Nezvratný osud

 Během bitvy o Bradavice najde Remus umírajícího Severuse s prokousnutým hrdlem. Postará se o něj a pokusí se mu zachránit život. 

Autor: Styx

Postavy: Severus Snape/Remus Lupin

Varování: temné

Přístupnost: 18

Poznámka: děj povídky se odehrává během bitvy o Bradavice a těsně po Voldemortově pádu.

Motto: Pamatuj, že smrt není konec.

2. května 1998

 

    Cítil tu blízkost Smrti. Stála nedaleko něj a trpělivě čekala. Neviděl ji, neměl sílu otevřít oči, ale zřetelně vnímal ten mrazivý chlad, který ze sebe vydávala. Ležel tiše, nechtěl na sebe zbytečně upozorňovat, snažil se natahovat čas, který mu ještě zbýval. Věděl, že tady zemře, ale chtěl si sám rozhodnout, za jak dlouho to bude. Potřeboval se na to připravit. 

    Život z něj vyprchával, přímo cítil, jak každou další vteřinou slábne víc a víc. Z posledních sil tlačil dlaní na hlubokou ránu v krku, ruka se mu nekontrolovaně třásla v předsmrtném zápase. Byl si vědom, že už to dlouho nevydrží a že brzy vykrvácí, ale chtěl si pro sebe ukrást ještě malou chviličku na tomto světě. 

    Dýchal mělce a nepravidelně, dech ho značně vysiloval. Pod bříšky prstů cítil slábnoucí tep v krční tepně. Srdce pořád neúnavně bojovalo, ale jeho tlukot ochaboval každým dalším stahem. Třásl se po celém těle, ještě nikdy mu nebyla taková zima, dokonce ani tenkrát, když se jako malý kluk topil v ledové řece v Cokeworthu.

    Pak najednou jakoby se zastavil čas. Ucítil podivný klid, uvolnění a vyrovnanost. Už nechtěl bojovat. Rezignoval na život, který mu unikal mezi krví potřísněnými prsty, a smiřoval se se smrtí. Už mu nepřipadala tak děsivá, jak si vždycky představoval.   

    Uvědomoval si, že upadá do agónie. Ruka mu pomalu klesla vedle těla a on cítil, jak mu po krku stéká jeho vlastní teplá krev. Pod zavřenými víčky se mu roztančily mžitky a vzdálené zvuky boje mu splynuly do nesrozumitelného hučení. Okamžik předtím, než ho objalo milosrdné bezvědomí, pootevřel oči. Zahlédl tmavý rozmazaný stín, který se k němu přibližoval. 

    Smrt si už pro něj jde.

***

    Když opět přišel k vědomí, pocítil, jak si ho Smrt něžně bere do náruče. Nebránil se jí, spočíval v jejím objetí odevzdaně jako hadrová panenka. Překvapilo ho, že z ní nesálá ten pověstný ledový chlad, naopak, její teplo příjemně zahřívalo jeho prokřehlé tělo. Ve spáncích mu šuměl slabý tlukot srdce, známka toho, že ještě pořád žije. Vznášel se mezi životem a smrtí, cítil však, jak se misky vah převažují ve prospěch Zubaté. Přál si, aby smrt přišla rychle a aby moc nebolela. Pak se mu opět zatmělo před očima a začal ztrácet vědomí. Anebo to už možná přišel konec.

***

    Pod zavřenými víčky se mu v rychlém sledu promítal panoramatický přehled jeho dosavadního života. Ne příliš veselé dětství, školní léta v Bradavicích, šikana Pobertů, smrtijedská přísaha, profesorské období, návrat Pána zla, zabití Brumbála, Voldemortova zrada, smrtící útok Nagini. Nevzpomněl si na jediný okamžik ve svém životě, kdy by byl šťastný. Je na konci své životní pouti, aniž by poznal, jak chutná štěstí. 

    Matně vnímal zpomalující srdeční rytmus, předsmrtná agónie se kolem něj konejšivě ovíjela jako přítulná milenka. Vzpomínky na život začaly blednout a jeho duše se oddělila od těla. Shlížel z výšky na své umírající tělo, nad kterým se skláněla cizí postava. Ocitl se na rozhraní života a smrti. V dálce na obzoru zahlédl zástup bytostí už dříve zemřelých, v čele s Brumbálem. Čekali na něj. Smířen se svým osudem vykročil vstříc Smrti, aby ji vyzval k poslednímu tanci na onen svět.

***

    Netušil, kolik času od té doby uběhlo, ale jedním si byl téměř jistý. Pořád ještě žil. Po smrti už nic nebolí, ale on teď prožíval hned několik vrstev bolesti. Většinu času o sobě nevěděl, ale během těch vzácných okamžiků polovědomí si to krutě uvědomoval. Zmítal se v bolestech a vysokých horečkách, tělo mu hořelo jako na hranici. Nebo už možná opravdu zemřel a teď se smaží v pekle. Ta bolest a utrpení je spravedlivý trest za jeho pozemské hříchy.

    Ne, tohle nemůže být peklo. Podvědomě vnímal, jak mu někdo jemně otírá zpocené čelo, zvlhčuje vyprahlé rty kapkami vody, z obrovské dálky k němu doléhal uklidňující, konejšivý hlas. Ale možná to byly jenom výplody jeho vyčerpaného mozku v posledním stádiu agónie.

     ***

    Ticho. Hrobové ticho. Jeho mozek začal po dlouhé době normálně přemýšlet. Cítil, že leží v posteli. Tvrdé, ne moc pohodlné, ale pořád lepší, než ležet na zaprášené podlaze v Chroptící chýši. Vybavil si poslední události, které si pamatoval. Útok Nagini, nesnesitelná bolest, Potter, umírání. Ruka mu vystřelila k hrdlu. Nahmatal vrstvu obvazů, které mu fixovaly krk. Někdo mu ránu po kousnutí pečlivě ošetřil. 

    Pomalu otevřel oči. 

    Přítmí. Místnost tonoucí v šeru, v jednoduchém stylu. Čistě povlečená postel, vedle ní rozvrzaná židle, krb, ve kterém vesele praskal oheň, stařičká skříň a ošuntělé křeslo. 

    "Haló?" zavolal, ale z hrdla mu nevyšel žádný zvuk. Zvlhčil si jazykem vyprahlé rty a chystal se znovu zakřičet. 

    Dveře v rohu zavrzaly a dovnitř vstoupila vysoká postava. Muž zamířil rovnou k posteli, cestou kouzlem rozsvítil několik svící v pokoji. Místnost zaplavilo tlumené světlo. Okamžitě si všiml, že jeho pacient je při vědomí.

    "Ahoj, Severusi," usmál se přívětivě. "Jsem rád, že ses konečně probral." 

    "Lupine?!" Snape se vyděsil svého hlasu. Byl hrubý a chraplavý, skřípal jako rezavý rumpál. 

    "Šetři hlas, Severusi, máš poškozené hlasivky." Remus se natáhl pro džbán, nalil do skleničky vodu a přiložil ji Snapeovi ke rtům. "Napij se."

    Snape pil hltavě, jako by nepil několik dní. Cítil, jak ho doušek vody osvěžil. "Kde to jsem?" Hlas mu zaskřípal, jak jej dlouho nepoužíval.

    "Jsi u mne, v bezpečí."

    "Co tady sakra dělám?" zasípal Snape namáhavě.

    "Našel jsem tě v Chroptící chýši. Vzal jsem tě sem a postaral jsem se o tebe," vysvětlil mu Remus s úsměvem. 

    "Proč?"

    "Nemohl jsem tě tam přece nechat."

    Snape byl tak zesláblý, že se nezmohl ani na opovržlivé odfrknutí.

    Remus ho starostlivě přikryl. "Všechno se dozvíš. Teď ale musíš odpočívat a hodně spát.

    Snape nebyl schopen protestu. Těžká víčka mu spadla jako rolety a opět se vnořil do hlubokého spánku.

***

    "Jak dlouho jsem tady?" byla první Snapeova slova, když se další den probudil.

    Remus si odkašlal. "Ehm... týden."

    "Cože?" Snape se prudce posadil, ale okamžitě toho zalitoval. S bolestivou křečí v bledé tváři padl zpátky do peřin. 

    "Pomalu, prosím," požádal ho Remus. "Dalo mi hodně práce dát tě dohromady, tak mi to moje úsilí nepokaz." Opatrně mu nadzvedl hlavu a porovnal mu polštář pod hlavou, aby se mu leželo pohodlněji. 

    "Nesahej na mne, Lupine!" vyjekl Snape s odporem. 

    "Ale no tak, Severusi, nebuď tak nedůtklivý. Sahal jsem na tebe celý týden a nemyslím, že by ti to nějak zvlášť ublížilo," poznamenal Remus s úsměvem. 

    Snape nadzvedl cíp přikrývky a zjistil, že je úplně nahý. Jeho už tak křídově bledý obličej zbledl do nejsvětlejšího odstínu bílé. "Kde mám šaty?" zasyčel a přitáhl si přikrývku až pod bradu.

    "Přede mnou své tělo schovávat nemusíš. Není nic, co bych ještě neviděl. Starám se o tebe už týden, včetně každodenního mytí," uculil se Remus šibalsky, pak trochu zvážněl. "Nebyl čas se zdržovat se svlékáním toho množství oblečení, co jsi měl na sobě. Šlo o vteřiny, umíral jsi mi před očima. Tvé oblečení jsem na tobě roztrhal a později spálil. Omlouvám se." Vstal, došel ke skříni a vyndal z ní pečlivě složenou košili. "Pokud ti to nevadí, dám ti svoji košili. Je trochu obnošená, ale je čistě vypraná a vyžehlená. Je moje nejlepší." Položil ji před Snapea. "Chceš pomoct s oblékáním?" 

    Snape ho nenávistně propaloval očima, ale v tuto chvíli to bylo asi tak jediné, co mu mohl udělat. "Nepotřebuji tvoji pomoc, Lupine," zachraptěl skrz zjizvené hlasivky.

    "Fajn," přikývl Remus. "Já zatím připravím něco k jídlu. Kdybys cokoli potřeboval, stačí zavolat." Odešel.

    

    Snape se zapřel o lokty a pokusil se posadit. Hlava se mu zatočila a převrátil se zpátky do postele. Chvíli vydýchával mdloby a ostrou bolest na krku. Když se trochu vzchopil, přitáhl si košili blíž, třesoucími se prsty rozepnul knoflíček u krku a přetáhl si ji přes hlavu. Snažil se strčit ruce do rukávů, ale šlo to hůř než čekal. Po chvíli neúspěšné námahy to vzdal a rozepnul všechny knoflíky. Pak se mu povedlo dostat paže do rukávů. Ještě chvíli zápasil s košilí, nakonec se mu ji po velké námaze povedlo konečně obléct. S úlevou zavřel oči. 

      Soustředil mysl na to, na co si naposled vzpomínal. Vybavil si tu hrůznou scénu, když se Pán zla rozhodl ho zabít a poštval na něj Nagini. Slzy se mu vedraly pod víčka při vzpomínce na tu fyzickou bolest a poté absolutní beznaděj, když ležel v prachu zakrvácený, umírající, opuštěný celým světem. Nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že by někomu mohlo záležet na jeho životě. Záleželo. Paradoxně jeho dávnému nepříteli. 

    "Severusi?" vyrušil ho z myšlenek Remus. "Připravil jsem ti silný kuřecí vývar. Potřebuješ se najíst, abys nabral sílu." V ruce držel misku s lákavě vonící polévkou. "Mám tě nakrmit?" 

    Snape beze slov natáhl ruce a vzal si od něj misku. Uvědomil si, jak velký má hlad. Sevřel lžíci v roztřesené ruce a nesl si ji ke rtům. Než ji stačil vsunout do úst, téměř celý obsah si vybryndal na čistou košili. Pohlédl varovně k Lupinovi, ať se opováží smát se mu. 

    "Nic se neděje, mám ještě dvě košile," poznamenal Remus dobrosrdečně. Ani na druhý pokus to nebylo o nic lepší, i když se Snape očividně snažil. "Možná by ses víc najedl, kdybych ti s tím trochu pomohl. Jsi ještě zesláblý."  

    Snape ho chvíli probodával pohledem, ale věděl, že tohle sám nezvládne. A hlad se nedal ošidit. Podal Lupinovi lžíci. 

    Remus se toho ochotně ujal. Posadil se na židli a začal ho krmit. Viděl, jak se Snape extrémně snaží nepřijít o svoji důstojnost. Moc dobře chápal, jak to pro něj musí být ponižující. 

    "Obdivuji, jak jsi dokázal bojovat se smrtí. Jsi hrdina, Severusi," poznamenal a myslel to upřímně. 

    Snape spolkl sousto. "Nesnaž se mě tady ukolébat řečmi o hrdinství, Lupine. Oba moc dobře víme, že ještě nikdy jsem nebyl víc vzdálen hrdinovi jako teď, když se nechávám krmit od vlkodlaka."

    Remus se mu zahleděl do očí. "Já to myslím naprosto vážně. Nikdy jsem neviděl nikoho se tak rvát o život jako tebe."

    Snape si byl vědom toho, že o jeho život se rval především Lupin, nahlas to ale říct nedokázal. "Místo toho přehnaného velebení mé osoby bych raději ocenil, kdybys mi řekl, jak jsem na tom." Odstrčil misku s jídlem, polévka byla vynikající, ale po tak dlouhé hladovce musel jíst opatrně.  

    Remus odložil misku na stolek, kouzlem vyčistil mokrý flek na Snapeově košili a pak mu pohlédl do bledé tváře. "Žiješ. A to je nejdůležitější. Byl jsi týden v kómatu, takže nečekej, že budeš ihned v kondici. Pár dní si ještě poležíš. Tvé zranění na krku je..." na okamžik zaváhal, "...dost vážné. Máš nenávratně poškozený hrtan a hlasivky, takže tvůj hlas už nikdy nebude jako dřív. Dobrá zpráva je, že jsi o něj nepřišel úplně," usmál se povzbudivě. "Rána na hrdle se hojí pomalu, takže tě možná ještě pár dní bude bolet krk. Potřebuješ pořádně jíst, jsi vyhublý jako toulavý pes," zasmál se a pak se náhle odmlčel.

    "To je vše?" zeptal se Snape podezíravě.

    "Ano," odpověděl Remus a uhnul očima. Snape ho chvíli mlčky pozoroval, ale už se na nic neptal.  

    Remus se zvedl ze židle. "Nechám tě odpočívat. Prospěje ti to." 

    "Počkej ještě," zarazil ho Snape. Potřeboval mu položit otázku, kterou se celou dobu bál vyslovit. "Voldemort... co s ním je?" 

    Remus se na něj laskavě usmál. "Voldemort je mrtvý, Severusi. Zvítězili jsme. Je po válce."

    Snapeovi se v žilách rozbušila krev. Byl z té zprávy tak rozrušený, že přímo cítil, jak mu hoří obličej. Navenek však nedal nic znát.

    "Chce se mi spát," poznamenal ochraptěle. "Můžeš mě nechat osamotě?" 

    "Samozřejmě. Kdyby něco, budu vedle." Remus vzal misku a odešel. 

    Snapeovi se rozhodně spát nechtělo. Už předtím si všiml něčeho zvláštního. Vyhrnul si rukáv a prohlédl si levé předloktí. Znamení zla zmizelo, zbyla mu po něm pouze zarudlá nevzhledná jizva. Zavřel oči a vzrušeně dýchal. Voldemort je mrtvý! Cítil obrovské uspokojení. Vyhráli válku a porazili nejnebezpečnějšího čaroděje všech dob. Byl si vědom ale i toho, že on sám je teď psancem a nejhledanější osobou v celém kouzelnickém světě. 

***

    Asi ho musel přemoct spánek, protože když znovu otevřel oči, místnost se koupala v ranních paprscích slunce. Denní světlo nemilosrdně odhalilo, jak prostý je Remusův příbytek. Snape snad ještě neviděl skromnější bydlení. Trochu mu to připomínalo Chroptící chýši, akorát tady bylo všude čisto a uklizeno. 

    Zrak se mu zastavil na ošoupaném křesle, ve kterém spal zkroucený Remus, přikrytý starou dekou. Okamžitě se zastyděl. Lupin takhle nepohodlně spí patrně celý týden, protože on mu zabírá jeho vlastní postel. Pokusil se posadit, ale tělo to opět odmítlo. Zasténal bolestí.

    Remus otevřel oči a rozespale zamžikal. "Severusi, ty už jsi vzhůru? Dobré ráno." Odhodil deku a vstal. Protáhl si polámané tělo a srovnal kosti. "Udělám ti čaj a něco ke snídani." Zamířil ke dveřím.

  "To spíš celou dobu v tom křesle?" Snapeův hlas zaskřípal jako nenamazané panty u dveří.

    "Jsem zvyklý na nepohodlí. Už jsem spal na mnohem horších místech," ujistil ho Remus vlídně. 

    Snape se zatvářil trochu ostýchavě. "Potřeboval bych... močit."

    "Jistě." Remus vytáhl zpod postele nočník. "Chceš s tím pomoct?" 

    "Ne!" vyjekl příliš nahlas Snape. "Zvládnu to sám!"

    "Dobře. Lehni si na bok," poradil mu Remus zkušeně. Pomohl mu otočit se, podal mu nočník a diskrétně se vzdálil, aby měl Snape soukromí. Věnoval se vybírání popela z vyhaslého ohniště. 

    Snape se sebezapřením vykonal potřebu. "Zajímalo by mě, jak jsi to dělal, když jsem byl v bezvědomí," poznamenal, když ho Remus opatrně pokládal zpátky na polštář.

    "Možná lepší nevědět," mrkl na něj Remus s úsměvem a odnesl použitý nočník z místnosti. 

    Snape osaměl. Nevzpomínal si, kdy se cítil takhle trapně. Je zcela odkázaný na Lupina, dokonce i v intimních věcech. Během té dlouhé doby, co byl v kómatu, se ten vlkodlak musel postarat úplně o všechno. Mýt ho, převlékat mu postel, vynášet po něm nočník. Proč to dělá? Odjakživa se přece nesnášeli. Pravda, spíš nesnášel on Lupina než naopak a nevynechal jedinou příležitost, aby mu to dal najevo, ale právě to je v rozporu s tím, proč to Lupin dělá a riskuje vězení tím, že ho u sebe schovává.

    Otevřely se dveře a vešel Remus se snídaní. Postavil tác se šálkem horkého čaje s cukrem a mlékem a opečeným toastem na stolek. "Zvládneš to dnes sám?" Srovnal mu polštář za hlavou, aby se mohl pohodlněji najíst, pod bradu mu dal čistou utěrku a na postel položil podnos s jídlem. "Opatrně, čaj je ještě trochu horký. Tak dobrou chuť. Já se najím vedle, kdybys něco potřeboval, zavolej," usmál se a vydal se ke dveřím.

    Snape se chvíli ošíval. "Mohli bychom... posnídat spolu."

    Remus se v prvním okamžiku zarazil, očividně ho to překvapilo, ale pak se široce usmál. "Moc rád, Severusi." Přinesl si z kuchyně čaj a toast, sedl si na židli vedle postele a pustil se do jídla. Občas nenápadně zašilhal na Snapea, ten ale zatvrzele mlčel a věnoval se jídlu.

    "Chutná?" začal konverzaci Remus. 

    Snape se zašklebil. "Po tak dlouhém půstu by byla i suchá chlebová kůrka delikatesou." Podle jeho výjimečně spokojeného výrazu si ale skromné jídlo opravdu užíval.  

    "No, ve skutečnosti bys týden bez jídla a vody nevydržel. Musel jsem do tebe něco dostat," uculil se Remus s plnými ústy.

    "Chtěl bych vědět, jak se ti povedlo vzkřísit mě," zamumlal Snape.

    Remus pokrčil rameny. "Popravdě, nedával jsem ti příliš velkou šanci k přežití. Ale bojoval jsi statečně, je to hlavně tvoje zásluha, že žiješ." 

     "Jak?" zopakoval Snape nevrle. 

    Remus odložil prázdný tác a povzdechl si, nerad se k tomu vracel. "Našel jsem tě ležet na zemi téměř vykrváceného. Nemohl jsem tě vzít do nemocnice, všude tě hledají a okamžitě by si tam pro tebe přišli bystrozorové. Vzal jsem tě proto k sobě a pustil jsem se do téměř beznadějného boje o tvůj život. Dělal jsem nějakou dobu u Munga jako pomocný ošetřovatel, takže mám trochu zdravotnických zkušeností. Ztratil jsi hodně krve, tak jsem ti dal... svoji," střelil po něm omluvně očima. "Ale sám jistě víš, že darováním své krve jsem na tebe vlkodlačí gen nepřenesl," dodal rychle. "Netušil jsem, jakou máš krevní skupinu, ale neměl jsem jinou možnost, musel jsem to risknout. Takhle jsi měl alespoň padesátiprocentní šanci, že to přežiješ. Naštěstí to vyšlo, tvé tělo moji krev přijalo."

    Na chvíli se odmlčel, aby Snapeovi poskytl čas vyrovnat se s tím, že mu v žilách koluje jeho krev. "Pak jsem ti ošetřil tu ošklivou ránu na krku. Zanítila se, nepůsobila na ni žádná léčivá kouzla, jako by ji způsobila nějaká temná magie. Mám u Munga jednoho dobrého známého, který mi nelegálně poskytl nějaká antibiotika a léčiva v kapačkách. Po pár dnech se ti stav nakonec trochu zlepšil."

    Snape během Remusova vyprávění ležel tiše a bez hnutí, pozorně poslouchal a upřeně sledoval jakýsi imaginární bod na stropě.

    "Podával jsem ti v infuzích tekutiny, abys nedehydroval," pokračoval Remus. "Jak už jsem říkal, skoro týden jsi blouznil v horečkách a byly i chvíle, kdy jsem se opravdu bál, že už odcházíš," ukončil své vyprávění.

    Nastalo ticho. Nebylo to ale trapné ticho, bylo až děsivě významné a nutilo k zamyšlení, a tak potřebovalo čas, aby se rozvinulo. A pak tu stěnu hmatatelného ticha zbortil Snapeův hlas, ač tichý, měl účinek jako když spadne těžký kámen na poklidnou hladinu vody. 

    "Pokud čekáš ode mne vděčnost, tak máš smůlu."

    "Nečekám." 

    Remus mu stiskl přátelsky ruku. Ucítil, jak s ní Snape ucukl. Dělal, že si toho nevšiml. "Odnesu nádobí a přijdu tě umýt. Zatím odpočívej." Poskládal hrnky a talířky na podnos a odešel do kuchyně.

    Když se asi za dvacet minut vrátil, měl na sobě jinou košili a vlasy ještě vlhké z koupele. V ruce nesl malý škopek s vodou, mycí žínku a čistý ručník. Vše položil na stolek.

    "Mohu začít, nebo to chceš zkusit sám?" zeptal se Remus, chtěl Snapea ušetřit další trapné reakce, když by se ho dotýkal on. 

    Snape nepatrně zavrtěl hlavou. Chtěl trochu odčinit to svoje neomluvitelné gesto. "Udělej to ty, už máš v tom praxi." Kromě toho věděl, že to nutně potřebuje. Cítil, jak páchne potem.

    Remus nedal najevo překvapení. "Dobře." Přistoupil ke Snapeovi. "Dovolíš?" usmál se na něj a začal mu rozepínat košili. "Bylo to rychlejší a praktičtější, když jsi byl nahý." Svlékl ho a odhalil jeho vyhublý hrudník a propadlé břicho. 

    "Teď tě převrátím na břicho." Silnými pažemi, vytrénovanými běháním po lesích za úplňků, ho opatrně otočil, snažil se, aby mu nezpůsobil moc bolesti. Odhrnul přikrývku až ke Snapeovým nohám a odkryl jeho hubené nahé tělo. Namočil žínku do teplé mýdlové vody a jemnými pohyby mu omyl celá záda. 

    Snape mlčel, ale Remus pod prsty cítil, jak jsou jeho svaly napjaté k prasknutí. Věděl, z čeho to jeho napětí pramení. Snape se nikdy k nikomu neotáčel zády, a už vůbec ne k vlkodlakovi. Přesto ho obdivoval, jak ten stísněný neklid statečně zvládá. Přejel žínkou přes jeho hýždě. Snape okamžitě zareagoval a stáhl je pevně k sobě, čímž vyloudil na Remusově tváři pobavený úsměv, který však Snape naštěstí neviděl. 

    Když byl hotov i s omytím zadní části stehen a lýtek, otřel ho do ručníku a otočil ho zpátky na záda. Byl si vědom toho, že tohle je rozhodující okamžik důvěry. Snape před ním ležel nahý a zcela nechráněný. Remus tuto situaci zažil za poslední týden už mnohokrát, ale Snape s největší pravděpodobností v takovéhle intimní pozici ještě nikdy nebyl. 

    "Můžu pokračovat?" zeptal se Remus vlídně.

    Snape přikývl. Tohle přece Lupin dělal, i když byl v bezvědomí, takže neměl důvod se najednou ostýchat. Teď je Lupinovým pacientem a Lupin jeho ošetřovatelem.

    Remus vymáchal žínku ve vodě, vyždímal a začal omývat Snapeovu bledou pokožku. Přejížděl s ní po jeho klíčních kostech a ramenou, po hrudi, pod kterou se výrazně rýsovala jeho vystouplá žebra, a malých tmavých bradavkách, které se na bledé kůži vyjímaly jako dvě drobné kaňky na bílém pergamenu. Cítil na sobě Snapeův ostražitý pohled, ale zatvrzele se vyhýbal pohledu do jeho očí a věnoval se jenom své práci. Jemně mu omýval břicho a stíral zaschlý pot z jeho kůže.

    "Máš v této barabizně vůbec nějakou koupelnu, nebo se taky myješ ve škopku?" přerušil to napjaté ticho Snape.

    "Kousek za domem teče potok. Chodím se do něj koupat." 

    Snape nasadil výraz, z kterého se Remus upřímně rozesmál. "Pochopitelně, že mám koupelnu. Představ si, že mám dokonce i vanu." 

    Zastavil se těsně nad podbřiškem, dál už si v tuto chvíli netroufal jít. Opět namočil žínku a přesunul se k nohám. Pomalu postupoval nahoru, jak byl zvyklý, až došel ke stehnům, kde se chvíli zdržel, jako by váhal, jestli má jít dál. Byl obrovský rozdíl umýt intimní místa pacientovi v bezvědomí, anebo když vás přitom pozoruje, obzvlášť když tím pacientem je Snape. Pokud by však svůj úkol nedokončil, bylo by to jeho selhání. Spoléhal, že Snape ho zastaví, až se o to pokusí.

    Nezastavil. Remus začal jemně otírat vlhkou žínkou Snapeovy intimní partie. Dělal to už přinejmenším desetkrát, ale tentokrát se mu ruce třásly jako lístky osiky. Cítil, jak ho Snapeův ostříží zrak propaluje, ale snažil se jej ignorovat, dal si záležet, aby svoji práci dokončil se ctí. 

    Najednou se mu přímo pod rukama Snapeův penis vzrušil. Jejich pohledy se srazily v prostoru, bylo to jako velký třesk. Nedalo se určit, kdo z nich dvou byl z toho vyděšenější. 

    "Omlouvám se," vyslovili ve stejném okamžiku. 

    Nastala chvíle trapného ticha, kdy oba strnule zírali na Snapeovu erekci jako na osmý div světa, než se Snape vzpamatoval jako první a přehodil přes sebe přikrývku. 

***

    Remus zabouchl za sebou dveře a opřel se o ně zády. Dýchal zhluboka a celý se třásl. Pokaždé, když Snapea myl, vždycky dokázal udržet své vzrušení na uzdě. Teď se zachoval jako puberťák přistižený při masturbaci. Jenom doufal, že se Snape nedovtípí, proč tak rychle utekl. 

    Ve slabinách cítil bolestivé pnutí. Jeho mozek se to snažil ignorovat, ale tělo mělo na to zcela opačný názor. Remus zavřel oči a pod víčky se mu promítl Snapeův ztopořený penis, štíhlý a rovný jako jedle, trůnící v hustém černém porostu pubického ochlupení. Byl ztracený. Nedokázal to ovládnout. Rozepnul si poklopec a vzal do dlaní svoji vlastní erekci. Polapen do svých nejdivočejších erotických fantazií o Snapeovi přivedl své vzrušení až k velkolepému vyvrcholení. 

    Když začal opět rozumně uvažovat, přepadly ho obrovské výčitky svědomí. Jak se jen mohl ukájet nad svým těžce nemocným pacientem? Cítil se, jako by Snapea přímo zneužil. Selhal na celé čáře. Už se mu nikdy nedokáže podívat do očí. 

    Důkladně si očistil ruku a kalhoty od semene a utekl do lesa.

***

    Severus skrýval v dlaních svůj obličej, plný hanby a zmatku. Byl rozzlobený na své vlastní tělo, které ho zradilo. To, že měl erekci, mu ani tak nevadilo, považoval to za přirozené a občas se mu to stávalo. Co mu však nahrnulo krev studu do tváře byl fakt, že se mu to stalo přímo před Lupinem. Uznával, že na tom nese velký podíl viny i on sám. Původně bral tu Lupinovu očistu jako nutnost, proto se tomu nebránil, s čím ale vůbec nepočítal, že mu to bude tak příjemné. Natolik příjemné, že dovolil Lupinovi úplně všechno. Chtěl, Merline, on chtěl, aby se ho ten vlkodlak dotýkal všude! 

    Byl z toho naprosto zmatený. Nesnášel Lupina celý svůj život a bylo mu to odporné, kdykoliv na něj sáhl. Proto ho teď překvapilo, jak jemné a něžné jeho doteky dokážou být. Dokonce tak, že se u toho vzrušil. Už mu nesmí dovolit na sebe sahat.

    Z vedlejší místnosti zaslechl nějaké slabé lidské zvuky. Zaposlouchal se. A pak jeho sluch zachytil nezaměnitelné vzdechy. Pocítil lehce škodolibé uspokojení, že v tom alespoň není sám.

***

    Snape cítil obrovskou žízeň. Nejspíš vedlejší účinek léků, které mu Lupin podával. Pokusil se dohmátnout na džbán s vodou, ale prudká bolest na krku ho odradila od další snahy. Zavolal na Lupina. Pak ještě několikrát. Na krátký okamžik se vylekal, že ho vlkodlak opustil kvůli tomu, co se včera stalo. Možná si Lupin myslel, že je gay a vyděsilo ho to. Od té doby se tady ukázal jen zřídka, jenom aby zkontroloval, jestli něco nepotřebuje, anebo mu přinesl jídlo. Dokonce přestal s jeho pravidelnou hygienou. A Snape mu byl za to neskonale vděčný, přestože si byl vědom toho, že se nutně potřebuje vykoupat.

    Snape se rozhodl vstát, aby si pomohl sám. Opatrně se posadil, nedbaje na bolest. Místnost se s ním rozhoupala. Zavřel oči, snažil se potlačit nevolnost. Příliš dlouho ležel v jedné poloze, tak mu pár minut trvalo, než se mu srovnal tlak. Nalil si vodu a hltavě pil, nevšímal si, že si zmáčel Lupinovu košili. 

    Rozhlédl se kolem sebe, jestli nenajde nějakou oporu. Pohrabáč u krbu bude stačit. Po více než týdnu se poprvé postavil. Nohy měl vratké a slabé jako čerstvě narozené mládě, ale unesly ho. Šoupavými kroky se došoural ke krbu a sevřel v dlani rukojeť pohrabáče. Opřel se o něj a vyrazil ke dveřím.

    Vešel do další místnosti. Nebyla o nic větší ani honosnější než ložnice. Zdi pokrývalo dřevěné obložení, takže připomínala chatu, v rohu byla malá kuchyňka, uprostřed odřený jídelní stůl s jednou židlí a v rohu stejné obstarožní křeslo jako v ložnici. Místnosti dominovala velká knihovna plná knih, zabírající celou jednu zeď. 

    "Lupine?" zavolal. Dovlékl se ke knihovně a opíraje se pohrabáč, neodolal a začal si se zájmem prohlížet hřbety knih. Tohle měli s Lupinem společné, oba byli vášniví bibliofilové. Když se mu za zády nečekaně ozvalo prásknutí, vylekal se tak, že upustil pohrabáč, ztratil rovnováhu a začal padat. 

    Remus nezapřel své vlčí reflexy. Věc, kterou držel v ruce, rychle hodil na stůl a zachytil padajícího Snapea do náruče.  "Severusi, jsi v pořádku?" Byl vyděšený a bledý, krve by se v něm nedořezal. 

    "Nic mi není!" zabručel Snape, ale věděl, že to není pravda. Byl slabý a vysílený a v tuto chvíli vděčný za Lupinovu bezpečnou náruč, ač zrovna po tomhle nikdy netoužil. Uvědomoval si, že nebýt jeho silných paží, ležel by teď v ponižující poloze na zemi a určitě by si i ublížil.

    "Severusi, promiň mi to. Neměl jsem tě nechávat tak dlouho samotného," omlouval se nešťastný Remus. 

    "Přestaň kňučet, Lupine," zasupěl Snape. "Jak vidíš, přežil jsem to. Ale pokud mě budeš dál tak mačkat, nezaručuji, že to tak i zůstane." 

    "Ach, promiň." Remus zahanbeně povolil objetí. "Měl jsi zůstat v posteli, ještě zdaleka nejsi v pořádku."

    "Mám svoje potřeby. Takže bych byl rád, kdybys mi ukázal, kde máš koupelnu, abych nemusel znovu podstoupit tu ponižující proceduru s nočníkem. A taky bych ocenil, kdybys mi půjčil nějaké kalhoty, abych tady neběhal s holým zadkem. Tvé spodní prádlo oželím."

    Remus se nenápadně uculil do pěsti. "Dovedu tě tam." Podepřel Snapea a odvedl ho ke dveřím koupelny. "Mám ti s něčím pomoct?" 

    Snape mu přibouchl dveře před nosem. "Nemáš zač," usmál se Remus pod vousy a šel připravovat jídlo. 

    Snape přistoupil k umyvadlu a chrstl si několik hrstí studené vody do obličeje. Pohlédl do zrcadla a téměř se lekl té pohublé, mrtvolně bílé tváře, která na něj zírala z protější zdi. Vypadal ještě hůř, než se cítil. Ztěžka si sedl na okraj vany a rozhlédl se kolem. Útulná místnůstka byla obložená smrkovým dřevem a voněla lesem. Malá vana, umyvadlo, toaleta, dřevěná polička na čisté ručníky. Zatoužil po horké koupeli.

    Něco ho zaujalo. Přišoural se ke skříňce v koutě a pozorně si začal prohlížet pečlivě srovnané lahvičky s medikamenty, mastičky a lektvary. Uvnitř našel další zdravotnický materiál a nástroje, obvazy, kapačku, zkumavky a jehly, a taky kanylu. Raději nechtěl věděl, na co ji Lupin používal. Pochopil, že všechny tyto věci si Lupin pořídil kvůli němu. Z úvah ho vyrušilo decentní zaklepání na dveře. 

    "Severusi, všechno v pořádku?" 

    "Bylo by, kdybys mi dopřál chvíli soukromí," houkl podrážděně přes dveře Snape. S povzdechem vykonal potřebu, umyl si ruce a vyšel z koupelny. 

    Remus ho dovedl ke stolu, kde mezitím přibyla i druhá židle z ložnice a postavil na stůl dva talíře s lahodně vonícím jídlem. "Ještě jednou se omlouvám, že jsem tě nechal samotného. Byl jsem u Weasleyových, ulovil jsem srnu, tak jsem jim ji přinesl, aby ji Molly udělala. Znáš Molly, ta tě hned tak nepustí," pokrčil omluvně rameny a pustil se do jídla. "Musel jsem zůstat, dokud neuvařila srnčí guláš. Popravdě jsem s tím vlastně počítal, proto jsem jim tu srnu přinesl," zasmál se vesele. "Neumíš si představit, co mi dalo práce přesvědčit ji, že si to jídlo radši vezmu sebou domů," uculil se pobaveně. "Málem jsem se prozradil, když jsem jí řekl, ať mi toho dá trochu víc. Nakonec se spokojila s vysvětlením, že se mi rozbil sporák a že si teď nemůžu vařit a naložila mi sebou jídlo na týden. Hlady neumřeme," smál se s plnou pusou. 

    Snape jenom poslouchal. Jedl s velkou chutí, ostatně už mnohokrát měl možnost zjistit, jaká je Molly výborná kuchařka, když občas zůstal ve štábu po schůzi Řádu. Přemýšlel spíš nad tím, proč Lupin tolik mluví. Připadalo mu, že tím chce zakamuflovat tu včerejší trapnou příhodu. On sám o tom rozhodně začínat nebude.

    "Pokud se dnes cítíš líp, můžeš se večer vykoupat," zmínil se jakoby mimoděk Remus, na Snapea se ale nepodíval a pohled upíral do talíře. 

    Snape pochopil ten skrytý podtext jeho slov. Lupin mu jasně naznačil, že už ho mýt nebude. Zničehonic pocítil silnou frustraci z toho, že ten příjemný zážitek se už nebude opakovat. Byl z toho zmaten.  

    "Viděl jsem v koupelně to zdravotnické vybavení od Munga," pokusil se to zamluvit. "To jsem na tom tak špatně, že sis přinesl domů polovinu jejich skladových zásob?"

    Remusovi najednou došla výřečnost. Vytřel zbytkem chleba talíř a žvýkal jej, jako by si získával čas na rozmyšlenou. 

    "Byl jsi na tom špatně," zdůraznil Remus minulý čas. "Díky všem těm zdravotnickým a kouzelnickým preparátům se mi podařilo dostat tě z toho nejhoršího. A chci v tom pokračovat, dokud nebudeš úplně v pořádku. Prosím, důvěřuj mi," řekl naléhavě.

   Snape ohrnul rty. "A proč bych ti měl věřit? Co když jsi mě zachránil jenom proto, abych se nevyhnul trestu?"  

    "Severusi!" ohradil se rozhořčeně Remus. Postavil se, sklidil ze stolu prázdné talíře a rázně odešel od stolu. 

    Snape si uvědomil, že trochu přestřelil. Chvíli seděl mlčky, pak se namáhavě postavil, opírajíc se o židli, a šouravým krokem vykročil zpátky do ložnice. 

    Remus se ohlédl přes rameno k němu a zhluboka si povzdechl. Zanechal mytí nádobí a přiskočil k němu. Podepíral ho až k posteli. 

    "Dojdu pro věci a ošetřím ti krk," poznamenal odměřeně, jeho věčný úsměv na rtech tentokrát zmizel někde v hlubinách jeho zraněné hrdosti.

    Snape věděl, že mu svými slovy ublížil. Když se to vezme, Lupin mu vlastně nikdy fyzicky neuškodil. Jenom zavíral oči před bezprávím, které se mu dělo. Kdyby měl Snape sám ve škole nějaké kamarády, možná by se choval úplně stejně jako Lupin, jenom aby je neztratil. Jenomže on nikdy žádné kamarády neměl, takže to tenkrát nedokázal pochopit.

    Remus se vrátil a nesl sebou na podnosu věci, které bude potřebovat k ošetření. Položil je na stolek a posadil se vedle Snapea na postel, jelikož židli předtím odnesl. Vydezinfikoval si ruce a začal odmotávat obvaz ze Snapeova krku. Výjimečně mlčel a ani jednou se Snapeovi nepodíval do očí. Jako by to byl jenom nějaký bezejmenný pacient z nemocnice u Munga, jeden z tisíců. Snapea to mrzelo víc, než kdyby mu dal ránu pěstí.

    Když Remus odmotal celý obvaz, sklonil se a pozorně si prohlédl ránu. Mezi obočím se mu prohloubila vráska. Vzal tampon a namočil jej do nějaké žluté tinktury. 

    "Teď ti vyčistím ty rány, je to pořád zanícené. Asi to bude trochu nepříjemné." Opatrně mu zranění vyčistil, snažil se, aby mu způsobil co nejmenší bolest. 

    Snapeovi občas škubl sval ve tváři bolestí, ale nevydal ani hláska. Přimhouřenýma očima pozoroval Remusův obličej, který byl od toho jeho vzdálený jenom na šířku mužské dlaně. Mnohaleté utrpení úplňkových přeměn vytesalo do jeho tváře nesmazatelné stopy. Vypadal starší než byl, ale jeho oči i věčný úsměv byly pořád klukovské, vlídné a upřímné. 

    "Asi jsi byl dobrý ošetřovatel," pokusil se usmířit si ho.

    "Nikdo si zatím nestěžoval," odpověděl stručně Remus, aniž by odtrhl zrak od rány. "Teď ti namažu to poranění mastičkou, která vstřebává hnis." Prsty začal roztírat štiplavě páchnoucí mast kolem jeho zranění. Doteky jeho šikovných prstů byly jemné, téměř něžné.

    Ze Snapeova hrdla unikl tichý vzdech. Ještě nikdy se ho nikdo takhle něžně nedotýkal.

    Remus zkoumavě pohlédl do Snapeových očí. "Tohle by už bolet nemělo," podivil se. "Omlouvám se, budu opatrnější." Opět se soustředil na práci, tentokrát prsty přejížděl po pokožce jeho hrdla mnohem citlivěji.

    Snape na pár nádechů zadržel dech, srdce mu bušilo dvojnásobnou rychlostí. Bylo téměř nemožné, aby si Lupin nevšiml jeho divoce pulzující krkavice. Nechápal, co se to s ním děje, Lupin nejspíš používá nějakou prazvláštní magii, která ho vyvádí z rovnováhy.

    "Proč se o mne staráš?" zeptal se, když se konečně znovu nadechl.

    "Dlužím ti to."

    "Nic mi nedlužíš."

    "Vždycky jsem byl zbabělec, co se tebe týkalo. Možná mě dohnalo moje svědomí." 

    Snape věděl, že naráží na jejich školní léta a šikanu ze strany jeho kamarádů. "Je to už přes dvacet let. Proč až teď?"

    "To není jenom teď. Vždycky jsem stál na tvé straně, jenom jsi to neviděl." Přiložil na ránu sterilní polštářek a opatrně začal obvazovat čistým obvazem krk.

    "Opravdu? Jsem Smrtijed. Páchal jsem velké zlo. Zabil jsem Brumbála. Pracoval jsem pro Pána zla."

    "Věřím tomu, že všechno zlé, co jsi musel udělat, bylo pro naše dobro. Věřím, že jsi jenom bezvýhradně plnil Brumbálovy příkazy." Dokončil obvazování a důkladně si otřel ruce do dezinfekčního ubrousku.

    "Tak to jsi jediný člověk v celém kouzelnickém světě, který mi věří. Bohužel nemáš pro své teorie jediný důkaz. A Brumbál ti to nepotvrdí, protože jsem ho zabil."

   "Brumbál ti z nějakého závažného důvodu důvěřoval a já ti proto věřím taky. Jsem přesvědčený o tom, že je to všechno úplně jinak, než jak to navenek vypadá."

    Snape mlčel. Hleděl do Lupinových šedých očí a uvědomil si, jak jsou upřímné a bezelstné. Ten jeho pohled ho lapil a už nepustil. Aniž by přemýšlel nad tím, co dělá, zvedl ruku, přitáhl si jeho obličej k sobě a políbil ho.

    Remus vytřeštil překvapením oči, tohle opravdu nečekal. Byl tak zaskočený, že se nezmohl ani na odpor.

    Snape se odtrhl od jeho rtů a jeho bledá tvář zčervenala hanbou. "Omlouvám se... nevím, co mě to napadlo." Sklopil oči. "Nejsem gay."  

    Remus se z toho docela rychle vzpamatoval. "Já ano," řekl potichu.

    Snape k němu zvedl ohromený pohled. Remus se pomalu k němu naklonil, poskytl mu čas zareagovat. Když se Snape neodtáhl, ani ho neodstrčil, dotkl se svými rty těch jeho. Snape s doširoka otevřenýma očima strnule zíral do jeho tmavě šedých duhovek a ač moc dobře vnímal, co mu říká jeho rozum, nedokázal jej poslechnout.

    Remus zasunul jazyk do jeho úst a vyhledal ten jeho. Snape mu nesměle vyšel vstříc. Dotýkali se jimi a ochutnávali si je navzájem. Zpočátku nesmělý polibek postupně nabyl na hloubce a vášni, jejich touha stoupala po žebříčku vzájemného poznávání. Remus mu dlaní vklouzl pod košili a jemně hladil jeho teplou kůži. Snape překvapivě neprotestoval, tak se odvážil sjet rukou níž na jeho břicho. Když se pořád nesetkal se žádným odporem, sklouzl pomalu až do jeho klína a dotkl se špičky jeho ztopořeného penisu. Snape mu tiše zasténal do úst, což Remusovi dodalo odvahu. Sevřel mezi prsty jeho penis a plynulými tahy začal po něm přejíždět dlaní. 

    Výraz ve Snapeově tváři se postupně měnil a Remuse přímo uchvátil. Ještě nikdy ho neviděl takhle uvolněného a bezprostředního. Fascinovaně sledoval tu jeho náhlou přeměnu, když pod tíhou vzrušení na okamžik sundal masku nepřístupnosti z tváře a jeho černé oči, jindy pohrdavé a nepřátelské, teď zářily zpod tmavých řas jako vybroušené obsidiány. Snape mu chraptivě sténal do úst, ztrácel nad sebou kontrolu a v Remusových ústech uvízl i jeho slastný výkřik orgasmu. Remus ucítil, jak mu ruku zkrápělo horké sperma. 

    Leželi vedle sebe mlčky a tiše, jako kdyby jim až teď docházelo, co provedli. Ani jeden z nich nepromluvil, ani jeden nepohlédl na toho druhého. Remus si začínal vyčítat, že se nedokázal ovládnout a v mysli skládal pokornou omluvu, pokud se to, co udělal, vůbec dá nějak omluvit. Jak znal Snapea, tohle mu nikdy nedokáže odpustit.

    "Severusi... já... promiň mi to... je to neomluvitelné, co jsem udělal," začal se kát Remus.

    "Sklapni chvíli, Lupine," umlčel ho ochraptěle Snape. Ať už se cítil jakkoli z toho, co se teď mezi nimi stalo, rozhodně to nekomentoval svým obvyklým sarkastickým stylem. Remus zmlkl.

    Chvíle ticha, následně přerušená nečekanou otázkou. "Tak ty jsi gay?" 

    Remus otočil k němu hlavu. Snape si už opět nasadil tu svoji starou známou masku neproniknutelnosti. Něco se ale přece jen změnilo. Mluvil s ním. Neuřkl ho za to, co se stalo. 

    "Ano. Doufám, že tě to nepohoršuje."

    "Kdybys mi to řekl včera ráno, asi bych tě zabil."

    Remus pochopil, že naráží na tu ošemetnou příhodu při mytí. "A dnes?"

    "Dnes není včera."

    "Takže ti nevadí, co se teď stalo?"

    "Samozřejmě, že vadí. Ale koledoval jsem si o to. Začal jsem si." 

    "Je to i moje vina. Už se to nestane."

    Snape se na chvíli odmlčel. "Co ty a Tonksová?" zeptal se pak.

    "To bylo jenom naoko. Vlkodlak, a ještě k tomu gay, byl bych dvojnásob perzekvovaný. Takže celý život předstírám, že jsem heterosexuál."

    "Tonksová to ví?"

    "Nikdo to neví. Jenom ty."

    "Řekneš jí to?"

    "Zemřela při obraně Bradavic rukou Bellatrix Lestrange."

    Snape ztichl. 

    Remus duchaplně očistil sebe i Snapea od nepořádku, který nadělali. Co se před chvílí mezi nimi odehrálo jako by bylo zapomenuto. Pak mu podal lahvičku s nějakým lektvarem.

    "Tohle, prosím, vypij. Rána se pořád nehojí tak, jak by měla."

    Snape lahvičku otevřel a nedůvěřivě k ní přičichl. Chvíli nasával ingredience a pak se zamračil. "Tohle není lék na hojení rány. Tohle je protijed na hadí jed."

    "Vždyť to říkám. Pořád máš v sobě zbytky hadího jedu a proto se i ta rána tak špatně hojí." Chytil Snapea za ruku, on s ní kupodivu tentokrát neucukl. "Důvěřuj mi, Severusi. Chci tě vyléčit. Vypij to, prosím." 

    Snape se netvářil přesvědčeně, ale po chvíli váhání lektvar přece jen vypil. 

    "Děkuji," usmál se vděčně Remus. "Teď ti ještě vezmu trochu krve na rozbor do laboratoře, jestli se to od minule zlepšilo. Můžu?"

    Snape se pořád tvářil nedůvěřivě, ale nakonec mu krev dobrovolně poskytl. "Chci pak vědět, jak dopadly výsledky, rozumíš?"

    "Až budou, dám ti vědět," slíbil Remus. "Teď s tím musím k Mungovi, brzy se vrátím."

***

    Snape se konečně mohl po dlouhé době vykoupat. Remus ohřál vodu a pomohl mu do vany. Připravil mu čistou osušku a chtěl diskrétně odejít. 

    "Pomohl bys mě umýt?" zastavil ho Snape.  

    Remuse to překvapilo, ale vrátil se. "S radostí," uculil se. Vzal mýdlo a mycí žínku a klekl si k vaně. 

    "Mohl bys to dělat holou rukou? Potřebuji trochu rozmasírovat svaly."

    Remus se potměšile usmál. "Mohl." Namydlil si ruce a jemně začal dlaněmi omývat Snapeova ramena.

    Snape zavřel oči a do tváře se mu pomalými krůčky vkrádal uvolněný výraz. Pootevřel rty a mělce dýchal ústy. 

    Remus nedokázal z té tváře spustit oči. Snape byl teď tak bezbranný a zranitelný a Remus pocítil silnou touhu ochránit ho. Sklouzl z ramen níž a širokými tahy dlaní jemně mydlil jeho vyzáblou hruď. 

    Snape si s požitkem užíval doteky Lupinových dlaní. Byly jako pohlazení a příjemně ho vzrušovaly. Na okamžik zapomínal, že ty ruce patří Lupinovi. 

    Remus pomalinku přesunul dlaně pod hladinu na Snapeovo břicho a přimhouřenýma očima zblízka sledoval nepatrné změny v jeho obličeji, škubnutí svalu, zachvění řas. Ze Snapeových pootevřených rtů se vydral sotva slyšitelný vzdech. 

    A pak pod vodou Remusovy prsty mimoděk zavadily o jeho erekci. 

    Snape otevřel oči. Nebyla však v nich zloba, dokonce ani stud. Bylo tam něco, co Remus v nich ještě nikdy neviděl. Touha?

    "Nechceš se taky vykoupat, Lupine?"

    Remus se nenechal pobízet dvakrát. Shodil ze sebe oblečení a vlezl si do vany. Ani se nepokoušel skrývat svoji vlastní erekci, Snapeovi stejně určitě neunikla. Chtěl se posadit do vany, ale byla příliš malá pro dva, nějakou chvíli se tam marně snažil poskládat své dlouhé nohy.

    "Není přizpůsobená pro dva," uculil se bezradně, ale když se posunul doprostřed vany čelem ke Snapeovi a kolem jeho boků natáhl své nohy a Snape ty své zase ovinul kolem Remusových beder, nakonec se tam natěsno vešli, na úkor vody, která vyšplouchla ven z přeplněné vany. 

    Objali se. Bylo to spontánní, ani jeden nečekal, kdo z nich začne. Osobní zábrany a letité vzájemné nesympatie nechali za dveřmi koupelny. Jejich nedočkavá ústa se dychtivě spojila a ruce se rozeběhly po mokré kůži toho druhého, hladili a laskali si vzájemně svá mokrá těla. Teď to nebyli ti odvěcí nepřátelé, celý život stojící proti sobě, ale dva milenci, vášniví a toužící jeden po druhém. 

    Odtáhli se od sebe a jejich vzrušené pohledy se upnuly do jejich klínů. Ztopořené penisy pod hladinou přímo vybízely ke hraní. Sevřeli je jeden druhému v dlaních a třeli si je navzájem, vášnivě se přitom líbajíc. Jejich slastné vzdechy splynuly v nepřetržité sténání, které ukončil až Snapeův závěrečný výkřik, následovaný ozvěnou toho Remusova. Na hladinu mezi jejich těly vypluly dva bílé ostrůvky spermatu. 

    Opřeli se zády o vanu, každý na své straně, a rozdýchávali ochabující vzrušení. Vzájemně se pozorovali, jako by tomu nechtěli uvěřit, že se to opět stalo. Remus se potměšile usmíval a Snape se tvářil jako profesionální hráč pokeru. 

    "Aby bylo jasno, Lupine, tohle z nás ještě nedělá přátele," upozornil důrazně Snape.

    Remus vycenil bílé zuby. "Nepřátele ale taky ne." 

    Snape mu to nepotvrdil, ale ani nevyvrátil. 

    "Kamarádi s benefity," široce se usmál Remus, instinktivně cítil, že se mezi ním a Snapem něco podstatného změnilo, i když si to Snape ještě pořád nepřipouštěl.

    "To staré křeslo musí být na spaní dost nepohodlné," poznamenal Snape jakoby mimochodem. "Mohl bys dnes spát v mé posteli." 

    Remus se šibalsky usmíval. Pobavilo ho, jak si Snape suverénně přivlastnil jeho vlastní postel a laskavě mu dovolil v ní spát. Ale co bylo mnohem důležitější, právě tím, že ho pozval k sobě do postele, mu dal nepřímo najevo, že ledy, které je celý život rozdělovaly, se nyní prolomily. A Remus ve svém dlouhém životě ještě nic vzácnějšího nezažil.

***

    Remus se probudil dřív. Otevřel oči a první, co uviděl, byl Snapeův spící obličej. Chvíli ho tajně pozoroval, taková příležitost přistihnout Snapea přirozeného a nepřipraveného se mu málokdy naskytne. Celý život se schovával za tou svoji falešnou přetvářkou, ale Remus vždycky podvědomě cítil, že Snape zdaleka není tak špatný, jak se snaží před světem prezentovat. Možná měl Remus šanci být jediným člověkem na světě, před kterým se Snape dokázal uvolnit a chvíli si nehrát na zlého Smrtijeda. A to, že Snape k němu začíná mít důvěru, ho těšilo ze všeho nejvíc.  

    Snape jakoby ve spánku podvědomě cítil, že ho někdo pozoruje, probudil se a otevřel oči. V první chvíli si chtěl ihned nasadit svoji neodmyslitelnou masku, ale pak si to kupodivu rozmyslel. Věděl, že před Remusem si už nemusí na nic hrát.

    "Chrápeš jako starý vlk, Lupine, vůbec jsem se nevyspal," rýpl si hned po ránu, sarkasmus ho očividně neopustil.

    "Skutečně? Doteď sis na nic takového nestěžoval. Dal bych si jinak pozor," uculil se Remus. Mívá hodně lehký spánek, to ta šelma v něm, a pokaždé, když se v noci probudil, Snape spal jako zabitý. Ale uvážlivě to radši nekomentoval.

    "Měl jsi i nějaké muže, Lupine, anebo jsi to hrál jenom se ženami?" 

    Remuse otázka zaskočila. "Měl jsem ženy i muže. Ženy jako kamufláž pro ostatní, muže pro své potěšení," odpověděl upřímně. "A ty jsi měl někdy muže, Severusi?"

    Snapeovi chvíli trvalo, než odpověděl. "Neměl jsem ani ženy," zamumlal.

    Remus se nezasmál, přestože ho to šokovalo, naopak upřímně ocenil, že mu to Snape přiznal, i když vůbec nemusel. Takže Snape je panic. To tedy znamená, že Lily nepřestal nikdy milovat a proto si nenašel žádnou jinou ženu.

    "Omlouvám se, bylo to nevhodné," řekl Remus zahanbeně.

    Snape přimhouřil oči. "Ale asi bych to chtěl zkusit," zdráhavě protlačil skrz rty.

    "Severusi..." vydechl Remus překvapeně. Přitáhl se k němu a zašeptal mu na rty. "Teď?" 

    Snape se při doteku jejich těl zachvěl. Konečně přišel na to, co ho k tomu vlkodlakovi tak přitahovalo. Nebyla to žádná magie, jak si zprvu myslel. Byl to jeho pach, feromony, které na něj takhle zblízka působily jako silné afrodisiakum. 

    "Ještě na to nejsem připravený."

    "Rozumím," usmál se chápavě Remus a už nenaléhal. Přesto ho Snapeovo rozhodnutí nečekaně vzrušilo. "Udělám snídani," vymluvil se a odkráčel pryč, dokonce si zapomněl přes sebe přehodit alespoň košili.

    Snape ho vyprovázel přimhouřenýma očima. Přemýšlel, proč si nikdy nevšiml, jaké má Remus urostlé svalnaté tělo. 

***

    Druhá polovina května byla nezvykle teplá a tak se Remus rozhodl servírovat dnes odpolední čaj venku na terase. Kdysi si stloukl z dubových prken jednoduché venkovní posezení a od jara až do podzimu tam rád sedával. 

    Snape se už cítil mnohem lépe a po propršeném týdnu dnes poprvé vyšel ven. Zhluboka se nadechl čerstvého lesního vzduchu a do bledé tváře se mu nahrnula trocha zdravější barvy. Kolem dokola Remusova domku se rozprostíral smíšený les a jarní příroda ožívala. Sluneční paprsky se drze prodíraly skrz větve stromů a ze všech stran se ozývaly uklidňující zvuky lesa. 

    "Nechápu, jak jsem mohl být celý život zavřený v tmavém studeném sklepení," posteskl si Snape. "Tady je naprostý klid, volnost, svoboda."

    "Právě proto jsem si to tady před mnoha lety pořídil, daleko od civilizace, kvůli... vždyť víš." Remus teatrálně vycenil zuby a ohnul prsty na rukou jako drápy. 

    Jarní sluníčko se jim laškovně opíralo do tváří. Remus mhouřil oči před slunečními paprsky a potajmu Severuse pozoroval. Denní světlo nemilosrdně odhalovalo jeho skutečný stav. Remus si zachmuřeně uvědomoval, že poslední události Snapea vůbec nešetřily. Vždycky byl hubený a bledý, ale teď byl přímo vychrtlý a pleť měl průhlednou jako pergamen. Zaplašil chmurné myšlenky, když si uvědomil, že ani k němu samotnému nebyl osud nijak milosrdný.

    "Závidím ti to tady," přiznal Snape. 

   "Můžeš tady zůstat napořád," naznačil Remus nenápadně. 

    Snape zavrtěl hlavou. "Brzy budu muset odejít." 

    "A kam chceš jít? Všude tě hledají. Jenom tady jsi v bezpečí, nikdo o tomhle místě neví," přesvědčoval ho Remus.  

    Snape se zamyšleně zahleděl do korun stromů. To prostředí ho uklidňovalo, v sobě ale klid necítil. Všude ho hledají. Sloužil Voldemortovi, ale na Brumbálův rozkaz. Proč je tedy nepřítelem? Něco důležitého mu uniká a nedokázal přijít na to, co to bylo. 

    "Proč mě vlastně chráníš, Lupine?" 

    "Už jsem ti to řekl. Věřím ti."

    "Jak můžeš věřit Smrtijedovi, který zabil Brumbála?"

    "Viděl jsem tě bojovat v bitvě o Bradavice," přiznal Remus. "Nezabíjel jsi členy Řádu, ale Smrtijedy. Bojoval jsi na naší straně, Severusi." Díval se Snapeovi přímo do očí, aby položil důraz na to své odhalení.

    Snape měl ve tváři kamenný výraz. "Je to tvé tvrzení proti celému kouzelnickému světu." 

    Remus ignoroval Snapeovo hraně lhostejné chování. "Když tě Voldemort odvolal z boje, sledoval jsem tě až do Chroptící chýše. Z úkrytu jsem vyslechl váš rozhovor s Voldemortem a slyšel jsem, jak jsi se naléhavě chtěl sejít s Harrym. Pak, jak Voldemort odešel," záměrně nezmínil, že až se ho Voldemort pokusil zabít, "se tam objevil Harry. Klekl si k tobě, ale byl ke mně otočen zády, takže jsem nic neviděl ani neslyšel. Co jsi mu potřeboval tak nutně říct, Severusi? Nějaký vzkaz od Brumbála?"

    "Proč se ho nezeptáš sám?"  

    "Víš přece, že nemohu. Prozradil bych se."

    Snape chvíli váhal, ale uznal, že Remus si zaslouží vědět víc. "Poskytl jsem mu své vzpomínky. Bylo to důležité, abychom porazili Pána zla." 

    Remus nevěřil vlastním uším. "Jaké vzpomínky?" Hned poté si uvědomil, jak hloupá otázka to byla.

    Snape pokrčil bezradně rameny. "Nevím. Ty vzpomínky už nejsou v mé hlavě, má je Potter."

    Remusovo čelo zbrázdila hluboká vráska. "Harry nám ale o žádných tvých vzpomínkách nic neřekl. Pokud v nich byly nějaké důkazy svědčící ve tvůj prospěch, nechal si je pro sebe. Nechápu to," zavrtěl hlavou.

    Snape kupodivu nebyl ani moc udiven. "Mne to nepřekvapuje," poznamenal suše.

    "Severusi, víš, co to znamená? Možná to bylo jediné svědectví o tvé roli v naší válce. A protože to Harry ani skoro tři týdny po našem vítězství neoznámil, přestože ví, že tě hledají bystrozoři po celém světě, pravděpodobně se to udělat vůbec nechystá." Remus byl tak rozrušený, že mu přeskakoval hlas.

    "A co jsi čekal? Pořád říkám, že je to spratek. Stejný jako jeho otec," neodpustil si Snape rýpnutí.

    Remus tentokrát nereagoval na urážku Jamese. "Nemohu se ho na to ani zeptat, protože bych prozradil, že jsem s tebou mluvil." Vložil bezradně hlavu do dlaní. "Proč to udělal?"

    "To se od něj dalo čekat, nikdy jsme s Potterem neměli vstřícné vztahy."

    "A právě proto by ty vzpomínky už dávno s potěšením zveřejnil, kdyby mluvily proti tobě. A taky bys Harrymu přece dobrovolně neposkytoval důkazy proti sobě. Takže jediné logické vysvětlení je, že Harry úmyslně zadržuje důležité svědectví o tvé nevině."

    "Je chytřejší, než jsem si myslel," konstatoval sarkasticky Snape.

    Remus nevěřícně kroutil hlavou. "To bych od Harryho nikdy nečekal..."

    "Já ano," odfrkl si Snape.

    Remus se z toho pořád nemohl vzpamatovat. "Proč to dělá? Musí mu být přece jasné, že kdyby tě bystrozoři našli, zabili by tě."  

    "Vždyť to říkám. Není to žádný hlupák," ušklíbl se Snape.

    "Severusi, jak si můžeš z tak vážné věci dělat legraci?" okřikl ho Remus.

    Snape se trochu stáhl. "To, co si pamatuji ohledně mé spolupráce s Brumbálem a Řádem, by zdaleka nestačilo k mé obhajobě. Všechny klíčové vzpomínky jsem dal Potterovi. To znamená, že kromě něj nikdo jiný neví, co ode mne Brumbál skutečně žádal."

    Remus natáhl ruku a sevřel Snapeovu dlaň. "Udělám všechno pro to, abych dokázal tvoji loajalitu k Řádu a očistil tvé jméno." 

    Snape tentokrát svoji ruku nestáhl.

***

    "Už jsou výsledky z toho rozboru krve, Lupine? Je to už deset dní," zavolal z koupelny Snape. 

    Remus sebou lehce trhl. "Ne, ještě ne. Ono to nějakou chvíli trvá, je potřeba udělat podrobný rozbor, přece jen jsi byl na tom dost špatně. Zítra se tam zkusím zastavit, jestli už to bude hotové," ujistil ho. "A nezapomeň si vzít svůj lék," připomněl mu. Lehl si do postele a trpělivě čekal na Snapea, až se doholí. Snape vešel do ložnice, vklouzl pod deku a Remus se k němu hned přitiskl. 

    "Máš úplně ledové nohy!" vyjekl. Snape si nacpal chodidla mezi Remusova lýtka, aby si je trochu zahřál a Remus zaúpěl podruhé. "Budu ti muset pořídit nějaké teplé ponožky," ušklíbl se.

    "Na zahřátí mi bohatě stačíš ty," ušklíbl se Snape. Vyhledal jeho ústa a líbali se a hladili svá nahá, nedočkavá těla. Snape ucítil na břiše Remusovu erekci a on sám už začínal tvrdnout. Sklouzl rukou po Remusově břiše až do klína, aby se jako každý večer navzájem přivedli až k sladkému vyvrcholení. 

    Remus mu tentokrát ruku odstrčil a tvářil se záhadně. "Dnes vyzkoušíme něco jiného." V Snapeových očích se zableskla úzkost. 

    Remus se na něj potutelně usmál. "Nech to na mně, bude se ti to líbit," zašeptal. Sklonil se k jeho klínu a jazykem ochutnal špičku jeho penisu. Cítil, jak se mu pod jazykem zachvěl vzrušením. Přejel jazykem po celé jeho délce až k hustému porostu černých chloupků a zase zpátky. Nespouštěl oči ze Snapea, chtěl vidět, jak bude reagovat. Snape ho trochu nedůvěřivě pozoroval, lesk v tmavých očích však nezapřel.

    Remus obkroužil rty špičku jeho žaludu a Snape vydal první ze svých vzdechů. Pak vzal jeho penis do úst, začal po něm přejíždět vlhkými rty a rukou mu hladil varlata, přesně tak, jak to měl rád on sám. 

    Snape ho sledoval přimhouřenýma očima, z hrdla se mu draly tlumené vzdechy. Snažil se co nejdéle dívat, ten pohled ho neuvěřitelně vzrušoval, ale rozkoš ho nakonec úplně přemohla. Zavřel oči a hlasitě sténal, jeho penis citlivě vnímal každý pohyb Remusových rtů a jazyka. Když ho jeho ústa začala sát, přestal se ovládat a v hlasitých výkřicích, zmítajíc se v orgastické křeči, ejakuloval do jeho úst.

    Remus slízal všechno jeho sperma jazykem a fascinovaně sledoval jeho projev. Orgasmus byl jediný okamžik ve Snapeově životě, kdy byl nucený vzdát se kontroly. A tohle Remusovi opravdu stálo za to. Připlazil se nahoru k němu a se spokojeným úsměvem sledoval jeho zrudlou tvář, již uvolněnou a vzpamatovávající se z nálože rozkoše.

    Snape ještě trochu lapal po dechu. "Ty opravdu umíš člověka překvapit, Lupine."

    Remus se významně zachechtal. "Počkej, až jednou okusíš skutečný homosexuální sex," uculil se uličnicky a políbil Snapea na oddychující rty. 

    "To si ještě počkáš," zabručel Snape ještě napůl omámeně.

***

    Ráno Snape oplatil Remusovi orální sex. Bylo to nezkušené a trochu neobratné, ale Remus byl nadmíru spokojený. 

    "Budu muset teď na pár hodin odejít. Nějak se zkus zabavit sám," oznámil Remus po snídani. 

    

    Zatímco byl Remus pryč, Snape dal do pořádku kuchyň - teprve u toho si uvědomil, že se doteď vůbec nesháněl po své hůlce - a pak celé dopoledne strávil venku. I když to nikdy předtím nedělal, pustil se do práce na Remusově zahrádce. Fyzická práce na čerstvém vzduchu mu překvapivě dělala dobře.

    Kolem poledne se vrátil Remus a přinesl sebou i oběd z vyhlášené hospody na Příčné. Prostřeli si venku na terase a hladově se pustili do jídla. Poklidná atmosféra však neměla dlouhého trvání.  

    "Stavil ses u Munga pro ty výsledky?" 

    Remus se zarazil. "Promiň, zapomněl jsem na to," začervenal se.  

    "To myslíš vážně?" zamračil se Snape. "Nutit mě každý den užívat ty odporné léky, na to nezapomeneš, ale na tak důležitou věc, jako jsou výsledky mé krve, sis nevzpomněl?"  

    "Prostě mi na to nevyšel čas, omlouvám se."

    "Měl jsem dojem, že ti dost záleží na tom, jak na tom jsem," dodal zklamaně Snape.

    Remus neodpověděl, jenom zíral do prázdného talíře.

    "Aha, už to chápu, proč nejsou žádné výsledky," prozřel náhle Snape. "Ono totiž není co zkoumat. Jsem úplně zdravý, nejspíš i ta rána na krku je už dávno zahojená. To jenom ty ve mně vyvoláváš falešný pocit, že nejsem v pořádku a že jsem odkázaný na tebe."

    "Tak to vůbec není, Severusi," bránil se Remus.

    "A kdoví, jak to ve skutečnosti je s tím mým pronásledováním bystrozory. Možná mě vůbec nehledají. Možná Potter už dávno zpřístupnil mé vzpomínky a já jsem v kouzelnickém světě za hrdinu. A tys mi nalhal, že jsem nejhledanější zločinec, jenom abych se bál vystrčit nos z této barabizny a nedozvěděl se pravdu."

    "To už vážně přeháníš!" rozkřikl se Remus, ještě nikdy ho nic tak nerozčililo.

    "O co ti jde, Lupine? Chceš, abych se tady zbaběle ukrýval až do smrti, abys tady nebyl sám a měl stálý zdroj sexu?

    Remus zrudl jako rajče. Prudce se postavil, až převrátil lavici. Vrhl na Snapea ublížený pohled a pak se beze slova přemístil.

    Snape necítil žádné výčitky. Byl přesvědčený o tom, že má pravdu a že ho Lupin zneužil. Chtěl odsud rychle vypadnout. Jenom musí najít svoji hůlku. Vešel do ložnice a prohrabal celou skříň. Vyházel ven všechny věci, ale hůlku nenašel. Pustil se do systematického prohledávání každého koutu, každého kousku nábytku v místnosti. Přesunul se do vedlejší místnosti. Prohledal ji stejně důkladně. Nenašel nic. Nakonec začal prohlížet knihovnu, ale ani tam hůlka nebyla. 

    Rozhlédl se kolem sebe. Už hledal úplně všude. Kam ji před ním mohl Lupin schovat? Přesunul se ke křeslu. Najednou ucítil, jak se mu pod nohama zhoupla prkenná podlaha. Odsunul křeslo, odstranil uvolněné prkno a pod ním objevil úkryt. Sáhl dovnitř a vytáhl krabici od bot. Klekl si a začal se v ní přehrabovat v naději, že tam najde svoji hůlku. 

    Objevil však věci, které patřily do Remusova výhradního soukromého vlastnictví. Registraci vlkodlaka, nějaké výnosy ministerstva ohledně zákazů pro lykantropy, zežloutlé školní hodnocení a několik dalších dokladů. V dřevěné kazetě našel pár drobných mincí a bankovek v mudlovské měně a podstatně větší peněžní obnos v kouzelnických penězích. 

    Našel taky dlužní úpis, podle kterého si Lupin půjčil od Gringottů větší částku peněz. Podle data podpisu byl starý teprve tři týdny, takže byl sepsaný druhý den po tom, co ho Lupin zachránil. Snapeovi se sevřelo srdce. Pochopil, co to znamená. Lupin nikdy neměl moc peněz, vzhledem k tomu, že nemohl sehnat práci kvůli svému vlkodlačímu hendikepu. Sám se nějak dokázal skromně protloukat životem z toho mála, co měl. Jenomže teď se musí starat ještě i o něho, živit ho, a léky a veškerá  zdravotnická péče ho musí stát spoustu peněz. Snape stiskl rty. Nikdy nepřemýšlel nad tím, kde bral Lupin peníze na to, aby se mohl o něj starat. Bral to jako samozřejmost. Teď se cítil jako ten největší mizera.

    Věděl, že by neměl takhle narušovat Remusovo soukromí, ale rozrušeně pokračoval dál. Vzal do ruky další dokumenty. Pečeť nemocnice u sv. Munga. Laboratorní a toxikologické rozbory krve anonymního pacienta, jeden s datem starým čtrnáct dní - Snape si opět spočítal, že to bylo týden po jeho napadení, druhý s datem před pěti dny. Byl z toho v šoku. Takže Lupin ty výsledky už dávno měl a přitom to zapřel, i za cenu toho, že musel od něj čelit těm ohavným nařčením. Proč mu to zatajil? Bylo snad s jeho krví něco špatně? Začetl se do lékařské zprávy, ale kromě zmínky o hadím jedu a černé magii ničemu jinému nerozuměl. 

    Další dokument, taky s čerstvým datem, byla smlouva mezi Remusem Lupinem a nemocnicí u sv. Munga o darování jeho těla a orgánů po smrti k věděckým účelům a souhlas s lykantropickými pokusy za jeho života výměnou za poskytování soukromých odborných konzultací v oboru zdravotnictví.

    Snapeovu pozornost upoutal balíček několika svázaných čísel Denního Věštce. Všechny byly z poslední doby. A všechny měly přes celou titulní stranu jeho vlastní obličej. Hledá se! Nebezpečný zločinec! Nepřítel kouzelnického světa! Vrah a zrádce! Voldemortova pravá ruka! Vysoká odměna za jeho dopadení! četl šokovaný Snape palcové titulky v novinách.  

    Takže ani v tom mu Lupin nelhal. Skutečně po něm slídí celý kouzelnický svět. Lupin si tajně kupoval každé číslo, aby byl v obraze, jak dalece pokračuje zběsilý hon na muže, kterého ukrýval. Pokud se Snape před chvílí cítil jako mizera, tak teď sám sebou přímo opovrhoval. To, co řekl Lupinovi, to, jak mu ublížil, už nedokáže vzít zpět.

    Najednou ho zaujal tlustý titulek v posledním čísle Věštce. Každý, kdo bude pomáhat anebo ukrývat hledaného vraha Severuse Snapea, anebo neposkytne ministerstvu informace o jeho pobytu, bude ztrestán smrtí! Snape přelétl očima celý článek. Srdce mu sevřela ledová ruka. Pokud ho někdo vypátrá až do tohoto domu, Lupinovi nehrozí jenom doživotí v Azkabanu, ale smrt!  

    V panice vyskočil na nohy. Musí odsud okamžitě pryč. Nemůže tady zůstat už ani minutu. Nesmí Lupina v žádném případě ohrozit. Ve spěchu vytáhl ze skříně nějaké Lupinovo oblečení a starý hábit, doufaje, že mu to nebude moc chybět, naškrábal na papír omluvu a vysvětlení a vyběhl ven před dům, aby se přemístil. Nevěděl, kam půjde, netušil, jak dlouho to potrvá, než ho chytnou, ale nesmí dopustit, aby ho našli u Lupina.

   

    ***

    Snape seděl zdrceně na lavičce před Remusovým domem. Zhroutil se mu celý svět. Nedokázal se... přemístit. 

    Nedaleko něj se ozvalo prásknutí přemístění a objevil se Remus. Když zahlédl Snapea, přistoupil k němu, vytáhl z hábitu nějaký papír a loveckým nožem jej prudkou ránou připíchl na stůl přímo před něj. 

    "Abys mi konečně věřil, tak tohle visí v kouzelnickém světě na každém rohu, na každém sloupu, na každém domě." 

    Snape nepřítomně zíral na svoji tvář na letáku. Hledaný! Odměna 10 000 zlatých galeonů za dopadení nejhledanějšího zločince po lordu Voldemortovi!

    Remuse najednou upoutal Snapeův výraz tváře. Vypadal, jako by zasedal k poslednímu jídlu před popravou. 

    "Severusi? Stalo se něco?" zeptal se starostlivě a přisedl si k němu.

    Snape mu nepřítomně pohlédl do očí. "Přišel jsem o své kouzelnické schopnosti..." pronesl chraplavým hlasem. "Je ze mně obyčejný moták." 

    Remus účastněně stiskl rty. "To mi je moc líto." Nedokázal si ani představit, jak se Snape musí cítit. Pohled mu spočinul na svém vlastním hábitu, který měl Snape na sobě. Během okamžiku pochopil, co to znamená. 

    "Ty jsi chtěl odejít?" Jeho tvář zbledla leknutím. "Nedělej to, Severusi. Za tu hádku se ti moc omlouvám. Přece kvůli takové malichernosti neopustíš bezpečí mého domu," prosil ho naléhavě. 

    "Musím odejít, Lupine. Kdyby mě u tebe našli, hrozila by ti smrt."

    "Tady tě nikdy nenajdou. Zabezpečil jsem dům Fideliovým zaklínadlem. U mne jsi v bezpečí, Severusi, za to ti ručím." 

    Snape na něj provinile pohlédl. "Lupine... asi mi to nikdy neodpustíš... je mi to líto..."

    Remus zúžil oči. "Co jsi udělal?" Pak pomalu, jako by mu to najednou docházelo, otočil hlavu k otevřeným dveřím. Zvedl se a nahlédl dovnitř. Už od prahu uviděl, že jeho skrýš je otevřená. 

    "Hledal jsem jenom svoji hůlku," uvedl Snape chabě na svoji obhajobu.

    "Tvoje hůlka zůstala v Chroptící chýši," oznámil mu Remus. Ztěžka dosedl na lavici ke Snapeovi. "Co všechno jsi viděl?" 

    "Všechno," přiznal Snape. 

    Remus si zhluboka povzdechl. "Nedokázal jsem ti to říct. Bál jsem se, že bys kvůli tomu odešel."

    Snape sklopil zrak. "Omlouvám se za to, co jsem ti řekl." Na nic z toho, co našel v krabici, se nezeptal, dokonce ani na výsledky krve. Najednou to vědět nechtěl.

    "Nemáš se za co omlouvat, Severusi. Vím, že to nemáš lehké. Zažil jsi hodně špatné věci a já chápu, že být v mém domě a v mé přítomnosti není zrovna to, o co bys stál," dodal s pochopením.

    "V extrémních situacích člověk občas přehodnotí své názory."

    "Takže... zůstáváš?" 

    Snape přikývl. "Nemám důvod odejít. Tady mám všechno, co potřebuji. Bezpečí, svobodu a dobrého přítele."

    Remus se začervenal. "Nikdy bych nečekal, že mi tohle někdy řekneš, Severusi."

    Na Snapeových rtech se objevil vzácný úsměv. "Ani já ne, Remusi."

***

    

    "Čekal jsem, že to bude horší," zalhal Snape, když si prohlížel v zrcadle ránu po Nagininých zubech. Dvě černé díry do krku jako vchody do jeskyně, kolem nich tmavě fialové prstence zarudlé a zanícené kůže. "Ukaž, já to udělám," chtěl vzít Remusovi z ruky mastičku.

    Remus mu ucukl. "Já to dělám rád," usmál se a začal mu okolí rány jemně mazat.

    "Několikrát jsem viděl, jak Nagini prokousla člověku hrdlo," zavzpomínal Snape trpce na službu u Pána zla. "Nikdo z těch nešťastníků neměl žádnou šanci, všichni zemřeli během několika minut v ukrutných bolestech. Nebyl to hezký pohled." 

    "Tys to ale přežil," připomněl mu Remus.

    "Nebýt tebe, na mé mrtvole by už hodovaly krysy a na celém světě by se nenašel nikdo, kdo by pohřbil alespoň moje kosti."

    "Zase nepřeháněj," zasmál se Remus pobaveně.

    Snape ho zblízka pozoroval. Byli stejně staří, Remus byl jenom o dva měsíce mladší, ale utrpení, kterému každý měsíc musel čelit a kterému vděčil za to, že začal předčasně šedivět, mu přidávalo nejméně deset let navíc. Únavě a vyčerpanosti ve tváři však zdatně konkurovaly jeho živé oči. Navzdory nelehkému osudu se neustále usmívaly, stejně jako jeho rty. 

    Snape opět ucítil nestoudnou touhu políbit ho, jak měl ty jeho rty na dosah, ale tentokrát se udržel, snad i proto, že poslední sex měli spolu teprve před chvílí, hned po probuzení.

   "Kdysi mi jedna vědma předpověděla, že se nedožiji stáří. Že nějaká velká, významná bitva zpečetí můj osud," vybavil si starou vzpomínku. "V této válce jsem měl předurčeno zemřít, ale přelstil jsem svůj osud."

    "A proto jsem věštění budoucnosti nikdy nepovažoval za moc perspektivní obor," ušklíbl se Remus. 

        

    Snape s tím rozhodně nesouhlasil, jedna taková věštba mu kdysi převrátila život naruby. Oblékl si košili, rozpustil dlouhé vlasy, které měl sepnuté nahoru, aby mu Remus mohl obvázat krk a učesal si je.

    "Jak se dnes cítíš, Severusi? Chtěl bych tě vzít do lesa na lov. Pečený divoký králík k obědu by vůbec nebyl k zahození, co myslíš?"

    "Ty máš tady nějaké zbraně k lovu?" optal se Snape udiveně, nikde nic takového neviděl.

    "Žádné nepotřebuji," uculil se Remus pobaveně. 

***

    Po snídani vyrazili na lov. "Musíme jít hlouběji do lesa. Kolem mého domu se z nějakého nepochopitelného důvodu žádná zvěř nevyskytuje," vysvětlil mu Remus se smíchem.

    Snape neprotestoval, cítil se už mnohem líp, takže dlouhou procházku lesem zvládl bez větších problémů, a navíc si uvědomil, že od té doby, co je u Lupina, si les opravdu oblíbil. 

    Po půlhodince Remus najednou zpozorněl a zhluboka nasál okolní vzduch. "Asi kilometr tímto směrem se nachází stádo laní. Ty ale dnes nejsou našim cílem," pousmál se.

    Laně. Snapeovi se podivně sevřelo srdce. Poprvé, co je u Lupina, si vzpomněl na Lily. Cítil výčitky svědomí, že mu vzpomínka na ni bledne. "To je cítíš na takovou dálku?" 

    "Jsou po větru," usmál se Remus, ale pak jeho pozornost něco upoutalo. Dřepl si do trávy a zíral na zem. "Jsou tady čerstvé zaječí stopy. Musí být tady někde blízko." Zavětřil. 

    Snape se sehnul, ale neviděl nic, než neporušená trávová stébla a pár mravenců lezoucích po hlíně.

    "Tamhle v křoví," zašeptal Remus. Snape zíral do těch míst, ale nic tam nebylo vidět. Z houští najednou vyskočil zajíc a pelášil pryč. Lupin se rozeběhl za ním. Zajíc v rychlém běhu kličkoval, ale Remuse to nezmátlo. Chvíli ho pronásledoval a pak se prudce odrazil, skočil a ulovil ho holýma rukama. Na místě ho humánně usmrtil zlomením vazu. 

    Snape fascinovaně sledoval celou tu scénu, až ho z toho příjemně mrazilo. Ještě nikdy takhle neviděl Lupina lovit. Bylo to kruté, ale naprosto úchvatné.  

    Remus se k němu vracel a se širokým úsměvem mu ukazoval úlovek, který držel za dlouhé uši. "Máme štěstí. Místo malého králíčka bude velký zajíc."

    "Občas jde z tebe strach, Lupine," neodpustil si to okomentovat Snape. "Ale byla to pěkná podívaná," dodal s nefalšovaným obdivem.

    "Děkuji," zatvářil se Remus potěšeně. "Ale to se už ve mně probouzí šelma. Pozítří je úplněk," pousmál se trochu křivě. Vytáhl lovecký nůž a vyvrhl a vykrvil zajíce přímo na místě.

    "Rád bych ti něco ukázal, pojď za mnou," vyzval ho a vydali se ještě hlouběji do lesa. Po pár minutách se před nimi uprostřed hustého mlází otevřela prostorná mýtinka. Tichá a přesto plná zvuků, opuštěná a zároveň plná života. Potemnělá a stejně tak zalitá sluncem, s tajuplnými zákoutími a okouzlující pohádkovou atmosférou. Bylo to jako kouzelná brána do jiného světa. Magický les.

    "Tohle je moje tajné místo. Často sem chodím rozjímat, nebo jen tak odpočívat. A taky se přeměňovat."

    Snape se rozhlédl kolem sebe. Nikdy nebyl sentimentální, ale mystická krása tohoto zapomenutého koutku přírody ho okouzlila. Uprostřed místa zurčela průzračná bystřina, kousek dál tvořila kaskádovitý vodopád. "Dokonalé místo na to, když si člověk potřebuje vyčistit hlavu," přikývl souhlasně. 

    Remus k němu přistoupil a objal ho kolem krku. "Dokonalé místo na cokoliv, co je krásné," usmál se, oči mu svítily jako světlušky. "Chtěl bych tě políbit," řekl tiše.

    "Tak to udělej."  

    Jejich rty se spojily v hlubokém polibku. Objímali se a laskali, dlaněmi bloudili pod košilemi po nahé kůži zad. Remus rozepnul Snapeovi knoflíky a rozhrnul mu košili. Rukou klouzal po hladké pokožce jeho prsou a po plochém břiše. Když mu chtěl vklouznout pod pásek kalhot, Snape mu zadržel ruku. 

    

    "Svlékni se. Chci si tě prohlédnout." 

    Remuse to trochu překvapilo, ale měl pochopení pro Snapeovo přání. Ještě nikdy se mu neukázal nahý při denním světle, dokonce ani při sexu, vždycky se schovával za přítmí domu. Nebyl stydlivý, ale chtěl Snapea ušetřit pohledu na své zjizvené tělo. Přesto věděl, že to jednou přijde. Svlékl se. 

    "Není moc lidí, co mě takhle viděli," přiznal.

    Snape si ho zkoumavě prohlížel. Pěkně urostlé tělo hyzdily křižovatky jizev, starých a vybledlých, ale i nedávných. Křičely do světa, jak těžký kříž si Lupin celý život nese na svých bedrech, s jakou temnotou se musí celý život rvát, s jakou bestií v sobě musí neustále bojovat, kolik bolesti a utrpení už za svůj život zkusil. A přesto si nikdy na nic ani slůvkem nepostěžoval. 

    Snape se lehce dotkl bříšky prstů těch jizev. Myslel si, že až je poprvé uvidí, budou ho odpuzovat. On však žádné znechucení necítil. Naopak, znenadání se v něm vzedmula vlna hluboké úcty a uznání k jejich majiteli. Jemně přejížděl po zvrásněné kůži, jako by mu ty jizvy chtěl vymazat z kůže, a téměř ucítil tu bolest, kterou Remusovi kdysi způsobily. 

    "Znám kouzlo, které by tě těch jizev zbavilo."

    Remus zavrtěl hlavou. "Cením si toho, ale chci si je nechat. Připomínají mi, čím jsem." Zvedl k němu pohled. "Tobě vadí?"

    Připomínají mi, čím jsem...

    Na Snapea tato sebetrestající slova silně zapůsobila. Kdesi uvnitř sebe něco pocítil. Jako když najednou procitne ze stoletého spánku. A možná ještě něco hlubšího, s čím se v tuto chvíli odmítal zabývat. 

    "Ne, nevadí." Sklonil se a vtiskl na Remusovu zjizvenou kůži na ramenou několik letmých polibků.

    Remus vycítil tu upřímnost a spadl mu kámen ze srdce. Nechtěl, aby k němu Snape cítil jakýkoliv odpor. Položil dlaně na jeho boky a zbavil ho kalhot. Klesli v objetí do měkkého mechu se rty přitisknutými k sobě. Hladili se a líbali a tiché vzdechy prozrazovaly jejich rostoucí touhu. 

    "Chci to," řekl Snape nečekaně. Teď už si tím byl jistý. Právě ty jizvy, žalující svědkové Lupinova utrpení, způsobily, že začal pohlížet na Lupina zcela novýma očima. A možná i srdcem.

    Remus mu překvapeně pohlédl do očí. Pochopil, o co ho žádá. "Och, Severusi," zašeptal vzrušeně a s novou vášní se zmocnil jeho úst. Ruku pomalu posouval níž do jeho klína. Pohladil vztyčený penis, ale ten tentokrát výjimečně nebyl jeho cílem. Odtáhl mu stehna od sebe, plivl si na prst a opatrně mu jej na krajíček vsunul do otvoru.

    Pro Snapea to bylo něco zcela nového a tak i zareagoval. I když to chtěl, podvědomě se tomu ještě pořád bránil.

    "Uvolni se, Severusi, pak to bude velice příjemné," uklidňoval ho zkušeně Remus.

    Snape ho poslechl a s důvěrou zavřel oči. Remus pokračoval, kroužil prstem uvnitř a hladil mu prostatu. Snape se celý roztřásl a ta nepopsatelná slast ho během okamžiku vystřelila až na vrchol, nahlas vykřikl do lesního ticha.

    "Nespěchej, Severusi," šeptal Remus. "Užívej si naplno tu rozkoš."

    "Copak to jde nespěchat?" vydechl chraptivě Snape. "Málem jsi mě připravil o rozum."  

    Remus se tiše zasmál, spokojen sám se sebou, že poskytl Snapeovi něco, co ještě nikdy nezažil. "To je teprve začátek," uculil se potměšile a klekl si mezi Snapeovy nohy. Přitáhl si jeho zadek do klína a připravoval si ho na proniknutí. Snape ho v napjatém očekávání sledoval přimhouřenýma očima. 

    Když Remus v prstech ucítil, že je už dostatečně uvolněný a připravený, pohlédl mu do očí. "Kdyby ti cokoliv bylo nepříjemné, nebo se ti to nelíbilo, zastav mě."

    Snape přikývl a dál ho pozoroval zpod přivřených víček.

    Remus si naslinil špičku žaludu a opatrně jej začal vsouvat dovnitř. Soustředěně přitom sledoval Snapeovu tvář, jeho reakce a mimiku. Začal se v něm velice pomalu pohybovat, aby mu poskytl čas zvyknout si na nový zážitek. Snažil se, aby se mu to jeho poprvé líbilo. 

    Pokud Snape cítil nějakou bolest, nedal to najevo, nezastavil ho. Remus viděl, jak strach z neznáma v jeho pohledu každým dalším pohybem vyprchává a jeho černé oči se zastírají mlhou slasti. Pobídlo ho to přidat na intenzitě, sám už se sotva ovládal. 

    Fascinovaně pozoroval výraz ve Snapeově tváři. Byla stažená slastnou křečí, bledá pleť zrůžovělá návalem vzrušení, jeho ústa nestoudně sténala rozkoší, která ho nezadržitelně hnala až na samý vrchol. Do přirozených zvuků lesa se vmísil duet jejich hlasitých vzdechů, stupňujících se až do úlevného výkřiku orgasmu. Snape vyvrcholil jenom o pár okamžiků dřív než Remus.  

    Oddechovali vedle sebe v trávě, zpoceni a příjemně unaveni, bušící tep ve spáncích i zrychlený dech se jim pomalu navracel do normálu. 

    "Doufám, že jsem splnil tvá očekávání," začal Remus, když trochu popadl dech.

    "Bylo to... fajn," konstatoval stručně Snape, ale jeho naprosto spokojený výraz prozrazoval mnohem silnější prožitek.

    Remus se nad něj naklonil a vtiskl mu na rty polibek. "Je fascinující pozorovat tě, jak při sexu ztrácíš nad sebou kontrolu. Ty, který se za všech okolností dokonale ovládáš," popíchl ho škádlivě.

    Snape líně otevřel oči a pohlédl do těch šibalských Remusových. "No tak teď konečně znáš moji slabinu. Ne abys toho zneužil, Lupine." Vážnost varování mu zcela zkazilo cuknutí koutků rtů, čímž vyloudil na Remusově tváři úsměv od ucha k uchu.

    "Tak to ti nemohu slíbit," políbil ho Remus na klíční kost. "Hrozně rád bych tě totiž zase někdy zbavil sebeovládání."

    Snape hleděl do korun stromů, skrz které se k nim prodíralo ostré sluneční světlo, a ač to bylo velice nezvyklé, usmíval se. Poprvé v životě požíval té výsady cítit se šťastný.

***

    Remus byl už od rána nezvykle neklidný a zamlklý. Chvíli neposeděl, nervózně pendloval po celém domě. Jeho tvář byla ztrhanější než jindy, z očí se mu vytrácela ta jeho přirozená vlídnost a laskavost. Každou chvíli si mimoděk škrábal kůži, svědila ho a byla napnutá, jako by už chtěla popraskat. Začaly se na něm projevovat první příznaky blížící se večerní přeměny. 

    Snape si četl v křesle knihu, ale nedokázal se na ni soustředit. Pohled mu neustále bloudil k Remusovi. Nikdy se osobně nesetkal s tím, co vlkodlaci prožívají těsně před úplňkem. Nesnášel je a nikdy je nelitoval. A nejvíc nesnášel Lupina, od té dávné příhody v Chroptící chýši. Teď by však dal cokoli za to, kdyby mu mohl nějak pomoct. 

    V poledne se Snape najedl sám, protože Remus neměl chuť k jídlu. Odpoledne spolu probírali nejnovější zprávy z kouzelnického světa, které si přečetli v posledním čísle Denního Věštce. Dozvěděli se mimo jiné, že bystrozoři chytili Dolohova. Jak se blížil večer, byl Remus čím dál nervóznější, jako by mu dělalo problémy ovládat šelmu, která se už drala ven.

    Když se začínalo šeřit, Remus cítil, že přišel jeho čas. Oči měl podlité krví, ale hlas měl pořád svůj, stejně vlídný a laskavý jako jindy.

    "Musím jít," oznámil chmurně, očividně se mu do toho nechtělo. "Zamkni se tady uvnitř a za žádných okolností nechoď v noci ven." Otočil se a vyšel ven do zapadajícího slunce.

    Snape zamkl hlavní dveře na dva západy a posadil se do křesla. Vzal do ruky knihu, ale neotevřel ji. Dokonce si ani nerozsvítil, seděl v šeru a pohled upíral k oknu. Stísněně sledoval, jak se venku rychle vytrácí poslední zbytky denního světla a tma se nezadržitelně ujímá své vlády. Poprvé za těch několik týdnů, co spává s Lupinem v jedné posteli, bude dnes v noci spát sám.

    Remus vyšel z domu a rozeběhl se do lesa. Cítil neovladatelnou potřebu volně běhat. Když doběhl na svoji mýtinku, už se stmívalo. Svlékl si všechno oblečení a schoval jej pod pařez. Nahý se schoulil ke kmeni vysoké borovice a tiše čekal na svoji chvíli. 

    Měsíc na obzoru dorostl do úplňku. Remus pozvedl k němu hlavu. Bělma se mu zbarvila do krvava a šedé duhovky se přetavily do žluta. Nesnesitelná bolest sevřela jeho tělo v kleštích. Všechny kosti v těle začaly měnit svůj tvar a velikost, kůže popraskala a z ran vyrašily dlouhé šedé chlupy. Během několika dlouhých minut se Remus v porodních bolestech přeměnil v divokou šelmu. Přikrčený ve vlčí podobě ještě chvilku kňučel bolestí jako zbitý pes, pak se ve své majestátní velikosti postavil na zadní, zvedl hlavu k žluté kouli na obloze a z tlamy plné dlouhých ostrých zubů vydal táhlé, hrůzu nahánějící zavytí.

    V pokoji se zatím úplně setmělo. Do okna pronikalo magické světlo úplňku. Snape seděl bez hnutí a poslouchal to napjaté ticho. Z dálky k němu konečně dolehlo vytí vlkodlaka. Zavřel oči. Věděl, že Remus bez jeho vlkodlačího lektvaru už teď ztratil veškeré své lidské instinkty a stal se z něj krvelačný predátor.

    Netušil, jak dlouho tam v tichu seděl, ale najednou docela blízko zaslechl zavytí. Ztuhla mu krev v žilách a prudce otevřel oči. Za zavřeným oknem se mihl velký černý stín. Snape seděl tiše, i když vlkodlak začal čenichat u dveří. Musel cítit jeho pach. K uším mu dolehlo temné hrdelní vrčení za dveřmi. Zvíře cítilo kořist, ale nemohlo se dostat k ní. 

    Další hrůzné zavytí se ozvalo sotva pár kroků od něj pod oknem. Snape věděl, že se dnes v noci nevyspí. Pevně zavřel víčka. Přestože se snažil, nedokázal dostat z hlavy ten dávný střet tváří v tvář vlkodlakovi, který teď hladově obcházel dům.   

***

    Když se Remus za svítání vrátil domů, našel Snapea sedět v křesle s knihou v ruce. Klekl si na zem k jeho nohám a ustaraně mu hleděl do tváře.

    "Jsi v pořádku, Severusi?" zeptal se tiše.

    "Proč bych neměl být?" 

    Remus si viditelně oddechl. "Měl jsem strach, jestli jsem se v noci nedostal až k domu."

    "Všude byl klid. Spal jsem celou noc jako zabitý," ujistil ho Snape, doufaje, že si Remus nevšimne jeho tmavých kruhů pod očima. Odložil knihu a pohlédl do Remusových zarudlých očí a utrpením vyčerpané tváře. 

    "Potřebuješ si odpočinout." Vstal a odvedl unaveného Remuse do ložnice a i přes jeho protesty ho uložil do postele. Remus usnul dřív, než ho Snape stačil přikrýt.

    Snape si sedl do křesla v ložnici a zachmuřeně pozoroval spícího Lupina. Stačily pouhé tři týdny, aby se silné osobní antipatie, které celý život k tomuto člověku cítil, postupně vytratily, když se spolu sblížili. Hleděl mu do tváře, teď uvolněné a klidné, přesto v ní viděl nesmazatelné stopy trýznivé bolesti, kterou si před chvílí prošel. Jak rád by mu uvařil vlkodlačí lektvar, aby mu pomohl alespoň trochu zmírnit to utrpení. Jenomže on už žádný kouzelnický lektvar nikdy nepřipraví. 

    Zvedl se a přistoupil k posteli. Opatrně, aby ho nevzbudil, mu odhrnul potem slepené vlasy z očí a přikryl ho peřinou až ke krku, aby byl v teple. Zatemnil okno a po špičkách opustil pokoj. 

***

    

    Remus prospal celý den a celou noc. Když se další den ráno konečně probudil, jeho oči spočinuly na Snapeovi, spícím v nepohodlné poloze ve starém křesle. 

    "Severusi?" opáčil potichu. Snape otevřel oči a rozespale se rozkoukával. 

    "Proč nespíš v naší posteli?" zeptal se Remus se staženým hrdlem. Posunul se víc ke kraji a poklepal dlaní na polštář.

    Snape se protáhl, zívl a pak přijal pozvání do vyhřáté postele. "Nechtěl jsem tě probudit." 

    Remus ho pevně objal kolem pasu. "Vystrašil jsi mě. Lekl jsem se, že už nechceš se mnou spát."  

    "Jak ti je?" 

    "Není to zrovna nejlepší den mého života, ale nejhorší mám za sebou," uklidnil ho Remus. "Zase na měsíc."

    "Před příštím úplňkem ti připravím vlkodlačí lektvar. Tedy... ty si jej budeš muset připravit. Budu na to alespoň dohlížet."

    Remus se vděčně usmál. "Děkuji, Severusi." Přitiskl se k němu a citlivým čichem nasál jeho vůni. "Teď bych ale měl chuť na takový lehčí sex," zablýskalo se mu v očích šibalsky. 

    Snape pozvedl obočí. "Co si mám pod tím lehčí sex představit?"

    "Hned ti to předvedu," zavrčel Remus a dravě ho políbil.

    Půl hodiny poté oba lapali po dechu, těla se jim leskla potem a do výšin vyhnaný tep jim bušil ve spáncích.

    "Tomuhle říkáš lehčí sex, Lupine?" zachroptěl Snape zadýchaně. 

    "Trochu se mi to vymklo z rukou," uchechtl se Remus nevinně. "To jsou ještě asi dozvuky toho zvířete, kterým jsem včera byl."

    "Animální to rozhodně bylo," utrousil Snape s výrazem naprostého uspokojení.

   

    ***

    "Nelepší se to," konstatoval Snape, když si prohlížel zanícené kousance po hadích zubech na krku. 

    "Měl by se ti na to podívat nějaký doktor," pronesl zachmuřeně Remus. "Jenomže kdokoli tě uvidí, okamžitě tě práskne bystrozorům. Odměna za tvoji hlavu je příliš motivující." 

    "To je," přikývl Snape. Opatrně si nanesl na rány mast a přelepil sterilní náplastí. "Mohl bys být bohatý muž, kdybys mě práskl ministerstvu." 

    Remus se dobrosrdečně zasmál. "Ale já přece jsem bohatý muž. Mám to, po čem jsem toužil a jsem šťastný. K tomu žádné peníze nepotřebuji." Připravil si obvaz a začal Snapeovi obvazovat krk. 

    "A po čem jsi toužil?" 

    "Nebuď tak zvědavý, Severusi. Rád bych si nechal nějaká tajemství pro sebe," pokáral ho Remus pobaveně a změnil téma. "Zkusím se domluvit u Munga na změně léčby a na jiných lécích."

    "To bude hodně drahé, s tím nemohu souhlasit," protestoval Snape.

    "O to se, prosím, nestarej," odbyl ho Remus. Dovázal obvaz a spustil mu vlasy na ramena. "Trochu ti zkrátím vlasy, máš je už přerostlé," zavedl řeč jinam. Postavil před Snapea zrcadlo a vzal do rukou nůžky. 

    Snape se ještě nezeptal Remuse na věci, které našel v jeho úkrytu, snažil se respektovat jeho soukromí. Teď ale nemohl jinak.

    "Ty peníze u Gringottů sis půjčil na moji léčbu, že ano?"

    Remus chvíli mlčel a věnoval se stříhání. Prameny uhlově černých vlasů se elegantně snášely k zemi. "Ano, ale je to jenom moje věc."

    "Jak to chceš splatit? Je to spousta peněz."

    Remus si zhluboka povzdechl. "Severusi, proč musíš vždycky strkat do všeho nos?" Pohleděl do jeho očí v zrcadle. "Brzy dostanu Merlinův Řád, takže i pěknou finanční sumičku. A nemocnice u Munga mi platí dost peněz za... řekněme výzkum lykantropie." 

    Snape nebyl hloupý, aby si nedokázal spočítat, že tolik peněz Remus nemůže dát nikdy dohromady. "Výzkum lykantropie? Dělají na tobě pokusy!" vyjel vztekle. Samotného ho to překvapilo, že mu najednou záleží na tom, co s Lupinem dělají. 

    "Není to tak hrozné," pousmál se Remus. 

    Snape nedokázal přestat. "Zneužívají tě, Remusi! Udělali si z tebe laboratorní krysu a po smrti tě ještě vykuchají jako mumii! Musíš s tím skončit!"

    "To neudělám." Remus, který byl prototypem naprosto klidného člověka, se tentokrát neudržel. "Právě kvůli těm našim - uznávám, že trochu kontroverzním - dohodám se mě nikdo neptá, pro koho potřebuji ty léky a kdo je ten anonymní pacient."

    "Já ti ty peníze dám. Mám v Gringottově bance našetřené jmění. Řeknu ti heslo k mému trezoru."

    Remusovy oči posmutněly. "Vážím si tvého gesta, Severusi. Ale jako hledanému zločinci ti ministerstvo tvůj účet u Gringottů zmrazilo. Nikdo se k němu nedostane, ani ty. Je mi to moc líto."

    Snapea ta informace zaskočila. Spolehlivě počítal s tím, že si svoji léčbu, jídlo, oblečení a vše, co bude potřebovat, zaplatí sám, aby tím nezatěžoval Lupina. 

    "Jak ti mám tedy pomoct, abys nebyl na všechno sám?" 

    "Já nic od tebe nechci, Severusi. Mám dost peněz, abych se o tebe postaral," uklidnil ho Remus. "Ministerstvo už mi navíc naznačilo, že od nového školního roku bych mohl opět nastoupit do Bradavic, takže budu mít stálý příjem." 

    "Tak to gratuluji," odpověděl Snape a znělo to výjimečně upřímně. 

    Remus mu odpověděl úsměvem. "Tak hotovo. Už vypadáš zase jako ten obávaný profesor lektvarů, před kterým se třásli všichni studenti," zasmál se pobaveně a kouzlem odstranil prameny havraních vlasů ze země.

    Snape se nezasmál. Obávaným profesorem lektvarů už nikdy nebude. 

    "Nejvíc mi pomůžeš," požádal ho Remus, "když mi budeš důvěřovat a bez protestů užívat medikamenty, které ti předepsali u Munga."

    "Co se vlastně píše v těch lékařských zprávách ohledně rozboru mé krve? Doteď jsem se ještě nedozvěděl, co mi vůbec je." 

    Remus se zhluboka nadechl. "Nechtěl jsem ti to říkat, ale zatím to nevypadá moc dobře. Výsledky krve pořád ukazují na zbytkový hadí jed ve tvém těle. Proto se nejspíš i ta rána tak špatně hojí. Na dálku se to nedá léčit spolehlivě. Potřebovali bychom, aby se na tebe osobně podíval doktor nebo léčitel."

    "Takže je to beznadějné," pokrčil bezradně rameny Snape.

    "No, já bych možná jeden nápad měl," zatvářil se Remus záhadně. Když si získal Snapeovu plnou pozornost, pokračoval. "Napadlo mě, že bych sem dopravil nějakého dobrého doktora od Munga pod záminkou ošetření akutního případu. Je docela možné, že až tě uvidí, odmítne tě vyšetřit a bude tě chtít udat. V tom případě ho budeme muset pod pohrůžkou kleteb přinutit, aby tě podrobně prohlédl, určil diagnózu a navrhl správnou léčbu. Pak mu vymažu paměť."

    Snape zvedl překvapeně obočí, tohle by od mírumilovného Lupina nikdy nečekal. "Akorát jsi zapomněl na jednu důležitou věc, že já kouzlit neumím."

    "On to ale neví," uculil se Remus šibalsky. 

    Snape přimhouřil oči. "Co když přesto odmítne?"

    "Hluboce spoléhám na jeho lékařský etický kodex. Ale pokud by přesto odmítal, pak bych - ovšem velice nerad - musel použít kletbu Imperio," pokrčil Remus rameny.

    Snape se málem rozkašlal ohromením. "Tohle jsi skutečně vymyslel ty, pacifista, který zásadně všechno řeší mírovou cestou?"

    "V kritických situacích ta temnota ve mně občas vyplouvá na povrch," poznamenal Remus temně. "Už v tom stejně vězím až po krk, takže další porušení zákonů už mě nezabije." 

    Snape jenom zíral. "Kdo jsi, a co jsi udělal s Lupinem?"

    Remus se z plných plic rozesmál. "Zamlada jsem neměl dost odvahy postavit se za tebe, tak aspoň na stará kolena mohu pro tebe něco záslužného udělat," zazubil se.

    Chvíli si hleděli do očí. Pak Snape přistoupil k Remusovi a objal ho. Už se objímali alespoň stokrát, ale pokaždé pouze v rámci nastavených benefitů při sexu. Tentokrát jeho objetí nemělo erotický podtext, bylo upřímné a emotivní a vyvěralo z hlubin jeho srdce.

    Remuse to zaskočilo. Pochopil hluboký význam okamžiku. Snape nikdy neuměl projevit vděčnost a proto byla tato chvíle tak mimořádná.  

    Snape náhle udělal krok dozadu, jako by si uvědomil, že je to pro něj nedůstojné. "Tak fajn. Doufám, že vybereš rozumného doktora, nerad bych, abychom ho museli nakonec zabít," zvedl významně obočí.

    Remus se uculil. "Znám jednoho výborného léčitele. Dluží mi službičku, no spíš službu, zachránil jsem jeho synovi život. Doufám, že na to nezapomněl." Sáhl po odběrových zkumavkách. "Budu opět potřebovat tvoji krev, a pro jistotu i moč, aby měl k dispozici kompletní biologický materiál k vyšetření." 

    "To mi budeš oba vzorky odebírat osobně?" poznamenal Snape provokativně.

    Remus vycenil zuby v širokém úsměvu. "Samozřejmě."

    "Tak aspoň že nepožaduješ moje sperma."

    "Ještě že jsi mi to připomněl. To bych ti taky moc rád odebral," zazubil se Remus.

***

    Snape nervózně čekal v ložnici opřený o postel, pod polštářem schovával cizí kouzelnickou hůlku, která mu stejně nebyla nic platná, a poslouchal tlumený rozhovor ve vedlejší místnosti. Dveře se po chvíli otevřely a dovnitř vstoupil Remus a hned za ním neznámý kouzelník v dlouhém plášti. Když zahlédl Snapea, zůstal stát jako přimrazen, ve tváři měl vyděšený výraz, jako by hleděl do tváře smrti.

    "Remusi... to je... Severus Snape?" vykoktal.

    "Ano. Ale nemusíš mít strach, Roberte, ručím vlastní hlavou za to, že je nevinný a že nic z toho, co píšou v Denním Věštci, není pravda."

    "Takže tohle je ten tvůj anonymní přítel," pochopil lékař. Nespustil zrak z obávaného Smrtijeda, ale ať už ho k tomu vedla lékařská přísaha nebo přátelství s Remusem, choval se profesionálně. Přistoupil ostražitě ke Snapeovi, otevřel svůj lékařský kufřík, navlékl si chirurgické rukavice a pustil se do vyšetření. Pozorně prozkoumal ránu na krku a mračil se u toho. Pak ho požádal, aby se svlékl a důkladně ho vyšetřil. Chtěl po něm několik neobvyklých úkonů, aby se postavil na špičky, aby prsty na nohou sebral ze země drobnou věc, kterou tam položil, prohlédl a prohmatal jeho chodidla i dlaně. Nakonec ho vyzval, aby se oblékl. 

    Všichni tři se posadili v kuchyni za stůl a Remus se Severusem s napětím očekávali léčitelův verdikt. Lékař vzal do ruky laboratorní výsledky a tvářil se u toho zachmuřeně. 

    "Remusi, mohl bys mi říct, jak k tomu zranění došlo? A tentokrát popravdě, prosím, poznal jsem, že to není obyčejné zmijí kousnutí, jak jsi mi tvrdil."  

    Remus mu popsal celou pravdu, kterou mu předtím z pochopitelných důvodů říct nemohl.

    Lékař se zatvářil ustaraně. "Tak Voldemortův had... to není dobré." Remus se Severusem se na sebe znepokojeně podívali.

    "Bohužel nemám pro vás dobré zprávy," pokračoval léčitel. "Výsledky krve ukazují na nějakou otravu v těle. Podle laboratorních rozborů jde o neznámý druh jedu, svým složením připomínající šípový jed. Porovnal jsem dnešní výsledky s těmi předchozími a zjistil jsem, že i přes intenzivní léčbu známými protijedy nedošlo k žádnému zlepšení. Voldemort tento jed s velkou pravděpodobností vyrobil uměle pomocí černé magie, na kterou je celá lékařská věda krátká."

    I přes špatné zprávy Snape držel hlavu hrdě vztyčenou. Jako by ani nebyl moc překvapen. Nejspíš moc dobře věděl, jakých hrůz byl Voldemort schopen. 

    "Jaké mám šance?" 

    Lékař sebou trhl, jak se vylekal jeho skřípavého hlasu. "To vám bohužel neřeknu. Ale pokud je tento jed skutečně příbuzný šípovému, má paralyzující účinky a způsobuje postupné ochrnutí kosterní svalové tkáně. Konečná smrt nastává zástavou dechu za plného vědomí."

    Světlo z venku jakoby se zastavilo na prahu a odmítalo vejít dál. Remus seděl na židli jako přimrzlý, neschopný slova. Zato Snape se tvářil poměrně statečně. "Kolik mám času?" Mluvil nevzrušeným hlasem, jako by se bavili o počasí.

    "Jak je to dlouho od kousnutí?"

    "Dnes je to přesně měsíc."

    Léčitel se ještě jednou ponořil do laboratorních výsledků. Porovnával první s datem před měsícem s těmi novějšími. "Podle křivky postupu otravy to odhaduji na pár týdnů. S nasazením správných léků možná pár měsíců."

    "Jak se to projevuje?" ozval se konečně Remus přiškrceným hlasem.

    "První symptomy ochabování svalstva se začnou projevovat na nejvzdálenějších částech těla, na rukou a na nohou. Při vyšetření jsem zjistil, že pan Snape má studené nohy, což může být úplně první příznak. Po končetinách přijde postupně na řadu ostatní svalstvo, jako poslední vypoví dýchací svaly, což způsobí udušení." 

    Remus se ze všech sil snažil ovládnout se. "Je nějaká naděje, že se z toho vhodnými léky dostane?" 

    "Kdyby se jednalo pouze o otravu hadím jedem, byla by velká šance to přežít. Známe spoustu protijedů na různé otravy. S černou magií, která udržuje ten jed pořád aktivní, dokud nenastane smrt, si bohužel poradit nedokážeme. Je mi to líto."

    Nastalo tísnivé ticho. Nikdo už neměl otázky. Každá nová odpověď by akorát přinesla další špatné zprávy.

    "Předepíšu vám nové léky, abychom alespoň trochu zpomalili postup otravy." Vzal do ruky brk a začal psát recept. "Taky kostivalovou mast na zklidnění otoku po kousnutí. Převazovat každý den. Něco proti bolesti, ty ranky se už nikdy nezahojí, jsou živeny černou magií. A zkuste ještě lektvar s obsahem slizu pukléřky islandské na ty poškozené hlasivky. Možná to trochu pomůže." Podepsal se a položil seznam léků na stůl.  

    Děkuji za všechno, Roberte." Remus se postavil. "Omlouvám se, ale teď ti budu muset vymazat paměť." Sevřel v ruce hůlku a kývl na Snapea. 

    Léčitel si taky stoupl a otočil se ke Snapeovi. "Nevím, jestli je pravda, co o vás píší v novinách, pane Snape. Jedno ale vím jistě, že Remus by nikdy nepomáhal zločinci. Mrzí mě, že vám nemohu pomoct." Natáhl k němu ruku. 

    Snape ruku přijal a stiskl. "Děkuji, doktore." Rozloučil se a odebral se do ložnice, aby Remus mohl provést vymazání paměti. 

    Léčitel pohlédl k Remusovi. "Chápu, proč to chceš udělat, Remusi, ale nedělej to. Přísahám, že to nenahlásím ministerstvu. Pokud mi vymažeš paměť, už ho nebudu moct dál léčit, protože si nic nebudu pamatovat."  

    Remus zavrtěl hlavou a namířil na něj hůlku. "Nemohu to riskovat, Roberte."

    "Tomu muži zbývá pár týdnů života. Nechci, aby je strávil v Azkabanu. Ať už má na svědomí cokoliv, zaslouží si zbytek svého života dožít v klidu u tebe a pod mým dohledem. Věř mi, Remusi. Nedělej to, prosím."

    Remus na krátký okamžik zaváhal. Zvažoval, co bude pro Severuse nejlepší. Pak ale opět zvedl hůlku a namířil ji na léčitele. "Promiň, Roberte, nemohu věřit vůbec nikomu. Obliviate!"

***

    Když se Remus vrátil do ložnice, našel Snapea sedět na posteli a obvazovat si krk. Překvapilo ho, jak je klidný a vyrovnaný, navzdory tomu, co se právě dozvěděli. 

    "Ukaž, já to udělám," nabídl se a opatrně mu dovázal krk. Celou dobu mlčel, nevěděl, co by řekl. 

    "Neopovaž se mě litovat, Lupine. Ani teď, ani na konci," varoval ho Snape chraplavým hlasem, skřípal jako hejno krákavých vran. 

    "To rozhodně nemám v úmyslu," sdělil mu Remus a uklidil zdravotnické pomůcky. Rozhodl se vůbec nezačínat jako první o jeho diagnóze. "Dáme si čaj? Venku je krásně."

    "Chci být sám."

    Remus tiše opustil pokoj. Aby nemusel myslet na ty špatné zprávy, které jim sdělil doktor, svlékl se do půl těla a věnoval se práci na zahrádce. Tady své křižovatkami jizev znetvořené tělo nemusel před nikým skrývat. 

    Pozdě odpoledne vyšel na terasu Snape. Nesl džbán s vodou, vychlazenou ve sklepě, a nějaké občerstvení. Remus to s radostí uvítal, posadil se na lavici a s chutí se pustil do jídla. Klábosili spolu o všem možném.

    "Nechceš se svléknout, Severusi? Musí ti být horko," zmínil se Remus, sám už si svlékl i kalhoty a zůstal jenom ve spodním prádle. 

    "Spálil bych se," odmítl Snape.

    "Co kdybychom se šli vykoupat do potoka?" navrhl Remus nadšeně, snažil se Snapea trochu rozptýlit. Nepodařilo se mu to.

    "Měl jsi mě v té Chroptící chýši nechat umřít," zamumlal Snape. 

    "To jsem tedy nemohl!" ohradil se Remus dotčeně.

    "Ta vědma měla nakonec pravdu, že válka mi bude osudná. Smrt si mě vybrala už v té chýši a tys jí to překazil. Jenomže osud měnit nelze. Osud je nezvratný a smrt si mě nakonec stejně najde," poznamenal Snape temně.

    "Můžeš se ale na to, co ti osud předurčil, připravit. Máš ještě spoustu času užít si života."

    "Nechci se připravovat na smrt. Odmítám brát léky, které mě stejně nezachrání. Nechci, aby ses o mne staral a platil mi nákladnou léčbu. Zemřu tak jako tak. Takhle ten konec přijde alespoň dřív."

    Remus se upřímně vyděsil. "Severusi, prosím tě, nevzdávej to. Jsi velký bojovník, viděl jsem to." 

    Snape hleděl upřeně do dálky, snad až do nejvzdálenějšího kouta lesa. Černé oči měl zastřené bolestí, ale ne fyzickou. Vyrovnával se s tím, že mu na tomto světě už moc času nezbývá. 

    "Už jsem se rozhodl," promluvil nakonec. "Nechci ti být přítěží." Zvedl se a vešel do domu.

    "Severusi!" zavolal na něj Remus zoufale. Odpovědělo mu hlasité prásknutí dveří.

***

        Večer se Remus vykoupal, oblékl si pyžamo a vešel do ztemnělého pokoje. Snape byl od té jejich odpolední hádky zalezlý v ložnici, takže Remus netušil, co od něj může očekávat. Snape ležel v posteli, tváří ke zdi. Remus si k němu vlezl pod peřinu a přitiskl se k jeho zádům. Snape nereagoval, ale ani neprotestoval. Možná už spal. Remus ho objal kolem pasu a vtiskl mu něžný polibek na rameno. 

    "Ještě nechci, abys mi odešel," pošeptal mu do vlasů, zabořil nos do jeho teplé kůže a zavřel oči.

    Chvilku se nic nedělo. Pak se Snape pomalu otočil tváří k Remusovi a položil mu ruku kolem boků. Oči, černější než tma, která je obklopovala, se mu leskly, jak se v nich odrážela hvězdná obloha za oknem. Mlčel, nic neříkal, jenom se na něj v té tmě dlouze díval.

    Poprvé za celou dobu, co jsou spolu, spali v objetí.  

***

    Remus měl posledních pár dní velice napilno. Podle Snapeova podrobného seznamu sháněl a nakupoval ingredience do vlkodlačího lektvaru, většina z toho byla velice vzácná, drahá a těžko sehnatelná. Kromě toho si musel pořídit spoustu laboratorních pomůcek, přesné váhy a zlatý kotlík. V rohu kuchyně si Snape udělal malou laboratoř. Za dva týdny bude další úplněk a tak byl nejvyšší čas začít připravovat lektvar.

    "Naučím tě vařit vlkodlačí lektvar, aby sis jej mohl připravovat sám, až tady nebudu."

    Snape stál nad pracovním stolem, vše měl pečlivě srovnané po ruce. Nepotřeboval žádnou odbornou knihu o přípravě lektvarů. Vlkodlačí lektvar připravoval už tolikrát, že jej uměl nazpaměť. Do varného stojanu nasypal ohnivý prach a ručně zapálil. Na něj položil zlatý kotlík a začal zahřívat. Tohle všechno mohl udělat sám, i když neměl magickou moc. Až bude potřeba kouzlit, bude to za něj muset převzít Remus. 

    "Příprava je velice složitá. Pamatuj, musíš pečlivě dodržovat dávku každé ingredience, jinak bude ten lektvar úplně k ničemu," poučoval ho. 

    Remus si zapisoval podrobný recept a každičký úkon, který Snape předvedl. Snape vážil, měřil, v určitém sledu a čase přidával jednu ingredienci po druhé a Remus ho bedlivě sledoval. Pak přišlo na kouzlení hůlkou a práce se ujal Remus. Pozorně plnil Snapeovy příkazy a Snape zase přísně kontroloval jeho práci.

    Po několika hodinách práce jim na stole zbyl už jenom oměj šalamounek. "Tohle budu muset udělat já. Vlčí mor je, jak dobře víš, pro vlkodlaky smrtelně nebezpečný, takže nechci riskovat, že se ti při manipulaci s ním něco stane." 

    Rozřízl plod oměje a vyndal z něj pár semínek. "Přesný počet semen je nesmírně důležitý. O jedno víc tě může zabít," upozornil ho důrazně. Rozdrtil je v hmoždíři a nasypal je do bublajícího lektvaru. "Teď už bude potřeba jenom kouzlit, je to na tobě." Vysvětlil mu, co má dělat a když se po další hodině z kotlíku začal linout namodralý kouř, Snape stáhl plamen pod kotlíkem. 

    "Už je to skoro hotové, teď to už necháme jenom dvanáct hodin probublávat těsně pod bodem varu a každou hodinu to musíš zamíchat kouzelnickou hůlkou pětkrát ve směru hodinových ručiček a sedmkrát proti směru." Nastavil čas a konečně si mohli dát pauzu. 

    "Vůbec jsem netušil, kolik práce a úsilí stojí ten vlkodlačí lektvar vyrobit," zakroutil Remus nevěřícně hlavou. "Vážil bych si toho mnohem víc, když jsi mi ho kdysi pravidelně připravoval."

    Snape si protáhl páteř, jak byl celé odpoledne skloněný nad kotlíkem. "Tenkrát bych tvůj vděk rozhodně neocenil. Dělal jsem to na Brumbálův příkaz."

    "A teď?" uculil se Remus.

    Snape se na něj podíval zpoza černých pramenů spadlých do očí. "Teď jsem rád, že ti můžu alespoň takhle oplatit vše, co pro mne děláš." 

    "Nedělám to proto, abys mi byl něčím zavázán," pousmál se Remus. 

    "A proč tedy?" 

    "Co kdybychom si dali večeři na terase? Už mám neuvěřitelný hlad," změnil Remus téma. 

***

    

    Povečeřeli spolu venku. Od té doby, co jim před více než týdnem léčitel oznámil tu hrůznou zprávu, se o Snapeově nemoci už víc nebavili. Snape nakonec přistoupil na změnu léčby a Remus mu byl za to nesmírně vděčný.

    "Padá hvězda," ukázal Remus na temnou oblohu. Byl nov, takže hvězda byla jasně vidět. "Rychle si něco přej, Severusi." Zavřel oči a v mysli vyslovil své vlastní přání.

    "To by musel být celý meteorický roj, aby se mi splnila všechna přání, která ještě mám," uchechtl se Snape.

    "To jich máš tolik?" podivil se Remus. "A co například? Třeba bych ti nějaké mohl splnit." 

    "No, jedno bys možná i mohl," přimhouřil Snape potměšile oči a Remus okamžitě zpozorněl. "Chtěl bych někdy pro změnu ošukat já tebe," blýsklo mu v očích něco temného z bývalého Smrtijeda.

    Remus pozvedl pobaveně obočí. "Vážně? Myslel jsem, že ti to takhle vyhovuje," uculil se. "No, jsem sice alfa, ale pokud je to tvoje výslovné přání, tak ti jej rád splním," mrkl na něj výmluvně.

    "Beru tě za slovo."

    "Co tam máš dál?"

 

    Snape se na chvíli trochu zasnil. "Chtěl bych se ještě podívat do Bradavic. Prožil jsem tam většinu svého života, a i když to tak možná nevypadá, byl jsem tam rád a považuji je za svůj domov," zavzpomínal nostalgicky. "Ale vím, že tohle přání se mi už nesplní. Nemohu riskovat, že mě chytí."

    Remus nevěděl, co na to říct. Netušil, že Snapeovi Bradavice tak přirostly k srdci, myslel, že na ně nemá moc dobré vzpomínky, minimálně na školní léta ne. Ale pak si uvědomil, že Snape kromě krátkého období, kdy se po absolvování školy přidal k Voldemortovi, od svých jedenácti let až donedávna byl s Bradavicemi pevně svázán.

    "Hrad je teď po bitvě dost poškozený, probíhají tam stavební práce, aby se mohl znovu otevřít v novém školním roce," oznámil mu Remus novinu.

    Snape neměl o tomhle ani zdání. Když odcházel z bojiště za Pánem zla, boje se odehrávaly venku na pozemcích.

    "Neřekl jsem ti jednu věc," řekl tiše Snape.

    Remus zvedl k němu oči. Byla už příliš velká tma, tak mu neviděl pořádně do tváře. S obavou čekal, co mu chce říct.

    "Ten jed od Nagini je nejspíš kurare."

    Remus přestal dýchat. "Jak to víš?"

    "Pracoval jsem s tímto jedem ve službách Pána zla. Připravoval jsem z něj smrtící lektvary."

    "Jsi si tím jistý?" 

    "Ano. Když ten doktor zmínil šípový jed, došly mi souvislosti. Nikdy by mě nenapadlo, že by Pán zla mohl použít tento jed do jedových žláz Nagini."

    "Když jsi s tím jedem dělal, tak bys měl znát i protijed," podotkl Remus s nadějí v hlase.

    "I kdybych vyrobil protijed, neúčinkoval by. Tvůj přítel léčitel se nemýlil. Naginin jed je prolezlý Voldemortovou magií a na ni neexistuje žádné protikouzlo. Brumbálova zčernalá ruka byla napadená podobnou ochrannou magií."

    Remuse to zaujalo. "Chceš tím říct, že Brumbál by na to dřív nebo později stejně zemřel?"  

    Snape se snažil vybavit si konkrétní vzpomínky. O některé přišel, ale pořád si pamatoval dost. "Myslím, že ano."

    Remus se hluboce zamyslel.

    "Dělal jsem tajně na jednom soukromém výzkumu," pokračoval v přiznání Snape. "Nikdo to nevěděl, ani Voldemort. Dal mi zcela volnou ruku a neomezené možnosti při mých pokusech. Při práci s kurare mě napadlo, že bych mohl zkusit využít jeho paralyzující účinky při přípravě vlkodlačího lektvaru." Byl vděčný za tu tmu, teď by se Remusovi nerad díval do očí. "Pracoval jsem na tom tři roky, než se mi po desítkách pokusů na vlkodlacích povedlo vytvořit nový, účinnější recept." Cítil, jak ho Remus probodává pohledem.  

    "Ti pokusní vlkodlaci... přežili to?" ozval se z tmy Remusův hlas.

    "Ne všichni," připustil Snape. "Ale byli to vesměs Voldemortovi stoupenci, kteří páchali za úplňků neskutečné zlo, takže mi poskytli alespoň užitečnou službu, když položili život na oltář vědy."

    Zdálo se, že to Remuse nijak nerozrušilo. "V čem se ten lektvar liší od toho původního?" zajímal se.

    "Když se vypije chvíli před přeměnou, nová přísada paralyzuje na jednu hodinu celé tělo. Nervy jsou ochromené a nevysílají do mozku bolestivé podněty. Přeměna je bezbolestná, je to skoro jako zpomalená přeměna ve zvěromága."

    Remus nedokázal skrýt vzrušení. "To je převratný objev, Severusi! Pokud to bude fungovat, každý vlkodlak tě bude velebit!"  

    "Neraduj se předčasně," zchladil jeho nadšení Snape. "Zatím jsem ještě nepřišel na to, jak aplikovat vlkodlakovi po večerní přeměně protijed a jak mu bezpečně podat lektvar před ranní přeměnou."

    "To už jsou detaily. V tomhle bych ti mohl posloužit jako zkoumaný objekt," nabídl se ochotně Remus. 

    "Snad nečekáš, že budu ten lektvar testovat na tobě," zpražil ho Snape. "Měl by sis spíš hlídat kotlík, je čas zamíchat substanci."

    Remus vyrazil dovnitř kouzlit nad kotlíkem. Když se opět vrátil, nechal za sebou otevřené dveře, světlo z domu matně ozařovalo terasu. S potměšilým úsměvem ve tváři položil na stůl malý kelímek. "Dnes budeme muset být celou noc vzhůru, tak mě napadlo, že bychom si měli najít nějakou zábavu, abychom neusnuli." V jeho hlase zněla výzva. 

    Snape ten kelímek moc dobře znal. "To se chceš vážně takhle bavit až do rána?" pozvedl obočí a stín, ve kterém stál, zdárně skrýval jeho pobavený úsměv. 

    "Dnes je nov, přesná polovina měsíčního cyklu, a to bývají vlkodlaci nejklidnější a nejpřítulnější. Tak bys to měl využít," uchechtl se Remus provokativně. Přikročil ke Snapeovi, objal dlaněmi jeho čelist a vášnivě se zmocnil jeho rtů. Snape se bez váhání přidal a se stejnou vášní mu polibky oplácel. Objímali se a laskali s narůstající touhou, kterou v jednu chvíli přestali ovládat. Strhli si vzájemně ze sebe košile a zalykající se vzrušením si oba netrpělivě začali rozepínat kalhoty a spustili si je až ke kolenům. 

    Snape otočil Remuse zády k sobě a ohnul ho přes dřevěný stůl. Zalovil prstem v kelímku, nabral trochu lubrikačního gelu a nanesl si jej na špičku žaludu. Pak nedočkavě, přesto opatrně, začal do něj zasouvat svůj ztopořený penis. Zavřel oči a začal plynule pohybovat boky. Ten opojný pocit, který se následně dostavil, ještě nikdy v životě nezažil. 

    Remus mu v pohybech zdatně kontroval, přidržoval se okrajů stolu a jejich roztoužené vzdechy dozajista vyplašily všechnu zvěř široko daleko, jenom kdesi v dálce houkala sova. Snape přitiskl svoji zpocenou hruď na Remusova nahá záda a zasypával kousavými polibky jeho zjizvenou šíji. Pak mu sevřel boky a začal do něj prudce přirážet. Sténání, deroucí se mu z ochraptělého hrdla, se hlasitě rozléhalo ztichlým lesem.  

    V příští chvíli je oba strhl silný vír orgasmu, do nočního ticha se rozléhaly jejich výkřiky nejvyššího stádia rozkoše. Snape se znaveně svalil na Remuse a těžce mu oddechoval na krk. Remus ležel uvězněn pod ním, ale vůbec mu to nevadilo. Po chvilce se konečně zvedli a natáhli si kalhoty. 

    "Nejsem sice gay, ale konečně přicházím na to, co mi celý život chybělo," zamumlal Snape spokojeně.

    Remus se uchechtl. "To jsem opravdu rád. Nezapomínej ale, že já jsem tady alfa," zavrčel rádoby výhružně. 

    Snape se však nechtěl vzdát. "Před každým sexem si střihneme, abychom se nehádali," navrhl vážně, ale úzké rty se mu zavlnily v imitaci úsměvu. 

    "To bude spravedlivé," přikývl Remus s potutelným úsměvem.

***

    Horké červnové počasí vyhnalo Lupina se Snapem ven z domu. Snape ani v tom vedru většinou ze sebe nesundával oblečení, chránil si svoji citlivou pleť, zato Remus chodil celý den jenom v plavkách a vystavoval na obdiv své opálené urostlé tělo. Pak Remuse napadlo vykoupat se v potoce za domem a tomu neodolal ani Snape. Dováděli nazí ve vodě a vůbec jim nevadilo, že voda přitékající z hor je studená jako ledovec. Snapeova bílá pokožka zářila na slunci jako alabastr a silně kontrastovala s Remusovou dohněda opálenou kůží. Remus se zase předvedl, když holýma rukama ulovil velkého pstruha.  

    "K večeři bude grilovaná ryba," oznámil se širokým úsměvem a pevně držel v rukou mrskajícího se pstruha. 

    "Uznávám, Lupine, že v lovu se ti opravdu nikdo nevyrovná. Být vlkodlakem má i svoje výhody, nemám pravdu?" rýpl si Snape a vylezl z vody. Prohlédl si svá zčervenalá ramena a radši si oblékl košili, aby se ještě víc nespálil. 

    "Mne hlavně těší, že za ty skoro dva měsíce, co jsi u mne, jsem si tě konečně vykrmil k ucházejícím mírám." Remus sjel přimhouřeným pohledem po Snapeově těle.  

    "To je fakt. Tvoje kalhoty si už nemusím utahovat páskem kolem pasu dvakrát, stačí už jenom jednou," uchechtl se Snape. 

    Remus připravil pstruha na gril a před setměním už si oba pochutnávali na grilované lahůdce.

    "Mám pro tebe jedno překvapení," zašilhal tajemně na Snapea Remus. "Víš, co bude dnes za noc?"

    Snape si olízl mastné prsty a utřel si rty do ubrousku. "Poslední dobou jsem nějak ztratil přehled o čase. Užívám si každý den, jakoby byl ten poslední. Ale," zamyslel se, "předpokládám, že to bude svatojánská noc?" Najednou se zarazil. "Doufám, že nechceš, abych se zúčastnil nějakého čarodějnického sabatu. Nezapomínej, že už nejsem kouzelník."

    Remus zavrtěl hlavou. "Nemá to nic společného s kouzelníky, nikdy bych tě nevystavil takovému riziku, Severusi," ujistil ho. "Chtěl bych tě vzít na slavnost letního slunovratu do jedné mudlovské vesničky. Tam tě nikdo nepozná. Chodím na tu slavnost každý rok už mnoho let. Je to vzrušující. Bude se ti to líbit."

    "Bavit se s mudly? Co je na tom zábavného?" zamručel Snape zklamaně. 

    "Náhodou mudlové umí tento svátek pořádně oslavit. Kromě toho, už skoro dva měsíce neznáš nic jiného než tento dům a můj okoukaný obličej. Chtěl jsem ti tu nudu trochu zpestřit, aby sis užil nějakou zábavu a přišel na jiné myšlenky."  

    "Já jsem spokojený."

    "Toho si vážím," usmál se Remus potěšeně. "Pojď se mnou alespoň na chvíli. Slibuji, že když tě to nebude bavit, vrátíme se domů."

    Snape pod touto podmínkou nakonec souhlasil. Po setmění se oba převlékli do mudlovských šatů, na což si Snape neodpustil asi tisíc protestů a připomínek, a Remus je přemístil do vzdálené vesničky kdesi hluboko v lesích Yorkshirského národního parku. 

    Slavnost vítání léta už byla v plném proudu. Stoly se prohýbaly pod spoustou jídla a pití, všude zněla hudba, zpěv a smích, uprostřed louky hořela do země zaražená jedle jako pozemský symbol slunce a na ní pověšené věnce z lučních květů, kolem ní bylo v kruhu rozmístěno několik hořících hranic z chrastí.  

    

    Remus se Snapem se zamíchali mezi oslavující vesničany. Jedli, pili alkohol a zpovzdálí pozorovali, jak se lidé baví. Dívky a mladíci udělali řetěz a za zpěvů tančili po celé louce. Když procházeli kolem nich, Remus se nadšeně přidal k jejich zpěvu a tanci.

    Snape ho udivenýma očima pozoroval. Ještě nikdy ho neviděl takhle se bavit, vůbec ho nepoznával. Zdálo se mu, že si to Remus náramně užívá, jeho jindy utrápená tvář teď zářila veselím a radostí. 

    Z nedalekého kopce se začalo dolů kutálet hořící kolo od vozu, symbolizující putující slunce. Přiběhlo několik místních dívek převlečených za čarodějnice, nasedly na košťata a začaly na nich kroužit kolem ohně. Všichni se smáli a tleskali a povzbuzovali je. Remus taky nadšeně tleskal, akorát Snape neprojevil žádné nadšení. Dívky pak košťata hodily do ohně v metaforickém vyjádření upálení čarodějnic.

    "Jak se bavíš, Severusi?" zeptal se ho rozesmátý Remus, když se opět vydali ke stolům s jídlem a pitím. 

    "Přijde mi to dost trapné s těmi košťaty a upalováním čarodějnic. Docela rád bych viděl jejich výrazy, kdybys sedl na to koště a doopravdy by ses nad nimi proletěl," uchechtl se Snape sarkasticky.

    "Ale, no tak, Severusi," smál se Remus. "Jsou to jenom mudlové, nevědí nic o našem kouzelnickém světě." Podal mu další sklenku vína a sám se taky napil. "Ale jestli tě to tady nebaví, můžeme se vrátit."

    "Ještě zůstaneme, mají tady dobré jídlo a pití." Snape to řekl především kvůli Remusovi, viděl, že on si to tady užívá a nechtěl mu zkazit večer tím, že by předčasně odešli.

    "To jsem rád," usmál se Remus vděčně. "Podívej, na kopci zapálili svatojánský oheň, bude se přeskakovat a soutěžit, kdo vyskočí nejvýš. Nepůjdeme to zkusit?" navrhl nadšeně.

    "Já rozhodně ne. Ale zkus to ty." 

    Remus se nenechal pobízet. Vydali se na kopec, kde už přeskakovalo plameny několik mladíků. Remus se k nim ihned přidal.  

    Snape stál opodál a fascinovaně sledoval Lupina, jak se jeho při úplňcích vytrénované nohy mohutně odráží od země, se zvířecí elegancí přeskočí oheň a za ním s naprostou jistotou doskočí na zem. Byl to opravdový zážitek sledovat jeho ladné vlčí pohyby. 

    Jak postupně přikládali polena do ohně, aby hořel ještě výš, odpadával jeden muž po druhém, protože nakonec nikdo nedokázal přeskočit tak vysoké plameny. Remus zůstal sám. Rozeběhl se a za úžasu překvapených diváků hořící hranici přeskočil. Ozvaly se uznalé výkřiky a silný potlesk, a dokonce i Snape se tentokrát přidal. Věděl, že Remus vyhraje a byl na něj hrdý.  

    K Remusovi najednou přistoupila dívka, nejkrásnější ze všech, a pověsila mu na krk věnec z devíti bylin, sbíraných o svatojánské noci. Podala mu svatojánský elixír lásky a když jej Remus vypil, vášnivě ho políbila na rty. Remus posilněný alkoholem jí polibek přede všemi stejně vášnivě oplácel.

    Snape se na tu podívanou mračil, skrývajíc nevraživý výraz za prameny dlouhých černých vlasů. Odvrátil pohled. Otočil se k nim teprve, když diváci začali skandovat něco o tradici noci plné lásky a touhy a sledoval, jak Remus s dívkou kráčejí ruku v ruce uličkou, kterou jim dav utvořil a posléze mizí spolu v hlubinách lesa.

    Přesunul se do ústraní daleko od ostatních. Nerozuměl tomu, co se s ním děje. Cítil, jak mu tluče srdce jako na poplach a jak se mu nedostává vzduchu do plic. Zalapal po dechu. Proč ho tak vyvedlo z míry, že se Lupin líbá s nějakou cizí holkou? Proč, pro Merlina, cítí vztek při představě, co teď spolu dělají v lese? 

    Aniž by uslyšel jakýkoliv zvuk za svými zády, šíji mu najednou olízl teplý dech a u ucha slyšel tichý šepot. "Dýchej zhluboka, Severusi, pomůže ti to uklidnit se. Slyším, jak ti zběsile bije srdce." 

    Prudce se otočil a pohlédl do usmívajících se očí, magicky ozářených světlem dorůstajícího měsíce. "Lupine? Co... co tady děláš?" 

    "Co bych dělal... přišel jsem za tebou," pousmál se Remus.

    Snape se zhluboka nadechl. "Já myslel, že..." pohlédl do míst, kde před chvílí zmizel i s tou holkou. "Co ta dívka?"

    "Vložil jsem jí do paměti iluzi, že jsme měli spolu sex. Za chvíli vyjde z lesa a bude o tom všem kamarádkám vykládat," zatvářil se nevinně Remus. 

    Snape to pořád nechápal. "Líbal ses s ní. To bylo skutečné!"

    "Ano. Ta dívka byla dávno před slavností vybrána, aby se vyspala s vítězem. Nemohl jsem ji odmítnout, všichni na to čekali," pokrčil Remus rameny.

     Snape přimhouřil oči. "Tys to věděl. Věděl jsi, jakou odměnu vítěz dostane. Vyhrál jsi schválně."

    "Ano," přiznal s úsměvem Remus.

    Snape stiskl rty v prozření. "Byla to zkouška. Chtěl jsi vědět, jak na to zareaguji."

    

    Remus omluvně pokrčil rameny a nevinně se pousmál.  

    "Takže už jsi spokojený?" zasyčel Snape, srdce se mu znovu rozbušilo, tentokrát zlostí. "Jsi obyčejný mizera, Lupine," odfrkl si opovrženě, otočil se a rychlým krokem zamířil pryč.

    "Počkej, Severusi." Remus ho chytil za ruku a nedbal, že se mu snaží vytrhnout. "Potřeboval jsem zjistit, jak to mezi námi je. Tohle mi přišlo jako dobrý nápad. Moc se ti za to omlouvám."

    "Jak to mezi námi je?" Snape zvedl obočí vysoko do čela. "Nic mezi námi není, Lupine! Je to jenom o sexu! Přátelství s výhodami, rozumíš?" Věděl, že si lže i sám sobě. V žádném případě si nechtěl připustit, že dnes v noci na Lupina doopravdy žárlil. Že ho zabolelo, když ho viděl líbat se s někým jiným. Že kdyby uměl kouzlit, překazil by jim nějakým ošklivým kouzlem to milostné dostaveníčko v lese.

    "Tak proč jsi byl tak rozrušený? Slyšel jsem tvé rozbušené srdce i na tu vzdálenost. Viděl jsem, jak se tváříš," řekl tiše Remus.

    Snape supěl vzteky. "Jsi parchant, Lupine." 

    "Jsem," souhlasil Remus omluvně a přistoupil k němu blíž. "Ale teď aspoň vím, na čem jsem." Objal ho a přitiskl k sobě. 

    Snape se ho snažil odstrčit, ale silné vlčí paže mu to nedovolily. Ještě chvíli se s ním pral a funěl vzteky, ale pomalu to vzdával. Bez kouzel neměl proti silnému vlkodlakovi žádnou šanci.

    Remus povolil sevření, jeho objetí teď bylo láskyplnější a něžnější. "Chci jenom tebe, Severusi, nikoho jiného," zašeptal mu na rty.

    Snape ho zpražil kapitulujícím pohledem. "Nenávidím tě, Lupine." Řekl to příliš potichu na to, aby to vyznělo upřímně.

    

    "Já vím," usmál se Remus a dotkl se ústy Snapeových opovrženě ohrnutých rtů. 

    Snape se už nebránil, ale nechtěl mu to darovat jen tak. "Příští rok mě sem už netahej, rozuměl jsi?"

    "Slibuji," uculil se Remus. "Svoji výhru už jsem získal," dodal tiše a prohloubil svůj polibek. Líbali se a objímali ve stínu stromů, kam žádné oko nedohlédlo. Pak Remus vytáhl z kapsy jakousi lahvičku. 

    "Připravil jsem pro nás svatojánský elixír lásky, jenom pro tuto noc, plnou magie, sexu a touhy," mrkl na Snapea významně. "Napij se."

    Snape vzal do ruky lahvičku. "Už ti jeden takový elixír dala vypít ta dívka. Chceš se předávkovat?" rýpl si jedovatě.

    Remus se zasmál. "Copak mudlové umí připravit kouzelný lektvar? Byl to jenom slabý bylinkový čajíček," usmál se pod vousy a kývl k lahvičce ve Snapeově ruce. "Tohle je ale opravdový elixír lásky." 

    Snape lahvičku otevřel a přičichl si k ní. Chvíli zkoumal citlivým čichem ingredience. "Máš pravdu, je." Pak ji zase zavřel a podal ji Remusovi. "Ale já ho nepotřebuji." Černé oči mu zasvítily do tmy jako drahokamy. 

    "Já taky ne," zašeptal Remus a odhodil lahvičku na zem.

    "Přemísti nás na naše místo," požádal ho Snape ztichlým hlasem.

***

    

    Milovali se v měkkém měchu v jejich magickém lese, v paprscích předúplňkového měsíce, obklopeni stovkami světýlek z lampiček svatojánských mušek, jejich vzrušené vzdechy doprovázelo houkání sov a vzdálené vytí vlků.  

    Remus ležel na zádech a vydýchával dozvuky orgasmu, obrovská žlutá koule na noční obloze přitahovala jeho pohled jako magnet. Už pozítří se na ni bude dívat ve vlčí kůži. Zaplašil chmurné myšlenky a otočil se ke Snapeovi. Potajmu pozoroval jeho ostře řezaný profil, chvějící se černé řasy a spokojeně oddychující pootevřená ústa. I když z něj vzrušení už vyprchalo, neodolal, sklonil se k němu a vtiskl mu na rty něžný polibek. 

    Snape, aniž by otevřel oči, zvlnil rty v náznaku úsměvu. "Ty to chceš zas, Lupine?"

    Remus se tiše zasmál. "To tě nemůžu políbit jen tak?" 

    "Jen tak se nelíbají ti, co mají sex jenom jako benefit."

    "Jenomže my ten sex už nemáme jenom jako benefit. Mám pravdu, Severusi?" Remus si podepřel hlavu dlaní a hleděl mu do tváře. 

    Snape mlčel. Už se ani neusmíval. Pak otevřel oči a zahleděl se do Remusových šedých zorniček. Neodpověděl mu. Položil mu dlaň na týl hlavy, přitáhl si ho k sobě a políbil ho. Ani vášnivě, ani divoce, jak to dělali v návalech vzrušení, ale něžně a láskyplně, jak ho ještě nikdy předtím nepolíbil. Prostě - jen tak.

    Remusovi tato bezeslovná odpověď naprosto stačila. Pln emocí líbal Snapeovy poddajné rty polibkem plným citů, důvěry, něhy a oddanosti.

    Nejzvláštnější však na tomto výjimečném polibku bylo to, že byl se stejnými emocemi opětovaný. 

***

    "Nechápu, jak ses mohl včera za tu krátkou chvilku takhle spálit," kroutil nevěřícně Remus hlavou a velice jemnými doteky bříšek prstů nanášel hojivý chladivý lektvar na Snapeova jako vařený rak červená záda. 

    Snape pod jeho rukama sténal bolestí do polštáře a v mukách zatínal zuby. "Ne každý má takovou hroší kůži jako ty, Lupine," hlesl na svou obranu.

    "Máš spálený i zadek," oznámil mu Remus a za stisknutými rty se snažil ukrýt úsměv.

    "Díky za přínosné upozornění," pronesl Snape sarkasticky. "A nesměj se! Slyším, jak se mi směješ!"

    "Já se ti nesměji," smál se Remus. Sklonil se a jemně se dotkl rty jeho kůže na zádech v letmém polibku.

    "Áááuu!" Snape málem vyskočil z kůže. "Co tam vzadu děláš, Lupine? Přiložil jsi mi na záda rozpálenou žehličku?" 

    "Jen jsem tě políbil. Neříkej, že to tak bolelo. To jsi Smrtijed?" popichoval ho Remus se smíchem. "Můžu ti namazat i ten zadek?"

    Snape nenašel sílu na žádnou ironickou poznámku. Roztáhl ruce do stran a zavřel oči. "Dělej si co chceš. Hlavně ať to nebolí."

    "Neboj, umím to dělat zcela bezbolestně," zavrčel Remus lehce perverzně a přejel mu dlaněmi po hýždích. Vyměnil hojivý lektvar za kelímek s gelem a namočil do něj prst. 

    "Sex jsem teď skutečně neměl na mysli," procedil zmučený Snape skrz zaťaté zuby. "Tys asi nikdy neměl spálená... ááá!" vyjekl prudce, když ucítil mezi hýžděmi Remusův prst. "Lupine, já-tě-zabiju!" 

    "Šššššš," konejšil ho tiše Remus a zkušeně začal hýbat prstem uvnitř jeho těla. "Lež klidně a nech to na mně. Slibuji, že se tě nedotknu nikde, kde jsi spálený."

    Snape sevřel v pěstech prostěradlo a zasténal do polštáře. "Tohle... ti nedaruji," zmohl se na pouhou výhrůžku, než se propadl do hlubin rozkoše, která ho zbavila rozumu. Remusův dovedný prst ho přivedl až k majestátnímu orgasmu, který přehlušil všechnu jeho bolest.

    Remus si rozepnul kalhoty a vzal do dlaní svůj vzrušený penis. Nechtěl Snapeovi způsobit bolest souloží, při které by se nejspíš nevyhnuli styku s jeho spálenou kůži, proto se ke svému vyvrcholení přivedl vlastní rukou. Teprve, když vydýchával orgasmus, si všiml, že pokropil svým spermatem celá Snapeova záda. Nechtěl ani pomyslet, jak to bude z nich stírat dolů.

    "Ehm... Severusi?" začal opatrně. "Stala se mi taková malá nehoda."

    "Jaká?" Snape líně pohlédl přes rameno. Všiml si ochabujícího penisu v jeho dlani. "Udělal ses do kalhot?" zachechtal se škodolibě.

    "No... do kalhot ani ne."

    Snape rázem pochopil a v očích se mu objevila panická hrůza. "Ne! Ne! Ne! Ne! Ne! Řekni, že jsi neejakuloval na má spálená záda!" Snažil se pohlédnout dozadu, ale pochopitelně nic neviděl. 

    "Jak hodně?" zeptal se přiškrceným hlasem.

    "Hodně. Plnou dávku," přiznal Remus.

    Snape ztěžka zabořil obličej do polštáře a nehýbal se. Remus už se po chvíli začínal trochu bát, že se radši dobrovolně udusil, když Snape konečně zvedl hlavu. "Jak to teď chceš dostat pryč?" položil ochraptělým hlasem zásadní otázku.

    "Zkusil bych kouzlo," navrhl Remus nejjednodušší řešení.

    Snape ho probodl pohledem. "Zbláznil ses? Nemůžeš teď přece kouzlit na mé spálené kůži! To jsi, sakra, nemohl nasměřovat někam, kde se to dá utřít?"

    "Copak ty v tu chvíli dokážeš přemýšlet nad tím, kam s ním zamíříš?" ohradil se Remus pobaveně. "Tak to necháme zaschnout a až se ti kůže trochu zregeneruje, smyjeme to." 

    "To je opravdu geniální nápad. A já budu do té doby chodit s tvým zaschlým semenem na zádech."

    "Jenom jeden nebo dva dny. Nikdo tě s tím přece neuvidí," usmíval se Remus.

    "Ty mě uvidíš! Přímo vidím, jak se mi za zády budeš chechtat!" Snapeovi blýsklo černě v očích. "Slízej to. A dej si záležet, abych to neucítil!" Položil tvář na polštář a připravil se na nejhorší.

    Remus si poslušně klekl k posteli a špičkou jazyka začal opatrně slízávat tekuté ostrůvky ze Snapeovy zrudlé kůže.

    Snape tiše sténal a ruce zatínal v pěst. "Za tohle tě vážně zabiju, Lupine!" .

    "Nevyhrožuj. Teď toho nejsi schopný a když se ti záda zahojí, dávno na to zapomeneš," poškádlil ho Remus a něžně zakmital jazykem na jeho horké kůži.

    "Věř, že na tohle určitě nezapomenu!" stiskl Snape trýznivě rty.

    "Když mě ušetříš, mohl bych ti pak sloupnout kůži na zádech, až se začneš loupat," vyjednával Remus s tichým smíchem.

    "Já tě fakt nenávidím!"

                                                                                 ***

    Remus dnes opět nebyl ve své kůži. Bestie dřímající v něm nebyla spokojená s jeho lidskou stránkou a dávala mu to patřičně najevo. Už se nemohla dočkat, až nad ním při večerním úplňku převezme vládu. 

    Snape se snažil moc mu dnes nekřížit cestu a většinu dne proseděl s knihou v ruce ve stínu vzrostlého dubu na lavičce, kterou pro něj zhotovil Remus. I přes vedro, které teď na konci června panovalo, měl oblečené kalhoty a košili s dlouhým rukávem. Už nechtěl riskovat, že si znovu spálí svoji citlivou kůži. Kvůli bolestem ze spálení dnes v noci nezamhouřil oko a už to nechtěl znovu zažít.  

    Pozdě odpoledne si k němu Remus přisedl. Snape odložil knihu. Tušil, na co se ho Remus bude znovu ptát. A věděl, že ho opět odmítne. 

    "Severusi..." začal Lupin. 

    Snape ho ani nenechal domluvit. "Ne, Remusi. Už jsem ti řekl, že to nemohu riskovat. Je to příliš nebezpečné."

    "Dělal jsi na tom tři roky a máš to už mnohokrát vyzkoušené. Kromě toho, musíš to přece otestovat."

    "Ale ne na tobě. I když mám recepturu hotovou a ověřenou, pořád je tam riziko, že se něco nepovede. A já nechci o tebe přijít," neochotně přiznal Snape pravou příčinu svého odmítání.

    Remusovi polichotilo, že Snapeovi na něm záleží. Ale ani to ho nepřimělo, aby to vzdal. "Bolest, která provází každou přeměnu ve vlkodlaka, je tak nesnesitelná, že se nedá ani popsat. Nikdo, kdo to neprožil, to nikdy nemůže pochopit." Chytil ho za ruku a pohlédl mu dlouze do očí. "Ty máš v rukou lék, který by mě možná té bolesti zbavil. Pokud ti na mně opravdu záleží, udělej to pro mne. Prosím."

     Snape ve službách lorda Voldemorta mnohokrát sledoval z uctivé vzdálenosti přeměnu ve vlkodlaka a věděl, jak u toho člověk trpí. Dodnes měl v živé paměti i scénu, když se tenkrát před lety v Chroptící chýši nedobrovolně stal svědkem Remusovy přeměny a jeho utrpení viděl na vlastní oči. Rád by mu pomohl, ale ještě víc se bál, že ho ztratí.

    "Stačí, když se spletu o pouhou tisícinu miligramu a ty zemřeš krutou smrtí."

    "Jenomže ty se nikdy nespleteš, Severusi."  

    "Vážím si toho, že mi tak důvěřuješ, Remusi." Snape mu hleděl do očí. Remusova bělma byla protkaná krvavými žilkami před blížící se přeměnou, ale jeho oči v ostrém kontrastu s jeho temnou stránkou pořád vyzařovaly vlídnost a laskavost. Remus se pro něj - pro bývalého Smrtijeda - obětoval, zachránil mu život a riskoval kvůli němu ten svůj. On sám by to pro Lupina nikdy neudělal a za to se teď nesmírně zastyděl. Teď ale měl konečně možnost něco pro něj udělat.

    "Dobře tedy," promluvil po dlouhé odmlce. "Ale musíš mi slíbit, že budeš dělat přesně to, co ti řeknu."

    "O tom vůbec nepochybuj," usmál se Remus potěšeně. 

    Snape přimhouřil oči a pohlédl na slunce na obloze. "Tak to abychom si pospíšili."

                                                                                   ***

     "Pozorně sleduj celou přípravu. Přijde doba, kdy si lektvar budeš muset připravovat sám." Snape se skláněl nad kotlíkem, ve kterém vařil nadrcenou kůru kulčiby. Nepřetržitě míchal nad ohněm, dokud směs nezhoustla a neproměnila se v tmavou hustou substanci. "Zajímalo by mne, kde jsi tak narychlo sehnal ten jed." 

   "U Borgina a Burkese v Obrtlé seženeš i nemožné," poznamenal Remus a nespustil oči z kotlíku. "Koupil jsem pro jistotu všechno. Kulčibu, hotové kurare i protijed."

    Snape nechal směs vystydnout. "Radši si to vyrábím sám. Nemůžu se spolehnout, že to koupené je naprosto čisté. Do šípového jedu bych se nebál to použít. Ale jako přísadu do vlkodlačího lektvaru si musím být naprosto jistý, že je to stoprocentní extrakt. Na to nikdy nezapomínej."

    "Budu si to pamatovat." 

    Snape pak s úzkostlivou pečlivostí navážil ve skleněné misce požadované množství tmavé husté substance. "Zapiš si tu váhu naprosto přesně. Když dáš méně, elixír bude k ničemu. Když dáš jenom o miligram víc, zemřeš," pohlédl na něj varovně, aby zdůraznil vážnost svých slov. "Tohle množství tě ochromí přesně na hodinu." Několikrát váhu ještě přísně zkontroloval a když byl s jistotou přesvědčený o správnosti, rozředil hmotu vodou a nechal odstát. 

    "Do vlkodlačího lektvaru se extrakt přidává až těsně před vypitím, aby nestačil reagovat s ostatními přísadami. Mohl by se vypít i samotný, ale má nechutnou, silně hořkou chuť." 

    "Zato vlkodlačí lektvar je naprosto lahodný nápoj," otřásl se Remus odporem.

    "To se tam právě v tom ztratí," vysvětlil Snape. "Rád bych ti to ochutil javorovým sirupem, ale to by znamenalo snížení účinků."

    Zbytek tmavé hmoty napěchoval do většího kelímku, pečlivě uzavřel a opatřil etiketou se symbolem lebky se zkříženými hnáty. Pak ukázal prstem na lahvičku kurare od Borgina. "Tohle můžeš použít na hroty šipek do foukačky, až půjdeš příště lovit."

    Remus se uculil a pak mu podal další lahvičku. "A co ten protijed?"

    Snape otevřel flakónek a se zavřenýma očima nasával výpary. "Ten se zdá být v pořádku," oznámil po chvíli. "Přesto tě naučím vyrábět i ten. Ale teď už není čas, bude muset stačit tento. Věřím, že si Borgin dal na něm záležet, určitě nestojí o to, aby mu jeho zákazníci vymírali." I přes vážnost situace si neodpustil ironii.

    "Teď mi vysvětli, co se bude dít a co mám dělat," požádal Remus, cítil, jak se v něm pomalu probouzí bestie.

    Sedli si na terasu. "Ještě máš možnost si to rozmyslet," naposled varoval Remuse Snape.

    Remus zavrtěl hlavou. "Věřím v tvé mistrovské dovednosti."

    Snape se dal do vysvětlování. "Lektvar musíš vypít v rozmezí patnácti až třiceti minut před přeměnou. Ne později, aby měl jed dostatek času proniknout do celého krevního oběhu a ochromit tělo ještě před přeměnou. Ne dřív, protože by mohl přestat působit ještě než skončí přeměna. Určitě cítíš, kdy to přichází, abys to odhadl, že ano?"

    Remus přikývl. 

    "Po vpravení do krevního oběhu nastane paralýza svalstva a nervového systému. Šedesát minut nebudeš nic cítit a nebudeš schopen se hnout. Celou přeměnu přečkáš dočasně ochrnutý. Až začneš opět přicházet k sobě, nebudeš si pamatovat bolest." 

    Remus pozorně poslouchal a mlčel. Byl silně rozrušený představou, že tato přeměna bude jiná, než těch čtyři sta předtím.

    Snape pokračoval. "Akorát musím ještě vymyslet, jak aplikovat protijed." Hluboká vráska mezi obočím se mu prohloubila.

    "Co kdybys mi venku připravil misku s vodou a tím sérem? Po přeměně mívám hodně velkou žízeň," navrhl Remus. 

    "No," uvažoval Snape nahlas, "než vymyslím lepší způsob, tohle by zatím mohlo stačit."

    "A stejným způsobem bys mi mohl dát další dávku kurare před ranní přeměnou," napadlo Remuse.  

    Snape se zamyslel. "Jsi si jistý, že jako vlkodlak budeš schopný odhadnout ten správný čas?" 

    "Se svojí lidskou vůlí ano," ujistil ho Remus. 

    Snape si zamyšleně poklepával dlouhými prsty po rtech. "Výborně. Skvěle. To by znamenalo, že bych měl vyřešený i poslední problém, jak podávat vlkodlakům ve vlčí podobě lektvar před ranní přeměnou," mluvil si pro sebe.

    "Severusi?" přerušil jeho myšlenky Remus. "Nerad tě ruším, ale slunce už zapadá."

    Snape se rychle vzpamatoval. Vstal a odebral se dovnitř pro vlkodlačí lektvar. "Až budeš opět schopný pohybu, přijď co nejdřív sem. Tady ti připravím misku s protijedem," ukázal k jejich lavičce pod dubem. "Vypij úplně všechno. A Remusi..." pohlédl mu do krví podlitých očí, "kdyby to šlo, zkus mi dát nějak najevo, že jsi to ty a ne ta bestie." 

    Remus se usmál. "Pokud usoudím, že je to pro tebe naprosto bezpečné, něco vymyslím." 

    "Půjdeš na naše místo? Abych věděl, kde tě mám ráno hledat."

    "Raději ano. Netuším, jak to bude probíhat a co to se mnou udělá, tak ať jsem radši odsud co nejdál."

    Snape pohlédl na smrákající se oblohu. "Kolik máš ještě času?"

    "Nejvyšší čas vypít lektvar."

        

    Snape otevřel lahvičku s vlkodlačím lektvarem a nalil do ní extrakt z kulčiby do poslední kapky. Protřepal ji a pak ji podal Remusovi. 

    "Vrať se v pořádku," řekl ochraptělým hlasem.

      Remus se na něj vlídně usmál. "Vrátím." 

    Snape sledoval, jak Remusova vysoká postava rychle mizí ve stínu nejbližších stromů a přepadl ho tísnivý pocit. Už alespoň stokrát takhle vyprovázel vlkodlaky na testování svého nového lektvaru a pokud se náhodou už nevrátili, jediné, co v tu chvíli cítil, byl vztek, že musí začít od začátku. Teď ale jeho nový lektvar zkouší člověk, na kterém mu možná záleží.

    Zvedl hlavu nahoru. Pár nejjasnějších hvězd už problikávalo na večerním nebi. Za chvíli vyjde měsíc. Naplnil misku vodou, nakapal do ní přesné množství protijedu a odnesl ji na domluvené místo, odkud na ni bude vidět z domu. Bude ji muset hlídat, aby se z ní nenapilo nějaké jiné zvíře.

    Setmělo se. Znovu pohlédl na oblohu. Na východě se na jasném nebi bez mráčků rozzářila jasná žlutá koule a po měsíčních paprscích rozeslala zprávu do všech koutů země o vládě nového úplňku.

***

    

    Snape stál za zavřeným oknem a upřeně zíral do černé tmy. Byl neklidný a žaludek měl sevřený nervozitou. Už je to víc než hodina, co začal úplněk a Lupin se ještě neobjevil. Neslyšel žádné vlčí vytí, ani v dálce, ani nikde nablízku. Několikrát zamrkal, aby opět zaostřil unavený zrak a pak to konečně uviděl. Na kraji lesa se objevil velký tmavý stín. Nebylo pochyb, komu ta silueta patří. Nikdy předtím by ho nenapadlo, že bude rád za to, že vidí vlkodlaka.

    Vlkodlak vystoupil ze stínu na nezalesněný plácek před domem. Klesl na všechny čtyři, což byla první známka jeho rozumného uvažování - nechtěl budit hrůzu svou majestátní výškou. Pohlédl do ztemnělého okna, za kterým stál Snape a oči mu žlutě planuly. Pak přistoupil k misce a vychlemtal z ní vodu do poslední kapky. Pomalým, podřizujícím krokem přešel přes úplňkem ozářený dvorek až k oknu.  

    Snape ho pozoroval z bezpečí domu, srdce mu přesto zběsile tlouklo. Vlkodlak se postavil na zadní, mohutné přední tlapy těžkopádně položil na parapet, dlouhými ostrými drápy přitom nechtěně škrábl o plech. Snapeovi z toho zvuku naskočila husí kůže a instinktivně couvl dva kroky dozadu. Pozorovali se vzájemně přes okno, zvíře pak naklonilo hlavu na stranu jako zvědavý pes.

    Snapeovi bylo jasné, že divoký vlkodlak se takhle nechová. Přestože mu vlkodlak svým vzezřením naháněl hrůzu, až mu z toho stály chlupy na rukou, žádné agresivní chování na něm nepozoroval. Tenkrát při jejich prvním setkání to byla krvelačná bestie, ale teď je to krotký beránek. Snape přistoupil zpátky k oknu a na malou škvírku jej pootevřel. 

    "Remusi?" 

    Vlkodlak zakňučel radostí. 

    Snape sebral odvahu a opatrně prostrčil ruku mezi okno. Překvapivě nepocítil strach z toho, že by ho vlkodlak mohl kousnout, moc úplňků jako nový vlkodlak by si už stejně neužil. Vlk však nevycenil své zuby, nezavrčel, ale olízl mu přátelsky ruku. Pak se stáhl a vracel se na dvorek. Za každým krokem se zastavil a ohlédl se a zase popošel, jako by Snapeovi naznačoval, aby ho následoval. 

    Snape si schoval do kapsy dýku se stříbrnou čepelí. I když se vlkodlak choval mírumilovně, člověk nikdy neví. Pomalu a obezřetně vyšel ven z domu, dveře nechal pro jistotu otevřené, i když věděl, že kdyby ho vlkodlak napadl, neměl by šanci mu utéct. Došel až k lavičce, protože zrovna tam se vlkodlak zastavil a čekal na něj. Sedl si a nespustil zvíře z očí. 

    Vlkodlak se mu posadil k nohám. Mordu měl zavřenou, možná chtěl Snapea ušetřit děsivého pohledu na dlouhé ostré tesáky, možná měl strach, aby nechtěně nezavadil zuby o Snapeovu kůži. Žluté oči, které mu v té tmě planuly stejně jako měsíc na obloze, upíral do Snapeových černých. Přestože svou strašidelnou barvou naháněly strach, vyzařovala z nich typická lupinovská dobráckost. 

    Snape se odvážil pohladit ho mezi ušima. Vlkodlak mu důvěrně očichal ruku, pak si položil svoji majestátní hlavu do jeho klína a pozoroval ho bystrýma očima. Snape už si byl jistý, že mu vlkodlak neublíží a že Remus to divoké zvíře, v jehož těle je dočasně uvězněný, dokonale ovládá. Lupin změnil podobu, ale pořád to byl on, jenom ve vlčí kůži. Jako by se na celou noc přeměnil ve zvěromága.

     Snape objal zvíře kolem krku. Už se ho nebál. Vlkodlak vyplázl dlouhý jazyk a začal mu láskyplně olizovat tvář. 

    "Chtěl by ses mazlit, Lupine?" uchechtl se, ale nechal si to líbit a na oplátku ho hladil po drsné srsti. Vlkodlak spokojeně zametal ocasem po zemi. 

    Mnohem později, někdy uprostřed noci, se natáhl Snapeovi k nohám a zůstal tiše ležet. Snape zamyšleně hladil vlka po hřbetu a mluvil o věcech, které ještě nikdy nikomu neřekl. O své dvacetileté službě u Pána zla, o nebezpečné roli dvojího agenta, o hrůzách, které jako Smrtijed viděl a sám vykonal. Jako by se potřeboval vyzpovídat ze svých hříchů. Byl mnohem otevřenější, když mluvil k němému zvířeti, než kdyby se doznával přímo Lupinovi.  

    Byli spolu vzhůru celou noc. Když se na východě začala noční obloha pozvolna zbarvovat do šedé, vlkodlak se najednou zvedl, přičichl k prázdné misce a významně otočil hlavu ke Snapeovi. Ten ihned pochopil. Došel do domu pro lahvičku s elixírem, nalil obsah do misky a dolil vodou. Vlkodlak to beze zbytku vypil a rychle zamířil do lesního porostu, než ho jed ochromí. 

    "Remusi," zavolal na něj Snape. "Zůstaň."

    Vlkodlak se otočil a zavrčel, nelíbilo se mu to, ale cítil, že nemá už moc času. Zaváhal jenom na okamžik. Vrátil se zpátky ke Snapeovi a lehl si na zem. Hlavu neklidně položil mezi přední tlapy, zavřel oči a zůstal nehybně ležet. 

    Snape si k němu klekl na kolena. Hladil ho po hlavě, i když věděl, že zvíře už to necítí. Měsíc dokončil svoji noční pouť po nebi a na západní straně zmizel za obzorem. Na opačné straně se na oblohu začalo drápat ranní slunce. 

    Před Snapeovým zrakem se začala odehrávat zpáteční přeměna vlkodlaka v člověka. Nebyla tak drastická jako ta večerní, přesto to nebyla hezká podívaná. Snape se sevřeným žaludkem sledoval, jak se dlouhé zvířecí kosti zkracují a lámou a svaly smršťují do lidské velikosti, jak chlupatá vlčí kůže po kusech odpadává z těla, jak se mohutné tělo v křeči smrskává do původního tvaru. Ještě nikdy neviděl takhle zblízka dokonalou vlkodlačí přeměnu a hodně to s ním otřáslo. Remuse v tuto chvíli nic nebolelo, zato Snape při tom hrůzném pohledu cítil každičký záchvěv jeho bolesti.

    Po nekonečných minutách zůstalo v trávě ležet nahé Remusovo tělo, třesoucí se chladem v ranní rose, jitřní paprsky slunce mu hladily jeho zjizvenou kůži. Nehýbal se. Snape ho zvedl do náruče, i když mu to vzhledem k jeho stavu dělalo problémy, a odnesl ho do domu. Opatrně ho položil do postele a došel si pro protijed a džbán vody. Posadil se na židli vedle postele a trpělivě čekal, až elixír přestane působit.

   

                                                                                ***

    Uběhla hodina. Remus pohnul jedním prstem. Snape se postavil a chytil ho za ruku. Ten mu ji slabě stiskl. Pomohl mu posadit se. Remus se pomalu rozhýbával. 

    "Jsi v pořádku?" zeptal se Snape. Když Remus přikývl, dal mu vypít protijed. "Vyprávěj, jaké to bylo."

    Remus zhluboka nabral do plic vzduch. "Jsi génius, Severusi! Nic jsem necítil! Poprvé ode dne, kdy mě pokousal Šedohřbet. Za tohle si zasloužíš Merlinův Řád!" Spustil s obrovským nadšením, které přehlušilo i jeho nesmírnou únavu. 

    "Tak to mám vážně radost," usmál se na něj Snape a jeho úsměv byl výjimečně ryzí. 

    "Ten původní vlkodlačí lektvar zmírnil příznaky lykantropie po přeměně a tlumil agresivitu. Ten tvůj ale naprosto potlačil bolest při přeměně, a i když jsem byl uvězněn ve vlčím těle, nebyl jsem zvíře, byl jsem to absolutně já. Měl jsem svoji lidskou mysl i vůli, cítil jsem emoce, mozek mi pracoval na plné obrátky." Remus se zarazil. "Ehm... asi bys měl vědět, Severusi, že jsem rozuměl všemu, co jsi v noci povídal."

    Snape se netvářil překvapeně, dokonce ani trapně. "Třeba to byl záměr," poznamenal prostě.

    Remus přimhouřil oči. "Dělal jsem ti zpovědníka, že ano?"

    Ve Snapeově tváři se objevil známý nepřístupný výraz. "Měl by ses vyspat, máš za sebou těžkou noc."  

    Remus se už na nic neptal. Pochopil, že Snape v noci učinil upřímné doznání o své temné minulosti a k tomuto tématu se už nikdy nevrátí. 

    "Ty jsi taky toho moc nenaspal," přisadil si Remus a posunul se, aby mu udělal místo vedle sebe. 

    Snapeovy rty zvlnil křivý úsměv. "Upozorňuji tě, Lupine, že dnes žádný poúplňkový sex nebude. Spálená záda pořád ještě nejsou zhojená." Svlékl se donaha a lehl si na bok k Remusovi. 

    "Ale no tak, Severusi, nebuď tak choulostivý. Je přece tolik poloh, při kterých ti spálená záda vůbec nebudou vadit," dusil v sobě Remus smích.  

    "Docela rychle ti po těch přeměnách otrnulo," ušklíbl se Snape jízlivě, když ucítil, jak ho do podbřišku tlačí Remusův penis. 

    "Rád bych řekl, že máš pravdu, ale popravdě se teď cítím dost unavený," přiznal Remus. "Ale kdybys jenom tušil, jakou jsem měl chuť tě ošukat ve vlkodlačí podobě," uchechtl se trochu zvráceně. 

    "Sex s vlkodlakem?" svraštil Snape obočí, ovšem nikoliv znechuceně. "Už jsem se v životě setkal i s hrůznějšími věcmi."

    "To měl být souhlas?" vykulil Remus nevěřícně oči. "No ale to bychom potřebovali asi hodně lubrikačního gelu," dodal pobaveně.

      Snape si zamyšleně poklepal ukazováčkem na spodní ret. "Člověk by měl zkusit všechno, když má příležitost. Život je příliš krátký."

    Remusovi zasvítily oči, nečekal od Snapea takovou vstřícnou reakci. "Nikdy bych nevěřil, že se budu jednou těšit na příští úplněk," zazubil se od ucha k uchu.

***

    Někdy uprostřed léta se Remus celý rozjařený vrátil domů z důležité schůzky na ministerstvu. "Severusi, mám dobré zprávy. Dnes si mě pozval k sobě ministr kouzel Pastorek a oficiálně mi nabídl práci v bradavické škole," oznámil nadšeně.

    Snape zrovna venku připravoval do svazků léčivé bylinky do lektvarů, aby je mohl na slunci usušit. "Vážně? Tak to ti gratuluji. A který předmět budeš učit?"

    Remus se poněkud ošil. "To je trochu složitější. Kingsley mi totiž předložil nabídku, abych dělal v Bradavicích ředitele. Minerva to odmítla, že už je na to moc stará a že chce jenom učit." 

    Snape na něj překvapeně pohlédl. "No to je skvělé. Doufám, že jsi tu práci přijal." 

    

    Remusovu tvář zastínila nerozhodnost. "Ještě ne," zaváhal. "Byly doby, kdy jsem vzal jakoukoliv práci. Jako vlkodlak jsem si nemohl vybírat. Ale nikdy jsem nemířil takhle vysoko. Popravdě bych radši učil," pokrčil rameny. 

    Snape odložil bylinky na stůl a posadil se vedle Remuse. "Občas to s tou skromností přeháníš. Bradavice teď potřebují povstat jako fénix z popela. Nikdo se na to nehodí víc než ty. Studoval jsi tam, učil jsi studenty, byl jsi členem Řádu, nasazoval jsi při obraně školy svůj život."

    Remus pořád nebyl přesvědčený. "Nejsem vůdčí typ. Kromě toho, kvůli ředitelským povinnostem bych nemohl s tebou trávit tolik času jako doteď."

    "Jsi oblíbený, Remusi. Jsi zkušený učitel a skvělý kouzelník. Taková příležitost se ti naskytne jednou za život," přesvědčoval ho Snape. "A se mnou si nemusíš dělat starosti. Dokážu se postarat sám o sebe. Jsou to už skoro tři měsíce, co mě kousla Nagini a ještě pořád žiju."

    "Nerouhej se, Severusi," pokřižoval se Remus. "Dobře tedy. Řeknu Kingsleymu, že to místo přijímám. Nejsem v situaci, abych odmítal nabízenou práci," souhlasil nakonec. 

    "Můžu ti s tím pomoct, alespoň budu trochu užitečný."

    "To je výborný nápad. Sám jsi už zběhlý ve vedení školy, uvítám každou zkušenou radu," hned se chytil jeho nabídky Remus. 

    "Určitě budeš oblíbenější ředitel než jsem byl já," ušklíbl se Snape.

    "Vynasnažím se," zasmál se Remus. "Jsem vážně rád, že skončila éra diskriminace vlkodlaků a že se nám - i díky tvému novému vlkodlačímu lektvaru - konečně blýská na lepší časy."

    Snape se chmurně pousmál. "Škoda, že mi už nezbývá moc času na výzkum léku na lykantropii."

    Remusovy oči zastřel stín, ale na rtech se snažil vyloudit úsměv. "Jednou bude tvoje jméno zapsané v knihách převratných objevů, Severusi," prorokoval. 

    "Nebude," odpověděl Snape s jistotou.

***

    "Tentokrát si lektvar připravíš sám, já budu jenom dohlížet," oznámil Snape Remusovi pár dní před dalším úplňkem. 

    Remus si otevřel poznámkový blok s podrobným postupem přípravy lektvaru. Snape mu postával za zády a přísně kontroloval, co Remus dělá. Teprve v závěrečné fázi, kdy se přidával oměj šalamounek, Remuse vystřídal Snape.

    "S vlčím morem ti vždycky bude muset někdo pomoct. Ty sám se o to nikdy nepokoušej." Vyloupal semena oměje, rozmělnil je a hodil je do kotlíku. Remus pak lektvar dokončil. 

    "Dobrá práce. Teď už to zvládneš sám," spokojeně pokyvoval hlavou Snape. 

    "Díky. Pochvala od tebe je vzácnější než výhra v loterii," usmál se Remus. 

    Snape ohrnul rty. "Aby ti úspěch moc nestoupl do hlavy, Lupine, pokračuj výrobou elixíru. A mysli na to, že si teď mícháš úlevu, nebo taky smrt," sdělil mu nekompromisně.  

    Remus se musel uculit tomu, jak ho Snape peskoval jako mladého studentíka. Tenhle obávaný učitel lektvarů, před kterým se třásli všichni žáci v průběhu let, ho nesmírně vzrušoval. Objal ho kolem pasu a přitiskl se k němu. "Nemohli bychom si dát krátkou přestávku, pane profesore?" zašeptal mu tiše u ucha. 

    Snape se tvářil odměřeně, ale v jeho černých očích se zatřpytily jiskřičky rodící se touhy. "Hodina lektvarů ještě neskončila," nezapomněl upozornit. "Ale nadřízené se musí poslouchat, že ano, pane řediteli?" 

    "Takže mě poslechneš ve všem, co ti přikážu?" zapředl Remus vzrušeně do jeho rtů.

    Snapeovo obočí vylétlo do čela v hraně překvapeném výrazu. "Ono je snad něco, co jsme spolu ještě nedělali?" 

    Remus přimhouřil oči. "Pořád je co objevovat." Sklonil se níž, stiskl v zubech Snapeovu košili a s hrdelním zavrčením ji roztrhal přímo na jeho těle. V tu chvíli ani jednomu z nich vůbec nevadilo, že to byla zrovna ta sváteční.

                                                                              ***

    Stiskl pevně zuby, když ucítil, jak do něj zezadu proniká. Počáteční bolest překvapivě brzy polevila a postupně ji vystřídala slast, jakou ještě nezažil. Cítil, jak mu dlouhý pyj ohleduplně proniká hluboko do útrob a svými rychlými pohyby rozsévá slast do každé buňky jeho těla. Vzdechy, které se mu draly z hrdla a připomínaly křik mučeného, se hlasitě rozléhaly do noci. Přirážení prudce ustalo. 

    "Dělej! Nepřestávej!" zasténal frustrovaně a pohyby se opět rozvlnily v ještě rychlejším tempu. Do kolen ho tlačily úlomky větviček v trávě, do dlaní ho bodalo jehličí, paže se mu třásly pod tíhou těžkého těla nad ním. Nic z toho si však neuvědomoval. Pociťoval jenom tu blaženou slast, pulzující jeho tělem a rozvášněné vrčení za krkem. 

    Prudký nával orgasmu ho přinutil vykřiknout do nočního ticha. Vlny vrcholného blaha se přes něj přelily jako mořský příboj a stáhly ho do hlubin nepoznané rozkoše. Ruce se mu podlomily, čelo opřel do měkkého mechu a snažil se polapit do plic trochu chladného nočního vzduchu. Nejasně vnímal přímo nad sebou protáhlé vlčí zavytí. 

    Vlkodlačí alfa samec celému lesu hrdě oznamoval naplnění své zvířecí touhy.  

  

                                                                                 ***

    "Neublížil jsem ti?" zjišťoval Remus hned, jak byl schopný promluvit po dočasné paralýze po ranní přeměně.

    Snape zavrtěl hlavou. "Ne. To si nepamatuješ?" pozdvihl obočí.

    "Právě že si to pamatuji naprosto přesně. Křičel jsi," dělal si starosti Remus.

    "Křičel. Ale ne bolestí," ušklíbl se Snape. "Trochu jsem se nechal unést. Ale to jinak nešlo, věř mi," dušoval se.

    Z Remuse opadla úzkost. "Takže sis to užíval?" 

    "Absolutně. Jenom se možná dnes neposadím na židli." Snapeovi nepatrně cukly koutky rtů. 

    Remus se rozesmál. "Já jsem tě varoval." Pak se najednou zarazil. "Budu ti vůbec ještě stačit v lidské podobě?" 

    Tentokrát se rozesmál Snape. "Nasadil jsi laťku hodně vysoko." 

    Remus k němu natáhl ruku. "Pojď ke mně."

    Snape se svlékl a vlezl si k němu do postele. Remus vyjekl. "Máš nohy jako led!"

    "Asi jsem v noci na té zemi trochu prochladl," zamaskoval to Snape pohotovou výmluvou.

                                                                                  ***

    "Severusi, mám pro tebe překvapení!" 

    Remus vběhl do domu s objemným balíkem pod paží. "Ministr mě jako budoucího ředitele školy pověřil úkolem dohlédnout na to, jak finišují opravné práce v Bradavicích," vykládal nadšeně. "A já jsem se rozhodl, že ti splním tvé další přání. Vezmu tě do Bradavic!" 

    U Snapea se žádné očekávané nadšení nekonalo. "Zbláznil ses, Lupine? Chceš, aby mne tam někdo uviděl?"

    Remus začal rozbalovat balík. "Neměj strach, mám to promyšlené." 

    Snape netrpělivě čekal na pointu. "Hábit?" Zklamaně zíral na úhledně složený kus kouzelnického oblečení na stole. "To už tam rovnou můžu nakráčet se smrtijedskou maskou na obličeji."

    "To je neviditelný plášť, Severusi. Půjčil mi ho Harry. Kdysi patřil Jamesovi," vysvětlil mu Remus.

    Snape pochopil Remusův plán a rty se mu ohrnuly do pohrdavého úšklebku. "Vážím si tvé snahy, Lupine, ale přece sis nemyslel, že si na sebe obléknu něco, co předtím nosili Potterové."

    Remus se potutelně uculil. "Tak trochu jsem to předvídal. Ten neviditelný plášť si vezmu já, a pro tebe..." vytáhl z kapsy skleněnou lahvičku, "...jsem sehnal mnoholičný lektvar."   

    Snape překvapeně svraštil obočí. "Ty chceš, abych vzal na sebe tvoji fyzickou podobu?" 

    "A proč ne? Nevypadám až tak zle," zažertoval Remus.

    Snape nebyl z toho nápadu nadšený. "Nemohl bych nabýt podobu nějaké jiné osoby, aby ses nemusel skrývat pod tím pláštěm? Nedůvěřuji ničemu, co patří Potterům."  

    "Je to příliš riskantní vydávat se za někoho jiného, Severusi. Co když se ten člověk nějak dozví, že byl viděn někde, kde nebyl? Kromě toho Bradavice jsou teď zavřené, takže se tam nedostane nikdo nepovolaný." Remus si teatrálně povzdechl. "Ale nebudu tě nutit, když nechceš." Začal naoko plášť zase balit.

    "Neřekl jsem, že nechci," ohradil se spěšně Snape. "Řekl jsem jenom, že nevěřím Potterům."

    "Takže souhlasíš s mým plánem?"

    "Copak to nebylo jasné?" 

    "Tak to jsem rád," usmál se Remus spokojeně. "Máš týden na to naučit se napodobit moji chůzi, gesta a hlas." 

    Snape lehce povýšeně ohrnul ret. "Přetvářka mi jde skvěle."

                                                                                 ***

    Bradavice. Jeho domov.     

    Po mnoha, mnoha týdnech Snape opět stál na školních pozemcích u bradavické brány. Bylo to jiné. Bylo to sakra jiné. Spousta věcí kolem ještě pořád připomínala krvavou bitvu, která se tady odehrála před více než třemi měsíci. Východní hradby, kam směřoval hlavní útok, byly zřícené, suť a kamení se válelo u úpatí kamenné zdi. Několik lidí zrovna pracovalo na jejich obnově. Hagridova bouda zmizela z povrchu zemského, zůstalo po ní jenom černé spáleniště. Vrba mlátička ležela na úbočí pod hradem vyrvaná z kořenů, nejspíš posloužila nějakému obrovi jako zbraň. Nedaleko ní zela v zemi obrovská díra, teď už ničím nechráněný tajný vchod do tunelu k Chroptící chýši. 

    V uších mu hučela ozvěna bitevní vřavy, křik, svištění kleteb, sténání, chaos. Kolik lidí muselo zemřít, než se Potterovi povedlo Pána zla zabít? Proč, proč tím vyvoleným musel být zrovna takový neschopný idiot jako je Potter? 

    Těla mrtvých, kterými bylo poseté bojiště před hradem, jsou už dávno pohřbená, pach jejich prolité krve však pořád cítil ve vzduchu. Jeho tělo mělo být taky mezi oběťmi. S tím rozdílem, že by se nenašel nikdo, kdo by se postaral o jeho mrtvolu. Snad jenom havrani.

    Remus si všiml ve tváři svého dvojníka sklíčenost a z očí mu vyčetl smutek a beznaděj, které se v něm praly. Na okamžik zalitoval, že ho sem vzal. "Asi jsem tě sem neměl brát," ozval se tiše zpod neviditelného pláště. 

    "Jsem ti za to vděčný," ujistil ho Snape a nasadil svůj nečitelný výraz. S Remusem v patách se vydal na obchůzku hradu zvenčí, zamračeným pohledem v duchu sčítal škody, které tady napáchali Voldemortovi služebníci. Smrtijedi, vlkodlaci, obři, nemrtví.

    "Před pár týdny to tady vypadalo mnohem hůř. Do začátku školního roku to tady bude zase jako dřív," poznamenal Remus povzbudivě.

    "Už nikdy to nebude jako dřív," zamumlal Snape spíš pro sebe a vykročil ke hradu. Netušil, co ho čeká uvnitř, ale musel to vidět, jako kdyby na tom záležel jeho život. Cestou se širokým obloukem vyhnul skupině dalších kouzelníků, kteří se podíleli na opravě nádvoří. Hned nato si uvědomil, že ho stejně nemohou poznat, protože vzal na sebe Lupinovu podobu.  

    "Jsi tady?" řekl potichu. Remus mu přes neviditelný plášť stiskl paži. "Počítal jsi i s možností, že by mě někdo mohl oslovit?"  

    "To je nepravděpodobné. Jsem tady na inspekci, takže se nám spíš budou všichni vyhýbat a předstírat, jak mají plné ruce práce," šeptl Remus. 

    Snape vešel hlavní bránou do vstupní haly a vydal se do útrob hradu. Interiér byl již z velké části opraven, ale přítomnost smrti tady byla pořád cítit. Jako by duše zemřelých, kteří položili své životy při obraně školy, odmítaly opustit zdi hradu. U vchodu do Velké síně se zastavil a nahlédl dovnitř. Srdce se mu podivně sevřelo. Obrovský prostor, jindy plný studentů, profesorů a prostřených stolů, teď hostil lidské mraveniště řemeslníků, kteří dávali rozbořený sál do původního stavu.  

    Kdosi ze skupinky kouzelníků na Snapea přátelsky zamával. Snape se na něj zamračeně podíval, pak se otočil na podpatku a pokračoval dál chodbou. 

    "Měl jsi mu zamávat. Musíš se chovat jako já," napomenul ho Remus šeptem.

    "Nebudu přece mávat každému tvému kumpánovi," ohradil se Snape. 

    "Mohl by ses tedy alespoň trochu usmívat. Já se usmívám pořád."

    "Pokusím se o to, ale úspěch nezaručuji." Ústa se mu zkroutila v nepovedeném úšklebku. 

    "Ehm, radši toho necháme. Ten úsměv by tě zaručeně prozradil," zakabonil se Remus.

    

    Došli k majestátnímu schodišti. Bylo už opravené a doslova svítilo novotou. Snape, místo aby se vydal nahoru k učebnám a kolejím, seběhl dolů po schodech do sklepení. 

    "Kam jdeš? Podzemí zůstalo nepoškozené," volal na něj tiše Remus.

    Snape neodpověděl. Kráčel dlouhou temnou chodbou ke zmijozelským komnatám. Tady, kde ho nikdo nemohl vidět, přestal napodobovat Remusovu chůzi a proplul ztemnělou chodbou jako vznášející se netopýr. Zastavil se až před svým bývalým kabinetem.

    "Nostalgie?" pošeptal Remus pod pláštěm.

    Snape jeho poznámku ignoroval. Vyslovil heslo, otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Okamžitě ho pohltilo známé aroma bylinek, promíchané s ostrým pachem chemických přísad do lektvarů. Zhluboka se nadechl nosem vůně jeho skutečného domova. Mnoholičný lektvar přestával působit a Snape začal nabývat svoji podobu, ale další dávku už si nedal.  

    Remus zavřel dveře a sundal ze sebe neviditelný plášť. Postavil se stranou a tiše Snapea pozoroval, jak se pomalu prochází po svém bývalém kabinetu, dlouhými štíhlými prsty něžně hladí vyleštěnou desku svého stolu, pohledem láskyplně klouže po stovkách, možná tisících lahviček, srovnaných na policích v řadě jako vojáci, s láskou, u něj tak neobvyklou, laská zaprášené hřbety knih v knihovničce. 

    Takového Snapea Remus vůbec neznal. Nejdřív si myslel, že se Snape po dlouhé době odloučení jenom těší z návratu do míst, kde strávil prakticky celý svůj život. Jak ho ale pozorněji sledoval, pomalu mu to začalo docházet. Snape se loučil. Od samého začátku měl naprosto jasný cíl. Vrátil se sem, aby se mohl rozloučit s věcmi, které miloval a které ho doprovázely jeho životem, s předměty, které sám vytvořil, s důvěrně známým prostředím, které mu hluboce přirostlo k srdci. Loučil se se svým domovem.

     Remus už ani v nejmenším nelitoval, že ho sem vzal.

    Snape prošel kabinetem, otevřel dveře do svých komnat a vešel dovnitř. Vůni lučních květin vystřídal zatuchlý vzduch dlouho nevětraných místností. Nevšímal si toho a zamířil do své ložnice.

    Remus ho nenásledoval. Teď, když pochopil důvod, proč sem Snape přišel, nechtěl rušit jeho soukromí. Zrovna přemýšlel nad tím, že by ho tady nechal chvíli osamotě a on by si zatím došel zkontrolovat stavební práce, když se odkudsi zezadu ozval Snapeův hlas.  

    "Lupine? Můžeš sem na chvíli?"

    Remus prošel společenskou místností a vešel do ložnice. Místnost byla temná, bez oken, v jednoduchém starožitném stylu, tlumeně osvětlená světlem svící. Úzká dubová postel, noční stolek ve stejném slohu, černý saténový přehoz přes postel a černé povlečení ze stejné látky, černé sametové závěsy splývající z nebes nad postelí až na zem. Tu ponurou čerň rozbíjely pouze textilní tapety v barvě zmijozelské zeleně. Na všem seděl prach, ale bylo tady pečlivě uklizeno.

    "Moc se tady nerozhlížej, nikdy jsem si nepotrpěl na luxus."

    "Že to říkáš zrovna mně," uculil se Remus té ironii. "Nikdy jsem tady nebyl, tak mě zajímá, jak jsi bydlel."

    "Nikdo tady nikdy nebyl. Ty jsi první člověk kromě mne, který vstoupil do mé ložnice."

    "Jaká čest," ušklíbl se Remus pobaveně.

    "Chci tě o něco požádat," promluvil Snape a když si získal Remusovu pozornost, pokračoval. "Chci, abys, až tady budeš ředitelem, tyto moje komnaty nikdy žádnému jinému učiteli nepřenechal."

    "To je samozřejmé, Severusi. Já věřím, že se sem brzy zase vrátíš. Tyto pokoje jsou jenom tvoje a budou ti vždycky k dispozici."  

    "Už se sem nevrátím," poznamenal temně Snape. Než Remus stačil na to nějak zareagovat, pokračoval. "Měl bych jedno tak trochu zvláštní přání." Shodil ze sebe hábit a přistoupil k Remusovi. "Chtěl bych se s tebou milovat v mé vlastní posteli." V černých očích mu probleskly jiskřičky jako ve vyhasínajícím ohništi.

    Remus otevřel překvapením ústa a než mu na to stihl odpovědět, Snape ho vzal kolem pasu, přitáhl si ho k sobě a zmocnil se jeho úst v hlubokém polibku. Remus mu ochotně vyšel vstříc svým jazykem. Jejich nedočkavé ruce ze sebe navzájem sundávaly jeden kousek oblečení po druhém, dokud nestáli proti sobě zcela nazí. Zachvěli se chladem.

    Propleteni pažemi padli spolu do ustlané postele, až kolem sebe rozvířili prach. Objímali se a líbali, dlouze a něžně, dlaněmi bloudili po nahé kůži milence. Nikam nespěchali, jako by měli pro sebe všechen čas světa. Milostnou předehru záměrně protahovali, jejich horká těla se o sebe třela v rostoucí vzájemné touze. Snapeova porcelánově bílá kůže ostře kontrastovala s černým povlečením a Remusovým opáleným tělem.                         

    Když se Remus chystal do něj vstoupit, Snape sáhl do nočního stolku pro lubrikant. Remus zahlédl v šuplíku dildo a jeho ústa se roztáhla v šibalském úsměvu. "Vidím, že ses tady sám nenudil." Natáhl se po gelu, aby si Snapea připravil, ten si však Remuse otočil zády k sobě a přinutil ho kleknut si na všechny čtyři. Nanesl si na prsty vrstvu gelu a vsunul je do jeho otvoru.  

    Remus, ač byl obvykle v jejich vztahu alfou, mu tentokrát vyhověl. Chtěl, aby si Snape tento okamžik užil po svém, byl to jeho první - a snad i poslední? - sex v jeho ložnici. Toužebně vzdychl, když v sobě ucítil jeho štíhlý penis, zavřel oči a začal se volně propadat do osidel rozkoše. 

    Snape přimhouřenýma očima hltal Remusovo nahé tělo, jeho pevné svaly vlnící se pod ním v pravidelném rytmu, krátkými nehty mu přejížděl po jizvami zvrásněné kůži na zádech. Vzrušeně sledoval, jak jeho penis klouže do Remusova těla a ten dráždivý pohled ho přiměl zrychlit své pohyby. Ztichlá ložnice ožila dvojhlasnými slastnými vzdechy a nakonec rezonovala ve dvou po sobě následujících výkřicích vyvrcholení.

    Leželi vedle sebe znaveni sexem, jejich zpocená těla rychle osychala v chladném vzduchu. Remus konečně otevřel oči a otočil hlavu ke Snapeovi. Potajmu sledoval jeho ostře řezaný profil, spokojený výraz v pobledlé tváři, tajuplný úsměv usazený na jeho rtech.

    "Na co myslíš?" 

    Snape si dal načas s odpovědí. "Představil jsem si, že nebýt našeho nepřátelství, možná jsme v této posteli skončili už mnohem dřív."

    "Škoda těch promarněných let," povzdechl si Remus. "Já jsem ale nikdy nebyl tvým nepřítelem, Severusi."  

    Snape chvíli nad jeho slovy přemýšlel, pak otevřel oči a pohlédl na Remuse. "Proč ses nikdy nepřidal ke svým kamarádům, když mi ubližovali?"

    Remus se otočil na bok, položil mu paži kolem boků a usmál se na něj. "Nekažme si tento okamžik, Severusi. Nebudeme teď vytahovat staré záležitosti, proto jsme sem nepřišli." Naklonil se k němu a políbil ho na rty. "Tak co, troufáš si na další kolo? Ale tentokrát jsem nahoře já." Nečekal na odpověď a začal dobývat jeho ústa.

    O pár okamžiků později si Remus klekl mezi Snapeova stehna, přitáhl si jeho zadek do klína a chtěl si vyložit jeho nohy na ramena. Najednou se zarazil a ve tváři se mu zračilo zděšení. 

    "Severusi..." ztěžka ze sebe vydal hlas, "...černají ti nohy."

    Snape okamžitě stáhl nohy dolů a rychle si přes ně přehodil deku. "To nic není," zafuněl podrážděně, tělem mu lomcovala zlost na sebe, že na okamžik zapomněl na opatrnost.

    Remuse však neoklamal. "Tys to věděl." Nebyla to otázka, bylo to čiré konstatování. "Jak dlouho?"

    Snape pochopil, že nemá cenu zapírat. "Pár dní," zabručel.

    Remus si k němu lehl, nemělo cenu pokračovat v sexu, když oběma erekce znenadání ochabla. "Proč jsi mi to neřekl?"

    "A proč bych měl? Vyřešilo by to něco?"  

    "Severusi, takhle závažnou věc mi přece nemůžeš zatajovat. Musím vědět, jak jsi na tom, jsme v tom spolu."

    "Chtěl jsem tě ušetřit starostí. Zvládnu to sám," protlačil skrz zuby Snape. 

    Remus zavrtěl hlavou. "Nenechám tě v tom samotného. Postarám se o tebe, ať se ti to líbí nebo ne." Jeho hlas nepřipouštěl žádné námitky. "Přísahej, prosím," žádal naléhavě, "že mi budeš říkat všechno. Každou změnu, každý pocit, ať to bude jakkoli špatné."

    Snape zavřel oči. Odpověděl až po chvíli. "Dobře."

    Remus položil hlavu na polštář. Byl rád, že mu Snape nevidí do tváře. Posledních několik měsíců se obával tohoto okamžiku. Do poslední chvíle však doufal, že doktor od Munga se spletl a Severus je z nejhoršího venku. Léky ho však bohužel nedokázaly vyléčit, pouze oddálily nezbytné. 

    "Měli bychom jít," přerušil dlouhé ticho Snape.

    Remus se posadil a začal se oblékat. Snape vylezl z postele, posbíral své šaty a spěšně se začal strojit. Remus ho po očku sledoval. 

    "Ocenil bych, Lupine," zasyčel Snape popuzeným hlasem, "kdybys mě přestal tak okatě nenápadně sledovat. Stačilo by se jen zeptat a odpověděl bych ti, že ruce mám stále v pořádku a zcela fungující." Na důkaz si hbitě zapínal knoflíčky na košili.

    Remus se z toho obratně vykroutil. "Tak to jsem chtěl vědět. Zrovna dneska bych totiž potřeboval pomoct na zahrádce. Nějak se nám tam rozrostl plevel."

    Snape si povýšeně odfrkl, ale bylo znát, že se trochu uvolnil. "Se mnou nepočítej. Mám ušlechtilejší plány."

    "A jaké?" 

    "Do toho ti nic není," namítl Snape, pak ale stejně dodal. "Musím si prostudovat odbornou literaturu. Chtěl bych si něco ověřit. A budu potřebovat larvy. Spoustu larev."

    "K čemu?" podivil se Remus.

    "K pokusům zabránit jim v přeměnách," odpověděl Snape a přehodil si přes sebe hábit.

    Remus se chtěl ještě na něco zeptat, ale Snape ho zarazil rukou. "Musíme jít." Pečlivě ustlal rozválenou postel, počkal, až Remus projde dveřmi ven a pak ještě naposled pohladil očima svoji postel, nábytek, věci, které tady zanechává. Pak sfoukl svíce a tiše za sebou zavřel dveře. 

    Vešel do svého kabinetu a přistoupil k policím, přeplněným stovkami různých lahviček, flakónků a kelímků. Věděl naprosto přesně, kde má jaký lektvar. Šel najisto. Konkrétní regál, konkrétní police, konkretní řada. Sáhl dozadu za několik různobarevných lahviček a flakónků s rozmanitými lektvary a elixíry a vytáhl malou průhlednou fiolku bez etikety s krvavě rudou tekutinou uvnitř. Nenápadně si ji schoval do kapsy. 

    "Měl by sis už vypít mnoholičný lektvar," upozornil ho Remus. 

    Snape si jej vzal a přetrpěl těch pár nepříjemných vteřin, kdy na sebe bral Remusovu podobu. Naposled spočinul pohledem po místnosti a pak rychle, jako by chtěl utéct předtím, než to na něj dolehne v plné síle, vyšel ven na chodbu. Počkal, až si Remus přes sebe přehodí neviditelný plášť a vyjde za ním a pak ho tichým hlasem požádal o laskavost. 

    "Zamkni, prosím, tyto dveře, aby sem kromě tebe nikdo jiný už nevkročil."

    Remus vytáhl svoji hůlku. "Jaké je heslo?"  

    

    "Sám si zvol. Budeš jediný, kdo sem ještě vstoupí."

    Remus se zahleděl na dubové dveře. Chvíli přemýšlel a pak tiše pronesl. "Odi et amo."

    Snape pozvedl obočí.  "Nenávidím a miluji?" 

    Remus se na něj rozpačitě pousmál. "To je můj oblíbený citát od Catulla."

     Snapea trochu udivilo Remusovo nezvyklé heslo, ale on sám, který si tyto dveře celý život chránil heslem s Lilyiným jménem, neměl právo se nad tím pozastavovat. Remus si oblékl neviditelný plášť a vyrazili ven ze sklepení. Došli až ke vstupnímu schodišti.

    "Chceš se jít podívat ještě nahoru?" šeptl Remus.

    "Ne. Vše už jsem si tady splnil."

    Prošli nádvořím, kde se parta kouzelnických dělníků narychlo dala do práce, když uviděli ředitele procházet kolem. Snape jim však nevěnoval jediný pohled. Bradavickými pozemky se vydal k hlavní bráně a nechal za sebou hrad, minulost, vzpomínky, domov, celý svůj život. Pospíchal, že mu Remus pod pláštěm sotva stačil, občas zakopl na nerovné cestě nebo zavrávoral, až málem ztratil rovnováhu. 

    "Zpomal," zavolal na něj Remus tiše. "Nestačím ti, ten plášť mě brzdí."

    Snape nezpomalil, naopak se zdálo, že ještě zrychlil, jako by chtěl co nejrychleji opustit bradavické pozemky. Remus si všiml, jak se Snapeovi najednou motají nohy jako těžkému opilci a znepokojeně si začal uvědomovat, že má problémy s chůzí. Chtěl na něj opět zavolat, ale už to nestihl. 

    Snapeovi se najednou podlomily nohy a upadl do prachu na cestě. Remus k němu rychle přiběhl, jak jen mu to ten nepohodlný plášť dovolil a klekl si k ležícímu Snapeovi.

    "Severusi, co se stalo? Jsi v pořádku?" ptal se vystrašeně.

    Snape tiše zasténal. "Chtěl... chtěl jsem ještě doběhnout k bráně po svých," šeptal ochraptěle. "Nestihl jsem to. Nohy... necítím nohy..."  

    Remus se rychle rozhlédl kolem sebe a když široko daleko neviděl živou duši, sundal ze sebe plášť a pomohl Snapeovi posadit se. "Co to povídáš? Jenom jsi klopýtl, říkal jsem ti, abys trochu zpomalil." Remus ale věděl, že si to jenom nalhává. Pochopil, co je pravou příčinou Snapeovy indispozice. 

    Už to začalo.

    Nebo spíš - už přichází konec.

    Schoval Harryho plášť do kapsy a vzal Snapea pod rameno. "Chyť se mě, pomůžu ti." 

    Snape se za Remusovy opory s námahou postavil na necitlivé nohy. Chytil se ho kolem krku a ze všech sil se snažil udržet se ve stoje. 

    Remus ho pevně sevřel kolem pasu. "Zkus udělat krok, brána už je na dohled."

    Snape se celou váhou opřel o Remuse, zatnul zuby a vykročil. Povedlo se mu dát nohu před nohu, a pak znova. Uvědomoval si, že veškerou zásluhu na jeho chatrných pokusech o chůzi má Remus, který ho vedl jako hadrovou loutku. Poslední úsek cesty k bráně, který by jindy přeběhl za okamžik, mu trval celou věčnost. Necítil bolest. Ne tu fyzickou. Srdce mu ale hrozilo vybuchnout v hrudi, protože věděl, co tohle znamená. 

    Konečně prošli vstupní bránou. Remus ho pevně držel v objetí a za asistovaného přemístění je oba co nejrychleji přesunul do jejich domu uprostřed hlubokých lesů.

 ***

Snape si pohodlně hověl v křesle, přimhouřenýma očima pozoroval Remuse klečícího mu u nohou a zabraného do práce. Postřehl, že hustou hřívou jeho hnědých vlasů prokvétají šediny. Neubránil se úsměvu, připadaly mu totiž trochu jako vlčí srst. Hlavou mu vířila zásadní otázka. Proč ho vlastně celý život nenáviděl? Ať se snažil sebevíc, nedokázal si na to odpovědět. 

    Vzpomínky ho unesly do školních let. Odjakživa byl jiný. Zamlklý, nehezký, samotář a šprt. Ideální cíl pro šikanu. Potter a Black byli jeho naprostý protiklad, Lupin byl ale jiný. Vlastně si byli dost podobní. Jenomže Remus se kamarádil s Poberty. A tím u něj upadl v nemilost. Přestože mu vědomě nikdy neublížil. Ale taky se ho nikdy nezastal.

    "Cítíš, co ti teď dělám, Severusi?" vrátil ho do přítomnosti Remusův tichý hlas. 

    Snapeův zrak sklouzl dolů. Remusovy dlaně jemně vtíraly hojivou mast do jeho zčernalých chodidel. Přestože se nadmíru snažil, Snape jeho doteky vůbec necítil. Zavrtěl hlavou. 

    "Říkal jsem ti, že je to marné."

    Remus si utřel ruce do ručníku a posadil se na paty. "To nic neznamená, Severusi. Brumbál fungoval s černou rukou skoro rok."

    "Jenže Brumbálovi nekoloval v žilách jed," odpověděl rádoby lhostejně Snape. "Snažíš se zbytečně, Lupine, radši mi pomoz vstát."

    "Počkej ještě chvilku," zadržel ho Remus a soustředění v jeho tváři jako mávnutím kouzelného proutku vystřídala výzva. Roztáhl Snapeova kolena od sebe a klekl si mezi jeho stehna. "Zkusím tedy něco jiného, co bude zaručeně fungovat," zalesklo se mu v očích šibalsky. 

    Než Snape stačil zareagovat, Remus mu rozepnul poklopec a uchopil do dlaně jeho zvadlý penis. Začal se s ním mazlit, olizoval špičkou jazyka jeho jemnou kůži a laskal mezi rty hebký žalud.

    Snape neprotestoval, obzvlášť když jeho penis začal v Remusových nadaných ústech rychle nabývat na objemu a ve slabinách se mu začaly rozlévat příjemné pocity. Zpod přivřených víček chvíli fascinovaně pozoroval Remusův orální koncert. Pak zavřel oči a nechal se volně unášet narůstajícím vzrušením. Z pootevřených rtů mu unikaly hluboké vzdechy, čím dál naléhavější, jak se ho zmocňovala rozkoš. Dlouhé prsty zatínal do čalouněné opěrky křesla a najednou ucítil ve varlatech explozi orgasmu. Ve slastné křeči a chraptivém výkřiku vyvrcholil do Remusových úst. Pár okamžiků ještě lapal po dechu, než konečně otevřel oči a pohlédl dolů k Remusovi. 

    "Alespoň tato tvoje snaha nevyšla nazmar," ušklíbl se spokojeně.

    Remus se samolibě uculil. "Vím, jak na tebe." Snape si rádoby pohrdavě odfrkl, ale jeho naprosto ukojený výraz potvrzoval pravdivost Remusových slov. 

    Remus se vkleče narovnal, aby byl v úrovni Snapeovy tváře a pečlivě si slízl ze rtů Severusovu chuť. "Zítra nastupuji do Bradavic," oznámil opatrně.

    "Proč ten tragický výraz?" 

    Remus si ztěžka povzdechl. "Nerad tě tady nechávám celý den samotného."

    "Umím se o sebe postarat, Lupine," zavrčel Snape podrážděně.

    "Nic ve zlém, Severusi, ale nemůžeš chodit," připomněl mu Remus šetrně. 

    "Už jsem býval v mnohem horších situacích a poradil jsem si bez cizí pomoci," sykl nedůtklivě Snape.

    Remus se rezignovaně usmál. "Tak dobře. Přijdu každý večer, co nejdřív to půjde."

    "A nebude to podezřelé, že se každý večer vracíš domů, když máš jako ředitel v Bradavicích své komnaty?" 

    "Já už si něco vymyslím," mrkl na něj Remus šibalsky a naklonil se k němu blíž. "A ty mi musíš slíbit, že mi mezitím nikam neutečeš." 

    "To ti slíbit nemohu. Víš přece, jak nesnáším vlkodlaky," ušklíbl se Snape a vysloužil si za to kousavý polibek. Cítil, jak Remusův jazyk čerstvě chutnal po jeho spermatu.

***

    Belhal se s námahou do kuchyně, podepírán berlemi, které mu Remus vyřezal z dubového dřeva. Už skoro týden mu chůze dělala problém, ale šoupavým krokem se s pomocí holí zatím dostal všude, kam potřeboval. Sedl si na židli ke stolu a přisunul si k sobě jídlo, které mu tam ráno připravil Remus. Jedl pomalu, jako by ani neměl hlad. Věděl ale, že Remus by se zlobil, kdyby celý den nic nesnědl. 

    Pak se opět opřel o berle a doklopýtal do koupelny. Upřeně se na sebe zahleděl do zrcadla. Jeho kdysi bledá pleť teď měla konečně lidskou barvu a pohublé tváře se jemně zakulatily. Pobyt na zdravém horském vzduchu mu očividně prospíval. Musel však uznat, že je to hlavně Remusova zásluha, vlkodlak se o něj dobře staral. Pak mu zrak spočinul na nehojící se ráně na krku a všechny naděje se rozplynuly. Odvrátil hlavu od zrcadla. 

    Podepírán jednou berlí vykonal potřebu. Když se natahoval po té druhé, hůl se mu smekla po dlažbě, ztratil rovnováhu a už nedokázal zabránit pádu naznak na zem. Bolest se rozplynula v zoufalém boji lapání po vyraženém dechu. Když konečně popadl dech, chvíli nebyl schopný se hnout a sténajíc ležel s rozpřaženýma rukama na podlaze. Chlad sálající z dlaždic tlumil bolest rozlézající se mu po zádech. 

    Musíš, musíš se zvednout! Lupin tě tady nesmí takhle najít!  Spadlou berli opřel o umyvadlo, přišoupl se k vaně a přidržujíc se jí začal se pomalu škrábat na nohy. Uběhla celá věčnost, než se mu povedlo dosednout na hranu vany. 

    Nevzdával to a zarputile bojoval se svou bezmocností. Konečně dosedl do křesla u knihovny a namáhavě sípal. Tvrdě si uvědomoval, že nastoupilo rané stádium jeho nemoci. Zvýšenou svalovou slabost pociťoval už v celých dolních končetinách, nejenom v chodidlech. 

    Roztáhl prsty na obou rukou a zkoumavě si je prohlížel. Kůže měla přirozenou barvu, žádná známka zčernání. Několikrát zacvičil prsty. Polila ho úleva, Voldemortova magie ještě neprostoupila do jeho rukou. Zatím. Zavřel oči a přemýšlel nad tím, kolik času mu ještě zbývá. Poprvé za celou dobu si začal připouštět svoji situaci. Nevyhnutelné, které dřív nebo později přijde. 

    Musel si nejspíš zdřímnout. Když ho ze snění vytrhlo známé prásknutí před domem, obklopovala ho všudypřítomná tma. 

    "Držíš černou hodinku, Severusi?" zasmál se příchozí. Pohybem ruky rozsvítil svíce a pak odložil na stůl velkou krabici. "Tak jak jsi strávil den?" zajímal se Remus, zatímco si svlékal hábit.

    "Můžeš hádat. Dopoledne jsem vyplel celou zahradu, pak jsem si šel zaběhat do lesa a před chvílí jsem ti dovařil večeři." 

    Remus ignoroval jeho jízlivý tón. "No to je ale smůla, já jsem ti zrovna dnes přinesl z Bradavic tvé oblíbené jídlo," mrkl na něj provokativně. Natáhl k němu ruku, aby mu pomohl na nohy. Snape ji záměrně přehlédl a podepíraje se o berle se přišoural ke stolu a dosedl na židli.

    Remus otevřel krabici, vyndal z ní štos papírů a položil je na stůl. "Tady jsem ti přinesl nějakou zábavu. Je to obvyklá ředitelská administrativa, rozvrhy výuky pro jednotlivé koleje, personální návrhy do učitelského sboru. Mohl by ses na to zítra podívat, prosím?"

    Snape přejel pohledem po hromádce papírů. "Mám ředitelovat za tebe?" 

    "Myslel jsem, že kdybys mi s tím pomohl, ušetřil bych čas a mohl bych přijít z práce dřív. Ale jestli se ti do toho nechce..."

    "Neřekl jsem, že se mi do toho nechce," utrhl se na něj Snape. "Jen si nejsem jistý, jestli jsem oprávněn v takových důležitých věcech rozhodovat za tebe. Ty bys třeba některé věci chtěl udělat jinak než já."

    "Máš moji plnou důvěru, Severusi, a já naprosto věřím tvému úsudku."

    "To bys mi ještě donedávna neřekl," odpověděl Snape kousavě.

    "Ale řekl. Jen jsi mi k tomu nikdy nedal příležitost." 

    Snape zmlkl, nějak mu došel sarkasmus. Remus vyndal z krabice pečlivě zabalené jídlo. "A tady jsem ti přinesl něco z bradavické kuchyně. Jestli máš takový hlad jako já, tak bychom se do toho měli co nejdřív pustit." 

    Před Snapem přistál talíř s cornwallskými masovými taštičkami. Tmavé oči se mu rozšířily překvapením a v ústech se mu okamžitě začaly sbíhat sliny už jenom při pohledu na dozlatova upečené masové koláčky. Nebylo potřeba ho do nich pobízet.

    "Riskuješ, když si každý den nosíš z Bradavic domů hromady jídla," vyčetl mu Snape s obavou. 

    Remus zavrtěl hlavou. "Skřítkové mi nechávají v kuchyni balíček. Vysvětlil jsem jim, že jako vlkodlak toho hodně sním," zasmál se s plnými ústy. "Mimochodem... nenápadně jsem se zmínil před Minervou, že se musím každý večer vracet domů, protože chovám kozy a slepice a musím se o ně starat. Vypadá to, že mi na to skočila," rozesmál se.

    Snape se chtě nechtě musel usmát. "Důvtip ti očividně nechybí." Nerad si připouštěl, že se v Remusově přítomnosti cítí příjemně. Vlastně ještě nikdy se s nikým - s výjimkou Lily - necítil tak dobře. Radši soustředil pozornost k listinám na stole, aby nad tím nemusel přemýšlet. 

    "Zvládl bys to do konce týdne? Příští týden už děti nastupují do školy," otázal se Remus opatrně.

    Snape se začetl a pak se jeho obočí zvlnilo do udivené křivky. "Vskutku zajímavý výběr kandidátů na místa bradavických učitelů."

    "Nemám moc na výběr." Remus si zhluboka povzdechl. "Přál bych si, abys to byl ty, kdo zasedne do čela profesorského sboru." 

    "Tohle přání se ti bohužel už nesplní," namítl Snape a prudce přibouchl desky s lejstry.

    Remus se postavil a pomalu přistoupil k jeho židli. Chytil Severuse jemně za bradu a zvedl ji nahoru. Sklonil se a políbil jeho stažené rty. Povolily a pootevřely se v pozvání. Hluboce se zadíval do jeho černých očí. "Moc jsem se na tebe těšil, Severusi," zašeptal. 

    Od Snapea by tahle slova nemohl nikdy slyšet, ale Remus to od něj ani neočekával. Zabořil prsty do dlouhých havraních pramenů, přitáhl si blíž jeho bledou tvář a žhavě se přitiskl na povolná ústa.

***

    "Proč ještě nespíš, Severusi, vzbudil jsem tě?" zeptal se Remus s provinilým výrazem ve tváři. Snažil se vylézt co nejtišeji z postele, ale zjevně se mu to nepovedlo. Sotva se pohnul, Snape otevřel oči. 

    "Ne, nespal jsem," zamumlal Snape a skutečně to neznělo ospale. V šeru probouzejícího se dne mlčky pozoroval Remuse, jak se spěšně obléká. 

    "Dnes musím vyrazit do Bradavic trochu dřív. Začíná školní rok, čeká mě spousta povinností a taky si musím připravit nějakou uvítací řeč. Jsem trochu nervózní, vůbec netuším, co mám říkat," usmál se Remus rozpačitě. 

    Snape se posadil na posteli a začal si pomalu rozepínat kabátek od pyžama, aby se převlékl. "Nepotřebuješ si nic připravovat. Vždycky jsi to se studenty uměl." 

    "Zato tys dělal vše pro to, aby se tě studenti báli," zasmál se Remus pobaveně. "Ukaž, pomůžu ti," nabídl se, když si všiml, jak Snape trochu zápasí s knoflíky u pyžama. Pomohl mu rozepnout a svléknout kabátek a neodolal a dlaněmi něžně přejel po nahé kůži jeho kostnatých ramen. 

    "Škoda, že dnes tak pospíchám," zavrčel nelibě. "Ale večer tě nebudu šetřit," zazubil se výhružně a přinesl mu ze skříně čistou košili. "Teď už musím jít. Uvidíme se večer." Naposled se usmál na přítele, ve spěchu vyběhl před dům a přemístil se do Bradavic.

    Snape zůstal obklopen tísnivou samotou. Odrazila se v jeho tváři a ani se nesnažil ji skrývat, nebylo před kým. Nasoukal se do košile a začal si zapínat knoflíčky. Dělalo mu to trochu problémy, jako by ztrácel cit v prstech. 

    Přesedl si do křesla na kolečkách, které mu sehnal Remus v nějakém mudlovském obchodě, a přepravil se do kuchyně. Křeslo bylo mnohem rychlejší a pohodlnější jako berle. Připravil si studenou snídani, uvařil si čaj a nesl si to ke stolu. 

    Hrnek mu najednou z ničeho nic vypadl z ruky. Horký čaj mu vyšplíchl na nohy a šálek se roztříštil po podlaze na tisíc kousků. Snape strnule hleděl na tu spoušť. Kůže na holých kolenou zčervenala od vařícího čaje, ale žádnou bolest necítil. Voldemortova černá magie se už nadobro zmocnila jeho dolních končetin.

    Pomalu zvedl k obličeji roztřesené ruce. Dlaně měl jemné, bez jakýchkoliv náznaků změn. Vydechl úlevou. Pak je otočil. Na konečcích prstů se přirozená tělová barva ztrácela pod černajícími nehty. Netušil, proč se otrava projevila nejdřív na nehtech, ale vybavil si, že na nohou to začalo navlas stejně. 

    Zavřel oči. Snažil se co nejpřesněji si vzpomenout, jak dlouho trval proces od prvních příznaků až do chvíle, kdy přestal mít cit v nohou. Měsíc. Takže mu zbývá posledních pár týdnů, než mu ruce definitivně vypoví službu.  

    Zapomněl na snídani a vrhl se s vozíkem k velkému pracovnímu stolu v koutě kuchyně, kde si zřídil provizorní laboratoř. Vše, co ke své práci potřeboval, mu Remus přinesl z jeho mnohem lépe vybavené laboratoře v Bradavicích, stačilo mu jenom říct číslo regálu, police, řadu a pořadové místo konkrétní ingredience. Vše měl uložené v hlavě.

    Přitáhl si k sobě velkou skleněnou nádobu, ve které bylo uvězněno několik housenek a kukel v různém stádiu zakuklení. Chvíli je za sklem zkoumavě pozoroval, pak otevřel víko, strčil dovnitř ruku a vytáhl první odpudivý vzorek.

    "Tak pojď, malá, a ukaž mi, jak se ti daří vzdorovat přeměně."

***

    Když se Remus večer vrátil, Snape se mu přiznal, co se stalo. Remus si starostlivě prohlédl jeho ruce a pak se na něj usmál. "To bude dobré," řekl povzbudivě, ale jeho úsměv byl poprvé v životě neupřimný. Navečeřeli se, tentokrát přinesl bohaté jídlo ze slavnostního zahájení nového školního roku a během večeře Severuse seznamoval s tím, jak probíhal celý ceremoniál.

    "Možná bych věděl," nadhodil Remus, když spolu pozdě večer seděli v křeslech a popíjeli skotskou, "jak by ses mohl nepozorovaně dostat do své laboratoře a pokračovat tam ve svém výzkumu."

    Snapeovo obočí udiveně vyskočilo do čela a málem se rozesmál. "To myslíš vážně?"  

    "Vlastně jsem na to nepřišel já, jenom jsem se inspiroval," pokrčil Remus rameny a vysvětlil mu svůj plán. "Objevil jsem v komnatě nejvyšší potřeby ztracenou rozplývavou skříň, kterou se tenkrát Smrtijedi dostali do Bradavic. Napadlo mě, že bych ji odtamtud přenesl do tvých komnat ve sklepení. Její dvojče od Borgina a Burkese bych přemístil sem. A ty bys pak mohl mezi nimi neomezeně přecházet do své laboratoře v Bradavicích a pracovat tam," dokončil se širokým úsměvem.

    "Ty ses dočista zbláznil, Lupine! Víš, jaké je to riziko?" ohradil se rázně Snape. 

    "Proč? Nikdo kromě mne se do tvé laboratoře zvenku nedostane. Máš tam tisíckrát lepší možnosti ke své práci než tady. Nikdo nebude ani tušit, že nejhledanější zločinec Severus Snape přebývá ve svých komnatách v Bradavicích, všem přímo pod nosem. Není to vzrušující?" uchechtl se Remus pobaveně, čímž tak trochu narušil zažitý obraz čestného a spravedlivého muže. "A jediné riziko, které by z toho plynulo, je," sklopil zrak na své ruce, "že by ses už nechtěl vrátit do našeho domu."

    Snape mu upřeně pohlédl do tváře. "Můj domov je tady," uklidnil ho a koutek úst se mu nepatrně nadzvedl. "Mne se jen tak nezbavíš, Lupine." 

    Remus se nevěřícně uculil. "Ty vážně dáš přednost naší úzké, společné posteli před pohodlím té tvé v Bradavicích?" 

    "Možná právě proto, že je společná. Kromě toho," Snapeovo obočí se nepatrně zavlnilo, "podruhé jsem se v ní narodil a... taky jsem v ní zažil pár příjemných chvil." 

    Remus se potěšeně pousmál. "Takže souhlasíš s mým návrhem?"

    Snape si dal načas s odpovědí. "Mám ale podmínku. Chtěl bych, aby ses taky zapojil. Netuším, jak dlouho ještě budu schopen používat své ruce. A je nesmírně důležité, abys pak pokračoval v mé práci." 

    Remus ho pevně objal. "Děkuji, Severusi, za to, co pro mne děláš."

    "Zdaleka ne tolik, co jsi udělal ty pro mne," oponoval Snape, ale po chvilkovém rozpačitém zaváhání taky sevřel Remuse v objetí. Je to sotva pár měsíců, co si takovouhle situaci neuměl představit ani v tom nejhorším snu.

***

    

    Remus měl pravdu. Vzrušovala ho představa toho, že jenom o pár pater nad jeho laboratoří se pohybovaly davy lidí, kteří neměli ani tušení o tom, jak neuvěřitelně blízko mají nejhledanější osobu v celém kouzelnickém světě. 

    Tvrdě pracoval na tom, jak zabránit přeměnám a vyléčit lykantropii. Remus za ním po večerech pravidelně docházel a on od něj důsledně vyžadoval, aby se zapojoval do všech experimentů. Jako by nějak tušil, že sám už je nejspíš nestihne dokončit.  

    "Sakra!" zaklel Snape. V okuláru mikroskopu bezmocně pozoroval, jak se vzorky testovaných buněk seskupují do dalšího stádia přeměny a navyšují tím počet předchozích neúspěšných pokusů. 

    Najednou se uprostřed laboratoře zhmotnila stříbrná mlhovina. Snape sebou úlekem trhl a loktem shodil ze stolu sklenici s pokusnými vzorky. Několik larev, které ještě nestačily přejít do další fáze, okamžitě využilo nabyté svobody a rozlezlo se po podlaze najít bezpečí.

    "Severusi! Objevil jsem fantastickou věc!" Stříbřitá mlha nabyla tvar Patrona, promlouvajícího rozrušeným Remusovým hlasem. "Ještě to musím všechno důkladně prozkoumat, ale už teď vím, že je to naprostá senzace! Večer ti všechno vysvětlím. Tomu fakt neuvěříš!"

    Patron se rozechvěl, ztratil svůj tvar a během okamžiku se rozplynul jako pára nad hrncem. Snape ještě chvíli vyjeveně zíral do míst, kde se ještě před chvilkou třepetal Remusův posel. Víc než záhadný vzkaz ho ale šokovalo něco zcela jiného. Celý život si byl jistý, že Remusův Patron má tvar obrovského vlka. Ten, kterého na vlastní oči jen před pár vteřinami viděl, byla laň.

příště uzavření celého příběhu