dávno přemístil," naléhal Lucius.

    Nechtělo se mi věřit, že by nás Krátura zbaběle opustil, ale skutečně ho nebylo nikde vidět a za ohnivou zdí neměl co dělat. Zato se ze všech stran na nás valili noví nemrtví, obloukem obešli škvařící se těla na zemi, ze svého vodního hrobu vstávaly další a další oživlé mrtvoly.

    "Severusi, pojď, sakra!" zařval Lucius. Klečel u Reguluse a dotýkal se jeho vzpouzejícího se těla. Přiběhl jsem k nim, chytil jsem Luciuse za ruku a namířil jsem hůlku na přenášedlo. "Accio!" Začarované pouzdro mi prudce vletělo do dlaně a v příštím okamžiku nás všechny tři přeneslo z jeskyně do bezpečí.

*****

    Ocitli jsme se u zamrzlého jezírka v zahradě loveckého zámečku. V závěji sněhu se zmítalo nemrtvé Regulusovo tělo, jak se pořád neúnavně snažil dostat se ze zajetí sítě. Lucius klečel na jednom koleni a trhaně dýchal. 

    "Opět to bylo o fous. S tebou se člověk vážně nenudí." Rozkašlal se, jak ho ještě dusil kouř z jeskyně. 

    Všiml jsem si bolestivého výrazu v jeho tváři. A pak jsem uviděl jeho ohořelý a doutnající hábit a pod ním odhalenou popálenou kůži na jeho stehně. "Luciusi, ty jsi zraněný!" Přiklekl jsem k němu, abych se na to podíval zblízka.

    "To nic není, sakra!" obořil se na mne a zahalil si ránu zbytkem hábitu. 

    Zase takové nic to nebylo, to jsem poznal, ale nevnucoval jsem se mu, když o to nestál. Nejspíš se zranil u toho zložáru, oheň je prostě nevyzpytatelný. Mně naštěstí neublížil, byl jsem od hlavy po paty mokrý až na kůži, jak jsem se vykoupal v jezeře. Hned nato jsem si uvědomil, jaká mi je nesnesitelná zima. Zabalil jsem se do promočeného hábitu a snažil se necvakat zuby.

    "Zvládli jsme to," vydechl jsem unaveně, ale šťastně. "Doufám, že Krátura je taky v bezpečí." 

    Kousek od nás se ozvalo tiché lupnutí a před námi najednou stál Krátura. Zrak mu padl na jeho svázaného pána. Přiběhl k němu a klekl si do sněhu. Nevzhlednou tvář měl pokroucenou bolestí a z očí mu tryskaly slzy.  

    "Kráturo, jak to, že jsi na nás v té jeskyni nepočkal?" spustil na něj Lucius rozzlobeně.

    Skřítek k němu zvedl uslzené oči. "Krátura v té jeskyni ještě chvíli zůstal, pane. Musel zničit ten člun, aby se v něm už nikdy nikdo nedostal do jezera." Pak se s bolestným pohledem podíval na mne. "Zabijete teď pana Reguluse, můj pane?"

    Nevěděl jsem, co mu mám na to odpovědět. Aniž by to tušil, svojí nevinnou otázkou mi najednou vzal veškerou sílu a odhodlání udělat to. 

    Lucius si mého selhání všiml. "Nemůže ho zabít, Kráturo, Regulus je už dávno mrtvý," odpověděl mu místo mne. "A teď zmiz, než tady naděláš nějakou škodu!" rozkázal mu podrážděně.

    Skřítek si něco zamumlal pod vousy, ale neposlechl ho, nebyl to jeho pán. Vzchopil jsem se. "Děkuji, Kráturo, za tvoji pomoc. A teď můžeš odejít," propustil jsem ho. Krátura naposled pohlédl na Reguluse a pak se s tichým prásknutím vypařil.

    "Jsi v pořádku, Severusi?" Lucius mě přimhouřenýma očima zamračeně pozoroval. "Je čas to dokončit."  

    Upíral jsem oči na spoutané tělo ve sněhu. Zdaleka už nepřipomínalo toho pohledného kluka, vypadalo víc jako utopenec, než jako člověk. Při pohledu na něj se mi žaludek svíral hlubokým zármutkem. Toto nevzhledné tělo, kdysi tak krásné, mě vášnivě objímalo, hladilo a dělalo mě šťastným. Hleděl jsem do toho strašidelně bílého obličeje a vybavil se mi Regulusův podmanivý úsměv, který nikdy nesundával ze rtů. Místo těch zakalených osleplých bulv jsem si představoval jeho nádherné modré oči, plné lásky a oddanosti. Jeho nezištné srdce, které mi s důvěrou odevzdal do mých dlaní a které v tomto těle už dávno dotlouklo. Tento člověk, toto nemrtvé tělo, býval můj nejlepší přítel a muž, který mě upřímně miloval.  

    "Nedokážu to," zašeptal jsem zbaběle.

    "Dokážeš, Severusi. Z přátelství k němu to musíš udělat," povzbuzoval mě Lucius. "Tohle už není Regulus Black, kterého jsi znal,  je to mrtvola, oživená černou magií, zbavená vůle a osobnosti, ovládaná Pánem zla, slepě plnící jeho rozkazy a zabíjející pro něj."

    "Já to přece vím!" obořil jsem se na něj, ne ze vzteku, ale z bolesti ze ztráty drahého přítele.

    "Tak proč jsme riskovali všechno to nebezpečí? Chceš si ho snad chovat tady v jezírku jako vzácnou rybičku? Zabije tě při první příležitosti!" nešetřil mě Lucius. Byl bezohledný, ale já jsem věděl, že to na mne jenom hraje, aby mě vyprovokoval. 

    Jako by něco tušil, Regulus najednou vzdal svůj boj vyprostit se z provazů. Ležel tiše, upíral na mne slepé oči a čekal. Ticho zapustilo kořeny.

    Lucius pomalu přistoupil ke mně a mnohem mírnějším hlasem ke mně promluvil. "Chtěl jsem, abys to byl ty, ale chápu, že je to pro tebe těžké. Udělám to." Vytáhl svoji hůlku a namířil na zkroucené tělo pod námi.

    "Ne, udělám to já," zarazil jsem ho. "Regulus by si to tak přál. Dlužím mu to."

    Lucius přikývl a sklonil hůlku. 

    Zacílil jsem hůlku na ležící tělo, ruka se mi třásla jako stoletému starci. Na okamžik jsem zavřel oči a sbíral sílu provést tu nejtěžší věc v mém životě. Pod zavřenými víčky se na mne šibalsky usmíval Regulus. Byl tak mladý, šťastný a bezstarostný. Měl před sebou celý život a mohl jednou spokojeně zestárnout, kdyby mu cestu nezkřížil Pán zla.  

    Otevřel jsem zvlhlé oči. To, na co jsem se díval, nebyl můj drahý přítel. Regulus už dávno zemřel. Tohle byla pouhá Voldemortova loutka s vysátou duší a myslí. Až jednou Voldemort povolá do boje svou armádu nemrtvých, Regulus - nebo to, co z něj zbylo - bude za něj bezduše bojovat do posledního dechu. Nemohl jsem dovolit, aby bylo jeho tělo takhle zneužito. Obětoval svůj život právě kvůli tomu, že už mu sloužit nechtěl. Poslední, co pro něj můžu udělat, je, že ho navždy vyrvu z moci Pána zla.

      Ruka se mi přestala třást. Mé rty vyslovily kouzlo a z hůlky vyšlehl plamen. Ožehl vlhké tělo a po dalším kouzle, kterým jsem přilil olej do ohně, vzplanul do mohutné hranice. Instinktivně jsme s Luciusem ustoupili pár kroků dozadu. Oranžové jazyky plápolaly do výšky a polykaly svíjející se ohořelé tělo. Kvílení nemrtvého se rozléhalo zahradou. Věděl jsem, že nemrtví necítí bolest ani zranění, přesto ten zvuk nejspíš nedostanu hodně dlouho z hlavy. 

    Ucítil jsem, jak mě Lucius chytil za ruku a pevně mi ji stiskl. Opětoval jsem mu stisk a beze slov jsme sledovali Regulusovu kremaci. Zápach spáleného těla mi pronikal až do morku kosti, ale já jsem to nevnímal. Cítil jsem jenom bolest, která pulzovala mým tělem a pachuť smrti na jazyku.  

    Netuším, jak dlouho jsme tam stáli, ale Lucius si najednou jemně vymanil ruku z mé dlaně. "Nechám tě tady chvíli osamotě," řekl tiše, povzbudivě mi stiskl rameno a odešel. 

    Otupěle jsem zíral na doutnající hromádku popela uprostřed spáleniště. Najednou jsem pocítil obrovskou úlevu, klid a mír. Byl jsem hrdý na to, že jsem Regulusovi dokázal alespoň takhle splatit to, co pro mne a pro kouzelnický svět udělal. Jeho duše konečně nalezla klid.

    Klekl jsem si k vychládajícím zbytkům po ohni, cítil jsem nutnost říct mu ještě pár slov. "Můj nejdražší příteli," šeptal jsem, "klečím u tvého těla a s nesmírnou bolestí se s tebou loučím. Vím, že už se nesetkáme, protože tvoje duše letí do nebe a moje skončí v pekle. Přísahám u tvého hrobu, že ten, co má na svědomí tvoji smrt, za to krutě zaplatí. Přísahám, že budu pokračovat v tom, co jsi začal, dokud ho nezničím. Tvoje smrt nebude zbytečná."  

    Postavil jsem se a hrdě jsem zvedl hlavu. Měl jsem naprosto jasnou představu, čemu zasvětím svůj další život. Pomsta se nastěhovala do mého života a mou zbraní se stal žal.

    Zvolna jsem mávl hůlkou a Regulusův popel se v jemném víru vznesl do vzduchu. Pomalu se přenesl nad jezírko, kde ho slabý větřík rozfoukal nad zamrzlou hladinou. Sníh na ledu se zbarvil do šeda. Až na jaře led roztaje, popel se rozptýlí do jezírka. Tady bude Regulusův hrob, chráněn převislými větvemi smuteční vrby, tady bude v klidu spát svůj věčný spánek. 

    Větřík mi čechral vlasy a tiše hvízdal u ucha, jako by zpíval poslední rekviem za zemřelého. 

Regulus song 💜


příště další kapitola

Video by Dante 05
Music by Steve Jablonsky



Žádné komentáře:

Okomentovat