Světlo v temnotách 1 - Psanec

Krutovláda Pána zla Severuse postupně zbavuje iluzí o lepším životě a hledá způsob, jak se osvobodit z Voldemortovy moci. Třetí díl tetralogie.

Autor: Styx

Páry: Severus Snape/Lucius Malfoy, Severus Snape/Regulus Black, Severus Snape/Voldemort

Přístupnost: 18

Poznámka: třetí díl tetralogie (1. díl In whisky veritas, 2. díl Vyvrženci pekla)

Poznámka: děj povídky se odehrává v období leden 1979 až červenec 1979.

Napsáno: 2012

Celou povídku v celku si můžete přečíst i tady.

První část:

Psanec

leden 1979

    Vrátit se po vyhnání z Manoru do rodného domu v Tkalcovské nebyla vůbec šťastná volba. Neměl jsem však na vybranou, i když jsem se kdysi zařekl, že už sem nikdy nevkročím. Ale kam jinam bych se měl uchýlit, pokud jsem nechtěl zůstat na ulici.

    Už když jsem vystoupil z krbu, ovanula mě zatuchlina z dlouho nevětraných prostor a pach smrti. Ostatky mého otce, které jsem tady před časem zanechal svému osudu, zmizely, a místo jeho těla se v nánosu prachu nejasně rýsovaly obrysy postavy, nakreslené křídou na zemi. Mimoděk jsem je překročil a vydal se potmě, pouze se svítící hůlkou na průzkum domu. Kromě policejních pásek, natažených po celém domě se tam vůbec nic nezměnilo od té doby, co jsem dům opustil. Byl prázdný, promrzlý, tmavý a z každého kouta se na mně šklebili děsiví strašáci z dětství.

    Natáhl jsem se v polorozpadlém křesle a zapálil oheň v krbu, abych se aspoň trochu ohřál. Přikryl jsem se hábitem, nebylo to sice žádné velké pohodlí proti měkké pohodlné posteli na Manoru, ale pořád lepší, než bloudit v tom lednovém mrazu nočním Londýnem. Konečně jsem měl chvilku klidu přemýšlet nad hrůznými událostmi dnešní noci. Byl jsem však tak unaven, že než jsem se nadál, přemohl mě spánek.

    Pod víčka se mi vkradl sen. Ležel jsem v Luciusově posteli, přitisknutý na jeho hebká záda a probíral jsem se jeho platinovými vlasy. Spal. Opatrně jsem ho překulil a chtěl jsem ho jemně probudit. Z hrudi mu trčela rukojeť dýky, její čepel byla ponořená hluboko v jeho srdci a krvavá skvrna, která mu zmáčela sněhobílou košili, se rychle rozšiřovala a vsakovala do prostěradla. Vyhaslé šedé oči se vyčítavě upíraly do mých hrůzou vytřeštěných zornic.

    S výkřikem jsem se probudil, celý zpocený a chvíli jsem vyděšeně zíral do tmy. Za okny jsem najednou zahlédl blikající světla a zaslechl jsem, jak někdo rozkopl vchodové dveře. V okamžiku, kdy dovnitř vtrhli mudlovští ochránci zákona, jsem už stál na nohou. Rychle jsem založil na několika místech požár a přemístil jsem se pryč z tohoto prokletého domu, daleko od téhle špinavé, zaplivané čtvrti.

    Mudlové. Co jsem mohl čekat. Nějaký převelice aktivní soused nejspíš zahlédl světlo v opuštěném domě, kde se před časem stala vražda, a zavolal policii. Jedno je jisté, do toho domu se už vrátit nemohu. Doufám, že lehne popelem a navěky v něm pohřbí děsivé vzpomínky na mé dětství.

    Do rána jsem brouzdal ulicemi, nevědě, co se mnou bude a kam složím své promrzlé kosti. Sova s odpovědí z Bradavic mě v poledne zastihla toulat se v opuštěném St. James' Parku, zmrzlého a vyhladovělého. Zkřehlýma rukama jsem rozbalil pergamen a přečetl jsem si stručný text.

    Očekávám vás, Severusi. Albus Brumbál.

    Nikdy bych nevěřil, že se ještě někdy budu rád vracet do Bradavic.

_______

    "Co vás vede k tomu, že chcete tady učit? Nabyl jsem dojmu, že jste odsud velice rád odcházel." Ředitel mě zkoumavě pozoroval zpod půlměsícových skel a já jsem byl v tu chvíli vděčný za všechny ty lekce nitrobrany, které mi Pán zla vštípil.

    "Potřebuji práci. A... taky nemám kde bydlet." Obojí byla čistá pravda, co na tom, že ten hlavní důvod jsem mu zatajil.

    Nespustil ze mne upřený pohled a spojil prsty obou rukou do stříšky. Tohle jeho gesto jsem upřímně nenáviděl od té chvíle, kdy jím kdysi kladl důraz na to, abych se nikomu nezmínil, co se stalo v Chroptící chýši.

    "Jestli se nepletu… tíhl jste ke druhé straně."

    Nenechal jsem se vyvést z klidu. "Zajímal jsem se o to jako každý jiný. Všichni chtěli o tom něco vědět," nezapíral jsem. Nemělo cenu lhát, lež by mi akorát přitížila. Díval jsem se mu zpříma do očí, neuhýbal jsem zrakem a to možná rozhodlo, že mi uvěřil a nepožádal, abych mu ukázal levé předloktí.

    Ještě chvíli mě zkoumavě sledoval a nakonec pronesl své rozhodnutí. "Bohužel nemám teď žádné volné místo učitele." Zklamaně jsem sklonil hlavu. "Nicméně..." udělal významnou pauzu, "...profesor Křiklan letos učí už naposled. Od příštího školního roku se uvolní místo učitele lektvarů. A pokud si vzpomínám, vy jste v lektvarech přímo vynikal."

    Vyměňovali jsme si mlčky pohledy a zvažovali nabídku a poptávku. Už jsem se ze zoufalství chtěl nabídnout, že bych zatím alespoň doučoval žáky, protože jsem se bál přijít Pánovi zla na oči s nesplněným úkolem, a ani toulat se ještě půl roku Londýnem jako bezdomovec se mi vážně nechtělo. Tu práci jsem nutně potřeboval.

    Brumbál se ale najednou narovnal v křesle a upřel na mne vodnaté modré oči. "Do té doby byste mohl profesoru Křiklanovi pomáhat s praktickými cvičeními a starat se mu o jeho učebnu lektvarů. Nikdo ji nezná lépe než vy. A nějaký volný pokoj ve sklepení by se pro vás taky našel." Sundal z očí brýle a hrál si s nimi v rukou. "Mohu vám nabídnout pět galeonů týdně. Není to moc, ale máte k tomu byt a stravu zdarma." Zahleděl se na mně, očekávaje moji odpověď.

    Chvíli jsem na něj zíral, jako by mi vůbec nedocházelo, že jsem právě dostal svoji první skutečnou práci a svůj vlastní byt. Nečekal jsem, že to bude až tak jednoduché. 

    "Děkuji, pane řediteli. Je to víc, než v co jsem doufal."

    Konečně něco pozitivního v těch sračkách, ve kterých se plácám. Splnil jsem úkol, kterým mě pověřil můj Pán a ani jsem se nemusel moc snažit. Ale to mu pochopitelně vykládat nebudu.

_______

    Ty bujaré smrtijedské večírky, které jsem vždy s takovou oblibou vyhledával, mě poslední dobou nenaplňují. Jako by jim něco chybělo. Vlastně přesně vím, co. Lucius. Od našeho rozchodu, už to bude pomalu měsíc, jsem ho neviděl na žádné schůzi u Temného pána a nepřišel ani na jeden smrtijedský večírek, přitom si nikdy předtím nenechal ujít ani jediný. Jakoby se propadl do země.

    Hleděl jsem na dno asi stopadesáté skleničky a už jsem nedoufal, že by se Lucius tady ještě objevil. Uznal jsem, že jsem dnes trochu přebral a že je načase jít domů. Domů?

    Doufaje, že než se v té zimě dopotácím do bradavického hradu, cestou v tom mrazu vystřízlivím, zastavil jsem se ještě na toaletách. Kolébaje se na vratkých nohou nad mušlí usínal jsem u močení, že jsem ani nezaregistroval, když k vedlejšímu pisoáru někdo přistoupil.

    "Nepotřebuješ pomoct?"

    Ztěžka jsem otevřel oči a sjel pohledem muže, stojícího vedle mě. Můj zrak se setkal s lišácky uhrančivýma očima mladého Blacka.

    "S čím myslíš… s močením… nebo podepíráním…?" pronesl jsem jízlivě.

    "Můžeš si vybrat," pousmál se. Došel k umyvadlu a opláchl si ruce.

    Cítil jsem, že ze sebe nevyždímám už ani kapku a tak jsem přistoupil k umyvadlu a opřel jsem se o něj oběma rukama, abych udržel stabilitu. Když jsem zvedl hlavu, málem jsem se lekl té tváře, která na mne ze zrcadla zhlížela. Nechtěl bych se věru potkat v noci v bradavickém sklepení. Kůže průhledná jako pergamen z pobytu ve sklepení, tmavé kruhy pod očima z nevyspání, bělma podlitá krví z nadmíry alkoholu. Chrstl jsem si do obličeje studenou vodu, a zas, a ještě. Kupodivu mě docela probrala.

    Zrak mi sklouzl na Regulusův odraz v zrcadle. Ta jeho božsky pohledná tvář ostře kontrastovala s tou mojí ďábelsky nevzhlednou. Se zájmem mě pozoroval.

    "Co je… chceš se seznámit?" sykl jsem sarkasticky.

    Usmál se. Měl opravdu krásný úsměv. Podlomila se mi kolena. Nedokázal jsem určit, jestli z toho úsměvu, nebo mi nohy podťal alkohol. Před nedůstojným pádem na zem mě zachytily Regulusovy paže a pevně mě podepřely.

    "Měl bys jít domů, pro dnešek máš dost."

    Jako bych to sám nevěděl. "Domů? A to je kde?" Nechtěl jsem, aby to vyznělo tak truchlivě.

    "Takže je to pravda, že už nejsi s Luciusem?"

    Ještě mi to připomínej, zmetku. "Co je ti do toho?" prskl jsem.

    "Povídá se, že Malfoy měl nějaký konflikt s Pánem zla a upadl v jeho nemilost. Je prý dočasně postaven mimo službu."

    Ztuhl jsem. Tak proto se tak dlouho nikde neobjevil. Co to bylo za konflikt? Jakým trestem si musel projít? Je v pořádku? A proč mi to sakra není jedno, když jsme se už rozešli?

    Regulus natáhl ruku a jeho štíhlé prsty mi jemně zastrčily za ucho mokré vlasy, které mi nevzhledně trčely do tváře jako vraní peří. Fascinovaně jsem sledoval tu scénu v zrcadle. Pomalu, nenuceně se ke mně naklonil. 

    "Takže… jsi volný?" zeptal se tiše se rty u mého ucha.

    "Co myslíš?" odpověděl jsem a pravda mě zabolela.

    Regulusova ruka se jako mazlící se had ovinula kolem mého pasu a na ušním lalůčku mě ohřál jeho horký dech. Neodstrčil jsem ho a to ho přimělo osmělit se víc. Zlehka mě k sobě přitiskl a mé tělo v jeho rukou zvláčnělo jako rozehřátý vosk.

    "Severusi…" zašeptal tak smyslným hlasem, že se mi v podbřišku roztřepetali kolibříci. Sklonil se k mým ústům a vtiskl mi na ně pečeť svých rtů. Jeho polibek byl jako utkán z ranní rosy, ze slunečních paprsků, z čerstvého vánku. Tak vlhký, tak horký, tak osvěžující.

    Zavřel jsem oči a vnímal jsem pouze jeho laskající jazyk ve svých ústech. Nebyl tak vášnivý a žhnoucí jako Luciusův, který mě pokaždé spálil plameny vášně na uhel, přesto mě zcela pohltil. Nechal mě chvíli se vznášet na hladině opojného požitku, aby mě pak vtáhl do hlubin blaženosti a nakonec mě nechal utonout v slastné rozkoši. Zapomněl jsem při něm na okolní svět.

    Uskočili jsme od sebe jako zasaženi bleskem, když vrzly dveře. Dovnitř vešel Thorfinn Rowle a když mu došlo, u čeho nás vyrušil, omluvně zvedl dlaně. "Nenechte se rušit, pánové, hned vypadnu." Potutelně se na nás v zrcadle usmál a byl pryč.

    "Thorfinn," odfrkl jsem si. "Největší drbna ve službách Pána zla. Teď si o nás budou štěbetat i vrabci na střeše."

    Regulus opět přistoupil ke mně a pohladil mě klouby prstů po tváři. "Tobě to vadí?"

    Neucukl jsem před jeho doteky, které rozechvívaly napjatou strunu mé touhy. "Není to jedno?"

    "Nepůjdeme ke mně?" pošeptal mi u ucha.

    Podíval jsem se na něj, jestli své pozvání myslí skutečně vážně. Jeho oči mi připomínaly barvu laguny, byly až téměř dětsky nevinné, že kdybych nevěděl, s kým mám tu čest, mylně bych se domníval, že hledím do tváře anděla.

    "Na co zajímavého mě chceš nalákat? Na sbírku preparovaných hlav tvých nepřátel?" uculil jsem se jizlivě.

    Rozesmál se zvonivým smíchem, jako když se slabý vánek opře do zvonkohry a rozezvučí ji. "Nech se překvapit. Bude se ti to líbit," přislíbil tajemně.

    Zaujal mě, nepopírám. Uvědomuji si, že vlastně už tenkrát, když jsme se viděli poprvé na Luciusově svatbě. Jenomže tehdy jsem měl plnou hlavu Luciuse. Teď jsem proti své vůli sám, volný, svobodný. V té nudné šedi posledních týdnů jsem ale konečně našel spřízněnou duši. 

    "V tom případě… na co čekáme?" ozval jsem se nedočkavě, čímž jsem si vysloužil pobavený úšklebek na jeho rtech.

    Vyrazili jsme ven z toalet do míst, odkud se dalo přemístit. Regulus mě objal kolem pasu a přemístil nás do sídla Blacků.

_______

    Ze stínu vystoupila tmavá postava ve smrtijedském plášti. Pod kápí se muži zaleskla stříbrná maska, což bylo v doupěti Smrtijedů, kde si nikdo nemusí skrývat svou tvář, trochu neobvyklé. Jeho smutný pohled sledoval dvojici mladíků, dokud mu nezmizeli z očí a hned nato se taky rozplynul v oblaku černé mlhy.

_______

    Tiše jsme se plížili domem jako dva zlodějíčci a při každém zavrzání dřevěného schodiště Regulus ztuhl a napjatě poslouchal, jestli jsme neprobudili starou čarodějnici, jak říkal své matce. Všiml jsem si, že jako Smrtijed se sice bezhlavě vrhal i do těch nejnebezpečnějších akcí, své matky se ale bál jako ďábel svěcené vody.

    Prošli jsme kolem dveří s tabulkou Sirius a já jsem si neodpustil pohrdavé odfrknutí a vyloudil jsem tím pobavený úsměv na Regulusových rtech. Když konečně za námi zapadly dveře jeho pokoje, opřel se o ně zády a ve tváři se mu zračila úleva, že jsme přes bitevní pole proběhli bez povšimnutí. 

    "Tak tě vítám v mém soukromém království," rozpřáhl s úsměvem rukama.

    Trochu jsem se porozhlédl kolem sebe. Komnata typická pro Blacky. Podél celé zdi se nacházely látkové tapety tmavozelené barvy, s drobným vzorem hadů, vyšitým stříbrnou nití. Zmijozel tělem i duší. Starožitný nábytek v černé barvě byl vkusný a velice elegantní. Celou jednu zeď zabíralo velké francouzské okno, vedoucí na terasu, závěsy dokonale ladily s tapetami na stěnách. Prostředku místnosti vévodila široká pohodlná postel s nebesy a na zdi nad jejím čelem visel erb rodu Blacků a výrazný nápis Toujours pur, jako nějaký poutač, oznamující, že v žilách váženého a starobylého rodu Blacků koluje pouze čistá krev. 

    Musel jsem se ušklíbnout. Jestlipak Regulus ví, že já mám nečistou krev?

    "Bohužel tady nemám nic, co bych ti mohl nabídnout k jídlu nebo pití, a jít do kuchyně v tuto noční dobu se rovná nebezpečí probudit mou matku, vyslechnout si dvouhodinové kázání a přijmout od ní ponižující trest," zkřivil rty odporem.

    "Nechci už pít. Chci mít čistou hlavu."

    Usmál se přitažlivým úsměvem a odhalil zářivě bílé zuby. Jak může být příroda tak nespravedlivá? Někomu nadělí božskou dokonalost, aby druhému ubrala snad úplně na všem. Regulus pomalu přistoupil ke mně. 

    "Doufám, že nebudeš zklamaný." Prsty zajel do mých zplihlých vlasů a odhrnul mi je z tváře. Naklonil hlavu a políbil mě na rty.

    Pochopil jsem jeho narážku. Lucius je v sexu nepřekonatelný a Regulus to věděl. Z jeho něžného polibku se mi tělem rozlila touha po tak dlouho odepíraném, cítil jsem, jak se mi rozlézá až do konečků prstů. Mé paže bez zeptání, jestli jim to dovolím, objaly Blackova záda a přitiskly jeho tělo k mému. Vyšel jsem vstříc jeho polibku.

    Regulus mě pevněji objal a pomalu tlačil před sebou, dokud jsem za sebou neucítil pelest postele. Lucius by mě na ni zaručeně hodil a vrhl by se na mne jako dravé zvíře na kořist. Regulus mě pomalu, jako bych byl z porcelánu, položil křížem přes postel a lehl si na mně. Zasypával mě horkými polibky po celé tváři i krku, každičký z nich si doslova vychutnával.

    Jeho doteky a polibky byly až žensky jemné a něžné. Oči mu plály jako svatojánské ohně, ale pořád se dokonale ovládal. Regulusova milostná předehra, k zbláznění pomalým způsobem probouzející moji touhu, mě vzrušovala k nevydržení. Každý další polibek, každé jeho pohlazení ve mně stupňovalo chtíč, že jsem měl co dělat, abych se držel zpátky.

    Jako kdyby to tušil, ten mizera si užíval, jak se dusím ve vlastní šťávě. Klekl si obkročmo nade mne a rozepnul mi košili. Po každém rozepnutém knoflíčku odhalil s téměř klukovskou zvědavostí další kousek kůže, které vtiskl pečeť svých rtů. Občas se naše zraky střetly a on se na mne pokaždé usmál.

    Bylo to jiné než s Luciusem. Regulus byl v milování nenapravitelný romantik a po těch letech drsného sexu s Luciusem to bylo velice příjemné oživení. S rukama rozpřaženýma do stran jsem ho pozoroval přimhouřenýma očima a snažil jsem se kontrolovat, aby si nedomýšlel, že po něm toužím. On dobývá mne, ne opačně.

    Odhodil moji košili za sebe a pak si začal bezděčně provokativním gestem svlékat tu svoji. Snad si ani neuvědomoval, jak mě ten pohled dráždí. Dlouhé černé kadeře mu spadly do tváře a zakryly část obličeje. Jeho oči, ve kterých se odrážela intimní světla pochodní, mě pronikavě a lačně pozorovaly.

    Spletl jsem se, když jsem si myslel, že po něm netoužím.

    "Och, Severusi… jsi tak ďábelský," zašeptal vzrušeným hlasem a dlaněmi mi bloudil po nahé kůži.

    Co mají všichni s tím ďáblem? Jestli opravdu tak vypadám, tak po smrti skončím jedině v pekle. Kdo by pustil duši s vzhledem ďábla do nebe?

    Zpoza přivřených víček jsem pozoroval Regulusovu panensky hezkou tvář a marně hledal jakoukoliv chybičku na kráse, kterou by se mi aspoň trochu vyrovnal. Jeho tmavě modré oči mi připomínaly hlubinu jezera, ve kterém jsem se jako malý kluk topil. Teď se v tůni jeho pohledu plácám stejně, jeho přitažlivost mě stahuje ke dnu a já se pokouším zachytit onoho pověstného stébla tonoucích.

    Lucius. To je ta moje slabá jiskřička naděje. Není dne, hodiny, minuty, abych si na toho mizeru nevzpomněl. Dokonce ani v této chvíli.

    Než jsem se nadál, Regulus nás šikovným trikem zbavil kalhot a naše nahá těla se rázem ocitla v objetí. Rozváleli jsme celou postel, střídajíc všemožné polohy a vycházejíc vstříc přáním toho druhého. Po tom nedobrovolném sexuálním půstu jsem byl jako utržený ze řetězu a poprvé za nekonečně dlouhou dobu jsem na chvíli přestal myslet na Luciuse.

    Leželi jsme vedle sebe, příjemně unaveni, zpoceni, dokonale ukojení. Vypudil jsem z hlavy všechny myšlenky, upadal jsem do euforie a vnímal jsem jen dozvuky už ani nepočítám kolikátého orgasmu.

    "Mohl bys tady zůstat, jestli chceš," přerušil ticho Regulus.

    Otočil jsem překvapeně k němu hlavu. Ležel na zádech, oči zavřené, dlouhé řasy se mu chvěly jako lístky osiky a na zvlhlých rtech mu pohrával tajuplný úsměv.

    "Zbláznil ses? Co by na to řekla tvoje drahá matinka? Nehledě na to, že bydlím v Bradavicích," zamítl jsem rázně.

    "Mohl by ses každé ráno přemísťovat do školy," odvětil pohotově. "A matce bych řekl, že nemáš kde bydlet. Myslím, že by nebyla proti. Siriusův pokoj je volný, ten už se stejně nevrátí. Mohl bys v něm bydlet."

    "V Blackově pokoji? Nikdy!"

duben 1979

    Zůstal jsem. Původně jsem sice plánoval pobýt jen pár dní, abych si dosyta užil s Regulusem, to jsem ještě netušil, že můj pobyt v domě na Grimmauldově náměstí se prodlouží až do jara. Sdílel jsem s Regulusem jednu střechu nad hlavou, jeden pokoj, jednu postel. Dá se říct, že jsem si zase zvykl na pohodlí a - co je obzvlášť důležité - na pravidelný sex.

    Nikdy jsem nepochopil, co ho ke mně tak přitahuje, ale radši jsem se ho na to neptal, vyhovovalo mi to a to je podstatné. Nebudu lhát, ale i mně s ním bylo fajn. Přestože Lucius byl v mých myšlenkách pořád s námi.

    "Miluji tě, Severusi," oznámil mi nečekaně po dnešním milování.

    Moje dlaň, kopírující křivku jeho zad se náhle zastavila. Pozvedl jsem překvapeně obočí, tohle jsem opravdu nečekal. Sakra, ještě to mi chybělo. Netoužím po tom, aby mě miloval. Komplikuje to moji situaci.

    "Jak to cítíš ty?" zašeptal nadějně, prosebně, žádostivě. Bradu měl zapíchnutou na mých prsou, bříškem prstu přejížděl po mém rtu a díval se mi zblízka do tváře, jeho oči se leskly jako vyleštěná čepel dýky.

    "Co tě to napadlo?" vyhnul jsem se odpovědi. Nechtěl jsem mu do očí říct, že i když je mi s ním skvěle, i když je zatraceně sexy, i když mi v posteli dokonale vyhovuje… nemiluji ho. Ano, jsem zbabělec. Nedokážu mu přiznat, že Luciusova podobizna, přestože blednoucí dlouhým odloučením, je tak hluboko vrytá v mém srdci, v mé černé duši, v celém mém žití, že tam už není místo pro nikoho jiného. Že Lucius je můj osud, moje jediná láska, můj život.

    "Potřebuji to vědět, prosím," řekl neodbytně a nespouštěl ze mne oči.

    Odolával jsem jeho propalujícímu pohledu. Přestože to není láska, co k němu cítím, není mi zcela lhostejný. Regulus je nadějné světlo v temnotách mého tragického života. Zabořil jsem prsty do jeho vlasů, černých jako půlnoc, a přitáhl jsem si jeho tvář k sobě. 

    "Mám tě rád a je mi s tebou moc dobře," políbil jsem jeho plné rty a doufal jsem, že ho polibek umlčí.

    Víc už se neptal. Možná ho to uspokojilo… a možná mu to došlo a proto radši nechtěl vědět víc.

    "Mám hlad," oznámil najednou, vylezl z rozválené postele a začal se oblékat. "Vstávej, jdeme se najíst."

    Nemusel mě dvakrát pobízet. Seběhli jsme po schodech ve veselém, přátelském hovoru až do obývacího pokoje. Ve dveřích jsme se oba zarazili. Já jsem zůstal stát jako zkamenělý a vytřeštěnýma očima jsem zíral před sebe. Regulusovi rodiče měli vzácnou návštěvu z příbuzenstva. Na pohovce seděla jeho sestřenice Narcisa se starší čarodějkou, nejspíš to byla její matka, a vedle nich seděl Abraxas Malfoy. Naproti v křesle se pohodlně rozvaloval... Lucius Malfoy.

    Když mě Lucius spatřil, zmrzl mu úsměv na tváři a ohromením zbledl jako smrt.

    Stál jsem u schodů jako kamenná renesanční socha uprostřed náměstí a zíral jsem na Luciuse. Viděl jsem, jak se instinktivně nadzvedl v křesle, když mě uviděl. Zase rychle dosedl zpátky, když si uvědomil, že tam nejsme sami. Byli jsme navzájem spoutaní pohledy a ani jeden z nás se z toho pouta nedokázal vymanit.

 

    Vzpamatoval jsem se, až když do mě Regulus šťouchl loktem. Následoval jsem ho a posadili jsme se do křesel. Po neskutečně dlouhé době tváří v tvář Luciusovi. Stačil už opět nabýt ztracenou jistotu a zapojit se do přerušeného hovoru. Zarputile se vyhýbal mému pohledu. Myslím, že pochopil, co pohledávám v Blackově domě. Prsty zatínal do opěrek křesla, jak se ovládal. Ocelově šedé oči měl chladnější než jižní pól. Platinové vlasy měl vzadu sepnuté černou stuhou, ostré obrysy pohledné tváře vystavoval na obdiv. Jeho rty, sladké, když mi nesčetně krát poskytovaly slastnou rozkoš, ale i kruté, když mě nelítostně vyhnaly z jeho života, měl ohrnuté v povýšeném malfoyském úšklebku. 

    Musel jsem se hodně držet, abych žhavými polibky přede všemi neztrestal ta jeho pohrdavá ústa. Cítil jsem, jak se ve mně všechna ta dřímající touha po něm prodírá na povrch jako horká láva z probouzející se sopky. Myslel jsem, že tak dlouhé odloučení otupilo moji bolest z našeho rozchodu, teď jsem ale ucítil, že naše setkání opět hluboce rozjitřilo mé nezahojené rány na srdci i na duši.

 

    Tok mých myšlenek přerušil ječivý hlas Regulusovy matky. "Severusi, znáte se s mou neteří Narcisou a jejím manželem Luciusem Malfoyem?“ neopomněla zdůraznit, že Blackové jsou spřízněni s Malfoyovými. „Přišli nám oznámit radostnou zprávu. Čekají svého prvního potomka." 

    Lucius po mně vrhl vylekaný pohled, ale pak rychle uhnul očima.

 

    Krve by se ve mně nedořezal. To ne! To nemůže být pravda! To je konec všem mým nadějím, že by se Lucius ještě někdy ke mně vrátil. Díval jsem se zmateně do Luciusovy tváře, jako bych čekal, kdy mi oznámí, že to byl nepovedený žert. On si však jen s předstíraným zájmem prohlížel své pěstěné nehty.

 

    Koutkem oka jsem postřehl, že mě Regulus pozoruje. Vlastně jsem cítil na sobě jeho pohled od té chvíle, co jsme sem vešli. Teď už si musel všimnout, že mi Lucius není lhostejný a že je to jedině on, koho miluji. V tuto chvíli mi to ale bylo jedno.

 

    Lucius uhýbal pohledy, nervózně se v křesle ošíval a rozdával přítomným své křečovité, falešné úsměvy. Pak se na mne konečně podíval. Po předchozím pohrdání nebylo ani stopy, v jeho tváři se zračilo provinění. Byl si vědom toho, že tohle nás už definitivně rozdělilo.

 

    Jsem hlupák. Co si to pořád nalhávám? Náš vztah už přece dávno skončil. Dusil jsem se. Dusil jsem se vztekem, bezmocí, ponížením. Už jsem to nevydržel, zvedl jsem se z křesla a otevřeným francouzským oknem jsem vyšel na terasu. Zhluboka jsem se nadechl chladného jarního vzduchu a potlačoval v sobě slzy vzteku, zklamání a bolesti.

 

    Proč to muselo takhle skončit? Celou dobu jsem si nalhával, že Luciusovi jednou dojde, že náš rozchod byl jeden velký omyl a přijde za mnou s prosíkem, abych mu odpustil. Odpustil bych mu, i kdyby neprosil, protože bez něj je můj život prázdný jako hrob bez rakve. Teď se náš několikaletý vztah rozsypal jako písek z rozbitých přesýpacích hodin a protekl mi mezi prsty do nenávratna.

 

    Někdo mě prudce chytil za rukáv, odtáhl mě kousek dál a přirazil mě tvrdě ke zdi. Drsná omítka mi trochu rozedrala košili a záda, když se na mně přitisklo tělo. Překvapeně jsem pohlédl do ztemnělých, jako vlčí srst šedých Luciusových očí. Přepadla mě náhlá závrať z jeho těsné blízkosti a srdce se mi divoce rozbušilo. Na krátký okamžik jsem uvěřil, že mě přišel požádat o odpuštění.

 

    "Rychle sis našel za mne náhradu, ty mizero!" zaútočil. Jeho prsty mi pevně svíraly ramena, až to bolelo.

 

    Pomíjivou naději přehlušilo rozčarování. "Cos čekal? Že budu hledat zapomnění v klášteře jako mnich?" řekl jsem zklamaně v odpověď.

 

    "Nečekal jsem, že se začneš tahat s prvním, kdo si o tebe řekne!"

 

    Čím dál lépe. Nepřímo mě nazval děvkou a tím mě pěkně naštval. "Vyhnal jsi mě ze svého života. Už k sobě nepatříme, takže si můžu dělat, co chci a ty mi nemáš do toho co mluvit," zareagoval jsem podrážděně.

 

    "Nedal jsi mi na výběr. Zradil jsi náš vztah!" zatřepal vztekle mými rameny.

 

    Zornice se mi zúžily vztekem. Sevřel jsem ruce kolem jeho zápěstí a prudce jsem je shodil ze svých ramen. "Nejsem zrádce! To jenom ty sis nenechal nic vysvětlit!" propaloval jsem ho očima, až jsem se divil, že se ještě nevzňal.

 

    Lucius zrudl jako přezrálé rajče. "Pro mne bylo a vždycky bude naše pokrevní pouto svaté. To ty jsi na něj rychle zapomněl a pošpinil jsi jej cizím semenem!"

 

    Zafuněl jsem zlostí jako rozzuřený býk v aréně. Naše hádka gradovala. "Zatímco ty jsi si ve jménu Conspondea celou dobu poctivě plnil manželské povinnosti!" rýpl jsem si do něj, že už zase spí s Narcisou.

    Byli jsme tak blízko u sebe, že jsem viděl odraz své rozzlobené tváře v jeho zřítelnicích. Naše rty se téměř dotýkaly a oba jsme si to ve stejnou chvíli uvědomili. Zmítala mnou touha dravě je políbit a umlčet vášnivým polibkem a známý lesk v Luciusových očích mi potvrdil, že s tím bojuje stejně jako já. Hleděli jsme si do očí, jako by jsme čekali, kdo z nás dvou se jako první neovládne, a zoufale jsme zápasili se sebeovládáním.

    Lucius se vzpamatoval jako první a prolomil ten napjatý okamžik, když procedil mezi zuby. "Já jsem musel, abych zachoval čistokrevnou linii svého rodu. Zato tobě se tehdy náramně hodilo zbavit se mne, abys mohl být s ním! Od první chvíle jsem věděl, že tě ta Voldemortova děvka jednou svede a že mu podlehneš!" Vztek v jeho tváři přemohla žárlivost.

 

    Nevěřil jsem vlastním uším. Lucius si doopravdy myslel, že jsem se ho chtěl zbavit, abych mohl být s Regulusem. Stál jsem tam nehybně v té zahradě jako kamenný chrlič a nezmohl jsem se už na žádný protest. Bylo zcela zbytečné mu cokoliv vysvětlovat, Lucius slepě věřil těm svým výmyslům.

    Pomalu jsem ho chytil za pravou ruku, vyhrnul jsem mu rukáv a přistrčil jsem mu před oči cejch našeho neporušitelného slibu. "Tohle je naše pouto, kvůli kterému bych tě nikdy - nikdy nezabil." Chvíli jsem mu upřeně hleděl do očí a čekal, až mu to dojde. Kdyby zemřel on, zemřel bych i já. 

Pak jsem ho tam zanechal v jeho prozření a rychlými kroky jsem se vrátil zpátky do místnosti. Ve dveřích jsem se zarazil. Uvnitř bylo ticho jako v hrobě a všichni přítomní na mne zírali. Dokonce i Regulus mě probodával pohledem ostrým jako čepel.

Teprve teď mi došlo, že náš poněkud hlasitý rozhovor museli nejspíš slyšet. Cítil jsem, jak hořím hanbou. Rychle jsem prošel kolem nich a moc dobře si uvědomujíc jejich pohledy, zapíchnuté do mých zad jako jedovaté šípy, jsem vyběhl po schodech nahoru do Regulusova pokoje.

Světlo v temnotách 2