Světlo v temnotách

Krutovláda Pána zla Severuse postupně zbavuje iluzí o lepším životě a hledá způsob, jak se osvobodit z Voldemortovy moci. 3. díl tetralogie.

Autor: Styx

Páry: Severus Snape/Lucius Malfoy, Severus Snape/Regulus Black, Severus Snape/Voldemort

Přístupnost: 18

Poznámka: třetí díl tetralogie (1. díl In whisky veritas, 2. díl Vyvrženci pekla)

Poznámka: děj povídky se odehrává v období leden 1979 až červenec 1979.

První část:

Psanec

leden 1979

    Vrátit se po vyhnání z Manoru do rodného domu v Tkalcovské nebyla vůbec šťastná volba. Neměl jsem však na vybranou, i když jsem se kdysi zařekl, že už sem nikdy nevkročím. Ale kam jinam bych se měl uchýlit, pokud jsem nechtěl zůstat na ulici.

    Už když jsem vystoupil z krbu, ovanula mě zatuchlina z dlouho nevětraných prostor a pach smrti. Ostatky mého otce, které jsem tady před časem zanechal svému osudu, zmizely, a místo jeho těla se v nánosu prachu nejasně rýsovaly obrysy postavy, nakreslené křídou na zemi. Mimoděk jsem je překročil a vydal se potmě, pouze se svítící hůlkou na průzkum domu. Kromě policejních pásek, natažených po celém domě se tam vůbec nic nezměnilo od té doby, co jsem dům opustil. Byl prázdný, promrzlý, tmavý a z každého kouta se na mně šklebili děsiví strašáci z dětství.

    Natáhl jsem se v polorozpadlém křesle a zapálil oheň v krbu, abych se aspoň trochu ohřál. Přikryl jsem se hábitem, nebylo to sice žádné velké pohodlí proti měkké pohodlné posteli na Manoru, ale pořád lepší, než bloudit v tom lednovém mrazu nočním Londýnem. Konečně jsem měl chvilku klidu přemýšlet nad hrůznými událostmi dnešní noci. Byl jsem však tak unaven, že než jsem se nadál, přemohl mě spánek.

    Pod víčka se mi vkradl sen. Ležel jsem v Luciusově posteli, přitisknutý na jeho hebká záda a probíral jsem se jeho platinovými vlasy. Spal. Opatrně jsem ho překulil a chtěl jsem ho jemně probudit. Z hrudi mu trčela rukojeť dýky, její čepel byla ponořená hluboko v jeho srdci a krvavá skvrna, která mu zmáčela sněhobílou košili, se rychle rozšiřovala a vsakovala do prostěradla. Vyhaslé šedé oči se vyčítavě upíraly do mých hrůzou vytřeštěných zornic.

    S výkřikem jsem se probudil, celý zpocený a chvíli jsem vyděšeně zíral do tmy. Za okny jsem najednou zahlédl blikající světla a zaslechl jsem, jak někdo rozkopl vchodové dveře. V okamžiku, kdy dovnitř vtrhli mudlovští ochránci zákona, jsem už stál na nohou. Rychle jsem založil na několika místech požár a přemístil jsem se pryč z tohoto prokletého domu, daleko od téhle špinavé, zaplivané čtvrti.

    Mudlové. Co jsem mohl čekat. Nějaký převelice aktivní soused nejspíš zahlédl světlo v opuštěném domě, kde se před časem stala vražda, a zavolal policii. Jedno je jisté, do toho domu se už vrátit nemohu. Doufám, že lehne popelem a navěky v něm pohřbí děsivé vzpomínky na mé dětství.

    Do rána jsem brouzdal ulicemi, nevědě, co se mnou bude a kam složím své promrzlé kosti. Sova s odpovědí z Bradavic mě v poledne zastihla toulat se v opuštěném St. James' Parku, zmrzlého a vyhladovělého. Zkřehlýma rukama jsem rozbalil pergamen a přečetl jsem si stručný text.

    Očekávám vás, Severusi. Albus Brumbál.

    Nikdy bych nevěřil, že se ještě někdy budu rád vracet do Bradavic.

_______

    "Co vás vede k tomu, že chcete tady učit? Nabyl jsem dojmu, že jste odsud velice rád odcházel." Ředitel mě zkoumavě pozoroval zpod půlměsícových skel a já jsem byl v tu chvíli vděčný za všechny ty lekce nitrobrany, které mi Pán zla vštípil.

    "Potřebuji práci. A... taky nemám kde bydlet." Obojí byla čistá pravda, co na tom, že ten hlavní důvod jsem mu zatajil.

    Nespustil ze mne upřený pohled a spojil prsty obou rukou do stříšky. Tohle jeho gesto jsem upřímně nenáviděl od té chvíle, kdy jím kdysi kladl důraz na to, abych se nikomu nezmínil, co se stalo v Chroptící chýši.

    "Jestli se nepletu… tíhl jste ke druhé straně."

    Nenechal jsem se vyvést z klidu. "Zajímal jsem se o to jako každý jiný. Všichni chtěli o tom něco vědět," nezapíral jsem. Nemělo cenu lhát, lež by mi akorát přitížila. Díval jsem se mu zpříma do očí, neuhýbal jsem zrakem a to možná rozhodlo, že mi uvěřil a nepožádal, abych mu ukázal levé předloktí.

    Ještě chvíli mě zkoumavě sledoval a nakonec pronesl své rozhodnutí. "Bohužel nemám teď žádné volné místo učitele." Zklamaně jsem sklonil hlavu. "Nicméně..." udělal významnou pauzu, "...profesor Křiklan letos učí už naposled. Od příštího školního roku se uvolní místo učitele lektvarů. A pokud si vzpomínám, vy jste v lektvarech přímo vynikal."

    Vyměňovali jsme si mlčky pohledy a zvažovali nabídku a poptávku. Už jsem se ze zoufalství chtěl nabídnout, že bych zatím alespoň doučoval žáky, protože jsem se bál přijít Pánovi zla na oči s nesplněným úkolem, a ani toulat se ještě půl roku Londýnem jako bezdomovec se mi vážně nechtělo. Tu práci jsem nutně potřeboval.

    Brumbál se ale najednou narovnal v křesle a upřel na mne vodnaté modré oči. "Do té doby byste mohl profesoru Křiklanovi pomáhat s praktickými cvičeními a starat se mu o jeho učebnu lektvarů. Nikdo ji nezná lépe než vy. A nějaký volný pokoj ve sklepení by se pro vás taky našel." Sundal z očí brýle a hrál si s nimi v rukou. "Mohu vám nabídnout pět galeonů týdně. Není to moc, ale máte k tomu byt a stravu zdarma." Zahleděl se na mně, očekávaje moji odpověď.

    Chvíli jsem na něj zíral, jako by mi vůbec nedocházelo, že jsem právě dostal svoji první skutečnou práci a svůj vlastní byt. Nečekal jsem, že to bude až tak jednoduché. 

    "Děkuji, pane řediteli. Je to víc, než v co jsem doufal."

    Konečně něco pozitivního v těch sračkách, ve kterých se plácám. Splnil jsem úkol, kterým mě pověřil můj Pán a ani jsem se nemusel moc snažit. Ale to mu pochopitelně vykládat nebudu.

_______

    Ty bujaré smrtijedské večírky, které jsem vždy s takovou oblibou vyhledával, mě poslední dobou nenaplňují. Jako by jim něco chybělo. Vlastně přesně vím, co. Lucius. Od našeho rozchodu, už to bude pomalu měsíc, jsem ho neviděl na žádné schůzi u Temného pána a nepřišel ani na jeden smrtijedský večírek, přitom si nikdy předtím nenechal ujít ani jediný. Jakoby se propadl do země.

    Hleděl jsem na dno asi stopadesáté skleničky a už jsem nedoufal, že by se Lucius tady ještě objevil. Uznal jsem, že jsem dnes trochu přebral a že je načase jít domů. Domů?

    Doufaje, že než se v té zimě dopotácím do bradavického hradu, cestou v tom mrazu vystřízlivím, zastavil jsem se ještě na toaletách. Kolébaje se na vratkých nohou nad mušlí usínal jsem u močení, že jsem ani nezaregistroval, když k vedlejšímu pisoáru někdo přistoupil.

    "Nepotřebuješ pomoct?"

    Ztěžka jsem otevřel oči a sjel pohledem muže, stojícího vedle mě. Můj zrak se setkal s lišácky uhrančivýma očima mladého Blacka.

    "S čím myslíš… s močením… nebo podepíráním…?" pronesl jsem jízlivě.

    "Můžeš si vybrat," pousmál se. Došel k umyvadlu a opláchl si ruce.

    Cítil jsem, že ze sebe nevyždímám už ani kapku a tak jsem přistoupil k umyvadlu a opřel jsem se o něj oběma rukama, abych udržel stabilitu. Když jsem zvedl hlavu, málem jsem se lekl té tváře, která na mne ze zrcadla zhlížela. Nechtěl bych se věru potkat v noci v bradavickém sklepení. Kůže průhledná jako pergamen z pobytu ve sklepení, tmavé kruhy pod očima z nevyspání, bělma podlitá krví z nadmíry alkoholu. Chrstl jsem si do obličeje studenou vodu, a zas, a ještě. Kupodivu mě docela probrala.

    Zrak mi sklouzl na Regulusův odraz v zrcadle. Ta jeho božsky pohledná tvář ostře kontrastovala s tou mojí ďábelsky nevzhlednou. Se zájmem mě pozoroval.

    "Co je… chceš se seznámit?" sykl jsem sarkasticky.

    Usmál se. Měl opravdu krásný úsměv. Podlomila se mi kolena. Nedokázal jsem určit, jestli z toho úsměvu, nebo mi nohy podťal alkohol. Před nedůstojným pádem na zem mě zachytily Regulusovy paže a pevně mě podepřely.

    "Měl bys jít domů, pro dnešek máš dost."

    Jako bych to sám nevěděl. "Domů? A to je kde?" Nechtěl jsem, aby to vyznělo tak truchlivě.

    "Takže je to pravda, že už nejsi s Luciusem?"

    Ještě mi to připomínej, zmetku. "Co je ti do toho?" prskl jsem.

    "Povídá se, že Malfoy měl nějaký konflikt s Pánem zla a upadl v jeho nemilost. Je prý dočasně postaven mimo službu."

    Ztuhl jsem. Tak proto se tak dlouho nikde neobjevil. Co to bylo za konflikt? Jakým trestem si musel projít? Je v pořádku? A proč mi to sakra není jedno, když jsme se už rozešli?

    Regulus natáhl ruku a jeho štíhlé prsty mi jemně zastrčily za ucho mokré vlasy, které mi nevzhledně trčely do tváře jako vraní peří. Fascinovaně jsem sledoval tu scénu v zrcadle. Pomalu, nenuceně se ke mně naklonil. 

    "Takže… jsi volný?" zeptal se tiše se rty u mého ucha.

    "Co myslíš?" odpověděl jsem a pravda mě zabolela.

    Regulusova ruka se jako mazlící se had ovinula kolem mého pasu a na ušním lalůčku mě ohřál jeho horký dech. Neodstrčil jsem ho a to ho přimělo osmělit se víc. Zlehka mě k sobě přitiskl a mé tělo v jeho rukou zvláčnělo jako rozehřátý vosk.

    "Severusi…" zašeptal tak smyslným hlasem, že se mi v podbřišku roztřepetali kolibříci. Sklonil se k mým ústům a vtiskl mi na ně pečeť svých rtů. Jeho polibek byl jako utkán z ranní rosy, ze slunečních paprsků, z čerstvého vánku. Tak vlhký, tak horký, tak osvěžující.

    Zavřel jsem oči a vnímal jsem pouze jeho laskající jazyk ve svých ústech. Nebyl tak vášnivý a žhnoucí jako Luciusův, který mě pokaždé spálil plameny vášně na uhel, přesto mě zcela pohltil. Nechal mě chvíli se vznášet na hladině opojného požitku, aby mě pak vtáhl do hlubin blaženosti a nakonec mě nechal utonout v slastné rozkoši. Zapomněl jsem při něm na okolní svět.

    Uskočili jsme od sebe jako zasaženi bleskem, když vrzly dveře. Dovnitř vešel Thorfinn Rowle a když mu došlo, u čeho nás vyrušil, omluvně zvedl dlaně. "Nenechte se rušit, pánové, hned vypadnu." Potutelně se na nás v zrcadle usmál a byl pryč.

    "Thorfinn," odfrkl jsem si. "Největší drbna ve službách Pána zla. Teď si o nás budou štěbetat i vrabci na střeše."

    Regulus opět přistoupil ke mně a pohladil mě klouby prstů po tváři. "Tobě to vadí?"

    Neucukl jsem před jeho doteky, které rozechvívaly napjatou strunu mé touhy. "Není to jedno?"

    "Nepůjdeme ke mně?" pošeptal mi u ucha.

    Podíval jsem se na něj, jestli své pozvání myslí skutečně vážně. Jeho oči mi připomínaly barvu laguny, byly až téměř dětsky nevinné, že kdybych nevěděl, s kým mám tu čest, mylně bych se domníval, že hledím do tváře anděla.

    "Na co zajímavého mě chceš nalákat? Na sbírku preparovaných hlav tvých nepřátel?" uculil jsem se jizlivě.

    Rozesmál se zvonivým smíchem, jako když se slabý vánek opře do zvonkohry a rozezvučí ji. "Nech se překvapit. Bude se ti to líbit," přislíbil tajemně.

    Zaujal mě, nepopírám. Uvědomuji si, že vlastně už tenkrát, když jsme se viděli poprvé na Luciusově svatbě. Jenomže tehdy jsem měl plnou hlavu Luciuse. Teď jsem proti své vůli sám, volný, svobodný. V té nudné šedi posledních týdnů jsem ale konečně našel spřízněnou duši. 

    "V tom případě… na co čekáme?" ozval jsem se nedočkavě, čímž jsem si vysloužil pobavený úšklebek na jeho rtech.

    Vyrazili jsme ven z toalet do míst, odkud se dalo přemístit. Regulus mě objal kolem pasu a přemístil nás do sídla Blacků.

_______

    Ze stínu vystoupila tmavá postava ve smrtijedském plášti. Pod kápí se muži zaleskla stříbrná maska, což bylo v doupěti Smrtijedů, kde si nikdo nemusí skrývat svou tvář, trochu neobvyklé. Jeho smutný pohled sledoval dvojici mladíků, dokud mu nezmizeli z očí a hned nato se taky rozplynul v oblaku černé mlhy.

_______

    Tiše jsme se plížili domem jako dva zlodějíčci a při každém zavrzání dřevěného schodiště Regulus ztuhl a napjatě poslouchal, jestli jsme neprobudili starou čarodějnici, jak říkal své matce. Všiml jsem si, že jako Smrtijed se sice bezhlavě vrhal i do těch nejnebezpečnějších akcí, své matky se ale bál jako ďábel svěcené vody.

    Prošli jsme kolem dveří s tabulkou Sirius a já jsem si neodpustil pohrdavé odfrknutí a vyloudil jsem tím pobavený úsměv na Regulusových rtech. Když konečně za námi zapadly dveře jeho pokoje, opřel se o ně zády a ve tváři se mu zračila úleva, že jsme přes bitevní pole proběhli bez povšimnutí. 

    "Tak tě vítám v mém soukromém království," rozpřáhl s úsměvem rukama.

    Trochu jsem se porozhlédl kolem sebe. Komnata typická pro Blacky. Podél celé zdi se nacházely látkové tapety tmavozelené barvy, s drobným vzorem hadů, vyšitým stříbrnou nití. Zmijozel tělem i duší. Starožitný nábytek v černé barvě byl vkusný a velice elegantní. Celou jednu zeď zabíralo velké francouzské okno, vedoucí na terasu, závěsy dokonale ladily s tapetami na stěnách. Prostředku místnosti vévodila široká pohodlná postel s nebesy a na zdi nad jejím čelem visel erb rodu Blacků a výrazný nápis Toujours pur, jako nějaký poutač, oznamující, že v žilách váženého a starobylého rodu Blacků koluje pouze čistá krev. 

    Musel jsem se ušklíbnout. Jestlipak Regulus ví, že já mám nečistou krev?

    "Bohužel tady nemám nic, co bych ti mohl nabídnout k jídlu nebo pití, a jít do kuchyně v tuto noční dobu se rovná nebezpečí probudit mou matku, vyslechnout si dvouhodinové kázání a přijmout od ní ponižující trest," zkřivil rty odporem.

    "Nechci už pít. Chci mít čistou hlavu."

    Usmál se přitažlivým úsměvem a odhalil zářivě bílé zuby. Jak může být příroda tak nespravedlivá? Někomu nadělí božskou dokonalost, aby druhému ubrala snad úplně na všem. Regulus pomalu přistoupil ke mně. 

    "Doufám, že nebudeš zklamaný." Prsty zajel do mých zplihlých vlasů a odhrnul mi je z tváře. Naklonil hlavu a políbil mě na rty.

    Pochopil jsem jeho narážku. Lucius je v sexu nepřekonatelný a Regulus to věděl. Z jeho něžného polibku se mi tělem rozlila touha po tak dlouho odepíraném, cítil jsem, jak se mi rozlézá až do konečků prstů. Mé paže bez zeptání, jestli jim to dovolím, objaly Blackova záda a přitiskly jeho tělo k mému. Vyšel jsem vstříc jeho polibku.

    Regulus mě pevněji objal a pomalu tlačil před sebou, dokud jsem za sebou neucítil pelest postele. Lucius by mě na ni zaručeně hodil a vrhl by se na mne jako dravé zvíře na kořist. Regulus mě pomalu, jako bych byl z porcelánu, položil křížem přes postel a lehl si na mně. Zasypával mě horkými polibky po celé tváři i krku, každičký z nich si doslova vychutnával.

    Jeho doteky a polibky byly až žensky jemné a něžné. Oči mu plály jako svatojánské ohně, ale pořád se dokonale ovládal. Regulusova milostná předehra, k zbláznění pomalým způsobem probouzející moji touhu, mě vzrušovala k nevydržení. Každý další polibek, každé jeho pohlazení ve mně stupňovalo chtíč, že jsem měl co dělat, abych se držel zpátky.

    Jako kdyby to tušil, ten mizera si užíval, jak se dusím ve vlastní šťávě. Klekl si obkročmo nade mne a rozepnul mi košili. Po každém rozepnutém knoflíčku odhalil s téměř klukovskou zvědavostí další kousek kůže, které vtiskl pečeť svých rtů. Občas se naše zraky střetly a on se na mne pokaždé usmál.

    Bylo to jiné než s Luciusem. Regulus byl v milování nenapravitelný romantik a po těch letech drsného sexu s Luciusem to bylo velice příjemné oživení. S rukama rozpřaženýma do stran jsem ho pozoroval přimhouřenýma očima a snažil jsem se kontrolovat, aby si nedomýšlel, že po něm toužím. On dobývá mne, ne opačně.

    Odhodil moji košili za sebe a pak si začal bezděčně provokativním gestem svlékat tu svoji. Snad si ani neuvědomoval, jak mě ten pohled dráždí. Dlouhé černé kadeře mu spadly do tváře a zakryly část obličeje. Jeho oči, ve kterých se odrážela intimní světla pochodní, mě pronikavě a lačně pozorovaly.

    Spletl jsem se, když jsem si myslel, že po něm netoužím.

    "Och, Severusi… jsi tak ďábelský," zašeptal vzrušeným hlasem a dlaněmi mi bloudil po nahé kůži.

    Co mají všichni s tím ďáblem? Jestli opravdu tak vypadám, tak po smrti skončím jedině v pekle. Kdo by pustil duši s vzhledem ďábla do nebe?

    Zpoza přivřených víček jsem pozoroval Regulusovu panensky hezkou tvář a marně hledal jakoukoliv chybičku na kráse, kterou by se mi aspoň trochu vyrovnal. Jeho tmavě modré oči mi připomínaly hlubinu jezera, ve kterém jsem se jako malý kluk topil. Teď se v tůni jeho pohledu plácám stejně, jeho přitažlivost mě stahuje ke dnu a já se pokouším zachytit onoho pověstného stébla tonoucích.

    Lucius. To je ta moje slabá jiskřička naděje. Není dne, hodiny, minuty, abych si na toho mizeru nevzpomněl. Dokonce ani v této chvíli.

    Než jsem se nadál, Regulus nás šikovným trikem zbavil kalhot a naše nahá těla se rázem ocitla v objetí. Rozváleli jsme celou postel, střídajíc všemožné polohy a vycházejíc vstříc přáním toho druhého. Po tom nedobrovolném sexuálním půstu jsem byl jako utržený ze řetězu a poprvé za nekonečně dlouhou dobu jsem na chvíli přestal myslet na Luciuse.

    Leželi jsme vedle sebe, příjemně unaveni, zpoceni, dokonale ukojení. Vypudil jsem z hlavy všechny myšlenky, upadal jsem do euforie a vnímal jsem jen dozvuky už ani nepočítám kolikátého orgasmu.

    "Mohl bys tady zůstat, jestli chceš," přerušil ticho Regulus.

    Otočil jsem překvapeně k němu hlavu. Ležel na zádech, oči zavřené, dlouhé řasy se mu chvěly jako lístky osiky a na zvlhlých rtech mu pohrával tajuplný úsměv.

    "Zbláznil ses? Co by na to řekla tvoje drahá matinka? Nehledě na to, že bydlím v Bradavicích," zamítl jsem rázně.

    "Mohl by ses každé ráno přemísťovat do školy," odvětil pohotově. "A matce bych řekl, že nemáš kde bydlet. Myslím, že by nebyla proti. Siriusův pokoj je volný, ten už se stejně nevrátí. Mohl bys v něm bydlet."

    "V Blackově pokoji? Nikdy!"

duben 1979

    Zůstal jsem. Původně jsem sice plánoval pobýt jen pár dní, abych si dosyta užil s Regulusem, to jsem ještě netušil, že můj pobyt v domě na Grimmauldově náměstí se prodlouží až do jara. Sdílel jsem s Regulusem jednu střechu nad hlavou, jeden pokoj, jednu postel. Dá se říct, že jsem si zase zvykl na pohodlí a - co je obzvlášť důležité - na pravidelný sex.

    Nikdy jsem nepochopil, co ho ke mně tak přitahuje, ale radši jsem se ho na to neptal, vyhovovalo mi to a to je podstatné. Nebudu lhát, ale i mně s ním bylo fajn. Přestože Lucius byl v mých myšlenkách pořád s námi.

    "Miluji tě, Severusi," oznámil mi nečekaně po dnešním milování.

    Moje dlaň, kopírující křivku jeho zad se náhle zastavila. Pozvedl jsem překvapeně obočí, tohle jsem opravdu nečekal. Sakra, ještě to mi chybělo. Netoužím po tom, aby mě miloval. Komplikuje to moji situaci.

    "Jak to cítíš ty?" zašeptal nadějně, prosebně, žádostivě. Bradu měl zapíchnutou na mých prsou, bříškem prstu přejížděl po mém rtu a díval se mi zblízka do tváře, jeho oči se leskly jako vyleštěná čepel dýky.

    "Co tě to napadlo?" vyhnul jsem se odpovědi. Nechtěl jsem mu do očí říct, že i když je mi s ním skvěle, i když je zatraceně sexy, i když mi v posteli dokonale vyhovuje… nemiluji ho. Ano, jsem zbabělec. Nedokážu mu přiznat, že Luciusova podobizna, přestože blednoucí dlouhým odloučením, je tak hluboko vrytá v mém srdci, v mé černé duši, v celém mém žití, že tam už není místo pro nikoho jiného. Že Lucius je můj osud, moje jediná láska, můj život.

    "Potřebuji to vědět, prosím," řekl neodbytně a nespouštěl ze mne oči.

    Odolával jsem jeho propalujícímu pohledu. Přestože to není láska, co k němu cítím, není mi zcela lhostejný. Regulus je nadějné světlo v temnotách mého tragického života. Zabořil jsem prsty do jeho vlasů, černých jako půlnoc, a přitáhl jsem si jeho tvář k sobě. 

    "Mám tě rád a je mi s tebou moc dobře," políbil jsem jeho plné rty a doufal jsem, že ho polibek umlčí.

    Víc už se neptal. Možná ho to uspokojilo… a možná mu to došlo a proto radši nechtěl vědět víc.

    "Mám hlad," oznámil najednou, vylezl z rozválené postele a začal se oblékat. "Vstávej, jdeme se najíst."

    Nemusel mě dvakrát pobízet. Seběhli jsme po schodech ve veselém, přátelském hovoru až do obývacího pokoje. Ve dveřích jsme se oba zarazili. Já jsem zůstal stát jako zkamenělý a vytřeštěnýma očima jsem zíral před sebe. Regulusovi rodiče měli vzácnou návštěvu z příbuzenstva. Na pohovce seděla jeho sestřenice Narcisa se starší čarodějkou, nejspíš to byla její matka, a vedle nich seděl Abraxas Malfoy. Naproti v křesle se pohodlně rozvaloval... Lucius Malfoy.

    Když mě Lucius spatřil, zmrzl mu úsměv na tváři a ohromením zbledl jako smrt.

    Stál jsem u schodů jako kamenná renesanční socha uprostřed náměstí a zíral jsem na Luciuse. Viděl jsem, jak se instinktivně nadzvedl v křesle, když mě uviděl. Zase rychle dosedl zpátky, když si uvědomil, že tam nejsme sami. Byli jsme navzájem spoutaní pohledy a ani jeden z nás se z toho pouta nedokázal vymanit.

 

    Vzpamatoval jsem se, až když do mě Regulus šťouchl loktem. Následoval jsem ho a posadili jsme se do křesel. Po neskutečně dlouhé době tváří v tvář Luciusovi. Stačil už opět nabýt ztracenou jistotu a zapojit se do přerušeného hovoru. Zarputile se vyhýbal mému pohledu. Myslím, že pochopil, co pohledávám v Blackově domě. Prsty zatínal do opěrek křesla, jak se ovládal. Ocelově šedé oči měl chladnější než jižní pól. Platinové vlasy měl vzadu sepnuté černou stuhou, ostré obrysy pohledné tváře vystavoval na obdiv. Jeho rty, sladké, když mi nesčetně krát poskytovaly slastnou rozkoš, ale i kruté, když mě nelítostně vyhnaly z jeho života, měl ohrnuté v povýšeném malfoyském úšklebku. 

    Musel jsem se hodně držet, abych žhavými polibky přede všemi neztrestal ta jeho pohrdavá ústa. Cítil jsem, jak se ve mně všechna ta dřímající touha po něm prodírá na povrch jako horká láva z probouzející se sopky. Myslel jsem, že tak dlouhé odloučení otupilo moji bolest z našeho rozchodu, teď jsem ale ucítil, že naše setkání opět hluboce rozjitřilo mé nezahojené rány na srdci i na duši.

 

    Tok mých myšlenek přerušil ječivý hlas Regulusovy matky. "Severusi, znáte se s mou neteří Narcisou a jejím manželem Luciusem Malfoyem?“ neopomněla zdůraznit, že Blackové jsou spřízněni s Malfoyovými. „Přišli nám oznámit radostnou zprávu. Čekají svého prvního potomka." 

    Lucius po mně vrhl vylekaný pohled, ale pak rychle uhnul očima.

 

    Krve by se ve mně nedořezal. To ne! To nemůže být pravda! To je konec všem mým nadějím, že by se Lucius ještě někdy ke mně vrátil. Díval jsem se zmateně do Luciusovy tváře, jako bych čekal, kdy mi oznámí, že to byl nepovedený žert. On si však jen s předstíraným zájmem prohlížel své pěstěné nehty.

 

    Koutkem oka jsem postřehl, že mě Regulus pozoruje. Vlastně jsem cítil na sobě jeho pohled od té chvíle, co jsme sem vešli. Teď už si musel všimnout, že mi Lucius není lhostejný a že je to jedině on, koho miluji. V tuto chvíli mi to ale bylo jedno.

 

    Lucius uhýbal pohledy, nervózně se v křesle ošíval a rozdával přítomným své křečovité, falešné úsměvy. Pak se na mne konečně podíval. Po předchozím pohrdání nebylo ani stopy, v jeho tváři se zračilo provinění. Byl si vědom toho, že tohle nás už definitivně rozdělilo.

 

    Jsem hlupák. Co si to pořád nalhávám? Náš vztah už přece dávno skončil. Dusil jsem se. Dusil jsem se vztekem, bezmocí, ponížením. Už jsem to nevydržel, zvedl jsem se z křesla a otevřeným francouzským oknem jsem vyšel na terasu. Zhluboka jsem se nadechl chladného jarního vzduchu a potlačoval v sobě slzy vzteku, zklamání a bolesti.

 

    Proč to muselo takhle skončit? Celou dobu jsem si nalhával, že Luciusovi jednou dojde, že náš rozchod byl jeden velký omyl a přijde za mnou s prosíkem, abych mu odpustil. Odpustil bych mu, i kdyby neprosil, protože bez něj je můj život prázdný jako hrob bez rakve. Teď se náš několikaletý vztah rozsypal jako písek z rozbitých přesýpacích hodin a protekl mi mezi prsty do nenávratna.

 

    Někdo mě prudce chytil za rukáv, odtáhl mě kousek dál a přirazil mě tvrdě ke zdi. Drsná omítka mi trochu rozedrala košili a záda, když se na mně přitisklo tělo. Překvapeně jsem pohlédl do ztemnělých, jako vlčí srst šedých Luciusových očí. Přepadla mě náhlá závrať z jeho těsné blízkosti a srdce se mi divoce rozbušilo. Na krátký okamžik jsem uvěřil, že mě přišel požádat o odpuštění.

 

    "Rychle sis našel za mne náhradu, ty mizero!" zaútočil. Jeho prsty mi pevně svíraly ramena, až to bolelo.

 

    Pomíjivou naději přehlušilo rozčarování. "Cos čekal? Že budu hledat zapomnění v klášteře jako mnich?" řekl jsem zklamaně v odpověď.

 

    "Nečekal jsem, že se začneš tahat s prvním, kdo si o tebe řekne!"

 

    Čím dál lépe. Nepřímo mě nazval děvkou a tím mě pěkně naštval. "Vyhnal jsi mě ze svého života. Už k sobě nepatříme, takže si můžu dělat, co chci a ty mi nemáš do toho co mluvit," zareagoval jsem podrážděně.

 

    "Nedal jsi mi na výběr. Zradil jsi náš vztah!" zatřepal vztekle mými rameny.

 

    Zornice se mi zúžily vztekem. Sevřel jsem ruce kolem jeho zápěstí a prudce jsem je shodil ze svých ramen. "Nejsem zrádce! To jenom ty sis nenechal nic vysvětlit!" propaloval jsem ho očima, až jsem se divil, že se ještě nevzňal.

 

    Lucius zrudl jako přezrálé rajče. "Pro mne bylo a vždycky bude naše pokrevní pouto svaté. To ty jsi na něj rychle zapomněl a pošpinil jsi jej cizím semenem!"

 

    Zafuněl jsem zlostí jako rozzuřený býk v aréně. Naše hádka gradovala. "Zatímco ty jsi si ve jménu Conspondea celou dobu poctivě plnil manželské povinnosti!" rýpl jsem si do něj, že už zase spí s Narcisou.

    Byli jsme tak blízko u sebe, že jsem viděl odraz své rozzlobené tváře v jeho zřítelnicích. Naše rty se téměř dotýkaly a oba jsme si to ve stejnou chvíli uvědomili. Zmítala mnou touha dravě je políbit a umlčet vášnivým polibkem a známý lesk v Luciusových očích mi potvrdil, že s tím bojuje stejně jako já. Hleděli jsme si do očí, jako by jsme čekali, kdo z nás dvou se jako první neovládne, a zoufale jsme zápasili se sebeovládáním.

    Lucius se vzpamatoval jako první a prolomil ten napjatý okamžik, když procedil mezi zuby. "Já jsem musel, abych zachoval čistokrevnou linii svého rodu. Zato tobě se tehdy náramně hodilo zbavit se mne, abys mohl být s ním! Od první chvíle jsem věděl, že tě ta Voldemortova děvka jednou svede a že mu podlehneš!" Vztek v jeho tváři přemohla žárlivost.

 

    Nevěřil jsem vlastním uším. Lucius si doopravdy myslel, že jsem se ho chtěl zbavit, abych mohl být s Regulusem. Stál jsem tam nehybně v té zahradě jako kamenný chrlič a nezmohl jsem se už na žádný protest. Bylo zcela zbytečné mu cokoliv vysvětlovat, Lucius slepě věřil těm svým výmyslům.

    Pomalu jsem ho chytil za pravou ruku, vyhrnul jsem mu rukáv a přistrčil jsem mu před oči cejch našeho neporušitelného slibu. "Tohle je naše pouto, kvůli kterému bych tě nikdy - nikdy nezabil." Chvíli jsem mu upřeně hleděl do očí a čekal, až mu to dojde. Kdyby zemřel on, zemřel bych i já. 

Pak jsem ho tam zanechal v jeho prozření a rychlými kroky jsem se vrátil zpátky do místnosti. Ve dveřích jsem se zarazil. Uvnitř bylo ticho jako v hrobě a všichni přítomní na mne zírali. Dokonce i Regulus mě probodával pohledem ostrým jako čepel.

Teprve teď mi došlo, že náš poněkud hlasitý rozhovor museli nejspíš slyšet. Cítil jsem, jak hořím hanbou. Rychle jsem prošel kolem nich a moc dobře si uvědomujíc jejich pohledy, zapíchnuté do mých zad jako jedovaté šípy, jsem vyběhl po schodech nahoru do Regulusova pokoje.

2. část

Vize smrti

Vztekle jsem házel svoje věci na hromadu s úmyslem sbalit se a vypadnout z tohoto domu. Nesnesl jsem pomyšlení, že si Lucius myslí, že jsem ho opustil kvůli Regulusovi. Kromě toho jsem se cítil fakt mizerně, že naši ostrou hádku musel vyslechnout Regulus. To, co slyšel, ho muselo bolet. Už tady nemám co pohledávat, všechno jsem to podělal. 

    Dveře za mnou se otevřely a do pokoje vešel Regulus. Nedokázal jsem se mu podívat do očí. Chvíli mě pozoroval, cítil jsem jeho pohled na temeni.

    "Odcházíš?" zeptal se nakonec tichým hlasem. 

    Zíral jsem na tu drobnou hromádku svých věcí. Směšné, jak skromný je můj osobní majetek. "Odejdu radši sám, než mě vyhodíš," odpověděl jsem a začal jsem si těch svých pár švestek skládat do vaku. Regulus ke mně přistoupil a nenuceně mi zadržel ruku. 

    "Proč si myslíš, že tě chci vyhodit?" 

    Neodtáhl jsem se. Jeho dlaň měkce spočívala na mé ruce. "Přece... kvůli tomu, čeho jsi byl před chvílí svědkem." 

    Tiše se zasmál. "Ach, Severusi," povzdechl si a pomalu mě otočil k sobě. Konečně jsem mu pohlédl do očí. "Ty sis vážně myslel, že nevím, že pořád miluješ Luciuse? Už dávno jsem to poznal."

    "Nenávidím ho! Opustil mě, vykopl mě ze svého života, zradil mě!" Opět ve mně vzkypěla zlost.

    "To si jenom sám sobě nalháváš, že ho nenávidíš. Nejsem slepý, abych neviděl, co to s tebou udělalo, když jsi ho uviděl sedět dole v pokoji. Nikdo jiný v tu chvíli pro tebe neexistoval. Ať už se mezi vámi stalo cokoliv, ty jsi ho nikdy nepřestal milovat."

    Chtěl jsem mu to vymluvit, chtěl jsem to zapřít, ale nedokázal jsem to, protože měl pravdu. Hleděl jsem do té jeho chlapecky krásné tváře a upřímně mě trápilo, že jsem mu ublížil. "Odpusť mi." Sklopil jsem zrak.

    "Není co odpouštět," usmál se. "Vždycky jsem tušil, že mezi tebou a Luciusem je něco víc, než jen přátelství a sex. Tak teď už to vím, co vás k sobě poutá." Pak ode mne o krok odstoupil a zrak mu spočinul na hromádce mých šatů na posteli. "Pokud chceš odejít za Luciusem, nemůžu ti v tom bránit."

    Stáli jsme proti sobě a naše pohledy se proplétaly jako paže milenců při milování. Jeho smyslné rty se nepatrně usmívaly, ale temně modré oči zrádně prozrazovaly jeho skutečné rozpoložení. Zrcadlila se v nich úzkost a bolest duše, kterou se neúspěšně snažil skrýt. Byl najednou tak zranitelný, že jsem na okamžik úplně zapomněl, že přede mnou stojí obávaný Smrtijed. V mých očích vypadal jako anděl, svržený z nebes na zem. Kdyby si Lucius kdysi neuzmul pro sebe celé mé srdce, jsem si naprosto jistý, že bych se dokázal do Reguluse zamilovat. Mé srdce mi už ale dávno nepatří.

     Myšlenky se mi opět vrátily k nedávným událostem. Hrdlo se mi stáhlo příkořím z toho, co mi Lucius vmetl do tváře. Nedokázal jsem se smířit ani s tím, že místo toho, aby se trápil našim rozchodem jako já, užíval si s Narcisou v posteli a zplodil s ní dítě.

    "Lucius už si vybral," odpověděl jsem nakonec smířeně a po krátkém zaváhání jsem dodal. "Zůstanu."

    Viděl jsem, jak se úzkost z Regulusových očí náhle rozplynula jako kouř ve větru. Pohledná tvář se mu rozzářila v podmanivém úsměvu. Přistoupil ke mně a objal mě kolem pasu. Přitiskl své rty na moje, nejdřív jenom zlehka, pak si mě prudce k sobě přirazil a zmocnil se mých úst. Jeho hbité prsty rychle sklouzávaly po knoflíčkách mé košile, jako by se nemohly dočkat, až se dotknou nahé kůže pod ní. Pak, když rozepnuly i ten nejspodnější knoflík, vklouzly jeho teplé dlaně pod košili, čímž mi vyvolaly příjemné mrazení po celém těle. Zabořil jsem mu prsty do vlasů a týral jsem jeho ústa divokými polibky, které mi neméně vášnivě opětoval. 

    Hodil jsem ho naznak na postel a klekl jsem si obkročmo nad jeho stehna. Nezdržoval jsem se rozepínáním jeho košile, jediným trhnutím jsem ji natrvalo zbavil všech knoflíků a lačně jsem pohladil jeho horké, chvějící se tělo. Naše pohledy se vpíjely do sebe, touha v našich očích byla přímo třaskavá. Svlékací kouzlo nás zbavilo zbytku oblečení a naše nahá těla se spojila v těsném propletenci rukou a nohou. 

    Převzal jsem iniciativu, dlužil jsem mu to. Regulus pode mnou sténal rozkoší a já jsem se kochal pohledem do jeho zrůžovělé, vzrušené tváře. Slastí házel hlavou a dlouhé černé vlasy mu padaly do tváře jako závoj vdovy a lepily se mu na zpocené čelo. Jeho vyprahlé rty donekonečna šeptaly mé jméno a já jsem ani na chvilku nezalitoval, že jsem tady zůstal. 

     Jeho orgasmus byl úchvatný, hlasitě vykřikl v nejvyšší rozkoši, tělo se mu rozechvělo a v slastné křeči prohnulo do oblouku, když ejakuloval, a teprve po dlouhých vteřinách ochable spadlo zpátky do peřin. V tu chvíli jsem ho následoval svým vlastním vyvrcholením, o nic méně impozantním.

    Leželi jsme vedle sebe, zadýcháni a zpoceni, a oddávali jsme se tomu nádhernému pocitu těsně po souloži, dech se nám pomalu zklidňoval a divoce bušící pulz srdce zpomaloval. Regulusova ruka vyhledala tu mou, jeho prsty se propletly s mými. Dělal to po každém milování, chtěl být se mnou pořád spojený, i když už bylo po všem. Zpočátku mi to připadalo zženštilé, ale nakonec jsem si na to zvykl. Kdoví, možná by se to i mně samotnému líbilo, kdybych byl do Reguluse zamilovaný stejně jako on do mne.

    Dlouhou chvíli jsme jen tiše leželi. Myslel jsem, že Regulus na chvíli usnul, jak pravidelně oddechoval, ale on najednou promluvil. "Děkuju, že jsi neodešel."

    Otočil jsem k němu hlavu. Oči měl pořád zavřené, dlouhé černé řasy se mu občas zachvěly. Na rtech mu pohrával jemný úsměv. Zpětně jsem se sám sobě divil, proč jsem ho ještě před půl hodinou chtěl opustit.

    "Byla to ode mne hloupost. Ty přece za to nemůžeš, co se stalo. Omlouvám se za tu scénu, asi ti to dost ublížilo," odpověděl jsem provinile.

    Otevřel oči a otočil se na bok. "Láska někdy bolí," usmál se. Merline, jak velkou měl pravdu! Chvíli jsme si hleděli do očí. Měl je hluboké jako oceán a člověk by se v nich velice snadno utopil. "Ale aspoň vím, na čem jsem." Chytil mě za ruku a chvíli si prohlížel tenkou klikatou čáru na mém zápěstí. "Tohle je to, co tě spojuje s Luciusem?" 

    Přikývl jsem. Nemělo cenu mu lhát, když to slyšel. "Jak jsi ale sám zaslechl, je to už minulost." Doufal jsem, že Regulus nepostřehl v mém hlase smutek.

    Regulus zavrtěl hlavou. "Toto pouto se nedá jen tak zrušit. To je na věčnost." Pohlédl mi vážně do očí. "Tohle vás zase dá s Luciusem dohromady."

    Ovládl jsem se, abych nedal před Regulusem najevo, jak moc bych si to přál. Jenomže dnešní hádka s Luciusem mi vzala veškerou naději k obnovení našeho vztahu. "Slyšel jsi, co jsme si s Luciusem řekli. Není šance, že bychom se k sobě vrátili."

    "Ty jsi o tom teď přesvědčený, Severusi, protože jsi plný vzteku a zklamání. Jenomže já to vidím nezaujatě. Tu nenávist si jenom nalháváš, aby ti to pomohlo na něj zapomenout, ale ve skutečnosti ho pořád nosíš v srdci a toužíš být s ním." Cítil jsem z jeho hlasu, že se mu to neříká lehce. "A Lucius je na tom naprosto stejně," dodal. 

    "Cože?" překvapeně jsem zvedl obočí.

    "Pozoroval jsem, co se mezi vámi dvěma odehrávalo, když jste seděli naproti sobě. Nemohl jsem si nevšimnout, jak to mezi vámi jiskřilo emocemi. Jak jste se oba museli před ostatními ovládat."

    Nebudu si nic nalhávat, Luciusova přítomnost mě skutečně hodně vyvedla z míry. Na druhou stranu, neuvěřil jsem tomu, že Lucius to cítil stejně. Setkání v zahradě by dopadlo úplně jinak.

    "Jak jsi sám slyšel, k žádnému usmíření nedošlo. Naopak, řekl mi slova, která mě hodně zabolela," oponoval jsem hořce. "A určitě nejenom mne." Narážel jsem na to, co mi Lucius vmetl do tváře o Regulusovi.

     "Lucius kopal kolem sebe, když se dozvěděl, že jsi se mnou. Žárlil, a proto ti řekl něco, co ho teď nejspíš mrzí. Nehledě na to, že ty sis taky nebral servítky."

    "O co ti jde, Regulusi?" svraštil jsem podezíravě obočí. "Vypadá to, jako bys chtěl, abych se k němu vrátil." 

    "To samozřejmě nechci. Alespoň ne teď. Každé ráno se vedle tebe probouzím s úzkostnou myšlenkou, jestli budu večer vedle tebe i usínat. Ale vím, že je to jen otázka času."

    Pohladil jsem ho klouby prstů po tváři. "Nech si ty blbé kecy, jasný? Nemám v úmyslu tě opustit. Pokud byla vůbec někdy nějaká šance, že bychom se s Luciusem zase dali dohromady, dnešním dnem jsme ji oba promarnili."

    Regulus nejspíš postřehl skrytý záchvěv smutku v mém hlasu. "Slib mi, Severusi, že až tady nebudu, vrátíš se k Luciusovi. Vy dva patříte k sobě, a jenom s ním budeš šťastný. A já chci, abys byl šťastný."

    Prudce jsem se posadil. "Regulusi, děsíš mě. Co sleduješ těmi svými podivnými řečmi? Co tím chceš říct, že až tady nebudeš?" S neblahým tušením jsem ho žádal o vysvětlení. 

    Regulus se natáhl ke stolku pro cigaretu. Zapálil si a opřel se zády o čelo postele. Chvíli mlčky pokuřoval a já jsem trpělivě čekal, až promluví. 

    "Viděl jsem svoji smrt. Nejspíš asi brzy zemřu," odpověděl konečně s předstíraným klidem.

        Vyjeveně jsem na něj zíral, jestli si ze mne nedělá legraci. "Regulusi, o tomhle se nežertuje," napomenul jsem ho s notnou dávkou pověrčivosti.

    "Ani trochu nežertuji, Severusi." Pokusil se o úsměv, ale koutky úst ho odmítaly poslouchat. "Není mezi Smrtijedy žádným tajemstvím, že si Voldemort udělal ze mne děvku. V jeho komnatách jsem byl už snad stokrát. Nedávno," dokouřil a hned si zapálil další cigaretu, "jsem se trochu zdržel při oblékání, Pán zla už byl v koupelně, slyšel jsem téct sprchu. Už jsem byl na odchodu a pak mou pozornost upoutala na krbové římse runami zdobená mísa. Netuším, co mě to napadlo, prostě jsem k ní přistoupil a nahlédl jsem dovnitř. Myslel jsem, že je to myslánka, možná jsem byl zvědavý na nějakou Mistrovu vzpomínku." 

    Odmlčel se a chvíli jenom intenzivně kouřil. Viděl jsem, jak bojuje s emocemi při vzpomínce na tu scénu. Tiše jsem čekal, až bude připravený říct mi, co tam zahlédl.

    Regulus upřel pohled do dálky a jako by byl duchem nepřítomný. "Viděl jsem mlčenlivou hladinu nějakého jezera a na břehu sebe sama. Najednou se z vody vynořily bílé ruce, chytly mě za zápěstí a začaly mě stahovat do jezera. Náhle bylo těch rukou pět, deset, padesát. Stáhly mě pod hladinu a já jsem v té kalné vodě zahlédl stovky nemrtvých utopenců, kteří mě táhli ke dnu. Pak..." hlas se mu zachvěl,"...vše zčernalo." 

    Dlouho jsme oba mlčeli, nakonec jsem to byl já, kdo promluvil. "To přece nic neznamená, Regulusi. Mohlo to být jenom nějaké mámení mysli. Anebo se podvědomě bojíš vody a proto se ti ten výjev objevil."

    Regulus zavrtěl hlavou a zapálil si třetí cigaretu. "Jsem si jistý, že jsem viděl blízkou budoucnost. V té vizi jsem byl hodně mladý, v mém věku. A vody se nebojím. umím výborně plavat. Přesto od toho dne, co jsem zahlédl svoji smrt, se zdaleka vyhýbám vodním plochám," zlehčil tu situaci úsměvem.

    "Možná se ti jenom vybavily nějaké tvé vzpomínky na zlý sen. Nemysli už na to. Vsadím se s tebou, že za pár let se tomu spolu zasmějeme," povzbuzoval jsem ho. 

    "To nebyl sen. Bylo to příliš živé. Ta nádoba má magickou moc ukázat tomu, kdo do ní nahlédne, jeho smrt. Proč by ji jinak Pán zla měl u sebe? Nepřijde mi, že by si potrpěl na sbírku porcelánu."

    Rezignoval jsem. "Fajn, věřím ti. Dávej na sebe pozor a radši se nepřibližuj k žádnému jezeru. Svůj osud můžeme změnit, když víme, co na nás čeká." 

    "Kdyby se mi nepodařilo osud přelstít, vyhledám si tvoji duši v příštím životě." Usmíval se, jako by mu tento nesplnitelný cíl dával naději, že jednou budeme zase spolu.

    Položil jsem ruku na jeho pevné břicho a sklonil jsem se k němu pro polibek. Regulus mi položil prst na rty a zabránil mi ho políbit. "Ještě jsi mi neslíbil, že se vrátíš k Luciusovi, pokud se mi něco stane." Očividně tomu svému vidění věřil. 

    "Dobře, slibuji," zavázal jsem se a překvapivě mi to nedělalo žádný problém. "Teď už tě můžu políbit?" 

    "Nebuď tak nedočkavý, Severusi," zasmál se pobaveně a zastrčil mi pár neposlušných vlasů za ucho. "Obětoval bys pro mne pár svých havraních vlasů?" 

    Překvapeně jsem na něj pohlédl. "K čemu ti to bude?" 

    "Talisman pro štěstí?" usmál se šibalsky. 

    Zakroutil jsem hlavou. Tenhle milý kluk s nevinnou tvářičkou anděla je vážně ten zkušený zabiják a Smrtijed, kterého znám? Na okamžik jsem měl dojem, že se Regulus stal Smrtijedem omylem. 

    "Opovaž se mi ve vlasech udělat schody!" varoval jsem ho, koutky rtů mi lehce cukaly.

    Rozesmál se a pak zamáčkl cigaretu, vzal nůžky a opatrně mi ustřihl pramínek vlasů. Pečlivě je uložil do malého medailonku s erbem Blacků, který nosil pořád na krku, dokonce i při milování, a pak jej políbil. 

    "Říkal jsem ti, že Pán zla požaduje služby nějakého domácího skřítka?" řekl mimochodem. "Nabídl jsem mu Kráturu."

    Pozvedl jsem obočí. "Od kdy se Pán zla zajímá o domácí skřítky? Myslel jsem, že je zcela ignoruje."

    "To netuším. Jenom doufám, že mu Krátura poslouží dobře." 

    Jeho teplé tělo se přitisklo k mému. Ten dotek ve mně vyvolal příjemné vibrování v podbřišku. Přitáhl si mě do polibku, vlhkým jazykem si laškovně pohrával s mým, prsty se mi něžně probíral ve vlasech.

    "Chci tě," zašeptal mi u ucha. "Chci tě pořád, dokud si mě nevezme smrt. Miluji tě, Severusi."    

    Jeho měkké rty něžně mapovaly polibky mou pokožku, začaly u klíční kosti a pomalu klouzaly níž. Vzrušeně jsem sledoval tu vlhkou cestičku, kterou na mé kůži zanechával jeho jazyk. Prohraboval jsem se mu v hustých vlasech a užíval jsem si to příjemné vzrušení, které mi vyvolávala jeho milostná předehra. 

    Ve slabinách se zastavil. "Opravdu mi neprozradíš význam tohoto cejchu?" Obkroužil jazykem vypálený luciferiánský znak. "Je to L jako Lucius... že ano?"

    Neodpověděl jsem. Lhát jsem nechtěl a pravdu jsem mu říct nemohl. Přitlačil jsem mu hlavu do slabin, aby pokračoval. Pochopil to. Vzal mezi rty můj vzrušením citlivý žalud a přinutil mě hlasitě zasténat slastí.

3. část

V jeskyni

Sevřeli jsme pevně své hůlky. Yaxley jako šéf popravčího komanda rozkopl dveře a vrhl dovnitř jako první. Byli jsme mu v patách a v chodbě jsme se podle pokynů rozdělili. Prohledal jsem několik pokojů, nikoho jsem však nenašel.

"Čisto," zakřičel jsem na ostatní a vrátil jsem se do chodby.

Z jednoho pokoje se najednou vyřítil vyděšený muž, pronásledován Yaxleym. Nicholson. Náš zrádce. Vyběhl po schodech do patra a metal za sebou obranné paprsky, jeden za druhým v rychlém sledu, že jsme nestačili uhýbat. Zvláštní, kolik síly a energie člověk v sobě najde, když mu jde o život. Uskočil jsem za roh těsně předtím, než mi kolem hlavy zasvištěla kletba a ožehla mi boltec. Rozeběhl jsem za ním a to už mu v patách běžel i Yaxley. Jeho Avada dostihla uprchlíka na nejvyšším schodu. Padl jako podťatý a po zádech se propadal po schodech dolů až k našim nohám.

"Hajzl! Bránil se jako lev." Yaxley si odplivl a těžká slina dopadla na čerstvou mrtvolu. Mávl na nás paží. "Úkol splněn, jdeme."

Sotva to dořekl, seshora se ozval dětský nářek. Zvedli jsme zraky nahoru. Na nejvyšším schodu stála dvě malá děcka v pyžamkách, vyděšeně koukala na tu scénu dole a vřeštěla jako paviáni. Za nimi se objevil Regulus a pokusil se je stáhnout do pokoje. Obě se mu v rukou vzpínala a jejich křik se rozléhal po celé chodbě, až drásal nervy.

"Co čekáš? Zabij je!" zahulákal na něj Yaxley. "Viděli nás!"

Regulus je pustil na zem, až se rozplácly na koberci a zůstal stát jako zkamenělý. Jeho oči prozrazovaly děs z toho, co mu přikázal udělat. "Zbláznil ses? Vždyť jsou to děti! Za nic nemůžou. Vymažeme jim paměť, nic si nebudou pamatovat." Namířil na ně svoji hůlku, aby provedl mazací kouzlo.

"Řekl jsem zabít, neslyšel jsi? Je to krev zrádce!" Yaxley překročil mrtvolu a vyběhl doprostřed schodiště. "Jestli je nezabiješ, zabiju je já a Pán zla se dozví, že jsi odmítl splnit rozkaz," sykl vztekle.

Děti ležely na zemi a křičely tak, že jsem si musel zacpat uši. Regulus sklonil hůlku k zemi. "Nemohu," zašeptal a jeho hlas zanikl v dětském pláči.

"Zabij je! Je to rozkaz!" Yaxley výhružně namířil hůlku na Regulusova prsa. "Jestli to neuděláš, Pán tě potrestá za neposlušnost a nebude se ti to vůbec líbit." Tvář mu zhyzdil úšklebek.

Regulus zvedl svoji hůlku a namířil je na brečící děti. Ruka se mu neuvěřitelně třásla. Avada kedavra! Milosrdná smrt. Křik najednou ustal jako seknutím popravčího meče a rozhostilo se hrobové ticho. Odpřisáhl bych, že se halou musel rozléhat hlasitý tlukot mého rozbušeného srdce.

Napjatou atmosféru přerušil hrubý Yaxleyho hlas. "Spalte všechny mrtvoly. Severusi, v zadním pokoji leží mrtvá žena." Vydal rozkaz a pak seběhl ze schodů a zrádce spálil na prach.

Vběhl jsem do pokoje a zahladil jsem všechny stopy po akci. Když jsem se vrátil, Regulus stál nad svou hromádkou popela a ve tváři byl bledý, jako by ho vysál upír.

"Jdeme!" zavelel Yaxley a zamířil k východu.

"Regulusi… pojď…" zavolal jsem tiše na tu nehybnou sochu nad schody. Konečně se pohnul a rozeběhl se dolů, schody bral po třech, jakoby chtěl být co nejrychleji pryč z tohoto hrůzného místa. Rychle jsme opustili to prokleté místo, těsně předtím, než dům vzplál mohutným plamenem, který pohltil všechny stopy po čtyřnásobné popravě.

_______

"Severusi, chtěl bych ti něco říct." Ležel jsem na břiše s tváří zabořenou do polštáře a zpocený a vysílený jsem spokojeně oddychoval po úžasném sexu. 

"Hmm?" Cítil jsem, jak mi Regulus kreslí prstem po mokrých zádech a jemně fouká na moji rozpálenou kůži. Bylo to opravdu příjemné.

"Nechci už sloužit Voldemortovi."

Řekl to tak tiše, že jsem si nebyl jist, jestli jsem se nepřeslechl. Překulil jsem se na záda a zapřel na loktech. "Cos to říkal?" odfoukl jsem si z očí neposlušný pramen vlasů. 

"Nechci už být Smrtijedem," zopakoval stejně potichu. "Už delší dobu nad tím přemýšlím."

Teď už jsem nepochyboval. Regulus se z posledních události nejspíš úplně pomátl. "To přece nemůžeš!" zděsil jsem se. "Zemřel bys krutou smrtí. Copak jsi už zapomněl, jak nakládá Mistr se zrádci?"

"Právě že nezapomněl. Vidím to pořád živě před sebou. Pronásleduje mě to jako noční můra," odpověděl tiše, lehl si na záda a zíral zamyšleně do stropu. "Už nechci zabíjet nevinné oběti. Toužil jsem po slávě a moci, chtěl jsem to dotáhnout dál, než všichni Blackové. Ale spletl jsem se. Krutovláda Pána Zla v ničem nepřipomíná sladké sliby, které nám dal, když nás verboval do svých řad. Ztratil jsem své iluze a víru v lepší život pod jeho vládou." Hlas mu zhořkl. "Nečekal jsem, že budu muset zabíjet nevinné děti, které s naší válkou nemají nic společného."

Mlčel jsem. Co jsem měl říct? Že má pravdu? Že to cítím úplně stejně, že jsem hluboce zklamaný celou tou Voldemortovou okázalou vizí čisté krve a vlády nad světem? Že Pán zla mi ukradl to jediné dobré, co mě v mém mizerném životě potkalo? Že sémě nenávisti v mém srdci, které vzklíčilo oné osudné noci, roste ve mně jako plod v matčině lůně?

"Nemůžeme..." rychle jsem se opravil, "...nemůžeš odejít ze služeb Zla. Je to jistá smrt, ta nejkrutější. Nechci..." hlas mi trochu přeskočil, "...nechci se dívat na tvoji popravu."

Otiskl mi bříška prstů do tváře a pousmál se. "Nejsem tak hloupý, abych zbaběle dezertoval a po celý zbytek života se pak ukrýval před Voldemortovými honícími psy, dokud mě nevyčmuchají a neroztrhají."

"Co chceš tedy dělat? Je jenom jediná možnost, jak opustit řady Smrtijedů, a tou je smrt."

Regulus si lehl na bok, podepřel si hlavu a tváří v tvář se mi dlouze zahleděl do očí. Mlčel. Jeho oči měly zvláštní modrou barvu, jako oceán ve svém nejhlubším místě. Když konečně promluvil, jeho rty se sotva pohybovaly v tichém šepotu. 

"Přišel jsem na způsob, jak oslabit moc Pána zla."

Překvapeně jsem se posadil a chvíli jsem teď na něj zíral zase já. "Jak?" 

Regulus neodpověděl, vstal z postele a začal se spěšně oblékat. Chvíli jsem ho pozoroval. "Lituješ, že jsi mi to řekl?" zeptal jsem se po chvíli, když se pořád neměl k odpovědi. "Nebo mi nevěříš?"

Přehodil si přes sebe cestovní plášť, přistoupil zpátky ke mně a objal mě. "Věřím ti, jinak bych ti to neřekl. Vím, že ho nenávidíš stejně jako já, protože tě připravil o Luciuse. Nikomu jinému bych neprozradil, co jsem zjistil. Ale nechci tě zatím do toho zatahovat, je to příliš riskantní."

Vzal moji tvář do dlaní a objímal mě očima. V jeho pohledu vyplavovaly na povrch všechny city a emoce, které v tu chvíli prožíval. Hořel v něm mohutný plamen lásky, neslučující se s krutostí jeho dosavadních činů. Cítil jsem z něj strach, jako by se bál, že tyto okamžiky jsou naše poslední. Vyzařovala z něj ale i odvaha a naděje v lepší budoucnost.

Ukradl si poslední polibek z mých rtů a jen s velkým sebezapřením jej po dlouhé chvíli přerušil. "Musím si ještě něco ověřit. Pokud se mi to povede, budeme moci Pána zla porazit." Usmál se na mně naposled, ten úsměv se mi nesmazatelně vypálil hluboko do duše jako cejch. "Miluji tě, Severusi."

A pak spěšně opustil náš pokoj. "Kráturo!" slyšel jsem ještě, jak na chodbě zavolal na skřítka.

Přemítal jsem si jeho slova. Nelíbilo se mi to. Něco mi napovídalo, že bych ho měl zastavit. 

"Regulusi!" 

Když jsem vyběhl před pokoj, chodba už byla prázdná.

_______

Přecházel jsem po pokoji nervózně jako vyhladovělý lev a netrpělivě jsem čekal, kdy se Regulus vrátí. Hlavou se mi neustále honila spousta otázek ohledně toho, co mi stačil prozradit. Jak chce Regulus oslabit moc Pána zla? Co důležitého to zjistil? Kam vůbec zmizel? S jakým nebezpečím si to zahrává?

Spílal jsem si, že jsem ho včas nezastavil a po dvou hodinách čekání jsem byl už řádně znepokojen. Ulevilo se mi, když jsem uslyšel, jak se někdo přemístil na chodbě. Vyběhl jsem ven, ale zahlédl jsem pouze Kráturova shrbená záda, rychle mizející v jeho přístěnku. Po Regulusovi ani stopy.

Seběhl jsem schody a vtrhl jsem do Kráturovy skrýše. Popadl jsem ho a sevřel jsem v pěsti jeho ušmudlaný oděv. 

"Kde je tvůj pán?" spustil jsem na něj zhurta.

Oči měl zalité slzami a celý se třásl. "Pan Regulus se už nevrátí."  

"Co se stalo? Kde je? Mluv!" zatřepal jsem s ním, až mu hlava na tenkém krčku lítala sem tam.

"Pan Regulus se už nevrátí," zopakoval lítostivě a spustil hlasitý nářek. Drapl jsem ho za hubenou paži a odnesl do pokoje. Pozornost obyvatel domu bylo to poslední, o co jsem teď stál.

"Řekni mi, kde je Regulus, nebo pověsím tvoji hlavu na zeď!"

Škytal, utíral si uslzené oči a rozmazával si šmouhy po celém obličeji. "Krátura nemůže nic říct. Pan Regulus mu zakázal nikomu z rodiny nic neprozradit."

"Já ale nejsem z rodiny." Přemáhal jsem se, abych ho nezabil dřív, než z něj něco dostanu.

Protřel si oči a chvíli na mně překvapeně koukal, jako by mě teprve teď přes potoky slz poznával. "Pan Regulus zůstal v jeskyni," prozradil nakonec potichu. 

Vůbec jsem nechápal, o čem to mluví. Chytil jsem ho za chatrnou košilku a zatřásl jsem s ním jako s hadrovou loutkou. "Proč jsi ho tam nechal? Proč jste se nevrátili spolu?"

Zvedl ke mně slzami zalité oči. "Pan Regulus nařídil Kráturovi, aby se vrátil domů." Drobné tělo se mu otřásalo hlubokými vzlyky. Domácí skřítkové jsou někdy opravdu na zabití.

"To musíš vždy dělat jenom to, co ti přikážou? Nemůžeš se jednou taky rozhodnout sám?" křičel jsem na něj vztekle. Vytrhl se mi, padl na kolena a se zoufalým nářkem začal čelem tlouct o podlahu.

"Kráturo!" Zvedl jsem ho za límec, aby nedělal takový hluk. "Zaveď mě do té jeskyně. Rychle!" Musel jsem se pro Reguluse vrátit. Co když potřebuje pomoc? Nemohl jsem ho nechat v tom samotného. Krátura mě překvapivě poslechl, i když nejsem jeho pán.

_______

Kráčel jsem Kráturovi v patách po úzké cestičce podél vlhkých zdí jeskyně. Hustou těžkou tmu prorážel pouze mihotavý paprsek světla na špičce mé hůlky. Skřítek se celý chvěl, snad všudypřítomným chladem, ale taky možná proto, že se vracel na místo, kde opustil svého pána.

Skřítek se tady vyznal, očividně tady nebyl poprvé. Věděl, jak otevřít tajný vchod do podzemní jeskyně, i to, jak přivolat člun. Odmítl ale se mnou do něj nastoupit. 

"Nechoďte tam, pane, prosím," odrazoval mě naléhavě.

Nenechal jsem se přesvědčit a vstoupil jsem do malé loďky. Jen co jsem si sedl, rozjela se po nehybné hladině a rozvířila stojatou vodu. Ostrůvek uprostřed jezera, osvětlený slabě zeleným světlem, magicky přitahoval můj zrak. Naklonil jsem se přes okraj loďky a posvítil si hůlkou pod sebe. Snažil jsem se proniknout zrakem skrz vodu, černou jako inkoust, hustou jako lektvar. Na lesknoucí se vodní ploše se zrcadlil můj vlastní obličej.

Moji pozornost najednou upoutal nepatrný pohyb ve vodě. Pod loďkou proplul alabastrově bílý stín a za okamžik se objevil na druhé straně. Naklonil jsem se přes hranu loďky a hůlku jsem sklonil co nejníže. Světlo ozářilo obrysy těla, vznášejícího se těsně pod hladinou. Posvítil jsem utonulému do obličeje. 

"Můj bože… Regulusi…" Ze rtů se mi vydral bolestný vzdech a hrdlo se mi sevřelo náhlými emocemi, když jsem pohlédl do voskově bílé tváře mého přítele.

Oči měl pokojně zavřené a rty, které mě vždycky tak něžně a jemně líbaly, byly bezkrvé a nafouklé. Kolem tváře, jakoby vytesané z bílého mramoru, mu v ostrém kontrastu jemně vlály dlouhé vlasy jako paprsky černého slunce. Hábit se na vlnách vznášel kolem jeho těla a prsty měl propletené na hrudi tak, jak to mívají nebožtíci v rakvích. Ve tváři měl poklidný výraz, jakoby spal a prožíval příjemný sen.

Najednou se jeho víčka prudce otevřela. Jeho nádherné uhrančivé oči, které mohly zaživa soutěžit s nebeskou modří, byly zastřené bílým mléčným závojem, slepé, mrtvé. Instinktivně jsem cukl dozadu, až jsem se v malé loďce málem převrátil. Rychle jsem nabyl zpátky jistotu a opět jsem se opatrně naklonil. V tu chvíli jsem si uvědomil, že loďka stojí na místě.

Natáhl jsem ruku, abych Reguluse vytáhl z vody. Nemohl jsem ho nechat tady shnít na dně jezera. Klidná hladina se najednou rozčeřila a jeho mrtvé ruce se vymrštily a draply moji paži. Začaly mě neuvěřitelnou sílou stahovat do vody. Překvapený a na smrt vylekaný jsem se v pudu sebezáchovy snažil vymanit z jeho silného sevření. Člun se povážlivě nakláněl a hrozilo, že se převrhne.

Vyděšeně jsem popadl hůlku a vyslal jsem kletbu, která mu utrhla několik prstů. Stisk povolil a už se zdálo, že se mu vysmeknu, když se z vody najednou vynořily další bílé ruce. Byly jich spousty a začaly se divoce po mně sápat, jakoby se o mne praly. Hemžily se na hladině jako hejno piraň, ožírajících kořist. Mrskal jsem po nich jednu kletbu za druhou a po každé zraněné ruce, která zmizela pod hladinou, se z vody vynořovaly další a další. Kterýsi z nejbližších nemrtvých chňapl po mé hůlce, vyrval mi ji z dlaně a zmizel s ní v hlubinách.

Vše se ponořilo do černočerné neprůhledné tmy. Přepadla mě vlna beznaděje a bezmoci.

Hejno nemrtvých těl, proplouvajících pod loďkou ji najednou převrátilo. Přepadl jsem přes její okraj a hladina jezera se nade mnou zavřela. Na kůži mě zastudila chladná voda. I přes tu tmu, která dole panovala, jsem rozeznal mrtvolně bílé obličeje, které se mi šklebily do tváře. Ledové jehličky mě jedovatě bodaly po celém těle, ale já jsem je nevnímal. V bublinkách jsem vypouštěl poslední zbytky vzduchu z plic, a pak už nebylo co vydechnout. Zadržel jsem dech. Hruď mě pálila a hrozila vybuchnout. Zoufale jsem se snažil vynořit nad hladinu a naplnit praskající plíce životadárným vzduchem, ale v sevření desítek hnijících rukou utopenců, stahujících mě na dno jezera, jsem neměl žádnou šanci dostat se ke hladině.

Nesmím, nesmím se nadechnout!

Regulus mě najednou něžně objal pažemi a sevřel ve svém náručí, tak, jak mě často zaživa láskyplně objímal, a pomalu mě začal stahovat do hloubky. Neměl jsem už sílu dál bojovat. Přestal jsem se mu bránit a nechal jsem se jím odnášet do temných hlubin jezera. Byl jsem smířen se svým osudem.

Nadechl jsem se.

4. část:

Návrat do ráje

Bolest, vyvěrající z útrob mé duše mi podlamuje kolena a já se propadám do ohnivého jezera, zas a znova. Drápu se na břeh, popálená kůže se mi sdírá o ostré kameny a než vylezu nahoru, z mého těla jsou jen krvavé cáry. Nesnesitelná bolest… skřípění zubů… výkřiky zoufalství a bezmoci… slzy beznaděje. Ne já… to moje zemřelá duše prožívá muka zatracenců, trpí, bože, jak jen trpí za moje pozemské viny.

 

Do ohnivého pekla se pomalu začne prolínat další scenérie. Zmateně bloudím tam a zase zpět jako pes, který ztratil stopu a bezútěšně hledám cestu ven z té plíživé šedivé mlhy, která mě objímá ve své nenasytné náruči. Není to mlha, je to špinavá, zakalená voda, páchnoucí po rozkládajících se mrtvolách. Zoufale sebou plácám, plíce mi hrozí výbuchem, snažím se dostat nad hladinu. Už ji mám skoro na dosah, ale těsně před tím, než se toužebně nadechnu, mě opustí síly a já klesám ke dnu jako kámen.

 

Najednou sem si uvědomil sám sebe i ty dvě bohem zatracené duše. Dvě poloviny mé černé duše, potrestané odloučením od boha, bloudící na věčnost peklem, kde zahyne tělo, ne však duše hříšníka. Ne… och ne! Nemohl jsem přece ještě zemřít! 

Hrůzou jsem se rozkřičel.

 

_______

 

 

 

Někdo mě vzal za ruku. Ten teplý dotek mi umlčel křikem ochraptělé hlasivky. "Klid… už jsi v bezpečí." Čísi uklidňující hlas mě ovinul jako hedvábná přikrývka.

 

Otevřel jsem oči. Hleděl jsem nad sebou na černou rozmazanou skvrnu v bílých prachových obláčcích. Pomalu jsem otočil hlavu a uviděl jsem siluetu anděla. Dlouhé bílé vlasy mu splývaly na ramena a nebesky krásná tvář se na mne usmívala. 

 

Jsem v nebi...?

 

Pohlédl jsem opět nahoru a mlha z mých očí se pomalu roztáhla. Uvědomil jsem si, že se dívám do velkého zrcadla, sám na sebe, ležícího v bílých peřinách. Tohle přece důvěrně znám! Otočil jsem se zpět k andělovi a několikrát jsem zamrkal, než se mi zaostřil zrak.

"Luciusi…?" vydechl jsem překvapeně.

 

"Severusi…“ Lucius sebou cukl, jako by chtěl přiskočit ke mně, v poslední chvíli si to ale z nějakého důvodu rozmyslel a zůstat stát na místě. 

 

Sním, či bdím? Nebo jsem opravdu v ráji? Pokud je tohle ráj, v příštím životě budu knězem. 

"Co se..." namáhavě jsem ze sebe vypravil.

 

"Jsi u mne, Severusi. Žiješ." V jeho hlase jsem rozeznal skrývané emoce.

 

Není to sen. Ani žádný ráj. Je to něco mnohem lepšího. Je to skutečnost. Jsem znovu s Luciusem. Do hrudi se mi nahrnul mohutný příval emocí. Chtěl jsem mu tolik toho říct a nevěděl jsem, kde začít dřív. 

"Luciusi-"

 

"Jak dojímavé," přerušil mě něčí chladný hlas. „To by snad stačilo.“

 

Ohlédl jsem se tím směrem a přimhouřil oči do šera místnosti. V rohu v křesle seděl lord Voldemort a štíhlými prsty netrpělivě bubnoval po dřevěném opěradle. Zamračeně nás pozoroval.

"Můj Pane," hlesl jsem. Uvnitř hlavy se mi rozezněl hlas. Jsem opravdu rád, že jsi živý, můj milý příteli.

 

Pá zla vstal a přistoupil ke mně. Učinil jsem chabý pokus vylézt z postele, ale zjistil jsem, že jsem úplně nahý.

 

"Jen zůstaň ležet, Severusi, potřebuješ odpočívat." Pohlédl k Luciusovi a panovačným hlasem mu vydal příkaz. "Nech nás o samotě."

 

Lucius se otočil a rychle odešel. Místnost ochladla jako hrobka. Pán zla si přisunul židli k mé posteli, sedl si, přiblížil tvář k mé a naléhavě se mě zeptal. 

"Co si pamatuješ jako poslední, Severusi?"

 

Ta otázka mě zaskočila. Snažil jsem se rozpomenout na poslední okamžiky předtím, než jsem se tady probudil. Přemýšlení mě bolelo, jakoby mi na mozek tlačil velký nádor.

 

"Já nevím… Regulus… ano… Regulus Black odešel," vzpomněl jsem si konečně s námahou. "Je tady?" Nedočkal jsem se žádné odpovědi, zato jsem postřehl záblesk uspokojení ve tváři Pána zla.

 

„Říkal ti, kam jde? “ naléhal na mne další podivnou otázkou.

 

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, Pane.“

"Řekl ti, co chce udělat?"

"Ne, Pane." Byl jsem zmatený z toho, proč se ptá mne a ne přímo jeho.

 

Voldemort mě upřeně pozoroval. "Prozradil ti něco... zvláštního? "

 

"Zvláštního?“ pohlédl jsem na něj nechápavě. Jeho neobvyklým otázkám jsem vůbec nerozuměl. „Co se vlastně stalo? Proč jsem tady?" Začal jsem z té šílené nevědomosti panikařit.

 

Odpověz! Hlavou mi náhle proletěla cizí myšlenka jako projektil střelné zbraně.

 

„Ne, nepamatuji se na nic!“ vykřikl jsem vylekaně.

 

Pán zla se mi pronikavě zadíval do očí a po chvíli s uspokojením poznamenal. "To máš velké štěstí, Severusi. Opravdu jen velice nerad bych tě musel zabít." Bez jakéhokoliv dalšího vysvětlení se zvedl a beze slova opustil místnost.

 

Zíral jsem na dveře, kterými zmizel a v hlavě jsem měl naprostý chaos. Neměl jsem čas na tím přemýšlet, protože dovnitř vešel Lucius. Místnost se opět rozzářila, jakoby do ní vstoupil bůh slunce. Rychle přiběhl ke mně a sevřel mě v náručí. Tak mocně, že jsem se nemohl nadechnout. 

"Severusi… můj bože, Severusi…" šeptal mi donekonečna mé jméno do vlasů.

 

Pevně jsem ho k sobě přitiskl a zavřel jsem oči, každou buňkou svého těla jsem vnímal tento okamžik, o kterém jsem už nedoufal, že ještě někdy přijde.

 

Lucius mi celý rozrušený pohlédl do tváře a nemusel vůbec promluvit. Jeho oči mluvily za něj. Vyčetl jsem v nich omluvu, radost, ale i strach. Pak se jeho rty splašily a zasypávaly celou moji tvář tisícem polibků, které mi za ty poslední měsíce dlužil.

 

Když částečně splatil svůj dluh, trochu se odtáhl, ale jenom tak, aby mi mohl zblízka hledět do očí. Já sám jsem se nemohl nasytit pohledu jeho očí barvy zimní oblohy, o kterých jsem celé ty měsíce snil.

 

"Chci ti vysvětlit-" začal jsem, ale má slova zanikla v jeho ústech. Zmocnil se vášnivě mých rtů a já jsem v tu ránu zapomněl, co jsem mu to chtěl říct. Jeho polibek chutnal po skotské a neztratil vůbec nic ze své pověstné divokosti. Zabořil jsem prsty do jeho jemných vlasů a prožíval jsem svůj nejšťastnější okamžik v životě.

 

Po nekonečně dlouhé době se Lucius neochotně odtáhl od mých rtů. "Nic mi nemusíš vysvětlovat, Severusi. Objevil jsem v myslánce tvé vzpomínky z chrámu a z Voldemortovy pracovny. Viděl jsem, co ti udělal a k čemu tě přinutil," odpověděl tiše a sklonil hlavu. "Odpusť mi, že jsem ti nevěřil."

 

Vydechl jsem úlevou. "To ti ale trvalo přijít na to."

 

"Můžeš mě za to potrestat," zaškemral s úsměvem.

 

Rozesmál jsem se. "Samozřejmě, že tě potrestám, zasloužíš si to. A už mi to i chybělo," přimhouřil jsem oči.

 

Vzal mi ruku do dlaně. „Ty jsi věděl, že to nejsem já, že ano?“

 

„Věděl. Znám tě tak dokonale, že mě ani Pán zla nemohl oklamat.“

 

„Byl jsem hlupák, když jsem si myslel, že jsi mě zaprodal. Byl jsem tak zaslepen bolestí, že jsem si neuvědomil, že jsi mě zabít nemohl. Pak mi to došlo,“ pohladil mi jizvu, klikatící se mi kolem zápěstí, která symbolizovala život nebo smrt nás obou.

 

„Příště už na to laskavě nezapomeň.“

 

„Nezapomenu,“ usmál se na mne a políbil mě na rty.

 

Zvážněl jsem. "Co se vlastně stalo? Jak jsem se sem dostal?"

 

"Ty to nevíš?" Ve tváři se mu usadil ustaraný výraz. "Pán zla mě v noci nečekaně povolal do domu Blackových. Když jsem se tam přemístil, v domě byl velký zmatek. Povídalo se, že jsi umřel,“ zachvěl se mu hlas. "Pán zla byl s tebou zavřený v pokoji, nikdo tam nesměl. V domě byla cítit velice silná magie." 

 

„Kde se tam vzal Pán zla?“ nechápal jsem.

 

„Řekli mi, že tě bez života do domu přemístil Krátura a že chvíli nato se tam objevil Pán zla a poručil jim, aby ho nikdo nerušil.“

 

"Pokračuj!" řekl jsem netrpělivě.

 

"Po nekonečně dlouhé době nejistoty a čekáni Pán zla konečně přišel dolů a oznámil nám, že žiješ. Vyzval mě, abych tě vzal k sobě a postaral se o tebe. Doprovodil nás na Manor. Čekal tady několik hodin, až se probudíš." Odtáhl se, aby mi dobře viděl do tváře. "Co se ti vlastně stalo, Severusi?"

 

Chvíli jsem zmateně vstřebával, co mi sděloval. "Nevím, nevzpomínám si," bezradně jsem na něj pohlédl. "Regulus to ale bude nejspíš vědět." Vyskočil jsem z postele, mé zesláblé nohy mě však neunesly, podlomily se mi jako zlomené sirky a kdyby mě Lucius pohotově nezachytil, sesypal bych se na zem.

 

"Je ti, doufám, jasné, že nikam nepůjdeš," řekl přísným hlasem Lucius a zatlačil mě zpátky do postele. "Nikdo neví, kde Regulus je. Čekají, že jim to řekneš ty."

 

"Ale já to nevím," řekl jsem zmateně. "Odešel s Kráturou," vzpomněl jsem si.

 

"Ten zatracený starý skřítek blábolí akorát samé nesmysly. Je to blázen."

 

"Co říká?"

 

"Něco jako… utopil se… utopil se. Přitom ses neutopil, vždyť tě zachránil, díky bohu. Říkám, že to nemá v hlavě v pořádku."

 

„Proč bych se, pro Merlina, měl utopit?“ pohlédl jsem na něj překvapeně.

 

"Pusť to z hlavy a nemysli na Reguluse," poznamenal se špetkou žárlivosti v hlase. "Užívej si, že jsme konečně spolu," sklonil se ke mně a polechtal mě špičkou jazyka pod uchem.

 

Z hrdla se mi vydral vzdech. Má pravdu. Teď mám u sebe Luciuse, jediného člověka, na kterém mi skutečně záleží a tuto chvíli si nenechám ničím zkazit. Konečně jsme spolu a tuto šťastnou chvíli, o které jsem snil dlouhé měsíce, si chci teď vychutnat plnými doušky. 

"Pojď ke mně," zašeptal jsem.

 

Přimhouřenýma očima jsem ho žádostivě sledoval, jak se svléká, jak provokativně odkládá jednu část drahého oblečení za druhou, vědom si toho, že se dívám, až zůstal stát přede mnou úplně nahý. Vzrušovalo mě to tolik, že jsem měl co dělat, abych hned nevyvrcholil. A pak mi došlo, že já se svlékat nemusím.

"Proč jsem nahý?"

"Tím líp, ne?" usmál se, vklouzl ke mně pod přikrývku a přitiskl své tělo k mému. Bylo přímo elektrizující a rozechvělo i ten nejdrobnější sval na mém těle. "Sám jsem tě svlékl." Putoval dlaní po mé hrudi a podrobně mapoval moji kůži jako mořeplavec, objevující nové světy. Jeho rty každý nově objevený ostrůvek mé pokožky laskaly rty a jazykem. 

"Chyběl jsi mi, Severusi," šeptal vzrušeně do mé kůže. "Nedovedeš si představit, jaká muka jsem prožíval, když jsem myslel na to, že spíš s tím Blackem."

 

Přivíral jsem slastně oči a vychutnával jsem si jeho prsty, měkké a teplé jako hadí kůže, jeho vlhké rty na mé bradavce, omamnou vůni jeho vlasů, jakou přivane letní vítr z luk, sladkou bolest, když mě nechtěně škrábl masivním prstenem na hrdle a jeho hbitý jazyk, který mi slízal kapku krve z ranky. 

"Ty jsi taky nedržel celibát. A co hůř, podváděl jsi mě se svou vlastní ženou." Zabořil jsem ústa do jeho vlasů, abych v nich skryl potměšilý úsměv.

 

"Už zase začínáš?" Kousl mě do bradavky a hned poté ji vtáhl mezi rty. "Se ženami se to nepočítá jako nevěra," v jeho hlase se ozýval tichý smích.

Sykl jsem slastnou bolestí. "Proč jsi mě vlastně svlékl? Přiznej se, že jsi mě chtěl zneužít, když jsem byl v bezvědomí," dobíral jsem si ho trochu.

 

Lucius přerušil své putování jazykem do mých slabin a zvedl hlavu. "Byl jsi celý promáčený až na kost."

 

Promáčený? Než jsem stačil tento nečekaný poznatek zpracovat, pohltilo mě vzrušení tak silné, že vyplavilo z mé mysli všechny zbytečné myšlenky a všemi svými smysly jsem se soustředil pouze na neskutečné orální umění, které Lucius předváděl v mém hořícím klíně. Zrovna mi došlo, o co jsem celý ten půlrok přicházel. Ne že by byl Regulus nějaký břídil, naopak, na svůj mladý věk je zkušený až moc, ale Lucius je prostě v tomhle mistrem světa.

 

Vykřikl jsem a roztřásl jsem se po celém těle mohutným přívalem rozkoše, jako bych doteď držel přinejmenším půl roku celibát. Přitom s Regulusem jsme se milovali teprve před pár hodinami. Skutečně je to jen pár hodin? Tuto otázku jsem odložil na později, teď mě zaměstnávaly příjemnější věci.

 

„Chyběla mi tvá ústa,“ zapředl jsem, když jsem byl schopen ze sebe vydat slovo.

 

"Jenom ta?" zachechtal se a přesunul se nahoru ke mně. „Chtěl jsem, aby věděl, o co jsi přicházel,“ ušklíbl se trochu samolibě.

 

Pochopil jsem, že mi tím chtěl dokázat, že je lepší než Regulus. To ale vůbec nemusel. I bez toho jsem to moc dobře věděl. 

„Zrovna jsem ti chtěl říct to samé,“ zapředl jsem a překulil jsem se na něj. 

 

„To máme co dohánět,“ uculil se a políbil mě, jeho polibek chutnal po mém semenu.

 

Všiml jsem si, že má nepolevující erekci. Potajmu jsem se pousmál, tohle mi vážně chybělo. „Myslíš, že se na nás Pán zla teď kouká v té své věštecké kouli?“ pošeptal jsem mu do ucha s tichým smíchem a sklouzl jsem mu rukou do slabin.

 

„Jen ať mi závidí,“ zašklebil se Lucius škodolibě.

Sedl jsem si na jeho stehna a dráždivě jsem si otíral svůj penis o ten jeho. Lucius sáhl do nočního stolku a podal mi lahvičku s lubrikačním gelem. V jeho zastřených očích hořela dychtivost a nedočkavost na to, co si tak dlouho odepíral.

  

Než jsem mu pomazal špičku penisu lubrikantem, sklonil jsem se nad jeho klínem a s požitkem jsem si vzal jeho žalud mezi rty a pomazlil jsem se s ním. Lucius zasténal jako malá děvka. Chvilku jsem ho potrápil a vydráždil až k zbláznění, ale nemínil jsem ho ústy dovést až k vrcholu. Alespoň zatím ne. Mám teď s jeho penisem jiné plány. Rozkročil jsem se nad jeho boky a pomalu jsem dosedl na jeho pevnou erekci. Oba jsme jednohlasně zasténali sladkou rozkoší z našeho těsného spojení.

 

Po měsících odříkání jsme opět splynuli v jedno tělo, on ve mně, já na něm. A pokud nás Pán zla teď skutečně sleduje, jen ať vidí, že sex není jen o násilí a bolesti a že se dá prožívat i nádherně.  

pokračování v povídce

Vendeta