Vendeta

Autor: Styx

Pár: Severus Snape/Lucius Malfoy

Vedlejší páry: Severus Snape/Regulus Black, Severus Snape/Voldemort

Varování: slash (homosexuální erotika), černá magie, temné

Přístupnost: 15

Poznámka: tato povídka je čtvrtým dílem tetralogie Vyvrženci pekla ( In whisky veritas - Vyvrženci pekla - Světlo v temnotách ). Nutno nejdřív přečíst předchozí díly. 

Poznámka: děj povídky se odehrává v období od července 1979.

1. část:

Osvícení

    Mnohem později jsme oba znaveni sexem leželi vedle sebe. Lucius spal tvrdým spánkem, dlouhé vlasy měl neposlušně rozhozené na sněhobílém saténu. Tiskl jsem se k jeho zádům a občas políbil jeho pravidelně se zvedající rameno. Miloval jsem jeho kůži, hebkou a pěstěnou, provoněnou vonnými olejíčky, teď lehce slanou od zaschlého potu. Už hodně dlouho jsem nebyl tak šťastný jako v tuto chvíli. A přesto jsem si to nedokázal užívat. 

 

    Myslel jsem na Reguluse. Miluje mne a já mu dnes ublížil. Opustil jsem ho. Když mi bylo nejhůř a padl jsem až na samé dno, pomohl mi. Vytáhl mě z bahna, nabídl mi přátelství, pomoc, dočasný domov. A taky lásku. Cítím se mizerně, ale svému srdci nedokážu poručit.

 

    Odhrnul jsem Luciusovi pramen jemných vlasů ze šíje a vtiskl jsem mu na odhalené místo letmý polibek. Zavrtěl se ve spánku a pak se otočil ke mně a aniž by otevřel oči, objal mě kolem pasu, hlavu si pohodlně položil na mé rameno a spal nerušeně dál. 

    Pousmál jsem se. Kdysi jsem si myslel, že kdybychom museli spát spolu v jedné posteli, zaručeně bychom byli k sobě otočeni zády. Jak moc jsem se spletl. Přitiskl jsem si ho k sobě a on zamručel ze spánku mé jméno. Teď už to vím, Lucius je můj osudový muž a už nikdy ho neopustím a nedovolím, aby on opustil mne.

    Přitom stačilo tak málo, abychom teď tady spolu neleželi. Pán zla si s námi krutě zahrává. Před půl rokem nás násilně rozdělil a teď Luciusovi sám nařídil, aby se o mne postaral. Vrtá mi hlavou, proč tak najednou. Napadá mě jediné, že chce odvést mou pozornost od něčeho mnohem významnějšího a zvolil raději menší zlo v osobě Luciuse.

    Mělo to něco společného s Regulusem, soudě podle toho, na co se mě Pán zla ptal, sotva jsem otevřel oči. Vybavila se mi jeho podivná otázka: Prozradil ti Regulus něco zvláštního? Regulus mi předtím naznačil, že přišel na způsob, jak oslabit moc Pána zla. Pokud mi řekl o tom víc, nevzpomínám si na to. 

    Sen. Ten hrůzný sen, který se mi zdál těsně předtím, než jsem se probral, si naopak vybavuji až moc živě. Opakující se sen, ve kterém si moje černá duše odpykává v podsvětí trest za mé světské hříchy. Jak ale může má duše žít ve mně a zároveň trpět v pekle?

    Hlavou mi probleskla náhlá myšlenka. Co když je za moji ztrátu paměti zodpovědný Pán zla? Nevím, co jsem věděl, že by Mistrovi stálo za námahu pracně mi vymazávat určité úseky paměti, můj instinkt mi ale napovídá, že to má spojitost s těmi živými sny. Ať už měl jakýkoliv důvod hrabat se mi ve vzpomínkách, nedokázal vymazat mé sny o utrpení duše. Nikdy jsem mu totiž o nich neřekl.   

    Nejjednodušší bude, když hned ráno zajdu za Regulusem a zjistím, co se vlastně stalo. Pomalu jsem zavřel oči a snažil jsem se vypořádat s tím děsivým snem, který jsem živě prožíval, než jsem se v této posteli probudil. Snem, ve kterém se mi zdálo ne o jednom, ale o dvou střípcích mé bloudící duše...

_______

 

    Ve slabinách jsem ucítil příjemné vlhko. Pootevřel jsem oči. Sluneční světlo mi ostře bodalo do zorniček. Nadzvedl jsem hlavu a přimhouřenýma očima jsem se podíval dolů. Na mým klínem se skláněla blonďatá hlava, dlouhé prameny bílých vlasů mě lechtaly v podbřišku. Luciusova ústa si laškovně hrála s mým povadlým penisem a jeho šedé oči mě pobaveně pozorovaly.

    „No konečně. Už jsem se začínal bát, že tě ani tohle neprobudí,“ usmál se široce Lucius a dál se věnoval mému klínu. Bylo to příjemné, moc příjemné. 

    Najednou mi hlavou blesklo mé noční odhalení. Prudce jsem se posadil. „Musím jít za Regulusem!“

    Luciusovi vyklouzl z úst můj probouzející se penis. „Cože? Já ti snad nestačím?“ pohlédl na mne překvapeně. „Nebo to snad Regulus umí líp?“ To už se v jeho hlase ozval stín rozčarování a žárlivosti.

    Uvědomil jsem si, jak hloupě to v této situaci muselo vyznít. „To s tímhle nemá nic společného,“ dodal jsem rychle a v duchu jsem si spílal za tu spontánní reakci. Trpěl jsem, když jsem nemohl být s Luciusem a teď, když jsme opět spolu, všechno zase zkazím.

    „V tom případě zapomeň na Blacka a soustřeď se na mně,“ řekl tiše Lucius. Položil mi dlaň na prsa, jemně mě zatlačil zpátky do matrace a sklonil se nad můj klín.

    Roztáhl jsem ruce do stran, zavřel jsem oči a oddal jsem se Luciusově orální symfonii. Vzdaloval jsem se od všeho, co mě tížilo a vznášel jsem se na vlnách slasti, které mě pomalu nesly ke břehům nejvyšší rozkoše. Prsty jsem mu zabořil do jeho dlouhých vlasů a prohraboval jsem se v nich. V tuto chvíli nebylo nic důležitějšího než Lucius. Vlastně nejenom v tuto chvíli. Přivedl mě až k nádhernému vyvrcholení a já jsem omámeně hádal, kdo z nás dvou si to užil víc.

    Lucius se přesunul ke mně nahoru a pozoroval mě. I když jsem měl zavřené oči, cítil jsem na sobě jeho pohled. Pootevřel jsem víčka a zahleděl jsem se do jeho uhrančivých očí. „Co na mně tak koukáš?“ zamumlal jsem líně.

    Usmál se. „Nemohu se nabažit pohledu na tvoji tvář těsně po orgasmu. Zardělou, klidnou, vyrovnanou. Je to velmi sexy.“

    „Máš velice zkreslené představy o tom, co je sexy,“ poznamenal jsem sarkasticky, neubránil jsem se ale, aby se mi koutek rtu mimoděk pobaveně nenadzvedl.

    Lucius se ušklíbl. „Vyznám se v tom, jsem estét.“ Políbil mě na rty a odhrnul mi vlasy ze zpoceného čela. Obyčejné gesto, přitom tak intimní.

    „Měl bych se ti k něčemu přiznat,“ začal jsem váhavě a pohlédl jsem nahoru do zrcadla, nechtěl jsem se mu dívat přímo do očí. „Četl jsem ten pergamen v chatě v horách. Měl bys to vědět.“

    Lucius na to chvíli nic neřekl. „Myslel jsem si to,“ řekl nakonec tiše, hrál si přitom s pramenem mých vlasů.

    „Omlouvám se.“

    „To nemusíš. Vlastně jsem rád. Alespoň už to víš,“ pronesl klidným hlasem.

    Otočil jsem se k němu a zahleděl se mu do očí, v jeho zřítelnicích se odrážela moje tvář jako v miniaturním zrcátku. „Myslel jsi to vážně, že kvůli mně chceš opustit vše?“ O znásilnění pěstí jsem se ani slůvkem nezmínil.

    „Ano.“

    „Pořád to platí?“

    „Ano.“

    „Nedělej to, Luciusi.“

    Překvapeně na mne pohlédl. „Proč?“

    „Povedlo se mi Pána zla oklamat, že mi na tobě nezáleží, když jsem byl schopen tě zabít. Tedy, tvého dvojníka,“ opravil jsem se rychle. „Jsi Malfoy, bohatý, vážený a vlivný muž, jsi ženatý se ženou z významné rodiny. Kdybys tohle všechno kvůli mně opustil, Pán zla by odhalil, že náš vztah je mnohem hlubší, než si myslel. A to nesmíme připustit.“

    Lucius na mne koukal trochu vyjeveně. „Co mi tím chceš naznačit? Abych se tě vzdal?“ zareagoval podrážděně.

    „To bych ti neradil,“ ušklíbl jsem se s tlumeným smíchem. „Bohatě postačí, když pro veřejnost zůstaneš s Narcisou a tím, čím jsi byl doteď, a tím ochráníme naše tajné pouto. Jen ať si každý myslí, že nám jde jenom o sex.“

    „Nikdy bych nevěřil, že mi zrovna ty někdy řekneš, abych zůstal s Narcisou,“ pozvedl Lucius překvapeně obočí. „Severusi, proč se tak bojíš, aby to Pán zla nezjistil?“

    „Protože nesmí vědět...“ ztišil jsem hlas, „že jsi mojí slabinou.“

    Lucius mlčel, pohlednou tvář měl staženou úporným přemýšlením, přímo jsem viděl, jak se mu za jeho nakrčeným čelem zběsile prohánějí myšlenky.

    „Co by mi chtěl udělat?“ zeptal se nakonec tiše. „Co by mohl žádat od tebe, aby mě k tomu použil jako rukojmí?“

    Přemýšlel jsem nad tím, co mu můžu prozradit. „Mohl by mě přinutit dělat věci, které dělat nechci.“ Víc jsem mu říct nemohl. "Musím jít za Regulusem, Luciusi. Myslím, že on je klíčem k tomu všemu.“

    „To asi nepůjde,“ zadíval se na mne Lucius neproniknutelně. „Pán zla mi přikázal dohlédnout na to, abys zapomněl na Reguluse.“

    Nevěřícně jsem na něj vykulil oči. „Cože? Proč?“   

    „To mi bohužel jaksi opomenul říct.“ 

    Funěl jsem vzteky a bezmocí. „A tobě se to náramně hodí, že?“ neodpustil jsem si sarkastickou poznámku. „Musím nutně mluvit s Regulusem a ty mi v tom nezabráníš.“ Prudce jsem vyskočil z postele. „Kde mám šaty? A hůlku?“

    „Severusi... to nejde,“ řekl tiše Lucius a posadil se na kraj postele. „Regulus je nezvěstný.“

    Zíral jsem na něj, jako by mi právě oznámil, že se Pán zla oženil s mudlovskou šmejdkou. „To je hloupost. Před pár hodinami jsme ještě spolu... mluvili.“

    Lucius se tvářil, že si mého zaváhání nevšiml. „O tom velice pochybuji. O Regulusovi nikdo nic neví už dva dny,“ řekl opatrně.

    „Dva dny?“ Zbledl jsem, když mi to došlo. „To jsem byl zase tak dlouho... mimo?“

    „Tak dlouho jako minule naštěstí ne. Jsi u mně teprve od včera. Přesto jsi byl v bezvědomí skoro čtyřiadvacet hodin.“ Pak ztišil hlas. „Dělá mi starosti, co se to s tebou děje, Severusi. Nechceš mi to říct?“ naléhavě na mne upíral své šedé oči.

    Ta jeho starost o mne mě dojímala. Přistoupil jsem k němu a vklouzl jsem prsty do jeho platinových vlasů. „Jednou ti to řeknu. Slibuji. Ale teď nemůžu.“ Objal mě pažemi kolem pasu. „Luciusi, musím zjistit, co je s Regulusem. Pomoz mi, prosím.“

    Zvedl ke mně oči. „Pán zla Blackům nařídil, že nesmíš překročit práh jejich domu. Jsem si ale jist, že i kdyby jim to neporučil, stejně by tě už dovnitř nevpustili. Přivolal jsi jim prý prokletí na jejich dům.“

    Posměšně jsem si odfrkl. „Ty tam ale můžeš.“ Vyčkával jsem, jestli to pro mne udělá.

    Lucius v sobě sváděl boj, jestli hrubě neporuší příkaz Pána zla, pokud vyhoví mé prosbě. „Dobře tedy. Myslím, že zdvořilostní návštěva u příbuzných nespadá do Mistrova zákazu,“ pousmál se potměšile. „Co mám tedy udělat?“

    „Stačí, když odevzdáš Regulusovi ode mne vzkaz, že se s ním nutně potřebuji sejít. Najdi ho... prosím.“

    Lucius se na mně usmál podmanivým úsměvem. „Co bych pro tebe neudělal. Jsem ale vážně zvědavý, jak se mi za to odvděčíš,“ uculil se neodolatelně.

    „Nech se překvapit,“ pošeptal jsem mu tajemně do ucha.

2. část

Komnata aktuální potřeby

    Fascinovaně  jsem hleděl do Luciusovy tváře, zrůžovělé jako pivoňka, ještě pořád roztomile stažené slastnou křečí, i když jsem svoji ruku z jeho těla vytáhl už před chvílí. Oči měl pořád zavřené a světlé řasy se mu zachvívaly jako lístky osiky, z pootevřených rtů se mu tiše prodíral roztřesený dech. Nemohl jsem se nabažit toho pohledu a byl jsem nesmírně hrdý na to, že ten jeho pocit naprostého štěstí a uspokojení jsem mu způsobil právě já. 

    Lucius líně pootevřel víčka a jeho šedomodré oči se spojily s mým pohledem. "Pojď ke mně," zašeptal a natáhl ruku.

    Přisunul jsem se k němu blíž. "Ani se tě nemusím ptát, jak se ti to líbilo, tvůj výraz mluví za vše," poznamenal jsem pobaveně.

    "Nedokážu to ani popsat slovy," pronesl spokojeně Lucius a stáhl mě k sobě. "Jak propastný rozdíl je v tom, jak to děláš ty a jak Pán zla..." 

    "Ve všem co dělá Pán zla, je propastný rozdíl. Ale právě proto to tak dělá, aby se odlišil od ostatních," prohlásil jsem trpce. 

    "A to ho dělá tak výjimečným," řekl téměř zbožně Lucius.

    Překvapeně jsem na něj pohlédl. Asi mu ten fisting trochu zatemnil mozek. "Copak ty už jsi mu všechno odpustil?" 

    "Ty ne?" podivil se. "Zachránil ti přece život a dal nám laskavé svolení, abychom byli zase spolu. Je to od něj velice ušlechtilé a za to má moji nezměrnou vděčnost," argumentoval nadšeně Lucius.

    "Luciusi, nerad ti beru tvé iluze, ale není to tak, jak to vypadá. Pán zla nikdy nic nedělá z ušlechtilých důvodů. Zajímají ho jenom jeho vlastní sobecké zájmy. Na nás dvou mu nikdy nezáleželo." Tak rád bych mu prozradil, co vím, ale obával jsem se, že by tomu nevěřil.

    "Nehádejme se, Severusi. Ať už to udělal z jakéhokoliv důvodu, důležitý je přece výsledek, ne? A jediné, co mě zajímá, je to, že můžeme být spolu." Přitáhl si mě do polibku. 

    S tím nešlo nesouhlasit. Sklonil jsem se nad ním a prohloubil jsem náš polibek. Můj žaludek se hned nato ozval tak hlasitě, že jsme se oba rozesmáli.

    "Och, omlouvám se, Severusi, neuvědomil jsem si, že jsi tak dlouho nejedl. Hned to napravím." Hbitě vyskočil z postele a zazvonil na skřítka, aby nám přinesl snídani.

    Dal jsem si zatím osvěžující sprchu a když jsem vylezl v županu ven, Lucius už byl oblečený a na stole voněla káva a bohatá snídaně. Hladově jsem se pustil do jídla, káva mě příjemně nakopla.

    "Co bys chtěl dnes dělat, Severusi?" otázal se Lucius a hedvábným ubrouskem si vznešeným pohybem otřel ústa. "Máme toho hodně co dohánět."

    To má naprostou pravdu. Je obrovská spousta věcí, které nám během těch několika měsíců odloučení utekly. Přesto mě jako první napadla jediná věc, o kterou jsem teď stál. 

    "Vezmi mě sebou do Londýna. Až bys vyřídil Regulusovi můj vzkaz, počkal bych na vás někde v parku." Díval jsem se na něj s prosbou v očích a doufal jsem, že mě neodmítne. 

    "Zbláznil ses?" vyděsil se Lucius. "K Blackům přece nemůžu přijít hned druhý den po tom, co se to stalo. Bylo by to příliš nápadné. Nehledě na to, že mezi aristokracií je zvykem ohlašovat svoji návštěvu dostatečně dopředu. Musíme s Narcisou nejdřív poslat Blackům sovu, že je přijdeme navštívit," vysvětloval Lucius podivné zvyklosti bohatých.

    "Co to je za nesmyslný zvyk? To se nemůžete navštívit jen tak?" ohradil jsem se nevěřícně. Lucius jenom pokrčil rameny. "Kde mám vlastně hůlku?"

    "To opravdu netuším. Když jsem tě svlékal z toho mokrého oblečení, neměl jsi ji u sebe," ujistil mě Lucius.

"Takže nejspíš zůstala v Regulusově pokoji." Přemýšlel jsem, jak mi mohla vypadnout. "A to je dobrý důvod pro nečekanou návštěvu u Blacků. Kvůli mé hůlce se přece nemusíš ohlašovat týden předem. A dokonce ani nepotřebuješ sebou tahat Narcisu a budu moct jít s tebou."

    Lucius se chvíli ošíval, vždycky hodně lpěl na dodržování panských tradic, ale spíš se bál porušit příkaz Pána zla, kterým mi měl osobně zabránit setkat se s Blacky.

    "ON se to nedozví," povzbudil jsem ho.

    Nakonec mi přece jen podlehl. "Dobře, ale musíš mi slíbit, že tohle bude tvoje poslední setkání s Regulusem. Nepřeji si, aby ještě někdy jakkoli vstupoval mezi nás," přednesl svoji nekompromisní podmínku. 

    Chápal jsem ho. S Regulusem jsem prožil téměř půlroční hezký vztah a vůbec jsem se Luciusovi nedivil, že na něj žárlil a nechtěl, abychom se dál stýkali, i když jenom jako kamarádi. Mám Reguluse rád, to nepopírám, a i když už spolu nejsme, bude mi chybět. Člověk ale v životě musí něco obětovat.

    "Slibuji."

    Lucius si byl nejspíš moc dobře vědom toho, jakou oběť jsem právě teď podstoupil, ale nezdálo se, že by ho to nějak trápilo, naopak vypadal, jako by se mu hodně ulevilo.

    "To jsem opravdu rád," pousmál se a jeho výraz se změnil, vypadal šťastnější a spokojenější. "Po snídani si uděláme spolu krátký výlet do Londýna," oznámil s úsměvem a začal si mazat máslem toust.

   Usrkl jsem si kávy a myslel na to, že už snad brzy zjistím, co se mi stalo. Najednou jsem se zakuckal kávou, až jsem se silně rozkašlal. Ve slabinách mi pulzovala pronikavá bolest, jak se můj cejch rozpálil dožhava.  

    Lucius mě s obavou pozoroval. "Jsi v pořádku?"

    Přikývl jsem, aby si nedělal starosti. "Mistr mě volá," zachraptěl jsem, jak jsem měl ještě pořád podrážděné hrdlo. Postřehl jsem, jak Lucius zbledl, pak si rychle vyhrnul rukáv. 

    "Mé znamení nepálí."

    Neodpověděl jsem. Co jsem taky měl říct... že Pán zla povolává Luciferiána? "Kde mám oblečení?"

    "Dobby!" zakřičel Lucius tak nahlas, že se zachvěly skleněné tabule ve vitrínách. Poznal jsem na něm, že tak ventiluje svůj vztek kombinovaný se strachem. Když se hned nato v místnosti objevil jeho osobní skřítek, rozkázal mu, aby mi přinesl mé šaty. Pár vteřin nato mi skřítek poslušně podával mé oblečení, vyprané, vyžehlené a úhledně složené. 

    "Ukliď ze stolu! A tu postel taky!" ukázal na poválené obří lůžko a zlostně přitom nakopl skřítka, který pak přeletěl přes celou místnost.

    Ve spěchu jsem se oblékl a Lucius mě přitom znepokojeně pozoroval. Snažil jsem se nedat najevo své vlastní obavy z toho, co ode mne Mistr chce. Zapnul jsem si plášť a přistoupil jsem k němu.

    "Zajdi do Londýna beze mne." Nechtěl jsem zbytečně odkládat návštěvu u Blacků. "Ať Regulus navrhne, kdy a kde se sejdeme. A přines mi, prosím, moji hůlku."

    Chvíli jsme si hleděli do očí. Oba jsme mysleli na totéž. Když mě Pán zla k sobě posledně takhle zavolal, mělo to za následek náš drsný rozchod a smutný konec několikaletého vztahu. Tohle už nikdy nesmíme dopustit. Lucius neřekl jediné slovo, ale v jeho očích jsem četl jako v otevřené knize. Pohladil jsem ho prsty po tváři a povzbudivě jsem se na něj usmál. "Budu v pořádku." Pak jsem se přemístil do sídla Pána zla.

***** 

    Po dlouhé době - až mě to samotného překvapuje, že to přišlo až teď - jsem opět stál před bránou do předpeklí Voldemortova království. Přemístění mě odmítlo přenést do pracovny Pána zla a vrhlo mě rovnou do této temné chodby, přímo před masivní dveře do Mistrových soukromých komnat.

    Žaludek mi svírala neviditelná ledová ruka a ze všech sil jsem se snažil nemyslet na to, co se tady posledně odehrálo. Chvíli jsem přemlouval své srdce, aby tak zběsile nebušilo na hrudní koš a sbíral jsem odvahu vstoupit. Byl jsem si vědom toho, že jsem pozorován. Sevřel jsem těžké klepadlo ve tvaru požírajícího se hada a zabouchal jsem jím na dveře. 

    Dunivý zvuk se zlověstně rozlehl ponurou chodbou. Dveře se tiše otevřely a já jsem vstoupil do komnaty bez východu. Pán zla stál uprostřed místnosti až po paty zahalen v černém hábitu, s rukama zkříženýma na prsou a vítal mě krutýma očima.

    "Severusi," usmál se strojeně. "Jak se ti daří, můj mladý příteli?"

    Pokorně jsem před ním padl na kolena, políbil jsem lem jeho roucha a sklonil jsem hlavu k zemi. "Jsem v pořádku, můj Pane."

    "To moc rád slyším. Dělal jsem si o tebe starost." Poodešel ke krbu a posadil se do křesla. "Sundej si masku a pojď sem ke mně," řekl měkce.

    Strhl jsem si z obličeje smrtijedskou masku, zvedl jsem se a přistoupil jsem k němu. K mému zděšení mě zčistajasna přepadla silná touha pokleknout k jeho křeslu a odevzdat se moci jeho hbitých prstů jako minule. Netuším, jestli to bylo tímto místem, aurou Pána zla, anebo jestli mi očaroval mysl, ale nedokázal jsem tomu vzdorovat.

    "Podej mi hlášení o tvé misi v Bradavicích," upřeně se na mne zahleděl. "Už jsi se infiltroval do toho jejich pochybného Řádu?"

    Ztěžka jsem přepnul svůj mozek na jiné myšlenky. "Ještě ne, můj Pane. Brumbál je velice opatrný a pořád mi nedůvěřuje natolik, aby mě přijal za člena."

    Zamyšleně si hladil palcem spodní ret a já jsem fascinovaně sledoval jeho nepřirozeně dlouhé štíhlé prsty a marně jsem se snažil zaplašit myšlenku na to, jakou rozkoš dovedou vykouzlit, když chtějí. Stejně tak i bolest. 

    "Ani jsem nepředpokládal, že ti začne hned slepě věřit. Snaž se, Severusi, abys získal jeho důvěru. Je to běh na dlouhou trať, ale ty jsi velice inteligentní a proto jsem si tě na tento nelehký úkol vybral."

    "Podařilo se mi zjistit totožnost několika členů Řádu, můj Pane," sdělil jsem mu své dosavadní úspěchy.

    Mistr na mne se zájmem pohlédl. "Řekni mi ta jména."

    "Benji Fenwick. Edgar Bones. Caradoc Dearborn. Frank a Alice Long bottomovi. Gideon a Fabián Prewettovi." Hruď se mi nadzvedla záští, když jsem vyslovoval poslední jméno. "James Potter."

    "Skvělá práce, Severusi," pochválil mě. " Mí Smrtijedi se o ně postarají."

    "Můj Pane, mohl bych..." osmělil jsem se opatrně, "...mohl bych se o posledního jmenovaného postarat sám?"

    "Copak... vyřizování starých účtů?" sledoval mě zkoumavým pohledem, pak se ale zatvářil odmítavě. "Vůbec nepochybuji o tvých vynikajících bojových kvalitách, Severusi, jsi jeden z mých nejlepších Smrtijedů. Ale jsi pro mne příliš důležitý, než abych tě vystavil nebezpečí bojovat s členy Řádu. To přenech jiným, na jejichž životech tolik nezáleží. Ty máš mnohem důležitější úkol a na ten se soustřeď."

    "Jistě, Pane." S předstíranou pokorou a poslušností jsem se mu poklonil. Věděl jsem ale, že tento zákaz poruším. Kdysi jsem sám sobě přísahal, že až se stanu elitním Smrtijedem, pomstím se tomu parchantovi Potterovi a jeho kamarádíčkovi Blackovi za všechno, co mi kdysi dělali. A ten čas se nezadržitelně blíží. 

    Pán zla se zvedl. "Odměna za dobře odvedenou práci tě ale přesto nemine. Vyslov své přání, co bys teď ode mne chtěl."

    "Můj Pane... velice děkuji za vaši velkorysost," uklonil jsem se mu hluboce. "Mým jediným přáním je sloužit vám."

    "To není přání, Severusi, to je tvoje povinnost," poznamenal chladně Pán zla.

    Sebral jsem do dlaní veškerou svou odvahu. "V tom případě... Pane... rád bych se dozvěděl, co se mi stalo. Proč si nic z toho nepamatuji."

    Výraz Pána zla se okamžitě změnil. "Překvapil jsi mě, Severusi, čekal jsem, že si budeš přát spíš něco... hmatatelného." V očích mu zaplálo zklamání. "Ale jak tedy chceš. Nepamatuješ si nic, protože jsem ti upravil paměť."

    Přeběhl mi mráz po zádech. Mé podezření se tedy potvrdilo. Čekal jsem, co mi řekne dál.

    "Nemohu ti ale prozradit, co se stalo, protože to souvisí s tím, proč jsem ti musel vymazat paměť. Věř mi, můžeš být rád, že si to nepamatuješ. To je vše, co ti k tomu můžu říct."

    "Má to něco společného s Regulusem Blackem, Pane?"

    "Dost už!" vykřikl. "Už se mě na to nikdy neptej!" Popošel ke krbu a otočil se ke mně, jeho oči temně planuly. "Myslím, že je vhodný čas opět poodhalit závoj Černé dámě." Jeho hlas už byl opět mrazivě klidný a tichý, možná až příliš. "Popravdě jsem čekal, že tohle bude tvoje přání." Otevřel nízké dveře u krbu a za nimi se objevilo strmé kamenné schodiště vedoucí dolů do podzemí. "Sundej si hábit, dole ti bude horko."

    Měl jsem pocit, jako by se mi nohy zakořenily hluboko do země. Cítil jsem, jak mi podél páteře stéká pramínek ledového potu. Pán zla mě za přivřenými víčky vyzývavě pozoroval. Svlékl jsem si hábit a přehodil jej přes křeslo. Sehnul jsem se a vešel jsem do nízkých zárubní a s bázní jsem sestoupil po příkrých schodech dolů. 

    Překvapeně jsem se rozhlédl kolem sebe. Stál jsem v ponuré kamenné cele bez oken, mnohem menší, než jsem si ji pamatoval. Na zdech slabě skomíraly pochodně, takže vše zahalovalo přítmí. Přesto jsem okamžitě poznal, že to není ta mučírna, ve které jsem tenkrát málem vypustil duši, a to doslova. Neviděl jsem tady velký dřevěný kříž ve tvaru X, ke kterému jsem byl kdysi připoutaný, na stropě nebyla kladka s řetězy, na kterých jsem visel hlavou dolů, nebyly tady ani žádné háky, skřipce, pranýře, či klece. Pohlédl jsem na zdi, byly holé, otlučené a plesnivé, a nevisely na nich žádné biče, pouta, ani další mučící nástroje jako tenkrát. Nebylo tady vůbec nic, jenom čtyři holé zdi.

    "Jsi překvapený z toho, co tady vidíš? Nebo spíš nevidíš?" ozval se za mnou pobavený hlas. "Tohle je moje soukromá komnata nejvyšší potřeby. Slouží mým aktuálním požadavkům. Nejčastěji ji využívám jako zkušebnu odolnosti mých Smrtijedů - kterou sis už na vlastní kůži taky vyzkoušel - nebo sebe samého. Občas si sem zajdu relaxovat a vyčistit si hlavu. Párkrát mi dokonce posloužila k sexuálním hrátkám, jelikož do své vlastní postele nikdy nikoho nepustím," zablýskalo se mu potměšile v očích. "Teď potřebuji, aby nám tato místnost posloužila k trénování kleteb." 

    Široce se rozmáchl rukou a pochodně podél zdí zaplály jasným plamenem a vyhnaly tmavé stíny z koutů. Nelítostně odhalily lidskou postavu, krčící se ustrašeně v rohu prázdné cely, kterou jsem předtím ve tmě neviděl. Muž měl na sobě špinavý rozervaný kabát z hrubé látky a pod ním vybledlý pruhovaný vězeňský mundúr, stejně ušmudlaný a stejně otrhaný. Hlavu měl skloněnou na prsou, neviděl jsem mu do tváře, dlouhé tmavé vlasy mu zakrývaly obličej. Choulil se na zemi jako zbitý pes a celý se třásl, možná chladem, možná strachem. Možná obojím.

 

     "Je to mudla," zaskřípal za mými zády Voldemortův chladný hlas. "Tvoje dnešní cvičební pomůcka. Naučíš se na něm to, co od tebe vyžaduji." Pán zla přistoupil blíž ke mně. "Předpokládám, že Lucius tě už naučil všechny kletby, které se nepromíjejí? 

    "Pane... kletby Imperius a Crutiatus jsem zatím na lidech nezkoušel. Byl jsem nasazen jenom do přímých bojů, kde jsem používal Avada Kedavra. Výslechy živých nepřátel nepatřily do mé pracovní náplně."

    "Chci, abys i ty ostatní uměl ovládat stejně dobře jako tu smrtelnou. Až pronikneš hlouběji do Řádu, podrobíš si Imperiem jeho vysoce postavené členy. A pomocí mučící kletby budeš zase pro mne získávat užitečné informace."

    "Sloužím svému Pánovi," položil jsem ruku na srdce a sklonil jsem hlavu na hruď.

    "Připrav se na malou rozcvičku, můj milý Smrtijede. Ukaž, co děláme s mudly," pobídl mě nedočkavě. 

    Pohlédl jsem na toho nešťastníka a najednou mě přepadla úzkost. "Odpusťte mi mou opovážlivost, Mistře," hleděl jsem pokorně do země, neodvážil jsem se mu podívat do očí. "Nemám svoji hůlku." Obrnil jsem se proti trestu, který nezbytně musel přijít, Smrtijed bez hůlky je neodpustitelný prohřešek. Žádný trest však nepřicházel.  

    "Co nejdřív si pořiď u Gregoroviče novou hůlku, Severusi." 

    Hlas nezněl rozhněvaně, ani káravě. Znamenalo to, že Pán zla věděl, že jsem svou hůlku ztratil. A musel vědět, i kde.

    "Pro tuto chvíli ti půjčím svoji," podával mi rukojeť své tisové hůlky.

    Hleděl jsem na ni jako omámený a nemohl jsem uvěřit, že mi Pán zla dobrovolně nabízí svoji slavnou hůlku. Vzal jsem ji opatrně do ruky jako nějakou vzácnou relikvii a zlehka sevřel prsty kolem její vyřezávané rukojeti.

    Voldemort se pootočil k zajatci. "Představ si místo něj někoho, koho nenávidíš. Kdo ti hodně ublížil. Komu se chceš pomstít," mluvil tiše a naléhavě, jako by mě chtěl vyprovokovat. Pak ustoupil pár kroků a kývl k tělu na zemi. "Je tvůj."

    Pohlédl jsem na vězně a na okamžik jsem zavřel oči. Pod víčky se mi objevily obrazy těch, které bych chtěl tady vidět ležet bezmocné, podrobené, zmučené. Mrtvé. Celým mým tělem proběhl silný záchvěv nenávisti. Otevřel jsem oči a pevně jsem sevřel hůlku v dlani. Pomalu jsem zvedl ruku a namířil jsem na tu lidskou trosku na podlaze.

    Muž zvedl hlavu. Odhalila se mi ztrhaná, ztrápená tvář zmučeného muže středního věku, kdysi bezpochyby pohledná, neupravené dlouhé vousy mu dodávaly zanedbaný, divoký výraz. V hlubokých tmavých očních důlcích se ztrácely rezignované prázdné oči. Černé vlnité vlasy, dlouhou dobu nestříhané, špinavé a zacuchané, mu nepoddajně padaly do nemyté tváře.

    Ta tvář mi byla odněkud povědomá. Přimhouřil jsem oči a upřeně jsem se do ní zahleděl. A pak jsem si uvědomil, odkud ji znám. Díval jsem se do tváře Siriuse Blacka. O dvacet let staršího, zlomeného, pokořeného. Jelikož to ale logicky není možné, bylo mi jasné, že je to jenom moje představa, mé toužebné přání vidět Blacka jako azkabanského vězně, plazícího se mi u nohou a prosícího mě o slitování. Kéž by to byla má skutečná vize jeho budoucnosti. 

    Muž vyděšeně pohlédl na hůlku v mé ruce a celý se roztřásl a rozvzlykal. Zřejmě už měl tu čest ochutnat její moc. Natahoval ke mně ruku a jeho popraskané rty neslyšně šeptaly prosím... prosím... Tělem mi proběhla mohutná vlna odporu. Vybavilo se mi všechno to zlo a ponížení, které mi Black kdysi způsobil.

    "Imperio!" zasyčel jsem nenávistně a máchnutím hůlky jsem si podrobil jeho mysl.

    Muž - Sirius Black - si začal dlouhými polámanými nehty drásat svoji vlastní tvář. Nevydal ani hláska, i když ho to muselo hodně bolet, jenom si sdíral kůži z obličeje a krku, jeho ostré nehty zanechávaly na jeho pokožce hluboké krvácející šrámy jako od drápů vlkodlaka. Jeho obličej byl za chvíli k nepoznání. Pokračoval sebepoškozováním své hrudi a zbytku těla a špinavé oblečení měl za krátkou dobu úplně nasáklé krví. Hrobové ticho narušoval pouze praskavý zvuk rozervávající se kůže a tichý vzrušený dech Pána zla za mými zády, který tomuto zvrácenému divadlu přihlížel.

    "Crucio!" Jediným mávnutím jsem změnil představení odehrávající se před našima očima v ještě horší utrpení. Vězeň sebou škubl jako by ho zasáhl blesk a jeho tělo začalo sebou lomcovat jako v epileptickém záchvatu. Cela se zaplnila hrůzu nahánějícím křikem, plným palčivé bolesti a trýzně. Muž se zmítal v křečích, bolestí zatínal nehty do kamenné podlahy, nedbaje, že si je celé ulámal až do krve a házel sebou na zemi jako ryba na suchu ve zcela marné snaze bojovat s nepředstavitelnou bolestí.

    Chtěl jsem ta jeho muka už ukončit, Voldemortova hůlka mě ale neposlouchala, dělala si, co sama chtěla a dál mučila utýrané odsouzencovo tělo. Musel jsem vynaložit hodně vůle, abych ji ovládl. Paprsek kletby se konečně přerušil a nervy drásající křik utichl, pouze trýznivé vzdechy, vycházející ze zakrváceného uzlíčku masa a kostí na zemi, připomínaly, že muž ještě pořád žije.

    "Zabij ho!" dolehl ke mně zezadu vzrušený rozkaz.

    I když jsem věděl, že ve skutečnosti to není Black, ale jenom nějaký bezvýznamný mudla, měl ale velkou smůlu, že se mu hodně podobal, alespoň v mých představách. Rozšířeným chřípím jsem zhluboka nasál nenávist, která mě celá ta léta k Blackovi pojila a pak jsem všechen svůj vztek vypustil ven.

    "Avada Kedavra!"

    Z hůlky Pána zla vystřelil zelený paprsek, doprovázený svištivým zvukem a třesoucí se tělo okamžitě ztichlo a znehybnělo. Sklonil jsem hůlku a s opojným pocitem zadostiučinění jsem hleděl do mrtvé tváře Siriuse Blacka.

    Pán zla vystoupil ze stínu. "Dobrá práce, můj mladý příteli." Přistoupil k čerstvé mrtvole a opovrženě se nad ní zašklebil. "Zabití nenáviděného nepřítele nám přivádí velice podobnou rozkoš, jako nám poskytuje sexuální akt, nemám pravdu?" pohlédl na mne s potměšilým úsměvem. Obezřetně si vzal z mé ruky svoji hůlku a láskyplně přejel po jejím dřevě svými pavoučími prsty. Pak zvedl ke mně zrak a jeho výraz náhle potemněl. 

    "Už nikdy se neopovaž ztratit svoji hůlku, Smrtijede,"propaloval mě tak plamenným pohledem, že jsem čekal, kdy mi vpálí do hlavy díru. "Aby sis to zapamatoval, musím tě za to nejdřív potrestat." Majestátně vkráčel doprostřed místnosti. "Myslím, že je čas pobavit se i v jiné oblasti. Změníme kulisy. Prudkým pohybem opsal hůlkou kolem sebe osmičku. Ponurá cela i s mrtvolou se začala chvět a rozmazávat, až se úplně rozplynula a kolem nás se zhmotnila zcela nová místnost. 

    Divoce se mi roztlouklo srdce, když jsem si uvědomil, že stojím přímo uprostřed Voldemortovy Třinácté komnaty.

3. část:

Příliš krutá daň

  

    Když jsem se vrátil zpátky na Manor, Lucius byl pryč. Byl jsem vlastně rád, mohl jsem se dát dohromady dřív, než se vrátí. V horké sprše jsem strávil hodinu a druhou jsem věnoval regeneraci svého těla. Chtěl jsem vypadat pokud možno co nejméně poznamenaný trestem, který jsem u Pána zla podstoupil. Nestál jsem o to, aby Lucius opět řešil každé mé zranění, každé škrábnutí. Už je s tím trapný. Vím, že to dělá ze vznešených pohnutek, ale ponižuje mě ta jeho přehnaná péče o mne. Nejsem žádná princeznička, jsem Smrtijed a zranění, jizvy a bolest k tomu patří.

    Naštěstí mě Mistr dnes docela šetřil v porovnání s tím, jak jsem vypadal tenkrát při zkoušce mé odolnosti. Myslím, že mu stačilo to představení se zakázanými kletbami, aby dostatečně ukojil svůj hlad po bolesti a utrpení jiných. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale sotva se Lucius vrátil, ještě v cestovním plášti vtrhl do mého pokoje a bezohledně mě vzbudil. 

    "Co ti Mistr chtěl, Severusi?" zeptal se naléhavě, sotva jsem stačil rozespale otevřít oči. Shodil ze sebe plášť a sedl si na kraj mé postele. 

    "Běžná audience," zalhal jsem. "Co ty?" přesunul jsem jeho pozornost jinam.

    

    "Byl jsem v Londýně. Mám pro tebe pár novinek." Svlékl se a vklouzl za mnou do postele. Ne, sex teď opravdu ne. "Regulus se pořád ještě nenašel, takže jsem nemohl odevzdat tvůj vzkaz." Mluvil o jeho záhadném zmizení tak nevzrušeně, jako by říkal, že si Narcisa vyvrtla kotník. "Ten jeho skřítek se opravdu pomátl na rozumu. Vůbec nevylézá ze svého pelechu." Přitulil se ke mně, aby se zahřál, studil jako psí čumák.

    Walburga říkala, že tvoje hůlka u nich určitě není a že se máš jejich domu zdaleka vyhýbat. Prý můžeš za to, že Reguluse postihl hněv jeho Pána, protože jste spolu... no, každopádně se obávám, že jsi o svoji hůlku přišel." 

    Zamyslel jsem se nad tím, co Lucius řekl o Rčegulusovi. Pořád jsem doufal, že se brzy objeví, že jeho nepžítomnost se dá vysvětlit tím, že si ověřuje ty své teorie. Tři dny už jsou ale dlouho i na to, kdyby někde flámoval. Nehledě na to, že by se ozval alespoň mně, přece jen zatím vůbec neví, že jsem se dal opět dohromady s Luciusem. 

    "Pán zla mi přikázal, abych si pořídil novou hůlku," oznámil jsem mu.

    "On ví, že jsi ji ztratil?" podivil se Lucius.

    "On přece ví o všem," poznamenal jsem ponuře. Chvíli jsem zvažoval, co mu můžu prozradit. "Řekl mi, že mi ty události vymazal z paměti." 

    Lucius se ode mne odtáhl a překvapeně mi pohlédl do tváře. Neřekl nic, protože k tomuhle ani nebylo co říct. Dlouhou chvíli jsme mlčeli, ticho nakonec přerušil Lucius.

    "Nechtěl jsem ti to původně říkat, ale..." začal rozvážně. "Walburga mi neochotně prozradila, že ten Blackův bláznivý skřítek má prý pro tebe nějaký vzkaz od svého pána."

    Vjela do mne zlost. "A to jsi mi chtěl zatajit takovou důležitou věc?" zahučel jsem naštvaně a vymanil jsem se z jeho náruče. 

    "A ty se mi divíš?" Taky se rozkřičel. "Vždyť jsi s ním šukal půl roku! Čekal jsi snad, že vám budu dělat poslíčka, abyste si mohli mezi sebou vyměňovat milostná psaníčka?"

    "Jenomže tady vůbec nejde o Reguluse, ale o něco mnohem důležitějšího!" vyjel jsem vztekle.

    "Tak že bys mi konečně laskavě řekl, o co tady jde, abych taky věděl, co se to kolem nás děje?" Zdatně mi konkuroval křikem. 

    "Ale já to sám nevím! A proto se snažím zjistit to od Reguluse a ty mi to bojkotuješ!" Vpálil jsem mu zuřivě do té jeho hezké tváře. Serval jsem ze sebe přikrývku, vstal jsem z postele a plný vzteku jsem zamířil do koupelny. 

    "Tak já ti to bojkotuji?" Zafuněl Lucius vztekle. "A to, že jsem byl dnes u Blacků zjišťovat-" Jeho hlas náhle zmlkl a já jsem si příliš pozdě uvědomil, proč. Dozajista teď zíral na má zbičovaná záda.

    Naštěstí to nijak nekomentoval, zřejmě ho to zaskočilo. Kopl jsem do dsveří koupelny, až se za mnou s třísknutím zabouchly, a pustil jsem do umyvadla silný proud vody. Vychrstl jsem si několik hrstí ledové vody do obličeje, abych zchladil svůj vztek. Když jsem se trochu zklidnil, pohlédl jsem do té cizí tváře, které mě v zrcadle nepřátelsky pozorovala.

    Proč jsi po něm tak vyjel? vyčetl jsem svému odrazu. Snažil se ti přece pomoct. Copak se mu můžeš divit, že ti chtěl zatajit něco, co mu vadí? Všechno se teď točí kolem Reguluse a on prostě na něj žárlí. Co bys dělal ty, kdybys byl na jeho místě? Nemohl přece tušit, jak je to pro tebe důležité.

    Dveře do koupelny se otevřely a v zrcadle jsem zahlédl Luciuse. Naše pohledy se spojily

    "Odpusť mi, Severusi. Netušil jsem, že..." Očima sklouzl na moje záda. Přistoupil zezadu ke mně, objal mě kolem pasu a spojil své ruce na mém břiše. Přitiskl jsem se k němu. Jeho oči barvy rozednívající se oblohy mě pozorovaly v zrcadle, vyzařoval z nich smutek a strach. Strach o mne.

    Položil jsem mokré dlaně na jeho sepnuté ruce, opřel jsem hlavu o jeho rameno a zavřel jsem oči. Proč musí být náš vztah tak komplikovaný, když jeden bez druhého nemůžeme žít, když jeden druhého tak milujeme? Všechny naše hádky a rozbroje má na svědomí jediný člověk. Jak by bylo vše mnohem jednodušší, kdyby se pořád mezi nás nepletl. 

    Lucius přitiskl rty k mému hrdlu a ten dotek vyloudil z mého hrdla tichý vzdech. Otočil jsem se k němu tváří v tvář a pohlédl mu do očí.

    "Ty mi odpusť, Luciusi. Vážím si toho, co pro mne děláš."

    "Konečně ti to došlo," uculil se provokativně.

    Musel jsem se pousmát tomu jeho přehnanému sebevědomí. "Vím, že to se mnou nemáš lehké. Vydrž to se mnou ještě chvíli."

    "Občas jsi opravdu na zabití," konstatoval Lucius. "Proč já ti pokaždé odpustím?" 

    "Protože mě miluješ?" usmál jsem se a objal jsem ho kolem pasu.

    Lucius se rozesmál. "Máš o sobě hodně vysoké mínění, příteli." Přitiskl mě k umyvadlu a jeho oči mě láskyplně objaly. "Ale ano, máš pravdu, protože tě miluji. Protože jsi můj malý princ."

    "Princ dvojí krve," upřesnil jsem sarkasticky.

    "To zní tak... noblesně. Měl bys ten titul používat," uculil se Lucius pobaveně. 

    "Myslím, že zůstanu u svého jména. Už jsem si na něj docela zvykl, i když je mudlovské," ušklíbl jsem se s nelibostí a pak jsem zamyšleně zúžil oči. "Občas přemýšlím nad tím, proč se kouzelník ze vznešeného, starobylého a čistokrevného rodu zahazuje s poloviční krví bez rodokmenu."

    "Protože tě miluje?" vrátil mi to s pobaveným úsměvem. "Děti s tebou mít nechci, takže ve tvém případě tolik nelpím na čistokrevném rodu," zavtipkoval se smíchem. "Kromě toho, jsi bez nejmenších pochyb mnohem schopnější a talentovanější kouzelník, než kterýkoliv s čistou krví. Nemáš v sobě ani špetku ze svého mudlovského otce. Naopak, dám svou ruku za to, že v rodokmenu tvé matky se vyskytl nějaký velký čaroděj, po kterém jsi zdědil svůj výjimečný kouzelnický talent. Jak se vlastně jmenovala tvoje matka?"

    Chvíli jsem váhal s odpovědí, ještě nikomu jsem nikdy neřekl o své rodině. "Eileen Prince-Lloyd."

    "Zní to trochu aristokraticky. Proč vlastně nepoužíváš její jméno?" nadhodil Lucius.

    "Odkud si myslíš, že jsem vzal to jméno Princ dvojí krve?"

    "Severus Prince," šeptal si Lucius pro sebe jméno, které tajně používám už od dětství.

    "Mimochodem, jak jsi zmínil ty děti, kdy se ti má narodit ten tvůj dědic?" snažil jsem se, aby to znělo co nejlhostejněji.

    Lucius se zarazil. "Myslel jsem, že to víš. Narcisa před dvěma měsíci potratila."

    "To je mi líto." Ve skutečnosti mi bylo líto akorát Luciuse, protože jsem věděl, jak moc po dědici touží. "Takže se opět pokoušíte o potomka?" Důsledně jsem vytěsnil žárlivost z mého hlasu.

    "Ne," zavrtěl hlavou. "Narcisa odmítá se mnou spát. Ještě pořád se z toho úplně nevzpamatovala."

    "Omlouvám se, nevěděl jsem to." 

    Lucius se pobaveně zasmál. "To ti mám jako věřit? Nedělej, že tě to netěší. Teď mě máš jenom pro sebe," mrkl na mne významně a smilně se mu zablýskalo v očích.

    "Tak proto jsi tak nadržený, takový dlouhý sexuální půst ti určitě už musel lézt na mozek," ušklíbl jsem se trochu škodolibě.

    "To si piš," uculil se nevinně jako andílek.

    Využil jsem jeho dobré nálady. "Pomohl bys mi ještě jednou? Musím zjistit, co mi chce Krátura říct. Bude to opravdu naposled, co tě budu obtěžovat s Blacky. Přísahám."

    Lucius si povzdechl. "Bál jsem se, že mě o to požádáš. Uvědomuješ si ale, že je to téměř nemožné? Krátura nikdy nevychází z domu." Zamyslel se. "Snad na něco přijdeme. Ale teď bych si rád prohlédl ta tvoje zranění," sdělil mi nesmlouvavě.

    "To nemyslíš vážně!" protočil jsem oči v sloup.

*****

    Týden nato si Pán zla povolal k sobě své Smrtijedy k další ze svých pravidelných přednášek, po kterých pokaždé následovaly nespoutané smrtijedské večírky jako Mistrova úplata pro jeho věrné za to, že za něj dennodenně nasazovali své krky. Shromáždili jsme se ve Velkém sále a do posledního místa jsme zaplnili řady dřevěných lavic. Lucius obsadil místo na opačném konci řady, než jsem seděl já, nechtěli jsme hned upozorňovat na to, že jsme se zase dali dohromady.

    Nenápadně jsem se rozhlížel, jestli mezi přítomnými nezahlédnu Reguluse. Předtím jsem se zeptal pár svých známých, pochopitelně aby mě Lucius neslyšel, jestli o něm něco nevědí. Nikdo ho ale neviděl už pěknou řádku dní. Pomalu jsem si začal připouštět, že se mu skutečně stalo něco zlého. 

    Určitě nezemřel při plnění smrtijedských povinností, to bychom už určitě všichni věděli. Nejspíš ho při té riskantní akci potkal tragický osud a nikdo netuší, kde leží jeho mrtvé tělo. Anebo mu na tu zradu přišel Pán zla a za chvíli nám představí podobné zvrácené divadlo s potrestáním zrádce, jako kdysi se Silasem. Okázalost dnešního srazu naznačovala, že si Mistr na závěr chystá nějaké speciální překvapení.

    Sál potemněl. Pán zla stál na vyvýšeném pódiu v kruhu světel. Všichni jeho poddaní jsme na něm viseli očima a zaujatě poslouchali jeho vášnivý projev. Zapáleně řečnil o svých dalších cílech a plánech v boji za čistokrevnou kouzelnickou rasu, nadvládu nad mudly a ovládnutí světa. Obeznámil nás s novou strategií v boji proti jeho nepřátelům a nakonec vyzdvihl dosavadní úspěchy, kterých dosáhl tvrdými boji se svými odpůrci a podal nezvratitelné důkazy o mocném vzestupu říše zla.

    Dokonale ovládal umění slova, v čemž by mohl zručně konkurovat nejslavnějším antickým řečníkům a uměl tak přesvědčivě mluvit, že jsme mu věřili každičké slovo. Není divu, že si dokázal získat tolik přívrženců, kteří byli bez váhání ochotni položit za něj svůj život. Pán zla domluvil. Sál se opět rozjasnil, ale nikdo se nezvedl, nikdo neodešel, tušili jsme, že ještě něco přijde. Na pódium se připlazila Nagini a líně se proplétala kolem noho svého pána.

    "Ještě neodcházejte, moji věrní, mám pro vás připravenou ještě drobnou zábavu." Krutýma očima pozorně přelétl celý sál a pak sešel dolů z pódia a vydal se mezi nás. Nagini se tiše plazila v jeho stopách. "Jeden z vás se rozhodl dobrovolně opustit naše řady."

    Srdce mi sevřela ledová ruka. Takže přece jen bude představení. Regulus padl do jeho rukou a Pán zla ho držel v zajetí a krutě mučil, aby se dozvěděl, co Regulus zjistil. A teď nám ho teatrálně předhodí do arény smrti, abychom se dívali na to, co Pán zla dělá se zrádci. Nechtěl jsem přihlížet Regulusově popravě.

    "Já jsem milostivý a proto mu to rád umožním." Pán zla mluvil tichým hlasem, který nevěstil nic dobrého. Přecházel podél lavic a postupně spočinul na krátký okamžik na každém Smrtijedovi. Každý muž v sále před jeho pohledem sklopil zrak.

    Zastavil se tři řady přede mnou. Nagini se tiše vplazila do uličky a Smrtijedi jí bázlivě uhýbali nohama. Najednou zůstala stát a pomalu se vztyčila před jedním ze sedících mužů. Bezpochyby její mysl ovládal Pán zla. Všichni přítomní, kromě toho, na kterého Nagini upírala své hypnotizující oči, se pátravě nakláněli ve snaze zjistit, kdo je onen muž. Zvědavost byla silnější než strach. Přes jeho kápi jsem mu neviděl do obličeje. Muž seděl strnule a upřeně zíral do štěrbinovitých hadích zorniček.

    Pán zla na něj pohlédl s výrazem nelíčeného odporu. "Páchneš zradou, Ralphe. A draze za to zaplatíš," pronesl nebezpečným hlasem. "Postav se a pokloň se mi!" rozkázal mu.

    Takže Ralph Asher. Ze srdce se mi uvolnil obrovský kámen úlevy, že to není Regulus. Oslovený se křečovitě zvedl na nohy, ohnul hřbet a poklonil se svému pánovi, nespouštěje přitom své vyděšené oči z hada.

    "Níž!" zaburácel Voldemort nespokojeně.

    Smrtijed se poklonil ještě hlouběji a ustrnul v polovině úklony, Jeho tvář se teď nacházela jenom několik palců od hadí hlavy. Dívali se navzájem zblízka do očí. Nagini vystrkovala rozeklaný jazyk z tlamy a ochutnávala jím jeho pach. V očích muže se zračila čirá hrůza. 

    "Propouštím tě ze svých služeb, Ralphe," promluvil blahosklonně Pán zla a s výrazem krutého uspokojení nechal zběha chvíli dusit se vlastním strachem.

    Pak na Nagini promluvil hadím jazykem.

    Nagini se vymrštila vpřed, sevřela své silné čelisti kolem mužova krku a zakousla dlouhé jedovaté zuby hluboko do jeho hrdla. Útok byl tak rychlý, že než muž stačil jakkoli zareagovat, ocitl se uvězněný ve smrtelném sevření tlustého hadího těla. 

    Smrtijedi, kteří seděli nejblíž, poplašeně uskočili o kus dál a s vytřeštěnýma očima sledovali zblízka zápas zcela nesourodé dvojice. Hřbitovní ticho v sále narušovalo pouze děsivé praskání lámaných žeber, jak plaz utahoval své smyčky kolem těla oběti, a Ralphovy zoufalé pokusy o nadechnutí, které mu zcela znemožňoval rozmáčknutý hrudní koš a vlhké bublání krve v hrdle. 

    Za pár okamžiků Asher svůj zcela marný boj o život prohrál. Bylo sporné určit příčinu smrti, zda ho udusilo Naginino smrtící objetí, anebo se jeho plíce utopily ve vlastní krvi. Nastalo hrobové ticho. Nikdo se ani nepohnul. Nikdo ani nedýchal. Nagini, pořád zakousnutá do Ralphova krku, se tiše odplazila ven z uličky a táhla jeho bezvládné tělo sebou.

    "Tak to bychom měli, děkuji vám za pozornost, přátelé," přerušil to mrtvolné ticho Pán zla a opět přejel krutým pohledem naše řady. Se zvráceným potěšením se kochal strachem ve tvářích bez výjimky každého Smrtijeda v sále, z jeho temných očí planulo varování každému, kdo by ho chtěl někdy zradit.

    Pak se pomalu pohnul k lavicím, soustředěně zkoumal naše tváře a občas ukázal na někoho z nás dlouhým štíhlým prstem. "Dolohov... Lestrangeovi... Malfoy..." Každý z nich při vyslovení svého jména pokorně sklonil hlavu na hruď. Mistr se nakonec zastavil u mne a pohlédl mi do očí. "...a Snape," vyslovil. "Vy pojďte se mnou, ostatní se můžete jít bavit," pokynul jim ke dveřím místnosti, kde už bylo vše připravené k bujaré oslavě.   

    Smrtijedi se prkenně začali zvedat z lavic, očividně s nimi ta krutá poprava jejich bývalého kolegy otřásla. Každý, kdo vycházel ze sálu, musel projít kolem Nagini, která zrovna večeřela Ashera a pomalu soukala do sebe jeho mrtvé tělo. Odněkud zepředu jsem zaslechl něčí dávivé zvracení. Při pohledu na Ralphovo tělo, od ramen nahoru uvízlé v roztažené hadí tlamě, mi můj vlastní žaludek udělal kotrmelec až do krku. Podívali jsme se s Luciusem na sebe, jeho křídově bílá tvář a vyděšené oči naprosto odrážely mé pocity.

    O pár minut později jsme my vybraní klečeli na studené dlažbě Mistrovy pracovny, ani jeden z nás netušil, proč si nás Mistr zavolal. Pán zla na na chvíli shlížel dolů, vychutnával si svou nadřazenost a nedbal toho nepohodlí, které nám poskytovala tvrdá kamenná podlaha. Pán zla nechtěl, abychom u něj měli pohodlí.  

    "Z mnoha mých věrných Smrtijedů jsem si vybral zrovna vás šest, abych vám svěřil důležité úkoly, týkající se mých dalších plánů v boji proti našim nepřátelům," oznámil nám důvod audience a téměř jsem cítil, jak se všem ohromně ulevilo, včetně mě.

    "Rodolphe, Belatrix, Rabastane, a ty, Tony," oslovil Lestrangeovy a Dolohova. "Chci, abyste se postarali o členy Fénixova Řádu, jejichž jména vám poskytne Severus. Získejte od nich co nejvíc informací o Řádu a když už budou nepoužitelní, zabijte je. Nechám jenom na vaši fantazii, jakým způsobem to provedete." Poskytl jim čas vstřebat rozkaz. "A teď se běžte bavit," propustil je milostivě.

    Když vezmou osudy lidí z mého seznamu do rukou tito čtyři Smrtijedi, jejich dny jsou beznadějně sečteny. To mě utvrzuje v přesvědčení, že jméno Pottera před nimi zatajím. James Potter patří jenom mně.

    Když skupinka opustila místnost, Pán zla přistoupil k Luciusovi. "Vstaň, Luciusi," přikázal mu. Lucius tak spěchal s vyplněním jeho příkazu, že si přišlápl hábit a málem upadl. Nebylo to ale vůbec k smíchu. "Pro tebe mám speciální úkol. Jmenuji tě svým zástupcem pro věci propagandy. Jsi výřečný, bohatý, vážený kouzelník a máš vlivné přátele. Pověřuji tě úkolem veřejně šířit naše myšlenky a cíle a verbovat další přívržence do našich řad." Pán zla přecházel pomalu sem a tam, očividně ještě neskončil.

    "Slyšel jsem, že máš hodně přátel i na ministerstvu. Hodilo by se mi, kdyby někteří z nich byli ochotni s námi tajně spolupracovat. Použij všechny možné prostředky, jak je přesvědčit, v nezbytném případě je můžeš ovládnout kletbou Imperius."

    "Ano, můj Pane," hlesl tiše Lucius.

    "Můžeš odejít," pokynul mu ledabyle rukou Pán zla.

    "Pane... ano, Pane." Lucius se hluboce uklonil, vrhl na mne krátký pohled a odešel. Zůstal jsem sám s Mistrem. Stočil ke mně svůj pohled.

    "Jak se cítíš, Severusi?"  

    "Dobře, můj Mistře."

    "Výborně. Dnes budeme pokračovat v dalším tréninku. Naučím tě bezhůlkovou magii, jak jsem ti slíbil. Nejdřív bych ale s tebou rád probral pár věcí. Posaď se," nabídl mi židli a sám se posadil naproti mně. "Za tři týdny začíná škola a ty nastoupíš do Bradavic oficiálně jako učitel. Musím tě požádat, abys v brzké době opustil Luciusův dům a nastěhoval se zpátky do Bradavic. Chci tě tam mít trvale, abys tam dohlížel na všechno, co se tam děje a špehoval pro mne Brumbála."

    Krve by se u mne nedořezal. Sotva před pár dny jsme se s Luciusem dali opět dohromady a teď nás Pán zla chce zase rozdělit!

    "Bradavice budeš mít dovoleno opustit pouze tehdy, když tě zavolám já sám. Pro ty účely měj po ruce připravené přenášedlo. Nebudeš ve styku ani s Luciusem, ani s ostatními Smrtijedy. Brumbál musí uvěřit, že se nestýkáš se stranou zla. Budeš v kontaktu jenom se mnou, hlášení mi budeš podávat prostřednictvím deníku, do kterého si budeme psát vzkazy. Nemusíš mít obavy, že by tě mohl zdiskreditovat, inkoust za pár okamžiků po přečtení nenávratně zmizí."

    Cítil jsem, jak blednu. Pán zla se mě chystá odříznout od Luciuse, od přátel, od zbytku světa. Hodí mě do nepřátelských vod a nechá mě plavat mezi žraloky. S nedobrovolným vězením jsem smířen, věděl jsem, že sloužit Pánovi zla nebude žádná procházka růžovou zahradou. Ale Luciuse si vzít nenechám!

    "Pane... já..." Chtěl jsem zaprotestovat, ale naštěstí jsem si včas uvědomil, že bych tím prozradil, že mi na Luciusovi záleží. "Ano, můj Pane," odpověděl jsem nakonec pokorně a hluboce jsem se mu poklonil. 

    Pán zla se spokojeně ušklíbl, přesto jsem cítil, jak mě podrobuje zkoumavému pohledu. "Je to tvoje daň za zvláštní výhody a privilegia, které u mně máš, Severusi." Příliš krutá daň za privilegia, o které vůbec nestojím.

    "A nyní se přesuneme do mých komnat."

    Následoval jsem ho. Každým krokem jsem si čím dál víc uvědomoval jednu velice podstatnou věc. Už nechci sloužit lordu Voldemortovi. Už nechci být Smrtijedem. Pokud Regulus objevil možnost, jak oslabit moc Pána zla, udělám vše pro to, abych zjistil jak.

4. část

Riskantní plán

    "Tohle nám nemůže... nesmí udělat!" úpěl Lucius zoufale do poloprázdné skleničky, když jsem mu po návratu ze soukromého tréninku s Pánem zla tlumočil, co mi Mistr přikázal udělat. "Nemůže nás zase rozdělit! To mu... nedovolím!" rozhodil rukama tak důrazně, že si vyšplouchl zbytek whisky na rukáv nákladného hábitu.

    "Ovládej se, Luciusi!" napomenul jsem ho tiše. "Pán zla nás může zaslechnout." Nenápadně jsem se rozhlížel kolem sebe, byl jsem si téměř jistý, že nás Voldemort tajně sleduje. Nikde jsem ho nezahlédl, ale nic bych za to nedal, že teď zírá do té své kouzelné koule, ve které mě kdysi s Luciusem pozoroval, a šmíruje své poddané. 

    "Proč nás dal tedy dohromady, když nás teď zase rozděluje... no řekni, Severusi... proč? Hraje si s námi!" křičel opilecky Lucius, ale i přes přemíru alkoholu, nebo možná právě kvůli ní, v jeho hlase znělo zoufalství a bolest.

    Chytil jsem ho za rukáv a odtáhl jsem ho stranou od ostatních. Potácel se za mnou na vratkých nohou. "Luciusi, vzpamatuj se a chovej se normálně. O tom problému si promluvíme pak doma. Teď se bav, nebo to alespoň předstírej." 

    Opřel si čelo o moje rameno. "Nevím, jestli to dokážu," mluvil ke klopě mého hábitu a jeho dech byl silně cítit skotskou. "Nechci tady být, Severusi... chci jít domů..."

    Bylo mi ho líto. Ta špatná zpráva ho hodně sebrala. Mne pochopitelně taky, ale já jsem byl střízlivý a uvažoval jsem rozumně, kdežto on byl už zmámený alkoholem a vše prožíval mnohem emočněji. 

    "Nemůžeme jít teď domů, Luciusi. Byla by to urážka Pána zla. Uspořádal večírek pro Smrtijedy a musíme tady zůstat až do konce. Jako bys to nevěděl." 

    "Dobře," přikývl nakonec a pozvedl prázdnou skleničku. "Jdeme se bavit!" vykřikl s hraným nadšením a nejistým krokem vyrazil zpátky do sálu. 

    "Hlavně už nepij," varoval jsem ho a vykročil jsem za ním. 

    To jsem ho mohl rovnou poslat na exkurzi do nejvyhlášenější palírny skotské whisky v Británii. Celou noc se naléval skotskou, až jsem se opravdu divil, že se ještě udrží na nohou. Přehnaně se bavil, smál se každé blbosti, nad kterou by jindy opovrženě ohrnul své aristokratické rty, popíjel s druhořadými Smrtijedy, se kterými by si dřív ani nesedl k jednomu stolu. Věděl jsem, že trpí a že tímto přehnaně bujarým chováním ventiloval bolest, která svírala jeho pyšné srdce.

    Nepopírám, taky jsem dost pil, vědom si toho, že v Bradavicích mohu na tento požitek nadlouho zapomenout. A zdaleka nejenom na tenhle. Lucius se ke mně pořád tulil a objímal mě, ale mně už to bylo jedno, že nás ostatní Smrtijedi uvidí spolu. Tohle je můj poslední smrtijedský večírek na merlinví jak dlouhou dobu a já si ho chci pořádně užít. 

    "Snape, na slovíčko," uslyšel jsem za zády skřípavý hlas a když jsem se otočil, setkal jsem se s tvrdým pohledem Tonyho Dolohova, jednoho z nejkrutějších Smrtijedů, specializujícího se na mučení vězňů a boj zblízka.

    "Chci seznam těch hajzlů z Řádu, o kterém mluvil Pan zla," vytasil to na mne hned, jak jsme se ocitli stranou.

    Musel jsem se ušklíbnout. "Už se nemůžeš dočkat, až si je vezmeš do péče, Tony?"

    "Na co čekat... čím dřív to budou mít za sebou, tím méně škody proti nám napáchají," zachechtal se bezcitně. "Ta jména, Snape."

    Řekl jsem mu jména těch, které se mi podařilo zjistit. Potterovo jméno jsem pochopitelně zamlčel. S ním mám nevyřízené osobní účty já sám.

    "Uspořádáš na ně hon sám, nebo vezmeš do party i Lestrangeovy?" Ne že by mě to nějak extra zajímalo, ale byl jsem zvědavý, co ty nic netušící nešťastníky čeká.

    "Uvidíme, jestli na ně někdo zbude," zasmál se Dolohov drsně a olízl si rty, jak už byl nabuzený jít vraždit. "Máš to u mne, Snape," poplácal mě po rameni a vzdálil se.

    Lucius se mi zatím někde ztratil. Objevil jsem ho v salonku. Opilá Belatrix tam předváděla na stole soukromé striptýzové číslo pro hrstku vyvolených. Lucius bouřlivě skandoval s ostatními a hlasitě ji pobízel, aby šla donaha. Chvíli jsem taky přihlížel divoce řádící Rodolphovy manželky, pořád byl na ni lepší pohled, než na tlupu opilých Smrtijedů, hlasitě se hádajících v sále, či na kolegy, co to hodně přehnali s alkoholem, zvracející na toaletách, nebo souložící dvojice, na které jsem narážel pomalu na každém kroku. 

    Když mě Lucius spatřil, široce se usmál a namáhavě se prodral rozvášněnými těly ke mně, ani si nepočkal na to, až se Belatrix úplně svlékne. Všiml jsem si, že už v ruce nedržel skleničku. Svíral v dlani rovnou celou láhev skotské. Poloprázdnou. 

    "Severusi... tady jsi," usmál se na mne připitoměle šťastným úsměvem, který jeho pohledné tváři přidal zvláštně roztomilý výraz. Naklonil se k mému uchu a jak se klátil na nejistých nohou, co chvíli do mě narazil. "Myslíš... že teď už bychom mohli... odtud odejít? Už se nedokážu dlouho přetvařovat, jak skvěle se... bavím," škytl mi hlasitě do ucha.

    Podepřel jsem ho, aby se neskácel na zem a přelétl jsem pohledem po sále. Večírek už skomíral, všichni zúčastněni už byli dávno zpití pod obraz. Někteří Smrtijedi hlasitě chrápali s hlavami položenými na stole, ti unavenější se dokonce sesunuli ze židlí pod stůl, jenom to nejtvrdší jádro se zatím ještě jakž takž drželo na nohou a dál se opíjelo do němoty. Tak tohle byla ta obávaná smrtijedská elita. Kdyby sem teď vtrhli členové Řádu, bitvu máme během minuty prohranou.

    "Pochybuji, že by si vůbec někdo všiml, že už tady nejsme," souhlasil jsem k Luciusově velké úlevě. Vzal jsem mu láhev z ruky, odložil jsem ji na stůl a vykročili jsme ven ze sálu. Lucius měl tak velkou radost, že odcházíme, že zvládl jít sám, aniž bych ho musel podepírat.

*****

    Lucius seděl na kraji své postele, protože stát na chatrných nohou už ani při nejlepší vůli nedokázal. Sundal jsem mu z ramen hábit, sám by nezvládl ani tenhle jednoduchý úkon. Díval se na mne a přestože byly jeho oči zakalené alkoholem, nesálal z nich ten jejich typický ledový chlad, byly hřejivě teplé a měly barvu tekutého stříbra. 

    "Miluji tě, Severusi..." šeptal a jazyk se mu přitom výrazně pletl, "...a nedovolím ti... abys mě zase opustil."

    "Neopustím tě," ujistil jsem ho a pracně jsem ho vysvlékl z kabátu.

    "Co to děláš, Severusi..." pohlédl na své oblečení, úhledně přehozené přes křeslo, které se mi doteď povedlo z něj svléct. "Ty mě svlékáš? Že ty chceš šoustat?" uculil se na mne od ucha k uchu. "Obávám se ale, příteli... že se mi v tomhle stavu... asi nepostaví..." 

    Koutky rtů mi zacukaly, takovéto selhání by si střízlivý Lucius Malfoy nikdy nepřiznal. "Stačí, že mně jo. Ale dnes v noci stejně žádný sex nebude."

    Lucius chtěl na to něco říct, ale najednou zbledl ve tváři. "Je mi nějak špatně..." zamumlal. 

    "Přinesu ti lektvar, vydrž ještě chvilku." Rozeběhl jsem se do svého pokoje, chvíli jsem se přehraboval v lahvičkách, než jsem našel tu pravou a pak jsem se rychle vrátil do Luciusovy ložnice. Ležel napříč přes postel s rukama rozpřaženýma do stran a spal tvrdým spánkem. Neprobudil se, ani když jsem mu sundával kalhoty a košili. 

    Svlékl jsem se, lehl jsem si k němu a pevně ho objal v náručí, i když mě vůbec nevnímal. Zbývá mi už jenom pár posledních nocí, kdy mohu ležet vedle něj a nemíním promarnit ani jedinou z nich.  

***

    Něco mě vytrhlo ze spánku. Otevřel jsem oči a v zrcadle nad sebou jsem viděl, že místo vedle mne je prázdné. Z otevřených dveří koupelny se ozývaly typické zvuky. Vstal jsem, cestou jsem vzal ze stolku lahvičku s lektvarem a vešel jsem do koupelny. Lucius byl ohnutý nad mísou a dávil ze sebe zbytky alkoholu z propité noci. Přidržel jsem mu vzadu dlouhé vlasy, padající mu do obličeje, konejšivě jsem ho hladil po zádech a zůstal jsem s ním, dokud se mu trochu neulevilo. 

    "Vypij to, než se ti žaludek zase vzbouří," podal jsem mu lektvar proti nevolnosti. 

    Rychle jej do sebe nalil a účinek se dostavil téměř okamžitě. Vychrstl si do tváře několik dlaní chladné vody, vyčistil si ústa a pak se na sebe podíval do zrcadla. Nejspíš se lekl sám sebe, protože po prohýřené a propité noci vypadal jako po měsíčním věznění v Azkabanu. Zakalené oči měl hluboko zapadlé, bělma zarudlá a pod očima měl tmavé kruhy jako smrtka.

    "Nenajdeš v zásobách nějaký lektvar taky na tohle?" řekl ochraptělým hlasem a zamračeně kývl hlavou k té strašidelné tváři v zrcadle.  

    "Leda tak mnoholičný," uchechtl jsem se pobaveně. "Anebo se pár hodin vyhýbej zrcadlu a lesklým předmětům," poradil jsem mu trochu škodolibě. 

    "Díky za radu," odfrkl si. "Já se naštěstí nevidím, ale ty se budeš muset na mne celý den dívat," vrátil mi škodolibě tu moji škodolibost.

    "Budu doufat, že z toho nebudu mít noční můry," provokoval jsem ho škádlivě. "Ale konečně jsem hezčí než ty."

    Lucius se rozesmál. "Ty musíš mít vždycky na všechno sarkasticky pohotovou odpověď, ty mizero." Objal mě kolem pasu a tlačil mě pozadu do pokoje. 

    Vytušil jsem jeho úmysly. "Že bys už byl zase ve formě? Netušil jsem, že ten lektvar má tak rychlé účinky," rýpl jsem si do něj pobaveně.

    "Nepotřebuji žádný lektvar, abych byl ve formě," zavrčel dotčeně. "To, že vypadám jako zombie, nemá absolutně žádný vliv na moji výkonnost." Povalil mě naznak na postel a v následující půlhodině mi dokázal, že žádný povzbuzující lektvar skutečně nepotřebuje.

    Leželi jsme vedle sebe, zadýcháni a zpoceni a pozorovali jsme se navzájem v zrcadle nad námi. Neumím si vůbec představit, že za pár týdnů už se nebudu každé ráno probouzet vedle Luciuse, v jeho posteli, v jeho náručí.

    Lucius jako by mi četl myšlenky. "Nedokážu se s tím smířit, že zanedlouho už tady se mnou takhle ležet nebudeš. Že tvoje místo v mé posteli bude prázdné a vychladlé. Že tě už nadlouho neuvidím." Nahmatal moji ruku a pevně ji stiskl. "Umřu bez tebe," řekl tiše.

    Jeho oči ještě nikdy nebyly smutnější. Očividně trpěl našim blížícím se odloučením. Jenomže on bude pořád volný a svobodný. Já budu dlouhodobě uvězněn ve zdech bradavického hradu, obklopen svými nepřáteli a předstírat, že patřím k nim.

    "Máme pro sebe už jenom tři týdny," povzdechl si Lucius tiše.

    "Máme pro sebe ještě tři týdny," utěšoval jsem ho, i když bych útěchu potřeboval spíš já. Lucius ale byl z nás dvou vždycky ten emočnější. "Kromě toho, snad sis nemyslel, že se smířím s tím, že už se neuvidíme." 

    Lucius se s překvapeným výrazem otočil ke mně. "Neříkej, že jsi našel způsob, jak se můžeme scházet!" zeptal se nevěřícně, ale i s novou nadějí. "Ale jak? Z Bradavic se přece nedá přemísťovat a tam ani zpátky se žádný člověk bez povolení ředitele nedostane."  

    "Člověk ne," poznamenal jsem se záhadným úsměvem. "Zvíře ale ano."

    Lucius pokrčil nechápavě čelo. Pak mu to došlo. "Ty jsi... zvěromág?" zašeptal nevěřícně.

    "Zatím ne. Ale po tom našem rozchodu jsem začal pracovat na své přeměně ve zvěromága. Chtěl jsem tenkrát... prostě, chtěl jsem tě tenkrát vídat, aniž bys o tom věděl," přiznal jsem se mu. 

    "Ty ses chtěl stát kvůli mně zvěromágem?" zvedl Lucius překvapeně obočí a v jeho očích se mihlo dojetí. "Slyšel jsem, že je to dlouhý a náročný proces a vyžaduje značné nadání. Jak daleko jsi už došel?"

    "Už dvakrát se mi ten proces nepodařilo dokončit kvůli špatným přírodním podmínkám a jednou mou vlastní chybou, a musel jsem začít od začátku. Naposled mi do toho zasáhlo to moje nedávné zmizení, takže jsem nesplnil podmínky a těsně před dokončením se všechno zmařilo," poznamenal jsem sklesle. "Teď ale mám hodně silnou motivaci dotáhnout to do úplného konce."

    "To je vážně skvělý nápad! Za jak dlouho se z tebe stane zvěromág?" zeptal se nedočkavě.

    "Zítra je nejbližší úplněk. Období od úplňku do úplňku budu muset přísně dodržovat recepturu a pokud v té době Pán zla nezjistí, co dělám, pokud se nevyskytnou nějaké nepředvídané překážky, které mi zabrání dodržovat režim, a pokud bude za měsíc úplně bezmračný úplněk, splním všechny základní požadavky. Pak budu už jenom čekat na nejbližší bouři, při které se poprvé přeměním. Může to být už za pět, šest týdnů, ale zrovna tak i za několik měsíců."

    Lucius si zhluboka povzdechl. "To bude krutě dlouhá doba bez tebe. Ale aspoň máme naději, že se budeme moct vídat. Hned je mi o hodně líp." 

    "Až se mi to podaří, bude to naše tajemství, Luciusi. Nemám v plánu se registrovat na ministerstvu v Rejstříku zvěromágů, i když tím riskuji uvěznění v Azkabanu. Pán zla se nesmí dozvědět, že jsem zvěromág. Určitě by podnikl kroky k tomu, aby mi zabránil tuto schopnost využívat." 

    "Neprozradím to nikomu ani pod kletbou Cruciatus," prohlásil Lucius přísežně. "Jsem zvědavý, v jaké zvíře se přeměníš."

    "To já taky. Ale jelikož je podoba zvířete založena na osobnosti zvěromága, jeho vlastnostech a částečně i vzhledu, řekl bych, že to bude nejspíš nějaký velký druh netopýra," ušklíbl jsem se pobaveně. "Ale jednu výhodu by to mělo... vždycky jsem toužil umět létat."

    "To by odpovídalo," zasmál se Lucius. "Akorát bys mohl za mnou létat jenom v noci. Vidět za bílého dne pravidelně létat nad Bradavicemi netopýra by brzy vzbudilo Brumbálovu pozornost." Položil mi ruku kolem pasu a dlouze se mi zahleděl do očí. "Mám velký strach, Severusi," zašeptal po chvíli.

    Vpíjel jsem se do těch jeho fascinujících šedomodrých očí a užíval jsem si každou minutu, každou vteřinu, kdy jsem je mohl obdivovat. Přemýšlel jsem, jak dlouho po svém odchodu z Manoru mi nebude dopřáno do nich pohledět. 

    "Strach? Z čeho?"

    "Strach o tebe. Budeš úplně sám na nepřátelském území, neustále obklopen členy Řádu, pod palbou Brumbálova pátravého pohledu, bez možnosti úniku. Kdyby se něco zvrtlo, nikdo ti nepřijde na pomoc." V hlase mu zaznívala úzkost a bázeň.

    "S nebezpečím musíme při našich misích počítat, Luciusi. Ani tvůj úkol není bez rizika, při získávání nových stoupenců můžeš narazit na zaryté odpůrce Pána zla, nebo dokonce členy Řádu. Služba temnu není žádná romantická procházka při měsíčku." Teprve teď, když jsem to vyslovil nahlas, jsem si uvědomil, kolik kruté pravdy v tom je. "Kdyby mě náhodou dostali, dám ti vědět," zavtipkoval jsem, abych trochu rozptýlil ten jeho strach.

    "Já se nebojím o sebe!" ohradil se Lucius popuzeně. "Nikdo mi nemusí dávat vědět, kdyby se ti něco stalo. Poznal bych to." Zvedl svoji pravou ruku a přejel prstem po sotva viditelné klikaté jizvě po našem neporušitelném slibu. "Pár chvil předtím, než mě Pán zla spěšně povolal k Blackům, moje jizva nesnesitelně pulzovala bolestí a byla rozžhavená do ruda. Věděl jsem, že se ti přihodilo něco zlého. Cítil jsem se, jako bych zemřel..." 

    Oněměle jsem zíral na tu tenkou bílou linku kolem jeho zápěstí. Věděl jsem, že je plná černé magie a že nás k sobě svazuje silným poutem. Netušil jsem ale, že může vydávat ke své sestře tak mocnou magii, když je ten druhý v ohrožení života, nebo dokonce ohlásit jeho smrt. 

    "Pozoruhodné... Alespoň to budeš vědět dřív, než k tobě přiletí smuteční sova," pokusil jsem se to šokující zjištění odlehčit jízlivou poznámkou, za kterou jsem skrýval svůj vlastní respekt k této moci. 

    "Nech si ten sarkasmus, teď není na místě. O těchto věcech se nežertuje," pokáral mě Lucius. 

    Uznal jsem, že má pravdu. Oba jsme pak už mlčeli. Přejel jsem palcem po jeho povýšeně ohrnutém rtu a když se jeho rty vyzývavě pootevřely, vtiskl jsem na ně horkou pečeť svého polibku. "Od zítřejšího úplňku už se nebudeme moct líbat. Celý měsíc budu muset mít pod jazykem lístek mandragory," upozornil jsem ho na úskalí procesu přeměny ve zvěromága.

    "Takže to mě ani nebudeš moct uspokojit orálně?" zalekl se Lucius.

    Rozesmál jsem se, že ho zajímá zrovna tohle, ale jak budu například jíst, na to se nezeptal. "Ne. Ten lístek nesmím až do příštího úplňku vyplivnout z úst."

    Lucius se nespokojeně zamračil, ale pak se převalil a zalehl mě svým tělem. "Tak to budeme muset teď rychle dohnat. Máme na to ještě celý den a celou noc," ušklíbl se potměšile a pak se se svou typickou vášní a divokostí zmocnil mých hladových úst.

5. část

Duel

    Čas se nemilosrdně krátí. Pouhých deset dní svobody a volnosti mi zbývá, než se za mnou zavřou brány bradavického vězení a přitom mě čeká tolik věcí, které musím ještě zařídit. 

    Zatím se mi nepodařilo zjistit, kde se nachází James Potter. Chystám se mu splatit i s úroky svůj dluh za léta ponižování a šikany. Na mém seznamu nepřátel je na čestném prvním místě. Až s ním budu hotov, vyzvu k bojovému tanci toho jeho kamarádíčka Blacka. Zbylí dva z té jejich neslavné party, vlkodlak a ta malá krysa, mi nestojí za námahu.

    Neustále hledám možnost, jak se sejít s Regulusovým skřítkem. Do Blackova domu už nemám přístup a Krátura bez příkazu svého pána nikdy neopustí dům. Napadla mě možnost, že pomocí mnoholičného lektvaru vezmu na sebe podobu Luciuse a dostanu se dovnitř, jenomže Luciusovi by Krátura stejně nic neprozradil. Musím přijít na jiný způsob, jak se k němu dostat. Začínám se ale vážně obávat, že už to nestihnu. Možná že je to i jeden z důvodů mého vyhnanství do Bradavic.

    Pán zla mě systematicky připravuje na přežití mezi vlky z Fénixova Řádu. Každý večer absolvuji u něj soukromé hodiny, kde mě učí novým kletbám a zaklínadlům, o kterých jsem nikdy neslyšel, a pak si je do totálního vyčerpání trénuji v osobních soubojích se samotným Mistrem. Moje nová hůlka z ebenového dřeva s jádrem ze žíně testrála*, pořízená u Gregoroviče, mě poslouchá na slovo. Z těchto lekcí pravidelně odcházím jako zbitý pes, Pán zla nepovolí ani o píď, vynahrazuje mi to ale velkolepý pocit moci, že jako jediný člověk na celém širém světě mu v rámci tréninku můžu beztrestně dát pořádnou nakládačku, aniž by na mně za to vyslal smrtící kletbu. 

    Pečlivě se snažím dodržovat první fázi přeměny ve zvěromága. Pán zla to zatím naštěstí neprokoukl, i když jsem jednou s chuchvalcem krvavých slin už málem vyplivl i list mandragory, skrytý pod jazykem. Tentokrát nesmím tento složitý proces za žádných okolností přerušit. Závisí na tom, jestli se budeme moct s Luciusem tajně vídat, až budu zavřený v Bradavicích. To jediné mě tam bude držet při životě.

    Lucius se začal věnovat svému novému úkolu, kterým ho Pán zla zmocnil a verbuje do jeho řad nové a nové následovníky. Každou volnou chvilku však tráví v mé společnosti, aby maximálně využil čas, který nám ještě zbývá. Zanedbává Narcisu, zanedbává veškeré své aktivity kromě těch, kterými ho pověřil Pán zla. Snaží se to nedávat najevo, ale já vím, že se hodně trápí našim blížícím se odloučením. Bojím se, aby neudělal nějakou hloupost a opět neupadl v nemilost Pána zla. 

    Kéž bychom si nikdy nenechali vypálit na předloktí Znamení zla...

*****

    Moje bezbřehá trpělivost byla odměněna. Několik dní jsem hlídkoval u domu Pottera seniora a dnes jsem měl štěstí. Zahlédl jsem, jak můj největší nepřítel, James "Parchant" Potter, právě vycházel z domu svých rodičů. Tajně jsem ho sledoval a v odlehlejší uličce jsem mu zastoupil cestu. Pohlédl na mne přes skla velkých kulatých brýlí a v jeho obličeji se zračilo nepříjemné překvapení. 

    "Snape...? Co tady děláš?" 

    S uspokojením jsem postřehl, jak se mu v očích mihl strach. "Přišel jsem si pro tebe, Pottere," hleděl jsem znechuceně do té nenáviděné tváře. "Jestli si vzpomínáš, když jsme se spolu loučili na konci studia, slíbil jsem ti, že se ještě uvidíme. Nastal čas." 

    "Co ode mne chceš?" zeptal se s hranou arogancí a ruka mu nenápadně klouzala k zadní kapse kalhot.

    "Na to ani nemysli," varoval jsem ho tiše a na okamžik jsem významně sklopil oči ke své pravé ruce, schované v kapse, ve které jsem svíral svoji hůlku. 

    Všiml si toho a jeho ruka poslušně spočinula podél jeho těla. "Přišel jsi mě zabít?" vystrčil bradu, jak se mu vrátila kuráž.

    "Ani nevíš, jak bych rád," zašeptal jsem toužebně. "Nebudeš to mít ale tak jednoduché. Chci tě vyzvat na férový souboj. Jenom my dva. Uvidíme, jaký jsi hrdina bez těch tvých kamarádů, před kterými ses vždy tak teatrálně předváděl, když jsi mě šikanoval."

    "Necítím už k tobě nenávist, Snape," poznamenal místo odpovědi.

    "Jenže já k tobě ano," procedil jsem mezi zuby a pak jsem se provokativně ušklíbl. "Snad se nebojíš, Pottere?"  

    V očích se mu zablýskalo a chvíli mlčky zvažoval moji nabídku. Pak odhodlaně pronesl. "Fajn. Kdy a kde?" 

    Nechal se vyprovokovat. Musím uznat, že odvaha mu nechybí. Tím líp. "Tady a teď."

    Překvapilo ho to, ale už necouvl. "Tady ne. Vyberu odlehlejší místo." Podal mi ruku, abychom se mohli spolu asistovaně přemístit.

    Pohlédl jsem s odporem na jeho ruku, která mi tolik let ubližovala. Nedokázal jsem překonat averzi, abych se jí dotkl. "Očekávám tě na místě, kam jste mě před třemi roky vlákali do pasti," sdělil jsem mu a přemístil jsem se.

    Ocitl jsem se uprostřed zaprášené potemnělé místnosti v Chroptící chýši. V úzkých paprscích slunce, prosvítajících škvírami mezi ztlučenými prkny v oknech, se třepetaly drobné částečky prachu, který zvířila moje přítomnost. Hluboko pod kopcem dřímaly ospalé Prasinky. 

    Pár vteřin nato se ozvalo prásknutí a v místnosti se objevil Potter. Pohlédl jsem na něj s triumfálním potěšením, sundal jsem si hábit a on mě v tom váhavě následoval. Zaujali jsme proti sobě bojový postoj s napřaženými hůlkami, navzájem se pozorovali a propalovali se pohledy. Cítil jsem obrovské zadostiučinění, když jsem konečně stál tváří v tvář člověku, na kterého jsem poslední dva roky intenzivně myslel s touhou po pomstě a kterému trpce vděčím za to, že jsem vstoupil do služeb Pána zla.   

    "Severusi... zapomeňme na staré křivdy a usmiřme se," pokusil se naposled o urovnání vztahů.

    "Najednou jsem Severus? Už nejsem Srabus?" ohrnul jsem pohrdavě rty. "Dostal jsi ze mne strach, Pottere, když ti teď nechrání zadek tví věrní kamarádíčci? Nikdy ses neodvážil mě napadnout, když jsi byl sám, ale v přesile čtyř proti jednomu jsi byl vždycky za velkého hrdinu. Jsi obyčejný zbabělec, Jamesi Pottere," vyslovil jsem jeho jméno s naprostým despektem, opovržení po mně stékalo jako déšť za prudké bouřky.

    Moje provokace se neminula účinkem. Vztekle švihl rukou a vyslal ke mně první kletbu. "Everte Statim!" Nestačila doletět ani do poloviny své cesty, když jsem ji líně odrazil. Narazila do prken v okně a rozštípala je na třísky na zátop. Do místnosti proniklo prudké sluneční světlo. 

    Propaloval jsem ho očima a vyzývavě čekal na jeho další tah. Znervózněl a zasypal mě půltuctem dalších kleteb, které kdysi proti mně používal ve škole. "Mdloby na tebe! Petrificus Totalus! Reducto! Pouta na tebe! Levicorpus!" 

    Všechny jsem s lehkostí zlikvidoval, ani jedna z nich mě neohrozila. Od školních let jsem svoje kouzelnické dovednosti výrazně zdokonalil při tvrdém výcviku Smrtijedů, čehož si teď očividně všiml i on. Hrál jsem si s ním a bavil jsem se jeho nervozitou, kterou jsem ještě přikrmoval jízlivým úsměvem na rtech. 

    Přitvrdil a poslal proti mně sérii silnějších kouzel, které poprvé stály za mé povšimnutí. V rychlém sledu jsem je zneškodnil, než napáchala větší škody. Konečně ale získal mou pozornost. Ladnou otočkou jsem přešel do protiútoku a vyslal jsem proti němu pro začátek několik soubojových kouzel. Část z nich se srazila uprostřed místnosti s těmi jeho v ohlušujícím výbuchu zvuku a jisker, některým se ale nestačil vyhnout a zasáhly ho jako jedovaté šípy. Jeho tělo sebou několikrát škublo. 

    "Revertis Fortis!" vykřikl jsem dřív, než stačil zformulovat další kletbu, dal jsem do kouzla co největší razantnost a pak jsem s uspokojením sledoval, jak se jeho tělo vymrštilo nahoru jako by šlápl na minu, udělalo ve vzduchu trojitou vývrtku a pak tvrdě narazilo zády na protější zeď, až málem propadlo do vedlejší místnosti.

    "Jen si to zkus, Pottere, jaké to je být mnou," ušklíbl jsem se zlomyslně.

    Chvíli lapal po dechu, pak se s hekáním posbíral ze země, rozzuřeně se vrhl dopředu a metal před sebou jednu kletbu za druhou. Aniž bychom se domluvili, oba jsme přešli na neverbální a nebezpečnější kletby. Zasypal jsem ho deštěm zraňujících zaklínadel a když se jeho obličej zkroutil v bolesti a objevila se jeho první krev, ucítil jsem, jak se mým tělem rozlévá nepopsatelné opojné vzrušení z odvety.

    Hůlky nám v rukou kmitaly tak rychle, že vypadaly jako rozmazané šmouhy. Místnost křižovaly stovky různobarevných paprsků, šlehajících ze špiček našich hůlek, kletby, co minuly cíl, narážely do zdi a demolovaly vše, co jim přišlo do cesty. Strašidelné ticho tohoto místa narušovalo nepřetržité dunění a svištění zaklínadel, tříštění rozbíjených věcí a bolestné zasténání či výkřik.  

    Už to přestala být hra, byl to souboj na život a na smrt. Potter byl překvapivě docela obratný duelant, což mě potěšilo, protože jsem si ten boj s ním chtěl ještě chvíli užít a dát mu na vlastní kůži co nejdéle pocítit všechnu tu bolest a příkoří, která mi kdysi způsoboval. Věděl jsem, že až přejdu na kletby, které mě naučil Pán zla, náš souboj skončí jeho drtivou porážkou. 

    Jeho výpady byly postupně čím dál slabší a méně účinné a nakonec se zaměřil už jenom na obranu. Nedalo mi vůbec žádnou práci odzbrojit ho. Neměl jsem s ním slitování, on se mnou tenkrát taky ne. Opět jsem viděl živě to, jak mě týral a trápil a ponižoval, připravil mě o přátelství s Lily, způsobil mi nezhojitelné jizvy na duši. Před očima se mi zatmělo. Švihl jsem prudce hůlkou a paprsek purpurového světla ho sekl jako čepel nabroušeného meče přes pravou část obličeje až k levé polovině hrudníku. Vykřikl bolestí, padl na kolena a přitiskl si ruce na tvář, mezi prsty se mu řinula krev. 

    "Severusi, dost! Prosím! Vzdávám se!" škemral. Pochopil, že prohrál.

    Pomsta je sladká. Stál jsem nad ním a prožíval jsem zvrácené potěšení, když mi klečel u nohou, bezbranný, podrobený, odkázaný jenom na mou vůli. Po téhle scéně jsem neskonale toužil od školních let. Namířil jsem hůlku na jeho srdce, abych to definitivně ukončil. 

    Zvedl ke mně oči. "Severusi... nedělej to... prosím..." řekl tiše, ale pevně, beze stínu strachu v hlase. Prsty špinavými od krve se dotkl knoflíku na svém hábitu a stiskl jej. Teprve teď jsem si všiml, že je na něm vyobrazený pták Fénix. "Odpusť mi," zašeptal. 

    Shlížel jsem na něj dolů, jeho oči za rozbitými skly brýlí mě upřímně prosily o odpuštění. Tohle bych od nafoukaného a arogantního Jamese Pottera nikdy nečekal. Ruka s hůlkou mi pomalu klesla podél těla. 

    Najednou se v rohu ozvalo prásknutí a v místnosti se zhmotnil Remus Lupin. Bleskovým pohledem zhodnotil situaci - zakrvácený Potter, klečící přede mnou na kolenou, nad ním já stojící s hůlkou v ruce - a okamžitě na mne namířil svoji hůlku. To už jsem na něj mířil tou svojí. Než stačil jeden z nás vyslat první kouzlo, ozvala se další dvě prásknutí po sobě a vedle vlkodlaka najednou stáli i zbylí dva Pobertové, Sirius Black a Pettigrew. 

    Byl jsem natolik překvapený, kde se tady najednou všichni vzali, že jsem přišel o rozhodující vteřinu pozornosti. Sesypal se na mne déšť kleteb z jejich hůlek, které mě na okamžik ochromily. Silou vůle jsem se vzepřel prudké bolesti a začal jsem do svých nepřátel zuřivě metat mocná kouzla. V bojové vřavě, burácení kleteb a výkřicích bolesti úplně zanikl Potterův zoufalý hlas. "Ne! Přestaňte! Dost!" Nikdo ho ale neslyšel. Po čtyřech se namáhavě odplazil z dosahu boje a zůstal bezvládně ležet na zemi.  

    Pobertové mě obklíčili ze všech stran, aby mi ztížili možnost bránit se. Byl jsem přinucen rychle se otáčet jako v nějakém zvráceném smrtícím tanci, blokovat kouzla, letící na mne ze tří světových stran a rozsévat kolem sebe ty své. Black i ten vlkodlak byli, uznávám, docela zruční kouzelníci, ale proti mým kouzlům, mnohem zlověstnějším než používají členové Řádu, se ubránit nedokázali.  

    Nechtěl jsem je zabít, alespoň zatím ne, ale taky jsem je ani nešetřil. Prudce jsem se otočil na podpatku o 360 stupňů a během otočky jsem paprskem, šlehajícím z mé hůlky, sekl přes těla všech tří protivníků. Zařvali bolestí, Pettigrew se skácel na zem, Black s Lupinem se drželi za poraněná břicha a v předklonu hlasitě sténali bolestí. Tentokrát jsem boj proti jejich přesile ustál se ctí.

    "Tohle nebyl váš boj. To bylo jenom mezi mnou a Potterem," pronesl jsem k poraženým opovrženě a považoval jsem náš nerovný boj za ukončený. Otočil jsem se k Potterovi, abych zjistil, jak je na tom. Nakonec to byla ta zákeřná krysa Pettigrew, kdo mě zbabělou kletbou do zad odzbrojil. Hůlka mi vyletěla z ruky a širokým obloukem zmizela někde v koutě. 

    Prudce jsem se otočil. Všichni tři, přestože zraněni a poraženi, na mne mířili hůlkami, ani jeden však už nevyslal kletbu. Stál jsem uprostřed jejich kruhu, nechráněný a neozbrojený. Zaujal jsem obranný postoj, jako bych čekal od nich fyzický útok, a pomalu jsem se otáčel kolem své osy. Pohlédl jsem každému do tváře a čekal jsem, kdo z nich první ztratí nervy. Ticho se dalo krájet. Mimoděk jsem postřehl, že každý z nich měl stejný knoflík s Fénixem jako Potter. Takže takhle se mezi sebou svolávali... plackou členství v Řádu. 

    Pettigrewova ruka se roztřásla a z jeho hůlky vyšlehl ke mně bílý paprsek. Pomocí mentálního kouzla jsem ho mávnutím holou rukou odrazil zpátky k němu. Pettigrew zaječel jako malá holka, když ho zranilo jeho vlastní kouzlo. Zbylí dva Pobertové byli na vteřinu nebo dvě vyvedeni z míry mou bezhůlkovou magií, ale rychle se vzpamatovali. 

    Z Blackovy hůlky vystřelil velký ohnivý Smrtonoš a řítil se na mne, dřevěná podlaha přede mnou vzplála plamenem a uvěznila mě za ohnivou hradbou. Bleskově jsem v dlaních vyčaroval vodní kouli a mrštil jsem ji proti němu v okamžiku, kdy se mě chystalo pohltit jeho ohnivé objetí. Vodní koule vybuchla jako gejzír, v mohutném příboji se převalila přes plamenného psa a spolykala jej do sebe, a už značně zesláblá se roztříštila o Blackovu postavu a zmáčela ho od hlavy až k patě. Black běsnil jako vzteklý pes. Vychrlil proti mně v rychlém sledu několik poutacích kouzel.  

    Prudce jsem rozevřel paže do stran, jako kdybych je chtěl všechny tři najednou obejmout, a vykouzlil jsem kolem sebe silné štítové kouzlo. Všechny Blackovy kletby se roztříštily o jeho pevné hradby.

    Všichni zírali, jako by nevěřili vlastním očím, tahle pokročilá magie bez pomoci hůlky byla nad jejich chápání. "Takhle ho nikdy neporazíme!" zuřil Black. "Musíme to udělat společně. Použijeme proti němu jeho vlastní černou magii." Black s Pettigrewem přiložili konce svých hůlek k sobě, jako by si je navzájem nabíjeli. Postřehl jsem, jak Lupin na chvíli zaváhal, nakonec ale taky přiložil svoji hůlku ke zbylým dvěma. Jejich špičky se rozžhavily jasně žlutým světlem a jiskřily jako prskavky. Pak všichni jednotně zamířili své hůlky na mne a trojhlasně zaburáceli: "Sectumsempra!"  

    Do štítu přede mnou narazila mohutná síla trojmocné kletby. Ochranný štít se rozechvěl, zlomek vteřiny odolával, pak se jeho kouzlo pod tíhou trojnásobné energie zlomilo a kletba jím prolítla ke mně. Nestačil jsem se připravit na její náraz. Před očima se mi mihl stín postavy a pak mě mocná síla zaklínadla katapultovala dozadu přes celou místnost. Dopadl jsem tvrdě po zádech na podlahu a vyrazil jsem si dech. Zalehlo mě něčí tělo, ale žádnou bolest, která po takové mocné kletbě nutně měla přijít, jsem necítil. 

    "Jamesi! Och, bože, Jamesi!" křičely nějaké hlasy a pak nastal naprostý chaos a zmatek a křik. Popadl jsem dech, když ze mne někdo sundal to těžké tělo. "Je mrtvý? Merline, co jsme to udělali!" doléhaly ke mně hlasy plné zděšení a zoufalství.

    Namáhavě jsem se posadil a pak jsem to uviděl. Na zemi ležel v bezvědomí James Potter, trup měl celý rozdrásaný jako po útoku mačetou, hábit rychle prosakoval jeho krví, pod jeho tělem se zvětšovala hustá krvavá louže. 

    Okamžitě mi došly souvislosti. Schytal plný zásah kletby místo mně. Vyskočil jsem na nohy, pomocí myšlenkové magie jsem si bleskově přivolal do ruky svoji hůlku a vrhl jsem se k ležícímu tělu. "Pusťte mě k němu!" zařval jsem na ně. Nedůvěřivě na mne pohlédli, pak mi ale neochotně udělali místo. Klekl jsem si k Potterovi, přejížděl jsem hůlkou přes jeho pořezanou hruď a tichým naléhavým hlasem jsem drmolil protikletbu. "Vulnera Sanentur... Vulnera Sanentur..."  

    Do napjatého ticha, přerušovaného jenom mým mumláním, se ozvalo hlasité prásknutí a ve zdemolované místnosti se najednou objevila Lily Evansová. "Omlouvám se, ale nemohla jsem dřív-" Její slova ukončil pronikavý výkřik, když si všimla Jamese, ležícího ve vlastní krvi, a mne, sklánějícího se nad ním. "Jamesi!" Vrhla se k němu na kolena se zděšeným výrazem v obličeji. "Co jsi mu to provedl?" rozkřičela se na mne hystericky, v očích měla slzy a nenávist.

    Nevšímal jsem si ji, nebyl čas se ničím zdržovat. Jestli si nepospíším, Potter mi tady pod rukama za chvíli vykrvácí. Věděl jsem to, tu kletbu jsem sám vymyslel a zdokonalil, aby měla na mé nepřátelé fatální účinky. Protikouzlo jsem musel opakovat několikrát za sebou, protože trojnásobně silná kletba měla zničující dopad. Při sedmém zaklínadle se hluboké řezné rány na Potterově hrudi konečně začaly stahovat a při desátém už se zcela zacelily, zbyly po nich jenom čerstvé zarudlé jizvy. Očistil jsem kouzlem Potterovo tělo od krve a postavil jsem se. 

    "Bude v pořádku. Vezměte ho ale rychle k Mungovi, ztratil hodně krve," pronesl jsem nevýrazným hlasem ke trojici vyděšených kouzelníků. Ozvalo se několik úlevných výdechů. Odstoupil jsem od těla. Potter byl pořád v bezvědomí, Lily se nad ním skláněla, držela ho za ruku a tiše plakala. Všiml jsem si, že má na levé ruce snubní prsten. Stejný, jaký měl na levém prsteníčku i Potter. Píchlo mě u srdce z nostalgie. Kdysi jsem Lily miloval, ještě v dobách, než jsem poznal Luciuse. A teď je ženou mého úhlavního nepřítele. 

    Skutečně je to úhlavní nepřítel? Dnes mi už podruhé zachránil život. Paradoxně opět na stejném místě jako před léty. Vlastním tělem mě ochránil před nebezpečným zaklínadlem, které vyslali jeho přátelé a které bych nepřežil. Během pár minut bych tady vykrvácel jako podsvinče, protože ani jeden z nich nezná složité protikouzlo. Obětoval se pro mne, čímž mi můj dluh vůči němu vůbec neusnadnil.

    A ještě něco podstatného neuniklo mé pozornosti. Odznak s Fénixem na Lilyině hábitu. Moje malá Lily je členkou Fénixova Řádu. Byla se mnou, když jsem nikoho jiného neměl, vždycky stála na mé straně, po mém boku. Teď stojí na opačné straně mé barikády, je mým nepřítelem v boji na život a na smrt, nepřítelem v boji dobra proti zlu. Tato děsivá skutečnost se nikdy nesmí dostat k Pánovi zla a jeho vlkům Smrtijedům.

    Oblékl jsem si hábit, schoval jsem do něj hůlku a nepřátelským pohledem jsem si přeměřil pobledlé tváře těch tří ubožáků. "Nehrajte si se zápalkami, když pak neumíte uhasit požár," procedil jsem skrz opovrženě ohrnuté rty varování před zahráváním si s černou magií a pak jsem se v oblaku černého kouře přemístil pryč.

6. část:

Tajemný obraz

    "Já ty bastardy zabiju, až se mi dostanou do rukou!" Lucius seděl na mé posteli a štíhlými pěstěnými prsty mi něžně vtíral hojivou mast z třezalky na rány po kletbách na zádech a bocích, jeho hlas však rezonoval vztekem. "To je v tom jejich řádu zvykem bojovat takhle nečestně? Čtyři na jednoho, zbabělci!" 

    "Byli jenom tři," zamumlal jsem ospale do polštáře. Ležel jsem nahý na břiše s tváří zabořenou do podušky a vychutnával jsem si tu péči, kterou mi Lucius dopřával. Za jiných okolností bych zranění po zaklínadlech vůbec neřešil, ale večer mě čeká další soukromý trénink s Pánem zla a na ten musím být naprosto fit, jinak by mé tělo nemuselo ten nápor vydržet.

    "To je jedno. Tři nebo čtyři, byl to nečestný boj," trval nesmlouvavě na svém Lucius.

    Obrátil jsem oči v sloup. "Jestli tě to potěší, oni jsou na tom hůř než já." Hlavou mi bleskla myšlenka, jestli se Potter dostal včas k Mungovi. 

    "O tom ani v nejmenším nepochybuji. Neměl jsi je ale ušetřit, měl jsi je zabít. Jsou to nepřátelé Pána zla. Otoč se," pleskl mě rozverně dlaní po zadku.

    Překulil jsem se na záda a konečně jsem mu pohlédl do tváře. "Tohle byla moje soukromá věc, Luciusi, s Pánem zla to nemělo nic společného. Kromě toho, kdybych někoho z nich zabil, podstatně by mi to ztížilo můj pobyt v Bradavicích, nemyslíš?"

    "Stejně jsou to hajzlové," zavrčel Lucius, musel mít poslední slovo. Zmlkl. Bříška jeho prstů tančila po mém těle a roztírala léčivý balzám po kůži. Zavřel jsem oči a představoval jsem si jeho hlazení při milostné předehře. Sex by teď vůbec nebyl marný, vyplavil by ze mne všechno to napětí a bolest a k Pánovi zla bych šel s čistým štítem. Můj penis mi nejspíš četl myšlenky, postavil se.

    Luciusův pohled se stočil do mého klína a jeho rty se rozvlnily v pobaveném úsměvu. "Rád vidím, že tě mé doteky vzrušují a rve mi to srdce, že tě teď neošukám." Přehodil mi přes erekci cíp přikrývky, aby nepodlehl pokušení. "Ale neboj se, o nic nepřijdeš. Než se vrátíš od Pána zla, připravím malou rozlučkovou večeři jenom pro nás dva. Dnešní noc si spolu pořádně užijeme." Přejel mi dlaní po klíční kosti až na rameno. "Vykoupu si tě v šampaňském a pak ti každičkou bublinku budu lízat z kůže, dokud neslíznu i tu poslední," šeptal vzrušeně a oči se mu leskly potlačovaným chtíčem. "Ošukám tě tak, že budeš v Bradavicích brečet touhou po mně, kdykoliv si na to vzpomeneš. Chci, abys tam na mne pořád myslel," zmáčkl mi bolestivě rameno. 

    Jeho slova mě silně vzrušovala. "Proč čekat až do večera... dopřejme si malou ochutnávku," zaškemral jsem a stáhl jsem si ho k sobě. "Máme ještě víc než hodinu času..."

    Lucius se jemně vymanil z mého objetí, očividně se ale k tomu musel hodně přemáhat. "Hodina mi rozhodně nestačí. Radši to ještě chvíli vydržím, abychom si to pak spolu užívali naplno až do rána." Zvedl se z postele, aby nepropadl mým svodům, došel k baru a nalil dvě skleničky skotské, aby spláchl chuť na sex.

    Překvapilo mě to, zřídkakdy se stává, aby Lucius odmítl sex se mnou, když se mu tak lascivně nabízím. Na dnešním večeru mu musí opravdu hodně záležet. Vylezl jsem z postele a hodil jsem na sebe jeho skvostně vyšívaný zeleno stříbrný župan. Vzal jsem si od něj sklenku whisky a přiťukli jsme si naším oblíbeným přípitkem In whisky veritas. 

    "Něco ti chci ukázat," pokynul mi Lucius a odvedl mě do jeho komnat. Uprostřed pokoje stál na malířském stojanu okázalý obraz. Na plátně byl namalovaný Lucius, sedící v honosném křesle. Byl téměř stejně krásný jako jeho živá předloha. Dlouhé platinové vlasy mu splývaly po ramenou až skoro k pasu. Uhrančivé oči barvy oblohy před svítáním se tajuplně upíraly na toho, kdo si ten nádherný obraz zrovna prohlížel. Aristokratickou bradu měl povýšeně zvednutou a ušlechtilé křivky rtů se mu vlnily v lehce pohrdavém úsměvu. Byl dokonalý, byl nádherný jako padlý anděl.

    "Vidím, že se ti ten obraz líbí," zazubil se Lucius spokojeně.

    Odtrhl jsem zrak od plátna a pohlédl jsem podezíravě na Luciuse. "Tuším správně, že mi chceš ten obraz věnovat do Bradavic? Máš strach, aby se náhodou nestalo, že mi sejdeš z očí, sejdeš z mysli?" poznamenal jsem trochu jízlivě. 

    "Ne tak docela," pousmál se Lucius záhadně. "I když by mě zajímalo, jak by se zatvářil Brumbál, kdyby zjistil, že ti ve tvé pracovně visí na zdi Lucius Malfoy," zasmál se rozpustile. "Na tu malbu byly použity živé magické barvy," pokračoval už vážnějším tónem, "takže je to kouzelnický portrét."

    "Aspoň si budeš moct povídat sám se sebou, až tady nebudu," ušklíbl jsem se nevzrušeně.  

    Lucius ignoroval mou poznámku. "Obraz je nedokončený. Chtěl jsem tě požádat o laskavost, Severusi. Byl bych moc rád, kdyby ses nechal na ten obraz přimalovat."

    Zvedl jsem překvapeně obočí. "To myslíš vážně? Proč bych měl zkazit tak dokonalý portrét? Anebo chceš naše podobizny potají šmírovat, až budou spolu šoustat na plátně?" dodal jsem pobaveně.

    "To mě nenapadlo, že k něčemu takovému může mezi nimi dojít," rozesmál se Lucius. 

    "Proč by nemohlo... pokud to budou naše věrné kopie..." pokrčil jsem s úsměvem rameny.

    Lucius pokračoval. "Myslel jsem, že prostřednictvím toho obrazu bychom mohli být ve spojení. Ten obraz má totiž své naprosto stejné dvojče, takže portréty mohou mezi oběma volně přecházet." Kývl hlavou k dalšímu obrazu, kterého jsem si doteď nevšiml. Byl skutečně úplně totožný s tím prvním, stejné starožitné křeslo, stejné zátiší, pouze Lucius na něm chyběl.  

    "Už to začínám chápat. Ten prázdný obraz mi bude viset v Bradavicích a ty do něj budeš posílat své druhé já, aby mě špehovalo," zacukaly mi koutky úst. "Proč ale na tom obraze chceš mít i mně?"

    "Špehovat? Jen jsem ti chtěl pomoct, ty mizero, abych ti tam trochu ulehčil ten nezměrný stesk po mé osobě," ohrnul naoko namyšleně rty, ale v koutcích mu škubalo pobavením. "Protože bych měl rád tady alespoň tvoji živou podobiznu, když tady nebudu mít tebe," statečně se pokusil o úsměv. "Ale nepopírám, že především kvůli tomu, abych nás dva sledoval na plátně při sexu," zašklebil se smilně.

    Věděl jsem, že ty vtipné poznámky jenom hraje a dává si hodně záležet, abych to nepoznal. Jenomže já ho znám až příliš dobře a vím, že se snaží být veselejší, než ve skutečnosti je. Přistoupil jsem k němu a zabořil jsem prsty do jeho hustých vlasů. 

    "Fajn, ať tedy zítra přijde ten tvůj dvorní malíř a domaluje mě na ten obraz."

    Lucius vzal moji tvář do dlaní a zahleděl se mi do očí. Nic neřekl a pak mě políbil. Jeho polibek postrádal tu jeho typickou vášnivost a agresivitu, ty si nejspíš šetří až na večer, ale překvapila mě jeho něžnost. Nebyl to polibek z vášně, ale z lásky. Cítil jsem to všemi smysly.

    Nevím, jak dlouho jsme se líbali, čas v tuto chvíli plynul mimo nás. Byl jsem to nakonec já, kdo byl přinucen přerušit to spojení. "Už budu muset jít. Pán zla čeká."

    Lucius jako by se probudil ze snu. "Jasně. Nenech ho čekat, ať na sebe nepřivoláme jeho hněv. Nebylo by rozumné ho teď provokovat," pobídl mne a odstoupil ode mne na pár kroků. Rychle jsem se převlékl, zkontroloval si hůlku a připravil se k odchodu.

    "Snaž se, ať tě trochu šetří, čeká nás náročná noc," usmál se Lucius na rozloučenou, ale ten úsměv se vůbec nedotkl jeho očí. Věděl jsem, proč. Bál se, pokaždé se bál, v jakém stavu se od Voldemorta vrátím. Ani dnes neudělal výjimku.

    "Vyřídím mu to," usmál jsem se a přemístil jsem se do hradu Pána zla.

*****

    Dnešní trénink mi dal obzvlášť zabrat, a to jsem zrovna dnes potřeboval být na večer s Luciusem fit. Pán zla mě donekonečna nutil procvičovat kletby a zaklínadla z černé magie a pilovat jejich dokonalou techniku. Byl jsem už téměř na pokraji sil, zpocený, uštvaný, zraněný, když byl můj Pán s mým výkonem konečně spokojen. 

    "Pro dnešek by to stačilo. Myslím, že už jsi připraven čelit jakémukoliv nebezpečí." Kdybych nebyl tak k smrti unavený, asi bych mu poděkoval za ten významný kompliment. "Pojď se mnou, Severusi," rozkázal mi a odvedl mě z Komnaty aktuální potřeby nahoru do svých pokojů. Myslel jsem, že mě pro dnešek konečně propustí ze svých služeb. Nemohl jsem se už dočkat noci s Luciusem.

    "Svlékni se a běž se vykoupat," řekl Mistr nečekaně. "Koupelna je tamhle." 

    Zděšení se sevřelo kolem mého srdce. "Pane...?" Roztřásl jsem se po celém těle, nedokázal jsem se tomu ubránit. Mistr byl naštěstí ke mně otočen zády, takže jsem doufal, že si toho nevšiml.

    Ohlédl se přes rameno a jeho oči zaplály hněvem. "Které části mého rozkazu jsi nerozuměl, Smrtijede?"

    "Můj Pane..." Prkenně jsem se mu uklonil a zamířil jsem do koupelny. Zavřel jsem za sebou dveře, opřel jsem se o ně zády a poskytl jsem svému srdci čas, aby zklidnilo svůj zběsilý tep. Pochopil jsem, že dnešní večer s Pánem zla ještě zdaleka nekončí. 

    Ještě nikdy jsem v Mistrově koupelně nebyl, a jsem si naprosto jistý, že ani nikdo jiný. Rozhlédl jsem se po místnosti. Všude kolem byla černá, černá, černá. Jako duše jejího majitele, jako magie, která se tetelila ve vzduchu. Černá leštěná mramorová podlaha, odrážející interiér jako v zrcadle. Černá prostorná vana, zapuštěná do země. Ozdobné kohoutky nad vanou, černým umyvadlem a ve sprchovém koutě měly tvar stříbrných hadích hlav s rozevřenými tlamami, precizně vypracovaných do nejmenších detailů, včetně reliéfních hadích šupin.

    Začal jsem se svlékat. Propocenou a zakrvácenou košili jsem odhodil do kouta a zbavil jsem se kalhot. Dal jsem přednost sprše před vanou, abych ze sebe smyl krev, pot a únavu. Nahý jsem si stoupl pod sprchu, otočil jsem kohoutkem a z hadí tlamy nade mnou vytryskl proud vody. Horké jehličky mě příjemně bodaly na bolavé kůži a po tom náročném výcviku působily jako balzám na duši. Zavřel jsem oči a nechal jsem si po těle stékat proudy teplé vody, které mě jemně hladily jako ruka milence.

    Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, že cítím na své kůži cizí ruce. Roztíraly mi kapky vody po ramenou a po zádech. Prudce jsem otevřel oči a v černých dlaždičkách jsem zahlédl odraz Pána zla, stojícího těsně za mnou. Ztuhl jsem jako prkno, ale neodvážil jsem se otočit.

    "Uvolni se, Severusi," zašeptal mi u ucha a dlouhými nehty mi přejížděl podél páteře dolů k hýždím. "Pak to nebude tolik bolet... už to přece znáš." 

    Ucítil jsem na zadku něco velkého a tvrdého. Tohle jsem si nemohl splést s ničím. Pán zla vsunul mezi má stehna koleno a hrubě mě přinutil široce se rozkročit. Tvrdě zatlačil dlaní na má záda a přiměl mě ohnout se do předklonu. Do análu mi pronikl jeho dlouhý štíhlý prst. Na okamžik mě polilo sladké vzrušení, jako v dobách, když jsem byl svým Pánem posedlý. Pominulo ihned poté, když mi do těla prorazil jeho ztopořený penis. Bez varování, bez přípravy, bez citu. Zadržel jsem mezi rty mučivý vzdech a stiskl jsem pevně víčka k sobě. Z očí mi vyhrkly slzy bolesti a mísily se s kapkami vody, které mi stékaly po tváři. 

    Mistr si mě bral surově a bezohledně, záleželo mu pouze na tom, aby ukojil svůj chtíč. On byl predátor a já jeho kořist. Přesto to bylo výrazně ohleduplnější, než kdykoliv předtím, jako by se - dost neúspěšně - snažil, abych si to taky užil. Opřel jsem dlaně o zeď, aby se mi pod sílou jeho přírazů nepodlomila kolena a s hlavou skloněnou na prsou jsem toužebně čekal, až si Pán zla odbude své zvrácené choutky.

    Hlasité hekání náhle přerušil nelidský výkřik orgasmu a trýznivý pohyb v mých útrobách ustal. Mezi hýžděmi jsem najednou pocítil úlevné uvolnění, když ze mne vyklouzl ochabující penis. O šíji se mi tříštil Mistrův zklidňující se dech. S úlevou jsem si uvědomil, že už je po všem. Stál jsem hodnou chvíli pod proudem horké vody, než mi došlo, že jsem tady sám. Otevřel jsem oči a ohlédl jsem se za sebe. Pán zla byl pryč.

    Důkladně jsem ze sebe smyl jeho pach a semeno a když jsem měl konečně pocit, že jsem čistý, vypnul jsem vodu a vylezl ze sprchy. Poohlédl jsem se po svém oblečení, dokonce by mi ani nevadilo, že je špinavé, chtěl jsem odsud především co nejrychleji vypadnout. Moje šaty však nikde nebyly. Nakonec jsem si kolem beder ovinul ručník a vyšel jsem z koupelny. Pán zla čekal v salonku a usmíval se na mne, jako by se před chvílí vůbec nic nestalo, jako by to znásilnění byla jenom nějaká moje noční můra, ze které jsem se právě probudil. 

    "Pojď ke mně," pokynul mi líným gestem ruky. Přistoupil jsem k němu na pár kroků. "Blíž." Poslechl jsem a stoupl jsem si na jediný krok před něj, hlavu pokorně skloněnou na hrudi. "Prozraď mi, Severusi, jak snáší Lucius to, že odcházíš do Bradavic? A jak se s tím vyrovnáváš ty?" Položil mi pod bradu svůj dlouhý hubený prst a přinutil mě zvednout hlavu. "Dívej se mi do očí..."

    Naše zraky se setkaly a okamžitě jsem ucítil silný tlak uvnitř hlavy. Očekával jsem to a obrnil jsem se pevnou bariérou nitrobrany. Bylo to jako dobývání středověkého hradu. On se snažil svými nájezdy rozbořit silné opevnění, já jsem urputně bránil pevné hradby kolem své paměti a nepustil jsem ho dál. Nemohl jsem mu dovolit, aby si přečetl mé myšlenky o tom, co jsme si s Luciusem řekli. I za cenu toho, že mě za to potrestá. Nápor v mé hlavě ustal.

    "Vidím, že v nitrobraně jsi už velice pokročilý, Severusi." K mému údivu nereagoval nijak negativně na to, že jsem se odvážil vzdorovat jeho nitrozpytu. Takže to byla jenom zkouška. "Myslím, že nemusím mít strach, že by ses nedokázal bránit, kdyby se Brumbál pokusil dostat se ti do hlavy, a jsem si jistý, že to bude zkoušet. Nech ho nahlédnout jenom k tomu, co ti neuškodí. Spoléhám na tvůj instinkt a inteligenci."

    "Ano, můj Pane," uklonil jsem se, v tuto chvíli bych souhlasil úplně se vším, hlavně abych mohl tyto komnaty co nejrychleji opustit.

    "Posaď se, příteli," nabídl mi křeslo. "Nejdřív probereme pracovní záležitosti. Snad to nebude pod tvou důstojnost, že to bude v tomhle trochu nezvyklém outfitu," poukázal na mé nahé tělo, zahalené jenom osuškou kolem pasu a na svůj ležérně oblečený župan, který se ani nenamáhal zapnout.   

    Bylo velice neobvyklé, že mi nabídl, abych se posadil. Klečel jsem před ním, ležel jsem mu u nohou, anebo jsem stál s hlavou pokorně skloněnou, ale ještě nikdy jsem neseděl v přítomnosti svého Pána. Sedl jsem si do křesla a důsledně jsem dbal na to, aby mi ručník neodhalil víc, než jsem byl nucen ze svého těla ukázat. Nebylo to studem, ale v žádném případě jsem nechtěl Mistra vyprovokovat k dalšímu sexuálnímu aktu. 

    Pán zla si sedl naproti mně a on si žádné starosti se zahalováním intimních partií nedělal. Župan měl vepředu rozhrnutý a odkrýval detaily jeho vychrtlého těla. Snažil jsem se zoufale nemyslet na to, proč se ještě nepřevlékl. 

    "Dnes se setkáváme před tvým dalším působením v Bradavicích naposled, Severusi. Za těch pár měsíců sis jako pomocník profesora Křiklana vydobyl určitý respekt a důvěru ředitele a učitelského sboru a získal jsi pro mne cenné informace. Nadále měj oči otevřené a informuj mě o všem, co se ve škole děje. Chci vědět, co Brumbál dělá, s kým se schází, co plánuje. Prý přijímá u sebe členy Řádu, chci další jména. Měj na paměti, že cílem tvé mise je proniknout do Řádu." 

    Opřel se do křesla a spoutal mě upřeným pohledem. Byl jsem najednou jako paralyzovaný, nedokázal jsem odtrhnout zrak od těch hadích očí a cítil jsem se pod tíhou toho pohledu jako zcela ochromená kořist, krčící se před útočícím hadem.

    "Poskytl jsem ti čas, aby ses připravil na to, že Bradavice neopustíš do té doby, než porazíme Brumbála a ten jeho Řád. Výjimečně tě mohu k sobě povolat k plnění tvých povinností vůči řádu Luciferiánů, anebo vůči mně. Žádné další výjimky nejsou povolené. Rozuměl jsi, Severusi?" 

    Ze všech sil jsem odolával síle jeho pohledu, který se mi propaloval až do sítnice. Je to jenom obvyklé autoritativní varování, anebo snad něco tuší?  "Ano, můj Pane," řekl jsem naprosto klidným hlasem. Nelhal jsem, věděl jsem, že žádné výjimky nejsou povolené.  

    To zrakové veritasérum, nebo co to mělo být, co mě mělo přinutit mluvit pravdu, přestalo působit, sotva Mistr přerušil se mnou oční kontakt. Stačilo, kdyby Pán zla svoji otázku, jestli si uvědomuji, že nemám dovoleno opouštět Bradavice, formuloval trochu jinak, například jestli se nechystám tento zákaz nějak obejít, a můj plán se zvěromágem by mohl být prozrazen.  

    "Dnešním dnem jsi mě přesvědčil, můj milý Severusi, že jsi po všech stránkách připraven plnit svoji roli špióna na nepřátelském území. Zítra ráno nastoupíš do Bradavic, ubytuješ se tam a zmapuješ po prázdninách terén. Od té chvíle budeš v kontaktu jenom se mnou přes tento deník," přivolal si k sobě zápisník v tvrdých černých deskách. "Co se děje, příteli? Nějak jsi pobledl," projevil předstíranou starost.

    Byl jsem v šoku z té nečekané zprávy. To nemůže být pravda, že mě čeká už jenom poslední noc s Luciusem! Sebral jsem odvahu protestovat. "Můj Pane... do začátku školního roku zbývá ještě několik dní... myslel jsem, že-" 

    Nenechal mě domluvit. "Co sis myslel, Smrtijede? Že nastoupíš do školy až prvního září jako ostatní studenti? Nebo ses chtěl svést bradavickým expresem?" zahřměl popuzeně. "Na Malfoy Manor se už nevrátíš. Dnešní noc zůstaneš tady a ráno se přemístíš rovnou do Bradavic," řekl nesmlouvavě. A jeho slovo je zákon.

    "Mé věci..." zaskřehotal jsem zoufale.

    "Tvé věci ti Lucius rád pošle. Zítra si ho zavolám, abych mu oznámil, že už jsi v Bradavicích. Někdo mu to říct musí," zatvářil se obětavě, ale mně bylo naprosto jasné, že si ho povolá proto, aby se mohl zlomyslně pást na jeho utrpení, stejně jako se teď pase na tom mém.

    Byl jsem si vědom toho, že před Pánem zla nemohu dát za žádných okolností najevo, co teď cítím. Zachovával jsem si falešnou masku poslušného Smrtijeda, kolem srdce se mi ale stahovala trnová koruna hluboké bolesti a bezmoci. Bolesti z náhlého odtržení od Luciuse, z toho, že jsem mu nestihl ještě tolik věcí říct, bezmoci z promarněné slibné noci, kterou Lucius s takovou péčí a láskou naplánoval, z těch několika posledních společných dnů, o které jsme byli okradeni, dokonce i z toho nedokončeného obrazu, který mi mohl v Bradavicích zmírnit moji samotu. Věděl jsem, že to přijde, ale netušil jsem, že tak brzy a tak nečekaně. 

    "Soustřeď se pouze na svůj úkol, Severusi. Láska člověka jenom rozptyluje." Promerlina, copak ten člověk nikdy nikoho nemiloval, nikdy nepocítil, co je to láska? 

    Pán zla se zvedl z křesla a já jsem se rychle postavil taky, přidržujíc si důsledně ručník kolem boků. Všiml si toho. "Nyní jsem z pochopitelných důvodů nucen zbavit tě tvé výsady nosit hábit Smrtijeda. Své civilní šaty budeš mít ráno připravené. Ale až tuto válku vyhrajeme a já se s tvojí pomocí zmocním vlády nad kouzelnickým i mudlovským světem, za tvoje věrné služby tě královsky odměním," zavázal se. "A teď mě následuj."

    Odvedl mě do vedlejšího pokoje. Sevřel se mi žaludek, když jsem zjistil, že je to Mistrova soukromá ložnice. Místo, kam nikdy nikoho nepustil. Pokud mu jde o sex, proč jsme nezůstali dole v komnatě aktuální potřeby? Pán zla se mnou, i s ostatními Smrtijedy, bez výjimky provozoval sex tam, jelikož tam měl k dispozici prostředky pro své sadomasochistické choutky. Proč teď najednou ložnice? 

    "Je to tvoje poslední noc na svobodě, Severusi, a já jsem se rozhodl, že ji strávíš se mnou. 

Záleží jenom na tobě, jestli si to taky užiješ." Pán zla si shodil z ramen svůj župan, nechal ho volně splynout k nohám a pak nahý přistoupil ke mně, dlouhé štíhlé prsty sevřel kolem mých boků. "Pro dnešek si výjimečně přeji, aby se ti to líbilo," nevědomky mi odpověděl na otázku, proč teď stojíme v jeho ložnici a ne ve sklepení, a elegantním pohybem mi sundal ručník z beder.

7. část:

Melancholie

    Nastoupil jsem do Bradavic. Hned první den si mě Brumbál zavolal do ředitelny, abychom projednali agendu, kterou jsem přebral po profesoru Křiklanovi. Nenápadně si mě přitom prověřoval, ale to ostatně dělal celý poslední půlrok, co jsem působil jako asistent učitele lektvarů, takže jsem byl na to připravený.

    "Severusi, co jste dělal o prázdninách? Jste tak bledý, jako byste ani nevycházel ven," nenápadně vyzvídal o mých aktivitách, kdy mě neměl pod dohledem.

    "Dával jsem do pořádku dům po mých rodičích." Informace, že jsem zdědil dům, by se mi někdy mohla hodit, kdybych náhodou potřeboval opustit Bradavice. To, že jsem se postaral o to, že dům do základů vyhořel, jsem si uschoval hluboko za hradbami mysli, kam jsem Brumbála nepustil.

    "Chtěl bych vás požádat o laskavost," upíral na mne zkoumavě své modré oči. "Jak víte, profesor Křiklan zastával funkci ředitele zmijozelské koleje. Byl bych rád, kdybyste po něm převzal i tuto pozici."

    Jeho žádost mě nečekaně zaskočila. "Nejsem na takovou pozici moc mladý, pane řediteli?" Pro moji misi by to pochopitelně byla výhoda a pro mne osobně i velká čest, ale popravdě jsem si moc nedokázal představit dělat ředitele studentům jenom o pár let mladším, než jsem sám.

    "To jistě ano, ale znám vás už mnoho let, a vím o vás, že jste inteligentní a velice schopný kouzelník. Patříte do mého učitelského sboru a já nepochybuji, že si dokážete získat respekt a autoritu studentů i jako ředitel koleje." 

    Navzájem jsme se pozorovali a já jsem zvažoval své možnosti. Pokud přijmu jeho nabídku, budou to pro mne povinnosti navíc, ale taky příležitost získat si u Brumbála větší důvěru. "Pokud je to vaše přání, rád přijímám."

    Brumbál se spokojeně usmál. "Děkuji vám, Severusi."

    Zdědil jsem byt i kabinet ve sklepení po profesoru Křiklanovi, což mi naprosto vyhovovalo, že jsem nebyl tak na očích. Kabinet i učebnu lektvarů už jsem důvěrně znal z mého působení v minulém školním roce. Do soukromého bytu jsem však vkročil poprvé. Byly to dva rozlehlé pokoje bez oken, společenská místnost a ložnice, zařízené elegantním nábytkem, na můj vkus ale tady hýřilo příliš mnoho barev. Jednou z prvních věcí, které jsem tady udělal, bylo, že jsem se zbavil všech okázalých a výstředních věcí a komnaty jsem přizpůsobil své náladě. Černé, temné, ponuré. 

    Třetí den po mém příchodu mi byl doručen velký kufr s mými osobními věcmi. Roztřesenýma rukama jsem z něj vyhazoval věci a pátral po nějakém dopise od Luciuse. Nutně jsem potřeboval sevřít v rukou jakoukoliv konkrétní věc od něj. Bolelo mě pomyšlení, že v tuto chvíli už ví, že se nevrátím. Že v ten osudný večer se mě nedočkal. Že tu noc, kterou pro nás tak pečlivě připravil, probděl sám, zatímco já jsem do rána šoustal s Pánem zla, co na tom, že nedobrovolně, v bolesti a utrpení. Můj křik nepocházel z fyzické bolesti, tu jsem tu noc vůbec nevnímal, ale potřeboval jsem ze sebe vyřvat ten syrový žal z odloučení od Luciuse, který se mi svíral kolem srdce jako rozžhavená obruč a bránila mu tlouct. Tato bolest mě zraňovala víc než vše, co mi tu noc Pán zla dělal. Byla propastná jako nicota, ostrá jako skleněné střepy. A nejhorší na tom bylo, že jen tak nepřejde jako bolest hlavy. 

    Kufr byl už téměř prázdný, ale žádný dopis od Luciuse v něm nebyl. Jediná věc, která mi z té hromady věcí nepatřila, byly přesýpací hodiny, ke kterým byl připevněn krátký vzkaz, psaný Luciusovým úhledným písmem: Až budeš sám, zkus vzít do dlaní čas. Otočil jsem lístek, jestli tam není nějaká další zpráva od něj, ale nic kromě toho podivného vzkazu tam nebylo. Zklamaně jsem postavil přesýpací hodiny na římsu krbu s pocitem, že alespoň něco mi ho bude denně připomínat.

    Na samém dně ležel malý zarámovaný obrázek. Až na povědomé prázdné křeslo na něm nic jiného nebylo namalováno. Srdce se mi rozbušilo. Kouzlem jsem jej zvětšil do původní velikosti a pověsil jsem jej nad krb. Postavil jsem se před něj a hleděl jsem na něj v naději, že se na něm objeví Luciusova podobizna. Křeslo zůstalo opuštěné i po mém zavolání. Po nekonečném zírání na prázdný obraz jsem to nakonec vzdal, přesto ale jsem každou chvíli bloudil zrakem k obrazu. Zůstal temný.

    Začal školní rok a najednou jsem neměl čas na nic. Sedm ročníků, čtyři koleje, každý den tři dvouhodinovky lektvarů, opravování domácích úkolů a ředitelské povinnosti k tomu. Nebyl jsem zvyklý na tak zběsilé pracovní tempo. Navíc jsem si už od první vyučovací hodiny uvědomil, že ty spratky nesnáším. Můžou za to, že je musím učit, můžou za to, že jsem zavřený v druhém Azkabanu.

    Při připravování praktické hodiny lektvarů pro šestý ročník jsem rozdal na každou lavici učebnice Příprav lektvarů pro pokročilé. Najednou jsem se zarazil. Držel jsem v ruce hodně používanou a opotřebenou učebnici. Poznal jsem ji na první pohled. Otevřel jsem ji a bříšky prstů pohladil nápis na první stránce. Tato kniha je majetkem Prince dvojí krve. Zalistoval jsem v ní. Listy byly počmárané mými poznámkami, které jsem si do ní zaznamenával před třemi lety. Sedl jsem si za katedru a z nostalgie jsem se začetl do svých starých zápisků. Už tenkrát jsem znal různé finty a vychytávky, jak si usnadnit výrobu lektvarů. Dnes byly mé znalosti na mnohem vyšší odborné úrovni, pro Pána zla jsem dělal stovky nejrůznějších elixírů, takže jsem je uměl všechny nazpaměť. Nedalo mi to, vzal jsem do ruky brk a pustil jsem se do vylepšování receptur v učebnici podle vlastních zkušeností. Tak jsem se zabral do práce, že mě vyrušil až příchod studentů na moji hodinu. Odložil jsem učebnici do šuplíku, abych mohl v tom příště pokračovat. 

 

    Dnes večer jsem se prostřednictvím deníku poprvé spojil s Pánem zla. Oznámil jsem mu, že mě Brumbál jmenoval ředitelem zmijozelské koleje, za což jsem si od svého Pána vysloužil pochvalu, aniž bych se o to jakkoliv zasloužil. Zajímal se jmenovitě o všechny osoby v letošním učitelském sboru a zda nemám podezření, že by někdo z nich mohl být členem Řádu. Když se inkoust z posledního slova vpil do pergamenu a stránka zůstala čistá a neposkvrněná, založil jsem Mistrův deník do knihovny. S nenápadným falešným titulem Alchymistova kuchyně na hřbetu zcela zapadl mezi ostatní publikace z oblasti chemie. 

    Už třetí den chodím kolem potemnělého obrazu v marné naději, že jej navštíví Lucius z portrétu, který visí na Manoru. Věděl jsem, že je to pouhá podobizna, která mi jeho nikdy nahradit nemůže, ale chtěl jsem ho opět mít přímo před očima, ne jenom v mé mysli. Snažil jsem se mít tu situaci, ve které jsem se nacházel, pod kontrolou a nepropadat melancholii, ale cítil jsem, jak mě ta mrcha každý večer nevtíravě halí do svého neviditelného pláště. 

    Nejsem srab. Válka, nebezpečí, boje, zabíjení, dokonce i Voldemortovy zvrhlé hry, všemu jsem vždy čelil hrdě a čelem. Trčet v Bradavicích a učit hloupá děcka vařit lektvary přece není práce pro perfektně vycvičeného Smrtijeda. Není to jenom intenzivní stesk po Luciusovi, co mi tady otupuje snahu přežít, ale i ubíjející samota, ve které jsem se najednou ocitl, falešná maska, kterou si musím dennodenně nasazovat, a co si budu nalhávat, i naprostá absence sexu. Ne Třináctá komnata, ale tohle je moje zkouška odolnosti.

    Stesk. Teskná touha po Luciusovi je mou jedinou společnicí, když se uprostřed nocí marně snažím usínat a přemýšlím nad odpovědí na otázku. Jakou máme naději, že budeme s Luciusem spolu? Nevím, co by se muselo stát, aby nám Pán zla náš vztah povolil. A vystoupit z jeho služeb nelze. Ne živý. Ne, nesmím se zabývat těmito myšlenkami, nesmím se nechat stáhnout do hlubin melancholie, protože odtamtud už je jenom krůček k depresím, a z depresí k šílenství a sebevraždě.

    Seděl jsem v pohodlném křesle u krbu, jako každý večer, zamyšleně jsem hleděl do plamenů, popíjel skotskou whisky a prstem jsem si přejížděl po tenké bílé jizvičce kolem pravého zápěstí, která mě svazovala s Luciusem. Myslel jsem na něj. Netušil jsem, že stesk může tak bolet. 

    Pohled mi sklouzl na přesýpací hodiny, na které jsem při tolika povinnostech úplně zapomněl. Co to bylo napsané na tom lístku? Až budeš sám, zkus vzít do dlaní čas. Je to snad nějaká šifra? blesklo mi hlavou. Čas přece nejde vzít do dlaní. Přesýpací hodiny ale odměřují čas. Kdybych je chytil do rukou, mezi dlaněmi by se mi přesýpal čas. Rozrušilo mě to. Až budeš sám... Takže tento úkon musím provést jenom, když budu sám. 

    Prudce jsem vyskočil z křesla. Vzal jsem hodiny do dlaní a přetočil jsem skleněné baňky tak, aby plná byla nahoře. Přes úzké hrdlo se pomalu začal dolů sypat písek. Písek v horní nádobce se najednou začal měnit, dostával určitý tvar. Podobu Luciusova obličeje. Jako by vtiskl do písku otisk své tváře. 

    "No konečně. Už tři dny čekám, až na to přijdeš," usmála se z kupky písku Luciusova tvář.

    "Luciusi...?" Hrdlo se mi sevřelo, nebyl jsem schopen ze sebe dostat další slovo.

    "Severusi..." zašeptal a z jeho hlasu tryskaly emoce. Chvíli ani jeden z nás nemohl promluvit. Jenom jsem se díval, jak se písek tiše sype a pomalu ukrajuje z jeho obličeje.

    "Jak se ti tohle povedlo?" našel jsem konečně hlas a posadil jsem se do křesla, svíraje v dlaních hodiny.

    "Je to magický písek. Oboje přesýpací hodiny jsou navzájem propojené kouzly a otiskují do písku obličej toho, kdo je drží v ruce. I když to čekání bylo přímo nesnesitelné, nemohl jsem se ti ozvat první. Nechtěl jsem tě vystavit nebezpečí z prozrazení," vysvětlil mi. "Teď jsem v nich zahlédl tvoji tvář, tak jsem věděl, že se už s tebou mohu bezpečně spojit. Máme pro sebe vyměřený čas půl hodiny."

    "Bydlím ve sklepení, sám, takže je to bezpečné," informoval jsem ho. "Ten obraz... volal jsem-"

    "Můj portrét měl přísný zákaz přesunout se do tvého obrazu, aby tě to neohrozilo. Potřeboval jsem nejdřív s tebou mluvit, abych věděl, v jaké jsi situaci. Teď už za tebou může přijít, kdykoliv ho zavoláš." Pak ztišil hlas a i v tom písku bylo znát, jak mu oči posmutněly. "Stýská se mi po tobě, Severusi..."

    Ta mučivě vyslovená slova se mi zařízla do srdce jako nabroušená čepel. Myslel jsem, že to já potřebuji povzbudit a pozvednout náladu, ale v jeho hlase jsem slyšel tolik smutku, že ten můj mi přišel najednou nepodstatný. "Už jsme spolu zvládli horší věci," snažil jsem se ho utěšit, a nejspíš i sám sebe. Dbal jsem o to, aby Lucius nepoznal, že jsem na tom psychicky hůř než on. "Nebudu tady přece do smrti, vrátím se."

    "Kdy? Máš pouhé dvě možnosti, abys mohl ukončit svoji misi v Bradavicích. Až Pán zla zvítězí nad Brumbálem a Řádem a stane se pánem světa. Anebo až bude poražen a padne," řekl Lucius ponuře.

    Měl naprostou pravdu. Sám jsem si to trpce uvědomoval. "Už brzy se snad uvidíme. Jsem v poslední fázi přeměny ve zvěromága, a pokud se všechno povede, za pár dní, maximálně týdnů, se setkáme," slíbil jsem mu. 

    "Už se nemohu dočkat," pousmál se konečně a jeho úsměv se pomalu rozsýpal na hromádku ve spodní skleněné kouli. "Hlavně se proměň v něco nenápadného, aby si Brumbál nevšiml, že se mu po školních pozemcích prohání zvěř, která tam nepatří."  

    "Budu se snažit," ušklíbl jsem se, i když můj úšklebek v Luciusových hodinách už nejspíš taky skončil na hromadě písku. "A jak jsi úspěšný ty v tvojí misi?"

    "Pán zla je nadmíru spokojen. Řady jeho stoupenců narůstají geometrickou řadou, daří se mi verbovat hlavně čistokrevné kouzelníky a čarodějky z dobrých rodin, takoví obzvlášť podporují naše vznešené ideály."

    Měl jsem nutkání se ho zeptat, jestli se neobjevily nějaké nové zprávy o zmizelém Regulusovi, ale teď nebyla vhodná chvíle. Tento výjimečný rozhovor byl jenom o nás dvou. "Chybíš mi, Luciusi," vyslovily mé rty, aniž bych to mohl nějak ovlivnit. Potřeboval jsem ze sebe vypudit ten smutek, který mi celý týden nedovolil se nadechnout. Snad se mi tím doznáním trochu uleví.  

    "Ty mně taky, Severusi," mluvily ke mně jeho smutné oči, spodní část jeho tváře se pomalu, ale jistě rozpadávala. "Nemohu být bez tebe. Dělám, co mohu, abych to zvládl, ale nejde to. Chci tě. Chci, aby ses ke mně vrátil," říkal naléhavě. "Nenávidím toho, který mi tě zase vzal!" 

    "Budeme spolu, slibuji." Věřil jsem tomu. Svého předsevzetí objevit Regulusův triumf vůči Pánovi zla jsem se nikdy nevzdal. 

    "Přinesu do Merlinova chrámu obětní dar, aby nám byl Nejmocnější čaroděj nakloněn." Zamyslel se. "Už je to dva roky, co nám naposled poskytl své služby, pamatuješ?" Oči se mu najednou rozzářily. 

    Po dlouhé době jsem se zasmál. Lucius měl zajisté na mysli magický rituál, který nás spojil neporušitelným slibem, já jsem si ale - netuším proč - vybavil tu naši vášnivou svatební noc přímo u Merlinových nohou. "Myslím, že tu noc si bude moc dobře pamatovat i samotný Merlin." Z hromádky písku v mých rukou se ozval pobavený Luciusův smích. Napětí se najednou uvolnilo a cítil jsem, že se mi líp dýchá.

    "Chybí mi ten náš divoký sex," postěžoval si Lucius. "Mám takový absťák, že bych ošukal i manorské pávy," uchechtl se.

    "Máš přece Narcisu." Sám jsem byl překvapen, že jsem to vyslovil. Pořád ale lepší Narcisa, než některý Smrtijed.

    "Že to říkáš zrovna ty, žárlivče," vyprskl smíchy. 

    "Ty bys taky žárlil, kdybys věděl, že je tady někdo, kdo by stál za řeč," uzemnil jsem ho pobaveně.

    "Jenomže tam nikdo takový není," uculil se Lucius posměšně. "Na Brumbála, McGonnagallovou, nebo dokonce na Filche žárlit určitě nemusím. To už by byli možná lepší ti pávi."

    "V učitelském sboru ne. Ale mezi studenty by se jich možná pár, co by stálo za hřích, našlo. My dva jsme spolu začínali, když mi bylo čtrnáct, vzpomínáš?" připomněl jsem mu provokativně.

    "Opovaž se sbalit nějakého studenta!" vyštěkl Lucius vyděšeně.

    "Tak kdo je tady žárlivec?" upřímně jsem se tomu rozesmál a Lucius se ke mně přidal. 

    Povídali jsme si ještě dlouhou chvíli, využívali jsme každou minutu, každou vteřinu, kdy jsme mohli být alespoň takhle spolu, dokud z Luciusova obličeje nezbyla už jenom neforemná hromádka písku. 

    "Miluji tě, Severusi," stačil ještě říct, než poslední zrníčko písku proklouzlo dolů hrdlem do spodní části hodin.

    Nastalo ohlušující ticho. Zíral jsem před sebe a najednou jsem se cítil tak opuštěný, jako bych byl jediným člověkem na celém světě. Po chvíli jsem se zvedl a opatrně jsem položil přesýpací hodiny na římsu krbu. Pohlédl jsem na prázdný obraz nad sebou. Toužil jsem uvidět Luciusovu podobiznu. Jenomže teď, když jsem slyšel jeho skutečný, sametově hebký hlas, nedokázal bych se spokojit s jeho namalovanou kopií. Nezavolal jsem.

    Ve službách Pána zla jsem získal všechno, po čem jsem kdy toužil. Respekt a uznání jiných kouzelníků, věhlas mezi kolegy Smrtijedy, kouzelnické dovednosti, o jakých se mi nikdy ani nezdálo, v nemalé míře i bohatství a prostopášný život. To nejdůležitější jsem ale ztratil. Právo na lásku. A tohle bude Pánovi zla jednou osudné.

    Posadil jsem se do křesla, dolil jsem si skleničku, napil se doušku skotské a pak jsem zavřel oči. Ponořil jsem se do vzpomínek, starých téměř šest let. Dodnes si úplně přesně vybavuji, jak jsme se s Luciusem blíž seznámili. 

    Severusi Snape, ty černý ďáble, neuvěřitelně mě přitahuješ *. Ten nevinný vzkaz od unuděného, nafoukaného aristokrata z posledního ročníku tenkrát fatálně rozhodl o našich osudech. Pod víčky mi ubíhal film vzpomínek na náš úplně první polibek, když mě Lucius vlákal k sobě pro ukradenou hůlku. Rty se mi zvlnily v úsměvu, když jsem si vybavil, jak jsem se tenkrát úporně bránil jeho polibkům, dotekům a intimnostem. Co bych za to teď dal, kdyby tady byl se mnou, líbal mě s vášní sobě vlastní a bral si mě divoce a náruživě, jak to umí jedině on. 

    Cítil jsem, jak se opět propadám do frustrující melancholie, která ze mne vysávala pozitivní myšlenky. Je čas opět vzít kontrolu nad ní do vlastních rukou a přetransformovat se do jiné činnosti. Vím, co mě zaručeně vyléčí z melancholické nálady, vím, co je můj osobní hormon štěstí.  

    Odložil jsem nedopitou sklenku na stůl, pohodlně jsem se opřel do křesla a rozepnul jsem si kalhoty a rozhrnul košili. Zavřel jsem oči a pod víčky jsem si vyvolal Luciusovu ďábelsky andělskou tvář. Skláněl se nade mnou, dlouhé vlasy mu padaly kolem obličeje jako doběla zpěněný vodopád. Jeho chladné oči barvy kalené oceli se vyzývavě upíraly do mých černých zorniček, rozkošně opovržené rty přitiskl na má ústa ve smyslném polibku. Špičkou jazyka jsem si olízl rty a přímo jsem na nich cítil sladkost jeho polibku. Přejel jsem si dlaní po nahých prsou a představoval jsem si místo mých jeho pěstěné aristokratické ruce, něžně hladící mou nahou kůži. Pomalu jsem klouzal dlaní po svém břiše do probouzejícího se klína. Ze rtů se mi vydral blaženě slastný vzdech, když jsem uchopil svůj vzrušený penis. Byly to však Luciusovy dlouhé štíhlé prsty, které jej v mé mysli začaly divoce třít. Pevně jsem tiskl víčka k sobě, aby se mi mé představy nerozplynuly, můj dech se stával rychlejším a trhavějším. Do mých fantazií vstoupil Luciusův štíhlý rovný úd, lehce vklouzl do mého těla a šukal mě divoce, nespoutaně, animálně. Téměř jsem ho skutečně cítil v sobě. Sevřel jsem pevněji svůj penis a zrychlil jsem pohyb dlaně. Slast mi pulzovala celým tělem. Najednou mi ve slabinách explodoval orgasmus a vlna rozkoše se mi přelila celým tělem. Vykřikl jsem slastí a dlouze ejakuloval na nahé břicho. 

    Několik minut jsem ochable ležel v křesle a vychutnával jsem si dozvuky orgasmu, v nichž se mé tělo ještě pořád chvělo. Dech se mi zvolna zpomaloval a srdce zklidňovalo svůj tep. Pomalu jsem otevřel oči. Ušklíbl jsem se, když jsem uviděl tu spoušť na mém břiše. Ale stálo to za to. Pomocí kouzla jsem se očistil a zapnul jsem si kalhoty. Natáhl jsem se po sklence whisky a zhluboka jsem se napil. Melancholická nálada byla opět zažehnána. Alespoň pro dnešní večer.

 

8. část

Lily

    Jsou to už tři měsíce, co jsem naposled viděl Luciuse. Můj stesk po něm se začíná na mně podepisovat, což samozřejmě neuniklo pozornosti mého okolí. Studenti začínají mít z mých pedagogických metod strach, Brumbál mi dobrosrdečně doporučil častěji vycházet ze sklepení na čerstvý vzduch, a dokonce i Pán zla pojal podezření, že má hlášení postrádají nadšení pro naši věc. 

    Dnes po vyučování jsem se vydal do ředitelny probrat s Brumbálem nudné záležitosti ohledně správy zmijozelské koleje. Když jsem od něj odcházel, málem jsem se srazil ve dveřích s osobou, kterou bych tady opravdu nečekal. Lily Evansová. Moje tajná dětská láska. Zarazila se, když mě spatřila a chvíli jsme na sebe rozpačitě hleděli. Byla celá promočená od deště.

    "Ahoj, Severusi," přerušila nakonec trapné ticho. 

    "Evansová..." odpověděl jsem jí neurčitě a koukal jsem rychle vypadnout. 

    "Severusi, byl byste tak laskav a počkal dole na Lily? Nezdržím ji dlouho," pohlédl na mne Brumbál nad nad skly svých brýlí a jeho modré oči potměšile zářily. "Lily zajisté nepohrdne šálkem horkého čaje a určitě využije teplo vašeho krbu, aby se trochu usušila." Drze pozval Lily ke mně, aniž by se mě zeptal, jestli o to vůbec stojím. 

    Lily se na mne usmála tím svým okouzlujícím úsměvem, který mi jako malému klukovi popletl hlavu. "Moc ráda pozvání přijímám."

    Ústa se mi zkřivila v parodii úsměvu a rychle jsem vypochodoval z ředitelny. Pochopitelně jsem na ni nepočkal. Byly časy, kdy jsem na ni dokázal čekat celé hodiny a byl jsem šťastný za každou minutu, kterou jsem s ní mohl strávit. Byla mým jediným přítelem a dlouhá léta jsem byl do ní tajně zamilovaný. To je už ale dávno, naše cesty se rozešly ve chvíli, když mi do života vstoupil Lucius. Kromě toho, už není Evansová. Je Potterová.

    Svlékl jsem si hábit, nalil jsem si skotskou a unaveně jsem se svalil do křesla. Mám za sebou náročný den, ta bradavická děcka nebudu mít opravdu nikdy rád. Oddal jsem se úvahám, zda byl tenkrát náš ročník tak výjimečně nadaný na lektvary, anebo jsou dnešní studenti idioti už od přírody. Z myšlenek mě vytrhlo tiché zaklepání na dveře. Nečekal jsem nikoho na doučování, ani na školní trest. V rychlosti jsem přelétl zrakem po místnosti, zda je vše v pořádku a šel jsem otevřít. Na chodbě stála Lily.

    "Omlouvám se, Severusi, trochu jsem se u Brumbála zdržela a tobě nejspíš došla trpělivost na mne čekat." Její úsměv neměl v sobě ani špetku omluvy, byl spíš spiklenecký. Jako by věděla, že jsem na ni vůbec nečekal. "Jeden milý student mi ukázal, kde tě najdu. Vůbec mě nenapadlo, že bydlíš v bytě po profesoru Křiklanovi. Můžu dál?" 

    Nezbývalo mi než ji pozvat dál. Sundala si promočený plášť a pověsila ho blízko krbu. Procházela se po místnosti a rozhlížela se kolem. "Hezky sis to přizpůsobil svému stylu. Tyhle komnaty kdysi vypadaly úplně jinak." Samozřejmě. V dobách, kdy tady Křiklan pořádal své dýchánky s oblíbenými studenty, to byla nevkusná směsice různorodých stylů a pestrých barev jako v nějakém cirkusu. 

    "Udělám čaj," zamumlal jsem a chvíli jsem se věnoval jeho přípravě, zatímco ona si zvědavě prohlížela mou knihovnu, prstem přejížděla po hřbetech knih a očima přelétala po jejich titulech. 

    "Koukám, že žánr jsi za ty roky nezměnil," uculila se na mně. Přešla ke krbu a se zájmem si prohlížela přesýpací hodiny. Sledoval jsem ji koutkem oka a doufal jsem, že je nevezme do ruky. Představil jsem si Luciuse, jak by doma řádil, kdyby zjistil, že mám dámskou návštěvu. Rychle jsem zkontroloval obraz nad krbem, Luciusova podobizna byla naštěstí pryč. Těžko bych vysvětloval, proč mi Lucius Malfoy visí v mém obývacím pokoji. Pohlédla tím směrem. "Zajímavý obraz... co vlastně ilustruje?"

    "Mé oblíbené křeslo," odpověděl jsem nevzrušeně a položil jsem tác s kouřící konvicí, dvěma šálky, cukrem, mlékem a sušenkami na stůl. 

    "Ty sis nechal namalovat svoje oblíbené křeslo?" pozvedla nevěřícně obočí. 

    "Proč ne?"

    "Mně to přijde trochu... divné. Dokonce i na tebe," zasmála se pobaveně a sedla si do křesla u krbu. Do mého křesla. "Víš, že donedávna jsem vůbec netušila, že učíš v Bradavicích? Dost mě to překvapilo." 

    Přisunul jsem si židli, kterou jsem měl pro studenty, odpykávající si u mne školní trest. Byla skutečně hodně nepohodlná. "To mně taky," poznamenal jsem ironicky.

    "Ne, tak jsem to nemyslela. Jen že jsem měla kdysi pocit, že jsi po škole odsud velice rád odcházel." V tom měla naprostou pravdu. "Jsem opravdu ráda, že děláš tuhle práci, Severusi. Hodně jsem se tenkrát o tebe bála, že se těmi svými zmijozelskými kamarády necháš strhnout na stranu zla a že skončíš špatně. Obzvlášť Malfoy měl na tebe negativní vliv. Mám velkou radost, že jsi to ustál," usmála se na mne a položila svoji teplou dlaň na moji ruku. 

    Nedokázal jsem se dívat do těch jejích nevinných zelených očí, aniž bych nepocítil tíhu viny, že jsem ji zklamal. Sklopil jsem zrak, vymanil jsem svoji ruku z její a spěšně jsem si začal míchat čaj. "Jak se daří Potterovi?" Ani sám nevím, proč jsem tohle vypustil z úst. Možná jsem jenom chtěl rychle změnit téma, možná mě ale opravdu zajímalo, jestli se Potter vylízal z té trojmocné kletby, kterou mu uštědřili jeho přátelé.  

    "Má se dobře," usmála se, ale pak její půvabná tvář trochu zvážněla. "Vlastně jsem za tebou přišla kvůli tomu, abych si s tebou o něm promluvila, Severusi. Víš, z Jamese je úplně jiný člověk, než jakého jsi ho poznal ve škole. Už dávno to není ten namyšlený, arogantní spratek, jinak bych s ním nebyla. Nevím, jestli víš, že jsme manželé?"

    Sklouzl jsem pohledem k jejímu snubnímu prstenu, kterého jsem si všiml už při tom duelu. "Gratuluji," neodpustil jsem si špetku jízlivosti v hlase. Moje jediná kamarádka si vzala mého nepřítele. To není důvod k upřímnému poblahopřání.

    "James mi řekl všechno, co se odehrálo při tom vašem souboji. Vím, že to, co se mu stalo, nebyla tvoje vina, byla to nešťastná náhoda." 

    "To ti řekl?" Nechtělo se mi věřit, že by se mě zrovna Potter zastával. 

    Přikývla. "James si uvědomuje, jak špatně se kdysi k tobě choval a stydí se za to. Vždycky to věděl, že ho jednou vyhledáš, aby ses mu pomstil. Nechtělo se mu do toho souboje s tebou. Ne ze strachu, ale protože už k tobě necítí žádnou zášť. Přijal to nakonec jenom proto, aby nesl odpovědnost za své činy. Měl v plánu se ti omluvit."

    Vzpomněl jsem si na něco, co mi tenkrát v zápalu boje uniklo. Odpusť mi, Severusi. Nafoukaný James Potter se mi skutečně omlouval. "On si opravdu myslí, že mu to uvěřím?" 

    "Obětoval se pro tebe. Postavil se do dráhy mocné kletby a schytal ji místo tebe. Není to důkaz toho, že chce napravit vaše vztahy?"

    "Neprosil jsem se ho o to," odfrkl jsem si povýšeně.

    "On to ví. A ani to od tebe nečekal. Přesto to udělal."

    Chtěl jsem poznamenat něco sarkastického, ale najednou mi došly argumenty. Opět se plíživě dostavil ten nenáviděný pocit vděčnosti, kvůli kterému ho nenávidím ještě víc. "Proč si, sakra, pořád hraje na mého zachránce? Nestojím o to!" sykl jsem zlostně.

    "On si na to nehraje," zatvářila se trochu umíněně. "Udělal to instinktivně. Není tak špatný, jak si o něm myslíš."

    "Tak proč si na mne zase zavolal ty své kamarádíčky? Aby byli proti mně v přesile jako za starých časů?" zablýskalo se mi v očích. "Nikdy se nezmění!"

    "Myslel si, že ho chceš zabít. Zavolal je, aby ti v tom zabránili. Když ale pak uviděl, co tím rozpoutal, chtěl to zarazit. Nikdo ho však v té bojové vřavě neslyšel. Byl vážně zraněný a neměl sílu ten váš souboj zastavit."

    Chvíli jsme si mlčky hleděli do očí, než jsem konečně promluvil. "Nezabil bych ho."

    Lilyin pohled změkl. "Já to vím, Severusi, znám tě," pousmála se. "James to ale nemohl vědět. Bál se. Ne o sebe, a už vůbec ne smrti, vždyť denně nasazuje život v boji proti Smrtijedům. Bál se o mne, a i když se ti to bude zdát neuvěřitelné, taky o tebe. Prosil tě, abys to nedělal, protože věděl, že pokud by zemřel tvojí rukou, hodně by mi to ublížilo a zlomilo mě to. Věděl, že tě mám moc ráda a že jsi můj přítel, a kdybys měl na rukou jeho krev, nenáviděla bych tě za to a nikdy bych ti to neodpustila. A to nechtěl." Odmlčela se.

    Hleděl jsem do poloprázdného hrnku a přemítal si v hlavě ten náš souboj. Takže Potter neškemral o milost, ani o svůj život. Prosil mě, abych to nedělal, kvůli Lily a kvůli mně. Uvědomil jsem si, že když mě o to žádal, v jeho očích nebyla ani známka strachu či slabošství. Byla to naléhavá prosba, žádné zbabělé žebrání. Že by to nakonec nebyl takový srab, jak jsem si o něm myslel? Možná se doopravdy změnil. Možná ho změnila Lily.

    "Severusi?" vytrhla mě Lily z hlubokých myšlenek. "Ptala jsem se, jestli bys mu dokázal odpustit."

    Přemýšlel jsem chvíli nad její otázkou. V hlavě jsem měl jasno, nedokázal. Slovíčko ne mi ale nějak nešlo přes pusu. "Přátelé z nás určitě nikdy nebudou," odpověděl jsem nakonec neutrálně. 

    "To myslím ani nikdo neočekává," široce se na mne zazubila. "Ale děkuji, že jsi neřekl ani razantní ne. James má pořád šanci, že mu jednou možná odpustíš." Pak mě láskyplně chytila za ruce. Tentokrát jsem se neodtáhl. "Vděčíme ti oba za jeho život."

    "Nechtěl jsem ho zabít, jenom potrestat," ohradil jsem se. Nevím, čím to je, ale hlodá ve mně vtíravý pocit viny. Bylo opravdu nutné ukojit svoji touhu po pomstě vyzváním Pottera na souboj? Kdybych to neudělal, nic z toho by se nestalo. Třeba bychom se někdy v budoucnu potkali proti sobě na bojišti a utkali se férově.

    "Myslela jsem to, jak jsi mu zachránil život, když ho zasáhla ta trojitá kletba. Nebýt tvé pohotové reakce, už by byl nejspíš mrtvý."

    Ne nejspíš, ale určitě. Ale to si skromně nechám pro sebe. Pohlédl jsem do jejích podmanivých očí a uvědomil jsem si, že jsem nakonec rád, že Potter ten náš souboj přežil. Jeho smrt mi nestála za to, abych kvůli tomu přišel o Lily a její přátelství. Mám ji až příliš rád.

    "Proč mě vlastně zachránil před tou kletbou? To se mi k jeho povaze nějak vůbec nehodí." Pořád jsem si nedokázal připustit, že to mohl být od Pottera hrdinský čin.  

    "Protože to on přivolal Siriuse, Remuse a Petra na pomoc, takže se cítil zodpovědný za to, že se to zvrtlo. Nechtěl, aby ti ublížili, chtěl jenom, aby tě odzbrojili. Jenomže ty ses rval jako lev a všem se to vymklo kontrole. James byl - taky tvojí zásluhou - vážně zraněný a nedokázal tomu vašemu souboji zabránit. Když však uviděl, že na tebe vyslali trojmocnou kletbu, pocítil najednou pud sebeobětování a z posledních sil se vrhl před tebe, aby tě před ní ochránil vlastním tělem. Tuto tandemovou kletbu si spolu zkoušeli už mnohokrát, takže věděl, jak obrovskou má účinnost, ale ještě nikdy proti živému člověku."

    Nevěděl jsem, co na to říct. Prostě bych tohle od Pottera nikdy nečekal. "Proč my dva musíme pořád jeden druhému proti své vůli zachraňovat život?" ušklíbl jsem se znechuceně. Potter ani netuší, že jsem mu život zachránil i nedávno, když jsem Dolohovovi nepředal jeho jméno. Po Tonyho péči by Potter skončil jako krmení pro masožravé magické bestie. V lepším případě.

    "Protože máte srdce na pravém místě a já vás mám za to oba moc ráda," usmála se Lily. "Severusi..." tvář se jí najednou rozzářila, "jsem těhotná." Pak se tajnůstkářsky usmála. "James to ještě neví, jsi první, komu jsem to řekla." 

    Překvapeně jsem na ni pohlédl. "Vážně? Tak to ti moc gratuluji." Tentokrát jsem to myslel upřímně. "Třeba budu to vaše dítko za pár let učit lektvary," uculil jsem se pobaveně. Popravdě jsem doufal, že ne, děsila mě představa, že bych tady učil ještě za dvanáct let. 

    Lily se rozesmála. "Doufám, že bude mít ze staré známosti u tebe protekci," mrkla na mne potměšile. "Už mám vybraná jména. Když to bude děvče, bude se jmenovat Maggie, po mé matce. A pokud to bude kluk, bude to Harry," prozradila mi se šťastným úsměvem.

    "Jsem moc rád, že jsi šťastná, Lily," stiskl jsem jí jemně dlaně. 

    Dopila čaj a zvedla se. Oblečení i vlasy už měla úplně suché. Postavil jsem se taky. "Už budu muset jít. Povinnosti..." pokrčila omluvně rameny. Tušil jsem, co tím má na mysli. Brumbál ji určitě pověřil nějakým úkolem pro Fénixův Řád. Cítil jsem, jak se mi stáhl žaludek strachem o ni. "Jsem moc ráda, že jsem si mohla s tebou po dlouhé době popovídat. Můžeme si to zopakovat, až budu mít zase cestu do Bradavic. A pokud bys chtěl, mohl bys někdy přijít k nám na návštěvu. Myslím, že James by tě taky rád uviděl," usmála se šibalsky. Zdvořile jsem odmítl, nestojím o to potkat se ještě někdy s Potterem. A ještě jedna zanedbatelná maličkost mi v tom bránila: nesmím na příkaz Pána zla opustit Bradavice.

    Mezi dveřmi se Lily ještě zastavila. "Tak mě napadlo... nechtěl by ses přidat k nám do Fénixova Řádu? Kouzelníka tvých kvalit tam rádi uvítáme. Popřemýšlej nad tím a já o tom promluvím s Brumbálem." Stoupla si na špičky, políbila mě na tvář a najednou byla pryč. Zůstala po ní jenom jemná květinová vůně, ve které můj citlivý nos rozpoznal gardénie.

    Sedl jsem si do křesla a snažil se vstřebat to množství informací, kterými mě Lily doslova zahltila. Každá ve mně zanechala určitý dojem, ale jedna z nich vysoko vyčnívala nad všemi ostatními. Potvrdilo se mi, že Lily je členkou Fénixova Řádu. Nejsem v šoku ani tak z toho, že patří k nepřátelské straně, vlastně se to dalo očekávat vzhledem k její laskavé povaze, ale děsí mě to, že jí tím hrozí velké nebezpečí. Mohla by se lehce ocitnout na černé listině Pána zla a nechci ani pomyslet, co by s ní udělal Dolohov, kdyby se mu dostala do rukou. Správně bych měl její jméno ihned nahlásit Pánovi zla. Jenomže to neudělám. Poprvé se vzepřu jeho rozkazům. Znám Lily už od dětství, je to můj jediný přítel a kromě Luciuse jediný člověk na světě, na kterém mi záleží. Nemůžu ji zradit, naopak, musím ji ochránit. Pán zla, a dokonce ani samotná Lily, se nesmí nikdy dozvědět, že nad ní drží ochrannou ruku Smrtijed.

    Ještě jedna věc zaujala mé myšlenky. Nabídka členství ve Fénixově Řádu. Sice netuším, jak dalece mi Brumbál důvěřuje, aby mi svěřil takovou pozici, pokud by se mi to ale povedlo, výrazně by to mohlo posílit mé postavení a přiblížit mě k cíli této mise. Za takový služební postup by mě Pán zla mohl odměnit volnějším režimem. Možná by mi laskavě dovolil alespoň jednou týdně opustit Bradavice. Nic jiného si v tuto chvíli nepřeji.

9. část

Zvěromág

Září 1979

    Dnes v noci vyjde úplňkový měsíc. První fáze mé přeměny ve zvěromága se chýlí ke konci. Lístek mandragory, celý měsíc vylouhovaný v mých slinách, je připraven určit, jakým zvířetem se stanu. Za předpokladu, že se transfigurace zdaří. Počasí tomu moc nepřeje. Celý den je zataženo a pokud v noci nevykoukne skrz mraky měsíc, budu muset začít celý proces od začátku. 

    V noci jsem se vydal do Zapovězeného lesa pro ingredience, potřebné do přeměňovacího lektvaru. Musí se získat jedině za úplňku, aby nabyly magickou sílu. Bude to složitý úkol, obzvlášť když je tma jako v pytli. Daleko přede mnou se ozvalo táhlé vlčí zavytí. Přejel mi mráz po zádech. Pokud mě hluboko v lese nějaký vlkodlak ucítí, je se mnou konec. Pevně doufám, že nebudu mít příležitost si potvrdit anebo vyvrátit, že oměj vlčí mor, který mám nacpaný v kapsách, vlkodlaky skutečně odpuzuje.  

    Svítil jsem si hůlkou, abych v té husté tmě vůbec něco viděl. Jelikož žádný aspirant na zvěromága předem netuší, jakým zvířetem se stane, základním úkolem je pořídit si čerstvý vzorek od jednoho zástupce všech druhů: obojživelníků, ryb, plazů, ptáků, savců a bezobratlých. Při několikahodinové úmorné práci v hlubokém lese jsem nasbíral do lahvičky téměř všechny potřebné přísady. Žabí sliz z ropuchy, šupinu z jesetera, kapičku zmijího jedu, dráp dravce a kuklu lišaje smrtihlava. Zbýval mi už jen vzorek nějakého savce. 

    Někde přede mnou zapraskala větvička. Zhasl jsem světlo a když kolem mne rozprostřela tma svůj neprůhledný plášť, zaposlouchal jsem se do ticha.  Zíral jsem do černočerné temnoty, a najednou jsem v ní spatřil svítit pár žlutých očí. Něco mě upřeně pozorovalo. Zaslechl jsem zašustění trávy pod měkkým krokem a pak tiché varovné zavrčení. Sotva pár kroků přede mnou se najednou ve tmě zhmotnily tmavé obrysy mohutné postavy. Podle siluety nebylo pochyb, že je to vlkodlak. 

    Polil mě ledový pot a nohy se mi zakořenily hluboko do země. Prožíval jsem své hrůzné déja vu. Je to sotva pár let, co jsem stál tváří v tvář jinému vlkodlakovi. S tím rozdílem, že tentokrát mi nikdo na pomoc nepřijde, pokud zaútočí. Vlkodlak dlouze nasál chřípím a nespouštěl ze mne své kruté oči, ale nepřiblížil se. Pomalu, abych ho nerozdráždil, jsem zajel rukou do kapsy a pevně sevřel v dlani rukojeť hůlky. Mraky nad námi se protrhaly a v díře na obloze vysvitl jasný, kulatý měsíc. Teď jsem si mohl prohlédnout predátora v celé jeho kráse, ne že bych o to stál.

    Nekonečně dlouho jsme se navzájem pozorovali. V hrudi mu dřímalo zlověstné vrčení a oči měl podlité krví, ale z nějakého důvodu stál pořád na místě. Toužebně jsem doufal, že ho odpuzoval pach oměje. Někde hluboko v lese opět zavyl vlk. A hned nato další. A další. Smečka vlků v dálce vyla na měsíc. Vlkodlak otočil svou mohutnou hlavu za zvuky... a pak se nečekaně rozeběhl směrem, odkud se ozývalo vlčí volání. Úplně jsem ho přestal zajímat.

    Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem doteď zadržoval dech. Vydechl jsem a v duchu jsem velebil vlčí instinkt volání rodu. Budu muset rychle dokončit úkol, protože toulat se dnes v noci po Zapovězeném lese znamená nabízet se někomu na stříbrném tácu k večeři. V místech, kde před chvílí stál vlkodlak, jsem objevil chumáč vlčích chlupů a taky pár kapek krve na listech. Možná byl zraněný a slabý, a proto neútočil. 

    Využil jsem toho a schoval jsem do lahvičky vlčí chlup. Konečně jsem měl všechny vzorky pohromadě. Zbývalo přidat už jenom sedm stříbrných lžiček rosy, které se nikdy nedotklo sluneční světlo. Nakonec jsem se lehce řízl do prstu a ke zvířecím vzorkům jsem přidal i kapku vlastní krve. Vyplivl jsem do lahvičky vylouhovaný list mandragory, pevně ji uzavřel, důkladně jsem protřepal její obsah a pak jsem ji zvedl proti zářícímu měsíci. Tekutina uvnitř slabě vířila a měnila barvu, jak skrz ni prostupovaly úplňkové paprsky. Z té mocné magie se mi rozbrněla ruka. 

    Přípravu zvěromagického lektvaru, nejzdlouhavější a nejsložitější část procesu transformace, jsem úspěšně dokončil. Teď zbývá uložit jej na sedm dní na temné místo a nechat jej uzrát. A pak se budu modlit k Merlinovi za brzkou bouři, během které se poprvé přeměním ve své zvíře. Doufám, že přijde brzy, protože mi už zdaleka nestačí povídat si s nafoukaným Luciusovým obrazem. Chci mého Luciuse, toho skutečného.

Listopad 1979

    Neustále nosím u sebe lahvičku s lektvarem, připraven ji okamžitě použít, až nastane vhodná chvíle. Každý den sleduji oblohu a toužebně vyhlížím bouřku. Babí léto je nenávratně pryč a bohužel nepřineslo ani jedinou. Teď na podzim budou čím dál vzácnější. Už týden v kuse lije jako z konve a mé šance, že bych se v nejbližší době mohl přeměnit, jsou den ode dne mizivější. Děsím se toho, že na nejbližší bouřku budu muset čekat až do jara. 

    Sklidil jsem hrnky od čaje po mé první návštěvě v tomto bytě. Musím přiznat, že Lily mi významně pozvedla náladu. Po dlouhé době to bylo velice příjemné rozptýlení z té nudné šedi.

    "Kdo to byl?" ozval se za mými zády známý hlas. 

    Otočil jsem se k obrazu nad krbem. "Nemáš náhodou přijít jenom na moje zavolání? Co kdyby tady někdo byl?!" napomenul jsem přísně Luciusovu podobiznu. 

    "Neměj strach. Byl jsem schovaný za závěsem a zjišťoval jsem, jestli jsi sám," uklidňoval mě namalovaný Lucius. "Ale před chvílí tady někdo byl. Slyšel jsem hlasy. Koho jsi to tady měl?"

    Musel jsem se rozesmát. "Neříkej, že jsi převzal od Luciuse i jeho vlastnosti. Ty přece nemůžeš žárlit. Jsi jenom obraz."

    "Samozřejmě, že nežárlím," odfrkl si povýšeně portrét. "Lucius mě poslal, abych to zjistil."

    "Tak Lucius... tys mu řekl, že tady někoho mám?" zamračil jsem se na něj.

    "Jistě. Měl jsem ti od něj předat vzkaz, ale nemohl jsem vstoupit do rámu, když jsi tady měl návštěvu."

    "Tak mi jej předej teď."

    "No tak dobře," povzdechl si znuděně portrét. "Lucius ti vzkazuje, že-"

    "Ticho!" umlčel jsem ho ostře a zaposlouchal jsem se do ticha. Ne, nezdálo se mi to. Někde v dálce zahřměl hrom a hned nato se na stolku divoce rozkmital bouřkoměr. 

    "Vrať se rychle zpátky," rozkázal jsem portrétu, "a řekni Luciusovi, že pokud vše dobře dopadne, ještě dnes se uvidíme." Spěšně jsem zkontroloval, jestli mi na krku visí lahvička s lektvarem, přehodil jsem přes sebe hábit a rozběhl jsem se ven. Chvíli mi trvalo, než jsem přeběhl nekonečnou spleť chodeb ve sklepení, ale nahoře už jsem slyšel bouřku mnohem zřetelněji. Vyběhl jsem před hlavní bránu a spěchal jsem k Zapovězenému lesu. Jedině ten mě může při mé přeměně dostatečně ukrýt před nepovolanými zraky.

    Když jsem doběhl na kraj lesa, bouře dosahovala svého vrcholu. Připravil jsem se na rozhodující krok. Zhluboka jsem se nadechl, otevřel jsem lahvičku s lektvarem, který mezitím nabyl krvavě rudou barvu, a vypil jsem jej. Pak jsem třikrát po sobě zašeptal zaklínadlo přeměny. Transfiguro in me animagus. Zavřel jsem oči a připravil jsem se na bolest, která podle knih doprovází každou první přeměnu. Déšť mě bičoval do tváře, uši mi zaléhaly burácením hromů a nad mou hlavou křižovaly blesky. Nedaleko mne blesk rozčísl nějaký strom. Kulisa jako stvořená k transfiguraci.

    A pak jsem ucítil prudkou bolest. Tryskala z každičké buňky v mém těle, jakoby se mi všechny kosti v těle zpřeházely a zkrátily, svaly se smrštily a kůže se scvrkla a byla mi příliš malá. Myslí mi proběhlo, že asi takhle nějak se musí cítit vlkodlak při úplňku a pocítil jsem k nim najednou respekt. Zprudka jsem dýchal a snažil se moc nevnímat, co se děje s mým tělem. Pak se mi v hrudi rozbušilo další srdce a já jsem cítil dvojí tep. Ten druhý byl několikanásobně rychlejší než můj vlastní, což mi trochu napovědělo, v jaký druh se zrovna přeměňuji. 

    Mé lidské srdce přestalo bít a vládu převzalo to zvířecí. Těsně před dokončením přeměny se mi za zavřenými víčky zjevil obraz tvora, ve kterého se zrovna transformuji. Překvapivě to nebyl netopýr, jak jsem předpokládal. Pak se vše odehrálo velice rychle. Kůže mi obrostla černým, kovově lesklým peřím, paže se mi prodloužily do silných křídel, nos se protáhl do dlouhého, silného zobáku. V porodních bolestech jsem se zrodil do podoby velkého, černého krkavce.

    Ve svém novém těle jsem se cítil velice podivně. Chvíli jsem divoce plácal křídly, abych udržel rovnováhu, těžiště se mi přesunulo jinam, než jsem byl zvyklý jako člověk. Pomalu jsem se sžíval se svým zvířetem a trvalo mi pár minut, než jsem se do něj převtělil i mentálně. Bouře už se utišila, pouze hustě pršelo, ale to mi vůbec nevadilo. Roztáhl jsem křídla a pokusil jsem se vzlétnout. Absolvoval jsem několik neúspěšných pokusů, jako když se mládě učí poprvé létat. Nakonec se mi podařilo vznést se do vzduchu. Krro! Krro! zakrákal jsem radostí, několikrát jsem zvolna máchl křídly a vysoko nad zemí jsem pak tiše plachtil vzduchem a vychutnával jsem si ten opojný pocit letu. Z výšky jsem pozoroval střechy hradu, skleněnou hladinu Černého jezera, vrcholky stromů v Zapovězeném lese a křižovatky stezek a pěšin na bradavických pozemcích. Ještě nikdy jsem nic takového nezažil, bylo to naprosto fantastické. 

    Pak jsem se konečně vzpamatoval. Uvědomil jsem si, že jsem na tuto chvíli čekal tři měsíce jenom proto, abych se mohl nepozorovaně vytratit z hradu a setkat se s Luciusem. Volný a svobodný zamířil jsem k hranicím bradavických pozemků a rychlým letem jsem vyrazil vstříc Luciusově náruči.

*****

    Na neutrálním území mimo Bradavice jsem se přeměnil zpátky v člověka a přemístil jsem se na Malfoy Manor. Úmyslně jsem se však Luciusovi neohlásil ve své přirozené podobě, ale z pošetilého rozmaru jsem se opět přeměnil v krkavce a vzlétl jsem k oknu jeho pokoje. Nahlédl jsem dovnitř a srdce se mi rozbušilo. 

    Uvnitř se svítilo. Lucius přecházel nervózně po pokoji jako lev v kleci a co chvíli se otáčel ke dveřím. V ruce držel skleničku s jantarovou tekutinou a občas se napil. Přiléhavé černé kalhoty zdůrazňovaly jeho štíhlou postavu. Černou saténovou košili, ostře kontrastující s jeho plavými vlasy, sepnutými černou stuhou, měl hluboko rozepnutou. Smyslně odhalovala nahou kůži na jeho prsou. 

    Už jsem to nemohl déle vydržet a zaťukal jsem zobákem na sklo. Lucius se ohlédl k oknu, přiskočil k němu a pootevřel jej. Když uviděl na parapetu velkého černého ptáka, přes tvář mu přelétlo zklamání a už mě chtěl odehnat, když vtom se najednou zarazil a prohlédl si mě blíž. "Severusi?" zašeptal rozrušeně, odložil skleničku a dokořán otevřel okno.

    Vletěl jsem dovnitř a sotva se mé nohy dotkly země, přeměnil jsem se v sebe samého. Lucius se vrhl ke mně a sevřel mě tak mocně v náručí, že jsem se na okamžik nemohl nadechnout. "Severusi... och, bože... konečně..." šeptal bez sebe štěstím, dlaněmi mě hladil po tváři, po vlasech, po těle, jako by se přesvědčoval, že nejsem jenom přelud.

    Objal jsem ho jednou rukou kolem pasu a prudce jsem si ho přirazil k sobě, druhou jsem si přitáhl jeho hlavu blíž a divoce jsem se zmocnil jeho rtů. Popustil jsem otěže své dlouho potlačované touhy a líbal jsem ho jako o život, drsně a agresivně. Lucius mi hlasitě sténal do úst a jeho nedočkavé ruce ze mne servávaly oblečení. Začal jsem z něj netrpělivě strhávat košili, nedbaje na to, že nejspíš stála tolik, co vydělám za celý měsíc, a když jsme byli oba úplně nazí, stáhl jsem ho na postel, otočil jsem si k sobě ten jeho výstavný zadek a bez příprav a zdržování jsem pronikl do něj. Můj chtíč byl až příliš nabuzený, abych se zdržoval hledáním lubrikačního gelu, snažil jsem se ale být alespoň trochu ohleduplný. 

    Svíral jsem ho kolem boků a přirážel jsem do něj jako smyslů zbavený, ta dlouhodobá sexuální abstinence mě natlakovala jako kotel. Lucius pode mnou doslova křičel rozkoší a jeho sténání mě dráždilo na maximum. Vyvrcholení přišlo náhle a rychle, prožitek byl opojný a intenzivní. Svalil jsem se na postel a snažil jsem se popadnout dech, hlava se mi motala tím nezvyklým náporem vzrušení. 

    Lucius ležel na břiše a pomalu vydýchával orgasmus, ve tváři měl naprosto blažený výraz. "Tak tohle mi fakt neskutečně chybělo," sípal ochraptěle.

    "Jenom tohle? A já jsem vzduch?" Koutky rtů mi pobaveně cukly. 

    Luciusova nahá ramena se roztřásla tichým smíchem. "To patří jedno k druhému, takže tys mi logicky chyběl taky," uculil se potměšile. Překulil se na bok, položil mi ruku kolem pasu a sklonil se nad moji tvář. "Chyběl jsi mi každou vteřinu. Nedokážu ani popsat, jak moc. Trpěl jsem bez tebe, Severusi." Políbil mě procítěně na rty, ten polibek mluvil místo něj.

    Neodpověděl jsem, že to cítím stejně intenzivně, ani jsem nemusel. Znal mě natolik, že to poznal i sám. Hleděl jsem do těch modrošedých hlubin jeho nádherných očí a nedokázal jsem se od nich odtrhnout. Rozpustil jsem mu vlasy, vklouzl jsem rukou do dlouhých světlých pramenů a nechal jsem si je proklouzávat mezi prsty jako měsíční paprsky. Oba jsme mlčeli, nebylo potřeba žádných slov, stačilo nám, že ležíme ve vzájemném objetí, šťastní a milovaní.

    "Jak jsi mě poznal?" přerušil jsem po chvíli to harmonické ticho. 

    "Myslíš toho krkavce? Popravdě, čekal jsem netopýra. Ale jak jsem uviděl toho černého ptáka, okamžitě jsem věděl, že jsi to ty. Nejenom kvůli tomu netypicky zahnutému zobáku, stejnému jako tvůj nos," přejel jemně prstem po linii mého hákovitého nosu, "ale prozradily tě tvoje oči. Ty bych neomylně poznal, ať by ses přeměnil v cokoliv."

    "Taky jsem si myslel, že to bude netopýr, stejně jako můj Patron. Ale když teď nad tím přemýšlím," zadumal jsem se na okamžik, "krkavec se ke mně hodí mnohem víc." 

    Vlastně mě to mohlo napadnout už dávno. Krkavec, majestátní strážce Toweru. Je velice inteligentní, žije osamoceně a po celý život v trvalém páru, je znám svou opatrností a nedůvěřivostí. Vlastnosti velmi podobné mým. I samotným vzhledem mi je určitě bližší než netopýr. Ponuře černé zbarvení, zlověstný hlas, široká roztažená křídla, připomínající můj dlouhý vlající plášť. Je taky spojován se smrtí, čarodějnictvím, temnými silami a černou magií. Smrtijed ptačí říše. V co jiného jsem se měl přeměnit než v krkavce?

    Luciusovo čelo zbrázdila vráska. "Doufám, že se ti v krkavce nezmění i Patron. Nerad bych si zase zvykal na třetího."

    "Jak třetího?" nechápal jsem.

    "Já jsem ti to ještě neřekl? Změnil se mi Patron. Teď je jím obrovský netopýr."

    "To myslíš vážně?" rozesmál jsem se při představě, jak noblesní aristokrat Lucius Malfoy vykouzlí svojí jemnou, pěstěnou rukou ošklivého netopýra. "Mohlo to ale dopadnout i hůř. Můj Patron se mohl změnit v páva," dodal jsem se smíchem.

    "To bys mě musel milovat víc, než já tebe. A vůbec, co máš proti pávům?" pleskl mě laškovně po zadku. "Ty si hlavně dávej pozor, až příště poletíš na Manor, protože mojí oblíbenou zábavou už od dětství je střílet krkavce," našpulil provokativně rty.

    "Příště už se přemístím rovnou k tobě. V krkavce se přeměním, jenom abych mohl utéct z Bradavic."

    "Hlavně buď opatrný, Severusi, aby to nezjistil Pán zla."

    "Neměj strach," přitáhl jsem si ho do polibku. "Nikdo neví, že jsem tady." Vklouzl jsem jazykem do jeho úst a hledal ten jeho.

    Lucius mě jemně odstrčil. "Nebuď tak nenasytný, Severusi, máme před sebou celou noc. Pojď." Zvedl se z postele a zavedl mě do vedlejšího pokoje, kde na nás čekal prostřený stůl. "Potřebujeme se posilnit, ať něco vydržíme," mrkl na mne s úsměvem a sedl si za stůl.

    "Jak jsi to tak rychle stihl připravit?" žasl jsem.

    "Mé druhé já mě upozornilo, že dnes přijdeš. Na tuto chvíli jsem byl připraven každý den." Nalil oběma skotskou a pozvedl skleničku. "In whisky veritas." Přiťukli jsme si a napili se. 

    "To budeme večeřet nazí?" zaprotestoval jsem pobaveně.

    Lucius se pustil do jídla. "Přece se nebudeme pořád oblékat a zase svlékat. Nestyď se, Severusi, není nic, co bych na tobě ještě neviděl," řekl s potutelným úsměvem. "Navíc," prohlížel si mě zálibně, "i bez šatů ti to nesmírně sluší," zamrkal na mně šibalsky.

    Teprve teď jsem si uvědomil, že mám hlad jako vlk a s chutí jsem začal jíst. "Řekl bych, že i ty vypadáš nahý líp. Méně snobsky bez těch nákladných rób," ocenil jsem jeho nahotu. "Nebude se Narcisa po tobě shánět?" zajímal jsem se, protože dnes v noci jsem ho chtěl mít jenom pro sebe.

    "Nebude. Má teď docela jiné starosti. Už pár týdnů se necítí dobře. Je ve třetím měsíci."

    Zakuckal jsem se a rozkašlal. "Cože... ty budeš mít dítě?" To je dnes už podruhé, co jsem se dozvěděl o něčím těhotenství. To je nějaká populační exploze? 

    Lucius se zasmál. "Já ne, ale Narcisa. Ale žárlit nemusíš, spal jsem s ní jenom jednou, vyšlo to napoprvé," usmál se spokojeně. "Mimochodem, koho jsi to měl dnes na návštěvě ty? Můj portrét říkal, že slyšel příjemný ženský hlas," snažil se, aby to znělo lhostejně.

    "Studentku na doučování z lektvarů," odpověděl jsem stejně nevzrušeně. Dokonce ani Luciusovi jsem nemohl říct pravdu, že to byla Lily Evansová. Zajímal by se, co dělala v Bradavicích. 

    "Často si zveš k sobě studentky na doučování?" zeptal se s příliš hraným nezájmem, mě však neoklamal.

    "Studentky spíš výjimečně. Ale studenti si u mne doslova podávají dveře." Ten jeho výraz stál opravdu za to a musel jsem se hodně snažit, abych se nezačal smát. "To víš, jsem velice oblíbený učitel," pokrčil jsem nevinně rameny. To máš za tu Narcisu, ty prevíte.

    "Severusi! Nemůžeš si k sobě vodit studenty! Koleduješ si o vyhazov!"  

    "Že by ses najednou tak bál, že mě vyhodí z Bradavic?" dobíral jsem si ho, jak umně zamaskoval svoji žárlivost, ale já jsem mu na to neskočil. "Ale dal jsi mi dobrý tip, jak předčasně ukončit tu prokletou misi," ušklíbl jsem se na něj lišácky.

    Lucius odložil příbor a elegantně si otřel rty do hedvábného ubrousku. "To bys mi neudělal, že ne?" řekl tiše.

    "A ty můžeš?" poznamenal jsem mimochodem a poklidně jsem pokračoval v jídle.

    "To nebyla nevěra, obětoval jsem se kvůli zachování rodu," bránil se Lucius zoufale.

    Pobaveně jsem usoudil, že už ho dál nebudu trápit, i když mě bolela představa, že spal s Narcisou, zatímco já jsem bez něj trpěl v Bradavicích. Dojedl jsem a odsunul jsem talíř. "Tak dobře. Zítra oznámím všem svým oblíbencům, že už jsem zadaný."  

    Lucius odstrčil židli, rázným krokem obešel stůl a zastavil se těsně u mne. "Jsi pěkný mizera, víš to? Ale stejně tě miluji!" Sklonil se nade mnou a vrhl se na mé rty s takovou vášní, že jsem se málem převrátil i s židlí. Trestal mě kousavými polibky a já jsem mu je se stejnou slastnou bolestí vracel. Vzdychali jsme si navzájem do úst a pak se Lucius najednou odtáhl, sevřel v ruce svůj ztopořený penis a vynutil si ode mne orální sex. Žádná dráždivá předehra, začal rovnou přirážet do mých úst, divoce a vášnivě. Svíral jsem v dlaních jeho pevný zadek a občas jsem i bolestivě stiskl, jak to má rád. Přejížděl jsem vlhkými rty po jeho erekci a s uspokojením jsem poslouchal jeho spontánní projevy rozkoše. Těsně před orgasmem prudce zrychlil a ve chvíli, kdy se mu z hrdla vydral poslední slastný vzdech, zaplnil mi ústa teplý mok. Cítil jsem, jak mi mezi rty tepe jeho ochabující penis. Spolkl jsem sperma, jazykem jsem polaskal hladký žalud a vysával z něj poslední zbytky, než mi jej Lucius jemně vytáhl z úst. 

    Zvedl jsem k němu oči. Díval se na mne s naprostým uspokojením, pak se ke mně sklonil a políbil mě, tentokrát něžně a láskyplně. "Co bys řekl na trochu netradiční koupel?" Po hněvu nebylo ani památky.

    Prostorná vana už byla připravená, plná zlatavé vody, drobných bublinek a opojné vůně kvalitního vína. Vedle ní stála v chladící nádobě láhev šampaňského a dvě vysoké sklenky. Pozvedl jsem obočí a tázavě pohlédl na Luciuse. "Je to to, co si myslím, že je?" 

    Lucius se tajemně pousmál. "Jestli si myslíš, že je to to, co jsem ti před časem slíbil, tak ano."

    Nic jiného jsem ani nemohl od Luciuse čekat. "Má ten sekt ve vaně teplotu správně vychlazeného šampaňského? Pokud ano, to si vážně myslíš, že do toho vlezu? Nejsem žádný otužilec!"

    "Přesvědč se sám," zahihňal se Lucius pobaveně.

    Přistoupil jsem k vaně a opatrně jsem do ní strčil prst, připraven na teplotu nízko nad nulou. Ukazováček mi neomrzl, naopak, koupel byla příjemně teplá. Olízl jsem prst, skutečně to bylo šampaňské. Vlezl jsem do vany a ponořil se až po krk do bublinek. Lucius si hned vlezl za mnou a posadil se naproti mně.

    "Tak jak se cítíš?"

    "Jako bych si sedl do mraveniště," udělal jsem grimasu, ale bylo to celkem příjemné, bublinky mě jemně lechtaly na kůži. "Není škoda takhle plýtvat drahým šampaňským?"

    "Mohu si to dovolit," pronesl Lucius samolibě a sáhl po vychlazené láhvi. Odzátkoval ji a nalil sekt do skleniček, jednu z nich mi podal. "Na naše přísně utajené schůzky," připil si se mnou na lepší časy.

    "Tuto očistnou koupel jsem měl připravenou už tu noc před tvým odjezdem do Bradavic. Vím, že to nebyla tvoje vina, že ses ke mně už nevrátil," prohlížel si mě zkoumavě přes hranu sklenice. "Pán zla si mě druhý den zavolal a oznámil mi, že už jsi v Bradavicích. Řekl mi, že jsi s ním strávil celou noc. Je to pravda? Nemusíš odpovídat, pokud nechceš." 

    Hleděl jsem mu zpříma do očí, četl jsem v nich, že ho to trápí, ale přesto chce znát pravdu. Nechtěl jsem mu v tom lhát. "Ano."

    Výraz tváře se mu nezměnil, jako by to očekával, ale čelist se mu nepatrně napnula, jak stiskl zuby. Nic ale na to neřekl. Já ale věděl, co se mu honí hlavou. Hořce litoval toho, že mě kdysi seznámil s Pánem zla. 

    "Není to vzrušující scházet se tajně za jeho zády a vzepřít se jeho rozkazům?" poznamenal se škodolibou radostí. Poznal jsem, že se tím snaží alespoň částečně se vyrovnat se svou frustrací.

    "V lásce a ve válce je dovoleno vše," usmál jsem se tajemně a dopil jsem skleničku. 

    Lucius nám ihned dolil další. "Máš krásný úsměv, Severusi. Škoda, že s ním tak šetříš."  

    Pozvedl jsem obočí. "Vážně? Alespoň něco je na mně trochu zajímavé." Nepotrpím si na komplimenty, ale Lucius je umí podat tak okouzlujícím způsobem, že mi na pomíjivý okamžik zvedne mé nízké sebevědomí. 

    "Zase se podceňuješ?" přesunul se blíž ke mně. "Abys věděl, jsi ten nejzajímavější, nejtajemnější a nejpřitažlivější muž, jakého jsem kdy potkal," pošeptal mi do ucha. Podél páteře mi proběhlo příjemné mrazení. "Jsi ohrožený druh... jako ten tvůj krkavec." 

    Pohlédl jsem na sebe do obrovského zrcadla na zdi. Díval se z něj na mne pobledlý, nehezký intelektuál s mastnými vlasy, v ostrém kontrastu s dokonale upraveným, elfsky pohledným aristokratem. "Opravdu mluvíme o té samé osobě?"

    Lucius se rozesmál a pak mě začal zkoumavě pozorovat v zrcadle. "Podívej se pořádně. Tvé oči se podobají vybroušenému obsidiánu v mém prstenu. Tak dokonalá čerň se nikde jinde v přírodě nevyskytuje, jenom ve tvých očích." Lucius byl skutečným odborníkem na mužské vyznání lásky, aniž by to vyznělo jakkoliv zženštile. 

    Povzdechl jsem si. "Nechtěl bys mi začít psát milostné básně?" 

    Lucius se pobaveně ušklíbl. "Neubylo by tě, kdybys mi občas nějaký kompliment vysekl i ty. Já bych je na rozdíl od tebe poslouchal rád."

    "Já na to nejsem, to přece víš. A přestaň s tím, nebo si začnu myslet, že mě chceš sbalit."

    "A kdo říká, že nechci?" Můj ušní lalůček se ocitl mezi jeho rty a mně náhlým vzrušením naskočila husí kůže po těle. "Slíbil jsem ti kdysi, že z tebe slíznu každičkou bublinku šampaňského." Sebral mi sklenku z ruky a odložil ji. "Pěkně pomalu..." Klouzal ústy po mém hrdle, přisával se rty k mé mokré kůži a jazykem z ní stíral kapičky sektu. 

    Zavřel jsem oči a oddal jsem se té jeho vzrušující hře. Přestal jsem vnímat okolí a soustředil jsem se pouze na jeho horký dech a hravý jazyk na mé pokožce. Nevynechal ani jediné místo na mém těle, které by neslízal. Když jsem ucítil jeho rty v mém klíně, teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že by se Lucius musel už dávno utopit v šampaňském. Otevřel jsem oči a uviděl jsem, jak jeho ústa žíznivě sají kapky sektu z mého ztopořeného penisu. Vana byla prázdná, šampaňské, ve kterém jsme se ještě před chvílí koupali, jako mávnutím proutku zmizelo.

    Přestože jinak vládnu silným sebeovládáním, Luciusova hříšná ústa mě pokaždé dokážou zbavit kontroly nad sebou samým. Zaměřil jsem pozornost na to jediné, čeho jsem byl v tu chvíli schopen, na jeho orální symfonii, která ze mně udělala chvějící se a sténající loutku, prosící o milosrdné vyvrcholení. Lucius mi jej dopřál ve velkém stylu. 

    Pak se zhluboka napil šampaňského a klekl si mezi má roztažená stehna. Vyložil mi nohy na svá ramena, špičkou žaludu vyhledal otvor mezi mými hýžděmi a pomalu pronikl dovnitř. Ještě pořádně nestačila utichnout ozvěna mého orgastického výkřiku a už se koupelnou nesl slastný duet našich společných vzdechů. 

    Díval jsem se na Luciuse, chtěl jsem vidět každou křeč, každý záchvěv slasti v jeho obličeji. Očima, zastřenýma chtíčem, mě taky pozoroval, tváře měl roztomile zrůžovělé, nápadně kontrastující s jeho platinovými vlasy, které mu poletovaly kolem hlavy jako cválajícímu hřebci. Jeho penis, ten dokonalý nástroj rozkoše, mě během chvilky opět vynesl až na samý vrchol blaha. Lucius mě následoval okamžik poté v neméně okázalém vyvrcholení. 

    Vydýchával jsem dozvuky orgasmu a snažil se zklidnit tep, bušící mi ve spáncích jako ohňostroj. Konečně jsem sundal nohy z Luciusových ramen a posadil se pohodlněji, vana byla naštěstí dost prostorná i na vášnivý sex. Lucius taky změnil polohu, dolil nám skleničky a jednu mi podal. Žíznivě jsem se napil. 

    "Můj zadek už to silně potřeboval," uchechtl jsem se uspokojeně.

    "Aha... takže ty řeči o studentech, podávajících si u tebe dveře, byly jenom plané kecy, abys mě pozlobil, viď?" uculil se Lucius poťouchle.

    "Copak si myslíš, že já, vážený profesor, bych se nechal ošukat studentem?" Luciusovi se rozzářila tvář, ale jenom do chvíle, než jsem dodal: "Vždycky to bývá naopak."

    "Ty jsi pěkný prevít," sykl, ale spokojený výraz mu z tváře nezmizel. "Jenomže já jsem poznal, že jsi celou tu dobu nikoho neměl, už v tu chvíli, jak ses mě zmocnil na té posteli. Mne neoklameš, drahý příteli, znám tě v tomhle líp, než ty sám. Ty ani nechceš nikoho jiného, než mně," zvedl sebevědomě svůj aristokratický nos nahoru.

    Pozoroval jsem ho přimhouřenýma očima. Byl atraktivní, byl charismatický, byl sexy. Nechci nikoho jiného než jeho. Nemám důvod vyhledávat rozptýlení kdekoliv jinde, když mám v posteli Luciuse Malfoye. 

    "Máš pravdu," přikývl jsem a bylo mi vcelku jedno, že teď bude namyšlený jako čínský císař. "Chci jenom tebe, Luciusi. Jsi ztělesněním krásy, dokonalosti a hříchu... a jsi můj."

    "No vida, a že prý neumíš lichotit," zasmál se pobaveně, ale jeho tvář jasně prozrazovala, že to moje neobratné vyznání na něj hodně zapůsobilo. A jak jsem předpokládal, jeho ego stouplo až do nebeských výšin. 

    Když jsme o chvíli později leželi spolu v jeho velké posteli, byla už hluboká noc. Dívali jsme se na sebe, naše tváře vypadaly v slabém měsíčním svitu jenom jako světlé skvrny ve tmě, ale jasně jsem viděl, jak se mu lesknou oči. Prsty zapletl do mých vlasů a něžně se jimi probíral a já jsem si bolestně uvědomoval, jak moc mi Lucius v mém novém životě chybí. Chci do puntíku využít každičkou minutu tohoto zakázaného setkání, a všech příštích. Objal jsem ho kolem pasu a políbil na rty. Chtěl jsem jenom cítit jeho blízkost, teplo, vůni.

    "Nech mě chvilku vydechnout, Severusi... dal jsi mi pěkně zabrat," zašeptal, a i když jsem mu v té tmě neviděl do tváře, slyšel jsem v jeho hlase úsměv. "Docela rád bych se chtěl nechat od tebe trestat v naší mučírně. Ale teď si musím trochu odpočinout."

    Rty se mi zvlnily v úsměvu. Lucius snad poprvé v životě přiznal, že mu sex dal zabrat. Ale na to jeho trestání se docela těším. Přivinul jsem si ho do náruče, zavřel jsem oči a poslouchal jeho tichý dech. Objímal jsem ho, i když už dýchal zhluboka a pravidelně a jeho ruka ustala v hlazení mých vlasů a jenom tiše spočívala na mé hlavě. Po dlouhé době jsem byl nesmírně šťastný.

*****

    "Severusi, probuď se, už je ráno!" vytrhl mě z hlubokého spánku Luciusův naléhavý hlas. Zamrkal jsem a když mi došlo, kde jsem, prudce jsem se posadil a pohlédl jsem na kyvadlové hodiny u dveří. Sedm ráno. Padl jsem zpátky naznak do postele. "Co blázníš? Učím až od devíti."

    "No právě. Musíme stihnout aspoň jedno číslo, než odejdeš," strhl ze mne přikrývku. "Mám ranní erekci a potřebuji s tím něco udělat." Přitiskl se ke mně zezadu a na kůži jsem ucítil jeho vlhké rty a tvrdý penis. 

    "Pro Merlina, Luciusi, dej mi alespoň chvilku času, abych se probudil," zasténal jsem rozespale. 

    "Jen se klidně probouzej, obsloužím se sám." Mezi půlkami mě zastudilo vlhko a pak jsem tu jeho ranní erekci ucítil uvnitř těla. V tu chvíli jsem byl úplně probuzený. Lucius plynule přirážel a jeho horký dech se mi tříštil o šíji. Tiše mi sténal do ucha, pak jeho vzdechy zesílily a pohyby zrychlily. V dokonalém souznění jsme společně dospěli až na samý vrchol blaženosti a vyvrcholili v dvojhlasném výkřiku. 

    Leželi jsme v objetí. Cítil jsem, jak se Luciusovo zpocené tělo tiskne na má záda a jeho ochabující penis pomalounku vyklouzává ven. Nechtělo se mi vstávat, chtěl jsem napořád zůstat uvězněn v jeho náručí. Jenomže jsem věděl, že šťastná idylka končí. 

    "Budu už muset jít." Jemně jsem se vyprostil ze sevření jeho paží a zvedl jsem se.

    Lucius se posadil a vtiskl mi něžný polibek na rameno. "Přijdeš zase večer?" zeptal se s nadějí v hlase.

    Zavrtěl jsem hlavou. "Rád bych, ale nemohu riskovat, že by si toho někdo všiml, kdybych opouštěl Bradavice příliš často."

    Lucius neodpověděl, byl podivně zamlklý. Poznal jsem, že je zklamaný a frustrovaný. Otočil jsem se k němu a políbil jsem ho, něžně a oddaně. "Vyhradíme si pro sebe pátky. Alespoň nebudu muset druhý den ráno pospíchat na vyučování."

    "Pátky zní skvěle," pousmál se Lucius. "Příště už nepromarním naši společnou noc spaním," vyčetl si sám sobě. 

    "Čeká nás spousta společných nocí," poznamenal jsem v skryté naději, že naše tajné schůzky nic nepřekazí a že nám na ně nepřijde Pán zla. Začal jsem se oblékat. Lucius mě celou dobu mlčky pozoroval. Když jsem byl hotov, ležérně hodil přes sebe saténový župan a přistoupil ke mně. 

    "Budeš mi ten týden chybět," usmál se, ale jeho úsměv byl smutný jako hrob.

    "Ty mně taky." Objal jsem ho kolem pasu a dlouze a hluboce jsem ho políbil. Položil mi ruce kolem krku a polibek mi stejně vroucně oplácel. Otevřel jsem okno a pak jsem se přeměnil v krkavce. Vylétl jsem na okenní parapet, zakrákal jsem na rozloučenou a vzlétl jsem k nebi. Několikrát jsem zakroužil nad manorským sídlem, Lucius pořád stál v otevřeném okně a díval se vzhůru k obloze, a pak jsem široce mávl křídly a namířil svůj let na sever.

10. část

Střípky vzpomínek

    Děs, snoubící se s hrůzou, mě opět stahují do svého lože, aby bez lítosti obcovaly s mou bohem zatracenou duší, odsouzenou na doživotí k pekelným mukám. Okřídlený démon, zlověstně mě doprovázející mou poutí peklem, se živí mým zuboženým tělem, tu a tam si ze mne ukousne kus lidského masa, které mi v příšerných bolestech opět dorůstá. Žebra se mi lámou pod tíhou mých pozemských hříchů, které si táhnu na svých ramenou jako kříž. Zoufale hledám cestu ven z pekelných plamenů, pohlcujících mě ve svém ohnivém tanci, cítím odpudivý pach vlastního spáleného masa, který mi způsobuje nevolnost. Vzpomenu si na děsivý varovný nápis nad pekelnou branou, než jsem jí prošel: Naděje zanech, kdo skrze mnou ubíráš se, není cesty zpět...

    S výkřikem jsem se posadil v posteli. Byl jsem zpocený hrůzou a chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval z toho trýznivého snu. Už je to dlouho, co se mi zdál naposled. To bylo ještě v dobách, kdy jsem měl na rukou krev. Již několik měsíců jsem ale nikoho nepřipravil o život a moje zkažená duše, neživená zabíjením, neměla v sobě dostatek temnoty, aby pykala v pekelném ohni za můj krutý způsob života. Nevím, co vyprovokovalo její opětovný návrat. Připomenulo mi tím snad mé vlastní podvědomí, abych pokračoval v přerušeném úsilí zjistit, co se tenkrát, když jsem měl naposled tuto vidinu, stalo? 

    Při našich pravidelných pátečních setkáních s Luciusem jsem se ho nikdy nezeptal, jestli ví něco nového o Regulusovi, ty vzácné chvíle patřily jenom nám dvěma a ničím jsem je nechtěl narušit. Jsem si jistý, že i Lucius byl nesmírně rád, že jsem ho přestal obtěžovat těmito záležitostmi. Už půl roku nemám od Reguluse žádné zprávy a jelikož on by si jistě našel způsob, jak se se mnou spojit, kdyby mohl, předpokládám, že je buď uvězněný, anebo mrtvý. 

    Bylo mi jasné, že po téhle noční můře už neusnu. Vstal jsem, osvěžil jsem se ranní sprchou a nalil jsem si sklenku skotské. Do snídaně je ještě daleko a já jsem nutně potřeboval něčím vzpružit. Zrak mi zalétl k obrazu nad krbem. Lucius II. Nepravý, jak jsem si v duchu pojmenoval Luciusovu podobiznu, seděl ve svém křesle a tvrdě spal s hlavou opírající se o levé rameno. Pousmál jsem se. Je to sotva pár hodin, co jsem neochotně opustil teplou postel na Manoru a zanechal v ní vyčerpaného, ale spokojeně se usmívajícího Luciuse I. Dokonalého.  

    Sedl jsem si do křesla, zády k obrazu, abych mohl přemýšlet a nebýt u toho rozptylován, a v myšlenkách jsem se přinutil vrátit se ke svému dnešnímu snu. To, co se v něm opakuje, se neděje bez příčiny. V moudrých knihách jsem četl, že paměťové kouzlo se dá silou vůle zrušit. Jsem dost silný, aby se mi to povedlo?

    Zavřel jsem oči, hluboce jsem se koncentroval, jako při meditaci, a zaměřil jsem všechny své myšlenky na původ svých snů. Během pár minut naprostého soustředění jsem se ocitl v jakémsi transu. V mysli se mi začal odvíjet film, na jehož začátku jsem opět prožíval dnešní noční můru. Pak jsem se pozpátku přes ostatní děsivé sny, které jsem si pamatoval, posouval zpátky do minulosti. V posledním - vlastně v tom úplně prvním - snu jsem uslyšel odříkat prastaré zaříkadlo stvoření. 

    Tady mé vzpomínky končily, za nimi jsem narazil na silnou hradbu paměťového kouzla. Klíčová vzpomínka byla spoutaná hluboko uvnitř. Něco ji svazovalo a ona nebyla dost silná, aby se vymanila, jenom sebou házela, jak se zoufale snažila dostat se na svobodu. Útočil jsem na obrannou zeď své vlastní paměti, a pak se v ní objevila malá skulinka. Silou mé nesmírné vůle se narušená bariéra zbortila a paměťové kouzlo Pána zla se prolomilo. Uvězněná vzpomínka začala pomalu vyplouvat z hlubin mé mysli, prodrala se na povrch, zhluboka se nadechla a nasála kyslík. 

    A pak se mi před očima bez varování zjevila moje vlastní smrt (*). Roztřásl jsem se po celém těle. Opět jsem živě prožíval onen úděsný okamžik, když mi Mistr rozerval moji duši na dva kusy. Slyšel jsem svůj vlastní hlas vyslovovat kouzelnou formuli pro uložení viteálu a vyděšeně, a zároveň fascinovaně, jsem v mysli sledoval, jak jednu část mé roztržené duše uchovává Pán zla přímo v sobě. 

    Prudce jsem otevřel oči, to poznání mi vyrazilo dech. Zděšeně jsem si uvědomoval, co se to teď odehrálo za mými zavřenými víčky. Četl jsem o této nejčernější magii ve starých zakázaných knihách, ale nikdy jsem nezatoužil praktikovat to, cena za nesmrtelnost byla až příliš vysoká. 

    Nemohu zemřít. Alespoň do té doby, dokud Mistr žije. To on je mým živoucím viteálem a schránkou pro polovinu mé duše. Ta druhá, zemřelá, už bloudí peklem a já prožívám její strašlivé utrpení ve svých živých snech. Je zcela pochopitelné, proč mi Pán zla vymazal tuto vzpomínku. Je příliš kompromitující, kdyby se někomu povedlo dostat se mi nitrozpytem do hlavy. 

    Několik minut mi trvalo, než jsem vydýchal to, co vyplavalo z mé minulosti. Musel jsem ale pokračovat dál. Vrátil jsem se v myšlenkách k událostem toho dne, který předcházel mé ztrátě paměti, i když jsem tušil, že šokujícím odhalením ještě zdaleka není konec. 

    Skvělý sex s Regulusem. Ten si pamatuji do všech detailů. Postkoitální romantické něžnosti, na které si Regulus vždycky potrpěl. A pak ta jeho osudová věta. Už nechci sloužit Voldemortovi. Moje marná snaha rozmluvit mu to versus jeho nezlomné rozhodnutí už nebýt Smrtijedem. Prozrazení jeho šokujícího zjištění: Přišel jsem na způsob, jak oslabit moc Pána zla. Dojemné loučení, jako kdyby tušil, že se už nevrátí. A poslední slova, která jsem kdy od něj uslyšel: Musím si ještě něco ověřit. Pokud se mi to povede, budeme moci Pána zla porazit. Klukovský úsměv, podmanivé oči a něžný polibek - moje poslední živá vzpomínka na Reguluse. 

    Pak už si nic nepamatuji. Byl jsem frustrovaný z toho, že se mi možná nikdy nepovede zjistit, co se tenkrát stalo a Regulusův odkaz bude navždy ztracen. Kdybych jenom našel způsob, jak se setkat s Kráturou. Měl pro mne důležitý vzkaz od Reguluse a on jediný znal odpovědi na mé otázky. Jenomže do domu Blacků už nesmím nikdy vstoupit a skřítek sám nikdy nikam nevychází, pokud mu to jeho pán neporučí.

    "Kráturo!" vyřkl jsem v beznaději a zabořil jsem tvář do dlaní. 

    Někde blízko se ozvalo tiché prásknutí.

    "Pán mě volal?"

    Leknutím jsem otevřel oči. Přede mnou stál shrbený Regulusův domácí skřítek. "Kráturo? Co tady děláš?" zeptal jsem se, nevěříc vlastním očím.

    "Volal jste mne, pane," odpověděl pokorně.

    "Ano, ale jak to, že jsi mě poslechl?" 

    "Pan Regulus mi to přikázal."

    "Regulus?" Srdce mi poskočilo radostí. Regulus žije! Rychle jsem se zvedl z křesla. "Kráturo..." Zarazil jsem se a pohlédl jsem na obraz nad krbem. Jak jsem tušil, Lucius II. byl vzhůru a natahoval uši, aby zaslechl každé naše slovo. 

    "Zmiz!" rozkázal jsem mu. Uraženě si odfrkl, zvedl nos vysoko nahoru a s povýšeneckým výrazem opustil rám. Otočil jsem se zpátky ke skřítkovi a naléhavě jsem zašeptal. "Kráturo, musím se sejít s Regulusem. Teď hned!" 

    "To nepůjde, pane," zavrtěl hlavou a oči se mu zaleskly slzami. "Pan Regulus zůstal v jeskyni."

    "V jaké jeskyni?" nechápal jsem. 

    "V té, ze které jsem vás zachránil," vzlykl.

    Na malý okamžik, kratší než záře blesku na obloze, se mi v hlavě objevil záblesk temné, ponuré jeskyně, odrážející se na černé hladině jezera. Po zádech mi přeběhl mráz. Pomalu jsem se posadil do křesla a zahleděl jsem se skřítkovi do jeho staré, utrápené tváře.  

    "Kráturo, chci vědět, co se stalo," řekl jsem tiše. Okamžik pravdy, po kterém jsem tak dlouho pátral, mám na dosah ruky a najednou se té pravdy bojím. Skřítek poslušně přistoupil ke mně blíž, chytil mě za obě ruce a upřeně se mi podíval do očí. Jeho černé zorničky se začaly velkou rychlostí přibližovat a zvětšovat, až mě úplně pohltily jako bezedná propast.

    Ocitl jsem se na malém ostrůvku uprostřed obrovské vodní plochy. Regulus stál nad kamennou mísou, naplněnou jakousi tekutinou, ze které se linulo slabé fosforeskující světlo. Úporně o něčem přemýšlel, v pobledlé tváři se mu strašidelně míhaly světelné stíny. Vyzkoušel nad mísou několik složitých kouzel, které ale zjevně nefungovaly. Nakonec se pokusil vylít lektvar z mísy ven. Obsah mísy se začal okamžitě zase doplňovat. 

    "Nezbývá, než to opravdu vypít," stiskl s nelibostí rty a otočil se ke svému skřítkovi. "Kráturo, dobře mě poslouchej, je to velice důležité," promluvil smrtelně vážně. "Netuším, co se mnou ten lektvar udělá, takže ti dám příkazy teď, dokud uvažuji rozumně a jsem při smyslech. Pokud by se něco zvrtlo a já bych nebyl schopen svůj úkol dokončit, přikazuji ti, abys to dodělal za mne. Až vypiju všechen ten lektvar, vezmeš ze dna medailonek Pána zla a místo něj tam hodíš tento." Vytáhl z kapsy hábitu masivní stříbrný medailon a vložil jej skřítkovi do ruky. "Ten pravý uschováš jako oko v hlavě, vrátíš se domů a předáš ho Severusovi. Řekni mu, že ho musí za každou cenu zničit! Jemu jedinému řekneš, k čemu tady došlo, nikomu jinému z rodiny nic neprozradíš. Rozuměl jsi?"

    "Ano, můj pane," ozval se Kráturův roztřesený hlas.

    "Pokud by se mi něco stalo a já bych tady zůstal," hlas se mu nepatrně zachvěl, ale nedal najevo strach, "přeji si, aby se tvým novým pánem stal Severus Snape. Služ mému příteli stejně věrně a oddaně, jako jsi doteď sloužil mně. Děkuji ti, Kráturo," dřepl si a objal svého vetchého domácího skřítka. 

    Krátura tiše vzlykl, ale neodvážil se svému pánovi rozmluvit, co se chystal udělat.

    Regulus opět přistoupil k míse. Vytáhl ze záňadří drobný amulet se znakem rodu Blacků visící mu na řetízku, přiložil si jej ke rtům a na okamžik zavřel oči. Pak si jej opět schoval pod košili, nabral si do sklenice lektvar a odhodlaně se napil. Nic se nestalo. Teprve po třetím doušku se jeho pohledná tvář najednou znetvořila bolestivou křečí a on se zapotácel, kdyby se rychle nechytil kamenné mísy, spadl by do jezera. Vzpamatoval se a opět se napil, polykal další a další doušky z poháru, i když mu podle jeho gest a výrazů působily nesmírnou bolest a utrpení. Mnohokrát se zdálo, že už to vzdá, ale jeho nesmírná vůle splnit svůj úkol byla obdivuhodná. Pil a trýznivě u toho naříkal jako raněná laň, po tváři se mu kutálely obrovské slzy, ale nevzdal to, dokud všechen lektvar nevypil. Teprve pak se mu podlomila kolena a skácel se na zem, kde zůstal bezvládně ležet a těžce oddechovat, jako by mu na plicích seděla všechna tíha světa.  

    "Kráturo... vyměň medailonky... rychle..." Každé slovo, které ze sebe s obrovskou námahou dostával, mu způsobovalo muka. 

    Skřítek poslušně vyndal ze dna mísy původní medailonek a místo něj tam vhodil ten falešný. Mísa se během pár vteřin opět zaplnila až po okraj lektvarem a pohřbila nepravý amulet na samém dně.

    "Pít." Regulus neslyšně pohnul vyprahlými rty. "Vodu," prosil zoufale. S Kráturovou pomocí se začal namáhavě plazit ke břehu černého jezera. Naklonil se nad vodní plochu, nabral do dlaně vodu a hltavě hasil žízeň. 

    Klidná hladina se najednou rozvířila a začala bublat, jako by se vařila. Z hlubin se vymrštila mrtvolně bílá ruka a pevně sevřela Regulusovo zápěstí. Regulus volnou rukou hmátl po své hůlce a vypálil po ní kletbu. Ruka ho okamžitě pustila, zkřivila v křeči prsty jako pařáty a s hlasitým žbluňknutím zmizela pod hladinou. Hned nato se z vody vynořily další dvě ruce a popadly ho za celou paži. Regulus se zuřivě snažil vyprostit z ocelového sevření, ale tvor, kterému ruce patřily, ho začal nemilosrdně stahovat do vody. Regulus byl příliš oslabený, aby se mohl dostatečně bránit. Hůlka mu vypadla z ruky a zmizela v hlubinách jezera. 

    Na hladině se začaly hemžit další a další mrtvé ruce, sápající se po něm jako chapadla chobotnice, a z vody začali na břeh vylézat neživí a utopenci, najednou jich tady byly desítky. Snažili se stáhnout do jezera nejenom Reguluse, ale i nebohého skřítka. Regulus se statečně bránil, ale proti přesile nemrtvých neměl pražádnou šanci. 

    "Kráturo, uteč!" stačil ještě vykřiknout, než se nad jeho tělem, uvězněným v chumlu neživých, zavřela černá hladina. V příštím okamžiku mu plíce zaplavila chladná voda a on svůj zoufalý boj o život prohrál. Záplava mrtvolně bílých rukou se hned poté jedna po druhé stáhly zpátky do vody, za několik okamžiků byla hladina jezera už opět tichá a klidná jako černé zrcadlo a nic nenasvědčovalo tomu, že nenasytné jezero právě zhltlo svoji další oběť.

    Řítil jsem se obrovskou rychlostí široce otevřenými zorničkami zpátky a v příštím okamžiku jsem opět hleděl do Kráturova nevýslovným smutkem staženého obličeje. Zhroutil jsem se do křesla jako stoletý stařec. Zavřel jsem oči a v naprostém šoku jsem vstřebával ty hrůzy, které jsem právě viděl. 

    Regulus je mrtvý. Zemřel ještě ten večer, co ode mne odešel. Jeho mrtvé tělo se nikdy nenašlo, protože spočívá na dně jezera. Miloval mě a já jsem mu jeho lásku nikdy nedokázal oplatit. Prožil jsem s ním jedno z nejhezčích období svého života a měl jsem ho opravdu rád. Už nikdy nebudu mít možnost říct mu to.  

    Cítil jsem, jak se mi do očí derou slzy a musel jsem silně stisknout víčka, aby se mi neskutálely po tváři. Na ruce jsem ucítil jemný dotek a otevřel jsem oči. Kráturův scvrklý obličej byl mokrý od slz a jeho oči, překypující zármutkem, vypovídaly o veliké bolesti ze ztráty milovaného pána. 

    "Tohle vám mám odevzdat, můj pane," promluvil přiškrceným hlasem.

    V jeho dlani se oslnivě leskl masivní zlatý medailonek, jeho víčko zdobilo několik smaragdově zelených drahokamů, vykládaných do tvaru písmene S, které připomínalo svíjejícího se hada. Čím může být tento amulet tak významný, že kvůli němu Regulus musel zemřít? Vzal jsem jej do ruky a zblízka jsem si jej prohlížel.

    Srdce se mi divoce rozbušilo, když jsem si uvědomil, na co se to dívám. Ten medailonek jsem už kdysi viděl. Na krátký okamžik jsem jej zahlédl ve Voldemortově vzpomínce, když mě kdysi učil umění nitrozpytu a nitrobrany (**). Tenkrát jsem vůbec netušil, co to mladý Voldemort ukrýval do medailonku a nechápal jsem, proč se tak moc zlobil za to, že jsem to uviděl. Teď už to vím, a to poznání mě naprosto šokovalo. Ten medailon je schránka k uchování Voldemortovy rozpolcené duše a přísně střežené tajemství jeho nesmrtelnosti.

    Tak proto se Regulus obětoval. Chtěl oslabit moc Pána zla tím, že ho zbaví nesmrtelnosti. Až se amulet zničí a z Voldemorta se stane obyčejný smrtelník, bude možné ho porazit. Pevně jsem stiskl medailonek v dlani, až jsem cítil tu mocnou magii, která v něm divoce pulzovala. Kéž bych mohl tu prokletou duši, uvězněnou uvnitř, jednoduše rozmáčknout v dlani. 

    "Můj pane," ozval se tiše domácí skřítek. "Dovolíte mi odejít? Musím připravit snídani pro svou paní," poprosil pokorně.

    "Och, jistě," procitl jsem z hlubokých myšlenek a pak jsem si uvědomil, že mě žádá o svolení. "Můžeš přece odejít, kdy chceš, ne?"

    "Pan Severus je mým novým pánem a nejvyšším zákonem pro každého domácího skřítka je rozkaz jeho pána. Krátura vám věrně slouží, můj pane," odpověděl hrdě a legračně se uklonil. 

    Byl jsem trochu vyveden z míry. Ještě nikdy jsem neměl svého vlastního domácího skřítka. Na druhou stranu, mohl bych toho využít. "Počkej ještě okamžik." Naklonil jsem se k němu, naše obličeje byly na stejné úrovni. "Co se mi tenkrát stalo, jak ses se mnou přemístil k Blackům?" zeptal jsem se ho rozechvěle.

    "Stáhli vás pod vodu, jako pana Reguluse, a já jsem vás vytáhl ze dna jezera, můj pane," odpověděl zamlženým hlasem. 

    Vyděšeně jsem na něj zíral. "Já jsem byl v té jeskyni taky?"

    "Ano, pane. Šel jste hledat pana Reguluse."

    Chvíli jsem nemohl najít slova, jak jsem se vypořádával s šokujícími informacemi. "Proč jsi mě zachránil a Reguluse ne?" vyčetl jsem mu zlostně. 

    "Pan Regulus mi rozkázal, abych utekl," zajíkl se skřítek zlomeně. "Vás jsem zachránil, protože jsem nemohl dovolit, abych přišel o svého dalšího pána."

    Ramena mi rezignovaně poklesla. "Omlouvám se, Kráturo. Děkuji ti, že jsi mě zachránil." Skřítek v rozpacích sklopil oči. "Nevíš, proč tam byl Pán zla? Jak se tak rychle dozvěděl, co se stalo?"

    "Nevím, můj pane. Bylo to velké překvapení i pro mou paní, když se tam objevil. Několik hodin byl s vámi zavřený v pokoji pana Reguluse. A pak všem oznámil, že žijete a že se stěhujete k panu Luciusovi. A mé paní přikázal, aby vás už nikdy nepustila do domu."

    Stiskl jsem rty. "Dobře, můžeš odejít. Pokud bych tě někdy potřeboval, opět tě zavolám. A Kráturo... je mi velice líto toho, co se stalo Regulusovi," dodal jsem tichým hlasem.

    "Mně taky, můj pane," řekl smutně. "Málem bych zapomněl..." Sáhl si pod špinavou košilku a vytáhl z ní hůlku. Moji ztracenou hůlku. Podal mi ji a přemístil se.

    Osaměl jsem. Svěsil jsem hlavu mezi ramena, silně mnou otřáslo vše, co mi Krátura prozradil. Jediné pozitivum na tom všem bylo, že jsem objevil slabý článek Voldemortova pevného řetězu moci. Dá se zabít, pokud přijdu na to, jak zničit jeho viteál. Jsem si samozřejmě vědom toho, že zabitím Voldemorta přijdu o svůj vlastní viteál. Jenomže já jsem o něj nikdy nestál.

    Jednu důležitou věc jsem ale pochopil. Co dělal v tom domě Pán zla. Utopil jsem se a když jsem zemřel, musel to nějak pocítit, vzhledem k tomu, že uchovává v sobě moji duši. Přišel, aby mě oživil. A když jsem byl v bezvědomí, nerušeně si prohlédl mé vzpomínky a vymazal mi všechny, které odkazovaly na zmrzačení mé duše, zajisté proto, aby odvedl mou pozornost od tajemství své vlastní nesmrtelnosti. Proto mě zbavil i vzpomínek na jeskyni, ve které ukryl svůj viteál. Nejspíš ví, že Regulus je mrtvý a věří tomu, že zahynul při pokusu přeplavat jezero a že Mistrovo tajemství zemřelo s ním. To proto mi zakázal vstoupit do Blackova domu, abych se nesetkal s Kráturou. Domácímu skřítkovi nevěnoval vůbec žádnou pozornost, pro něj to byl podřadný tvor, který nestál za to, aby se jím vůbec zabýval. Tohle všechno vysvětluje i jeho nenadálý zájem, abych bydlel na Manoru. Předpokládal, že když budu s Luciusem, zapomenu na Reguluse a nebudu pátrat, co se mu stalo. Velice chytrý tah, a nebýt mých děsivých snů, nejspíš by mu i vyšel.

    Hluboký smutek vystřídala odhodlanost. Blíží se čas, kdy Pánovi zla všechno to napáchané zlo krutě splatím. Regulusova smrt nebude zbytečná. Slavnostně přísahám, že se pomstím za Reguluse, za Luciuse, za sebe. Vyhlašuji lordu Voldemortovi vendetu!

    Vstal jsem a těžkým krokem jsem přešel přes místnost, mé zraněné srdce se vleklo pár kroků za mnou. Z tajného úkrytu v kamenné zdi jsem vyndal myslánku, přiložil jsem si ke spánku špičku hůlky a vytáhl jsem z hlavy tíživé vzpomínky, které jsem dnes získal zpátky. Tady budou v bezpečí. Včetně té nejhrůznější, která si nakonec přece jen našla cestu ven z mé zamčené paměti. Té, ve které jsem z loďky zahlédl na hladině jezera plout Regulusovu mrtvolu (***). Ta vzpomínka byla tak děsivě živá, že jsem opět velice intenzivně prožíval ten svíravý strach, když mě mrtvý Regulus objal ve své milující náruči, něžně a láskyplně, jak to uměl jenom on, a velice jemně a citlivě mě začal stahovat do hlubin jezera. Nebránil jsem se mu, protože i ta smrt z jeho rukou byla nádherná.

    Nejděsivější na této vzpomínce však není to, že to byl Regulus, kdo mě utopil v černém jezeře, ale kruté odhalení, že i po své smrti musí sloužit Pánovi zla, přestože paradoxně to, že už mu sloužit nechtěl, ho stálo život. Ani po smrti ho Pán zla nepropustil ze svých služeb a udělal si z něj nedobrovolného strážce jezera v jeho zvrácené armádě neživých.

11. část

Padlý anděl

    Regulus věděl, že zemře. Věděl, že to bude brzy. Dokonce věděl i to, jak zemře. Řekl mi to jenom pár týdnů předtím, než se utopil a já jsem mu tenkrát moc nevěřil. Teď se jeho věštba stala hrůznou skutečností. Nalil jsem si další skleničku skotské a jedním douškem jsem ji vyprázdnil do sebe. Dnes budu nejspíš hodně pít. Opřel jsem se do křesla a zavřel jsem oči. Vrátil jsem se v myšlenkách k tomu, co se dělo po té nešťastné hádce s Luciusem, když jsme se tenkrát v Blackově domě potkali poprvé od našeho rozchodu a on zjistil, že žiju s Regulusem. 

O osm měsíců dříve

duben 1979

    Vztekle jsem házel svoje věci na hromadu s úmyslem sbalit se a vypadnout z Blackova domu. Nesnesl jsem pomyšlení, že si Lucius myslí, že jsem ho opustil kvůli Regulusovi. Kromě toho jsem se cítil fakt mizerně, že naši ostrou hádku musel vyslechnout Regulus. To, co slyšel, ho muselo bolet. Už tady nemám co pohledávat, všechno jsem to podělal. 

    Dveře za mnou se otevřely a do pokoje vešel Regulus. Nedokázal jsem se mu podívat do očí. Chvíli mě pozoroval, cítil jsem jeho pohled na temeni.

    "Odcházíš?" zeptal se nakonec tichým hlasem. 

    Zíral jsem na tu drobnou hromádku svých věcí. Směšné, jak skromný je můj osobní majetek. "Odejdu radši sám, než mě vyhodíš," odpověděl jsem a začal jsem si těch svých pár švestek skládat do vaku. Regulus ke mně přistoupil a nenuceně mi zadržel ruku. 

    "Proč si myslíš, že tě chci vyhodit?" 

    Neodtáhl jsem se. Jeho dlaň měkce spočívala na mé ruce. "Přece... kvůli tomu, čeho jsi byl před chvílí svědkem." 

    Tiše se zasmál. "Ach, Severusi," povzdechl si a pomalu mě otočil k sobě. Konečně jsem mu pohlédl do očí. "Ty sis vážně myslel, že nevím, že pořád miluješ Luciuse? Už dávno jsem to poznal."

    "Nenávidím ho! Opustil mě, vykopl mě ze svého života, zradil mě!" Opět ve mně vzkypěla zlost.

    "To si jenom sám sobě nalháváš, že ho nenávidíš. Nejsem slepý, abych neviděl, co to s tebou udělalo, když jsi ho uviděl sedět dole v pokoji. Nikdo jiný v tu chvíli pro tebe neexistoval. Ať už se mezi vámi stalo cokoliv, ty jsi ho nikdy nepřestal milovat."

    Chtěl jsem mu to vymluvit, chtěl jsem to zapřít, ale nedokázal jsem to, protože měl pravdu. Hleděl jsem do té jeho chlapecky krásné tváře a upřímně mě trápilo, že jsem mu ublížil. "Odpusť mi." Sklopil jsem zrak.

    "Není co odpouštět," usmál se. "Vždycky jsem tušil, že mezi tebou a Luciusem je něco víc, než jen přátelství a sex. Tak teď už to vím, co vás k sobě poutá." Pak ode mne o krok odstoupil a zrak mu spočinul na hromádce mých šatů na posteli. "Pokud chceš odejít za Luciusem, nemůžu ti v tom bránit."

    Stáli jsme proti sobě a naše pohledy se proplétaly jako paže milenců při milování. Jeho smyslné rty se nepatrně usmívaly, ale temně modré oči zrádně prozrazovaly jeho skutečné rozpoložení. Zrcadlila se v nich úzkost a bolest duše, kterou se neúspěšně snažil skrýt. Byl najednou tak zranitelný, že jsem na okamžik úplně zapomněl, že přede mnou stojí obávaný Smrtijed. V mých očích vypadal jako anděl. Kdyby si Lucius kdysi neuzmul pro sebe celé mé srdce, jsem si naprosto jistý, že bych se dokázal do Reguluse zamilovat. Mé srdce mi už ale dávno nepatří.

     Myšlenky se mi opět vrátily k nedávným událostem. Hrdlo se mi stáhlo příkořím z toho, co mi Lucius vmetl do tváře. Nedokázal jsem se smířit ani s tím, že místo toho, aby se trápil našim rozchodem jako já, užíval si s Narcisou v posteli a zplodil s ní dítě.

    "Lucius už si vybral," odpověděl jsem nakonec smířeně a po krátkém zaváhání jsem dodal. "Zůstanu."

    Viděl jsem, jak se úzkost z Regulusových očí náhle rozplynula jako kouř ve větru. Pohledná tvář se mu rozzářila v podmanivém úsměvu. Přistoupil ke mně a objal mě kolem pasu. Přitiskl své rty na moje, nejdřív jenom zlehka, pak si mě prudce k sobě přirazil a zmocnil se mých úst. Jeho hbité prsty rychle sklouzávaly po knoflíčkách mé košile, jako by se nemohly dočkat, až se dotknou nahé kůže pod ní. Pak, když rozepnuly i ten nejspodnější knoflík, vklouzly jeho teplé dlaně pod košili, čímž mi vyvolaly příjemné mrazení po celém těle. Zabořil jsem mu prsty do vlasů a týral jsem jeho ústa divokými polibky, které mi neméně vášnivě opětoval. 

    Hodil jsem ho naznak na postel a klekl jsem si obkročmo nad jeho stehna. Nezdržoval jsem se rozepínáním jeho košile, jediným trhnutím jsem ji natrvalo zbavil všech knoflíků, stejně, jak to Lucius dělával mně, a lačně jsem pohladil jeho horké, chvějící se tělo. Naše pohledy se vpíjely do sebe, touha v našich očích byla přímo třaskavá. Svlékací kouzlo nás zbavilo zbytku oblečení a naše nahá těla se spojila v těsném propletenci rukou a nohou. 

    Převzal jsem iniciativu, dlužil jsem mu to. Regulus pode mnou sténal rozkoší a já jsem se kochal pohledem do jeho zrůžovělé, vzrušené tváře. Slastí házel hlavou a dlouhé černé vlasy mu padaly do tváře jako závoj vdovy a lepily se mu na zpocené čelo. Jeho vyprahlé rty donekonečna šeptaly mé jméno a já jsem ani na chvilku nezalitoval, že jsem tady zůstal. 

     Jeho orgasmus byl úchvatný, hlasitě vykřikl v nejvyšší rozkoši, tělo se mu rozechvělo a v slastné křeči prohnulo do oblouku, když ejakuloval, a teprve po dlouhých vteřinách ochable spadlo zpátky do peřin. V tu chvíli jsem ho následoval svým vlastním vyvrcholením, o nic méně impozantním.

    Leželi jsme vedle sebe, zadýcháni a zpoceni, a oddávali jsme se tomu nádhernému pocitu těsně po souloži, dech se nám pomalu zklidňoval a divoce bušící pulz srdce zpomaloval. Regulusova ruka vyhledala tu mou, jeho prsty se propletly s mými. Dělal to po každém milování, chtěl být se mnou pořád spojený, i když už bylo po všem. Zpočátku mi to připadalo zženštilé, ale nakonec jsem si na to zvykl. Kdoví, možná by se to i mně samotnému líbilo, kdybych byl do Reguluse zamilovaný stejně jako on do mne.

    Dlouhou chvíli jsme jen tiše leželi. Myslel jsem, že Regulus na chvíli usnul, jak pravidelně oddechoval, ale on najednou promluvil. "Děkuju, že jsi neodešel."

    Otočil jsem k němu hlavu. Oči měl pořád zavřené, dlouhé černé řasy se mu občas zachvěly. Na rtech mu pohrával jemný úsměv. Zpětně jsem se sám sobě divil, proč jsem ho ještě před půl hodinou chtěl opustit.

    "Byla to ode mne hloupost. Ty přece za to nemůžeš, co se stalo. Omlouvám se za tu scénu, asi ti to dost ublížilo," odpověděl jsem provinile.

    Otevřel oči a otočil se ke mně. "Láska někdy bolí," usmál se. Merline, jak velkou měl pravdu! Chvíli jsme si hleděli do očí. Měl je hluboké jako oceán a člověk by se v nich velice snadno utopil. "Ale aspoň vím, na čem jsem." Chytil mě za ruku a chvíli si prohlížel tenkou klikatou čáru na mém zápěstí. "Tohle je to, co tě spojuje s Luciusem?" 

    Přikývl jsem. Nemělo cenu mu lhát, když to slyšel. "Jak jsi ale sám zaslechl, je to už minulost." Doufal jsem, že Regulus nepostřehl v mém hlase smutek.

    Zavrtěl hlavou. "Toto pouto se nedá jen tak zrušit. To je na věčnost." Pohlédl mi vážně do očí. "Tohle vás zase dá s Luciusem dohromady."

    Ovládl jsem se, abych nedal před Regulusem najevo, jak moc bych si to přál. Jenomže dnešní hádka s Luciusem mi vzala veškerou naději k obnovení našeho vztahu. "Slyšel jsi, co jsme si s Luciusem řekli. Není šance, že bychom se k sobě vrátili."

    "Ty jsi o tom teď přesvědčený, Severusi, protože jsi plný vzteku a zklamání. Jenomže já to vidím nezaujatě. Tu nenávist si jenom nalháváš, aby ti to pomohlo na něj zapomenout, ale ve skutečnosti ho pořád nosíš v srdci a toužíš být s ním." Cítil jsem z jeho hlasu, že se mu to neříká lehce. "A Lucius je na tom naprosto stejně," dodal. 

    "Cože?" překvapeně jsem zvedl obočí.

    "Pozoroval jsem, co se mezi vámi dvěma odehrávalo, když jste seděli naproti sobě. Nemohl jsem si nevšimnout, jak to mezi vámi jiskřilo emocemi. Jak jste se oba museli před ostatními ovládat."

    Nebudu si nic nalhávat, Luciusova přítomnost mě skutečně hodně vyvedla z míry. Na druhou stranu, neuvěřil jsem tomu, že Lucius to cítil stejně. Setkání v zahradě by dopadlo úplně jinak.

    "K žádnému usmíření nedošlo. Naopak, řekl mi slova, která mě hodně zabolela," oponoval jsem hořce. "A určitě nejenom mne," pohlédl jsem mu do očí.

     "Lucius kopal kolem sebe, když se dozvěděl, že jsi se mnou. Žárlil, a proto ti řekl něco, co ho teď nejspíš mrzí. Nehledě na to, že ty sis taky nebral servítky."

    "O co ti jde, Regulusi?" svraštil jsem podezíravě obočí. "Vypadá to, jako bys chtěl, abych se k němu vrátil." 

    "To samozřejmě nechci. Alespoň ne teď. Každé ráno se vedle tebe probouzím s úzkostnou myšlenkou, jestli budu večer vedle tebe i usínat. Ale vím, že je to jen otázka času."

    Pohladil jsem ho klouby prstů po tváři. "Nech si ty blbé kecy, jasný? Nemám v úmyslu tě opustit. Pokud byla vůbec někdy nějaká šance, že bychom se s Luciusem zase dali dohromady, dnešním dnem jsme ji oba promarnili."

    Regulus nejspíš postřehl skrytý záchvěv smutku v mém hlasu. "Slib mi, Severusi, že až tady nebudu, vrátíš se k Luciusovi. Vy dva patříte k sobě, a jenom s ním budeš šťastný. A já chci, abys byl šťastný."

    Prudce jsem se posadil. "Regulusi, děsíš mě. Co sleduješ těmi svými podivnými řečmi? Co tím chceš říct, že až tady nebudeš?" S neblahým tušením jsem ho žádal o vysvětlení. 

    Regulus se natáhl ke stolku pro cigaretu. Zapálil si a opřel se zády o čelo postele. Chvíli mlčky pokuřoval a já jsem trpělivě čekal, až promluví. 

    "Viděl jsem svoji smrt. Nejspíš asi brzy zemřu," odpověděl konečně s předstíraným klidem.

        Vyjeveně jsem na něj zíral, jestli si ze mne nedělá legraci. "Regulusi, o tomhle se nežertuje," napomenul jsem ho s notnou dávkou pověrčivosti.

    "Ani trochu nežertuji, Severusi." Pokusil se o úsměv, ale koutky úst ho odmítaly poslouchat. "Není mezi Smrtijedy žádným tajemstvím, že si Voldemort udělal ze mne děvku. V jeho komnatách jsem byl už snad stokrát. Nedávno," dokouřil a hned si zapálil další cigaretu, "jsem se trochu zdržel při oblékání, Pán zla už byl v koupelně, slyšel jsem téct sprchu. Už jsem byl na odchodu a pak mou pozornost upoutala na krbové římse runami zdobená mísa. Netuším, co mě to napadlo, prostě jsem k ní přistoupil a nahlédl jsem dovnitř. Myslel jsem, že je to myslánka, možná jsem byl zvědavý na nějakou Mistrovu vzpomínku." 

    Odmlčel se a chvíli jenom intenzivně kouřil. Viděl jsem, jak bojuje s emocemi při vzpomínce na tu scénu. Tiše jsem čekal, až bude připravený říct mi, co tam zahlédl.

    Regulus upřel pohled do dálky a jako by byl duchem nepřítomný. "Viděl jsem mlčenlivou hladinu nějakého jezera a na břehu sebe sama. Najednou se z vody vynořily bílé ruce, chytily mě za zápěstí a začaly mě stahovat do jezera. Náhle bylo těch rukou pět, deset, padesát. Stáhly mě pod hladinu a já jsem v té kalné vodě zahlédl stovky nemrtvých utopenců, kteří mě táhli ke dnu. Pak..." hlas se mu zachvěl,"...vše zčernalo." 

    Dlouho jsme oba mlčeli, nakonec jsem to byl já, kdo promluvil. "To přece nic neznamená, Regulusi. Mohlo to být jenom nějaké mámení mysli. Anebo se podvědomě bojíš vody a proto se ti ten výjev objevil."

    Regulus zavrtěl hlavou a zapálil si třetí cigaretu. "Jsem si jistý, že jsem viděl blízkou budoucnost. V té vizi jsem byl hodně mladý, v mém věku. A vody se nebojím. umím výborně plavat. Přesto od toho dne, co jsem zahlédl svoji smrt, se zdaleka vyhýbám vodním plochám," zlehčil tu situaci úsměvem.

    "Možná se ti jenom vybavily nějaké tvé vzpomínky na zlý sen. Nemysli už na to. Vsadím se s tebou, že za pár let se tomu spolu zasmějeme," povzbuzoval jsem ho. 

    "To nebyl sen. Bylo to příliš živé. Ta nádoba má magickou moc ukázat tomu, kdo do ní nahlédne, jeho smrt. Proč by ji jinak Pán zla měl u sebe? Pochybuji, že by si potrpěl na sbírku porcelánu."

    Rezignoval jsem. "Fajn, věřím ti. Dávej na sebe pozor a radši se nepřibližuj k žádnému jezeru. Svůj osud můžeme změnit, když víme, co na nás čeká." 

    "Kdyby se mi nepodařilo osud přelstít, vyhledám si tvoji duši v příštím životě." Usmíval se, jako by mu tento nesplnitelný cíl dával naději, že jednou budeme zase spolu.

    Položil jsem ruku na jeho pevné břicho a sklonil jsem se k němu pro polibek. Regulus mi položil prst na rty a zabránil mi ho políbit. "Ještě jsi mi neslíbil, že se vrátíš k Luciusovi, pokud se mi něco stane." Očividně tomu svému vidění věřil. 

    "Dobře, slibuji," zavázal jsem se a překvapivě mi to nedělalo žádný problém. "Teď už tě můžu políbit?" 

    "Nebuď tak nedočkavý, Severusi," zasmál se pobaveně a zastrčil mi pár neposlušných vlasů za ucho. "Obětoval bys pro mne pár svých havraních vlasů?" 

    Překvapeně jsem na něj pohlédl. "K čemu ti to bude?" 

    "Talisman pro štěstí?" usmál se šibalsky. 

    Zakroutil jsem hlavou. Tenhle milý kluk s nevinnou tvářičkou anděla je vážně ten zkušený zabiják a Smrtijed, kterého znám? Na okamžik jsem měl dojem, že se Regulus stal Smrtijedem omylem. 

    "Opovaž se mi ve vlasech udělat schody!" varoval jsem ho, koutky rtů mi lehce cukaly.

    Rozesmál se a pak zamáčkl cigaretu, vzal nůžky a opatrně mi ustřihl pramínek vlasů. Pečlivě je uložil do malého medailonku s erbem Blacků, který nosil pořád na krku, dokonce i při milování, a pak jej políbil. 

    "Říkal jsem ti, že Pán zla požaduje služby nějakého domácího skřítka?" řekl mimochodem. "Nabídl jsem mu Kráturu."

    Pozvedl jsem obočí. "Od kdy se Pán zla zajímá o domácí skřítky? Myslel jsem, že je zcela ignoruje."

    "To netuším. Jenom doufám, že mu Krátura poslouží dobře." 

    Jeho teplé tělo se přitisklo k mému. Ten dotek ve mně vyvolal příjemné vibrování v podbřišku. Přitáhl si mě do polibku, vlhkým jazykem si laškovně pohrával s mým.

    "Miluji tě, Severusi," zašeptal mi u ucha. "Zůstaň se mnou, prosím, dokud si mě nevezme smrt."    

    Jeho měkké rty něžně mapovaly polibky mou pokožku, začaly u klíční kosti a pomalu klouzaly níž. Vzrušeně jsem sledoval tu vlhkou cestičku, kterou na mé kůži zanechával jeho jazyk. Prohraboval jsem se mu v hustých vlasech a užíval jsem si to příjemné vzrušení, které mi vyvolávala jeho milostná předehra. 

    Ve slabinách se zastavil. "Opravdu mi neprozradíš význam tohoto cejchu?" Obkroužil jazykem vypálený luciferiánský znak. "Je to L jako Lucius... že ano?"

    Neodpověděl jsem. Lhát jsem nechtěl a pravdu jsem mu říct nemohl. Přitlačil jsem mu hlavu do slabin, aby pokračoval. Pochopil to. Vzal mezi rty můj vzrušením citlivý žalud a přinutil mě hlasitě zasténat slastí.

********

    Tiše jsem seděl v křesle, vlhké oči mě pálily jako písek pod víčky. Čerstvě nabyté vzpomínky na to, co se stalo v jeskyni a na nezapomenutelné chvíle s Regulusem, mne hluboce zasáhly. Regulus Black mohl prožít nádherný, dlouhý život, kdyby nevstoupil do služeb Pána zla. Místo toho obětoval svůj mladý život v boji proti Voldemortovi. Byl to nesmírně odvážný hrdina. Když vstoupil do jeskyně, musel poznat, že je to ono jezero z vize o jeho smrti. Přesto svůj úkol dokončil, aby Pána zla připravil o nesmrtelnost. Věděl, že už se odtamtud nevrátí, že tam brzy zemře, a proto poslal Kráturu s medailonkem domů samotného. Spoléhal, že jeho oběť nebude marná a těsně před smrtí mi svěřil důležitý úkol postarat se o schránku s Voldemortovou duší. 

    Pomalu jsem rozevřel dlaň. Spočíval v ní medailonek, kvůli kterému Regulus zemřel. Strašlivá zbraň Pána zla, kterou budu muset zničit. Vím, že to nebude jednoduché, že ta schránka je zajisté chráněna mocnými černomagickými kouzly. Přesto Regulus dokázal, že teď svírám v rukou život nejmocnějšího čaroděje po Merlinovi.

    Už jsem se nedokázal víc ovládat. Slzy nakonec zvítězily nad snahou přemáhat emoce. Kutálely se mi zpod zavřených víček po tváři v tiché památce na Reguluse, nejstatečnějšího muže, jakého jsem kdy poznal. Nevinného anděla s laskavým srdcem, kterého svedl ďábel a on byl za své hrůzné činy svržen z nebes na zem. 

    Poslední, co pro něj ještě musím udělat, vědom si toho, jak je to nebezpečné, je vrátit se do jeskyně, najít jeho neživé tělo a spálit ho, abych ho natrvalo zbavil vlivu Pána zla. Regulus si to zaslouží. Zaslouží si být pohřben se všemi poctami, aby jeho duše konečně našla klid.

12. část 

Nezvaný host

    V poledne jsem si mlhavě všiml, když jsem si chtěl nalít dalšího panáka whisky, že láhev je prázdná. Mrštil jsem s ní do kouta, roztříštila se o kámen vyhaslého krbu. Matně jsem si uvědomil, že jsem se celé dopoledne propíjel žalem téměř do bezvědomí. Ještě štěstí, že včera začaly vánoční prázdniny a škola je až na pár výjimek opuštěná. 

    Zvedl jsem se z křesla a nejistým krokem jsem se odpotácel ke krbu. Portrét nad ním byl prázdný. Jeho Veličenstvo Lucius II. byl zřejmě pořád uražen kvůli tomu, že jsem ho ráno poslal pryč, když se u mne objevil Krátura. Jak sakra může podobizna přebírat skutečné vlastnosti svého originálu?

    "Luciusi!" houkl jsem do prázdného rámu. Závěs za křeslem se pohnul a do popředí obrazu majestátně vkráčel Lucius II. S nosem nahoru, že by mu do něj napršelo, na mne nadutě shlížel a dával mi jasně najevo, jak je dotčený. 

    "Ano?" zeptal se odměřeně.   

    "Co dělá Lucius? Potřebuji s ním nutně mluvit." Dělalo mi trochu problém jasně artikulovat.

    "Teď jsem ti dobrý, co?" neodpustil si jízlivou poznámku a posadil se do křesla na obraze. "Lucius dospává probděnou minulou noc. Dal jsi mu dost zabrat," uchechtl se uštěpačně. 

    "Nebuď drzý, nebo tě nechám přemalovat!" pohrozil jsem mu. "Běž mu říct, že k němu za chvíli přijdu." Otočil jsem se a z náhlé indispozice jsem se zapotácel a málem jsem spadl do krbu.

    "Kam chceš jít? Vždyť sotva stojíš na nohou," ušklíbl se škodolibě.

    "Ještě slovo a otočím tě čelem ke zdi!" varoval jsem ho. "A teď běž vzbudit Luciuse!"

    S nelibostí se zvedl z křesla. "Tady se člověk naběhá..." odfrkl si povýšeně a důstojně odkráčel mimo rám obrazu.

    Ať už byl Lucius II. jakkoli na zabití, v jednom měl pravdu. Nebyl jsem ve stavu kamkoliv jít kromě postele. Jenomže jsem potřeboval mluvit s Luciusem. V Bradavicích se teď nikdo po mně shánět nebude a s Pánem zla jsem komunikoval prostřednictvím deníku včera večer.  

    Vratce jsem přistoupil ke své skrýši v kamenné zdi a ukryl jsem do ní vzácnou relikvii, medailon Pána zla. Zajistil jsem úkryt složitými kouzly a pak jsem na polici s lektvary vyhledal lék na vystřízlivění a vypil jsem jej do dna. Odebral jsem se do sprchy, studená voda mě určitě probere. Na přeměnu ve zvěromága musím být co nejvíc střízlivý, nechci přece, aby Brumbálovu pozornost upoutal potácející se krkavec. Vlastně si ani nejsem jistý, zda by se mi v tomto stavu povedlo vznést se do vzduchu.

    

  Nakonec se mi to po asi stometrovém rozběhu povedlo. Letěl jsem, sice zpočátku ne úplně tam, kam jsem chtěl, jednou jsem narazil do okna nebelvírské věže - jaké štěstí, že to nebyla ředitelská věž! - a nad Černým jezerem se mi udělalo nevolno, břeh daleko, takže jsem se za letu vyzvracel do vody. Pevně jsem doufal, že Brumbál zrovna nevyhlížel z okna ředitelny.

    Nějakým zázrakem se mi povedlo doletět až za hranice bradavických pozemků. Byl jsem trochu otřesen, nejspíš ze střetu mé hlavy s nebelvírským oknem, a pořád mi bylo špatně. Měl jsem obavy, jak můj žaludek bude snášet přemístění. Vypil jsem další dryák na kocovinu a přemístil se před manorskou bránu. 

    V krkavčí podobě jsem dosedl na okno Luciusovy ložnice. Bylo zavřené. Divné, když věděl, že přijdu. Nahlédl jsem dovnitř. Lucius ležel na břiše na posteli, nahý, ruce i nohy roztažené do stran a spal. Zaťukal jsem zobákem na sklo. Spal dál jako zabitý. Ťukal jsem snad půl hodiny, málem jsem vykloval do skla díru. Přeměnit jsem se nemohl, abych pořádně zabouchal, kouzelník sedící zvenku na parapetu by budil značnou pozornost.

    Jeho Milost se konečně probudila. Rozespale pohlédl k místu, odkud se ozývaly neutuchající rány a konečně mě uviděl. Vstal a překvapeně otevřel okno.

    "To trvalo, Šípková Růženko!" sykl jsem vztekle, když jsem se postavil na vratké nohy. Ty zvěromágské proměny mému žaludku vážně nedělaly dobře. 

    Lucius zívl, tváře měl otlačené od polštáře, oči opuchlé nevyspáním, neučesané vlasy mu trčely na všechny strany. "Severusi? Co tady děláš?" Rychle zavíral okno.

    Vdechl jsem těžký vzduch. "Nech radši chvíli otevřeno," doporučil jsem mu.

    Objal mě kolem krku a políbil mě, hned se ale odtáhl. "Ty jsi pil! Koukám, že dost. Stalo se něco?" Konečně si mě pořádně prohlédl. "Od čeho máš tu bouli na hlavě?"

    Sáhl jsem si na čelo, opravdu tam byla boule. Radši jsem nekomentoval, jak jsem k ní přišel. "Potřebuji s tebou mluvit. On ti to neřekl?" kývl jsem hlavou k portrétu. 

    "Volal jsem na něj, ale on mě neslyšel," bránila se Luciusova podobizna. Výjimečně jsem mu to věřil.

    Lucius na sebe hodil hedvábný župan. "Jedl jsi vůbec něco, nebo jsi jenom pil?" zeptal se a zazvonil na domácího skřítka. Vešel Dobby, hluboce se Luciusovi uklonil a pak i mně.

    "Přines nám snídani. A pospěš si, mám hlad!"

    "Snídani?" ozval se Luciusův dvojník z obrazu, když Dobby odešel. "Jestli sis nevšiml, je odpoledne."

    Lucius pohlédl podrážděně na portrét. "A co má být? Je neděle a v neděli se nedělá, tak můžu spát, do kdy chci."

    "Jako bys jindy něco dělal," odpověděla drze jeho kopie.

    "Máš obrovské štěstí, že tě teď nemůžu vyhostit do obrazu v Bradavicích!" zasupěl Lucius zlostně. "Někdy je vážně drzý. Po kom to má?" zeptal se mě nechápavě. 

    Škodolibě jsem se usmál. Jen ať si to svoje identické dvojče taky užije, když si ho vymyslel. Vešel Dobby a přinesl nám pozdní snídani. Odložil jsem si hábit na křeslo a posadil se za stůl. Z vůně opečené slaniny se mi zase zvedl žaludek, horkou kávu jsem ale rád uvítal.

    Lucius se pustil do jídla s velkou chutí. "Proč jsi přišel v takovou nezvyklou dobu, Severusi? Není přece pátek. Nebo ti včera ten sex ještě nestačil?" usmál se na mne s plnou pusou.

    Ignoroval jsem jeho pokus o vtip a pustil jsem se do vyprávění. Řekl jsem mu vše o Regulusově smrti. Přiznal jsem mu i to, že jsem si vzpomněl, co se mi stalo v jeskyni a jak mě odtamtud Krátura zachránil. Jenom o medailonku Pána zla jsem mu nic neřekl.

    Lucius přestal jíst a chvíli mě upřeně pozoroval. "To je mi moc líto, Severusi," řekl soucitně, ale měl jsem pocit, že to nezní dost upřímně. "To proto jsi tak pil? Zapíjel jsi žal?" 

    Neodpověděl jsem. Stejně si odpověď domyslel. "Potřebuji tvoji pomoc, Luciusi." Hleděl jsem mu do očí a doufal jsem, že mě miluje natolik, že mi pomoc neodmítne, ať je jakkoliv šílená.

    "Samozřejmě, že ti pomůžu. Jenom doufám, že nebudeš ode mne chtít, abych šel k Blackům a oznámil jim, že jejich syn je mrtvý," zatvářil se kysele.

    Zavrtěl jsem hlavou. "To určitě ne. Nikdo se to nesmí dozvědět, jinak by Pán zla zjistil, že jsem si na všechno vzpomněl," varoval jsem ho. "Já... chci se vrátit do té jeskyně a najít Reguluse. Byl bych ti vděčný, kdybys mi s tím pomohl."

    Lucius zbledl tak, že jeho pleť splývala s barvou jeho platinových vlasů. "Zbláznil ses, Severusi? Ty se chceš dobrovolně vrátit tam, kde jsi málem zemřel? To je šílené!"

    "Musím ho osvobodit, jinak bude navěky sloužit ve Voldemortově armádě nemrtvých."

        

    "Uvědomuješ si, co jsou nemrtví zač? Nedají se zabít a žádná kouzla na ně nepůsobí! Nechci se stát jedním z nich!"

    "Nevystavím tě přímému nebezpečí. Vymyslím něco, jak Reguluse zachránit. Jenom potřebuji, abys mi s ním pomohl, až ho najdu. Budeme ho muset spálit a... nejsem si jistý, jestli to dokážu."

    "Jak ho chceš najít v tom moři nemrtvých? Víš, jak už bude vypadat po tak dlouhé době ve vodě? A i kdyby se ti povedlo ho najít, opět tě stáhne ke dnu, protože má rozkaz zabíjet. Copak ty ses jednou nepoučil? Já ti to prostě nedovolím!"  

    Pochopil jsem, že je marné ho přesvědčovat. Vlastně jsem se mu ani nedivil. "Máš pravdu," rezignoval jsem nakonec. "Nevím, co mě to napadlo žádat tě o takovou věc. Zapomeň na to," omluvil jsem se mu a dopil jsem vystydlou kávu. Budu si muset poradit jinak.

    Lucius se zklidnil. Nespouštěl ze mne oči, ale už se netvářil tak vytočeně. "Můžeš mi slíbit, že od toho bláznivého nápadu upustíš?" 

    Viděl jsem v jeho očích strach, ale ne o sebe. Prosily mne, abych se svého cíle vzdal. Pomalu jsem zavrtěl hlavou.

    Zhluboka si povzdechl. "Myslel jsem si to. Když si něco usmyslíš, nic tě nezastaví." 

    "Tohle musím udělat, Luciusi. Nemohu ho tam nechat." Zvedl jsem se a došel jsem si ke křeslu pro hábit. "Radši půjdu."  

    Postavil se za mne a objal mě paží kolem pasu. "Bojím se o tebe, Severusi," řekl tiše. Cítil jsem na šíji jeho horký dech. "Nenechám tě tam jít samotného."

    Otočil jsem se k němu a pohlédl jsem mu do očí. I když byl neupravený, neoholený a neučesaný, byl roztomile nádherný. Neodolal jsem a políbil jsem ho na rty.

    "Zůstaň... prosím," šeptl, zabořil mi prsty do vlasů, sevřel je v pěsti a zmocnil se mých úst vášnivým polibkem.

    

    Byl jsem ztracen. Shodil jsem mu z ramen župan a mé ruce se rozeběhly po jeho teplé kůži. Lucius ze mne serval oblečení a odhodil jej na zem. Zaklesli jsme se do sebe ve vášnivém objetí a divokými polibky jsme zasypávali jeden druhého. V žáru vášně jsem Luciuse hodil na postel a lehl jsem si na něj. Roztáhl nohy a objal mě jimi kolem pasu. Sáhl jsem mu rukou mezi hýždě.

    "To je od vás bezohledné! Nemohli byste mi dát sem přimalovat někoho do party, abych si taky trochu užil? Kdo se má na to pořád jenom dívat!" posteskl si Luciusův portrét.

    Mé vzrušení rázem pokleslo. "Tak se nedívej, kazišuku!" Mávl jsem rukou k obrazu a ten se okamžitě otočil čelem ke zdi a do místnosti shlížela jeho zadní strana. Sliboval jsem mu to už dlouho a je mi úplně fuk, že bude na mne zase naštvaný.

    Lucius se zlomyslně zahihňal. "Asi mu tě tam nechám přimalovat, jinak s ním bude k nevydržení."

    "Pokud mu sex pomůže k tomu, aby přestal být tak nesnesitelný, naprosto souhlasím. To nevybité libido mu pěkně leze na mozek." 

    Oba jsme se zasmáli, ale pak jsme se opět vrátili tam, kde nás Lucius II. vyrušil. Sáhl jsem Luciusovi mezi hýždě a prstem našel jeho otvor. Vklouzl jsem dovnitř, abych ho připravil. Ani to nebylo potřeba, byl už nachystaný, ostatně jako vždy. Hladce jsem pronikl penisem do jeho těla, sliny k tomu bohatě stačily, a začal jsem se v něm pohybovat. Nejdřív pomalu, abychom si tu příjemnou slast vychutnali, po chvíli jsem zatlačil víc a přidal na intenzitě, tak, jak to měl rád. Zasténal a bledé tváře se mu zbarvily do růžova. Dech se nám zrychloval, jak se naše vzrušení nezadržitelně blížilo k vrcholu. Naše vzdechy se mísily v milostném duetu a já jsem důrazně přitlačil a vedl nás oba do finále. 

    I přes naše sténání jsme najednou uslyšeli ve vedlejší místnosti nenadálý hluk. Hádka, odehrávající se za dveřmi Luciusovy ložnice, gradovala. Vyděšeně jsme se s Luciusem na sebe podívali. Oba jsme poznali ty hlasy.   

    Rychle jsem vyklouzl z horkého Luciusova těla a utíkal jsem k oknu. Sotva jsem se stačil přeměnit v krkavce a proletět otevřeným oknem ven, rozletěly se dveře a dovnitř vpadl Dobby. V patách mu kráčel rozlícený Pán zla.

    "Můj pane," kňouravě se omlouval skřítek, měl očividně větší strach z Luciuse, než z Pána zla. "Říkal jsem mu, že sem nesmí, ale on-" Větu nedokončil, Pán zla ho nakopl tak, že s heknutím proletěl do rohu místnosti. Vše jsem tiše sledoval za oknem. Na tom mrazu jsem úplně vystřízlivěl.

    "Měl bys svého sluhu přísně potrestat, Luciusi, mně nebude nikdo zakazovat, kam mohu jít," zavrčel Mistr na Luciuse. 

    Lucius vyděšeně hleděl na Pána zla. Všiml jsem si, jak se zoufale snaží schovat pod dekou svoji erekci. "Ano... můj Pane... potrestám ho," souhlasil roztřeseným hlasem.

    Och, Merline! S panickou hrůzou jsem zíral na křeslo, na kterém bylo pohozené veškeré mé oblečení, včetně bot a hůlky. 

    "Proč ještě ležíš v posteli, Luciusi?" uhodil na něj Pán zla. 

    "Omlouvám se, můj Pane," špitl Lucius, vyskočil z postele a rychle na sebe hodil župan, ležící na zemi vedle křesla. Taky on si všiml mých věcí a zbledl jako smrt. Přešel doprostřed místnosti, aby odlákal pozornost od křesla a poklekl před Voldemortem na kolena. "Čemu vděčím za vaši vzácnou návštěvu, můj Pane?" 

    Dobby se posbíral ze země a nikým nepovšimnut se odšoural k východu. Cestou nenápadně sebral všechny mé věci a potichu zavřel za sebou dveře. Ze srdce mi spadl obrovský kámen, a jsem si jist, že Luciusovi obzvlášť.

    Pán zla domácímu skřítkovi nevěnoval pražádnou pozornost. Pohledem spočinul na uválené posteli a zhluboka nasál do nozder vzduch. "Cítím tady čerstvý pach sexu." Přistoupil ke stolku, na kterém bylo prostřeno pro dva. "Tys tady někoho měl, Luciusi?" pohlédl podezíravě na klečícího poddaného. 

    Lucius pokorně upíral pohled do země. "Ano... ano, můj Pane." Pod tíhou indicií, dokazujících, že tam skutečně někdo byl, si nedovolil lhát. Srdce se mi sevřelo zděšením. "Byla tady... moje žena... Narcisa... před chvílí odešla," řekl už mnohem jistějším hlasem.

    "Tak Narcisa..." Pán zla se nedůvěřivě rozhlížel, jako by hledal nějaký úkryt, kam by se dalo schovat. Jestlipak pojal podezření, že bych tam mohl být já? Stál ke mně zády a ani ho nenapadlo podívat se z okna. Pohledem se zastavil na rámu na zdi. 

    "Proč je ten obraz otočený?" Máchl rukou a sundal ho ze zdi, kontroloval, jestli se za ním nenachází nějaká tajná skrýš. Nic tam pochopitelně nebylo. Kouzlem správně obraz pověsil a chvíli si jej prohlížel. Lucius II. seděl nehybně ve svém křesle a v jeho výrazu tváře se odrážela všechna ta zloba, uraženost a znechucení, že jsme ho obrátili čelem ke zdi.

    "Kdo tohle maloval?" Mistrova tvář se zkřivila odporem. "Toho malíře bych nechal okamžitě popravit! Nedivím se, že jsi ho otočil, ale měl jsi ho spíš zničit," konstatoval, ale obraz nechal viset. "Vstaň a oblékni se důstojněji, potřebuji s tebou něco probrat," pobídl Luciuse, posadil se a netrpělivě bubnoval prsty na stůl. 

    Lucius se spěšně oblékl. Byl tak vystresovaný, že Mistrovi úplně zapomněl nabídnout něco k jídlu nebo pití. Jenom před ním stál se sklopenou hlavou a napjatě čekal, kvůli čemu Pán zla přišel, co nepočká na audienci v jeho pracovně.

    "Jsem spokojený, jak za posledních pár měsíců výrazně stoupl počet mých přívrženců. Velkou měrou máš na tom zásluhu i ty, Luciusi, děláš svoji práci dobře," zhodnotil Pán zla Luciusův úkol verbovat nové Smrtijedy. "A protože jsi v tom tak úspěšný," pohlédl na něj blahosklonně a mne napadla okamžitá myšlenka, že chce Luciuse za dobré služby soukromě odměnit, "začneš vyhledávat mé budoucí stoupence v řadách Fénixova Řádu. Potřebuji jej oslabit. Budeš agitovat mezi jeho členy a přesvědčovat je, aby přešli na moji stranu."

    Lucius prudce zvedl hlavu, byl bledý jako stěna. "Pane... to je velice nebezpečný úkol..." dovolil si oponovat.

    "Řekni mi, Luciusi, který smrtijedský úkol není nebezpečný?" Pán zla mu přísně pohlédl do očí. "Začneš hned po Novém roce. Zítra začínají Vánoce a to je bohužel období, kdy každý vyznává klid, mír a lásku a nikdo se nebude chtít bavit o straně zla," odfrkl si znechuceně. 

    Lucius mlčel, ale viděl jsem, jak s tím bojuje.

    Pán zla se zvedl. "Hodně štěstí, Luciusi." Chystal se opustit místnost, ale ve dveřích se ještě zastavil. "Mimochodem, jsi v nějakém kontaktu se Severusem?"

    Lucius mu překvapivě statečně pohlédl do očí. "Ne, můj Pane." 

    "To rád slyším. Bylo by nebezpečné ho v Bradavicích kompromitovat. Vlastně tě chci ještě o něco požádat," vrátil se zpátky k Luciusovi a mně bylo jasné, že tohle bude hlavní důvod jeho neohlášené návštěvy. "Škola je teď až do konce roku opuštěná a já jsem se rozhodl Severuse na tu dobu z mise dočasně stáhnout. Myslím, že by mu po těch náročných měsících pár dní volna prospělo. Byl bych rád, kdybys ho mohl na těch pár dní vzít k sobě, aby si psychicky odpočinul, zbavil se napětí a nabral sílu pokračovat." Nebyla to prostá žádost, byl to - jako ostatně vždy - rozkaz. Ale ještě nikdy žádný rozkaz nebyl tak příjemný.

    Lucius se musel hodně přemáhat, aby skryl radost. "Jistě, můj Pane. Jeho pokoj je pořád volný."

    "Zítra ho sem pošlu." Otočil se na podpatku a odešel. 

    Lucius zůstal stát uprostřed místnosti jako morový sloup. Netuším, který z těch dvou rozkazů ho šokoval víc. Přeměnil jsem se a přistoupil jsem k němu.

    "Luciusi?" 

    Konečně se na mne podíval. "To bylo vážně o fous," zašeptal a teprve teď se na něm v plné míře projevil stres. "Nedokážu si představit, co by se stalo, kdyby tě tady našel." Takže tohle bylo ono, co s ním tak zamávalo. Vůbec jsem se mu nedivil, trest pro oba by byl nejspíš velice krutý. Oba jsme se nervózně rozesmáli. 

    "Jak se sem vůbec dostal?" řekl jsem.

    Lucius se konečně zhluboka nadechl a do tváře se mu začínala vracet barva. "Nejspíš ho sem pustil některý z domácích skřítků. Manorské pozemky jsou zabezpečené kouzly a dovnitř se nikdo cizí nedostane. Zjistím, kdo to má na svědomí," zaskřípal zuby.

    "Luciusi," pohlédl jsem mu vážně do očí. "Ten tvůj nový úkol se mi vůbec nelíbí. Členové Řádu vstoupili do toho Brumbálova spolku ze svého hlubokého přesvědčení bojovat proti zlu. Znám je, nikdy se nedají přemluvit, aby změnili stranu, jsou věrní Brumbálovi. Zabijí tě, pokud zjistí, že jsi Smrtijed."

    "Já to přece vím!" ohradil se ostře. Pak mi položil ruku na rameno a usmál se. "Zvládnu to."

   Smířeně jsem přikývl. "Docela rád bych se už oblékl," poznamenal jsem mimochodem. Cítil jsem se trochu nedůstojně, jak jsem tam stál nahý.

    "Dobby!" zakřičel Lucius. 

    Domácí skřítek se okamžik nato objevil v ložnici a ihned padl před svým pánem na kolena. "Můj pane, Dobby se vám moc omlouvá," prosil plačtivým hlasem. "Dobby se snažil Pána zla zadržet, aby nevstupoval do pánovy ložnice, ale Pán zla ho neposlechl." 

    "Jsi pošetilý, pokud sis myslel, že tě poslechne," poznamenal Lucius pobaveně. "A teď přines Severusovi šaty." 

    Skřítek překvapeně vykulil své obrovské oči. "Pán se na Dobbyho nezlobí?" zeptal se nevěřícně, nejspíš očekával výprask za to, že vpustil Pána zla do ložnice.

    "Zachoval ses loajálně, když jsi Pánovi zla před nosem odnesl Severusovy šaty, aniž by si toho všiml. Za odměnu máš pro zbytek dne volno. Ale teď koukej přinést to oblečení, nebo si to rozmyslím!" 

    Skřítek chvíli stál jako opařený, očividně nebyl zvyklý na pochvalu od Luciuse. Pak rychle vyběhl, až mu pleskaly velké uši a hned byl zpátky s mým oblečením. Uklonil se a odešel. Rychle jsem se oblékl.  

    "Severusi, potvrď mi, prosím, jestli jsem slyšel dobře," poznamenal Lucius zmateně, když jsme osaměli. "Vážně mi Pán zla rozkázal, abych tě během vánočních prázdnin vzal k sobě?" 

    "Zrovna jsem se tě chtěl zeptat na to samé." Oba jsme se opět rozesmáli, tentokrát to byl upřímný, uvolněný smích. "Ale jsem si jistý, že v tom bude zaručeně něco jiného, než to, že by nám chtěl laskavě dopřát být spolu." Nejspíš se obával, že když se budu v Bradavicích o prázdninách nudit, mohly by se mé myšlenky ubírat pro něj nevhodným směrem a tak mě radši zaměstnal něčím jiným, u čeho nebudu mít čas přemýšlet nad Regulusem. Jenomže se velice spletl.

    "Dokážeš si to představit? Budeme spolu celý týden!" Objal mě kolem pasu a přitiskl se ke mně. "Co spolu podnikneme?" V očích mu hrály šibalské ohníčky. "Napadlo mě, že bychom si mohli opět vyrazit na loveckou chatu jako před rokem. Zalovíme si, projedeme se na koních, prošukáme celý týden. Oslavíme tam tvoje narozeniny. Bude ti dvacet, Severusi!"

    Představa týdne stráveného s Luciusem bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. "To se mi vážně líbí," souhlasil jsem s úsměvem. "Ale... nejdřív si musím dojít pro Reguluse."

    Lucius se odtáhl a šťastný úsměv z tváře mu vyprchal. "Ty vážně umíš člověku zkazit radost," zamračil se. Chvíli mě pozoroval přimhouřenýma očima. "Řekni mi, Severusi... a řekni mi pravdu, snesu ji... miloval jsi ho?" 

    Neuhýbal jsem před jeho pronikavým pohledem. "Byl to můj drahý přítel, a hodně mi v těžkých chvílích pomohl," říkal jsem potichu. "Ale nemiloval jsem ho, a on to věděl." Přitáhl jsem si Luciuse zpátky k sobě. "Protože miluji tebe. Celý svůj život."

    V Luciusových šedě modrých očích se rozzářilo slunce. Chvilku jsme si navzájem hleděli do očí, pak mě políbil, něžně a láskyplně. "Pomůžu ti ho najít a pohřbít, ty blázne."

    Usmál jsem se na něj. "Děkuju."

    Znamení ve slabinách se mi rozpálilo a já jsem sykl bolestí. "Musím jít, Pán zla si mě žádá," vymanil jsem se z jeho náruče. 

    "Volá tě k sobě?" vyděsil se Lucius.

    "Neboj se," pohladil jsem ho klouby prstů po tváři. "Je to domluvené znamení, abychom se spojili pomocí deníku. Už musím opravdu jít." Zamířil jsem k oknu. 

    "Můžeš se přemístit přímo odtud, bude to rychlejší." Když jsem se na něj překvapeně podíval, usmál se. "Ty přece nejsi cizí, pro tebe ta zabezpečovací kouzla neplatí. Příště se přemísti rovnou sem, jako kdysi."  

    Přitáhl jsem si ho do vášnivého, ale krátkého polibku a pak jsem se s prásknutím přemístil před bradavickou bránu.

*****

    Pán zla splnil svůj slib. Druhý den po jeho nečekané návštěvě na Malfoy Manor mě poslal k Luciusovi. Předtím si mě však povolal k sobě a přinutil mě strávit s ním noc. Postaral se o to, že minimálně jeden den nebudu mít na sex ani pomyšlení, dokonce ani s Luciusem.

    Když jsem se přemístil na Manor, Lucius už na mne netrpělivě čekal, dokonce si dnes kvůli tomu přivstal. I když jsem se snažil nedat nic najevo, poznal to okamžitě. 

    "Byl jsi u něj..." Neptal se, jenom konstatoval. 

    Přikývl jsem. 

    "Potřebuješ ošetřit?" 

    Zavrtěl jsem hlavou. 

    Objal mě kolem zad a už se mě na nic neptal. Zrak mi padl na obrovský cestovní kufr. "Stěhujete Manor?" pozvedl jsem pobaveně obočí. 

    Lucius se zasmál. "Jdeme přece spolu na loveckou chatu, zapomněl jsi?"  

    "Mám pocit, že Pán zla nám povolil jenom týden, ne celý rok."

    "No tak, Severusi, i na týden přece potřebuji sebou spoustu věcí," vysvětlil mi Lucius.

     "Na co? Nikdo kromě nás tam nebude. A kvůli mně se nemusíš oblékat vůbec," mrkl jsem na něj významně.

 

    "Radši pojď, už se nemůžu dočkat, až budeme spolu široko daleko sami," pobídl mě netrpělivě.

    Přemístili jsme se do zámečku hluboko v lesích. Na toto malebné místo jsem měl smíšené vzpomínky. Ty příjemné na ty úžasné chvíle, když jsme tady s Luciusem před rokem spolu pobývali, jezdili na koních a lovili zvěř. Ale taky ty smutné, když mě kvůli Voldemortovým intrikám Lucius na čas vypudil ze svého života. 

    Domácí skřítek Failon se postaral o obří zavazadlo, do kterého by se vešel alespoň třikrát, a odlevitoval jej vybalit do Luciusova pokoje. Vstoupili jsme do mé komnaty. V krbu vesele plápolal oheň a v místnosti bylo příjemně teplo. Lucius mě objal kolem ramen.

    "Konečně spolu... jako za starých časů." Políbil mě, ale o víc se nepokoušel, věděl, že dnes nic nebude. "Měl by ses vyspat, vypadáš unaveně," doporučil mi upřímně.

    "To zvládnu. Nechci promarnit náš vzácný čas tím, že jej prospím," odporoval jsem.

    "Těch pár hodin beze mne snad vydržíš, ne?" ušklíbl se samolibě a sundal mi hábit z ramen. 

    Jak odešel, padl jsem do postele a okamžitě jsem usnul, ani jsem se nestihl svléknout. Když jsem se opět probudil, venku hustě sněžilo a okolní les se brodil v hlubokých závějích sněhu. Vysprchoval jsem se, abych se pořádně probral a vydal jsem se za Luciusem. 

    Našel jsem ho v jeho pokoji, seděl za stolem, na kterém leželo několik otevřených knih a byl tak zahloubaný do jedné z nich, že ani nezaregistroval moji přítomnost. Dlouhé vlasy měl elegantně sepnuté černou stuhou. Přistoupil jsem zezadu k němu a políbil ho na odhalenou šíji. Úlekem nadskočil na židli.

    "Severusi, tohle mi nedělej, málem jsem dostal infarkt!" Držel se za srdce.

    "Infarkt z pouhého polibku? Co ti potom musí hrozit při divočejším sexu?" popíchl jsem ho škádlivě.

    "No, občas je to vážně o život," zasmál se a přitáhl si má ústa k polibku. "Jak se cítíš?"

    "Mnohem lépe." Přelétl jsem pohledem knihy na stole a zamračil jsem se. Všechny pojednávaly na téma černé magie. "Kde se tady vzaly tyto zakázané knihy?" Věděl jsem, že předtím tady určitě nebyly, Lucius by knihy s takhle ožehavým tématem neponechával volně v loveckém zámečku.

    "Proč asi myslíš, že jsem se sem tahal s tím kufrem?" uculil se pobaveně.

    Pohlédl jsem na prázdné zavazovalo v koutě. "To byly knihy?" pozvedl jsem překvapeně obočí.

    "Všechno ne, potřebuji přece i něco na sebe," zatvářil se nevinně. "Ale většina ano. Zatímco jsi spal, pustil jsem se do hledání informací o nemrtvých." 

    Překvapil mě tím. Posadil jsem se vedle něj a zběžně jsem si prohlédl knihu, kterou zrovna studoval. "Nekromancie?" Mezi obočím se mi vytvořila znepokojivá vráska.

    "Ano. Je tady všechno o nemrtvých. Jak přivést mrtvé zpátky mezi živé, jak je rozeznat, jak se proti nim bránit, jak je zničit."

    Nahlédl jsem do děsivého textu a zježily se mi chloupky na krku. "Luciusi, moc si toho cením, že mi chceš pomoct. Ale rozmyslel jsem si to. Nemohu tě vystavit takovému nebezpečí. Příliš mi na tobě záleží."

    "Mně na tobě taky, Severusi. A proto tě v tom nenechám samotného," pronesl nekompromisně, nepřipouštějíc žádné námitky. "Musíme důkladně promyslet plán, jak se dostat přes nemrtvé, jak si poradit s Regulusem a hlavně jak se odtamtud vrátit zpátky živí."

    "Děkuju, Luciusi."

    "Moc neděkuj. Protože jestli tam zítra zemřeme, zabiju tě!" ušklíbl se uličnicky.

    "A jestli to přežijeme?" provokoval jsem s úsměvem.

    "Pak s konečnou platností uzavřeme tuto kapitolu tvého života a už nikdy se nebudeme bavit o Regulusovi." 

    Pohlédl mi do očí, jeho ocelově šedé duhovky přitahovaly ty mé jako silný magnet. Nedokázal jsem se od nich odtrhnout a v duchu jsem se modlil k Merlinovi, aby dnešní den nebyl poslední, co se do nich dívám. Znovu jsem si uvědomil, jak hluboce ho miluji a byl jsem si jistý, že pokud by se zítra cokoli zvrtlo, obětuji se pro něj. 

13. část

A mrtví budou vstávat z hrobů svých...

Ocitli jsme se na kamenitém břehu podzemního jezera. Všude kolem byla cítit tak silná magie, že nás přímo dusila. Vystřelili jsme s Luciusem dvě světlice, které zůstaly viset vysoko nad hladinou a svým jasným světlem ozařovaly obrovské prostory jeskyně. Doufal jsem, že to postačí k tomu najít v té nekonečné vodní ploše Reguluse. 

    Začali jsme postupovat podle plánu, který jsme s Luciusem včera do nejmenšího detailu naplánovali a se kterým jsme teď obeznámili i Kráturu. Každý z nás měl určenou roli, které se musel držet za všech okolností. Mým úkolem bylo najít v tom moři utopenců Reguluse a dostat ho na břeh. Lucius se měl postarat o nemrtvé a Krátura dostal rozkaz přemístit Luciuse odsud pryč v případě, že by se cokoliv zvrtlo a já bych tady přišel o život. Pán zla se nikdy nesmí dozvědět, že Lucius ví o této jeskyni.

    Lucius položil dostatečně daleko od břehu na zem jeden z luxusních kousků ze své sbírky chladných zbraní, dlouhý lovecký nůž z nerezové oceli v pouzdře z pravé kůže. Nebude použit k zabíjení nemrtvých, nedají se takhle zabít, ale poslouží jako přenášedlo, pokud se nám naše akce podaří. Anebo jako poslední záchrana, pokud se nepodaří. Lucius na něj seslal zaklínadlo Portus na přenos přenášedla na jeho původní místo. Kožené pouzdro modře zazářilo. 

    Přistoupil jsem k Luciusovi a sevřel jsem prsty jeho pravé zápěstí a on sevřel to moje. Pod konečky prstů jsem jasně cítil divoký pulz našeho neporušitelného slibu, tepal, jako by cítil smrtelné nebezpečí. Dívali jsme se s Luciusem navzájem do očí, ale nepromluvili jsme. Nebylo žádné rozloučení, žádné objetí ani polibek. Oba jsme pevně věřili, že se po splnění úkolu opět shledáme. 

    Zatáhli jsme za řetěz a vytáhli jsme z jezera loďku. Sedl jsem si do ní a ona se ihned rozjela po lesklé hladině. Naklonil jsem se přes její okraj, posvítil jsme si hůlkou a ostražitě jsem zíral do vody. Byla černá jako turecká káva a neprůhledná jako hustý lektvar. A taky mrtvolně tichá jako půlnoční hřbitov. 

    Brázdil jsem po jezeře už dobrou hodinu, ale nezahlédl jsem ani jediného utopence. Přesto jsem cítil, že tam jsou, občas něco velkého narazilo o dno loďky. Ohlédl jsem se přes rameno, Lucius s Kráturou tiše stáli na břehu, napjatí a připraveni. Věděl jsem, že pokud tady nechci křižovat další hodinu, budu muset nemrtvé vylákat z hlubin. Vědom si toho, že nemrtví, žijící ve tmě a v chladu, se bojí světla a tepla, vystřelil jsem do vody paprsek silného světla.

    Reakce přišla téměř okamžitě. Kolem mého člunu nastal čilý ruch. Na hladinu začala vyplouvat mrtvá těla, kam až mé oko dohlédlo. Nijak zatím neútočili, ale každou chvíli některé tvrdě narazilo do boku loďky, až se zakymácela. 

    Posvítil jsem si do vody a mezi těmi vyzáblými mrtvolami jsem hledal Reguluse. Doufal jsem, že ještě nebude v takovém stádiu rozkladu jako ostatní strážci jezera, abych ho mezi nimi poznal. Přece jenom není ve vodě tak dlouho jako zbytek nemrtvých.

    A pak se v kruhu mého světla mihl dlouhý plášť. Byl už rozpadlý na cáry a vybledlý, ale nemohl patřit nikomu jinému. Naklonil jsem se přes hranu loďky a posvítil jsem jeho majiteli do tváře. Trhl jsem sebou úlekem, až jsem málem přepadl přes okraj člunu do vody.

    Byl to on. Poznal jsem ho, i když z jeho andělsky pohledné tváře už moc krásy nezbylo. V jeho mléčně zakalených očích už nebylo ani památky po šibalství a uhrančivosti, kterými mě zaživa okouzloval. Zbytky kdysi dlouhých černých vlasů mu vlály kolem hlavy jako chapadla medúzy. Tvář měl mrtvolně bílou a pod kůži, průsvitnou jako pergamen, se mu ostře rýsovaly kosti lebky. 

    Rty se mi bolestně pohnuly. "Regulusi..."  

    Věděl jsem, co můžu po tak dlouhém pobytu ve vodě čekat, ale na tohle jsem nebyl připravený. Zíral jsem jako paralyzovaný do jeho mlhou zastřených očí, kterými se na mne díval způsobem, jako by mě poznával. 

    "Regulusi...?" zašeptal jsem znova. Poklidně ke mně připlouval, tiše se pohupujíc těsně pod mlčenlivou hladinou a aniž by jedinkrát mrkl, nespouštěl ze mne své slepé oči. Odevzdaně jsem na něj čekal, až se přiblíží a my budeme zase spolu.

    "Severusi, našel jsi ho?" 

    Luciusův hlas mě vytrhl z transu. Náhle jsem si uvědomil, kde jsem a proč tady jsem. Regulus už byl jen pár stop od mého člunu. Uzamkl jsem emoce hluboko v sobě a pustil jsem se do práce, kvůli které jsem sem přišel. Světlo z mé hůlky pohaslo. Zamířil jsem s ní na Regulusovo tělo a vyslal na něj kouzlo. Z hůlky jako z pušky na vrhání sítě k odchytu zvířat vystřelila rybářská síť. V okamžiku, kdy se rozvinula kolem Regulusova těla, jsem ji prudce zatáhl a uvěznil jsem jeho tělo v ní. 

    Přesně, jak jsem předpokládal, touto akcí jsem rozpoutal hotové peklo. Doposud pokojná hladina jezera začala bublat a vířit, jako když hodíte do hejna piraň kus masa. Stovky rukou začaly útočit na loď a snažily se ji převrhnout. Regulus se zuřivě zmítal v síti, jak se snažil z ní vysvobodit, ale čím víc sebou škubal, tím víc se do sítě zamotával. 

    Věděl jsem, že nemám moc času, než mě nemrtví stáhnou do vody. Rychle jsem začal vytahovat síť se vzácným úlovkem do člunu. Nedařilo se mi to tak, jak jsem si představoval, strážci jezera se snažili Regulusovo tělo stáhnout do hlubin. Vyslal jsem do vody další světlici a nemrtví se rozprchli jako hejno vyplašených ryb. Na nic jsem nečekal a s námahou jsem vytáhl Reguluse do loďky. 

    "Tahej!" zakřičel jsem na Luciuse a on okamžitě začal moje plavidlo přitahovat ke břehu. Regulus chrčel jako raněné zvíře, divoce sebou cloumal, jak se chtěl zoufale dostat zpátky do vody, ale nevšímal jsem si toho, tady mi ublížit nemohl. Musel jsem se snažit odvrátit mnohem větší nebezpečí. Člun byl dokola obklopen strážci Voldemortovy obávané armády neživých, sápajících se po mně jako hladové hyeny. Stovky rukou se snažily převrhnout člun, který se povážlivě nakláněl jako na rozbouřeném moři. Na všechny strany jsem rozdával kletby, které nemrtvým sice neublížily, ale aspoň je částečně držely od člunu.

    "Luciusi, dělej!" volal jsem na něj, cítil jsem, že už se dlouho těm zrůdám nedokážu bránit. Lucius dělal, co mohl, ale nemrtví mu v tom intenzivně bránili. Konečně jsem ucítil, jak loďka narazila na břeh. "Vytáhni tu síť!" pobídl jsem Luciuse a pomáhal jsem mu ji dostat z člunu. Regulusovo tělo se konečně ocitlo na pevné zemi. 

    "Odtáhni ho dál od břehu!" zavolal jsem na něj, nemohl jsem dovolit, aby se Regulusovi povedlo skutálet se zpátky do jezera. Snažil jsem se rychle vystoupit z člunu na břeh, ale ten se pod mýma nohama najednou povážlivě naklonil, nemrtvým se nakonec podařilo člun převrátit. Ztratil jsem rovnováhu a spadl jsem do temné vody rovnou doprostřed chumlu utopenců. 

    Hladina se nade mnou zavřela a já jsem vyděšeně prožíval své déja vu. Desítky rukou se po mně začaly sápat jako ramena chobotnice a snažily se mě stahovat ke dnu. Vrhal jsem kolem sebe kletby a zoufale jsem se snažil dostat se ze sevření těch bezduchých těl, byla jich ale nepoměrná přesila. 

    Do vody náhle proniklo ostré světlo a rozehnalo jezerní zombie pryč ode mne. Něčí ruce mě popadly za hábit a vytáhly mě na kamenitý břeh. Rozkašlal jsem se dusivým kašlem, vodu jsem měl v očích, v nose, v plicích. 

    "Jsi pěkně těžký, víš to?" Nade mnou stál Lucius a ušklíbal se. Otřel jsem si do dlaní mokrou tvář a už jsem měl na jazyku jízlivou poznámku. Než jsem ji však stačil vyslovit, oči se mi rozšířily hrůzou.

    "Luciusi, za tebou!" Vyskočil jsem na nohy a zaujal jsem bojovou pozici, Lucius se otočil a bleskově vytáhl hůlku. Z jezera vylézaly na břeh desítky, možná stovky nemrtvých, s nečekanou rychlostí se plazili k nám a natahovali po nás kostnaté paže. 

    Začali jsme před nimi ustupovat a pálit po nich kletby. Nezastavili se. Žádná zranění necítili, nekrváceli z nich, nevšímali si jich, ani když jim třeba utrhlo ruku. Na okamžik jsem se ohlédl, abych zkontroloval, kde je Regulus. Ležel spoutaný na zemi, Krátura u něj klečel na kolenou a tiše vzlykal. Otočil jsem se zpátky k oživlým mrtvolám, byli od nás už jenom sotva pár kroků.

    "Oheň!" vykřikl Lucius a z jeho hůlky vyšlehly ohnivé jazyky jako z plamenometu a začaly olizovat nejbližší nemrtvé. Přidal jsem se k němu a spolu jsme vyčarovali zložár, který v řadách nemrtvých rozpoutal ohnivou bouři. Těla Voldemortových strážců se v plamenech kroutila jako klubko zmijí a jejich skřek se děsivě rozléhal obrovským jeskynním prostorem. 

    "Musíme pryč!" zavelel Lucius a rozeběhl se k Regulusovi. 

    "Kde je Krátura?" Horečně jsem se rozhlížel kolem sebe, ale nikde jsem ho neviděl. "Kráturo!" zvolal jsem znepokojeně.

    "Severusi, nemůžeme tady zůstat už ani vteřinu! Dostanou nás! Krátura už se nejspíš dávno přemístil," naléhal Lucius.

    Nechtělo se mi věřit, že by nás Krátura zbaběle opustil, ale skutečně ho nebylo nikde vidět a za ohnivou zdí neměl co dělat. Zato se ze všech stran na nás valili noví nemrtví, obloukem obešli škvařící se těla na zemi, ze svého vodního hrobu vstávaly další a další oživlé mrtvoly.

    "Severusi, pojď, sakra!" zařval Lucius. Klečel u Reguluse a dotýkal se jeho vzpouzejícího se těla. Přiběhl jsem k nim, chytil jsem Luciuse za ruku a namířil jsem hůlku na přenášedlo. "Accio!" Začarované pouzdro mi prudce vletělo do dlaně a v příštím okamžiku nás všechny tři přeneslo z jeskyně do bezpečí.

*****

    Ocitli jsme se u zamrzlého jezírka v zahradě loveckého zámečku. V závěji sněhu se zmítalo nemrtvé Regulusovo tělo, jak se pořád neúnavně snažil dostat se ze zajetí sítě. Lucius klečel na jednom koleni a trhaně dýchal. 

    "Opět to bylo o fous. S tebou se člověk vážně nenudí." Rozkašlal se, jak ho ještě dusil kouř z jeskyně. 

    Všiml jsem si bolestivého výrazu v jeho tváři. A pak jsem uviděl jeho ohořelý a doutnající hábit a pod ním odhalenou popálenou kůži na jeho stehně. "Luciusi, ty jsi zraněný!" Přiklekl jsem k němu, abych se na to podíval zblízka.

    "To nic není, sakra!" obořil se na mne a zahalil si ránu zbytkem hábitu. 

    Zase takové nic to nebylo, to jsem poznal, ale nevnucoval jsem se mu, když o to nestál. Nejspíš se zranil u toho zložáru, oheň je prostě nevyzpytatelný. Mně naštěstí neublížil, byl jsem od hlavy po paty mokrý až na kůži, jak jsem se vykoupal v jezeře. Hned nato jsem si uvědomil, jaká mi je nesnesitelná zima. Zabalil jsem se do promočeného hábitu a snažil se necvakat zuby.

    "Zvládli jsme to," vydechl jsem unaveně, ale šťastně. "Doufám, že Krátura je taky v bezpečí." 

    Kousek od nás se ozvalo tiché lupnutí a před námi najednou stál Krátura. Zrak mu padl na jeho svázaného pána. Přiběhl k němu a klekl si do sněhu. Nevzhlednou tvář měl pokroucenou bolestí a z očí mu tryskaly slzy.  

    "Kráturo, jak to, že jsi na nás v té jeskyni nepočkal?" spustil na něj Lucius rozzlobeně.

    Skřítek k němu zvedl uslzené oči. "Krátura v té jeskyni ještě chvíli zůstal, pane. Musel zničit ten člun, aby se v něm už nikdy nikdo nedostal do jezera." Pak se s bolestným pohledem podíval na mne. "Zabijete teď pana Reguluse, můj pane?"

    Nevěděl jsem, co mu mám na to odpovědět. Aniž by to tušil, svojí nevinnou otázkou mi najednou vzal veškerou sílu a odhodlání udělat to. 

    Lucius si mého selhání všiml. "Nemůže ho zabít, Kráturo, Regulus je už dávno mrtvý," odpověděl mu místo mne. "A teď zmiz, než tady naděláš nějakou škodu!" rozkázal mu podrážděně.

    Skřítek si něco zamumlal pod vousy, ale neposlechl ho, nebyl to jeho pán. Vzchopil jsem se. "Děkuji, Kráturo, za tvoji pomoc. A teď můžeš odejít," propustil jsem ho. Krátura naposled pohlédl na Reguluse a pak se s tichým prásknutím vypařil.

    "Jsi v pořádku, Severusi?" Lucius mě přimhouřenýma očima zamračeně pozoroval. "Je čas to dokončit."  

    Upíral jsem oči na spoutané tělo ve sněhu. Zdaleka už nepřipomínalo toho pohledného kluka, vypadalo víc jako utopenec, než jako člověk. Při pohledu na něj se mi žaludek svíral hlubokým zármutkem. Toto nevzhledné tělo, kdysi tak krásné, mě vášnivě objímalo, hladilo a dělalo mě šťastným. Hleděl jsem do toho strašidelně bílého obličeje a vybavil se mi Regulusův podmanivý úsměv, který nikdy nesundával ze rtů. Místo těch zakalených osleplých bulv jsem si představoval jeho nádherné modré oči, plné lásky a oddanosti. Jeho nezištné srdce, které mi s důvěrou odevzdal do mých dlaní a které v tomto těle už dávno dotlouklo. Tento člověk, toto nemrtvé tělo, býval můj nejlepší přítel a muž, který mě upřímně miloval.  

    "Nedokážu to," zašeptal jsem zbaběle.

    "Dokážeš, Severusi. Z přátelství k němu to musíš udělat," povzbuzoval mě Lucius. "Tohle už není Regulus Black, kterého jsi znal,  je to mrtvola, oživená černou magií, zbavená vůle a osobnosti, ovládaná Pánem zla, slepě plnící jeho rozkazy a zabíjející pro něj."

    "Já to přece vím!" obořil jsem se na něj, ne ze vzteku, ale z bolesti ze ztráty drahého přítele.

    "Tak proč jsme riskovali všechno to nebezpečí? Chceš si ho snad chovat tady v jezírku jako vzácnou rybičku? Zabije tě při první příležitosti!" nešetřil mě Lucius. Byl bezohledný, ale já jsem věděl, že to na mne jenom hraje, aby mě vyprovokoval. 

    Jako by něco tušil, Regulus najednou vzdal svůj boj vyprostit se z provazů. Ležel tiše, upíral na mne slepé oči a čekal. Ticho zapustilo kořeny.

    Lucius pomalu přistoupil ke mně a mnohem mírnějším hlasem ke mně promluvil. "Chtěl jsem, abys to byl ty, ale chápu, že je to pro tebe těžké. Udělám to." Vytáhl svoji hůlku a namířil na zkroucené tělo pod námi.

    "Ne, udělám to já," zarazil jsem ho. "Regulus by si to tak přál. Dlužím mu to."

    Lucius přikývl a sklonil hůlku. 

    Zacílil jsem hůlku na ležící tělo, ruka se mi třásla jako stoletému starci. Na okamžik jsem zavřel oči a sbíral sílu provést tu nejtěžší věc v mém životě. Pod zavřenými víčky se na mne šibalsky usmíval Regulus. Byl tak mladý, šťastný a bezstarostný. Měl před sebou celý život a mohl jednou spokojeně zestárnout, kdyby mu cestu nezkřížil Pán zla.  

    Otevřel jsem zvlhlé oči. To, na co jsem se díval, nebyl můj drahý přítel. Regulus už dávno zemřel. Tohle byla pouhá Voldemortova loutka s vysátou duší a myslí. Až jednou Voldemort povolá do boje svou armádu nemrtvých, Regulus - nebo to, co z něj zbylo - bude za něj bezduše bojovat do posledního dechu. Nemohl jsem dovolit, aby bylo jeho tělo takhle zneužito. Obětoval svůj život právě kvůli tomu, že už mu sloužit nechtěl. Poslední, co pro něj můžu udělat, je, že ho navždy vyrvu z moci Pána zla.

      Ruka se mi přestala třást. Mé rty vyslovily kouzlo a z hůlky vyšlehl plamen. Ožehl vlhké tělo a po dalším kouzle, kterým jsem přilil olej do ohně, vzplanul do mohutné hranice. Instinktivně jsme s Luciusem ustoupili pár kroků dozadu. Oranžové jazyky plápolaly do výšky a polykaly svíjející se ohořelé tělo. Kvílení nemrtvého se rozléhalo zahradou. Věděl jsem, že nemrtví necítí bolest ani zranění, přesto ten zvuk nejspíš nedostanu hodně dlouho z hlavy. 

    Ucítil jsem, jak mě Lucius chytil za ruku a pevně mi ji stiskl. Opětoval jsem mu stisk a beze slov jsme sledovali Regulusovu kremaci. Zápach spáleného těla mi pronikal až do morku kosti, ale já jsem to nevnímal. Cítil jsem jenom bolest, která pulzovala mým tělem a pachuť smrti na jazyku.  

    Netuším, jak dlouho jsme tam stáli, ale Lucius si najednou jemně vymanil ruku z mé dlaně. "Nechám tě tady chvíli osamotě," řekl tiše, povzbudivě mi stiskl rameno a odešel. 

    Otupěle jsem zíral na doutnající hromádku popela uprostřed spáleniště. Najednou jsem pocítil obrovskou úlevu, klid a mír. Byl jsem hrdý na to, že jsem Regulusovi dokázal alespoň takhle splatit to, co pro mne a pro kouzelnický svět udělal. Jeho duše konečně nalezla klid.

    Klekl jsem si k vychládajícím zbytkům po ohni, cítil jsem nutnost říct mu ještě pár slov. "Můj nejdražší příteli," šeptal jsem, "klečím u tvého těla a s nesmírnou bolestí se s tebou loučím. Vím, že už se nesetkáme, protože tvoje duše letí do nebe a moje skončí v pekle. Přísahám u tvého hrobu, že ten, co má na svědomí tvoji smrt, za to krutě zaplatí. Přísahám, že budu pokračovat v tom, co jsi začal, dokud ho nezničím. Tvoje smrt nebude zbytečná."  

    Postavil jsem se a hrdě jsem zvedl hlavu. Měl jsem naprosto jasnou představu, čemu zasvětím svůj další život. Pomsta se nastěhovala do mého života a mou zbraní se stal žal.

    Zvolna jsem mávl hůlkou a Regulusův popel se v jemném víru vznesl do vzduchu. Pomalu se přenesl nad jezírko, kde ho slabý větřík rozfoukal nad zamrzlou hladinou. Sníh na ledu se zbarvil do šeda. Až na jaře led roztaje, popel se rozptýlí do jezírka. Tady bude Regulusův hrob, chráněn převislými větvemi smuteční vrby, tady bude v klidu spát svůj věčný spánek. 

    Větřík mi čechral vlasy a tiše hvízdal u ucha, jako by zpíval poslední rekviem za zemřelého. 

pokračování příště