Hádka

Vyňato z povídky Světlo v temnotách - kapitola 1 - Psanec    

    Seběhli jsme s Regulusem po schodech ve veselém, přátelském hovoru až do obývacího pokoje. Ve dveřích jsme se oba zarazili. Já jsem zůstal stát jako zkamenělý a vytřeštěnýma očima jsem zíral před sebe. Regulusovi rodiče měli vzácnou návštěvu z příbuzenstva. Na pohovce seděla jeho sestřenice Narcisa se starší čarodějkou, nejspíš to byla její matka, a vedle nich seděl Abraxas Malfoy. Naproti v křesle se pohodlně rozvaloval... Lucius Malfoy.

    Když mě Lucius spatřil, zmrzl mu úsměv na tváři a ohromením zbledl jako smrt.

    Stál jsem u schodů jako kamenná renesanční socha uprostřed náměstí a zíral jsem na Luciuse. Viděl jsem, jak se instinktivně nadzvedl v křesle, když mě uviděl. Zase rychle dosedl zpátky, když si uvědomil, že tam nejsme sami. Byli jsme navzájem spoutaní pohledy a ani jeden z nás se z toho pouta nedokázal vymanit.

 

    Vzpamatoval jsem se, až když do mě Regulus šťouchl loktem. Následoval jsem ho a posadili jsme se do křesel. Po neskutečně dlouhé době tváří v tvář Luciusovi. Stačil už opět nabýt ztracenou jistotu a zapojit se do přerušeného hovoru. Zarputile se vyhýbal mému pohledu. Myslím, že pochopil, co pohledávám v Blackově domě. Prsty zatínal do opěrek křesla, jak se ovládal. Ocelově šedé oči měl chladnější než jižní pól. Platinové vlasy měl vzadu sepnuté černou stuhou, ostré obrysy pohledné tváře vystavoval na obdiv. Jeho rty, sladké, když mi nesčetně krát poskytovaly slastnou rozkoš, ale i kruté, když mě nelítostně vyhnaly z jeho života, měl ohrnuté v povýšeném malfoyském úšklebku. 

    Musel jsem se hodně držet, abych žhavými polibky přede všemi neztrestal ta jeho pohrdavá ústa. Cítil jsem, jak se ve mně všechna ta dřímající touha po něm prodírá na povrch jako horká láva z probouzející se sopky. Myslel jsem, že tak dlouhé odloučení otupilo moji bolest z našeho rozchodu, teď jsem ale ucítil, že naše setkání opět hluboce rozjitřilo mé nezahojené rány na srdci i na duši.

 

    Tok mých myšlenek přerušil ječivý hlas Regulusovy matky. "Severusi, znáte se s mou neteří Narcisou a jejím manželem Luciusem Malfoyem?“ neopomněla zdůraznit, že Blackové jsou spřízněni s Malfoyovými. „Přišli nám oznámit radostnou zprávu. Čekají svého prvního potomka." 

    Lucius po mně vrhl vylekaný pohled, ale pak rychle uhnul očima.

 

    Krve by se ve mně nedořezal. To ne! To nemůže být pravda! To je konec všem mým nadějím, že by se Lucius ještě někdy ke mně vrátil. Díval jsem se zmateně do Luciusovy tváře, jako bych čekal, kdy mi oznámí, že to byl nepovedený žert. On si však jen s předstíraným zájmem prohlížel své pěstěné nehty.

 

    Koutkem oka jsem postřehl, že mě Regulus pozoruje. Vlastně jsem cítil na sobě jeho pohled od té chvíle, co jsme sem vešli. Teď už si musel všimnout, že mi Lucius není lhostejný a že je to jedině on, koho miluji. V tuto chvíli mi to ale bylo jedno.

 

    Lucius uhýbal pohledy, nervózně se v křesle ošíval a rozdával přítomným své křečovité, falešné úsměvy. Pak se na mne konečně podíval. Po předchozím pohrdání nebylo ani stopy, v jeho tváři se zračilo provinění. Byl si vědom toho, že tohle nás už definitivně rozdělilo.

 

    Jsem hlupák. Co si to pořád nalhávám? Náš vztah už přece dávno skončil. Dusil jsem se. Dusil jsem se vztekem, bezmocí, ponížením. Už jsem to nevydržel, zvedl jsem se z křesla a otevřeným francouzským oknem jsem vyšel na terasu. Zhluboka jsem se nadechl chladného jarního vzduchu a potlačoval v sobě slzy vzteku, zklamání a bolesti.

 

    Proč to muselo takhle skončit? Celou dobu jsem si nalhával, že Luciusovi jednou dojde, že náš rozchod byl jeden velký omyl a přijde za mnou s prosíkem, abych mu odpustil. Odpustil bych mu, i kdyby neprosil, protože bez něj je můj život prázdný jako hrob bez rakve. Teď se náš několikaletý vztah rozsypal jako písek z rozbitých přesýpacích hodin a protekl mi mezi prsty do nenávratna.

 

    Někdo mě prudce chytil za rukáv, odtáhl mě kousek dál a přirazil mě tvrdě ke zdi. Drsná omítka mi trochu rozedrala košili a záda, když se na mně přitisklo tělo. Překvapeně jsem pohlédl do ztemnělých, jako vlčí srst šedých Luciusových očí. Přepadla mě náhlá závrať z jeho těsné blízkosti a srdce se mi divoce rozbušilo. Na krátký okamžik jsem uvěřil, že mě přišel požádat o odpuštění.

 

    "Rychle sis našel za mne náhradu, ty mizero!" zaútočil. Jeho prsty mi pevně svíraly ramena, až to bolelo.

 

    Pomíjivou naději přehlušilo rozčarování. "Cos čekal? Že budu hledat zapomnění v klášteře jako mnich?" řekl jsem zklamaně v odpověď.

 

    "Nečekal jsem, že se začneš tahat s prvním, kdo si o tebe řekne!"

 

    Čím dál lépe. Nepřímo mě nazval děvkou a tím mě pěkně naštval. "Vyhnal jsi mě ze svého života. Už k sobě nepatříme, takže si můžu dělat, co chci a ty mi nemáš do toho co mluvit," zareagoval jsem podrážděně.

 

    "Nedal jsi mi na výběr. Zradil jsi náš vztah!" zatřepal vztekle mými rameny.

 

    Zornice se mi zúžily vztekem. Sevřel jsem ruce kolem jeho zápěstí a prudce jsem je shodil ze svých ramen. "Nejsem zrádce! To jenom ty sis nenechal nic vysvětlit!" propaloval jsem ho očima, až jsem se divil, že se ještě nevzňal.

 

    Lucius zrudl jako přezrálé rajče. "Pro mne bylo a vždycky bude naše pokrevní pouto svaté. To ty jsi na něj rychle zapomněl a pošpinil jsi jej cizím semenem!"

 

    Zafuněl jsem zlostí jako rozzuřený býk v aréně. Naše hádka gradovala. "Zatímco ty jsi si ve jménu Conspondea celou dobu poctivě plnil manželské povinnosti!" rýpl jsem si do něj, že už zase spí s Narcisou.

    Byli jsme tak blízko u sebe, že jsem viděl odraz své rozzlobené tváře v jeho zřítelnicích. Naše rty se téměř dotýkaly a oba jsme si to ve stejnou chvíli uvědomili. Zmítala mnou touha dravě je políbit a umlčet vášnivým polibkem a známý lesk v Luciusových očích mi potvrdil, že s tím bojuje stejně jako já. Hleděli jsme si do očí, jako by jsme čekali, kdo z nás dvou se jako první neovládne, a zoufale jsme zápasili se sebeovládáním.

    Lucius se vzpamatoval jako první a prolomil ten napjatý okamžik, když procedil mezi zuby. "Já jsem musel, abych zachoval čistokrevnou linii svého rodu. Zato tobě se tehdy náramně hodilo zbavit se mne, abys mohl být s ním! Od první chvíle jsem věděl, že tě ta Voldemortova děvka jednou svede a že mu podlehneš!" Vztek v jeho tváři přemohla žárlivost.

 

    Nevěřil jsem vlastním uším. Lucius si doopravdy myslel, že jsem se ho chtěl zbavit, abych mohl být s Regulusem. Stál jsem tam nehybně v té zahradě jako kamenný chrlič a nezmohl jsem se už na žádný protest. Bylo zcela zbytečné mu cokoliv vysvětlovat, Lucius slepě věřil těm svým výmyslům.

    Pomalu jsem ho chytil za pravou ruku, vyhrnul jsem mu rukáv a přistrčil jsem mu před oči cejch našeho neporušitelného slibu. "Tohle je naše pouto, kvůli kterému bych tě nikdy - nikdy nezabil." Chvíli jsem mu upřeně hleděl do očí a čekal, až mu to dojde. Kdyby zemřel on, zemřel bych i já. 

Pak jsem ho tam zanechal v jeho prozření a rychlými kroky jsem se vrátil zpátky do místnosti. Ve dveřích jsem se zarazil. Uvnitř bylo ticho jako v hrobě a všichni přítomní na mne zírali. Dokonce i Regulus mě probodával pohledem ostrým jako čepel.

Teprve teď mi došlo, že náš poněkud hlasitý rozhovor museli nejspíš slyšet. Cítil jsem, jak hořím hanbou. Rychle jsem prošel kolem nich a moc dobře si uvědomujíc jejich pohledy, zapíchnuté do mých zad jako jedovaté šípy, jsem vyběhl po schodech nahoru do Regulusova pokoje.