pátek 11. září 2020

Světlo v temnotách: Vendeta 3

Varování: darkfic, krutá smrt, temné




3. část:
Příliš krutá daň



Když jsem se vrátil zpátky na Manor, Lucius byl pryč. Byl jsem vlastně rád, mohl jsem se dát dohromady dřív, než se vrátí. V horké sprše jsem strávil hodinu a druhou jsem věnoval regeneraci svého těla. Chtěl jsem vypadat pokud možno co nejméně poznamenaný trestem, který jsem u Pána zla podstoupil. Nestál jsem o to, aby Lucius opět řešil každé mé zranění, každý šrám na těle. Vím, že to dělá ze vznešených pohnutek, ale vadí mi ta jeho přehnaná starostlivost o mne. Jsem Smrtijed a umím se sám vypořádat se svými zraněními a bolestmi.

 

Naštěstí mě Mistr dnes docela šetřil v porovnání s tím, jaké to bylo tenkrát při zkoušce mé odolnosti. Myslím, že mu stačilo to představení se zakázanými kletbami, aby dostatečně ukojil svůj hlad po bolesti a utrpení jiných.


Nevím, jak dlouho jsem spal, ale sotva se Lucius vrátil, ještě v cestovním plášti vtrhl do mého pokoje a probudil mě. 

 

"Co ti Mistr chtěl, Severusi?" zeptal se, sotva jsem otevřel oči. Shodil ze sebe plášť a sedl si na kraj mé postele.  


"Běžná audience," zalhal jsem, aby se nevyptával. "Jak jsi dopadl ty?" Přesunul jsem jeho pozornost k něčemu jinému.

 

"Byl jsem v Londýně. Mám pro tebe pár novinek." Bleskově shodil ze sebe kalhoty a košili a vklouzl ke mně do postele. Ne, sex teď opravdu ne. 

 

"Regulus se pořád ještě nevrátil, takže jsem mu ani nemohl odevzdat tvůj vzkaz." Mluvil o jeho záhadném zmizení tak nevzrušeně, jako by mi říkal, že si Narcisa vyvrtla kotník. "Ten skřítek se doopravdy pomátl na rozumu, vůbec nevylézá ze svého pelechu." Přitulil se ke mně, aby se zahřál, studil jako psí čumák. 

 

"Walburga ti vzkazuje, že tvoje hůlka v jejich domě není a že se máš jejich domu zdaleka vyhýbat. Můžeš prý za to, že Reguluse postihl hněv jeho Pána, protože jste spolu... no prostě, obávám se, že pokud tvoje hůlka sama k tobě nenajde cestu, přišel jsi o ni." 


Zamyšleně jsem uvažoval o tom, co mi Lucius řekl o Regulusovi. Pořád jsem doufal, že se brzy objeví, že jeho nepřítomnost se dá vysvětlit tím, že si ověřuje ty své teorie. Tři dny už jsou ale moc i na to, kdyby se rozhodl někde flámovat. Nehledě na to, že by se ozval přinejmenším mně, přece jen pořád ještě netuší, že jsem se dal opět dohromady s Luciusem. 


"Pán zla mi přikázal, abych si pořídil novou hůlku," řekl jsem mu ponuře.


"On o tom něco ví?" podivil se Lucius.


"Pán zla ví přece o všem," poznamenal jsem zatrpkle. Chvíli jsem zvažoval, co mu můžu říct. "Přiznal mi, že mi ty události vymazal z paměti," prozradil jsem mu nakonec. 


Lucius se ode mne odtáhl a překvapeně mi pohlédl do tváře. Neřekl nic, protože k tomuhle ani nebylo co říct. Dlouhou chvíli jsme mlčeli, pohrouženi do vlastních myšlenek, ticho nakonec přerušil Lucius.


"Nechtěl jsem ti to původně říct, ale..." začal rozvážně, "Walburga mi nechtěně prozradila, že ten Blackův bláznivý skřítek pořád mluvil o tobě. Prý má pro tebe od svého pána nějaký vzkaz," špitl tiše.


Vjela do mne zlost. "A to jsi mi chtěl zatajit takhle důležitou věc?" houkl jsem naštvaně a vymanil jsem se z jeho náruče.


"A ty se mi divíš?" taky se rozkřičel. "Vždyť jsi s ním šukal půl roku! Čekal jsi snad, že vám budu dělat prostředníka, abyste si mohli mezi sebou vyměňovat milostné vzkazy?"


"Jenže tady vůbec nejde o Reguluse, ale o něco mnohem důležitějšího!" zajíkal jsem se hněvem.


"Tak že bys mi tedy konečně laskavě řekl, o co jde, abych taky věděl, co se to vlastně kolem nás děje?" zdatně mi konkuroval křikem.


"Já to sám nevím! A proto se snažím zjistit to od Reguluse a ty mi to bojkotuješ!" vpálil jsem mu zuřivě do tváře. Serval jsem ze sebe přikrývku, vstal jsem z postele a plný vzteku jsem zamířil do koupelny.


"Tak já ti to bojkotuji?" zafuněl Lucius. "A to, že jsem byl dnes kvůli tobě na Grimmaul-" Jeho hlas náhle zmlkl a já jsem si příliš pozdě uvědomil, proč. Dozajista teď zíral na má zbičovaná záda. 


Naštěstí to nijak nekomentoval, za což jsem mu byl neskonale vděčný. Kopl jsem do dveří koupelny, až se za mnou s třísknutím zabouchly a pustil jsem do umyvadla silný proud vody. Vychrstl jsem si několik hrstí ledové vody do obličeje, abych se zchladil a vydýchával jsem vztek. Pak jsem už trochu klidnější pohlédl do té cizí tváře v zrcadle, která mne nepřátelsky pozorovala. 


Proč jsi po něm tak vyjel? vyčetl jsem v mysli svému odrazu. Snažil se ti přece pomoct. Copak se mu můžeš divit, že ti chtěl zatajit něco, co mu vadí? Všechno se teď točí kolem Reguluse a on na něj prostě žárlí. Co bys dělal ty, kdybys byl na jeho místě? Nemohl přece tušit, jak je to pro tebe důležité. 


Dveře za mými zády se tiše otevřely a v zrcadle se objevila Luciusova tvář. Naše pohledy se spojily. 


"Omlouvám se, Severusi. Netušil jsem, že..." Viděl jsem, jak sklouzl očima na moje záda. Přistoupil zezadu ke mně, objal mě kolem pasu a spojil své ruce na mém břiše. Nebránil jsem se. Jeho podmanivé modrošedé oči mě bázlivě pozorovaly v zrcadle, vyzařoval z nich strach. Strach o mne. 


Položil jsem mokré dlaně na jeho sepnuté ruce, opřel jsem hlavu o jeho rameno a zavřel jsem oči. Proč musí být náš vztah tak komplikovaný, když jeden bez druhého nemůžeme žít, když jeden druhého tak milujeme? Všechny naše hádky a rozbroje má na svědomí jediný člověk. Jak by bylo vše mnohem jednodušší, kdyby se pořád mezi nás nepletl.


Lucius přitiskl rty k mému hrdlu a ze rtů se mi vydral tichý vzdech. Otočil jsem se k němu tváří v tvář a hleděl jsem mu provinile do očí.

 

"Ty mi odpusť, Luciusi. Vážím si toho, co pro mne děláš." 


"Konečně ti došlo, jak se pro tebe pořád obětuji," ohrnul povýšeně rty. 


Musel jsem se pousmát tomu jeho přehnanému sebevědomí. "Vím, že to nemáš se mnou lehké. Vydrž to se mnou ještě chvíli."


„Někdy jsi opravdu na zabití," konstatoval Lucius zasmušile a já jsem si uvědomil, že má naprostou pravdu. "Proč já ti to pokaždé odpustím?"


"Protože mě miluješ?" usmál jsem se provokativně a objal jsem ho kolem pasu.


Lucius se rozesmál. "Máš o sobě dost vysoké mínění, příteli." Přitiskl mě k umyvadlu a jeho oči barvy rozednívající se oblohy mě láskyplně objaly. "Ale máš pravdu. Protože tě miluji. Protože jsi můj malý princ."


"Princ dvojí krve," upřesnil jsem sarkasticky.


"To zní tak... noblesně," uculil se Lucius pobaveně. "Měl bys ten titul používat."


"Myslím, že zůstanu u svého jména. Už jsem si na něj docela zvykl, i když je mudlovské," ušklíbl jsem se s nelibostí a pak jsem zamyšleně zúžil oči. „Občas přemýšlím nad tím, proč se kouzelník ze vznešeného a starobylého čistokrevného rodu, jakým jsou Malfoyové, zahazuje s někým, kdo má jenom poloviční kouzelnickou krev a žádný rodokmen.“

 

„Protože tě miluje?“ vrátil mi s pobaveným úsměvem moji předchozí provokaci. „Děti s tebou mít nechci, takže v tvém případě tolik nelpím na čistokrevném rodu,“ zavtipkoval se smíchem.

 

„Kromě toho,“ zatvářil se vážněji, „jsi bez nejmenších pochyb mnohem schopnější a talentovanější kouzelník, než kterýkoliv s čistou krví. Nemáš v sobě ani špetku ze svého mudlovského otce. Naopak, nic bych za to nedal, že v rodokmenu tvé matky se vyskytl nějaký velký čaroděj, po kterém jsi zdědil svůj výjimečný kouzelnický talent. Jak se vlastně jmenovala tvoje matka?“

 

Chvíli jsem váhal s odpovědí, ještě nikomu jsem nic neřekl o své rodině. „Eileen Prince-Lloyd.“

 

„Proč vlastně nepoužíváš její příjmení? Zní tak trochu aristokraticky,“ nadhodil Lucius.

 

„Odkud asi myslíš, že pochází jméno Princ dvojí krve?“

 

„Severus Prince...“ šeptal si Lucius pro sebe jméno, které jsem si já tajně dal už v dětství.

 

„Mimochodem, jak jsi zmínil ty děti, kdy se ti má narodit ten tvůj dědic?“ snažil jsem se, aby to znělo co nejlhostejněji.

 

Lucius se zarazil. „Myslel jsem, že to víš. Narcisa před dvěma měsíci potratila, * “ sdělil mi Lucius s vážnou tváří.

 

„To je mi líto.“ Ve skutečnosti mi bylo líto jenom Luciuse, protože jsem věděl, že po dědici touží. „Takže se opět pokoušíte o potomka?“ Důsledně jsem vytěsnil žárlivost z mého hlasu.

 

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Já bych chtěl, ale Narcisa zatím odmítá se mnou spát. Ještě pořád se z toho úplně nevzpamatovala.“

 

„Omlouvám se, nevěděl jsem to.“

 

Lucius se pobaveně rozesmál. „Jen se nedělej, že tě to netěší, ty mizero. Teď mě máš jenom pro sebe,“ mrkl na mně významně a smilně se mu zablýskalo v očích.

 

„Tak proto jsi pořád tak nadržený, takový dlouhý půst ti určitě už lezl pěkně na mozek,“ ušklíbl jsem se trochu škodolibě.

 

„To si piš,“ uculil se nevinně jako andílek.

 

"Luciusi,“ využil jsem jeho dobré nálady, „pomohl bys mi ještě jednou? Musím se setkat s Kráturou. Bude to naposled, co tě budu obtěžovat s Blacky. Přísahám."


"Bál jsem se, že mě o to požádáš," povzdechl si Lucius. "Uvědomuješ si ale, že je to téměř nemožné? Krátura nikdy nevychází z domu, dokud mu to jeho pán přímo nepřikáže." Přitiskl si mě k sobě blíž. "Zkusíme něco vymyslet, jsme přece kouzelníci," dodal nakonec s úsměvem. "Ale teď,“ pootočil si mě, „bych si rád prohlédl ta tvoje zranění."


"Ach, jen to ne!" zaúpěl jsem zcela bezmocně.

 

_______

 

* (pozn. autora) – jelikož děj povídek Světlo v temnotách a Vendeta se odehrává v první polovině roku 1979 (zmíněno ve Vyvržencích pekla: Lovecká sezóna), ale Draco se narodil až v červnu 1980, takže Malfoyovi teď nemohli čekat jeho (a jiné dítě už neměli), tak jsem to musela vyřešit potratem tohoto dítěte. Spermie s Dracem si ještě musí pár měsíců počkat na zasetí. :D


_______

 

 

Týden nato si Pán zla k sobě povolal své Smrtijedy k další ze svých pravidelných přednášek, po kterých pokaždé následovaly nevázané smrtijedské večírky jako Mistrova úplata pro jeho věrné za to, že za něj dennodenně nasazovali své krky.

 

Shromáždili jsme se ve Velkém sále a do posledního místa jsme zaplnili řady dřevěných lavic. Lucius si obsadil místo na opačném konci řady než jsem seděl já, nechtěli jsme hned upozorňovat na to, že jsme se zase dali dohromady.

 

Neustále jsem se rozhlížel, jestli mezi přítomnými Smrtijedy nezahlédnu Reguluse. Předtím jsem se co nejnápadněji, aby mě Lucius neslyšel, zeptal pár svých známých, jestli o něm něco neví, ale nikdo ho prý neviděl už pěknou řádku dní. Ztrácel jsem i poslední naděje, kterých jsem se doteď zarytě držel a konečně jsem si začal připouštět, že se mu skutečně stalo něco zlého.

 

Nezemřel při plnění smrtijedských povinností, o tom bychom už všichni věděli. Nejspíš ho při té jeho riskantní akci potkal tragický osud a nikdo netuší, kde leží jeho mrtvé tělo. Anebo mu na tu jeho zradu přišel Pán zla a teď nám představí podobné zvrácené divadlo s potrestáním zrádce jako kdysi se Silasem. Nedokázal jsem určit, při které z těch dvou možností se mi víc sevřelo srdce strachem.

 

Okázalost dnešního smrtijedského srazu však naznačovala, že si Mistr na závěr chystá pro nás nějaké zvláštní překvapení.

 

Sál potemněl. Pán zla stál na vyvýšeném pódiu před námi v kruhu světel z pochodní. Všichni jeho poddaní na něm viseli očima a zaujatě poslouchali jeho vášnivý projev. Zapáleně řečnil o svých dalších cílech a plánech v boji za přísné dodržování čistokrevné kouzelnické rasy a v ovládnutí světa. Obeznámil nás s novou strategií v boji proti jeho nepřátelům a nakonec vyzdvihl dosavadní úspěchy, kterých dosáhl tvrdými boji se svými odpůrci a podal nezvratitelné důkazy o mocném vzestupu říše zla.

 

Dokonale ovládal umění slova, v čemž by mohl zručně konkurovat nejslavnějším antickým řečníkům, a uměl tak přesvědčivě mluvit, že jsme mu věřili každičké slovo. Není divu, že si dokázal získat tolik přívrženců, kteří byli bez váhání ochotni položit za něj svůj život.

 

Poslouchal jsem ho trochu nesoustředěně, co chvíli jsem zvedal zrak nahoru do příšeří, abys se přesvědčil, jestli nad našimi hlavami nevisí nějaký spoutaný zajatec jako posledně.

 

Pán zla domluvil. Sál se opět rozjasnil, ale nikdo se nezvedl, nikdo neodešel, tušili jsme, že ještě něco přijde. Na pódium se připlazila Nagini a líně se proplétala kolem nohou svého pána.

 

„Ještě neodcházejte, moji věrní, mám pro vás připravenou ještě drobnou zábavu.“ Krutýma očima pozorně přelétl celý sál a pak sešel dolů z pódia a vydal se mezi nás, Nagini se tiše plazila v jeho stopách.

 

„Jeden z vás se rozhodl dobrovolně opustit naše řady,“ oznámil nám suše Mistr.

 

Srdce mi sevřela ledová ruka. Tak Regulus přece jen padl do jeho rukou. Celou dobu ho Pán zla držel ve vězení a dozajista i krutě mučil, aby se dozvěděl, co všechno zjistil, a teď nám ho teatrálně předhodí do arény smrti, abychom se dívali na to, co Pán zla děla se zrádci. Nebyl jsem si vůbec jistý, zdali dokážu s klidem přihlížet mučení a popravě Reguluse.

 

Nenápadně jsem se rozhlédl, jestli odněkud nepřivádí spoutaného vězně a opět jsem mimoděk zabloudil pohledem nad naše hlavy, i když jsem pochyboval, že by Mistr opakoval stejné divadlo.

 

„Já jsem milostivý a proto mu to rád umožním.“ Pán zla mluvil velice tichým hlasem, který nikdy nevěstil nic dobrého. Přecházel podél lavic a postupně spočinul na krátký okamžik na každém z nás. Každý muž v sále před jeho pohledem sklopil zrak.

 

Zastavil se tři řady přede mnou. Nagini se tiše vplazila do uličky a Smrtijedi jí uctivě uhýbali nohama. Najednou zůstala stát a pomalu se vztyčila před jedním ze sedících mužů. Bezpochyby její mysl ovládal Pán zla.

 

Všichni přítomní, kromě toho, na kterého Nagini upírala své hypnotizující oči, se pátravě nakláněli ve snaze zjistit, kdo je onen muž. Přes jeho kápi jsem mu neviděl do obličeje. Muž seděl strnule a jako paralyzovaný zíral do štěrbinovitých hadích zorniček.

 

Pán zla na něj pohlédl s výrazem nelíčeného odporu. „Páchneš zradou, Ralphe. A draze za to zaplatíš,“ pronesl nebezpečným hlasem. „Postav se a pokloň se mi!“ rozkázal mu.

 

Takže Ralph Asher. Ze srdce se mi ulomil obrovský kámen úlevy, že to není Regulus.

 

Oslovený se křečovitě zvedl na nohy, ohnul hřbet a poklonil se svému Mistrovi, nespouštěje přitom své vyděšené oči z hada.

 

„Níž!“ zaburácel Voldemort nespokojeně.

 

Muž se poklonil ještě hlouběji a ustrnul v polovině úklony. Jeho tvář se teď nacházela jenom několik palců od hadí hlavy. Dívali se navzájem zblízka do očí, Nagini co chvíli vystrkovala rozeklaný jazyk z tlamy a ochutnávala jím jeho pach, v očích muže se zračila čirá hrůza.

 

„Propouštím tě ze svých služeb, Ralphe,“ promluvil blahosklonně Pán zla a s výrazem krutého uspokojení nechal zběhlého Smrtijeda chvíli dusit se vlastním strachem.

 

Pak na Nagini promluvil hadím jazykem.

 

Nagini se vymrštila vpřed, sevřela své silné čelisti kolem mužova krku a zakousla dlouhé jedovaté zuby hluboko do jeho hrdla. Útok byl tak rychlý, že než muž stačil jakkoli zareagovat, ocitl se uvězněný ve smrtelném sevření tlustého hadího těla.

 

Smrtijedi, kteří seděli nejblíž, poplašeně uskočili o kousek dál a s vytřeštěnýma očima sledovali zblízka zápas zcela nesourodé dvojice. Hřbitovní ticho v sále narušovalo pouze děsivé praskání lámaných žeber, jak plaz utahoval své smyčky kolem těla oběti, a Ralphovy zoufalé pokusy o nadechnutí, které mu zcela znemožňoval rozmáčklý hrudní koš a vlhké bublání krve v hrdle.

 

Za pár okamžiků Asher svůj zcela marný boj o život prohrál. Bylo sporné určit, zda ho udusilo Naginino smrtící objetí, anebo se jeho plíce utopily ve vlastní krvi.

 

Nastalo hrobové ticho. Nikdo se ani nepohnul. Nikdo ani nedýchal. Nagini se s Asherovým krkem v roztažené tlamě tiše odplazila ven z uličky a táhla jeho bezvládné tělo sebou.

 

„Tak to bychom měli, děkuji vám za pozornost,“ přerušil mrtvolné ticho Pán zla a opět přejel nelítostným pohledem naše řady. Se zvráceným potěšením se kochal strachem ve tvářích bez výjimky každého Smrtijeda v sále, z jeho temných očí planulo varování každému, kdo by ho chtěl někdy zradit.

 

Pak se pomalu pohnul k lavicím, soustředěně zkoumal naše tváře a občas ukázal na někoho z nás dlouhým štíhlým prstem. „Dolohov... Lestrangeovi... Malfoy...“ Každý z nich při vyslovení svého jména pokorně sklonil hlavu na hruď. Mistr se zastavil u mně a pohlédl mi do očí. „...a Snape,“ vyslovil. „Vy pojďte za mnou, ostatní se už můžete jít bavit,“ pokynul jim ke dveřím do místnosti, kde už bylo vše připravené k divokému smrtijedskému večírku.

 

Smrtijedi se prkenně začali zvedat ze svých lavic, očividně je ta krutá poprava jejich bývalého kolegy poznamenala. My ostatní jsme se vydali za Mistrem.

 

Každý, kdo vycházel ze sálu, musel projít kolem opodál ležící Nagini, která zrovna večeřela a pomalu soukala do sebe Asherovo mrtvé tělo. Odněkud zepředu jsem zaslechl něčí dávivé zvracení. Při pohledu na Ralphovo tělo, od ramen nahoru uvízlé v roztažené hadí tlamě, mi můj vlastní žaludek poskočil až do krku. Podívali jsme se s Luciusem na sebe, jeho křídově bílá tvář a v ní vyděšené oči naprosto odrážela tu mou.

 

O pár minut později jsme my vybraní klečeli na studené dlažbě Mistrovy pracovny, soudě podle obličejů plných zmatku u ostatních, ani jeden z nás netušil, proč si nás Mistr zavolal.

 

Pán zla na nás chvíli shlížel dolů, vychutnával si svoji nadřazenost a nedbal toho nepohodlí, které nám poskytovala tvrdá kamenná podlaha. Pán zla nechtěl, abychom měli u něj pohodlí.

 

„Z mnoha mých věrných Smrtijedů jsem si vybral zrovna vás, abych vám svěřil důležité úkoly, týkající se mých dalších plánů v boji proti našim nepřátelům,“ oznámil nám důvod audience a téměř jsem cítil, jak se všem ohromně ulevilo, včetně mě.

 

„Rodolphe, Belatrix, Rabastane, a ty, Tony,“ oslovil Lestrangeovy a Dolohova. „Chci, abyste se postarali o členy Fénixova Řádu, jejichž jména vám poskytne Severus. Získejte od nich co nejvíc informací o Řádu a když už budou nepoužitelní, zabijte je. Je jenom na vás, jakým způsobem to provedete.“ Poskytl jim čas vstřebat rozkaz. „A teď se běžte bavit,“ propustil je milostivě.

 

Když vezmou osudy jmenovaných do rukou tito čtyři Smrtijedi, jejich dny jsou beznadějně sečteny. To mě utvrzuje v přesvědčení, že jméno Pottera ve svém seznamu před nimi zatajím. James Potter je jenom můj.

 

Když skupinka opustila místnost, Pán zla přistoupil k Luciusovi. „Vstaň, Luciusi,“ přikázal mu. Lucius tak spěchal s vyplněním jeho příkazu, že si přišlápl hábit a málem upadl.

 

„Pro tebe mám speciální úkol. Jmenuji tě mým zástupcem pro věci propagandy. Jsi výřečný, bohatý a vážený kouzelník a máš vlivné přátele. Pověřuji tě úkolem veřejně šířit naše myšlenky a cíle a verbovat mé další přívržence.“ Pán zla přecházel pomalu sem a tam, očividně ještě neskončil.

 

„Slyšel jsem, že máš hodně přátel i na ministerstvu. Hodilo by se mi, kdyby někteří z nich byli ochotni s námi tajně spolupracovat. Použij všechny možné prostředky, jak je přesvědčit, v nezbytném případě je můžeš ovládnout kletbou Imperius.“

 

„Ano, můj Pane,“ hlesl Lucius tiše.

 

„Můžeš odejít,“ pokynul mu ledabyle rukou Pán zla.

 

„Pane... ano, Pane.“ Lucius se hluboce uklonil, vrhl na mne krátký pohled a odešel.

 

Zůstal jsem sám s Mistrem.

 

„Jsi v pořádku, Severusi?“ zajímal se.

 

„Ano, můj Mistře.“

 

„Výborně. Dnes budeme pokračovat v dalším tréninku. Naučím tě kouzlit bez pomoci hůlky, jak jsem ti slíbil. Nejdřív ale bych s tebou rád probral pár věcí. Posaď se,“ nabídl mi židli a sám si sedl za stůl.

 

„Za tři týdny začíná škola a ty nastoupíš v Bradavicích oficiálně jako učitel. Musím tě požádat, abys v brzké době opustil Luciusův dům a nastěhoval se do Bradavic. Chci tě tam mít trvale, abys dohlížel na všechno, co se tam děje a špehoval pro mne Brumbála.“

 

Krve by se u mne nedořezal. Sotva před pár dny jsme se s Luciusem dali opět dohromady a teď nás Pán zla chce zase rozdělit?

 

„Bradavice budeš mít dovoleno opustit pouze tehdy, když tě zavolám já sám. Pro ty účely měj po ruce připravené přenášedlo. Nebudeš ve styku ani s Luciusem, ani s ostatními Smrtijedy. Brumbál musí uvěřit, že se nestýkáš se stranou zla. Budeš v kontaktu jenom se mnou, hlášení mi budeš podávat prostřednictvím deníku, do kterého si budeme psát vzkazy. Nemusíš mít obavy, že by tě mohl zdiskreditovat, inkoust pár okamžiků po přečtení nenávratně zmizí.“

 

Cítil jsem, jak jsem zbledl. Pán zla se mě chystá odříznout od Luciuse, od přátel, od zbytku světa. Hodí mě do nepřátelských vod a nechá mě plavat mezi žraloky. S nedobrovolným vězením v Bradavicích jsem smířen, věděl jsem, že služba zlu nebude žádná procházka růžovým sadem. Ale Luciuse si vzít nenechám.

 

„Pane... já...“ Chtěl jsem zaprotestovat, ale včas jsem si uvědomil, že bych tím prozradil, že mi na Luciusovi záleží. „Ano, můj Pane,“ odpověděl jsem nakonec pokorně a hluboce jsem se mu poklonil.

 

Pán zla se spokojeně ušklíbl, přesto jsem cítil, jak mě podrobuje zkoumavému pohledu. „Je to tvoje daň za zvláštní výhody a privilegia, které u mně máš, Severusi.“ Příliš krutá daň za privilegia, o které vůbec nestojím. 


„A nyní se přesuneme do mých komnat.“

 

Následoval jsem ho jako ve snách. Každým dalším krokem jsem si víc a víc uvědomoval jednu hrůznou, ale velice podstatnou věc. Už nechci sloužit lordu Voldemortovi. Už nechci být Smrtijedem. Pokud Regulus objevil možnost, jak oslabit moc Pána zla, udělám vše pro to, abych zjistil, jak.


příště další kapitola




 

2 komentáře:

  1. Dufam, že si Severus najde sposob dostať sa k Luciusovi. Uz sa tesim na ich tajne stretnutia. Dakujem za kapitolu. Je skvele, ze pises, je super Ta čítať.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Já děkuji za komentář, který zase potěší mne. Jsem ráda, že tě čtení baví. :)

      Smazat