Smrtijed Snape pracuje pro Pána Zla na významné pozici Mistra popravčího. Zodpovědně vykonává přidělenou práci až do doby, kdy mu do jeho mučírny přivedou někoho, na kom mu kdysi záleželo.
Autor: Styx
Pár: Severus Snape/Regulus Black
Varování: darkfic, temné, psychologické, tragické, slash (homosexuální erotika), mučení, Severus jako bezcitný vykonavatel smrti.
Přístupnost: 18
Poznámka 1: jedna z variant, co možná bylo Severusovým posláním ve službách LV, proč Regulus zradil Voldemorta a proč se Severus přidal na stranu dobra.
Poznámka 2: první část povídky se odehrává v předsmrtijedském období za S+R studia, druhá část je z dob služby u Voldemorta, nic pro citlivé dušičky. :)
Poznámka 3: povídka je nově editovaná v roce 2026. Původně napsanou povídku z roku 2010 si můžete přečíst tady. Anebo si můžete přečíst obě a porovnat. :)
Prolog
1. část:
Zpověď
A.D. 1979
Zpověď se dělá, když někdo něčeho lituje a chce odpuštění. Přestože se v kleku kaji, nechci odpuštění. Tedy ne, že bych ho nechtěl, ale nemá mi ho kdo dát. Nehledě na to, že svým způsobem života si jej ani nezasloužím. Prý mi sudičky při mém zrození přisoudily štěstí, dlouhý život a osudovou lásku.
Je mi dvacet let a co mi paměť sahá, jsem od života schytával jenom kopance a rány. Nenávidím otce, že mě zplodil, nenávidím matku, že mě porodila. Nenávidím oba za laskavé poskytnutí očistce na zemi. Samotné peklo by bylo milosrdnější, alespoň bych věděl, že to tak být musí. Proklínám ten okamžik mého hrůzného stvoření.
Jsou tomu tři roky, co jsem se upsal nejmocnějšímu čaroději, Lordu Voldemortovi. Pod příslibem slávy a moci jsem podepsal krvavou smlouvu s ďáblem a zpečetil svůj osud. Svůj úděl Smrtijeda - zabijáka, vraha, vyvrhele, zrůdu, říkejte si tomu jak chcete - jsem si vybral dobrovolně. Život se se mnou nikdy nemazlil a já mu to teď stonásobně vracím. Nic ale není zadarmo. Tvrdý výcvik mi vzal poslední zbytky mé lidskosti, vytesal ze mě skálu a srdce mi spoutal do kamenné obruče.
Během relativně krátké doby jsem se svou ctižádostí zařadil mezi elitu zabijáků Pána temna. Tentokrát ohýbám záda a skláním pokorně hlavu před jediným pánem. Jsem připraven kdykoliv za něj položit svůj mizerný život a zabít pro něj třeba i vlastní matku.
V době, kdy už Temného pána přestalo uspokojovat týrání a zabíjení jeho obětí zakázanými kletbami a posedlo ho barbarské středověké mučení, zařídil ve sklepeních svého hradu dokonale vybavenou mučírnu s nástroji a pomůckami, nakradenými jeho Smrtijedy po celém světě. Když vybíral mezi svými věrnými, komu svěří významný post popravčího, rozhodoval se mezi mnou a Macnairem. Jeho volba nakonec padla na mne. Netuším, čím jsem si tuto čest zasloužil, snad svým fyzickým zjevem darebáka.
Tehdy jsem se musel rozhodnout mezi tím, co bylo v té době pro mne nejdůležitější a svou kariérou. Přestože jsem tím ztratil jediný smysl svého tehdejšího života, vstoupil jsem do služby samotné Smrti a našel jsem jiný cíl a motivaci. Jedině Smrt nedělá rozdíly mezi bohatými a chudými, mocnými a poddanými, čistokrevnými a špinavými. Je nepodplatitelná a bere všechny bez rozdílu. Byla to pro mě výzva sloužit jediné spravedlnosti, jaká na světě existuje. Smrt se stala mým řemeslem.
Už ani nespočítám, kolik jsem za ten rok na příkaz Temného pána umučil a zabil lidí. Své řemeslo jsem dovedl k dokonalosti a dosáhl jsem toho, po čem jsem tak neskonale toužil. Moje neblaze proslulá sláva a moc se roznesla široko-daleko až za hranice Británie.
Severus Snape - mistr popravčí, ovládající své umění zabíjet bezbolestně tak, že oběť ani nevzdechne a je po všem, který dokáže ale i mučit, dokud vězeň nezešílí nebo nežebrá o milosrdenství a rychlou smrt, a až poté, co z té trosky, která kdysi byla člověkem, vyždímá poslední rozkošnou špetku agónie, ji konečně nemilosrdně zabije.
Severus Snape - jméno, které vzbuzuje téměř takovou hrůzu, jako jméno samotného lorda Voldemorta a které se každý bojí co jen vyslovit a jen tiše šeptá: Ten-v-jehož-rukou-nechce-skončit-nikdo-živý.
Ze svého řemesla jsem si udělal docela výnosný obchod. Dokonalá znalost anatomie, získaná z praxe při mučení, mě přivedla k tomu, že jsem živým obratně napravoval údy a kosti a v kombinaci s uměním míchání lektvarů a znalostí bylinek mě předurčovala stát se paradoxně i dobře placeným ranhojičem. Čarodějnicím jsem na jejich sabatech prodával oběšencovy hadry jako vzácnou relikvii, šamanům zase třísky ze šibenice, bez nichž by se leckterá jejich kouzla nezdařila. Spousta příbuzných a pozůstalých odsouzenců si ode mne za nemalé peníze kupovala různé části z jejich umučených těl. Mrtvol bylo jako máku, zbohatl jsem a topil jsem se ve zlatě.
Měl jsem konečně vše, po čem jsem kdy toužil. Tedy, skoro vše. Neustálý kontakt se smrtí učinil ze mne prostředníka mezi světem živých a mrtvých a vyobcoval mne ze středu společnosti. Žil jsem na jejím okraji, daleko od všech, v nedobrovolné izolaci, sám. Nemám přátele, nemám ani známé. I těch pár Smrtijedů, co za mnou do katovny občas pracovně zajdou, se tady nikdy dlouho nezdrží, jako by se zde vznášela nějaká zlá síla.
_______
Dnes mám za sebou náročný den. Ráno zvrácené představení pro Pána zla - pomalá poprava lámání kolem odsouzeného zrádce, poté jsem se celé odpoledne věnoval zajatci z Fénixova Řádu a snažil se z něj vytřískat cenné informace pro Temného pána. Vydržel hodně dlouho. Dřív nebo později ale v mé mučírně každý nakonec promluví.
Přidal jsem pár polen do kremační pece a v chladné vodě jsem ze sebe spláchl pot, krev a únavu. Pustil jsem dovnitř prostitutku a byl jsem rád, že našla odvahu vůbec přijít. Nikdo se nechce stýkat s katem, vyvrhelem společnosti, kterému nejde z rukou smýt krev. Dokonce ani lehké ženy. Této jsem musel dobře zaplatit.
Už dobrých deset minut jsem v tichu, přerušovaném jen praskáním ohně, monotónně do ní přirážel, když jsem uslyšel seshora mohutné rány na bránu do sklepení. To si určitě přišli příbuzní dnešního popraveného pro jeho věci, pomyslel jsem si. Počkají, teď mám práci. Zabořil jsem prsty do měkkých boků té děvky, narazil si její kyprý zadek do slabin a zrychlil. Další mučivé minuty marného snažení o dosažení vyvrcholení rušily neutuchající rány na vrata. Chuť na sex mě definitivně přešla.
Utřel jsem do rukávu zpocené čelo a odstrčil děvku od sebe. Otřel jsem vlhký úd do podšívky a zastrčil do poklopce. Hrábl jsem do měšce pro hrst zlaťáků a hodil je na postel. Přestože žena mé potřeby neuspokojila, odměnil jsem ji alespoň za odvahu. Spěšně se oblékla, otevřel jsem zadní vchod katovny a vyhodil jsem ji.
Kopání do dveří se rozléhalo už po celém sklepení. Ze skrýše jsem vytáhl zakrvácený plátěný pytlík s šaty odsouzence a jeho uříznutýma ušima na památku pro jeho pozůstalé a došoural se ke vchodu. Cvakla západka. Dveře se otevřely a za nimi stáli dva Smrtijedi, podepírající z obou stran bezvládné tělo. Zrovna ti dva, které vyloženě nesnáším.
"No to je dost, do hajzlu!" zahulákal vztekle Travers. "Honil sis ho, Snape, že ti to tak trvalo?"
Přešel jsem tu urážku, Travers mi nestál ani za pohled. "Co tady otravujete takhle v noci?"
"Pán zla posílá novýho obyvatele do tvýho království. Máš se o něj náležitě postarat, vzkazuje, ráno si s ním přijde osobně popovídat," zazubil se Macnair. "A dobře ho hlídej! Je to zrádce!" zvedl důrazně prst a surově shodil tělo vězně na kamennou dlažbu sklepení.
Muž zůstal nehybně ležet na podlaze. Přes kuklu mu nebylo vidět do tváře, ale i v chabém světle pochodní jsem viděl, že si s ním už někdo pohrál, než ho sem dotáhli. Nejspíš tihle dva. "Hoďte ho do první cely," rozkázal jsem jim a došel jsem pro klíč.
Smrtijedi popadli muže a odvlekli do kobky, neurvale ho hodili doprostřed cely na studenou podlahu. Žádné slitování s člověkem. Tady se na lidi ohledy neberou. Travers si přitom ušpinil ruce krví vězně a nechápavě kroutil hlavou. "Tak jsem slyšel, že šlechtici mají prej modrou krev. To jsou pěkný kecy, tohle je jasná červená," nastavil jako důkaz zakrvácenou dlaň.
"To je opravdu objev, Calliste! Ty jsi už někdy viděl modrou krev?" neodpustil jsem si rýpnutí jako satisfakci za tu jeho uvítací řeč. Zmrazil mě vzteklým pohledem, který ovšem na mne ani v nejmenším nezapůsobil. Ignoroval jsem ho a zamkl jsem zvenku celu. "Kdo to vůbec je?" kývl jsem hlavou k ležícímu muži za mříží. Docela mě zajímalo, který aristokrat se Mistrovi znelíbil.
"Mladý Black," zašklebil se Macnair.
Ztuhl jsem. "Který… Black?" vyšlo mi ztěžka z hrdla.
"Kdo jiný? Regulus!" podivil se Macnair mé zmatené otázce.
To jméno prošlo mým tělem jako zásah blesku. Zděšeně jsem pohlédl na zubožené tělo, choulící se na kamenné dlažbě za mřížemi. Mé mrtvé srdce poprvé po dlouhé době krátce zapumpovalo.
Regulus… to nemůže být pravda!
"Postarej se, aby se tady cejtil jako doma. Je zvyklej na přepych," zachechtal se zlomyslně Macnair a vykročil do útrob katovny. "Nebude ti vadit, když chvíli zůstanu, že ne?" zeptal se drze.
Ten parchant mě nesnášel a nesympatie byly vzájemné. Usiloval o místo popravčího od samého začátku a začal mě nenávidět, když jsem jej dostal právě já. Nikdy si neodpustil, aby alespoň neprolezl celé vězení a mučírnu pokaždé, když se tady zastavil. Evidentně mu toto ponuré prostředí dělalo dobře.
Jindy bych byl rád za každou společnost, dokonce i za tu jeho. Dnes ale ne. "Vadí mi to," řekl jsem nesmlouvavě. "Mám za sebou těžký den a potřebuji se vyspat." Pohodil jsem hlavou směrem k novému vězni. "Jak víš, ráno mě čeká další náročný den. Tak vypadněte. Oba."
Neochotně odešli. Když za nimi zapadly dveře, spadla ze mě přetvářka. Přiběhl jsem k mřížím, rychle je odemkl a vrhl jsem se na kolena k bezvládnému tělu. Strhl jsem mu z hlavy kápi. Vyklouzly z ní uvolněné prameny dlouhých, černých vlasů. Pomalu, jako bych se bál toho, co uvidím, jsem mu je poodhrnul a pohlédl mu do tváře.
Byl to skutečně Regulus. Pod nánosy zaschlé krve, otoků a modřin byl jeho obličej téměř k nepoznání. Oči měl zavřené, víčka se mu chvěla, jak tiše trpěl. Dýchal namáhavě, přerývaně. Zkušeným zrakem jsem odhadl, že musí mít přinejmenším zpřelámaná žebra a možná i poraněné plíce. Odhrnul jsem mu krví slepený pramen vlasů. Uprostřed čela mu v přítmí zářilo čerstvě vypálené znamení. Voldemortovo znamení zrady.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář.