Vendeta 2: Komnata aktuální potřeby

Varování: temné, černá magie, mučení, smrt

2. část

Komnata aktuální potřeby

    Fascinovaně  jsem hleděl do Luciusovy tváře, zrůžovělé jako pivoňka, ještě pořád roztomile stažené slastnou křečí, i když jsem svoji ruku z jeho těla vytáhl už před chvílí. Oči měl pořád zavřené a světlé řasy se mu zachvívaly jako lístky osiky, z pootevřených rtů se mu tiše prodíral roztřesený dech. Nemohl jsem se nabažit toho pohledu a byl jsem nesmírně hrdý na to, že ten jeho pocit naprostého štěstí a uspokojení jsem mu způsobil právě já. 

    Lucius líně pootevřel víčka a jeho šedomodré oči se spojily s mým pohledem. "Pojď ke mně," zašeptal a natáhl ruku.

    Přisunul jsem se k němu blíž. "Ani se tě nemusím ptát, jak se ti to líbilo, tvůj výraz mluví za vše," poznamenal jsem pobaveně.

    "Nedokážu to ani popsat slovy," pronesl spokojeně Lucius a stáhl mě k sobě. "Jak propastný rozdíl je v tom, jak to děláš ty a jak Pán zla..." 

    "Ve všem co dělá Pán zla, je propastný rozdíl. Ale právě proto to tak dělá, aby se odlišil od ostatních," prohlásil jsem trpce. 

    "A to ho dělá tak výjimečným," řekl téměř zbožně Lucius.

    Překvapeně jsem na něj pohlédl. Asi mu ten fisting trochu zatemnil mozek. "Copak ty už jsi mu všechno odpustil?" 

    "Ty ne?" podivil se. "Zachránil ti přece život a dal nám laskavé svolení, abychom byli zase spolu. Je to od něj velice ušlechtilé a za to má moji nezměrnou vděčnost," argumentoval nadšeně Lucius.

    "Luciusi, nerad ti beru tvé iluze, ale není to tak, jak to vypadá. Pán zla nikdy nic nedělá z ušlechtilých důvodů. Zajímají ho jenom jeho vlastní sobecké zájmy. Na nás dvou mu nikdy nezáleželo." Tak rád bych mu prozradil, co vím, ale obával jsem se, že by tomu nevěřil.

    "Nehádejme se, Severusi. Ať už to udělal z jakéhokoliv důvodu, důležitý je přece výsledek, ne? A jediné, co mě zajímá, je to, že můžeme být spolu." Přitáhl si mě do polibku. 

    S tím nešlo nesouhlasit. Sklonil jsem se nad ním a prohloubil jsem náš polibek. Můj žaludek se hned nato ozval tak hlasitě, že jsme se oba rozesmáli.

    "Och, omlouvám se, Severusi, neuvědomil jsem si, že jsi tak dlouho nejedl. Hned to napravím." Hbitě vyskočil z postele a zazvonil na skřítka, aby nám přinesl snídani.

    Dal jsem si zatím osvěžující sprchu a když jsem vylezl v županu ven, Lucius už byl oblečený a na stole voněla káva a bohatá snídaně. Hladově jsem se pustil do jídla, káva mě příjemně nakopla.

    "Co bys chtěl dnes dělat, Severusi?" otázal se Lucius a hedvábným ubrouskem si vznešeným pohybem otřel ústa. "Máme toho hodně co dohánět."

    To má naprostou pravdu. Je obrovská spousta věcí, které nám během těch několika měsíců odloučení utekly. Přesto mě jako první napadla jediná věc, o kterou jsem teď stál. 

    "Vezmi mě sebou do Londýna. Až bys vyřídil Regulusovi můj vzkaz, počkal bych na vás někde v parku." Díval jsem se na něj s prosbou v očích a doufal jsem, že mě neodmítne. 

    "Zbláznil ses?" vyděsil se Lucius. "K Blackům přece nemůžu přijít hned druhý den po tom, co se to stalo. Bylo by to příliš nápadné. Nehledě na to, že mezi aristokracií je zvykem ohlašovat svoji návštěvu dostatečně dopředu. Musíme s Narcisou nejdřív poslat Blackům sovu, že je přijdeme navštívit," vysvětloval Lucius podivné zvyklosti bohatých.

    "Co to je za nesmyslný zvyk? To se nemůžete navštívit jen tak?" ohradil jsem se nevěřícně. Lucius jenom pokrčil rameny. "Kde mám vlastně hůlku?"

    "To opravdu netuším. Když jsem tě svlékal z toho mokrého oblečení, neměl jsi ji u sebe," ujistil mě Lucius.

"Takže nejspíš zůstala v Regulusově pokoji." Přemýšlel jsem, jak mi mohla vypadnout. "A to je dobrý důvod pro nečekanou návštěvu u Blacků. Kvůli mé hůlce se přece nemusíš ohlašovat týden předem. A dokonce ani nepotřebuješ sebou tahat Narcisu a budu moct jít s tebou."

    Lucius se chvíli ošíval, vždycky hodně lpěl na dodržování panských tradic, ale spíš se bál porušit příkaz Pána zla, kterým mi měl osobně zabránit setkat se s Blacky.

    "ON se to nedozví," povzbudil jsem ho.

    Nakonec mi přece jen podlehl. "Dobře, ale musíš mi slíbit, že tohle bude tvoje poslední setkání s Regulusem. Nepřeji si, aby ještě někdy jakkoli vstupoval mezi nás," přednesl svoji nekompromisní podmínku. 

    Chápal jsem ho. S Regulusem jsem prožil téměř půlroční hezký vztah a vůbec jsem se Luciusovi nedivil, že na něj žárlil a nechtěl, abychom se dál stýkali, i když jenom jako kamarádi. Mám Reguluse rád, to nepopírám, a i když už spolu nejsme, bude mi chybět. Člověk ale v životě musí něco obětovat.

    "Slibuji."

    Lucius si byl nejspíš moc dobře vědom toho, jakou oběť jsem právě teď podstoupil, ale nezdálo se, že by ho to nějak trápilo, naopak vypadal, jako by se mu hodně ulevilo.

    "To jsem opravdu rád," pousmál se a jeho výraz se změnil, vypadal šťastnější a spokojenější. "Po snídani si uděláme spolu krátký výlet do Londýna," oznámil s úsměvem a začal si mazat máslem toust.

   Usrkl jsem si kávy a myslel na to, že už snad brzy zjistím, co se mi stalo. Najednou jsem se zakuckal kávou, až jsem se silně rozkašlal. Ve slabinách mi pulzovala pronikavá bolest, jak se můj cejch rozpálil dožhava.  

    Lucius mě s obavou pozoroval. "Jsi v pořádku?"

    Přikývl jsem, aby si nedělal starosti. "Mistr mě volá," zachraptěl jsem, jak jsem měl ještě pořád podrážděné hrdlo. Postřehl jsem, jak Lucius zbledl, pak si rychle vyhrnul rukáv. 

    "Mé znamení nepálí."

    Neodpověděl jsem. Co jsem taky měl říct... že Pán zla povolává Luciferiána? "Kde mám oblečení?"

    "Dobby!" zakřičel Lucius tak nahlas, že se zachvěly skleněné tabule ve vitrínách. Poznal jsem na něm, že tak ventiluje svůj vztek kombinovaný se strachem. Když se hned nato v místnosti objevil jeho osobní skřítek, rozkázal mu, aby mi přinesl mé šaty. Pár vteřin nato mi skřítek poslušně podával mé oblečení, vyprané, vyžehlené a úhledně složené. 

    "Ukliď ze stolu! A tu postel taky!" ukázal na poválené obří lůžko a zlostně přitom nakopl skřítka, který pak přeletěl přes celou místnost.

    Ve spěchu jsem se oblékl a Lucius mě přitom znepokojeně pozoroval. Snažil jsem se nedat najevo své vlastní obavy z toho, co ode mne Mistr chce. Zapnul jsem si plášť a přistoupil jsem k němu.

    "Zajdi do Londýna beze mne." Nechtěl jsem zbytečně odkládat návštěvu u Blacků. "Ať Regulus navrhne, kdy a kde se sejdeme. A přines mi, prosím, moji hůlku."

    Chvíli jsme si hleděli do očí. Oba jsme mysleli na totéž. Když mě Pán zla k sobě posledně takhle zavolal, mělo to za následek náš drsný rozchod a smutný konec několikaletého vztahu. Tohle už nikdy nesmíme dopustit. Lucius neřekl jediné slovo, ale v jeho očích jsem četl jako v otevřené knize. Pohladil jsem ho prsty po tváři a povzbudivě jsem se na něj usmál. "Budu v pořádku." Pak jsem se přemístil do sídla Pána zla.

***** 

    Po dlouhé době - až mě to samotného překvapuje, že to přišlo až teď - jsem opět stál před bránou do předpeklí Voldemortova království. Přemístění mě odmítlo přenést do pracovny Pána zla a vrhlo mě rovnou do této temné chodby, přímo před masivní dveře do Mistrových soukromých komnat.

    Žaludek mi svírala neviditelná ledová ruka a ze všech sil jsem se snažil nemyslet na to, co se tady posledně odehrálo. Chvíli jsem přemlouval své srdce, aby tak zběsile nebušilo na hrudní koš a sbíral jsem odvahu vstoupit. Byl jsem si vědom toho, že jsem pozorován. Sevřel jsem těžké klepadlo ve tvaru požírajícího se hada a zabouchal jsem jím na dveře. 

    Dunivý zvuk se zlověstně rozlehl ponurou chodbou. Dveře se tiše otevřely a já jsem vstoupil do komnaty bez východu. Pán zla stál uprostřed místnosti až po paty zahalen v černém hábitu, s rukama zkříženýma na prsou a vítal mě krutýma očima.

    "Severusi," usmál se strojeně. "Jak se ti daří, můj mladý příteli?"

    Pokorně jsem před ním padl na kolena, políbil jsem lem jeho roucha a sklonil jsem hlavu k zemi. "Jsem v pořádku, můj Pane."

    "To moc rád slyším. Dělal jsem si o tebe starost." Poodešel ke krbu a posadil se do křesla. "Sundej si masku a pojď sem ke mně," řekl měkce.

    Strhl jsem si z obličeje smrtijedskou masku, zvedl jsem se a přistoupil jsem k němu. K mému zděšení mě zčistajasna přepadla silná touha pokleknout k jeho křeslu a odevzdat se moci jeho hbitých prstů jako minule. Netuším, jestli to bylo tímto místem, aurou Pána zla, anebo jestli mi očaroval mysl, ale nedokázal jsem tomu vzdorovat.

    "Podej mi hlášení o tvé misi v Bradavicích," upřeně se na mne zahleděl. "Už jsi se infiltroval do toho jejich pochybného Řádu?"

    Ztěžka jsem přepnul svůj mozek na jiné myšlenky. "Ještě ne, můj Pane. Brumbál je velice opatrný a pořád mi nedůvěřuje natolik, aby mě přijal za člena."

    Zamyšleně si hladil palcem spodní ret a já jsem fascinovaně sledoval jeho nepřirozeně dlouhé štíhlé prsty a marně jsem se snažil zaplašit myšlenku na to, jakou rozkoš dovedou vykouzlit, když chtějí. Stejně tak i bolest. 

    "Ani jsem nepředpokládal, že ti začne hned slepě věřit. Snaž se, Severusi, abys získal jeho důvěru. Je to běh na dlouhou trať, ale ty jsi velice inteligentní a proto jsem si tě na tento nelehký úkol vybral."

    "Podařilo se mi zjistit totožnost několika členů Řádu, můj Pane," sdělil jsem mu své dosavadní úspěchy.

    Mistr na mne se zájmem pohlédl. "Řekni mi ta jména."

    "Benji Fenwick. Edgar Bones. Caradoc Dearborn. Frank a Alice Long bottomovi. Gideon a Fabián Prewettovi." Hruď se mi nadzvedla záští, když jsem vyslovoval poslední jméno. "James Potter."

    "Skvělá práce, Severusi," pochválil mě. " Mí Smrtijedi se o ně postarají."

    "Můj Pane, mohl bych..." osmělil jsem se opatrně, "...mohl bych se o posledního jmenovaného postarat sám?"

    "Copak... vyřizování starých účtů?" sledoval mě zkoumavým pohledem, pak se ale zatvářil odmítavě. "Vůbec nepochybuji o tvých vynikajících bojových kvalitách, Severusi, jsi jeden z mých nejlepších Smrtijedů. Ale jsi pro mne příliš důležitý, než abych tě vystavil nebezpečí bojovat s členy Řádu. To přenech jiným, na jejichž životech tolik nezáleží. Ty máš mnohem důležitější úkol a na ten se soustřeď."

    "Jistě, Pane." S předstíranou pokorou a poslušností jsem se mu poklonil. Věděl jsem ale, že tento zákaz poruším. Kdysi jsem sám sobě přísahal, že až se stanu elitním Smrtijedem, pomstím se tomu parchantovi Potterovi a jeho kamarádíčkovi Blackovi za všechno, co mi kdysi dělali. A ten čas se nezadržitelně blíží. 

    Pán zla se zvedl. "Odměna za dobře odvedenou práci tě ale přesto nemine. Vyslov své přání, co bys teď ode mne chtěl."

    "Můj Pane... velice děkuji za vaši velkorysost," uklonil jsem se mu hluboce. "Mým jediným přáním je sloužit vám."

    "To není přání, Severusi, to je tvoje povinnost," poznamenal chladně Pán zla.

    Sebral jsem do dlaní veškerou svou odvahu. "V tom případě... Pane... rád bych se dozvěděl, co se mi stalo. Proč si nic z toho nepamatuji."

    Výraz Pána zla se okamžitě změnil. "Překvapil jsi mě, Severusi, čekal jsem, že si budeš přát spíš něco... hmatatelného." V očích mu zaplálo zklamání. "Ale jak tedy chceš. Nepamatuješ si nic, protože jsem ti upravil paměť."

    Přeběhl mi mráz po zádech. Mé podezření se tedy potvrdilo. Čekal jsem, co mi řekne dál.

    "Nemohu ti ale prozradit, co se stalo, protože to souvisí s tím, proč jsem ti musel vymazat paměť. Věř mi, můžeš být rád, že si to nepamatuješ. To je vše, co ti k tomu můžu říct."

    "Má to něco společného s Regulusem Blackem, Pane?"

    "Dost už!" vykřikl. "Už se mě na to nikdy neptej!" Popošel ke krbu a otočil se ke mně, jeho oči temně planuly. "Myslím, že je vhodný čas opět poodhalit závoj Černé dámě." Jeho hlas už byl opět mrazivě klidný a tichý, možná až příliš. "Popravdě jsem čekal, že tohle bude tvoje přání." Otevřel nízké dveře u krbu a za nimi se objevilo strmé kamenné schodiště vedoucí dolů do podzemí. "Sundej si hábit, dole ti bude horko."

    Měl jsem pocit, jako by se mi nohy zakořenily hluboko do země. Cítil jsem, jak mi podél páteře stéká pramínek ledového potu. Pán zla mě za přivřenými víčky vyzývavě pozoroval. Svlékl jsem si hábit a přehodil jej přes křeslo. Sehnul jsem se a vešel jsem do nízkých zárubní a s bázní jsem sestoupil po příkrých schodech dolů. 

    Překvapeně jsem se rozhlédl kolem sebe. Stál jsem v ponuré kamenné cele bez oken, mnohem menší, než jsem si ji pamatoval. Na zdech slabě skomíraly pochodně, takže vše zahalovalo přítmí. Přesto jsem okamžitě poznal, že to není ta mučírna, ve které jsem tenkrát málem vypustil duši, a to doslova. Neviděl jsem tady velký dřevěný kříž ve tvaru X, ke kterému jsem byl kdysi připoutaný, na stropě nebyla kladka s řetězy, na kterých jsem visel hlavou dolů, nebyly tady ani žádné háky, skřipce, pranýře, či klece. Pohlédl jsem na zdi, byly holé, otlučené a plesnivé, a nevisely na nich žádné biče, pouta, ani další mučící nástroje jako tenkrát. Nebylo tady vůbec nic, jenom čtyři holé zdi.

    "Jsi překvapený z toho, co tady vidíš? Nebo spíš nevidíš?" ozval se za mnou pobavený hlas. "Tohle je moje soukromá komnata nejvyšší potřeby. Slouží mým aktuálním požadavkům. Nejčastěji ji využívám jako zkušebnu odolnosti mých Smrtijedů - kterou sis už na vlastní kůži taky vyzkoušel - nebo sebe samého. Občas si sem zajdu relaxovat a vyčistit si hlavu. Párkrát mi dokonce posloužila k sexuálním hrátkám, jelikož do své vlastní postele nikdy nikoho nepustím," zablýskalo se mu potměšile v očích. "Teď potřebuji, aby nám tato místnost posloužila k trénování kleteb." 

    Široce se rozmáchl rukou a pochodně podél zdí zaplály jasným plamenem a vyhnaly tmavé stíny z koutů. Nelítostně odhalily lidskou postavu, krčící se ustrašeně v rohu prázdné cely, kterou jsem předtím ve tmě neviděl. Muž měl na sobě špinavý rozervaný kabát z hrubé látky a pod ním vybledlý pruhovaný vězeňský mundúr, stejně ušmudlaný a stejně otrhaný. Hlavu měl skloněnou na prsou, neviděl jsem mu do tváře, dlouhé tmavé vlasy mu zakrývaly obličej. Choulil se na zemi jako zbitý pes a celý se třásl, možná chladem, možná strachem. Možná obojím.

 

     "Je to mudla," zaskřípal za mými zády Voldemortův chladný hlas. "Tvoje dnešní cvičební pomůcka. Naučíš se na něm to, co od tebe vyžaduji." Pán zla přistoupil blíž ke mně. "Předpokládám, že Lucius tě už naučil všechny kletby, které se nepromíjejí? 

    "Pane... kletby Imperius a Crutiatus jsem zatím na lidech nezkoušel. Byl jsem nasazen jenom do přímých bojů, kde jsem používal Avada Kedavra. Výslechy živých nepřátel nepatřily do mé pracovní náplně."

    "Chci, abys i ty ostatní uměl ovládat stejně dobře jako tu smrtelnou. Až pronikneš hlouběji do Řádu, podrobíš si Imperiem jeho vysoce postavené členy. A pomocí mučící kletby budeš zase pro mne získávat užitečné informace."

    "Sloužím svému Pánovi," položil jsem ruku na srdce a sklonil jsem hlavu na hruď.

    "Připrav se na malou rozcvičku, můj milý Smrtijede. Ukaž, co děláme s mudly," pobídl mě nedočkavě. 

    Pohlédl jsem na toho nešťastníka a najednou mě přepadla úzkost. "Odpusťte mi mou opovážlivost, Mistře," hleděl jsem pokorně do země, neodvážil jsem se mu podívat do očí. "Nemám svoji hůlku." Obrnil jsem se proti trestu, který nezbytně musel přijít, Smrtijed bez hůlky je neodpustitelný prohřešek. Žádný trest však nepřicházel.  

    "Co nejdřív si pořiď u Gregoroviče novou hůlku, Severusi." 

    Hlas nezněl rozhněvaně, ani káravě. Znamenalo to, že Pán zla věděl, že jsem svou hůlku ztratil. A musel vědět, i kde.

    "Pro tuto chvíli ti půjčím svoji," podával mi rukojeť své tisové hůlky.

    Hleděl jsem na ni jako omámený a nemohl jsem uvěřit, že mi Pán zla dobrovolně nabízí svoji slavnou hůlku. Vzal jsem ji opatrně do ruky jako nějakou vzácnou relikvii a zlehka sevřel prsty kolem její vyřezávané rukojeti.

    Voldemort se pootočil k zajatci. "Představ si místo něj někoho, koho nenávidíš. Kdo ti hodně ublížil. Komu se chceš pomstít," mluvil tiše a naléhavě, jako by mě chtěl vyprovokovat. Pak ustoupil pár kroků a kývl k tělu na zemi. "Je tvůj."

    Pohlédl jsem na vězně a na okamžik jsem zavřel oči. Pod víčky se mi objevily obrazy těch, které bych chtěl tady vidět ležet bezmocné, podrobené, zmučené. Mrtvé. Celým mým tělem proběhl silný záchvěv nenávisti. Otevřel jsem oči a pevně jsem sevřel hůlku v dlani. Pomalu jsem zvedl ruku a namířil jsem na tu lidskou trosku na podlaze.

    Muž zvedl hlavu. Odhalila se mi ztrhaná, ztrápená tvář zmučeného muže středního věku, kdysi bezpochyby pohledná, neupravené dlouhé vousy mu dodávaly zanedbaný, divoký výraz. V hlubokých tmavých očních důlcích se ztrácely rezignované prázdné oči. Černé vlnité vlasy, dlouhou dobu nestříhané, špinavé a zacuchané, mu nepoddajně padaly do nemyté tváře.

    Ta tvář mi byla odněkud povědomá. Přimhouřil jsem oči a upřeně jsem se do ní zahleděl. A pak jsem si uvědomil, odkud ji znám. Díval jsem se do tváře Siriuse Blacka. O dvacet let staršího, zlomeného, pokořeného. Jelikož to ale logicky není možné, bylo mi jasné, že je to jenom moje představa, mé toužebné přání vidět Blacka jako azkabanského vězně, plazícího se mi u nohou a prosícího mě o slitování. Kéž by to byla má skutečná vize jeho budoucnosti. 

    Muž vyděšeně pohlédl na hůlku v mé ruce a celý se roztřásl a rozvzlykal. Zřejmě už měl tu čest ochutnat její moc. Natahoval ke mně ruku a jeho popraskané rty neslyšně šeptaly prosím... prosím... Tělem mi proběhla mohutná vlna odporu. Vybavilo se mi všechno to zlo a ponížení, které mi Black kdysi způsobil.

    "Imperio!" zasyčel jsem nenávistně a máchnutím hůlky jsem si podrobil jeho mysl.

    Muž - Sirius Black - si začal dlouhými polámanými nehty drásat svoji vlastní tvář. Nevydal ani hláska, i když ho to muselo hodně bolet, jenom si sdíral kůži z obličeje a krku, jeho ostré nehty zanechávaly na jeho pokožce hluboké krvácející šrámy jako od drápů vlkodlaka. Jeho obličej byl za chvíli k nepoznání. Pokračoval sebepoškozováním své hrudi a zbytku těla a špinavé oblečení měl za krátkou dobu úplně nasáklé krví. Hrobové ticho narušoval pouze praskavý zvuk rozervávající se kůže a tichý vzrušený dech Pána zla za mými zády, který tomuto zvrácenému divadlu přihlížel.

    "Crucio!" Jediným mávnutím jsem změnil představení odehrávající se před našima očima v ještě horší utrpení. Vězeň sebou škubl jako by ho zasáhl blesk a jeho tělo začalo sebou lomcovat jako v epileptickém záchvatu. Cela se zaplnila hrůzu nahánějícím křikem, plným palčivé bolesti a trýzně. Muž se zmítal v křečích, bolestí zatínal nehty do kamenné podlahy, nedbaje, že si je celé ulámal až do krve a házel sebou na zemi jako ryba na suchu ve zcela marné snaze bojovat s nepředstavitelnou bolestí.

    Chtěl jsem ta jeho muka už ukončit, Voldemortova hůlka mě ale neposlouchala, dělala si, co sama chtěla a dál mučila utýrané odsouzencovo tělo. Musel jsem vynaložit hodně vůle, abych ji ovládl. Paprsek kletby se konečně přerušil a nervy drásající křik utichl, pouze trýznivé vzdechy, vycházející ze zakrváceného uzlíčku masa a kostí na zemi, připomínaly, že muž ještě pořád žije.

    "Zabij ho!" dolehl ke mně zezadu vzrušený rozkaz.

    I když jsem věděl, že ve skutečnosti to není Black, ale jenom nějaký bezvýznamný mudla, měl ale velkou smůlu, že se mu hodně podobal, alespoň v mých představách. Rozšířeným chřípím jsem zhluboka nasál nenávist, která mě celá ta léta k Blackovi pojila a pak jsem všechen svůj vztek vypustil ven.

    "Avada Kedavra!"

    Z hůlky Pána zla vystřelil zelený paprsek, doprovázený svištivým zvukem a třesoucí se tělo okamžitě ztichlo a znehybnělo. Sklonil jsem hůlku a s opojným pocitem zadostiučinění jsem hleděl do mrtvé tváře Siriuse Blacka.

    Pán zla vystoupil ze stínu. "Dobrá práce, můj mladý příteli." Přistoupil k čerstvé mrtvole a opovrženě se nad ní zašklebil. "Zabití nenáviděného nepřítele nám přivádí velice podobnou rozkoš, jako nám poskytuje sexuální akt, nemám pravdu?" pohlédl na mne s potměšilým úsměvem. Obezřetně si vzal z mé ruky svoji hůlku a láskyplně přejel po jejím dřevě svými pavoučími prsty. Pak zvedl ke mně zrak a jeho výraz náhle potemněl. 

    "Už nikdy se neopovaž ztratit svoji hůlku, Smrtijede,"propaloval mě tak plamenným pohledem, že jsem čekal, kdy mi vpálí do hlavy díru. "Aby sis to zapamatoval, musím tě za to nejdřív potrestat." Majestátně vkráčel doprostřed místnosti. "Myslím, že je čas pobavit se i v jiné oblasti. Změníme kulisy. Prudkým pohybem opsal hůlkou kolem sebe osmičku. Ponurá cela i s mrtvolou se začala chvět a rozmazávat, až se úplně rozplynula a kolem nás se zhmotnila zcela nová místnost. 

    Divoce se mi roztlouklo srdce, když jsem si uvědomil, že stojím přímo uprostřed Voldemortovy Třinácté komnaty.

Vendeta 3 - Příliš krutá daň