pátek 16. října 2020

Světlo v temnotách - Vendeta 5

5. část
Duel

Čas se nemilosrdně krátí. Pouhých deset dní svobody a volnosti mi zbývá, než se za mnou zavřou brány bradavického vězení a přitom mě čeká tolik věcí, které musím ještě zařídit. 

Zatím se mi nepodařilo zjistit, kde se nachází James Potter. Chystám se mu splatit i s úroky svůj dluh za léta ponižování a šikany. Na mém seznamu nepřátel je na čestném prvním místě. Až s ním budu hotov, vyzvu k bojovému tanci toho jeho kamarádíčka Blacka. Zbylí dva z té jejich neslavné party, vlkodlak a ta malá krysa, mi nestojí za námahu.

Neustále hledám možnost, jak se sejít s Regulusovým skřítkem, aby mi mohl předat vzkaz od svého pána. Do Blackova domu už nemám přístup a Krátura nikdy neopustí dům, dokud mu to jeho pán nepřikáže. Napadla mě možnost, že pomocí mnoholičného lektvaru vezmu na sebe podobu Luciuse a dostanu se dovnitř, jenomže Luciusovi by Krátura stejně nic neprozradil. Musím přijít na jiný způsob, jak se k němu dostat. Začínám se ale vážně obávat, že už nestihnu zjistit, co se stalo s Regulusem. Možná že je to i jeden z důvodů mého vyhnanství do Bradavic.

Pán zla mě systematicky připravuje na přežití mezi vlky z Fénixova Řádu. Každý večer absolvuji u něj soukromé hodiny, kde mě učí novým kletbám a zaklínadlům, o kterých jsem nikdy neslyšel a pak si je do totálního vyčerpání trénuji v osobních soubojích se samotným Mistrem. Moje nová hůlka z ebenového dřeva s jádrem ze žíně testrála*, pořízená u Gregoroviče, mě poslouchá na slovo. Z těchto lekcí pravidelně odcházím jako zbitý pes, Pán zla nepovolí ani o píď, vynahrazuje mi to ale velkolepý pocit moci, že jako jediný člověk na celém širém světě mu v rámci tréninku můžu beztrestně dát pořádnou nakládačku, aniž by na mně za to vyslal smrtící kletbu. 

Pečlivě se snažím dodržovat první fázi přeměny ve zvěromága. Pán zla to zatím naštěstí neprokoukl, i když jsem jednou s chuchvalcem krvavých slin už málem vyplivl i list mandragory, skrytý pod jazykem. Tentokrát nesmím tento složitý proces za žádných okolností přerušit. Závisí na tom, jestli se budeme moct s Luciusem tajně vídat, až budu zavřený v Bradavicích. To jediné mě tam bude držet při životě.

Lucius se začal věnovat svému novému úkolu, kterým ho Pán zla zmocnil a verbuje do jeho řad nové a nové následovníky. Každou volnou chvilku však tráví v mé společnosti, aby maximálně využil čas, který nám ještě zbývá. Zanedbává Narcisu, zanedbává veškeré své aktivity kromě těch, kterými ho pověřil Pán zla. Snaží se to nedávat najevo, ale já vím, že se hodně trápí našim blížícím se odloučením. Bojím se, aby neudělal nějakou hloupost a opět neupadl v nemilost Pána zla. 

Poslední dobou se mé myšlenky často vracejí do dob, kdy jsme s Luciusem nebyli spolu. Dodnes si zatraceně živě pamatuji, co jsem tenkrát prožíval. S klidným svědomím můžu říct, že to bylo nejhorší období mého života, přestože mi Regulus do něj vnesl světlo a naději. Nechci to už nikdy zažít. Lucius je nejdůležitější člověk v mém životě. Nedokážu být bez něj a on nedokáže být beze mne.

Kéž bychom si nikdy nenechali vypálit na předloktí Znamení zla...


*****

Moje bezbřehá trpělivost byla odměněna. Několik dní jsem hlídkoval u domu Pottera seniora a dnes jsem měl štěstí. Zahlédl jsem, jak můj největší nepřítel - James "Parchant" Potter - právě vycházel z domu svých rodičů. Tajně jsem ho sledoval a v odlehlejší uličce jsem mu zastoupil cestu. Pohlédl na mne přes skla velkých kulatých brýlí a v jeho obličeji se zračilo nepříjemné překvapení. 

"Srabusi...? Co tady děláš?" 

S uspokojením jsem postřehl, jak se mu v očích mihl strach. "Přišel jsem si pro tebe, Pottere," hleděl jsem znechuceně do té nenáviděné tváře. "Jestli si vzpomínáš, když jsme se spolu loučili na konci studia, slíbil jsem ti, že se ještě uvidíme. Nastal čas." 

"Co ode mne chceš?" zeptal se s hranou arogancí a ruka mu nenápadně klouzala k zadní kapse kalhot.

"Na to ani nemysli," varoval jsem ho tiše a na okamžik jsem významně sklopil oči ke své pravé ruce, schované v kapse, ve které jsem svíral svoji hůlku. 

Všiml si toho a jeho ruka poslušně spočinula podél jeho těla. "Přišel jsi mě zabít?" vystrčil povýšeně bradu, jak se mu vrátila kuráž.

"Ani nevíš, jak bych rád," zašeptal jsem toužebně. "Nebudeš to mít ale tak jednoduché. Chci tě vyzvat na férový souboj. Jenom my dva. Uvidíme, jaký jsi hrdina bez těch tvých kamarádů, před kterými ses vždy tak teatrálně předváděl, když jsi mě šikanoval."

"Necítím už k tobě nenávist, Snape," poznamenal místo odpovědi.

"Jenže já k tobě ano," procedil jsem mezi zuby a pak jsem se provokativně ušklíbl. "Snad se nebojíš, Pottere?"  

V očích se mu zablýskalo a chvíli mlčky zvažoval moji nabídku. Pak odhodlaně pronesl. "Fajn. Kdy a kde?" 

Nechal se vyprovokovat. Musím uznat, že odvaha mu nechybí. Tím líp. "Tady a teď."

Překvapilo ho to, ale už necouvl. "Tady ne. Vyberu odlehlejší místo." Podal mi ruku, abychom se mohli spolu asistovaně přemístit.

Pohlédl jsem s odporem na jeho ruku, která mi tolik let ubližovala. Nedokázal jsem překonat averzi, abych se jí dotkl. "Očekávám tě na místě, kam jste mě před třemi roky vlákali do pasti," sdělil jsem mu a přemístil jsem se.

Ocitl jsem se uprostřed zaprášené potemnělé místnosti v Chroptící chýši. V úzkých paprscích slunce, prosvítajících škvírami mezi ztlučenými prkny v oknech, se třepetaly drobné částečky prachu, který zvířila moje přítomnost. Hluboko pod kopcem dřímaly ospalé Prasinky. 

Pár vteřin nato se ozvalo prásknutí a v místnosti se objevil Potter. Pohlédl jsem na něj s triumfálním potěšením, sundal jsem si hábit a on mě v tom váhavě následoval. Zaujali jsme proti sobě bojový postoj s napřaženými hůlkami, navzájem se pozorovali a propalovali se pohledy. Cítil jsem obrovské zadostiučinění, když jsem konečně stál tváří v tvář člověku, na kterého jsem poslední dva roky intenzivně myslel s touhou po pomstě a kterému trpce vděčím za to, že jsem vstoupil do služeb Pána zla.   

"Severusi... zapomeňme na naše staré sváry a rozbroje," pokusil se ještě o smír.

"Najednou jsem Severus? Už nejsem Srabus?" ohrnul jsem pohrdavě rty. "Dostal jsi ze mne strach, Pottere, když ti teď nechrání zadek tví věrní kamarádíčci? Nikdy ses neodvážil mě napadnout, když jsi byl sám, ale v přesile čtyř proti jednomu jsi byl vždycky za velkého hrdinu. Jsi obyčejný zbabělec, Jamesi Pottere," vyslovil jsem jeho jméno s naprostým despektem, opovržení po mně stékalo jako déšť za prudké bouřky.

Moje provokace se neminula účinkem. Vztekle švihl rukou a vyslal ke mně první kletbu. "Everte Statim!" Nestačila doletět ani do poloviny své cesty, když jsem ji líně odrazil. Narazila do prken v okně a rozštípala je na třísky na zátop. Do místnosti proniklo prudké sluneční světlo. 

Propaloval jsem ho očima a vyzývavě čekal na jeho další tah. Znervózněl a zasypal mě půltuctem dalších kleteb, které kdysi proti mně používal ve škole. "Mdloby na tebe! Petrificus Totalus! Reducto! Pouta na tebe! Levicorpus!

Všechny jsem s lehkostí zlikvidoval, ani jedna z nich mě neohrozila. Od školních let jsem svoje kouzelnické dovednosti výrazně zdokonalil při tvrdém výcviku Smrtijedů, čehož si teď očividně všiml i on. Hrál jsem si s ním a bavil jsem se jeho nervozitou, kterou jsem ještě přikrmoval jízlivým úsměvem na rtech. 

Přitvrdil a poslal proti mně sérii silnějších kouzel, které poprvé stály za mé povšimnutí. V rychlém sledu jsem je zneškodnil, než napáchala větší škody. Konečně ale získal mou pozornost. Ladnou otočkou jsem přešel do protiútoku a vyslal jsem proti němu pro začátek několik soubojových kouzel. Část z nich se srazila uprostřed místnosti s těmi jeho v ohlušujícím výbuchu zvuku a jisker, některým se ale nestačil vyhnout a zasáhly ho jako jedovaté šípy. Jeho tělo sebou několikrát škublo. 

"Revertis Fortis!" vykřikl jsem dřív, než stačil zformulovat další kletbu, dal jsem do kouzla co největší razantnost a pak jsem s uspokojením sledoval, jak se jeho tělo vymrštilo nahoru jako by šlápl na minu, udělalo ve vzduchu trojitou vývrtku a pak tvrdě narazilo zády na protější zeď, až málem propadlo do vedlejší místnosti.

"Jen si to zkus, Pottere, jaké to je být mnou," ušklíbl jsem se zlomyslně.

Chvíli lapal po dechu, pak se s hekáním posbíral ze země, rozzuřeně se vrhl dopředu a metal před sebou jednu kletbu za druhou. Aniž bychom se domluvili, oba jsme přešli na neverbální a nebezpečnější kletby. Zasypal jsem ho deštěm zraňujících zaklínadel a když se jeho obličej zkroutil v bolesti a objevila se jeho první krev, ucítil jsem, jak se mým tělem rozlévá nepopsatelné opojné vzrušení z odvety.

Hůlky nám v rukou kmitaly tak rychle, že vypadaly jako rozmazané šmouhy. Místnost křižovaly stovky různobarevných paprsků, šlehajících ze špiček našich hůlek, kletby, co minuly cíl, narážely do zdi a demolovaly vše, co jim přišlo do cesty. Strašidelné ticho tohoto místa narušovalo nepřetržité dunění a svištění zaklínadel, tříštění rozbíjených věcí a bolestné zasténání či výkřik.  

Už to přestala být hra, byl to souboj na život a na smrt. Potter byl překvapivě docela obratný duelant, což mě potěšilo, protože jsem si ten boj s ním chtěl ještě chvíli užít a dát mu na vlastní kůži co nejdéle pocítit všechnu tu bolest a příkoří, která mi kdysi způsoboval. Věděl jsem, že až přejdu na kletby, které mě naučil Pán zla, náš souboj skončí jeho drtivou porážkou. 

Jeho výpady byly postupně čím dál slabší a méně účinné a nakonec se zaměřil už jenom na obranu. Nedalo mi vůbec žádnou práci odzbrojit ho. 

"Severusi, dost! Přestaň... prosím!" škemral. Pochopil, že prohrál.

Neměl jsem s ním slitování, on se mnou tenkrát taky ne. Opět jsem viděl živě to, jak mě týral a trápil a ponižoval, připravil mě o přátelství s Lily, způsobil mi nezhojitelné jizvy na duši. Před očima se mi zatmělo. Švihl jsem prudce hůlkou a paprsek purpurového světla ho sekl jako čepel nabroušeného meče přes pravou část obličeje až k levé polovině hrudníku. Vykřikl bolestí, padl na kolena a přitiskl si ruce na tvář, mezi prsty se mu řinula krev. 

Pomsta je sladká. Stál jsem nad ním a prožíval jsem zvrácené potěšení, když mi klečel u nohou, bezbranný, podrobený, odkázaný jenom na mou vůli. Po téhle scéně jsem neskonale toužil od školních let. Namířil jsem hůlku na jeho srdce, abych to definitivně ukončil. 

Zvedl ke mně oči. "Nedělej to... prosím..." řekl tiše, ale pevně, bez stínu strachu v hlase. Prsty špinavými od krve se dotkl knoflíku na svém hábitu a stiskl jej. Teprve teď jsem si všiml, že je na něm vyobrazený pták Fénix. "Odpusť mi, Severusi," zašeptal. 

Zůstal jsem zaraženě stát. On se mi omlouvá! Shlížel jsem na něj dolů, jeho oči za rozbitými skly brýlí mě upřímně prosily o odpuštění. Tohle bych od nafoukaného a arogantního Jamese Pottera nikdy nečekal. Ruka s hůlkou mi pomalu klesla podél těla. 

Najednou se v rohu ozvalo prásknutí a v místnosti se zhmotnil Remus Lupin. Bleskovým pohledem zhodnotil situaci - zakrvácený Potter, klečící přede mnou na kolenou, nad ním já stojící s hůlkou v ruce - a okamžitě na mne namířil svoji hůlku. To už jsem na něj mířil tou svojí. Než stačil jeden z nás vyslat první kouzlo, ozvala se další dvě prásknutí po sobě a vedle vlkodlaka najednou stáli i zbylí dva Pobertové, Sirius Black a Pettigrew. 

Byl jsem natolik překvapený, kde se tady najednou všichni vzali, že jsem přišel o rozhodující vteřinu pozornosti. Sesypal se na mne déšť kleteb z jejich hůlek, které mě na okamžik ochromily. Silou vůle jsem se vzepřel prudké bolesti a začal jsem do svých nepřátel zuřivě metat mocná kouzla. V bojové vřavě, burácení kleteb a výkřicích bolesti úplně zanikl Potterův zoufalý hlas. "Ne! Přestaňte! Dost!" Nikdo ho ale neslyšel. Po čtyřech se namáhavě odplazil z dosahu boje a zůstal bezvládně ležet na zemi.  

Pobertové mě obklíčili ze všech stran, aby mi ztížili možnost bránit se. Byl jsem přinucen rychle se otáčet jako v nějakém zvráceném smrtícím tanci, blokovat kouzla, letící na mne ze tří světových stran a rozsévat kolem sebe ty své. Black i ten vlkodlak byli, uznávám, docela zruční kouzelníci, ale proti mým kouzlům, mnohem zlověstnějším než používají členové Řádu, se ubránit nedokázali.  

Nechtěl jsem je zabít, alespoň zatím ne, ale taky jsem je ani nešetřil. Prudce jsem se otočil na podpatku o 360 stupňů a během otočky jsem paprskem šlehajícím z mé hůlky sekl přes těla všech tří protivníků. Zařvali bolestí, Pettigrew se skácel na zem, Black s Lupinem se drželi za poraněná břicha a v předklonu hlasitě sténali bolestí. Tentokrát jsem boj proti jejich přesile ustál se ctí.

"Tohle nebyl váš boj. To bylo jenom mezi mnou a Potterem," pronesl jsem k poraženým opovrženě a považoval jsem náš nerovný boj za ukončený. Otočil jsem se k Potterovi, abych zjistil, jak je na tom. Nakonec to byla ta zákeřná krysa Pettigrew, kdo mě zbabělou kletbou do zad odzbrojil. Hůlka mi vyletěla z ruky a širokým obloukem zmizela někde v koutě. 

Prudce jsem se otočil. Všichni tři, přestože zraněni a poraženi, na mne mířili hůlkami, ani jeden však už nevyslal kletbu. Stál jsem uprostřed jejich kruhu, nechráněný a neozbrojený. Zaujal jsem obranný postoj, jako bych čekal od nich fyzický útok, a pomalu jsem se otáčel kolem své osy. Pohlédl jsem každému do tváře a čekal jsem, kdo z nich první ztratí nervy. Ticho se dalo krájet. Mimoděk jsem postřehl, že každý z nich měl stejný knoflík s Fénixem jako Potter. Takže takhle se mezi sebou svolávali... plackou členství v Řádu. 

Pettigrewova ruka se roztřásla a z jeho hůlky vyšlehl ke mně bílý paprsek. Pomocí mentálního kouzla jsem ho mávnutím holou rukou odrazil zpátky k němu. Pettigrew zaječel jako malá holka, když ho zranilo jeho vlastní kouzlo. Zbylí dva Pobertové byli na vteřinu nebo dvě vyvedeni z míry mou bezhůlkovou magií, ale rychle se vzpamatovali. 

Z Blackovy hůlky vystřelil velký ohnivý Smrtonoš a řítil se na mne, dřevěná podlaha přede mnou vzplála plamenem a uvěznila mě za ohnivou hradbou. Bleskově jsem v dlaních vyčaroval vodní kouli a mrštil jsem ji proti němu v okamžiku, kdy se mě chystalo pohltit jeho ohnivé objetí. Vodní koule vybuchla jako gejzír, v mohutném příboji se převalila přes plamenného psa a spolykala jej do sebe, a už značně zesláblá se roztříštila o Blackovu postavu a zmáčela ho od hlavy až k patě. Black běsnil jako vzteklý pes. Vychrlil proti mně v rychlém sledu několik poutacích kouzel.  

Prudce jsem rozevřel paže do stran, jako kdybych je chtěl všechny tři najednou obejmout, a vykouzlil jsem kolem sebe silné štítové kouzlo. Všechny Blackovy kletby se roztříštily o jeho pevné hradby.

Všichni zírali, jako by nevěřili vlastním očím, tahle pokročilá magie bez pomoci hůlky byla nad jejich chápání. "Takhle ho nikdy neporazíme!" zuřil Black. "Musíme to udělat společně. Použijeme proti němu jeho vlastní černou magii." Black s Pettigrewem přiložili konce svých hůlek k sobě, jako by si je navzájem nabíjeli. Postřehl jsem, jak Lupin na chvíli zaváhal, nakonec ale taky přiložil svoji hůlku ke zbylým dvěma. Jejich špičky se rozžhavily jasně žlutým světlem a jiskřily jako prskavky. Pak všichni jednotně zamířili své hůlky na mne a trojhlasně zaburáceli: "Sectumsempra!"  

Do štítu přede mnou narazila mohutná síla trojmocné kletby. Ochranný štít se rozechvěl, zlomek vteřiny odolával, pak se jeho kouzlo pod tíhou trojnásobné energie zlomilo a kletba jím prolítla ke mně. Nestačil jsem se připravit na její náraz. Před očima se mi mihl stín postavy a pak mě mocná síla zaklínadla katapultovala dozadu přes celou místnost. Dopadl jsem tvrdě po zádech na podlahu a vyrazil jsem si dech. Zalehlo mě něčí tělo, ale žádnou bolest, která po takové mocné kletbě nutně měla přijít, jsem necítil. 

"Jamesi! Och, bože, Jamesi!" křičely nějaké hlasy a pak nastal naprostý chaos a zmatek a křik. Popadl jsem dech, když ze mne někdo sundal to těžké tělo. "Je mrtvý? Merline, co jsme to udělali!" doléhaly ke mně hlasy plné zděšení a zoufalství.

Namáhavě jsem se posadil a pak jsem to uviděl. Na zemi ležel v bezvědomí James Potter, trup měl celý rozdrásaný jako po útoku mačetou, hábit rychle prosakoval jeho krví, pod jeho tělem se zvětšovala hustá krvavá louže. 

Okamžitě mi došly souvislosti. Schytal plný zásah kletby místo mně. Vyskočil jsem na nohy, pomocí myšlenkové magie jsem si bleskově přivolal do ruky svoji hůlku a vrhl jsem se k ležícímu tělu. "Pusťte mě k němu!" zařval jsem na ně. Nedůvěřivě na mne pohlédli, pak mi ale neochotně udělali místo. Klekl jsem si k Potterovi, přejížděl jsem hůlkou přes jeho pořezanou hruď a tichým naléhavým hlasem jsem drmolil protikletbu. "Vulnera Sanentur... Vulnera Sanentur..."  

Do napjatého ticha, přerušovaného jenom mým mumláním, se ozvalo hlasité prásknutí a ve zdemolované místnosti se najednou objevila Lily. "Omlouvám se, ale nemohla jsem dřív-" Její slova ukončil pronikavý výkřik, když si všimla Jamese ležícího ve vlastní krvi a mne, sklánějícího se nad ním. "Jamesi!" Vrhla se k němu na kolena se zděšeným výrazem v obličeji. "Co jsi mu to provedl?" rozkřičela se na mne hystericky, v očích měla slzy a nenávist.

Nevšímal jsem si ji, nebyl čas se ničím zdržovat. Jestli si nepospíším, Potter mi tady pod rukama za chvíli vykrvácí. Věděl jsem to, tu kletbu jsem sám vymyslel a zdokonalil, aby měla na mé nepřátelé fatální účinky. Protikouzlo jsem musel opakovat několikrát za sebou, protože trojnásobně silná kletba měla zničující dopad. Při sedmém zaklínadle se hluboké řezné rány na Potterově hrudi konečně začaly stahovat a při desátém už se zcela zacelily, zbyly po nich jenom čerstvé zarudlé jizvy. Očistil jsem kouzlem Potterovo tělo od krve a postavil jsem se. 

"Bude v pořádku. Vezměte ho ale rychle k Mungovi, ztratil hodně krve," pronesl jsem nevýrazným hlasem ke trojici vyděšených kouzelníků. Ozvalo se několik úlevných výdechů. Odstoupil jsem od těla. Potter byl pořád v bezvědomí, Lily se nad ním skláněla, držela ho za ruku a tiše plakala. Všiml jsem si, že má na levé ruce snubní prsten. Stejný, jaký měl na levém prsteníčku i Potter. Píchlo mě u srdce z nostalgie. Kdysi jsem Lily miloval, ještě v dobách, než jsem poznal Luciuse. A teď je ženou mého úhlavního nepřítele. 

Skutečně je to úhlavní nepřítel? Dnes mi už podruhé zachránil život. Paradoxně opět na stejném místě jako před léty. Vlastním tělem mě ochránil před nebezpečným zaklínadlem, které vyslali jeho přátelé a které bych nepřežil. Během pár minut bych tady vykrvácel jako podsvinče, protože ani jeden z nich nezná složité protikouzlo. Obětoval se pro mne, čímž mi můj dluh vůči němu vůbec neusnadnil.

A ještě něco podstatného neuniklo mé pozornosti. Odznak s Fénixem na Lilyině hábitu. Moje malá Lily je členkou Fénixova Řádu! Je to pro mne naprosto šokující zjištění. Byla se mnou, když jsem nikoho jiného neměl, vždycky stála na mé straně, po mém boku. Teď stojí na opačné straně mé barikády, je mým nepřítelem v boji na život a na smrt, nepřítelem v boji dobra proti zlu, i když to, díky Merline, vůbec netuší. Tato děsivá skutečnost se nikdy nesmí dostat k Pánovi zla a jeho vlkům Smrtijedům.

Oblékl jsem si hábit, schoval jsem do něj hůlku a nepřátelským pohledem jsem si přeměřil pobledlé tváře těch tří ubožáků. "Nehrajte si se zápalkami, když pak neumíte uhasit požár," procedil jsem skrz opovrženě ohrnuté rty varování před zahráváním si s černou magií a pak jsem se v oblaku černého kouře přemístil pryč.

Pokračování příště


* Pozn. autora: Nikde jsem nenašla žádné zaručené informace o Severusově hůlce, tak jsem si je musela vymyslet. :) Pokud by někdo našel tyto údaje přímo od J.K.R., pište prosím do komentářů, mne samotnou to hodně zajímá. 



Obrázek by Opal.Chalice

1 komentář:

  1. James prekvapil:D Dostali čo si zaslúžili. Myslím, ale, že sa nepoučili skôr naopak, to, že prehrali ich ešte viac naštvalo. Ten boj bol super napínavý. skoro som nedýchala.Ďakujem za kapitolu:)

    OdpovědětSmazat