Až na krev 1

Děj: Život smrtijeda Snapea se značně zkomplikuje, když mu cestu zkříží bývalý odsouzený vrah Black. Druhá část trilogie.

Autor: Styx

Pár: Severus Snape/Sirius Black
Varování: tragické, slash (homosexuální erotika)

Přístupnost: 18

Poznámka: první část je Život není fér

Napsáno: 2008

Celou povídku v celku si můžete přečíst i tady.

 

Pouhý měsíc předtím, než dokončil školu v Bradavicích, Severus Snape vstoupil do služeb lorda Voldemorta. Prodělal tvrdý a náročný výcvik v řadách Smrtijedů a když potom stanul před Pánem Zla, aby před něj padl na kolena, přísahal mu věrnost a oddanost a byl odměněn vypálením Znamení Zla na své předloktí, něco velice podstatného se v jeho životě změnilo. Voldemort ho podrobně zasvětil do tajů černé magie, seznámil ho se sílami Zla, ukázal mu pekelnou moc Temné strany, pootevřel dvířka k tajemství nesmrtelnosti, naučil ho uměním nitrozpytu a nitrobrany neomezeně vstupovat do cizích mozků, ovládat mysl kletbou Imperius, mučit a způsobovat nepředstavitelnou bolest kletbou Cruciatus. Severus mu pozorně, s úctou naslouchal. Směšně snadno lord Voldemort zneužil nezkušené srdce, které zažilo už tolik utrpení. Ta křehká, citlivá bytost v něm pomalu umírala a temná stránka jeho lidské osobnosti se drala na povrch.

Mnohem, mnohem později, když se stal Snape jeho oblíbencem, mu Voldemort laskavě dovolil zúčastnit se Černé mše jen pro vyvolené a poodhalil roušku do rituálu uctívání ďábla, včetně krvavých obětí. Zavedl ho do své knihovny, mnohem větší, než měl Malfoy a taky mnohem bohatší na zakázané knihy. Jediné výtisky zlých knih Liber Mortis nebo Kniha o smrti se nacházely pouze v jeho knihovně. Jeho pýchou ale byl kompletní svazek nejhrůznější knihy světa Devět knih Nagaše. Jediný originál pod sluncem.

"Tuhle oblast černé magie ještě nemáš prozkoumanou," řekl tajemně Voldemort. Vytáhl jednu z knih, chvíli v ní listoval a pak ji podal Snapeovi. "Nekromantské učení v této knize je psáno inkoustem z lidské krve na kůži smrtelníků. Jen nejhouževnatější mohou číst tyto svazky a zachovat si příčetnost," varoval ho. "Máš dovoleno sem chodit ty knihy číst."

Severus Snape dnes již věděl o černé magii úplně všechno. Přímo o té nejčernější. Tři roky sloužil oddaně a věrně svému Pánovi a prokazoval mu nejvyšší úctu a loajalitu. Z toho kdysi vyplašeného Srabuse se stal mocný, uznávaný a respektovaný čaroděj, autoritativní, sebevědomý a obávaný černokněžník. Zrcadlový odraz svého pána. Míchal pro něj lektvary a jedy dle jeho konkrétních přání a vypracoval se na Mistra chemie a alchymie. Viděl umírat spoustu nevinných mužů a žen, slyšel smrtelný nářek lidí, byl svědkem zabíjení nepohodlných kouzelníků, dokonce i zrádců z vlastních řad. Duši měl sice černou jako uhel, ale ještě nerozervanou žádnou vraždou. Nezabil nikoho, alespoň přímo ne, a to, že jeho lektvary ano, to nemohl nijak ovlivnit.

_______

"Můj pane…?" Snape klečel na leštěné černě dlážděné podlaze před svým Velmistrem, s hlavou podřízeně skloněnou až na prsa, nedovolil si pohledět mu přímo do očí. Pán Zla si ho zavolal v neobvyklou, pozdně noční hodinu a to nemuselo věstit nic dobrého.

"Severusi, potřebuji, abys mi rychle připravil dva lektvary," hlubokým temným hlasem přešel Voldemort hned k věci. "Jeden na ochrnutí nervové soustavy. Ten druhý lektvar musí po vypití rozežrat zažívací trakt. Ne hned. Pomalu. Chci pomalou a krutou smrt," bez zájmu pronesl Voldemort, jako kdyby se bavil o tom, co by si přál ke snídani.

"Jak si přejete, můj Mistře."

"Vstaň, Severusi, víš, že ty máš to privilegium stát v mé přítomnosti." Snape vstal, ale hlavu měl stále skloněnou na znamení podřazenosti. "Potřebuji oba jedy zítra, tak se snaž," zahučel Voldemort přísně.

"Samozřejmě, pane," s respektem řekl Snape a horečně přemýšlel, kde tak rychle sežene složité přísady do obou lektvarů.

"To není všechno," řekl najednou Pán Zla. "Přistup blíž."

Snape začal tušit problémy. Tušil, že je to neobvyklá doba na audienci. Udělal několik váhavých kroků dopředu. "Mistře," pronesl nervózně.

"Mám pro tebe ještě jeden úkol, velice důležitý. Nemohu ho svěřit nikomu jinému, tak si toho važ." Dlouhými štíhlými prsty hladil velkého černého havrana, sedícího mu na zápěstí a zažloutlými nehty se mu probíral v peří.

Severus mlčel a čekal.

Voldemort se naklonil k němu blíž a oči mu svítily v přítmí. Jeho hlas přešel do šepotu. "Zjistil jsem, koho se týká ta věštba, kterou jsi před časem vyslechl. Ten, v jehož moci je porazit mne, Pána všeho Zla…" při těchto slovech se pohrdavě ušklíbl, "je syn Lily a Jamese Potterových." Opřel se zpátky do svého křesla. "Slyšel jsem, že je znáš. Jistě nebude pro tebe problém zjistit, kde se ukrývají."

Snape překvapeně zvedl hlavu a poprvé se podíval do tváře svého pána. Tak Lily si přece jen vzala toho hajzla. Potter zase dosáhl svého. Oči se mu zúžily chladným vztekem při vzpomínce na to, jak ho Potter kdysi systematicky týral a ponižoval. Hlavou mu najednou proletěla jediná myšlenka. Teď má vynikající příležitost pomstít se tomu parchantovi za všechno to utrpení, co mu kdy způsobil. Pán zla má zřejmě v úmyslu zabít jeho syna. Za jiných okolností by to byla pro Snapea dostatečná satisfakce, ale on chtěl i Potterovu smrt a jen doufal, že zemře v krutých bolestech. "Udělám to pro vás, můj pane. Najdu vám toho kluka," řekl rozhodně a se zjevným potěšením.

Voldemort se spokojeně pousmál a gestem ruky mu pokynul, aby odešel. Považoval audienci za ukončenou.

Snape ale zůstal ještě stát. "Mohl bych mít neskromné přání, můj pane?" sebral veškerou odvahu požádat Pána o malou službičku, touha po pomstě byla silnější než strach.

Voldemorta zarazila Snapeova drzost. Rychle vstal z křesla, až havran zatřepetal křídly, aby se udržel na vychrtlém zápěstí a přistoupil ke Snapeovi. "Mluv."

Severus se hluboce uklonil. "Předpokládám, že máte v úmyslu toho kluka zabít." Snape si byl plně vědom, že kráčí po tenkém ledě, ale nemohl si pomoct, aby nezariskoval. "Můžu být tak odvážný a co nejponíženěji poprosit Pána Zla o smrt i jeho otce?"

Voldemort s údivem upřel na něj svůj zrak. "Musíš mít opravdu vážný důvod k nenávisti," pobaveně se zašklebil. "Ale prosit opravdu nemusíš. Samozřejmě, že ho taky zabiju. Zabiju je všechny tři."

Snape zalapal po dechu a padl na kolena k Voldemortovým nohám. "Prosím, pane, Lily ne."

Těžká bota mu dopadla dozadu na týl a bolestivě mu zašlápla obličej do studené dlažby. "Jsi drzý, Severusi." Voldemort byl dnes už podruhé překvapen Snapeovou nečekanou reakcí. Nenávist a láska? Nechtělo se mu věřit, že Snape, který byl chladný jako led, by byl schopný prožívat jakékoliv emoce. 

"Překvapil jsi mě," řekl nakonec blahosklonně a jeho noha udělila milost Snapeově hlavě. "Budu o tom uvažovat."

Snape si nebyl jistý, jestli to znamená ano, nebo ne. Nemohl spoléhat ani na jedno. Musí Lily ihned varovat. "Děkuji, můj pane, za tvé milosrdenství," poníženě políbil Voldemortovu ruku. Klečel na kolenou, za žádnou cenu nechtěl zvednout zrak, aby se mu Pán Zla nedostal do myšlenek. Čekal, až ho propustí.

"Můžeš jít," bez zájmu pronesl Voldemort. "Ráno tady chci mít oba lektvary."

Snape se rychle zvedl, položil pravou dlaň na prsa, uklonil se, vyhýbaje se přímému pohledu do jeho očí a rychlým krokem zamířil ke dveřím. Sáhl na zdobenou mosaznou kliku, když se mu za zády ozval skřípavý Voldemortův hlas. 

"Pamatuj, Severusi. Láska nemá místo v citech Smrtijeda."

Snape se s rukou na klice na chvíli zarazil, ale pak prošel dveřmi a zabouchl je za sebou. Opřel se o ně z druhé strany a sáhl si dlaní pod kabát. 

"Co ty víš o lásce," zašeptal tiše a otevřel dlaň. Přitiskl ke rtům červený rubín ve zlatém amuletu, visícím mu na řetízku kolem krku. V srdci ho bodal hluboký smutek a stesk.

_______

"Mrtvá? Slíbil jste mi přece, že ji schováte do bezpečí. Varoval jsem vás přece, že je všechny najde a zabije, že neušetří nikoho." Snapeovi přeskakoval hlas bolestí ze smrti Lily Potterové. "Riskoval jsem život, jen abych jí zachránil. Všechno bylo marné." Snape nervózně přecházel po ředitelově pracovně sem a tam. Brumbál stál opodál a zamyšleně ho sledoval zpoza půlměsícových brýlí. "Slíbil jsem vám cokoliv za to, abyste ji ochránil a teď je mrtvá." Hlas se mu zlomil, zhrouceně padl do křesla a tvář ponořil do dlaní. Nastalo dlouhé ticho, přerušované jen pravidelným pohybem kyvadla velkých nástěnných hodin.

Brumbál zadumaně hleděl do krbu a sledoval plápolavé, zářivé plameny. Zavřel oči a ponořil se do svých nedávných vzpomínek, když tady naposled Severus před ním stál a kajícně prosil. Slyšel sám sebe, jak k němu tehdy promlouval.

"Severusi, riskujete svůj život, je to pro vás velice nebezpečné."

"Na tom teď nezáleží. Musíte ji rychle schovat do bezpečí, dříve, než ji najde. Bez slitování je jinak všechny zabije," prozrazoval Snape Voldemortovy plány Brumbálovi.

"Přidejte se na naši stranu, Severusi, myslím, že když jste se teď postavil Voldemortovi, nejste ještě tak nakažený zlem."

"Není možné odejít ze služeb Pána Zla. Vyřkl by nade mnou okamžitý rozsudek smrti a na místě by mne bez milosti zabil," sklesle konstatoval Snape. "Bývalý Smrtijed je mrtvý Smrtijed."

Brumbál zamyšlené sledoval praskající dřevo v krbu. "Mohl byste pro mne pracovat. Dělat špeha lorda Voldemorta," navrhl najednou a zkoumavě se podíval do Snapeova obličeje.

"Udělám pro vás cokoliv, jen mi slibte, že ji ochráníte," zoufale naléhal Snape.

"Aby Voldemort neměl žádné podezření, mohl by jste v Bradavicích nastoupit jako učitel. Místo profesora lektvarů je zrovna volné," navrhl ředitel.

Snape se na vteřinu zamyslel. Po pravdě řečeno, měl lektvarů plné zuby. "Když dovolíte, pane řediteli, mám výbornou kvalifikaci k Obraně proti černé magii. Myslím, že se v černé magii docela dobře vyznám," požádal odvážně.

"S tím nemohu souhlasit, Severusi. Vaše rozsáhlé znalosti z černé magie jsou mi velice dobře známy, až mě to, upřímně řečeno, trochu děsí. Pokušení by mohlo být pro vás příliš silné," rozhodně zamítl Brumbál jeho návrh.

Snape ještě chvíli zvažoval ředitelovu nabídku a pak rezignoval. "Bude to ale jenom mezi námi. Nikdo se to nesmí dozvědět. Znamenalo by to pro mě jistou popravu," promluvil nakonec mrazivým hlasem.

Brumbál se vrátil zpátky do tvrdé reality a pochopil Snapeovu bolest. Zradil svého pána, aby zachránil Lily život i za cenu obrovského riskování ze svého prozrazení a následné kruté smrti. Pouto přátelství a lásky, kterého se lord Voldemort tak obával a které on sám nikdy nepoznal, bylo totiž silnější, než jeho bezmezná moc. "Neskonale si toho vážím, Severusi, že děláte pro mě zvěda u Voldemorta," řekl Brumbál tiše.

Snape zvedl hlavu z dlaní a Brumbál najednou uviděl, že Severus za tu chvilku zestárl o několik let. "Už nemůžu," řekl Snape zlomeně.

"Severusi, musíte v tom pokračovat, aby její smrt nebyla zbytečná," naléhavě ho žádal Brumbál a v hlase mu zněly obavy z toho, že Snape po smrti Lily přestane s ním spolupracovat.

"Nechápete. Už nechci sloužit Pánovi Zla," řekl téměř neslyšně. Chci být se Siriusem, toužil vykřičet nahlas, už měl ta slova na jazyku. Ale schoval je zpátky do skořápky svého tajemství.

"To nemůžete, Severusi. Znamenalo by to pro vás jistou smrt, to přece nechcete." Brumbála zamrazilo na zádech z jeho vlastních slov. Severus sice kdysi propadl zlu, ale nikdo ani netušil, jaké pohnutky vehnaly mladého Severuse Snapea do osidel Pána zla. Nehledě nato, že svoji černou duši už vykoupil tím, že se postavil proti Voldemortovi a pokusil se zachránit tři nevinné životy.

"Co vy můžete vědět, co chci," bolestně vzdychl Severus.

Brumbál se přistihl při tom, že tohohle mladého muže má rád a v žádném případě nechtěl, aby jeho krátký život ukončil Voldemortův trest. "Chápu vás, že to všechno, co jste viděl a zažil ve službách lorda Voldemorta, muselo na vás zanechat nezhojitelné jizvy na duši, ale musíte v tom pokračovat dál, pro naši věc. Je to nesmírně důležité." Doufal, že ho přesvědčil a že si Severus nad sebou nevynese dobrovolně ortel smrti.

Snape vstal z křesla, přistoupil k vysokému oknu a hleděl do rudé záře zapadajícího slunce. "Jak zemřela..." pronesl přes téměř zavřené rty.

"Rychlou smrtí." Brumbálovi se zdálo, že slyšel Snapeův úlevný výdech, i když byl k němu otočen zády. "Nemohl jsem pro ně udělat nic. Zradil je jejich kamarád. Prozradil Voldemortovi jejich úkryt."

"A Potter?" zeptal se zdánlivě s nezájmem Snape.

"Zabil je oba. Její syn ale zůstal naživu."

"Kdo je zradil?" zeptal se s hněvem v hlase Severus.

"Sirius Black."

Snapeovi se zatočila před očima celá místnost a rychle se musel opřít o okenní parapet, aby se neskácel na zem. Brumbálův hlas se k němu nesl z obrovské dálky, jako kdyby mluvil z druhého konce tunelu. "Je vám dobře, Severusi?" Ne, to nemůže být pravda! Nohy se mu třásly, že měl co dělat, aby se mu nepodlomila kolena a nesesunul se ke zdi. Obličej měl stažený urputnou bolestí. Ne fyzickou. Ta bolest vyvěrala přímo z jeho srdce. Musel vynaložit značné úsilí, aby se ovládl. "Co… se s ním… stalo…" namáhavě pronesl vyprahlými rty.

"Odvedli ho do Azkabanu a zavřeli na doživotí."

Snape zavřel oči, třesoucí se rukou pomalu zajel ke hrudi, chytil do prstů Siriusův amulet a dotkl se ho něžně rty. Vteřinu nebo dvě ho pevně svíral v dlani, prožívaje celým srdcem tento okamžik. Pak pevně stiskl úzké rty, prudce trhl rukou a přetrhl řetízek. V uších mu zazněl výkřik, zoufalý, naléhavý a rychle se vzdaloval, až se úplně vytratil. Nakonec slyšel v uších už jen svůj zběsilý tep, jak krev prudce narážela na stěny žíly. Jeho láska k Siriusovi se právě přerodila v hlubokou nenávist. I když mu to způsobovalo obrovské utrpení, zpřetrhal vše, co ho k němu pojilo. Mezi láskou a nenávistí je křehká hranice, tenká jako pavučina, a Severus ji právě teď překročil. Na hladkém čele se mu zničehonic objevila hluboká, trvalá vráska, z černých očí se vytratil lesk a jemné rysy tváře mu ztvrdly na kámen. Když se otočil zpátky od okna, Brumbálově pozornému oku neunikla ta náhlá změna. Stál před ním jeho učitel lektvarů, ale Severus Snape, kterého si pamatoval, to nebyl.

_______

Na tvrdé, úzké lavici se choulilo zubožené tělo, v potrhaných hadrech bez jediného knoflíku. Třáslo se chladem tak, že dřevěné prkno, na kterém leželo, v pravidelných intervalech vrzalo v pantech. Přes nesčetné díry v rozedraném plátně prosvítala špinavá kůže se spoustou šrámů a jizev. Pod vrstvou špíny na hrudi a na levém rameni se nejasně rýsovaly modré symboly, znaky a písmena, kam jen pravá ruka dosáhla. Tetovaná kůže byla na několika místech ještě nezahojená, škrábance od nehtů z nedávné doby byly zhnisané a musely způsobovat zmučenému tělu velké bolesti. Zbytky tkaniny páchly špínou a potem. Umaštěné přerostlé vlasy neurčité barvy mu ve slepených pramíncích zakrývaly ramena a část zad. Ušpiněné ruce s prsty bez nehtů a se zbytky zaschlé krve zoufale tiskl na prsa v marné snaze alespoň trochu se zahřát. Zuby mu cvakaly zimou. Jazykem si namáhavě olízl popraskané, promodralé rty. S propadlou, zarostlou tváří, tmavými kruhy pod očními víčky a prázdnýma, zakalenýma očima vypadal jako stařec. Nikdo by v téhle lidské trosce nepoznal kdysi krásného Siriuse Blacka.

Ponurá cela velikosti přístěnku pro košťata se stala jeho doživotním vězením. Páchla stejně jako jeho hadry, stejně jako on. Studená kamenná podlaha byla zčásti mokrá, odněkud sem nepřetržitě padaly kapky ledové vody a tříštily se na kameni. Malým kulatým otvorem se zazděnými železnými pruty ve tvaru kříže vysoko na zdi do cely pronikal jediný slabý zdroj světla. Otvor byl tak malý a tak vysoko, že vsazené tyče byly zcela zbytečné. Alespoň se podle intenzity světla, dopadajícího otvorem, dalo poznat, jestli je noc nebo den. I když v Azkabanu na tom vůbec nezáleželo.

V cele na konci chodby nějaká šílená duše už hodiny a hodiny nesrozumitelně blábolila, jako by mumlala nějaká zaklínadla. Sirius už ten zvuk přestal vnímat, jakoby to odjakživa patřilo mezi tyto studené zdi. Najednou to ponuré ticho, rušené jen klepáním desky pod schouleným, třesoucím se tělem vězně proťal nelidský výkřik. Black se prudce posadil a s vytřeštěnýma očima hleděl do chodby za mřížemi. Už zase jdou, vystrašeně šeptal sám pro sebe. V obličeji se mu zračila neskutečná hrůza. Svaly se mu napnuly k prasknutí, dech se zastavil. Kolem mříží jeho cely propluly černé nestvůry v rozedraných černošedých pláštích s kápí. Vzduch kolem zmrzl a Sirius se rozklepal zimou. Z kterési cely, nedaleko od té jeho, uslyšel přidušený chrčivý zvuk.

Zhluboka vydechl úlevou. Ne, to ještě nejdou k němu. Ty věčně hladové příšery si pro tentokrát vybraly jinou oběť. Ještě má chvíli času. Seděl na prkně a monotónně se nakláněl dopředu a dozadu, dokud vedlejší cela neutichla a nakrmení mozkomorové neodpluli pryč. Po chvíli se ztěžka zvedl a stařeckým krokem se šoural ke zdi naproti mříži. I když otvorem dopadalo dovnitř jasné měsíční světlo, bylo slaboučké a cela byla potemnělá. Ale i to přítmí Siriusovi stačilo, muselo mu stačit. 

Drsnou dlaní přešel po hrubé omítce, která byla od jednoho rohu ke druhému, odshora, kam se jen dalo dosáhnout, až téměř dolů, hustě počmáraná drobným písmem, které tady za ty roky vyryl. Cela vypadala jako staroegyptská svatyně, vyzdobená hieroglyfy. Sirius se svezl na kamennou podlahu, zachvěl se chladem, když si sedl na studenou zem a dávivě zakašlal. Třesoucí rukou vytáhl z tajné skrýše ve výklenku drobný předmět, přitiskl ho ke zdi a začal vyrývat do omítky další slova.

Můj drahý Severusi.
Už jsem přestal počítat dny, měsíce i roky, co jsem tady v téhle prokleté kamenné hrobce pohřben zaživa.

Nikdy se nedozvíš, že jsem zcela nevinně odsouzen k doživotnímu utrpení v pekle.
Černé přízraky mi vysávají šťastné vzpomínky na tebe, už mi jich moc nezbývá.

Propadám se do beznaděje a zoufalství.

Kolikrát si přeji, aby mi radši mozkomorův polibek smrti vysál duši a ukončil mé trýznění.

Nakonec mi zbudou vzpomínky jen na ty nejhorší chvíle mého života.

Ale mně jen tak nezlomí, všechny šťastné okamžiky, na které si ještě pamatuji, svěřuji téhle zdi, tady zůstanou zachované na věčnost.

Mozkomorové zeď nevidí, jsou slepí, místo očí mají jen prázdné důlky, které nemilosrdně otáčejí za sebemenším světýlkem šťastné vzpomínky.

Někdy si nejsem jist, jestli jsou skuteční, anebo jsou to jen přeludy mé nemocné mysli.

Nevím, kolik slov ti ještě budu moct napsat, mám už jen poslední knoflík a i ten je už téměř celý obroušený.

Asi to budu muset zase zkoušet nehty, i když je to velice bolestivé, prsty mám rozedrané až do krve.

Ale musím ještě nějaký čas počkat, až mi zase trochu dorostou.

Nepřestanu psát pro tebe tyto vzkazy, i když vím, že je nikdy nebudeš číst, snad jedině další vězeň, co přijde sem po mně, až tady jednou chcípnu.

Ta strašlivá muka, která tady prožívám, se ale nemůžou vyrovnat utrpení z toho, že tě už nikdy ve svém bezútěšném životě neuvidím.

Nikdy jsem tě nepřestal milovat, ani když jsi mě opustil a stal jsi se Smrtijedem.

Ta krutá nejistota, jestli pořád žiješ, mě tady mučí víc než ty bezduché příšery.

Pouhá vzpomínka na tebe mě ještě drží při životě.

Miloval jsem tě, miluji a budu tě milovat navždy, dokud tady nevypustím duši.

Dal bych vlastní krev za ten prchavý okamžik štěstí, který jsem prožíval s tebou tehdy, když jsme se poprvé milovali. Vzpomínám na ten den…

Jeho šťastná vzpomínka, kterou zrovna prožíval, zářivě svítila do tmy, jako měsíc v úplňku na černé obloze. Oslnivé světlo štěstí žhnulo přes kamenné zdi Azkabanu do černoty a vpalovalo se do očních důlků mozkomorů. Vzduch v cele se najednou prudce ochladil, studenou kobku ovinula svými dlouhými pažemi bílá mlha. Siriusův dech se srážel v mrazivou páru. Zorničky se mu rozšířily hrůzou, když se otočil. Temné postavy v pláštích zaplnily celou kobku a vznášely se nad zemí. Z hrdla se mu vydral nervydrásající výkřik a jeho ústa z plných plic křičela, než je umlčela děsivě zející bezzubá tlama mozkomora, páchnoucí rozkládajícím se dechem. Černé přízraky se změnily v rozmazané stíny a jeho šťastná vzpomínka na milování se Severusem se propadala do zapomnění. Poslední co uviděl, než zavřel oči a soucitné bezvědomí ho objalo ve své náruči, byly mrtvé, kostnaté, slizké ruce, sápající se po jeho těle. Bezvládné tělo se sesunulo na studený kámen, prsty pravé ruky se křečovitě otevřely a drobný knoflíček se zakutálel někam do škvíry.

_______

Snapea náhle probudil ze spánku jeho vlastní křik a prudce se posadil na posteli. Přerývaně dýchal a oči měl rozšířené hrůzou. Na čele se mu perlily kapičky potu a záda měl celá zpocená. Zase ta proklatá noční můra. Vstal a šel do sprchy. Pustil na sebe studenou vodu a nastavil obličej. Hlasitě vydechl, když mu ledové kapky vnikaly do pórů a do celého těla ho bodaly jehličky chladu, které ho definitivně probudily. Otočil druhým kohoutkem. Opřel obě dlaně na zeď a sklonil hlavu. Na zádech se mu tříštily kapky horké vody. Nechal ji silným proudem téct mezi lopatky a oddával se příjemnému mravenčení. Po půl hodině vypnul vodu, ale k jeho nelibosti se necítil ani o trochu lépe.

Podíval se do zrcadla. Hleděl do ledových, tvrdých očí nějaké cizí tváře v masce, voskově bledé z věčného pobytu ve sklepení. "Ani se nedivím, že nejsi oblíbený. Podívej se na sebe. Svým pohrdavým, arogantním vystupováním si nikoho nezískáš," promlouval k té tváři v zrcadle hlasem plným sarkasmu. "Musíš trestat svět za to, cos musel vytrpět?" Chrstl si na obličej plné dlaně studené vody. "A nějak moc často si povídáš sám se sebou." Na tváři v zrcadle se objevil jízlivý úšklebek, jako by se mu vysmívala.

Ta jeho chorobná nespavost mu začínala nahánět strach. Lektvar na spaní je na nic, sice po něm hned usne, ale má vedlejší účinky. Způsobuje mu děsivé sny. Jsou vždy stejné, pořád se opakují. Zubožený a zbídačený Black ležící na kamenné zemi, oči vytřeštěné, tělo se mu prohýbá v křeči, jak se na něj vrhají černé přízraky a vysávají z něj duši a on křičí z plna hrdla jako na mučidlech... Ten úděsný křik ho vždy probudí a vychází z jeho vlastního hrdla. Úzkostné prožitky ze živého snu mu způsobovaly pocity beznaděje a patologického smutku. K nespavosti se ještě přidala porucha chuti k jídlu. Vždycky byl hubený, ale teď byl přímo vychrtlý. "Budu si muset připravit nějaký antidepresivní lektvar, jinak skončím s hůlkou proti sobě," mumlal si sám pro sebe.

Přistoupil k baru a nalil si pořádnou dávku skotské. "Ještě že aspoň ta whisky nemá žádné vedlejší účinky." Otočil ji do sebe na jeden lok. "Skoro," zašklebil se. Vyhrnul si rukáv. Na předloktí se jen nepatrně rýsovaly obrysy cejchu smrti, to prokleté znamení před léty téměř zmizelo. A s ním i existence lorda Voldemorta. Potterův syn po prázdninách poprvé nastoupí do bradavické školy. K smrti ho nenáviděl, jenom kvůli tomu malému zmetkovi musela Lily umřít. Nejradši by ho poslal ke všem čertům, ale osud s ním měl jisté plány a on Brumbálovi slíbil, že ho bude za každou cenu chránit. "Pottere, nebudeš to se mnou mít jednoduché, to ti přísahám," odfrkl si nahlas znechuceně. Znovu si nalil. S nechutí si uvědomil, že den ještě ani pořádně nezačal a on už od brzkého rána do sebe lije jednu skleničku za druhou. "Když to takhle půjde dál, Severusi, budeš k tomu všemu závislý ještě i na alkoholu," promlouval si zachmuřeně do duše.

Už zase se přistihl, že se jeho myšlenky zatoulaly k Blackovi, poslední dobou stále častěji a intenzivněji. Nedokázal se toho zbavit, ať se snažil sebevíc. Jak dlouho to už vlastně je, co se se Siriusem viděli naposled? Dvanáct let? "Vlastně je mi to úplně jedno. K čertu s tebou, Blacku," zamumlal. Nepřesvědčil však o tom ani sám sebe. Vší silou mrštil skleničkou proti zdi poté, když postřehl ve svém vlastním hlase podtón bolesti a stesku. Už dávno věděl, že si to jenom namlouvá, jen si to nechtěl přiznat. Nenávist nebyla důvodem, proč ho nemohl dostat z hlavy. Nikdy Siriuse totiž nepřestal milovat.

Až na krev 2

Obrázek by Alena KP