středa 4. listopadu 2020

Vendeta 6: Tajemný obraz

6. část:
Tajemný obraz


    "Já ty bastardy zabiju, až se mi dostanou do rukou!" Lucius seděl na mé posteli a štíhlými pěstěnými prsty mi něžně vtíral hojivou mast z třezalky na rány po kletbách na zádech a bocích, jeho hlas však rezonoval vztekem. "To je v tom jejich řádu zvykem bojovat takhle nečestně? Čtyři na jednoho, zbabělci!" 

    "Byli jenom tři," zamumlal jsem ospale do polštáře. Ležel jsem nahý na břiše s tváří zabořenou do podušky a vychutnával jsem si tu péči, kterou mi Lucius dopřával. Za jiných okolností bych zranění po zaklínadlech vůbec neřešil, ale večer mě čeká další soukromý trénink s Pánem zla a na ten musím být naprosto fit, jinak by mé tělo nemuselo ten nápor vydržet.

    "To je jedno. Tři nebo čtyři, byl to nečestný boj," trval nesmlouvavě na svém Lucius.

    Obrátil jsem oči v sloup. "Jestli tě to potěší, oni jsou na tom hůř než já." Hlavou mi bleskla myšlenka, jestli se Potter dostal včas k Mungovi. 

    "O tom ani v nejmenším nepochybuji. Neměl jsi je ale ušetřit, měl jsi je zabít. Jsou to nepřátelé Pána zla. Otoč se," pleskl mě rozverně dlaní po zadku.

    Překulil jsem se na záda a konečně jsem mu pohlédl do tváře. "Tohle byla moje soukromá věc, Luciusi, s Pánem zla to nemělo nic společného. Kromě toho, kdybych někoho z nich zabil, podstatně by mi to ztížilo můj pobyt v Bradavicích, nemyslíš?"

    "Stejně jsou to hajzlové," zavrčel Lucius, musel mít poslední slovo. Zmlkl. Bříška jeho prstů tančila po mém těle a roztírala léčivý balzám po kůži. Zavřel jsem oči a představoval jsem si jeho hlazení při milostné předehře. Sex by teď vůbec nebyl marný, vyplavil by ze mne všechno to napětí a bolest a k Pánovi zla bych šel s čistým štítem. Můj penis mi nejspíš četl myšlenky, postavil se.

    Luciusův pohled se stočil do mého klína a jeho rty se rozvlnily v pobaveném úsměvu. "Rád vidím, že tě mé doteky vzrušují a rve mi to srdce, že tě teď neošukám." Přehodil mi přes erekci cíp přikrývky, aby nepodlehl pokušení. "Ale neboj se, o nic nepřijdeš. Než se vrátíš od Pána zla, připravím malou rozlučkovou večeři jenom pro nás dva. Dnešní noc si spolu pořádně užijeme." Přejel mi dlaní po klíční kosti až na rameno. "Vykoupu si tě v šampaňském a pak ti každičkou bublinku budu lízat z kůže, dokud neslíznu i tu poslední," šeptal vzrušeně a oči se mu leskly potlačovaným chtíčem. "Ošukám tě tak, že budeš v Bradavicích brečet touhou po mně, kdykoliv si na to vzpomeneš. Chci, abys tam na mne pořád myslel," zmáčkl mi bolestivě rameno. 

    Jeho slova mě silně vzrušovala. "Proč čekat až do večera... dopřejme si malou ochutnávku," zaškemral jsem a stáhl jsem si ho k sobě. "Máme ještě víc než hodinu času..."

    Lucius se jemně vymanil z mého objetí, očividně se ale k tomu musel hodně přemáhat. "Hodina mi rozhodně nestačí. Radši to ještě chvíli vydržím, abychom si to pak spolu užívali naplno až do rána." Zvedl se z postele, aby nepropadl mým svodům, došel k baru a nalil dvě skleničky skotské, aby spláchl chuť na sex.

    Překvapilo mě to, zřídkakdy se stává, aby Lucius odmítl sex se mnou, když se mu tak lascivně nabízím. Na dnešním večeru mu musí opravdu hodně záležet. Vylezl jsem z postele a hodil jsem na sebe jeho skvostně vyšívaný zeleno stříbrný župan. Vzal jsem si od něj sklenku whisky a přiťukli jsme si naším oblíbeným přípitkem In whisky veritas. 

    "Něco ti chci ukázat," pokynul mi Lucius a odvedl mě do jeho komnat. Uprostřed pokoje stál na malířském stojanu okázalý obraz. Na plátně byl namalovaný Lucius, sedící v honosném křesle. Byl téměř stejně krásný jako jeho živá předloha. Dlouhé platinové vlasy mu splývaly po ramenou až skoro k pasu. Uhrančivé oči barvy oblohy před svítáním se tajuplně upíraly na toho, kdo si ten nádherný obraz zrovna prohlížel. Aristokratickou bradu měl povýšeně zvednutou a ušlechtilé křivky rtů se mu vlnily v lehce pohrdavém úsměvu. Byl dokonalý, byl nádherný jako padlý anděl.

    "Vidím, že se ti ten obraz líbí," zazubil se Lucius spokojeně.

    Odtrhl jsem zrak od plátna a pohlédl jsem podezíravě na Luciuse. "Tuším správně, že mi chceš ten obraz věnovat do Bradavic? Máš strach, aby se náhodou nestalo, že mi sejdeš z očí, sejdeš z mysli?" poznamenal jsem trochu jízlivě. 

    "Ne tak docela," pousmál se Lucius záhadně. "I když by mě zajímalo, jak by se zatvářil Brumbál, kdyby zjistil, že ti ve tvé pracovně visí na zdi Lucius Malfoy," zasmál se rozpustile. "Na tu malbu byly použity živé magické barvy," pokračoval už vážnějším tónem, "takže je to kouzelnický portrét."

    "Aspoň si budeš moct povídat sám se sebou, až tady nebudu," ušklíbl jsem se nevzrušeně.  

    Lucius ignoroval mou poznámku. "Obraz je nedokončený. Chtěl jsem tě požádat o laskavost, Severusi. Byl bych moc rád, kdyby ses nechal na ten obraz přimalovat."

    Zvedl jsem překvapeně obočí. "To myslíš vážně? Proč bych měl zkazit tak dokonalý portrét? Anebo chceš naše podobizny potají šmírovat, až budou spolu šoustat na plátně?" dodal jsem pobaveně.

    "To mě nenapadlo, že k něčemu takovému může mezi nimi dojít," rozesmál se Lucius. 

    "Proč by nemohlo... pokud to budou naše věrné kopie..." pokrčil jsem s úsměvem rameny.

    Lucius pokračoval. "Myslel jsem, že prostřednictvím toho obrazu bychom mohli být ve spojení. Ten obraz má totiž své naprosto stejné dvojče, takže portréty mohou mezi oběma volně přecházet." Kývl hlavou k dalšímu obrazu, kterého jsem si doteď nevšiml. Byl skutečně úplně totožný s tím prvním, stejné starožitné křeslo, stejné zátiší, pouze Lucius na něm chyběl.  

    "Už to začínám chápat. Ten prázdný obraz mi bude viset v Bradavicích a ty do něj budeš posílat své druhé já, aby mě špehovalo," zacukaly mi koutky úst. "Proč ale na tom obraze chceš mít i mně?"

    "Špehovat? Jen jsem ti chtěl pomoct, ty mizero, abych ti tam trochu ulehčil ten nezměrný stesk po mé osobě," ohrnul naoko namyšleně rty, ale v koutcích mu škubalo pobavením. "Protože bych měl rád tady alespoň tvoji živou podobiznu, když tady nebudu mít tebe," statečně se pokusil o úsměv. "Ale nepopírám, že především kvůli tomu, abych nás dva sledoval na plátně při sexu," zašklebil se smilně.

    Věděl jsem, že ty vtipné poznámky jenom hraje a dává si hodně záležet, abych to nepoznal. Jenomže já ho znám až příliš dobře a vím, že se snaží být veselejší, než ve skutečnosti je. Přistoupil jsem k němu a zabořil jsem prsty do jeho hustých vlasů. 

    "Fajn, ať tedy zítra přijde ten tvůj dvorní malíř a domaluje mě na ten obraz."

    Lucius vzal moji tvář do dlaní a zahleděl se mi do očí. Nic neřekl a pak mě políbil. Jeho polibek postrádal tu jeho typickou vášnivost a agresivitu, ty si nejspíš šetří až na večer, ale překvapila mě jeho něžnost. Nebyl to polibek z vášně, ale z lásky. Cítil jsem to všemi smysly.

    Nevím, jak dlouho jsme se líbali, čas v tuto chvíli plynul mimo nás. Byl jsem to nakonec já, kdo byl přinucen přerušit to spojení. "Už budu muset jít. Pán zla čeká."

    Lucius jako by se probudil ze snu. "Jasně. Nenech ho čekat, ať na sebe nepřivoláme jeho hněv. Nebylo by rozumné ho teď provokovat," pobídl mne a odstoupil ode mne na pár kroků. Rychle jsem se převlékl, zkontroloval si hůlku a připravil se k odchodu.

    "Snaž se, ať tě trochu šetří, čeká nás náročná noc," usmál se Lucius na rozloučenou, ale ten úsměv se vůbec nedotkl jeho očí. Věděl jsem, proč. Bál se, pokaždé se bál, v jakém stavu se od Voldemorta vrátím. Ani dnes neudělal výjimku.

    "Vyřídím mu to," usmál jsem se a přemístil jsem se do hradu Pána zla.


*****

    Dnešní trénink mi dal obzvlášť zabrat, a to jsem zrovna dnes potřeboval být na večer s Luciusem fit. Pán zla mě donekonečna nutil procvičovat kletby a zaklínadla z černé magie a pilovat jejich dokonalou techniku. Byl jsem už téměř na pokraji sil, zpocený, uštvaný, zraněný, když byl můj Pán s mým výkonem konečně spokojen. 

    "Pro dnešek by to stačilo. Myslím, že už jsi připraven čelit jakémukoliv nebezpečí." Kdybych nebyl tak k smrti unavený, asi bych mu poděkoval za ten významný kompliment. "Pojď se mnou, Severusi," rozkázal mi a odvedl mě z Komnaty aktuální potřeby nahoru do svých pokojů. Myslel jsem, že mě pro dnešek konečně propustí ze svých služeb. Nemohl jsem se už dočkat noci s Luciusem.

    "Svlékni se a běž se vykoupat," řekl Mistr nečekaně. "Koupelna je tamhle." 

    Zděšení se sevřelo kolem mého srdce. "Pane...?" Roztřásl jsem se po celém těle, nedokázal jsem se tomu ubránit. Mistr byl naštěstí ke mně otočen zády, takže jsem doufal, že si toho nevšiml.

    Ohlédl se přes rameno a jeho oči zaplály hněvem. "Které části mého rozkazu jsi nerozuměl, Smrtijede?"

    "Můj Pane..." Prkenně jsem se mu uklonil a zamířil jsem do koupelny. Zavřel jsem za sebou dveře, opřel jsem se o ně zády a poskytl jsem svému srdci čas, aby zklidnilo svůj zběsilý tep. Pochopil jsem, že dnešní večer s Pánem zla ještě zdaleka nekončí. 

    Ještě nikdy jsem v Mistrově koupelně nebyl, a jsem si naprosto jistý, že ani nikdo jiný. Rozhlédl jsem se po místnosti. Všude kolem byla černá, černá, černá. Jako duše jejího majitele, jako magie, která se tetelila ve vzduchu. Černá leštěná mramorová podlaha, odrážející interiér jako v zrcadle. Černá prostorná vana, zapuštěná do země. Ozdobné kohoutky nad vanou, černým umyvadlem a ve sprchovém koutě měly tvar stříbrných hadích hlav s rozevřenými tlamami, precizně vypracovaných do nejmenších detailů, včetně reliéfních hadích šupin.

    Začal jsem se svlékat. Propocenou a zakrvácenou košili jsem odhodil do kouta a zbavil jsem se kalhot. Dal jsem přednost sprše před vanou, abych ze sebe smyl krev, pot a únavu. Nahý jsem si stoupl pod sprchu, otočil jsem kohoutkem a z hadí tlamy nade mnou vytryskl proud vody. Horké jehličky mě příjemně bodaly na bolavé kůži a po tom náročném výcviku působily jako balzám na duši. Zavřel jsem oči a nechal jsem si po těle stékat proudy teplé vody, které mě jemně hladily jako ruka milence.

    Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, že cítím na své kůži cizí ruce. Roztíraly mi kapky vody po ramenou a po zádech. Prudce jsem otevřel oči a v černých dlaždičkách jsem zahlédl odraz Pána zla, stojícího těsně za mnou. Ztuhl jsem jako prkno, ale neodvážil jsem se otočit.

    "Uvolni se, Severusi," zašeptal mi u ucha a dlouhými nehty mi přejížděl podél páteře dolů k hýždím. "Pak to nebude tolik bolet... už to přece znáš." 

    Ucítil jsem na zadku něco velkého a tvrdého. Tohle jsem si nemohl splést s ničím. Pán zla vsunul mezi má stehna koleno a hrubě mě přinutil široce se rozkročit. Tvrdě zatlačil dlaní na má záda a přiměl mě ohnout se do předklonu. Do análu mi pronikl jeho dlouhý štíhlý prst. Na okamžik mě polilo sladké vzrušení, jako v dobách, když jsem byl svým Pánem posedlý. Pominulo ihned poté, když mi do těla prorazil jeho ztopořený penis. Bez varování, bez přípravy, bez citu. Zadržel jsem mezi rty mučivý vzdech a stiskl jsem pevně víčka k sobě. Z očí mi vyhrkly slzy bolesti a mísily se s kapkami vody, které mi stékaly po tváři. 

    Mistr si mě bral surově a bezohledně, záleželo mu pouze na tom, aby ukojil svůj chtíč. On byl predátor a já jeho kořist. Přesto to bylo výrazně ohleduplnější, než kdykoliv předtím, jako by se - dost neúspěšně - snažil, abych si to taky užil. Opřel jsem dlaně o zeď, aby se mi pod sílou jeho přírazů nepodlomila kolena a s hlavou skloněnou na prsou jsem toužebně čekal, až si Pán zla odbude své zvrácené choutky.

    Hlasité hekání náhle přerušil nelidský výkřik orgasmu a trýznivý pohyb v mých útrobách ustal. Mezi hýžděmi jsem najednou pocítil úlevné uvolnění, když ze mne vyklouzl ochabující penis. O šíji se mi tříštil Mistrův zklidňující se dech. S úlevou jsem si uvědomil, že už je po všem. Stál jsem hodnou chvíli pod proudem horké vody, než mi došlo, že jsem tady sám. Otevřel jsem oči a ohlédl jsem se za sebe. Pán zla byl pryč.

    Důkladně jsem ze sebe smyl jeho pach a semeno a když jsem měl konečně pocit, že jsem čistý, vypnul jsem vodu a vylezl ze sprchy. Poohlédl jsem se po svém oblečení, dokonce by mi ani nevadilo, že je špinavé, chtěl jsem odsud především co nejrychleji vypadnout. Moje šaty však nikde nebyly. Nakonec jsem si kolem beder ovinul ručník a vyšel jsem z koupelny. Pán zla čekal v salonku a usmíval se na mne, jako by se před chvílí vůbec nic nestalo, jako by to znásilnění byla jenom nějaká moje noční můra, ze které jsem se právě probudil. 

    "Pojď ke mně," pokynul mi líným gestem ruky. Přistoupil jsem k němu na pár kroků. "Blíž." Poslechl jsem a stoupl jsem si na jediný krok před něj, hlavu pokorně skloněnou na hrudi. "Prozraď mi, Severusi, jak snáší Lucius to, že odcházíš do Bradavic? A jak se s tím vyrovnáváš ty?" Položil mi pod bradu svůj dlouhý hubený prst a přinutil mě zvednout hlavu. "Dívej se mi do očí..."

    Naše zraky se setkaly a okamžitě jsem ucítil silný tlak uvnitř hlavy. Očekával jsem to a obrnil jsem se pevnou bariérou nitrobrany. Bylo to jako dobývání středověkého hradu. On se snažil svými nájezdy rozbořit silné opevnění, já jsem urputně bránil pevné hradby kolem své paměti a nepustil jsem ho dál. Nemohl jsem mu dovolit, aby si přečetl mé myšlenky o tom, co jsme si s Luciusem řekli. I za cenu toho, že mě za to potrestá. Nápor v mé hlavě ustal.

    "Vidím, že v nitrobraně jsi už velice pokročilý, Severusi." K mému údivu nereagoval nijak negativně na to, že jsem se odvážil vzdorovat jeho nitrozpytu. Takže to byla jenom zkouška. "Myslím, že nemusím mít strach, že by ses nedokázal bránit, kdyby se Brumbál pokusil dostat se ti do hlavy, a jsem si jistý, že to bude zkoušet. Nech ho nahlédnout jenom k tomu, co ti neuškodí. Spoléhám na tvůj instinkt a inteligenci."

    "Ano, můj Pane," uklonil jsem se, v tuto chvíli bych souhlasil úplně se vším, hlavně abych mohl tyto komnaty co nejrychleji opustit.

    "Posaď se, příteli," nabídl mi křeslo. "Nejdřív probereme pracovní záležitosti. Snad to nebude pod tvou důstojnost, že to bude v tomhle trochu nezvyklém outfitu," poukázal na mé nahé tělo, zahalené jenom osuškou kolem pasu a na svůj ležérně oblečený župan, který se ani nenamáhal zapnout.   

    Bylo velice neobvyklé, že mi nabídl, abych se posadil. Klečel jsem před ním, ležel jsem mu u nohou, anebo jsem stál s hlavou pokorně skloněnou, ale ještě nikdy jsem neseděl v přítomnosti svého Pána. Sedl jsem si do křesla a důsledně jsem dbal na to, aby mi ručník neodhalil víc, než jsem byl nucen ze svého těla ukázat. Nebylo to studem, ale v žádném případě jsem nechtěl Mistra vyprovokovat k dalšímu sexuálnímu aktu. 

    Pán zla si sedl naproti mně a on si žádné starosti se zahalováním intimních partií nedělal. Župan měl vepředu rozhrnutý a odkrýval detaily jeho vychrtlého těla. Snažil jsem se zoufale nemyslet na to, proč se ještě nepřevlékl. 

    "Dnes se setkáváme před tvým dalším působením v Bradavicích naposled, Severusi. Za těch pár měsíců sis jako pomocník profesora Křiklana vydobyl určitý respekt a důvěru ředitele a učitelského sboru a získal jsi pro mne cenné informace. Nadále měj oči otevřené a informuj mě o všem, co se ve škole děje. Chci vědět, co Brumbál dělá, s kým se schází, co plánuje. Prý přijímá u sebe členy Řádu, chci další jména. Měj na paměti, že cílem tvé mise je proniknout do Řádu." 

    Opřel se do křesla a spoutal mě upřeným pohledem. Byl jsem najednou jako paralyzovaný, nedokázal jsem odtrhnout zrak od těch hadích očí a cítil jsem se pod tíhou toho pohledu jako zcela ochromená kořist, krčící se před útočícím hadem.

    "Poskytl jsem ti čas, aby ses připravil na to, že Bradavice neopustíš do té doby, než porazíme Brumbála a ten jeho Řád. Výjimečně tě mohu k sobě povolat k plnění tvých povinností vůči řádu Luciferiánů, anebo vůči mně. Žádné další výjimky nejsou povolené. Rozuměl jsi, Severusi?" 

    Ze všech sil jsem odolával síle jeho pohledu, který se mi propaloval až do sítnice. Je to jenom obvyklé autoritativní varování, anebo snad něco tuší?  "Ano, můj Pane," řekl jsem naprosto klidným hlasem. Nelhal jsem, věděl jsem, že žádné výjimky nejsou povolené.  

    To zrakové veritasérum, nebo co to mělo být, co mě mělo přinutit mluvit pravdu, přestalo působit, sotva Mistr přerušil se mnou oční kontakt. Stačilo, kdyby Pán zla svoji otázku, jestli si uvědomuji, že nemám dovoleno opouštět Bradavice, formuloval trochu jinak, například jestli se nechystám tento zákaz nějak obejít, a můj plán se zvěromágem by mohl být prozrazen.  

    "Dnešním dnem jsi mě přesvědčil, můj milý Severusi, že jsi po všech stránkách připraven plnit svoji roli špióna na nepřátelském území. Zítra ráno nastoupíš do Bradavic, ubytuješ se tam a zmapuješ po prázdninách terén. Od té chvíle budeš v kontaktu jenom se mnou přes tento deník," přivolal si k sobě zápisník v tvrdých černých deskách. "Co se děje, příteli? Nějak jsi pobledl," projevil předstíranou starost.

    Byl jsem v šoku z té nečekané zprávy. To nemůže být pravda, že mě čeká už jenom poslední noc s Luciusem! Sebral jsem odvahu protestovat. "Můj Pane... do začátku školního roku zbývá ještě několik dní... myslel jsem, že-" 

    Nenechal mě domluvit. "Co sis myslel, Smrtijede? Že nastoupíš do školy až prvního září jako ostatní studenti? Nebo ses chtěl svést bradavickým expresem?" zahřměl popuzeně. "Na Malfoy Manor se už nevrátíš. Dnešní noc zůstaneš tady a ráno se přemístíš rovnou do Bradavic," řekl nesmlouvavě. A jeho slovo je zákon.

    "Mé věci..." zaskřehotal jsem zoufale.

    "Tvé věci ti Lucius rád pošle. Zítra si ho zavolám, abych mu oznámil, že už jsi v Bradavicích. Někdo mu to říct musí," zatvářil se obětavě, ale mně bylo naprosto jasné, že si ho povolá proto, aby se mohl zlomyslně pást na jeho utrpení, stejně jako se teď pase na tom mém.

    Byl jsem si vědom toho, že před Pánem zla nemohu dát za žádných okolností najevo, co teď cítím. Zachovával jsem si falešnou masku poslušného Smrtijeda, kolem srdce se mi ale stahovala trnová koruna hluboké bolesti a bezmoci. Bolesti z náhlého odtržení od Luciuse, z toho, že jsem mu nestihl ještě tolik věcí říct, bezmoci z promarněné slibné noci, kterou Lucius s takovou péčí a láskou naplánoval, z těch několika posledních společných dnů, o které jsme byli okradeni, dokonce i z toho nedokončeného obrazu, který mi mohl v Bradavicích zmírnit moji samotu. Věděl jsem, že to přijde, ale netušil jsem, že tak brzy a tak nečekaně. 

    "Soustřeď se pouze na svůj úkol, Severusi. Láska člověka jenom rozptyluje." Promerlina, copak ten člověk nikdy nikoho nemiloval, nikdy nepocítil, co je to láska? 

    Pán zla se zvedl z křesla a já jsem se rychle postavil taky, přidržujíc si důsledně ručník kolem boků. Všiml si toho. "Nyní jsem z pochopitelných důvodů nucen zbavit tě tvé výsady nosit hábit Smrtijeda. Své civilní šaty budeš mít ráno připravené. Ale až tuto válku vyhrajeme a já se s tvojí pomocí zmocním vlády nad kouzelnickým i mudlovským světem, za tvoje věrné služby tě královsky odměním," zavázal se. "A teď mě následuj."

    Odvedl mě do vedlejšího pokoje. Sevřel se mi žaludek, když jsem zjistil, že je to Mistrova soukromá ložnice. Místo, kam nikdy nikoho nepustil. Pokud mu jde o sex, proč jsme nezůstali dole v komnatě aktuální potřeby? Pán zla se mnou, i s ostatními Smrtijedy, bez výjimky provozoval sex tam, jelikož tam měl k dispozici prostředky pro své sadomasochistické choutky. Proč teď najednou ložnice? 

    "Je to tvoje poslední noc na svobodě, Severusi, a já jsem se rozhodl, že ji strávíš se mnou. 
Záleží jenom na tobě, jestli si to taky užiješ." Pán zla si shodil z ramen svůj župan, nechal ho volně splynout k nohám a pak nahý přistoupil ke mně, dlouhé štíhlé prsty sevřel kolem mých boků. "Pro dnešek si výjimečně přeji, aby se ti to líbilo," nevědomky mi odpověděl na otázku, proč teď stojíme v jeho ložnici a ne ve sklepení, a elegantním pohybem mi sundal ručník z beder.

 Vendeta 7 - Melancholie

 Luciusův nedokončený obraz





Obrázek by ml


5 komentářů:

  1. Ahoj, těší mě že jsi archivovala starý blog a ještě víc mě těší, že ještě píšeš. já jsem českou fanfikci přestala celkem sledovat a teď když skončil blog.cz, tak jsem myslela, že je všechno pryč, zvlášt když jsem zjistila, že skončil i potterharry a fantasmagorium. tak ještě zkusím něo vyhledat a koukám, že ty dokonce ještě pokračuješ tak to je fajn. Je to jako by se vrátil kousek mýho dětství. Takže díky :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, jsem ráda, že jsi navštívila mé nové stránky a doufám, že se sem budeš ráda vracet. :) Já mám taky velkou radost, když se mi vracejí mí staronoví čtenáři. :) Děkuji za komentář. :)

      Vymazat
    2. Dala jsem si tě do bloglovinu, tak budu sledovat :)

      Vymazat
  2. Je mi taaak smutno, tesila som sa na spoločnú noc s Luciusom. Až to zabolelo v hrudi keď severusovi voldemord oznamil, že ho už nepusti. Ten obraz je rozkošný nápad
    😊 Ďakujem za kapitolu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já je taky lituji, ale Voldemort jim to holt nepřeje. Ale oni si k sobě nějakou tu cestičku určitě najdou. :) Děkuji za komentář.

      Vymazat

Děkuji za komentář.