Hříchy minulosti - 4. kapitola

    V den odjezdu do Bradavic byl Harry už od rána tichý a zamlklý. Většinou se zdržoval v kuchyni, i když tam vládl naprostý chaos s přípravami, ale byl tam i Sirius a Harry s ním chtěl strávit poslední chvíle před odjezdem. Nedokázal si představit, že ho teď několik dlouhých měsíců neuvidí a že přijde o ty jejich společné večery. 

    "Budeš mi psát?" zeptal se ho, když se na okamžik ocitli v kuchyni sami.

    "Pokud se bude dít něco důležitého, tak samozřejmě. Stejně tak to očekávám od tebe, Harry. V těchto nebezpečných časech musíme být ostražití víc, než kdy jindy."

    Harry zklamaně sklopil oči. Přál si slyšet od svého kmotra něco jiného. Něco osobnějšího. "Mohl bych přijet na vánoční prázdniny k tobě, Siriusi?" pokusil se alespoň něco usmlouvat. 

    "No... proč ne, budu moc rád, aspoň tady nebudu o Vánocích sám," souhlasil ochotně Sirius. "Domluvím to s Molly." 

    Harry se nadšeně usmál, představa dvou úžasných týdnů strávených jenom se Siriusem mu výrazně zlepšila náladu a i když to bylo ještě hodně daleko, už teď se na to těšil. Přesto loučení s ním bylo obtížnější, než si hodlal připustit. S těžkým srdcem opouštěl ponurý dům, ve kterém strávil sice poměrně krátké, ale zato nejhezčí období svého života, a člověka, který se mu dostal pod kůži tak hluboko, jak se to ještě nikdy nikomu nepovedlo.

***** 

    Školní rok nezačal vůbec příznivě. Místo učitele Obrany proti černé magii musí být doopravdy prokleté, protože rok od roku tento předmět s výjimkou Remuse Lupina učí horší a horší učitel. Tento školní rok se tohoto předmětu ujala první náměstkyně ministra kouzel, Dolores Umbridgeová. Její svérázné výukové metody a nezvyklé školní tresty, které Potterovi za jeho drzé chování při výuce se zvráceným potěšením udělovala, přiměly Harryho po krátké době částečně přehodnotit, koho z učitelů víc nenávidí, zda Umbridgeovou anebo Snapea. 

    Přísné nařízení ministerstva kontrolovat veškerou poštu zhatilo jeho naději, že si bude moct pravidelně psát se Siriusem. Zasáhlo ho to víc než čekal, nedokázal si totiž vůbec představit, že s ním nebude v žádném kontaktu až do Vánoc. 

    Když se opět začala ozývat bolest v jeho jizvě, namluvil si, že tohle by mohl být právě ten důvod ke korespondenci, o kterém mluvil Sirius. Chytil se příležitosti a poslal Siriusovi po sově zašifrovaný vzkaz. Nechtěl riskovat, že kdyby se dopis dostal do cizích rukou, zjistili by, komu píše a o čem.

    Dny ubíhaly a od Siriuse pořád žádná odpověď nepřicházela. Harry začínal mít obavy, jestli se dopis vůbec k němu dostal. Jednoho večera zůstal Harry s Ronem a Hermionou v liduprázdné společenské místnosti až do půlnoci, protože Harry a Ron si jako vždy nestíhali udělat domácí úkoly v obvyklém čase. 

    "Harry!" odkudsi od krbu se ozval známý hlas. Harry zamrkal do plápolajících plamenů, pak vyskočil ze židle a přiběhl ke krbu. 

    "Siriusi!" vykřikl překvapeně a klekl si k ohni, jak nejblíž to šlo. Hermiona a Ron se k němu ihned přidali. "Co tady děláš?"

    "Už jsem začínal mít obavy, že vás tady dnes už ani nezastihnu samotné, kontroloval jsem to každou hodinu," usmívala se na ně Siriusova hlava z ohniště.

    "To jsi sem nahlížel každou hodinu?" žasl Harry, obličej měl celý rozpálený a určitě to nebylo z toho, že strkal hlavu málem až do krbu.

    "Jenom na okamžik, abych zjistil, jestli už je čistý vzduch," ušklíbl se Sirius potměšile. "Nechtěl jsem posílat odpověď na tvůj dopis po sově, aby ho někdo nezachytil. Tak mě napadl tenhle způsob."

    "To je skvělý nápad," zářil Harry a radost, že vidí Siriuse, z něj přímo čišela. 

    "Pospěšme si, nemáme moc času," pobídl je netrpělivě Sirius. "Harry, k té tvé jizvě. Dělá mi to trochu starosti. Co na to říkal Brumbál?"

    "Říkal, že ta jizva mě pobolívá tehdy, když Voldemort něco silného prožívá. Radost, neúspěch, nebo vztek. Že jsme spolu myšlenkově propojeni."

    Sirius se zamračil. "Ta představa propojení se mi vůbec nelíbí. Doufám, že Voldemort si tohoto spojení není vědom. Každopádně radši vše, co bude jenom trochu nezvyklé, ihned oznam Brumbálovi. Nejspíš se budeš muset smířit s tím, že teď, když se Voldemort vrátil, tě ta jizva bude bolet častěji."

    "Neboj, zvládnu to," ujišťoval ho Harry.

    "Mimochodem, kdy v nejbližší době zase půjdete do Prasinek? Říkal jsem si, že bychom se tam někde mohli sejít," Sirius šibalsky zamrkal na Harryho.

    Harry už málem spontánně vyjekl radostí, ale Hermiona ho předběhla. "To ne! Co kdyby tě tam někdo uviděl? Ještě pořád tě hledají, Siriusi!" 

    "Kdo by mě tam asi poznal... přišel bych tam v podobě psa," argumentoval Sirius. "Myslel jsem, Harry, že bys mě zase rád viděl," pohlédl na svého kmotřence se širokým úsměvem.

    Harry si mezitím uvědomil, že Hermiona má pravdu. I když velice toužil po osobním setkání se Siriusem, začal uvažovat reálně. "To bych samozřejmě moc chtěl. Ale je to příliš nebezpečné, Siriusi. Nemůžeme riskovat, aby tě chytili a zavřeli do Azkabanu," poznamenal opatrně.

    Siriusova tvář potemněla. Upřeně pohlédl Harrymu do očí. "Myslel jsem, že jsi víc po otci, Harry. Jamese by právě to riziko lákalo," pronesl zklamaně.

    "Siriusi, já -" Harry si nesmírně přál být teď tady s kmotrem sám. Před Ronem a Hermionou mu nemohl nic osobního říct, ani vysvětlit, co cítí a jaký má o něj strach.

    "Už musím jít," prohlásil Sirius rozmrzele. "Napíšu ti, kdy se tady zase objevím. Pokud ovšem dokážeš překonat strach z takového rizika," neodpustil si ještě jízlivou poznámku a pak se rozplynul v plamenech.

    Harry nešťastně hleděl do plápolajícího ohně, ve kterém zmizela Siriusova hlava. Hrdlo měl stažené ponížením z toho, že ho jeho kmotr považuje za ustrašeného zbabělce. Kdyby mu jenom mohl nějak dokázat, že není žádný srab a že je stejně odvážný, jako byl jeho otec. A on mu to dokáže.

*****

    Příležitost se mu naskytla zanedlouho poté. Jelikož profesorka Umbridgeová tvrdě prosazovala na svých hodinách pouhou teorii obrany proti černé magii a přísně zakazovala praktické kouzlení, brzy všem došlo, že pokud se nenaučí žádná obranná kouzla, nebudou se v případě ohrožení dokázat bránit. Jednou večer proto přišla Hermiona s nápadem.

    "Potřebujeme nějakého dobrého učitele, který nás tu obranu bude učit," zahleděla se významně na Harryho.

    Ron s Harrym na ni překvapeně pohlédli. "Ty o někom takovém víš?"

    "No jistě," zavrtěla pobouřeně hlavou, že to nepochopili. "Mám na mysli tebe, Harry. Sirius ti přece celé léto dával soukromé lekce z Obrany proti černé magii. Trénovali jste spolu každý večer, určitě musíš znát spoustu obranných kouzel."

    Harry zrudl jako vlčí mák. "Ehm... já... totiž..." začal se trapně zamotávat do rozpaků.

    "No tak, Harry, měl bys předávat své zkušenosti každému, kdo má zájem se něco naučit. Je nás víc, co chceme, abys nás učil zrovna ty."

    "Ale já neumím o nic víc než ostatní," přiznal se Harry a pak se zarazil. "Cože? Co tím myslíš, že je vás víc?" 

    "No... jenom pár lidí. Já s Ronem, Ginny, Lenka, Neville, Fred s Charliem, a nejspíš i někdo z Mrzimoru a taky z Havraspáru. Celkem asi... ehm... osmadvacet lidí," špitla Hermiona. 

    "Tak tomu říkám jenom pár lidí," zašklebil se Harry. 

    "Tak půjdeš do toho? Naučíš nás všechno, co tě naučil Sirius?"

    Harry pořád váhal. Moc dobře věděl, že ani v nejmenším není lepší než kdokoliv jiný, jenom měl prostě vždycky štěstí. 

    "A můžeš mi říct, jak si ty lekce kouzel vůbec představuješ? Vždyť víš, jaká nesmyslná nařízení ministerstva tady platí."

    "Nesmyslná nařízení jsou od toho, aby se porušovala," oponovala Hermiona, což z jejích úst vyznělo stejně nepravděpodobně, jako kdyby Snape ohodnotil Harryho lektvar známkou Vynikající. "Samozřejmě, že se budeme scházet potají na nějakém tajném místě. Umbridgeová by asi neměla velkou radost, kdyby se dozvěděla, co děláme," zdůraznila Hermiona.

    Harry přimhouřil oči a v hlavě se mu začala rodit rebelantská myšlenka. To je ta pravá šance dokázat Siriusovi, že se nebojí rizika. Co by asi Sirius řekl na to, kdyby se dozvěděl, že jeho kmotřenec vede tajný odboj proti přísným zákazům a příkazům vrchní vyšetřovatelky a přímo za jejími zády učí své spolužáky zakázaná kouzla? 

    "No... vlastně... proč ne... jasně!" souhlasil najednou nadšeně. Jeho otec by to určitě bez váhání udělal a on chtěl být jako jeho otec, a ze srdce doufal, že to Sirius ocení. To, že se na jejich společných večerních schůzkách žádná zaklínadla nikdy neučil, nebylo v tuto chvíli podstatné, přinejhorším může své kamarády naučit vykouzlit alespoň Patrona. 

*****

    Sirius se od té doby, co se Harry odmítl s ním setkat v Prasinkách, už v krbu neobjevil a ani od něj nepřišla žádná sova, což ale Harry spíš přisuzoval jeho opatrnosti, aby se dopis nedostal do nesprávných rukou. Při výletě do Prasinek se částečně se strachem, ale stejně tak i s tajnou nadějí neustále rozhlížel, jestli k nim odněkud nepřiběhne černý chundelatý pes. Nedokázal přesně určit, jestli cítil spíš úlevu, že se Sirius zachoval zodpovědně a neriskoval návštěvu Prasinek, anebo smutek a frustraci, že promarnil příležitost setkat se po dlouhé době se svým kmotrem.

    Při posledním letošním famfrpálovém zápase si Harry málem nechal vyfouknout Zlatonku přímo před nosem, protože ze své výšky najednou zahlédl na bradavických pozemcích siluetu velkého černého psa. Po vyhraném zápase se rychle vydal do míst, kde psa zahlédl, ale nikoho a nic nenašel. Nakonec připustil možnost, že se mu to jenom zdálo. 

    Jizva ho pobolívala čím dál častěji a intenzivněji a v noci míval pořád stejné, velice živé sny, ve kterých bloudil temnými, studenými chodbami až ke dveřím na jejich konci. Než však stačil ty dveře otevřít, pokaždé se probudil, celý zpocený a vysílený. Poslední dobou míval občasné výpadky vědomí, během kterých se převtěloval do Voldemorta, viděl jeho očima, cítil jeho nálady, četl jeho myšlenky. Vždycky tyto stavy doprovázela ukrutná bolest v jizvě. Harry hledal způsob, jak by mohl dát vědět Siriusovi, co se to s ním děje, nakonec se ale rozhodl, že to počká do vánočních prázdnin, které chtěl stejně trávit na Grimmauldově náměstí. 

    Těsně před prázdninami se mu zdál podivný sen. Opět se ocitl v chodbě, kterou ve snu navštívil už mnohokrát, tentokrát ale chodbou nešel, plazil se po studené černé dlažbě. Plížil se neslyšně ke dveřím, které ho vždycky lákaly otevřít je. Seděl u nich muž. Spal. Harry zaútočil na toho muže a dlouhými zuby mu prokousl krk. Muž křičel bolestí a Harry cítil na rozeklaném jazyku jeho teplou krev. 

    Brumbál podle Harryho popisu přesně věděl, kam má poslat pomoc a Harry touto realistickou vidinou zachránil panu Weasleymu život. Přesto byl z toho nadmíru vyděšený. Sdílet s Voldemortem jeho zvrácené touhy a dokonce se jich nedobrovolně aktivně účastnit mu nahánělo panický strach. Bál se usnout, aby se ve snu opět neproměnil v zabijáckého hada, bál se zavřít oči, aby nebyl proti své vůli znovu vtažen do vizí Pána zla. Musel se o své pocity s někým podělit, jinak se obával, že přijde o rozum. 

    Jedinou jeho útěchou bylo, že už zítra začínají vánoční prázdniny a on se konečně setká se svým milovaným kmotrem. Ještě nikdy se mu školní pololetí nezdálo tak nekonečně dlouhé.

 další kapitola