sobota 14. května 2022

Nezvratný osud - 8. (předposlední) část

    Snape si pohodlně hověl v křesle, přimhouřenýma očima pozoroval Remuse klečícího mu u nohou a zabraného do práce. Postřehl, že hustou hřívou jeho hnědých vlasů prokvétají šediny. Neubránil se úsměvu, připadaly mu totiž trochu jako vlčí srst. Hlavou mu vířila zásadní otázka. Proč ho vlastně celý život nenáviděl? Ať se snažil sebevíc, nedokázal si na to odpovědět. 

    Vzpomínky ho unesly do školních let. Odjakživa byl jiný. Zamlklý, nehezký, samotář a šprt. Ideální cíl pro šikanu. Potter a Black byli jeho naprostý protiklad, Lupin byl ale jiný. Vlastně si byli dost podobní. Jenomže Remus se kamarádil s Poberty. A tím u něj upadl v nemilost. Přestože mu vědomě nikdy neublížil. Ale taky se ho nikdy nezastal.

    "Cítíš, co ti teď dělám, Severusi?" vrátil ho do přítomnosti Remusův tichý hlas. 

    Snapeův zrak sklouzl dolů. Remusovy dlaně jemně vtíraly hojivou mast do jeho zčernalých chodidel. Přestože se nadmíru snažil, Snape jeho doteky vůbec necítil. Zavrtěl hlavou. 

    "Říkal jsem ti, že je to marné."

    Remus si utřel ruce do ručníku a posadil se na paty. "To nic neznamená, Severusi. Brumbál fungoval s černou rukou skoro rok."

    "Jenže Brumbálovi nekoloval v žilách jed," odpověděl rádoby lhostejně Snape. "Snažíš se zbytečně, Lupine, radši mi pomoz vstát."

    "Počkej ještě chvilku," zadržel ho Remus a soustředění v jeho tváři jako mávnutím kouzelného proutku vystřídala výzva. Roztáhl Snapeova kolena od sebe a klekl si mezi jeho stehna. "Zkusím tedy něco jiného, co bude zaručeně fungovat," zalesklo se mu v očích šibalsky. 

    Než Snape stačil zareagovat, Remus mu rozepnul poklopec a uchopil do dlaně jeho zvadlý penis. Začal se s ním mazlit, olizoval špičkou jazyka jeho jemnou kůži a laskal mezi rty hebký žalud.

    Snape neprotestoval, obzvlášť když jeho penis začal v Remusových nadaných ústech rychle nabývat na objemu a ve slabinách se mu začaly rozlévat příjemné pocity. Zpod přivřených víček chvíli fascinovaně pozoroval Remusův orální koncert. Pak zavřel oči a nechal se volně unášet narůstajícím vzrušením. Z pootevřených rtů mu unikaly hluboké vzdechy, čím dál naléhavější, jak se ho zmocňovala rozkoš. Dlouhé prsty zatínal do čalouněné opěrky křesla a najednou ucítil ve varlatech explozi orgasmu. Ve slastné křeči a chraptivém výkřiku vyvrcholil do Remusových úst. Pár okamžiků ještě lapal po dechu, než konečně otevřel oči a pohlédl dolů k Remusovi. 

    "Alespoň tato tvoje snaha nevyšla nazmar," ušklíbl se spokojeně.

    Remus se samolibě uculil. "Vím, jak na tebe." Snape si rádoby pohrdavě odfrkl, ale jeho naprosto ukojený výraz potvrzoval pravdivost Remusových slov. 

    Remus se vkleče narovnal, aby byl v úrovni Snapeovy tváře a pečlivě si slízl ze rtů Severusovu chuť. "Zítra nastupuji do Bradavic," oznámil opatrně.

    "Proč ten tragický výraz?" 

    Remus si ztěžka povzdechl. "Nerad tě tady nechávám celý den samotného."

    "Umím se o sebe postarat, Lupine," zavrčel Snape podrážděně.

    "Nic ve zlém, Severusi, ale nemůžeš chodit," připomněl mu Remus šetrně. 

    "Už jsem býval v mnohem horších situacích a poradil jsem si bez cizí pomoci," sykl nedůtklivě Snape.

    Remus se rezignovaně usmál. "Tak dobře. Přijdu každý večer, co nejdřív to půjde."

    "A nebude to podezřelé, že se každý večer vracíš domů, když máš jako ředitel v Bradavicích své komnaty?" 

    "Já už si něco vymyslím," mrkl na něj Remus šibalsky a naklonil se k němu blíž. "A ty mi musíš slíbit, že mi mezitím nikam neutečeš." 

    "To ti slíbit nemohu. Víš přece, jak nesnáším vlkodlaky," ušklíbl se Snape a vysloužil si za to kousavý polibek. Cítil, jak Remusův jazyk čerstvě chutnal po jeho spermatu.

***

    Belhal se s námahou do kuchyně, podepírán berlemi, které mu Remus vyřezal z dubového dřeva. Už skoro týden mu chůze dělala problém, ale šoupavým krokem se s pomocí holí zatím dostal všude, kam potřeboval. Sedl si na židli ke stolu a přisunul si k sobě jídlo, které mu tam ráno připravil Remus. Jedl pomalu, jako by ani neměl hlad. Věděl ale, že Remus by se zlobil, kdyby celý den nic nesnědl. 

    Pak se opět opřel o berle a doklopýtal do koupelny. Upřeně se na sebe zahleděl do zrcadla. Jeho kdysi bledá pleť teď měla konečně lidskou barvu a pohublé tváře se jemně zakulatily. Pobyt na zdravém horském vzduchu mu očividně prospíval. Musel však uznat, že je to hlavně Remusova zásluha, vlkodlak se o něj dobře staral. Pak mu zrak spočinul na nehojící se ráně na krku a všechny naděje se rozplynuly. Odvrátil hlavu od zrcadla. 

    Podepírán jednou berlí vykonal potřebu. Když se natahoval po té druhé, hůl se mu smekla po dlažbě, ztratil rovnováhu a už nedokázal zabránit pádu naznak na zem. Bolest se rozplynula v zoufalém boji lapání po vyraženém dechu. Když konečně popadl dech, chvíli nebyl schopný se hnout a sténajíc ležel s rozpřaženýma rukama na podlaze. Chlad sálající z dlaždic tlumil bolest rozlézající se mu po zádech. 

    Musíš, musíš se zvednout! Lupin tě tady nesmí takhle najít!  Spadlou berli opřel o umyvadlo, přišoupl se k vaně a přidržujíc se jí začal se pomalu škrábat na nohy. Uběhla celá věčnost, než se mu povedlo dosednout na hranu vany. 

    Nevzdával to a zarputile bojoval se svou bezmocností. Konečně dosedl do křesla u knihovny a namáhavě sípal. Tvrdě si uvědomoval, že nastoupilo rané stádium jeho nemoci. Zvýšenou svalovou slabost pociťoval už v celých dolních končetinách, nejenom v chodidlech. 

    Roztáhl prsty na obou rukou a zkoumavě si je prohlížel. Kůže měla přirozenou barvu, žádná známka zčernání. Několikrát zacvičil prsty. Polila ho úleva, Voldemortova magie ještě neprostoupila do jeho rukou. Zatím. Zavřel oči a přemýšlel nad tím, kolik času mu ještě zbývá. Poprvé za celou dobu si začal připouštět svoji situaci. Nevyhnutelné, které dřív nebo později přijde. 

    Musel si nejspíš zdřímnout. Když ho ze snění vytrhlo známé prásknutí před domem, obklopovala ho všudypřítomná tma. 

    "Držíš černou hodinku, Severusi?" zasmál se příchozí. Pohybem ruky rozsvítil svíce a pak odložil na stůl velkou krabici. "Tak jak jsi strávil den?" zajímal se Remus, zatímco si svlékal hábit.

    "Můžeš hádat. Dopoledne jsem vyplel celou zahradu, pak jsem si šel zaběhat do lesa a před chvílí jsem ti dovařil večeři." 

    Remus ignoroval jeho jízlivý tón. "No to je ale smůla, já jsem ti zrovna dnes přinesl z Bradavic tvé oblíbené jídlo," mrkl na něj provokativně. Natáhl k němu ruku, aby mu pomohl na nohy. Snape ji záměrně přehlédl a podepíraje se o berle se přišoural ke stolu a dosedl na židli.

    Remus otevřel krabici, vyndal z ní štos papírů a položil je na stůl. "Tady jsem ti přinesl nějakou zábavu. Je to obvyklá ředitelská administrativa, rozvrhy výuky pro jednotlivé koleje, personální návrhy do učitelského sboru. Mohl by ses na to zítra podívat, prosím?"

    Snape přejel pohledem po hromádce papírů. "Mám ředitelovat za tebe?" 

    "Myslel jsem, že kdybys mi s tím pomohl, ušetřil bych čas a mohl bych přijít z práce dřív. Ale jestli se ti do toho nechce..."

    "Neřekl jsem, že se mi do toho nechce," utrhl se na něj Snape. "Jen si nejsem jistý, jestli jsem oprávněn v takových důležitých věcech rozhodovat za tebe. Ty bys třeba některé věci chtěl udělat jinak než já."

    "Máš moji plnou důvěru, Severusi, a já naprosto věřím tvému úsudku."

    "To bys mi ještě donedávna neřekl," odpověděl Snape kousavě.

    "Ale řekl. Jen jsi mi k tomu nikdy nedal příležitost." 

    Snape zmlkl, nějak mu došel sarkasmus. Remus vyndal z krabice pečlivě zabalené jídlo. "A tady jsem ti přinesl něco z bradavické kuchyně. Jestli máš takový hlad jako já, tak bychom se do toho měli co nejdřív pustit." 

    Před Snapem přistál talíř s cornwallskými masovými taštičkami. Tmavé oči se mu rozšířily překvapením a v ústech se mu okamžitě začaly sbíhat sliny už jenom při pohledu na dozlatova upečené masové koláčky. Nebylo potřeba ho do nich pobízet.

    "Riskuješ, když si každý den nosíš z Bradavic domů hromady jídla," vyčetl mu Snape s obavou. 

    Remus zavrtěl hlavou. "Skřítkové mi nechávají v kuchyni balíček. Vysvětlil jsem jim, že jako vlkodlak toho hodně sním," zasmál se s plnými ústy. "Mimochodem... nenápadně jsem se zmínil před Minervou, že se musím každý večer vracet domů, protože chovám kozy a slepice a musím se o ně starat. Vypadá to, že mi na to skočila," rozesmál se.

    Snape se chtě nechtě musel usmát. "Důvtip ti očividně nechybí." Nerad si připouštěl, že se v Remusově přítomnosti cítí příjemně. Vlastně ještě nikdy se s nikým - s výjimkou Lily - necítil tak dobře. Radši soustředil pozornost k listinám na stole, aby nad tím nemusel přemýšlet. 

    "Zvládl bys to do konce týdne? Příští týden už děti nastupují do školy," otázal se Remus opatrně.

    Snape se začetl a pak se jeho obočí zvlnilo do udivené křivky. "Vskutku zajímavý výběr kandidátů na místa bradavických učitelů."

    "Nemám moc na výběr." Remus si zhluboka povzdechl. "Přál bych si, abys to byl ty, kdo zasedne do čela profesorského sboru." 

    "Tohle přání se ti bohužel už nesplní," namítl Snape a prudce přibouchl desky s lejstry.

    Remus se postavil a pomalu přistoupil k jeho židli. Chytil Severuse jemně za bradu a zvedl ji nahoru. Sklonil se a políbil jeho stažené rty. Povolily a pootevřely se v pozvání. Hluboce se zadíval do jeho černých očí. "Moc jsem se na tebe těšil, Severusi," zašeptal. 

    Od Snapea by tahle slova nemohl nikdy slyšet, ale Remus to od něj ani neočekával. Zabořil prsty do dlouhých havraních pramenů, přitáhl si blíž jeho bledou tvář a žhavě se přitiskl na povolná ústa.

***

    "Proč ještě nespíš, Severusi, vzbudil jsem tě?" zeptal se Remus s provinilým výrazem ve tváři. Snažil se vylézt co nejtišeji z postele, ale zjevně se mu to nepovedlo. Sotva se pohnul, Snape otevřel oči. 

    "Ne, nespal jsem," zamumlal Snape a skutečně to neznělo ospale. V šeru probouzejícího se dne mlčky pozoroval Remuse, jak se spěšně obléká. 

    "Dnes musím vyrazit do Bradavic trochu dřív. Začíná školní rok, čeká mě spousta povinností a taky si musím připravit nějakou uvítací řeč. Jsem trochu nervózní, vůbec netuším, co mám říkat," usmál se Remus rozpačitě. 

    Snape se posadil na posteli a začal si pomalu rozepínat kabátek od pyžama, aby se převlékl. "Nepotřebuješ si nic připravovat. Vždycky jsi to se studenty uměl." 

    "Zato tys dělal vše pro to, aby se tě studenti báli," zasmál se Remus pobaveně. "Ukaž, pomůžu ti," nabídl se, když si všiml, jak Snape trochu zápasí s knoflíky u pyžama. Pomohl mu rozepnout a svléknout kabátek a neodolal a dlaněmi něžně přejel po nahé kůži jeho kostnatých ramen. 

    "Škoda, že dnes tak pospíchám," zavrčel nelibě. "Ale večer tě nebudu šetřit," zazubil se výhružně a přinesl mu ze skříně čistou košili. "Teď už musím jít. Uvidíme se večer." Naposled se usmál na přítele, ve spěchu vyběhl před dům a přemístil se do Bradavic.

    Snape zůstal obklopen tísnivou samotou. Odrazila se v jeho tváři a ani se nesnažil ji skrývat, nebylo před kým. Nasoukal se do košile a začal si zapínat knoflíčky. Dělalo mu to trochu problémy, jako by ztrácel cit v prstech. 

    Přesedl si do křesla na kolečkách, které mu sehnal Remus v nějakém mudlovském obchodě, a přepravil se do kuchyně. Křeslo bylo mnohem rychlejší a pohodlnější jako berle. Připravil si studenou snídani, uvařil si čaj a nesl si to ke stolu. 

    Hrnek mu najednou z ničeho nic vypadl z ruky. Horký čaj mu vyšplíchl na nohy a šálek se roztříštil po podlaze na tisíc kousků. Snape strnule hleděl na tu spoušť. Kůže na holých kolenou zčervenala od vařícího čaje, ale žádnou bolest necítil. Voldemortova černá magie se už nadobro zmocnila jeho dolních končetin.

    Pomalu zvedl k obličeji roztřesené ruce. Dlaně měl jemné, bez jakýchkoliv náznaků změn. Vydechl úlevou. Pak je otočil. Na konečcích prstů se přirozená tělová barva ztrácela pod černajícími nehty. Netušil, proč se otrava projevila nejdřív na nehtech, ale vybavil si, že na nohou to začalo navlas stejně. 

    Zavřel oči. Snažil se co nejpřesněji si vzpomenout, jak dlouho trval proces od prvních příznaků až do chvíle, kdy přestal mít cit v nohou. Měsíc. Takže mu zbývá posledních pár týdnů, než mu ruce definitivně vypoví službu.  

    Zapomněl na snídani a vrhl se s vozíkem k velkému pracovnímu stolu v koutě kuchyně, kde si zřídil provizorní laboratoř. Vše, co ke své práci potřeboval, mu Remus přinesl z jeho mnohem lépe vybavené laboratoře v Bradavicích, stačilo mu jenom říct číslo regálu, police, řadu a pořadové místo konkrétní ingredience. Vše měl uložené v hlavě.

    Přitáhl si k sobě velkou skleněnou nádobu, ve které bylo uvězněno několik housenek a kukel v různém stádiu zakuklení. Chvíli je za sklem zkoumavě pozoroval, pak otevřel víko, strčil dovnitř ruku a vytáhl první odpudivý vzorek.

    "Tak pojď, malá, a ukaž mi, jak se ti daří vzdorovat přeměně."

***

    Když se Remus večer vrátil, Snape se mu přiznal, co se stalo. Remus si starostlivě prohlédl jeho ruce a pak se na něj usmál. "To bude dobré," řekl povzbudivě, ale jeho úsměv byl poprvé v životě neupřimný. Navečeřeli se, tentokrát přinesl bohaté jídlo ze slavnostního zahájení nového školního roku a během večeře Severuse seznamoval s tím, jak probíhal celý ceremoniál.

    "Možná bych věděl," nadhodil Remus, když spolu pozdě večer seděli v křeslech a popíjeli skotskou, "jak by ses mohl nepozorovaně dostat do své laboratoře a pokračovat tam ve svém výzkumu."

    Snapeovo obočí udiveně vyskočilo do čela a málem se rozesmál. "To myslíš vážně?"  

    "Vlastně jsem na to nepřišel já, jenom jsem se inspiroval," pokrčil Remus rameny a vysvětlil mu svůj plán. "Objevil jsem v komnatě nejvyšší potřeby ztracenou rozplývavou skříň, kterou se tenkrát Smrtijedi dostali do Bradavic. Napadlo mě, že bych ji odtamtud přenesl do tvých komnat ve sklepení. Její dvojče od Borgina a Burkese bych přemístil sem. A ty bys pak mohl mezi nimi neomezeně přecházet do své laboratoře v Bradavicích a pracovat tam," dokončil se širokým úsměvem.

    "Ty ses dočista zbláznil, Lupine! Víš, jaké je to riziko?" ohradil se rázně Snape. 

    "Proč? Nikdo kromě mne se do tvé laboratoře zvenku nedostane. Máš tam tisíckrát lepší možnosti ke své práci než tady. Nikdo nebude ani tušit, že nejhledanější zločinec Severus Snape přebývá ve svých komnatách v Bradavicích, všem přímo pod nosem. Není to vzrušující?" uchechtl se Remus pobaveně, čímž tak trochu narušil zažitý obraz čestného a spravedlivého muže. "A jediné riziko, které by z toho plynulo, je," sklopil zrak na své ruce, "že by ses už nechtěl vrátit do našeho domu."

    Snape mu upřeně pohlédl do tváře. "Můj domov je tady," uklidnil ho a koutek úst se mu nepatrně nadzvedl. "Mne se jen tak nezbavíš, Lupine." 

    Remus se nevěřícně uculil. "Ty vážně dáš přednost naší úzké, společné posteli před pohodlím té tvé v Bradavicích?" 

    "Možná právě proto, že je společná. Kromě toho," Snapeovo obočí se nepatrně zavlnilo, "podruhé jsem se v ní narodil a... taky jsem v ní zažil pár příjemných chvil." 

    Remus se potěšeně pousmál. "Takže souhlasíš s mým návrhem?"

    Snape si dal načas s odpovědí. "Mám ale podmínku. Chtěl bych, aby ses taky zapojil. Netuším, jak dlouho ještě budu schopen používat své ruce. A je nesmírně důležité, abys pak pokračoval v mé práci." 

    Remus ho pevně objal. "Děkuji, Severusi, za to, co pro mne děláš."

    "Zdaleka ne tolik, co jsi udělal ty pro mne," oponoval Snape, ale po chvilkovém rozpačitém zaváhání taky sevřel Remuse v objetí. Je to sotva pár měsíců, co si takovouhle situaci neuměl představit ani v tom nejhorším snu.

***
    
    Remus měl pravdu. Vzrušovala ho představa toho, že jenom o pár pater nad jeho laboratoří se pohybovaly davy lidí, kteří neměli ani tušení o tom, jak neuvěřitelně blízko mají nejhledanější osobu v celém kouzelnickém světě. 

    Tvrdě pracoval na tom, jak zabránit přeměnám a vyléčit lykantropii. Remus za ním po večerech pravidelně docházel a on od něj důsledně vyžadoval, aby se zapojoval do všech experimentů. Jako by nějak tušil, že sám už je nejspíš nestihne dokončit.  

    "Sakra!" zaklel Snape. V okuláru mikroskopu bezmocně pozoroval, jak se vzorky testovaných buněk seskupují do dalšího stádia přeměny a navyšují tím počet předchozích neúspěšných pokusů. 

    Najednou se uprostřed laboratoře zhmotnila stříbrná mlhovina. Snape sebou úlekem trhl a loktem shodil ze stolu sklenici s pokusnými vzorky. Několik larev, které ještě nestačily přejít do další fáze, okamžitě využilo nabyté svobody a rozlezlo se po podlaze najít bezpečí.

    "Severusi! Objevil jsem fantastickou věc!" Stříbřitá mlha nabyla tvar Patrona, promlouvajícího rozrušeným Remusovým hlasem. "Ještě to musím všechno důkladně prozkoumat, ale už teď vím, že je to naprostá senzace! Večer ti všechno vysvětlím. Tomu fakt neuvěříš!"

    Patron se rozechvěl, ztratil svůj tvar a během okamžiku se rozplynul jako pára nad hrncem. Snape ještě chvíli vyjeveně zíral do míst, kde se ještě před chvilkou třepetal Remusův posel. Víc než záhadný vzkaz ho ale šokovalo něco zcela jiného. Celý život si byl jistý, že Remusův Patron má tvar obrovského vlka. Ten, kterého na vlastní oči jen před pár vteřinami viděl, byla laň.

příště uzavření celého příběhu



Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za komentář.