Sirius ukrývá jedno velké tajemství ze své minulosti, které nemělo být nikdy prozrazeno.
„Zavři zobák, ty příšerná stará čarodějnice!“ Černovlasý muž přiskočil k ječícímu obrazu stařeny v černém čepci a s vynaložením všech sil se mu po chvíli povedlo přes obraz zatáhnout starý zaprášený závěs. Vřískání utichlo.
„Siriusi!“ vykřikl překvapeně a štěstím bez sebe nadšeně objal svého ztraceného kmotra.
Siriuse jeho spontánní projev mírně zaskočil a zůstal chvíli rozpačitě stát, nevědě co s rukama, ale nakonec ho přátelsky objal kolem zad.
„Harry...“ usmál se na něj široce a pozorně se na něj zahleděl. "Vyrostl jsi..."
Harry přímo zářil štěstím z nenadálého setkání. „Moc rád tě zase vidím. Hrozně jsem se celý ten rok bál, aby tě nechytili.“ Zvědavě si prohlížel svého kmotra, který se za ten víc než rok, co se spolu neviděli, hodně změnil. Pamatoval si ho jako zbídačeného a dlouholetým pobytem ve vězení poznamenaného uprchlého vězně, kterého chtěl původně zabít. Teď před ním stál upravený zralý muž s pohlednou tváří, inteligentníma očima a nenuceně noblesním vystupováním.
Sirius svého kmotřence taky se zájmem pozoroval. „Posledních pár měsíců se skrývám v této barabizně, tady mě nikdo hledat nebude,“ ušklíbl se pochmurně. „Byl to dům mých rodičů a teď patří mně. S mou matkou už jsi měl tu čest se seznámit,“ odfrkl si s nelibostí. „Později tě provedu celým domem, teď ti ale ukážu, kde budeš bydlet.“
„Já tady budu bydlet s tebou?“ Harrymu se překvapením rozšířily panenky.
„Jasně,“ zasmál se Sirius. „Samozřejmě jenom do doby, než odjedeš do Bradavic,“ mrkl na něj zvesela. „Ostatní už si rozebrali pokoje, ale naštěstí je dům dost velký pro všechny,“ informoval Harryho, když spolu stoupali nahoru po schodišti. „Moc se tady nerozhlížej, dům je hodně zanedbaný, přes deset let byl zcela opuštěný.“
Harry kráčel Siriusovi v patách a zvědavě těkal pohledem na všechny strany, připadal si jako Alenka v říši divů. Vykuleně zíral na řadu vycpaných skřetích hlav, pověšených na stěně, až z toho zakopl na schodech.
„Tady jsi bydlel, když jsi chodil do Bradavic?“
„Většinou. Než jsem z tohoto prokletého domu utekl,“ odpověděl ponuře Sirius. Došli až do nejvyššího patra, kde byly jenom dvoje dveře a Sirius otevřel jedny z nich. „Trochu jsem ti to tady připravil. Není to takový přepych, na jaký jsi byl doteď zvyklý, ale snad se u mne budeš cítit dobře,“ pokrčil omluvně rameny. "Obvykle tady přebývá Remus, ale teď je na dlouhodobé misi."
Harry nahlédl dovnitř. Místnost byla na jeho vkus dosti tmavá. Zdi byly pokryté smaragdově zelenými tapetami, dnes už dost vybledlými, s ručně vyšitým vzorem stříbrných hadů, na mnoha místech se už trhaly a odlepovaly. Pokoji vévodila čistě povlečená postel s nebesy, na zdi nad ní visel obrovský gobelín s erbem Blacků a nápisem Toujours pur. Starožitný nábytek, vesměs v černých barvách, si dodnes zachovával velice elegantní styl, přestože lak byl místy již značně oprýskaný. Knoflíky na nábytku, stejně jako na dveřích, měly tvar hadích hlav. Závěsy na okně ladily barvou i vzorem se zelenými tapetami.
„Snad ti nebude vadit ten zmijozelský styl. Byl to pokoj mého bratra Reguluse,“ poznamenal Sirius s lehkou obavou.
„Je to... skvělé,“ ozval se po chvíli Harry, když si pokoj zběžně prohlédl. Nemohl popřít, že se mu ten všudypřítomný zmijozelský vkus vůbec nelíbil, ale neměl to srdce to Siriusovi přiznat.
„Co se stalo s tvým bratrem?“ zeptal se zvědavě a přitáhl si kufr dovnitř.
„Ten idiot doplatil na to, že sloužil Voldemortovi. Jeho tělo se nikdy nenašlo.“ V jeho hlase se mihl stín smutku, ale jinak nedal ničím najevo, že by mu to bylo nějak líto. „Až si vybalíš, přijď dolů do kuchyně, Molly připravuje večeři. A kdybys cokoliv potřeboval, můj pokoj je hned naproti tvému,“ mrkl na něj šibalsky a odešel.
*****
Harry se ve svém pokoji rychle zabydlel, bylo to nepopsatelně lepší než u Dursleyových, akorát si pořád nedokázal zvyknout na ty zmijozelské detaily, které mu neustále připomínaly jeho nepřátelskou kolej z Bradavic. Navíc se vůbec necítil dobře v ložnici, která kdysi patřila Smrtijedovi. Siriusovi ale nic neřekl a většinu času trávil o patro níž s Hermionou, Ronem a jeho sourozenci.
Na příkaz paní Weasleyové se snažili dávat do pořádku zanedbaný dům, aby byl alespoň trochu obyvatelný. Přál si více času trávit i se Siriusem, chtěl si s ním o tolika věcech promluvit, ale jeho kmotr byl věčně zaneprázdněný schůzemi Řádu. Potkávali se prakticky jenom v kuchyni u jídla.
Pár dní po Harryho příchodu, zrovna když se Harry chystal ulehnout do postele, utahaný z celodenního úklidu domu, se ozvalo tiché zaklepání na dveře a dovnitř strčil hlavu Sirius.
„Harry... nepotřebuješ něco? Nechybí ti nic?“ zeptal se starostlivě.
Harry zavrtěl hlavou a když se Sirius chystal zase odejít, rychle na něj zavolal. „Vlastně ano,“ vyhrkl, „chtěl bych si s tebou popovídat.“
Sirius se trochu zarazil, ale pak se usmál, zavřel za sebou dveře a vešel dovnitř. „A o čem?“ zeptal se zvědavě. Vytáhl zpod stolu židli a sedl si na ni obkročmo, čelem k opěradlu, a upřel na Harryho všetečný pohled.
Harry se posadil na kraj postele. „Nevím... tak nějak o všem. Když jsme se viděli poprvé, v té Chroptící chýši, neměli jsme moc času si cokoliv říct,“ pokrčil rozpačitě rameny. „Řekni mi něco o sobě.“
Sirius se zatvářil překvapeně. „O mně? Proč tě to zajímá?“
„Protože jsi znal mého tátu,“ odpověděl Harry prostě.
Sirius si opřel lokty o opěradlo židle a hloubavě zavzpomínal. „Ano, znal jsem Jamese moc dobře. Kamarádili jsme spolu od první chvíle, co jsme přišli do Bradavic. Byl to můj nejlepší přítel.“ V očích se mu usídlila nostalgie. Dlouze se na Harryho zadíval a pak se melancholicky pousmál. „Neuvěřitelně se mu podobáš.“
„Vím. Už mi to řekla spousta lidí,“ ušklíbl se Harry křečovitě. „Proč jsi vlastně odsud utekl?“
V Siriusově tváři se objevil zachmuřený výraz. „Blackové byli odjakživa posedlí čistou kouzelnickou krví,“ vrhl nevraživý pohled ke gobelínu nad postelí s hrdým mottem jeho rodiny. „Nenáviděl jsem své rodiče kvůli té jejich mánii, nenáviděl jsem tento dům, který mi připomínal, jak starý a vznešený je náš rod," parodoval ječivý hlas své matky. "Vzepřel jsem se té jejich víře a utekl jsem odsud. James... tvůj otec... mi nabídl, že mohu bydlet s ním u jeho rodičů. Našel jsem u nich svůj nový domov.“ Odmlčel se a na chvíli se ztratil ve svých vzpomínkách. Harry ho tiše sledoval.
Sirius se najednou vytrhl ze svých myšlenek a prudce se zvedl ze židle. „Je pozdě, Harry. Běž už spát. Dobrou noc.“ Bez dalších slov opustil pokoj.
Harry chvíli zíral na dveře a cítil se ničemně, že svými otázkami rozjitřil staré Siriusovy vzpomínky. Věděl, jak mu je, protože on sám úplně stejně nenáviděl Dursleyovy a nenáviděl ten jejich nablýskaný dům, ze kterého chtěl už tolikrát utéct.
Rozhodl se, že už se Siriuse nebude na minulost nikdy ptát.
*****
Od tohoto večera se Sirius začal Harrymu vyhýbat. Nepotkávali se dokonce už ani v kuchyni u snídaně či večeře, Sirius si buď vzal jídlo nahoru k sobě, anebo nepřišel k jídlu vůbec. Veškerý čas trávil na schůzích Řádu, anebo byl zavřený ve svém pokoji.
„Harry, drahoušku,“ oslovila jeden večer paní Weasleyová Harryho, „buď tak hodný a odnes Siriusovi nahoru večeři. Dnes ještě vůbec nic nejedl,“ dělala si starosti.
Harry se okamžitě chytil příležitosti mít důvod k návštěvě svého kmotra. Vzal talíř s pečeným kuřetem a vyběhl schody do třetího patra. Zastavil se až u dveří pod mosaznou tabulkou se jménem, která každého nezvaného hosta varovala, že tady bydlí Sirius.
Harry se ušklíbl a tiše zaklepal. Když se chvíli nic nedělo, zkusil to znovu hlasitěji. „Siriusi?“ zavolal a trpělivě čekal. Zevnitř se nic neozývalo. Dodal si odvahy a zkusil dveře otevřít. Nebyly zamčené. Vstoupil dovnitř a hned ode dveří opět na Siriuse hlasitě zavolal. Položil talíř na stolek u dveří a vešel dál.
Siriusův pokoj byl stejně velký jako ten jeho, ale jinak se naprosto odlišoval. Tapety na zdech zářily karmínovými barvami, starobylý nábytek na nohách ve tvaru lvích tlap byl vyroben z mahagonového dřeva s vysokým leskem. Místnosti dominoval velký kamenný krb s vyhaslým ohništěm. Zdi byly zdobené desítkami různých pohyblivých fotografií v rámečcích. Vše zaplavovala spousta světla z desítek svícnů, takže pokoj nebyl tak ponurý jako ten po Regulusovi.
Když Harry zjistil, že Sirius v pokoji není, chtěl decentně vycouvat ze dveří na chodbu. Zvědavost ho ale přemohla a vedla jeho kroky až ke zdi s fotografiemi. Začal si zblízka prohlížet postavy na nich a s úžasem zjistil, že ze všech fotografií se na něj vesele usmívají a horlivě mu mávají Sirius a jeho tři kamarádi, Remus, Peter a taky... jeho otec.
Fotografie byly z různých časových období jejich školních let, na všech starších fotkách byli zvěčněni vesměs všichni čtyři kamarádi pohromadě. Nejvíc ale převládaly ty z období posledních dvou nebo tří ročníků. Na některých se ještě objevovala celá čtveřice, na většině fotek už však pózovali jenom dva chlapci, Sirius a jeho otec. Dva nejlepší kamarádi. Různě se předváděli, smáli se a pitvořili do fotoaparátu a všem ukazovali, jací jsou to borci.
Harryho obzvlášť zaujala jedna fotografie, na které se Sirius s Jamesem přátelsky drželi kolem ramen a poťouchle se na sebe usmívali, v jejich výrazech se zrcadlila jakási sebevědomá namyšlenost a vzdor. A ještě něco, co nedokázal definovat. Sirius měl velice hezkou tvář a jeho otec byl Harryho naprosto věrným originálem.
Harryho polila mohutná vlna smutku, když se díval do těch bezstarostných tváří obou přátel, protože věděl, jak krutě bude toto jejich pevné přátelství zpřetrháno. Jeho otec zemře jenom pár let po pořízení této fotografie.
Rychle se otočil k odchodu. Když míjel krb, něco najednou upoutalo jeho pozornost. Na krbové římse si všiml páru dalších fotografií v rámečcích. Z jedné z nich se na něj usmíval černovlasý modrooký chlapec, Harry postřehl v jeho obličeji podobné pohledné rysy se Siriusem, takže se dovtípil, že to bude nejspíš Siriusův mladší bratr Regulus.
Zaujala ho ale druhá fotografie. Vzal ji s obřadnou úctou do ruky a pozorně si ji prohlížel. Byl na ní jeho otec ve věku patnácti nebo šestnácti let a hrál si se Zlatonkou. Pouštěl ji z dlaně, nechal ji kousek odletět a pak po ní bleskově chňapl. Harry musel uznat, že měl opravdu výborný postřeh. Teskně se usmál.
„James byl skvělý chytač,“ ozval se za jeho zády hluboký hlas. Harry sebou cukl, jak se polekal a rychle vrátil fotku zpátky. Vůbec neslyšel Siriuse vejít dovnitř.
„Tu Zlatonku štípl po jednom zápase a pak se s ní pořád předváděl,“ zasmál se štěkavě Sirius, ale nebyl to veselý smích.
„O-omlouvám se,“ zakoktal Harry, „přinesl jsem ti jídlo a... nikdo tady nebyl...“
„Byl jsem nakrmit Klofana,“ zamumlal Sirius. Přistoupil ke zdi s obrázky a pozorně si je prohlížel, jako by je viděl úplně poprvé. Zdálo se, že na chvíli zcela zapomněl na Harryho přítomnost.
Harry zprvu nevěděl, co má dělat, nechtěl Siriuse vyrušit ze vzpomínek, ale taky nechtěl odejít, když se mu konečně naskytla příležitost být s ním. Tiše přistoupil k němu a zahleděl se na fotografii, na kterou upíral zrak Sirius. Byla to ta, na kterou před chvílí sám hleděl a která ho tak rozrušila.
„Byli jste asi hodně dobří kamarádi, viď?“ řekl potichu Harry. „Asi jako já s Ronem.“
Sirius zavrtěl hlavou. „Naše přátelství bylo mnohem hlubší.“ Ukázal prstem na obrázek. „Tento snímek je z období, když už jsem bydlel u Potterových. Pořídil jej tvůj dědeček.“
Harrymu se podivně sevřel žaludek. Nikdy nepoznal své rodiče, ani své prarodiče. Sirius měl v tomhle mnohem víc štěstí.
„Jaký byl můj otec?“ zeptal se najednou.
Sirius, aniž by odtrhl zrak od fotografie na zdi, se nostalgicky pousmál. „James byl pro každou špatnost. Nikdy se neřídil žádnými pravidly. Nebál se riskovat a pouštěl se bezhlavě i do těch nejbláznivějších dobrodružství. Měl nadání na maléry. Tedy... já jsem nebyl jiný,“ ušklíbl se pobaveně. „Nikdy jsem se nesmířil s tím, co se mu stalo,“ dodal tiše.
Harry nevěděl, co má dělat. Jestli má potichu odejít a zanechat Siriuse ve vzpomínkách na jeho nejlepšího přítele, anebo ho nějak, jakkoliv, utěšit. Bylo mu ho líto a chápal ho, on sám by určitě nebyl jiný, kdyby se stalo něco zlého Ronovi.
Zaváhal, ale pak přistoupil k němu blíž, objal ho kolem pasu a položil si hlavu na jeho rameno. Spojoval je společný stesk po jeho otci, kterého si on nepamatoval, zato Sirius ho znal velice dobře.
Siriuse to zprvu zaskočilo, když ho Harry objal, pak mu ale váhavě objetí oplatil. Zavřel oči a konejšivě ho dlaněmi hladil po zádech. Pak si ho přitiskl k sobě blíž a jeho hlazení bylo najednou důvěrnější a naléhavější. Jeho prsty vklouzly do Harryho rozcuchané kštice a zvedly jeho hlavu k Siriusově obličeji.
Sirius se díval do Harryho tváře, ale jako by ji nevnímal. Hladil ho něžně po černých rozčepýřených vlasech, přimhouřené oči měl zastřené touhou a rty se mu nepatrně chvěly.
„Jamesi...“ zašeptal tichým vzrušeným hlasem u Harryho rtů a pak se jich zmocnil, toužebně a naléhavě, jako by si tento polibek odepíral už celou věčnost.
Harry zkoprněl. Na okamžik byl v takovém šoku, že se vůbec nebránil, jenom třeštil oči do Siriusovy rozpálené tváře. Pak prudce odvrátil hlavu a ostře ho od sebe odstrčil, až Sirius zavrávoral a dopadl na postel.
Sirius jako by se náhle probral z nějakého transu, najednou si uvědomil, co udělal. „Promiň... Harry... já...“ Jeho oči byly tak vyděšené, jako kdyby spatřil před sebou mozkomora.
Harry na něj šokovaně hleděl, absolutně neschopen slova, v jeho očích se mísilo překvapení a naprostý zmatek.
„Promiň mi to, prosím,“ zašeptal Sirius a zahanbeně skryl tvář do dlaní.
Harry, tak silně rozrušen, že málem nenašel východ, utekl z pokoje a hlasitě za sebou práskl dveřmi.
Obrázek by THRESHTHESKY deviantart.com
Těším se na pokračování, již teď je to zajímavé :-)
OdpovědětVymazatTo jsem ráda. :) Díky za komentář.
Vymazat