čtvrtek 5. srpna 2021

Nezvratný osud - 7. část

         1. část       2. část       3. část      4. část      5. část      6. část

    Někdy uprostřed léta se Remus celý rozjařený vrátil domů z důležité schůzky na ministerstvu. "Severusi, mám dobré zprávy. Dnes si mě pozval k sobě ministr kouzel Pastorek a oficiálně mi nabídl práci v bradavické škole," oznámil nadšeně.

    Snape zrovna venku připravoval do svazků léčivé bylinky do lektvarů, aby je mohl na slunci usušit. "Vážně? Tak to ti gratuluji," odpověděl s upřímnou radostí. "A který předmět budeš učit?"

    Remus se poněkud ošil. "To je trochu složitější. Kingsley mi totiž předložil nabídku, abych dělal v Bradavicích ředitele. Minerva to odmítla, že už je na to moc stará a že chce jenom učit." 

    Snape na něj s úžasem pohlédl. "No to je skvělé, Remusi! Doufám, že jsi tu práci přijal," zvedl tázavě obočí.    

    Remusovu tvář zastínila nerozhodnost. "Ještě ne," zaváhal. "Byly doby, kdy jsem vzal jakoukoliv práci. Jako vlkodlak jsem si nemohl vybírat. Ale nikdy jsem nemířil takhle vysoko. Popravdě bych radši učil," pokrčil rameny. 

    Snape odložil bylinky na stůl a posadil se vedle Remuse. "Občas to s tou skromností přeháníš. Bradavice teď potřebují povstat jako fénix z popela. Nikdo se na to nehodí víc než ty. Studoval jsi tam, učil jsi studenty, byl jsi členem Řádu, nasazoval jsi při obraně školy svůj život. Jsem si jistý, že pod tvým vedením Bradavice začnou znovu vzkvétat a získají zpátky svoji slávu."

    Remus pořád nebyl přesvědčený. "Nejsem vůdčí typ. Kromě toho, kvůli ředitelským povinnostem bych nemohl s tebou trávit tolik času jako doteď."

    "Jsi oblíbený, Remusi. Jsi zkušený učitel a skvělý kouzelník. Taková příležitost se ti naskytne jednou za život," přesvědčoval ho Snape. "A se mnou si nemusíš dělat starosti. Dokážu se postarat sám o sebe. Jsou to už skoro tři měsíce, co mě kousla Nagini a ještě pořád žiju."

    "Nerouhej se, Severusi!" okřikl ho Remus a sám se divil, kde se v něm vzalo tolik rozhořčení. "Dobře tedy. Řeknu Kingsleymu, že to místo přijímám. Nejsem v situaci, abych odmítal nabízenou práci," souhlasil nakonec. 

    "Mohl by sis nějakou práci nosit i domů. Rád ti s tím pomůžu, alespoň budu trochu užitečný."

    "To je výborný nápad. Sám jsi už zběhlý ve vedení školy, uvítám každou zkušenou radu," hned se chytil jeho nabídky Remus. 

    "Určitě budeš oblíbenější ředitel než jsem byl já," ušklíbl se Snape.

    "Vynasnažím se," zasmál se Remus. "Každopádně mě velice potěšilo, že s novou vládou skončila éra diskriminace vlkodlaků a že se nám - i díky tvému novému vlkodlačímu lektvaru - konečně blýská na lepší časy."

    Snape se chmurně pousmál. "Škoda, že mi už nezbývá moc času na výzkum léku na lykantropii."

    Remusovy oči zastřel stín, ale na rtech se snažil vyloudit úsměv. "Jednou bude tvoje jméno zapsané v knihách převratných objevů, Severusi," prorokoval. 

    "Nebude," odpověděl Snape rozhodně.

***

    "Tentokrát si lektvar připravíš sám, já budu jenom dohlížet," oznámil Snape Remusovi pár dní před dalším úplňkem. 

    Remus si otevřel poznámkový blok s podrobným postupem přípravy lektvaru. Snape mu postával za zády a přísně kontroloval, co Remus dělá. Teprve v závěrečné fázi, kdy se přidával oměj šalamounek, Remuse vystřídal Snape.

    "S vlčím morem ti vždycky bude muset někdo pomoct. Ty sám se o to nikdy nepokoušej." Vyloupal semena oměje, rozmělnil je a hodil je do kotlíku. Remus pak lektvar dokončil. 

    "Dobrá práce. Teď už to zvládneš sám," spokojeně pokyvoval hlavou Snape. 

    "Díky. Pochvala od tebe je vzácnější než výhra v loterii," usmál se Remus. 

    Snape ohrnul rty. "Aby ti úspěch moc nestoupl do hlavy, Lupine, pokračuj výrobou elixíru. A mysli na to, že si teď mícháš úlevu, nebo taky smrt," sdělil mu nekompromisně.  

    Remus se musel uculit tomu, jak ho Snape peskoval jako mladého studentíka. Tenhle obávaný učitel lektvarů, před kterým se třásli všichni žáci v průběhu let, ho nesmírně vzrušoval. Objal ho kolem pasu a přitiskl se k němu. "Nemohli bychom si dát krátkou přestávku, pane profesore?" zašeptal mu tiše u ucha. 

    Snape se tvářil odměřeně, ale v jeho černých očích se zatřpytily jiskřičky rodící se touhy. "Hodina lektvarů ještě neskončila," nezapomněl upozornit. "Ale nadřízené se musí poslouchat, že ano, pane řediteli?" 

    "Takže uděláš všechno, co ti přikážu?" zapředl Remus vzrušeně do jeho rtů.

    Snapeovo obočí vylétlo do čela v hraně překvapeném výrazu. "Ono je snad něco, co jsme spolu ještě nedělali?" 

    Remus přimhouřil oči. "Pořád je co objevovat." Sklonil se níž, stiskl v zubech Snapeovu košili a s hrdelním zavrčením ji roztrhal přímo na jeho těle. V tu chvíli ani jednomu z nich vůbec nevadilo, že to byla zrovna ta sváteční.

                                                                              ***

    Stiskl pevně zuby, když ucítil, jak do něj zezadu proniká. Počáteční bolest překvapivě brzy polevila a postupně ji vystřídala slast, jakou ještě nezažil. Cítil, jak mu dlouhý pyj ohleduplně proniká hluboko do útrob a svými rychlými pohyby rozsévá slast do každé buňky jeho těla. Vzdechy, které se mu draly z hrdla a připomínaly křik mučeného, se hlasitě rozléhaly do noci. Přirážení prudce ustalo. 

    "Dělej! Nepřestávej!" zasténal frustrovaně a pohyby se opět rozvlnily v ještě rychlejším tempu. Do kolen ho tlačily úlomky větviček v trávě, do dlaní ho bodalo jehličí, paže se mu třásly pod tíhou těla nad ním. Nic z toho si však neuvědomoval. Pociťoval jenom tu blaženou slast, pulzující jeho tělem a rozvášněné vrčení za krkem. 

    Prudký nával orgasmu ho přinutil vykřiknout do nočního ticha. Vlny vrcholného blaha se přes něj přelily jako mořský příboj a stáhly ho do hlubin nepoznané rozkoše. Ruce se mu podlomily, čelo opřel do měkkého mechu a snažil se polapit do plic trochu chladného nočního vzduchu. Nejasně vnímal přímo nad sebou protáhlé vlčí zavytí. 

    Vlkodlačí alfa samec celému lesu hrdě oznamoval naplnění své zvířecí touhy.  

  
                                                                                 ***

    "Neublížil jsem ti?" zjišťoval Remus hned, jak byl schopný promluvit po dočasné paralýze po ranní přeměně.

    Snape zavrtěl hlavou. "Ne. To si nepamatuješ?" pozdvihl obočí.

    "Právě že si to pamatuji naprosto přesně. Křičel jsi," dělal si starosti Remus.

    "Křičel. Ale ne bolestí," ušklíbl se Snape. "Trochu jsem se nechal unést. Ale to jinak nešlo, věř mi," dušoval se.

    Z Remuse opadla úzkost. "Takže sis to užíval?" 

    "Absolutně. Jenom se možná dnes budu vyhýbat sezení na židli." Snapeovi nepatrně cukly koutky rtů. 

    Remus se rozesmál. "Já jsem tě varoval." Pak se najednou zarazil. "Budu ti vůbec ještě stačit v lidské podobě?" 

    Tentokrát se rozesmál Snape. "Můžeme to zkusit. Ale nejdřív zítra, můj zadek potřebuje zregenerovat." 

    Remus k němu natáhl ruku. "Pojď ke mně."

    Snape se svlékl a vlezl si k němu do postele. Remus vyjekl. "Máš nohy jako led!"

    "Asi jsem v noci na té zemi trochu prochladl," zamaskoval to Snape pohotovou výmluvou.

                                                                                  ***

    "Severusi, mám pro tebe překvapení!" 

    Remus vběhl do domu s objemným balíkem pod paží. "Ministr mě jako budoucího ředitele školy pověřil úkolem dohlédnout na to, jak finišují opravné práce v Bradavicích," vykládal nadšeně. "A já jsem se rozhodl, že ti splním tvé další přání. Vezmu tě do Bradavic sebou!" 

    U Snapea se žádné očekávané nadšení nekonalo. "Zbláznil ses, Lupine? Chceš, aby mne tam někdo uviděl?"

    Remus začal rozbalovat balík. "Neměj strach, mám to promyšlené." 

    Snape netrpělivě čekal na pointu. "Hábit?" Zklamaně zíral na úhledně složený kus kouzelnického oblečení na stole. "To už tam rovnou můžu nakráčet se smrtijedskou maskou na obličeji."

    "To je neviditelný plášť, Severusi. Půjčil mi ho Harry. Kdysi patřil Jamesovi," vysvětlil mu Remus.

    Snape pochopil Remusův plán a rty se mu ohrnuly do pohrdavého úšklebku. "Vážím si tvé snahy, Lupine, ale přece sis nemyslel, že si na sebe obléknu něco, co předtím nosili Potterové."

    Remus se potutelně uculil. "Tak trochu jsem to předvídal. Ten neviditelný plášť si vezmu já, a pro tebe..." vytáhl z kapsy skleněnou lahvičku, "...jsem sehnal mnoholičný lektvar."   

    Snape překvapeně svraštil obočí. "Ty chceš, abych vzal na sebe tvoji fyzickou podobu?" 

    "A proč ne? Nevypadám až tak zle," zažertoval Remus.

    Snape nebyl z toho nápadu nadšený. "Nemohl bych nabýt podobu nějaké jiné osoby, aby ses nemusel skrývat pod tím pláštěm? Nedůvěřuji ničemu, co patří Potterům."  

    "Je to příliš riskantní vydávat se za někoho jiného, Severusi. Co když se ten člověk nějak dozví, že byl viděn někde, kde nebyl? Kromě toho Bradavice jsou teď zavřené, takže se tam nedostane nikdo nepovolaný." Remus si teatrálně povzdechl. "Ale nebudu tě nutit, když nechceš." Začal naoko plášť zase balit.

    "Neřekl jsem, že nechci," ohradil se spěšně Snape. "Řekl jsem jenom, že nevěřím Potterům."

    "Takže souhlasíš s mým plánem?"

    "Copak to nebylo jasné?" 

    "Tak to jsem rád," usmál se Remus šibalsky. "Máš týden na to naučit se napodobit moji chůzi, gesta a hlas." 

    Snape sarkasticky ohrnul ret. "V přetvářce mám mnohaleté zkušenosti."

                                                                                 ***

    Bradavice. Jeho domov.     

    Po mnoha, mnoha týdnech Snape opět stál na školních pozemcích u bradavické brány. Bylo to jiné. Bylo to sakra jiné. Spousta věcí kolem ještě pořád připomínala krvavou bitvu, která se tady odehrála před více než třemi měsíci. Východní hradby, kam směřoval hlavní útok, byly zřícené, suť a kamení se válelo u úpatí kamenné zdi. Několik lidí zrovna pracovalo na jejich obnově. Hagridova bouda zmizela z povrchu zemského, zůstalo po ní jenom černé spáleniště. Vrba mlátička ležela na úbočí pod hradem vyrvaná z kořenů, nejspíš posloužila nějakému obrovi jako zbraň. Nedaleko ní zela v zemi obrovská díra, teď už ničím nechráněný vchod do tunelu k Chroptící chýši. 

    V uších mu hučela ozvěna bitevní vřavy, křik, svištění kleteb, sténání, chaos. Kolik lidí muselo zemřít, než se Potterovi povedlo Pána zla zabít. Proč, proč tím vyvoleným musel být zrovna takový neschopný idiot jako je Potter? 

    Těla mrtvých, kterými bylo poseté bojiště před hradem, jsou už dávno pohřbená, pach jejich prolité krve však pořád cítil ve vzduchu. Jeho tělo mělo být taky mezi oběťmi. S tím rozdílem, že by se nenašel nikdo, kdo by se postaral o jeho mrtvolu. Snad jenom havrani.

    Remus si všiml ve tváři svého dvojníka sklíčenost a z očí mu vyčetl smutek a beznaděj, které se v něm praly. Na okamžik zalitoval, že ho sem vzal. "Asi jsem tě sem neměl brát," ozval se tiše zpod neviditelného pláště. 

    "Jsem za to rád," ujistil ho Snape a nasadil svůj nečitelný výraz. S Remusem v patách se vydal na obchůzku hradu zvenčí, zamračeným pohledem v duchu sčítal škody, které tady napáchali Voldemortovi služebníci. Smrtijedi, vlkodlaci, obři, nemrtví.

    "Před pár týdny to tady vypadalo mnohem hůř. Do začátku školního roku to tady bude zase jako dřív," poznamenal Remus s nadějí.

    "Už nikdy to nebude jako dřív," zamumlal Snape a vykročil ke hradu. Netušil, co ho čeká uvnitř, ale musel to vidět, jako kdyby na tom záležel jeho život. Cestou se širokým obloukem vyhnul skupině dalších kouzelníků, kteří se podíleli na opravě nádvoří. Hned nato si uvědomil, že ho stejně nemohou poznat, protože vzal na sebe Lupinovu podobu.  

    "Jsi tady?" řekl potichu. Remus mu přes plášť stiskl paži. "Počítal jsi i s možností, že by mě někdo mohl oslovit?"  

    "To je nepravděpodobné. Jsem tady na inspekci, takže se nám spíš budou všichni vyhýbat a předstírat, jak mají plné ruce práce," šeptl Remus. 

    Snape vešel hlavní bránou do vstupní haly a vydal se do útrob hradu. Interiér byl již z velké části opraven, ale přítomnost smrti tady byla pořád cítit. Jako by duše zemřelých, kteří položili své životy při obraně školy, odmítali opustit zdi hradu. U vchodu do Velké síně se zastavil a nahlédl dovnitř. Srdce se mu podivně sevřelo. Obrovský prostor, jindy plný studentů, profesorů a prostřených stolů, teď hostil lidské mraveniště řemeslníků, kteří dávali rozbořený sál do původního stavu.  

    Kdosi ze skupinky kouzelníků na Snapea přátelsky zamával. Snape se na něj zamračeně podíval, pak se otočil na podpatku a pokračoval dál chodbou. 

    "Měl jsi mu zamávat. Musíš se chovat jako já," napomenul ho Remus šeptem.

    "Nebudu přece mávat každému tvému kumpánovi," ohradil se Snape. 

    "Mohl by ses tedy alespoň trochu usmívat. Já se usmívám pořád."

    "Pokusím se o to, ale úspěch nezaručuji." Ústa se mu zkroutila v nepovedeném úsměvu. 

    "Ehm, radši toho necháme. Ten úsměv by tě zaručeně prozradil," zakabonil se Remus.
    
    Došli k majestátnímu schodišti. Bylo už opravené a doslova svítilo novotou. Snape, místo aby se vydal nahoru k učebnám a kolejím, seběhl dolů po schodech do sklepení. 

    "Kam jdeš? Podzemí zůstalo nepoškozené," volal na něj tiše Remus.

    Snape neodpověděl. Kráčel dlouhou temnou chodbou ke zmijozelským komnatám. Tady, kde ho nikdo nemohl vidět, přestal napodobovat Remusovu chůzi a proplul ztemnělou chodbou jako vznášející se netopýr. Zastavil se před svým bývalým kabinetem.

    "Nostalgie?" pošeptal Remus pod pláštěm.

    Snape jeho poznámku ignoroval. Zašeptal heslo, otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Okamžitě ho pohltilo známé aroma bylinek, promíchané s ostrým pachem chemických přísad do lektvarů. Zhluboka se nadechl nosem vůně jeho skutečného domova. Mnoholičný lektvar přestával působit a Snape začal nabývat svoji podobu, ale nenapil se.  

    Remus zavřel dveře a sundal ze sebe neviditelný plášť. Postavil se stranou a tiše Snapea sledoval, jak se pomalu prochází po svém bývalém kabinetu, něžně hladí dlouhými prsty vyleštěnou desku svého stolu, pohledem láskyplně klouže po stovkách, možná tisících lahviček, srovnaných na policích v řadě jako vojáci, s láskou, u něj tak neobvyklou, laská zaprášené hřbety knih v knihovničce. 

    Takového Snapea Remus vůbec neznal. Nejdřív si myslel, že se Snape po dlouhé době odloučení jenom těší z návratu do míst, kde strávil prakticky celý svůj život. Jak ho ale tak pozoroval, pomalu mu to začalo docházet. Snape měl od samého začátku naprosto jasný cíl. On se sem vrátil, aby se mohl rozloučit. S věcmi, které miloval a které ho doprovázely jeho životem, s předměty, které sám vytvořil, s důvěrně známým prostředím, které mu hluboce přirostlo k srdci. Loučil se se svým domovem.

     Remus už ani v nejmenším nelitoval, že ho sem vzal.

    Snape prošel kabinetem, otevřel dveře do svých komnat a vešel dovnitř. Vůni lučních květin vystřídal zatuchlý vzduch dlouho nevětraných místností. Nevšímal si toho a zamířil do své ložnice.

    Remus ho nenásledoval. Teď, když pochopil důvod, proč sem Snape přišel, nechtěl rušit jeho soukromí. Zrovna přemýšlel nad tím, že by ho tady nechal chvíli osamotě a on by si zatím došel zkontrolovat stavební práce, když se odkudsi zezadu ozval Snapeův hlas.  

    "Remusi? Můžeš sem na chvíli?"

    Remus prošel společenskou místností a vešel do ložnice. Místnost byla temná, bez oken, v jednoduchém starožitném stylu, tlumeně osvětlená světlem svící. Úzká dubová postel, noční stolek ve stejném slohu, černý přehoz přes postel a černé povlečení ze saténu, černé sametové závěsy splývající z nebes nad postelí až na zem. Tu ponurou čerň rozbíjely pouze textilní tapety v barvě zmijozelské zeleně. Na všem seděl prach, ale bylo tady pečlivě uklizeno.

    "Moc se tady nerozhlížej, nikdy jsem si nepotrpěl na luxus."

    "Že to říkáš zrovna mně," uculil se Remus té ironii. "Nikdy jsem tady nebyl, tak mě zajímá, jak jsi bydlel."

    "Nikdo tady nikdy nebyl. Ty jsi první člověk, kterého jsem do své ložnice pozval."

    "Jaká čest," ušklíbl se Remus pobaveně.

    "Chci tě o něco požádat," promluvil Snape a když si získal Remusovu pozornost, pokračoval. "Chci, abys, až tady budeš ředitelem, tyto moje komnaty nikdy žádnému jinému učiteli nepřenechal."

    "To je samozřejmé, Severusi. Já věřím, že se sem brzy zase vrátíš. Tyto pokoje jsou jenom tvoje a budou ti vždycky k dispozici."  

    "Už se sem nevrátím. Dnes jsem tady naposled," poznamenal temně Snape. Než Remus stačil na to nějak zareagovat, pokračoval. "Měl bych jedno tak trochu zvláštní přání." Shodil ze sebe hábit a přistoupil k Remusovi. "Chtěl bych se s tebou milovat v mé vlastní posteli." V černých očích mu probleskly jiskřičky jako v polovyhaslém ohništi.

    Remus otevřel překvapením ústa a než mu na to stihl odpovědět, Snape ho vzal kolem pasu, přitáhl si ho k sobě a zmocnil se jeho úst v hlubokém polibku. Remus mu ochotně vyšel vstříc svým jazykem. Jejich nedočkavé ruce ze sebe navzájem sundávaly jeden kousek oblečení po druhém, dokud nestáli proti sobě zcela nazí. 

    Propletení pažemi padli spolu do ustlané postele, až kolem sebe rozvířili prach. Objímali se a líbali, dlouze a něžně, dlaněmi bloudili po nahé kůži milence. Nikam nespěchali, jako by měli pro sebe všechen čas světa. Milostnou předehru záměrně protahovali, jejich horká těla se o sebe třela v rostoucí vzájemné touze. Snapeova porcelánově bílá kůže ostře kontrastovala s černým povlečením a Remusovým opáleným tělem.                         

    Když se Remus chystal do něj vstoupit, Snape sáhl do nočního stolku pro lubrikant. Remus zahlédl v šuplíku dildo a jeho ústa se roztáhla v šibalském úsměvu. "Vidím, že ses tady sám nenudil." Natáhl se po gelu, aby si Snapea připravil, ten si však Remuse otočil zády k sobě a přinutil ho kleknut si na všechny čtyři. Nanesl si na prsty vrstvu gelu a vsunul je do jeho otvoru.  

    Remus, ač byl obvykle v jejich vztahu alfou, mu tentokrát vyhověl. Chtěl, aby si Snape tento okamžik užil po svém, byl to jeho první - a snad i poslední? - sex v jeho ložnici. Toužebně vzdychl, když v sobě ucítil jeho štíhlý penis, zavřel oči a začal se volně propadat do osidel rozkoše. 

    Snape přimhouřenýma očima hltal Remusovo nahé tělo, jeho pevné svaly vlnící se pod ním v pravidelném rytmu, bříšky prstů přejížděl po jizvami zvrásněné kůži na zádech. Vzrušeně sledoval, jak jeho penis klouže do Remusova těla a ten dráždivý pohled ho přiměl zrychlit své pohyby. Temná ložnice ožila dvojhlasnými slastnými vzdechy a nakonec rezonovala ve dvou po sobě následujících výkřicích vyvrcholení.

    Leželi vedle sebe znaveni sexem, jejich zpocená těla rychle osychala v chladném vzduchu. Remus konečně otevřel oči a otočil hlavu ke Snapeovi. Potajmu sledoval jeho ostře řezaný profil, spokojený výraz v pobledlé tváři, tajuplný úsměv usazený na jeho rtech.

    "Na co myslíš?" 

    Snape si dal načas s odpovědí. "Představil jsem si, že nebýt našeho nepřátelství, možná bys moji ložnici poznal daleko dřív."

    "Škoda těch promarněných let." Remus se smutně pousmál. "Já jsem nikdy nebyl tvým nepřítelem, Severusi."  

    Snape chvíli nad jeho slovy přemýšlel, pak otevřel oči a pohlédl na Remuse. "Proč ses nikdy nepřidal ke svým kamarádům, když mi ubližovali?"

    Remus se otočil na bok, položil mu paži kolem boků a usmál se na něj. "Nechme toho, Severusi. Nebudeme teď vytahovat staré záležitosti, proto jsme sem nepřišli." Naklonil se k němu a políbil ho na rty. "Tak co, troufáš si na další kolo? Ale tentokrát jsem nahoře já." Nečekal na odpověď a začal dobývat jeho ústa.

    O pár okamžiků později si Remus klekl mezi Snapeova stehna, přitáhl si jeho zadek do klína a vyložil si jeho nohy na ramena. Najednou se zastavil uprostřed pohybu a ve tváři se mu zračilo zděšení. 

    "Severusi..." ztěžka ze sebe vydal hlas, "...černají ti nohy."

    Snape okamžitě sundal nohy z Remusových ramen a rychle si přes ně přehodil deku. "To nic není," zafuněl podrážděně, tělem mu lomcovala zlost na sebe, že na okamžik zapomněl na opatrnost.

    Remuse však neoklamal. "Tys to věděl." Nebyla to otázka, bylo to čiré konstatování. "Jak dlouho?"

    Snape pochopil, že nemá cenu zapírat. "Pár dní," zabručel.

    Remus si k němu lehl, nemělo cenu pokračovat v sexu, když oběma erekce znenadání ochabla. "Proč jsi mi to neřekl?"

    "A proč bych měl? Vyřešilo by to něco?"  

    "Severusi, takhle závažnou věc mi přece nemůžeš zatajovat. Musím vědět, jak jsi na tom, jsme v tom spolu."

    Snapea bodl pocit provinění. Vzpomněl si, co všechno pro něj Remus poslední dobou udělal. "Omlouvám se," protlačil skrz zuby. "Chtěl jsem tě ušetřit starostí. Zvládnu to sám."

    Remus zavrtěl hlavou. "Nenechám tě v tom samotného. Postarám se o tebe, ať se ti to líbí nebo ne." Jeho hlas nepřipouštěl žádné námitky. "Přísahej, prosím," žádal naléhavě, "že mi budeš říkat všechno. Každou změnu, každý pocit, ať to bude jakkoli špatné."

    Snape zavřel oči. Odpověděl až po chvíli. "Dobře."

    Remus položil hlavu na polštář. Byl rád, že mu Snape nevidí do tváře. Posledních několik měsíců se obával tohoto okamžiku. Do poslední chvíle však doufal, že doktor od Munga se spletl a Severus je z nejhoršího venku. Léky ho bohužel nedokázaly vyléčit, pouze oddálily nezbytné. 

    "Měli bychom jít," přerušil dlouhé ticho Snape.

    Remus se posadil a začal se oblékat. Snape vylezl z postele, posbíral své šaty a spěšně se začal strojit. Oba u toho mlčeli, dokud nepromluvil Snape popuzeným hlasem. 

    "Ocenil bych, Lupine, kdybys mě přestal tak nenápadně sledovat. Stačilo by se zeptat a odpověděl bych ti, že ruce mám stále v pořádku a zcela fungující." Na důkaz si hbitě zapínal knoflíčky na košili.

    Remus se z toho obratně vykroutil. "Tak to jsem chtěl vědět. Zrovna dneska bych totiž potřeboval pomoct na zahrádce. Nějak se nám tam rozrostl plevel."

    Snape si povýšeně odfrkl, ale bylo znát, že se trochu uvolnil. "Se mnou nepočítej. Mám ušlechtilejší plány."

    "A jaké?" 

    "Do toho ti nic není," namítl Snape, pak ale stejně dodal. "Musím si prostudovat odbornou literaturu. Chtěl bych si něco ověřit. A budu potřebovat larvy. Spoustu larev."

    "K čemu?" podivil se Remus.

    "K pokusům zabránit jim v přeměnách," odpověděl Snape a přehodil si přes sebe hábit.

    Remus se chtěl ještě na něco zeptat, ale Snape ho zarazil rukou. "Musíme jít." Pečlivě ustlal rozválenou postel, počkal, až Remus projde dveřmi ven a pak ještě naposled láskyplně pohladil očima svoji postel, nábytek, věci, které tady zanechává. Pak sfoukl svíce a tiše za sebou zavřel dveře. 

    Vešel do svého kabinetu a přistoupil k policím, přeplněným stovkami různých lahviček, flakónků a kelímků. Věděl naprosto přesně, kde má jaký lektvar. Šel najisto. Konkrétní regál, konkrétní police, konkretní řada. Sáhl dozadu za několik různobarevných lahviček a flakónků s rozmanitými lektvary a elixíry a vytáhl malou průhlednou fiolku bez etikety s krvavě rudou tekutinou uvnitř. Nenápadně si ji schoval do kapsy. 

    "Měl by sis už vypít přeměňovací lektvar," upozornil ho Remus. 

    Snape si jej vzal a přetrpěl těch pár nepříjemných vteřin, kdy na sebe bral Remusovu podobu. Naposled spočinul pohledem po místnosti a pak rychle, jako by chtěl utéct stesku, vyšel ven na chodbu. Počkal, až si Remus přes sebe přehodí neviditelný plášť a vyjde za ním a pak ho tichým hlasem požádal o laskavost. 

    "Zamkni, prosím, tyto dveře, aby sem kromě tebe nikdo jiný už nevkročil."

    Remus vytáhl svoji hůlku. "Jaké je heslo?"  
    
    "Sám si zvol. Budeš jediný, kdo sem ještě vstoupí."

    Remus se zahleděl na dubové dveře. Chvíli přemýšlel a pak tiše pronesl. "Odi et amo."

    Snape pozvedl obočí.  "Nenávidím a miluji?" 

    Remus se na něj rozpačitě pousmál. "To je můj oblíbený citát od Catulla."

     Snapea trochu udivilo Remusovo nezvyklé heslo, ale on sám, který si tyto dveře celý život chránil heslem s Lilyiným jménem, neměl právo se nad tím pozastavovat. Vyrazili ven ze sklepení. Došli až ke vstupnímu schodišti.

    "Chceš se jít podívat ještě nahoru?" šeptl Remus.

    "Ne. Vše, co jsem tady ještě chtěl vidět a udělat, jsem si už splnil."

    Prošli nádvořím, kde se parta kouzelnických dělníků narychlo dala do práce, když uviděli ředitele procházet kolem. Snape jim však nevěnoval jediný pohled. Bradavickými pozemky se vydal k hlavní bráně a nechal za sebou hrad, minulost, vzpomínky, celý svůj život. Pospíchal, že mu Remus pod pláštěm sotva stačil, občas zakopl na nerovné cestě nebo zavrávoral, až málem ztratil rovnováhu. 

    "Zpomal," zavolal na něj Remus tiše. "Nestačím ti, ten plášť mě brzdí."

    Snape nezpomalil, naopak se zdálo, že ještě zrychlil, jako by chtěl co nejrychleji opustit bradavické pozemky. Remus si všiml, jak se Snapeovi najednou motají nohy jako těžkému opilci a znepokojeně si začal uvědomovat, že má problémy s chůzí. Chtěl na něj opět zavolat, ale už to nestihl. 

    Snapeovi se najednou podlomily nohy a upadl do prachu na cestě.

    Remus k němu rychle přiběhl, jak jen mu to ten nepohodlný plášť dovolil a klekl si k ležícímu Snapeovi.

    "Severusi, co se stalo? Jsi v pořádku?" ptal se vystrašeně.

    Snape tiše zasténal. "Chtěl... chtěl jsem ještě doběhnout k bráně po svých," šeptal ochraptěle. "Nestihl jsem to. Nohy... necítím nohy..." Z hrdla se mu vydral trýznivý vzdech.

    Remus se rychle rozhlédl kolem sebe a když široko daleko neviděl živou duši, sundal ze sebe plášť a pomohl Snapeovi posadit se. "Co to povídáš? Jenom jsi klopýtl, říkal jsem ti, abys trochu zpomalil." Remus ale věděl, že si to jenom nalhává. Pochopil, co je pravou příčinou Snapeovy indispozice. 

    Už to začalo.

    Nebo spíš - přichází konec.

    Schoval Harryho plášť do kapsy a vzal Snapea pod rameno. "Chyť se mě, pomůžu ti." 

    Snape se za Remusovy opory s námahou postavil na roztřesené nohy. Chytil se Remuse kolem krku a ze všech sil se snažil udržet se ve stoje. 

    Remus ho pevně sevřel kolem pasu. "Zkus udělat krok, brána už je na dohled."

    Snape se celou váhou opřel o Remuse, zatnul zuby a vykročil. Povedlo se mu dát nohu před nohu, a pak znova. Uvědomoval si, že veškerou zásluhu na jeho chatrných pokusech o chůzi má Remus, který ho vedl jako hadrovou loutku. Poslední úsek cesty k bráně, který by jindy přeběhl za okamžik, mu trval celou věčnost. Necítil bolest. Ne tu fyzickou. Srdce mu ale hrozilo vybuchnout v hrudi, protože věděl, co tohle znamená. 

    Konečně prošli vstupní bránou. Remus ho pevně držel v objetí a za asistovaného přemístění je oba co nejrychleji přesunul do jejich domu uprostřed hlubokých lesů.

                                                               příště poslední kapitola

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za komentář.