neděle 30. května 2021

Nezvratný osud - 1. část

Během bitvy o Bradavice najde Remus umírajícího Severuse s prokousnutým hrdlem. Postará se o něj a pokusí se mu zachránit život. 
Autor: Styx
Postavy: Severus Snape/Remus Lupin
Varování: temné
Přístupnost: 18
Poznámka: děj povídky se odehrává během bitvy o Bradavice a těsně po Voldemortově pádu.
Motto: Pamatuj, že smrt není konec.
Celou povídku v celku si můžete přečíst i tady.




2. května 1998
 
    Cítil tu blízkost Smrti. Stála nedaleko něj a trpělivě čekala. Neviděl ji, neměl sílu otevřít oči, ale zřetelně vnímal ten mrazivý chlad, který ze sebe vydávala. Ležel tiše, nechtěl na sebe zbytečně upozorňovat, snažil se natahovat čas, který mu ještě zbýval. Věděl, že tady zemře, ale chtěl si sám rozhodnout, za jak dlouho to bude. Potřeboval se na to připravit. 

    Život z něj vyprchával, přímo cítil, jak každou další vteřinou slábne víc a víc. Z posledních sil tlačil dlaní na hlubokou ránu v krku, ruka se mu nekontrolovaně třásla v předsmrtném zápase. Byl si vědom, že už to dlouho nevydrží a že brzy vykrvácí, ale chtěl si pro sebe ukrást ještě malou chviličku na tomto světě. 

    Dýchal mělce a nepravidelně, dech ho značně vysiloval. Pod bříšky prstů cítil slábnoucí tep v krční tepně. Srdce pořád neúnavně bojovalo, ale jeho tlukot ochaboval každým dalším stahem. Třásl se po celém těle, ještě nikdy mu nebyla taková zima, dokonce ani tenkrát, když se jako malý kluk topil v ledové řece v Cokeworthu.

    Pak najednou jakoby se zastavil čas. Ucítil podivný klid, uvolnění a vyrovnanost. Už nechtěl bojovat. Rezignoval na život, který mu unikal mezi krví potřísněnými prsty, a smiřoval se se smrtí. Už mu nepřipadala tak děsivá, jak si vždycky představoval.   

    Uvědomoval si, že upadá do agónie. Ruka mu pomalu klesla vedle těla a on cítil, jak mu po krku stéká jeho vlastní teplá krev. Pod zavřenými víčky se mu roztančily mžitky a vzdálené zvuky boje mu splynuly do nesrozumitelného hučení. Okamžik předtím, než ho objalo milosrdné bezvědomí, pootevřel oči. Zahlédl tmavý rozmazaný stín, který se k němu přibližoval. 

    Smrt si už pro něj jde.
***

    Když opět přišel k vědomí, pocítil, jak si ho Smrt něžně bere do náruče. Nebránil se jí, spočíval v jejím objetí odevzdaně jako hadrová panenka. Překvapilo ho, že z ní nesálá ten pověstný ledový chlad, naopak, její teplo příjemně zahřívalo jeho prokřehlé tělo. Ve spáncích mu šuměl slabý tlukot srdce, známka toho, že ještě pořád žije. Vznášel se mezi životem a smrtí, cítil však, jak se misky vah převažují ve prospěch Zubaté. Přál si, aby smrt přišla rychle a aby moc nebolela. Pak se mu opět zatmělo před očima a začal ztrácet vědomí. Anebo to už možná přišel konec.

***

    Pod zavřenými víčky se mu v rychlém sledu promítal panoramatický přehled jeho dosavadního života. Ne příliš veselé dětství, školní léta v Bradavicích, šikana Pobertů, smrtijedská přísaha, profesorské období, návrat Pána zla, zabití Brumbála, Voldemortova zrada, smrtící útok Nagini. Nevzpomněl si na jediný okamžik ve svém životě, kdy by byl šťastný. Je na konci své životní pouti, aniž by poznal, jak chutná štěstí. 

    Matně vnímal zpomalující srdeční rytmus, předsmrtná agónie se kolem něj konejšivě ovíjela jako přítulná milenka. Vzpomínky na život začaly blednout a jeho duše se oddělila od těla. Shlížel z výšky na své umírající tělo, nad kterým se skláněla cizí postava. Ocitl se na rozhraní života a smrti. V dálce na obzoru zahlédl zástup bytostí už dříve zemřelých, v čele s Brumbálem. Čekali na něj. Smířen se svým osudem vykročil vstříc Smrti, aby ji vyzval k poslednímu tanci na onen svět.

***

    Netušil, kolik času od té doby uběhlo, ale jedním si byl téměř jistý. Pořád ještě žil. Po smrti už nic nebolí, ale on teď prožíval hned několik vrstev bolesti. Většinu času o sobě nevěděl, ale během těch vzácných okamžiků polovědomí si to krutě uvědomoval. Zmítal se v bolestech a vysokých horečkách, tělo mu hořelo jako na hranici. Nebo už možná opravdu zemřel a teď se smaží v pekle. Ta bolest a utrpení je spravedlivý trest za jeho pozemské hříchy.

    Ne, tohle nemůže být peklo. Podvědomě vnímal, jak mu někdo jemně otírá zpocené čelo, zvlhčuje vyprahlé rty kapkami vody, z obrovské dálky k němu doléhal uklidňující, konejšivý hlas. Ale možná to byly jenom výplody jeho vyčerpaného mozku v posledním stádiu agónie.

     ***

    Ticho. Hrobové ticho. Jeho mozek začal po dlouhé době normálně přemýšlet. Cítil, že leží v posteli. Tvrdé, ne moc pohodlné, ale pořád lepší, než ležet na zaprášené podlaze v Chroptící chýši. Vybavil si poslední události, které si pamatoval. Útok Nagini, nesnesitelná bolest, Potter, umírání. Ruka mu vystřelila k hrdlu. Nahmatal vrstvu obvazů, které mu fixovaly krk. Někdo mu ránu po kousnutí pečlivě ošetřil. 

    Pomalu otevřel oči. 

    Přítmí. Místnost tonoucí v šeru, v jednoduchém stylu. Čistě povlečená postel, vedle ní rozvrzaná židle, krb, ve kterém vesele praskal oheň, stařičká skříň a ošuntělé křeslo. 

    "Haló?" zavolal, ale z hrdla mu nevyšel žádný zvuk. Zvlhčil si jazykem vyprahlé rty a chystal se znovu zakřičet. 

    Dveře v rohu zavrzaly a dovnitř vstoupila vysoká postava. Muž zamířil rovnou k posteli, cestou kouzlem rozsvítil několik svící v pokoji. Místnost zaplavilo tlumené světlo. Okamžitě si všiml, že jeho pacient je při vědomí.

    "Ahoj, Severusi," usmál se přívětivě. "Jsem rád, že ses konečně probral." 

    "Lupine?!" Snape se vyděsil svého hlasu. Byl hrubý a chraplavý, skřípal jako rezavý rumpál. 

    "Šetři hlas, Severusi, máš poškozené hlasivky." Remus se natáhl pro džbán, nalil do skleničky vodu a přiložil ji Snapeovi ke rtům. "Napij se."

    Snape pil hltavě, jako by nepil několik dní. Cítil, jak ho doušek vody osvěžil. "Kde to jsem?" Hlas mu zaskřípal, jak jej dlouho nepoužíval.

    "Jsi u mne, v bezpečí."

    "Co tady sakra dělám?" zasípal Snape namáhavě.

    "Našel jsem tě v Chroptící chýši. Vzal jsem tě sem a postaral jsem se o tebe," vysvětlil mu Remus s úsměvem. 

    "Proč?"

    "Nemohl jsem tě tam přece nechat."

    Snape byl tak zesláblý, že se nezmohl ani na opovržlivé odfrknutí.

    Remus ho starostlivě přikryl. "Všechno se dozvíš. Teď ale musíš odpočívat a hodně spát.

    Snape nebyl schopen protestu. Těžká víčka mu spadla jako rolety a opět se vnořil do hlubokého spánku.

***

    "Jak dlouho jsem tady?" byla první Snapeova slova, když se další den probudil.

    Remus si odkašlal. "Ehm... týden."

    "Cože?" Snape se prudce posadil, ale okamžitě toho zalitoval. S bolestivou křečí v bledé tváři padl zpátky do peřin. 

    "Pomalu, prosím," požádal ho Remus. "Dalo mi hodně práce dát tě dohromady, tak mi to moje úsilí nepokaz." Opatrně mu nadzvedl hlavu a porovnal mu polštář pod hlavou, aby se mu leželo pohodlněji. 

    "Nesahej na mne, Lupine!" vyjekl Snape s odporem. 

    "Ale no tak, Severusi, nebuď tak nedůtklivý. Sahal jsem na tebe celý týden a nemyslím, že by ti to nějak zvlášť ublížilo," poznamenal Remus s úsměvem. 

    Snape nadzvedl cíp přikrývky a zjistil, že je úplně nahý. Jeho už tak křídově bledý obličej zbledl do nejsvětlejšího odstínu bílé. "Kde mám šaty?" zasyčel a přitáhl si přikrývku až pod bradu.

    "Přede mnou své tělo schovávat nemusíš. Není nic, co bych ještě neviděl. Starám se o tebe už týden, včetně každodenního mytí," uculil se Remus šibalsky, pak trochu zvážněl. "Nebyl čas se zdržovat se svlékáním toho množství oblečení, co jsi měl na sobě. Šlo o vteřiny, umíral jsi mi před očima. Tvé oblečení jsem na tobě roztrhal a později spálil. Omlouvám se." Vstal, došel ke skříni a vyndal z ní pečlivě složenou košili. "Pokud ti to nevadí, dám ti svoji košili. Je trochu obnošená, ale je čistě vypraná a vyžehlená. Je moje nejlepší." Položil ji před Snapea. "Chceš pomoct s oblékáním?" 

    Snape ho nenávistně propaloval očima, ale v tuto chvíli to bylo asi tak jediné, co mu mohl udělat. "Nepotřebuji tvoji pomoc, Lupine," zachraptěl skrz zjizvené hlasivky.

    "Fajn," přikývl Remus. "Já zatím připravím něco k jídlu. Kdybys cokoli potřeboval, stačí zavolat." Odešel.
    
    Snape se zapřel o lokty a pokusil se posadit. Hlava se mu zatočila a převrátil se zpátky do postele. Chvíli vydýchával mdloby a ostrou bolest na krku. Když se trochu vzchopil, přitáhl si košili blíž, třesoucími se prsty rozepnul knoflíček u krku a přetáhl si ji přes hlavu. Snažil se strčit ruce do rukávů, ale šlo to hůř než čekal. Po chvíli neúspěšné námahy to vzdal a rozepnul všechny knoflíky. Pak se mu povedlo dostat paže do rukávů. Ještě chvíli zápasil s košilí, nakonec se mu ji po velké námaze povedlo konečně obléct. S úlevou zavřel oči. 

      Soustředil mysl na to, na co si naposled vzpomínal. Vybavil si tu hrůznou scénu, když se Pán zla rozhodl ho zabít a poštval na něj Nagini. Slzy se mu vedraly pod víčka při vzpomínce na tu fyzickou bolest a poté absolutní beznaděj, když ležel v prachu zakrvácený, umírající, opuštěný celým světem. Nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že by někomu mohlo záležet na jeho životě. Záleželo. Paradoxně jeho dávnému nepříteli. 

    "Severusi?" vyrušil ho z myšlenek Remus. "Připravil jsem ti silný kuřecí vývar. Potřebuješ se najíst, abys nabral sílu." V ruce držel misku s lákavě vonící polévkou. "Mám tě nakrmit?" 

    Snape beze slov natáhl ruce a vzal si od něj misku. Uvědomil si, jak velký má hlad. Sevřel lžíci v roztřesené ruce a nesl si ji ke rtům. Než ji stačil vsunout do úst, téměř celý obsah si vybryndal na čistou košili. Pohlédl varovně k Lupinovi, ať se opováží smát se mu. 

    "Nic se neděje, mám ještě dvě košile," poznamenal Remus dobrosrdečně. Ani na druhý pokus to nebylo o nic lepší, i když se Snape očividně snažil. "Možná by ses víc najedl, kdybych ti s tím trochu pomohl. Jsi ještě zesláblý."  

    Snape ho chvíli probodával pohledem, ale věděl, že tohle sám nezvládne. A hlad se nedal ošidit. Podal Lupinovi lžíci. 

    Remus se toho ochotně ujal. Posadil se na židli a začal ho krmit. Viděl, jak se Snape extrémně snaží nepřijít o svoji důstojnost. Moc dobře chápal, jak to pro něj musí být ponižující. 

    "Obdivuji, jak jsi dokázal bojovat se smrtí. Jsi hrdina, Severusi," poznamenal a myslel to upřímně. 

    Snape spolkl sousto. "Nesnaž se mě tady ukolébat řečmi o hrdinství, Lupine. Oba moc dobře víme, že ještě nikdy jsem nebyl víc vzdálen hrdinovi jako teď, když se nechávám krmit od vlkodlaka."

    Remus se mu zahleděl do očí. "Já to myslím naprosto vážně. Nikdy jsem neviděl nikoho se tak rvát o život jako tebe."

    Snape si byl vědom toho, že o jeho život se rval především Lupin, nahlas to ale říct nedokázal. "Místo toho přehnaného velebení mé osoby bych raději ocenil, kdybys mi řekl, jak jsem na tom." Odstrčil misku s jídlem, polévka byla vynikající, ale po tak dlouhé hladovce musel jíst opatrně.  

    Remus odložil misku na stolek, kouzlem vyčistil mokrý flek na Snapeově košili a pak mu pohlédl do bledé tváře. "Žiješ. A to je nejdůležitější. Byl jsi týden v kómatu, takže nečekej, že budeš ihned v kondici. Pár dní si ještě poležíš. Tvé zranění na krku je..." na okamžik zaváhal, "...dost vážné. Máš nenávratně poškozený hrtan a hlasivky, takže tvůj hlas už nikdy nebude jako dřív. Dobrá zpráva je, že jsi o něj nepřišel úplně," usmál se povzbudivě. "Rána na hrdle se hojí pomalu, takže tě možná ještě pár dní bude bolet krk. Potřebuješ pořádně jíst, jsi vyhublý jako toulavý pes," zasmál se a pak se náhle odmlčel.

    "To je vše?" zeptal se Snape podezíravě.

    "Ano," odpověděl Remus a uhnul očima. Snape ho chvíli mlčky pozoroval, ale už se na nic neptal.  

    Remus se zvedl ze židle. "Nechám tě odpočívat. Prospěje ti to." 

    "Počkej ještě," zarazil ho Snape. Potřeboval mu položit otázku, kterou se celou dobu bál vyslovit. "Voldemort... co s ním je?" 

    Remus se na něj laskavě usmál. "Voldemort je mrtvý, Severusi. Zvítězili jsme. Je po válce."

    Snapeovi se v žilách rozbušila krev. Byl z té zprávy tak rozrušený, že přímo cítil, jak mu hoří obličej. Navenek však nedal nic znát.

    "Chce se mi spát," poznamenal ochraptěle. "Můžeš mě nechat osamotě?" 

    "Samozřejmě. Kdyby něco, budu vedle." Remus vzal misku a odešel. 

    Snapeovi se rozhodně spát nechtělo. Zavřel oči a vzrušeně dýchal. Voldemort je mrtvý! Cítil obrovské uspokojení. Vyhráli válku a porazili nejnebezpečnějšího čaroděje všech dob. Byl si vědom ale i toho, že on sám je teď psancem a nejhledanější osobou v celém kouzelnickém světě. 

***

    Asi ho musel přemoct spánek, protože když znovu otevřel oči, místnost se koupala v ranních paprscích slunce. Denní světlo nemilosrdně odhalilo, jak prostý je Remusův příbytek. Snape snad ještě neviděl skromnější bydlení. Trochu mu to připomínalo Chroptící chýši, akorát tady bylo všude čisto a uklizeno. 

    Zrak se mu zastavil na ošoupaném křesle, ve kterém spal zkroucený Remus, přikrytý starou dekou. Okamžitě se zastyděl. Lupin takhle nepohodlně spí patrně celý týden, protože on mu zabírá jeho vlastní postel. Pokusil se posadit, ale tělo to opět odmítlo. Zasténal bolestí.

    Remus otevřel oči a rozespale zamžikal. "Severusi, ty už jsi vzhůru? Dobré ráno." Odhodil deku a vstal. Protáhl si polámané tělo a srovnal kosti. "Udělám ti čaj a něco ke snídani." Zamířil ke dveřím.

  "To spíš celou dobu v tom křesle?" Snapeův hlas zaskřípal jako nenamazané panty u dveří.

    "Jsem zvyklý na nepohodlí. Už jsem spal na mnohem horších místech," ujistil ho Remus vlídně. 

    Snape se zatvářil trochu ostýchavě. "Potřeboval bych... močit."

    "Jistě." Remus vytáhl zpod postele nočník. "Chceš s tím pomoct?" 

    "Ne!" vyjekl příliš nahlas Snape. "Zvládnu to sám!"

    "Dobře. Lehni si na bok," poradil mu Remus zkušeně. Pomohl mu otočit se, podal mu nočník a diskrétně se vzdálil, aby měl Snape soukromí. Věnoval se vybírání popela z vyhaslého ohniště. 

    Snape se sebezapřením vykonal potřebu. "Zajímalo by mě, jak jsi to dělal, když jsem byl v bezvědomí," poznamenal, když ho Remus opatrně pokládal zpátky na polštář.

    "Možná lepší nevědět," mrkl na něj Remus s úsměvem a odnesl použitý nočník z místnosti. 

    Snape osaměl. Nevzpomínal si, kdy se cítil takhle trapně. Je zcela odkázaný na Lupina, dokonce i v intimních věcech. Během té dlouhé doby, co byl v kómatu, se ten vlkodlak musel postarat úplně o všechno. Mýt ho, převlékat mu postel, vynášet po něm nočník. Proč to dělá? Odjakživa se přece nesnášeli. Pravda, spíš nesnášel on Lupina než naopak a nevynechal jedinou příležitost, aby mu to dal najevo, ale právě to je v rozporu s tím, proč to Lupin dělá a riskuje vězení tím, že ho u sebe schovává.

    Otevřely se dveře a vešel Remus se snídaní. Postavil tác se šálkem horkého čaje s cukrem a mlékem a opečeným toastem na stolek. "Zvládneš to dnes sám?" Srovnal mu polštář za hlavou, aby se mohl pohodlněji najíst, pod bradu mu dal čistou utěrku a na postel položil podnos s jídlem. "Opatrně, čaj je ještě trochu horký. Tak dobrou chuť. Já se najím vedle, kdybys něco potřeboval, zavolej," usmál se a vydal se ke dveřím.

    Snape se chvíli ošíval. "Mohli bychom... posnídat spolu."

    Remus se v prvním okamžiku zarazil, očividně ho to překvapilo, ale pak se široce usmál. "Moc rád, Severusi." Přinesl si z kuchyně čaj a toast, sedl si na židli vedle postele a pustil se do jídla. Občas nenápadně zašilhal na Snapea, ten ale zatvrzele mlčel a věnoval se jídlu.

    "Chutná?" začal konverzaci Remus. 

    Snape se zašklebil. "Po tak dlouhém půstu by byla i suchá chlebová kůrka delikatesou." Podle jeho výjimečně spokojeného výrazu si ale skromné jídlo opravdu užíval.  

    "No, ve skutečnosti bys týden bez jídla a vody nevydržel. Musel jsem do tebe něco dostat," uculil se Remus s plnými ústy.

    "Chtěl bych vědět, jak se ti povedlo vzkřísit mě," zamumlal Snape.

    Remus pokrčil rameny. "Popravdě, nedával jsem ti příliš velkou šanci k přežití. Ale bojoval jsi statečně, je to hlavně tvoje zásluha, že žiješ." 

     "Jak?" zopakoval Snape nevrle. 

    Remus odložil prázdný tác a povzdechl si, nerad se k tomu vracel. "Našel jsem tě ležet na zemi téměř vykrváceného. Nemohl jsem tě vzít do nemocnice, všude tě hledají a okamžitě by si tam pro tebe přišli bystrozorové. Vzal jsem tě proto k sobě a pustil jsem se do téměř beznadějného boje o tvůj život. Dělal jsem nějakou dobu u Munga jako pomocný ošetřovatel, takže mám trochu zdravotnických zkušeností. Ztratil jsi hodně krve, tak jsem ti dal... svoji," střelil po něm omluvně očima. "Ale sám jistě víš, že darováním své krve jsem na tebe vlkodlačí gen nepřenesl," dodal rychle. "Netušil jsem, jakou máš krevní skupinu, ale neměl jsem jinou možnost, musel jsem to risknout. Takhle jsi měl alespoň padesátiprocentní šanci, že to přežiješ. Naštěstí to vyšlo, tvé tělo moji krev přijalo."

    Na chvíli se odmlčel, aby Snapeovi poskytl čas vyrovnat se s tím, že mu v žilách koluje jeho krev. "Pak jsem ti ošetřil tu ošklivou ránu na krku. Zanítila se, nepůsobila na ni žádná léčivá kouzla, jako by ji způsobila nějaká temná magie. Mám u Munga jednoho dobrého známého, který mi nelegálně poskytl nějaká antibiotika a léčiva v kapačkách. Po pár dnech se ti stav nakonec trochu zlepšil."

    Snape během Remusova vyprávění ležel tiše a bez hnutí, pozorně poslouchal a upřeně sledoval jakýsi imaginární bod na stropě.

    "Podával jsem ti v infuzích tekutiny, abys nedehydroval," pokračoval Remus. "Jak už jsem říkal, skoro týden jsi blouznil v horečkách a byly i chvíle, kdy jsem se opravdu bál, že už odcházíš," ukončil své vyprávění.

    Nastalo ticho. Nebylo to ale trapné ticho, bylo až děsivě významné a nutilo k zamyšlení, a tak potřebovalo čas, aby se rozvinulo. A pak tu stěnu hmatatelného ticha zbortil Snapeův hlas, ač tichý, měl účinek jako když spadne těžký kámen na poklidnou hladinu vody. 

    "Pokud čekáš ode mne vděčnost, tak máš smůlu."

    "Nečekám." 

    Remus mu stiskl přátelsky ruku. Ucítil, jak s ní Snape ucukl. Dělal, že si toho nevšiml. "Odnesu nádobí a přijdu tě umýt. Zatím odpočívej." Poskládal hrnky a talířky na podnos a odešel do kuchyně.

    Když se asi za dvacet minut vrátil, měl na sobě jinou košili a vlasy ještě vlhké z koupele. V ruce nesl malý škopek s vodou, mycí žínku a čistý ručník. Vše položil na stolek.

    "Mohu začít, nebo to chceš zkusit sám?" zeptal se Remus, chtěl Snapea ušetřit další trapné reakce, když by se ho dotýkal on. 

    Snape nepatrně zavrtěl hlavou. Chtěl trochu odčinit to svoje neomluvitelné gesto. "Udělej to ty, už máš v tom praxi." Kromě toho věděl, že to nutně potřebuje. Cítil, jak páchne potem.

    Remus nedal najevo překvapení. "Dobře." Přistoupil ke Snapeovi. "Dovolíš?" usmál se na něj a začal mu rozepínat košili. "Bylo to rychlejší a praktičtější, když jsi byl nahý." Svlékl ho a odhalil jeho vyhublý hrudník a propadlé břicho. 

    "Teď tě převrátím na břicho." Silnými pažemi, vytrénovanými běháním po lesích za úplňků, ho opatrně otočil, snažil se, aby mu nezpůsobil moc bolesti. Odhrnul přikrývku až ke Snapeovým nohám a odkryl jeho hubené nahé tělo. Namočil žínku do teplé mýdlové vody a jemnými pohyby mu omyl celá záda. 

    Snape mlčel, ale Remus pod prsty cítil, jak jsou jeho svaly napjaté k prasknutí. Věděl, z čeho to jeho napětí pramení. Snape se nikdy k nikomu neotáčel zády, a už vůbec ne k vlkodlakovi. Přesto ho obdivoval, jak ten stísněný neklid statečně zvládá. Přejel žínkou přes jeho hýždě. Snape okamžitě zareagoval a stáhl je pevně k sobě, čímž vyloudil na Remusově tváři pobavený úsměv, který však Snape naštěstí neviděl. 

    Když byl hotov i s omytím zadní části stehen a lýtek, otřel ho do ručníku a otočil ho zpátky na záda. Byl si vědom toho, že tohle je rozhodující okamžik důvěry. Snape před ním ležel nahý a zcela nechráněný. Remus tuto situaci zažil za poslední týden už mnohokrát, ale Snape s největší pravděpodobností v takovéhle intimní pozici ještě nikdy nebyl. 

    "Můžu pokračovat?" zeptal se Remus vlídně.

    Snape přikývl. Tohle přece Lupin dělal, i když byl v bezvědomí, takže neměl důvod se najednou ostýchat. Teď je Lupinovým pacientem a Lupin jeho ošetřovatelem.

    Remus vymáchal žínku ve vodě, vyždímal a začal omývat Snapeovu bledou pokožku. Přejížděl s ní po jeho klíčních kostech a ramenou, po hrudi, pod kterou se výrazně rýsovala jeho vystouplá žebra, a malých tmavých bradavkách, které se na bledé kůži vyjímaly jako dvě drobné kaňky na bílém pergamenu. Cítil na sobě Snapeův ostražitý pohled, ale zatvrzele se vyhýbal pohledu do jeho očí a věnoval se jenom své práci. Jemně mu omýval břicho a stíral zaschlý pot z jeho kůže.

    "Máš v této barabizně vůbec nějakou koupelnu, nebo se taky myješ ve škopku?" přerušil to napjaté ticho Snape.

    "Kousek za domem teče potok. Chodím se do něj koupat." 

    Snape nasadil výraz, z kterého se Remus upřímně rozesmál. "Pochopitelně, že mám koupelnu. Představ si, že mám dokonce i vanu." 

    Zastavil se těsně nad podbřiškem, dál už si v tuto chvíli netroufal jít. Opět namočil žínku a přesunul se k nohám. Pomalu postupoval nahoru, jak byl zvyklý, až došel ke stehnům, kde se chvíli zdržel, jako by váhal, jestli má jít dál. Byl obrovský rozdíl umýt intimní místa pacientovi v bezvědomí, anebo když vás přitom pozoruje, obzvlášť když tím pacientem je Snape. Pokud by však svůj úkol nedokončil, bylo by to jeho selhání. Spoléhal, že Snape ho zastaví, až se o to pokusí.

    Nezastavil. Remus začal jemně otírat vlhkou žínkou Snapeovy intimní partie. Dělal to už přinejmenším desetkrát, ale tentokrát se mu ruce třásly jako lístky osiky. Cítil, jak ho Snapeův ostříží zrak propaluje, ale snažil se jej ignorovat, dal si záležet, aby svoji práci dokončil se ctí. 

    Najednou se mu přímo pod rukama Snapeův penis vzrušil. Jejich pohledy se srazily v prostoru, bylo to jako velký třesk. Nedalo se určit, kdo z nich dvou byl z toho vyděšenější. 

    "Omlouvám se," vyslovili ve stejném okamžiku. 

    Nastala chvíle trapného ticha, kdy oba strnule zírali na Snapeovu erekci jako na osmý div světa, než se Snape vzpamatoval jako první a přehodil přes sebe přikrývku. 

***

    Remus zabouchl za sebou dveře a opřel se o ně zády. Dýchal zhluboka a celý se třásl. Pokaždé, když Snapea myl, vždycky dokázal udržet své vzrušení na uzdě. Teď se zachoval jako puberťák přistižený při masturbaci. Jenom doufal, že se Snape nedovtípí, proč tak rychle utekl. 

    Ve slabinách cítil bolestivé pnutí. Jeho mozek se to snažil ignorovat, ale tělo mělo na to zcela opačný názor. Remus zavřel oči a pod víčky se mu promítl Snapeův ztopořený penis, štíhlý a rovný jako jedle, trůnící v hustém černém porostu pubického ochlupení. Byl ztracený. Nedokázal to ovládnout. Rozepnul si poklopec a vzal do dlaní svoji vlastní erekci. Polapen do svých nejdivočejších erotických fantazií o Snapeovi přivedl své vzrušení až k velkolepému vyvrcholení. 

    Když začal opět rozumně uvažovat, přepadly ho obrovské výčitky svědomí. Jak se jen mohl ukájet nad svým těžce nemocným pacientem? Cítil se, jako by Snapea přímo zneužil. Selhal na celé čáře. Už se mu nikdy nedokáže podívat do očí. 

    Důkladně si očistil ruku a kalhoty od semene a utekl do lesa.

***

    Severus skrýval v dlaních svůj obličej, plný hanby a zmatku. Byl rozzlobený na své vlastní tělo, které ho zradilo. To, že měl erekci, mu ani tak nevadilo, považoval to za přirozené a občas se mu to stávalo. Co mu však nahrnulo krev studu do tváře byl fakt, že se mu to stalo přímo před Lupinem. Uznával, že na tom nese velký podíl viny i on sám. Původně bral tu Lupinovu očistu jako nutnost, proto se tomu nebránil, s čím ale vůbec nepočítal, že mu to bude tak příjemné. Natolik příjemné, že dovolil Lupinovi úplně všechno. Chtěl, Merline, on chtěl, aby se ho ten vlkodlak dotýkal všude! 

    Byl z toho naprosto zmatený. Nesnášel Lupina celý svůj život a bylo mu to odporné, kdykoliv na něj sáhl. Proto ho teď překvapilo, jak jemné a něžné jeho doteky dokážou být. Dokonce tak, že se u toho vzrušil. Už mu nesmí dovolit na sebe sahat.

    Z vedlejší místnosti zaslechl nějaké slabé lidské zvuky. Zaposlouchal se. A pak jeho sluch zachytil nezaměnitelné vzdechy. Pocítil lehce škodolibé uspokojení, že v tom alespoň není sám.



Žádné komentáře:

Okomentovat