"Ovládej se, Luciusi!" napomenul jsem ho tiše. "Pán zla nás může zaslechnout." Nenápadně jsem se rozhlížel kolem sebe, byl jsem si téměř jistý, že nás Voldemort tajně sleduje. Nikde jsem ho nezahlédl, ale nic bych za to nedal, že teď zírá do té své kouzelné koule, ve které mě kdysi s Luciusem pozoroval, a šmíruje své poddané.
"Proč nás dal tedy dohromady, když nás teď zase rozděluje... no řekni, Severusi... proč? Hraje si s námi!" křičel opilecky Lucius, ale i přes přemíru alkoholu, nebo možná právě kvůli ní, v jeho hlase znělo zoufalství a bolest.
Chytil jsem ho za rukáv a odtáhl jsem ho stranou od ostatních. Potácel se za mnou na vratkých nohou. "Luciusi, vzpamatuj se a chovej se normálně. O tom problému si promluvíme pak doma. Teď se bav, nebo to alespoň předstírej."
Opřel si čelo o moje rameno. "Nevím, jestli to dokážu," mluvil ke klopě mého hábitu a jeho dech byl silně cítit skotskou. "Nechci tady být, Severusi... chci jít domů..."
Bylo mi ho líto. Ta špatná zpráva ho hodně sebrala. Mne pochopitelně taky, ale já jsem byl střízlivý a uvažoval jsem rozumně, kdežto on byl už zmámený alkoholem a vše prožíval mnohem emočněji.
"Nemůžeme jít teď domů, Luciusi. Byla by to urážka Pána zla. Uspořádal večírek pro Smrtijedy a musíme tady zůstat až do konce. Jako bys to nevěděl."
"Dobře," přikývl nakonec a pozvedl prázdnou skleničku. "Jdeme se bavit!" vykřikl s hraným nadšením a nejistým krokem vyrazil zpátky do sálu.
"Hlavně už nepij," varoval jsem ho a vykročil jsem za ním.
To jsem ho mohl rovnou poslat na exkurzi do nejvyhlášenější palírny skotské whisky v Británii. Celou noc se naléval skotskou, až jsem se opravdu divil, že se ještě udrží na nohou. Přehnaně se bavil, smál se každé blbosti, nad kterou by jindy opovrženě ohrnul své aristokratické rty, popíjel s druhořadými Smrtijedy, se kterými by si dřív ani nesedl k jednomu stolu. Věděl jsem, že trpí a že tímto přehnaně bujarým chováním ventiloval bolest, která svírala jeho pyšné srdce.
Nepopírám, taky jsem dost pil, vědom si toho, že v Bradavicích mohu na tento požitek nadlouho zapomenout. A zdaleka nejenom na tenhle. Lucius se ke mně pořád tulil a objímal mě, ale mně už to bylo jedno, že nás ostatní Smrtijedi uvidí spolu. Tohle je můj poslední smrtijedský večírek na merlinví jak dlouhou dobu a já si ho chci pořádně užít.
"Snape, na slovíčko," uslyšel jsem za zády skřípavý hlas a když jsem se otočil, setkal jsem se s tvrdým pohledem Tonyho Dolohova, jednoho z nejkrutějších Smrtijedů, specializujícího se na mučení vězňů a boj zblízka.
"Chci seznam těch hajzlů z Řádu, o kterém mluvil Pan zla," vytasil to na mne hned, jak jsme se ocitli stranou.
Musel jsem se ušklíbnout. "Už se nemůžeš dočkat, až si je vezmeš do péče, Tony?"
"Na co čekat... čím dřív to budou mít za sebou, tím méně škody proti nám napáchají," zachechtal se bezcitně. "Ta jména, Snape."
Řekl jsem mu jména těch, které se mi podařilo zjistit. Potterovo jméno jsem pochopitelně zamlčel. S ním mám nevyřízené osobní účty já sám.
"Uspořádáš na ně hon sám, nebo vezmeš do party i Lestrangeovy?" Ne že by mě to nějak extra zajímalo, ale byl jsem zvědavý, co ty nic netušící nešťastníky čeká.
"Uvidíme, jestli na ně někdo zbude," zasmál se Dolohov drsně a olízl si rty, jak už byl nabuzený jít vraždit. "Máš to u mne, Snape," poplácal mě po rameni a vzdálil se.
Lucius se mi zatím někde ztratil. Objevil jsem ho v salonku. Opilá Belatrix tam předváděla na stole soukromé striptýzové číslo pro hrstku vyvolených. Lucius bouřlivě skandoval s ostatními a hlasitě ji pobízel, aby šla donaha. Chvíli jsem taky přihlížel divoce řádící Rodolphovy manželky, pořád byl na ni lepší pohled, než na tlupu opilých Smrtijedů, hlasitě se hádajících v sále, či na kolegy, co to hodně přehnali s alkoholem, zvracející na toaletách, nebo souložící dvojice, na které jsem narážel pomalu na každém kroku.
Když mě Lucius spatřil, široce se usmál a namáhavě se prodral rozvášněnými těly ke mně, ani si nepočkal na to, až se Belatrix úplně svlékne. Všiml jsem si, že už v ruce nedržel skleničku. Svíral v dlani rovnou celou láhev skotské. Poloprázdnou.
"Severusi... tady jsi," usmál se na mne připitoměle šťastným úsměvem, který jeho pohledné tváři přidal zvláštně roztomilý výraz. Naklonil se k mému uchu a jak se klátil na nejistých nohou, co chvíli do mě narazil. "Myslíš... že teď už bychom mohli... odtud odejít? Už se nedokážu dlouho přetvařovat, jak skvěle se... bavím," škytl mi hlasitě do ucha.
Podepřel jsem ho, aby se neskácel na zem a přelétl jsem pohledem po sále. Večírek už skomíral, všichni zúčastněni už byli dávno zpití pod obraz. Někteří Smrtijedi hlasitě chrápali s hlavami položenými na stole, ti unavenější se dokonce sesunuli ze židlí pod stůl, jenom to nejtvrdší jádro se zatím ještě jakž takž drželo na nohou a dál se opíjelo do němoty. Tak tohle byla ta obávaná smrtijedská elita. Kdyby sem teď vtrhli členové Řádu, bitvu máme během minuty prohranou.
"Pochybuji, že by si vůbec někdo všiml, že už tady nejsme," souhlasil jsem k Luciusově velké úlevě. Vzal jsem mu láhev z ruky, odložil jsem ji na stůl a vykročili jsme ven ze sálu. Lucius měl tak velkou radost, že odcházíme, že zvládl jít sám, aniž bych ho musel podepírat.
*****
Lucius seděl na kraji své postele, protože stát na chatrných nohou už ani při nejlepší vůli nedokázal. Sundal jsem mu z ramen hábit, sám by nezvládl ani tenhle jednoduchý úkon. Díval se na mne a přestože byly jeho oči zakalené alkoholem, nesálal z nich ten jejich typický ledový chlad, byly hřejivě teplé a měly barvu tekutého stříbra.
"Miluji tě, Severusi..." šeptal a jazyk se mu přitom výrazně pletl, "...a nedovolím ti... abys mě zase opustil."
"Neopustím tě," ujistil jsem ho a pracně jsem ho vysvlékl z kabátu.
"Co to děláš, Severusi..." pohlédl na své oblečení, úhledně přehozené přes křeslo, které se mi doteď povedlo z něj svléct. "Ty mě svlékáš? Že ty chceš šoustat?" uculil se na mne od ucha k uchu. "Obávám se ale, příteli... že se mi v tomhle stavu... asi nepostaví..."
Koutky rtů mi zacukaly, takovéto selhání by si střízlivý Lucius Malfoy nikdy nepřiznal. "Stačí, že mně jo. Ale dnes v noci stejně žádný sex nebude."
Lucius chtěl na to něco říct, ale najednou zbledl ve tváři. "Je mi nějak špatně..." zamumlal.
"Přinesu ti lektvar, vydrž ještě chvilku." Rozeběhl jsem se do svého pokoje, chvíli jsem se přehraboval v lahvičkách, než jsem našel tu pravou a pak jsem se rychle vrátil do Luciusovy ložnice. Ležel napříč přes postel s rukama rozpřaženýma do stran a spal tvrdým spánkem. Neprobudil se, ani když jsem mu sundával kalhoty a košili.
Svlékl jsem se, lehl jsem si k němu a pevně ho objal v náručí, i když mě vůbec nevnímal. Zbývá mi už jenom pár posledních nocí, kdy mohu ležet vedle něj a nemíním promarnit ani jedinou z nich.
***
Něco mě vytrhlo ze spánku. Otevřel jsem oči a v zrcadle nad sebou jsem viděl, že místo vedle mne je prázdné. Z otevřených dveří koupelny se ozývaly typické zvuky. Vstal jsem, cestou jsem vzal ze stolku lahvičku s lektvarem a vešel jsem do koupelny. Lucius byl ohnutý nad mísou a dávil ze sebe zbytky alkoholu z propité noci. Přidržel jsem mu vzadu dlouhé vlasy, padající mu do obličeje, konejšivě jsem ho hladil po zádech a zůstal jsem s ním, dokud se mu trochu neulevilo.
"Vypij to, než se ti žaludek zase vzbouří," podal jsem mu lektvar proti nevolnosti.
Rychle jej do sebe nalil a účinek se dostavil téměř okamžitě. Vychrstl si do tváře několik dlaní chladné vody, vyčistil si ústa a pak se na sebe podíval do zrcadla. Nejspíš se lekl sám sebe, protože po prohýřené a propité noci vypadal jako po měsíčním věznění v Azkabanu. Zakalené oči měl hluboko zapadlé, bělma zarudlá a pod očima měl tmavé kruhy jako smrtka.
"Nenajdeš v zásobách nějaký lektvar taky na tohle?" řekl ochraptělým hlasem a zamračeně kývl hlavou k té strašidelné tváři v zrcadle.
"Leda tak mnoholičný," uchechtl jsem se pobaveně. "Anebo se pár hodin vyhýbej zrcadlu a lesklým předmětům," poradil jsem mu trochu škodolibě.
"Díky za radu," odfrkl si. "Já se naštěstí nevidím, ale ty se budeš muset na mne celý den dívat," vrátil mi škodolibě tu moji škodolibost.
"Budu doufat, že z toho nebudu mít noční můry," provokoval jsem ho škádlivě. "Ale konečně jsem hezčí než ty."
Lucius se rozesmál. "Ty musíš mít vždycky na všechno sarkasticky pohotovou odpověď, ty mizero." Objal mě kolem pasu a tlačil mě pozadu do pokoje.
Vytušil jsem jeho úmysly. "Že bys už byl zase ve formě? Netušil jsem, že ten lektvar má tak rychlé účinky," rýpl jsem si do něj pobaveně.
"Nepotřebuji žádný lektvar, abych byl ve formě," zavrčel dotčeně. "To, že vypadám jako zombie, nemá absolutně žádný vliv na moji výkonnost." Povalil mě naznak na postel a v následující půlhodině mi dokázal, že žádný povzbuzující lektvar skutečně nepotřebuje.
Leželi jsme vedle sebe, zadýcháni a zpoceni a pozorovali jsme se navzájem v zrcadle nad námi. Neumím si vůbec představit, že za pár týdnů už se nebudu každé ráno probouzet vedle Luciuse, v jeho posteli, v jeho náručí.
Lucius jako by mi četl myšlenky. "Nedokážu se s tím smířit, že zanedlouho už tady se mnou takhle ležet nebudeš. Že tvoje místo v mé posteli bude prázdné a vychladlé. Že tě už nadlouho neuvidím." Nahmatal moji ruku a pevně ji stiskl. "Umřu bez tebe," řekl tiše.
Jeho oči ještě nikdy nebyly smutnější. Očividně trpěl našim blížícím se odloučením. Jenomže on bude pořád volný a svobodný. Já budu dlouhodobě uvězněn ve zdech bradavického hradu, obklopen svými nepřáteli a předstírat, že patřím k nim.
"Máme pro sebe už jenom tři týdny," povzdechl si Lucius tiše.
"Máme pro sebe ještě tři týdny," utěšoval jsem ho, i když bych útěchu potřeboval spíš já. Lucius ale byl z nás dvou vždycky ten emočnější. "Kromě toho, snad sis nemyslel, že se smířím s tím, že už se neuvidíme."
Lucius se s překvapeným výrazem otočil ke mně. "Neříkej, že jsi našel způsob, jak se můžeme scházet!" zeptal se nevěřícně, ale i s novou nadějí. "Ale jak? Z Bradavic se přece nedá přemísťovat a tam ani zpátky se žádný člověk bez povolení ředitele nedostane."
"Člověk ne," poznamenal jsem se záhadným úsměvem. "Zvíře ale ano."
Lucius pokrčil nechápavě čelo. Pak mu to došlo. "Ty jsi... zvěromág?" zašeptal nevěřícně.
"Zatím ne. Ale po tom našem rozchodu jsem začal pracovat na své přeměně ve zvěromága. Chtěl jsem tenkrát... prostě, chtěl jsem tě tenkrát vídat, aniž bys o tom věděl," přiznal jsem se mu.
"Ty ses chtěl stát kvůli mně zvěromágem?" zvedl Lucius překvapeně obočí a v jeho očích se mihlo dojetí. "Slyšel jsem, že je to dlouhý a náročný proces a vyžaduje značné nadání. Jak daleko jsi už došel?"
"Už dvakrát se mi ten proces nepodařilo dokončit kvůli špatným přírodním podmínkám a jednou mou vlastní chybou, a musel jsem začít od začátku. Naposled mi do toho zasáhlo to moje nedávné zmizení, takže jsem nesplnil podmínky a těsně před dokončením se všechno zmařilo," poznamenal jsem sklesle. "Teď ale mám hodně silnou motivaci dotáhnout to do úplného konce."
"To je vážně skvělý nápad! Za jak dlouho se z tebe stane zvěromág?" zeptal se nedočkavě.
"Zítra je nejbližší úplněk. Období od úplňku do úplňku budu muset přísně dodržovat recepturu a pokud v té době Pán zla nezjistí, co dělám, pokud se nevyskytnou nějaké nepředvídané překážky, které mi zabrání dodržovat režim, a pokud bude za měsíc úplně bezmračný úplněk, splním všechny základní požadavky. Pak budu už jenom čekat na nejbližší bouři, při které se poprvé přeměním. Může to být už za pět, šest týdnů, ale zrovna tak i za několik měsíců."
Lucius si zhluboka povzdechl. "To bude krutě dlouhá doba bez tebe. Ale aspoň máme naději, že se budeme moct vídat. Hned je mi o hodně líp."
"Až se mi to podaří, bude to naše tajemství, Luciusi. Nemám v plánu se registrovat na ministerstvu v Rejstříku zvěromágů, i když tím riskuji uvěznění v Azkabanu. Pán zla se nesmí dozvědět, že jsem zvěromág. Určitě by podnikl kroky k tomu, aby mi zabránil tuto schopnost využívat."
"Neprozradím to nikomu ani pod kletbou Cruciatus," prohlásil Lucius přísežně. "Jsem zvědavý, v jaké zvíře se přeměníš."
"To já taky. Ale jelikož je podoba zvířete založena na osobnosti zvěromága, jeho vlastnostech a částečně i vzhledu, řekl bych, že to bude nejspíš nějaký velký druh netopýra," ušklíbl jsem se pobaveně. "Ale jednu výhodu by to mělo... vždycky jsem toužil umět létat."
"To by odpovídalo," zasmál se Lucius. "Akorát bys mohl za mnou létat jenom v noci. Vidět za bílého dne pravidelně létat nad Bradavicemi netopýra by brzy vzbudilo Brumbálovu pozornost." Položil mi ruku kolem pasu a dlouze se mi zahleděl do očí. "Mám velký strach, Severusi," zašeptal po chvíli.
Vpíjel jsem se do těch jeho fascinujících šedomodrých očí a užíval jsem si každou minutu, každou vteřinu, kdy jsem je mohl obdivovat. Přemýšlel jsem, jak dlouho po svém odchodu z Manoru mi nebude dopřáno do nich pohledět.
"Strach? Z čeho?"
"Strach o tebe. Budeš úplně sám na nepřátelském území, neustále obklopen členy Řádu, pod palbou Brumbálova pátravého pohledu, bez možnosti úniku. Kdyby se něco zvrtlo, nikdo ti nepřijde na pomoc." V hlase mu zaznívala úzkost a bázeň.
"S nebezpečím musíme při našich misích počítat, Luciusi. Ani tvůj úkol není bez rizika, při získávání nových stoupenců můžeš narazit na zaryté odpůrce Pána zla, nebo dokonce členy Řádu. Služba temnu není žádná romantická procházka při měsíčku." Teprve teď, když jsem to vyslovil nahlas, jsem si uvědomil, kolik kruté pravdy v tom je. "Kdyby mě náhodou dostali, dám ti vědět," zavtipkoval jsem, abych trochu rozptýlil ten jeho strach.
"Já se nebojím o sebe!" ohradil se Lucius popuzeně. "Nikdo mi nemusí dávat vědět, kdyby se ti něco stalo. Poznal bych to." Zvedl svoji pravou ruku a přejel prstem po sotva viditelné klikaté jizvě po našem neporušitelném slibu. "Pár chvil předtím, než mě Pán zla spěšně povolal k Blackům, moje jizva nesnesitelně pulzovala bolestí a byla rozžhavená do ruda. Věděl jsem, že se ti přihodilo něco zlého. Cítil jsem se, jako bych zemřel..."
Ach, dúfala som, že si poradia a budú môcť byť spolu. Severus animag je skvelý nápad. Strašne sa mi páči keď sú k sebe nežní. Je mi z toho veľmi pekne. Ďakujem za kapitolu. Bude sa mi dobre spať.
OdpovědětVymazatJá mám taky moc ráda, když je z nich cítit ta vzájemná láska, samozřejmě žádné přehnané city, přece jen jsou to Smrtijedi :D, ale nikdo nemůže být na pochybách, že se milují, i když o tom moc nemluví. Občas je ale potřeba i nějaká bouřka. :D Děkuji za komentář.
Vymazat