Až na krev

Život smrtijeda Snapea se značně zkomplikuje, když mu cestu zkříží bývalý odsouzený vrah Black. Druhá část trilogie.

Autor: Styx

Pár: Severus Snape/Sirius Black
Varování: tragické, slash (homosexuální erotika)

Přístupnost: 18
Poznámka: první část je Život není fér

Pouhý měsíc předtím, než dokončil školu v Bradavicích, Severus Snape vstoupil do služeb lorda Voldemorta. Prodělal tvrdý a náročný výcvik v řadách Smrtijedů a když potom stanul před Pánem Zla, aby před něj padl na kolena, přísahal mu věrnost a oddanost a byl odměněn vypálením Znamení Zla na své předloktí, něco velice podstatného se v jeho životě změnilo. Voldemort ho podrobně zasvětil do tajů černé magie, seznámil ho se sílami Zla, ukázal mu pekelnou moc Temné strany, pootevřel dvířka k tajemství nesmrtelnosti, naučil ho uměním nitrozpytu a nitrobrany neomezeně vstupovat do cizích mozků, ovládat mysl kletbou Imperius, mučit a způsobovat nepředstavitelnou bolest kletbou Cruciatus. Severus mu pozorně, s úctou naslouchal. Směšně snadno lord Voldemort zneužil nezkušené srdce, které zažilo už tolik utrpení. Ta křehká, citlivá bytost v něm pomalu umírala a temná stránka jeho lidské osobnosti se drala na povrch.

Mnohem, mnohem později, když se stal Snape jeho oblíbencem, mu Voldemort laskavě dovolil zúčastnit se Černé mše jen pro vyvolené a poodhalil roušku do rituálu uctívání ďábla, včetně krvavých obětí. Zavedl ho do své knihovny, mnohem větší, než měl Malfoy a taky mnohem bohatší na zakázané knihy. Jediné výtisky zlých knih Liber Mortis nebo Kniha o smrti se nacházely pouze v jeho knihovně. Jeho pýchou ale byl kompletní svazek nejhrůznější knihy světa Devět knih Nagaše. Jediný originál pod sluncem.

"Tuhle oblast černé magie ještě nemáš prozkoumanou," řekl tajemně Voldemort. Vytáhl jednu z knih, chvíli v ní listoval a pak ji podal Snapeovi. "Nekromantské učení v této knize je psáno inkoustem z lidské krve na kůži smrtelníků. Jen nejhouževnatější mohou číst tyto svazky a zachovat si příčetnost," varoval ho. "Máš dovoleno sem chodit ty knihy číst."

Severus Snape dnes již věděl o černé magii úplně všechno. Přímo o té nejčernější. Tři roky sloužil oddaně a věrně svému Pánovi a prokazoval mu nejvyšší úctu a loajalitu. Z toho kdysi vyplašeného Srabuse se stal mocný, uznávaný a respektovaný čaroděj, autoritativní, sebevědomý a obávaný černokněžník. Zrcadlový odraz svého pána. Míchal pro něj lektvary a jedy dle jeho konkrétních přání a vypracoval se na Mistra chemie a alchymie. Viděl umírat spoustu nevinných mužů a žen, slyšel smrtelný nářek lidí, byl svědkem zabíjení nepohodlných kouzelníků, dokonce i zrádců z vlastních řad. Duši měl sice černou jako uhel, ale ještě nerozervanou žádnou vraždou. Nezabil nikoho, alespoň přímo ne, a to, že jeho lektvary ano, to nemohl nijak ovlivnit.

_______

"Můj pane…?" Snape klečel na leštěné černě dlážděné podlaze před svým Velmistrem, s hlavou podřízeně skloněnou až na prsa, nedovolil si pohledět mu přímo do očí. Pán Zla si ho zavolal v neobvyklou, pozdně noční hodinu a to nemuselo věstit nic dobrého.

"Severusi, potřebuji, abys mi rychle připravil dva lektvary," hlubokým temným hlasem přešel Voldemort hned k věci. "Jeden na ochrnutí nervové soustavy. Ten druhý lektvar musí po vypití rozežrat zažívací trakt. Ne hned. Pomalu. Chci pomalou a krutou smrt," bez zájmu pronesl Voldemort, jako kdyby se bavil o tom, co by si přál ke snídani.

"Jak si přejete, můj Mistře."

"Vstaň, Severusi, víš, že ty máš to privilegium stát v mé přítomnosti." Snape vstal, ale hlavu měl stále skloněnou na znamení podřazenosti. "Potřebuji oba jedy zítra, tak se snaž," zahučel Voldemort přísně.

"Samozřejmě, pane," s respektem řekl Snape a horečně přemýšlel, kde tak rychle sežene složité přísady do obou lektvarů.

"To není všechno," řekl najednou Pán Zla. "Přistup blíž."

Snape začal tušit problémy. Tušil, že je to neobvyklá doba na audienci. Udělal několik váhavých kroků dopředu. "Mistře," pronesl nervózně.

"Mám pro tebe ještě jeden úkol, velice důležitý. Nemohu ho svěřit nikomu jinému, tak si toho važ." Dlouhými štíhlými prsty hladil velkého černého havrana, sedícího mu na zápěstí a zažloutlými nehty se mu probíral v peří.

Severus mlčel a čekal.

Voldemort se naklonil k němu blíž a oči mu svítily v přítmí. Jeho hlas přešel do šepotu. "Zjistil jsem, koho se týká ta věštba, kterou jsi před časem vyslechl. Ten, v jehož moci je porazit mne, Pána všeho Zla…" při těchto slovech se pohrdavě ušklíbl, "je syn Lily a Jamese Potterových." Opřel se zpátky do svého křesla. "Slyšel jsem, že je znáš. Jistě nebude pro tebe problém zjistit, kde se ukrývají."

Snape překvapeně zvedl hlavu a poprvé se podíval do tváře svého pána. Tak Lily si přece jen vzala toho hajzla. Potter zase dosáhl svého. Oči se mu zúžily chladným vztekem při vzpomínce na to, jak ho Potter kdysi systematicky týral a ponižoval. Hlavou mu najednou proletěla jediná myšlenka. Teď má vynikající příležitost pomstít se tomu parchantovi za všechno to utrpení, co mu kdy způsobil. Pán zla má zřejmě v úmyslu zabít jeho syna. Za jiných okolností by to byla pro Snapea dostatečná satisfakce, ale on chtěl i Potterovu smrt a jen doufal, že zemře v krutých bolestech. "Udělám to pro vás, můj pane. Najdu vám toho kluka," řekl rozhodně a se zjevným potěšením.

Voldemort se spokojeně pousmál a gestem ruky mu pokynul, aby odešel. Považoval audienci za ukončenou.

Snape ale zůstal ještě stát. "Mohl bych mít neskromné přání, můj pane?" sebral veškerou odvahu požádat Pána o malou službičku, touha po pomstě byla silnější než strach.

Voldemorta zarazila Snapeova drzost. Rychle vstal z křesla, až havran zatřepetal křídly, aby se udržel na vychrtlém zápěstí a přistoupil ke Snapeovi. "Mluv."

Severus se hluboce uklonil. "Předpokládám, že máte v úmyslu toho kluka zabít." Snape si byl plně vědom, že kráčí po tenkém ledě, ale nemohl si pomoct, aby nezariskoval. "Můžu být tak odvážný a co nejponíženěji poprosit Pána Zla o smrt i jeho otce?"

Voldemort s údivem upřel na něj svůj zrak. "Musíš mít opravdu vážný důvod k nenávisti," pobaveně se zašklebil. "Ale prosit opravdu nemusíš. Samozřejmě, že ho taky zabiju. Zabiju je všechny tři."

Snape zalapal po dechu a padl na kolena k Voldemortovým nohám. "Prosím, pane, Lily ne."

Těžká bota mu dopadla dozadu na týl a bolestivě mu zašlápla obličej do studené dlažby. "Jsi drzý, Severusi." Voldemort byl dnes už podruhé překvapen Snapeovou nečekanou reakcí. Nenávist a láska? Nechtělo se mu věřit, že Snape, který byl chladný jako led, by byl schopný prožívat jakékoliv emoce. 

"Překvapil jsi mě," řekl nakonec blahosklonně a jeho noha udělila milost Snapeově hlavě. "Budu o tom uvažovat."

Snape si nebyl jistý, jestli to znamená ano, nebo ne. Nemohl spoléhat ani na jedno. Musí Lily ihned varovat. "Děkuji, můj pane, za tvé milosrdenství," poníženě políbil Voldemortovu ruku. Klečel na kolenou, za žádnou cenu nechtěl zvednout zrak, aby se mu Pán Zla nedostal do myšlenek. Čekal, až ho propustí.

"Můžeš jít," bez zájmu pronesl Voldemort. "Ráno tady chci mít oba lektvary."

Snape se rychle zvedl, položil pravou dlaň na prsa, uklonil se, vyhýbaje se přímému pohledu do jeho očí a rychlým krokem zamířil ke dveřím. Sáhl na zdobenou mosaznou kliku, když se mu za zády ozval skřípavý Voldemortův hlas. 

"Pamatuj, Severusi. Láska nemá místo v citech Smrtijeda."

Snape se s rukou na klice na chvíli zarazil, ale pak prošel dveřmi a zabouchl je za sebou. Opřel se o ně z druhé strany a sáhl si dlaní pod kabát. 

"Co ty víš o lásce," zašeptal tiše a otevřel dlaň. Přitiskl ke rtům červený rubín ve zlatém amuletu, visícím mu na řetízku kolem krku. V srdci ho bodal hluboký smutek a stesk.

_______

"Mrtvá? Slíbil jste mi přece, že ji schováte do bezpečí. Varoval jsem vás přece, že je všechny najde a zabije, že neušetří nikoho." Snapeovi přeskakoval hlas bolestí ze smrti Lily Potterové. "Riskoval jsem život, jen abych jí zachránil. Všechno bylo marné." Snape nervózně přecházel po ředitelově pracovně sem a tam. Brumbál stál opodál a zamyšleně ho sledoval zpoza půlměsícových brýlí. "Slíbil jsem vám cokoliv za to, abyste ji ochránil a teď je mrtvá." Hlas se mu zlomil, zhrouceně padl do křesla a tvář ponořil do dlaní. Nastalo dlouhé ticho, přerušované jen pravidelným pohybem kyvadla velkých nástěnných hodin.

Brumbál zadumaně hleděl do krbu a sledoval plápolavé, zářivé plameny. Zavřel oči a ponořil se do svých nedávných vzpomínek, když tady naposled Severus před ním stál a kajícně prosil. Slyšel sám sebe, jak k němu tehdy promlouval.

"Severusi, riskujete svůj život, je to pro vás velice nebezpečné."

"Na tom teď nezáleží. Musíte ji rychle schovat do bezpečí, dříve, než ji najde. Bez slitování je jinak všechny zabije," prozrazoval Snape Voldemortovy plány Brumbálovi.

"Přidejte se na naši stranu, Severusi, myslím, že když jste se teď postavil Voldemortovi, nejste ještě tak nakažený zlem."

"Není možné odejít ze služeb Pána Zla. Vyřkl by nade mnou okamžitý rozsudek smrti a na místě by mne bez milosti zabil," sklesle konstatoval Snape. "Bývalý Smrtijed je mrtvý Smrtijed."

Brumbál zamyšlené sledoval praskající dřevo v krbu. "Mohl byste pro mne pracovat. Dělat špeha lorda Voldemorta," navrhl najednou a zkoumavě se podíval do Snapeova obličeje.

"Udělám pro vás cokoliv, jen mi slibte, že ji ochráníte," zoufale naléhal Snape.

"Aby Voldemort neměl žádné podezření, mohl by jste v Bradavicích nastoupit jako učitel. Místo profesora lektvarů je zrovna volné," navrhl ředitel.

Snape se na vteřinu zamyslel. Po pravdě řečeno, měl lektvarů plné zuby. "Když dovolíte, pane řediteli, mám výbornou kvalifikaci k Obraně proti černé magii. Myslím, že se v černé magii docela dobře vyznám," požádal odvážně.

"S tím nemohu souhlasit, Severusi. Vaše rozsáhlé znalosti z černé magie jsou mi velice dobře známy, až mě to, upřímně řečeno, trochu děsí. Pokušení by mohlo být pro vás příliš silné," rozhodně zamítl Brumbál jeho návrh.

Snape ještě chvíli zvažoval ředitelovu nabídku a pak rezignoval. "Bude to ale jenom mezi námi. Nikdo se to nesmí dozvědět. Znamenalo by to pro mě jistou popravu," promluvil nakonec mrazivým hlasem.

Brumbál se vrátil zpátky do tvrdé reality a pochopil Snapeovu bolest. Zradil svého pána, aby zachránil Lily život i za cenu obrovského riskování ze svého prozrazení a následné kruté smrti. Pouto přátelství a lásky, kterého se lord Voldemort tak obával a které on sám nikdy nepoznal, bylo totiž silnější, než jeho bezmezná moc. "Neskonale si toho vážím, Severusi, že děláte pro mě zvěda u Voldemorta," řekl Brumbál tiše.

Snape zvedl hlavu z dlaní a Brumbál najednou uviděl, že Severus za tu chvilku zestárl o několik let. "Už nemůžu," řekl Snape zlomeně.

"Severusi, musíte v tom pokračovat, aby její smrt nebyla zbytečná," naléhavě ho žádal Brumbál a v hlase mu zněly obavy z toho, že Snape po smrti Lily přestane s ním spolupracovat.

"Nechápete. Už nechci sloužit Pánovi Zla," řekl téměř neslyšně. Chci být se Siriusem, toužil vykřičet nahlas, už měl ta slova na jazyku. Ale schoval je zpátky do skořápky svého tajemství.

"To nemůžete, Severusi. Znamenalo by to pro vás jistou smrt, to přece nechcete." Brumbála zamrazilo na zádech z jeho vlastních slov. Severus sice kdysi propadl zlu, ale nikdo ani netušil, jaké pohnutky vehnaly mladého Severuse Snapea do osidel Pána zla. Nehledě nato, že svoji černou duši už vykoupil tím, že se postavil proti Voldemortovi a pokusil se zachránit tři nevinné životy.

"Co vy můžete vědět, co chci," bolestně vzdychl Severus.

Brumbál se přistihl při tom, že tohohle mladého muže má rád a v žádném případě nechtěl, aby jeho krátký život ukončil Voldemortův trest. "Chápu vás, že to všechno, co jste viděl a zažil ve službách lorda Voldemorta, muselo na vás zanechat nezhojitelné jizvy na duši, ale musíte v tom pokračovat dál, pro naši věc. Je to nesmírně důležité." Doufal, že ho přesvědčil a že si Severus nad sebou nevynese dobrovolně ortel smrti.

Snape vstal z křesla, přistoupil k vysokému oknu a hleděl do rudé záře zapadajícího slunce. "Jak zemřela..." pronesl přes téměř zavřené rty.

"Rychlou smrtí." Brumbálovi se zdálo, že slyšel Snapeův úlevný výdech, i když byl k němu otočen zády. "Nemohl jsem pro ně udělat nic. Zradil je jejich kamarád. Prozradil Voldemortovi jejich úkryt."

"A Potter?" zeptal se zdánlivě s nezájmem Snape.

"Zabil je oba. Její syn ale zůstal naživu."

"Kdo je zradil?" zeptal se s hněvem v hlase Severus.

"Sirius Black."

Snapeovi se zatočila před očima celá místnost a rychle se musel opřít o okenní parapet, aby se neskácel na zem. Brumbálův hlas se k němu nesl z obrovské dálky, jako kdyby mluvil z druhého konce tunelu. "Je vám dobře, Severusi?" Ne, to nemůže být pravda! Nohy se mu třásly, že měl co dělat, aby se mu nepodlomila kolena a nesesunul se ke zdi. Obličej měl stažený urputnou bolestí. Ne fyzickou. Ta bolest vyvěrala přímo z jeho srdce. Musel vynaložit značné úsilí, aby se ovládl. "Co… se s ním… stalo…" namáhavě pronesl vyprahlými rty.

"Odvedli ho do Azkabanu a zavřeli na doživotí."

Snape zavřel oči, třesoucí se rukou pomalu zajel ke hrudi, chytil do prstů Siriusův amulet a dotkl se ho něžně rty. Vteřinu nebo dvě ho pevně svíral v dlani, prožívaje celým srdcem tento okamžik. Pak pevně stiskl úzké rty, prudce trhl rukou a přetrhl řetízek. V uších mu zazněl výkřik, zoufalý, naléhavý a rychle se vzdaloval, až se úplně vytratil. Nakonec slyšel v uších už jen svůj zběsilý tep, jak krev prudce narážela na stěny žíly. Jeho láska k Siriusovi se právě přerodila v hlubokou nenávist. I když mu to způsobovalo obrovské utrpení, zpřetrhal vše, co ho k němu pojilo. Mezi láskou a nenávistí je křehká hranice, tenká jako pavučina, a Severus ji právě teď překročil. Na hladkém čele se mu zničehonic objevila hluboká, trvalá vráska, z černých očí se vytratil lesk a jemné rysy tváře mu ztvrdly na kámen. Když se otočil zpátky od okna, Brumbálově pozornému oku neunikla ta náhlá změna. Stál před ním jeho učitel lektvarů, ale Severus Snape, kterého si pamatoval, to nebyl.

_______

Na tvrdé, úzké lavici se choulilo zubožené tělo, v potrhaných hadrech bez jediného knoflíku. Třáslo se chladem tak, že dřevěné prkno, na kterém leželo, v pravidelných intervalech vrzalo v pantech. Přes nesčetné díry v rozedraném plátně prosvítala špinavá kůže se spoustou šrámů a jizev. Pod vrstvou špíny na hrudi a na levém rameni se nejasně rýsovaly modré symboly, znaky a písmena, kam jen pravá ruka dosáhla. Tetovaná kůže byla na několika místech ještě nezahojená, škrábance od nehtů z nedávné doby byly zhnisané a musely způsobovat zmučenému tělu velké bolesti. Zbytky tkaniny páchly špínou a potem. Umaštěné přerostlé vlasy neurčité barvy mu ve slepených pramíncích zakrývaly ramena a část zad. Ušpiněné ruce s prsty bez nehtů a se zbytky zaschlé krve zoufale tiskl na prsa v marné snaze alespoň trochu se zahřát. Zuby mu cvakaly zimou. Jazykem si namáhavě olízl popraskané, promodralé rty. S propadlou, zarostlou tváří, tmavými kruhy pod očními víčky a prázdnýma, zakalenýma očima vypadal jako stařec. Nikdo by v téhle lidské trosce nepoznal kdysi krásného Siriuse Blacka.

Ponurá cela velikosti přístěnku pro košťata se stala jeho doživotním vězením. Páchla stejně jako jeho hadry, stejně jako on. Studená kamenná podlaha byla zčásti mokrá, odněkud sem nepřetržitě padaly kapky ledové vody a tříštily se na kameni. Malým kulatým otvorem se zazděnými železnými pruty ve tvaru kříže vysoko na zdi do cely pronikal jediný slabý zdroj světla. Otvor byl tak malý a tak vysoko, že vsazené tyče byly zcela zbytečné. Alespoň se podle intenzity světla, dopadajícího otvorem, dalo poznat, jestli je noc nebo den. I když v Azkabanu na tom vůbec nezáleželo.

V cele na konci chodby nějaká šílená duše už hodiny a hodiny nesrozumitelně blábolila, jako by mumlala nějaká zaklínadla. Sirius už ten zvuk přestal vnímat, jakoby to odjakživa patřilo mezi tyto studené zdi. Najednou to ponuré ticho, rušené jen klepáním desky pod schouleným, třesoucím se tělem vězně proťal nelidský výkřik. Black se prudce posadil a s vytřeštěnýma očima hleděl do chodby za mřížemi. Už zase jdou, vystrašeně šeptal sám pro sebe. V obličeji se mu zračila neskutečná hrůza. Svaly se mu napnuly k prasknutí, dech se zastavil. Kolem mříží jeho cely propluly černé nestvůry v rozedraných černošedých pláštích s kápí. Vzduch kolem zmrzl a Sirius se rozklepal zimou. Z kterési cely, nedaleko od té jeho, uslyšel přidušený chrčivý zvuk.

Zhluboka vydechl úlevou. Ne, to ještě nejdou k němu. Ty věčně hladové příšery si pro tentokrát vybraly jinou oběť. Ještě má chvíli času. Seděl na prkně a monotónně se nakláněl dopředu a dozadu, dokud vedlejší cela neutichla a nakrmení mozkomorové neodpluli pryč. Po chvíli se ztěžka zvedl a stařeckým krokem se šoural ke zdi naproti mříži. I když otvorem dopadalo dovnitř jasné měsíční světlo, bylo slaboučké a cela byla potemnělá. Ale i to přítmí Siriusovi stačilo, muselo mu stačit. 

Drsnou dlaní přešel po hrubé omítce, která byla od jednoho rohu ke druhému, odshora, kam se jen dalo dosáhnout, až téměř dolů, hustě počmáraná drobným písmem, které tady za ty roky vyryl. Cela vypadala jako staroegyptská svatyně, vyzdobená hieroglyfy. Sirius se svezl na kamennou podlahu, zachvěl se chladem, když si sedl na studenou zem a dávivě zakašlal. Třesoucí rukou vytáhl z tajné skrýše ve výklenku drobný předmět, přitiskl ho ke zdi a začal vyrývat do omítky další slova.

Můj drahý Severusi.
Už jsem přestal počítat dny, měsíce i roky, co jsem tady v téhle prokleté kamenné hrobce pohřben zaživa.

Nikdy se nedozvíš, že jsem zcela nevinně odsouzen k doživotnímu utrpení v pekle.
Černé přízraky mi vysávají šťastné vzpomínky na tebe, už mi jich moc nezbývá.

Propadám se do beznaděje a zoufalství.

Kolikrát si přeji, aby mi radši mozkomorův polibek smrti vysál duši a ukončil mé trýznění.

Nakonec mi zbudou vzpomínky jen na ty nejhorší chvíle mého života.

Ale mně jen tak nezlomí, všechny šťastné okamžiky, na které si ještě pamatuji, svěřuji téhle zdi, tady zůstanou zachované na věčnost.

Mozkomorové zeď nevidí, jsou slepí, místo očí mají jen prázdné důlky, které nemilosrdně otáčejí za sebemenším světýlkem šťastné vzpomínky.

Někdy si nejsem jist, jestli jsou skuteční, anebo jsou to jen přeludy mé nemocné mysli.

Nevím, kolik slov ti ještě budu moct napsat, mám už jen poslední knoflík a i ten je už téměř celý obroušený.

Asi to budu muset zase zkoušet nehty, i když je to velice bolestivé, prsty mám rozedrané až do krve.

Ale musím ještě nějaký čas počkat, až mi zase trochu dorostou.

Nepřestanu psát pro tebe tyto vzkazy, i když vím, že je nikdy nebudeš číst, snad jedině další vězeň, co přijde sem po mně, až tady jednou chcípnu.

Ta strašlivá muka, která tady prožívám, se ale nemůžou vyrovnat utrpení z toho, že tě už nikdy ve svém bezútěšném životě neuvidím.

Nikdy jsem tě nepřestal milovat, ani když jsi mě opustil a stal jsi se Smrtijedem.

Ta krutá nejistota, jestli pořád žiješ, mě tady mučí víc než ty bezduché příšery.

Pouhá vzpomínka na tebe mě ještě drží při životě.

Miloval jsem tě, miluji a budu tě milovat navždy, dokud tady nevypustím duši.

Dal bych vlastní krev za ten prchavý okamžik štěstí, který jsem prožíval s tebou tehdy, když jsme se poprvé milovali. Vzpomínám na ten den…

Jeho šťastná vzpomínka, kterou zrovna prožíval, zářivě svítila do tmy, jako měsíc v úplňku na černé obloze. Oslnivé světlo štěstí žhnulo přes kamenné zdi Azkabanu do černoty a vpalovalo se do očních důlků mozkomorů. Vzduch v cele se najednou prudce ochladil, studenou kobku ovinula svými dlouhými pažemi bílá mlha. Siriusův dech se srážel v mrazivou páru. Zorničky se mu rozšířily hrůzou, když se otočil. Temné postavy v pláštích zaplnily celou kobku a vznášely se nad zemí. Z hrdla se mu vydral nervydrásající výkřik a jeho ústa z plných plic křičela, než je umlčela děsivě zející bezzubá tlama mozkomora, páchnoucí rozkládajícím se dechem. Černé přízraky se změnily v rozmazané stíny a jeho šťastná vzpomínka na milování se Severusem se propadala do zapomnění. Poslední co uviděl, než zavřel oči a soucitné bezvědomí ho objalo ve své náruči, byly mrtvé, kostnaté, slizké ruce, sápající se po jeho těle. Bezvládné tělo se sesunulo na studený kámen, prsty pravé ruky se křečovitě otevřely a drobný knoflíček se zakutálel někam do škvíry.

_______

Snapea náhle probudil ze spánku jeho vlastní křik a prudce se posadil na posteli. Přerývaně dýchal a oči měl rozšířené hrůzou. Na čele se mu perlily kapičky potu a záda měl celá zpocená. Zase ta proklatá noční můra. Vstal a šel do sprchy. Pustil na sebe studenou vodu a nastavil obličej. Hlasitě vydechl, když mu ledové kapky vnikaly do pórů a do celého těla ho bodaly jehličky chladu, které ho definitivně probudily. Otočil druhým kohoutkem. Opřel obě dlaně na zeď a sklonil hlavu. Na zádech se mu tříštily kapky horké vody. Nechal ji silným proudem téct mezi lopatky a oddával se příjemnému mravenčení. Po půl hodině vypnul vodu, ale k jeho nelibosti se necítil ani o trochu lépe.

Podíval se do zrcadla. Hleděl do ledových, tvrdých očí nějaké cizí tváře v masce, voskově bledé z věčného pobytu ve sklepení. "Ani se nedivím, že nejsi oblíbený. Podívej se na sebe. Svým pohrdavým, arogantním vystupováním si nikoho nezískáš," promlouval k té tváři v zrcadle hlasem plným sarkasmu. "Musíš trestat svět za to, cos musel vytrpět?" Chrstl si na obličej plné dlaně studené vody. "A nějak moc často si povídáš sám se sebou." Na tváři v zrcadle se objevil jízlivý úšklebek, jako by se mu vysmívala.

Ta jeho chorobná nespavost mu začínala nahánět strach. Lektvar na spaní je na nic, sice po něm hned usne, ale má vedlejší účinky. Způsobuje mu děsivé sny. Jsou vždy stejné, pořád se opakují. Zubožený a zbídačený Black ležící na kamenné zemi, oči vytřeštěné, tělo se mu prohýbá v křeči, jak se na něj vrhají černé přízraky a vysávají z něj duši a on křičí z plna hrdla jako na mučidlech... Ten úděsný křik ho vždy probudí a vychází z jeho vlastního hrdla. Úzkostné prožitky ze živého snu mu způsobovaly pocity beznaděje a patologického smutku. K nespavosti se ještě přidala porucha chuti k jídlu. Vždycky byl hubený, ale teď byl přímo vychrtlý. "Budu si muset připravit nějaký antidepresivní lektvar, jinak skončím s hůlkou proti sobě," mumlal si sám pro sebe.

Přistoupil k baru a nalil si pořádnou dávku skotské. "Ještě že aspoň ta whisky nemá žádné vedlejší účinky." Otočil ji do sebe na jeden lok. "Skoro," zašklebil se. Vyhrnul si rukáv. Na předloktí se jen nepatrně rýsovaly obrysy cejchu smrti, to prokleté znamení před léty téměř zmizelo. A s ním i existence lorda Voldemorta. Potterův syn po prázdninách poprvé nastoupí do bradavické školy. K smrti ho nenáviděl, jenom kvůli tomu malému zmetkovi musela Lily umřít. Nejradši by ho poslal ke všem čertům, ale osud s ním měl jisté plány a on Brumbálovi slíbil, že ho bude za každou cenu chránit. "Pottere, nebudeš to se mnou mít jednoduché, to ti přísahám," odfrkl si nahlas znechuceně. Znovu si nalil. S nechutí si uvědomil, že den ještě ani pořádně nezačal a on už od brzkého rána do sebe lije jednu skleničku za druhou. "Když to takhle půjde dál, Severusi, budeš k tomu všemu závislý ještě i na alkoholu," promlouval si zachmuřeně do duše.

Už zase se přistihl, že se jeho myšlenky zatoulaly k Blackovi, poslední dobou stále častěji a intenzivněji. Nedokázal se toho zbavit, ať se snažil sebevíc. Jak dlouho to už vlastně je, co se se Siriusem viděli naposled? Dvanáct let? "Vlastně je mi to úplně jedno. K čertu s tebou, Blacku," zamumlal. Nepřesvědčil však o tom ani sám sebe. Vší silou mrštil skleničkou proti zdi poté, když postřehl ve svém vlastním hlase podtón bolesti a stesku. Už dávno věděl, že si to jenom namlouvá, jen si to nechtěl přiznat. Nenávist nebyla důvodem, proč ho nemohl dostat z hlavy. Nikdy Siriuse totiž nepřestal milovat.

____________________________________

Zpráva se rychlostí blesku šířila celým kouzelnickým světem. Denní věštec hlásal palcovými titulky na první straně: ZRÁDCE A VRAH SIRIUS BLACK UTEKL Z NEJSTŘEŽENĚJŠÍHO VĚZENÍ Z AZKABANU!

Snape zásadně nikdy nečetl tento bulvární deník, opovrhoval jím, ale teď měl svůj zahnutý nos zapíchnutý do senzacechtivé zprávy v novinách. Jeho oči nevěřícně zíraly na pohyblivou fotografii Siriuse Blacka, která zabírala přes půl titulní strany. Z obrázku na něj koukala zoufalá, léty ve vězení ztrhaná tvář zcela zlomeného muže, z prázdných modrých očí mu sálalo neskutečné utrpení prožitých let za mřížemi. To nebyl jeho Sirius. I když, ty oči…

Severus cítil, jak se mu hruď svírá bolestným tlakem a srdce mu odmítá tlouct. Hrdlo se mu stahovalo a nemohl pořádně dýchat. Třesoucími prsty přejel po fotografii. Trpěl. Pak zatřepal prudce hlavou, mastné černé vlasy mu spadly do bledého obličeje, vztekle zmuchlal noviny do koule a hodil do plápolajících plamenů v krbu. 

"Přece nebudu sentimentální," promluvil nahlas, až se lekl svého hlasu. 

Zatracený Black.

_______

I když lord Voldemort před léty zmizel z povrchu zemského a Znamení zla zůstávalo stále vybledlé, Brumbál byl skálopevně přesvědčen, že je jen otázkou času, kdy se navrátí a získá zpátky svoji moc. Byl si tím tak jist, že i během tohoto období zdánlivého míru a klidu organizoval schůzky Fénixova Řádu a připravoval se na návrat Pána Zla.

Snape dlouhými kroky pospíchal zatuchlou chodbou k otevřeným dveřím na konci chodby. Bez výjimky chodil zásadně poslední. Brumbál na poslední chvíli změnil obvyklé místo jejich schůzek. Světlo z místnosti jen chabě osvětlovalo velké temné prostory v přízemí domu. Snape vešel dovnitř, ve tváři trvale zachmuřený výraz, tenké rty arogantně stisknuté.

"Pojďte dál, Severusi. Čekáme jen na vás," neopomněl mu ředitel, jako ostatně pokaždé, připomenout, že je zase poslední. Zavřel za ním dveře. Uvnitř bylo několik bystrozorů a členů Řádu. Seděli kolem dlouhého stolu a živě se mezi sebou bavili. Jak Snape vstoupil do místnosti, hovor ztichl a většina hlav se otočila k němu a zasmušile ho sledovala. Když Snapea po pádu Voldemorta Brumbál zachránil před uvězněním v Azkabanu, vyvolalo to značnou nevoli mezi ostatními kouzelníky.

Snape si už dávno zvykl na to, že tito lovci Smrtijedů ho nikdy mezi sebe do Řádu nepřijali a považovali ho za zrádce obou stran. Vcelku vzato, bylo mu to úplně jedno. Aniž by se s kýmkoliv pozdravil nebo věnoval alespoň pohled, přesunul se až do vzdáleného rohu místnosti. Chytil oběma rukama klopy černého pláště a zabalil se do něj, jako by to byl neviditelný plášť. Obrnil se před pohledy, které ho doprovázely.

Brumbál několikrát zatleskal na znamení zahájení schůze. Všechny pohledy se od Snapea otočily k Brumbálovi. Zaznělo pár frázovitých vět na úvod schůze.

Snape se bez velkého zájmu rozhlížel po místnosti, která nesla očividné známky toho, že byla už dlouhá léta neobydlená a byla jen narychlo trochu uklizená kvůli dnešnímu setkání. Stejné stopy neobydlenosti domu neunikly jeho pozornému oku ani v chodbě, kterou přišel. Zrovna mu hlavou bloudily myšlenky, co to je za barabiznu, když k němu dolehl Brumbálův hlas. "A tento dům bude už natrvalo sloužit jako hlavní štáb Fénixova Řádu. Patří vznešenému kouzelnickému rodu Blacků."

Snape se zavrtěl. Tělem mu projel zvláštní záchvěv. Tak tady kdysi Sirius vyrůstal. Znenadání se mu vrátily sentimentální vzpomínky na to léto, které s ním trávil v jeho letním sídle na venkově. Rychle je zaplašil, nesmí se tomu zase poddat. Už se nedivil, že dům je v tak dezolátním stavu, když se nemá o něj kdo starat. Jediný dědic Blacků byl léta zavřený v Azkabanu a bůhví, kde mu je teď konec.

"A teď…" Brumbál se postavil, "…bych vám chtěl oznámit jednu velice důležitou věc. A prosím vás, aby jste všichni zachovali klid a pozorně poslouchali." Udělal dramatickou pauzu a pak promluvil. "Zajisté víte, že poslední člen rodu Blacků, Sirius Black, byl před dvanácti lety odsouzen za zradu, vraždu a za služby lordu Voldemortovi na doživotí do Azkabanu. Zajisté také víte, že se mu před několika měsíci podařilo z vězení utéct." 

V místnosti bylo takové ticho, že bylo slyšet škrábání myší pod dřevěnou podlahou. Všechny pohledy sledovaly starého kouzelníka. "Mám však nezvratné důkazy, že Sirius Black je nevinen!" zaburácel Brumbál. Ztichlá místnost se najednou rozbouřila rozrušenými hlasy, hučelo to v ní jako v úle, kouzelníci se překřikovali jeden přes druhého.

Snape zalapal po dechu. Sirius je nevinen? Ta zpráva ho naprosto šokovala. Musel se opřít o zeď, jinak by se mu asi podlomily nohy. Sirius je nevinen! Zavřel oči, aby vstřebal tu informaci a mimoděk sevřel v dlani amulet, který mu kdysi dal Sirius a který už opět nosil na krku. Celá léta ho nenáviděl kvůli něčemu, co neudělal. Och, Merline!

"Tiiichooo!" Brumbálův hlas zahřměl jako hrom z nebe, aby přerušil ten hluk. "Prosím o klid." Když všichni přítomni jako na povel ztichli, Brumbál se odebral ke dveřím a otevřel je. 

Do místnosti vešel Sirius Black.

Všechny hlavy se překvapeně otočily k němu. Všechny, i ta Snapeova. Sirius Black, uprchlý vězeň z Azkabanu a dědic rodinného jména starobylého, čistokrevného rodu Blacků vznešeně a s grácií vstoupil do místnosti, přelétl pohledem sedící kouzelníky a pak si sedl na židli v čele stolu hned vedle Brumbála. Uvědomoval si, že na něj míří téměř tolik hůlek, kolik bylo v místnosti kouzelníků, ale zachoval klid. V ničem už nepřipomínal tu zuboženou lidskou trosku, kterou byl ještě před pár měsíci. Husté, černé vlasy mu splývaly ve vlnách až na ramena, útrapy azkabanského vězení, už navěky vepsané do tváře, částečně zakrývalo zarostlé strniště, modré oči, trochu unavené, ale opět živé a lesklé, mu zářily v pohublém, pohledném obličeji a těkaly z jednoho kouzelníka na druhého. Černá košile byla u krku a na hrudi ležérně rozepnutá a poodhalovala hustě potetovanou kůži.

Snape jako ve snách upíral na Blacka ohromený pohled. Jeho oči byly stejné jako vždy, stejně černé a stejně temné, ale věčný chlad se z nich na okamžik vytratil. Zněžněly. Srdce mu zběsile tepalo v hrudi, cítil jeho divoký tlukot pod prsty. Přerývaně dýchal, jako by se mu nedostávalo kyslíku. Nečekal, že Siriusova přítomnost ho takhle vyvede z míry. Patnáct let se snažil na něj zapomenout, ale nepodařilo se mu to ani na jediný den. Patnáct let ho miloval i nenáviděl. Sirius mu určitě nikdy neodpustil, že zradil jeho city a vstoupil do služeb Pána Zla. 

Mezitím, co Brumbál předkládal své přesvědčivé důkazy o Siriusově nevině a kouzelníci pomalu jeden po druhém odkládali své hůlky, Sirius nervózně přejížděl pohledem po přísedících u stolu a hledal jednu jedinou osobu. Pak ji uviděl. Severus stál až v samém rohu místnosti. Vysoký a hubený, jak si ho pamatoval, dlouhé havraní vlasy s modrým odleskem v ostrém kontrastu s bledou pletí, nepřístupné úzké rty, chladné temné černočerné oči. Vyzařovala z něj aura neproniknutelnosti, respektu a autority. 

Hodně se změnil. Už to není ten bázlivý Severus, kterého vždycky chránil. Služba u Pána zla na něm zanechala výrazné stopy. Sirius ale šestým smyslem vycítil, že i přes jeho téměř démonický zjev je zranitelný jako čerstvě narozené mládě. Celá léta toužil po tomto okamžiku, až konečně uvidí tu milovanou bytost, na kterou myslel každý den, každou hodinu, každou minutu, všechny ty roky, co byl od něj násilně odtržen. Jeho nejhlubší city k němu nezlomil ani Severusův cejch, ani patnáct let odloučení, ani železné mříže vězení. Miloval ho celý svůj prokletý život. Jen pro něj to utrpení v Azkabanu vydržel. Bál se, moc se bál, že i když jeho láska přečkala všechny nástrahy krutého osudu, Severusova ne. Vůbec netušil, jak moc ho poznamenala služba u Voldemorta a dlouholeté rozdělení jejich životů. 

Jejich pohledy se setkaly. Oči mu zvlhly a nedokázaly se odtrhnout od těch Severusových. Usmál se na něj.

Snape, zalezlý ve své tvrdé ulitě, se ze všech sil snažil udržet si masku chladu a lhostejnosti, pod kterou zarputile skrýval své skutečné emoce. Opět zvedl k Siriusovi zrak. Díval se přímo na něj těma svýma okouzlujícíma modrýma očima. Srdce se mu z toho pohledu úplně zastavilo. Na chvíli zapomněl i dýchat. Sirius se usmál. Severus úsměv neopětoval. Přitiskl se ještě víc do rohu a zoufale si přál, ať už to skončí, ať už může odejít a poprat se s tím někde o samotě.

Najednou Brumbál pronesl spásnou větu: "Děkuji vám za pozornost, schůze je u konce."

Snape se odlepil od zdi a co nejrychleji zamířil ke dveřím. Když procházel kolem stolu, Sirius se zvedl ze židle a postavil se mu do cesty. Stáli proti sobě, hleděli si zblízka do očí, mezi nimi zela propast patnácti let a nenaplněné lásky. 

"Moc rád tě zase vidím, Severusi," usmál se na něj Black. Snape sváděl uvnitř obrovský boj. Nakonec udělal krok stranou, obešel Blacka a rychle odešel.

_______

Je zpátky! Voldemort je zpátky! Děs a hrůza se šířila do všech koutů země a těžce zasáhla každého, kdo nepatřil ke stoupencům Pána Zla. Lord Voldemort se podruhé zrodil a začal svolávat své věrné a oddané služebníky, aby ho následovali. Smrtijedi znovu povstali. Brumbál měl nakonec pravdu. Voldemort se vrátil a byl silnější než kdy předtím. Zlo se plížilo kouzelnickým světem.

Snape stál v ředitelově pracovně a očekával rozkazy. Znamení Zla na předloktí ho pálilo. "Severusi, nemáme moc času, musíte jít, aby Voldemort neměl žádné podezření. Ale varuji vás, dávejte si velký pozor, je to velice nebezpečné," s obavami v hlase mu dával poslední rozkazy jeho vůdce.

"Ano. Mohu odejít?"

"Ještě jsem vás chtěl pověřit důležitým úkolem. Až vás Voldemort propustí, zajděte ihned na velitelství Řádu a řekněte Siriusovi, aby připravil na dnešní večer svůj dům. Po setmění se u něj všichni sejdeme, abychom naplánovali strategii proti Voldemo-"

"Pane…" přerušil ho Snape vylekaně, "… já … nemohl by tam zajít někdo jiný?" Snape se od toho dne, co se Sirius vrátil zpátky, vyhýbal schůzím Řádu, aby se s ním nesetkal, nechtěl jitřit staré rány, svoje ani Blackovy. Příliš mnoho let je dělilo od sebe.

Brumbál se zkoumavě zahleděl do černých očí, Snape ale sklopil zrak a nepustil si ho do hlavy. "Nikdo jiný tady není, Severusi. Musíte tam zajít vy."

"Co třeba poslat mu sovu?" nevzdával to Snape.

"Není tady ani jediná. Všechny jsem poslal se vzkazy o dnešní schůzi členům Řádu a bystrozorům. Takže nezbývá, než-"

"Mohl byste třeba-" skočil mu znovu do řeči Snape.

"Severusi!" napomenul ho naléhavě ředitel. "Neztrácejte čas smlouváním a jděte." Tón jeho hlasu byl o poznání přísnější.

"Ale, pane-" zkusil to ještě naposled Snape.

"Tak už běžte!"

"Ano, pane," rezignoval Snape a rychlým krokem odešel z pracovny.

Brumbál se za ním díval přes obroučky brýlí a pousmál se.

_______

Snape už hodnou chvíli přešlapoval před Blackovým domem. Setkání s Pánem Zla, ze kterého se teď vracel, byl jen slabý odvar toho, co ho čekalo teď. Nakonec uznal, že tady nemůže postávat věčně. Zamumlal zaklínadlo a přemístil se do tmavé chodby Blackova domu. V horním patře spatřil světlo z dokořán otevřených dveří. Zamířil ke schodům a vystoupal po nich do poschodí. Jenom spěšně odevzdá vzkaz a pak odtud rychle vypadne.

Black zaslechl zezdola práskavé zvuky přemístění a zvědavě vyšel z pokoje. Měl na sobě černou hedvábnou košili a černé kalhoty. Když uviděl Snapea, zůstal stát jako opařený. "Ehm... Severusi... pojď dál… " vzpamatoval se a rukou mu pokynul směrem do pokoje.

Snapeovi se sevřel žaludek. "Chtěl jsem jen…." zakoktal s předstíraně chladným klidem. Navzdory svému rozhodnutí, že jenom mezi dveřmi odevzdá zprávu od Brumbála, jeho nohy ho nesly dovnitř pokoje. Zastavil se uprostřed místnosti a rychlým pohledem se rozhlédl. Pokoj se zcela lišil od ostatních částí domu. Byl čistý, uklizený, s citem zařízený vkusným starožitným nábytkem. Zcela určitě tady Black tráví veškerý svůj čas. Ohlédl se na Blacka. Stál hned za ním a Snapeovi se rozklepala kolena. Okamžitě se zahalil do bariéry mrazivé neproniknutelnosti, která klamavě skrývala to, jak moc je rozrušený a nervózní.

Black smutně sledoval, jak se Snape za ty roky změnil. Byl studený jako zdi bradavického sklepení. Chlad z něj sálal i přes tu vzdálenost, co je dělila. Slabý, bezmocný a vystrašený kluk, kterého s láskou ochraňoval, se během let přerodil v nepřístupného a uzavřeného člověka. Už ho nepotřeboval. Jeho démonický zjev ho však nezkrotně dráždil. Dusil v sobě neovladatelnou touhu po něm, každičký sval v jeho těle se chvěl. To, že se dokázal ovládat, považoval za největší výkon svého života. Bál se, hrozně se bál, že odejde. 

"Mohu ti něco nabídnout?" přerušil ponurou atmosféru a přistoupil ke stolu s nápoji. Nalil do dvou sklenic jiskřivé červené víno a elegantním pohybem mu podal skleničku.

Snape gestem ruky rázně odmítl. Netušil, proč sem vešel a co tu vůbec dělá. Měl zatraceně dobrý důvod vyhýbat se Blackovi. Patnáct let mu nestačilo na to, aby ho vypudil ze svého srdce a přesně tolik na to, aby na něj zapomněl. Pouto jeho lásky k němu bylo mnohem silnější, než Voldemortova moc. Nenašel ale v sobě odvahu přitisknout si ho do náruče, dotknout se jeho obličeje, políbit jeho smyslné rty. Potřeboval co nejrychleji opustit Blackovu přítomnost, než z toho zešílí. Rychle se vydal zpátky ke dveřím.

Blackova ruka se skleničkou zklamaně klesla podél těla, s bolestí se díval, jak Snape odchází. S ním odcházel i jeho život. Po těch promarněných letech si nedokázali znovu najít k sobě cestu. V prsou cítil obrovský tlak, jako by mu jimi prošla smrtící kletba. 

"Severusi," zastavil ho ještě na okamžik, "pamatuješ, co jsi mi řekl, když jsme se viděli naposled?" Oči mu proti jeho vůli zvlhly. "Tu vzpomínku jsem si v Azkabanu uchovával hodně hluboko, aby mě o ni mozkomorové nepřipravili. Nikdy jsem na ni nezapomněl."

Snape se zastavil na prahu dveří. Moc dobře věděl, kterou vzpomínku má Black na mysli. Miluji tě, Siriusi. A navždy budu. Chci, abys to věděl. Zavřel oči a ze rtů se mu vydral bolestný vzdech. Najednou se prudce otočil a rychlými kroky se vrátil k Blackovi. Sevřel jeho obličej do svých dlaní a divoce se přisál na jeho překvapené rty. Líbal ho zběsile a nespoutaně, jako by chtěl dohnat všechny ty zmařené roky. Nedokázal se odtrhnout od Siriusových rtů, po kterých tak nesmírně toužil a neměl v úmyslu přestat.

Blackovi vypadla sklenička z ruky a roztříštila se na zemi. S rozšířenými zorničkami šokovaně pohlédl do onyxových očí. Tohle nečekal. Zabořil své rozklepané prsty do havraních vlasů a zuřivě oplácel Snapeovi jeho polibky. To, co jim oběma bylo patnáct let odepíráno, teď vyvřelo na povrch a vybuchlo ve víru nezkrotných vášní. Jejich duše konečně splynuly v jednu.

V návalu neovladatelné žádostivosti Snapeovy ruce rychle rozepnuly Blackovi kalhoty a stáhly je až na kolena. Prsty se dotkly jeho ztopořeného penisu. Oba najednou hlasitě vydechli. Snape prudce otočil Blacka zády k sobě a ohnul ho přes stůl. Třesoucími se prsty osvobodil vlastní erekci z kalhot, naslinil prsty a nahmatal Blackův anální otvor. Jeho dlouho potlačovaný chtíč byl tak silný a neudržitelný, že se ani nesnažil trochu ho připravit a roztáhnout. Sliny budou muset stačit. Nasměroval špičku svého penisu k otvoru a pomalu přitlačil. 

Z obou úst se vydral bolestivý sten. Snape překonal počáteční odpor a plynule začal přirážet. Všechny své myšlenky soustředil jen na to, že se ta neskonalá touha po Siriusovi, kterou v sobě léta dusil, teď naplnila. Bolest pomalu odezněla a celým tělem se mu rozlila vlna slasti. 

"Siriusi…" vzrušeně opakoval jeho jméno, jako už nejmíň tisíckrát, když byl sám. Pevně objal Blackovy boky a začal udávat rychlejší tempo. Siriusovy smyslné vzdechy ho přiváděly do extáze.

Black se nacházel v sedmém nebi. Snapeovy divoké nárazy na hranici bolesti a rozkoše byly tak silné a prudké, že kdyby se nedržel stolu, tak by se mu podlomila kolena. Hlasitě sténal nekonečnou slastí a všemi nervy v těle vnímal Severuse ve svých útrobách. Merline, jak často o tomhle v Azkabanu snil, jak často po tom neskonale toužil. Ďábelské tempo se ještě zrychlilo s přicházející vlnou vyvrcholení. Láhve a sklenice tančily na leštěné desce.

Snape s hlasitým projevem ještě několikrát přirazil a dostal se za hranici, kde už mozek nemyslí. Přitlačil své slabiny k Siriusově zadku a vyvrcholil do něj s výkřikem jeho jména na rtech.

Black cítil, jak se mu nitro těla zaplňuje horkou tekutinou a stimulovalo ho to k jeho vlastnímu orgasmu. Ušpinil přitom vyleštěné sklenice, ale bylo mu to úplně jedno. Snape ho objal zezadu kolem pasu, přitiskl se na jeho zpocená záda a namáhavě dýchal Blackovi na šíji. Setrvali takhle spolu dlouho, hlasitě oddechujíc a ani jeden nechtěl přerušit toto křehké spojení jejich těl.

Snape se vzpamatoval jako první. Schoval svůj povadlý penis, zapnul kalhoty a provinile klopil oči, jako by se styděl za svůj výbuch vášně. Ustoupil o krok dozadu a urovnával si pomačkaný hábit. Místo omluvy se ale ušklíbl. 

"Nejsme už trochu staří na takovou divočinu, Blacku?"

Black se usmál, natáhl si kalhoty a botou odkopl střepy pod stůl. Nalil víno do dvou čistých skleniček a jednu podal Snapeovi. 

"Naopak, Severusi. Tohle byl teprve začátek," mrkl na něj pobaveně.

_______

Sirius se posadil vedle Severuse na pohovku. Pomalu popíjeli a ani jednomu se nechtělo navázat na konverzaci, kterou přerušili před patnácti lety. Byl to Snape, kdo nakonec porušil tabu.

"Jaké to bylo v Azkabanu?"

Sirius sebou trhl, na toto téma se odmítal s kýmkoliv bavit. "Jaké to bylo mezi Smrtijedy?" odsekl.

Snape si uvědomil, že otázka nebyla vhodná, i když to tak nemyslel. On sám se na téma života u Smrtijedů taky bavit nechtěl. Upřímně ho ale zajímalo, co Sirius prožil. "Promiň, bylo to ode mne hloupé," omluvil se.

Sirius zíral do skleničky s vínem a mlčel. "Nikdy bych ti nepřál, co jsem zažil," řekl nakonec tiše. "Jenom moje víra mě hnala k tomu, abych přežil, jinak bych tam už dávno vypustil duši."

Snape se mu pozorně díval do tváře. "Víra v co?"

Sirius k němu zvedl oči. "Víra v to, že se odtamtud jednou dostanu a setkám se s tebou."

Severusovy oči se nepatrně rozšířily údivem. "Myslel jsem, žes mi nikdy neodpustil, že jsem přešel na druhou stranu," s pocitem viny sklopil zrak do klína.

"Zpočátku ne. Ale pak jsem pochopil, proč jsi to udělal." Mlčky ho sledoval, dokud k němu Snape nezvedl zrak. "Nikdy jsem tě nepřestal milovat, Severusi," díval se mu přímo do očí. "A to mě celou tu dobu drželo při životě."

Onyxové oči, nyní postrádající veškerou tvrdost a chlad, se na Blacka vyjeveně upíraly, Snape šokovaně vstřebával to, co mu Black právě řekl. "Siriusi… já…" nenacházel žádná správná slova. "Lituji toho, jak jsem se k tobě zachoval," zmohl se jenom na chabou omluvu.

Sirius se pousmál. "Už jsem ti dávno odpustil. Důležité je to, že jsem přežil Azkaban a teď jsme spolu." Odložil skleničku a poposedl si k němu blíž.

Snape položil sklenku na zem vedle pohovky a přitáhl si Siriuse k sobě. "Ano, moc dobře si pamatuji, co jsem ti řekl, když jsme se viděli naposled," teprve teď odpověděl na Blackovu otázku. "A pořád si za tím stojím."

Siriusova tvář se rozzářila. "Jsem rád, že to vím. Teď už ti nikdy nedovolím, abys odešel."

"Neodejdu," ujistil ho Severus.

Black shodil Snapeovi z ramen hábit, obtočil ruku kolem jeho pasu, druhou rukou mu začal rozepínat knoflíčky košile. Prsty mu zavadily o amulet, který mu kdysi sám dal. "Ty jej pořád nosíš?" poznamenal překvapeně, zároveň potěšeně.

"Mnohokrát mi pomohl v nejhorších chvílích," Snape významně pohlédl na svůj znovuobnovený cejch a vybavil si, že ten amulet od Siriuse mu nesčetněkrát pomohl přežít v tom temnu.

Black mu přešel prsty po znamení, jako by ho chtěl smazat navěky, a had se najednou začal pohybovat a svíjet. Úlekem a odporem prsty odtáhl. 

"Bolí to?" zeptal se s obavou.

"Ne," zavrtěl Snape hlavou. "Jenom když nás Pán Zla svolává, tak se rozpálí."

"Jaké to je být Smrtijedem..." váhavě se zeptal Sirius, ne zcela přesvědčen o tom, jestli to vůbec chce slyšet.

Severus chvíli mlčel, než mu odpověděl. "Jako Smrtijed jsem dělal strašlivé věci. Neptej se a radši to nikdy nechtěj vědět."

"Mám o tebe hrozný strach," řekl tiše Black. "Slib mi, že budeš dávat na sebe velký pozor."

Severus neodpověděl. Místo toho ho jemně políbil na rty a pak mu svlékl košili. Odhalil rozsáhlá tetování po celém trupu a ramenou. Dlouhým nehtem obtahoval znaky a písmena. Často se tam opakovalo jeho jméno. Sklonil se a přiložil rty k vybledlé jizvě uprostřed jeho hrudi, kterou mu udělal kdysi on sám a něžně ji políbil. Přejížděl rty po všech těch obrázcích a slovech a představoval si, co musel Sirius prožívat, když si ryl všechny tyto výjevy do kůže.

Sirius hbitými prsty začal Severuse svlékat donaha. Za malou chvíli se jeho košile i kalhoty válely na zemi. Black toužebně pohladil jeho nahé tělo. Cítil pod prsty jeho jemnou pokožku, bílou jako alabastr, protkanou jizvami od kleteb. Dotkl se jí rty a ucítil vůni jeho kůže. Snapeova hruď se zrychleně zvedala a klesala. Sirius si stoupl a začal si rozepínat kožený pásek, vytáhl ho a odhodil za sebe. Pak si rozepnul kalhoty a začal si je stahovat přes boky. Oči nespustil ze Severuse, tak trochu ho provokoval.

Snape ho vzrušeně sledoval přivřenými víčky. Už to zdaleka nebyl ten mladý chlapec. Byl jiný, než si ho pamatoval, dlouhým pobytem ve vězení přišel o vypracované svaly. Teď byl štíhlý, urostlý, vyspělý a mužný. Severus se kochal pohledem na něj a olízl si vzrušeně rty.

Sirius si klekl před Severuse. Sklonil se nad jeho klín a ústy i jazykem se láskyplně začal věnovat jeho penisu. Jeho snaha byla brzy odměněná Severusovými slastnými vzdechy. Připadal si jako za starých dobrých časů. Jeho penis už taky bolestivě volal po naplnění touhy. Roztáhl od sebe Severusova stehna a vzrušením prudce vydechl. Naskytl se mu úžasný pohled na všechny jeho přednosti. Štíhlý pevný penis, tmavý šourek s jemnou kůží a malý, tmavý otvor, který za okamžik zaplní svým tělem. Měl co dělat, aby se ovládl a nevstoupil do něj bez přípravy. 

Natáhl ruku po hůlce, vykouzlil lahvičku lubrikantu a část jejího obsahu si vylil na prsty. Promnul ho v dlaních a prstem začal pronikat do Severusova análního otvoru. Šlo to velice hladce, téměř bez odporu a tak brzy přidal druhý, pak třetí. Prsty se mu ztratily v těle a pohybovaly se v něm na všechny strany. Při doteku s prostatou se Severusovi rozklepala stehna a hlasitě sténal rozkoší. Sirius sevřel jeho penis ve své lesklé dlani. Dělal jen velice pomalé pohyby, nepřál si, aby se Severus udělal dřív, než do něj vstoupí. On ho však o to úpěnlivě prosil. 

Sirius nepotřeboval pobízet dvakrát, sám už se téměř neovládal. Vytáhl prsty, chytil mu nohy pod koleny, přisunul si jeho zadek do klína a podepřel polštářem. Lesklou rukou potřel špičku své erekce a pomalu vnikl do Severusova chvějícího těla. Několikrát rázně zatlačil, až Severus zalapal po vzduchu a když byl jeho penis až po kořen uvnitř, položil si jeho nohy na ramena. Pomalými kolébavými pohyby pronikal dovnitř a ven a oddaloval okamžik vyvrcholení, aby si to oba užili co nejdéle. Objímal Severusovy nohy, líbal mu lýtka a dlaní mu třel lesknoucí se penis. 

Dívali se navzájem do očí a mezi vzdechy sledovali projevy rozkoše toho druhého, což je vzrušovalo na úplné maximum. Sirius přidal na intenzitě, protože cítil, že jeho vyvrcholení se nezadržitelně blíží. Jejich slastné vzdechy se mísily navzájem a Severusův velkolepý orgasmus jeho samotného dovedl až k vlastnímu vyvrcholení. Padli vedle sebe vyčerpáním ve velkolepém finále. Těla se jim leskla potem a ztěžka oddechovali.

Najednou se do jejich dvojhlasného přerývaného dechu přidal úplně cizí zvuk. Zezdola se ozvalo prásknutí něčího přemístění. Za okamžik další, a pak další a další. Severus vyděšeně pohlédl na Siriuse. "Nějak jsem se nedostal k tomu říct ti, že bude mimořádná schůze Řádu," zatvářil se provinile.

"To si děláš srandu?" vytřeštil oči Sirius. Na víc se nezmohl, protože oba uslyšeli, jak se po schodech do patra někdo šourá. "Siriusi?" okamžitě poznali Brumbálův hlas. Podívali se vystrašeně k otevřeným dveřím a pak se oba jako na povel bleskově zvedli a začali se spěšně oblékat. Sirius v rychlosti hodil na sebe Severusův hábit a ve spěchu ho zapnul. Celý zrudlý vyšel před dveře. "Albusi..." Modlil se, aby si Brumbál nevšiml, že pod hábitem nic nemá.

Brumbál se na něj zkoumavě zahleděl a pak přes obroučky brýlí zvědavě nahlédl po místnosti za Siriusovými zády. "Á, Severusi, vy jste ještě tady?" prohodil nevinně a pak se vrátil zrakem k Siriusovi. "Počkáme na vás dole. Nemusíte spěchat." Otočil se a se šibalským úsměvem na rtech se vydal po schodech dolů.

_______________________________

Snape seděl za velkým dubovým stolem ve své pracovně a hrbil se nad domácími úkoly z lektvarů. Položil brk na leštěnou desku stolu a palcem a ukazováčkem si unaveně protřel kořen zahnutého nosu. Byl znechucen nedostatečnými výsledky svých studentů, ostatně, co taky mohl od těch tupců očekávat. Nepřítomně civěl na zbytek neopravených svitků pergamenů na téma: Lektvary pravdy, se zvláštním zaměřením na účinky veritaséra. Přimhouřenýma očima se podíval na obrovské stojací hodiny v rohu pracovny. Blížila se půlnoc. Opřel hlavu o opěradlo židle a přivřel oči. Dřevo v krbu praskalo a ukolébávalo ho do netečné letargie.

Jeho myšlenky se zatoulaly k Siriusovi. Už je to půl roku, co obnovili svůj vztah a pravidelně se scházeli. Někdy ho Sirius navštívil v bradavických sklepeních, ale většinu času trávil v Siriusově domě. Z každé schůze Řádu, které teď byly velice časté vzhledem k Voldemortově návratu, odešel vždy jako první a počkal na Siriuse v jeho pokoji v patře, dokud neodešel poslední kouzelník a Sirius pro jistotu nezabezpečil domovní dveře zamykacím kouzlem. Pak měli pokaždé celou noc jen pro sebe. Severus byl druhý den ve škole nevyspalý a nevrlý na studenty, čímž si vysloužil pověst protivného a neoblíbeného profesora, bylo mu to ale vcelku jedno. Opět prožíval šťastné období svého života.

Sirius se doteď nemohl smířit s tím, že Severus špehuje Pána Zla a kdykoliv přitom riskuje své prozrazení a svůj život. Severus byl velice opatrný, obzvlášť kvůli Siriusovi mu záleželo na tom, aby neudělal chybu, ale pokaždé, když se rozpálilo znamení a on musel jít, Sirius se s ním s utrápenou tváří loučil, jako kdyby to mělo být navždy. O to nádhernější bylo jejich příští setkání a šťastná Siriusova tvář, že se mu živý vrátil zpátky.

Z myšlenek, nebo možná z lehkého zdřímnutí, ho najednou vytrhlo slabé zaťukání na okenní sklo. Prudce sebou škubl a podíval se k oknu. Že by sova, ale takhle pozdě? Přistoupil k němu a otevřel jej. Ovanul ho studený závan nočního vzduchu. Za ozdobnou mříží stál velký černý havran a upustil na parapet ruličku pergamenu. Roztáhl svá široká křídla a odletěl do tmy. Snape zavřel okno a upřeně zíral na ruličku v neblahém tušení. Znal toho havrana. Pomalu začal vzkaz rozmotávat. Držel jej oběma rukama, aby se mu nesroloval a oči mu vyděšeně třeštily na slova na žlutém pergamenu.

Otevři svůj krb, chci vstoupit. Voldemort.

Začal panikařit. Upustil vzkaz na zem a rychlými, dlouhými kroky zděšeně přecházel sem a tam. Prsty bořil do rozcuchaných vlasů a nehty si v bezmoci zatínal do kůže. Pán Zla v Bradavicích! Jak má rychle varovat členy Řádu, jak dát rychle vědět, že mu hrozí nebezpečí? Pokud ho nepustí dál, Voldemort bude mít podezření a může se lehce dostal na jeho černou listinu smrti. Nesmí se za žádnou cenu prozradit. Zmatený pohled mu padl na malou sovičku v kleci, spící s hlavou pod křídlem. Rychlými skoky přiběhl ke stolu, třesoucí rukou napsal Siriusovi krátký vzkaz a otevřel klec. Sovička vylekaně zatřepotala křídly. Snape jí pověsil vzkaz na krk a rychle vypustil ven do noci. Přistoupil ke krbu, dal chvilku času na uklidnění svému divoce rozbušenému srdci a pak mávl hůlkou a otevřel krb. Hůlku zastrčil do rukávu.

Červené plápolavé plameny zhasly a místo nich zaplály studené zelené. Stála v nich vysoká vychrtlá postava, zahalená v černém hábitu. Lord Voldemort vystoupil z plamenů a majestátně vkráčel do Snapeových komnat. Černý plášť, zakrývající vysoké, vyzáblé tělo, mu splýval až na zem a vzadu se mu táhl po zemi jako temný závoj. Rozmáchlým švihnutím hůlky zvukotěsně uzavřel prostor.

"Můj pane," Snape se okamžitě hluboce uklonil na znamení podřazenosti, ale v půlce pohybu zůstal stát jako zkamenělý a svůj vytřeštěný pohled upíral na velkého, tlustého hada, ovinutého kolem ramen a krku Pána Zla. Voldemort natáhl podél těla ruku a had po ní pomalu sklouzl na zem k jeho nohám a odplazil se do kouta. Snape ještě jako věrný Smrtijed nejednou viděl toto obrovské vraždící monstrum zabíjet. Tato krajta byla Voldemortovou prodlouženou vraždící rukou.

"Je to od vás velice… pošetilé, pane… ukázat se tady v Bradavicích," odvážil se říct Snape Pánovi Temna. Svůj zrak nespustil z hada. "Co kdyby mě s vámi někdo uviděl?"

"Čekal bych od svého oblíbence lepší uvítání," otočil Pán Zla své rudé oči ke Snapeovi.

"Odpusťte, Mistře," klesl na kolena Snape, oči pořád upíral na krajtu, zamotanou ve smyčkách svého tlustého těla, nehybně ležící kousek od něj a pozorující ho strnulýma očima. "Jenom nechci riskovat, aby se prozradilo, že pracuji pro vás," pohotově našel důvod k vysvětlení svého chování.

"Nezdržím se dlouho, můj čas je drahý," řekl Voldemort spěšně. "Nechci tě kompromitovat. Jen si tady vyřídím jisté nezbytné záležitosti."

Severus těžce polkl. Voldemortova vybělená lebka se pomalu otáčela po místnosti a zkoumala každý kout. "Potřebuji ten lektvar, co jsem ti přikázal namíchat. Ten, co zabraňuje srážení krve a tělo vykrvácí během několika minut. Potřebuji ho teď hned, proto jsem si přišel osobně. Nastal čas jej použít." Gestem ruky pokynul Snapeovi, aby se postavil. "Přines mi ho."

Snape se ztěžka zvedl na roztřesená kolena a vzdálil se do místnosti, kde měl uschované lektvary. Během okamžiku byl ale zpátky a podával Pánovi Temna malou červenou lahvičku.

Voldemort vzal lahvičku mezi ukazovák a palec. Podržel si ji před očima a zatřepal. Plameny z krbu odrážely červené odlesky v řídké substanci. Pak ji schoval do dlaně. "Výborně, Severusi, opět jsi mě nezklamal."

"Sloužím svému pánovi." Ze Snapeových úst se vydral sotva slyšitelný úlevný výdech.

"Víš, můj drahý Severusi, co čeká toho, kdo mě zradí. Velmi pomalá a velmi bolestivá smrt." Na slovo velmi dával obzvlášť silný důraz. "Viděl jsi to už mnohokrát na vlastní oči, co se stane zrádcům," připomněl mu tu krvavou gladiátorskou podívanou.

Snapeova záda se polila studeným potem a cítil, jak mu kapky stékaly po páteři až na bedra.

"Severusi, Severusi, cítím z tebe strach." Voldemort přistoupil blíž k němu a nasál zhluboka jeho pach do štěrbin místo nosních dírek. "Máš důvod se něčeho bát?"

"Ne, pane." Snape se ze všech sil snažil ovládnout, aby v jeho hlase byl klid a jistota. Úporně se vyhýbal přímému pohledu do zářících očí, snažíc se za každou cenu zabránit jim přečíst své myšlenky.

Voldemort se drsně zasmál, až z toho běhal mráz po zádech. Vytáhl z hábitu svou bílou hůlku s vyřezávanou rukojetí a s krutým úsměvem začal Snapea pomalu obcházet.

Snapeův obličej zbledl a byl bělejší než okolní zdi. Měl silné nutkání otočit se za ním a nepřipustit si, aby ho měl za zády, s velkým sebezapřením ale odolal.

"Lupin," ozval se hlas za jeho zády, "ten lykantrop, který je sám skrz naskrz prolezlý černou magií, si dovolil odmítnout mou nabídku sloužit mi. A tohle já neodpouštím." Voldemortův hlas zněl klidně a monotónně, jako kdyby četl z knihy. "Dal přednost přede mnou tomu směšnému Řádu, který věří tomu, že porazí mně, nejmocnějšího čaroděje všech dob."

Snape, neschopen slova ani pohybu, pozorně poslouchal jeho monolog, tušil, kam toto směšné divadlo spěje.

"Když mí věrní Smrtijedi vtrhli do jeho domu, aby ho na můj rozkaz zabili, dům byl ve spěchu opuštěný a Lupin pryč. Někdo ho na poslední chvíli varoval."

Štěrbiny v ploském hadím nose Pána zla se rozšiřovaly a stahovaly, jak začal rozrušeně dýchat. Konečně obešel Snapea, postavil se přímo proti němu a s krutým úšklebkem na tenkých rtech zabodl špičku hůlky do jeho prsou. "Udělal jsi velkou chybu, Severusi," zašeptal.

Hůlku přesunul pod jeho bradu a její špičkou přinutil Snapea zvednout hlavu. "Podívej se mi do očí," přikázal. Když Severus splnil jeho rozkaz, neviditelný paprsek nitrozpytu pronikl skrz jeho zřítelnice až hluboko do jeho mysli. "Už nějakou dobu jsem měl pochybnosti o tvé loajalitě, Snape, tak jsem si tě vyzkoušel. Jenom tobě, tobě jedinému, jsem řekl, že chci zabít toho vlkodlaka," řekl zklamaně Pán Zla.

Snapeovy dokořán otevřené černé oči hleděly skrz úzké zorničky očí lorda Voldemorta a skrz jeho lebku někam za něj. Nebylo v nich ani památky po jakémkoliv strachu. Kolem své mysli postavil neproniknutelnou zeď.

"Zklamal jsi mě, můj bývalý Smrtijede," tiše mu zašeptal do tváře Voldemort a dlouhým špičatým nehtem mu přejel po krku. "Oblíbil jsem si tě, vycvičil jsem si tě k obrazu svému, svěřil ti mé největší tajemství a ty - můj nejlepší Smrtijed - mě za to zradíš," zasyčel rozčarovaně a ostrou špičkou zahnutého nehtu ho hluboce škrábl po tváři.

Z poraněné kůže vyteklo pár třpytivých kapek krve a stekly po bradě. Severus zatnul zuby bolestí, ale ani jediný sval se mu nezachvěl. Smířen s nevyhnutelnou smrtí si jen přál, aby přišla rychle a bezbolestně. Pomalu zavřel víčka, myslel na Siriuse a vyrovnaně čekal na zelený záblesk Avady.

"Vypij to!"

Severus prudce otevřel oči. Dlouhé kostnaté prsty držely přímo před jeho obličejem malou červenou lahvičku. Nechápavě zíral do krutých očí lorda Voldemorta.

"Ten lektvar smrti sis připravoval sám pro sebe, Severusi," zašklebil se Voldemort s ďábelským úsměvem na hadí tváři. "V přípravách smrtonosných lektvarů jsi vážně dobrý, takže víš, co tě čeká."

Severus vzal do třesoucí ruky lahvičku, nesoucí smrt. Svíral ji v zavřené dlani, jako by ji chtěl rozmáčknout. Pán Zla chvíli laskal a hladil svou hůlku, pak prudce opsal ve vzduchu rozmáchlý kruh, zvedl Snapea do vzduchu a mocnou sílou ho vrhl proti zdi. Snape tvrdě narazil zády na stěnu, až si vyrazil dech a lapal po vzduchu. Rukou sáhl do rukávu pro hůlku, aby se bránil, než ji však stačil vytáhnout, jeho tělem prošla strašlivá vlna nesnesitelné křeče kletby Cruciatus. Jeho hůlka se skutálela někam do kouta. Mučené tělo se mu svíjelo v krutých bolestech na zemi, křičel z plna hrdla, zoufale si přál, aby už byl konec a on umřel.

Po nekonečně dlouhé chvíli Voldemort odklonil paprsek kletby od jeho těla, Severusovo utýrané tělo se zachvělo v poslední křeči a zůstalo ležet na zemi. "Postav se, zrádče!" rozkázal Pán Zla a výhružně namířil hůlku na něj.

Severus se s vypětím posledních sil vyškrábal nahoru a sotva stojící na roztřesených nohou se nepokořeně zahleděl Voldemortovi přímo do očí.

"Vypij to! A nebudu to už opakovat!"

Severus pomalu otevřel dlaň, odšrouboval pevně utažené víčko a přiložil si hrdlo lahvičky ke rtům. Zaváhal, pak zavřel oči a vylil obsah do úst. Ucítil silné pálení v ústech a pak v žaludku. Vnímal, jak mu lektvar koluje žílami a celé tělo měl během chvilky v jednom ohni.

Voldemort sklonil hůlku, díval se s napětím Snapeovi do očí a očekával reakci na jeho lektvar. S uspokojením ohrnul tenké rty v křivém úsměvu, když ze Snapeových očí vyčetl ukrutnou bolest, která ho vevnitř těla svírala. "Zrada se neodpouští, můj milý Severusi. Ne zrada lorda Voldemorta." Pán Zla se otočil na ležící krajtu a zasyčel hadím jazykem. Obrovský had se začal plazit ke Snapeovi, složité tmavohnědě znaky na černém podkladu jeho kůže se vlnily při pohybu.

Severusovi se dnes v noci poprvé objevil v očích strach. Hrůzou rozšířené zorničky jako v uhranutí upíral na Nagini, která se připlazila na metr od něj, znehybněla, úzkou zašpičatělou hlavu zvedla do výšky. Severus ještě zaznamenal na temeni hadí hlavy kresbu v podobě klínovitého hrotu šípu, než vyrazila bleskově vpřed s přesně načasovaným útokem na svoji kořist. Rozšklebené čelisti se bolestivě zakously Severusovi do hlavy a ihned ho obtočilo tlusté hadí tělo, těsně stahující smyčky kolem jeho těla. Severusovi se pod váhou těžkého těla podlomila kolena a zřítil se na podlahu. Cítil, jak mu hrudní koš pomalu stahuje strašlivá síla a žebra mu začínají praskat. Začal se dusit, nemohl se nadechnout, silný tlak mu z plicních sklípků vytlačil všechen vzduch. Všechna krev z těla se mu vehnala do tváře a obličej mu zrudl, oči mu vylézaly z důlků. Myslí mu ještě proběhlo, že takhle vypadá smrt.

Voldemort s hlavou nakloněnou na stranu požitkářsky sledoval umírajícího Snapea a když se nabažil, sykl na hada. Čelisti pustily Snapeovu hlavu a smyčky začaly povolovat. Severus prudce zalapal do dechu a nabral do plic životadárný vzduch. Na malou chviličku si bláhově myslel, že byl omilostněn.

"Jistě chápeš, Snape, že tě jako Strážce tajemství mé nesmrtelnosti nemohu nechat přežít. Mě tajemství si vezmeš sebou ho hrobu." Otočil se k Nagini a hadím jazykem jí rozkázal: "Zabij!"

Snapeovi se najednou přímo před obličejem objevila hadí hlava, rozeklaný jazyk vystrčený z malého otvoru zkoumal okolí. Tlama zasyčela, dokořán se otevřela a ostré dlouhé zuby se v prudkém výpadu zakously do jeho hrdla. Severus v sebeobraně učinil chabý pokus krajtu ze svého krku strhnout. Ostré zuby mu prokously kůži i krční tepnu skoro až k páteři. Jasně červená krev obloukem vytryskla a Severusovi se zatmělo před očima.

Had se odplazil. Voldemort ještě chvíli chladnokrevně pozoroval Snapea, zmítajícího se v agónii na podlaze ve své vlastní krvi. "Pozdravuj v pekle, Severusi," zavrčel lord Voldemort a pak bez jakéhokoliv dalšího zájmu nechal ho tam ležet ve smrtelném zápase na samém prahu smrti. S hadem na ramenou vstoupil do krbu a zelené plameny ho pohltily. Zmizel, jako kdyby tady nikdy nebyl.

Severus ležel na zemi, tělo se mu kroutilo a svíjelo na kamenné dlažbě a z prokousnuté tepny mu tryskala obloukem krev. Prsty si přitiskl do otevřené rány a začal se namáhavě plazit ke své hůlce. Musel se k ní dostat. Volnou ruku natahoval směrem k ní, zatínal prsty do mezer mezi dlažbou a snažil se přisouvat. Brzy zjistil, že je to marný boj. Pod jeho tělem se zvětšovala tmavá lepkavá louže. Z posledních sil prsty tiskl ránu, i když věděl, že jen zbytečně oddaluje nezbytné. Lektvar, který sám tak pečlivě připravil a který mu teď koloval po těle, se postará beze zbytku o to, aby v něm nezůstala jediná kapka krve. Cítil, že pomalu přichází milosrdné bezvědomí. Zavřel oči a pomalu se propadal do propasti. Severusi, ne! Severusi! Severusi! Zdálo se mu, že z veliké dálky uslyšel něčí hlas. S námahou pootevřel víčka a uviděl Siriusovu tvář. Nebyl si jistý, jestli je to skutečnost, anebo se mu o Siriusovi jenom zdá v posledním okamžiku života. Už nedokázal dál držet prsty na krku. Zakrvácená ruka mu bezvládně klesla podél těla a z uvolněné rány mu opět začala stříkat krev.

_______

Sirius klečel v krvi vedle Severusova těla a ze všech sil tlačil na ránu na krku. Do pracovny přiběhl Brumbál a rychle zhodnotil situaci. S chladným klidem si klekl vedle Severusova bezvědomého těla, vytáhl hůlku, přiložil mu ji ke krku a zamumlal složité zaklínadlo. Krev přestala stříkat. Nepřestala ale téct. Ani Brumbálovi se ji nepodařilo žádným kouzlem zastavit, nadále vytékala z rány. "Merline, tohle jsem opravdu nechtěl," Brumbál bezmocně klečel nad nehybným tělem.

"Udělejte něco, proboha, Albusi!" hystericky křičel Sirius a pořád tlačil dlaněmi na ránu. Propadal zoufalé beznaději.

"Už není pomoci. Jestli se nemýlím, v žilách mu koluje jed proti srážení krve. Krvácení bohužel nelze zastavit."

Severus byl čím dál bledší a bledší. Na chvíli se probral z bezvědomí a pomalu otevřel oči. Uviděl vyděšeného Siriuse a přesto, v jaké byl situaci, snažil se chladně uvažovat. Ukázal na dveře. "Protijed… na… stole…" namáhavě ze sebe vypravil a rozkašlal se, v hrdle ho dusila vlastní krev. Typický Snape, na všechny jedy, které kdy vyrobil, vždy připravil i protilátku.

Sirius rychle vyběhl a během okamžiku přinesl jedinou lahvičku, která byla ve vedlejší místnosti na stole a kterou tam Severus prozřetelně připravil. Otevřel ji, rukou podepřel Severusovi hlavu a vlil obsah do pootevřených rtů. Pak mu pod hlavu položil svůj hábit a rukávem mu setřel krev z obličeje. Hábit okamžitě nasákl krví z tratoliště na podlaze. Sirius i Brumbál se svírajícím napětím sledovali reakci na protijed.

Krvácení se konečně zastavilo, Severus ale ztěžka oddechoval. Obličej měl ztrátou velkého množství krve bílý jako čerstvě napadaný sníh. Ze všech sil se snažil bojovat se smrtí. Jeho černé oči ale pomalu vyhasínaly, už nevnímal okolí a všem bylo jasné, že svůj zápas o život pozvolna prohrává.

"Ztratil mnoho krve, protijed se bohužel do jeho krevního oběhu nedostal včas," konstatoval sklesle Brumbál.

"Ne! Severusi… neumírej! Slíbil jsi, že už mě neopustíš! Nevzdávej to… bojuj!" Siriusův bolestný křik se mu dral ze samého nitra a bylo mu úplně jedno, že projevuje své city k Severusovi před Albusem. Brumbál ale jen zkroušeně klečel na zemi a bezradně koukal na umírající tělo profesora lektvarů.

Severusovy téměř vyhaslé oči spočinuly na Brumbálovi. Jeho ústa se namáhavě snažila něco říct. Místo toho jen chraptivě zachrčel. Dusil se vlastní krví. Rty se mu začaly neslyšně pohybovat.

Sirius přiložil ucho těsně k jeho rtům. Pak to uslyšel. Pár slov, které mu nedávaly žádný smysl. Zaslechl ještě poslední Severusův hluboký výdech v smrtelné agónii... a pak už jen ticho.

Srdce v Severusově hrudi se ještě třikrát zaškubalo a ztichlo. Hlava mu bezvládně klesla na rameno, z koutku úst vytekl pramínek krve a oči, upřené na Siriuse, se zahalily závojem bílé mlhy.

dokončení v povídce

Do náruče smrti