Vánoční idylka

Jeden (ne)klidný Štědrý večer Severuse Snapea a co mu dokáže zcela zkazit sváteční atmosféru.

Autor: Styx

Hlavní postava: Severus Snape

Varování: humor, preslash

Přístupnost: 15

Napsáno: 2010

Už je to zase tady. Vánoce. Merline, jak já tohle roční období nenávidím. Prý svátky klidu. Děcka vřískají po chodbách a honí se jako smečka dostihových chrtů, protože v tuto dobu se žádné školní tresty neudělují. Nedodržují školní řád ve jménu hesla: O Vánocích budiž vše odpuštěno, a dokonce jim za to ani nikdo nestrhne body. Učitelé jsou naměkko, přehlížejí všechny přestupky a mile se usmívají, jak jsou ty rozkošné dětičky živé a šťastné.

Velká síň je slavnostně vyzdobená, jako kdyby se očekával příchod samotného Merlina. Ze stropu visí zelené cáry jmelí, všichni se pod ním zastavují a vzájemně olizují. Všude hoří svící jako na krchově o dušičkách. Vánoční strom, který dělá všude bordel od jehličí, zabírá téměř polovinu sálu. Kratiknot stojí na stole, šťasten, že aspoň jednou v roce se podívá kolegům přímo do očí a Wingadiem rozesílá skleněné koule a ptáčky na nevkusně přeplácané větve, které se prohýbají jako zloděj pod pytlem s kořistí.

Začne večeře, jediné, co mě na těchto svátcích baví. Uprostřed stolu trůní obrovský pečený krocan s kaštanovou nádivkou. Už jenom při pouhém pohledu na jeho do zlatova upečenou kůrčičku se mi sbíhají sliny. Soustředěně hypnotizuji karamelově zbarvené stehýnko, dokonce i ta prsa, která mi jinak nic neříkají, se pyšně dmou na tácu, jakoby čekala, až je pohladí můj mlsný jazyk. Olíznu si rty v slastném očekávání chutného šťavnatého masíčka.

Brumbál konečně začne ptáka porcovat a na talíř přede mnou přilevituje moje porce. Nevěřícně upřu pohled na... biskupa? Si děláš prdel, Albusi? Sleduji zklamaně ten kus masa nad řitním otvorem drůbeže a živě si představuji, k čemu krocanovi za jeho života sloužil.

Je mi špatně a chce se mi zvracet. Znechuceně se odvrátím od jídla. Moc si tím nepomůžu, zírám do vypelichaného kožichu medvěda, než mi dojde, že to není živý medvěd, ale ten bradavický šafář. Prales černých chlupů, upatlaných od majonézy se přibližně v místech, kde se dají předpokládat ústa, rozevře a široce se na mne zazubí.

"Vy nebudete, profesore?" zahuláká a vyprskne si přitom porci bramborového salátu do vousů na bradě. Asi se zásobuje na později. Zatvářím se, jako bych měl zvracet. Zúčastněně napíchne můj krocaní zadek na vidličku a přenese si jej do svého talíře. Dobrý skutek od něj.

Vrtám se v pudinku jako Narcissa v hamburgeru z fastfoodu, nakonec znechuceně odložím příbor a znuděně se rozhlížím po čtyřech řadách dlouhých stolů, ve kterých to hučí jako v mém poklopci po masturbovací abstinenci.

Děcka i u toho jídla melou panty, ani na chvilku nesklapnou. Pohled mi omylem sklouzne na Pottera. Na hlavě má naraženou červenou santaclausovskou čepici a vypadá v ní jako idiot. Vlastně žádný rozdíl oproti normálu. V jedné ruce stehno z krocana - oči se mi zalesknou touhou... po tom stehně pochopitelně - a v druhé svírá rybu. Doufám, že se mu vzpříčí v krku rybí kost, ať si ty Vánoce taky trochu užije.

Konečně vše ztichne a zahalí se do posvátného ticha, to když Brumbál zacinká stříbrnou lžičkou o sklenici a vynutí si pozornost. Opřu se do opěradla, slastně přivřu oči a užívám si to božské ticho.

"...a nyní se můžeme konečně odebrat k vánočnímu stromu a najít si pod ním svůj dárek."

Svaté ticho je pryč. Děcka začnou vřískat jako stádo paviánů, vyskáčou zpoza lavic a úprkem utíkají jedním směrem jako krysy před ohněm. Čekal bych, že Brumbál hromovým hlasem zklidní ten cirkus, ale on odstrčí židli a rozeběhne se ke stromku jako kdyby ho zrovna postihly střevní potíže. 

Celý profesorský sbor je u stromu. Osaměl jsem u stolu. Nikomu jsem nikdy žádný dárek nedal a taky žádný nedostanu, je to rok co rok stejné. Ucucávám horký punč a civím na mísu s cukrovím. Uprostřed trůní čokoládou politý biskupský chlebíček. Žaludek se mi opět zavlní, jeden biskup už mi stačil. Natáhnu ruku a vezmu si zázvorový půlměsíc, hlavně že není v úplňku. Pomalu ujídám, zamračeně sleduji ten nával u stromečku a trpělivě čekám, kdy nějaké rozdováděné děcko ten strom konečně převrátí a bude po Vánocích.

Sláva Merlinovi. Všechny dárky jsou rozdány a každý teď sedí na svém místě a rozbaluje svůj balíček. Konečně chvíli ticho. McGonnagalová si přisedne po mé levici a vtiskne mi do ruky nějaký podlouhlý předmět.

"Letos vám taky někdo nadělil dárek, Severusi."

Si děláš kozy, Minervo? 

Usměje se na mně scvrklými rty a začne se věnovat svému balíčku. Nedůvěřivě civím na tu věc přede mnou. Nikdy jsem žádný dárek nedostal, ani jako dítě. Někdo si ze mě vystřelil a teď mě pobaveně pozoruje, jak budu rozbalovat kopřivový šampon na mastné vlasy, anebo plakát nebelvírského famfrpálového družstva. Zvednu zrak a ostražitě se rozhlížím po okolí, napjatě čekám, kdy přistihnu některé děcko kradmo koukat ke mně. 

Nic. 

"Vy nejste zvědavý, co jste dostal, Severusi?" Zase ta McGonnagalová.

Já ne, ale ty, smrtko, určitě jo, mluví mé oči. Mé prsty začnou opatrně trhat vánoční papír. Jsem ve střehu, když otevírám malou krabičku, kdoví, co odtamtud může vyskočit. Odklopím opatrně víčko a... překvapeně odhalím rudý samet, kterým je dno krabičky vystláno. V něm je uložené ptačí brko ke psaní. Fénix. Nádherný kousek. Vezmu jej do ruky a prohlížím si jej. Peříčka září všemi barvami, hrot je ostrý jako jehlice, dlouhé je tak akorát do ruky, pohodlně se drží mezi prsty. Zrak mi padne na malou kartičku na dne.  

Kéž by se tvé dlouhé prsty svíraly kolem mého péra tak, jako teď svírají tohle brko. Veselé Vánoce, Severusi.

Upustím vylekaně brko do klína a kartička mi vyklouzne z prstů na zem. Rychle se pro ni sehnu a srazím se s čelem toho šafáře, který má zjevně stejný úmysl. S tím rozdílem, že zatímco on má hlavu jako kontejner na odpadky, mne prskavky před očima na vteřinu vyřadí z provozu a Hagrid zatím úspěšně svírá v ruce inkriminovaný vzkaz. Rychle mu jej vytrhnu z tlapy, než si jej stačí přečíst a odměním ho tak planoucím pohledem, že mu málem chytnou vousy. Strážkyně hrobky po mé levici nás pohoršeně pozoruje.

Soustředím se opět na ten vzkaz. Takže to nebude žádné z děcek, ale někdo z profesorského sboru nebo zaměstnanců školy. Zběsile přemýšlím. To pero byla jasná symbolika, dárce mi chtěl naznačit, že ví o mé orientaci. A evidentně je taky na kluky. Nebo spíš na osamělé muže v nejlepším věku.

Dám se do pátrání. Kratiknot? Ten bude mít určitě tak krátký knot, že by mi takový vzkaz nikdy nenapsal. Co ten páchnoucí obr? Zdá se mi to, že ten jeho úsměv je významnější, než by měl normálně být? Jestli má vše tak velké jako je sám, radši ne, děkuji.

Filch! Ano! Že mě to nenapadlo hned. Pořád chodí ke mně žalovat, co kde ti spratci zase vyvedli a když podá hlášení, stojí ve dveřích jako by čekal na bonbónek. Že by čekal na...? No ale fuj! Kdo je tam dál? Nenápadně se nakloním dopředu, abych viděl přes Minervu a podívám se doleva.

Lupin. Pečlivě prohlíží jakousi knihu, kterou před chvilkou rozbalil. Pozoruji jeho jemný, až chlapecký profil, který mu ubírá minimálně deset let z věku. Hnědé vlasy, na spáncích místy prošedivělé, mu ty roky zase přidávají. Takže vypadá přesně na tolik, kolik mu je. Sklání se nad knihou, hluboká jizva se mu táhne od levého obočí přes celý obličej až k bradě. Dodává jeho obličeji trochu drsný, až strašidelný výraz.

Najednou prudce zvedne hlavu a zapátrá zrakem po okolí, jako by cítil na sobě něčí pohled. Jeho oříškové oči se setkají s mýma, vteřinu nebo dvě mě překvapeně pozoruje a pak se na jeho tváři objeví milý úsměv. Zamračím se na něj odrazujícím pohledem, kterým straším prvňáky na první hodině lektvarů a rychle se schovám za Minervu.

Minerva se starostlivě ohlédne. "Jste v pořádku, Severusi?" Můj pohled ala Starej se o svoje, babo ji naštěstí odradí od jakékoliv další konverzace.

Takže to byl on! Ten zavšivený vlkodlak! Lapám nevěřícně po dechu. Uvědomím si, že se Lupin poslední dobou pokaždé, když ho potkám, na mně široce usměje, jako kdybych měl místo nosu penis. On mi celou dobu naznačoval, že by měl zájem! Merline, jak jsem mohl být tak slepý! 

"Severusi, co děláváš po večerech?" ptá se pokaždé, když si ke mně přijde pro omějový lektvar. "Proč se ptáš, Lupine, chtěl bys přečíst před spaním pohádku?" odpovím pokaždé zase já. "To ne," zasměje se, "jen že bychom si někdy mohli dát spolu sklenku dobrého vína. Nebaví mě pít sám."

Je to nepřímá pozvánka do jeho postele a já ji nepochopil! Jak jsem mohl být tak hloupý. Nikdy jsem neměl moc na výběr a pořád lepší vlkodlak, než vlastní ruka. Připouštím, že Lupin vlastně vůbec není k zahození. Jeho tvář, přestože zjizvená a dnes už trochu zestárlá vráskami z bolesti a utrpení při proměnách, byla odjakživa pohledná a ještě jako student jsem dokonce na něj občas myslel ve svých fantaziích.

Přimhouřím víčka a představuji si jeho silné paže s vypracovanými svaly, které běháním po lesích trénuje o každém úplňku. Jeho záda a hruď, protkaná pavučinami jizev a šrámů, zajisté musí zdůrazňovat jeho mužnost a drsnost. Nepopírám, že bych je moc rád obkresloval svými prsty. S vlkodlakem jsem ještě nikdy nespal a proč si to nepřiznat, láká mě ten divoký zvířecí sex. Mimoděk si olíznu rty.

Otevřu oči. Severusi, neblázní! Je to přece nepřítel a prašivý vlkodlak k tomu! Přistihnu se, jak se zase nakláním a pokradmu hledím přes Minervu na něj. Nasliní si bříška svých prstů a listuje si zaujatě v knížce a jak soustředěně čte, kouše se do spodního rtu. Je to zatraceně sexy!

Přivřu zase oči a představuji si, jak jeho zuby jemně okusují špičku mého penisu, jak ty dlouhé štíhlé prsty svírá kolem mého ztopořeného penisu a plynule přetahuje předkožku přes můj žalud tam a zase zpátky. Och! Ucítím cukavý pohyb v poklopci a prudce vydechnu. 

Minerva zase otočí ke mně nevyžehlený obličej, prozíravě už radši nic neříká, jen mě sleduje trochu úzkostným pohledem. Zvednu jedno obočí a zahledím se na ni. Máš nějaký problém, čarodějnice? Poplašeně se odvrátí, povedlo se mi zbavit se jí.

Znovu vezmu znovu do ruky vzkaz. Kéž by se tvé dlouhé prsty svíraly kolem mého péra... čtu poněkolikáté. 

Bezpochyby Lupinův styl. Když to čtu po jedenácté, jsem rozhodnut. Zavržou židle a všichni v sále se na Brumbálův povel zvedají. Sál se pomalu vyprazdňuje, je konec. Rychle schovám balíček do rukávu hábitu a zvednu se taky. Přelétnu zrakem profesorský stůl, Lupinova židle je už prázdná.

Zahlédnu ho, jak rozvážně kráčí k východu, pod paží knihu. Rychle ho následuji, aby se mi neztratil v davu. V hlavě si skládám větu, kterou mu řeknu. Dnes po večerce bychom si mohli dát spolu sklenku vína, Lupine. Pozvánka s přesným určením místa, času a to ostatní přijde samo.

Visím očima na jeho širokých zádech pár metrů přede mnou, abych ho neztratil. Zrak mi mlsně sklouzne níž a já i pod jeho hábitem vidím, jak ten mizera kroutí zadkem. Je to gay! Koutek mého rtu není zdaleka to jediné, co se mi při tom pohledu zvedne. Hlavu mi zaplní asi tisíc zvrácených představ, přání a poloh, které dnes v noci s Lupinem hodlám zrealizovat.

Už ho téměř doženu, když mi najednou cestu zčistajasna zastoupí Brumbál. "Jak se vám líbí letošní Vánoce, chlapče?" usmívá se a zašustí celofánem. "Karamelku?" Pod kamenným výrazem skrývám silnou touhu zabít ho a zklamaně sleduji vzdalující se Lupinova záda. Před očima se mi rozplývá šance na nejlepší sex mého života.

Albus mě upřeně pozoruje zpoza dioptrických půlměsíců. "V lednu vám k narozeninám dám k tomu Fénixově brku kalamář, Severusi," mrkne na mně za skly významně. 

Žaludek mi vyletí až do krku. Najednou pochopím, proč mi ředitel nadělil zrovna krocaní zadek.

KONEC

pokračování

Snapeova narozeninová idylka