Mistr Kat 1 - Zpověď

Smrtijed Snape pracuje pro Temného pána na významné pozici Mistra popravčího. Zodpovědně vykonává přidělenou práci až do doby, kdy mu do jeho mučírny přivedou někoho, na kom mu kdysi záleželo.

Autor: Styx

Pár: Severus Snape/Regulus Black

Varování: darkfic, temné, psychologické, tragické, mučení. Severus jako bezcitný vykonavatel smrti.

Přístupnost: 18

Poznámka: jedna z variant toho, co možná bylo Severusovým posláním ve službách LV, proč Regulus zradil Voldemorta a proč se Severus přidal na stranu dobra.

Upozornění: Prolog je dost ponurý, jsou zde popsány hrůzy katovského řemesla, které ze Severuse udělaly bezcitného zabijáka bez srdce. První část povídky je pohodová a odehrává se v předsmrtijedském období za S+R studia, druhá část je z dob Smrtijedů a je dost depresivní. Nic pro citlivé dušičky. :)

Napsáno: 2010

Celou povídku v celku si můžete přečíst i tady.

Prolog

1. část:

Zpověď 

A.D. 1979

Zpověď se dělá, když někdo něčeho lituje a chce odpuštění. Přestože se v kleku kaji, nechci odpuštění. Tedy ne, že bych ho nechtěl, ale nemá mi ho kdo dát. Nehledě na to, že svým způsobem života si jej ani nezasloužím. Prý mi sudičky při mém zrození přisoudily štěstí, dlouhý život a osudovou lásku. Lhaly jako když bičem práská a zaslouží si vykázání ze služeb Nejvyšší moci. Je mi dvacet a co mi paměť sahá, jsem od života schytával jenom kopance a rány pěstí, pod kterými jsem věčně ohýbal záda. Nenávidím otce, že mě zplodil, nenávidím matku, že mě porodila. Nenávidím oba za laskavé poskytnutí očistce na zemi. Samotné peklo by bylo milosrdnější, alespoň bych věděl, že to tak být musí. Proklínám ten okamžik mého hrůzného stvoření.

Jsou tomu tři roky, co jsem se rozhodl přestat se krčit a konečně narovnat záda. Upsal jsem se nejmocnějšímu čaroději. Pod příslibem slávy a moci, uznání a respektu jsem podepsal krvavou smlouvu s ďáblem a zpečetil svůj osud. Svůj úděl Smrtijeda - zabijáka, vraha, bestii, zrůdu, říkejte si tomu jak chcete - jsem si vybral dobrovolně. Život se se mnou nikdy nemazlil a já mu to teď stonásobně vracím. Nic ale není zadarmo. Tvrdý výcvik mi vzal poslední zbytky mé lidskosti, vytesal ze mne skálu a srdce mi spoutal do kamenné obruče.

Během relativně krátké doby jsem se svou ctižádostí zařadil mezi elitu zabijáků Pána temna. Tentokrát ohýbám záda a skláním pokorně hlavu před jediným pánem, kterého uznávám, obdivuji, uctívám. Jsem připraven kdykoliv za něj položit svůj mizerný život a zabít pro něj třeba i vlastní matku.

V době, kdy už mého pána přestalo uspokojovat týrání a zabíjení jeho obětí kouzelnickou hůlkou a posedlo ho barbarské středověké mučení, zařídil ve sklepeních svého hradu rozsáhlou a dokonale vybavenou mučírnu se všemi nástroji a pomůckami, nakradenými jeho Smrtijedy po celém světě. Když vybíral mezi svými věrnými, komu svěří významný post popravčího, rozhodoval se mezi mnou a Macnairem. Jeho volba nakonec padla na mně. Netuším, čím jsem si tuto čest zasloužil, snad svým fyzickým zjevem darebáka. Tehdy jsem se musel rozhodnout mezi tím, co bylo v té době pro mne nejdůležitější, a svou kariérou. Přestože jsem tím ztratil jediný smysl svého tehdejšího života, vstoupil jsem do služby samotné Smrti a našel jsem jiný cíl a motivaci. Jedině Smrt nedělá rozdíly mezi bohatými a chudými, mezi mocnými a podrobenými, mezi čistokrevnými a špinavými. Je nepodplatitelná a bere všechny bez rozdílu. Byla to pro mne výzva sloužit jediné spravedlnosti, jaká na světě existuje. Smrt se stala mým řemeslem.

Už ani nespočítám, kolik jsem za ten rok umučil a zabil lidí. Své řemeslo jsem dovedl k dokonalosti a dosáhl jsem toho, po čem jsem tak neskonale toužil. Moje neblaze proslulá sláva a moc se roznesla široko-daleko až za hranice Británie. Severus Snape - mistr popravčí, ovládající své umění zabíjet bezbolestně tak, že oběť ani nevzdechne a je po všem, který dokáže ale i mučit, dokud vězeň nezešílí nebo nežebrá o milosrdenství a rychlou smrt, a až poté, co z té trosky, která kdysi byla člověkem, vyždímá poslední rozkošnou špetku agónie, ji konečně nemilosrdně zabije. Severus Snape - jméno, které vzbuzuje téměř takovou hrůzu, jako jméno samotného lorda Voldemorta a které se každý bojí co jen vyslovit a jen tiše šeptá: ten-jemuž-jednou-v-jeho-rukou-skončí-život-každého-z-nás.

Ze svého řemesla jsem si udělal docela výnosný obchod. Dokonalá znalost anatomie, získaná z praxe při mučení, mne přivedla k tomu, že jsem živým obratně napravoval údy a v kombinaci s uměním míchání lektvarů a znalostí bylinek mně předurčovala stát se paradoxně i dobře placeným ranhojičem. Čarodějnicím jsem na jejich sabatech prodával oběšencovy hadry, potřebné k jejich rituálům, šamanům zase třísky ze šibenice, bez nichž by se leckterá jejich kouzla nezdařila. Spousta příbuzných a pozůstalých odsouzenců si ode mne za nemalé peníze kupovala různé části z jejich těl, než shoří v plamenech. Mrtvol bylo jako máku. Zbohatl jsem a topil jsem se ve zlatě.

Měl jsem konečně vše, po čem jsem kdy toužil. Tedy, skoro vše. Neustálý kontakt se smrtí učinil ze mně prostředníka mezi světem živých a mrtvých a vyobcoval mne ze středu společnosti. Žil jsem na jejím okraji, daleko od všech, v nedobrovolné izolaci, sám.

_______

Dnes mám za sebou náročný den. Ráno dvě popravy, obzvlášť naražení na kůl mi dalo zabrat, ten nebožák žil ještě dvě hodiny po tom, co mu kůl břichem prolezl skrz hřbet. Poté celé odpoledne v mučírně s Pánem zla, který potřeboval, abych dostal ze zajatce nepřátelské strany cenné informace. Nebylo s ním žádné pořízení, nic nevydržel. K večeru mi chcípl přímo pod rukama. Zbytečná celodenní práce.

Přidal jsem pár polen do kremační pece, a když se oheň rozhučel, v horké vodě jsem ze sebe spláchl pot, krev a únavu. Už nějakou chvíli jsem se věnoval činnosti, kterou vzhledem ke své špatné pověsti provozuji velice zřídka. Nikdo se totiž nechce stýkat s katem, vyvrhelem společnosti, kterému nejde z rukou smýt krev, i kdybych si je drhl nejhrubším rýžákem. Dokonce ani lehké ženy. Nemám přátele, nemám ani známé. I těch pár Smrtijedů, co za mnou do katovny občas pracovně zajdou, se tady nikdy dlouho nezdrží, jako by se zde vznášela nějaká zlá síla.

Už dobrých deset minut jsem v tichu, přerušovaném jen praskáním ohně, monotónně přirážel tam a zpět, když jsem uslyšel seshora mohutné rány na bránu do sklepení. Aha, to si určitě přišli příbuzní dnešního popraveného pro jeho věci. Počkají, než dodělám rozdělanou práci. Nevěnoval jsem tomu dál pozornost a soustředil se na objekt, který mě teď zaměstnával. Zabořil jsem prsty do měkkých boků prostitutky, narazil si její kyprý zadek do slabin a zrychlil. Další mučivé minuty marného snažení o dosažení vyvrcholení mě už definitivně rozladily. Obzvlášť, když se do toho ozývaly neutuchající rány na vrata, mě chuť na sex definitivně přešla.

Utřel jsem do rukávu zpocené čelo a znechuceně jsem odstrčil děvku od sebe. Otřel jsem vlhký úd do podšívky a zastrčil do poklopce. Hrábl jsem do měšce pro hrst zlaťáků a hodil je na postel. Přestože žena svůj účel nesplnila, odměnil jsem ji alespoň za to, že měla odvahu vůbec ke mně přijít. Nikdo živý, kdo má alespoň špetku rozumu, by to dobrovolně neudělal. Všichni se mě bojí jako smrti. A pokud chci občas ukojit své potřeby, musím bohatě zaplatit. Přestože jsem štědrý, není lehké přimět k tomu kohokoliv. Se ženou mi to nejde a muži, s kterými by mi to šlo, zase nejdou ke mně. Až nebude mít příště některý na zaplacení za mé služby, vyberu si svou odměnu v naturáliích. Pořád ale lepší nějaká děvka, než vlastní ruka.

Kopání do dveří se rozléhalo už po celém sklepení. "Už jdu, sakra!" zahulákal jsem. Vystrašená dívka se mezitím spěšně oblékla. Otevřel jsem zadní vchod katovny a vyhodil jsem ji. S nepředstíranou radostí utekla z mého pokoje. Ze skrýše jsem vytáhl zakrvácený plátěný pytlík s oběšencovými šaty a jeho uříznutýma ušima a nosem a sexuálně frustrovaný jsem se došoural k mohutným vratům. Cvakla západka. Dveře se otevřely a za nimi stáli dva Smrtijedi, podepírající pod paží bezvládné tělo. Zrovna ti dva, které vyloženě nesnáším. Zbytky oběšence jsem rychle schoval za zády.

"No to je dost, do prdele!" zahulákal vztekle Travers. "Honil sis ho, že ti to tak trvalo, Snape?" rýpl si posměšně.

Přešel jsem tu urážku, Travers mi nestál ani za pohled. "Co tady otravujete takhle v noci?" Z mého znechucení by se dal postavit dům.

"Pán zla posílá nový přírůstek do tvého vězení. Máš se o něj náležitě postarat, vzkazuje, ráno si s ním přijde osobně popovídat," zazubil se Macnair. "A dobře ho hlídej! Něčím si vysloužil poctu být pro Mistra velice důležitým!" prskl pohrdavě. Aby zdůraznil svá slova, necitelně shodil tělo vězně na kamennou dlažbu sklepení.

Muž byl tak zesláblý, že nestačil natáhnout ruce před sebe. Bolestivě zasténal, když hlavou narazil na kamennou podlahu. Přes kuklu mu nebylo vidět do tváře, ale i v chabém světle pochodní jsem viděl, že je celý zakrvácený a zubožený. Očividně si s ním už někdo pohrál, než ho sem dotáhli. Věnoval jsem mu pramalou pozornost, takových jsem už tady měl bezpočet. "Hoďte ho do první cely, dojdu pro klíč," zamumlal jsem rozmrzele a otočil jsem se zpátky do chodby.

Smrtijedi popadli vězně a surově ho odvlekli do kobky. Hlava, zahalena v kápi, mu bezvládně visela na hrudi, tahal za sebou nohy a tiše sténal, jak mu pohyb způsoboval bolest. Travers s Macnairem ho neurvale hodili doprostřed cely na studenou podlahu. Žádné slitování s člověkem. Tady se na lidi ohledy neberou. Travers zíral na své zakrvácené ruce a nechápavě kroutil hlavou. "Někde jsem četl, že šlechtici mají modrou krev. Buď jsem barvoslepý, nebo knihy lžou," tvářil se udiveně. Nedalo se jednoznačně určit, jestli to jenom hraje, nebo nad tím skutečně polemizuje.

"Vážně, ty umíš číst, Calliste? Myslel jsem, že si umíš leda tak prohlížet obrázky," neodpustil jsem si rýpnutí jako satisfakci za tu jeho uvítací řeč. Zmrazil mě vzteklým pohledem, který ovšem na mně ani v nejmenším nezapůsobil. Ignoroval jsem ho a zamkl jsem celu. "Kdo to vůbec je?" zeptal jsem se jen tak mimochodem, aniž by mne to nějak zajímalo.

"Black," zašklebil se Macnair.

Ztuhl jsem. "Který… Black?" vyšlo mi ztěžka z hrdla.

"Blázníš, Snape? Kdo jiný? Regulus!" podivil se Macnair mé zmatené otázce.

To jméno prošlo mým tělem jako zásah blesku. Zděšeně jsem pohlédl na zubožené tělo, choulící se na kamenné dlažbě za mřížemi. Mé mrtvé srdce, uvězněné v kamenném krunýři dvakrát zapumpovalo.

Regulus… to nemůže být pravda!

"Postarej se, aby se tady cítil jako doma. Je zvyklý na přepych, pan aristokrat…" zachechtal se zlomyslně Macnair a vykročil do útrob katovny. "Nevadí, když chvíli zůstanu?" zeptal se drze.

Ten parchant mě nesnášel a nesympatie byly vzájemné. Usiloval o místo popravčího od samého začátku a začal mě nenávidět, když jsem jej dostal právě já. Nikdy si neodpustil, aby alespoň neprolezl celé vězení a mučírnu pokaždé, když se zastavil. Evidentně mu toto ponuré prostředí dělalo dobře.

Nasadil jsem masku lhostejnosti. Jindy bych byl rád za každou společnost, dokonce i tu jeho. "Vadí," řekl jsem bezvýznamně. "Mám za sebou těžký den a potřebuji se vyspat. Jak víš…" líně jsem pohodil hlavou směrem k novému vězni, "zítra mě čeká další náročný den. Tak vypadněte. Oba."

Neochotně odešli. Když za nimi zapadly dveře, spadla ze mně přetvářka. Přiběhl jsem k mřížím, rychle je odemkl a vrhl jsem se na kolena k bezvládnému tělu, podivně zkroucenému na zemi. Strhl jsem mu z hlavy kápi. Vyklouzly z ní uvolněné prameny dlouhých, černých vlasů. Pomalu, jako bych se bál toho, co uvidím, jsem mu poodhrnul vlasy z obličeje a pohlédl jsem mu do tváře.

Vyděšeně jsem hleděl do strhané, zakrvácené tváře Reguluse Blacka. Pod nánosy zaschlé krve byla téměř k nepoznání. Zavřené oči, víčka se mu chvěla, jak tiše trpěl. Rty měl rozbité a vyprahlé jako poušť. Dýchal namáhavě, krátce, přerývaně. Evidentně mu dýchání způsobovalo velkou bolest. Zkušeným zrakem jsem odhadl, že musí mít přinejmenším zpřelámaná žebra a poraněné plíce. Odhrnul jsem mu pramen vlasů z očí. Uprostřed čela, jako nejjasnější hvězda na půlnoční obloze, zářilo v šeru čerstvě vypálené znamení. Voldemortovo znamení zrady.

2. kapitola