pátek 2. července 2021

Nezvratný osud - 6. část

                             Nezvratný osud - 1. část      

   
    "Nechápu, jak ses mohl včera za tu krátkou chvilku takhle spálit," kroutil nevěřícně Remus hlavou a velice jemnými doteky bříšek prstů nanášel hojivý chladivý lektvar na Snapeova jako vařený rak červená záda

    Snape pod jeho rukama sténal bolestí do polštáře a v mukách zatínal zuby. "Ne každý má takovou hroší kůži jako ty, Lupine," hlesl na svou obranu.

    "Máš spálený i zadek," oznámil mu Remus a za stisknutými rty se snažil ukrýt úsměv.

    "Díky za přínosné upozornění," pronesl Snape sarkasticky. "A nesměj se! Slyším, jak se mi směješ!"

    "Já se ti nesměji," smál se Remus. Sklonil se a jemně se dotkl rty jeho kůže na zádech v letmém polibku.

    "Áááuu!" Snape málem vyskočil z kůže. "Co tam vzadu děláš, Lupine? Přiložil jsi mi na záda rozpálenou žehličku?" 

    "Jen jsem tě políbil. Neříkej, že to tak bolelo. To jsi Smrtijed?" popichoval ho Remus se smíchem. "Můžu ti namazat i ten zadek?"

    Snape nenašel sílu na žádnou ironickou poznámku. Roztáhl ruce do stran a zavřel oči. "Dělej si co chceš. Hlavně ať to nebolí."

    "Neboj, umím to dělat zcela bezbolestně," zavrčel Remus lehce perverzně a přejel mu dlaněmi po hýždích. Vyměnil hojivý lektvar za kelímek s gelem a namočil do něj prst. 

    "Sex jsem teď skutečně neměl na mysli," procedil zmučený Snape skrz zaťaté zuby. "Tys asi nikdy neměl spálená... ááá!" vyjekl prudce, když ucítil mezi hýžděmi Remusův prst. "Lupine, já-tě-zabiju!" 

    "Šššššš," konejšil ho tiše Remus a zkušeně začal hýbat prstem uvnitř jeho těla. "Lež klidně a nech to na mně. Slibuji, že se tě nedotknu nikde, kde jsi spálený."

    Snape sevřel v pěstech prostěradlo a zasténal do polštáře. "Tohle... ti nedaruji," zmohl se na pouhou výhrůžku, než se propadl do hlubin rozkoše, která ho zbavila rozumu. Remusův dovedný prst ho přivedl až k majestátnímu orgasmu, který přehlušil všechnu jeho bolest.

    Remus si rozepnul kalhoty a vzal do dlaní svůj vzrušený penis. Nechtěl Snapeovi způsobit bolest souloží, při které by se nejspíš nevyhnuli styku s jeho spálenou kůži, proto se ke svému vyvrcholení přivedl vlastní rukou. Teprve, když vydýchával orgasmus, si všiml, že pokropil svým spermatem celá Snapeova záda. Nechtěl ani pomyslet, jak to bude z nich stírat dolů.

    "Ehm... Severusi?" začal opatrně. "Stala se mi taková malá nehoda."

    "Jaká?" Snape líně pohlédl přes rameno. Všiml si ochabujícího penisu v jeho dlani. "Udělal ses do kalhot?" zachechtal se škodolibě.

    "No... do kalhot ani ne."

    Snape rázem pochopil a v očích se mu objevila panická hrůza. "Ne! Ne! Ne! Ne! Ne! Řekni, že jsi neejakuloval na má spálená záda!" Snažil se pohlédnout dozadu, ale pochopitelně nic neviděl. 

    "Jak hodně?" zeptal se přiškrceným hlasem.

    "Hodně. Plnou dávku," přiznal Remus.

    Snape ztěžka zabořil obličej do polštáře a nehýbal se. Remus už se po chvíli začínal trochu bát, že se radši dobrovolně udusil, když Snape konečně zvedl hlavu. "Jak to teď chceš dostat pryč?" položil ochraptělým hlasem zásadní otázku.

    "Zkusil bych kouzlo," navrhl Remus nejjednodušší řešení.

    Snape ho probodl pohledem. "Zbláznil ses? Nemůžeš teď přece kouzlit na mé spálené kůži! To jsi, sakra, nemohl nasměřovat někam, kde se to dá utřít?"

    "Copak ty v tu chvíli dokážeš přemýšlet nad tím, kam s ním zamíříš?" ohradil se Remus pobaveně. "Tak to necháme zaschnout a až se ti kůže trochu zregeneruje, smyjeme to." 

    "To je opravdu geniální nápad. A já budu do té doby chodit s tvým zaschlým semenem na zádech."

    "Jenom jeden nebo dva dny. Nikdo tě s tím přece neuvidí," usmíval se Remus.

    "Ty mě uvidíš! Přímo vidím, jak se mi za zády budeš chechtat!" Snapeovi blýsklo černě v očích. "Slízej to. A dej si záležet, abych to neucítil!" Položil tvář na polštář a připravil se na nejhorší.

    Remus si poslušně klekl k posteli a špičkou jazyka začal opatrně slízávat tekuté ostrůvky ze Snapeovy zrudlé kůže.

    Snape tiše sténal a ruce zatínal v pěst. "Za tohle tě vážně zabiju, Lupine!" .

    "Nevyhrožuj. Teď toho nejsi schopný a když se ti záda zahojí, dávno na to zapomeneš," poškádlil ho Remus a něžně zakmital jazykem na jeho horké kůži.

    "Věř, že na tohle určitě nezapomenu!" stiskl Snape trýznivě rty.

    "Když mě ušetříš, mohl bych ti pak sloupnout kůži na zádech, až se začneš loupat," vyjednával Remus s tichým smíchem.

    "Já tě fakt nenávidím!"
                                                                                 ***


    Remus dnes opět nebyl ve své kůži. Bestie dřímající v něm nebyla spokojená s jeho lidskou stránkou a dávala mu to patřičně najevo. Už se nemohla dočkat, až nad ním při večerním úplňku převezme vládu. 

    Snape se snažil moc mu dnes nekřížit cestu a většinu dne proseděl s knihou v ruce ve stínu vzrostlého dubu na lavičce, kterou pro něj zhotovil Remus. I přes vedro, které teď na konci června panovalo, měl oblečené kalhoty a košili s dlouhým rukávem. Už nechtěl riskovat, že si znovu spálí svoji citlivou kůži. Kvůli bolestem ze spálení dnes v noci nezamhouřil oko a už to nechtěl znovu zažít.  

    Pozdě odpoledne si k němu Remus přisedl. Snape odložil knihu. Tušil, na co se ho Remus bude znovu ptát. A věděl, že ho opět odmítne. 

    "Severusi..." začal Lupin. 

    Snape ho ani nenechal domluvit. "Ne, Remusi. Už jsem ti řekl, že to nemohu riskovat. Je to příliš nebezpečné."

    "Dělal jsi na tom tři roky a máš to už mnohokrát vyzkoušené. Kromě toho, musíš to přece otestovat."

    "Ale ne na tobě. I když mám recepturu hotovou a ověřenou, pořád je tam riziko, že se něco nepovede. A já nechci o tebe přijít," neochotně přiznal Snape pravou příčinu svého odmítání.

    Remusovi polichotilo, že Snapeovi na něm záleží. Ale ani to ho nepřimělo, aby to vzdal. "Bolest, která provází každou přeměnu ve vlkodlaka, je tak nesnesitelná, že se nedá ani popsat. Nikdo, kdo to neprožil, to nikdy nemůže pochopit." Chytil ho za ruku a pohlédl mu dlouze do očí. "Ty máš v rukou lék, který by mě možná té bolesti zbavil. Pokud ti na mně opravdu záleží, udělej to pro mne. Prosím."

     Snape ve službách lorda Voldemorta mnohokrát sledoval z uctivé vzdálenosti přeměnu ve vlkodlaka a věděl, jak u toho člověk trpí. Dodnes měl v živé paměti i scénu, když se tenkrát před lety v Chroptící chýši nedobrovolně stal svědkem Remusovy přeměny a jeho utrpení viděl na vlastní oči. Rád by mu pomohl, ale ještě víc se bál, že ho ztratí.

    "Stačí, když se spletu o pouhou tisícinu miligramu a ty zemřeš krutou smrtí."

    "Jenomže ty se nikdy nespleteš, Severusi."  

    "Vážím si toho, že mi tak důvěřuješ, Remusi." Snape mu hleděl do očí. Remusova bělma byla protkaná krvavými žilkami před blížící se přeměnou, ale jeho oči v ostrém kontrastu s jeho temnou stránkou pořád vyzařovaly vlídnost a laskavost. Remus se pro něj - pro bývalého Smrtijeda - obětoval, zachránil mu život a riskoval kvůli němu ten svůj. On sám by to pro Lupina nikdy neudělal a za to se teď nesmírně zastyděl. Teď ale měl konečně možnost něco pro něj udělat.

    "Dobře tedy," promluvil po dlouhé odmlce. "Ale musíš mi slíbit, že budeš dělat přesně to, co ti řeknu."

    "O tom vůbec nepochybuj," usmál se Remus potěšeně. 

    Snape přimhouřil oči a pohlédl na slunce na obloze. "Tak to abychom si pospíšili."

                                                                                   ***

     "Pozorně sleduj celou přípravu. Přijde doba, kdy si lektvar budeš muset připravovat sám." Snape se skláněl nad kotlíkem, ve kterém vařil nadrcenou kůru kulčiby. Nepřetržitě míchal nad ohněm, dokud směs nezhoustla a neproměnila se v tmavou hustou substanci. "Zajímalo by mne, kde jsi tak narychlo sehnal ten jed." 

   "U Borgina a Burkese v Obrtlé seženeš i nemožné," poznamenal Remus a nespustil oči z kotlíku. "Koupil jsem pro jistotu všechno. Kulčibu, hotové kurare i protijed."

    Snape nechal směs vystydnout. "Radši si to vyrábím sám. Nemůžu se spolehnout, že to koupené je naprosto čisté. Do šípového jedu bych se nebál to použít. Ale jako přísadu do vlkodlačího lektvaru si musím být naprosto jistý, že je to stoprocentní extrakt. Na to nikdy nezapomínej."

    "Budu si to pamatovat." 

    Snape pak s úzkostlivou pečlivostí navážil ve skleněné misce požadované množství tmavé husté substance. "Zapiš si tu váhu naprosto přesně. Když dáš méně, elixír bude k ničemu. Když dáš jenom o miligram víc, zemřeš," pohlédl na něj varovně, aby zdůraznil vážnost svých slov. "Tohle množství tě ochromí přesně na hodinu." Několikrát váhu ještě přísně zkontroloval a když byl s jistotou přesvědčený o správnosti, rozředil hmotu vodou a nechal odstát. 

    "Do vlkodlačího lektvaru se extrakt přidává až těsně před vypitím, aby nestačil reagovat s ostatními přísadami. Mohl by se vypít i samotný, ale má nechutnou, silně hořkou chuť." 

    "Zato vlkodlačí lektvar je naprosto lahodný nápoj," otřásl se Remus odporem.

    "To se tam právě v tom ztratí," vysvětlil Snape. "Rád bych ti to ochutil javorovým sirupem, ale to by znamenalo snížení účinků."

    Zbytek tmavé hmoty napěchoval do většího kelímku, pečlivě uzavřel a opatřil etiketou se symbolem lebky se zkříženými hnáty. Pak ukázal prstem na lahvičku kurare od Borgina. "Tohle můžeš použít na hroty šipek do foukačky, až půjdeš příště lovit."

    Remus se uculil a pak mu podal další lahvičku. "A co ten protijed?"

    Snape otevřel flakónek a se zavřenýma očima nasával výpary. "Ten se zdá být v pořádku," oznámil po chvíli. "Přesto tě naučím vyrábět i ten. Ale teď už není čas, bude muset stačit tento. Věřím, že si Borgin dal na něm záležet, určitě nestojí o to, aby mu jeho zákazníci vymírali." I přes vážnost situace si neodpustil ironii.

    "Teď mi vysvětli, co se bude dít a co mám dělat," požádal Remus, cítil, jak se v něm pomalu probouzí bestie.

    Sedli si na terasu. "Ještě máš možnost si to rozmyslet," naposled varoval Remuse Snape.

    Remus zavrtěl hlavou. "Věřím v tvé mistrovské dovednosti."

    Snape se dal do vysvětlování. "Lektvar musíš vypít v rozmezí patnácti až třiceti minut před přeměnou. Ne později, aby měl jed dostatek času proniknout do celého krevního oběhu a ochromit tělo ještě před přeměnou. Ne dřív, protože by mohl přestat působit ještě než skončí přeměna. Určitě cítíš, kdy to přichází, abys to odhadl, že ano?"

    Remus přikývl. 

    "Po vpravení do krevního oběhu nastane paralýza svalstva a nervového systému. Šedesát minut nebudeš nic cítit a nebudeš schopen se hnout. Celou přeměnu přečkáš dočasně ochrnutý. Až začneš opět přicházet k sobě, nebudeš si pamatovat bolest." 

    Remus pozorně poslouchal a mlčel. Byl silně rozrušený představou, že tato přeměna bude jiná, než těch čtyři sta předtím.

    Snape pokračoval. "Akorát musím ještě vymyslet, jak aplikovat protijed." Hluboká vráska mezi obočím se mu prohloubila.

    "Co kdybys mi venku připravil misku s vodou a tím sérem? Po přeměně mívám hodně velkou žízeň," navrhl Remus. 

    "No," uvažoval Snape nahlas, "než vymyslím lepší způsob, tohle by zatím mohlo stačit."

    "A stejným způsobem bys mi mohl dát další dávku kurare před ranní přeměnou," napadlo Remuse.  

    Snape se zamyslel. "Jsi si jistý, že jako vlkodlak budeš schopný odhadnout ten správný čas?" 

    "Se svojí lidskou vůlí ano," ujistil ho Remus. 

    Snape si zamyšleně poklepával dlouhými prsty po rtech. "Výborně. Skvěle. To by znamenalo, že bych měl vyřešený i poslední problém, jak podávat vlkodlakům ve vlčí podobě lektvar před ranní přeměnou," mluvil si pro sebe.

    "Severusi?" přerušil jeho myšlenky Remus. "Nerad tě ruším, ale slunce už zapadá."

    Snape se rychle vzpamatoval. Vstal a odebral se dovnitř pro vlkodlačí lektvar. "Až budeš opět schopný pohybu, přijď co nejdřív sem. Tady ti připravím misku s protijedem," ukázal k jejich lavičce pod dubem. "Vypij úplně všechno. A Remusi..." pohlédl mu do krví podlitých očí, "kdyby to šlo, zkus mi dát nějak najevo, že jsi to ty a ne ta bestie." 

    Remus se usmál. "Pokud usoudím, že je to pro tebe naprosto bezpečné, něco vymyslím." 

    "Půjdeš na naše místo? Abych věděl, kde tě mám ráno hledat."

    "Raději ano. Netuším, jak to bude probíhat a co to se mnou udělá, tak ať jsem radši odsud co nejdál."

    Snape pohlédl na smrákající se oblohu. "Kolik máš ještě času?"

    "Nejvyšší čas vypít lektvar."
        
    Snape otevřel lahvičku s vlkodlačím lektvarem a nalil do ní extrakt z kulčiby do poslední kapky. Protřepal ji a pak ji podal Remusovi. 

    "Vrať se v pořádku," řekl ochraptělým hlasem.

      Remus se na něj vlídně usmál. "Vrátím." 

    Snape sledoval, jak Remusova vysoká postava rychle mizí ve stínu nejbližších stromů a přepadl ho tísnivý pocit. Už alespoň stokrát takhle vyprovázel vlkodlaky na testování svého nového lektvaru a pokud se náhodou už nevrátili, jediné, co v tu chvíli cítil, byl vztek, že musí začít od začátku. Teď ale jeho nový lektvar zkouší člověk, na kterém mu možná záleží.

    Zvedl hlavu nahoru. Pár nejjasnějších hvězd už problikávalo na večerním nebi. Za chvíli vyjde měsíc. Naplnil misku vodou, nakapal do ní přesné množství protijedu a odnesl ji na domluvené místo, odkud na ni bude vidět z domu. Bude ji muset hlídat, aby se z ní nenapilo nějaké jiné zvíře.

    Setmělo se. Znovu pohlédl na oblohu. Na východě se na jasném nebi bez mráčků rozzářila jasná žlutá koule a po měsíčních paprscích rozeslala zprávu do všech koutů země o vládě nového úplňku.

***
    
    Snape stál za zavřeným oknem a upřeně zíral do černé tmy. Byl neklidný a žaludek měl sevřený nervozitou. Už je to víc než hodina, co začal úplněk a Lupin se ještě neobjevil. Neslyšel žádné vlčí vytí, ani v dálce, ani nikde nablízku. Několikrát zamrkal, aby opět zaostřil unavený zrak a pak to konečně uviděl. Na kraji lesa se objevil velký tmavý stín. Nebylo pochyb, komu ta silueta patří. Nikdy předtím by ho nenapadlo, že bude rád za to, že vidí vlkodlaka.

    Vlkodlak vystoupil ze stínu na nezalesněný plácek před domem. Klesl na všechny čtyři, což byla první známka jeho rozumného uvažování - nechtěl budit hrůzu svou majestátní výškou. Pohlédl do ztemnělého okna, za kterým stál Snape a oči mu žlutě planuly. Pak přistoupil k misce a vychlemtal z ní vodu do poslední kapky. Pomalým, podřizujícím krokem přešel přes úplňkem ozářený dvorek až k oknu.  

    Snape ho pozoroval z bezpečí domu, srdce mu přesto zběsile tlouklo. Vlkodlak se postavil na zadní, mohutné přední tlapy těžkopádně položil na parapet, dlouhými ostrými drápy přitom nechtěně škrábl o plech. Snapeovi z toho zvuku naskočila husí kůže a instinktivně couvl dva kroky dozadu. Pozorovali se vzájemně přes okno, zvíře pak naklonilo hlavu na stranu jako zvědavý pes.

    Snapeovi bylo jasné, že divoký vlkodlak se takhle nechová. Přestože mu vlkodlak svým vzezřením naháněl hrůzu, až mu z toho stály chlupy na rukou, žádné agresivní chování na něm nepozoroval. Tenkrát při jejich prvním setkání to byla krvelačná bestie, ale teď je to krotký beránek. Snape přistoupil zpátky k oknu a na malou škvírku jej pootevřel. 

    "Remusi?" 

    Vlkodlak zakňučel radostí. 

    Snape sebral odvahu a opatrně prostrčil ruku mezi okno. Překvapivě nepocítil strach z toho, že by ho vlkodlak mohl kousnout, moc úplňků jako nový vlkodlak by si už stejně neužil. Vlk však nevycenil své zuby, nezavrčel, ale olízl mu přátelsky ruku. Pak se stáhl a vracel se na dvorek. Za každým krokem se zastavil a ohlédl se a zase popošel, jako by Snapeovi naznačoval, aby ho následoval. 

    Snape si schoval do kapsy dýku se stříbrnou čepelí. I když se vlkodlak choval mírumilovně, člověk nikdy neví. Pomalu a obezřetně vyšel ven z domu, dveře nechal pro jistotu otevřené, i když věděl, že kdyby ho vlkodlak napadl, neměl by šanci mu utéct. Došel až k lavičce, protože zrovna tam se vlkodlak zastavil a čekal na něj. Sedl si a nespustil zvíře z očí. 

    Vlkodlak se mu posadil k nohám. Mordu měl zavřenou, možná chtěl Snapea ušetřit děsivého pohledu na dlouhé ostré tesáky, možná měl strach, aby nechtěně nezavadil zuby o Snapeovu kůži. Žluté oči, které mu v té tmě planuly stejně jako měsíc na obloze, upíral do Snapeových černých. Přestože svou strašidelnou barvou naháněly strach, vyzařovala z nich typická lupinovská dobráckost. 

    Snape se odvážil pohladit ho mezi ušima. Vlkodlak mu důvěrně očichal ruku, pak si položil svoji majestátní hlavu do jeho klína a pozoroval ho bystrýma očima. Snape už si byl jistý, že mu vlkodlak neublíží a že Remus to divoké zvíře, v jehož těle je dočasně uvězněný, dokonale ovládá. Lupin změnil podobu, ale pořád to byl on, jenom ve vlčí kůži. Jako by se na celou noc přeměnil ve zvěromága.

     Snape objal zvíře kolem krku. Už se ho nebál. Vlkodlak vyplázl dlouhý jazyk a začal mu láskyplně olizovat tvář. 

    "Chtěl by ses mazlit, Lupine?" uchechtl se, ale nechal si to líbit a na oplátku ho hladil po drsné srstiVlkodlak spokojeně zametal ocasem po zemi. 

    Mnohem později, někdy uprostřed noci, se natáhl Snapeovi k nohám a zůstal tiše ležet. Snape zamyšleně hladil vlka po hřbetu a mluvil o věcech, které ještě nikdy nikomu neřekl. O své dvacetileté službě u Pána zla, o nebezpečné roli dvojího agenta, o hrůzách, které jako Smrtijed viděl a sám vykonal. Jako by se potřeboval vyzpovídat ze svých hříchů. Byl mnohem otevřenější, když mluvil k němému zvířeti, než kdyby se doznával přímo Lupinovi.  

    Byli spolu vzhůru celou noc. Když se na východě začala noční obloha pozvolna zbarvovat do šedé, vlkodlak se najednou zvedl, přičichl k prázdné misce a významně otočil hlavu ke Snapeovi. Ten ihned pochopil. Došel do domu pro lahvičku s elixírem, nalil obsah do misky a dolil vodou. Vlkodlak to beze zbytku vypil a rychle zamířil do lesního porostu, než ho jed ochromí. 

    "Remusi," zavolal na něj Snape. "Zůstaň."

    Vlkodlak se otočil a zavrčel, nelíbilo se mu to, ale cítil, že nemá už moc času. Zaváhal jenom na okamžik. Vrátil se zpátky ke Snapeovi a lehl si na zem. Hlavu neklidně položil mezi přední tlapy, zavřel oči a zůstal nehybně ležet. 

    Snape si k němu klekl na kolena. Hladil ho po hlavě, i když věděl, že zvíře už to necítí. Měsíc dokončil svoji noční pouť po nebi a na západní straně zmizel za obzorem. Na opačné straně se na oblohu začalo drápat ranní slunce. 

    Před Snapeovým zrakem se začala odehrávat zpáteční přeměna vlkodlaka v člověka. Nebyla tak drastická jako ta večerní, přesto to nebyla hezká podívaná. Snape se sevřeným žaludkem sledoval, jak se dlouhé zvířecí kosti zkracují a lámou a svaly smršťují do lidské velikosti, jak chlupatá vlčí kůže po kusech odpadává z těla, jak se mohutné tělo v křeči smrskává do původního tvaru. Ještě nikdy neviděl takhle zblízka dokonalou vlkodlačí přeměnu a hodně to s ním otřáslo. Remuse v tuto chvíli nic nebolelo, zato Snape při tom hrůzném pohledu cítil každičký záchvěv jeho bolesti.

    Po nekonečných minutách zůstalo v trávě ležet nahé Remusovo tělo, třesoucí se chladem v ranní rose, jitřní paprsky slunce mu hladily jeho zjizvenou kůži. Nehýbal se. Snape ho zvedl do náruče, i když mu to vzhledem k jeho stavu dělalo problémy, a odnesl ho do domu. Opatrně ho položil do postele a došel si pro protijed a džbán vody. Posadil se na židli vedle postele a trpělivě čekal, až elixír přestane působit.

   
                                                                                ***

    Uběhla hodina. Remus pohnul jedním prstem. Snape se postavil a chytil ho za ruku. Ten mu ji slabě stiskl. Pomohl mu posadit se. Remus se pomalu rozhýbával. 

    "Jsi v pořádku?" zeptal se Snape. Když Remus přikývl, dal mu vypít protijed. "Vyprávěj, jaké to bylo."

    Remus zhluboka nabral do plic vzduch. "Jsi génius, Severusi! Nic jsem necítil! Poprvé ode dne, kdy mě pokousal Šedohřbet. Za tohle si zasloužíš Merlinův Řád!" Spustil s obrovským nadšením, které přehlušilo i jeho nesmírnou únavu. 

    "Tak to mám vážně radost," usmál se na něj Snape a jeho úsměv byl výjimečně ryzí. 

    "Ten původní vlkodlačí lektvar zmírnil příznaky lykantropie po přeměně a tlumil agresivitu. Ten tvůj ale naprosto potlačil bolest při přeměně, a i když jsem byl uvězněn ve vlčím těle, nebyl jsem zvíře, byl jsem to absolutně já. Měl jsem svoji lidskou mysl i vůli, cítil jsem emoce, mozek mi pracoval na plné obrátky." Remus se zarazil. "Ehm... asi bys měl vědět, Severusi, že jsem rozuměl všemu, co jsi v noci povídal."

    Snape se netvářil překvapeně, dokonce ani trapně. "Třeba to byl záměr," poznamenal prostě.

    Remus přimhouřil oči. "Dělal jsem ti zpovědníka, že ano?"

    Ve Snapeově tváři se objevil známý nepřístupný výraz. "Měl by ses vyspat, máš za sebou těžkou noc."  

    Remus se už na nic neptal. Pochopil, že Snape v noci učinil upřímné doznání o své temné minulosti a k tomuto tématu se už nikdy nevrátí. 

    "Ty jsi taky toho moc nenaspal," přisadil si Remus a posunul se, aby mu udělal místo vedle sebe. 

    Snapeovy rty zvlnil křivý úsměv. "Upozorňuji tě, Lupine, že dnes žádný poúplňkový sex nebude. Spálená záda pořád ještě nejsou zhojená." Svlékl se donaha a lehl si na bok k Remusovi. 

    "Ale no tak, Severusi, nebuď tak choulostivý. Je přece tolik poloh, při kterých ti spálená záda vůbec nebudou vadit," dusil v sobě Remus smích.  

    "Docela rychle ti po těch přeměnách otrnulo," ušklíbl se Snape jízlivě, když ucítil, jak ho do podbřišku tlačí Remusův penis. 

    "Rád bych řekl, že máš pravdu, ale popravdě se teď cítím dost unavený," přiznal Remus. "Ale kdybys jenom tušil, jakou jsem měl chuť tě ošukat ve vlkodlačí podobě," uchechtl se trochu zvráceně. 

    "Sex s vlkodlakem?" svraštil Snape obočí, ovšem nikoliv znechuceně. "Už jsem se v životě setkal i s hrůznějšími věcmi."

    "To měl být souhlas?" vykulil Remus nevěřícně oči. "No ale to bychom potřebovali asi hodně lubrikačního gelu," dodal pobaveně.

      Snape si zamyšleně poklepal ukazováčkem na spodní ret. "Člověk by měl zkusit všechno, když má příležitost. Život je příliš krátký."

    Remusovi zasvítily oči, nečekal od Snapea takovou vstřícnou reakci. "Nikdy bych nevěřil, že se budu jednou těšit na příští úplněk," zazubil se od ucha k uchu.
         

  

 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za komentář.