Vánoční idylka

Jeden (ne)klidný Štědrý večer Severuse Snapea a co mu dokáže zcela zkazit sváteční atmosféru.

Autor: Styx

Hlavní postava: Severus Snape

Varování: humor, preslash

Přístupnost: 15

Napsáno: 2010

    Už je to zase tady. Vánoce. Merline, jak já tohle roční období nenávidím. Prý svátky klidu. Děcka vřískají po chodbách, zlobí a neposlouchají, protože v tuto dobu se žádné školní tresty neudělují. Nedodržují školní řád a dokonce jim za to ani nikdo nestrhne body. Učitelé jsou naměkko, přehlížejí všechny přestupky a mile se usmívají, jak jsou ty rozkošné dětičky živé a šťastné.

    Velká síň je slavnostně vyzdobená, jako kdyby se očekával příchod samotného Merlina. Ze stropu visí cáry jmelí, všichni se pod ním zastavují a vzájemně olizují. Všude plno svící jako na krchově o dušičkách. Vánoční strom dělá všude bordel od jehličí, Kratiknot stojí na stole, šťasten, že aspoň jednou v roce se podívá kolegům přímo do očí. Wingadiem rozesílá skleněné koule a nevkusné ozdoby, vyrobené studenty, na větve a všichni mu u toho tleskají.

    Začne večeře, jediné, co mě na těchto svátcích baví. Uprostřed stolu trůní obrovský pečený krocan s kaštanovou nádivkou. Už jenom při pouhém pohledu na jeho do zlatova upečenou kůrčičku se mi sbíhají sliny. Soustředěně hypnotizuji karamelově zbarvené stehýnko, obzvlášť ta prsa se pyšně dmou na tácu, jakoby čekala, až je pohladí můj mlsný jazýček. Olíznu si rty v slastném očekávání chutného šťavnatého masíčka.

    Brumbál konečně začne ptáka porcovat a na talíř přede mnou přilevituje moje porce. Nevěřícně zírám do talíře... biskup? Si děláš prdel, Albusi? Sleduji naštvaně ten kus svalu pod řitním otvorem krocana a snažím se zaplašit představu, k čemu krocanovi za jeho života sloužil.

    Chce se mi zvracet. Znechuceně odstrčím talíř a otočím se ke svému sousedovi, jakou porci dostal on. K mé smůle sedí vedle mne zrovna ten bradavický šafář Hagrid. 

    "Vy nebudete, profesore?" zahuláká s plnými ústy a vyprskne si přitom porci bramborového salátu do vousů na bradě. Bude mít na později. Zatvářím se, jako bych měl zvracet. Zúčastněně napíchne můj krocaní zadek na vidličku a přenese si ho do svého talíře. Netuší, jak dobrý skutek pro mne udělal. 

    Vrtám se v pudinku jako Narcissa v hamburgeru z fastfoodu, nakonec znechuceně odložím lžíci a podráženě se rozhlížím po čtyřech řadách dlouhých stolů.

    Smradi ani u toho jídla na chvilku nesklapnou. Pohled mi omylem sklouzne na Pottera. Na hlavě má naraženou červenou santaclausovskou čepici a vypadá v ní jako idiot. Vlastně žádný rozdíl oproti normálu. V jedné ruce stehno z krocana - jak nespravedlivé! - a v druhé svírá rybu. Doufám, že se mu vzpříčí v krku rybí kost, ať si ty Vánoce taky trochu užije.

    Brumbál zacinká stříbrnou lžičkou o sklenici a vynutí si pozornost. Opřu se do opěradla a přivřu oči. Konečně ticho.

    "...a nyní se můžeme odebrat k vánočnímu stromu a najít si pod ním svůj dárek."

    Děcka začnou vřískat radostí jako stádo paviánů, vyskáčou zpoza lavic a úprkem utíkají ke stromečku, div se navzájem nepozabíjí. Čekám, že Brumbál hromovým hlasem zklidní ten cirkus, ale on odstrčí židli a rozeběhne se za děckami ke stromku také. 

    Celý profesorský sbor je u stromu. Zůstal jsem u stolu sám. Nikomu jsem nikdy žádný dárek nedal a taky žádný nedostal, je to rok co rok stejné. Ucucávám horký punč a vybírám očima z mísy s cukrovím. Uprostřed trůní čokoládou politý biskupský chlebíček. Znechuceně se zašklebím, jeden biskup mi stačil. Natáhnu ruku a vezmu si zázvorový půlměsíc, ještě že není v úplňku. Pomalu ujídám, nechápavě přitom sleduji ten šrumec u stromečku. Škodolibě čekám, kdy nějaké rozdováděné děcko ten strom převrátí a budou mít po ptákách.

    Všechny dárky jsou konečně rozdány a každý teď sedí na svém místě a rozbaluje svůj balíček. Konečně chvíli ticho. McGonnagalová si přisedne po mé levici a vtiskne mi do ruky nějaký podlouhlý předmět.

    "Letos vám taky někdo nadělil dárek, Severusi." Usměje se na mne scvrklými rty a začne se věnovat svému balíčku.

    Si děláš kozy, Minervo? 

    Nedůvěřivě civím na tu věc v mé ruce. Nikdy jsem žádný dárek nedostal, ani jako dítě. Někdo si ze mě vystřelil a teď mě pobaveně pozoruje, jak si budu rozbalovat kopřivový šampon na mastné vlasy, anebo zarámovanou fotku nebelvírského famfrpálového družstva. Zvednu zrak a ostražitě se rozhlížím po okolí, abych přistihl některé děcko kradmo koukat ke mně. 

    Nic. 

    "Vy nejste zvědavý, co jste dostal, Severusi?" Zase ta McGonnagalová.

    Já ne, ale ty, smrtko, určitě jo, mluví mé oči. 

    Mé prsty začnou opatrně trhat vánoční papír. Jsem ve střehu, když otevírám malou krabičku, kdoví, co odtamtud může vyskočit. Odklopím opatrně víčko a... objeví se rudý samet, kterým je krabička vystlána. Na něm je uložené ptačí brko ke psaní. Fénix. Nádherný kousek. Vezmu ho do ruky a prohlížím si ho. Peříčka září všemi barvami, hrot je ostrý jako jehlice, dlouhé je tak akorát do ruky, pohodlně se drží mezi prsty. Zrak mi padne na malou kartičku na dne.  

    Kéž  by  se  tvé  dlouhé  prsty  svíraly  kolem  mého  péra  tak,  jako  teď  svírají   tohle  brko.  Veselé  Vánoce,  Severusi.

    Upustím vylekaně brko do klína a kartička mi vyklouzne z prstů na zem. Rychle se pro ni sehnu a srazím se s čelem toho šafáře, který má zjevně stejný úmysl. S tím rozdílem, že zatímco on má hlavu jako kontejner, mne ohňostroj před očima na okamžik vyřadí z provozu a Hagrid zatím úspěšně svírá v ruce corpus delikti. Už už se začte do textu, rychle mu jej vytrhnu z tlapy a odměním ho tak planoucím pohledem, že mu málem chytnou vousy. Strážkyně hrobky po mé levici nás pohoršeně pozoruje.

    Soustředím se opět na ten vzkaz. Takže to nebude nikdo ze studentů, ale někdo z profesorského sboru nebo zaměstnanců školy. Zběsile přemýšlím. To péro byla jasná symbolika, dárce mi chtěl naznačit, že ví o mé orientaci. A evidentně to má stejně, je na kluky. Nebo spíš na osamělé muže v nejlepším věku.

    Dám se do pátrání a nenápadně se rozhlížím po okolí. Kratiknot? Ten bude mít určitě tak krátký knot, že by se takovým vzkazem nechlubil. Periférně jsem pohlédl ke svému sousedovi po pravici. Co když se Hagrid schválně posadil vedle mne? Jestli má vše tak velké jako je sám, radši ne, děkuji.

    Filch! Ano! Že mě to nenapadlo hned. Pořád chodí ke mně žalovat, co kde ti spratci zase vyvedli a když podá hlášení, stojí ve dveřích jako by čekal na bonbónek. Že by čekal na...? No ale fuj! Kdo další připadá v úvahu? Nenápadně se nakloním dopředu, abych viděl přes Minervu a kouknu, kdo sedí vedle ní.

    Lupin. Pečlivě prohlíží jakousi knihu, kterou před chvilkou rozbalil. Pozoruji jeho jemný, až chlapecký profil, který mu ubírá minimálně deset let z věku. Hnědé vlasy, na spáncích místy prošedivělé, mu ty roky zase přidávají. Takže vypadá přesně na tolik, kolik mu je. Sklání se nad knihou, hluboká jizva se mu táhne od levého obočí přes celý obličej až k bradě. Dodává jeho obličeji trochu drsný, až strašidelný výraz.

    Najednou prudce zvedne hlavu a zapátrá zrakem po okolí, jako by cítil na sobě něčí pohled. Jeho oříškové oči se setkají s mýma, vteřinu nebo dvě mě překvapeně pozoruje a pak se na jeho rtech objeví přátelský úsměv. Věnuji mu pohled, kterým straším prvňáky na první hodině lektvarů a rychle se schovám za Minervu.

    Minerva se starostlivě ohlédne. "Jste v pořádku, Severusi?" Můj pohled č. 2 Starej se o svoje, babo ji naštěstí odradí od jakékoliv další konverzace.

    Takže Lupin! Ten zavšivený vlkodlak! Lapám nevěřícně po dechu. Uvědomím si, že se Lupin poslední dobou pokaždé, když ho potkám, na mne široce usměje, jako kdybych měl místo nosu penis. Já blázen jsem myslel, že se mi vysmívá, a on mi celou dobu naznačoval, že by měl zájem! Merline, jak jsem mohl být tak slepý! 

    "Severusi, co děláš večer?" ptá se pokaždé, když si ke mně přijde pro omějový lektvar. "Pročpak, Lupine, chtěl bys přečíst před spaním pohádku o Karkulce a vlkovi?" odpovím pokaždé zase já. "To ne," zasměje se, "jen že bychom si někdy mohli dát spolu sklenku dobrého vína. Nebaví mě pít každý večer sám."

    Je to nestoudná pozvánka do jeho postele a já ji nepochopil! Nikdy jsem neměl moc na výběr a pořád lepší vlkodlak, než vlastní ruka. Když se tak zamyslím, Lupin vlastně vůbec není k zahození. Jeho tvář, přestože zjizvená a dnes už trochu zestárlá vráskami z bolesti a utrpení při proměnách, byla odjakživa pohledná a ještě jako student jsem dokonce na něj občas myslel ve svých fantaziích.

    Přimhouřím oči a představuji si, co skrývá pod hábitem. Svalnatá záda a hruď protkané pavučinami jizev a šrámů, musí to být sexy. Bylo by zajímavé obkreslovat je svými prsty. Silné paže, které běháním po lesích trénuje o každém úplňku, zdůrazňující jeho mužnost a drsnost. S vlkodlakem jsem ještě nikdy nespal a proč si to nepřiznat, láká mě ten divoký zvířecí sex. 

    Mimoděk si olíznu rty. Pod víčky se mi promítají fantazie, jak jeho jazyk olizuje špičku mého penisu, jak ty dlouhé štíhlé prsty svírá kolem mé erekce. Ucítím známý pohyb ve slabinách a prudce vydechnu. Och! 

    Minerva otočí ke mně nevyžehlený obličej, prozíravě už radši nic neříká, jen kroutí hlavou a sleduje mě trochu úzkostným pohledem. Zvednu jedno obočí a zahledím se na ni. Máš nějaký problém, čarodějnice? mluví moje oči. Rozhořčeně se odvrátí.

    Znovu vezmu do ruky vzkaz. Kéž by se tvé dlouhé prsty svíraly kolem mého péra... čtu poněkolikáté. 

    Bezpochyby Lupinův styl. Když to čtu po jedenácté, jsem rozhodnut. Zavržou židle a všichni v sále se na Brumbálův povel zvedají. Sál se pomalu vyprazdňuje, je konec. Rychle schovám balíček do rukávu hábitu a zvednu se taky. Přelétnu zrakem profesorský stůl, Lupinova židle je už prázdná.

    Zahlédnu ho, jak rozvážně kráčí k východu, pod paží knihu. Rychle ho následuji, aby se mi neztratil v davu. V hlavě si skládám větu, kterou mu řeknu. Dnes po večerce bychom si mohli u mne dát spolu sklenku vína, Lupine. Pozvánka s přesným určením místa a času, a to ostatní přijde samo.

    Visím očima na jeho širokých zádech pár metrů přede mnou, abych ho neztratil. Zrak mi sklouzne níž a já i pod tím hábitem vidím, jak ten mizera kroutí zadkem. Je to gay! Koutek mého rtu není zdaleka to jediné, co se mi při té myšlence zvedne. Hlavou se mi honí asi tisíc zvrácených představ, přání a poloh, které dnes v noci s Lupinem hodlám zrealizovat.

    Už ho téměř doženu, když mi najednou cestu zčistajasna zastoupí Brumbál. "Jak se ti líbí letošní Vánoce, chlapče?" usmívá se a zašustí celofánem. "Karamelku?" Mám co dělat, abych ovládl silnou touhu zabít ho a zklamaně sleduji vzdalující se Lupinova záda. Před očima se mi rozplývá šance na nejlepší sex mého života.

    Albus mě upřeně pozoruje zpoza dioptrických půlměsíců. "V lednu ti k narozeninám věnuji k tomu Fénixově brku ještě kalamář, Severusi," mrkne na mne za skly potměšile. 

    Hrdlo mi stáhne dávicí efekt. V tu chvíli mi dojde, proč mi ředitel nadělil zrovna krocaní zadek.

KONEC

pokračování

Snapeova narozeninová idylka