Autor: Styx
Pár: Severus Snape/Sirius Black
Varování: tragické, slash (homosexuální erotika)
Varování: tragické, slash (homosexuální erotika)
Přístupnost: 18
Poznámka 1: druhá část trilogie. První část zde: Život není fér
Poznámka 2: povídka je nově editovaná v roce 2026. Původně napsanou povídku z roku 2008 (psanou v době, kdy jsem teprve začínala psát), si můžete přečíst tady. Anebo si můžete přečíst obě a porovnat. :)
Pouhý měsíc předtím, než dokončil školu v Bradavicích, Severus Snape vstoupil do služeb lorda Voldemorta. Prodělal tvrdý a náročný výcvik v řadách Smrtijedů a když potom stanul před Pánem Zla, aby před něj padl na kolena, přísahal mu věrnost a oddanost a byl odměněn vypálením Znamení Zla na své předloktí, něco velice podstatného se v jeho životě změnilo. Voldemort ho podrobně zasvětil do tajů černé magie, seznámil ho se sílami Zla, ukázal mu pekelnou moc Temné strany, pootevřel dvířka k tajemství nesmrtelnosti, naučil ho uměním nitrozpytu a nitrobrany neomezeně vstupovat do cizích mozků, ovládat mysl kletbou Imperius, mučit a způsobovat nepředstavitelnou bolest kletbou Cruciatus. Snape mu pozorně, s úctou naslouchal. Směšně snadno lord Voldemort zneužil nezkušené srdce, které zažilo už tolik utrpení. Ta křehká, citlivá bytost v něm pomalu umírala a temná stránka jeho lidské osobnosti se drala na povrch.
Mnohem, mnohem později, když se stal Snape jeho oblíbencem, mu Voldemort laskavě dovolil zúčastnit se Černé mše jen pro vyvolené a poodhalil roušku do rituálu uctívání ďábla, včetně krvavých obětí. Zavedl ho do své knihovny, mnohem větší, než měl Malfoy a taky mnohem bohatší na zakázané knihy. Jediné výtisky knih Liber Mortis nebo Kniha o smrti se nacházely pouze v jeho knihovně. Jeho pýchou ale byl kompletní svazek nejhrůznější knihy světa Devět knih Nagaše. Jediný originál pod sluncem.
"Tuhle oblast černé magie ještě nemáš prozkoumanou," řekl tajemně Voldemort. Vytáhl jednu z knih, chvíli v ní listoval a pak ji podal Snapeovi. "Nekromantské učení v této knize je psáno inkoustem z lidské krve na kůži smrtelníků. Jen nejhouževnatější mohou číst tyto svazky a zachovat si přitom příčetnost," varoval ho. "Máš dovoleno sem chodit ty knihy číst."
Severus Snape dnes již věděl o černé magii úplně všechno. Přímo o té nejčernější. Tři roky sloužil oddaně a věrně svému Pánovi a prokazoval mu nejvyšší úctu a loajalitu. Z toho kdysi vyplašeného Srabuse se stal mocný a uznávaný čaroděj, respektovaný a obávaný černokněžník. Zrcadlový odraz svého pána. Míchal pro něj lektvary a jedy dle jeho konkrétních přání a vypracoval se na Mistra chemie a alchymie. Viděl umírat spoustu nevinných mužů a žen, mnohokrát slyšel smrtelný nářek lidí, byl přímým svědkem zabíjení nepohodlných kouzelníků, dokonce i zrádců z vlastních řad. Duši měl sice černou jako havraní peří, ale ještě nerozervanou žádnou vraždou. Nezabil nikoho, alespoň ne přímo, a to, že jeho lektvary ano, nemohl nijak ovlivnit.
***
"Můj pane…?" Snape klečel na leštěné černé dlažbě před svým Velmistrem, s hlavou podřízeně skloněnou na prsa, nedovolil si pohledět mu přímo do očí. Pán Zla si ho zavolal v pozdně noční hodinu a to nemuselo věstit nic dobrého.
"Severusi, potřebuji, abys mi rychle připravil dva lektvary," temným hlasem přešel Voldemort hned k věci. "Jeden na ochrnutí nervové soustavy. Ten druhý lektvar musí po vypití rozežrat zažívací trakt. Ne hned. Pomalu. Musí způsobit pomalou a krutou smrt," pronesl bez kapky citu, jako kdyby se bavil o tom, co by si přál ke snídani.
"Jak si přejete, můj Mistře."
"Vstaň, Severusi, víš, že ty máš to privilegium stát v mé přítomnosti." Snape vstal, ale hlavu měl stále skloněnou na znamení podřazenosti. "Potřebuji oba jedy zítra, tak se snaž," rozkázal Voldemort přísně.
"Samozřejmě, pane," s respektem řekl Snape a horečně přemýšlel, kde tak rychle sežene složité přísady do obou lektvarů.
"To není všechno," řekl Pán Zla. "Přistup blíž."
Snape vytušil problémy. Bylo jasné, že je to neobvyklá doba na audienci. Udělal několik váhavých kroků dopředu. "Mistře."
"Mám pro tebe ještě jeden úkol, velice důležitý. Nemohu ho svěřit nikomu jinému, tak si toho važ." Dlouhými štíhlými prsty hladil velkého černého havrana, sedícího mu na zápěstí a prsty se mu probíral v peří.
Snape mlčel a čekal.
Voldemort se naklonil k němu blíž a oči mu svítily v přítmí. Jeho hlas přešel do šepotu. "Zjistil jsem, koho se týká ta věštba, kterou jsi před časem vyslechl. Ten, v jehož moci je porazit mne, Pána všeho Zla…" při těchto slovech se pohrdavě ušklíbl, "je syn Lily a Jamese Potterových." Opřel se zpátky do svého křesla. "Slyšel jsem, že je oba dobře znáš. Jistě nebude pro tebe problém zjistit, kde se ukrývají."
Snape překvapeně zvedl hlavu a odvážil se pohlédnout do tváře svého pána. Tak Lily nakonec podlehla tomu mizerovi. Potter zase dosáhl svého. Oči se mu zúžily chladným vztekem při vzpomínce na to, jak ho Potter kdysi šikanoval. Hlavou mu proletěla jediná myšlenka. Teď má vynikající příležitost pomstít se tomu parchantovi za všechno to utrpení, které mu způsobil. Pán zla má zřejmě v úmyslu zabít jeho syna. Za jiných okolností by to byla pro Snapea dostatečná satisfakce, ale on chtěl i Potterovu smrt a jen doufal, že zemře v krutých bolestech. "Najdu vám toho chlapce, pane."
Voldemort mu gestem ruky pokynul, aby odešel. Považoval audienci za ukončenou.
Snape ale zůstal ještě stát a sbíral veškerou odvahu pronést své přání, touha po pomstě byla silnější než strach. "Mohl bych mít neskromnou prosbu, můj pane?"
Voldemorta zarazila Snapeova drzost. Rychle vstal z křesla, až havran zatřepetal křídly, aby se udržel na vychrtlém zápěstí, a přistoupil ke Snapeovi. "Mluv."
Snape se hluboce uklonil. "Předpokládám, že máte v úmyslu toho kluka zabít. Smím uctivě poprosit i o smrt jeho otce?" Věděl, že kdyby Pottera zabil on sám, Lily by mu to nikdy neodpustila. A Potter si zasloužil, aby zemřel přímo rukou toho nejvyššího.
Voldemort s údivem upřel na něj zrak. "Musíš mít opravdu silný důvod k nenávisti. Ale prosit opravdu nemusíš. Samozřejmě, že ho taky zabiju. Zabiju je všechny tři."
Snape zalapal po dechu a padl na kolena k Voldemortovým nohám. "Můj pane, prosím, jeho matku ušetřete."
Těžká bota dopadla Snapeovi na týl a bolestivě mu zašlápla obličej do dlažby. "Jsi drzý, Severusi." Voldemort byl dnes už podruhé překvapen Snapeovou emotivní reakcí. Nejdřív nenávist a teď láska? Nechtělo se mu věřit, že Snape, který byl chladný jako led, by byl schopný prožívat jakékoliv emoce. "Budu o tom uvažovat," řekl nakonec blahosklonně a jeho noha udělila milost Snapeově hlavě.
Snape si nebyl jistý, jestli to znamená ano nebo ne. Nemohl spoléhat ani na jedno. Musí Lily ihned varovat. "Děkuji, můj pane, za tvé milosrdenství." Klečel na kolenou, za žádnou cenu nechtěl zvednout zrak, aby se mu Pán Zla nedostal do myšlenek. Pokorně čekal, až ho propustí.
"Můžeš jít," mávl rukou Voldemort. "Ráno tady chci mít oba lektvary."
Snape se rychle zvedl, uklonil se a se sklopeným zrakem zamířil ke dveřím. Sáhl na mosaznou kliku, když se mu za zády ozval varovný Voldemortův hlas.
"Zapamatuj si, Severusi. Láska nemá místo v emocích Smrtijeda."
Snape se s rukou na klice na chvíli zarazil, ale pak prošel dveřmi a zavřel je za sebou. Opřel se o ně z druhé strany a sáhl si dlaní pod košili.
"Co ty víš o lásce," zašeptal tiše a otevřel dlaň. Přitiskl ke rtům červený rubín v malém amuletu od Siriuse, visícím mu kolem krku. V srdci ho bodal hluboký smutek a stesk.
***
"Mrtvá? Slíbil jste mi, že ji schováte do bezpečí! Varoval jsem vás, že je najde a zabije, že neušetří nikoho," spílal Snape Brumbálovi zlomeným hlasem, když se dozvěděl o smrti Lily Potterové. "Riskoval jsem život, jen abych ji zachránil. Všechno bylo marné." Zhrouceně padl do křesla a tvář ponořil do dlaní.
Brumbál stál u myslánky a vytahoval si z hlavy stříbřité pramínky vzpomínek o dni, když tady naposled Snape před ním stál a kajícně prosil.
"Severusi, riskujete svůj život, je to pro vás velice nebezpečné."
"Na tom teď nezáleží. Musíte ji rychle schovat do bezpečí, dříve, než ji najde. Bez slitování je jinak všechny zabije," prozrazoval Snape Voldemortovy plány Brumbálovi.
"Přidejte se na naši stranu, Severusi, myslím, že když jste se teď postavil Voldemortovi, nejste ještě tak nakažený zlem."
"Není možné odejít ze služeb Pána Zla. Podepsal bych si tím rozsudek smrti," sklesle konstatoval Snape. "Bývalý Smrtijed je mrtvý Smrtijed."
"Mohl byste pro mne pracovat. Dělat špeha lorda Voldemorta," navrhl Brumbál a zkoumavě se podíval do Snapeova obličeje.
"Udělám cokoliv, jen mi slibte, že ji ochráníte," souhlasil zoufale Snape.
"Aby Voldemort neměl žádné podezření, mohl byste v Bradavicích nastoupit jako učitel. Místo profesora lektvarů je zrovna volné," navrhl ředitel.
Snape se na vteřinu zamyslel. Po pravdě řečeno, měl lektvarů plné zuby. "Mám odbornou kvalifikaci k Obraně proti černé magii. V černé magii se dobře vyznám," požádal odvážně.
"S tím nemohu souhlasit, Severusi. Vaše rozsáhlé znalosti z černé magie jsou mi velice dobře známy, až mě to, upřímně řečeno, trochu děsí. Pokušení by mohlo být pro vás příliš silné," zamítl Brumbál jeho návrh.
Snape ještě chvíli zvažoval ředitelovu nabídku a nakonec souhlasil. Udělal by cokoliv, aby Lily zachránil. "Bude to ale jenom mezi námi. Nikdo se to nesmí dozvědět. Znamenalo by to pro mne jistou smrt," promluvil nakonec mrazivým hlasem.
Brumbál chápal Snapeovu bolest. Zradil svého pána, aby svou kamarádku ochránil i za cenu obrovského riskování ze svého prozrazení. Pouto přátelství, kterého se lord Voldemort tak obával a které on sám nikdy nepoznal, bylo totiž silnější než jeho moc. "Neskonale si toho vážím, že děláte pro mě zvěda u Voldemorta," řekl Brumbál upřímně.
Snape zvedl hlavu a Brumbál najednou uviděl, že Snape za tu chvilku zestárl o několik let. "Už dál nemůžu," řekl Snape zlomeně.
"Severusi, musíte v tom pokračovat, aby její smrt nebyla zbytečná," naléhavě ho žádal Brumbál a v hlase mu zněly obavy z toho, že Snape po smrti Lily přestane s ním spolupracovat.
"Nechápete. Už nechci sloužit Pánovi Zla. Pošlapal mé iluze," řekl zdrceně. Chci být zase se Siriusem, toužil vykřičet nahlas, už měl ta slova téměř na jazyku. Ale schoval je zpátky do krabičky se svým tajemstvím.
"To nemůžete, Severusi. Znamenalo by to pro vás jistou smrt, to přece nechcete." Brumbála zamrazilo na zádech z jeho vlastních slov. Severus sice propadl zlu, ale nikdo neví, jaké pohnutky ho vehnaly do osidel Pána zla. Nehledě nato, že svoji černou duši už částečně vykoupil tím, že se postavil proti Voldemortovi a pokusil se zachránit tři nevinné životy.
"Co vy můžete vědět, co já chci," bolestně vzdychl Snape.
Brumbál se přistihl při tom, že tohohle mladého muže má rád a v žádném případě nechtěl, aby jeho krátký život ukončil Voldemortův trest. "Chápu vás, že to všechno, co jste viděl a zažil ve službách Voldemorta, muselo na vás zanechat nezhojitelné jizvy na duši, ale musíte v tom pokračovat dál, pro naši věc. Je to nesmírně důležité." Doufal, že ho přesvědčil.
Snape vstal z křesla, přistoupil k vysokému oknu a hleděl do rudé záře zapadajícího slunce. "Jak zemřela..."
"Rychlou smrtí. Nemohl jsem pro ně udělat nic. Zradil je jejich kamarád. Prozradil Voldemortovi jejich úkryt."
"Kdo je zradil?" zeptal se s hněvem v hlase Snape. Potřeboval to vědět, potřeboval svou nenávist zaměřit na konkrétního viníka.
"Sirius Black."
Snapeovi se zatočila před očima celá místnost a rychle se musel opřít o okenní parapet, aby se neskácel na zem. Je vám dobře, Severusi? Brumbálův hlas se k němu nesl z obrovské dálky, jako kdyby mluvil z druhého konce tunelu. Sirius? Ne, to nemůže být pravda! Těžce dýchal, nedostávalo se mu vzduchu. Obličej měl stažený urputnou bolestí. Ne fyzickou. Ta bolest vyvěrala přímo z jeho srdce. Musel vynaložit značné úsilí, aby se ovládl. "Co se s ním stalo?" namáhavě pronesl skrz vyprahlé rty.
"Zavřeli ho na doživotí do Azkabanu."
Snape zavřel oči, třesoucí se rukou pomalu zajel ke hrudi a chytil do prstů Siriusův amulet. Chvíli ho pevně svíral v dlani, prožívaje celým srdcem tento okamžik. Pak prudce trhl rukou a přetrhl řetízek. V uších mu zazněl výkřik, zoufalý, naléhavý a rychle se vzdaloval, až se úplně vytratil. Nakonec slyšel v uších už jen svůj zběsilý tep. Na hladkém čele se mu zničehonic utvořila hluboká, trvalá vráska, z černých očí se vytratil lesk a jemné rysy tváře mu ztvrdly na kámen. Když se otočil zpátky od okna, Brumbálově pozornému oku neunikla ta výrazná změna. Stál před ním jeho nový učitel lektvarů, ale Severus Snape, kterého si pamatoval, to nebyl.
***
Na tvrdé, úzké lavici se choulilo zubožené tělo, v potrhaných hadrech bez jediného knoflíku. Třáslo se chladem tak, že dřevěné prkno, na kterém leželo, v pravidelných intervalech vrzalo v pantech. Přes nesčetné díry v rozedraném plátně prosvítala špinavá kůže se spoustou šrámů a jizev. Pod vrstvou špíny na hrudi a na levé paži, kam až pravá ruka dosáhla, se nejasně rýsovaly modré symboly, znaky a písmena. Tetovaná kůže byla na několika místech ještě nezahojená, škrábance od nehtů z nedávné doby byly zhnisané a musely způsobovat zmučenému tělu velké bolesti. Zbytky tkaniny páchly špínou a potem. Umaštěné přerostlé vlasy neurčité barvy mu ve slepených pramíncích zakrývaly ramena a část zad. Ušpiněné ruce s prsty bez nehtů a se zbytky zaschlé krve zoufale tiskl na prsa v marné snaze alespoň trochu se zahřát. Zuby mu cvakaly zimou. Jazykem si namáhavě olízl promodralé rty. S propadlou, zarostlou tváří, tmavými kruhy pod víčky a prázdnýma, zakalenýma očima vypadal jako stoletý stařec. Nikdo by v téhle lidské trosce nepoznal kdysi pohledného Siriuse Blacka.
Ponurá cela velikosti přístěnku pro košťata se stala jeho doživotním vězením. Páchla stejně jako jeho hadry, stejně jako on. Studená kamenná podlaha byla zčásti mokrá, odněkud sem nepřetržitě padaly kapky ledové vody a tříštily se na kameni. Malým kulatým otvorem vysoko na zdi, se zazděnými železnými pruty ve tvaru kříže, do cely pronikal jediný slabý zdroj světla. Otvor byl tak malý a tak vysoko, že vsazené tyče byly zcela zbytečné. Alespoň se podle intenzity světla, dopadajícího okýnkem, dalo poznat, jestli je noc nebo den. I když v Azkabanu na tom vůbec nezáleželo.
V cele na konci chodby nějaká šílená duše už hodiny a hodiny nesrozumitelně blábolila, jako by mumlala nějaká zaklínadla. Sirius už ten zvuk přestal vnímat, jakoby to odjakživa patřilo mezi tyto studené zdi. Najednou to ponuré ticho, rušené jen klepáním desky pod třesoucím se tělem vězně proťal nelidský výkřik. Black se prudce posadil a s vytřeštěnýma očima hleděl do chodby za mřížemi. Už zase jdou, vystrašeně šeptal sám pro sebe. V obličeji se mu zračila neskutečná hrůza. Svaly se mu napnuly k prasknutí, dech se zastavil. Kolem mříží jeho cely propluly černé nestvůry v rozedraných černošedých pláštích s kápí. Vzduch kolem zmrzl a Sirius se rozklepal zimou. Z kterési cely nedaleko od té jeho uslyšel přidušený chrčivý zvuk, jak hladoví mozkomorové vysávali šťastné vzpomínky některému z vězňů.
Zhluboka vydechl úlevou. Tentokrát nepřišli za ním. Ty věčně hladové příšery si dnes vybraly jinou oběť. Zakryl si uši dlaněmi a monotónně se houpal dopředu a dozadu, dokud vedlejší cela neutichla a nakrmení mozkomorové neodpluli pryč. Po chvíli se ztěžka zvedl a stařeckým krokem se šoural ke zdi naproti mříži. I když otvorem dopadalo dovnitř jasné měsíční světlo, bylo slaboučké a cela byla potemnělá. Ale i to přítmí Siriusovi stačilo, muselo mu stačit.
Zdrsnělou dlaní přešel po hrubé omítce, která byla od jednoho rohu ke druhému, odshora, kam se jen dalo dosáhnout, až téměř k podlaze, hustě počmáraná drobným písmem, které tady za ty roky vyryl. Jeho cela připomínala staroegyptskou hrobku, vyzdobenou hieroglyfy. Sirius se svezl na kamennou podlahu, zachvěl se chladem, když si sedl na studenou zem a dávivě zakašlal. Třesoucí rukou vytáhl z tajné skrýše ve výklenku drobný předmět, přitiskl ho ke zdi a začal vyrývat do omítky další slova nekonečného vzkazu pro někoho, kdo to nebude nikdy číst.
Můj drahý Severusi.
Už jsem přestal počítat dny, měsíce i roky, co jsem tady v téhle prokleté kamenné hrobce pohřben zaživa.
Už jsem přestal počítat dny, měsíce i roky, co jsem tady v téhle prokleté kamenné hrobce pohřben zaživa.
Nikdy se nedozvíš, že jsem zcela nevinně odsouzen k doživotnímu utrpení v tomto pekle.
Černé přízraky mi vysávají šťastné vzpomínky na tebe, už mi jich moc nezbývá.
Propadám se do beznaděje a zoufalství. Kolikrát si přeji, aby mi radši mozkomorův polibek smrti vysál duši a ukončil mé trýznění.
Nakonec mi zbudou vzpomínky jen na ty nejhorší chvíle mého života.
Ale mě jen tak nezlomí, všechny šťastné okamžiky, na které si ještě pamatuji, svěřuji téhle zdi, tady zůstanou uchované na věčnost.
Mozkomorové zeď nevidí, jsou slepí, místo očí mají jen prázdné důlky, které nemilosrdně otáčejí za sebemenším světýlkem šťastné vzpomínky.
Někdy si nejsem jist, jestli jsou skuteční, anebo jsou to jen přeludy mé nemocné mysli.
Nevím, kolik slov ti ještě budu moct napsat, mám už jen poslední knoflík a i ten je už téměř celý obroušený.
Asi to budu muset zase zkoušet nehty, i když je to velice bolestivé, prsty mám rozedrané až do krve. Ale musím ještě nějaký čas počkat, až mi zase trochu dorostou.
Nepřestanu psát pro tebe tyto vzkazy, i když vím, že je nikdy nebudeš číst, snad jedině další vězeň, co přijde sem po mně, až tady jednou chcípnu.
Ta strašlivá muka, která tady prožívám, se ale nemůžou vyrovnat utrpení z toho, že tě už nikdy ve svém bezútěšném životě neuvidím.
Nikdy jsem tě nepřestal milovat, ani když jsi mě opustil a stal ses Smrtijedem.
Ta krutá nejistota, jestli ještě žiješ, mě tady mučí víc než ty bezduché příšery.
Pouhá vzpomínka na tebe mě ještě drží při životě.
Miloval jsem tě, miluji a budu tě milovat navždy, dokud tady nevypustím duši.
Dal bych vlastní krev za ten prchavý okamžik štěstí, který jsem prožíval s tebou tehdy, když jsme se poprvé milovali. Vzpomínám na ten den…
Jeho šťastná vzpomínka, kterou v tuto chvíli prožíval, zářivě svítila do tmy, jako měsíc v úplňku na černé obloze. Oslnivé světlo štěstí žhnulo přes kamenné zdi Azkabanu do černoty a vpalovalo se do očních důlků mozkomorů. Vzduch v cele se najednou prudce ochladil, studenou kobku ovinula svými dlouhými pažemi bílá mlha. Siriusův dech se srážel v mrazivou páru. Zorničky se mu rozšířily hrůzou, když se otočil. Temné postavy v pláštích zaplnily celou kobku a vznášely se nad zemí. Z hrdla se mu vydral nervy drásající výkřik a jeho ústa z plných plic křičela, než je umlčela děsivě zející bezzubá tlama mozkomora, páchnoucí rozkládajícím se dechem. Černé přízraky se změnily v rozmazané stíny a Siriusova šťastná vzpomínka na první milování se Severusem se propadala do zapomnění. Poslední, co uviděl, než zavřel oči a soucitné bezvědomí ho objalo ve své náruči, byly mrtvé, kostnaté, slizké ruce, sápající se po jeho těle. Bezvládné tělo se sesunulo na studený kámen, prsty ruky se křečovitě otevřely a drobný knoflíček se zakutálel někam do škvíry.
***
Snapea náhle probudil ze spánku jeho vlastní křik. Prudce se posadil na posteli. Přerývaně dýchal a oči měl rozšířené hrůzou. Na čele se mu perlily kapičky potu a záda měl celá zpocená. Zase ta proklatá noční můra. Vstal a šel do sprchy. Pustil na sebe studenou vodu a nastavil obličej. Hlasitě vydechl, když mu ledové kapky vnikaly do pórů a do celého těla ho bodaly jehličky chladu, které ho definitivně probudily. Otočil druhým kohoutkem. Opřel obě dlaně na zeď a sklonil hlavu. Na zádech se mu tříštily kapky horké vody. Nechal ji silným proudem téct mezi lopatky a oddával se příjemnému mravenčení. Po půl hodině vypnul vodu, ale k jeho nelibosti se necítil ani o trochu lépe.
Podíval se na sebe do zrcadla. Pohled, který se mu odrážel zpátky, měl tvrdost náhrobního kamene, chlad z těch očí v zrcadle mu vyvolal po těle husí kůži. Sám sebe se bál. "Nedivím se, že nejsi oblíbený. Podívej se na sebe. S tou arogantní maskou si nikoho nezískáš," promlouval k té tváři v zrcadle hlasem plným sarkasmu. "Musíš trestat svět za to, co jsi musel vytrpět?" Chrstl si na obličej plné dlaně studené vody. "A nějak moc často si povídáš sám se sebou." Na tváři v zrcadle se objevil jízlivý úšklebek, jako by se mu vysmívala.
Ta jeho chorobná nespavost mu začínala dělat starosti. Lektvar na spaní je nanic, sice po něm hned usne, ale má vedlejší účinky. Způsobuje mu děsivé sny. Jsou vždy stejné, pořád se opakují. Zubožený a zbídačený Black ležící na kamenné zemi, oči vytřeštěné, tělo se mu prohýbá v křeči, jak se na něj vrhají černé přízraky a vysávají z něj duši a on křičí z plna hrdla jako na mučidlech...
Ten úděsný křik ho vždy probudí a vychází z jeho vlastního hrdla. Úzkostné prožitky ze živého snu mu způsobovaly pocity beznaděje a patologického smutku. "Budu si muset připravit nějaký antidepresivní lektvar, jinak skončím s hůlkou proti sobě," mumlal si sám pro sebe.
Přistoupil k baru a nalil si pořádnou dávku skotské. "Ještě že aspoň ta whisky nemá žádné vedlejší účinky." Převrátil ji do sebe na jeden lok. "Skoro," zašklebil se. Vyhrnul si rukáv. Na předloktí se jen nepatrně rýsovaly obrysy cejchu smrti, to prokleté znamení před léty téměř zmizelo. A s ním i existence lorda Voldemorta. Potterův syn po prázdninách poprvé nastoupí do bradavické školy. Ještě ho ani neviděl, ale už ho k smrti nenáviděl. Jenom kvůli tomu zmetkovi musela Lily zemřít. Nejradši by ho poslal ke všem čertům, ale osud s ním měl jiné plány a on Brumbálovi slíbil, že ho bude za každou cenu chránit. "Pottere, ty Jamesovo sémě, nebudeš to se mnou mít jednoduché, to ti přísahám," odfrkl si znechuceně. Znovu si nalil. S nechutí si uvědomil, že den ještě ani pořádně nezačal a on už od brzkého rána do sebe lije jednu skleničku za druhou. "Když to takhle půjde dál, Severusi, budeš k tomu všemu závislý ještě i na alkoholu," promlouval sám sobě zachmuřeně do duše.
Už zase se přistihl, že se jeho myšlenky zatoulaly k Blackovi, poslední dobou stále častěji a intenzivněji. Nedokázal se toho zbavit, ať se tomu bránil sebevíc. Jak dlouho to už vlastně je, co se se Siriusem viděli naposled? Dvanáct let? "Vlastně je mi to úplně jedno," zamumlal. Nepřesvědčil však o tom ani sám sebe. "K čertu s tebou, Blacku!" Vší silou mrštil skleničkou proti zdi poté, když postřehl ve svém vlastním hlase podtón bolesti a stesku. Už dávno pochopil, že nenávist nebyla důvodem, proč ho nemohl dostat z hlavy. Nikdy Siriuse totiž nepřestal milovat.
Obrázek by Alena KP
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář.