Z touhy po moci, slávě a respektu přísahá Severus lordu Voldemortovi věrnost a vstupuje do jeho služeb. Tvrdá realita se však časem vymyká jeho očekávání a služba Temnu neodpovídá jeho iluzím o lepším životě.
Vedlejší páry: Severus Snape/Voldemort, Severus Snape/Regulus Black
Varování: slash, temné, některé kapitoly darkfic, lehké prvky SM. V kapitole Černa mše smrt, krev, obětní rituál (18+), v kapitole Třináctá komnata mučení, bolest, BDSM, bondáž, bičování (18+) - lze ji přeskočit.
I když byl společenský sál v Malfoy Manor plný svatebních hostů, nepoužili jsme zamykací kouzlo. To nebezpečí, že by nás mohl někdo načapat, extrémně zvyšovalo naši sexuální žádostivost. V tom jsme byli oba stejní.
Když Lucius o chvíli později opustil toalety nejistým krokem a s lehce zrudlou tváří, ale opět dokonale upravený, že by na něm nikdo nic nepoznal, rozlétly se dveře a dovnitř vtrhl pán domu. "Pane Snape, to nemáte ani trochu soucitu s tou ubohou ženou?" vyjel na mne starý pán mrazivě chladným hlasem hned, jak za sebou důkladně zavřel dveře. Abraxas Malfoy mě k smrti nenáviděl. Věděl o našem poměru, musel by být úplně slepý, aby neviděl ty Luciusovy výmluvné pohledy a doteky, které vysílal ke mně a nemohl si nevšimnout, jak se s Luciusem pořád zavíráme v jeho pokoji. Věděl to, ale dělal, že to nevidí.
Mohl jsem mu vpálit do toho jeho nadutého aristokratického ksichtu, že o tomhle by si měl jít spíš promluvit se synem, ale nestál mi za to, abych se s ním o nás vůbec bavil. Napadla mě však rebelská myšlenka ještě víc staříka pobouřit. Vykonal jsem před ním malou potřebu a vůbec jsem se nesnažil skrývat to, co Luciuse na mně tak dráždí a co mu Narcisa nikdy nemůže poskytnout.
Nechal jsem ho škvařit se ve vlastním vzteku a vrátil jsem se do sálu. Rozhlédl jsem se a očima vyhledal objekt naší hádky. Lucius tančil valčík s nevěstou na parketu a vznášel se, jako by pro něj neplatila gravitace. Dlouhé vlasy měl vzadu pečlivě svázané černou sametovou stuhou. Miluji na něm, když je má sepnuté a zdůrazní tím své ostré aristokratické linie obličeje, a on to, mizera, velice dobře ví.
Polibky pro veřejnost, kterými zahrnoval tvář své ženy, byly studené jako jeho oči. Poznal jsem to i na tu dálku. Zdaleka neměly v sobě tu vášeň a dravost, jako když byl se mnou. Přesto by nikdo z přítomných neřekl, že ještě před chviličkou divoce vrtěl pérem v mém zadku a že pomalu se vytrácející ruměnec v jeho tváři nezpůsobil taneční pohyb po parketu, ale divoký sex. Ovšem že ne s nevěstou.
Sedl jsem si za stůl, popíjel skotskou a pozoroval jsem ho přivřenými víčky. Žárlil jsem, na můj vkus držel Narcisu kolem pasu až moc důvěrně.
"Nesnáším tyto snobské večírky," odpověděl jsem otráveně a spláchl jsem hrdlo dalším douškem.
Zrak mi opět zalétl k Luciusovi. Tiskl se v pomalém tanci ke své ženě a šeptal jí něco důvěrného do ucha. Narcisa se v rozpacích zvonivě rozesmála a mne ty jejich manželské důvěrnosti znechutily. "Máš pravdu, dusím se tady." Dolil jsem si plnou sklenici a vyšel za Regulusem do noci. Měsíc zaléval svou září velkou část zahrady. Docela blízko bylo slyšet krákoravý zpěv páva. Zhluboka jsem se nadechl chladného nočního ovzduší. Čerstvý vzduch mě málem porazil, kdyby mě nezachytily Regulusovy paže, nejspíš bych přepadl přes mramorovou zídku do fontány,
"Neměl bys tolik pít," usmál se Regulus.
"Jsi můj fotr, že mi tady radíš, co mám dělat?" vyjel jsem po něm vztekle. Pak jsem si uvědomil, že jsem se právě utrhl na jediného člověka, který se na této svatbě se mnou baví. Sklonil jsem hlavu. "Promiň," zamumlal jsem zahanbeně. "Máš pravdu, měl bych přestat pít." Odložil jsem sklenku na zídku.
Regulus si sedl vedle mě a zapálil si cigaretu. "Neomlouvej se. Chápu to, jsi Smrtijedem velice krátkou dobu a člověk se s tím musí nejdřív vypořádat," pousmál se.
Z nějakého důvodu vydedukoval, že piju kvůli tomu, že nezvládám průpravu. Ale vlastně měl pravdu. Dodnes jsem se nedokázal úplně vyrovnat s tím, že jsem na Voldemortův příkaz zabil svého spolužáka. Zíral jsem před sebe a myslel na tu smrtelnou hrůzu v jeho očích. Nevím, co mě to najednou popadlo, ale potřeboval jsem se někomu svěřit.
Regulus mě pozoroval. "Každý z nás se s tím musí nějak vyrovnat. Já jsem začal hodně kouřit a dnes nedokážu bez cigarety žít. Vědma mi věštila, že zemřu velmi mladý. Myslím si, že mě zdolá rakovina plic," zasmál se svému černému humoru.
Nezasmál jsem se. "Bojím se, až budu muset znova zabít. Myslím, že to nedokážu." Nechápal jsem, proč mu svěřuji své tajemství, ale podstatně se mi ulevilo.
"Jenom první smrt je děsivá. Každou další už si budeš užívat, věř mi," povzbudivě se na mne usmál.
Krátké zaváhání. "Šest. Ale byli to samí mudlové a mudlovští šmejdi." Pochopitelně, Regulus se držel rodinného hesla rodu Blacků - Toujours pur. Navždy čistý. Byl pyšný na to, že pochází z čistokrevného kouzelnického rodu. V tom se zcela odlišoval od svého bratra Siriuse.
Nevěřícně jsem se na něj podíval. "Kolik ti je?"
"Šestnáct."
"Docela slušné konto mrtvol na tak mladý věk," ušklíbl jsem se.
Regulus odhodil dokouřenou cigaretu a rty se mu zvlnily v potměšilém úsměvu. "Pomůžu ti s tím, když budeš chtít," nabídl se. Sotva vyrostl z dětských kalhot a už mluvil o smrti člověka, jako kdyby se chystal zabít králíka k nedělnímu obědu.
Opřel jsem se zády o sochu anděla, zaklonil hlavu a pozoroval hvězdy. Myslel jsem na smrt a na to, jestli jsem si službou Temnu neukousl příliš velké sousto. Ucítil jsem, jak se mi kolem pasu ovinula ruka a na mé rty sedl plachý polibek. Byl nečekaný jako bouřka za horkého letního dne.
Byl jsem rád, že jsem konečně našel spřízněnou duši, která je ochotna vyslechnout mé trápení a ten vůl to všechno zkazí. "To jsou všichni Smrtijedi teplí, nebo co?" odplivl jsem si znechuceně.
Regulus se rozesmál. "Ne, to nejsou. Ale každý potřebuje občas teplo lidského těla, a nedostatek opačného pohlaví v našich řadách má za následek, že po čase se už jaksi nekoukáš, jaký je to otvor. Důležité je, že tam nějaký je," uculil se.
"Kolik jsi říkal, že ti je? Zdáš se mi příliš mladý na takové zkušenosti." To říká ten, který začal už ve čtrnácti.
"V kolika letech jsi začínal ty?" zeptal se mě, jako kdyby mi četl myšlenky. "Soudě podle toho, že jsi Luciusův dlouholetý přítel, tak asi taky dost brzo, nemám pravdu?" pozvedl významně obočí. "Jsem ještě hodně mladý, no a co? Pro mne je důležité to, jestli mě ten člověk přitahuje."
"Já tě snad přitahuji, když jsi po mně vyjel?" zeptal jsem se podrážděně.
Regulus se postavil a prstem umlčel mé rty. "Když pominu, že věkově jsi mi tady nejblíž, zaujal jsi mě už tehdy, když tě Lucius představil poslední den roku na tom večírku. Ty sis mě vůbec nevšiml, měl jsi oči jen pro Luciuse, já tebe ale ano." Trochu nebezpečně se přiblížil.
"Čímpak jsem tě tak zaujal?" odfrkl jsem si.
"Osobním kouzlem. Nejde o fyzickou krásu. Ale o to, co z člověka vyzařuje. Tys mě zaujal hned, jak jsem tě poprvé uviděl." Hlavou mi blesklo, že něco vzdáleně podobného jsem už kdysi slyšel. "Jsi nepřístupný jako horský ledovec, přitom se přímo nabízíš, abys byl dobyt." Nenápadně vstoupil do mého osobního prostoru.
"Vím," zašeptal. Byl nebezpečně blízko. Volná ruka mu vklouzla pod můj plášť a objala mě kolem pasu. Ovanul mě teplý dech, vonící po cigaretě. Jeho měkké rty se dotkly mých a do úst mi pomalu pronikl jeho jazyk. Nebyl vášnivý, ani divoký jako Luciusův, přesto byl tak smyslný, že proti mé vůli probudil ten můj z nečinnosti a vyprovokoval jej ke vzájemnému hlazení.
Regulus líbal jemně, něžně a sladce a vyvolal v mém břiše příjemné chvění, podobné třepetání křídel kolibříka. Rozum mě zcela opustil a Lucius se na chvíli vytratil z mých myšlenek. Zavřel jsem oči, zabořil prsty do hustých černých kadeří a vychutnával jsem si ten sladký polibek.
Osvítil nás proud světla, který se do tmy vyvalil z otevřených dveří společenského sálu. Rychle jsme s Regulusem od sebe odskočili. Blížila se k nám tmavá postava. I když jí skrze světlo za zády nebylo vidět do obličeje, podle majestátní chůze jsem poznal, že je to Lucius.
"Tady jste, vy dva spiklenci," promluvil odměřeně, když se přiblížil. "Severusi, všude tě hledám. Evan mi řekl, že tě viděl jít s Regulusem před půl hodinou ven do zahrady."
"Potřeboval jsem na vzduch," snažil jsem se zakrýt rozpaky. Netušil jsem, co všechno Lucius zahlédl. "Dost jsem toho dnes vypil."
"Už nepij, Severusi," řekl mrazivě. "Přemíra alkoholu odbourává veškeré zábrany a v opilosti bys mohl udělat něco, čeho bys později litoval." Zamračeně pohlédl na Blacka a pak mě vzal přátelsky kolem ramen. "Pojďme dovnitř," řekl tónem, nepřipouštějícím jakýkoli protest.
Regulus si zapálil další cigaretu. "Jo, chvíli ještě zůstanu," zamumlal a odkráčel do tmy.
I přes dokořán otevřená okna se uvnitř nedalo dýchat. Kouř cigaret se mísil s pachem alkoholu, zpocených těl a ještě něčeho neidentifikovatelného. Sedl jsem si a Lucius klesl na vedlejší židli. "Ty se nebavíš, Severusi," řekl mrzutě. "Na mé vlastní svatbě."
Pohlédl jsem na něj otráveně. "Právě proto se nebavím, to ti ještě nedošlo?"
Lucius mi nečekaně ruku odstrčil a naklonil se ke mně co nejblíž. "Mám ještě nějaké povinnosti. Počkej tady na mně, pak si to spolu vynahradíme," mrkl na mně významně. "Zatím se bav. A nedělej žádné hlouposti, jsi už dost opilý," varoval mě ještě a pak se vzdálil a nechal mě tam samotného.
Mou pozornost upoutal hlasitý povyk a ohlédl jsem se tím směrem. Lucius a jeho žena se zrovna loučili s hosty a pak zaklesnuti do sebe odcházeli po schodech nahoru nejspíš do Narcisiných komnat. Několik opilých Smrtijedů je vyprovázelo halasným pokřikováním. Luciusi, teď se ukaž, co vydržíš... Koukej dnes v noci zplodit dědice... Ať při té divočině pod vámi nerupne postel... Užívej si až do rána...
"Upřímně Luciusovi závidím. Bude šoustat až do rána," šklebil se mi do tváře Wilkes a nabízel mi skleničku. "Nebuď z toho tak skleslý, Snape, Malfoy přece není jediný na světě," snažil se mě povzbudit.
"Jdi do prdele," ulevil jsem si, ale napil jsem se. Vyprskl jsem. "Pfuj... co to je za hnusný chlast?" otřásl jsem se odporem. "Hej!" zařval jsem na skřítka. "Přines mi láhev whisky!"
V mžiku stála přede mnou. Slíbil jsem Luciusovi, že už dnes nebudu pít, to ale byla jiná situace. Teď chci zapít svůj žal. Nezdržoval jsem se nalít si skleničku. Přiložil jsem si láhev ke rtům a pořádně se napil. Zalapal jsem po dechu, byla opravdu ostrá.
"Lucius nestojí za to, aby ses kvůli němu trápil," rýpal Wilkes.
"Jdi do prdele." Můj slovník se zredukoval do jediné opakující se věty. Hrdlo láhve opět zmizelo mezi mými rty a cítil jsem, jak mi zlatý mok koluje žílami po celém těle.
Wilkes se přisunul blíž. "Lucius je hlupák, že tě nechal tady samotného napospas těm hladovým vlkům. Jestli chceš, poskytnu ti pro dnešek ochranu."
Odtrhl jsem láhev od rtů a upřel kalný pohled směrem, odkud se nesl ten úlisný hlas. "Jdi do-" nakonec jsem jen mávl rukou. Dělalo mi pořád větší problémy zaměřit zrak do konkrétního bodu a v hlavě mi hučelo jako v úlu. "Proč mi to udělal... přísahal mi..." blábolil jsem opile, jazyk se mi začínal motat. V hlavě se mi rozblikala kontrolka, signalizující, že je nejvyšší čas přestat pít. Odložil jsem láhev.
"Zapomeň na něj, ten si teď pěkně užívá se svojí krásnou ženou," píchal do vosího hnízda Wilkes. "Nechtěl bys vyzkoušet něco nového?" nabídl mi úlisně.
"Pojď, odvedu tě do tvého pokoje. Potřebuješ se vyspat," nabídl se ochotně Wilkes. Uznal jsem, že bude nejrozumnější svůj zármutek utopit ne v alkoholu, ale ve spánku. Pokusil jsem se vstát. Nohy zaprotestovaly a kolena se mi podlomila. Ztěžka jsem dopadl zpátky na židli, až se i se mnou posunula po leštěné dlažbě o kus dál a jen zázrakem jsem z ní nespadl na zem.
"Jsi úplně na sračky, Snape, pomůžu ti," chytil mě pod paží Wilkes. V poslední chvíli jsem chňapl po láhvi a apaticky se jím nechal vést.
Zajímavé, jak krev zředěná s alkoholem má negativní vliv na dostatečné okysličování mozku. Měl jsem totální výpadek a netuším, jak jsem se dostal do svého pokoje. Teď jsem ale byl ve své luxusní komnatě, kterou mi přidělil Lucius ve svém domě a opíral jsem se zády o drahé tapety na zdech, kalhoty spuštěné ke kolenům. Wilkes klečel pode mnou a v ústech žmoulal mého ptáka. Nevzpomínám si ani na to, jestli jsem byl vůbec vzrušený. S největší pravděpodobností ne.
Wilkes se hodně snažil, to jsem ještě byl schopný registrovat, ale buď přemírou alkoholu v mé krvi, anebo možná neutuchající představou Luciuse, přirážejícího do vlhké Narcisy, byla jeho snaha zcela marná. Nebyl jsem si ani sám jist, jestli to vůbec chci. Nejspíš mi to bylo úplně jedno. Zvedl jsem láhev ke rtům a vydatně si lokl. Skotská mi stékala z koutků úst až na bradu. Zavřel jsem oči a pokusil jsem si představit, že přede mnou klečí Lucius.
Dveře se otevřely a dovnitř vešel Lucius. Okamžitě zaregistroval scénu před sebou a bleskově vytáhl hůlku. "Ty hajzle!" zasyčel jako zmije. To nebylo na mně. Paprsek bílého světla ozářil přítmí místnosti a odmrštil Wilkese širokým obloukem na druhý konec pokoje, kde dopadl tvrdě na zeď.
Na mém obličeji se objevil přitroublý, ale blažený úsměv. "Lu... Luciusi... ty jsi tady," vyslovoval jsem namáhavě a natahoval k němu ruku. Byl jsem nesmírně šťastný, že za mnou přišel a vůbec mi nedocházelo, v jaké situaci mě našel. Z Luciusova rozhněvaného pohledu metaly blesky a špička jeho hůlky pořád mířila na ležícího Wilkese.
"Luciusi... prosím... neubližuj mi..." žadonil ten pes Wilkes o milost. "Nebyl to můj nápad. To... to tvůj otec chtěl, abych to udělal... zaplatil mi," prozradil, aby si zachránil kůži.
"Cože?" sykl nevěřícně Lucius.
"Ano... ano," horlivě přitakával Wilkes. "Chce vás rozeštvat a vrazit mezi vás klín žárlivosti."
"Vypadni, ty Jidáši!" zavrčel Lucius rozhněvaně a Wilkes utekl po čtyřech co nejrychleji z pokoje.
Během okamžiku jsem vyztřízlivěl a všechno mi najednou došlo. Uvědomil jsem si, že mám ještě pořád spuštěné kalhoty a šíleně jsem se zastyděl. Pokusil jsem se natáhnout si je, ale zamotal jsem se do nich, a kdyby mě nedržely Luciusovy silné paže, zřítil bych se k zemi, svázán vlastními kalhotami. Provinile jsem zabořil obličej do jeho ramene. "Mys... mys-lel jsem, že... se už za mnou nevrátíš… že si budeš užívat svatební noc… že budeš dělat dědice... bál jsem se, že mě kvůli ní o-opustíš," blábolil jsem opilecky, jazyk odmítal mluvit souvisle. "Myslel jsem, že... že budeš celou noc s ní šoustat-"
Lucius přerušil mé opilecké argumenty. "Z té přemíry myšlení se ti zavařil mozek, ty génie! Nechal sis ho vykouřit prvním nadrženým Smrtijedem, který využil tvé momentální indispozice!" křičel na mně rozzlobeně.
Zamračeným pohledem jsem hypnotizoval láhev se skotskou. To ona za všechno může. V alkoholu jsem utopil nejen žal, ale i svůj základní instinkt, který mě měl varovat, a Lucius mi to dával pěkně sežrat. Dobře mi tak, zasloužím si to. "Promiň... nezvládl jsem to... ale divíš se mi?" Taky jsem si neodpustil vyčíst mu jeho dvojí poměr. Naše první hádka v životě gradovala.
Merlin ví, že jsem nechtěl, aby to takhle skončilo. Chtěl jsem se propadnout do nejhlubšího pekla a tím nejkrutějším způsobem se potrestat za svůj hřích. Jenomže ani to peklo mě nechtělo přijmout a jen jsem tam provinile stál, opile jsem se houpal na vratkých nohou a kalhoty mi spadly až ke kotníkům. Už jsem se ani nesnažil si je natáhnout. "Promiň… promiň… promiň," opakoval jsem donekonečna.
Byl to nádherný okamžik... a já ho zkazil. Vysmekl jsem se mu z náruče a rychle, jak jen mi spuštěné kalhoty dovolovaly, jsem utíkal na toaletu. Padl jsem na kolena, pažemi objal porcelánovou mísu a začal jsem zvracet. Bylo mi mizerně, téměř jako po Cruciatu. Za zády jsem ucítil pohyb. "Jdi pryč!" zasténal jsem mezi krátkými pauzami. Ani za nic jsem nechtěl, aby mě Lucius viděl v této ponižující situaci. "Vypadni!" úpěl jsem zoufale.
Samozřejmě, že neposlechl. Klekl si ke mně a přidržel mi vlasy, padající mi do obličeje. Konejšivě mě hladil po zádech a zůstal se mnou, dokud jsem všechno nedostal ze sebe. Ve sprše ze mě pak důkladně smyl nevolnost, opilost a Wilkesův pach a pak mě donutil vypít podezřelý lektvar, který jsem ani já neznal. "Co je to za dryják?" zaprskal jsem a úplně se mi kroutil obličej. Žaludek se mi zvedl podruhé, bál jsem se, že si tím vším projdu znovu.
"Jen to vypij, zasloužíš si to," řekl nekompromisně Lucius. "Tlumí to účinky alkoholu. Zítra musíš být v dokonalé kondici, jinak by ses stal snadným terčem. A to nemohu dopustit."
Merline, úplně jsem zapomněl, že zítra je svatojánská noc a Pán zla naplánoval na tuto noc únos mudlovského ministerského předsedy, který úzce spolupracuje s ministerstvem kouzel na zničení plánů lorda Voldemorta ovládnout mudly. Tento mocný a vlivný mudla, aniž to tuší, bude určitě chráněn nejlepším výběrem členů Fénixova Řádu a bystrozorů. Dostat se k němu nebude jednoduché ani pro vycvičeného smrtijeda, co teprve nováčka bez zkušeností a s kocovinou.
Kupodivu mi ten zázračný lektvar pomohl. Lehli jsme si do postele a chvíli jsme oba mlčeli, zahloubaní do svých vlastních myšlenek. Přestože jsme byli oba nazí, leželi jsme tiše vedle sebe. Bylo to skutečně neobvyklé. Dokonce i neustále nadržený Lucius dnes výjimečně myslel na něco jiného než na sex. Nejspíš na zítřejší misi.
"Kdyby tě někdy lákalo experimentovat i s někým jiným," promluvil po chvíli do ticha, "nebudu ti bránit."
"Já to vím. Ale nezávazný sex je někdy docela příjemná fyzická rozkoš." Na jeho rtech se usadil mazaný úsměv. "Podotýkám nezávazný. Takové nezkušené štěně jako ty by mohlo lehce naletět nějakému zvrhlíkovi, kterými se smrtijedské řady jen hemží."
"Umím se o sebe postarat," našpulil jsem rty.
"O tom jsi mě dnes přesvědčil," zamumlal s ironií v hlase. "Netušíš, jaké nástrahy na tebe čekají na smrtijedských večírcích. Ta Voldemortova děvka Regulus, anebo ten jidáš Wilkes jsou úplně neškodní beránci v té smečce vlků, ve které se budeš pohybovat," varoval mně. "Stejně ale silně pochybuji, že někdo bude takový sebevrah, aby přebral mladého přítele Luciusi Malfoyovi," dodal namyšleně. "I když… byla by to pro mě výzva o tebe s někým bojovat," zachechtal se.
"Jsi parchant, víš to?" řekl jsem pobaveně.
Měl naprostou pravdu. Položil jsem hlavu na jeho hruď a zamyšleně se probíral světlými chloupky kolem jeho bradavek. Slyšel jsem pravidelný tlukot jeho srdce. "Obávám se zítřku," přiznal jsem se mu.
"Já taky." Objal mě pažemi a pevně přitiskl k sobě. "Zítra budu pořád s tebou. Neopustím tě."
Toto cestování prostorem mi vzalo víc energie, než jsem byl po včerejší prohýřené noci pro tuto chvíli schopen vydat. Ocitl jsem se na ztichlém nádvoří nejznámější adresy v celé Británii, slabě osvětleném jen kuželem bledého světla z jediného rozsvíceného okna v křídle s úředními místnostmi. Naše oběť zjevně často pracovala dlouho po půlnoci. Trochu se tím sice mění plán, ale ne zas tak významně.
Kolem mně se začal ze tmy vynořovat roj tmavých postav, zahalených do černých plášťů, s kápěmi na hlavách a maskami na obličejích. Seskupili jsme se do těsného kruhu a Yaxley, který tuto akci vedl, nám šeptem zopakoval stručné instrukce. "Každý z vás ví, co má dělat. Připravte si hůlky. Malfoy s tím štěnětem zůstane hlídat tady na nádvoří, Dolohov a Rosier si ohlídají zadní vchod a já s Portmanem se postaráme o našeho mudlovského přítele." Ukázal prstem do jediného zdroje světla v širokém okolí. "Kdyby kterákoliv dvojice měla potíže, ostatní jí přiběhnou na pomoc. Je to jasné?" Změřil si pohledem pět párů očí, ukrytých za maskami. Přikývli jsme. "Jdeme!" rozkázal tiše.
Jak předpokládal, hlavní dveře byly zabezpečené zevnitř alarmem a nešly odemknout kouzlem. Yaxley se rychle proměnil v poštolku a proletěl skrz mříže otevřeným oknem v přízemí dovnitř. O pár vteřin později cvakl zevnitř zámek, dveře se otevřely a všichni čtyři zmizeli v domě.
Všude bylo ticho a tma jako v hrobce. Kolena se mi třásla, ale za žádnou cenu jsem nedal před Luciusem na sobě znát, že mám strach. Je to moje první akce ve službách Pána zla a já nechci udělat chybu, za kterou by zaplatili ostatní, možná i životem. V uších mi zněl lhostejný Voldemortův hlas, když se Yaxley odvážil protestovat proti jeho rozhodnutí vybrat mě do tohoto oddílu. Hoďte ho do vody, ať plave! Nesmím ho zklamat, když mi svěřil tak důležitý úkol.
Svou nezkušenost jsem kompenzoval pozorným sledováním okolí. Pevně jsem svíral hůlku, až mě bolely klouby a můj ostříží zrak těkal po okolí a pronikal skrz hustou tmu. Všechny smysly jsem měl napnuté k prasknutí.
"To ticho mě deptá," zamumlal jsem nervózně.
"Dokud je všude ticho, všechno probíhá tak, jak má," sotva slyšitelně odpověděl Lucius. "Dokud je všude ticho, nemusíme zabíjet."
Jeho dvě poslední hrozivá slova se ovinula kolem mého krku jako had a stáhla mi hrdlo. "Nedokážu to," zasípal jsem.
"Co?"
"Nedokážu znovu zabít," řekl jsem téměř neslyšně.
"Zabiješ, když budeš muset," řekl tiše Lucius.
Najednou strnul. Z domu se začal ozývat tlumený hluk a výkřiky a tmu za ztemnělými okny protínaly různobarevné záblesky. "Pojď! Rychle!" zavelel Lucius a oba jsme se rozeběhli do domu.
V chodbě v přízemí svítilo tlumené světlo, nikde nebylo vidět žádného mudlu, ani z ochranky. Uvnitř se odehrával divoký boj. Na čtyři Smrtijedy se vrhlo šest bystrozorů. Rychle jsme jim s Luciusem přispěchali na pomoc.
Kolem hlav nám šlehaly červené, bílé, ale i zelené paprsky kouzel, některé se bolestivě zarývaly do masa, jiné jen neškodně prolétly kolem a roztříštily se na zdi. Odkudsi vběhli do chodby další tři bystrozoři. Kterýsi ze Smrtijedů jednoho z nich okamžitě sejmul, ještě než se stačil vůbec rozkoukat.
Pod schody bezvládně klesl jeden ze Smrtijedů, zasažen zeleným paprskem. Nestačil jsem zaregistrovat, kdo to byl, nemohl jsem se nechat ani na chvíli ničím rozptýlit, pokud jsem tady nechtěl chcípnout. Stačilo mi, že to není Lucius. Bojoval po mém pravém boku a přes obličej měl stříbrnou masku.
Ze všech sil jsem odrážel všechny kletby, mířící na mne a sám jsem posílal desítky dalších na své nepřátele. Ani jednu ovšem smrtelnou. Navzdory tomu, že mi kolem hlavy neustále fičela zelená světla, já sám jsem nedokázal zabít. Na všechny strany jsem metal svou oblíbenou Sectumsempru. Kletbu prolezlou černou magií, kterou jsem sám vymyslel. Nezabije, ale udělá pěknou díru do těla jako po brokovnici.
Koutkem oka jsem zahlédl padnout dalšího bystrozora. Přesto byli v přesile o dvě hlavy. Bleskově jsem zkontroloval, jestli je Lucius v pořádku a na zlomek vteřiny jsem polevil v obezřetnosti. "Blangeli, za tebou!" zakřičel varovně Lucius.
Prudce jsem se otočil. Kolem hlavy mi zezadu prosvištěl přesně mířený Luciusův zelený paprsek a zaryl se do hrudi bystrozora, který zrovna zvedal ruku k vyslání zákeřné kletby do mých zad. Znovu jsem se otočil na Luciuse. Zatímco mě zachraňoval, schytal to od jiného bystrozora. Odzbrojen klesl na obě kolena a ruce si tiskl na prsa, ústa měl zkřivená bolestnou grimasou. Blížil se k němu bystrozor a mířil mu hůlkou přesně doprostřed jeho hrudi.
Zabiješ, když budeš muset… rozezněla se mi v hlavě Luciusova slova. Ruka s hůlkou se mi rychlostí myšlenky vymrštila a smrtelnou kletbu jsem téměř vykřikl. Avada kedavra!
Bystrozorovo tělo bylo mrtvé dřív, než se skácelo na zem. Luciusovy oči za jeho maskou se bolestivě zamlžily a sotva jsem k němu přiběhl, svalil se mi k nohám. "Letifere!" Zblízka jsem uviděl, že jeho hábit je na hrudi celý promáčený krví. Nahmatal jsem pulz na krční tepně. Byl sice slabý, ale žil, akorát ztrátou velkého množství krve ztratil vědomí.
Odkudsi přiletěla bolestivá kletba a zaryla se mi do ramena. Zasykl jsem a čelo mi proťala zlověstná vráska. S hněvem jsem se zvedl a divoce jsem metal smrtelné kletby do řad nepřátel. Mstil jsem se za Luciuse a kupodivu jsem cítil podivné vzrušení. Bažil jsem po krvi a po odplatě, jako šelma, která ucítila krev. Hbitě jsem se vyhýbal střelám, které si mě vybraly za svůj cíl a odrážel barevné blesky protikletbami.
Smrtijedi bojovali statečně a najednou už nebylo proti komu bojovat. Až do doby, kdy z krbu na konci chodby začali vylézat jako krysy z kanálu další bystrozorské posily. Někdo jim stihl dát echo, co se tady děje. Bylo jich nejmíň dvacet proti nám čtyřem.
Yaxley zavelel ústup a švihl hůlkou k mrtvému tělu Smrtijeda pod schody. Jeho tělo vzplálo a až na pár jisker, vznášejících se nad místem, kde před chvílí leželo, po něm nezůstalo ani stopy pro případné testy DNA. Smrtijedi ustupovali před valící se početnou hordou ke dveřím a Yaxley zamířil na Luciusovo ležící tělo. "Ne!" zařval jsem. "Je jen v bezvědomí!" Vrhl jsem se k Luciusovi, popadl jeho hůlku, s námahou si přehodil jeho tělo přes rameno a běžel ke dveřím za ostatními. Yaxley mi kryl záda. Hned, jak jsem se ocitl na nádvoří, přemístil jsem se podle předchozí domluvy do trůnního sálu ve Voldemortově doupěti.
Klečeli jsme u jeho nohou s hlavami pokorně skloněnými na prsa a s obavami čekali na jeho trest. Nikdo z nás se neodvážil zvednout zrak. V leštěné dlažbě jsem jako v černém zrcadle zahlédl Pána zla s prkenně narovnanými zády v širokém křesle, které spíše připomínalo trůn. Dlouhými kostnatými prsty zlostně bubnoval na jeho opěrky. Jeho planoucí oči zlostně klouzaly po našich klečících postavách.
"Nebyl to jednoduchý úkol, Mistře," pokusil se odporovat Yaxley. "Ten mudla tam nikde nebyl. Hlídal tam pouze jeden z bystrozorů a když jsme se tam objevili, nějakým jejich tajným dorozumívacím znamením svolal pomoc a během okamžiku jich bylo víc než nás. Pro případ napadení měli odemčený jeden krb. Nešlo-," Jeho argumenty byly v mžiku přerušeny výkřikem a jeho tělo se svalilo na dlažbu. Chrčel a svíjel se na zemi v bolestech pod Cruciatem a metal kolem sebe rukama jako tonoucí uprostřed řeky. Smrtijedi vedle něj se poplašeně odplazili dál, jako kdyby se báli, že ta ukrutná bolest přeskočí i na ně.
Kolena mě tlačila na tvrdé podlaze a studila od dlažby, ale ani jsem se nepohnul, aby můj nenadálý pohyb neupoutal pozornost Pána a ještě víc ho nerozzuřil. Prožíval jsem tu ukrutnou bolest s Yaxleym.
"Žádný Smrtijed nikdy neřekne, že něco nejde!" řekl Pán hrozivě a konečně odklonil hůlku. Yaxley těžce oddechoval kousek ode mne. Pán zla schoval hůlku do rukávu a všem se nám okamžitě ulevilo. Ovšem jen na krátkou chvíli. Postavil se a z hábitu vytáhl dlouhý bič. Práskl jím do prázdna jako krotitel šelem a zvedl levou ruku nad hlavu. Odněkud se mu na zápěstí snesl velký černý havran. "Chci vědět, jaké jsou ztráty," řekl chladně. "Yaxley!"
Do levého ucha mi pronikl Luciusův tichý bolestný sten. Z pokleku klesl na paty a ztěžka dýchal. Vypadal žalostně a potřeboval pomoc. Sebral jsem v sobě odvahu a zvedl jsem zrak k Mistrovi. "Můj Pane, Lucius potřebuje ošetřit. Je těžce zraněný." Luciusova ruka zmáčkla mou paži na znamení varování, abych mlčel.
"Ticho!" zahřměl Voldemortův hlas a pomalu otočil svůj nelidský obličej našim směrem. "Nedovolil jsem ti, abys promluvil," zasyčel jako zmije a potrestal mě za tu opovážlivost. Pravou rukou prudce švihl do vzduchu a tenký bič proťal řídký vzduch a kůži na mé levé tváři. Zasykl jsem bolestí a instinktivně sáhl rukou na ránu. Na bříškách prstů se třpytily rudé krůpěje krve. Pořád to bylo lepší, než Cruciatus.
Voldemort si točivým pohybem ruky namotal bič zpátky na zápěstí. "Lucius to ještě chvíli vydrží, je to Smrtijed," řekl nelítostně. "A na kolena!" Práskl vztekle bičem. Lucius si namáhavě, ale poslušně klekl. Tělem se mi rozlévaly vlny bezmoci a vzteku.
"Yaxley! Ty ztráty!"
Oslovený Smrtijed se těžce opět zvedl do kleku. "Portman, můj Pane," vydechl. "Musel jsem jeho tělo okamžitě na místě spálit kvůli zmaření identifikace."
Voldemort se mazlil se svým havranem, dlouhými štíhlými prsty něžně hladil jeho hlavu a zažloutlým nehtem se mu prohraboval v lesklém peří. "Devět mrtvých nepřátel," opakoval a úzkými rty políbil havrana přímo na dlouhý zobák. Čas se nekonečně vlekl. "Nakonec to nebyla zase tak marná mise," dodal po dlouhé chvíli spokojeně.
"Pane, ale taky Portman-," odvážil se ohradit Dolohov. Hodně riskoval. Pán zla ho pro tentokrát výjimečně nepotrestal za tu drzost. "Čert vem Portmana, měl si víc hlídat svůj život," dodal drsně. "A teď všichni vypadněte!" Audience skončila.
"Ano, pane," odvětil pokorně, luskl prsty a zmizel.
Další přemístění, tentokrát z Voldemortova hradu do Malfoy Manor Luciuse zbavilo posledních sil a musel jsem ho proto podepírat pod paží. Vlastně jsem ho spíš nesl. Ze všech sil jsem se ho snažil dostat do jeho pokoje. Potmě to šlo obzvlášť špatně, pořád jsem o něco zakopával, ale nemohl jsem si dovolit rozsvítit a probudit celý dům. Těžko by se vysvětlovalo, kde přišel k těm zraněním. Konečně za námi zaklaply dveře jeho komnat. Odvedl jsem ho do ložnice a opatrně uložil do postele. Dokud jsem z něj neserval oblečení, netušil jsem, jaký je celkový rozsah jeho zranění.
Zhluboka jsem vydechl, když to nahé tělo, které jsem tak rád hladil, líbal a ochutnával, teď leželo přede mnou celé zakrvácené. Většina ran byla jen povrchová od běžných kleteb, kterých jsem po svém těle utržil taky spoustu. Starost mi dělala hluboká rána v jeho hrudi.
Shodil jsem ze sebe těžký hábit, umyl si důkladně ruce a vysoko vyhrnul rukávy. Naklonil jsem se nad Luciusovo tělo a opatrně jsem odtrhl poslední kousek oblečení, přilepený zaschlou krví přímo k ráně na hrudi. Lucius zasykl a vycenil zuby jako útočící vlk. Hluboký otvor v prsním svalu se rozšklebil a tím, jak jsem odstranil zátku, z poraněné žíly se začala valit tmavá krev.
Lucius mě pozoroval za přivřenými víčky. "Jak to vypadá…" zasípal.
Špičku hůlky jsem rychle přiložil na ránu a zamumlal zaklínadlo na zastavení krvácení. Krev přestala vytékat ze žil. Zhluboka jsem si oddechl. Není to tak vážné, jak to vypadalo. Tady mi postačí mé laické zkušenosti. Kouzlem jsem očistil Luciuse od krve, paprskem dalšího kouzla jsem spálil jeho zakrvácené cáry a povlečení a uložil jsem ho do čisté postele.
Po celou dobu nepromluvil a jsem si jist, že to nebylo tím, že jsem mu to zakázal. Nikdy si nenechal nic přikazovat. Myslím, že mu skutečně nebylo do řeči. Musel hodně trpět, ale nedal to na sobě znát. Rána na hrudi se začínala zaněcovat, a když jsem mu sáhl na čelo, hořel jako kamna.
Skřítek konečně přinesl všechny přísady a já jsem si v kuchyni rozložil nádobíčko. Rychle jsem pracoval, z hůlky se doslova kouřilo. Po půl hodině jsem s hotovými ingrediencemi vstoupil do Luciusovy ložnice.
Spal. Čelo měl celé orosené kapkami potu. Jemně jsem mu jej otřel. Probudil se a otevřel oči. Byly nádherné jako vždy, ale zastřené bolestí. Nebyly dokonce ani studené, jako jindy. Byly neskutečně smutné a četl jsem z nich bolest, která mu prolézala celým tělem. Pomohl jsem mu nadzvednout hlavu a přiložil jsem mu k ústům lahvičku s lektvarem na bezesný spánek. "Vypij to," požádal jsem.
Zašklebil se a otřásl odporem. "Co to je, sakra? Močůvka?"
"Určitě nic horšího, než ten tvůj včerejší dryják," pousmál jsem se trochu škodolibě. Prohlédl jsem jeho ránu a čelo se mi zachmuřilo. Za tu půlhodinu se pořádně zanítila a musela ukrutně bolet. Rychle jsem potřel kůži na prsou mastí z mandragory, aby se zatím pořádně vstřebala a znecitlivěla okolí, než budu v ráně pracovat.
Přinesl jsem láhev skotské, myslím, že mu přijde vhod. Pořádně jsem si loknul na kuráž a vložil jsem mu ji do ruky. Nic jsem nemusel vysvětlovat, pochopil velice rychle. Zhluboka se napil, položil ji na stolek a v pěstech sevřel cípy přikrývky.
"Chceš roubík?" zeptal jsem se.
"Strč si jej někam. Zapomněl jsi, že mám bolest rád?" křečovitě se usmál. "Dej si záležet, nebo tě zabiju." Věděl, co ho čeká. Upřel na mne oči a přikývl.
Vzal jsem do ruky whisky. Jako dezinfekce byla v těchto polních podmínkách nejvhodnější. Nalil jsem ji na ránu. Lucius sebou cukl, ale nevydal ani hlásek. Vnořil jsem mu do rány špičku hůlky a začal jsem co nejopatrněji seškrabávat zanícenou tkáň a odstraňovat odumřelou.
Ozval se výkřik a Luciusova záda se bolestí prohnula do oblouku. "Ty hajzle!" zasténal a udeřil mě pěstí. Slízl jsem si krev z horního rtu. "Sakra, Luciusi, to nemůžeš vydržet trochu bolesti? To tě mám svázat?" zaklel jsem vztekle. Srdce mi ale ve skutečnosti plakalo, byl jsem to já, kdo mu způsoboval tu nesmírnou bolest.
Přidal jsem na intenzitě. Čím dřív to bude hotové, tím líp pro něj. Pro mne vlastně taky. Pracoval jsem dál s přesností chirurga a přesto, že mi to rvalo srdce, ignoroval jsem jeho bolestné výkřiky. "Snape! Ty bastarde! Zabiju tě!" sténal. Operoval jsem rychle, aby netrpěl moc dlouho. "Do prdele, do prdele!" metal hlavou sem a tam, do obličeje mu padaly rozcuchané vlasy. "Nenávidím tě…" tiše vzlykal.
Začal jsem se věnovat svému tělu. Důkladně jsem ze sebe smyl krev, pot, špínu a všechnu bolest a ošetřil rány. Cítil jsem se jako znovuzrozený. Než jsem odešel do svého pokoje, šel jsem ještě zkontrolovat Luciuse. Dlouho jsem stál opřený ve dveřích a sledoval jeho klidný spící obličej. Dnes jsme si navzájem zachránili životy. Pořád se mi vrací ta hrůza, že jsem o něj málem přišel. Na řasách se mi zatřpytila slza. Nemám ponětí, kde se tam vzala, ale zmizela stejně rychle, jako se objevila.
Za to, že jsem dnes zabíjel smrtelnou kletbou, vděčím jenom jemu. Byl to právě Lucius, kdo mě trpělivě naučil používat kletbu Avada Kedavra, abych vůbec dokázal projít křestem krví a zasloužil si stát se Smrtijedem. V duchu jsem se pousmál. S tou trpělivostí to bylo trochu sporné, mnohokrát mě Lucius vztekle potrestal bolestivou kletbou, když mi to nešlo. Za oběť mi padly desítky nevinných zvířat a ptáků, než jsem zabil poprvé a doopravdy.
Místo toho, abych odešel do svého pokoje, přistoupil jsem k posteli, kde tiše spal Lucius. Vklouzl jsem k němu, potichu, abych ho neprobudil. Chytil jsem do dlaně jeho ruku, ještě pořád ji měl sevřenou v pěst. Mimoděk ve spánku rozevřel prsty a propletl je s mými. Dlouho jsem ho tiše pozoroval, jak klidně spí, jak se pravidelně zvedá a klesá jeho hruď, jak jeho pootevřené rty ztěžka oddechují.
Nelituji dnešní podělané noci. Nelituji toho, že jsem propadl peklu. Nelituji svého mizerného života. Lituji každého dne, který prožiju bez Luciuse.
"Dobré ráno, příteli," ozval se Luciusův veselý hlas. Nechápal jsem, jak může mít někdo po ránu tolik elánu. Zamrkal jsem a opět zavřel oči před tou záplavou světla, valící se z dokořán otevřených oken na mou sítnici. Na krku mě zastudil pramen mokrých vlasů. "Tak vstávej," uslyšel jsem naléhavý šepot u svého ucha. Do nosu mi pronikla opojná vůně drahé kolínské. "Chci spát," zabručel jsem nevrle a přitáhl si přikrývku až k bradě.
Na nose mě polechtala špička třepetajícího se vlhkého jazyka. Pokrčil jsem s ním a můj nos se najednou celý ocitl v Luciusových ústech. Zalapal jsem po vzduchu. "Odpal, Luciusi," zavrčel jsem. Do uší mi pronikal zpěv ptáků. Proč ti ptáci tak řvou?
"Je už poledne, Severusi," opruzoval dál Lucius. Vstávat se mi rozhodně nechtělo. Dělal jsem, že jsem opět usnul. Snad teď ten otravný budíček konečně vypne. Začal jsem pravidelně oddechovat. Lucius se stáhl. To byl chytrý tah, pomyslel jsem si a začal se propadávat do příjemného polospánku. Možná by se mi i povedlo opět usnout…
Och, Merline, ne… Přikrývka začala pomalu klouzat z mého těla a o chvilku později jsem ležel v posteli nahý jako novorozeně. Nedal jsem nijak najevo, že jsem vzhůru. Když jsem ale na břiše ucítil příjemné lechtání Luciusova dovedného jazyka, přesouvajícího se s jasným úmyslem až do slabin k místu, které on tak důvěrně znal, bylo nad slunce jasné, že jsem ztracen.
Můj ochablý penis, ztrácející se v jeho ústech, začal žít svým vlastním životem a v rozporu s mým rozhodnutím začal rychle nabývat na objemu. Zrádce. Živě jsem si představoval Luciusův vítězný úšklebek ve tváři. Když jeho plochý jazyk zákeřně přejel po mém žaludu a rozeslal tím impulzy do všech nervů v těle, nedokázal jsem už hrát spícího. Z plic se mi vydral hluboký, slastný výdech. "Bastarde," zasyčel jsem a konečně otevřel oči.
Lucius se triumfálně zachechtal. "Vím, co tě zaručeně probudí," zašklebil se. Sklonil tvář a pokračoval v práci v mém klíně.
Tělo se mi roztřáslo smíchem. "Tak proto jsi mě tak naléhavě budil, ty mizero," pochopil jsem.
"Divíš se? Zkus si to, jaké to je, když se ti půlky smekají o sebe," posteskl si. Kolena přitiskl k mým bokům a začal se pravidelně nadzvedávat.
Roztáhl jsem ruce do stran a nechal veškerou práci na něm. Chtěl šoustat, tak ať maká. Aspoň zatím. "Jsi pěkný mizera," rýpl jsem si. "Už od chvíle, jak jsem se probudil, jsi věděl, že mě budeš šoustat." Z pootevřených rtů se mi draly tlumené vzdechy. Ten prevít to skutečně uměl.
"Mýlíš se. Byl jsem si tím jist hned, jak jsem se probudil já," řekl ješitně mezi vzdechy. "Vidět tě po probuzení ležet vedle sebe a nevyužít toho by byl neodpustitelný hřích." Zaklonil hlavu mírně dozadu a s rukama, zapřenýma v bok se smyslně pohyboval nahoru a dolů, vodopád světlých vlasů mu splýval až do pasu.
Zasténal jsem, když dosedl až na doraz. "Trpíš silnou závislostí na sexu. Ani smrt na jazyku tě neodradí," procedil jsem mezi zuby.
"Zavři zobák, Snape, a soustřeď se. Jestli sis to ještě nevšiml, šoustám tě," zavrčel, jeho hlas se ale začal zbarvovat smyslnými tóny žádostivosti a touhy.
Chytil jsem ho kolem boků a svým vlastním tempem jsem mu pomáhal v přirážení. Těžce jsme oddechovali a předháněli se ve vzdychání. "Otoč se," zašeptal jsem vzrušeně. "Chci tě vojet zezadu."
"Takže už se ti nechce spát?" uculil se Lucius a pomalu se otočil na mém penisu. Naučeným způsobem, bez toho, že by můj penis z něj vyklouzl, jsme si oba klekli. Rozrušeně jsem pohladil jemnou bílou kůži, kterou na mne tak dráždivě vystrkoval a dlaní plácl po ní, až lehce zčervenala a pak jsem mu pevně sevřel jeho štíhlé boky v přípravě na divokou jízdu.
Rozkročil jsem se a začal jsem prudce přirážet do jeho těla. Sténal a křičel, jako kdyby to dělal poprvé a já ještě víc přidal na intenzitě. Chtěl to, nenechal mě kvůli tomu spát, tak ať si to užije. Zmohl se jen na pouhé Och, bože! Och, bože!
Cítil jsem pod rukama, že se mu silně roztřásla stehna, jasná známka toho, že letí k vrcholu. Sevřel jsem jeho pánevní kosti a zběsile jsem si narážel jeho zadek do slabin. Jeho bedra skrápěly proudy potu, kapající mi ze zpoceného čela.
Jak jsem předpokládal, netrvalo dlouho a v té spleti jeho nesrozumitelných výkřiků jsem zachytil své jméno, které pokaždé zasténá v okamžiku vyvrcholení. Znělo tak toužebně, tak smyslně, tak eroticky, že mě stimulovalo k mému vlastnímu dokonalému orgasmu.
Funěl jsem mu zadýchaně do ucha. "To pochybuji. Máš výdrž jako dostihový kůň," oponoval jsem. "Tohle s Narcisou nikdy nezažiješ," neodpustil jsem si poznamenat a překulil jsem se na záda.
Pozoroval jsem naše zpocená nahá těla v obrovském stropním zrcadle a zaměstnal jsem se analýzou mého vztahu s Luciusem. Když pominu včerejší náročnou noc, prožívám nejkrásnější období svého života. Nikdy jsem ještě nebyl takhle šťastný, nikdy jsem takhle nikoho nemiloval, když tak nad tím zpětně přemýšlím, vlastně ani Lily, a nikdy jsem takhle ani nebyl milován. Miluji Luciuse, ne sice bezhlavě a až za hrob, ale je to víc, než jsem kdy měl.
Otočil jsem se na bok k Luciusovi a přisunul hlavu těsně k jeho tváři, že jsem cítil jeho horký dech na lícních kostech. Nenamáhal se ani otevřít oko. "Jak ti je?" zeptal jsem se starostlivě.
Opřel jsem si hlavu do dlaně a pozoroval jeho klidnou tvář. Koutky rtů měl mírně zvednuté ve spokojeném úsměvu. Dlouhé řasy se mu chvěly, ale k mému zklamání měl zavřené oči. Přitom moc dobře věděl, jak miluji pohled jeho nádherných očí. Zpocená záda měl až po lopatky zakrytá záplavou světlých vlasů. Vzal jsem jeden pramen do dlaně a hrál si s ním. Nechal jsem si jeho vlasy jen tak proklouzávat mezi prsty. Byly jemné, ještě trochu vlhké a voňavé.
"V noci sis vedl opravdu skvěle," řekl najednou.
"Matně si vybavuji, že v noci jsme vůbec nešoustali," zavtipkoval jsem. "Co máš tedy na mysli? Ty bystrozory, anebo ten chirurgický zákrok?"
"Obojí, samozřejmě," poznamenal Lucius a moje ego se nafouklo jako balónek. "Už jsem ale měl strach, že tu ruku nezvedneš a necháš mě tam chcípnout. Na co jsi čekal? Na sovu s žádostí o pomoc? V boji se musíš rozhodovat rychle." Balónek s mým egem zase splaskl.
Otevřel oči a mazaně se usmál. Přetočil se na záda a strhl mě k sobě. "Zachránil jsi mi život, Severusi," zašeptal a políbil mě na drobnou jizvu na tváři po Voldemortově biči. Položil jsem dlaně po stranách jeho hlavy a koukal dolů do jeho očí barvy zamračené oblohy. "Kdybys mi pár vteřin předtím-," vtiskl jsem mu polibek na čelo, "-nezachránil život ty-," políbil jsem jeho oko, "-nemohl bych teď udělat-," políbil jsem i to druhé, "-tohle." Vášnivě jsem se přitiskl k jeho nemravně ohrnutým rtům a jazykem vtrhl mezi pootevřenými zuby hluboko do jeho úst. Objal mě kolem krku a naše jazyky sváděly smyslnou bitvu.
Pomalu jsem zavřel oči. Nekonečně dlouhou dobu jsme si s vášní proplétali jazyky a kousali rty. Když se naše ústa konečně odtrhla od sebe, Lucius se pobaveně ušklíbl. "Ještěže jsme si navzájem zachránili životy. Byla by velká škoda přijít o tento zážitek." Špičkou jazyka si labužnicky olízl rty.
"Tam, v zápalu boje… jak jsi mi to řekl?" zeptal jsem se zvědavě.
"Víš něco o boji zblízka?" zeptal jsem se náhle. "Jak zabít holou rukou?"
Prsty, hladící mé vlasy, znehybněly. "K čemu to potřebuješ vědět?" zeptal se Lucius překvapeně. "Máš přece hůlku."
"Tak víš, sakra?" zeptal jsem se znova.
Sepjal ruce pod hlavou a upřeně mě pozoroval. "Něco málo vím. Například jak zabít přesně mířenou ranou do zátylku. Ale nepoužívám to, já si ruce zásadně nešpiním. Ale Dolohov o tom ví všechno, je to jeho specializace," řekl zamyšleně. "Proč to chceš vědět? Ještě před pár hodinami jsi měl strach seslat smrt hůlkou na dálku. Proč najednou to rozhodnutí zabít holýma rukama?" ptal se nechápavě. "A… koho?"
Neodpověděl jsem. Sám jsem ještě docela nechápal, co způsobilo tu změnu. Nejspíš silná motivace, která mě dohnala k tomu, že jsem se zbavil strachu ze zabíjení. A Luciusův život byla proklatě silná motivace.
Jenom první smrt je děsivá. Každou další už si budeš užívat…vzpomněl jsem si na Regulusova slova a uvědomoval jsem si, jak pravdivá byla. To podivné vzrušení, vibrující celým mým tělem, když jsem metal kletby, nesoucí smrt do nepřátelských těl, bych - ještě včera bych se této myšlenky zděsil - docela rád ještě zažil. Zabíjení není nakonec tak hrozné.
Regulus měl zatraceně pravdu. Smrt, na kterou se teď chystám, si zaručeně budu užívat. Místo odpovědi na sérii Luciusových otázek jsem se posadil a stručně řekl. "Ukaž mi to."
Pochopil, že ze mne nic nedostane. Rezignoval a sedl si také. "V lidském těle se nacházejí důležitá místa, ovládající tělo i prostor mimo něj," začal. "Energetickou dráhou procházejí podél páteře-,"
"Ušetři mě té omáčky kolem, anatomii lidského těla znám skutečně dobře," zavrčel jsem netrpělivě. "K věci."
Luciusovo čelo se zatáhlo černým mrakem a mezi obočím se mu utvořila vráska. "Odborně vedenou ranou pěstí do šíje srazíš oběť na kolena. Hranou ruky mezi tyto krční obratle-," názorně ukázal na mé páteři, "-zasáhneš nervová centra a usmrtíš." Podíval se mi zpříma do očí a drsně dodal. "Za vteřinu je po všem."
Zvedl jsem se a začal se spěšně oblékat. "Kam jdeš, Severusi?" ozvalo se poplašeně z postele. Cítil jsem jeho propalující pohled na temeni, ale neotočil jsem se, aby nezahlédl planoucí žár v mých očích. Nedokázal jsem ho skrýt, ať jsem se snažil sebevíc.
"Mám nevyřízené účty s jednou noční můrou ze svého dětství. Chci s ní definitivně skoncovat," řekl jsem stručně. Víc vědět nemusí. Zapnul jsem knoflíky hábitu až ke krku a přes ramena přehodil plášť. Zkontroloval jsem, jestli je hůlka na svém místě na srdci a vstoupil jsem do krbu.
"Severusi, neudělej nějakou hloupost," zaslechl jsem ještě Luciusův varovný hlas. Hodil jsem před sebe letax a tiše jsem zašeptal. "Tkalcovská ulice."
Most přes minulost
Seděl jsem v obstarožním křesle a upřeně zíral do vysokých plamenů v krbu, olizujících oranžovými jazyky všechno to harampádí, které jsem tam za posledních několik hodin naházel.
Můj skromný chlapecký pokoj v patře byl teď prázdný jako oční důlky v lebce. Čtyři špinavé holé zdi, prasklá žárovka, visící ze stropu jako slepé oko a pavučiny, nastražené ve všech rozích na kořist, zůstaly posledními mlčícími svědky událostí, které se tady odehrávaly v minulosti a které mi z mého dětství udělaly pravé peklo na zemi.
Je neodpustitelné, že jsem odvahu skončit s minulostí nesebral už dávno. O to víc si ten neslavný konec jedné nešťastné epizody svého života užiju. Definitivně a se vším všudy.
Po nekonečně dlouhé době jsem se zvedl z křesla a konečně se odhodlal udělat to, co jsem donekonečna odkládal. S bázní jsem vystoupal nahoru po rozviklaných dřevěných schodech až na půdu. Na sklopných dveřích visel těžký řetěz, uzamčený mohutným zámkem. Namířil jsem na něj hůlku a řetěz s hlasitým řinčením spadl na zem.
Od té tragické události mi strach už nikdy nedovolil sem vstoupit. Byla to třináctá komnata tohoto hrůzného domu. Tlustá vrstva prachu na vrzající podlaze nasvědčovala tomu, že ten despotický tyran sem evidentně taky od té doby nevkročil.
Pomalu jsem sklouzl zrakem do těch míst. Z tmavého kouta hleděly přímo na mne vytřeštěné oči mé matky. Jazyk jí visel z otevřených úst až na bradu a tvář měla tak bílou, až se zdálo, že v té tmě přímo svítí. Rychle jsem zavřel oči přestože jsem věděl, že je to jen chorobná představa mého k prasknutí napnutého mozku, který si vyvolal tuto hrůznou vzpomínku. Moje matka je totiž už spoustu let mrtvá. Když jsem oči opět otevřel, přízrak zmizel a ve vzduchu se vznášela jen drobná zrníčka rozvířeného prachu.
Počkal jsem na zklidnění svého tepu a přešel do tmavého kouta. Jak jsem předpokládal, vše bylo přesně tak, jak jsme to tehdy s otcem zanechali. Zvedl jsem převrácenou židličku a stoupl si na ni. S námahou jsem rozuzloval provaz, pevně přivázaný přes silný trám a na konci uříznutý čistým řezem. S pietou jsem jej svíral v ruce a ucítil zvláštní tlak u slzných kanálků.
Rychle jsem odkráčel z ponurého prostředí a zahladil za sebou stopy v prachu. Ten osudný provaz, který si má nešťastná matka v zoufalství dobrovolně utáhla kolem krku, musel navěky zmizet ze světa. Hodil jsem ho do krbu a sledoval, jak plameny během chvilky definitivně spolky poslední pojítko s temnou minulostí. Nezůstalo už nic, co by mi ji připomínalo. Zůstal ale ještě někdo, s kým se musím vypořádat. Původce toho všeho.
Trpělivě jsem čekal dalších několik hodin. Když se ten krutovládce konečně vrátil domů, přestože jsem se na tento okamžik dlouho připravoval, zachvěl jsem se panickým strachem, jako bez výjimky pokaždé, když jsem mu stál tváří v tvář.
Nedokázal jsem ovšem skrýt své zklamání. Byl zpitý pod obraz a v ruce třímal nedopitou láhev. Sotva stál na nohou. Jeho momentální stav, vylučující schopnost jakékoliv sebeobrany, mi překazil plán. Naše síly nebyly vyrovnané a já jsem si souboj na život a na smrt na poslední chvíli rozmyslel. I když ho k smrti nenávidím, neukojím svou touhu po pomstě za každou cenu a neporazím - nebo nedorazím? - ho přesto, že je v nevýhodě. Ačkoli mi v těle koluje jeho krev, nejsem vůbec jako on, který celý život vybíjel svou sílu na slabších. Prahl jsem po rovnocenném souboji.
Rozčarovaně jsem se otočil k východu a svoji pomstu nechal na jindy. Když mě spatřil, zarazil se, ale okamžitě nabyl svou příznačnou autoritu. "Co tady chceš, ty čarodějnické plémě? Říkal jsem ti, že černokněžnické zrůdy nechci ve svém domě vidět!" zahulákal opile. Nikdy se nesmířil s tím, že jsem se svým intelektem nešel studovat práva nebo finance a odešel jsem do Bradavic. "A co to máš na sobě za hadry? Ty vaše kutny mi sem tahat nebudeš!" křičel a vrávoravě se ke mně přibližoval. Sledoval mě krví podlitýma prasečíma očima ve zrudlé tváři.
Toho necitelného pohledu zpod svraštělého obočí, který nikdy nevěstil nic dobrého, jsem se od dětství k smrti bál. Srdce se mi i teď strachem divoce rozbušilo v hrudi. Ustupoval jsem před ním a odhodlání pomstít se mu za kruté roky mne každým dalším krokem opouštělo víc a víc. Stalo se to, co jsem nepředpokládal. Panický strach z otce, kterého jsem se nedokázal nikdy zbavit, přehlušil všechny ostatní emoce, včetně odvahy k pomstě, ke které jsem se rozhodl.
Byl už jen dva kroky ode mne, když jsem instinktivně vytáhl hůlku. "Ty se odvažuješ vyhrožovat mi s tím prutem?" Ohnal se po mně dlaní, širokou jako lopata. "Já ti to zasrané kouzlení vytluču z palice, ty spratku jeden!" zařval.
Přestože jsem se třásl strachy, poprvé v životě jsem se mu postavil. Už tisíckrát jeho ruka těžce dopadla na mou tvář, dnes jsem se ale poprvé hbitě vyhnul jeho ráně. Zavrávoral, když se netrefil a nepovedená facka rozžehla v něm nevídaný vztek. "Ty mi budeš vzdorovat, ty zasraný hajzle? Vlastnímu otci?" rozzuřil se. Vyřítil se na mne jako lokomotiva, zcela neúměrně svému stavu a povalil mě na zem. Jeho těžké tělo zalehlo mou křehkou konstrukci a nedovolilo mi dýchat. Hůlka mi vyklouzla z ruky.
Podcenil jsem jeho stav. Přesto, že byl silně opilý, jeho reakce to kupodivu neovlivnilo. Seděl na mně jako slon na mravenci, nemohl jsem se ani hnout, pouze jsem se snažil zoufale krýt obličej. Vší silou, znásobenou alkoholem a stupňujícím cholerickým záchvatem, který jsem tak důvěrně znal, do mě surově bušil pěstmi jako do boxovacího pytle. "Já z tebe ten vzdor vytluču, i kdybys tady měl na té zemi chcípnout!" běsnil.
Zalila mě krev z rozbitého nosu a snad i z dalších ran v obličeji. Každá rána, kterou jsem od něj utržil, mě víc a víc vyburcovávala k reakci. Když jsem uslyšel to křupnutí a levou rukou mi projela šílená bolest, probudil se ve mně silný pud sebezáchovy. Zašmátral jsem po hůlce a když jsem ji nahmatal, odmrštil jsem jeho tělo přes celou místnost do kouta.
Postavil jsem se s takovou rychlostí, s jakou mi to mé zmlácené tělo umožňovalo, a s napřaženou hůlkou jsem se pomalu přibližoval k němu. Vyzařovaly ze mne tak mocné vlny nenávisti, až mi připadalo neuvěřitelné, že je necítí, jak se mu propalují do těla. Ležel rozpláclý na zádech na podlaze a posměšně se poškleboval, přesto jsem poznal v jeho očích skrývaný strach. "Nikdy v sobě nenajdeš odvahu, abys ublížil vlastnímu otci, ty srabe!" zachechtal se škodolibě.
"Nepřišel jsem ti ublížit," řekl jsem chladným hlasem. "Přišel jsem tě zabít." Oči mu zastřela hrůza a okamžitě vystřízlivěl.
I když jsem měl tu moc, jako malý kluk jsem nikdy v sobě nenašel odvahu použít proti němu jakoukoliv kletbu a on to moc dobře věděl. Už ale nejsem ten malý, týraný, vystrašený kluk, který si od něj nechal všechno líbit. Teď jsem Smrtijed. Vycvičený k zabíjení svých nepřátel. A můj otec je mým nepřítelem.
Přistoupil jsem až k němu, přestože jsem ho kletbou mohl kdykoliv zabít i z dálky. Klečel na kolenou a vyděšeně zíral nahoru do mých očí. Vyčetl v nich svůj konec. "Severusi… Severusi, to nesmíš… to nemůžeš… jsem přece tvůj otec," žadonil o slitování.
Utřel jsem si do rukávu krev, kapající mi z rozbitého nosu až na hábit. Když mi pravá ruka, svírající hůlku poklesla podél těla, na tváři se mu objevil vítězný úšklebek. Ten ubožák byl přesvědčen, že jsem opět ztratil odvahu se mu vzepřít. Vůbec netušil, že hůlku teď nepotřebuji. Chtěl jsem ho zabít vlastní rukou.
Hleděl jsem do té nenáviděné tváře, která mě v nočních můrách pronásledovala téměř každou noc, a před zraky se mi promítalo celé mé úděsné dětství. Kruté fyzické tresty za to, že jsem byl jiný, zpřelámané prsty, když jsem byl přichycen s hůlkou v ruce, skrývání svého zmláceného těla před spolužáky pod vrstvami oblečení po každém návratu z prázdnin, nesčetněkrát pěstí přeražená nosní kost, v důsledku které mi z obličeje trčí nevzhledný skobovitý nos, závist vůči těm spolužákům, o které bylo doma láskyplně postaráno a co mně celý život chybělo, a hlavně… hlavně absolutní nedostatek lásky.
Přímo před zraky svého otce jsem se z toho pobledlého, vystrašeného, vyzáblého kluka s pokřiveným charakterem z traumatických zážitků z dětství, nedůvěřujícího lidem, proměňoval v nelítostného, nemilosrdného boha pomsty. To odporné nelidské stvoření, klečící v pozici kajícníka u mých nohou rázem poznalo tu náhlou změnu a povýšený úsměv vystřídal děs v jeho očích.
Zatnul jsem levou ruku v pěst a zvedl jsem ji nad jeho hlavou. "Ne… ne, Severusi… to přece nemůžeš," úpěnlivě prosil. "Nedělej to, proboha! To je zločin!" Pištěl strachy jako prase na jatkách.
Opovrženě jsem se na něj díval, užíval jsem si ten jeho strach, který z něj sálal na sto honů, a necítil jsem žádnou lítost, tak jako on ji vůči mně a mé matce necítil celý život. "Zabít tyrana není zločin," zašeptal jsem. Ruka čněla nad jeho zátylkem jako meč pomsty. Opět jsem ucítil to příjemné vzrušení, rozlévající se do celého těla. Ignoroval jsem jeho zoufalé prosby. Už je příliš pozdě na to, abych mu odpustil. Olízl jsem si krev na roztrženém rtu a tiše řekl. "Tohle je za mne a za mou matku. Chcípni v pekle!"
Byla to poslední slova, která ve svém životě uslyšel. Aniž by se mi pohnul jediný sval ve tváři, hrana mé ruky prudce dopadla na otcovu šíji přesně v okamžiku, kdy učinil poslední zoufalý, ovšem zcela marný pokus o záchranu svého života.
Ani nehlesl. Byl mrtvý dřív, než se jeho mohutné tělo bezvládně skácelo na podlahu. Z koutku úst mu vytékal tenký pramínek krve. Stál jsem nad ním ještě dlouho potom, co z něj vyprchal ten jeho tyranský život a díval jsem se jeho vyděšených mrtvých očí, které i po smrti upíral nahoru ke mně. Cítil jsem nesmírnou satisfakci za zkažené dětství a za to, že donutil moji matku vzít si život. Jediný zvuk, který jsem vnímal, byl můj zrychlený dech a zběsilý tlukot mého srdce.
Plameny v krbu za mými zády pomalu dohořívaly. Jejich záře se strašidelně mihotala na protější zdi a můj černý stín se rýsoval na té zdi jako zlověstný přízrak. Místnost připomínala temnou polstrovanou celu. Oheň nemilosrdně spolykal mou minulost a jednou provždy zpřetrhal poslední pouta, svazující mě jako železný řetěz k tomuto domu. Nebylo už nic, co by mi připomínalo mé otřesné dětství. Nic… a nikdo.
Zametl jsem za sebou veškeré stopy mé přítomnosti a spěšně opustil toto hadí hnízdo s pevným odhodláním nikdy se sem už nevrátit. Vyšel jsem ven do noci a zhluboka vdechl do plic studený vzduch. Nevnímal jsem nevábný pach rybiny, nesoucí se od nedaleké špinavé řeky. Po dlouhé řadě let se mi opět dýchalo volně a svobodně.
Než jsem navždy opustil tento zkurvený mudlovský svět, položil jsem na skromný hrob své matky rudou růži a tiše nad ním zašeptal. "Pomsta je dokonána. Za nás za oba. Sbohem." Definitivně se zavřela hladina vody nad jednou nešťastnou kapitolou mého života a já jsem se rychle přemístil tam, kam patřím a patřil jsem odjakživa. Kouzelnický svět je a vždycky bude jediným mým domovem.
_______
Tiše jsem se proplížil rovnou do svého pokoje v Malfoy Manor. Neměl jsem vůbec náladu Luciusovi něco vysvětlovat, nehledě na to, že jsem musel dát co nejdřív do pořádku své zřízené tělo.
Pomocí kouzla - sám jsem toho nebyl v tuto chvíli schopen - jsem shodil ze sebe všechno oblečení a nahý jsem si stoupl před zrcadlo v koupelně. Bledá kůže na obličeji i po celém těle byla poseta šrámy a modřinami a nad horním rtem a na bradě jsem měl rozmáznutou zaschlou krev. Jako během celého mého dětství.
Vyšplouchl jsem na sebe několik hrstí ledové vody. Špičkou hůlky jsem si přejel po levém předloktí a zamumlal zaklínadlo na zacelení zlomené kosti. Sval pod kůží se zavlnil pohybem uvnitř a já jsem tiše sykl bolestí. Prasklá vřetenní kost okamžitě srostla, ruka přesto nebyla v úplném pořádku. Ale mohl jsem s ní alespoň hýbat.
Pustil jsem sprchu a vlezl jsem si pod silný proud vlažné vody. Čerstvé šrámy pálily, když se do nich dostala voda. Zavřel jsem oči a nechal po svém těle splývat blahodárný proud teplé vody. Smývala do odpadu špínu, pot, krev a tíhu činu, který jsem vykonal.
Nečekaně se mi zezadu kolem pasu obtočily zvídavé paže. Lucius se připlížil ke mně tak tiše, že jsem se lekl a málem uklouzl na mokré podlaze. Pevně mě zezadu sevřel do náruče. "Co děláš?" obořil jsem se na něj a prudkým pohybem hlavy jsem odhodil mokré vlasy z obličeje.
"Zachraňuji tě," odpověděl se smíchem. Když zahlédl můj obličej, okamžitě mě pustil a donutil mě otočit se k němu. "Severusi, sakra, co se ti stalo? Byl jsi na válečné výpravě?" zamračeně si mě prohlížel od hlavy k patě.
"Nech mě na pokoji," požádal jsem ho a otočil jsem se k němu zády. Začal jsem se spěšně mýt.
"Kdo tě tak zřídil?" vyptával se neodbytně. Chytil mě za rameno a snažil se proti mé vůli otočit mě k sobě. "Který hajzl ti tohle udělal?"
"Nech mě. Je tak těžké pochopit, o co tě žádám?" Vytrhl jsem se mu, čím jsem si uštědřil další ránu do hlavy o koupelnovou poličku. "Do-prdele!" zaklel jsem vztekle.
"Severusi, co se stalo? Mluv se mnou." Lucius někdy dokáže být skutečně pěkně otravný.
"Vypadni, sakra!" Popadl jsem hůlku a vztekle jsem po něm mrštil kletbou. Přepadl přes dveře sprchy do koupelny a zůstal ležet nahý na podlaze, nechápavě na mne zírajíc zpoza pramene světlých vlasů, který mu spadl do obličeje. "Chci být chvíli sám. Můžeš to pochopit?" řekl jsem rozčileně a prudce za sebou zašoupl prosklené dveře sprchy.
Další půlhodinu jsem strávil pod proudem horké vody a když jsem konečně vyšel z koupelny, Lucius seděl v širokém křesle. Byl jsem přesvědčen, že po tom mém trapném výstupu ve sprše odejde naštvaně do svých komnat a při holení jsem se dokonce zabýval myšlenkou, jestli nemám jít podlézavě škrábat na jeho dveře.
Vyřešil mé dilema. Čekal na mne. V ruce svíral skleničku se zlatým mokem. Točil s ní mezi prsty a kostky ledu cinkaly o stěny sklenice. Mlčky mě pozoroval přimhouřenýma očima, ale jeho rty se nezvlnily do úsměvu jako jindy. Dokonce ani do toho typicky sarkastického. Župan měl na prsou rozhrnutý a já zahlédl pod jeho klíční kostí rudou skvrnu velikosti galeonu, čerstvou památku na mou kletbu.
Zastyděl jsem se. Přistoupil jsem k němu a sedl si obkročmo do jeho klína. Kolena jsem přitiskl k jeho bokům a dlaně položil po stranách jeho hlavy na opěradlo. Hleděl jsem mu upřeně do ocelově modrých očí. Neobjal mě, ale ani mě neodstrčil. Sklonil jsem hlavu ke skvrně po kletbě a něžně jsem ji líbal a hladil špičkou jazyka.
Lucius pochopil tuto neverbální omluvu, položil sklenku na zem a oběma dlaněmi mi objal tvář. Prohlížel si můj pomlácený obličej a palci mi hladil čelist. Opřel své čelo o mé a zblízka mi hleděl do očí. I když nepromluvil ani slovo, porozuměl jsem jeho pohledu. Bál se o mne.
"Zabil jsem otce," řekl jsem tiše.
Lucius nespustil ze mne zrak. "Určitě jsi měl silný důvod," zašeptal a víc se neptal. Naklonil hlavu na bok a špičkou jazyka olízl můj rozbitý ret. Něžně se s ním mazlil a jeho laskání plynule přešlo do jemného polibku. Jeho jazyk vklouzl mezi mé pootevřené rty a začal v mých ústech pátrat po mém. Ovinul jsem své paže kolem jeho krku, pomalu zavřel oči a vytěsnil jsem z mysli celý svět. Byl jenom Lucius.
Najednou jsme oba prudce otevřeli oči a naše ústa se od sebe odtrhla. Významně jsme se na sebe podívali a spěšně jsme se zvedli. Lucius rychlým krokem beze slova zamířil do svých komnat a já jsem se začal rychle oblékat. Třel jsem si přitom nervózně kůži na levém předloktí. Znamení zla neuvěřitelně pálilo. Pán zla svolával své věrné Smrtijedy.
4. část:
Smrtijedský večírek
"Je potřeba zcela vymýtit tu chátru, která si nezaslouží nést vznešený titul kouzelník nebo čaroděj! Je potřeba zbavit se každého v našem světě, který se snížil až k tomu, aby se pářil s mudly!" Voldemortův silný hlas se rozléhal temným sálem, znásoben ozvěnou, odrážející se od černě vydlážděných zdí. Jeho projev byl vášnivý, přesvědčivý, fanatický. Několik smrtijedských hlav souhlasně přikyvovalo. "Je potřeba šířit naše ušlechtilé poslání o čistokrevné kouzelnické rase a zvýšit náročnost výcviku mých věrných Smrtijedů, abychom se dokázali nejenom ubránit, ale hlavně zvítězit nad stále více se rozmáhajícím odbojem."
_______
Ty mi budeš vzdorovat, ty zasraný hajzle?… Já z tebe ten vzdor vytluču, i kdybys tady měl na té zemi chcípnout!… Nikdy v sobě nenajdeš odvahu, abys ublížil vlastnímu otci, ty srabe!… Nepřišel jsem ti ublížit, přišel jsem tě zabít… Tohle je za mne a za mou matku. Chcípni v pekle!
_______
"Nezdálo. Dnes sis trest doopravdy zasloužil." A já ho doopravdy trestal.
"Tak to budu muset asi zlobit častěji," zahihňal se provokativně.
"No to si zkus!" plácl jsem ho po zadku.
"Au! To bolelo!" postěžoval si naoko.
Musel jsem se nahlas zasmát. Miluji to naše škádlení. Zlehka jsem ho políbil na šíji a hladil ho dlaní po zmrskaných zádech. "Promiň mi to, pokud jsem byl moc drsný," zašeptal jsem mu do ucha.
5. část:
Zrada se neodpouští
V příštích několika týdnech následovala série nájezdů na mudlovské vesnice. Vynikající příležitost vyzkoušet v terénu to, co jsem se naučil v tvrdém a náročném výcviku, ve kterém jsem málem vypustil duši. Můj drahý Lucius mě absolutně nešetřil. Ostatně, nepamatuji si, že by mě vůbec někdy šetřil, postel nevyjímaje. V boji ale stál po mém boku a navzájem jsme si kryli záda a chránili své životy. A to nejenom kvůli naší krvavé přísaze a neporušitelnému slibu.
Z vražedných výprav jsme se navraceli zranění, zakrvácení, polomrtví, ale pokaždé jako vítězové, a získávali jsme našemu Pánovi ještě větší moc, sílu a bohatství. Voldemort byl se svými Smrtijedy nadmíru spokojen a čím víc sílila jeho moc, tím štědřejší byl. Zasypával nás zlatem, poskytoval nám bezmeznou moc a zajistil nebývalý respekt mezi nepřáteli. Každou noc poté, co jsme za něj nasazovali své životy, pořádal jako satisfakci velkolepé večírky, které se pokaždé zvrhly v nespoutané orgie. Miloval jsem tento prostopášný život - zkaženost, smilstvo, sexuální nevázanost.
K jedné takové párty se schylovalo i teď. Seděl jsem na jedné z desítek židlí, uspořádaných v kruhu a soustředěně poslouchal Pánovo kázání o černé magii. V čele - pokud se dá vůbec v kruhu určit čelo - trůnil ve svém mohutném křesle Mistr. Uprostřed kruhu stál malý oltář se spoustou zapálených svící, vrhajících slabé blikající světlo do tváří Smrtijedů. Na bílém papírovém ubrousku stála nádobka s vonným olejem. Z kadidelnice, postavené přímo uprostřed oltáře, se linula omamná vůně kadidla a navozovala příjemnou, mystickou atmosféru. Zhluboka jsem nasál. Můj citlivý čich, vycvičený na vůních bylinek a různých přísad do lektvarů, rozpoznal vysoce kvalitní vonnou pryskyřici z exotických stromů.
Z šera temně zazníval hluboký Mistrův hlas a v kombinaci s obsahem jeho slov zněl až strašidelně. "Nekromantská magie zničí vše, čeho se dotkne a neustálý styk s živou smrtí brzy dožene i nejhouževnatější k paranoie a šílenství. Soustavné používání temné magie vyčerpá duši a zkřiví tělo a obvykle je výsledek děsivější než samotná smrt," četl se zaujetím z tlusté knihy.
V tom přítmí sotva mohl vidět na její stránky, ta hrůzná slova spíš odříkával zpaměti. "Také se zde vypráví o obřadech, které přitáhnou temnou magii, uvádí dny, kdy je zlá magie nejsilnější a určuje místa, kde je nejvyšší koncentrace černé magie." Zaklapl hlasitě knihu a rozvířil prach kolem sebe, jako když foukne do hromádky popela. Kostnatými prsty láskyplně přejel po její černé kožené vazbě. Ze své pozice kousek od něj jsem zahlédl její jméno. Liber Mortis.
"Nekromantské učení v těchto knihách je psáno inkoustem z lidské krve na kůži smrtelníků. Jen nejvytrvalejší mohou číst tyto svazky a zachovat si příčetnost. Kdo z vás si myslí, že je dost silný nahlédnout do této knihy-," s posvátnou úctou pohladil dlaní její zlatý nápis, "-je očekáván v mých komnatách."
Ticho. Žádná obvyklá diskuse. Dnešní zasvěcování do tajů černé magie se neslo v obzvlášť mrazivém duchu. Myslím, že v sále nebyl jediný Smrtijed, kterému by hrůzou nestály chlupy na těle.
"Nyní vysvětlím, moji milí Smrtijedi, proč právě dnes mluvím o smrti," řekl Pán temna záhadně. "Každý z vás mi přísahal věrnost, oddanost a absolutní loajalitu. Každý z vás mi taky obětavě a statečně slouží." Ztišil hlas. "Každý, až na jednoho." Nelítostně nechal temným sálem proplazit tuto děsící skutečnost. "Mezi vámi je zrádce!" Poslední slovo vybuchlo jako erupce sopky.
Sál zašuměl. Smrtijedské hlavy se podezíravě otáčeli po ostatních. Nikdo si netroufl odhadnout, kdo je ten odpadlík.
"Tu krysu hledáte mezi sebou zbytečně," pousmál se křivě Pán temna. "Je tam, kam patří. Na šibenici." Máchl hůlkou do vzduchu a z jakéhosi neznámého zdroje vystřelilo několik kuželů bílého světla, spojujících se v jediném bodě asi patnáct stop nad oltářem. Prudké světlo ozářilo zubožené tělo visící dolů hlavou na provaze, pevně přivázaném za jeho kotníky. Ruce měl spoutané za zády. Přes hlavu měl navlečený prodyšný pytel a kolem krku převázaný provazem, aby mu nesklouzl dolů.
Och, Merline! zamrazilo mně. Celou dobu nám tady visel nad našimi nic netušícími hlavami!
Voldemort švihl hůlkou podruhé a tělo začalo pomalu klesat z kruhu světel. Když se jeho hlava ocitla ve výšce hlavy stojícího muže, zastavilo se.
"Rabastane, sundej mu tu kápí!" rozkázal Pán. Oslovený Smrtijed po chvilce zápasení s uzlem kolem krku odhalil totožnost zrádce. Všechny zraky vyjeveně zíraly do vyděšeného, smrtelně bledého Silasova obličeje. Jeho tělo neslo známky ukrutného mučení. Očividně si s ním Pán zla pohrál dřív, než ho nad našimi hlavami pověsil.
"Silas odmítl poslušnost a zradil svého pána. Zřekl se našich idejí a přeběhl na nepřátelskou stranu," říkal tichým, hrozivým hlasem Mistr. "V našich kruzích se ale zrada neodpouští. Čest Smrtijeda je víc než jeho život!"
Při posledním slovu, které prásklo do ticha jako bič, se širokým obloukem rozmáchl a pochodně na zdech prudce vzplály.
"V případě selhání čeká zrádce tvrdý trest a pak velmi krutá a velmi bolestivá smrt," řekl se zvráceným potěšením. "Silas si už svým trestem prošel. Je čas na další fázi. Nechci vás připravit o tu velkolepou podívanou, a proto jsem ji zařadil na závěr našeho setkání. Některým šťastlivcům z vašich řad dokonce velkoryse poskytnu to privilegium osobně se zúčastnit." Rozhlédl se po přítomných, zvažujíc, kdo bude ten šťastný.
"Mulcibere! Avery! Rodolphe!" zvolal. Vyzvaní Smrtijedi vešli do středu kruhu. "Mulcibere, vyndej mu roubík, ať může dosyta křičet." Když Smrtijed splnil úkol, Pán zla všem třem rozkázal. "Použijte Cruciatus!"
Šero sálu proťaly tři bílé záblesky klikatého světla a jako elektrický výboj se zavrtaly do oběti. Ticho sálu proťaly srdceryvné výkřiky neuvěřitelné bolesti a utrpení. Nelidský křik připomínal vřískající stádo paviánů. Kletba samotná připraví člověka bolestí o rozum, co teprve její trojnásobný efekt.
Myslel jsem na ty pocity, když jsem na vlastní kůži nedávno zkusil její účinek a v sugesci se mi roztřáslo tělo, jako by působení trojité kletby zasáhlo až do první řady publika. Lucius mi položil dlaň na mou ruku a povzbudivě ji zmáčkl.
Tělo, prošpikované kletbami, se nepřirozeně svíjelo v křečích jako červ na háčku, bez možnosti alespoň trochu zmírnit mučivou bolest zkroucením se do klubíčka. Nepřirozený vřískot se v ohlušující ozvěně nesl celým sálem a musel jsem se hodně ovládat, abych si nezacpal uši. A myslím, že jsem zdaleka nebyl sám. Všichni jsme strnule upírali zrak na mučené tělo našeho bývalého bratra, byli jsme nedobrovolnými diváky zvráceného představení, které pro nás přichystal náš Mistr.
Najednou vše náhle ztichlo. Tělo se houpalo a otáčelo na provaze sem a tam, ale už nereagovalo na kletby, provrtávající mu maso. Pouze jeho svaly se občas mimoděk zachvěly v nepodmíněném reflexu, jak jimi procházel paprsek kletby. Silas nedokázal víc čelit ukrutné bolesti a propadl se do milosrdné náruče bezvědomí.
Smrtijedi sklonili hůlky a jejich zraky v rozpacích směřovaly k Pánovi. Ten se se znechuceným výrazem prudce zvedl z křesla a zlostně vyštěkl. "Chci, aby byl při vědomí! Chci, aby si do poslední chvíle uvědomoval, že zradit mě byla největší chyba jeho mizerného života!
Trhnutím hlavy pokynul Smrtijedům v kruhu, aby se vzdálili a přistoupil k oltáři. Vytrhl papírový ubrousek a namočil do nádobky. Olejem nasáklý papír vložil vězni mezi prsty a špičkou hůlky zapálil. Papír vzplál mohutným plamenem. Zaručeně spolehlivá metoda, jak probrat zajatce z bezvědomí. Během tří vteřin tělo nabylo vědomí a tichem sálu se opět rozlehlo bolestné kňučení.
Voldemort sevřel jeho čelist do silných prstů a s vyceněnými zuby nelítostně zavrčel. "Dnes v noci budeš mít tu čest stát se obětí na oltáři smrti. Nedovolím ti, abys svůj velkolepý konec propásl v nevědomí." Silas tiše zakňoural. Voldemort se otočil ke svým věrným a pomalým krokem přecházel po obvodu kruhu jako v manéži. Zkoumavým zrakem pozorně přejížděl po našich tvářích. Pečlivě vybíral toho, komu připadne ta pocta zabít zrádce.
Ve skrytu duše jsem doufal, že to nebudu já. Přesto, že mám na svém kontě už úctyhodný počet mrtvol, který by postačil na menší hřbitov, nebyl jsem si zcela jist, zda bych dokázal vyslat smrtelnou kletbu do svých řad. I když… člověk nikdy netuší, jak se v extrémních situacích zachová. Pokud by mi šlo o život, neváhal bych.
Voldemort obešel celý kruh a vrátil se zpátky k zajatci. "Pozdravuj v pekle, Silasi," ucpal mu ústa roubíkem a pak odstoupil dál. Svázané tělo začalo sebou škubat v marné snaze vysvobodit se. Úzkostně vydával tlumené zvuky, tak zoufalé, že mi z nich přeběhl mráz po zádech. Chtěl něco říct, ale už nedostal šanci. Silný Mistrův hlas, vyslovující jméno vybraného šťastlivce jako v loterii, přetnul k prasknutí napnutou atmosféru. "Tony!"
Všechny hlavy se otočily k Dolohovovi. Na jeho tváři se objevil jeho typický zvrácený úsměv. Byl jedním z mála, kdo si upřímně přál být vybrán. Suverénně vstoupil do kruhu a s napřaženou hůlkou netrpělivě čekal na Voldemortův pokyn. Dusno vznášející se v sále bylo přímo hmatatelné.
Pán zla natáhl před sebe svou dlouhou paži, s palcem zvednutým nahoru. Nikdo ani nedýchal, rozsudek smrti ve vlastních řadách není v běžném programu smrtijedských srazů. Nekonečně dlouho prodlužoval ten konečný úder, jako by si ještě zvráceně vychutnával Silasův poslední marný boj o život. Zápěstí se mu zkroutilo a palec se otočil k zemi.
Avada Kedavra!
V příšeří se na zlomek vteřiny zablesklo a zelené světlo ozářilo strnulé tváře Smrtijedů. Kletba proletěla Silasovým tělem a v mžiku přerušila jeho poslední zoufalý pohyb, jeho ochraptělý hlas, jeho život.
Ticho. Nesnesitelné ticho. Nikdo se ani nepohnul. Tělo bezvládně viselo ve vzduchu a houpalo se ze stropu jako kyvadlo obrovských hodin. Pomalu se otáčelo a za okamžik se jeho vytřeštěný mrtvý pohled zavrtal do mých očí.
Žaludek se mi nacpal až do krku. Za těch několik měsíců ve službách Temna jsem viděl umírat spoustu nevinných mužů a žen, slyšel smrtelný nářek lidí, byl svědkem i vykonavatelem zabíjení nepohodlných kouzelníků. Tohle ale bylo jiné. Poprava v přímém přenosu se nevidí jen tak každý den. Mistrovský tah Pána zla. Naoko pro zábavu, ve skutečnosti jako varování pro každého, kdo by ho chtěl zradit.
Z Voldemortovy hůlky nečekaně vystřelil paprsek světla a přeřízl provaz, na kterém se houpalo mrtvé tělo. Silas se z výšky zřítil přímo doprostřed oltáře a jeho tělo zadusilo plamínky na svíčkách. Instinktivně jsme se všichni do jednoho jako na povel vmáčkli do opěradel. Silas zůstal v podivně zkroucené poloze ležet na oltáři jako oběť zvráceného rituálu. Mistr přejel významným pohledem po našich obličejích. Jeho výraz mluvil za vše. Zrada se neodpouští.
"Jdeme se bavit, přátelé," řekl nedbalým tónem, jako kdybychom před chviličkou dokoukali pohádku, a ne trest smrti jednoho z našich řad. "Dnes mám pro vás ještě jedno překvapení," zvolal záhadně.
Bože, už ne, pomyslel jsem si. Stačilo.
"Ve vedlejším sále na vás čekají nejenom plné stoly jídla a pití, ale taky otroci a otrokyně z kontinentu, připraveni beze zbytku vyplnit jakékoliv vaše přání. Doufám, že uvítáte toto milé zpestření a navážete s nimi bližší kontakty," významně se zašklebil. "Snad nebude na překážku, že někteří z nich mluví cizím jazykem. V jistých situacích to vůbec není podstatné," pousmál se. "Zkuste něco nového. Obcovat jenom mezi sebou se brzy může stát stereotypem." Na krátký okamžik se zastavil pohledem na mně. "Bavte se," popřál nám a než odešel, hůlkou ukázal na mrtvolu na oltáři. "A ukliďte někdo ten bordel!"
_______
Myslel jsem, že tvrdý výcvik a válka s nepřáteli Pána zla mě zocelily natolik, že už nic na světě mě nedokáže vyvést z míry. Přesto jsem propadl apatickým stavům melancholie po dnešním představení, kdy jsem sledoval pomalé a kruté umírání svého kamaráda a spojence ve válce.
Jako pokaždé, když mě něco tíží, zase jsem se opil. Ale o tom to je. Tyto smrtijedské večírky mají jediný účel. Na chvíli propadnout pomíjivému zapomnění v alkoholovém opojení a zvrhlých sexuálních hrátkách, než pro Pána zla zase budeme nasazovat své životy.
Naštěstí jsem měl dnes nablízku svého věrného přítele Luciuse. Stáli jsme v nějakém tmavém koutě sálu, přemoženi alkoholem, nevšímali si okolí a okolí si nevšímalo nás. V Luciusových žilách necirkulovalo ani o kapku méně alkoholu než v mých. Oba nás to zvrácené představení hodně zasáhlo.
Lucius opíral své čelo o to mé, svíral v dlani můj zátylek a opilecky mi hučel do tváře. "Nesmíš, Severusi… nikdy nesmíš zradit Pána zla. Rozumíš?" Jazyk zmrtvělý alkoholem se mu pletl. "Nedokázal bych přihlížet tvé popravě," škytl a popotáhl nosem. Sevřel mou hlavu v dlaních jako v kleštích a zatřepal s ní jako s kokosovým ořechem. "Radši tě zabiju sám, než abych tě nechal utýrat Voldemortem," zašeptal stísněně.
Přihlouple jsem se usmál. Miluje mě! Zblízka jsem hleděl do jeho kovově šedých očí. Víčka měl opilecky přimhouřená a oči propadlé a kalné, přesto z nich sálal cit. Mé rty se jemně dotkly jeho rtů a na jazyku jsem ucítil chuť kvalitního koňaku. Vtáhl jsem jeho jazyk do svých úst a hladil jej tím svým.
Lucius se trochu odtáhl, ale jen tak daleko, aby mohl zašeptat do mých úst. "Co to děláš?"
"Líbám tě?"
"Nejsme sami."
"Vadí to?"
"Pán zla nás uvidí."
"No a co?"
"Musíme rychle pryč."
"Proč?"
"Dokud není pozdě," zašeptal naléhavě.
"Pozdě na co?" zeptal jsem se tiše.
"Musím ti něco říct."
"To ještě minutu počká," zašeptal jsem a můj jazyk, smyslně se plazící do Luciusových úst přerušil náš tichý šepot. Ovinul jsem paže kolem jeho krku a propletl prsty do jeho dlouhých platinových vlasů. Luciusovy teplé dlaně objaly můj obličej a jeho šedé oči se zavřely. Přestali jsme vnímat okolí.
"Nerad ruším vaše vzájemné sebepoznávaní-," ozval se vedle nás známý hlas. Naše rty se rychle odtrhly od sebe a oba jsme provinile otočili hlavy na Pána zla, "-ale jisté… neodkladné záležitosti… mne nutí rozdělit vás. Ani netušíte, jak je mi to líto." V jeho bezcitných očích nebyl ani nejmenší náznak nějaké lítosti.
Uvědomil jsem si, že Lucius pořád objímá dlaněmi moji čelist, on sám si to neuvědomoval. Zíral jako zkamenělý na Mistra. Zcela vystřízlivěl. Chytil jsem ho za zápěstí a pomalu sundal jeho ruce z mého obličeje.
"Luciusi!" zasykl Pán temna, prudce se otočil a rychlým krokem kráčel ven ze sálu ke svým komnatám. Lucius se vzpamatoval, dokonce se mi zdálo, že se mu při vyslovení jeho jména ulevilo. Otřel si rty vlhké po polibku, podíval se na mně sklíčeným pohledem a beze slova rychle odkráčel za Voldemortem.
Civěl jsem do míst, kde zmizel a zběsile jsem přemýšlel. Proč Lucius vyžadoval, abychom se vrátili domů? Co měl znamenat ten jeho vyděšený pohled, který jsem u něj ještě nikdy nezahlédl? Jaké neodkladné záležitosti musí Pán zla s ním řešit teď, když se máme bavit? Proč tu naléhavou záležitost, která nesnese odklad, neprojednávají ve Voldemortově pracovně, ale v jeho soukromých komnatách? Co mi to Lucius tají?
Rozeběhl jsem se za ním. Nepřemýšlel jsem nad důsledky svého jednání a utíkal jsem, než se mi ztratí v podzemním labyrintu. Zahnul jsem za roh a tam jsem ho uviděl. Stál v chodbě, slabě osvětlené pochodní, zády přimáčknutý Voldemortovým tělem na dveře do Mistrových pokojů, na rtech přisáté jeho rty jako ústa mozkomora. Zůstal jsem zaraženě stát a nevěřícně třeštil zrak.
Voldemort se náhle otočil ke mně, jako by vycítil, že tam jsem, a naše zraky se spojily. Bylo to, jako kdyby se na mne podíval sám ďábel. Vyplašeně jsem se schoval za roh. Tiskl jsem se ke zdi, jako bych jí chtěl projít. Když jsem po chvíli sebral odvahu a opatrně znovu nahlédl do chodby, byla prázdná.
Tak je to tedy. Tou bezodkladnou věcí, kterou Pán zla musel urychleně řešit, bylo ukojení jeho libida. Budiž, každý má své sexuální potřeby, my s Luciusem bychom o tom mohli vyprávět. Ale proč zrovna Lucius? Sál se přece přímo hemží nadrženými Smrtijedy, kteří by Voldemorta s radostí vykouřili a taky mladičkými otroky, které on sám vybíral. Je snad Lucius Voldemortova děvka?
Došoural jsem se zpátky do sálu a jako vždy, když mě přepadl splín, lítostivě jsem lil do sebe jednu sklenici alkoholu za druhou. Cítil jsem se tak sám, že i bůh by se nade mnou slitoval. Když si ke mně z obou stran sedl pár mladých lidí a začali se se mnou bavit francouzsky, neprotestoval jsem. I když jsem francouzsky neuměl ani pípnout, ale to teď nebylo podstatné. Nechtěl jsem... nemohl jsem být teď sám.
Dívka začala něco štěbetat francouzsky. Zvedl jsem k ní svůj kalný zrak. Stěží ji bylo patnáct. "Mluv anglicky," vyzval jsem ji. "Toleroval bych i latinu."
Mlela si dokola svoje tím příšerným jazykem. Ovinula se kolem mne jako ďáblovo osidlo a já jsem pomalu podléhal jejím svodům. Dobře, přiznávám, svodům ne. Nebyla můj typ, ale tady přece nejde o lásku. Sžírala mne touha po satisfakci. V alkoholovém opojení se jí podléhalo obzvlášť snadno. Když se k nám přidal i její partner, byl jsem v šestém nebi. Do toho sedmého mi něco podstatného chybělo. Někdo.
Mladý muž ukazoval někam do chodeb. Asi k pokojům? Proč ne. Zvedli se a já jsem je slepě následoval. Docela dobře se vyznali v bludišti hradu. V široké posteli jakéhosi pokoje jsem pak navazoval s nimi úzké kontakty a alkohol rychle odbourával mé zábrany.
Navzdory tomu, že jsem nerozuměl jedinému jejich slovu, v našem sblížení jsem nacházel nové a nové nápady a možnosti. Slova nebyla vůbec potřebná. Později, když se Anastasija, Angelica, nebo jak jí ten muž říkal, smyslně pohupovala v mém klíně a jazyk toho kluka spočíval v mých ústech, oba tyto faktory by jednoznačně měly vést k mému uspokojení. Jak fyzickému, tak duševnímu. Nevedly. Trýznivě jsem u toho myslel na Luciuse a na jeho obcování s tím ďáblem. Můj vztek však postupně vystřídal stesk po něm a neodehnalo jej ani prostopášné řádění ve trojici, i když, přiznávám, inspirativní.
6. část:
Sebeobětování
Zůstal jsem stát sám uprostřed pokoje. Všude kolem se vznášel tísnivý pocit a zákeřně se mi vkrádal do duše. Cítil jsem, jak leptá a spaluje mé vnitřnosti. Zažíral se do kůže a probudil ten úzkostný stav, který mě přepadl pokaždé, když se mé oči setkaly s ďábelským pohledem mého pána a který jsem mockrát cítil, cítil, cítil...
Teprve ledová voda, tříštící se mezi mými lopatkami ten neklid ze mne spláchla do kanálu. Přesto jsem se cítil jako děvka a tížila mě obrovská vina za to, co jsem provedl. Luciusův sklíčený pohled, když následoval Voldemorta, měl ve mně spustit alarm. Místo toho jsem celou noc nezřízeně prostopášnil a hýřil a Lucius se zatím pro mne obětoval.
Dlouho jsem tiše ležel přitisknutý k němu a poslouchal jeho pravidelný dech. Vím, že si ho nezasloužím. "Miluji tě, Luciusi," zašeptal jsem mu tiše do vlasů. Miluji ho z celé své duše. Přesto jsem mu to ještě nikdy neřekl nahlas a nejspíš už ani víc neřeknu. Láska bolí. Navzdory tomu stojí za to pro ni žít nebo zemřít.
_______
Rezignoval. "Co chceš vědět?"
"Nedokázal jsem to," zašeptal. "Pán zla tím mazaně zjistil, co bych udělal, kdyby mi tě někdo chtěl vzít."
"To není všechno," řekl tiše. Díval se mi upřeně do očí a já jsem v nich zahlédl zlou předtuchu. "Donutil mě, abych rozhodl i o tvém osudu. Chtěl, abych ti odpustil, anebo tě zavrhl."
Hrdlo mi sevřela ledová ruka. Nebylo těžké uhodnout, jak se Lucius rozhodl, vzhledem k tomu, že jsme teď leželi spolu nazí v posteli. Došlo mi ale, co bylo na tom rozhodnutí děsivé. Pokud mi Lucius dokázal odpustit to, že jsem souložil s jinými, odpustí mi i to, když se stanu Voldemortovou děvkou. A to Pán zla potřeboval zjistit.
Lucius mi z výrazu mé tváře vyčetl, že jsem to pochopil. "Je jenom otázkou času, kdy tě k sobě zavolá."
I když se mi z té představy svíral žaludek, povzbudivě jsem se na něj usmál. "Když mi to přikáže, poslechnu. Ale i když se zmocní mého těla, duchem budu pořád u tebe. Jen mi slib, že neuděláš žádnou hloupost."
"Severusi, Pán zla nechce, aby se ti to líbilo. To se vůbec nepodobá tomu, co spolu děláme my." Jeho rty hledaly ta správná slova. "Zvráceně si libuje v sadomasochistických praktikách, ve svých perverzních hrátkách týrá svou oběť, používá středověké mučící nástroje a mučení, nachází zvrhlé potěšení ve svazování, preferuje bolest, krev, bičování, otroctví. Stačí ti to jako příprava na to, co tě čeká? A nechtěj ode mne prosím detaily."
"K přijímacímu rituálu? Jsem Smrtijedem už skoro dva měsíce. Proč jsem si tím tedy ještě neprošel?" Ne že bych po tom toužil.
"Protože..." na okamžik zaváhal, "...jsem tě vždycky vykoupil. Nabídl jsem Voldemortovi sám sebe. Vždyť víš, já snesu docela dost," znevažoval trochu důsledky svého sebeobětování. "Včera jsi to ale měl být ty. Na poslední chvíli se však Pán zla rozhodl jinak a vzal si mně. Chtěl podrobit náš vztah zkoušce."
Byl jsem v šoku. Lucius se obětoval, abych se nedostal do spárů toho ďábla. Proto chtěl jít včera tak naléhavě domů a já jsem ho zdržel. Vybavil jsem si jeho úlevný výraz, když Voldemort vyslovil jeho jméno, a ne moje. Všechno mi teď dochází. Jeho výmluvy, že všechny ty rány, šrámy a modřiny, které se mnohokrát snažil přede mnou skrývat, získal při výcviku, přitom ve skutečnosti pocházely z Voldemortova sklepení. Och, bože, Luciusi...
"Dnes v noci mi Mistr oznámil, že to bylo naposled, co jsem tě nahradil. Myslím, že se už brzy chystá zasvětit tě do svých zvrhlých praktik," varoval mě. "Chce tě. Tvůj démonický zjev ho fascinuje a dráždí k nepříčetnosti. S tebou je to jiné, než s jinými jeho poddanými, cítím to."
Tížil mne nesmírný pocit viny, že jsem tak bezhlavě padl do Mistrovy léčky. Teď už jsem si byl jistý, že Voldemort chtěl, abych je tam v té sklepní chodbě uviděl a podlehl své žárlivosti. Celý večer byla vlastně jedna veliká past, nalíčená na mně. Nenašel jsem jediný dostatečně uspokojivý způsob, jakým bych se mohl Luciusovi omluvit. Zmohl jsem se pouze na jedno. "Promiň mi to, prosím, jestli můžeš."
"V noci se mi zdálo, že si s tebou Pán zla pohrával ve své mučírně. Donekonečna tě týral a já jsem se na to díval a nemohl ti nijak pomoct," řekl potichu Lucius.
Tak to byla ta jeho noční můra. Vtiskl jsem mu polibek na řasy a objal jsem ho. "Netrap se tím. Až to přijde, zvládnu to. Hlavně už se za mně, prosím, nikdy neobětuj," pousmál jsem se.
"Co jsi mi to dnes v noci pošeptal do ucha?" zeptal se znenadání.
Prudce jsem otevřel oči. "Tys to slyšel?"
"Možná se mi to jenom zdálo," uculil se.
"Myslel jsem, že spíš," ohradil jsem se.
"Jinak bys mi to neřekl?"
Neodpověděl jsem. Hleděli jsme si zblízka do očí a v těch jeho průzračně šedých duhovkách hrálo pobavení, odpuštění, ale taky láska a oddanost. Políbil jsem ho na rty a pak jsem to tiše řekl.
"Miluji tě, Luciusi."
Lucius přijal v rámci dobrých rodinných vztahů pozvání na slavnostní oběd k Blackům. Stál jsem v okně a z dlouhé chvíle jsem sestřeloval hůlkou ty nenáviděné teplokrevné obratlovce, kteří mi svým křikem celé odpoledne drásali nervy. Proč zrovna pod mými okny musí být sad? Proč tady není třeba... jezírko? Noční kvákání žab by bylo pro mé uši melodickým nokturnem po tom celodenním koncertě opeřenců.
Zavřel jsem okno před zvuky přírody a šel se nudit dovnitř. Kdy už sakra přijde ten Lucius, abychom mohli něco spolu podniknout? Z úvah mě vyrušilo zaťukání na okenní sklo. Ohlédl jsem se. Na okno připlachtil velký černý havran. Další otravný pták. Zlostně jsem na něj namířil hůlkou, než jsem si všiml, že má v pařátu vzkaz. Pták vypustil ruličku pergamenu a s hlasitým zakrákáním odletěl pryč. Na několik tepů se mi zastavilo srdce, když jsem spatřil pečeť se znamením zla. Roztřesenými prsty jsem ji rozlomil a s přerývaným dechem jsem se začetl do krátkého vzkazu.
Severusi, přestaň ubližovat těm ubohým ptáčkům a přemísti se do mého hradu. Očekávám tě ve svých komnatách. V.
Srdce se mi zastavilo. Několikrát jsem se musel zhluboka nadechnout. Co když mě ten šmírák právě teď pozoruje v té zatracené kouli? Nedám mu šanci poznat, že… mám strach. Naškrábal jsem brkem pár slov pro Luciuse a přemístil se do Voldemortova hradu.
Stál jsem v chodbě, na jejímž konci se v šeru plápolajících pochodní rýsovaly mohutné dveře do Mistrových pokojů, za které jsem ještě nikdy nevkročil. Zíral jsem na ně jako na brány pekla. Zpocené ruce jsem neustále otíral do hábitu a sbíral odvahu k tomu, abych vstoupil.
Buch-buch. Buch-buch. Buch-buch. Srdce mi nahlas bušilo jako kapky deště na plechovou střechu. Hodil jsem si přes hlavu smrtijedskou kápi a obličej zakryl pozlacenou maskou. Pán zla si potrpěl, aby jeho Smrtijedi důsledně dodržovali zásady anonymity, byť se jednalo jen o audienci.
Nohy se mi pomalu daly do pohybu a pekelná brána se přibližovala. Když jsem zvedl ruku, abych zaklepal, dveře se skřípavě otevřely dřív, než jsem se jich dotkl a já zdráhavě vstoupil do inferna. Zase se za mnou hlasitě zaklaply a splynuly s okolní zdí. Byl jsem proti své vůli vržen do vězení bez východu.
Rozhlédl jsem se kolem. K mému překvapení místnost vůbec nepřipomínala celu. Zdi byly zakryté ostěním z mahagonového dřeva a zdobily je lovecké trofeje. V jednom z koutů salonku stál pokroucený samorost, který mi připomínal zdřevěnělé lidské tělo. Uprostřed zdi se skvostně vyjímal bohatě zdobený kamenný krb. Umělecká práce. Celkový vzhled doplnil kvalitní starožitný nábytek snad ještě z dob Salazara Zmijozela.
Mistr v sobě nezapřel krev starého šlechtického rodu. Sál byl zařízen s nebývalým vkusem, přesto na mne působil neobvyklým dojmem. Možná proto, že zde byla naprostá absence černé barvy, tak typické pro Pána zla. Jediné, co tady bylo černé, byla ta magie, která se plazila všude kolem. Vždy jsem si myslel, že žije v temnotě, obklopen černou magií, netopýry a sochami padlých andělů. Čekal jsem kobku s kamennými zdmi, anebo alespoň ponurý kabinet se soškami démonů a dekoracemi z lidských kostí. Očividně raději žil v přepychu.
Stál jsem uprostřed a zmateně jsem těkal očima kolem sebe. Netušil jsem, co mám dělat a kam jít. Nikde jsem nezahlédl žádné další dveře, přestože mi Lucius vyprávěl o rozlehlosti Mistrových komnat, a taky o tajném točitém schodišti, vedoucím do sklepení. Při vzpomínce na něj mě zamrazilo.
Mou pozornost upoutala rozsáhlá sbírka knih. Váhavě jsem přistoupil k výstavnému kusu nábytku z mahagonu. S hlubokým respektem jsem civěl na vzácné výtisky, které se v žádné jiné knihovně na světě neuvidí. Prstem jsem se bázlivě dotýkal hřbetů starých, ohmataných knih, téměř jsem se jich bál dotknout. Sálala z nich černá magie a prosakovala mi do kůže. Očima jsem s úctou klouzal po jejich názvech. Zrak mi zabloudil na stříbrný rytý nápis, ostře kontrastující s černou kůží, ve které byl vzácný výtisk vázán. Ta dvě slova se mi vypalovala do sítnice, jako když se oko podívá přímo do slunce a pak zavře víčka.
Roztřesenýma rukama jsem knihu opatrně vytáhl z řady. Stejný zdobený nápis byl vyrytý i na kožené vazbě. Kolik obětí muselo být staženo z kůže, aby mohlo být sepsáno toto magické učení? S posvátnou úctou jsem přejel dlaní po jemné kůži. Ucítil jsem náhlý chlad, rozlévající se skrz paži do celého mého těla. Mimoděk jsem se zachvěl a rychle ucukl rukou. Pomalu jsem otevřel stránky a začetl se do krvavě rudého zdobeného písma.
... je tato magie velkým příslibem naplnění všeho nedosaženého a nedosažitelného. V černé magii se výrazně promítá faustovský problém člověka, jeho poživačné sobectví a neukojitelná touha, ať už po poznání, nebo po tělesných slastech, moci, slávě, bohatství. Přirozeným důsledkem oddání se černé magii je oběť. Ta je vyžadována již v rovině ceremoniální. Jen ten, kdo odhodí své okovy, se může odvážit vkročit do světa černé magie. Běda tomu, kdo-
Na zátylku jsem ucítil závan něčího dechu. Zaklapl jsem knihu a poplašeně se otočil. Hned za mnou stál Pán zla a já jsem ho vůbec neslyšel přijít. Jeho pohled sklouzl ke knize. Vzal mi ji z ruky a zvědavě si ji prohlížel, jako by ji viděl poprvé. Pokorně jsem padl na kolena a opřel čelo o zem v očekávání trestu za to, že jsem sáhl na zakázanou knihu.
Potrestání nepřicházelo, dokonce když Pán promluvil, v jeho hlase nebyl ani stín zloby. "Upřímně mě těší tvůj zájem o černou magii, drahý příteli. Chtěl by ses dozvědět víc?" Překvapením jsem zakoulel očima. Uslyšel jsem, jak vrátil knihu zpátky, jak přistoupil ke stolku, odsunul židli a sedl si. Hrobové ticho rušilo pouze pravidelné škrábání brku po pergamenu. Několik dlouhých minut jsem klečel v poloze kajícníka na zemi a čelo masky tiskl k dlažbě.
Brk přestal skřípat. "Pojď sem, Severusi." Zvedl jsem se z kolen a přistoupil jsem ke stolu, s hlavou pořád skloněnou na prsa. "Zavolal jsem tě ze dvou důvodů," sdělil mi.
"Připravíš lektvar podle těchto instrukcí." Podával mi hustě popsaný pergamen. "Musí být hotový nejpozději do úplňku, tak se snaž. Jsi dočasně osvobozen od povinností Smrtijeda, abys jej zhotovil včas." Zmátlo mě to. Pracovní záležitosti jsme vždy řešili v jeho pracovně. "To je jedna věc," řekl tónem, který definitivně tuto záležitost uzavřel.
Zvedl se od stolu a přistoupil ke mně. "Odlož masku a sundej kápí, Smrtijede," požádal. Ihned jsem poslechl. Ovinul paži kolem mého pasu a mé svaly ztuhly na kost. Proměnil jsem se v kamennou sochu a mé nohy ztěžkly jako zalité v betonovém podstavci. Po bílé tváři Pána temna přelétl pobavený úšklebek.
Pán zla konečně sundal ruku z mého těla a pohodlně se usadil do honosného křesla u krbu. "Klekni si," řekl potichu. Poslechl jsem a padl jsem před ním na kolena. "Pojď blíž." Po kolenou jsem přilezl k jeho křeslu. Položil mi kostnatý prst pod bradu a nenuceně zvedl můj obličej nahoru. Odvážně jsem se mu podíval do tváře ve snaze skrýt ten skličující strach, který mi svíral srdce. Jeho hypnotický zrak se vpíjel do mých zorniček, přestože nepoužil nitrozpyt. Děsil jsem se těch očí a mé hrdinství spadlo do kalhot.
Jeho prst mi neúprosně držel bradu nahoře a nedovolil sklonit hlavu. Hleděl mi upřeně do očí, až mě jeho pohled pálil na sítnici. "Fascinují mě tvé oči, Severusi," řekl uchváceně. "Černé jako havraní křídla… temné jako nekonečný vesmír… inteligentní jako pohled sfingy… ďábelské jako samotné peklo," říkal tiše neznámým hlasem. Palcem mi pomalu přejížděl po rtech. Cítil jsem, jak mi podél páteře stékají pramínky potu.
Do tváře mě ovanul jeho horký dech, když se ke mně naklonil. Zhluboka nasál a jeho chřípí se zachvělo. "Vzrušuje mě to tajemno, co tě obklopuje," přivíral oči do škvír. "Polož si hlavu do mého klína." Nečekal, až to udělám, jeho ruka mi zatlačila hlavu na jeho stehna. Jestli to vůbec bylo možné, psychicky jsem se rychle připravil na vykouření nejmocnějšího kouzelníka všech dob.
Nic takového se ale nestalo. Rukou dál spočíval na mém temeni a prsty se něžně probíral v mých vlasech. Strnule jsem klečel, bál jsem se hnout, vůbec netušíc, co se ode mne očekává.
"Ssseverusssi Sssnape," syčely jeho rty jako had. "Jsi přímo zrozen pro stranu temna. Tvůj démonický zjev, nadprůměrná inteligence a mimořádné kouzelnické nadání tě předurčují stát se mocným čarodějem," ruka mu nevtíravě sklouzla na můj zátylek a jeho prsty mi jemně mnuly kůži na šíji. "Byla by věčná škoda nechat v tobě tak marnotratně dřímat tvůj talent. Zasvětím tě do tajů černé magie. Ne té, kterou přednáším na smrtijedských srazech, ale přímo té nejčernější. Seznámím tě s pekelnou mocí Temné strany, ukážu ti nesmírnou sílu Zla, naučím tě, jak očarovat mysl, vycvičím tě v umění vstupovat do cizích mozků a ochránit svou vlastní mysl před vpádem jiných. A možná... možná ti prozradím i tajemství nesmrtelnosti," mluvil jako v transu. "Udělám z tebe mocného a obávaného čaroděje, jako jsem já sám, protože jsi... Vyvolený."
Poslouchal jsem jako ve snách jeho fanatický monolog a nemohu zapřít, že mě to zaujalo. Představa toho, co všechno by mě mohl naučit z černé magie, mě neuvěřitelně lákala. Zasněně jsem pozoroval oranžové jazyky, polykající březově dřevo a praskání ohně mě ukolébávalo do slastné letargie. Zavřel jsem oči a pomalu se propadával do zrádné otupělosti. Nechal jsem se zcela ukonejšit jemnými doteky jeho dlaní, jako by z nich vyzařovala nějaká magická síla, která mě zcela ovládala. Do celého těla se mi rozlévalo příjemné mravenčení. Aniž bych si to nějak uvědomoval, pomalu jsem upadal do dřímot.
Zacloumal jsem rukama. Zděšeně jsem si uvědomil, že má zápěstí jsou k sobě pevně svázaná. Celé mé tělo bylo spoutané provazem, který mi nedovolil pohnout se. Připadal jsem si jako bezmocný hmyz, uvízlý v pavučině hladového pavouka. Křičel jsem z plna hrdla, ale můj hlas zanikl v roubíku, nacpaném až skoro do krku. Zvedl jsem hlavu a zůstal jsem ochromen hrůzou, když se můj zrak setkal s důvěrně známýma krutýma očima, hledícíma na mne z černé kožené masky.
Škubl jsem sebou a prudce otevřel oči. Plameny vesele plápolaly v krbu a Pán zla se mi pořád probíral ve vlasech. Několikrát jsem vyděšeně zamrkal a přemýšlel, jestli to byl děsivý sen, anebo mě Pán zla omámil nějakou sugestivní představou.
"Mohl bych," usmál se Voldemort pobaveně. "Ale nechci. Alespoň ne teď." Jeho hřejivá dlaň, prozkoumávající pokožku pod mou košilí, pomalu klouzala po páteři až k ramenům. Po celém těle mi naskakovala husí kůže z toho příjemného pocitu. "Byl by hřích porušit tak hedvábnou kůži," zašeptal. Dlouhými hbitými prsty mi jemně masíroval krk. Nebýt to ruka Pána zla, vzdychl bych blahem. "Počkám, až přijdeš za mnou sám a dobrovolně," dodal tajemně.
Přemýšlel jsem nad významem jeho posledních slov. Ruka nečekaně vyklouzla zpoza mé košile a spočinula na opěrce křesla. Zděšeně jsem si uvědomil, že cítím zklamání z toho, že to skončilo.
"Neodpověděl jsi mi na mou nabídku." Tón jeho hlasu se změnil. "Chceš proniknout hlouběji do tajemství černé magie, Severusi?" zeptal se ostře. Zmítal mnou divoký nepokoj. Instinkt mi našeptával, že můj intelekt a vzhled nebude pravým důvodem soukromých hodin se samotným Pánem temna. Otázku ale položil tak chytře, že jsem nemohl odpovědět jinak.
Voldemort se najednou prudce zvedl z křesla a smetl mě ze svých stehen na zem. "Jsem rád, že jsem se v tobě nezklamal," pousmál se samolibě. "Přijď o půlnoci. A teď běž."
Vymanil jsem se z jeho sevření. Ještě jsem se zcela nevzpamatoval z nedávných událostí a neměl jsem chuť Luciusovi cokoliv vysvětlovat. Sám jsem to vysvětlení potřeboval.
"Sakra, jsi?" zeptal se znovu neodbytně.
"Je mi fajn. Běž, mám práci," řekl jsem popudlivě. Chtěl jsem být sám. Zamířil jsem ke knihovně a hledal jsem jednu knihu. Na zátylku mě propaloval Luciusův pronikavý pohled.
Z pečlivě zarovnané řady jsem vytáhl Přípravy lektvarů pro pokročilé. V této učebnici, která mě doprovázela jako věrný přítel mými školními léty, sice pokyny k přípravě tak náročného lektvaru, jaký mi Pán temna zadal, nenajdu, ale hodlal jsem využít užitečných praktických rad, které jsem si léta poznamenával na jejich stránkách. "Zavolal si mě, abych mu připravil jeden lektvar," odpověděl jsem nakonec, jinak bych se ho nezbavil.
Opatrně jsem sáhl po vzácném výtisku Thesaurus Potagium, Pokladnici lektvarů, kde jsou uchované všechny moudrosti světa o umění přípravy elixírů. Položil jsem obě knihy na stůl a opřel se pohodlně do křesla. Zavřel jsem oči a konečně jsem si ukradl chvíli na přemýšlení nad událostmi posledních hodin. V hlavě jsem měl neskutečný chaos. Zmatené myšlenky se mi proháněly bludištěm otázek, na které jsem neznal odpověď. Čeho chtěl Mistr docílit svým nezvykle přátelským monologem? Kam mě chtěl dostat svým vzácně důvěrným přístupem? Proč má tak evidentní zájem zasvětit mě do černé magie, přímo té nejčernější?
Hledání odpovědí jsem prozatím zasunul do spodní přihrádky v hlavě a vrátil jsem se ke svým povinnostem. Nalistoval jsem v knihách příslušné pasáže, vytáhl jsem brk a sepsal seznam ingrediencí, které budu potřebovat k přípravě lektvaru pro Pána zla.
Shrábl jsem popsaný pergamen a zmizel jsem ve sklepení v jednoduše zařízené výrobně lektvarů, kterou mi před časem laskavě poskytl můj drahý přítel Lucius. Pracoval jsem v polních podmínkách, ale bylo to lepší, než nic. Musel jsem si pospíšit, měsíc přešel do poslední fáze a úplněk je už za sedm dní. Některé ingredience potřebují uležet několik dní, aby byly vůbec použitelné.
Po několikahodinové práci jsem se utahaný vrátil zpátky do svého pokoje. Navzdory svému proslulému smyslu pro pořádek jsem cestou do koupelny ze sebe postupně shazoval části svého oblečení a zanechával jsem za sebou na podlaze neklamné stopy, kudy jsem kráčel. Byl jsem tak unavený, že mi to vůbec nevadilo.
Po chladivé sprše, která mě vzpružila jen částečně, jsem se rozhodl, že se těch několik hodin, které mě dělí od první lekce v černé magii, trochu prospím. S touhou po trošce spánku jsem potmě vklouzl do peřin. Narazil jsem na cizí tělo, které nebylo součástí mé postele.
"Luciusi, sakra, co tady děláš?" zabručel jsem otráveně. Vidina klidného spánku se rozplynula jako ranní mlha.
"Čekám na tebe," ozval se uličnický hlas z peřin.
"Kdo se ti o to prosil?" sykl jsem nevrle. "Potřebuji se vyspat."
"Proč tak brzy? Netopýři jsou přece noční tvorové," uchechtl se a přilepil se k mému tělu jako sliz. "Jsi studený!" vyjekl, když se ke mě přitiskl. Objal mě pažemi a sevřel v náručí. "Zahřeju tě," zašeptal a špičkou jazyka olízl mé rty.
Odvrátil jsem se. "Nemám na to zrovna náladu."
"Na co? Nic ti přece nedělám," kousl mě jemně do spodního rtu.
"Říkal jsem ti, že mi nic není," vyprostil jsem se rozmrzele z jeho náruče.
"Ty nejsi zraněný?" zeptal se nevěřícně.
"Měl bych být?"
"Byl jsi s Mistrem."
"No a? Být s Mistrem neznamená pokaždé být ztrestán." Myslel jsem na ty příjemné doteky Voldemortovy ruky, která uměla nejenom trestat, ale i smyslně hladit.
"Ukaž."
"Co?"
"Chci se podívat."
Oči mi zaplavilo jasné světlo. Škvírami v přimhouřených víčkách jsem zahlédl Luciuse, strhávajícího ze mne přikrývku a zkoumajícího každý centimetr mého těla. Už jenom ta lupa mu chyběla. Nechal jsem ho, doufal jsem, že když nic nenajde, konečně dá pokoj. "Spokojen?"
Matrace se prohnula, když Lucius změnil polohu. Klekl si mezi má stehna, chytil mě pod kolenními jamkami a kolena mi nacpal až pod bradu. Páteř se mi nepřirozeně zakřivila a můj zadek se ocitl vysoko nad úrovní matrace. Luciusovy oči zkoumavé sklouzly mezi mé hýždě. Pozorně si prohlížel vstup do mého těla a krabatil nad ním čelo. V duchu jsem se musel nad tou scénou pousmát. Přesto, že jsme spolu už leccos zažili, tato intimní prohlídka mi nahrnula stud do tváře. Mohl jsem mu jediným kopnutím zabránit v této úchylné činnosti, ale vyčkával jsem. Docela jsem se začal bavit.
"Jsi v pořádku!" zvolal překvapeně. Jako kdybych mu to neříkal.
"Opravdu? To se mi vážně ulevilo," neodpustil jsem si sarkastický tón.
Lucius se zašklebil. "To mi tedy vysvětlíš."
"Není co." Ani na vteřinu mě nenapadlo, že bych mu sdělil průběh mého setkání s Mistrem. "A mohl bys konečně laskavě propustit můj zadek z té nedůstojné pozice? Připadám si, jako bych měl právě podstupovat inseminaci."
Luciusovi se záludně blýsklo v očích. "Byla by obrovská škoda nevyužít toho, když se mi tvůj rozkošný zadek takhle nabízí přímo pod nosem," pohladil mi dlaní kůži mezi stehny.
"Mluvil jsem dost srozumitelně, když jsem řekl, že dnes nemám na to chuť?" snažil jsem se vykroutit ze své ponižující pozice.
Ten nádherný pocit, který mě zaplavil, když jsem ucítil jeho hbitý jazyk kmitat kolem otvoru, se ztěžka dal popsat. I když jsem to původně vůbec neplánoval, instinktivně jsem roztáhl nohy ještě víc a pevně je uchopil pod koleny. Lucius mě žhavě šoustal jazykem a ocelové oči nespustil z mé slastí stažené tváře. Soudě podle jeho výrazu, si má smyslná muka vysloveně užíval.
Vsunul prst do zvlhlého otvoru a kroutil jím uvnitř mého těla jako tančící kobra. Prostata přímo rezonovala pod jeho doteky a já myslel, že umřu blahem. Z hrdla se mi draly ponižující zvuky, zprvu jsem se snažil trochu je tlumit, s narůstajícím vzrušením jsem ale vzdal marnou snahu ovládnout je a nechal jim volný průchod. Zaplavila mě vlna orgasmu a z plic jsem vydechl zvířecí sten. Břicho i hruď mi skropilo vlastní sperma, přestože se Lucius mého penisu ani nedotkl.
Jeho tvář ozdobil široký úsměv. "Nevypadáš, že bys na to neměl náladu," dobíral si mně. Nebyl jsem ve stavu odrazit jeho jízlivou poznámku a tak jsem radši mlčel a vydýchával dozvuky orgasmu. Ten mizera mě vždycky dostane. Pokaždé mu podlehnu, nedokážu mu nikdy dlouho odolávat. Lucius je slabý článek v pevném řetězu mých zásad a on to, mizera, moc dobře ví.
Položil jednu nohu na zem, chodidlo druhé zabořil do matrace a přitáhl si můj zadek do klína. Vyplivl mi mezi hýždě sliny a nedočkavě nabodl mé tělo na své kopí. Zasténal jsem slastí a přitáhl si kolena až k bradě, abych umožnil Luciusovu penisu proniknout hlouběji. V tomto úhlu jsem ho cítil snad až u bránice.
Lucius pomalým tempem zasouval penis tam a zpátky s úmyslem co nejdéle to protahovat. Dráždivě klouzal v mém těle a rozesílal impulzy i k tomu nejvzdálenějšímu výběžku nervové soustavy. Rozmázl jsem si sperma po břiše a uchopil svůj ochablý penis. Kluzkou dlaní jsem mu pomohl probudit se znovu k životu. Ještě se pořádně nevzpamatoval z předchozího orgasmu a už se připravoval na další. Přetáhl jsem předkožku přes žalud a krátkými naučenými pohyby jsem ho vedl přímou cestou k dalšímu vyvrcholení.
Luciuse ten pohled rozdráždil a začal do mne zběsile přirážet. Jeho bledá pleť v obličeji získávala lehce růžový nádech, který mu neskonale slušel. Koule mu pleskaly o můj zadek a tentokrát jsem nebyl jediný, komu se z hrdla draly pazvuky. Zaklonil hlavu dozadu a dech se mu zrychlil natolik, že nádechy a výdechy splynuly v jedno nesrozumitelné chroptění. Hlasitě oznámil světu, že vyvrcholil a mé tělo dostalo dvojitou spršku horkého gejzíru, dovnitř i na povrch.
Lucius se bezvládně zřítil vedle mne. Pramen platinových vlasů mu přikryl obličej. Dýchal rychle a přerývaně jako v posledním tažení. Můj zrychlený dech byl dokonalou ozvěnou toho jeho. Dlouhou chvíli jsme leželi tiše a zklidňovali rozbouřené hormony v krvi.
Byl jsem v sladkém polospánku, když Lucius přerušil ticho. "Máš neskutečně těsný zadek," řekl na půl úst.
Netuším, co mě to najednou napadlo. Snad vzpomínka na příjemný odpolední zážitek u Mistra, který jsem si zatoužil zopakovat. "Mohl bys mi masírovat krk?" požádal jsem tiše. Lucius překvapeně zvedl hlavu, ale neprotestoval. Položil jsem si hlavu na jeho břicho a on bez otázek vklouzl dlaněmi na mou šíji a jemně ji mnul. Po těle se mi rozeběhly jiskřičky z něžných doteků. Oddal jsem se tomu slastnému pocitu. Až do doby, kdy jsem si najednou uvědomil, že přestože Luciusovy prsty byly tak šikovné a hbité, přestože mě laskaly s citem, něhou a láskou, nedosáhly - och, bože - nedosáhly kvalit prstů Pána zla. Lucius byl ve všem nejlepší, v tomhle ale Mistra nepřekonal.
Toto poznání mnou velice otřáslo. Ač jsem se tomu bránil, mé podvědomí si přivolalo představu Mistrovy ruky na mé kůži místo té Luciusovy. Nejhorší bylo, že jsem se tomu vůbec nechtěl bránit. Vnímal jsem dlouhé prsty Pána zla na svém těle a pomalu jsem upadal do slastné apatie. Poslední, co jsem si pamatoval, než jsem se propadl do náruče svých tajných snů, bylo Luciusovo tiché Nox.
Probudilo mě vzdálené bití hodin. Poslední úder, oznamující celou hodinu vystřídal gong, rozechvívající se do ticha. Rozespale jsem počítal. Jedna, dva... deset, jedenáct, dvanáct.
Prudce jsem otevřel oči. Půlnoc! Schůzka s Pánem temna! Opatrně, abych neprobudil Luciuse, jsem vyklouzl z postele. Zabručel něco ze spánku a otočil se na druhou stranu. Dal jsem si rychlou sprchu a spláchl ze sebe pach sexu. Kouzlem jsem potmě přivolal své věci, ve spěchu se oblékl a ve zlém tušení zavadil zrakem o velké kyvadlové hodiny. Bylo deset minut po půlnoci. S rozporuplnými pocity jsem se rychle přemístil do Voldemortova hradu.
Po několika minutách útrpného civění do dřeva jsem to vzdal. Neproniknutelně jsem se zahalil do svého pláště, zkřížil ruce na prsou a se zachmuřeným výrazem jsem se opřel o studenou zeď a pro změnu zíral na mosaznou kliku, umělecky vykovanou do hadí hlavy. Toužebně jsem myslel na opuštěné teplé místo vedle Luciuse.
Začal jsem uvažovat o přemístění na Manor, když najednou ticho temné chodby rozrazilo kovové cvaknutí zámku. Chodbu osvětlil pruh světla z otevřených dveří a já vstoupil dovnitř. Mistr seděl v křesle, otočen ke dveřím a svůj pohled, ostrý jako břitva zlostně vpíjel do mých očí. Dlouhé nehty zatínal do opěrek křesla. "Jdeš pozdě!" zasyčel hlasem, studeným jako horský ledovec.
"Nemám ve zvyku udělovat milosti. Odmítnutí poslušnosti trestám," zaduněl autoritativním hlasem a pohrdavě se na mne zadíval. Připadal jsem si jako jednonohý v soutěži v nakopávání zadků.
Nezahlédl jsem, že by vytáhl svou hůlku, dokonce jsem ani neuslyšel žádné zaklínadlo. Přesto mé tělo probodla ostrá bolest, která mi rvala vnitřnosti na kusy. Svíjel jsem se v křeči na zemi. Měl jsem pocit, že se mi objem mozku zdvojnásobil a obrovským tlakem roztrhal mou lebku vejpůl. Krev pulzovala v mém těle pod takovým tlakem, až jsem se divil, že ještě neprorazila stěny tepny. Dusil jsem se a chrčení bylo jediným zvukem, který jsem byl schopný ze sebe vydat. Serval jsem si masku z obličeje, abych se mohl nadechnout. Bolest najednou okamžitě ustala. Zkroutil jsem se do klubíčka a tiše kňučel.
"Postav se!" ozval se povel. S námahou jsem se vydrápal na nohy. Mistr ke mně přistoupil a silnými prsty mi zmáčkl čelist. Dlouhý nehet malíčku mi zaryl do krku a zatlačil na něj. Cítil jsem, jak se mi jeho tlakem napíná kůže. "Doufám, že tento trest tě dostatečně poučil o poslušnosti," řekl nelítostně. "Příště bys mohl dopadnout hůř."
Jeho ruka, svírající mou bradu, mi bránila jakkoliv pohnout hlavou. Nedokázal jsem uhnout zrakem, byl přitahován pomyslným magnetem v jeho rozšířených zorničkách. "Neměl bys trávit tolik času s Luciusem," zasyčel jako zmije. "V posteli se lehce zapomíná na povinnosti." Ostrý nehet konečně nemilosrdně perforoval pokožku na hrdle. Bodla mě ostrá bolest a vzápětí jsem ucítil stékat po krku teplou krev. Voldemort ji se zvláštním leskem v očích pozoroval. Pak se sklonil k mému hrdlu a olízl krev z rány. V koutku jeho rtů ulpěla rudá krůpěj. Třeštil jsem oči na kapičku mé vlastní krve, než zmizela s nenasytným jazykem v jeho ústech.
Položil paži na má ramena. "Příteli," změnil tón i chování, "začneme se zasvěcováním do černé magie. Dnes v noci tě seznámím s Temnou stranou." Během řeči mi převázal přes oči černou pásku. Začal jsem panikařit.
Žaludek se mi sevřel nečekaným přemístěním.
Naše kroky se zastavily a Pán pustil mé rameno. Zůstal jsem bezradně stát v černotě. Bylo zvláštní, jak jsou ostatní smysly citlivější než jindy, když je člověk připraven o zrak. K čichovým buňkám mi pronikla jemná vůně kadidla a zaslechl jsem monotónní hluboký hlas, připomínající modlitbu.
"Kdo sem dnes mezi nás zavítal?" ozval se neznámý hlas.
"Jeden, co chce poznat umění černé magie a sloužit Temné straně a svým bohům," zaznělo vedle mne.
Někdo mi zezadu sundal pásku z oči. Otevřel jsem oči a prudce jsem zamrkal. V kruhu stál asi tucet postav, zahalených v kápích a černých maskách. Já byl přímo uprostřed toho kruhu. Rychle jsem se rozhlédl po potemnělém chrámu, osvětleném pouze stovkami slabě plápolajících svící. Jak jsem předpokládal, prostor byl obrovský. Po obou stranách stálo hranaté sloupořadí jako v egyptském zádušním chrámu, mizející hluboko ve tmě, kam už nedosáhlo světlo.
Na všech světových stranách chrámu stály majestátní sochy, znázorňující čtyři živly, vodu, oheň, vzduch a zemi. Na východní straně se nacházel obětní oltář. Vycházel jsem z předpokladu, že chrám byl stavěn zcela nepochybně s určitým symbolickým záměrem, směřoval od západu k východu, od temnoty ke světlu.
Přistoupil ke mně jeden z přítomných zasvěcenců. "Jsi zde ze své svobodné vůle a dobrovolně v míru a lásce?" Přikývl jsem. "Poklekni," pokynul mi. Poslechl jsem. Vložil mi do rukou kalich a gestem mě vybídl, abych vypil jeho obsah. Nápoj chutnal hořce jako po mandlích. Jeho účinek působil okamžitě, strach z toho, co mě čeká, ze mne rychle opadal, pocítil jsem povzbuzení a mé zábrany se uvolňovaly.
Muž si vzal ode mne prázdný pohár a podal mi masku. "Zařaď se do kruhu, bratře, a zakryj si tvář. Démon Belial se nepodívá obyčejnému smrtelníkovi do tváře." Zacouval jsem do kruhu k ostatním a schoval jsem si tvář. S napětím jsem čekal, co se zde bude odehrávat. Přiznávám, i když mi v žilách kolovala nějaká droga, přesto jsem cítil střípky strachu. Byl jsem tady sám a netušil jsem, co mě čeká. Nenápadně jsem se rozhlížel po temných postavách v kruhu a snažil se odhadnout, který z nich je Pán zla.
Doprostřed kruhu vešel nejvyšší mág, zahalený v černém rouchu, s rudou maskou přes obličej. Otočil se k oltáři, vzal z něj oboustranně broušený atham a rozpřáhl ruce. "In nomine de nostri Satanas Luciferi exelsi!" odříkal magickou formuli a kreslil do vzduchu dýkou obrácený kříž od vrcholu dolů a zprava doleva. Zažehl Černý plamen a pokračoval ve vyvolávání Beliala.
"Přikazuji mocnostem temnoty a jejich pekelné moci. Otevřete se brány pekla! Peklo je dokořán otevřeno a vychází z něj obávaný démon Belial, aby naplnil svoji vůli v díle Stvoření. Třeste se, smrtelníci, neboť vstupuje do mého pozemského těla.
Jeho hlas nabýval na intenzitě, čím dál víc se zkresloval a druhou polovinu vzývání ďábla už křičel z plna hrdla zcela cizím, hrůzu nahánějícím hlasem. Pochopil jsem, že jeho ústy k nám promlouval samotný Belial, ať už to byl kdokoliv. Všude kolem se rozléhalo monotónní mumlání zasvěcenců, padajících jeden po druhém na kolena, jako by je kosila smrt. Klekl jsem si taky. Setmělo se a vzduch se tetelil silnou energií, pronikající až do morku kosti a černá magie se přímo zhmotnila. Plameny svíc házely neidentifikované stíny a divoce se třepetaly, přestože se vzduch ani nepohnul. Byl jsem jako očarován a ze rtů se mi spontánně začala linout ponurá monotónní mantra.
"Můj duch bude žít po celou věčnost. Smrtelníci se mne obávají. Právem! Třeste se před mým hněvem! Neboť vyslovuji nevýslovná slova moci. Při mocnostech temnoty, stínu a světla, vracím se zpět do pekla. Jsem připraven udeřit jiné noci. Do té doby ať zůstane peklo zavřeno. Vrátím se!"*
Poslední slova velekněz ztěžka vydechl z plic a jeho tělo, najednou zbavené ďábla se bezvládně zřítilo vedle oltáře. Vše ztichlo. Loď chrámu se rozjasnila světlem svící a magická moc pominula. Vyznavači temných sil se jeden po druhém zvedali z kolen. Otočil jsem zrak k oltáři. Byl jsem otřesen z toho, čeho jsem byl svědkem, nic to ale nebylo proti tomu, na co jsem se teď díval. Postava v černém rouchu se namáhavě drala na nohy. Velekněz zvedl ruku ke své tváři a já jsem šokovaně poznával ty štíhlé dlouhé prsty. Strhl si masku z tváře a ďábelské oči Pána zla spočinuly přímo na mně.
"Spolu, Severusi, ovládneme svět. Vymýtíme tu mudlovskou chátru a všechny, kteří pošpinili kouzelnickou krev svých vlastních potomků zkaženou mudlovskou krví," pokračoval ve své fanatické misi zbavit svět mudlů, do které mě chce - už mi to bylo jasné - aktivně zapojit. Přestože byl přímým potomkem Salazara Zmijozela, netušil jsem, z čeho pramení ta jeho poblouzněná posedlost čistou krví, která už hraničila s psychopatickou nenávistí k mudlům.
Nesnáším čistokrevné kouzelníky. Slabochy, kteří se schovávají za svým neposkvrněným rodokmenem. Ty samolibé povýšence, kteří si myslí, že čistokrevný kouzelník je lepší, než poloviční. Já, Princ dvojí krve, všem těm nadutým snobům s ušlechtilou krví dokážu, že i kouzelník nečisté krve může být lepší, než oni všichni dohromady.
"Jsi jiný než ostatní," přerušil tok mých myšlenek Mistr. Mluvil tichým, monotónním hlasem. Prolezl mnou mráz, jestli nevyčetl mé rouhavé názory. "Poznal jsem to hned, jak jsem tě poprvé spatřil. Už půl století se nenarodil tak talentovaný čaroděj. Jsi výjimečný." Ruka mu z opěrky sklouzla podél křesla a dotkla se mých vlasů. "Vidím v tobě sebe sama ve tvém věku. Ani netušíš, jak jsme si podobní. Já jsem se musel protlouct životem sám, tobě však dám šanci. Poskytnu ti svou ochranu, své zkušenosti, své znalosti."
Jeho slova ve mně vyvolávala nečekanou touhu. Touhu po poznání, po pomstě celému světu, touhu dostat se až na vrchol. Připlazil jsem se mu k nohám a pokorně políbil lem jeho roucha. "Děkuji, Mistře."
Sevřel chomáč mých vlasů v pěst a přitáhl si mě blíž k sobě. Přinutil mě kleknout si mu mezi nohy, zády k němu. Upíral jsem zrak do praskajícího ohně a všechny svaly jsem měl napnuté v očekávání. Jeho dlouhé prsty se mi ovinuly kolem krku a vepředu se spojily. Palci mi masíroval ztuhlé svaly šíje sílou zcela neúměrnou jejich kostnatému vzhledu. Obličej se mi zkřivil bolestí.
"Neděkuj, Severusi. Nebude to zadarmo." Tlak se zvolnil a ruce se vplížily pod límec mé košile. "Žádám za to od tebe absolutní loajalitu, oddanost a poslušnost. Ve všem," připomněl mi mou povinnost Smrtijeda. "Ne jako řadový Smrtijed, ale jako můj chráněnec," dokončil záhadně.
"Čekal jsem na tebe celých padesát let, Severusi," zašeptal. Byl jsem jako omámený. Netušil jsem, jestli z jeho slov, nebo z toho těsného kontaktu. Nejspíš z obojího. Mlčel jsem. Za těch několik měsíců ve službě Pána zla jsem se už naučil, kdy mám promluvit a kdy být raději zticha.
Zavřel jsem oči a vychutnával příjemné pocity z doteků po mé citlivé pokožce. Kousal jsem se do rtu a bránil jsem vzdechům vydrat se z hrdla. V duchu jsem děkoval Merlinovi, že mi Pán nemůže vidět do obličeje. Jeho prsty sklouzly k mým bradavkám a jejich bříška je začala lehce mnout. Ztvrdly a sladce zabolely. Zadržoval jsem mezi rty tichý sten.
Hlazení najednou přestalo a já jsem byl nečekaně odmrštěn na zem. Zůstal jsem ležet čelem k zemi a zběsile přemýšlel, co jsem udělal špatně. Ve všem jsem přece poslechl. Připadalo mi, že si z dlouhé chvíle se mnou hraje jako kočka s myší.
"Následuj mě," rozkázal mi a zvedl se z křesla. Sesbíral jsem se ze země a plížil jsem se za ním jako stín. Byl pořád krok přede mnou. Prošli jsme bludištěm chodeb a Mistrovy kroky se zastavily před masívními dveřmi do věže. "Mám pro tebe překvapení," zkřivil úzké rty do čehosi, vzdáleně připomínajícího úsměv. Ladně mávl rukou a starobylé dveře se s vrzáním otevřely. Pokynul rukou a já vešel dovnitř.
Ocitl jsem se v kulaté místnosti, s malými okénky vysoko pod stropem, provoněné pachem lektvarů, mísícím se s různými druhy bylin a přísad. Uprostřed stál dlouhý pracovní stůl s nepřeberným množstvím pracovních nástrojů, včetně chirurgických skalpelů. Dokola podél celé zdi se nacházely regály a police, vlevo se stovkami skleněných lahviček, flakónů, baněk, zkumavek a ampulek různých velikostí a tvarů, vpravo s nejrozmanitějšími ingrediencemi do lektvarů, z rostlinné i živočišné říše, organického i anorganického původu. Tak perfektně zásobenou výrobnu lektvarů neměl ani profesor Křiklan v bradavické škole. Procházel jsem rukou po policích, četl jsem nálepky na lahvičkách s cennými lektvary a upřímně žasl nad vším tím vybavením.
"Vidím, že jsi nadšený mou laboratoří," zamlaskal spokojeně Pán zla.
"Je..." hledal jsem správné slovo, "... impozantní."
"Je tvoje, Severusi."
Moje? Překvapeně jsem se na něj podíval. I když je jeho chování poslední dobou nevyzpytatelné, v jeho kamenné tváři, jakoby vytesané z bílého vápence, jsem nezahlédl jakýkoliv náznak emocí.
"Tuhle laboratoř můžeš neomezeně používat ke svým experimentům a pokusům. Ovšem počinaje dnešním dnem budeš tady až do úplňku připravovat lektvar, který jsem ti určil," oznámil.
I když jsem byl nadšený z toho, že tohle všechno patří mně, vzpomněl jsem si na několikahodinovou úmornou práci na Manoru. "Ale já už jsem začal-"
"Ticho!" okřikl mě zlostně. "Nedovolil jsem ti promluvit. Začneš znova a tady," řekl nekompromisně.
Sebrat odvahu ke smlouvání mi dalo neuvěřitelnou práci. Očekával jsem za to trest, ale nemínil jsem se vzdát už částečně hotové práce. "Přinesu si sem alespoň to, co už jsem připravil."
Probodl mě varovným pohledem. "Nezahrávej si se mnou, Severusi. Ty z této místnosti neodejdeš, dokud nebude ten lektvar hotový," ukončil definitivně tuto debatu. Pak se škodolibě usmál. "Několik dní bez Luciuse ti jenom prospěje. Vám oběma."
"Nezkoušej jakýmkoliv způsobem odejít. Všude kolem je spousta kouzel, které tě nepustí," varoval mě Mistr. "Teď se jdi trochu vyspat, za chvíli svítá. Ráno se pustíš do výroby lektvaru a v noci tě čeká další schůzka s dámou jménem černá magie."
Rozhlédl jsem se. "Kde budu spát?" dovolil jsem se optat s nadějí, že alespoň spát mě nechá na Manoru. Zoufale jsem potřeboval dostat se odsud pryč i za cenu trestu.
"V mé posteli je místa dost i pro dva," navrhl Voldemort. Poplašeně jsem se na něj podíval. Rozesmál se krákoravým smíchem. "Jen tě zkouším, příteli," mlaskl rty. Elegantně mávl rukou a jeden z regálů se pomalu odsunul od zdi. Za ním se objevilo úzké schodiště. Jak jen to dělá, že nepoužívá ke kouzlení hůlku, blesklo mi hlavou a toužil jsem toto umění mermomocí znát.
"Heslo je Invenio. Dobrou noc, můj budoucí chráněnče." Pán zla majestátně opustil laboratoř a na mne už ani nepohlédl.
Přitiskl jsem se zády ke dveřím, srdce mi divoce bušilo na hrudní kost. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Tohle všechno patří mně. Má to ale jeden drobný nedostatek. Je to zároveň i moje vězení.
Hned ráno jsem se pustil do přípravy toho prokletého lektvaru. Všechny potřebné věci jsem měl po ruce v mé - Merline, jak úžasně to zní - laboratoři. Všechny, až na jednu nejdůležitější přísadu, do které se nedokončený lektvar na samý závěr přidá. Teplá lidská krev. Vůbec jsem netušil, kde seženu čerstvou krev. Bude jí potřeba větší množství, než abych se na oltář vědy sám obětoval a poskytl kapku své vlastní. Problém jsem odložil na později a až do večera jsem pracoval na velice složitém lektvaru.
Utahaný jako dovádějící kotě jsem se na chvilku pohodlně usadil do křesla. Zavřel jsem oči a oddal se zaslouženému odpočinku a relaxaci. Přísahám, že jsem měl v úmyslu nostalgicky vzpomínat na mého Luciuse. Myšlenky se mi místo toho zatoulaly k mému Pánovi. Znova a znova mi pod víčky probíhalo jeho velkolepé noční představení v roli Velmistra tajného bratrstva.
Po celém těle mi proběhlo vzrušující mrazení. Lekl jsem se. Merline, co to mělo znamenat? Můj mozek se evidentně ještě zcela nevzpamatoval z dlouhodobých účinků drogy, uvolňující veškeré mé zábrany. Jak si jinak vysvětlit, že začínám myslet na svého Pána i jinak, než se strachem a respektem?
Je to přece lord Voldemort, Pán světa, zla a temna, urputně jsem přesvědčoval svůj mozek. Čaroděj bez soucitu, bez sebemenšího pocitu viny, bez empatií, s extrémním nedostatkem lásky, s převažujícím pocitem vlastní důležitosti, s obrovskou touhou po sebeuznání, vyžadující extrémní obdiv, jdoucí i přes mrtvoly za svým cílem, se zvrácenou touhou trestat. Jedinec, který splňuje tolik kritérií o narcistické poruše osobnosti.
Zvrácená část mého mozku vypověděla válku mému zdravému rozumu a poukazovala na téměř božskou sílu Pána zla. Na jeho moc otevřít pekelné brány, zaklínat boha a vyvolat ďábla, promlouvat s démony, na schopnost jeho ruky znesvětit posvátné, stejně jako pouhým dotekem vyvolat slast.
Posvátný strach z nejmocnějšího čaroděje vystřídala nekontrolovatelná touha po něm. Tak silná, že přehlušila varovné signály a vytěsnila je z mé hlavy. Představa Mistrových ďábelských očí a mrtvolně bledé tváře mě přestala děsit.
Sklouzl jsem rukou do klína, rozepnul jsem poklopec a sevřel v dlani tepající penis. Zavřel jsem oči, začal jsem si ho honit a představoval jsem si místo mých Mistrovy štíhlé prsty, k zbláznění ho týrající. Mé vzrušení se každou další vteřinou stupňovalo.
Na hřbetu masturbující ruky jsem najednou ucítil dotek. Prudce jsem otevřel oči a krev mi ztuhla v žilách. Nade mnou stál lord Voldemort, v očích mu blýskalo jako za prudké bouřky, svou dlaní spočíval na mé onanující ruce. Téměř se dotýkal prsty mého penisu. Rychle jsem jej schoval do poklopce a v rozpacích jsem nevěděl, kam s rukama i očima.
"Touha po Luciusovi?" řekl chápavě. Sevřel mi čelist a zavrtal se pohledem do mých zorniček. "Někdy je výhodné umět číst myšlenky," pobaveně se usmál.
Sakra, sakra, sakra! klel jsem v duchu ostošest. Jsem korunovaný idiot, že jsem se nechal samotným Mistrem přistihnout při masturbaci a ještě si nechat nahlédnout do hlavy. Teď ví, že to nebyl Lucius, na koho jsem přitom myslel.
"A proto tě dnes naučím umění nitrozpytu. Je nepostradatelný, když potřebuješ prozkoumat mysl nepřítele. Občas i přítele," ušklíbl se. "Až zvládneš nitrozpyt, potrápím tvůj nadprůměrně inteligentní mozek tím, abys dokázal před nepřítelem vystavět kolem svých myšlenek zeď nitrobrany. Ale varuji tě, před mým nitrozpytem ještě nikdy nikoho žádná bariéra neochránila," upozornil na svou dokonalost. V duchu jsem se ušklíbl. Uvidíme.
Mistr mávl rukou a neverbálním kouzlem si přitáhl k sobě křeslo. Obdivoval jsem tu jeho moc ovládat kouzla bez pomoci hůlky jen svou myslí. Posadil se přímo naproti mně a pohodlně se opřel. "Jaké jsou tvé dojmy z vyvolávání sil z temnot, Severusi?" zeptal se.
"Byla to pro mne čest, Mistře," řekl jsem stručně s rukama založenýma v klíně, nervózní z toho, že má erekce pořád neochabovala a říkala si o pomoc.
Odfrkl si. "Zatím nebylo co ctít. Jsi jen bídný smrtelník, kterému bylo dovoleno přihlížet. Poctu stát se zasvěcencem Řádu Luciferiánů si musíš nejdřív zasloužit." Zkoumal mě jako pokusnou krysu, cítil jsem to. "Nauč se ovládat černou magii, využít její potenciál, neboj se za pomoc z temnot zaplatit i vysokou cenu. Svět je krutý, musíš si vybrat, zda v něm chceš být lovcem nebo lovnou zvěří. Já byl tím lovcem a dotáhl jsem to až k tomu, že jsem vyzrál nad smrtí. Jsem nesmrtelný a neporazitelný," řekl pyšně a hruď se mu vzdouvala jako vítěznému kohoutovi v aréně. Soustředěně jsem poslouchal jeho slova a začínal jsem vidět svého Mistra zcela jinak než doteď.
Přisunul si křeslo blíž k mému, naklonil se ke mně a chytil mou levou ruku. Zadoufal jsem, že mě odmění svým pohlazením. On mi však pouze vyhrnul rukáv a odhalil Znamení zla. "Jsi hrdým nositelem symbolu lebky, který znamená moc, slávu, vítězství. Myslím, že se nemýlím, když říkám, že mohu od tebe očekávat velké věci."
K mému zklamání mi pustil ruku a zahleděl se mi upřeně do očí. "Soustřeď se, Severusi," řekl uklidňujícím hlasem. Psychicky jsem se připravil na to, že v nejbližších hodinách vytáhne z mé hlavy i ta nejskrytější tajemství, než se mu můj mozek dokáže ubránit. Utěšovalo mě pouze to, že já z jeho snad taky.
Zhroutil jsem se bezvládně do opěradla křesla a namáhavě dýchal. Tento poslední nitrozpyt mě obral o veškerou mou sílu a energii. Mistrova úporná snaha zabránit mi pohledět do této jeho vzpomínky mě téměř stála vědomí. Zhluboka jsem lapal po dechu a sledoval, že Mistr není na tom o nic lépe.
Za těch několik hodin, co jsme si navzájem vytáhli z hlav spousty vzpomínek, jsem se tak neunavil, jako při té poslední. Mistrova mysl se úporně bránila, než se jí konečně povedlo uzavřít se před mým vnitřním zrakem.
Minuty plynuly a mlčky jsme se navzájem pozorovali. "Počítal jsem s tím, že se při učení něco o mně dozvíš," začal konečně, oči mu planuly a prsty křečovitě svíral opěrky křesla. "Netušil jsem ovšem, že budeš mít takový talent na nitrozpyt. Nenapadlo mě, že využiješ svoji inteligenci k tomu, aby ses dozvěděl tajemství mého původu. Podcenil jsem tě, Severusi, moje chyba. Na druhou stranu jsi mě ale přesvědčil, že jsem se v tobě nespletl a že jsi hoden stát se mým následovníkem."
Pán zla se zvedl z křesla a začal přecházet po místnosti tam a zpátky. Zuřivě o něčem přemýšlel. Zvedl jsem se taky, došel jsem k regálu a začal jsem rovnat lahvičky s lektvary. Čekal jsem, jak krutě mě potrestá za to, že jsem odhalil jeho tajemství. Doufal jsem, že to nebude trest nejvyšší.
Nakonec se zastavil těsně u mne. "Já jsem ten, kdo určuje pravidla, kdo ovládá, kdo ubližuje. Mysli na to, Severusi!" řekl varovným tónem. Udělal ještě jeden krok dopředu a přirazil mě tělem k regálu, až některé lahvičky popadaly. Sevřel mi bradu jako do kleští, jeho propalující pohled jsem cítil až na temeni lebky. "Zabiju tě, jestli někomu prozradíš mé tajemství!" sykl mi do tváře.
Na rtech jsem ucítil jeho horký dech a jeho ruka, svírající mi bolestivě bradu, se roztřásla. Přesto, že jeho rty byly tak blízko mých, nedotkly se jich. Jeho oči planuly jako požár. Zaplavila mě mocná vlna vzrušení a touhy po něm, Merline, nezvladatelné touhy po svém Pánovi! V panice jsem ucítil, jak tvrdnu a s největším úsilím jsem se ovládal, abych se sám nepřisál na ty kruté rty.
Škvírami v přimhouřených víčkách žádostivě sledoval mé oči a chtěl mě, věděl jsem, že mně chce, ale jeho ovládání hraničilo až s náboženským sebezapřením. Najednou mi pustil bradu, otočil se a s vlajícím pláštěm rychle opustil místnost. Nechal mě tam napospas mým nevybitým touhám. Zákeřně si se mnou zahrává a já nemohu přijít na to proč.
Ve chvílích, kdy jsem se zrovna nevěnoval přípravě lektvaru, nenechal mě zahálet. Zasvěcoval mě do kouzel černé magie, procvičoval se mnou umění nitrobrany a nitrozpytu a nesmlouvavě mě zkoušel. Byl přísným, ale výborným učitelem a já pilným žákem. Nikdy už se ale ke mně nepřiblížil tak blízko, aby měl pokušení alespoň se mne dotknout. K mému velkému zklamání ukončil veškerý tělesný kontakt se mnou. Každý den jsem marně čekal na to, abych si mohl lehnout k jeho nohám a oddat se laskání jeho ruky.
Nedokázal jsem si vysvětlit, proč mě tak mučí, když při nitrozpytu musel už dávno zjistit, po čem toužím. Tím víc, čím víc mě odmítal. Myslím, že za celý svůj dosavadní život jsem tolik nenamasturboval, jako za posledních sedm dní. Zítra se vrátím zpátky do Malfoy Manor a můj život se vrátí do starých kolejí. Už nikdy to ale nebude stejné, jako předtím. A nemyslím tím zrovna to, že za těch sedm dní jsem zvládl tolik černomagického umění, co jinému trvá roky.
Hleděl jsem z okna ve věži do noci a zamyšleně pozoroval jasnou kouli měsíce v úplňku. Myslel jsem na Luciuse. Styděl jsem se, že jsem si na něj nevzpomněl už několik dní. Jestlipak alespoň ví, co je se mnou?
Ponurá atmosféra chrámu byla minulostí. Loď byla osvětlena nejenom stovkami tlustých svící, ale i řadou pochodní na každém ze sloupů. Zdi byly ozdobeny ďábelskými freskami, znázorňujícími vraždu, hanobení svátostí a neplodnou lásku. Oltář byl obestřen černým závěsem a ve výklencích kolem něj stály mramorové sochy, v jejichž pohanské kráse bylo zvěčněno sedm smrtelných hříchů.
Celý večer jsem nespustil zrak ze svého Velmistra a fascinovaně jsem sledoval jeho kázání. Když temná mše spěla ke svému konci, všude kolem se již vznášela oblaka dýmu z doutnajících drog, omamující smysly. Velekněz pokynul svému knížeti. Nejvyšší zasvěcenec přistoupil k ženě na oltáři a za mumlání rituálu pronikl do ní. Velekněz stál nad nimi v hlubokém soustředění a sledoval jejich soulož, v pravé ruce svíral atham, v levé kalich.
Žena najednou hlasitě vykřikla ve vlně orgasmu a tělo se jí prohnulo. Velmistr se v tu chvíli k ní sklonil a dýkou provedl přesný řez do její krční tepny. Žena vykřikla podruhé. Velmistr zachytil do posvátné nádoby rudou krev a nalil do ní obsah mého nedokončeného lektvaru. Z nádoby začal stoupat rudý kouř, syčel a bublal tou chemickou reakcí.
Velmistr mi pokynul, abych přistoupil a vložil mi do ruky atham. "Ukonči její život. Jenom smrt tě přivede ke znovuzrození." Vzal jsem dýku do ruky a zaváhal jsem. "Zabij!" zašeptal. Postavil jsem se nad kněžkou, uchopil jsem rukojeť athamu do obou rukou a pomalu zvedl ruce. Tělo pode mnou se svíjelo ve smrtelné křeči. Rozmáchl jsem se a bodnul přesně mezi dvě žebra. Ocelové ostří proniklo do srdce oběti. Žena vykřikla potřetí a naposled, vydechla život ze rtů a dokořán otevřené oči upírala do klenby chrámu. Nůž jsem jí nechal v hrudi.
Najednou mnou prostoupila neznámá síla, stahující mi klouby prstů do silné křeče a půlila mě vedví. Velmistr monotónně mumlal jakési zaklínadlo. Tvář se mi zkřivila odpornou grimasou a neviditelná ruka mi sevřela krk. Zkroucenými prsty jsem se snažil ji servat ze svého hrdla, abych se mohl nadechnout. Svíjel jsem se v kruhu a nemohl jsem jej překročit. Když jsem myslel, že mi už prasknou plíce a roztrhnu se vejpůl, vše rázem pominulo a já jsem prudce zalapal po životadárném vzduchu.
S námahou jsem zvedl zrak. Velmistrovy temné oči, schované hluboko v rudé masce mě soustředěně pozorovaly. Otevřel kruh a přinutil mě přistoupit k oltáři. Byl prázdný a očištěný, pouze atham ležel na místě, kde předtím ležela žena. "Přísahej věrnost Řádu Luciferiánů," přikázal. Odříkal jsem celou přísahu, kterou jsem už znal nazpaměť.
Velekněz mi špičkou athamu rozřízl žílu na levém zápěstí a sedm kapek mé krve, ulpělých na oceli nakapal na obětní oltář. "Bohové nechť tě přijmou na znamení tvého znovuzrození." Oči pod maskou se usmály. Odstoupil ode mne, zhasl svíce na oltáři a dal shromážděným znamení k chlípnosti, které od oltáře žehnal.
Podle jeho pokynu začaly v oblacích omamného dýmu divoké orgie. Ženy i muži začali po sobě zhýrale lézt, svlékat se a obcovat. Několik chlípných rukou se po mně začalo sápat. Opojen všude se vznášející smyslnou vůní kadidel s afrodisiaky jsem zcela ztratil zábrany a kupodivu jsem byl svolný ke zpustlému a nevázanému sexu. Zcela jsem zapomněl na přísahu Luciusovi.
"Ten je můj!" zahřměl hlas těsně za mnou. Zasvištěl klikatý blesk a sápající ruce se za bolestného kňučení stáhly. Prudce jsem se otočil a vytřeštil zrak do rudé masky Velekněze, než mě pevně sevřel kolem pasu a stáhnul mě do víru přemístění.
Za sebou jsem ucítil pohyb. Pán zla se zezadu ke mně přiblížil a hřbety pavoučích prstů se dotýkal mé tváře. Bál jsem se otočit. "Severusi… Severusi…" syčel mi tajemně u ucha a zdůrazňoval sykavky. Pomalu mě obešel a pohlédl mi do očí. Bělma měl krvavější než jindy. "Jsem velice trpělivý, a abych dosáhl svých cílů, dokážu nekonečně dlouho vyčkávat," řekl záhadným hlasem. "Teď jsem došel k jednomu ze svých cílů…" pokračoval a odhrnul mi vlasy z čela, "...a sklidím ovoce své trpělivosti."
Dotek jeho prstů na mé tváři probudil dřímající touhu a do podbřišku se mi rozlily vlny obrovského neklidu. Druhou ruku ovinul kolem mého pasu a přitáhl si mě k sobě. Nato, že to byl ten nejkrutější kouzelník na světě a pán všeho zla, byl ten pohyb skoro až něžný. "Teď už jsi připraven. Dnes v noci budeš můj," říkal tiše, ale nesmlouvavě a můj podbřišek se rozhoupal očekáváním. Shodil mi z ramen hábit, jeho dlaně vklouzly pod mou košili a skoro až líně se toulaly po mé kůži.
Do nosu mi vrazila ostrá vůně máty, která přehlušila všechny ostatní pachy, takže jsem nedokázal odhadnout, co všechno v tom je. "Nepotřebuji to, můj Pane." Má touha po něm byla tak silná, že jsem žádné povzbuzení nepotřeboval.
"Netušíš, co tě čeká," varoval Mistr.
"Vím, můj Pane."
Levé obočí se mu překvapením nadzvedlo do oblouku. "Můj drahý přítel Lucius se ti svěřuje se svými zážitky?" zasmál se pobaveně. Natáhl ruku a strčil mi pod nos lektvar. "Přesto pij!"
Neměl jsem na vybranou. Vypil jsem všechen nápoj a okamžitě jsem ucítil jeho účinky. Touhu, vzrušení, ztrátu zábran, povzbuzení, zvýšenou psychickou a fyzickou odolnost. Spěl jsem k umělému ráji.
Pán zla přistoupil k nízkým dveřím u krbu a otevřel je. Objevilo se za nimi úzké točité schodiště vedoucí dolů. Shodil mi z ramen hábit. "Ten tam dole nebudeš potřebovat," usmál se. Tvář měl vzrušenou a v očích se mu podivně lesklo. "Pojď, Severusi, a vstup do mé Třinácté komnaty," pozval mě gestem ruky do neznáma.
Otevřela se přede mnou brána do samotného pekla a já jsem ho opojen žízní po něm jako poslušný pes následoval. Schodiště ústilo do rozlehlé sklepní místnosti bez oken a bez dveří. Bylo zde nedýchatelno, plápolající pochodně na cihlových zdech bez omítky ubíraly vzácný kyslík v cele. Rychle jsem se rozhlédl. Všude kolem hořely svíce zvláštního tvaru, podobného lidské páteři s obratli a třemi zakřiveními. V rohu místnosti stál dřevěný kůl s kovovými oky, tyčící se až do stropu. Ve zdech a ve stropě byly zapuštěné železné kruhy a háky. Ze stropu visely řetězy různé délky a velikostí. Na zdi visela pečlivě srovnaná dokonalá sbírka bičů, důtek, lan a provazů, kožených pásků a postrojů, řetězů klasických i s bodci a kožených a kovových pout. Záviděníhodná kolekce fetišistických předmětů. Tak o tomhle mluvil Lucius…
Pán zla mi úmyslně poskytl dostatečný čas prohlédnout si místo, kde provozuje své zvrácenosti, a záludně se přitom usmíval. "Líbí se ti moje sbírka pomůcek, příteli?" ušklíbl se ješitně. Přistoupil ke mně, kostnatými prsty mi začal pomalu rozepínat knoflíčky od košile a tlačil mě přitom nenápadně před sebou. Nerval je, nepoužil hůlku ani neverbální zaklínadlo, schválně prodlužoval svoji i moji žádostivost. Zády jsem prudce narazil na pranýř.
Odhalil mi ramena a košile z paží sklouzla na zem. Mistrovy chladné rty se dotkly mého krku. Přestože studily, vyslaly mi tisíc žhavých jiskřiček do celého těla. "Teď budeš mít to privilegium vyzkoušet je. Všechny." Zvedl mi paže nad hlavu a zápěstí mi připoutal do kovových náramků, visících na krátkém řetězu ze železného kruhu vysoko na sloupu. Žaludek se mi zavlnil počínající nejistotou, nikdy jsem se nenechal nikým spoutat, ani Luciusem.
Mistrovy prsty pomalu klouzaly od zápěstí dolů po mých pažích. Přejížděly po klíčních kostech až na prsa a ne moc šetrně si chvíli hrály s mými bradavkami. Snažil jsem se ničím nedat najevo nastupující vzrušení, přece se mu tady nerozsypu na samém začátku. Ztopořené je po chvíli opustily a rychle sklouzly až do slabin. Zvědavě přejely přes můj klín a penis mi pod jejich doteky zatepal.
"Těší mě, že jsi připravený," řekl spokojeně. "Ušetří to spoustu času." Jeho chování přesto, že mě vzrušovalo k šílenství, mě trochu zaráželo. Zcela se vymykalo tomu, co mi o něm vyprávěl Lucius. Nejspíš to všechno teprve přijde. Odstoupil na tři kroky ode mne a jediným mávnutím ruky mě zbavil všeho, co jsem měl na sobě. Přimhouřil oči a zálibně si mě prohlížel, žádostivě si přitom olizoval rty.
Když mu jeho planoucí zrak sklouzl do mého klína, přepadl mě najednou stud. Instinktivně jsem chtěl před svým Pánem zakrýt nahotu svého rozkroku a teprve když jsem zacloumal pouty, uvědomil jsem si, že jsem spoutaný.
Voldemort se zlověstně zasmál. "Šetři síly, příteli, budeš je dnes v noci potřebovat." Poodešel ke své sbírce fetiše.
Využil jsem toho a rychle se rozhlédl. Vedle na zdi byl přibitý velký dřevěný kříž ve tvaru X. Pod stropem byla upevněná kladka s řetězem, spuštěným téměř až na zem. V rohu místnosti byla ke zdi přidělaná úzká a nízká kovová klec. Na druhé straně místnosti viselo ze stropu kožené závěsné lůžko, kousek dál široký stůl se zapuštěnými pouty. Kolem sebe jsem uviděl doslova sběratelské kousky středověkých mučicích nástrojů. Od pranýřů a železných panen, přes skřipec až po Jidášovu stolici. Při pohledu na její kovový hrot na sedátku mě zamrazilo. Poprvé za dnešní večer se mi stáhl žaludek nevolností. Doufal jsem, že nikdy nebudu mít tu čest sednout si na ni.
Pán zla se ke mně opět přiblížil. Poprvé v životě jsem ho viděl v něčem jiném, než v širokém neforemném černém hábitu, který zakrýval jeho tělo od krku až po paty. Teď měl na sobě spoustu jemné černé kůže a já jsem zadoufal, že není lidská. Jeho bílé tělo svítilo do příšeří mučírny jako obrovská lucerna. Bez svého hábitu vypadal trochu vychrtlý a bledý. Ale co jsem čekal, Michelangelova Davida s pekáčem buchet na břiše? Pohled mi nechtěně sklouzl k jeho mužství. Ne, skutečně to není David. To, na co jsem teď zíral, se Davidovu pidi penisu vzdalovalo světelné roky. Už jsem ve svém životě viděl víc ptáků, než kolik jich žije v korunách stromů v Luciusových zahradách, ale péro tak heroických rozměrů jako to Mistrovo nemá snad ani hipogryf. Už jsem chápal, proč Lucius po návštěvách u Mistra chodil tak na široko. Nedokázal jsem z té ohromné věci odtrhnout zrak. Jestli se tohle pokusí narvat do mého zadku, natrhne mne jako oko na punčoše.
"O tom ti Lucius neříkal?" zeptal se Mistr pobaveně, když postřehl, kam směřuje můj vyděšený zrak. Zneužil mého rozptýlení a zacvakl mi kolem krku široký obojek. Klekl si přede mne a... och, bože!… svou posvátnou rukou mi sáhl na penis! Vzal ho do dlaně a u jeho kořene pod varlaty mi pevně utáhl kožený řemínek. Citlivá varlata pronikavě zabolela, když se na nich kůže napjala k prasknutí. Podvázaný penis zpevnil a prokrvil se. Najednou jsem vzdechl a potřísnil jsem Voldemortovu ruku spermatem. Nešlo tomu zabránit a toužil jsem okamžitě zemřít, jak jsem se zastyděl.
Mistr se zvedl a místo očekávaného vzteku mě jen lehce pokáral: "Severusi, nebuď tak netrpělivý. Ještě jsem ani nezačal. Máme před sebou celou noc," připomněl mi a slízal mé semeno ze svých prstů. "Chutnáš přesně tak, jak vypadáš, Severusi. Ďábelsky, sladce, podmanivě, smyslně."
Mělo to na mne požadovaný účinek. Nohy v kotnících a ruce v zápěstích nad hlavou mi zacvakly do okov v rozích stolu. Vratidlo se začalo otáčet a lavice se pomalu nakláněla, až zaklapla do vodorovné polohy. Ležel jsem na ní jako roztažená žába na mém laboratorním stole a netušil jsem, co mě čeká. Ale určitě to nebude nic příjemného.
Pán zla se otočil pro nějakou rekvizitu a já jsem vytřeštěně zíral na jeho záda, rozervaná čerstvými šrámy po bičích. Neznám jedinou bytost, které by tohle Pán zla dovolil, a napadlo mě jediné. Sebemrskačství. Teprve teď jsem si všiml kolem dokola jeho levého stehna tři řady drobných ran. Než jsem stačil přijít na to, co to znamená, Pán zla přistoupil ke mně a natahoval si jemné kožené rukavice.
Ztěžka jsem polkl. V duchu jsem se modlil k Merlinovi, aby tento hrůzný předmět k umrtvování těla Voldemort použil k trýznění sebe samého. Merlin mě nevyslyšel, protože Pán zla mi vsunul řetěz pod levé stehno, obepnul mi jej kolem něj, zvráceně pohlédl do mé vyděšené tváře… a pak utáhl. Hroty probodly kůži a zabodly do svalu.
Tiše jsem vykřikl, do očí se mi vtlačily slzy bolesti a tělo se napnulo jako tětiva. Spoutané ruce se mi křečovitě zavíraly v pěsti. Ostré hrany pout se mi hluboce zarývaly do zápěstí, nic jsem však necítil, všechna bolest se mi soustředila do nohy. Vydýchával jsem ze sebe tu bolest. Nadzvedl jsem hlavu a rozmazaně jsem zíral na tři řady bodců, zapíchnutých do stehenního svalu. Vyvěraly z nich tenké pramínky krve a stékaly mi po stehně.
Pán zla sepnul háčkem řetěz a pak se sklonil k mému bolestí zkřivenému obličeji. "Odteď patříš mně, Severusi. Svůj post mého chráněnce si nejdřív musíš zasloužit. Dnes v noci projdeš zkouškou vytrvalosti a odolnosti. Dnes v noci poznáš krutou bolest i opojnou slast. Pokud ve zkoušce obstojíš, odměním tě darem největším. Věčným životem."
Na hruď mi sedla tíživá panika. Zmateně jsem vrtěl hlavou na všechny strany, abych uslyšel každý zvuk v mé blízkosti, i když mi to nebylo nic platné. Netušil jsem, co se na mne chystá, neviděl jsem, co se mnou zamýšlí Pán zla dělat, spoutaný a beze zraku jsem se nemohl jakkoliv bránit. Byl jsem zcela v jeho moci. Cloumal jsem zápěstími a zoufale se snažil uvolnit si ruce i nohy. Nepomohl jsem si, akorát jsem si způsobil další ostrou bolest, když se mi kovové hrany pout zařezaly hluboko do masa a ostnatý řetěz pronikl ještě hlouběji.
"Přestaň sebou házet, nebo si ublížíš dřív, než s tím vůbec začnu já," slyšel jsem Pánův rozmrzelý hlas. Stáhl se pryč. Napínal jsem sluch a otáčel hlavu ve snaze zachytit jakýkoliv zvuk. Nic jsem ale neuslyšel. Najednou mě do kůže na prsou nečekaně bodla pálivá bolest a zasáhla citlivé bradavky. Zasykl jsem a prsty na rukou se mi široce roztáhly. Do těla se mi rozletěla bolest jako ze stovek bodavých jehliček.
"Nepros, Severusi, neponižuj se." napomenul mě Pán zla. "Ani netušíš, jakou slast si tím chceš odepřít." Hned nato mým klínem projela palčivá bolest. Zaskučel jsem jako nakopnutý pes, když se tekuté kapičky rozlily po mém penisu.
Sténající ústa mi zakryla ruka v rukavici. "Nekňuč, Severusi. Snaž se, ať z toho taky něco máš," slyšel jsem naléhavý šepot těsně u ucha. "Vnímej tu nádhernou bolest, opanující tvé podrážděné smysly, to dráždivé teplo, objímající tvůj penis a rozlévající se dál do celého těla, pronikající hluboko do kůže jako záření, rozpalující tě jako pekelná výheň a způsobující jiskření v každičké tvé buňce, ovíjející se ohnivými impulzy kolem tvých nervů a vyvolávající neskonalou rozkoš, která tě přivede až k majestátnímu vrcholu."
"Přestaň se vzpouzet, jestli nechceš, abych utáhl cilicium o jeden článek dál!" řekl výhružně Pán.
Pán zla přistoupil ke mně a jeho zrak žádostivě visel na mém nahém spoutaném těle. "Fascinuje mě tvá temná krása, Severusi," šeptal zastřeně a rukou se vznášel těsně nad pokožkou, mé kůže se ale nedotkl. Z nosu mu vyrážel těžký dech a oči se mu ďábelsky leskly. Ze všech sil se ovládal, aby neztratil nad sebou kontrolu a zkrotil svůj chtíč. Ještě zdaleka nechtěl toto noční představení předčasně ukončit.
Jeho ruka pomalu plachtila nad mým tělem od slabin až ke krku. "Je čas vystřídat požitek utrpením. S prokrveným mozkem jej budeš prožívat o to intenzivněji." říkal rozrušeně. Třeštil jsem zrak do jeho zrudlé tváře těsně u mého obličeje. Jeho oči… to už nebyly lidské oči, to byly oči samotného ďábla. Po celém těle mi naskočila husí kůže.
Pak mi jeho obličej zmizel ze zorného pole, jak jsem se pomalu otáčel. Když jsem ho po další otočce opět zahlédl, vnitřnosti se mi rozvlnily skutečným strachem. Pán temna se skláněl u krbu a v ruce svíral kovovou tyč, jejímž druhým koncem rozhrabával rudé uhlíky. Když železo konečně vytáhl z ohniště, cejchovadlo bylo na konci do ruda rozpálené a děsivě ozařovalo jeho smrtelně bílou tvář.
Pán zla zkoušel moji odolnost a vytrvalost. Zavřel jsem oči, aby mě pohled na rozžhavený cejch tak neděsil. Věděl jsem, že to nevyhnutně přijde, ale nemínil jsem Mistrovi udělat radost tím, že uvidí v mých očích hrůzu, když se bude železem přibližovat k mé kůži. Pevně jsem k sobě tiskl víčka a myslel na Luciuse.
"Bolest. Agonizující, rozervávající a zatemňující mozek. Můžeš křičet. Můžeš si vykřičet hlasivky, ale není ti to nic platné. Ta bolest nepřestane. Křič, řvi, kvílej a svíjej se, stejně budeš hluboce trpět." Voldemortův fanatický hlas znásoboval mé utrpení. Dlaní ruky pustil do cejchu tok magie, aby se vpálil hluboko do masa a nedal se nikdy odstranit. Žhnoucí bolest, spalující mé tělo, mě milosrdně dovedla až za hranice mého vědomí.
"Severusi, co mi to děláš," pokáral mě Pán zla. "Ještě jsem neskončil a ty mi tady zbaběle omdlíš. Nic nevydržíš, chlapče, a místo slastné odměny tě teď budu muset potrestat." Přistoupil ke zdi, klouzal rukou po pečlivě vyrovnaných mučicích pomůckách a s rozvahou vybíral vhodný nástroj k potrestání. Nakonec sundal dlouhý bič. Do dlaně si tiskl tlustou rukojeť a dlouhá tenká kůže se ve smyčkách povalovala u jeho nohou. Přesto, že mé vidění bylo rozmazané a ztížené pohledem vzhůru nohami, odhadl jsem jeho délku alespoň na deset stop. Ovládat takhle dlouhý bič vyžadovalo opravdové mistrovství. Nepochyboval jsem, že Pán zla si s ním bezpochyby poradí.
Se zvrhlým úšklebkem si s ním pohrával, odstoupil, aby ho natáhl a pohybem zápěstí ho rozvlnil jako hladinu moře. Sledoval mě a záměrně oddaloval tu chvíli, až bič pohladí mé tělo. Švihl prudce rukou a celou se ozvalo hlasité prásknutí o kamennou podlahu.
Přestože se mě bič ani nedotkl, instinktivně jsem sebou trhl. Mistr kroužil kolem mého těla, oči mu červeně svítily v šeru a z jeho krutého výrazu se nedalo vyčíst, kdy začne doopravdy. Bič práskl naprázdno podruhé. A ještě potřetí. Pokaždé jsem sebou cukl v očekávání bolesti, která nepřišla. Pán zla napínal mé nervy k prasknutí.
Rozmáchl se a než se mé tělo zase otočilo k němu zády, stačil jsem periferně zahlédnout, jak vzduchem sviští tenký kožený provaz. Hruď mi proťala ostrá bolest, jako by přes ni něčí neviditelná ruka sekla otevřenou břitvou od pravého boku k levému rameni. Zatnul jsem zuby a nevydal jsem ani hláska.
Se zvukem jako při výstřelu se mi přímo před očima nečekaně mihl bič a tentokrát zasáhl břicho. Řezavá bolest se okamžitě rozlezla až ke konečkům nervů a svaly se mi zaškubaly. Zadržel jsem mezi rty sten, deroucí se z hrdla. Zrak mi sklouzl nahoru. Po břiše se mi táhl krvavý šrám a pálil jako sůl v ráně. Na několika místech vyrazily drobné krůpěje krve a ve stružkách stékaly na hruď.
Nebylo to zdaleka poprvé, co se mé kůže dotkl bič. Kruté fyzické tresty za to, že jsem byl jiný, nebyly během celého mého dětství ničím výjimečným. Můj cholerický otec ve svých záchvatech vzteku častokrát sahal po něm a za ta léta jsem si vytvořil a zdokonalil svůj kult odolávat této bolesti. Tím, že jsem se zarputilým vzdorem mlčky snášel jeho týrání a nedal na sobě znát, že by mi jeho trest jakkoliv ubližoval, jsem ho doháněl k nepříčetnosti. Vzdorovitě jsem mu hleděl do jeho vzteky rudé tváře a pokaždé jsem si přál, aby ho trefil šlak.
Nestačil jsem ani vydýchat bolest a prsa mi olízl další jazyk, přesně mířený na cíl tak, aby zasáhl trup, ale vyhnul se obličeji. Rozeslal bleskové impulzy mozkovému centru bolesti a ohnul mé tělo do předklonu. Rozhoupal mě a řetěz, na kterém jsem visel, skřípal v pravidelném rytmu sem a tam, sem a tam...
"Vidím, že tuhle formu bolesti si vysloveně užíváš. To je dobře." Těsně kolem ucha mi zahvízdal bič a celou svou délkou se na třikrát omotal kolem mého trupu a zcela mě uvěznil ve svém sevření.
Pán zla si namotal bič kolem zápěstí a přitáhl si mé svázané tělo k sobě. Kladka u stropu se rozjela a kovově zaskřípala. Začal jsem klesat.
"Tato noc neskončí, dokud nevyvrcholím," uslyšel jsem zastřený Mistrův hlas. "Teď ti dávám jedinečnou šanci ukončit tento večer, příteli." Stroj se zastavil a já jsem vytřeštěně zíral na sloní úd mého Pána, houpající se přímo před mým obličejem. Nedbale elegantním pohybem sundal rukavice a jeho teplé dlaně se začaly plazit po mých ramenou nahoru přes boky až do klína.
"Uspokoj mě dřív, než já tebe a já tě propustím. Tak se snaž," pobídl mě hlasem plným očekávání. Sevřel v rukou mé boky, abych se neotáčel a slízával z mého břicha krůpěje krve, tryskající z čerstvých šrámů po biči. Tělem se mi rozlila nepopsatelná slast a cítil jsem, jak tvrdnu. Lord Voldemort to kupodivu nijak nekomentoval, i když se mu můj penis kýval přímo před obličejem. Zuby z něj odstranil ostrůvky ztuhlého vosku, až slastně zaštípaly, a pak ta místa olizoval špičkou jazyka. Způsoboval mi tím palčivou slast, že jsem úplně zapomněl, co mám dělat.
Jeho štíhlé prsty, o kterých se mi zdálo v mých fantaziích, se roztřásly vzrušením, když mi stahovaly předkožku a obnažovaly můj žalud. Och, můj bože! Pocítil jsem na něm nádherné vlhko jeho úst. Jeho jazyk, drsný jako jazyk kočkovité šelmy, zkušeně lízal citlivou špičku a rozpustile si s ní hrál. Podbřiškem se mi rozlilo k zbláznění příjemné vzrušení.
Na okamžik přerušil svou orální symfonii a podíval se na mne dolů. "Zapomněl jsi na naši dohodu? Nebo tady chceš zůstat až do rána?"
Vůbec bych se nezlobil, kdyby tohle trvalo až do rána. Ale byl jsem si vědom toho, že pokud tohle kolo prohraji, čeká mě další bolest. Vzpamatoval jsem se, jak jen to v této situaci šlo a vzal jsem do úst jeho obří penis. Teď, když měl erekci, mi má ústa nestačila, abych jej pobral. Pán zla mi vyšel vstříc a pravidelným houpáním pánve mi přirážel hluboko do krku. Dusil jsem se, chroptěl a zalykal, Pán ale nepovolil. Snažil jsem se jako ještě nikdy v životě, musel jsem z něj vyždímat orgasmus dřív, než ho vymáčkne on ze mne. Slastné steny Pána zla byly důkazem toho, že má snaha nebyla marná. Čelisti mě bolely v kloubech a prasklé koutky úst nesnesitelně štípaly. Ale to nebylo to nejhorší. Dalo mi neskutečně moc práce soustředit se na maximální výkon svých úst a zároveň se oddávat té orální renesanci v mém rozkroku. Drsné, zhýralé, zkušené a k zbláznění vzrušující. Chtěl jsem vnímat pouze tu dokonalou souhru Mistrových prstů, jazyka a hříšných úst. Přesto jsem se jako o život vzpíral rychle se blížícímu orgasmu. S nadějí jsem ucítil, že Mistr je na tom stejně. Teď šlo jen o to kdo s koho. Voldemort sroloval špičku svého jazyka do ústí mé močové trubice. Hlavou mi prolétla myšlenka, že tohle musím zaručeně ještě někdy zkusit a pak jsem zcela ztratil vládu nad svým tělem.
Řetěz se spustil až na zem a mé tělo se svinulo na studenou podlahu. Pán temna si klekl ke mně, uvolnil mi nohy i ruce a osvobodil mé tělo ze sevření biče. Za obojkem jsem ucítil prsty a pak mě velká síla táhla přes celou místnost ke kříži ve tvaru X.
Pohyb za mými zády ustal. Neodvažoval jsem se ohlédnout, ale slyšel jsem v koutě s mučícími instrumenty pohyb. Najednou jsem na svých bocích opět ucítil ty horké dlaně a instinktivně jsem ucukl. Něžně pohladily a klouzaly výš, stoupaly dál po pažích až k poutům, přesvědčily se, že jsou pevně uzamknuté a klesaly zase zpátky. Pomalu sklouzly po mých lopatkách až k pasu a sálaly silnou magickou energii, prosakující do kůže mých zad. Pokožka se stávala citlivější a vnímavější na sebemenší dotek. Vše jsem najednou cítil intenzivněji. Téměř jsem rozeznával papilární linie na bříškách jeho prstů.
Odstoupil o krok a kolem uší mi najednou zahvízdal vzduch. Bez varování mě přes lopatky sekla ostrá bolest. Po zádech se mi jako hurikán přehnala ostrá bolest. Zatnul jsem zuby a prohnul jsem se bolestí v zádech. Nestihl jsem se ani nadechnout, když vzduchem prosvištělo další šlehnutí. Tiše jsem zasykl. Rozeznal jsem zdroj bolesti. Kožené pásky, podle rozsahu alespoň dvanáctiocasá kočka.
Následovala série dalších ran, při kterých jsem se prohýbal jako při křečovitém tanci. Koutkem oka jsem zahlédl padající ruku a další rána ostře olízla citlivou pokožku na mém boku. Z úst se mi vydral hrdelní vzdech. "Luciusi…"
Bičování prudce ustalo. Voldemortovy prsty mi stiskly krk tak silně, že jsem nemohl dýchat. Jeho zlostí zrudlý obličej byl sotva dva palce od mého. Chřípí se mu chvělo a z očí mu metaly zlověstné jiskry. "Jestli ještě jednou řekneš jeho jméno, zabiju ho!" zasyčel varovně do mé tváře. "Jsi můj! Jenom můj! Rozumíš?" Pustil mi krk a já jsem zalapal po dechu. Narval mi do úst kožený roubík, sevřel pevně v dlaních rukojeť důtek a postavil se za mne jako bůh pomsty.
Vztek vedl jeho ruku a on mě bičoval jako nezkrotného hřebce. "Ke mně budeš vzhlížet! O mou pozornost budeš žebrat! U mých nohou se budeš plazit! Rozuměl jsi?" Pásl se na mé bolesti jako parazit a vzrušeným hlasem dával hlasitě najevo, jak ho těší mé utrpení. Každičkou ránu bičem si se zvráceným potěšením užíval.
Mé vzdechy se ztrácely v roubíku a rezonovaly mi v hlavě. Záda mi olizovaly žhavé plameny ostré bolesti a cítil jsem, jak mi na bedra stékají krůpěje krve z rozervané kůže. Rezignovaně jsem svěsil hlavu mezi ramena a opřel bradu na prsa. Při každém šlehnutí se mé tělo instinktivně prohnulo a z plic se mi pokaždé vydral vzdech, tlumený roubíkem. Visel jsem bezvládně v poutech, které mě ještě držely na nohou. Tiskl jsem víčka k sobě a slzy, hromadící se v slzných kanálcích se vydaly na pouť po mé tváři. Ze všech pórů na těle se mi draly na povrch kapičky potu a myslel jsem jen na to, jestli tohle přežiju a jestli se ještě někdy uvidím s Luciusem.
Pomalu jsem zavřel oči a přestal vnímat bolest. Myslel jsem na Luciuse. Lucius. Lucius. Lucius. Donekonečna jsem v duchu opakoval jeho jméno jako při zaříkání tehdy, když jsme stáli v magickém kruhu a tajně si přísahali přátelství až do smrti. Rituální dýkou jsme si navzájem rozřízli žíly, pomocí černé magie jsme smíchali krev v našich žilách a krví zpečetili náš vztah. Dali jsme si neporušitelný slib a z poháru ochutnali naši společnou krev. Nikdo a nic nás už nedokáže rozdělit. Ani nejmocnější čaroděj všech dob.
Nezaregistroval jsem, kdy Pán zla odhodil biče a konečně uznal, že trest už je dostačující. Jeho rozrušený dech, tříštící se o mou šíji, se pomalu zklidňoval. Dlaněmi se dotkl mých zad. Zaúpěl jsem při tom doteku bolestí a cukl jsem.
Pán zla to ignoroval a přitlačil ruku na mou kůži. "Už nikdy nepovyšuj nikoho nade mne. Já jsem tvůj pán a jen mně patříš. Pamatuj si to," zašeptal konejšivým hlasem. Bolest postupně vystřídalo příjemné teplo, prosakující z jeho ruky hluboko do pokožky. Jeho dlaně s magicky hojivými účinky něžně hladily má zraněná záda a boky. Přesto, co jsem před krátkou chvílí prožil, cítil jsem, jak se mi navrací ten nádherný pocit z jeho doteků, který jsem tehdy prožíval v jeho komnatách.
Sklonil hlavu k mým zádům a začal mi lízat rány, které mi způsobil. Přejížděl jazykem po poškozené kůži a měl jsem pocit, jako by jeho sliny měly hojivou sílu. Klesl na kolena a sevřel mé boky. Slízával mi z beder krev, prýštící z rozervané kůže. Bylo to zvrácené. Perverzní. Nádherné. Opojné. Kousal jsem se do rtů, abych nezasténal rozkoší. Po tom, co jsem teď prožil, mu tu radost neudělám.
10. část:
Na pokraji smrti
Pán zla odemkl železa a osvobodil mé ruce i nohy ze sevření pout. Zachytil mě do náruče, když se mi podlomila kolena pod zuboženým tělem. Zakousl se do koženého roubíku, vyrval mi jej z úst a vyplivl na zem. "Tvé utrpení je u konce, Severusi. Úspěšně jsi prošel mojí zkouškou odolnosti. Jsem na tebe velice pyšný," pronesl spokojeně. Jeho dech se tříštil o mé rty, tak blízko k mé tváři se přiblížil. Hleděl mi do očí a já jsem přímo cítil jejich žár. "Odměnou ti teď poskytnu slast, jakou jsi ještě určitě nikdy nezažil."
Postřehl jsem, že mě pomalu tlačí přes celou místnost. Zastavil se u vyšetřovacího stolu s opěrky na nohy v jeho rozích. Pohlédl jsem na něj a v břiše mi vypukla panika. Voldemort vzrušeně zašeptal něco, co mě znepokojilo: "Dokázal bys mě milovat, Severusi?"
Nahrnula se mi krev do hlavy. Pána zla nedokáže nikdo milovat, dokonce ani takový bastard jako já ne. Všechna touha po něm, ještě zvečera ztěžka držená na uzdě, vyprchala s duší, kterou jsem tady vypustil. Žádal ode mne něco, co jsem nedokázal splnit. A za nesplnění jeho příkazu přijde krutý trest. Přesto neztratím svoji hrdost a čest jenom proto, abych se mu zavděčil. Budu mu věrně a oddaně sloužit, položím za něj svůj život, ale nikdy ho nebudu milovat. Poprvé za dnešní noc jsem se postavil proti jeho vůli.
"Ne, Pane. Odpusťte," řekl jsem tiše a očekával trest.
Mistr se však překvapivě usmál. "Jen jsem tě zkoušel. Láska nemá místo v citech Smrtijeda. To si pamatuj!" řekl varovným tónem a bylo mi jasné, že tím narážel na Luciuse. "Lehni si," přikázal. Se staženým žaludkem jsem si lehl na stůl, připraven na další trest, přestože mi sliboval slast.
"Tohle už dnes nebudu potřebovat. Překáželo by mi to akorát při práci," řekl Pán zla a zbavil mě cilicia. Zasyčel jsem, když se trny vytáhly z masa. Z čerstvých ran vytryskly krůpěje. Z krku mi sundal obojek a odstranil kožený pásek z penisu. "Teď jsi opět svobodný." Přisunul si můj zadek blíž, vložil mé kotníky do opěrek a zacvakl přes ně kovová pouta. Ruce mi nechal volné.
Zatínal jsem zuby bezmocí. Svobodu jsem si představoval úplně jinak. S rostoucími obavami jsem přelétl po zrakem po stolku. Dóza s mastí, chirurgická rukavice, nádoba s čistou vodou, lubrikační gel, katétr a sklenice s medem. K čemu to sakra potřebuje?
Přešel mi dlaněmi přes třísla a dotkl se čerstvého cejchu. Zasténal jsem bolestí. "Tato pečeť ti bude navždy připomínat, že mi patříš. Toto znamení žádné kouzlo neodstraní." Vnořil štíhlé prsty do hustého porostu chloupků v mém klíně a vzal do dlaní můj povadlý penis. Navzdory tomu, že jsem si to nepřál, zapulzoval.
Sáhl pro jakýsi předmět na stole. Zvedl jsem hlavu, abych viděl, co mi chce dělat. Stáhl z mého žaludu předkožku a mezi palcem a ukazovákem zmáčkl špičku žaludu. Rozevřel vstup do močové trubice, potřel jej gelem a pomalu do ní zasouval katétr. Zpanikařil jsem a zalomcoval opěrkami, vteřinu nato jsem ale pocítil, že mě to podivně vzrušuje.
Pán zla soustředěně pracoval dál, zdaleka to nedělal poprvé. Hadička na své dlouhé cestě do útrob příjemně šimrala. Hluboko uvnitř penisu jsem ucítil ostrou bolest, když prolezla svěračem. Začala se plnit močí a světlá tekutina stékala na zem. Když mě důkladně odcévkoval, propláchl mi měchýř čistou vodou, vyprázdnil mě a pak mi pomocí katétru a kouzla naplnil měchýř medem. Opatrně vytáhl cévku a já jsem přitom cítil po celé délce močové trubice příjemné teplo a jemné chvění. Vůbec to nebylo tak špatné, jak se na první pohled zdálo.
"Za chvíli poznáš omamné účinky této vrcholně bizarní erotické vynalézavosti. Zasvětím tě do tajů tantrické a taoistické erotiky. A jelikož jsi dnes projevil odvahu, hodnou mého nástupce, poskytnu ti navíc nebývalou rozkoš zavedením své ruky do tvého těla. To bude tvoje odměna za všechna ta muka," ušklíbl se požitkářsky. Odměna vskutku zvrácená, pomyslel jsem si, k ukojení jeho zvrhlých choutek.
Bez dalších okolků roztáhl mé hýždě od sebe, se zvráceným leskem v očích si mě chvíli prohlížel a kostnatým prstem přejížděl přes můj otvor. "Tohle je, Severusi, tvoje tajná zbraň," vydechl vzrušeně. Mhouřil víčka a dlouhým jazykem si olizoval rty. V duchu jsem prosil Merlina, aby Mistr svůj chtíč dokázal udržet na uzdě.
Voldemort měl však své sebeovládání zcela pod kontrolou. "Fisting vyžaduje dlouhou přípravu a trénink," vysvětloval, jako by mě to zajímalo. Chtěl jsem mít tohle trapné divadlo co nejdřív za sebou. "Je to změna mysli a vnímání. Budeš o něj prosit pokaždé, když budeme spolu sami."
No to určitě! Copak si myslel, že až tohle skončí, nechám si ještě někdy dobrovolně narvat ruku do zadku?
Na levou ruku si navlékl gumovou rukavici, sahající mu až k loktu a žaludek se mi při tom pohledu stáhl křečí. "Je důležité, aby ses maximálně uvolnil, ať nemáš ani jediný sval napnutý," radil mi zkušeně. Položil jsem hlavu na stůl, rozpažil jsem ruce a zavřel oči. Děj se vůle boží.
Mistr použil na mé útroby očisťovací kouzlo a pak sklouzl prsty k hrázi a jemně ji masíroval krouživými pohyby. Vyvolal tím ve mně nepopsatelné pocity slasti. Napětí ze mne rychle opadávalo jako jehličí z vánočního stromku a pokoušel jsem se soustředit na jeho dovedné prsty, které mi už tolikrát dokázaly poskytnout neuvěřitelné zážitky.
Najednou jsem je ucítil v sobě. Instinktivně jsem stáhl svěrač tak prudce, že mít na něm trochu ostřejší hrany, ustřihl bych mu prsty. Byl to přirozený pud sebeobrany, že mi největší čaroděj a Pán světa leze do zadku.
"Oddej se mi, Severusi, naprosto celý… důvěřuj mi," konejšil mě tiše.
Důvěřovat mu? Jak bych mu mohl důvěřovat po tom, co mi tady všechno dělal? Chystá se mi natrhnout prdel a já musím držet jako klisna při připuštění. Věděl jsem ale, že jestli chci dnešek přežít, musel jsem mu dovolit, aby ukojil své zvrácené choutky.
Prsty levé ruky pomalu zasouval do mého těla a pravou mi jemně masíroval svaly břicha. Zcela evidentně měl s fistingem bohaté zkušenosti. "Tento způsob sexu je úplně odlišný od klasického a je to z velké části i záležitost mysli. Nemáš v něm jen pasivní roli," poučoval mě o této variantě sexu, kterou jsem nikdy nezkusil a až tohle skončí, nikdy víc nezažiju. Jestli si myslel, že se do téhle zvrácenosti aktivně zapojím, šeredně se spletl. Neodvážil jsem se ale otevřeně nahlas vzdorovat a mlčky jsem přijímal svůj úděl.
Pán zla opatrně zatlačil a soudě podle odporu, kterému můj svěrač čelil, dostal se k záprstním kloubům jeho ruky. Čelo se mi svraštilo z nepříjemného tlaku. Přesto pocit, že mám uvnitř všech pět prstů byl… neuvěřitelný. Neuvěřitelně vybízející.
"Přicházíme do fáze, kde je potřeba tvé aktivní účasti," konstatoval Pán, když narazil na téměř nepřekonatelný odpor. "Přestože si rád užívám cizí bolest, v tomto případě není na místě. Fisting nesmí nikdy bolet. Nejde totiž o to dostat ruku co nejrychleji dovnitř, i za cenu nenávratného poškození, fyzického i duševního." Prsty nechal zasunuté v mém pozadí a sáhl po kelímku s mastí. "Ale příště už by ses nedokázal uvolnit a oba bychom tak navěky přišli o tento neskutečný zážitek. A za to mi ta tvoje bolest nestojí." Pak se potměšile uculil. "Dnes jsi už můj hlad po cizí bolesti dostatečně ukojil."
Vydatně si nanesl kluzkou mast na část ruky v místech, kde se zasekl. "Potřebuji tě mít v dokonalé harmonii… klidu… pohodě… a naprostém uvolnění," pomalu odříkával uklidňujícím hlasem. Dlaní hladil mé břicho a já jsem pociťoval, jak to na mně začíná působit.
"Uvolni se… hluboce se soustřeď… ovládej myslí svaly…" slyšel jsem naléhavý šepot mezi svými stehny. Vyprázdnil jsem zcela svou mysl a soustředil jsem se pouze na pohyb Mistrovy ruky. Pomalu s ní rotoval doleva a doprava. Při každém otočení vklouzla hlouběji do mého těla a k zbláznění dráždila citlivá nervová zakončení v ústí análu. Koncentrovaně jsem svou myslí ovládal kruhový sval svěrače a cítil jsem, jak se víc a víc rozevírá Mistrově ruce. Tiše jsem sténal, bylo to naprosto neuvěřitelné.
V kritickém místě těsně za klouby prstů jsem ucítil docela nepříjemný tlak. Ne bolest. Tlak. Otevřel jsem oči a podíval se na Mistra. Přestal tlačit. Celou dobu soustředěně pozoroval můj obličej, aby okamžitě zasáhl, kdyby něco nebylo tak, jak má být. Fascinovala mne ta jeho zkušenost.
"Otevři se mi, Severusi, už jsem téměř tam," šeptal. S citem, u něj nevídaným, opatrně zatlačil a dostal se přes nejširší místo dlaně. Ruka mu pronikla do mého těla až po zápěstí.
Prudce jsem se nadechl a tvář mi zrosily kapky potu. Pocítil jsem obrovskou úlevu. Nikdy jsem nebyl tak roztažený, tak plný. Natažená dlaň uvnitř mých útrob se zavlnila jako had a způsobovala mi nepoznané pocity slasti. Nadzvedl jsem hlavu a setkal se s pohledem Pána zla. Četl jsem v něm něco víc, než jen uspokojení s perfektně vykonanou prací. Bylo to maximální propojení nás obou.
"Jak se cítíš, Severusi?" zeptal se se zájmem a pohladil zevnitř mou prostatu.
Zaúpěl jsem slastí. "Jako kdybych… teprve teď… doopravdy ztratil panictví."
Voldemort se temně zasmál. "Užívej si tohoto nádherného pocitu, než skončí. Od Luciuse se jej nedočkáš," řekl trochu namyšleně.
Ruka v mých útrobách se začala pohybovat. Otevírala se a zavírala v pěst a mým tělem otřásalo obrovské vnitřní vzrušení. Zavřel jsem oči a propadal se do extatického pocitu na samé hranici vědomí. Roztřásly se mi nohy a byl jsem jen kousek od naprostého podrobení.
Pán zla sbalil ruku do pěsti a zručně začal krátkými pohyby přirážet do mého zadku. Byl jsem jako v transu, nedokázal jsem zvládat kontrolu nad svým tělem. Nepodobalo se to ničemu, co jsem doteď zažil. Sténal jsem slastí a zmítal se v osidlech chtíče. Přesto, že jsem neměl erekci, převalila se mým tělem mohutná vlna orgasmu, jaký jsem ještě nikdy nezažil.
Dosáhl jsem čtvrtého otrockého orgasmu této noci. Ani ve snu se mi nezdálo, že by mě dokázala vzrušovat bolest a podivné sexuální praktiky. Namáhavě jsem otevřel oči a pohlédl na Mistra. Uchváceně mě sledoval přimhouřenýma očima. "Ještě pořád máš výhrady k této sexuální praktice, Severusi?" Na rtech mu pohrával zvrácený úsměv.
Nebyl jsem schopen odpovědi, ale teď už jsem věděl. Ne všechno zvrácené je špatné. Změnil jsem názor. Tohle bych chtěl znovu někdy prožít. Mé tělo se ještě chvělo dozvuky vyvrcholení, když se ruka v mém těle pohnula. K mému údivu ne ven, ale směrem opačným. Zmateně jsem pohlédl Mistrovi do očí.
"Jsem fascinován tvým strhujícím projevem orgasmu, který ti přivodila má ruka, můj drahý příteli. I když jsem to původně neplánoval, udělám výjimku a provedu tě hloubkovým fistingem," pousmál se tajemně. I když jsem vůbec netušil, co to znamená, po tomhle zážitku jsem mu naprosto důvěřoval.
Vzal mě za ruku a položil mi ji na podbřišek, abych mohl sledovat pod kůží jeho ruku, uvězněnou v mém konečníku. Otevřel pěst uvnitř těla, konečky prstů citlivě vyhledával další cestu a postupoval hlouběji mými útrobami. "Dotýkám se tvé páteře," řekl vzrušeně. "Tady máš ledvinu. Žaludek. A tady… slezinu."
Ani jsem nedýchal. Vnímal jsem pouze ruku plazící se v mém břiše a byl jsem jako očarován. Moje dlaň sledovala zvenku pohyb Mistrovy ruky mými útrobami. Bláznivě jsem zatoužil zkusit si, jaké to je sáhnout si zevnitř na nějaký orgán bez toho, abych musel pitvat. Zdálo se, že Mistr je stejně zvráceně rozrušený z té možnosti sáhnout si na mé pulzující orgány. Možná tohle taky prožíval poprvé.
"Cítím tep tvého srdce, Severusi," zašeptal najednou. Hrůza mi zatemnila mozek. Mé srdce ve Voldemortově dlani? Co kdyby se Mistr rozhodl rozmáčknout jej v dlani? Vzpamatoval jsem se. To přece není anatomicky možné!
"Tepe jako o život v břišní aortě. Řekl bych, že máš strach, Severusi," usmál se pobaveně. "Je čas ukončit náš experiment," konstatoval a začal pomalu vytahovat ruku z mého zadku. Teprve teď jsem si uvědomil, jak široce jsem roztažený. Mistrova paže vězela až po předloktí v mých útrobách. Ruka se pomalu plazila jako tlustý had ven z mého těla a cestou mi způsobovala neskutečnou blaženost. Zavřel jsem oči a zmohl se jen na tiché vzdychání. Oddal jsem se ráji uprostřed tohoto pekla, který Pán zla tak fantasticky dlouho protahoval.
Když se svaly nakonec uzavřely za posledním prstem, připadal jsem si najednou jako prázdná nádoba a přepadl mě silný pocit frustrace. Pocítil jsem velké zklamání ze zmaření něčeho tak neskutečně nádherného. Hned nato mě přepadl obrovský strach, že obyčejný sex mi už nedokáže poskytnout takové potěšení.
"Líbila se ti má odměna, Severusi?" zeptal se poté, co s mlasknutím sundal vyšetřovací rukavici z ruky.
Dalo mi spoustu námahy, abych byl vůbec schopen uspořádat si myšlenky a mohl promluvit. "Ano… děkuji, můj Pane," hlesl jsem.
Sebevědomě se usmál. "Ještě tě čeká jeden zážitek." Zatlačil mi dlaní na podbřišek, přímo na močový měchýř. Pocítil jsem tupou bolest a vzpomněl jsem si, že mám měchýř přeplněný medem. Pán zla vzal mezi prsty můj ochablý penis a obnažil žalud. "Vymoč se, nebraň se tomu," pobídl mě a druhou rukou bez ustání tlačil na můj měchýř.
Povolil jsem svěrač. Nejdřív jsem ucítil velice příjemné lechtání v močové trubici, prostupující pomalu přes prostatu dál do těla penisu. Na povrch žaludu se mi vydrala neprůhledná medová kapka. Hned za ní druhá. A třetí. Každá z nich mi při svém výronu způsobovala omamnou smyslnou rozkoš. Než stačily ztéct po žaludu, slízl je nenasytný Voldemortův jazyk.
Vyprazdňování měchýře plného medu bylo doprovázeno neobyčejně vzrušujícími pocity. Hustý med si pomalu klestil cestu močovou trubicí a k zbláznění dráždil mou prostatu. Muka se podobala kratičkým orgasmům, rychle jdoucím po sobě. Můj ztvrdlý penis po kapkách ronil medové krůpěje a sytil hladová ústa Pána zla.
Můj měchýř se téměř vyprázdnil. Pán zla to zkušeně poznal. Přisál se rty k otvoru v mém žaludu a začal sát poslední zbytky medu. Má ústa barbarsky sténala intenzivní rozkoší. V závěsu za poslední kapkou medu následoval prudký gejzír mého pátého vyvrcholení a zaplnil ústa Pána zla hořko sladkou chutí.
Zapomněl jsem na biče a ohnivou výheň, zapomněl jsem na bolest, utrpení a ponížení a má ztracená touha po něm se navrátila v ještě větší síle a mohutněla každým dalším výronem. Přehlušila veškerou jeho zvrácenost, jeho touhu po krvi, bolesti a ponižování. Dokonce jsem ji teď, na konci své pouti v této kobce, začínal chápat a přicházet jí na chuť. Bolest a slast patří neodmyslitelně k sobě. Člověk si musí nejdřív projít peklem utrpení, aby pak o to citlivěji dokázal vnímat to krásné, co mu je nabízeno. Pán zla mi dnes v noci dokázal, že je bezpochyby Mistrem sexuálních umění. Dovedl plnými hrstmi rozdávat i brát. K přívlastkům Pán zla a temna přidávám další, který ho dokonale vystihuje. Pán smyslnosti.
Pán zla mi odemkl pouta a uvolnil kotníky. Nebyl jsem si jist, jestli vůbec budu schopný po prožitých erotických zážitcích udržet se na nohou. Postavil jsem se na vratké nohy a dělalo mi značný problém zkoordinovat své pohyby.
Mistr sevřel silnými pažemi mé boky a agresivním polibkem zachvátil má ústa. Konečně dal volný průchod celý večer zadržovanému chtíči. Dravá vášeň, kterou se mě zmocnil, mě zastihla zcela nepřipraveného. Vůbec jsem se nebránil a nechal si znásilňovat ústa. Silná touha po něm, doutnající ve mně celých sedm dní mého vězení, se vznítila. Odevzdal jsem se mu. Beztrestně jsem mu kousáním vrátil alespoň část té bolesti, co mi tady způsobil.
Jako by ji nevnímal, zatlačil mě po zádech až ke koženému slingu, visícímu ze stropu na čtyřech řetězech. Vymanil se z náruživého polibku a strčil se mnou do visuté houpačky. Vsunul mi kotníky do kožených ok, připnutých karabinami vysoko na řetězu, neutáhl je však a nechal je úplně volné, takže už jsem nebyl jeho otrok. Do hřbetu ruky si otřel krev ze rtu, oči měl zastřené chtíčem a chřípí se mu rozšiřovalo zrychleným dechem.
"Čekal jsem dlouho, než budeš pro mne připravený. Fyzicky i duševně," šeptal vzrušeně a špičku svého obřího údu nasměřoval k mému otvoru. "Teď si tě vezmu. Teď budeš můj."
Zatlačil. Penis Pána zla pronikl dovnitř a já jsem hlesl bolestí. Ignoroval to a přirazil. Tvrdě, surově, drsně. Tak, jak to měl rád. Nebral ohledy a ani jsem to od něj nečekal. Chytil jsem se pevně řetězů, aby mě ve víru vášně neshodil dolů z houpačky. Každý jeho náraz vyrazil hlasitý výdech z mých plic. Neuměl být něžný, bolest ale uměl podat tak, že jsem umíral touhou. Kroutil jsem se slastí a přistihl jsem se, že si té bolesti přeji ještě víc. Dokonce bych si troufl říct, že po tom všem, co můj zadek dnes už zkusil, by mne neuspokojilo něco menšího.
Voldemortova vášeň stoupala na intenzitě. Chytil mě pevně za boky a divošsky si mně narážel do klína. Sling se povážlivě houpal a hrozilo, že strhne řetěz. Můj výkřik rozkoše v už ani nevím kolikátém orgasmu zcela zanikl v Mistrových hlasitých projevech.
Najednou zavřel oči a začal potichu šeptat jakési neznámé zaříkadlo. Pokračoval v souloži a jeho monotónní drmolení se stupňovalo. Vzduch se začal podivně chvět a ve studené cele se ochladilo téměř na bod mrazu. Plamínky všech svící prudce pohasly a i pochodně zběsile plápolaly jako za silného větru. Všechno kolem uchopila do své moci černomagická atmosféra. Mezi nesrozumitelným Mistrovým mumláním jsem zaslechl ztěžka vyslovená slova.
"Opakuj… opakuj po mně!" Vytřeštěně jsem na něj zíral a napínal uši.
"Revello," vykřikl.
Zopakoval jsem slovo. Odněkud z útrob mého těla se vydrala neznámá síla, která mě zevnitř rvala na kusy. "Concludo." Při vyslovení druhého slova se mi tělo rozpůlilo vedví a všechny prsty se mi bolestí zkroutily jako orlí drápy.
"Et reservo," zaříkával Mistr v transu a jako v pominutí mysli do mne přirážel.
Toto třetí slovo vysálo ze mne všechnu sílu. Pán zla se zvířecím výkřikem čtvrtého slova na rtech vyvrcholil do mého těla a víc než orgasmus to připomínalo vymítání ďábla. "Anima," s námahou jsem zašeptal poslední slovo zaklínadla.
Chvějící se vzduch se najednou zhmotnil do průhledné postavy jako při Priori Incantatem. Byl to jen kratičký okamžik, sotva postřehnutelný, přesto jsem poznal ty dokořán otevřené oči mé poslední oběti, upírající se do klenby chrámu poté, co jsem kněžce na obětním oltáři vzal vlastní rukou život.
Neviditelný ostrý meč rozťal mé tělo na dvě stejné poloviny a cítil jsem, jako by mi něco vyrvalo duši z těla. Když už jsem měl pocit, že se roztrhnu vejpůl, odkudsi vystoupal tenký proužek stříbřité mlhoviny. Lehounce se chvíli vznášel těsně nad mým tělem. Téměř jsem nedýchal, aby se nerozplynul. Zachvěl se a pak vklouzl do křičících úst Pána zla. Netuším, co to bylo, ale bylo to naprosto magické.
Kouzlo pominulo. V cele se oteplilo, pochodně plápolaly veselým plamenem a vzduch se ani nehnul. Podivně klidnou atmosféru rušil pouze Pán zla. Zrudlou tvář mu hyzdila grimasa, tělo se mu křečovitě chvělo a zvuky, které vydával, nebyly z tohoto světa. Padl na mé tělo jako podťatý. Netušil jsem, co to způsobilo. Zda ten jeho nevídaný orgasmus, anebo to sladké kouzlo.
Ať to už bylo cokoliv, když se po chvíli namáhavě zvedl, nebylo po ničem už ani památky, jako kdyby se mi to jen zdálo. Mlčky ukázal ke stolu. Poslechl jsem. Pokud jsem si myslel, že vyvrcholení Pána zla bude zlatým hřebem večera, šeredně jsem se spletl. Ze své sbírky na zdi přinesl dlouhý provaz.
"Lehni si, Severusi," pokynul mi. "Slíbil jsem ti, že pokud v dnešní zkoušce obstojíš, odměním tě věčným životem. Přeložil provaz na dvě poloviny a obtočil mi jej kolem pasu. Vzniklým okem jej zase provlékl. "Přemýšlel jsem, jakou smrt pro tebe vymyslím, aby to bylo dostatečně pompézní k dnešnímu večeru."
Při těch slovech mi ztuhla krev v žilách.
"Nakonec jsem se rozhodl pro svazování." Zhluboka se nadechl a z očí mu vyšlehly plamínky vzrušení. "Je fascinující pozorovat svázanou oběť a její zoufalý boj o svobodu, často i o život bez sebemenší šance na vysvobození." Kolem trupu i končetin mi s téměř posvátným soustředěním zaplétal provazy do komplikovaných uzlů a smyček."
Pracoval pomalu a koncentrovaně a s kamennou tváří každou chvíli zkoušel pevnost svazování. "Ale i svazování má svůj zvláštní rituál. Jsme přece kultivovaní lidé, že ano. Tato umělecká forma japonské bondáže je povýšena na umění provazu. V japonské kultuře je rovnocenná s ikebanou, bonsají, nebo čajovým obřadem." Jeho oči ho prozradily. Plála z nich nezkrotná vášeň pro tuto praktiku, která omezovala jeho oběť až k samým hranicím nehybnosti a taky silná touha po naprostém podrobení jeho vězně. Když jsem si to uvědomil, už bylo pozdě.
Po nekonečně dlouhé chvíli byl hotov. S uspokojením si prohlížel své umělecké dílo. "Och, málem jsem ti zapomněl říct, že svazování do kozelce je další z mých oblíbených sexuálních zábav." Překulil mě na břicho, zkroutil mi ruce dozadu a za zády je pevně svázal.
"Spoustu těch, kteří tohle vyzkoušeli - bohužel někteří už nejsou mezi námi - tato dráždivá, ale obzvlášť nebezpečná varianta svazování silně vzrušovala." Řekl bych, že spíš, než pro ty ubohé oběti, byl tento způsob vzrušující pro něj samotného. Zvedl mi hlavu a kolem krku mi volně navlékl provaz. Jeho druhým koncem mi komplikovanou smyčkou svázal k sobě kotníky a přesvědčil se o její pevnosti. Sklonil ústa k mému uchu. "Cítíš už vzrušení?"
Jak bych mohl v této nepřirozené poloze cítit nějaké vzrušení?
"Teď už vše záleží jen na tobě. Moje práce skončila." Poodstoupil a zkřížil ruce na prsou. "Jen se budu dívat."
Neuváženě jsem se začal prudce zmítat ve snaze vymanit se ze smyčky. Dosáhl jsem akorát toho, že se mi provaz pevněji utáhl kolem hrdla a začal mě dusit.
"Neházej tolik sebou, Severusi, přivodíš si rychlou smrt a nestihneš si užít vzrušení," napomenul mě Pán zla a přes tvář mu přelétl krutý úsměv. "Přece nás nechceš připravit o zábavu."
Přiblížil svůj vzrušením zrudlý obličej těsně k mé tváři. "Cítíš, jak se ti přerušil přívod krve do mozku? Kývni hlavou, jestli je to tak," šeptal a jeho temný hlas se extaticky chvěl. "V tomhle stavu zažiješ mnohem intenzivnější sexuální vzrušení. A když dospěješ k vyvrcholení, stojí to skutečně za to. Ovšem," tváři mu přelétl ďábelský škleb, "když neodhadneš ten okamžik, kdy je potřeba rychle to ukončit, dojdeš k nádhernému vyvrcholení a… odejdeš. Staneš se minulostí."
Pokud jsem tady nechtěl chcípnout, zoufale jsem se snažil držet hlavu nahoře. Netušil jsem, kam až dokáže Pán zla zajít ve svém zvráceném představení. Mé spoutané nohy měly silnou tendenci se narovnat a vyvozovaly tím tah na smyčku kolem mého krku. Dalo mi čím dál větší práci ovládat své napjaté svaly. Únava narůstala a já jsem si s hrůzou začal uvědomovat, že dlouho už neudržím nohy pokrčené a hlavu zvednutou. Cítil jsem, že pokud Mistr rychle nezasáhne, blíží se můj konec.
Můj pud sebezáchovy přehlušila nesnesitelná bolest zoufale napínaných svalů při mém boji o život, které jsem už nedokázal více čelit. S úlevou jsem je povolil. Provaz kolem mého krku se napnul a zrádná smyčka kolem mého hrdla se začala utahovat. Na krátkou chvíli jsem skutečně propadl nepoznanému vzrušení, než mě přepadla závrať a před očima se mi začaly tvořit obrovské kruhy.
Svět kolem zešedl. Nedokázal jsem se nadechnout, provaz kolem krku se mi každým mým zoufalým pokusem o vysvobození utahoval víc a víc. Oči mi vylézaly z důlků a ve smrtelné agónii jsem vytřeštěně zíral do rozrušeného obličeje lorda Voldemorta. Zoufale jsem prosil o život, z hrdla se mi ale místo slov draly nelidské zvuky. Tep ve spáncích mu bušil čím dál pomaleji. Pořád jsem čekal, že to Mistr v poslední chvíli ukončí. On mě však jen fascinovaně pozoroval jako laboratorní myš.
Luciusi, vyslovil jsem nahlas svoji poslední myšlenku na tomto světě, ze rtů mi však uniklo jen nesrozumitelné zachrčení. Tlukot mého srdce se zastavil a obklopila mě černočerná, mrazivá tma.
_______
Stál jsem na břehu posvátné řeky mrtvých a zadumaně pozoroval zkostnatělého starce, pomalu plujícího ve své zpuchřelé pramici ke břehu. Převozník mrtvých duší najednou zapíchl svou dlouhou hůl do zbahnělého dna řeky a zastavil se. Mlčky mě sledoval s tváří skrytou v černé kápí a na něco vyčkával. Jakoby tušil, že nemohu zaplatit za převoz do podsvětí, protože jsem neměl nikoho, kdo by mi po smrti dal pro něj minci pod jazyk.
Strach. Utrpení. Hrůza. Smutek. Tmavá, studená, vlhká chodba. Má zemřelá duše se jí řítí jako o život - o život, Merline, jak hloupě to zní po smrti - nevýslovně děsivé zlo, které mne pronásleduje, se mi sápe po zádech. Na krku cítím jeho ledový, smrdnutý dech. Pochmurná chodba nemá žádný východ... Zastavím se a zaposlouchám se. Z nesmírné dálky ke mně doléhá hlas, donekonečna naléhavě mumlající jakési zaklínadlo. "Anáil natrach, urthvas bethad, dochiel di enmhé. Anáil natrach, urthvas bethad, dochiel di enmhé. Anáil natrach...* " Otočím se a jdu za hlasem...
Bylo mi mizerně. Zvedl se mi žaludek a v poslední chvíli jsem se stihl naklonit nad kraj postele. Zvracel jsem na leštěnou podlahu. Pán zla se na chvíli vzdálil a přinesl mi flakónek s lektvarem.
Vděčím ti taky za smrt.
Sáhl mi rukou do klína a jeho štíhlé prsty pohladily můj cejch. "Pamatuj, když se znamení rozpálí, Řád potřebuje tvé služby. A pokud komukoliv prozradíš cokoliv o našem tajném Řádu, má krev ve tvých žilách začne vřít a roztrhá je na cáry. A ty během několika vteřin zemřeš krutou smrtí na vnitřní vykrvácení," zasyčel varovně. Opět mi nedal na výběr.
_______
Ocitl jsem se ve svém pokoji na Manoru a opojně vychutnával nabytou svobodu. Netrpělivě jsem se rozhlížel po Luciusovi. Konečně se zhmotnil hned vedle mne. Po tak dlouhé době, co jsem ho neviděl, jsem mohl na něm oči nechat. Světlé vlasy měl vzadu sepnuté černou sametovou stuhou, jak to u něj miluji a po těch jeho nádherných očích se mi už pěkně stýskalo. Zalitoval jsem akorát toho, že po dnešní noci nebudu moct minimálně do zítra souložit.
Místností prosvištěla kletba. Zasáhla Luciuse do prsou a odhodila ho na protější zeď. Přistoupil jsem k němu, chytil jsem ho pod krkem a nadzvedl ho do vzduchu, až se země dotýkal pouze špičkami svých luxusních bot. "Chováš se jako žárlivý pitomec! Vůbec netušíš, co jsem za celý ten týden věznění prožil! Nedokážeš si ani představit, co jsem si v tom sklepení zkusil! Ty-nevíš-vůbec-nic!" vmetl jsem mu zrudlé tváře.
_______
Apokalyptická krajina, kde jsem se - sám nevím jak - ocitl, vyvolávala ve mně pocity beznaděje a strachu. Moje duše nemůže v záhrobí dojít klidu. Bloudí, tápe a hledá. Ze všech stran ji obklopuje děs. Scéna se rázem mění a ocitám se přímo uprostřed pekla. Hořím jako papír ve spalujícím, neuhasitelném a věčném ohni…
Lucius obtáčel jazykem korunu mého žaludu a vyvolával mi tím k zbláznění slastné pocity. "Nechtěl by sis někdy se mnou vyjet na projížďku na koni, Severusi?" řekl náhle a obkroužil svými rty špičku penisu. Má kousavá slova, jestli se náhodou nezbláznil, zanikla v mém hlasitém vzdechu.
"Cval je nejrychlejší a nejnamáhavější," šeptal zadýchaně a zpocenou tvář měl rozpálenou vášní. Zaklonil hlavu, zavřel oči a začal se na mně prudce nadzvedávat.
Chytil jsem ho za boky a pomáhal jsem mu přirážet, stále rychleji, jak už jsem cítil, že už se blížím k vrcholu.
Otočil jsem se k němu a hleděl jsem do té šedomodré oblohy v jeho očích. "Prosím, už nikdy se mě na to neptej."
leden 1979
Leden letos nezapřel své jméno. Mrzlo, až praštělo. Pouze poddaní z Manoru a blázni vystrčili dnes brzy ráno nosy z teplých vytopených domovů. Poddaní, blázni a já s Luciusem. Nenávidím slunce a skoro stejně tak nesnáším i zimu. Obzvlášť takovou, jaká teď vládne na malfoyském panství.
Stavení bylo celé ze dřeva a stylově zapadalo do okolní krajiny. Na zámeček bylo dost malé, na chatu zase moc velké. Ani mne nepřekvapil ten luxus interiérů, zařízený s nebývalým vkusem v loveckém stylu, s kančími a medvědími kůžemi na podlaze, výstavou paroží a preparovanými hlavami zvířat na dřevěném ostění a slušnou sbírkou kulovnic, brokovnic a pušek na sněhobílých zdech. Malfoyové musí mít vždy to nejlepší, i když se jedná o obyčejnou loveckou chatu hluboko v horách.
Lucius mi ukázal můj pokoj, zcela zbytečný, stejně strávím veškerý čas v tom jeho. Položil dlaň na mé temeno a přitáhl si mě k tváři. "Tohle všechno jsem připravil jenom pro tebe, abychom zde spolu oslavili tvé narozeniny, nikým nerušeni, daleko od civilizace," šeptal mi do úst. "Budeme tady do té doby, dokud tě to tu bude bavit, anebo dokud budeš mít sílu stát na nohou. Mám totiž v úmyslu tě tady ušoustat do němoty." Vynutil si hluboký polibek. "Ale až později... teď se jdeme najíst," řekl, když se naše rty oddělily.
Zasedli jsme k vynikajícímu obědu, stylovému kančímu steaku, který nám připravil starý domácí skřítek a správce Failon. Házeli jsme za sebe psům kosti a maso za odměnu. Po dobrém obědě jsme si sedli do pohodlných křesílek ke krbu k sálajícím plamenům, trávili, popíjeli kvalitní červené víno a relaxovali. Lepší narozeniny jsem si ani neuměl představit.
"Mám pro tebe ještě jeden dárek, Severusi," usmál se tajemně Lucius.
"Není toho najednou nějak moc? Za celý život mi nikdo nic nedal, teď nevím, co si užívat dřív."
"Tohle si užívat budeš, to ti garantuji," šibalsky se usmál a třikrát zatleskal. Do pokoje vešly dvě nahé krásky. "Přijmi ode mne tyto otrokyně, které mají přikázáno splnit ti jakékoliv přání. Buď kreativní a řekni si, o co jen chceš. Udělají vše." Luskl prsty a dívky přiběhly ke mně a začaly se mi ochotně a bez váhání věnovat.
Jedna z dívek si klekla mezi mé nohy, hbitě mi rozepnula poklopec a snaživě začala probouzet z klidu můj penis. Druhá se předklonila přes opěradlo křesla, opřela velká ňadra na můj zátylek a neuvěřitelně rychle rozepínala knoflíčky na mé košili. Sklouzla útlými dlaněmi na moji hruď, zkušeně si hrála s mým tělem a strčila mi do úst svůj malý jazýček.
Nemohl jsem říct, že by se mi to nelíbilo, ostatně proč ne, není na škodu jednou za čas obměnit šatník, obzvlášť když je to s Luciusovým požehnáním. Byl bych hloupý, abych tento dárek odmítl. Lucius žádostivě sledoval naše hrátky a já se divil, proč si nezavolal taky aspoň jednu pro sebe. Když jsem koutkem oka zahlédl, jak si se zrychlujícím dechem vzrušeně hladí přes kalhoty svoji erekci, slitoval jsem se nad ním. Je to můj dárek a mohu si s ním dělat, co chci. Například se o něj podělit.
"Běž uspokojit pána!" rozkázal jsem jedné z nich. Poslušně si klekla mezi jeho stehna a Lucius vůbec nic nenamítal, když zabořila obličej do jeho klína. Následující hodinu otrokyně uspokojovaly naše divoké choutky a poslušně plnily všechna, i ta nejneobvyklejší přání.
Ležel jsem uvolněně na kančí kůži u krbu, zpocený, znavený a oddával se slastné otupělosti. Lucius ležel vedle mně na břiše a paží objímal má záda. "Jak se ti to líbilo?" zašeptal mi do ucha.
"Změna patří k životu," zamumlal jsem na půl úst a otočil jsem se k němu tváří. "Ale radši bych se zase vrátil k zavedenému způsobu."
"To znamená - ke mně?" řekl tiše Lucius a upíral na mne své kouzelné oči.
"Nerad to říkám," řekl jsem stejně tiše, "ale ano. K tobě."
"Nevracíš se. Nikdy jsi přece neodešel," šeptal dál.
"Nikdy neodejdu," pošeptal jsem ještě tišeji.
"To bych ti ani nedoporučoval. Nedovolil bych ti to. Jsi má nejvzácnější lovecká trofej." Zlehka se dotkl mých rtů a spiklenecky se zeptal: "Vyhodíme ty coury?" Tiše se zachechtal.
"Celou dobu čekám, až to uděláš."
Zahihňal se. Posadil se a zasyčel na ně. "Vypadněte!" Dívky se pokorně zvedly a utekly.
Vlezli jsme si spolu do sprchy a vzájemně jsme si důkladně smyli z těl pach potu, semene, sexu a těch žen. Po prohýřeném odpoledni jsme se začali věnovat kultivovanější zábavě. Lucius rozložil deskovou hru s ručně vyřezanými šachovými figurami ze slonové kosti a tentokrát jsme zapojili do aktivity mozky. Královská hra byla balzámem po té fyzické námaze. Lucius zahájil královským gambitem. Nabídl svého pěšce výměnou za rychlejší vývin. Nezvyklé, ale získal jsem dobrou protihru. Přijal jsem jej.
"Nikdy jsi mi neřekl," začal po chvíli konverzaci, pohnul bílým králem a připravil se o rošádu, "co jsi tehdy prožil u Pána zla. Čekal jsem, že začneš někdy o tom sám. Ale jak vidím, nedočkal bych se toho ani do smrti," ušklíbl se.
"Do té mé jistě ne," řekl jsem chladně. Svým tahem vystavil nebezpečí černou dámu, takže teď budu ztrácet čas její ochranou.
"Záleží mi na tobě a chci ti pomoct, můj nejdražší příteli," naléhal dál Lucius. Dalším tahem napadl mého jezdce v nevýhodné pozici na okraji šachovnice a nabídl oběť svých dvou věží. Naklonil se přes stůl. "Severusi, co jsi to tam prožil, že to tvůj mozek pořád zarputile odmítá?"
Dlouhou chvíli jsem mlčel. "Nikdy se neohlížím na cestu, kterou se už nechci vracet zpátky," řekl jsem nakonec. Mrzutě jsem zíral na hrací pole. Bílý zahnal na útěk mou dámu a získal kontrolu nad významnou částí šachovnice. "A pomohl jsi mi už dost. Víc, než si zasloužím."
Jako by mně neposlouchal, vedl si pořád svoje. "Ty tvé noční můry z něčeho pramení a ten důvod musí být velice silný. Taky jsem měl těžkou můru po noci s Mistrem, pamatuješ, do druhého rána jsem se ale oklepal. Tebe to tíží už celé týdny a nezdá se, že by to směřovalo k lepším zítřkům," řekl s obavami. Obětoval další ze svých věží a zabránil černé dámě vrátit se chránit krále. Dostal mě do pasti. Co tím sleduje, že je ochoten obětovat tolik figur?
Lucius to nevzdával. "Nejsi žádný slaboch, a proto mi to vrtá hlavou. Ty jsi prožil něco zcela zásadního, co žádný jiný Smrtijed, a já musím vědět, co to bylo." Využil mé nepozornosti a střelcem ohrozil mého krále. "Šach," zhodnotil šachovou partii. Upřeně se na mne zahleděl a zašeptal: "Co je to za znamení ve tvých slabinách, Severusi? Má to s tím něco společného?"
Zformoval jsem obranu na záchranu černého krále. Pak jsem se mu podíval do očí a tichým hlasem jsem pronesl. "Neptej se mne na to, Luciusi. Kdybych ti to prozradil, zemřel bych."
Zdálo se, že to na Luciuse mělo ten požadovaný účinek. Vytratila se mu z tváře všechna barva a odmlčel se.
Zamračeně jsem zíral na šachovnici. Luciusovy dotěrné otázky mě připravily o pozornost. Ke všem předchozím Luciusovým obětem střelce a obou věží přibyla oběť dámy. Nemohl jsem ji nevzít. Přesto, že jsem disponoval více materiálem, můj útok se vyčerpal.
"Chtěl jsem ti jen pomoct," zamumlal Lucius neurčitě.
"V tomhle mi nikdo nepomůže. Nikdo a nic." Něco vlastně ano. Zavřít oči, přiložit špičku hůlky na hruď a vyslovit smrticí kletbu.
"Šach mat," řekl tiše Lucius a shodil figurky ze stolu. Jeho výhra, u které by jindy jásal, ho dnes nijak nepotěšila. Hodil do oranžových plamenů pár březových polínek a zamyšleně hleděl do ohně.
Nechtěl jsem zkazit tento den, který Lucius pro mne dozajista dlouho připravoval a změnil jsem téma. "Není pomalu čas, abych si vybral svou výhru?" zeptal jsem se mazaně.
Pousmál se. "Tak povídej, co sis na mne vymyslel?" zeptal se se stínem zvědavosti v hlase.
"Co se nejdřív spolu vykoupat?" řekl jsem rafinovaně.
Zdálo se, že ho to probralo z netečnosti. "Dobře to začíná." Na tváři se mu objevil okouzlující úsměv.
O chvilku později už jsme spolu seděli ve vyhřívané masážní vaně z bílého mramoru velikosti menšího bazénku, zapuštěné do podlahy, plné bublinek, pěny a voňavých olejů. Červené víno jsme vyměnili za náš společný oblíbený zlatý mok.
"In whisky veritas," přiťukli jsme si sklenkou skotské.
"Zajímalo by mně, jaké přání bys vyslovil ty, kdybych tě neporazil," škodolibě jsem zase zdůraznil zmínku o jeho prohře. Nemohl jsem se nabažit toho, že jsem mu shodil ten jeho povýšený hřebínek.
"Sarkastický jako vždy, ty mizero," spolkl Lucius vztek. "Stejně je to teď už jedno."
"Mohu hádat?"
"Zkus to."
Zamyslel jsem se. "Jistě to nebylo něco na způsob, abych ti uvařil večeři, nebo tak něco. Jak tě znám, jsem si jist, že se to týkalo sexu."
"Ne tak docela. Ale připouštím, že částečně ano."
Jenom částečně? Zmátlo mě to. Začal jsem hádat. "Masturbace? Striptýz? Erotický taneček u tyče? Sex s domácím skřítkem?" Odříkával jsem všechny nápady, které se týkaly sexu jen nepřímo. Lucius se jen smál a neustále kroutil záporně hlavou.
Zděsil jsem se. "Převlékání do ženských šatů?"
Lucius se zachechtal. "Zajímavá představa. Ale v uniformě služebné bys mě nevzrušoval."
"Ty mě v uniformě naopak silně vzrušuješ, obzvlášť v té jezdecké," přiznal jsem svou slabost a olízl jsem si rty.
Lucius se zasmál. "Je dobré to vědět. Ale hádej dál."
Zamyslel jsem se a pak jsem zvedl levé obočí. "Zoofilie?" Vyděšeně jsem pohlédl na barzoje, spící u krbu.
Lucius už to nevydržel a nahlas se rozesmál. "Za co mě máš, Severusi, přece bych nepřenechal své potěšení koni nebo psu!"
"Tak už mě nic jiného nenapadá. Alespoň napověz, jestli já tobě, nebo ty mně."
"Já tobě," zapředl a přisunul se blíž. "Ale nebránil bych se, kdyby to bylo navzájem."
"Co to tedy je, když to není sex? Vzdávám to."
Lucius mi vzal z ruky skleničku se skotskou a odložil ji i s tou svou na okraj vany. "Umyju tě," řekl tiše.
"Tomu se nebudu vůbec bránit," řekl jsem stejně tiše. Rozpažil jsem ruce podél hrany vany, zavřel oči a zvrátil hlavu dozadu.
Lucius si nakapal do dlaně voňavé mýdlo a jemně jej začal roztírat po mé kůži. Začal od ramenou, přes paže a sklouzl na hruď. Bylo to neskutečně příjemné. Ponořil ruku do vody a pod hladinou pokračoval v hlazení. Ukazováčkem přejel od pupku dál dolů k podbřišku. Zaplétal prsty do hustého porostu v mém klíně a hrál si s chloupky.
Slyšel jsem, že někam zašmátral rukou a otevřel jsem oči. V jedné ruce svíral břitvu a druhou otevíral její ostří. Prudce jsem mu sevřel ruku v zápěstí. "Chceš mě podříznout?" zasyčel jsem v panice. Impulzívně jsem ho chytil vzadu za krk a strčil mu hlavu pod vodu. Plácal kolem sebe rukama ve snaze vysvobodit se z mého sevření. Stačil mě pořezat břitvou na předloktí, než ji upustil. Vypouštěl bublinky a sváděl zoufalý boj o trochu vzduchu. Pustil jsem mu krk. Okamžitě se vynořil, zhluboka se nadechl a trhnutím hlavy odhodil mokré vlasy z očí.
"Zbláznil ses?" zařval vztekle a vyplivoval vodu. "Co to mělo znamenat, sakra?"
"To se chci právě zeptat já tebe!" řekl jsem zlostně. "Dostal jsi za úkol zabít mě?"
"Cože?" Lucius se nevěřícně na mne podíval. "Proč bych tě, pro Merlina, měl zabíjet? Vždyť tě miluji!" Otřel si dlaněmi mokrý obličej.
Překvapeně jsem se na něj podíval. Nevím, co se to se mnou děje, ale moje temná stránka mě začínala děsit. "Omlouvám se," zastyděl jsem se.
Lucius na mne vrhl zlostný pohled. "Copak sis myslel, že mám v ruce břitvu proto, abych tě podřízl?" Voda se začala zbarvovat krví. "Jsi zraněný!" vykřikl Lucius a rychle mi prohlédl předloktí.
"Je to jen škrábnutí," protestoval jsem. "Příště tě nejdřív zbavím zbraní, než ti strčím hlavu pod vodu," zavtipkoval jsem s černým humorem.
"Příště už ti nedám šanci," utrousil Lucius, když mi hůlkou zaceloval ránu. "Co tě to sakra napadlo?"
"Prostě se necítím bezpečně, když má někdo v rukou můj život." Trpce jsem si vzpomněl na Mistrova slova.
"Nemám v rukou tvůj život, Severusi. Jsi nadmíru paranoidní a občas jde z tebe strach."
Srdce se mi sevřelo úzkostí. Psychických změn, které způsobilo rozdvojení mé duše, si všiml už i Lucius. "Na co jsi vlastně potřeboval tu břitvu?"
"Chtěl jsem tě vyholit. Tam dole." Pohled mu sjel do mého rozkroku.
Vykulil jsem oči. "Ty si vážně myslíš, že ti dovolím se jen přiblížit s břitvou k mému ptákovi?"
"Kdybych vyhrál, musel bys," ušklíbl se.
"Prohrál jsi."
Lucius si odfrkl. Vyčistil vodu od krve a ze zlatých kohoutků napustil do vany horkou vodu. "Mohl bys tedy… alespoň ty mně," významně cukl obočím.
Opět jsem v údivu zvedl obočí. "Můžeš mi říct, jak si na to přišel být vyholený?"
"Viděl jsem to někde."
"Ty parchante!"
"Jenom v časopise, přísahám."
"Od kdy ty čteš mudlovské časopisy?"
"Tak uděláš mi to? Nebo si to mám udělat sám?"
Povzdechl jsem si. "Lehni si na dlažbu."
"Kde je ta břitva?" rozhlížel se.
"Na dně."
"Promerlina!" zděsil se. "Co kdybych si na ni stoupl? Nebo ještě hůř, sedl?"
Teď jsem se rozchechtal já. "Bojíš se o svou chloubu víc, než o svůj život."
Vylezl ven a poskytl mi úchvatný pohled na nádherně tesanou postavu. Připravil břitvu, pěnu, misku s teplou vodou a ručník. Sedl si na samý kraj vany a nohy ponořil do vody.
"Jestli mě řízneš, zabiju tě!" upozornil mě. Opřel se o lokty, roztáhl stehna od sebe a chodidla položil na hranu vany.
Ohryzek v krku mi nadskočil z toho vzrušujícího pohledu. "To vážně doufáš, že se mi nezachvěje ruka?"
"Opovaž se!" zavrčel Lucius.
"Za těchto podmínek bych to neriskoval," upozornil jsem ho a odložil jsem břitvu.
"Dělej, sakra, než se mi z tebe postaví," sykl.
"Na vlastní nebezpečí," varoval jsem ho. Začal jsem jemnými chloupky na varlatech. Jednou rukou jsem napínal kůži, druhou jezdil břitem po chlupech. Lucius mně sledoval orlím zrakem.
"Musíš mě tak upřeně pozorovat? Znervózňuje mě to," zavrčel jsem.
"Radši si to ohlídám. Mít břitvu pod koulemi silně probouzí mé pudy sebezáchovy."
"Já zapomněl. Dědic. Bez tvých koulí by neměl šanci. Starý pán by tě asi vydědil," zachechtal jsem se.
"Zanech jízlivých poznámek na později a koukej se soustředit! Jestli sis to ještě nevšiml, svěřil jsem ti svého ptáka pod břitvu."
Ušklíbl jsem se a pokračoval jsem v holení kolem análu. Byla to zatěžkávací zkouška mé pevné vůle. Obratně jsem pokračoval světlým pubickým ochlupením nad penisem. Když jsem mu přidržel penis, zacukal se mi v dlani.
"Mohl bys alespoň chvíli zůstat v klidu?" rýpl jsem si do něj. "To musíš být v jednom kuse vzrušený? Vzrušuje mě to a nedokážu se soustředit! " Svůj vlastní ztopořený penis jsem vychytrale skrýval pod pěnou na hladině vody.
"Copak to jde? Jako kdybys ho neznal. Nenechá si poručit," zašklebil se. Natáhl krk a slídivě mrkl do mého klína. "Ty máš co vyprávět!"
Dalo mi velkou práci koncentrovat se a nevšímat si Luciusovy erekce. Konečně jsem byl s prací hotov. Prohlížel jsem si Luciusův hladký klín bez jediného chloupku. Vypadal svůdně a lákavě. Začal jsem přehodnocovat svůj zastaralý názor, že pyj má stát v hustém porostu ochlupení. Jeho penis se mimoděk pohnul. Ruka mi ucukla a na Luciusovu alabastrovou pokožku vytryskly krůpěje krve.
"Au! Zabiju tě, sakra!" zasykl.
"Za to může on. Vážně mě rozptyluje," bránil jsem se. "Buď v klidu, nebo mi ujede ruka a přijdeš o něj," postrašil jsem ho se smíchem.
"Zbláznil ses? Byl bych společensky znemožněn!" vyděsil se.
"To ho dáváš na odiv tolika lidem, ty mizero?"
"Copak sis myslel, že tohle tělo uspokojí jediný člověk?" uculil se provokativně.
"Je to od tebe dost pošetilé přiznat se k něčemu takovému, když držím břitvu pod tvým ptákem," zasyčel jsem. Odhodil jsem nástroj a stáhl jsem Luciuse zpátky do vody. Přirazil jsem ho ke stěně vany, zmáčkl v pěsti jeho vlasy a druhou rukou jsem poslepu našel vstup do jeho těla. "Takže já ti nestačím? Dokážu ti, že tě uspokojím sám!"
Nadzvedl jsem ho jako pírko a narazil jsem si ho na penis. Zasténali jsme bolestí, ale nedbal jsem na to a přirazil jsem nejhlouběji, jak jen to šlo. Luciusova tvář se zkřivila bolestivou grimasou. Nevšímal jsem si toho a zarytě přirážel dál. Urazil mou ješitnost a odpyká si to.
Lucius ovinul nohy kolem mého pasu, objal mě kolem krku a zaklonil hlavu dozadu. Voda šplouchala na všechny strany a nadnášela jeho tělo, když jsem si jeho zadek surově přirážel do slabin. Křičel rozkoší a jeho silný hlas se odrážel po celé koupelně. Rozpřáhl ruce a sevřel hrany vany, aby se vůbec udržel nad vodou. Fascinovaně jsem sledoval jeho zrudlý obličej, stažený slastnou křečí a jeho ústa, zalykající se vzrušenými vzdechy. Bylo už jen otázkou okamžiku, než vykřikl mé jméno a na hladinu vyplavaly bílé ostrůvky jeho spermatu.
Můj orgasmus pořád nepřicházel, možná to bylo tou zpupností, možná potupou mého ega. Šoustal jsem ho dál a nepovolil jsem ani o píď. "Máš, o co sis koledoval!" vrčel jsem umíněně, když jsem poznal, že se mu to přestává líbit.
Lucius se držel pevně vany, aby nespadl do vody. "Dost, Severusi, přestaň!"
Byl jsem pořád vzrušený, on však už ne. "Tak řekni, stačím ti, nebo bys zvládl ještě někoho dalšího?" Přirazil jsem nekompromisně, až Lucius zaúpěl. Uvědomil jsem si, že jsem původně vůbec neměl v úmyslu, aby ho to bolelo. Zvolnil jsem.
"Udělám tě rukou, nebo ústy," nabídl kompromis. Vytáhl jsem penis z jeho těla a odstrčil jsem ho. Vylezl jsem z vany a kolem pasu jsem si omotal ručník.
"Severusi, kam jdeš?" uslyšel jsem volání za zády. Vztekle jsem práskl za sebou dveřmi.
_______
Ležel jsem v posteli a pokoušel se číst antickou literaturu, abych se uklidnil. Uslyšel jsem šramot u dveří a hlasité zaklepání. Hned nato se otevřely dveře a dovnitř bez vyzvání vešel Lucius.
"Ty se zlobíš?" spustil zhurta. Po čtyřech vlezl na postel a sedl si obkročmo na mé nohy. Zrak jsem neodtrhl od řádků v knize, i když jsem už dávno přestal číst.
"Nebuď takový suchar. Od kdy nerozumíš mému humoru?" Přejel mi jazykem po břiše od ručníku až po hrudní kost.
Tentokrát to na mne neplatilo. Má ješitnost utrpěla a byl jsem doopravdy uražený. "Odpal!" zavrčel jsem a konečně jsem se na něj přes hranu knihy vztekle podíval. Cukly mi koutky a měl jsem co dělat, abych udržel vážnou tvář. Ten mizera si rafinovaně oblékl svoji červenou jezdeckou uniformu s bílými rajtkami, aby mne provokoval! Musel jsem ale uznat, že mu to zatraceně slušelo. Položil jsem si otevřenou knihu na obličej, abych skryl svůj úsměv.
"Jsi žárlivý, majetnický, urážlivý tyran," začal Lucius a odhodil vzácnou knihu do kouta. Bolestně jsem sledoval její let. "Sobecký zmetek, nesnesitelný partner, sexuálně agresivní mizera," předl tiše do mé pokožky, když pokrýval polibky mou hruď a vracel se zpátky do klína. Zraky se nám setkaly. Vzal mezi zuby cíp ručníku na mých bocích a zatáhl. Ručník mi sklouzl z beder. "Přitažlivý, neodolatelný, nádherný," šeptal vzrušeně. "Můj."
"Ty jsi ten pravý, kdo mi může vyčítat žárlivost a majetnictví," řekl jsem sarkasticky. Vztek na něj už ze mne pomalu vyprchával.
"Jsme stejní, cos čekal?" Rozhrnul ručník a sklonil se nad můj klín. "Chci vykoupit svůj hřích. Udělám ti to, o co si řekneš."
Začal jsem uvažovat nad odpuštěním. "Vážně?"
"Slibuji."
Sáhl jsem do stolku vedle postele, kde jsem předtím úplnou náhodou objevil lahvičku s lubrikantem. Podal jsem mu ji do ruky, pokrčil jsem nohy a odtáhl stehna od sebe. "Tak si mě vezmi celou rukou," vyslovil jsem přání, které jsem měl na jazyku celé odpoledne.
Luciusovi se ve tváři objevil zhrozený výraz. "C-cože?" zajíkl se. "Zbláznil ses?"
"Slíbil jsi to."
"To nemyslíš vážně!"
"Je to mé přání. A taky má výhra," připomněl jsem mu.
Jeho vyděšený výraz ve tváři plynule přešel do zhnuseného. "To přece nemůžeš ode mne chtít!" otřásl se.
"Rád bych… prosím."
Lucius vstal prudce z postele a začal přecházet sem a tam. "Ne. Ne, ne, ne. Ne."
"Proč?" řekl jsem zklamaně.
"Je to odporné! Zvrácené! Špinavé! Bolestivé!"
"Obohatí to náš sexuální život."
"Je to proti mému přesvědčení!" zasyčel znechuceně.
Překulil jsem se na břicho a obličej zabořil do polštáře. Pán zla to věděl, když mi tehdy řekl: Užívej si, příteli, tohoto nádherného pocitu, než skončí, od Luciuse se jej nedočkáš.
Slyšel jsem jeho kroky nervózně přecházet po místnosti. "Jak tě to vůbec napadlo, sakra? To ti dělal ON? Tak přece jen sis to tam dole užíval, ty parchante!" zasyčel zlosti. Po chvíli se jeho kroky zastavily. Sedl si na kraj postele a dlouho mlčel. "Neumím to. Bojím se, že ti ublížím. Nechci ti způsobit bolest," řekl nakonec tichým hlasem.
Otočil jsem se k němu. "Zvládneme to spolu," pousmál jsem se na něj povzbudivě. Vzal jsem jeho ruku do dlaní a prohlédl jsem si ji. Byla štíhlá a jemná, s dlouhými prsty, které jsem důvěrně znal. Stáhl jsem mu z prostředníčku briliantový prsten. "Budu tě vést," řekl jsem tiše a políbil jsem ho do dlaně.
Ještě chvíli váhal. Nakonec si sundal červené sako, strhl vázanku z krku, rozepnul knoflíčky u krku a vyhrnul si rukávy na košili. Lehl jsem si na kraj postele, roztáhl jsem nohy od sebe a povzbudivě jsem se na něj usmál. Použil čistící kouzlo a klekl si na zem mezi má stehna. Naše pohledy se setkaly. V mých očích se odrážela hluboká vděčnost za to, že Lucius překonal svůj odpor a strach k této praktice, aby mi mohl splnit mé neobvyklé přání. Víc už mi ani nemohl dokázat, že mě skutečně miluje.
Kývnutím hlavy jsem mu dal znamení, že může začít. Hned nato se mi roztřásla stehna, když do mých útrob začala pronikat jeho pěstěná aristokratická ruka.
_______
Usnuli jsme zpoceni a královsky znaveni těsně vedle sebe. Lucius se tiskl k mým zádům, rukou mě objímal kolem pasu a pravidelně mi oddechoval do ucha. Takhle nadpozemsky jsem se necítil už ani nepamatuji. V uších mi pořád zněla slova, která vyslovil, když po mém velkolepém výbuchu orgasmu pomalu vytáhl ze mne svoji ruku.
Příště bych to chtěl taky zkusit.
Probudila mne palčivá bolest. Můj cejch se rozžhavil. Otočil jsem hlavu k Luciusovi. Spal klidně dál s rukou přehozenou přes mé tělo. Jeho znamení nepálilo. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že mě nežhne Znamení zla, ale cejch ve slabinách. Zděšeně jsem se posadil.
Lucius se probudil. "Co se děje?" zeptal se rozespale.
"Musím jít," řekl jsem a začal jsem se spěšně oblékat.
Lucius okamžitě procitl. "Kam?" V hlase nedokázal skrýt zděšení.
"Pán zla mě povolal. Netuším, kdy se vrátím. Pokud nepřijdu do večera, nečekej na mne." V okamžiku přemístění jsem ještě zaslechl zoufalé zavolání svého jména.
Varování: znásilnění
Přístupnost: 18
Ponurý kabinet byl z větší části ponořen do šera. Jediný zdroj světla skomíral na širokém stole v pětiramenném svícnu z lidských kostí. Pět svící, ale jen jedna hořící. Horký vosk stékal po jejím těle a rychle tuhl do tvaru slz. Její světlo dopadalo přímo na žlutý pergamen, po kterém škrábal brk.
Klečel jsem záměrně v polostínu, na samé hranici světla a tmy. Pán zla mi naštěstí nevěnoval ani pohled a zaujatě psal. Kdyby se na mne podíval, zahlédl by v mých očích strach. Srdce mi hlasitě bušilo v hrudi a nebylo možné, aby to neslyšel. Měl jsem strach, skutečný strach z toho, že mě dnes povolal k tomu, aby mi opět rozerval i ten zbytek mé černé duše.
Abych zaplašil bázeň, začal jsem se rozhlížet kolem. Mistrova pracovna víc než cokoliv jiného připomínala kobku. Všude kolem se tetelila černá magie, prosakující až do kůže chladem mrazivějším, než jaký sálal z kamenných zdí. Dokonalá magická atmosféra, která mě pohlcovala a podivně vzrušovala.
V koutech, kam už stěží dopadalo světlo, trůnily sošky démonů s vyplazenými jazyky a pitvornými obličeji, a na stole a na policích stály roztodivné dekorace z lidských kostí. Popelník z levé lopatky. Lidská páteř, skutečná, ne z vosku, i se svými trnovými výběžky vyčnívajícími jako bodáky. Kompletní lidská čelist, sloužící jako kazeta na rodinné šperky. Lidský mozek, plovoucí v nazelenalé tekutině v široké obdélníkové nádobě. Ve skleněných baňkách v lihu se vznášely oční bulvy. Modré, zelené, černé, upírající svůj věčný pohled na toho, kterého zahlédli před svou smrtí jako posledního. Pán zla měl zvrácenou slabost pro vystavování svých nepřátel - nebo spíš toho, co z nich zbylo - ve svém kabinetě. I po jejich smrti chtěl mít nad nimi moc.
Zabloudil jsem zrakem ke svému pánovi. Pozorně se věnoval psaní, zrak zabořen do pergamenu, světlo svíce se tajuplně mihotalo v jeho voskově bílé tváři. Občas namočil brk do kalamáře v očním důlku lidské lebky. Úzké rty tiskl v hlubokém soustředění k sobě a v jeho černých vlasech se mu třpytil odraz z plamínku.
Pravá ruka elegantně svírala psací brk a levá ležela volně na pergamenu. Její prsty přitahovaly mou pozornost. Byly dlouhé a štíhlé, s výraznými klouby a trochu kostnaté, ale jemné a pěstované, a jak jsem již stačil poznat na vlastní kůži, dovedné a zručné. Při vzpomínce na jejich obratnost, když se plazily mými útrobami, nebo když se vyzývavě dotýkaly každičkého kousku mé kůže, se mi zachvěly svaly v podbřišku. Zrak mi sklouzl zpátky k jeho rtům. Nemohl jsem si nevzpomenout na ten zážitek, když mi prznily má pasivní ústa a utýraly můj penis až k velkolepému vyvrcholení.
"Měl by ses naučit trochu víc ovládat, příteli," řekl Mistr hlubokým hlasem bez toho, že by ke mně vzhlédl. Rychle jsem sklopil zrak k leštěné podlaze, i když jsem pochyboval o tom, že by se dostal do mých myšlenek. Necítil jsem žádný úbytek energie.
Od toho památného dne, kdy mě lstí připravil o kus mé duše, mě naštěstí víckrát nepovolal do svých soukromých komnat. Za posledních několik týdnů jsem mnohokrát překročil práh této pracovny, abych vyslechl jeho rozkazy a ve své laboratoři ve věži připravil pro něj lektvary a jedy dle jeho instrukcí. Nenasadil mě však do žádné smrtijedské akce, i když mě předtím perfektně vyškolil v černé magii. Možná právě proto si mě šetřil pro nějakou speciální akci.
Brk doskřípal. "Přistup blíž!" zazněl rozkaz. Poslušně jsem se zvedl a přistoupil ke stolu. Pán zla sroloval písmo do ruličky a nahřál pečetní vosk. Jako velká kapka krve tuhl rudý ostrůvek na žlutém pergamenu, než do něj Mistr obtiskl svou pečeť z prstenu. Přejel rukou nad vyhaslými svícemi a v jediném okamžiku se rozzářily třepetajícími plamínky. Místnost se rozjasnila. Zvedl se z mohutného křesla, obešel jej a postavil se přímo přede mne. "Pohlédni mi do očí a braň se!" rozkázal a podle tónu hlasu jsem začínal chápat, že dnes večer zcela jasně něco důležitého chystá.
V nejasném tušení jsem pozvedl zrak. Bez výstrahy mě provrtal pohledem, propalujícím mi sítnici jako laserový paprsek. Narazil na ochrannou bariéru, kterou jsem si proti jeho nitrozpytu vybudoval a dál se nedostal. Jeho úporná snaha mě vysála jako pavouk svou kořist, ale obstál jsem.
Spokojeně zamrmlal. "Mohu s uspokojením říct, že ses v nitrobraně od minule zase zdokonalil, příteli." Pán temna nikdy nechválí, další indicie k tomu, že dnes nebudeme konverzovat o lektvarech. "Myslím, že už jsi dokonale připravený na úkol, který ti chci svěřit." Mávl ledabyle rukou a přitáhl kouzlem k sobě židli.
Klesl do svého pohodlného křesla. "Vždy jsem měl schopnost získat si lidi, které jsem potřeboval, a o tobě to platí dvojnásob. Po pečlivé rozvaze jsem dospěl k názoru, že na nebezpečnou misi, kterou jsem naplánoval do posledního detailu, vyšlu právě tebe. Pověřuji tě tímto důležitým úkolem, protože jsem přesvědčen o tvém vysokém intelektu a schopnostech." Kostnatými prsty hladil černou kůži na opěrkách svého křesla. Obyčejný pohyb, přitom tak neskutečně nemravný.
Naklonil se dopředu. "Budeš vyslán do Bradavic. Požádáš ředitele o místo učitele na jeho škole. Pokud se ti podaří přesvědčit ho, aby ti nabídl práci, zapracuješ na tom, abys získal jeho důvěru. Pak se pokusíš proniknout do toho jejich absurdního spolku a budeš pro mne získávat užitečné informace o jeho plánech. Chci mít svého zkušeného člověka přímo v centru dění. Jsi oproštěn od běžných smrtijedských akcí. Tohle je mnohem důležitější a já tě potřebuji mít živého."
Hleděl jsem mu zpříma do těch jeho ďábelských očí a nehnul jsem ani brvou. Přitom se ve mně odehrával velký boj. Když jsem víc než před půl rokem odcházel z té prokleté školy, přísahal jsem, že na její pozemky už nikdy nevkročím. Sedm let týraní, šikany a bolesti se nedá jen tak vymazat z paměti. A pokud se mi skutečně podaří přimět Brumbála k tomu, aby mě přijal do učitelského sboru, o čem jsem dost pochyboval, budu nucen se tam dokonce zabydlet.
Už jenom to, že se znova vrátím do míst, kde jsem prožil neradostné období svého života, představovalo pro mne nelákavou vyhlídku do budoucna. Navíc doprošování u toho zapšklého a nespravedlivého starce srazí na kolena mou hrdost. Neměl jsem ho nikdy rád kvůli jeho předstíranému samaritánství, přitom paradoxně nadržujícímu bezpráví a zavírajícímu oči před křivdou, která se na mně páchala, a teď se budu muset trpět jeho přítomnost a přetvařovat se před ním.
"Musím tě ale varovat, že je to přetěžký úkol," pokračoval Mistr. "Ten starý blázen se nedá jen tak oklamat a budeš muset dávat velký pozor, abys své magické schopnosti před ním utajil. Nesmí ani tušit, že vládneš černou magií. Nesmí mít podezření, že jsi v mých službách. Určitě si tě prověří pomocí nitrozpytu, z toho ale nemám strach. Přesvědčil jsi mě, že v nitrobraně jsi opravdu dobrý. Pustíš ho jen k těm vzpomínkám, ke kterým sám budeš chtít. Nicméně větší obavy mám z toho, že tě odmítne. Spoléhám na tvoji vysokou inteligenci, jak využiješ tu jeho slabost důvěřovat lidem. Počítej s tím, že to bude dlouhodobá mise, která má za cíl prosáknout hluboko do jejich Řádu, překazit jeho plány a rozprášit jej. O jejím nebezpečí snad nemusím ani mluvit. Pokud se tvá pravá identita prozradí, bystrozorové nenechají jedinou část tvého těla na původním místě a ani Černá dáma tě z jejich spárů nevyrve."
Tušil jsem, že ještě neskončil. Očekával jsem pompézní závěrečnou tečku za mým úkolem. "Dalším tvým posláním v této misi bude získat pro mne obraceč času. Existují pouze dva exempláře na celém světě. Jeden je zamčený na Odboru záhad na ministerstvu kouzel, druhý vlastní Brumbál. Chci jej. Chci napravovat neúspěšné akce. Chci měnit minulost i budoucnost. Chci měnit chod celých dějin," zašeptal rozrušeně. Oči se mu najednou zatemnily. "A až s tvou pomocí zničím ten jejich odboj," naklonil se blíž ke mně a udělal dramatickou pauzu, "budeš mít tu čest zabít Brumbála." Pán zla mě zkoumavě pozoroval, očekávaje mé reakce. Nedal jsem najevo žádné emoce. "Kdysi jsi mi dal slib, že to pro mne uděláš, pamatuješ?" zeptal se temným hlasem.
"Udělám to pro vás, můj Pane," pronesl jsem chladně. "Zabiju ho, až mi dáte k tomu pokyn."
"Mám z tebe radost, Severusi a musím podotknout, že tvá odvaha a odhodlanost na mne udělala dojem." Postavil se a já pochopitelně také. "Za tvé mimořádné zásluhy při pečlivé přípravě lektvarů a jedů, které mi pomohly zbavit se svých nepřátel, odpůrců a zrádců, jsem bratrům z Řádu navrhl povýšit tě z novice na učně."
Pokorně jsem se uklonil a položil ruku na srdce. "Poníženě děkuji, můj Velmistře."
"Neděkuj, příteli, nic nedávám zadarmo a ty sis své povýšení zasloužil svou pílí a oddaností. Obřad proběhne dnes před půlnoci, dokud je noc ještě ovlivněna planetou, vládnoucí při tvém narození. Od této chvíle se budeš moct zúčastňovat luciferiánských obřadů a budeš mít na starosti drobné úkony, podávat mi rituální pomůcky a držet posvátné knihy, z kterých budu předčítat," seznamoval mě s mými budoucími povinnostmi. "Snaž se ještě víc, Severusi, a dotáhneš to až na mého pobočníka."
Udělalo to na mne dojem. "Bude to pro mne čest, můj Pane," sdělil jsem mu upřímně. Dostat se zase o krůček blíž ke zkrocení černé magie bylo mým vytouženým cílem a věděl jsem, že pro to udělám vše.
Začal mne pomalu obcházet. "Vraťme se ještě k jedné věci, kterou musíme vyřešit. Velice nerad bych přišel o tak dobrého a vycvičeného Smrtijeda jako jsi ty, Severusi. Pokud se ti povede infiltrovat se do Fénixova Řádu, pro případ prozrazení ti pojistím tvůj život dalším viteálem."
Když tohle vyslovil, nacházel se zrovna za mými zády a nemohl zahlédnout tu hrůzu, která mi zdeformovala obličej do strašidelné grimasy. Než se mi opět ocitl tváří v tvář, nasadil jsem si falešnou kamennou masku, skrývající jakýkoliv náznak emocí. Uvnitř mnou ale zmítal obrovský strach z toho, co mě čeká. Od roztržení své duše jsem neustále ponořen do temnoty. Temnoty, která mi nahání strach. Temnoty, která mě zaživa zevnitř sžírá. Co bude pak, až se mi duše rozerve na další část? Zdálo se, že Mistr pro dnešní večer vyčerpal své rozkazy. Pocítil jsem silné nutkání utéct z této kobky, daleko od těch kamenných zdí, pryč z jeho dosahu. Pokud rychle odtud nevypadnu, udusím se tady.
"Smím odejít, můj Pane?" zeptal jsem se přiškrceným hlasem.
Otočil se. Jeho planoucí oči mě téměř popálily. Udělal krok ke mně a dlouhé prsty ovinul zezadu kolem mého krku. "Ještě ne." Jeho temný hlas mě zamrazil. "Nechci být dnes večer sám."
Poplašeně jsem se na něj podíval. Ve své pracovně zásadně nikdy neprojevoval své choutky. Couvl jsem před ním a narazil jsem na stůl. Kostra ruky ve stojanu hlasitě zachrastila při rozevírání svých kostnatých prstů a pevně sevřela mé zápěstí.
Pán zla se rozesmál. "Překvapuje mě, Severusi, jak se bráníš, přestože máme spolu toho tolik za sebou." Udělal krok ke mně a hřbety štíhlých prstů mi přejel po tváři. Sklonil se k mému obličeji. "Zůstaneš tady. Už dlouho jsem neměl muže."
Přiblížil se k mým rtům. Odvrátil jsem tvář. Temně se zasmál. Má vzpurnost ho dráždila a přesto, že měl tu moc zmocnit se mě okamžitě bez ohledu na to, jestli to chci, začal si se mnou hrát jako kočka s myší. Ústy se dotkl mého ucha. Jeho rozrušený dech mě ovanul na ušním boltci, když tiše zašeptal: "Podvol se, Severusi. Víš, že umím být velice přesvědčivý." Zaútočil na mé rty a umlčel můj protest. Oči se mi v panice rozšířily. Bolestivým agresivním polibkem mě potrestal za to, že jsem se mu vzepřel. Přísahal bych, že ve tváři okřídleného rohatého démona za jeho zády jsem zahlédl ďábelský úšklebek.
Ozvalo se tiché zaklepání na dveře. Nevšímal si toho. Teprve po druhém, důraznějším zabouchání se s nechutí odtrhl od mých úst a rozmrzele vyštěkl: "Dál!" Dveře se otevřely a do napjaté atmosféry kabinetu vešel Macnair. Pro jistotu zůstal stát na prahu. Nesnášel jsem toho slizkého hada, teď bych mu však nejradši poděkoval.
"Volal jste mě, můj Pane?" ozval se vtíravým a podlízavým hlasem a dělal, že nevidí, co se tady děje.
K mému zděšení se Mistr nenechal vyrušit svým služebníkem. Vrátil se zpátky k mým rtům a dlaněmi vklouzl pod hábit. Ovinul pavoučí ruce kolem mého pasu a přitiskl mě k sobě. "Vzkaz je na stole, Waldene. Doruč jej podle instrukcí! A teď vypadni!" Víc se o něj nezajímal. Ruce se mi dobývaly pod košili a dotýkaly se mé nahé kůže. Koutkem oka jsem zahlédl, jak Macnair vzal ze stolu zapečetěný pergamen a rychlým krokem zmizel za dveřmi.
"Uvolni se přece, Severusi," šeptal přidušeně vzrušený Mistrův hlas.
Věděl jsem, že mě za to ztrestá, přesto jsem to udělal. Musel jsem se jakkoliv pokusit zabránit mu v tom, aby mne ošoustal a při svém vyvrcholení znovu roztrhal na cáry mou duši. Odstrčil jsem ho, až zavrávoral.
V očích se mu nebezpečně zablýskalo a vzrušení v jeho tváři rychle vystřídal hrozivý výraz. "Co sis to dovolil, Smrtijede?" zahřímal zlostně. Zvukové vlny z jeho hromového hlasu povážlivě rozřinčely všechno sklo na policích. "Ty mi odepíráš poslušnost? Mám tě poučit o tvých povinnostech Cruciatem?" zasyčel jako klubko hadů a jeho prsty sevřely mé hrdlo jako obojek.
Zkusil jsem poslední možnost oblomit ho. "Ušetřete mě sexu, můj Pane," prosil jsem.
Místnost se rozezněla zlověstným smíchem. "Přece sis nemyslel, že bych si odepřel užít si s tebou!" Pustil mi krk a surově mě otočil zády k sobě. Kolem mého volného zápěstí vykouzlil světelný paprsek, který mi připoutal i druhou ruku ke stolu. Prudkým pohybem mi přehodil přes ramena můj hábit a jediným mávnutím své paže mě zbavil kalhot. Drsně mě ohnul přes stůl a útrobami se mi rozbrnělo čistící kouzlo. Těžkou botou zajel mezi mé nohy a bolestivým kopnutím mě přinutil široce se rozkročit. Zcela pohlcen chtíčem, násobeným zlostí, netrpělivě zalovil do svého rozkroku a vytáhl majestátní nástroj.
Dlouhým prstem pomalu přejel ve žlábku mezi mými hýžděmi. "Proč bych se měl připravit o tento zážitek," šeptal rozrušeně a prstem zajel do mého vstupu, "když mě to s tebou tak neskonale baví?" Otíral si chlípně penis o můj anální otvor a pak jej bez varování brutálně vrazil do mého zadku.
Uslyšel jsem nervy drásající výkřik. Zoufalý, beznadějný, agonizující. Výkřik, zbarvený krvi. Výkřik zraněné duše. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že vychází z mého hrdla. Tvář mi zmáčely slzy bolesti, dusil jsem se vlastními slinami a tělo se mi neovladatelně roztřáslo. Instinktivně jsem se ze všech sil snažil odtáhnout svůj zadek z dosahu toho monstra. Pán zla mě ale nemilosrdně přimáčkl ke stolu a pevně sevřel mé boky. Přirazil jednou, a pak znova. A znova a znova.
Křičel jsem, zoufale jsem křičel v mukách, křičel jsem palčivou bolestí z natrženého svalu mezi hýžděmi. Tentokrát Pán zla nechtěl, aby se mi to líbilo a dal si na tom hodně záležet. Se zvráceným potěšením si vychutnával trest za můj vzdor a pásl se na mé bolesti.
Divoce jsem se bránil, svůj marný boj jsem ale prohrával. Síly mě pomalu opouštěly a mé kvílení utichalo. Rezignovaně jsem sklonil hlavu na prsa, zavřel oči a už jen tiše sténal. Ze všech stran k mým uším doléhal výsměšný tajemný šepot a tichý zhoubný smích ze spousty hrdel soch démonů, vysmívajících se mému utrpení, doplněný odpudivými pazvuky z Voldemortova hrdla. Děsuplný koncert, který smrtelníka dožene až na práh šílenství.
Snažil jsem se nevnímat tu ostrou bolest v análu a zrádné vlhko, nasládle čpící a čvachtající mi v konečníku. Odevzdaně jsem čekal na to, až si Temný pán odbude své zvířecí pudy a propustí mě ze svého objetí. Anebo zabije. Byl jsem totiž rozhodnut, že mě už nikdy nedonutí vyslovit zaklínadlo pro rozdvojení duše. To ať mi radši vyřízne jazyk. Anebo pohodí smrti. Smrt by byla milosrdnější, než žít v ještě více skličující a hrozivější temnotě, než kterou prožívám teď.
Po nekonečně dlouhé době, když už jsem měl pocit, že mě ušoustá do bezvědomí, se jeho dech prudce zrychlil. Začal rychle přirážet kratičkými, tvrdými nárazy a řítil se střemhlav k vyvrcholení. Mé rty se neslyšně pohybovaly v modlitbě k Merlinovi a čekal jsem na tu chvíli, kdy bude po mně vyžadovat, abych rozhodl o svém životě nebo smrti a já to odmítnu.
Nic se však nestalo. Ještě naposled do mne surově přirazil a z jeho hrdla vyrazil odporný skřek. Vzduch se zachvěl silnou magií. Plamínky téměř všech svící na stole prudce zhasly a místnost se ponořila do šera. Jakási neznámá energie začala tříštit všechno sklo v kabinetě. Skleněné baňky jedna po druhé praskaly, voda z nich stříkala do okolí, jako když se se přetrhne hráz a jejich obsah se vyléval na podlahu. Po leštěné dlažbě se koulela spousta bílých očních bulv, narážejících do sebe jako hrací kuličky.
Útrobami se mi rozlilo známé teplo. Krůpěj potu, která mi stekla ze zpoceného čela až na špičku nosu, se pomalu oddělila od mé kůže, dopadla na knot poslední hořící svíčky a zhasla její plamínek. Vše pohltila zrádná tma.
Mistr mávl rukou a v krbu se rozhučel mohutný oheň. Ochabující penis vyklouzl z mého těla a já jsem zhluboka vydechl úlevou.
Pán zla otřel svůj úd, potřísněný semenem a krví do mého hábitu. "Mohlo se ti to líbit, kdybys mě poslechl!" řekl bezcitně. Osvobodil má zápěstí, jedno z nich do ruda popálené z ohnivého provazu, zachytil mě, když se mi podlomila kolena a pohodil mě jako hadrovou panenku. Mé zesláblé tělo se sesunulo na studenou podlahu. Vysílené, ponížené, zmučené.
"Pamatuj si to, Smrtijede. Proti mé vůli není odvolání," řekl Pán zla chmurným hlasem, když si schovával penis do poklopce. Přešel ke mně a nohou mě obrátil na záda. Tvrdou botou mi šlápl na krk a obdařil mě pohrdavým pohledem. "Varuji tě. Nezahrávej si se mnou, nebo budeš toho do své smrti litovat. Příště to bude mnohem horší trest, než jen znásilnění. Ještě jsem pro dnešek s tebou neskončil." Se svištivým zvukem se proměnil v černou mlhu a ve zlomku vteřiny se rozplynul, jako by ho rozfoukal vítr.
Rychle jsem se otočil na bok a vyzvracel jsem obsah svého žaludku. Ležel jsem na studené podlaze a třásl jsem se chladem. Chladem a bolestí. Bolestí ze zraněné hrdosti, ze které hluboko ve mně začala klíčit nenávist.
Když si můj pán později pro mne přišel, aby mne doprovodil k obřadu do chrámu Luciferiánů, neměl ani tušení, že dnes večer zasil do mé černé duše semínko nenávisti.
15. část:
Spiknutí
"Žehnám tvým ústům, aby směly vyslovovat modlitbu k mocnostem temnoty! Žehnám tvému srdci, aby smělo cítit nekonečnou lásku k nejvyššímu Knížeti pekel! Žehnám tvým myšlenkám, aby cítily sílu moudrosti tvé víry!" Při vyslovování svých temných slov Velmistr kropil mé klečící tělo svěcenou vodou, aby mě očistil od negativní světské energie.
Do nosu mi pronikala omamná vůně purpurového éterického oleje z vonné lampy, umístěné v zadní části oltáře. Otupovala mé smysly a tvarovala mě do poddajné hmoty.
Klečel jsem na kamenné podlaze a pokorně přijímal blahořečení velekněze. Trpěl jsem však jako raněné zvíře. Neutuchající pálivá bolest v anální oblasti oslabila mé vnímání a nedokázal jsem se pořádně soustředit na rituál. Spíš, než o povýšení z novice na učně jsem nyní toužil po dóze s hojivou mastí.
Velmistr si celou noc vychutnával mé utrpení a prodlužoval obřad. Jeho magistr, Pán černého plamene, už před více než hodinou rozžal černé obřadní svíce v rozích oltáře, celebrant mě však nechal celou tu dobu klečet a trpět a dal přednost zasvěcování nových noviců. Až teprve teď, v posledních minutách těsně před půlnocí, dokud noc ještě ovlivňovala planeta Saturn, vládnoucí mému znamení, upřel své kruté oči za maskou na mne.
Rozezvučel se gong. "In nomine de nostri Satanas Luciferi exelsi!" Velmistr odřekl magickou formuli a těsně u mého čela mi elegantním pohybem levé ruky naznačil obrácený kříž. Jeho pobočník, Pán meče, mu s posvátnou úctou podal obřadní meč, na jehož čepeli byly po celé délce vyryté starodávné runy.
Nejvyšší kněz provedl tradiční rituál vzývání čtyř elementů a čepel meče naplnil silami čtyř přírodních živlů. Nejdřív položil ostří na pergamen a pomalu odříkaje kouzelnou formuli vzýval Zemi, ve stoupajícím kouři kadidla vyzval Vzduch, pak jeho špičkou prostupoval plamenem hořící svíce a vyvolal Oheň a nakonec přivolal přírodní sílu Vody, když ponořil hrot meče do svěcené vody.
"Touto temnou hodinou, za podpory sil, které drží tento svět pohromadě, stoupáš ve své hodností o jeden stupeň výš a stáváš se Učněm." Obřadní meč mi položil na levé rameno a několikrát mě s ním poklepal. "Získáváš právo účastnit se všech rituálů a kouzel, všech kongregací templu a také máš právo vystupovat na sabatech v kruhu." Rozevřel dlaň a kolem krku mi pověsil jakýsi rituální předmět. "Tento symbol a atribut věčně žijících božstev ať ti přináší novou sílu k životu a poskytne věčnou ochranu. Dávám ti nové jméno. Ode dnešní půlnoci jsi…" kruté oči v rudé masce se na mne dlouze upřely, "bratr Morsater".
Černá smrt. Vskutku výstižné řádové jméno. Položil jsem ruku na srdce a sklonil jsem hlavu hluboko na prsa na znamení vděčnosti. Zorničky se mi rozšířily děsem, když jsem pohlédl na talisman, houpajícími se mi na krku a uvědomil si jeho hrůznou symboliku. Na stříbrném řetězu visel egyptský kříž. Symbol věčného života.
Zvedl jsem prudce hlavu nahoru a pohlédl jsem mu do očí. Jeho pohled píchal jako trny divoké růže. Vyslal silnou neviditelnou energii, která mi lehce pronikla pod mozkové pleny a prozkoumávala jejich nitro. Narazila na hradby, které si můj mozek silnou vůlí rychle na obranu postavil. Strach mi ale vysál hodně energie a cítil jsem, že nedokážu dlouho odolávat. Promyšleným výpadem jsem odrazil jeho útok a prosákl hluboko do jeho lebky. Zorničky se mu nepatrně rozšířily překvapením.
"Jsi drzý, Morsatere!" zasykl mezi zuby tak tiše, že jeho šepot dolehl pouze k mým uším. Obrnil se proti mému výboji a zesílil své kouzlo. Nedbaje na jeho počínající vztek jsem mu jeho přepad zpětným odporem vrátil. Byl jsem rozhodnut nepustit ho dál a zintenzivnil jsem nápor na jeho hlavu.
Ani jeden z nás nepohnul jediným svalem, přitom se mezi námi odehrával mlčenlivý urputný boj. Úzký prostor mezi mnou a jím téměř jiskřil silnou magickou energií. Vzájemně jsme se snažili infiltrovat se jeden druhému do myšlenek. Já proto, abych zjistil, jestli je dnešní noc tou vyvolenou pro další rozdvojení mé duše. Že to skutečně plánuje, mi dal symbolicky najevo nilským křížem. On zase proto, předpokládám, aby zjistil, proč jsem se jeho darem vyděsil a co je příčinou mého náhlého vzdoru.
Hluboko uvnitř hlavy jsem ucítil tlak, jak se mé bariéry bortí a poskytují volný přístup k mým myšlenkám. Poraženě jsem ho pustil do hlavy. Byl lepší. Lepší a zkušenější. Znásobil mou zlost tichým, vítězným smíchem.
"Nasaď si masku!" zavelel chladně, když se dosyta nabažil svého vítězství. Počkal, až tak učiním, pak se otočil prudce na podpatku a odkráčel k oltáři.
"Přiveďte vězně!" zvolal hromovým hlasem a mávnutím ruky rozhoupal kadidelnici, visící nad mou hlavou. Její kyvadlový pohyb rozfoukával omamný kouř kadidla do prostoru a mámil mé smysly. Pán zla sebral od Strážce oltáře obětní dýku a pokynul mi rukou. "Přistup blíž, bratře Morsatere." Poslechl jsem.
Ze zadní lodi templu přiváděli dva zasvěcenci vzpírajícího se člověka. Bránil se tak úporně, že měli oba co dělat, aby ho udrželi. Ruce měl spoutané za zády a zpod černé kápě, natažené přes celou hlavu a halící mu tvář, vyluzoval nesrozumitelné zvuky. Bratři ho přivlekli až k veleknězi a surově ho přinutili před něj pokleknout. O dva kroky odstoupili a zaujali pohotovostní postoj, rozkročili se a zkřížili ruce na prsou.
Podle vlněného hábitu sepnutého kostěnou sponou jsem tipoval, že je to kouzelník a ne mudla. Muž - žena to s jistotou nebyla, neměla by tolik síly tak urputně se bránit - rezignovaně klesl na kolena a tiše čekal na svůj ortel. Velekněz mi vznešeným pohybem podal atham. "Napoj své bohy krví, Morsatere!" rozkázal.
Byl jsem zmatený. Při studiu pravidel a zákonů Řádu jsem, pokud vím, nikde nenarazil na to, že by povýšení doprovázel obětní rituál. Ovšem, je to Velmistr, který stojí na samém vrcholu této tajemné instituce a určuje její pravidla. Já jsem pouhá malá krysa na samém dně této stoky. Vykonavatel.
Tušil jsem, proč můj pán dnes v noci pozměnil tradice. Chystá se mě opět bez lítosti rozčtvrtit jako ulovenou zvěř. Chvějícíma rukama jsem vzal z jeho natažené dlaně stříbrnou zbraň. Studila jako horský ledovec.
Velmistr silným hlasem, rozléhajícím se až do zadní části chrámu, přísně promluvil. "Tento muž se provinil tím, že se rouhal a proklínal svého pána a bude za to potrestán!" Poodstoupil pár kroků, ale postavil se tak, aby mi dobře viděl do tváře. "Začni!" zavelel. Vězeň začal kňučet jako pes.
Sevřel jsem chladný kov v pravé dlani. Zrak mi sklouzl na třesoucí se zahalené tělo klečící pode mnou. Zběsile jsem přemýšlel nad nějakým plánem, jak Velmistrovi zabránit v tom, aby mou duši poslal do pekel.
"Sundejte vězni kápi!" zahřímal mohutný Mistrův hlas a upřel na mne tak soustředěný pohled, že mi málem propálil díru do temene lebky. Dva pomocníci přiskočili k oběti a strhli mu kápi z hlavy.
Na jeho záda spadl vodopád neposlušně rozházených dlouhých vlasů barvy přezrálé pšenice. Vlasů tak hebkých, jako nejjemnější přírodní hedvábí, tak jemných, jako vnitřní peříčka sojky, schovaná pod jejími křídly. Vlasů, které jsem si nesčetně krát nechával proklouzávat mezi svými prsty.
Kouzelník poplašeně zamrkal a vystrašeně se rozhlédl kolem. Zvedl smrtelně bledou tvář ke mně. Srdce mi sevřela trnová koruna a svět kolem mne se zastavil. Mé vidění se zúžilo do jednoho, jediného bodu. Do těch ocelově šedých oči. Ještě nikdy, nikdy za ta léta nebyly tak vyděšené, tak poražené.
Zachvátila mne panika tak mocná, že mi nůž málem vyklouzl z roztřesených rukou. Nevěřícně jsem zvedl oči ke svému pánovi. Pozoroval mne ostřížím zrakem. Ani jeho hrůzná maska nebyla tak ďábelská, jako ty kruté a nelítostné oči, neschopné žádného soucitu, které mu ze stínu kápě svítily jako dvě lucerny v nejzapadlejší tmavé uličce.
"Zabij ho!" zasyčel nelidsky, když se dosyta pokochal mým zděšením a varovně sevřel ruku v pěst.
Do slabin mi vystřelila ostrá bolest. Cejch se rozpálil jako pekelná výheň. Zkřivil jsem pod maskou obličej do úšklebku. Pochopil jsem, co mi tím naznačil, připomněl mi mou povinnost vůči Řádu a vůči němu. Pomalu otevíral pěst a bolest slábla. Bylo to zatím jenom varování.
Nechápal jsem jeho zvrácené myšlení. Proč zrovna Lucius? Osobní misí Pána zla přece je zbavit svět nečistokrevných kouzelníků a mudlů a ne likvidovat čistou krev a své nejvěrnější. Nechtělo se mi věřit, že by chtěl mou duši rozervat na úkor Luciusovy smrti. Smrt je příliš vysokým trestem za rouhačství. Anebo je to můj trest za to, že jsem odmítl být mu po vůli? Za to, že jsem se mu postavil?
Teď víc, než kdy jindy jsem si uvědomil, že sedmé přikázání satanského devatera sedí mému pánovi na tělo jako druhá kůže. Člověk je pouhé zvíře, někdy lepší, mnohem častěji však horší než ta, co kráčejí po čtyřech, tvor, jenž se díky duchovnímu a intelektuálnímu vývoji stal nejzkaženějším zvířetem na zemi.
Přitom tak málo, tak zoufale málo, dnes v noci chybělo, abych se s ním už nikdy nesetkal. Nikdo, dokonce ani Pán zla, netuší, že těsně předtím, než jsem si v poslední chvíli před probodnutím všiml, že na Luciusově pravém zápěstí chybí klikatý cejch našeho neporušitelného slibu, to do mého srdce směřoval ostrý hrot obětní dýky, abych svou smrtí vykoupil život, na kterém mi záleží víc, než na mém vlastním.
Vyhnání z ráje
Rozrážel jsem jedny dveře za druhými, nahlížel do všech pokojů a zoufale volal Luciusovo jméno. Neozýval se. Přepadl mne tísnivý strach, stahující mou hruď jako svěrací kazajka. Proběhl jsem loveckým salonkem se skálou místo zdi a výstavnou expozicí desítek druhů vycpaných dravců a savců na její plošinách. Vyběhl jsem po točitém vyřezávaném schodišti do patra.
Vešel jsem do svého pokoje. Na podlaze se válelo červené jezdecké sako. Na stolku u postele se leskl Luciusův prsten s černým obsidiánem. Postel byla ještě pořád uválená a na matraci se leskla velká zaschlá skvrna po lubrikačním gelu, hned vedle zbytky spermatu. Od té chvíle, co jsem před pár hodinami tento pokoj opustil, zde očividně nikdo nebyl. Bylo podezřelé, že Lucius ještě nepřikázal domácímu skřítkovi, aby ten nepořádek uklidil.
Ve zlé předtuše jsem jako smyslu zbavený vtrhl do Luciusova pokoje. Na stole plápolaly plamínky z rozžatých svící v pětiramenném svícnu, pokoj byl však prázdný. Stejný nepořádek. Postel sice nedotčena, zato se na ní válela spousta Luciusova oblečení. Košile, svlečena i s vázankou, bílé rajtky, na zemi pohozené jezdecké boty. Šatník dokořán otevřený a zpřeházený. Všude po leštěné podlaze rozbitý drahý porcelán a sousta věcí, jejichž původní místo vystavení bylo zcela jinde, než na zemi. Stál jsem jako přikovaný ve dveřích a sledoval tu spoušť.
"Pán se moc zlobil, když jste odešel," ozval se tenký hlas za mými zády. Otočil jsem se. Domácí skřítek Failon, alespoň jsem si myslel, že je to on, přes to množství čerstvých náplastí jsem ho ani nemohl poznat, byl celý pomlácený, jakoby se zřítil ze schodů a průhlednou kůži v místech, které nezakrývaly flastry, měl posetou modřinami.
"Co se tady stalo?" zařval jsem na něj. "Kde je tvůj pán?"
"Pán měl velký vztek, když jste odešel. Rozbíjel všechno a zmlátil Failona. Křičel a velice proklínal a zatracoval svého Pána. Neuctivě o něm mluvil a přivolal na sebe jeho hněv."
Chytil jsem ho jednou rukou za cáry hadrů visící mu na vyhublém těle a nadzvedl do výšky. "Kde je teď?"
"Pán měl návštěvu. Muže v černém plášti s kápí. Nebyl to hodný člověk. Předal mu zapečetěný vzkaz od Pána zla a můj pán se pak rychle převlékl a šel s ním. Failon se moc bojí o svého pána," fňukal.
"Kam odešli? Kde je ten vzkaz?" zajíkal jsem se.
"Failon nic víc neví."
Pustil jsem ho na zem. Vešel jsem do Luciusova pokoje a zabouchl jsem za sebou dveře. Hodil jsem se na postel, obličej zabořil do polštáře a rozvzlykal jsem se. Koho jsem to vlastně v tom prokletém chrámu zabil? Co když to… co když to… co když právě ten mnoholičný lektvar byla ta léčka? Co když to bylo mistrovské divadlo, které mne mělo zmást?
Posadil jsem se a nevnímaje bolest z natrženého svalu mezi hýžděmi, začal jsem chladně uvažovat. Ne, to nemohl být Lucius. Všechna znamení na oběti hrála proti němu. Nejspíš teď někde popíjí s Goylem a Crabbem v malfoyském sklípku a dobře se baví. Zvedl jsem se z postele a přešel ke stolu. Rychle jsem na pergamen načmáral pár slov se žádostí o audienci u Brumbála a zavolal jsem skřítka. "Potřebuji tohle doručit do Bradavic."
"Failon se o to postará, pane." Vzal ruličku a přemístil se.
Došel jsem do koupelny a převrátil ji celou naruby, než jsem v tom množství krémů, kelímků a lahviček našel jakousi hojivou mast a bohatě jsem si ji nanesl kolem konečníku. Zíral jsem sklíčeně na svůj odraz v zrcadle a viděl ve svých očích zoufalství a beznaděj. Vymrštil jsem zlostí pěst a zrcadlo se roztříštilo na tisíc kousků. Ve skrýši za ním se objevila myslánka. Vzal jsem hůlku a zbavil jsem se několika svých vzpomínek z dnešní noci, které mi tížily hlavu. Vrátil jsem se ke stolu a ztěžka jsem dosedl na židli. Unaveně jsem si promnul kořen nosu a opřel jsem čelo do dlaní.
Zrak mi padl na svitek pergamenu na stole. Měl rozlomenou pečeť s lebkou a hadem. Merline! Byl to tentýž vzkaz, který Temný pán včera večer psal a který měl Walden někomu doručit. Kdybych to jen tušil, že právě Luciusovi. Polil mě ledový pot.
Vyplašeně jsem po něm sáhl a rozložil jsem ho. Hlasitě jsem zaklel. Byl úplně čistý. Pán zla použil inkoust, který nenávratně zmizí do několika vteřin po přečtení. Zklamaně jsem ho odhodil.
Vedle něj ležel otevřený zápisník. Napjatě jsem po něm sáhl. Byl hustě popsaný drobným, úhledným rukopisem. Začal jsem číst.
Mám vztek, obrovský vztek! Pán zla si opět zavolal Severuse. Děsí mne představa, že ho zase uvězní a bude mučit a když ho pak propustí, nebude to už on. Změnil se, skrývá přede mnou nějaké tajemství. Už dávno to není ten můj malý princ.
Zarazil jsem se. Och, Merline! Lucius svůj vztek, strach a bolest po mém náhlém odchodu svěřil pergamenu. Jak musel být zoufalý! Nemohu dál číst, je to soukromé. Zavřel jsem jej a odložil stranou. Nedokázal jsem však přinutit svůj zrak, aby po něm nepošilhával. Přistihl jsem své prsty, jak po chvíli opět rozbalují ruličku.
Mohu za to já, že je z něj Smrtijed. Upřímně lituji toho, že jsem ho seznámil s Mistrem. Bojím se, že ho ztratím a s panickou hrůzou pořád myslím na tento černý den. Nikdy jsem mu to neřekl, ale znamená pro mne víc, než si sám dokážu připustit. Kvůli němu zanedbávám Narcisu, rodinu, přátele, své povinnosti, zplození dědice.
Zavřel jsem oči. Nikdy jsem tohle neměl číst. Lucius zásadně nedává najevo své city, skrývá je za maskou chladného, povýšeného, arogantního aristokrata a tak by to mělo i zůstat. Tato jeho slova jsou však plná emocí a nebyla určená pro žádné cizí oko. Byla to tajná zpověď nešťastného člověka, který své emoce nemůže vyjevit světu a tak je svěřuje pergamenu. Vypsal tady své nejhlubší pocity. Musel jsem ale číst dál, bůh mi to odpusť.
Dnes jsem souhlasil s něčím, co bych nikdy nebyl schopen udělat. Co jsem kdysi zažil na vlastní kůži, bezohledně, surově, bolestivě, a na co do smrti nezapomenu. Přestože to bylo proti mému přesvědčení, udělal jsem to pro něj.
Ruka mi klesla. Och, bože, Luciusi! Proč mi o tom neřekl? Nikdy bych to na něm nepožadoval! Přesto k tomu svolil a teď jsem pochopil, jakou oběť tím musel přinést. Se sevřeným srdcem jsem četl dál.
Zhluboka jsem se nadechl a zavřel jsem oči. Život mi uštědřil spoustu tvrdých ran. Přežil jsem smutné dětství s tyranským despotou, zabil jsem desítky nevinných mužů a žen, slyšel jsem jejich smrtelný nářek. Nezlomila mě mučidla ani krutost Pána zla. Nezdolala mne moje rozpolcená duše, pronásledující mne v mých nejhorších můrách. Nic z toho mně nedokázalo zlomit.
Obyčejný zažloutlý pergamen však způsobil, že se mi kamenný krunýř kolem mého srdce rozdrolil na prach a osvobozené srdce se roztlouklo v prsou jako na poplach. Emoce, které by v něm správně být neměly, se mi jako vichřice proháněly uvnitř hrudi, hledaly skulinku, kudy se prodrat na povrch. S obrovskou námahou jsem se je snažil držet pod kontrolou.
Pečlivě jsem odložil zápisník na místo, odkud jsem jej vzal. Opřel jsem rozpálené čelo na sepnuté dlaně na stole a sílou vůle ovládal ten zmatek, který zmítal mým tělem. Obrovský zmatek z toho, že mne, Severuse Snapea, dokáže někdo takhle milovat. Z toho, že mi kdesi hluboko uvnitř tryskají emoce, explodující pocity, které jsou zrcadlem toho nejcennějšího v mé rozervané duši.
Dokud z ní tryskají, má duše ještě pořád žije. Dokud mám schopnost něco cítit, ještě pořád jsem člověkem.
_______
Přemístil se na Manor, Lucius ale nebyl ani tady. Rozhodl jsem se na něj počkat, dokud se nevrátí. Zoufale jsem se snažil zaplašit dotěrné myšlenky, jaký podlý trik to na nás Pán zla vymyslel. Po několika hodinách čekání se vzduch uprostřed místnosti zachvěl a zhmotnil do lidské postavy.
"Luciusi!" Z hrdla se mi vydral chraplavý výdech se směsicí úlevy, radosti a štěstí. Bouře emocí opět zabubnovala pěstmi zevnitř na hrudní kost. Nejradši bych ho pevně objal a přitiskl na hruď, ale to jsem nemohl. Nechtěl jsem, aby se dovtípil, že jsem nahlédl do jeho psaní.
Pohlédl na mně. Odměřeně, znechuceně, s odporem, jako na posledního špinavého sluhu. Rty povýšeně ohrnuté jako rukávy u košile, bradu vysoko zdviženou. V pohledné tváři se mu trvale usadil výraz pohrdání.
Levé obočí se mi zaškubalo ve zmatku. Pohrdání, povýšenost ano. Ale ten odpor mi tam vůbec neseděl. Popravdě, čekal bych, že mě rozmačká v náruči. Očividně ale po tom netoužil.
Okamžitě jsem poznal, proč ho přemístění tolik oslabilo. Jevil nesporné známky vyčerpání po mučení Cruciatem. Dýchání mu dělalo potíže, jasná známka toho, že mu krev ještě pořád vřela a tělo trpělo čerstvými dozvuky po kletbě, kterou musel prožít teprve nedávno.
Zapotácel se a instinktivně natáhl ruce, aby se něčeho zachytil. Nedbaje na ostrou bolest, která mě bodla mezi hýžděmi, skočil jsem mu na pomoc. Ztěžka se opřel o opěradlo křesla u krbu a než jsem k němu stihl doběhnout, pevně svíral svou hůlku.
"Nepřibližuj se ke mně, bastarde!" zasípal namáhavě.
Ztuhl jsem uprostřed kroku. Jeho nemilosrdná slova vykouzlila neviditelnou bariéru mezi námi. Ruka se mu neuvěřitelně třásla a špička hůlky kmitala jako křídla kolibříka. Chlad, sálající z jeho ocelového pohledu, roztřásl mé kosti. Nevěřícně jsem sledoval ty ledové oči, ve kterých nebylo ani památky po hlubokém citu z jeho zpovědi.
Navzdory jeho varování jsem udělal krok dopředu. "Luciusi, co se-"
Umlčel mne kletbou, která mne vymrštila do prosklené vitríny. Narazil jsem zády do ní a i bez použití kouzla jsem z ní udělal slušnou hromadu střepů. Překvapeně jsem na něj pohlédl.
"Co to děláš? Co se sakra děje?" V hlavě jsem měl totální chaos.
Oplatil mi pohled, chladný, odtažitý, nedůvěřivý, až mne ta ledová sprška z něj zamrazila na zádech. "Jsi překvapen, že žiju, že ano, ty hajzle," zasyčel už docela zřetelně. Úporně se snažil udržet se na nohou. Přivřel nenávistně víčka a jeho rty opovrženě něco šeptaly. Ne, nemohl jsem se splést. Hrůzné slovo, které do nekonečna opakoval, mě bodalo do srdce jako osten pouštního štíra. Zrádce, zrádce, zrádce…
Zavřel jsem oči. Jako v mrákotách jsem pomalu začínal chápat důvod Luciusova nepřátelského chování. Musel jsem zjistit, co všechno ví. Soustředěně jsem mu pohlédl do očí, a ještě mnohem hlouběji. Jeho široce otevřené zřítelnice mě pohltily jako kámen na hladině vody.
Celý tento děsivý výjev z Luciusovy vzpomínky trval pouhých pár vteřin, přesto ho můj nitrozpyt zbavil posledních zbytků sil. Hůlka mu vyklouzla z ruky a s klapavým zvukem dřeva o mramor se zakutálela pod pohovku. Lucius ztěžka dopadl do křesla a z plic se mu vydral dlouhý, namáhavý výdech.
"Jak jsi mohl…" zašeptal s nesmírnou bolestí v hlase.
Šílený strach o něj přemohl můj děs z toho, co jsem zahlédl v jeho hlavě. Přiskočil jsem k němu a padl jsem na kolena vedle křesla. Chytil jsem jeho ruku do svých dlaní. Chystal jsem mu říct, že bych ho nikdy nedokázal zabít. Že jsem si uvědomil hloubku svých vlastních citů k němu. Že pokud bych měl volit mezi věrností Pánovi zla a jím, bez přemýšlení bych Pána zla zradil.
"Luciusi, musím ti říct-"
"Táhni do hajzlu!" zachroptěl. Učinil slabý pokus vytrhnout se z mého sevření a odstrčit mě. Byl však tak zesláblý, že jeho odpor vyšel nazmar. "Tak ty ovládáš nitrozpyt? Co všechno ještě přede mnou tajíš, ty parchante?" Do hlasu vložil kopec sarkasmu a pohrdání. Namáhavě zvedl nohu a odkopl mne od sebe. Rukou zašmátral na zem po hůlce. Přívaly nenávisti, valící se z jeho bolestí zakalených očí mne zcela ochromily. Nebyla v nich ani špetička citu.
"Nech si to vysvět-"
"Drž hubu!" přerušil mne ostře. "Neopovaž se ke mně přiblížit! Už nikdy! Nevěřím ti!"
"Luciusi, věděl jsem, že to nejsi-" Další slova udusila nová kletba. Neviditelná síla mne strhla za límec, smýkla se mnou po dlažbě a vrhla mne tvrdě proti zdi. Kosti v těle se mi rozsypaly. Vzhlédl jsem. Ledová tříšť z Luciusova pohledu mne zmrazila na kost.
Nedal mi žádnou šanci cokoliv říct. "Skončil jsem s tebou! Už navždy!" procedil mezi zuby. "A teď vypadni z mého domu a nikdy se nevracej!" Vyčerpaně se opřel do křesla a namáhavě dýchal.
Chtěl jsem si jako už nesčetně krát sednout obkročmo do jeho klína, schoulit se do bezpečí jeho náruče, přiložit ucho na jeho hruď a poslouchat pravidelný tlukot v jeho prsou, vnímat jeho vůni, teplo z jeho kůže, oddat se té blaženosti, když mě obejmou jeho paže. Chtěl jsem mu šetrně prozradit to, co jsem prozradit směl. Chtěl jsem mu konečně přiznat i to, že ho miluji.
Pak ale zasyčel to slovo. Slovo, které se mi zabodlo do srdce jako ostrá dýka. Ukrutná bolest z té rány mi bránila nadechnout se a sevřela hrdlo ledovými prsty.
"Nenávidím tě!" Každou hlásku vyslovil zvlášť, aby zdůraznil jeho význam a sílu a jeho nádherné oči, teď plné zášti, mne odsoudily k vyhnanství a pouhému přežívání.
Sklonil jsem hlavu na prsa. Ztěžkla mi jako olověné závaží. To kruté slovo bolelo víc než zběsilé tančení bičů po mých nahých zádech. Jeho nenávistný pohled mi vysál duši. Přinutil vzít na vědomí tu hrůznou skutečnost, že jsem právě ztratil jediného člověka, na kterém mi kdy záleželo. Jediný osudný okamžik rozhodl o tom, že se naše čtyřleté přátelství rozmělnilo na prach. Zůstalo po něm jen prázdné místo v duši. Merline, jak křehká je hranice mezi láskou a nenávistí!
Život se se mnou nikdy nemazlil a nedělám si iluze, že by to bylo někdy jinak. Mé úsilí Luciusovi vysvětlit, že jsme obětí Voldemortova spiknutí, se rovnalo marné snaze přenést hrad z písku holýma rukama. Vzhlédl jsem k němu pohledem plným zoufalství a beznaděje.
Seděl v křesle, napjatá záda tiskl do opěradla, pěstěné nehty křečovitě zatínal do kožené opěrky, stehna se mu chvěla. V pobledlém obličeji špatně skrýval bolestný výraz, ne z fyzické bolesti, ale z té, která vyvěrala z jeho hlubin. Trpěl. Ne ale víc než já.
"Luciusi, prosím…" šeptal jsem naléhavě a klečel u jeho nohou.
"Nerozuměl jsi? Nechci tě už ani vidět! Jsi bezcharakterní vrah, schopný bez mihnutí oka zabít i svého přítele! Voldemortova loutka, bez vlastní vůle, bez špetky citu, bez srdce! S přetvářkou v našem vztahu a pohrdáním mých citů! Táhni už z mého života!"
V hlavě mi duněla jeho krutá slova. Prudce jsem se postavil, chytil jsem ho pod krkem a přitiskl jsem ho hluboko do sametu.
"Možná máš v něčem pravdu, Luciusi, ale v jedné věci se hodně pleteš. Nikdy jsem se nepřetvařoval ve vztahu s tebou a nikdy jsem nepohrdal tvými city!" Vztek se mi dral zatnutými zuby ven. "Přestože mi teď nevěříš, chci ti říct, že tě… že tě…" Slova mi uvízla v krku. Za této situace už nemělo význam přiznat se mu, že ho miluji. "… že tě nemohu nikdy zabít. Příliš mi na tobě záleží." Poslední slova jsem zašeptal tak tiše, že je přehlušil praskot ohně v krbu.
Odstrčil mi ruku z krku a nadechl se. "Viděl jsem, jak jsi tomu člověku... mně... bez litosti vrazil dýku do srdce!" spálil mne pohledem za přivřenými víčky. "Zradil jsi naše Conspondeo. Zradil jsi naši krevní přísahu a neporušitelný slib. Už-tě-nikdy-nechci-vidět. Táhni-pryč!"
Než ode mne odvrátil tvář, zahlédl jsem, jak se v jeho obličeji mihl stín. Stín bolesti… rozpolcenosti… nerozhodnosti? S nadějí jsem čekal, že mne zastaví. Že mi řekne, že svá slova nemyslel vážně. Že se mi to všechno jenom zdálo a já se probudím z další noční můry. Nic víc neřekl.
Odtáhl jsem se od něj. Měl pravdu. Jsem vražedná bestie. Přestože jsem věděl, že obětí nebyl Lucius, bezcitně jsem zanořil čepel do těla, na kterém jsem do posledního detailu znal každý záhyb, každý chloupek, každé jeho skryté znaménko. Zasloužím si své vyhnání z ráje.
Lordu Voldemortovi se nakonec povedlo rozdělit nás. O to mu celou dobu šlo. Jeho opovrhování jakýmikoliv city, které vyžadoval i od svých poddaných, promyšleně spojil s krutým trestem pro nás oba. Teď každý z nás patří ne jeden druhému, ale pouze svému pánovi.
Zvedl jsem se a poraženě jsem se došoural ke krbu. Mohl jsem se jednoduše přemístit a zmizet z Luciusova života. Radši jsem však uhasil plameny, sebral do dlaně hrst letaxu a vstoupil do krbu.
Naše pohledy se ještě jednou spojily. Naposled jsem se utápěl v jeho nádherných, podmanivých očích. Přepadla mne silná nostalgie a dřív, než jsem se v nich zcela utopil, hodil jsem rychle před sebe letax. Nechci být sentimentální. Nepřežil bych.
Zlomeným hlasem - dal jsem si záležet, aby dolehl až k Luciusovým uším - jsem vyslovil Tkalcovská ulice. Pohltily mne zelené plameny a definitivně odřízly od posledního skličujícího pohledu, připomínajícího oblohu před bouří a spoutávajícího mě ocelovými řetězy.
pokračování v povídce
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář.