Smrtijed Snape pracuje pro Temného pána na významné pozici Mistra popravčího. Zodpovědně vykonává přidělenou práci až do doby, kdy mu do jeho mučírny přivedou někoho, na kom mu kdysi záleželo.
Autor: Styx
Pár: Severus Snape/Regulus Black
Varování: darkfic, temné, psychologické, tragické, mučení. Severus jako bezcitný vykonavatel smrti
Přístupnost: 18
Poznámka: jedna z variant toho, co možná bylo Severusovým posláním ve službách LV, proč Regulus zradil Voldemorta a proč se Severus přidal na stranu dobra.
Upozornění: Prolog je dost ponurý, jsou zde popsány hrůzy katovského řemesla, které ze Severuse udělaly bezcitného zabijáka bez srdce. První část povídky je pohodová a odehrává se v předsmrtijedském období za S+R studia, druhá část je z dob Smrtijedů a je dost depresivní. Nic pro citlivé dušičky. :)
Prolog
1. část:
Zpověď
A.D. 1979
Zpověď se dělá, když někdo něčeho lituje a chce odpuštění. Přestože se v kleku kaji, nechci odpuštění. Tedy ne, že bych ho nechtěl, ale nemá mi ho kdo dát. Nehledě na to, že svým způsobem života si jej ani nezasloužím. Prý mi sudičky při mém zrození přisoudily štěstí, dlouhý život a osudovou lásku. Lhaly jako když bičem práská a zaslouží si vykázání ze služeb Nejvyšší moci. Je mi dvacet a co mi paměť sahá, jsem od života schytával jenom kopance a rány pěstí, pod kterými jsem věčně ohýbal záda. Nenávidím otce, že mě zplodil, nenávidím matku, že mě porodila. Nenávidím oba za laskavé poskytnutí očistce na zemi. Samotné peklo by bylo milosrdnější, alespoň bych věděl, že to tak být musí. Proklínám ten okamžik mého hrůzného stvoření.
Jsou tomu tři roky, co jsem se rozhodl přestat se krčit a konečně narovnat záda. Upsal jsem se nejmocnějšímu čaroději. Pod příslibem slávy a moci, uznání a respektu jsem podepsal krvavou smlouvu s ďáblem a zpečetil svůj osud. Svůj úděl Smrtijeda - zabijáka, vraha, bestii, zrůdu, říkejte si tomu jak chcete - jsem si vybral dobrovolně. Život se se mnou nikdy nemazlil a já mu to teď stonásobně vracím. Nic ale není zadarmo. Tvrdý výcvik mi vzal poslední zbytky mé lidskosti, vytesal ze mne skálu a srdce mi spoutal do kamenné obruče.
Během relativně krátké doby jsem se svou ctižádostí zařadil mezi elitu zabijáků Pána temna. Tentokrát ohýbám záda a skláním pokorně hlavu před jediným pánem, kterého uznávám, obdivuji, uctívám. Jsem připraven kdykoliv za něj položit svůj mizerný život a zabít pro něj třeba i vlastní matku.
V době, kdy už mého pána přestalo uspokojovat týrání a zabíjení jeho obětí kouzelnickou hůlkou a posedlo ho barbarské středověké mučení, zařídil ve sklepeních svého hradu rozsáhlou a dokonale vybavenou mučírnu se všemi nástroji a pomůckami, nakradenými jeho Smrtijedy po celém světě. Když vybíral mezi svými věrnými, komu svěří významný post popravčího, rozhodoval se mezi mnou a Macnairem. Jeho volba nakonec padla na mně. Netuším, čím jsem si tuto čest zasloužil, snad svým fyzickým zjevem darebáka. Tehdy jsem se musel rozhodnout mezi tím, co bylo v té době pro mne nejdůležitější, a svou kariérou. Přestože jsem tím ztratil jediný smysl svého tehdejšího života, vstoupil jsem do služby samotné Smrti a našel jsem jiný cíl a motivaci. Jedině Smrt nedělá rozdíly mezi bohatými a chudými, mezi mocnými a podrobenými, mezi čistokrevnými a špinavými. Je nepodplatitelná a bere všechny bez rozdílu. Byla to pro mne výzva sloužit jediné spravedlnosti, jaká na světě existuje. Smrt se stala mým řemeslem.
Už ani nespočítám, kolik jsem za ten rok umučil a zabil lidí. Své řemeslo jsem dovedl k dokonalosti a dosáhl jsem toho, po čem jsem tak neskonale toužil. Moje neblaze proslulá sláva a moc se roznesla široko-daleko až za hranice Británie. Severus Snape - mistr popravčí, ovládající své umění zabíjet bezbolestně tak, že oběť ani nevzdechne a je po všem, který dokáže ale i mučit, dokud vězeň nezešílí nebo nežebrá o milosrdenství a rychlou smrt, a až poté, co z té trosky, která kdysi byla člověkem, vyždímá poslední rozkošnou špetku agónie, ji konečně nemilosrdně zabije. Severus Snape - jméno, které vzbuzuje téměř takovou hrůzu, jako jméno samotného lorda Voldemorta a které se každý bojí co jen vyslovit a jen tiše šeptá: ten-jemuž-jednou-v-jeho-rukou-skončí-život-každého-z-nás.
Ze svého řemesla jsem si udělal docela výnosný obchod. Dokonalá znalost anatomie, získaná z praxe při mučení, mne přivedla k tomu, že jsem živým obratně napravoval údy a v kombinaci s uměním míchání lektvarů a znalostí bylinek mně předurčovala stát se paradoxně i dobře placeným ranhojičem. Čarodějnicím jsem na jejich sabatech prodával oběšencovy hadry, potřebné k jejich rituálům, šamanům zase třísky ze šibenice, bez nichž by se leckterá jejich kouzla nezdařila. Spousta příbuzných a pozůstalých odsouzenců si ode mne za nemalé peníze kupovala různé části z jejich těl, než shoří v plamenech. Mrtvol bylo jako máku. Zbohatl jsem a topil jsem se ve zlatě.
Měl jsem konečně vše, po čem jsem kdy toužil. Tedy, skoro vše. Neustálý kontakt se smrtí učinil ze mně prostředníka mezi světem živých a mrtvých a vyobcoval mne ze středu společnosti. Žil jsem na jejím okraji, daleko od všech, v nedobrovolné izolaci, sám.
_______
Dnes mám za sebou náročný den. Ráno dvě popravy, obzvlášť naražení na kůl mi dalo zabrat, ten nebožák žil ještě dvě hodiny po tom, co mu kůl břichem prolezl skrz hřbet. Poté celé odpoledne v mučírně s Pánem zla, který potřeboval, abych dostal ze zajatce nepřátelské strany cenné informace. Nebylo s ním žádné pořízení, nic nevydržel. K večeru mi chcípl přímo pod rukama. Zbytečná celodenní práce.
Přidal jsem pár polen do kremační pece, a když se oheň rozhučel, v horké vodě jsem ze sebe spláchl pot, krev a únavu. Už nějakou chvíli jsem se věnoval činnosti, kterou vzhledem ke své špatné pověsti provozuji velice zřídka. Nikdo se totiž nechce stýkat s katem, vyvrhelem společnosti, kterému nejde z rukou smýt krev, i kdybych si je drhl nejhrubším rýžákem. Dokonce ani lehké ženy. Nemám přátele, nemám ani známé. I těch pár Smrtijedů, co za mnou do katovny občas pracovně zajdou, se tady nikdy dlouho nezdrží, jako by se zde vznášela nějaká zlá síla.
Už dobrých deset minut jsem v tichu, přerušovaném jen praskáním ohně, monotónně přirážel tam a zpět, když jsem uslyšel seshora mohutné rány na bránu do sklepení. Aha, to si určitě přišli příbuzní dnešního popraveného pro jeho věci. Počkají, než dodělám rozdělanou práci. Nevěnoval jsem tomu dál pozornost a soustředil se na objekt, který mě teď zaměstnával. Zabořil jsem prsty do měkkých boků prostitutky, narazil si její kyprý zadek do slabin a zrychlil. Další mučivé minuty marného snažení o dosažení vyvrcholení mě už definitivně rozladily. Obzvlášť, když se do toho ozývaly neutuchající rány na vrata, mě chuť na sex definitivně přešla.
Utřel jsem do rukávu zpocené čelo a znechuceně jsem odstrčil děvku od sebe. Otřel jsem vlhký úd do podšívky a zastrčil do poklopce. Hrábl jsem do měšce pro hrst zlaťáků a hodil je na postel. Přestože žena svůj účel nesplnila, odměnil jsem ji alespoň za to, že měla odvahu vůbec ke mně přijít. Nikdo živý, kdo má alespoň špetku rozumu, by to dobrovolně neudělal. Všichni se mě bojí jako smrti. A pokud chci občas ukojit své potřeby, musím bohatě zaplatit. Přestože jsem štědrý, není lehké přimět k tomu kohokoliv. Se ženou mi to nejde a muži, s kterými by mi to šlo, zase nejdou ke mně. Až nebude mít příště některý na zaplacení za mé služby, vyberu si svou odměnu v naturáliích. Pořád ale lepší nějaká děvka, než vlastní ruka.
Kopání do dveří se rozléhalo už po celém sklepení. "Už jdu, sakra!" zahulákal jsem. Vystrašená dívka se mezitím spěšně oblékla. Otevřel jsem zadní vchod katovny a vyhodil jsem ji. S nepředstíranou radostí utekla z mého pokoje. Ze skrýše jsem vytáhl zakrvácený plátěný pytlík s oběšencovými šaty a jeho uříznutýma ušima a nosem a sexuálně frustrovaný jsem se došoural k mohutným vratům. Cvakla západka. Dveře se otevřely a za nimi stáli dva Smrtijedi, podepírající pod paží bezvládné tělo. Zrovna ti dva, které vyloženě nesnáším. Zbytky oběšence jsem rychle schoval za zády.
"No to je dost, do prdele!" zahulákal vztekle Travers. "Honil sis ho, že ti to tak trvalo, Snape?" rýpl si posměšně.
Přešel jsem tu urážku, Travers mi nestál ani za pohled. "Co tady otravujete takhle v noci?" Z mého znechucení by se dal postavit dům.
"Pán zla posílá nový přírůstek do tvého vězení. Máš se o něj náležitě postarat, vzkazuje, ráno si s ním přijde osobně popovídat," zazubil se Macnair. "A dobře ho hlídej! Něčím si vysloužil poctu být pro Mistra velice důležitým!" prskl pohrdavě. Aby zdůraznil svá slova, necitelně shodil tělo vězně na kamennou dlažbu sklepení.
Muž byl tak zesláblý, že nestačil natáhnout ruce před sebe. Bolestivě zasténal, když hlavou narazil na kamennou podlahu. Přes kuklu mu nebylo vidět do tváře, ale i v chabém světle pochodní jsem viděl, že je celý zakrvácený a zubožený. Očividně si s ním už někdo pohrál, než ho sem dotáhli. Věnoval jsem mu pramalou pozornost, takových jsem už tady měl bezpočet. "Hoďte ho do první cely, dojdu pro klíč," zamumlal jsem rozmrzele a otočil jsem se zpátky do chodby.
Smrtijedi popadli vězně a surově ho odvlekli do kobky. Hlava, zahalena v kápi, mu bezvládně visela na hrudi, tahal za sebou nohy a tiše sténal, jak mu pohyb způsoboval bolest. Travers s Macnairem ho neurvale hodili doprostřed cely na studenou podlahu. Žádné slitování s člověkem. Tady se na lidi ohledy neberou. Travers zíral na své zakrvácené ruce a nechápavě kroutil hlavou. "Někde jsem četl, že šlechtici mají modrou krev. Buď jsem barvoslepý, nebo knihy lžou," tvářil se udiveně. Nedalo se jednoznačně určit, jestli to jenom hraje, nebo nad tím skutečně polemizuje.
"Vážně, ty umíš číst, Calliste? Myslel jsem, že si umíš leda tak prohlížet obrázky," neodpustil jsem si rýpnutí jako satisfakci za tu jeho uvítací řeč. Zmrazil mě vzteklým pohledem, který ovšem na mně ani v nejmenším nezapůsobil. Ignoroval jsem ho a zamkl jsem celu. "Kdo to vůbec je?" zeptal jsem se jen tak mimochodem, aniž by mne to nějak zajímalo.
"Black," zašklebil se Macnair.
Ztuhl jsem. "Který… Black?" vyšlo mi ztěžka z hrdla.
"Blázníš, Snape? Kdo jiný? Regulus!" podivil se Macnair mé zmatené otázce.
To jméno prošlo mým tělem jako zásah blesku. Zděšeně jsem pohlédl na zubožené tělo, choulící se na kamenné dlažbě za mřížemi. Mé mrtvé srdce, uvězněné v kamenném krunýři dvakrát zapumpovalo.
Regulus… to nemůže být pravda!
"Postarej se, aby se tady cítil jako doma. Je zvyklý na přepych, pan aristokrat…" zachechtal se zlomyslně Macnair a vykročil do útrob katovny. "Nevadí, když chvíli zůstanu?" zeptal se drze.
Ten parchant mě nesnášel a nesympatie byly vzájemné. Usiloval o místo popravčího od samého začátku a začal mě nenávidět, když jsem jej dostal právě já. Nikdy si neodpustil, aby alespoň neprolezl celé vězení a mučírnu pokaždé, když se zastavil. Evidentně mu toto ponuré prostředí dělalo dobře.
Nasadil jsem masku lhostejnosti. Jindy bych byl rád za každou společnost, dokonce i tu jeho. "Vadí," řekl jsem bezvýznamně. "Mám za sebou těžký den a potřebuji se vyspat. Jak víš…" líně jsem pohodil hlavou směrem k novému vězni, "zítra mě čeká další náročný den. Tak vypadněte. Oba."
Neochotně odešli. Když za nimi zapadly dveře, spadla ze mně přetvářka. Přiběhl jsem k mřížím, rychle je odemkl a vrhl jsem se na kolena k bezvládnému tělu, podivně zkroucenému na zemi. Strhl jsem mu z hlavy kápi. Vyklouzly z ní uvolněné prameny dlouhých, černých vlasů. Pomalu, jako bych se bál toho, co uvidím, jsem mu poodhrnul vlasy z obličeje a pohlédl jsem mu do tváře.
Vyděšeně jsem hleděl do strhané, zakrvácené tváře Reguluse Blacka. Pod nánosy zaschlé krve byla téměř k nepoznání. Zavřené oči, víčka se mu chvěla, jak tiše trpěl. Rty měl rozbité a vyprahlé jako poušť. Dýchal namáhavě, krátce, přerývaně. Evidentně mu dýchání způsobovalo velkou bolest. Zkušeným zrakem jsem odhadl, že musí mít přinejmenším zpřelámaná žebra a poraněné plíce. Odhrnul jsem mu pramen vlasů z očí. Uprostřed čela, jako nejjasnější hvězda na půlnoční obloze, zářilo v šeru čerstvě vypálené znamení. Voldemortovo znamení zrady.
2. část
Vzpomínky
A.D. 1976
"Srabusi, kam tak pospícháš!" zasyčel posměšně Sirius Black, když mě silnou paží přirazil ke zdi, až mi skoro vyrazil dech. "Nerozuměl jsi tomu, co jsem ti teď přikázal? Mám ti to znovu zopakovat?" řekl výhružně.
Chtěl jsem se vzepřít jeho perverznímu příkazu a bránit se. Těžko se to ale realizuje, když mi Potter s Pettigrewem sevřeli zápěstí a obě mé ruce vmáčkli do zdi, každý z jedné strany. Zepředu mě omezoval Black. Byl jsem jako v kleštích.
Dveře se otevřely a oči všech se upřely k východu. Do toalet vešel Blackův mladší bratr Regulus. Zarazil se ve dveřích a očima přelétl situaci. Pak se přesunul k pisoárům a začal vykonávat činnost, kvůli které přišel. Sirius otočil zpátky ke mně svůj panovačný pohled. "Klekni si a dočista vylízej po sobě tu mísu!" zopakoval příkaz.
Zoufale jsem zacloumal rukama. Byly ale pevně přimáčknuté do zdi po obou stranách mé hlavy. Prsty, zkroucené jako orlí drápy, se mi pomalu zatínaly do pěstí. Siriusova tvář se nebezpečně přiblížila. "Rozuměl jsi, Srabusi? Na kolena!" procedil mezi zuby. Ovanul mě jeho ztuchlý cigaretový dech.
Plivl jsem mu přímo mezi oči. Zamrkal a nozdry se mu vzteky rozšířily. Smýkl mnou na dlažbu, přinutil mě kleknout a bolestivě sevřel do pěsti mé vlasy. Hlavu mi rukou násilně zatlačil do porcelánové mísy. Čísi ruce mi okamžitě spoutaly obě zápěstí za zády. "Lízej!" uslyšel jsem nad sebou Blackův hlas.
Zoufale jsem se bránil, ale proti trojnásobné přesile jsem měl pramalou šanci. Do nosu mi prorážel čpící pach lidské moči a žaludek se mi pomalu posouval do krku. Už jsem si myslel, že ochutnám vlastní moč, když jsem uslyšel bolestivý výkřik. Sevření mých vlasů najednou povolilo.
Otočil jsem se. Sirius spadl na zem jako pytel hnoje a z nosu se mu spustila krev. Nad ním stál Regulus, mnoucí si v dlani pravou pěst. Sirius si do hřbetu dlaně otřel krev z nosu a úkosem se zamračil na bratra. "Zbláznil ses, Regu? Co to vyvádíš?" vyštěkl vztekle. Zuřivě vyskočil na nohy a bez varování se na něj vrhl jako dravec po kořisti. Jamesovi a Peterovi dalo hodně práce odtrhnout je sebe.
"Co TY vyvádíš?" poopravil ho zadýchaně Regulus, když uviděl, jak se jeho bratr zmítá v pevném sevření svých kamarádů, kteří měli co dělat, aby ho vůbec udrželi. "Chceš, aby se rozneslo, že šikanuješ spolužáky a vyletěl kvůli tomu z posledního ročníku? Tak se uklidni!" Podíval se na mne. "A ty běž!"
Vyskočil jsem na rovné nohy a rychle jsem vypadl z toalet, otřesen z odporného zážitku. Přeběhl jsem chodbou, pak druhou a nakonec jsem se zastavil. Vyhýbám se osobním střetům, obzvlášť s těmi, co nesou jméno Black a Potter. Nejsem ale žádný zbabělec. Regulus šel proti svému vlastnímu bratrovi, aby se mě zastal, a já jsem ho v tom nechal samotného.
Otočil jsem se a utíkal jsem zpátky, i když bylo dost pravděpodobné, že odtamtud vyjdu s rozbitou hubou. Místnost už byla prázdná. Pomalu jsem se vracel na kolej s hlavou plnou myšlenek na svého zachránce.
_______
Ani v příštích dnech jsem Reguluse nedokázal vyhnat z hlavy. Pokaždé, když jsme se potkali ve společenské místnosti nebo ve Velkém sále, se naše zraky setkaly. Vždy jsem to byl já, kdo nakonec uhnul. Nedokázal jsem čelit tomu jeho uhrančivému pohledu.
Během těch letmých zrakových kontaktů jsem si všiml toho, co mi celá ta léta, přestože jsme se často nevšímavě míjeli, uniklo. Oči barvy oblohy těsně před setměním, přitažlivý úsměv, záplava černých vlasů splývajících na ramena, zadumaný výraz v pohledné tváři. Měl vše, co mně fyzicky chybělo. Nejenom zjevem leckoho převyšoval. Byl chytačem zmijozelského družstva, prefektem a hodně oblíbeným mezi spolužáky. Nic, čím bych se mohl chlubit já. Přestože to byl Black, přitahoval mne. A právě proto, že mne přitahoval, vyhýbal jsem se mu.
Dnes ráno jsme se málem srazili na chodbě. Šlapal jsem zamyšleně nahoru po schodišti a proti mně se seshora najednou vyřítilo stádo šesťáků a bralo útokem cestu do sklepení. Regulus v běhu do mne nechtěně strčil a já jsem málem ztratil rovnováhu. Spěšně se omluvil a chtěl běžet za kamarády, ale když zjistil, že jsem to já, zastavil se. Ani jeden z nás nepromluvil jediné slovo. Netuším, jak dlouho jsme na sebe hleděli. Když se mi zdálo, že uběhlo asi půl dne, vzpamatoval jsem se. Rychle jsem ho obešel a zmatený jako pokusná myš v labyrintu jsem utekl do síně.
Něco se dělo a já netušil, co. Byl jsem rozhodnut zdaleka se mu vyhýbat. Ale už na dvouhodinovce lektvarů mé předsevzetí zkrachovalo, když mne profesor Křiklan přiřadil do dvojice právě s Regulusem. Ignoroval jsem ho a soustředěně jsem pracoval na výrobě lektvaru dlouhého spánku.
Silou vůle jsem se přinutil ani jednou se na něj nepodívat. Dařilo se mi to celou hodinu. Pak ale krutá náhoda tomu chtěla, abychom v jednom okamžiku oba sáhli po stejné ingredienci. Jeho prsty se dotkly mé ruky. Prudce jsem zvedl hlavu a naše zraky se setkaly. Provinile se usmál a pokrčil rameny. "Omlouvám se."
"Není za co," řekl jsem tlumeně. Uvědomil jsem si, že dlaň má pořád položenou na mé. Ucukl jsem s rukou. Široce se usmál a bílé zuby se mu zaleskly. Od této chvíle už jsme pracovali společně. Byl jsem silně nervózní a to, v čem jsem byl jindy nejlepší, se mi dnes vůbec nedařilo. Prsty se mi třásly a žábu, kterou jsem potřeboval mít živou, jsem přetrhl napůl. Regulus k ní přiložil svou hůlku, kradmo se rozhlédl kolem a zašeptal zaklínadlo. Obojživelník jakoby zázrakem ožil.
Udiveně, a tak trochu s obavou, protože jsem tušil, že tohle není běžné kouzlo, jsem se zeptal: "Jak jsi to udělal?" Snažil jsem se být co nejtišeji, abych nepřilákal pozornost profesora Křiklana. Svůj zájem o netradiční kouzlo jsem ale nedokázal skrýt.
"Je to temná magie," odpověděl potichu. Nenápadně mne pozoroval a správně odhadl, že mne to zaujalo. "Seznámím tě s ní. Chceš?" navrhl najednou.
Temné neznámo mne odjakživa fascinovalo. Žádnou jinou odpověď jsem ani dát nemohl. Nepřemýšleje nad důsledky, horlivě jsem přikývl. Naklonil se ke mně a téměř nebyl slyšet, když řekl: "Přijď dnes po večeři k Hrbaté čarodějnici. Ukážu ti víc." Položil žábu břichem vzhůru a znehybnil ji kouzlem. Zvedl ke mně oči v němé prosbě. "Přijdeš?"
Pátravě jsem si ho prohlížel. Jsem od přírody nedůvěřivý a nepouštím si nikoho k tělu. Přesto jsem slyšel svůj vlastní hlas vyslovit tichý slib: "Přijdu." Tohle byl nejosudovější okamžik v mém životě.
_______
Plížil jsem se temnou chodbou ve třetím patře a došel jsem až k morbidní soše. V temném koutě, téměř splývající se zdí, stál Regulus Black. Opřen v šeru zády o zeď, s košilí ležérně rozepnutou, uprostřed prsou uzel z povolené zeleno stříbrně pruhované vázanky. Chvíli jsme jeden druhého mlčky testovali. "Máš tu žábu, Snape?" začal. Zavrtěl jsem hlavou. Sakra, jak jsem mohl na ni zapomenout?
"Proč?" podivil se. "Jak ti mám teď vysvětlit to oživení?"
"Skočím pro ni," nabídl jsem se.
"Počkej…," stáhl mne za rukáv, "nikam nechoď. Nebudeme se zdržovat." Vytáhl hůlku. "Ukážu ti něco jiného. Chtěl jsi vidět něco z černé magie, tak sleduj." Vyslovil zaklínadlo. Ze špičky hůlky začal najednou tryskat hustý bílý kouř. Dusil mne, nesnesitelně škrábal v krku a bodal jehličkami do očí. Rozkašlal jsem se, svíral jsem si rozpálené hrdlo a druhou rukou protíral štípající a slzící oči. "Co to má být, sakra?" řekl jsem znechuceně a utřel jsem podrážděné oči. Pokud si myslel, že mne ohromí smradlavým kouřem, spletl se. Čekal jsem něco efektnějšího.
"Otravný dým. Zpacifikuje nepřítele během pár vteřin. Tohle se na hodinách obrany proti černé magii neprobírá," pousmál se záhadně Regulus. "Ale na hodinách černé magie ano," dodal šibalsky.
"Hodiny černé magie?" zopakoval jsem, jestli jsem se nepřeslechl. Tato temná stránka magie mne lákala odjakživa. Zahrával jsem si s ní opatrně už od třetího ročníku a v praxi vyzkoušel spoustu nezákonných kouzel. Vše jsem ale pouze vyčetl ze zakázaných knih, nikde jsem nenarazil na její legální studium. "Kdo ti dává ty lekce?" zeptal jsem se s větším zájmem, než jsem chtěl přiznat.
Black se jen pousmál. "Zajímá tě to?" Správně vycítil můj zájem. "Chceš vědět víc?"
"Zbytečná otázka, Blacku."
"Něco ti ukážu." Svlékl hábit a položil jej na zem. Kolem nás se vznesl prach a pomalu se usazoval k zemi. Black si sedl na hábit a nabídl mi místo vedle sebe. "Říká ti něco jméno…" sotva slyšitelně zašeptal, "lord Voldemort?
Jak by ne? V celém kouzelnickém světě nebyl nikdo, kdo by neznal to hrůzu nahánějící jméno. Vlažně jsem přikývl. Regulus si přisedl blíž. "Co o něm víš?"
"Slyšel jsem, že má obrovskou moc, že stojí na straně zla a že si chce podrobit svět. A že vládne černou magií. Ale moc tomu nevěřím. Akorát nahání lidem strach, ale nikdo nemůže mít takovou moc." Rozpovídal jsem se víc, než je u mne zvykem.
Regulus zkoumavě studoval výraz v mém obličeji. "Je to pravda." Jeho rty se téměř nepohnuly. "Vím to." Odmlčel se a napjatě čekal, jak zareaguji.
Nedokázal jsem rozumně uvažovat. "Ty jsi… ty jsi…" složitě jsem se snažil vyslovit jednoduchou otázku.
Přisunul se ještě blíž a jako by se bál, že nás poslouchají zdi, tiše šeptal: "Moje rodina patří již delší dobu k jeho věrným přívržencům. Zajímám se o Pána zla už dávno. Sdílím jeho snahu o dosažení čisté krve mezi kouzelníky. Pod jeho vedením se kouzelníci konečně přestanou skrývat před světem a budou vládnout mudlům."
Nervózně jsem si poposedl. Nebyl jsem docela přesvědčen, jestli to vůbec chci slyšet, přesto jsem to řekl: "Co o tom víš?"
"Mám něco, co by tě mohlo zajímat," zazubil se Black. Vytáhl ze záňadří štos novinových výstřižků a začal je rozkládat vedle sebe jako hrací karty. Přelétl jsem zrakem po textech. Všechny do jednoho pojímaly o jednom jediném tématu. Lord Voldemort. Regulus přišel na naši schůzku se zcela jasným záměrem.
V dalších hodinách mi Regulus prozradil úplně vše o nejmocnějším čaroději na širém světě. O jeho širokých znalostech z černé magie, o jeho rozsáhlých kouzelnických schopnostech, o mocných a smrtelných zaklínadlech, které dokáže používat bez pomoci hůlky, o vrozeném talentu podrobit si druhé a mít nad lidmi naprostou moc, o síle, kterou ovládá mysl a chování druhých, o schopnosti zabít mávnutím ruky, o tom, že přelstil i smrt.
Fascinovaně jsem hltal každé jeho slovo. Dodnes jsem byl přesvědčen, že největším kouzelníkem současnosti je Brumbál, teď v porovnání s Pánem temna mi připadal jako nezkušený začátečník. Když Regulus skončil, zůstali jsme oba dlouhé minuty tiše sedět v šeru. On proto, že mě soustředěně pozoroval a dal mi čas vstřebat informace, já proto, abych ovládl své vzrušení a uspořádal zmatené myšlenky z toho, co jsem se teď dozvěděl. Z hlubokého přemýšlení mě vytrhl až Regulusův pohyb ruky, po kterém se rozhořela pochodeň nad našimi hlavami. Do té doby jsem si ani neuvědomil, že nás v chodbě zastihla noc.
Regulus posbíral výstřižky a zvedl se. "Nejvyšší čas jít spát," konstatoval.
"Je noc. Jak se dostaneme nepozorovaně do sklepení?" přemýšlel jsem s obavami.
"Nech to na mně," usmál se. "Dost jsem se toho už z černé magie naučil." Další zaklínadlo, a kolem nás se vytvořila prapodivná černá koule nedokonalých tvarů. My jsme se nacházeli přímo uprostřed ní. To už bylo podstatně zajímavější, než páchnoucí dým.
"Je to koule absolutní tmy. Toho, kdo se nachází uvnitř, zcela pohltí a ztrácí se před pohledy lidí zvenčí. Pohybuje se zároveň s ním. Ten uvnitř vidí ven, ti venku ale dovnitř ne. Takhle se nepozorovaně dostaneme až do koleje." Přistoupil ke mně blíž, abychom se oba do ní vešli. "Pro dva je ale dost těsná," spiklenecky se usmál a přitiskl se ke mně.
Uvědomili jsme si ve stejnou chvíli, jak blízko u sebe stojíme. Ta těsnost byla až zarážející. Naše hrudi, břicha, boky, tohle vše se navzájem dotýkalo v nekonečném množství bodů. Ucítil jsem jeho prsty ve své dlani. Propletl je nesměle s mými a druhou ruku opatrně položil na můj bok. Napjatě sledoval mou reakci a dal mi šanci ucuknout. Překvapilo mne to natolik, že jsem se nezmohl na jakýkoliv odpor.
Téměř nepostřehnutelně, jakoby se bál, aby mne prudším pohybem nevyplašil, se přibližoval k mé tváři. Jako had, číhající na vyděšenou oběť těsně předtím, než zaútočí. Jeho oči, lesknoucí se jako hladina jezera za úplňku, mne spoutaly v hypnotickém zajetí. Cítil jsem, jak se proti své vůli do těch zrádných modrých hlubin potápím a ani se nesnažím plavat. Pud sebezáchovy zalezl kamsi hluboko a nechal mě utopit.
"Severusi…" zašeptal. Stačil jsem si ještě uvědomit své překvapení z toho, že zná moje křestní jméno. Na tváři jsem ucítil dotek jeho dechu. Vlhké rty zavadily o mé. Lehce, jako když motýl roztáhne svá křídla těsně před vzlétnutím. Srdce se mi zastavilo a projela mnou neznámá vlna vzrušení. Špičkou jazyka sotva postřehnutelně olízl můj horní ret a vrátil se zpátky po spodním. Ucítil jsem jeho jazyk mezi rty, nenásilně se snažící vklouznout mezi ně. Zorničky se mi překvapením rozšířily a hledaly rozumné vysvětlení v jeho lesklých očích. Místo odpovědi mne uvěznil do svého pohledu a přitáhl si mne blíž.
Teď jsem konečně pochopil, že jsem ztracen. Chtěl jsem se znechuceně odvrátit. Chtěl jsem ho od sebe odstrčit. Chtěl jsem ho uřknout za tu opovážlivost. Přesto jsem vymanil ruku z jeho dlaně, zvedl paže a zabořil prsty do husté hřívy černých kadeří. Pootevřel jsem rty a vpustil jsem ho dovnitř. Jeho jazyk proklouzl mezi rty a osmělil se. Dotkl se mého a jemně jej pohladil. Srdce se mi opět rozbušilo a snažilo se dohnat tu odmlku. Zavřel jsem oči a zcela zapomněl na prostor a čas. Vnímal jsem jen ten jazyk, prozkoumávající má ústa, a oči, vpíjející se do mých.
Regulus ovinul ruce kolem mého pasu a pomalu je utahoval do silného objetí. Nedokázal jsem rozumně uvažovat, a přestože jsem dobře věděl, že to není správné, pokorně jsem se poddal svému prvnímu polibku a prvnímu objetí. Stáli jsme v temné chodbě jako líbající se sousoší a já se nechal unášet tím nádherným pocitem, který jsem ještě nikdy nezažil a přál jsem si, aby trval věčně.
Regulus mě nečekaně přitiskl těsně k sobě. Do podbřišku mě zatlačilo něco hodně tvrdého. Vyděšeně jsem otevřel oči. Prudce jsem Blacka odstrčil od sebe a odskočil jsem dozadu. Kouzlo polibku se přerušilo.
Najednou mi došlo, co jsme to provedli. Vyděšeně jsem si Blacka přeměřoval. Regulus odstranil průhlednou kouli kolem nás a provinile se na mne usmál. Prudce jsem se otočil a rozběhl jsem se chodbou zpátky, i s rizikem, že mne někdo chytne v noci na chodbě. Naštěstí nikým nespatřen jsem se vplížil do svého pokoje a padl jsem tváří do peřin. Hlavou mi vířily zmatené myšlenky na největšího čaroděje všech dob a zmítal mnou obrovský chaos z toho, co jsem se před chvílí o něm dozvěděl. I nejmocnější mág byl však zcela zastíněn novými neznámými pocity. Stěží jsem ovládal vzrušení při vzpomínce na Blackův hříšný polibek. Do rána jsem kvůli němu nezamhouřil oko.
_______
Celý následující týden jsem se Reguluse stranil ještě více, než doteď. Vyhýbal jsem se mu širokým obloukem, nechodil jsem do jídelny, celé odpoledne až do tmy jsem trávil venku jen ve společnosti svých neurovnaných, zmatených myšlenek a na zmijozelskou kolej jsem chodil jako poslední, když už všichni spali. Dobrovolně jsem se odsoudil k izolaci.
Pouze společným hodinám jsem se nemohl vyhnout. Na hodiny jsem chodil jako poslední s profesorem v patách a během celého vyučování jsem cítil, že mi Regulus propaluje díru do temene. Jeho pohledy jsem však nikdy neopětoval a hned po skončení hodiny jsem odešel z učebny jako první. Ztratil jsem se v rozsáhlých bradavických pozemcích a do noci vyháněl Blacka z hlavy. Přestože jsem dělal vše pro to, abych na něj nemyslel, mělo to úplně opačný účinek.
Utahaný po náročném dni - dnes jsem se zatoulal až k samým hranicím pozemků - jsem sáhl po klice do společných sprch a rozladěně v duchu zaklel, když jsem uslyšel, že se ještě někdo sprchuje. Schválně si vybírám tuhle pozdní noční hodinu, když by už každý měl být ve své posteli a teď mi nějaký opozdilec překazil plány. Vešel jsem, přistoupil ke své skřínce a svlékl jsem se donaha. Omotal jsem si ručník přes kolem beder a vykročil ke sprchám.
Ve dveřích jsem se prudce zastavil, jako kdyby do mne uhodil blesk. V rohu místnosti, pod proudem horké vody v páře stál Regulus Black. Byl ke mně otočen zády a přes hluk tekoucí vody mne nemohl slyšet. Stál jsem jako socha z kamene a vyjeveně civěl na jeho nahé tělo. Dokonalé tělo. Svaly na zádech se mu vlnily pohyby paží, jak zvedal ruce k hlavě a prsty zajížděl do mokrých vlasů. Po zádech mu stékala v bílých potůčcích pěna a vyzývavě mizela ve žlábku mezi jeho pevnými hýžděmi. Ruce mu sklouzly k ramenům. Krouživými pohyby je masíroval a pomalu klesal k lopatkám. Kam až dosáhl, jemně roztíral dlaněmi mýdlo po zádech a spíš než mytí tyto provokativní pohyby připomínaly něžné hlazení. Kdybych si nebyl jist, že o mně neví, řekl bych, že mne svádí.
Vydechl jsem a opřel jsem se zády o studenou zeď za rohem. Tělem mi prošla elektrizující vlna a ze rtů se mi vydralo několik vzdechů. Zavřel jsem oči a bojoval s naléhavým nutkáním. Ve slabinách mi bolestivě pulzovala rychle tvrdnoucí erekce. Ze všech sil jsem se snažil udržet rozbouřené hormony pod kontrolou. Pravá ruka se však vymkla kontrole a přestala poslouchat pokyny z mozku.
Ručník mi sklouzl z beder. Ruka proti mé vůli pevně uchopila naběhlý penis, až jsem tiše zakňučel. Nedočkavě začala přejíždět nahoru a dolů po celé jeho délce, uspěchaně jsem uspokojoval svou potřebu v klíně. Kradmo jsem zpoza rohu nahlížel k nahému Regulusovu tělu. Dech se mi zrychloval, rozkoš nabývala na intenzitě. Přivřel jsem oči, víčka se mi chvěla slastí. Tělo se mi najednou zachvělo v orgastické křeči. Zaklonil jsem hlavu, kousl jsem se do rtu, abych nevykřikl a z hrdla se mi vydral tlumený vzdech. Prsty mi pokropilo teplé sperma. Za tichých vzlyků jsem nechal dozvuky orgasmu cloumat svým tělem.
Hukot tekoucí vody ztichl. Rychle, jak jen to šlo, jsem se vzpamatoval a v poslední chvíli jsem v panice skočil do nejbližší kabinky. Škvírou v pootevřených dveřích jsem zahlédl Blacka, jak prošel kolem, tak blízko, blízko mne. Nádherný, nahý, jen kolem pasu měl ovinutý ručník. Zastavil se u mé pootevřené skříňky a zarazil se. Sakra, sakra, sakra! Ohlédl se přes rameno a jeho pohled zamířil ke kabinkám. Prudce jsem couvl a srdce se mi rozbušilo.
Několik dlouhých minut jsem strávil vmáčknutý do zdi u toaletní mísy. Regulus už dávno opustil umyvárnu, když jsem se konečně přinutil vylézt. Pod proudem studené vody jsem pak půl hodiny ze sebe smýval hanbu a výčitky z toho, co jsem provedl a snažil se pochopit, proč se chovám jako idiot.
Odešel jsem z umyvárny a plížil jsem se ztichlou chodbou ve sklepních prostorách hradu. Ze vzdálené věže vysoko nade mnou odbila půlnoc. U holé kamenné stěny jsem se zastavil a zašeptal heslo. Otevřel se vchod do zmijozelské koleje a vstoupil jsem do společenské místnosti. Všude ticho a klid. Oddechl jsem si. Zamířil jsem k pokojům, když mne najednou vyplašil tichý, naléhavý hlas ze tmy.
"Severusi..." Z křesla u krbu se vztyčila tmavá postava. Poznal jsem ho okamžitě. Regulus se mi postavil do cesty a odřízl cestu ke komnatám. "Chtěl jsem ti říct, že-"
"Dej mi pokoj, Blacku!" zakřičel jsem hlasitěji, než jsem chtěl. "Proč za mnou, sakra, pořád lezeš?" Odstrčil jsem ho, zanechal jsem za zády jeho překvapený obličej a rozeběhl jsem se ke svému pokoji. Hodil jsem se na postel, tvář jsem zabořil do polštáře a vztekle mlátil pěstmi do něj. Proč jsem ho nevyslechl? Trochu slevit ze své hrdosti by mě snad nezabilo. Vlastně ani nemá důvod se omlouvat. Tomu polibku jsem se přece vůbec nebránil. Nedokázal jsem jej vymazat z paměti a stokrát za den se přistihnu, jak po něm toužím zas. Celý týden se Blackovi vyhýbám jenom proto, abych nepropadl pokušení. Jeho hezká tvář, líbající rty, něžné ruce, ovinuté kolem mého pasu, to vše mě pronásleduje všude, kam se hnu.
Mé myšlenky se nepřetržitě vracely k trapné epizodě ve sprchách. Nedokázal jsem si odpustit, co jsem udělal. Měl jsem obrovský vztek sám na sebe, že se mi postavilo péro při pohledu na Blackovo nahé tělo. Při incidentu ve společenské místnosti jsem ho odstrčil. Musel jsem, protože kdybych to neudělal, skončil by v mé náruči.
Hodiny na věži odbily druhou hodinu ranní. Kdesi vrzly do nočního ticha dveře. Pořád se mi nedařilo usnout, jen jsem se převaloval v posteli. Uslyšel jsem tichý zvuk a zvedl jsem hlavu, abych se rozhlédl. Všude tma a ticho jako v hrobě, přerušované občasným hlasitým zachrápáním Evana. Zavřel jsem oči a vrátil jsem se k myšlenkám na Blacka. Jestlipak taky nemůže usnout jako já? Nebo je ještě pořád ve společenské místnosti? Co kdybych se šel podívat…
"Severusi," zněla mi v uších ozvěna jeho hlasu. Jak krásně zní mé jméno z jeho úst. "Severusi," na ušním lalůčku jsem ucítil horký dech. To nebyla ozvěna. Prudce jsem otevřel oči. Ve tmě, jen kousek od mého obličeje, se rýsovaly bledé obrysy Regulusovy tváře, matně osvětlené svitem hvězd za okny.
"Blacku!" zašeptal jsem vylekaně a chtěl jsem se posadit. Přimáčkl mě zpátky do matrace a zakryl mi ústa svou dlaní. Pohnul jsem rukou a učinil jsem chabý pokus bránit se, ale Black mě druhou rukou chytil za zápěstí. Pokusil jsem se uvolnit ruku, sevření akorát zesílilo.
"Tiše, neublížím ti," uklidňoval mě potichu. "Teď tě pustím, dobře?" Na znamení, že jsem pochopil, jsem nepatrně přikývl. Ruka z mých úst zmizela a sevření povolilo.
"Zbláznil ses, Blacku?" zašeptal jsem. "Někdo tě tady uvidí!"
"Neuvidí. Vykouzlil jsem kouli absolutní tmy." Zazářily mu bílé zuby. "Je i zvukotěsná."
"Co tady, sakra, chceš?" řekl jsem zlostně, nervózní z jeho přítomnosti.
"Vše ti vysvětlit. Nedal jsi mi možnost. Vyhýbáš se mi, přitom jsem ti chtěl říct, že-."
Nedopověděl. Přitáhl jsem si jeho hlavu k sobě a vtiskl jsem mu vášnivý polibek na rty. Prostě jsem to nedokázal ovládnout. Tentokrát to vyvedlo z míry jeho. Zalapal po dechu, ale nedal jsem mu šanci. Dusil jsem ho svými ústy a jazykem a bláznivě líbal rty, po kterých jsem tak toužil. Rychle se vzpamatoval a mé divoké polibky s vášní oplácel. Svíral mou tvář v dlaních a líbal ji jako smyslů zbavený. Mé prsty se hbitě proplétaly jeho jemnými, hustými vlasy. Bylo nemožné být u toho zcela potichu. Když se naše ústa konečně od sebe oddělila, naše pohledy se propletly. Nemuseli jsme nic říkat, oči mluvily za nás. Regulus si lehl vedle mne a objal mě kolem pasu. Nemohl jsem se nasytit jeho blízkosti a měl jsem velký vztek sám na sebe, že jsem se tomu tak hloupě bránil.
"Co tě to napadlo přijít sem?" zeptal jsem se zvědavě.
"Nedokázal jsem přestat myslet na tebe a na to, co se stalo nahoře. Musel jsem přijít za tebou, jinak bych se zbláznil," řekl tiše.
"Hodně riskuješ."
Naklonil se k mému uchu a pošeptal: "Ten risk mi za to stojí. Ty mi za to stojíš."
"Byl jsem hloupý, že jsem před tebou utíkal," zastyděl jsem se.
Usmál se. Políbil mě jemně na ústa a přivinul co nejtěsněji k sobě. Nebránil jsem se. Konečně jsem si přiznal to, čemu jsem se tak zarputile vzpíral. Zamiloval jsem se. Ne dnes. Ten bláznivý cit, který jsem nikdy předtím nepoznal a byl jsem přesvědčen, že mě ani nikdy nepotká, mne srazil na kolena už tehdy, jak se mne Regulus zastal. Jen jsem si to nechtěl za žádnou cenu připustit. Teď už nemá smysl bránit se tomu. A ani nechci.
_______
"Snape, vstávej! Za chvíli začínají lektvary!"
Živý mumraj v ložnici mě vytrhl z hlubokého spánku. Walden odtáhl těžký závěs kolem mé postele a stáhl ze mne přikrývku. Rozespale jsem se posadil. Pak mi to došlo. Vyděšeně jsem se podíval vedle sebe na místo, kde v noci ležel Regulus. Vydechl jsem obrovskou úlevou. Místo bylo prázdné.
Ve spěchu jsem se oblékl, popadl učebnice a letěl jsem jako o závod do učebny lektvarů. Už tam byl. Jak jsem vešel, usmál se na mne svým okouzlujícím úsměvem. Nadzvedl jsem pravý koutek rtů v nepovedeném pokusu o opětování úsměvu. Nikdy jsem neměl důvod usmívat se. Neumím se smát. Regulus ale docílil toho, že jsem měl důvod konečně se to začít učit.
Začali jsme se scházet. Každé odpoledne po škole jsme se vypařili a utekli daleko až k Zapovězenému lesu, kam se nikdo neodvážil a kde nás nikdo nerušil. Každou noc přišel v magické kouli za mnou do postele a spali jsme v pevném objetí až do svítání. Každé ráno těsně před úsvitem mě vždy opouštěl, abychom se odpoledne setkali zas. Můj mizerný život nabral nových rozměrů a začalo mě bavit žít.
_______
Seděl jsem v hluboké vaně plné horké vody, s rukama rozpřaženýma do stran. Se zavřenýma očima jsem si užíval ten nádherný pocit rozkoše. Můj dech se stával čím dál nepravidelnější a rychlejší. Ze rtů mi vyráželo slastné sténání, vrchol už byl blízko. Tělo se mi napnulo silnou křečí a z hrdla se mi vydral výkřik úlevy a odrážel se mezi zdmi koupelny. Napětí svalů povolilo a tělo se mi dokonale uvolnilo.
Zpod hladiny vody se prudce vynořila černovlasá hlava. Regulus zhluboka nabral do plic životadárný vzduch a trhnutím hlavy odhodil mokré vlasy z očí. "Dnes ti to trvalo nějak dlouho," sípal zadýchaně a utíral si mokrý obličej do dlaní. "Už jsem měl skoro namále."
"Mohl ses kdykoliv vynořit. Dnes jsem ti hlavu pod vodou nepřidržoval," hájil jsem se pobaveně.
"Vynořit se dřív, než budeš? Pche, to se radši nechám utopit!" zasmál se. "Jak dlouho to bylo dnes?"
"Ani nevím. V jistou chvíli jsem přestal hlídat čas. Tři minuty?" odhadl jsem. "Jsi den ode dne lepší. Chce to ale víc trénovat," popíchl jsem ho s úsměvem, který jsem se už docela obstojně naučil.
"Víc trénovat? Jaká si myslíš, že je má hranice? Po pěti minutách začne mozková tkáň bez kyslíku odumírat." Sedl si mi rozkročmo do klína a políbil mě na rty. "Nechci umřít mladý."
Objal jsem ho kolem mokrých zad a přitiskl k sobě. "Neumřeš. Nedám tě smrti," zašeptal jsem a zabořil tvář do jeho mokrých vlasů. Přivinul se těsněji.
"Byl bych rád," začal po chvilce nesměle, "kdybys strávil vánoční prázdniny se mnou. U nás doma."
Překvapeně jsem se mu podíval do očí. "Zbláznil ses? Se Siriusem v jednom domě? Nikdy nestrávím ani minutu pod jednou střechou s tvým hnusným bratrem!" odmítl jsem okamžitě. Při vzpomínce na toho parchanta se mi zježily chlupy.
"Sirius už doma dávno nebydlí. Žiju sám s matkou a otcem."
"Stejně to odmítám. Madam Blacková by se jistě divila, kdyby sis přivedl domů místo nějaké čistokrevné čarodějky Severuse Snapea, kouzelníka s poloviční krví," rázně jsem zavrhl jeho nápad.
"Severusi… prosím..." Jeho teplé rty se přitiskly na mou tepající tepnu na krku.
"Ne!" vydechl jsem pomalu.
"Prosím..." šeptal mi do kůže a jazykem laskal pulzující místo.
"Ne..." Spíš, než slovo to byl slastný vzdech.
Měl mne ve své moci a neměl jsem potřebu se tomu jakkoli bránit. Jeho jazyk zanechával za sebou vlhkou stopu na mém hrdle, olízl čelist a vklouzl do mých úst. Vtiskl mi polibek, chutnající po mém semenu. Jeho teplá dlaň podráždila moji bradavku a vyloudila další můj sten. Pomalu postupovala níž.
Regulus přerušil polibek, odměnil mě dětsky nevinným pohledem svých nádherných očí a tiše zaškemral: "Slib mi, že půjdeš." Jeho prsty se jako pavoučí nožky blížily k mému klínu. Miluji tyto naše vodní hrátky v prefektské koupelně.
"Nemohu..." zasténal jsem, když jeho dlaň objala můj tvrdnoucí penis.
"Ale můžeš..." zašeptal. Zhluboka se nadechl a znovu zmizel pod hladinou.
_______
Stoupali jsme po schodišti až na nejvyšší odpočívadlo, z něhož vedly pouze dvoje dveře. S výrazem největšího znechucení jsem se odvrátil od těch, na kterých byla přibitá mosazná tabulka s nenáviděným jménem. Sirius.
Zastavili jsme se u druhých dveří. Tabulka s textem "Bez výslovného povolení Reguluse Arcturuse Blacka vstup zakázán!", psaná úhledným rukopisem, nekompromisně upozorňovala nezvané návštěvníky, aby se rychle otočili čelem vzad. Regulus odemkl kouzlem dveře svého pokoje a pozval mě dál. Vešel jsem a rozhlédl jsem se. Ložnice byla zařízena ve velkolepém stylu, jak se na starobylý rod Blacků patří. Všude kolem se odrážela přímo fanatická věrnost Zmijozelu. Tapety na zdech, závěsy, přehozy přes postel a přes křesla, vše bylo laděné do smaragdově zelené a stříbrné barvy. Nad Regulusovou postelí se skvěl obrovský rodinný erb rodu Blacků s jejich rodinným mottem: Toujours Pur. Navždy čistý.
"Pěkné," řekl jsem uznale.
"Jednou bude v tomto domě hlavní štáb Pána zla, vsaď se," zvolal pyšně. "Pojď, rychle vybalíme a letíme na večeři. Matka říkala, že budeme mít vzácnou návštěvu." Z jeho hlasu sálalo neskrývané nadšení. Otevřel kufr a vzduchem začaly létat kusy oblečení. Tak tomuhle on říká vybalování. "Konečně poznáš toho, kdo mě zasvěcuje do černé magie," mrkl na mne spiklenecky.
Vytáhl jsem si svoje složené věci z kufru, pečlivě jsem si je urovnal do skříně za neustálého Regulusova pobízení Dělej, dělej! a seběhli jsme dolů.
_______
"Předpokládal bych, že si přivedeš spíše přítelkyni, Regulusi." Lucius Malfoy pobaveně sledoval mé rozpaky a významně přitom mhouřil ocelově šedé oči. Na uvítání mi pevně tiskl mou dlaň ve své jemné kožené rukavičce. "Vyrostl jsi, Severusi, od té doby, co jsme se viděli naposled. Jak je to dlouho, příteli... šest let?" Zbytečná otázka, věděl stejně jako já, že když on končil poslední ročník, já byl teprve v prvním.
Galantně pomohl z pláště křehké, bledé blondýnce po svém boku, kterou mi představil jako svou choť Narcissu Malfoy a pak shodil ze svých ramen hábit z těžkých drahocenných látek. Opovrženě jej hodil do náruče domácímu skřítkovi. Přelétl povýšeným zrakem přítomné a nepatrným pokývnutím hlavy jim pohrdavě pokynul.
Divil jsem se, že mne to nenapadlo dřív, že Regulusovým učitelem černé magie je právě Malfoy. Nadutý, povýšený aristokrat a nejbohatší dědic kouzelnického impéria, pohrdající kříženci stejně jako Blackové, ale i velice nadaný kouzelník, už na škole si tajně zahrávající s černou magií. Smrtelná kombinace.
Bublání čisté krve v žilách všech přítomných a jejich aristokratické přízemní pohrdání krví nečistou mne docela znechutilo. Otráveně jsem se vzdálil. Opíral jsem se o dubové ostění a nenápadně sledoval Reguluse, jak pořád hladově strkal ruce do nádob a misek na stole a ujídal různé dobroty. Jeho matka ho žertem pleskala po hřbetech rukou, přitom láskyplně hladila po rozcuchaných vlasech a nemohla se syna pořád nabažit. Pan Orion Black seděl na čestném místě u stolu, navenek předstíral, že ho nic nezajímá a nehty nervózně klepal na dřevo, přitom mi neuniklo, že pyšně sledoval svého syna. Dokonalá rodinná idylka.
"Velice přitažlivý mladý muž, ten Regulus, nemám pravdu, příteli?" uslyšel jsem za svými zády tichý hlas přímo u svého ucha. Leknutím jsem sebou trhl. Neměl jsem do té doby ani tušení, že jsem sám někým pozorně sledován. Můj zrak se srazil s významným pohledem očí, šedých jako ocel a stejně tak chladných. Lucius Malfoy mi s pobaveným úsměvem nabízel jednu ze dvou skleniček kvalitního archivního vína. Po krátkém zaváhání jsem ji přijal.
"Slyšel jsem, že prý máš obdivuhodný talent na lektvary a zajímáš se o tajemství černé magie," pokračoval v nenucené konverzaci a pobavený úsměv mu nezmizel z tváře.
Neměl jsem potřebu jeho monolog komentovat a jen jsem ho bez zájmu mlčky trpěl. Zrak jsem nespustil z Reguluse.
Lucius se naklonil ke mně, až moc blízko na to, aby to nebylo dost důvěrné. "Přijď ke mně na Malfoy Manor, Severusi," zašeptal mi do ucha. "Seznámím tě se spoustou věcí, o kterých se ti ani nezdá." Prsty v černé kůži se sotva dotkl pramenu mých vlasů a smyslným gestem je odhrnul dozadu.
Překvapilo mě to a prudce jsem se k němu otočil tváří v tvář. "O co se to snažíš, Luciusi? Ulovit mně?" zapojil jsem se konečně do rozhovoru.
"Ulovit?" Lucius se nahlas rozesmál. "Proč myslíš?" řekl, když se jeho smích trochu zklidnil. Položil přátelsky ruku kolem mých ramen a nenuceně mě přinutil k pomalé chůzi. "Tvá inteligence mě fascinuje, Severusi. Takovou kořist si nemohu nechat uniknout," konstatoval uznale, když jsme se posadili k nízkému stolku v kuřáckém salonku. Odložil sklenku a elegantním pohybem si pomalu stahoval černé rukavičky z nejjemnější kůže. Otevřel kazetu s kvalitními kubánskými doutníky a nabídl mi.
"Díky, nekouřím," odmítl jsem.
Lucius se pousmál, uřízl špičku, připálil doutník a labužnicky natáhl. Pohodlně se opřel do křesla, přehodil nohu přes nohu a zpod přivřených víček mne v houstnoucím dýmu mlčky pozoroval. Občas smočil rty v rudém nápoji a ani přes hrany sklenice nespustil ze mne chladné oči. Odložil doutník do popelníku a naklonil se k mému křeslu. "Máš pravdu, drahý příteli," řekl nakonec, "chci tě ulovit." Položil dlaň na mou ruku na opěradle. "Pro Temného pána."
Sám netuším, co mne k tomu vyprovokovalo, jestli ten důvěrný dotek, anebo to hrůzu nahánějící jméno. Prudce jsem mu sevřel zápěstí. Luciusův rukáv se přitom vyhrnul až k předloktí a odhalil tmavou kresbu. Nevěřícně jsem na ni zíral. Na jeho bělostné kůži se mu rýsovalo vypálené znamení hada.
Lucius vytrhl ruku a pousmál se. "Ano, jsem Smrtijed. Tos nevěděl?" zeptal se povýšeně a upíral na mne pronikavý zrak. Stáhl jsem se. Nastalo trapné ticho a konverzace uvízla. Došlo mu to. Opět se rozesmál, když pochopil. "Tak on ti to neřekl?"
_______
"Chtěl jsem ti to dnes říct," zašeptal provinile Regulus.
Vztekle jsem házel všechny své věci do kufru, nepořádně, nesystematicky, což u mne není zvykem. Zezadu se mi kolem pasu ovinuly dvě paže a pevně mě stiskly. Tak pevně, až jsem se nedokázal pořádně nadechnout. Vzdal jsem své chabé pokusy bránit se. Vlastně jsem se ani bránit nechtěl. Chtěl jsem pouze jakýmkoliv způsobem ventilovat své pocity.
"Neodcházej... prosím..."
Tichý hlas, plný smutku, se mi zažíral do duše. Jeho horký dech se mi tříštil na kůži za krkem. Přestože pálil, přeběhl mi mráz po zádech. Ruce mi poklesly podél těla a dlaň upustila na zem jakousi část z mého skromného šatníku. Zavřel jsem oči. Oddal jsem se příjemnému teplu, sálající z Regulusova těla, přitisknutého k mým zádům. Bál jsem se. Hrozně jsem se bál. Ne o sebe. O něj. Kvůli tomu, k čemu se rozhodl.
Už tehdy před třemi měsíci, když mě poprvé seznamoval v opuštěné chodbě s učením Pána temna, jsem měl předpokládat, že k tomu jednou dojde. Své myšlenky jsem tehdy, stejně jako dnes, sobecky zaměřil pouze na jeho fyzično a nestaral se o jeho duševno. Byl jsem slepý k tomu, po čem celým svým srdcem toužil, i když teď, s odstupem času mi došlo, že mi to nesčetněkrát nepřímo naznačil.
Regulus se rozhodl pro radikální krok ve svém mladičkém životě. Připravuje se na přísahu věrnosti lordu Voldemortovi. Propadl jeho vlivu a dobrovolně se dal naverbovat do jeho služeb. Lucius ho systematicky dovedl až do cíle a naservíroval ho Temnému pánovi na stříbrném tácu až pod nos. Nejsem naštvaný kvůli tomu, že jediný člověk, na kterém mi na celém širém světě záleží, bude dennodenně riskovat svůj krk ve válce proti silným Voldemortovým odpůrcům. Respektuji jeho rozhodnutí a naprosto ho chápu. Štve mě to, že jsem se toto jeho zásadní rozhodnutí dozvěděl až od Luciuse, a ještě dosti nevybíravým způsobem.
Vymanil jsem se z jeho objetí a pomalu jsem se otočil k němu. Jeho pohled byl plný smutku a žádal o odpuštění. "Spal jsi s ním..." řekl jsem tiše. Nebyla to otázka, spíš konstatování.
Sklopil zrak. "To bylo předtím, než jsem tě poznal," pokusil se o obhajobu. "Odpusť mi."
Vypadal zlomeně, přesto roztomile. Nedokážu se na něj zlobit. Zasunul jsem mu dlaň pod košili a dotkl se teplé kůže. Majetnicky jsem si přivlastnil jeho rty. Odpoutal jsem pozornost od chmur, jeho i svých, a tlačil jsem ho před sebou. Překvapeně vydechl, když jsem ho povalil na záda na postel a sklonil se nad jeho obličej. Opřel jsem lokty podél jeho hlavy a nechal se ztrácet v jeho očích barvy modrých kosatců.
"Mám strach," vydralo se mi těžce ze rtů. "O tebe."
Ovinul ruce kolem mého krku a přitáhl si mne do obličeje. "Nechtěl bys..." zašeptal a upřeně se mi díval do očí, "...jít do toho spolu se mnou, Severusi?"
Obočí se mi překvapením zvedlo až do půli čela. "Cože?"
"Předpoklady na to máš. Hodně ses ode mně naučil, máš nesporně talent. Pán zla hledá právě takové lidi, jako jsi ty. Promluvím o tom s Luciusem. Jsem přesvědčený, že tě ochotně a rád zasvětí do-"
Přerušil jsem tok jeho vášnivých slov žhavým polibkem. Musel jsem ho zastavit. Kdybych to neudělal, přesvědčil by mne. Vlastně by mne přesvědčovat vůbec nemusel. Myslím na to už od chvíle, kdy mě Regulus poprvé seznámil s Voldemortovým učením. Láká mne beztrestně se pomstít všem, co mi v životě ublížili. Nikomu jsem to neřekl, ani Regulusovi. Jenže bez tvrdé přípravy a náročného výcviku mě Pán zla nikdy do svých řad nepřijme, a než bych svolil zvrhlému Malfoyovi zasvětit mě, svůj sen si radši nechám rozplynout.
Regulus učinil slabý pokus odstrčit mě a doříct svou myšlenku. Sevřel jsem mu ruce v zápěstích a přimáčkl je do polštáře. Zasténal. Zesílil jsem stisk a pronikl divoce a bez varování do jeho úst. Proti mému polibku neměl žádnou šanci. Ani nechtěl.
_______
…jedině temnota je tou správnou cestou k jedinému cíli a zrádci krve budou trpět v mukách nejvyšších. Budu vždy ctít svého pána a sloužit jemu jedinému, jeho zájmům a cílům a jeho rozkazům, věrně a oddaně, až do své smrti. Tak přísahám!
Byl to nejvýznamnější okamžik mého i Regulusova života, kdy jsme na prahu dospělosti poklekli před Mistrem a zpečetili bolestí a krví tuto přísahu temnu. Byli jsme nesmírně pyšní na své Znamení zla, které nám Lord Voldemort vypálil na levé předloktí a přijal nás mezi své věrné služebníky Smrtijedy. Šli jsme hrdě vstříc temné a nebezpečné budoucnosti a všem nepřátelům Pána zla.
A.D. 1978
Od té doby, co jsem se stal Smrtijedem, uběhly už téměř dva roky. Dva temné roky sloužím svému pánovi věrně jako pes a obdivuji a uctívám ho jako své božstvo. Kůži mám protkanou pavučinami krvavých šrámů a nezhojitelných jizev, v těžkých bitvách jsem utržil nesčetné množství hlubokých ran, které mi Regulus po každém boji obětavě lízal a já zase ty jeho, vzájemně jsme si kryli záda a zachraňovali jeden druhému krk. Na tyto kruté časy mi zůstaly jizvy nejen na kůži, ale i na duši. Přesto jsem nikdy předtím nebyl tak šťastný jako teď. Regulus zaplnil to prázdné místo v mém životě a ten dostal nový smysl. Je jediný, koho na celém světě mám, jediný, kdo mi patří, jediný, komu patřím já.
Opíral jsem se dlaněmi o studenou zeď, hlavu jsem vmáčkl mezi ramena a nechával si téct silný proud horké vody na šíji, jako bych chtěl z hlavy vypláchnout ty těžké myšlenky, které mne trýznily. Sváděl jsem v sobě bitvu, více zničující, než ta nejnebezpečnější smrtijedská akce. Byl jsem donucen rozhodnout se mezi dvěma zásadními věcmi, které byly v mém životě nejdůležitější. Obě dohromady ale byly neslučitelné a já jsem byl přinucen si vybrat. Láska nebo kariéra.
Opřel jsem své rozpálené čelo o studené dlaždice. Horký vodopád mi stékal po zádech a vyplavoval z těla bolest. Ne fyzickou. Tu bych snesl bez mrknutí oka. Po probděné v noci jsem se musel definitivně rozhodnout a ta bolest, s tím spojena, vyzařovala přímo z hloubi mé temné duše. Služba temnu udělala ze mne cílevědomého a bezcitného parchanta, který nebere žádné ohledy na své okolí a jde i přes mrtvoly za svým cílem. Ani okem nemrkne nad tím, že kvůli kariéře a vysokému postu dokáže zradit to, co je mu nejbližší a ublíží těm, kteří ho milují. Jsem bezpáteřní krysa. Vím to.
Láska nebo kariéra. Rozhodl jsem se.
Konečně jsem vypnul sprchu, chrstl si do obličeje ledovou vodu a s ručníkem kolem pasu a kamennou tváří jsem vešel do pokoje. Regulus si z dlouhé chvíle četl v posteli, a jak jsem vešel do pokoje, ihned odložil knihu a rozzářila se mu tvář. Jeho úsměv, pod kterým jsem jindy tál jako led, mi dnes zapíchl trn do srdce.
"Proč ti to dnes tak dlouho trvalo, Severusi?" řekl rádoby káravě. "Už jsem myslel, že se tě nedočkám."
Postavil jsem se k posteli a pozoroval jsem ho. Byl nádherný. Přesto, co všechno má už za sebou, se v jeho jemných aristokratických rysech stále zračila ještě téměř dětská nevinnost. Černé dlouhé vlasy měl rozpustile rozhozené na polštáři a jeho oči zářily zpod přivřených řas jako broušený akvamarín. Vychutnával jsem si tu jeho krásu a dokonalost, která mně chyběla.
"Proč si mě tak prohlížíš?" zeptal se trochu překvapeně. Odhrnul přikrývku a provokativně odhalil své nahé tělo. Usmál se. "Pojď ke mně konečně," zašeptal a natáhl ke mně ruku.
Obdařil jsem ho úsměvem, který mu právem patřil za to, že jsem se jej naučil používat. Uvolnil jsem ručník kolem pasu a nechal jej sklouznout k patám. Regulusův zrak pohladil můj rozkrok a v očích se mu probudila touha.
Nedokázal jsem mu déle odolávat. Lehl jsem si na něj a naše nahá těla se k sobě přitiskla. Pokryl jsem jeho obličej tisíci mokrými polibky. Zabořil prsty do mých vlhkých vlasů a polibky s vášní sobě vlastní opětoval. "Nejdřív tě stáhnu z kůže," začal jsem se svou hrou a políbil ho na řasy, "pak tě nakousnu…" pokračoval jsem ve smyslných představách, mých i jeho, a mazlil jsem se s jeho lalůčkem, "a pak… tě udělám, že budeš prosit," zašeptal jsem mu do ucha slib.
"Och, bože… Severusi…" zasípal vzrušeně Regulus a zavíral oči, "prosím už teď…"
Usmál jsem se, olízl jsem mu čelist a přisál se k jemné kůži na jeho hrdle. Zanechal jsem na ní červený flíček a sklouzl jsem dál k jeho hrudi. Špičkou jazyka jsem se proplétal jemným porostem černých chloupků a vyhledal ostrůvek bradavky. Rozdráždil jsem ji jazykem, až ztvrdla jako hrášek a střídavě jsem ji laskal třepetajícím se jazykem a vsával ji do úst. Druhou jsem třel jemně mezi prsty.
Jeho tělo se pod mými doteky začínalo vzpínat slastí a dech se mu zadrhával v hrdle. Miluji, když se přestává ovládat a propadává do osidel chtíče, ze kterých nedokáže uniknout. Rukou jsem pomalu sklouzl přes prsa a břicho až mezi jeho stehna a roztáhl jsem mu nohy. Chvěl se v očekávání a doslova se nabízel k pomazlení jako plyšový králíček. Prsty jsem zajel mezi hýždě, zkušeně vyhledal otvor a pronikl jedním do jeho těla. Zasténal a chlípně nadzvedl pánev v agónii rozkoše.
Dráždivě jsem si s ním pohrával a vzrušeně pozoroval jeho tvář, zkroucenou slastí. Byl můj. Zatím ještě ano. Plnými doušky jsem si užíval tyto poslední okamžiky a dbal o to, aby se nám oběma tato chvíle navždy vryla do paměti. Můj jazyk sklouzl z růžové bradavky na jeho břicho a nechal se navádět pěšinkou z jemných černých chloupků, směřujících od pupku až do jeho slabin.
Ten poklad, který na mne na jejím konci dychtivě čekal, mne dokonale rozptýlil a přestal jsem myslet na to, co mne nutně čeká. Soustředil jsem se jen na to tělo pod sebou, třesoucí se jako lístek osiky pod doteky mých hbitých prstů. Zmocnil jsem se ho a majetnicky jsem si ho pro tento okamžik přivlastnil. Možná až příliš hrubě, ovlivněn silnou snahou dokonale prožít tento sex.
Naposled jsem si vychutnával opojnou chuť jeho penisu a spermatu, které mi naplnilo celá ústa, a já jsem si jej s požitkem převaloval na jazyku, než jsem jej spolkl. Naposled jsem si vychutnával horkost a těsnost jeho análu, když stiskl stehna kolem mého pasu, abych pronikl do něj co nejhlouběji, bral jsem si ho divoce, vášnivě, tvrdě, jak jsme to oba měli rádi a žádostivě poslouchal jeho vzrušený výkřik do ticha při jeho druhém vyvrcholení. Naposled jsem si vychutnával, když tlaková nádoba uvnitř mého těla, naplněná až po okraj touhou po něm, překypěla, a rozkoš, kterou mi Regulusovo milované tělo poskytlo, se z ní vyvalila jako horká láva na povrch.
Vše jednou musí skončit. I to nejhezčí.
Svalil jsem se znaven vedle něj a naše zrychlené dechy nasávaly do plic specifický pach potu, sexu a spermatu. Svaly jsem měl ztěžklé a ochablé dozvuky orgasmu. Plnými doušky jsem si užíval tuhle chvíli, která se už nebude opakovat. Něžně jsem hladil Regulusovo zpocené tělo, obtiskoval jsem své rty do jeho kůže a slízával pot z jeho jemné pokožky. Probíral se mi prsty ve vlasech a prsty druhé ruky propletl s mými. Leželi jsme vedle sebe a prožívali pomíjivý okamžik neskutečného štěstí. Oddaloval jsem to, co nevyhnutelně přijde. Věděl jsem však, že už to nemohu déle protahovat. Nastal čas zkazit tuto nádhernou chvíli.
"Pán zla…" začal jsem opatrně, šlo to hůř, než jsem čekal, "…mi udělal lukrativní nabídku."
Probudil jsem Regulusův zájem. Otočil se ke mně tváří a podepřel si hlavu. "Vážně? To mě zajímá."
Koukal jsem upřeně do stropu, abych se mu nemusel dívat do očí. "Nabídl mi místo popravčího." A je to venku. Vše kolem přikrylo hrobové ticho. Po nekonečně dlouhé chvíli jsem k němu obrátil tvář a pohleděl mu zblízka do očí. Spoutal mne svým neodolatelným pohledem a já opět ucítil kdesi v podbřišku podivné chvění. Hluboko v jeho zorničkách jsem ale zahlédl skrývající zděšení.
"To nemůžeš přijmout! Musíš to odmítnout, vymyslíme nějaký pádný důvod," naléhavě ze sebe sypal proud slov. "Pokud vím, Walden má o to místo nebývalý zájem a určitě se na to hodí víc, než-"
"Regulusi," pokusil jsem se zastavit příval jeho slov.
"-než ty. Nesmíš to místo vzít! Katovské řemeslo je nepočestné a hříšné dokonce i pro smrtijeda! Byl bys vyloučen ze společnosti a odsoudil by ses k věčné samotě! Žil bys stranou od všech, ode všeho, ode mne-"
"Regulusi!" přerušil jsem ho důrazně.
"-zradil bys naše přátelství. Naši lásku," zašeptal vystrašeně.
"Já jsem se už rozhodl."
Zmlkl.
"Nabídku jsem dnes ráno přijal." Nepoznával jsem svůj vlastní hlas. Na jeho vyděšený pohled do své smrti nezapomenu. Padl naznak a jen tiše ležel a zíral do stropu, ztracen v myšlenkách. Nedokázal jsem už vydržet to tísnivé ticho. Zvedl jsem se a začal se spěšně oblékat.
"Odcházíš?" uslyšel jsem tichý hlas za svými zády.
"Ano." Snažil jsem se co nejrychleji obléknout, ale prsty mne neposlouchaly.
"Za ním?"
"Ano."
Kolem pasu mne zezadu pevně objaly jeho paže. "Nedělej to, Severusi, prosím tě o to. Já tě nepustím," škemral zoufale.
Prudce jsem ho setřásl ze sebe, i když mi to rvalo srdce. " Nedělej mi to ještě těžší, Regulusi."
"Copak si myslíš, že se tě jen tak vzdám?" zakřičel. "Je to moje vina! Já jsem tě naverboval do toho všeho!"
"Život není fér," konstatoval jsem suše. Poslední slova, která jsem mu řekl. Hodil jsem si přes ramena hábit a rychle vykročil ke dveřím.
"Ukradl mi tě! Nenávidím ho!" volal za mými zády ve směsici vzteku a beznaděje. "Pomstím se mu!" Hlas se mu zlomil.
Otevřel jsem dveře.
"Severusi, prosím… neopouštěj mě…" tiše prosil jako o svůj život.
Vyšel jsem do tmavé chodby, přestože mi srdce krvácelo a uvnitř se mi odehrával obrovský boj. "Severusi…" Ten zoufalý šepot za mnou mi pronikal až do morku kosti a nutil mě vrátit se. "Severusi… vrať se… miluji tě…"
Neotočil jsem se. Kdybych se otočil, už nikdy bych neodešel.
3. část:
Zrádce
A.D. 1979
Nedokázal jsem odtrhnout zrak od té zaschlé krvavé kaše v Regulusově obličeji. Někdo ho musel brutálně zmlátit, pěstmi a kopanci, agresivně, bez použití hůlky, pouze silou. Viděl jsem desítky zkrvavených těl, většině z nich jsem k tomu bez mrknutí oka pomohl vlastníma rukama, při pohledu na Regulusovo zubožené tělo jsem ale ucítil podivný, tíživý tlak v hrudi.
Aniž bych si o ně říkal, najednou mě zasáhly nostalgické vzpomínky na jediné šťastné období v mém životě, na které jsem nedokázal zapomenout, přestože jsem se celý rok o to marně snažil. Své špatné svědomí z toho, že jsem ho zradil a opustil ho, jsem utápěl v zapomnění u poctivého mučení a zabíjení lidí.
Něžně jsem mu odhrnul pramen vlasů slepený krví z tváře a prsty jemně přešel po rozedrané pokožce. Na bříškách prstů mi ulpěla jeho krev. Pomalu otevřel oči. Po mučivých měsících, během kterých mě tyto oči pronásledovaly téměř každou noc před usnutím, jsem je viděl skutečné. Jejich blankytná modř byla zatažena bouřkovými mračny a lesk se z nich zcela vytratil. Zmučeně se na mne upíraly a odrážela se v nich všechna fyzická bolest, kterou prožíval. Myslím, že mě nepoznával. Vzal jsem opatrně jeho tvář do dlaní a měkce jsem ho políbil na rozbité rty. Jeho rty něco zašeptaly. Přiložil jsem ucho k jeho ústům, abych slyšel, co mi chce říct.
"Severusi…" vydechl s námahou. "Moc rád tě zase vidím."
Jeho hlas mi sevřel srdce. Impulzívně jsem si ho přitáhl k hrudi, až vydal ze sebe bolestný vzdech. Touha obejmout ho byla silnější, než veškeré ohledy na něj. Tiskl jsem si ho toužebně v náručí a tiše poslouchal jeho namáhavý dech a nepravidelný tlukot jeho srdce. Po jednom dlouhém těžkém období svého života jsem opět prožíval šťastnou chvíli. Konečně jsem se od něj odtáhl a pohleděl mu znovu do tváře. "Můj drahý Regulusi," šeptal jsem a hladil mu láskyplně slepené vlasy.
Aniž bych si o ně říkal, najednou mě zasáhly nostalgické vzpomínky na jediné šťastné období v mém životě, na které jsem nedokázal zapomenout, přestože jsem se celý rok o to marně snažil. Své špatné svědomí z toho, že jsem ho zradil a opustil ho, jsem utápěl v zapomnění u poctivého mučení a zabíjení lidí.
Něžně jsem mu odhrnul pramen vlasů slepený krví z tváře a prsty jemně přešel po rozedrané pokožce. Na bříškách prstů mi ulpěla jeho krev. Pomalu otevřel oči. Po mučivých měsících, během kterých mě tyto oči pronásledovaly téměř každou noc před usnutím, jsem je viděl skutečné. Jejich blankytná modř byla zatažena bouřkovými mračny a lesk se z nich zcela vytratil. Zmučeně se na mne upíraly a odrážela se v nich všechna fyzická bolest, kterou prožíval. Myslím, že mě nepoznával. Vzal jsem opatrně jeho tvář do dlaní a měkce jsem ho políbil na rozbité rty. Jeho rty něco zašeptaly. Přiložil jsem ucho k jeho ústům, abych slyšel, co mi chce říct.
"Severusi…" vydechl s námahou. "Moc rád tě zase vidím."
Jeho hlas mi sevřel srdce. Impulzívně jsem si ho přitáhl k hrudi, až vydal ze sebe bolestný vzdech. Touha obejmout ho byla silnější, než veškeré ohledy na něj. Tiskl jsem si ho toužebně v náručí a tiše poslouchal jeho namáhavý dech a nepravidelný tlukot jeho srdce. Po jednom dlouhém těžkém období svého života jsem opět prožíval šťastnou chvíli. Konečně jsem se od něj odtáhl a pohleděl mu znovu do tváře. "Můj drahý Regulusi," šeptal jsem a hladil mu láskyplně slepené vlasy.
Opatrně jsem ho položil na lavici, pomohl jsem mu nadzvednout hlavu, prstem jsem mu pomalu rozevřel rty a nalil jsem mu do úst trochu vody. Zakuckal se a rozkašlal. Počkal jsem, až se jeho plíce zklidní a pak jsem to zkusil znova. Pil hltavě, přestože oteklé rty ho musely bolet.
Nedbaje na jeho vzdechy, sundal jsem mu košili a odhalil nahá prsa. Odborně jsem mu prohlédl celý hrudník. Mé dohady se potvrdily. Minimálně jedno žebro bylo zlomené a při jakémkoliv pohybu mu muselo způsobovat velké bolesti. Svlékl jsem ho donaha, abych ho mohl důkladně celého vyšetřit. Měl jsem podezření i na vnitřní zranění, nejspíš natrženou slezinu. Zahalil jsem pak jeho třesoucí se tělo do svého hábitu, vzal jsem ho do náruče a odnesl do své postele.
Rychle jsem se vzdálil do laboratoře. Ač jsem se snažil byl rychlý sebevíc, příprava lektvarů mi zabrala celou hodinu. Vrátil jsem se zpátky do své ložnice. Spal neklidným spánkem. Nádobíčko jsem si rozložil na stolek, odhrnul jsem přikrývku, sedl jsem si na kraj postele a chytil ho za ruku. Probudil se a upřel na mne zpod přivřených víček umučený pohled. Něco se mi snažil říct.
"Nemluv," zarazil jsem okamžitě jeho snahu. "Nech mě teď chvíli pracovat. Promluvíme si pak. Oba si toho máme co říct." Poslechl. Využil jsem svých anatomických a ranhojičských znalostí a začal se věnovat léčení a napravování jeho těla. Přestože to bylo pro mne hodně těžké, ignoroval jsem jeho bolestné sténání a soustředěně se věnoval své práci.
Po dlouhé chvíli jsem byl hotov. Jeho zranění byla ošetřená a zregenerovaná a já jsem konečně odložil své nástroje. Umyl jsem mu obličej, záměrně se vyhýbajíc vypálenému znamení na čele. Podal jsem mu lektvar proti bolesti a lehl jsem si k němu. Opatrně jsem vsunul ruku pod jeho tělo a přivinul si ho k sobě. Zavřel jsem oči a mlčky jsem si vychutnával ten nádherný okamžik, po kterém jsem prahl od chvíle, kdy jsem ho v domě na Grimmauldově náměstí před rokem opustil.
Usnul mi hlubokým spánkem v náručí, unaven vším, čím si musel projít. Jeho tělo sebou občas prudce škublo a dech se mu chvílemi namáhavě zrychloval. Přitiskl jsem si ho k sobě ještě blíž, pozoroval jeho bledý obličej a vnímal jsem teplo jeho těla, které mi tak zoufale chybělo, když jsem každou noc usínal v chladné posteli sám. Přestože se po smrti mé černé duši otevřou brány pekelné, alespoň teď poznávám, co je to ráj.
Rychle jsem se vzdálil do laboratoře. Ač jsem se snažil byl rychlý sebevíc, příprava lektvarů mi zabrala celou hodinu. Vrátil jsem se zpátky do své ložnice. Spal neklidným spánkem. Nádobíčko jsem si rozložil na stolek, odhrnul jsem přikrývku, sedl jsem si na kraj postele a chytil ho za ruku. Probudil se a upřel na mne zpod přivřených víček umučený pohled. Něco se mi snažil říct.
"Nemluv," zarazil jsem okamžitě jeho snahu. "Nech mě teď chvíli pracovat. Promluvíme si pak. Oba si toho máme co říct." Poslechl. Využil jsem svých anatomických a ranhojičských znalostí a začal se věnovat léčení a napravování jeho těla. Přestože to bylo pro mne hodně těžké, ignoroval jsem jeho bolestné sténání a soustředěně se věnoval své práci.
Po dlouhé chvíli jsem byl hotov. Jeho zranění byla ošetřená a zregenerovaná a já jsem konečně odložil své nástroje. Umyl jsem mu obličej, záměrně se vyhýbajíc vypálenému znamení na čele. Podal jsem mu lektvar proti bolesti a lehl jsem si k němu. Opatrně jsem vsunul ruku pod jeho tělo a přivinul si ho k sobě. Zavřel jsem oči a mlčky jsem si vychutnával ten nádherný okamžik, po kterém jsem prahl od chvíle, kdy jsem ho v domě na Grimmauldově náměstí před rokem opustil.
Usnul mi hlubokým spánkem v náručí, unaven vším, čím si musel projít. Jeho tělo sebou občas prudce škublo a dech se mu chvílemi namáhavě zrychloval. Přitiskl jsem si ho k sobě ještě blíž, pozoroval jeho bledý obličej a vnímal jsem teplo jeho těla, které mi tak zoufale chybělo, když jsem každou noc usínal v chladné posteli sám. Přestože se po smrti mé černé duši otevřou brány pekelné, alespoň teď poznávám, co je to ráj.
_______
Probudily mne silné rány na vrata sklepení. Prudce jsem se posadil a instinktivně sáhl po hůlce. Za okny bylo šero, nový den se teprve začínal probouzet. Pohlédl jsem na Reguluse. Tiše spal, jeho ústa pravidelně oddechovala, černé řasy se mu chvěly jako křídla čerstvě vylíhnutého motýla. Sklonil jsem se k němu a vzbudil jsem ho jemným fouknutím do tváře, jak jsem to dělával kdysi, když jsme byli spolu. Otevřel oči a jeho pohled rozzářil všechnu tu ponurou šeď kolem. Na kratičký okamžik jsem si myslel, že jsme zase spolu. Zatoužil jsem být s ním a už nikdy neodejít. Osud nám to ale nepřál. "Pojď rychle," šeptl jsem a vyvedl jsem ho z pokoje zpátky do cely a zamkl.
V duchu jsem děkoval Merlinovi, že Mistr z bezpečnostních důvodů nařídil zabezpečit vězení zámky a kouzly proti přemísťování. Přiběhl jsem ke vchodu a ve špatné předtuše, kdo se může takhle brzy po ránu dobývat do katovny, jsem je spěšně odemkl. Mé zlé tušení se potvrdilo. Pán zla prudce rozrazil dveře a v celé své majestátnosti rychle vešel dovnitř. Srdce se mi na několik tepů zastavilo.
"Asi ti budu muset zakázat to noční zamykání sklepení, Severusi!" zavrčel nespokojeně ve dveřích.
Padl jsem na kolena a sklonil v hluboké úctě hlavu. "Můj pane..."
Nevšímal si mne a jeho kroky rychle mířily do útrob podzemí. Můj zrak nenápadně zalétl k Regulusově cele. Sledoval jsem s obavami Mistra koutkem oka a žaludek se mi sevřel, když vyslovil: "Kde je ten nový vězeň? Chci ho vidět!" Jeho mohutný hlas se rozléhal po celém sklepení. Ztěžka jsem se zvedl z kolen, došel jsem ke kobce a odemkl, snažíc se ze všech sil ovládat svou nervozitu. Chrastění svazku klíčů nemilosrdně prozradilo, jak se mi neovladatelně třesou ruce.
V duchu jsem děkoval Merlinovi, že Mistr z bezpečnostních důvodů nařídil zabezpečit vězení zámky a kouzly proti přemísťování. Přiběhl jsem ke vchodu a ve špatné předtuše, kdo se může takhle brzy po ránu dobývat do katovny, jsem je spěšně odemkl. Mé zlé tušení se potvrdilo. Pán zla prudce rozrazil dveře a v celé své majestátnosti rychle vešel dovnitř. Srdce se mi na několik tepů zastavilo.
"Asi ti budu muset zakázat to noční zamykání sklepení, Severusi!" zavrčel nespokojeně ve dveřích.
Padl jsem na kolena a sklonil v hluboké úctě hlavu. "Můj pane..."
Nevšímal si mne a jeho kroky rychle mířily do útrob podzemí. Můj zrak nenápadně zalétl k Regulusově cele. Sledoval jsem s obavami Mistra koutkem oka a žaludek se mi sevřel, když vyslovil: "Kde je ten nový vězeň? Chci ho vidět!" Jeho mohutný hlas se rozléhal po celém sklepení. Ztěžka jsem se zvedl z kolen, došel jsem ke kobce a odemkl, snažíc se ze všech sil ovládat svou nervozitu. Chrastění svazku klíčů nemilosrdně prozradilo, jak se mi neovladatelně třesou ruce.
Černý plášť Pána zla zavlál, až rozvířil staletý prach a rychlým krokem přistoupil ke mřížím. "Regulusi Blacku," zašeptal tichým hlasem, tak mrazivým, až mu od úst stoupala pára a na tenkých rtech mu pohrával ďábelský úšklebek.
Regulus se pomalu otočil k němu. Evidentně mu veškerý pohyb dělal ještě značné potíže, statečně jim ale odolával. Pomalu zvedl hlavu a zpoza pramenů vlasů, spadlých mu do očí, nebojácně hleděl tváří v tvář svému pánovi.
Pán zla se zasmál tichým, vrčivým smíchem. Věděl jsem, co tento projev znamená a zamrazilo mě. "Hrdost a odvaha Blacků ti zjevně nechybí. Bude tě opravdu škoda," řekl s pokřiveným úsměvem a zpomaleným pohybem sáhl do rukávu. Jeho dlouhé pavoučí prsty se sevřely kolem vyřezávané rukojeti bílé hůlky. "Kam jsi to schoval?" tón jeho hlasu se naráz změnil jako parný den v prudkou letní bouři.
"Nikdy ti to neprozradím," ušklíbl se Regulus. Zvedl jsem hlavu a s hrůzou jsem na něj pohlédl. Věděl jsem, že tenhle vzdor Pán zla nenechá bez potrestání.
"Vymlátím to z tebe, a budeš u toho krutě trpět!" zasyčel Voldemort jako podrážděná zmije a varovně namířil špičku hůlky na jeho hruď.
"Mně už na ničem nezáleží," usmál se trpce Regulus.
Ruka Pána zla se nepatrně pohnula. Regulusovo tělo z ničeho nic padlo na zem a začalo se svíjet v nepřirozené křeči. Ruce zatínal v pěst a z hrdla se mu draly odporné skřeky.
Regulus se pomalu otočil k němu. Evidentně mu veškerý pohyb dělal ještě značné potíže, statečně jim ale odolával. Pomalu zvedl hlavu a zpoza pramenů vlasů, spadlých mu do očí, nebojácně hleděl tváří v tvář svému pánovi.
Pán zla se zasmál tichým, vrčivým smíchem. Věděl jsem, co tento projev znamená a zamrazilo mě. "Hrdost a odvaha Blacků ti zjevně nechybí. Bude tě opravdu škoda," řekl s pokřiveným úsměvem a zpomaleným pohybem sáhl do rukávu. Jeho dlouhé pavoučí prsty se sevřely kolem vyřezávané rukojeti bílé hůlky. "Kam jsi to schoval?" tón jeho hlasu se naráz změnil jako parný den v prudkou letní bouři.
"Nikdy ti to neprozradím," ušklíbl se Regulus. Zvedl jsem hlavu a s hrůzou jsem na něj pohlédl. Věděl jsem, že tenhle vzdor Pán zla nenechá bez potrestání.
"Vymlátím to z tebe, a budeš u toho krutě trpět!" zasyčel Voldemort jako podrážděná zmije a varovně namířil špičku hůlky na jeho hruď.
"Mně už na ničem nezáleží," usmál se trpce Regulus.
Ruka Pána zla se nepatrně pohnula. Regulusovo tělo z ničeho nic padlo na zem a začalo se svíjet v nepřirozené křeči. Ruce zatínal v pěst a z hrdla se mu draly odporné skřeky.
Sklopil jsem zrak, díval jsem se upřeně do země a odolával pokušení zakrýt si dlaněmi uši. Netuším, co Regulus Pánovi zla vzal, pro Mistra to ale evidentně muselo být hodně důležité a záleželo mu na tom dostat to zpět. Zjevně neměl v úmyslu jen tak svou bolestivou kletbu přerušit, dokud Reguluse nenaučí poslušnosti. Když už Regulusova muka trvala celou věčnost, nedokázal jsem déle snášet jeho bolestné vytí a vědom si obrovského rizika, tiše jsem promluvil: "Odpusťte, pane... vězeň je v tak zuboženém stavu, že z něj nic nedostanete." Očekával jsem jeho hněv.
Prudce se otočil ke mně. Jeho soustředěnou tvář proťala zlostná křeč a v očích se mu zablesklo. Stočil špičku hůlky na mou hruď. Paprsek Crucia se okamžitě přerušil a koutkem oka jsem s úlevou zahlédl, že Regulusovo tělo znehybnělo a ztichlo. Povedlo se mi odpoutat Mistrův hněv od Reguluse a přenést ho na sebe.
"Jsi drzý, Severusi, a říkáš si o potrestání!" zasyčel vztekle Temný pán. Zatnul jsem zuby a připravil jsem svou nervovou soustavu na bolest. Trest však nepřicházel. Když konečně přišel, přál jsem si raději tu krutou bolest.
"Já z něj možná nic nedostanu," uznal nakonec. "Ale ty ano. Jsi přece kat. Odveď ho do mučírny!" Poté se otočil, zavířil dlouhým pláštěm a rychle se vzdálil do hloubi žaláře.
Prudce se otočil ke mně. Jeho soustředěnou tvář proťala zlostná křeč a v očích se mu zablesklo. Stočil špičku hůlky na mou hruď. Paprsek Crucia se okamžitě přerušil a koutkem oka jsem s úlevou zahlédl, že Regulusovo tělo znehybnělo a ztichlo. Povedlo se mi odpoutat Mistrův hněv od Reguluse a přenést ho na sebe.
"Jsi drzý, Severusi, a říkáš si o potrestání!" zasyčel vztekle Temný pán. Zatnul jsem zuby a připravil jsem svou nervovou soustavu na bolest. Trest však nepřicházel. Když konečně přišel, přál jsem si raději tu krutou bolest.
"Já z něj možná nic nedostanu," uznal nakonec. "Ale ty ano. Jsi přece kat. Odveď ho do mučírny!" Poté se otočil, zavířil dlouhým pláštěm a rychle se vzdálil do hloubi žaláře.
_______
Hned jak Voldemort zmizel v přítmí sklepení, rozeběhl jsem se jako o život do své laboratoře, vrhl jsem se k polici s pečlivě narovnanými flakóny s lektvary. Shodil jsem přitom několik lahviček, než jsem ve spěchu konečně našel tu pravou. Popadl jsem ji a rychle běžel zpátky do cely.
Přiskočil jsem k Regulusovu tělu na zemi. Nadzvedl jsem mu hlavu, vložil mu prst mezi rty, rozevřel je a obsah lahvičky jsem mu nalil do úst. "Vypij to! Rychle!" zašeptal jsem a donutil jsem ho, aby lektvar spolkl.
Popadl jsem ho pod pažemi, pomohl jsem mu na nohy a podepíraje jeho tělo vedl jsem ho do chřtánu samotného pekla a cestou úporně přemýšlel nad nějakým plánem. V přístěnku před mučírnou, kam jsem vodil vězně těsně předtím, než jsem je přivlekl dovnitř, jsem mu zavázal oči černou páskou, svlékl jsem se do půli těla a navlékl si na hlavu rudou katovskou kápi. Odvedl jsem Reguluse do místnosti, která byla mým druhým domovem. Vlastně, jediným. U klenby visely háky, řetězy a provazy. Po cihlových zdech všude dokola pečlivě rozvěšené mučící nástroje. V rohu vyhaslá výheň, kde byly rozžhavovány katovské nástroje. V dalším rohu skřipec a klec.
Temný pán již seděl ve svém trůnu na vyvýšeném místě, z kterého pokaždé sledoval mučení vězňů, které mi svěřil do péče. "Proč jsi mu zavázal oči?" zahřměl nespokojeně, když jsem mu hodil k nohám Regulusovo tělo. Prsty nervózně bubnoval na dřevěnou opěrku. Zlé znamení.
"Pane," padl jsem pokorně na kolena, "chci podrobit vězně nejenom fyzickému, ale i psychickému týrání." Odmlčel jsem se a čekal na jeho reakci.
Zareagoval zvědavě, jak jsem doufal. "Chválím tvou snahu, Severusi. Jak?"
"Jeho fyzické utrpení bude dvojnásobné, když nic neuvidí a nebude připravený na to, co ho čeká a o to citlivěji bude vnímat každou bolest." Nervózně jsem čekal na ortel Pána zla.
"Vidím, že se vyznáš. Svlékni ho a spoutej!" přikázal a k mé velké úlevě už dál pásku přes oči neřešil.
Sevřel jsem do pěsti Regulusovu košili pod krkem a zvedl jsem jeho tělo ze země jako hadrovou panenku. Jediným prudkým trhnutím jsem mu ji roztrhal a serval z něj cáry hadrů. Mechanicky jsem mu svázal ruce provazem, jak jsem to dělal už tisíckrát předtím. Vědom si Mistrova přísného dohledu jsem ještě jednou důsledně zkontroloval, zda skutečně nevidí. Za nic na světě jsem ho nechtěl vystavit šoku při pohledu na zrůdné vybavení Voldemortovy mučírny a toho, co ho čeká, taky jsem nechtěl, aby mě viděl při práci. Ale hlavně jsem nedokázal ubližovat mu - a věděl jsem, že mu ubližovat budu - a muset mu přitom hledět do očí.
"Pověs ho!" zazněl rázný rozkaz, odrážející se od kamenných zdí jako výstřel z pušky.
Bez mrknutí oka, postaven zády k Temnému pánovi, zahákl jsem Regulusovy spoutané ruce za železný hák, visící na řetězu z kovového kruhu ve stropě a v okamžiku, kdy jsem byl u něj nejblíže, se mi ze rtů vydral tichý výdech, který mohl slyšet jenom on. Nic neucítíš. Couvl jsem na pár kroků od něj, rozkročil jsem se a ruce zkřížil na prsou. Sledoval jsem ho s kamennou tváří a v hlavě mi uzrával pochybný plán.
Pán zla se líně zvedl z trůnu a pomalým krokem přistoupil k vězni. "Máš poslední šanci dobrovolně mi prozradit, kam jsi to schoval," šeptal, hlas se mu třásl vzrušením z očekávaného představení. Netušil jsem, co mu Regulus provedl, ale očividně se těšil na to, až bude jeho vězeň za to trpět. "Když mi to řekneš, postarám se ti o rychlou smrt. Jinak budeš umírat v nesnesitelných bolestech, dokud nevydechneš tu svou zrádnou duši!"
Regulusovy rty se zkřivily v posměšném úšklebku. "Vědomí, že to nikdy nenajdeš, mi to utrpení vynahradí."
"Bastarde!" zasyčel zlověstný hlas. Ruka Pána zla se prudce vymrštila a udeřila Reguluse přes tvář. Rty se mu zbarvily krví. Olízl si je, vyplivl krvavý chuchvalec na zem a rozbité rty se mu zvlnily v úsměvu. Byl si vědom toho, že tohle kolo vyhrál.
Čelist mu sevřely silné chapadlovité prsty. "Budeš trpět! Budeš krutě trpět v mukách ještě hodně dlouho po tom, co to z tebe vymlátím!" šeptal mu Pán zla výhružně do obličeje. Lord Voldemort přešel ke zdi s mučícími nástroji. Rukou přejížděl po visících bičích a pečlivě vybíral ten nejvhodnější. Zastavil se, chvíli se přebíral v kůži a pak sundal z háku devítiocasé důtky. "Začneme zlehka, aby nám tady hned neomdlel," zašklebil se a hodil mi biče. "Prokrv mu trochu záda, kate!" přikázal a rychlým krokem zamířil zpátky do křesla, pohodlně se usadil a připravil se na zvrácenou podívanou.
Pomalu jsem se přibližoval k Regulusovi a ve zpocené dlani jsem pevně svíral dřevěnou rukojeť. Regulus, přestože byl připraven o zrak, držel hlavu hrdě vztyčenou. Nenechal se pokořit ani samotným Pánem všeho zla. Obešel jsem ho a postavil jsem se za jeho záda. Rukou jsem mu přejel po kůži a pozoroval, jestli se jeho pokožka napne. Ani se nezachvěla. Zkusil jsem zaseknout ostré nehty do jeho kůže a postřehl jsem nepatrný záchvěv širokého zádového svalu. To nebylo dobré znamení, účinek anestetického lektvaru ještě nezabral na sto procent. Musím to mučení ještě chvíli pozdržet.
"Začni! Na co čekáš?" zavrčel netrpělivý hlas za mými zády. "Zdá se mi to, že nejsi dnes ve formě?"
"Odpusťte, pane." Pokorně jsem sklonil hlavu na hruď. Už jsem nemohl dál oddalovat nevyhnutelné. Odstoupil jsem dva kroky dozadu, práskl jsem naprázdno vedle sebe a rozťal jsem vzduch, abych získal kuráž na to, co musím udělat. Svaly se mi napnuly jako provazy. Rozmáchl jsem se a švihl jsem koženými pásky po Regulusových zádech. Prohnul se do oblouku a tiše zasykl. Na bílé kůži se mu okamžitě objevily zarudlé šrámy. Ruka mi klesla podél těla, přestože zdravý rozum mi kázal pokračovat. Srdce přehlušilo rozum, což se katovi nikdy stát nesmí.
"Pokračuj! Nepřestávej!" vztekle zamumlal Temný pán a rázně se zvedl z křesla, až se o několik palců poposunulo dozadu.
Přiskočil jsem k Regulusovu tělu na zemi. Nadzvedl jsem mu hlavu, vložil mu prst mezi rty, rozevřel je a obsah lahvičky jsem mu nalil do úst. "Vypij to! Rychle!" zašeptal jsem a donutil jsem ho, aby lektvar spolkl.
Popadl jsem ho pod pažemi, pomohl jsem mu na nohy a podepíraje jeho tělo vedl jsem ho do chřtánu samotného pekla a cestou úporně přemýšlel nad nějakým plánem. V přístěnku před mučírnou, kam jsem vodil vězně těsně předtím, než jsem je přivlekl dovnitř, jsem mu zavázal oči černou páskou, svlékl jsem se do půli těla a navlékl si na hlavu rudou katovskou kápi. Odvedl jsem Reguluse do místnosti, která byla mým druhým domovem. Vlastně, jediným. U klenby visely háky, řetězy a provazy. Po cihlových zdech všude dokola pečlivě rozvěšené mučící nástroje. V rohu vyhaslá výheň, kde byly rozžhavovány katovské nástroje. V dalším rohu skřipec a klec.
Temný pán již seděl ve svém trůnu na vyvýšeném místě, z kterého pokaždé sledoval mučení vězňů, které mi svěřil do péče. "Proč jsi mu zavázal oči?" zahřměl nespokojeně, když jsem mu hodil k nohám Regulusovo tělo. Prsty nervózně bubnoval na dřevěnou opěrku. Zlé znamení.
"Pane," padl jsem pokorně na kolena, "chci podrobit vězně nejenom fyzickému, ale i psychickému týrání." Odmlčel jsem se a čekal na jeho reakci.
Zareagoval zvědavě, jak jsem doufal. "Chválím tvou snahu, Severusi. Jak?"
"Jeho fyzické utrpení bude dvojnásobné, když nic neuvidí a nebude připravený na to, co ho čeká a o to citlivěji bude vnímat každou bolest." Nervózně jsem čekal na ortel Pána zla.
"Vidím, že se vyznáš. Svlékni ho a spoutej!" přikázal a k mé velké úlevě už dál pásku přes oči neřešil.
Sevřel jsem do pěsti Regulusovu košili pod krkem a zvedl jsem jeho tělo ze země jako hadrovou panenku. Jediným prudkým trhnutím jsem mu ji roztrhal a serval z něj cáry hadrů. Mechanicky jsem mu svázal ruce provazem, jak jsem to dělal už tisíckrát předtím. Vědom si Mistrova přísného dohledu jsem ještě jednou důsledně zkontroloval, zda skutečně nevidí. Za nic na světě jsem ho nechtěl vystavit šoku při pohledu na zrůdné vybavení Voldemortovy mučírny a toho, co ho čeká, taky jsem nechtěl, aby mě viděl při práci. Ale hlavně jsem nedokázal ubližovat mu - a věděl jsem, že mu ubližovat budu - a muset mu přitom hledět do očí.
"Pověs ho!" zazněl rázný rozkaz, odrážející se od kamenných zdí jako výstřel z pušky.
Bez mrknutí oka, postaven zády k Temnému pánovi, zahákl jsem Regulusovy spoutané ruce za železný hák, visící na řetězu z kovového kruhu ve stropě a v okamžiku, kdy jsem byl u něj nejblíže, se mi ze rtů vydral tichý výdech, který mohl slyšet jenom on. Nic neucítíš. Couvl jsem na pár kroků od něj, rozkročil jsem se a ruce zkřížil na prsou. Sledoval jsem ho s kamennou tváří a v hlavě mi uzrával pochybný plán.
Pán zla se líně zvedl z trůnu a pomalým krokem přistoupil k vězni. "Máš poslední šanci dobrovolně mi prozradit, kam jsi to schoval," šeptal, hlas se mu třásl vzrušením z očekávaného představení. Netušil jsem, co mu Regulus provedl, ale očividně se těšil na to, až bude jeho vězeň za to trpět. "Když mi to řekneš, postarám se ti o rychlou smrt. Jinak budeš umírat v nesnesitelných bolestech, dokud nevydechneš tu svou zrádnou duši!"
Regulusovy rty se zkřivily v posměšném úšklebku. "Vědomí, že to nikdy nenajdeš, mi to utrpení vynahradí."
"Bastarde!" zasyčel zlověstný hlas. Ruka Pána zla se prudce vymrštila a udeřila Reguluse přes tvář. Rty se mu zbarvily krví. Olízl si je, vyplivl krvavý chuchvalec na zem a rozbité rty se mu zvlnily v úsměvu. Byl si vědom toho, že tohle kolo vyhrál.
Čelist mu sevřely silné chapadlovité prsty. "Budeš trpět! Budeš krutě trpět v mukách ještě hodně dlouho po tom, co to z tebe vymlátím!" šeptal mu Pán zla výhružně do obličeje. Lord Voldemort přešel ke zdi s mučícími nástroji. Rukou přejížděl po visících bičích a pečlivě vybíral ten nejvhodnější. Zastavil se, chvíli se přebíral v kůži a pak sundal z háku devítiocasé důtky. "Začneme zlehka, aby nám tady hned neomdlel," zašklebil se a hodil mi biče. "Prokrv mu trochu záda, kate!" přikázal a rychlým krokem zamířil zpátky do křesla, pohodlně se usadil a připravil se na zvrácenou podívanou.
Pomalu jsem se přibližoval k Regulusovi a ve zpocené dlani jsem pevně svíral dřevěnou rukojeť. Regulus, přestože byl připraven o zrak, držel hlavu hrdě vztyčenou. Nenechal se pokořit ani samotným Pánem všeho zla. Obešel jsem ho a postavil jsem se za jeho záda. Rukou jsem mu přejel po kůži a pozoroval, jestli se jeho pokožka napne. Ani se nezachvěla. Zkusil jsem zaseknout ostré nehty do jeho kůže a postřehl jsem nepatrný záchvěv širokého zádového svalu. To nebylo dobré znamení, účinek anestetického lektvaru ještě nezabral na sto procent. Musím to mučení ještě chvíli pozdržet.
"Začni! Na co čekáš?" zavrčel netrpělivý hlas za mými zády. "Zdá se mi to, že nejsi dnes ve formě?"
"Odpusťte, pane." Pokorně jsem sklonil hlavu na hruď. Už jsem nemohl dál oddalovat nevyhnutelné. Odstoupil jsem dva kroky dozadu, práskl jsem naprázdno vedle sebe a rozťal jsem vzduch, abych získal kuráž na to, co musím udělat. Svaly se mi napnuly jako provazy. Rozmáchl jsem se a švihl jsem koženými pásky po Regulusových zádech. Prohnul se do oblouku a tiše zasykl. Na bílé kůži se mu okamžitě objevily zarudlé šrámy. Ruka mi klesla podél těla, přestože zdravý rozum mi kázal pokračovat. Srdce přehlušilo rozum, což se katovi nikdy stát nesmí.
"Pokračuj! Nepřestávej!" vztekle zamumlal Temný pán a rázně se zvedl z křesla, až se o několik palců poposunulo dozadu.
Regulusovy svaly na zádech se při jeho slovech instinktivně napnuly v očekávání dalšího šlehnutí. Katovnu proťal pronikavý svištivý zvuk, jak kožené pásky dopadly na záda vězně. A další. A ještě další. Vzduch, rozťatý pravidelným mrskáním bičů, hvízdal kolem uší a celou se rozezněl křik. Šílený křik, stupňující se každým dalším švihnutím a odrážející se od kamenných zdí v několikanásobné ozvěně. Nervy drásající křik, který bez ustání chrčel z mého vlastního hrdla. Křik, kterým jsem před Mistrem skrýval své zoufalství, které mnou zmítalo při pohledu na do krve rozervanou bělostnou kůži jediného člověka, na kterém mi kdy záleželo, kterého jsem kdy miloval.
Nenáviděl jsem se za to, že tu krev, stékající z hlubokých ran po Regulusových bedrech, jsem mu vycedil já. Nenáviděl jsem své ruce za to, že mu drásaly jemnou kůži. Ze všeho nejvíc jsem ale nenáviděl svého pána za to, že mě přinutil ubližovat mu a nezastavil mě, ani když krev z Regulusových zad cákala na mou nahou hruď. Křičel jsem z plných plic a do nelidského hlasu jsem vložil všechnu svou bolest, strach a nenávist, přestože jsem věděl, že Regulusovo tělo už dávno nereaguje na bolest.
"Dost!" zazněl osvobozující rozkaz.
Ruka mi bezvládně klesla dolů a krvavé biče vyklouzly z otevřené dlaně vedle mých nohou. Ztěžka jsem popadal dech, tělo se mi lesklo potem a hruď se mi prudce zvedala a klesala. Rudé krůpěje nevinné krve se mi vypalovaly hluboko do kůže jako žíravina a pálily jako čerstvě vypálený cejch.
Pán zla se připlížil potichu jako démon za mne a pohladil mě po zpocených zádech. Gesto spokojenosti se svými podřízenými, které málokdy používá. "Vidím, že sis to začal užívat," pronesl spokojeně.
Nereagoval jsem. Dokonce jsem ani nesklonil pokorně hlavu na prsa, jak bylo zvykem Smrtijeda poděkovat za pochvalu. Přestal si mě všímat a zaměřil svou pozornost k Regulusovi. Přistoupil k jeho tělu, bezvládně visícímu na řetězu a na bledých rtech se mu nepřirozeně kroutil zvrácený úšklebek. Sevřel mu chumáč vlasů do pěsti a přinutil ho zaklonit hlavu dozadu.
"Už jsi dostal rozum?" varovně mu procedil u jeho ucha.
"Nikdy... jsem o něj nepřišel," sykl namáhavě Regulus.
"Ale brzy přijdeš," slíbil mu Temný pán. "Zlomím tu tvoji blackovskou pýchu a hrdost, zapamatuj si to! Přinutím tě na kolenou škemrat o milost! Budeš se přede mnou plazit po břiše jako červ!" Pustil mu vlasy a odstoupil od něj.
"Asi tě zklamu," zachechtal se přidušeně Regulus, "ale zůstane to jen u tvého zbožného přání. Nikdy se před tebou neskloním."
"Oprátku!" zahřměl vztekle mým směrem Pán zla. "Pověs ho!"
Kápě milosrdně zakryla zděšení, které se zračilo v mé tváři. Přinesl jsem pevný provaz, zkušeně spletl smyčku a kouzlem jej provlékl a ukotvil v železném kruhu ve stropě. Vyhákl jsem Regulusova pouta z řetězu, na kterém visel a zachytil jsem jeho zesláblé tělo do náruče. Druhou rukou jsem mu přetáhl oprátku přes hlavu. Obrovskou silou vůle jsem se snažil před Mistrem zakrýt neovladatelný třes rukou. Když jsem byl s ním konečně hotov, pustil jsem ho ze sevření a odstoupil jsem pár kroků dozadu. Jak ztratil mou oporu, podlomila se mu kolena a smyčka se mu váhou jeho těla utáhla kolem krku. Zalapal po dechu a rychle se s námahou vyhrabal na nohy.
Pán zla se širokým obloukem rozmáchl. Povolený provaz se napnul a Regulusovo tělo začalo stoupat a na okamžik ztratil půdu pod nohami. Lano se zastavilo přesně v té výšce, aby už Regulus nestál na vlastních nohou, ale zase ne v takové, aby při troše štěstí nemohl špičkami prstů dosáhnout na pevnou zem. Regulus se zoufale pokusil najít jakýkoliv stabilní opěrný bod. Chvíli se zmítal a houpal na provazu, než se mu povedlo dotknout se země maličkou ploškou jeho palců a zastavil kinetický pohyb svého těla.
Mistr se rozesmál chraplavým smíchem. "Blacku, šetři síly, budeš je potřebovat."
Regulus se zoufale snažil udržet se na špičkách svých prstů ve snaze o zachování vědomí. Pán zla k němu přistoupil a zlostně mu strhl z očí černou pásku. Regulusovy oči zamrkaly před přívalem světla z desítek pochodní. Mistr mu silně sevřel čelist a pronikavým zrakem se mu propaloval do hlavy. "Prozraď mi, kde to je!" vrčel vztekle, Regulusův vzdor ho vytáčel do nepříčetnosti.
"Vidíš sám… že to nevím…" namáhavě sípal Regulus, oslaben nitrozpytem, který mu ubíral i ten zbytek sil, které mu ještě zbývaly.
Nenáviděl jsem se za to, že tu krev, stékající z hlubokých ran po Regulusových bedrech, jsem mu vycedil já. Nenáviděl jsem své ruce za to, že mu drásaly jemnou kůži. Ze všeho nejvíc jsem ale nenáviděl svého pána za to, že mě přinutil ubližovat mu a nezastavil mě, ani když krev z Regulusových zad cákala na mou nahou hruď. Křičel jsem z plných plic a do nelidského hlasu jsem vložil všechnu svou bolest, strach a nenávist, přestože jsem věděl, že Regulusovo tělo už dávno nereaguje na bolest.
"Dost!" zazněl osvobozující rozkaz.
Ruka mi bezvládně klesla dolů a krvavé biče vyklouzly z otevřené dlaně vedle mých nohou. Ztěžka jsem popadal dech, tělo se mi lesklo potem a hruď se mi prudce zvedala a klesala. Rudé krůpěje nevinné krve se mi vypalovaly hluboko do kůže jako žíravina a pálily jako čerstvě vypálený cejch.
Pán zla se připlížil potichu jako démon za mne a pohladil mě po zpocených zádech. Gesto spokojenosti se svými podřízenými, které málokdy používá. "Vidím, že sis to začal užívat," pronesl spokojeně.
Nereagoval jsem. Dokonce jsem ani nesklonil pokorně hlavu na prsa, jak bylo zvykem Smrtijeda poděkovat za pochvalu. Přestal si mě všímat a zaměřil svou pozornost k Regulusovi. Přistoupil k jeho tělu, bezvládně visícímu na řetězu a na bledých rtech se mu nepřirozeně kroutil zvrácený úšklebek. Sevřel mu chumáč vlasů do pěsti a přinutil ho zaklonit hlavu dozadu.
"Už jsi dostal rozum?" varovně mu procedil u jeho ucha.
"Nikdy... jsem o něj nepřišel," sykl namáhavě Regulus.
"Ale brzy přijdeš," slíbil mu Temný pán. "Zlomím tu tvoji blackovskou pýchu a hrdost, zapamatuj si to! Přinutím tě na kolenou škemrat o milost! Budeš se přede mnou plazit po břiše jako červ!" Pustil mu vlasy a odstoupil od něj.
"Asi tě zklamu," zachechtal se přidušeně Regulus, "ale zůstane to jen u tvého zbožného přání. Nikdy se před tebou neskloním."
"Oprátku!" zahřměl vztekle mým směrem Pán zla. "Pověs ho!"
Kápě milosrdně zakryla zděšení, které se zračilo v mé tváři. Přinesl jsem pevný provaz, zkušeně spletl smyčku a kouzlem jej provlékl a ukotvil v železném kruhu ve stropě. Vyhákl jsem Regulusova pouta z řetězu, na kterém visel a zachytil jsem jeho zesláblé tělo do náruče. Druhou rukou jsem mu přetáhl oprátku přes hlavu. Obrovskou silou vůle jsem se snažil před Mistrem zakrýt neovladatelný třes rukou. Když jsem byl s ním konečně hotov, pustil jsem ho ze sevření a odstoupil jsem pár kroků dozadu. Jak ztratil mou oporu, podlomila se mu kolena a smyčka se mu váhou jeho těla utáhla kolem krku. Zalapal po dechu a rychle se s námahou vyhrabal na nohy.
Pán zla se širokým obloukem rozmáchl. Povolený provaz se napnul a Regulusovo tělo začalo stoupat a na okamžik ztratil půdu pod nohami. Lano se zastavilo přesně v té výšce, aby už Regulus nestál na vlastních nohou, ale zase ne v takové, aby při troše štěstí nemohl špičkami prstů dosáhnout na pevnou zem. Regulus se zoufale pokusil najít jakýkoliv stabilní opěrný bod. Chvíli se zmítal a houpal na provazu, než se mu povedlo dotknout se země maličkou ploškou jeho palců a zastavil kinetický pohyb svého těla.
Mistr se rozesmál chraplavým smíchem. "Blacku, šetři síly, budeš je potřebovat."
Regulus se zoufale snažil udržet se na špičkách svých prstů ve snaze o zachování vědomí. Pán zla k němu přistoupil a zlostně mu strhl z očí černou pásku. Regulusovy oči zamrkaly před přívalem světla z desítek pochodní. Mistr mu silně sevřel čelist a pronikavým zrakem se mu propaloval do hlavy. "Prozraď mi, kde to je!" vrčel vztekle, Regulusův vzdor ho vytáčel do nepříčetnosti.
"Vidíš sám… že to nevím…" namáhavě sípal Regulus, oslaben nitrozpytem, který mu ubíral i ten zbytek sil, které mu ještě zbývaly.
"Když to nevíš, tak tě už k ničemu nepotřebuji!" zasyčel jako hadí hnízdo a odstrčil ho od sebe. Regulusovo tělo se prudkým pohybem rozhoupalo jako oběšenec na šibenici. Kyvadlový pohyb zdvojnásobil tím, jak se snažil zachytit jakéhokoliv bodu jako tonoucí stébla. Pán zla mu ale překazil tu malou naději a mávnutím ruky zvedl jeho tělo do takové výšky, kde už neměl žádnou šanci dosáhnout na zem.
Regulusovo tělo se zmítalo na oprátce v pudu sebezáchovy jen několik palců nad zemí. Spoutanýma rukama se marně snažil nacpat prsty mezi provaz a kůži na krku, konopné lano se mu ale nelítostně zařezávalo do krku a čím víc se mrskal, tím hlouběji pronikalo. Z jeho hrdla vyrážely nesrozumitelné přidušené zvuky, které mi vyvolávaly mrazení po celých zádech. Jeho obličej nabíral nachovou barvu a oči mu začaly vylézat z důlků. Svíjel se na provazu v zoufalém boji o záchranu svého života, jazyk mu visel z úst, obličej oteklý a rudý nahromaděnou krví a vytřeštěné oči upíral v zoufalé němé prosbě přímo do mých.
Nedokázal jsem odtrhnout zrak od toho zoufalého pohledu ve smrtelné agónii. Umíral mi přímo před očima. Zběsile jsem přemýšlel. Ze zkušenosti jsem věděl, že Regulusova smrt přijde za několik okamžiků. Podobná představení jsem už stokrát předtím sledoval, když jsem popravoval odsouzence na šibenici a bez mrknutí oka sledoval jejich pomalé umírání. Tohle jediné ale probudilo mé dávno mrtvé emoce, tlející hluboko uvnitř.
Padl jsem pokorně na kolena. "Můj pane…" riskl jsem to a snažil jsem se neztrácet drahocenný čas, "…dovoluji si navrhnout ještě ho nezabíjet. Jeho zrada mu prošla docela hladce a smrt bude pro něj vysvobozením. Zrádce si zaslouží krutější trest, než rychlou smrt oběšením." Skláněl jsem hlavu na hruď a rty se mi pohybovaly v tiché modlitbě k Merlinovi, aby můj zásah přišel ještě včas.
Jediné, co narušovalo mrtvé ticho, byl příšerný Regulusův chrapot, který mi kupodivu zněl jako rajská hudba. Dokud chrčí, pořád ještě žije. Lano najednou povolilo a Regulusovo tělo se svalilo na zem. Podíval jsem se na něj a přemáhal instinkt skočit k němu a vymotat ho ze škrtící oprátky. Třesoucími prsty se snažil strhnout z krku smyčku, a když se mu to po několika neohrabaných pokusech konečně povedlo, sípavě zalapal po dechu a prudce nabíral vzduch do plic. V jeho vzdeších se ztratil i můj úlevný výdech. Zmučené oči upíral na mne, rychle oddechoval a snažil se postavit na nohy. Nechtěl za žádnou cenu ležet Mistrovi u nohou. Jeho tělo se chvělo jako tělíčko čerstvě narozeného mláděte, které se v zoufalých pokusech poprvé snaží vydrápat se na vratké nohy.
Těžká Mistrova bota šlápla doprostřed jeho hrudi, přimáčkla ho do kamenné podlahy a nelítostně přerušila jeho snažení. "Dobrý nápad, Severusi. Odměna tě nemine," nešetřil chválou Mistr. "Zdá se, že jsi opět ve svém živlu a že si nechceš nechat ujít jedinou příležitost, kterou skýtá tvé řemeslo," pobaveně se zasmál. "Nápady nechám zcela na tobě, nechci si špinit ruce jeho krví," ušklíbl se. "I když je šlechtická."
Postavil jsem se, zrak pořád upíraje na Reguluse a pozorně sledujíc jeho reakce. Pomalu se vzpamatovával z prožitého šoku a jeho dech se k mé nemalé radosti uklidňoval. Žije, nebezpečí je přechodně zažehnáno.
Mistr se otočil a zamířil ke trůnu. Zvedl ruku a chladně přikázal: "Přines trhací kleště, Severusi."
Žaludek se mi křečovitě sevřel. Sledoval jsem jeho vzdalující se záda a hlavou mi bleskl okamžitý nápad. Přiskočil jsem k Regulusovi a sklonil jsem se nad jeho zmučené tělo. Odpusť, zašeptal jsem, a přesně mířeným silným úderem hranou dlaně jsem ho poslal do milosrdné náruče bezvědomí. Ohlédl jsem se, Mistr teprve přicházel ke křeslu, tak jsem se rychle vzdálil pro mučicí nástroj. Když jsem se vrátil, klekl jsem si k Regulusovu bezvědomému tělu a s hraným zájmem jsem ho prohlédl. Znepokojilo mne krvácení z ucha a nosu a doufal jsem, že jsem ho neuhodil moc. Strhl jsem si kápí a s výrazem znechucení ve tváři jsem se otočil k Temnému pánovi.
"Ztratil vědomí," oznámil jsem zklamaně. "Nic nevydržel."
Pán zla se prudce zvedl z křesla. "Potřebuji ho mít při vědomí!" pronesl vztekle. "Postarej se o to!"
"Mistře," klekl jsem si na jedno koleno a poslušně sklonil hlavu. "I kdyby se mi povedlo ho teď vzkřísit, nemělo by to požadovaný efekt. Vzhledem ke krvácení z lebečních dutin předpokládám, že jeho mozek nepracuje, je poškozený." Lhal jsem, jako když tiskne a doufal jsem, že jeho znalosti z anatomie nejsou tak dokonalé, jako ty moje.
"Poškozený? Čím to, sakra?" zaklel zlostně.
"To netuším. Šokem? Prožitým mučením? Nedostatkem kyslíku? Pádem z výšky na hlavu?" Nechtěl jsem riskovat, že Pán zla ztratí zájem o nepoužitelné tělo a zabije ho na místě Avadou, a tak jsem rychle dodal. "Mohl bych se pokusit přivést ho k životu," nabídl jsem skromně a čekal jsem, zda můj pán přehlédne mou lest a požehná tomu, abych se o Reguluse postaral. Ostatně, jeho ošetření jsem už nemohl déle odkládat.
Nepřemýšlel nad mou nabídkou dlouho, touha ztrestat zrádce byla silnější než jeho ješitnost. Přistoupil k bezvládnému tělu a z výšky pohrdavě pohlédl do Regulusovy umučené tváře. "Do večera ho chci mít v pořádku!" přikázal. "Ručíš mi za to!"
"Spolehněte se, pane, večer bude pro vás připravený," s úlevou jsem podpořil jeho rozhodnutí a vyvolal v něm falešný pocit, že na ten nápad přišel sám.
Zhluboka jsem si oddechl, když Pán zla zavířil pláštěm a bez dalšího zájmu pro dnešek rychle odkráčel pryč. Než opustil katovnu, ve dveřích se ještě otočil a chladně pronesl hrůznou větu, která mi přesto, že byla tak spalující, vyvolala mrazení po zádech.
"Večer rozpal výheň!"
4. část:
Trest
Sotva Pán zla zmizel za dveřmi katovny, vrhl jsem se k bezvládnému Regulusově tělu. Zvedl jsem ho do náruče a rychle jsem ho odnesl do ložnice. Položil jsem ho do své postele na břicho a hůlkou jsem mu přejel po hlubokých šrámech na zpocených zádech, abych zastavil krvácení. Nakapal jsem mu do ran výtažek z čerstvě uříznutého listu aloe a když se jeho rány trochu stáhly, přikryl jsem ho dekou.
Připravil jsem do kádě vařící vodu a nasypal do ní celý pytlík sušené agrimonie a matricarie a nechal vyluhovat. Vzdálil jsem se do laboratoře připravit regenerující směs, která zahojí Regulusovu rozervanou kůži. Rozetřel jsem hadí sádlo s mechem z lebek násilně zahynulých osob, kterého jsem měl vzhledem ke své profesi dostatek, a poohlédl se po nějaké kryse. Těch tady bylo taky všude dost. Střelil jsem hůlkou po jedné, rozřízl jí krční tepnu a vyždímal pár kapek její ještě teplé krve do masti.
Když jsem se vrátil k Regulusovi, byl ještě pořád v bezvědomí. Odkryl jsem jeho záda a zkontroloval stav poranění. K mému uspokojení hojilo se rychle. Svlékl jsme mu zbytek oblečení, sundal mu z krku řetěz s rubínem Blacků, odnesl ho ke kádi a až po krk ho ponořil do teplé vody. Hlava mu bezvládně visela dozadu přes dřevěnou hranu, tvář měl alabastrově bledou, pokožku mu křižovaly nesčetné jizvy z nedávného střetu se Smrtijedy. Vlasy měl vlhké, vzadu slepené krví a v pramíncích mu padaly do obličeje. Oteklé rty měl pootevřené, z koutku úst se mu až na bradu klikatil pramínek zaschlé krve, stejně jako pod nosními dírkami.
Kouzlem jsem zatím čistě převlékl postel, pořád přitom hlídajíc Reguluse, aby mu hlava nezmizela pod hladinou. Pak jsem k němu přistoupil a umyl jeho zakrvácené tělo v léčivých bylinkách, přenesl jsem ho do čistých peřin, záda jsem mu namazal hojivými mastmi a zakryl měkkou přikrývkou. Pořád byl v bezvědomí.
Začal jsem odklízet stolek, když jsem za sebou uslyšel tichý vzdech. Otočil jsem se k němu. Díval se na mně. Namáhavě se otočil na bok, tiše zasykl a pravý koutek mu cukl v křeči. Sedl jsem si na kraj postele. Pozoroval mě, mlčky, soustředěně, upřeně. Jeho pohled mi opět připomněl barvu těch neužitečných bylin, které jsem nesnášel, protože se nedaly k ničemu použít. V jeho očích se však ty modré kosatce stávaly královnami všech květin.
Ani jeden jsme nepromluvili, nikdo z nás nevěděl, kde začít. Regulusova ruka se pak dotkla té mé. "Stýskalo se mi po tobě," přerušil nakonec ticho on.
Neodpověděl jsem. Neřekl jsem, že jsem šťastný, že jsme se setkali. Na tomto místě ho totiž nečeká nic dobrého. Sklonil jsem se k němu a něžně jsem ho políbil. Dotkl jsem se jeho rtů, zlehka, jako když se vánek otře v úplném bezvětří o zpocené čelo a slíbával z nich sladkost krve a hořkost utrpení. Hleděl jsem mu zblízka do očí, zakalených bolestí a mukami.
Jeho rty procitly z apatie a pootevřely se jako lastura. Vklouzl jsem tiše do jeho úst a prožíval své deja vu našeho prvního polibku před třemi lety u sochy hrbaté čarodějnice. Poprvé od rozchodu s Regulusem jsem v tuto chvíli náhle pochopil, že jsem si před rokem vybral špatně.
Vůbec se nebránil, přitom měl silný důvod odstrčit mě. Objal mi pažemi záda a prudce mě přitiskl k sobě, silou zcela neúměrnou k jeho zraněním. V tomto okamžiku jsem si uvědomil, že věrnost a loajalita k mému pánovi, kterou jsem doteď fanaticky ctil, byla právě sražena na kolena a utrpěla hlubokou porážku.
Odhodil jsem z něj přikrývku a toužebně hladil každičký kousek jeho těla. Těla, které se vkrádalo do mých těžkých snů, které bylo mou noční můrou a kvůli kterému jsem se uprostřed noci budil v propocené posteli. Zasténal mi pod rukama a natahoval ke mně paže ve snaze stáhnout mě k sobě do dalšího polibku. Vychutnával jsem plnými doušky jeho zraněnou krásu a přestože mi divoce pulzovalo ve slabinách, ovládal jsem se a krotil svůj chtíč, jen abych mu neublížil.
Nadzvedl se namáhavě na loktech a nedbaje svých zranění, přitiskl se ke mně v agresivním polibku. Mé sebeovládání splasklo jako vypuštěný balónek. Pevně jsem chytil jeho tvář mezi své dlaně a pustil uzdu své vášni. Líbal jsem jeho tvář jako pomatený blázen. Vášnivě, divoce, dravě. Jako kdybych mu chtěl během okamžiku vynahradit vše, o co jsem ho za ten rok připravil. Všechna má touha, dřímající celou dobu ve mně vytryskla na povrch silou mohutnější než láva. Zachvátil jsem jeho ústa a nedal mu šanci nadechnout se.
Můj chtíč jím smýkl na postel a mé ruce zuřivě rozepínaly pásek a poklopec mých kalhot. Regulus ležel na zádech, přivíraje oči pozoroval můj zápas a rukou si pomalými tahy přecházel po svém štíhlém, mohutnou erekcí zrudlém penisu.
Když mé kalhoty konečně skončily na zemi, přitáhl jsem si Regulusův zadek do klína a třesoucími prsty rozevřel jeho otvor. Jeho vzdech se vydral až z nejhlubších útrob plic, když se mé tělo spojilo v jedno s tím jeho. Sledoval jsem fascinovaně jeho rudnoucí tvář, krůpěje potu, třpytící se na jeho čele, jeho sténající rozbité rty, nádherné oči, obracející se v sloup, jeho pravou ruku, nelítostně dráždící jeho vlastní penis, i jeho finální výbuch touhy, tryskající do extatického gejzíru a překypující výkřikem nejvyššího vytržení.
Sledoval jsem jeho slábnoucí ejakulaci, dopadající na jeho hruď a tvořící bílé ostrůvky na jeho zpocené kůži. Zcela uchvácen tím pohledem nechal jsem svůj chtíč nade mnou zvítězit a prodrat se až na povrch. Prožíval jsem nepopsatelně nádherná muka, která jsem za celý ten dlouhý rok nezažil.
Padl jsem znaveně vedle Regulusova těla a těžce oddechoval. Zrak mi najednou sklouzl k pootevřeným dveřím. Zamrazilo mě, jak jsem mohl být tak neopatrný. Sáhl jsem rychle po hůlce a dveře zavřel a zamkl a hlodavá nejistota, že jsem dveře přece jenom předtím zavíral, byla rozprášena Regulusovým rozpáleným polibkem.
Otočil jsem se k němu, položil mu paži kolem pasu a dlouze jsem mu hleděl do očí. Marně jsem hledal jediný rozumný důvod, proč jsem se před rokem rozhodl opustit ho. "Chyběl jsi mi," přerušil jsem ticho svým šepotem.
Usmál se tím svým okouzlujícím chlapeckým úsměvem a srdce v mé hrudi se roztepalo. Už jsem jej necítil tlouct ani nepamatuji. Vpíjel se do mých očí a já jsem nebyl schopný odvrátit od něj zrak.
Usmál se. "Byl to velice těžký rok," řekl tiše a olízl si popraskané rty.
"Odpusť mi to," sklopil jsem provinile zrak, "nechtěl jsem-"
Položil mi prst na rty a umlčel mě. "Nemluv o tom," požádal mě, "nechci se k tomu vracet. Chci žít přítomností. Nemám už moc času."
"Máme spoustu času." Dotkl jsem se prsty jeho tváře. Opatrně, nesměle, jako bych se bál, aby se mi pod dotekem ruky nerozplynul. Ruky, která nebyla zvyklá hladit, ale zabíjet. "Už tě neopustím. Nikdy. Budeme jenom spolu," sliboval jsem mu čestně.
"Je pozdě, Severusi." V jeho očích se objevil záblesk beznaděje.
"Přece si nemyslíš, že tě předám do spárů Voldemorta," pousmál jsem se a přejel mu hřbety prstů po tváři. "Něco vymyslím, jak tě z toho dostat," utěšoval jsem ho. Mozek se mi spustil na plný chod a začal rychle přehodnocovat varianty lsti na Pána zla. Jakákoliv z nich byla pro mne nepředstavitelně riskantní, protože jsem věděl, že oklamat Pána temna je téměř nemožné a v případě odhalení znamená jediný možný trest. Smrt.
"Šetři síly, Severusi. Pán zla se postaral o můj konec."
"Vždy je nějaká naděje," snažil jsem se ho utěšit. "Čím sis vůbec vysloužil jeho hněv?"
Neřekl nic, jen si významně odhrnul vlasy z očí a odhalil své čelo. Uprostřed se jako pečeť na bělostném pergamenu lesklo vypálené znamení zrady. Hlavou mi probleskla vzpomínka na to, jak byl kdysi přímo posedlý Pánem zla a snažil jsem se pochopit, co způsobilo ten obrovský zvrat. Srdce se mi svíralo úzkostí, když jsem se tiše ptal: "Proč jsi ho zradil?"
Jeho oči se zaplnily bolestí a dlouho mlčel. "Vzal mi to, na čem mi v životě nejvíc záleželo." Mluvil klidným a pevným hlasem, přesto nedokázal v něm skrýt tu silnou zášť ke svému pánovi. "Oplatil jsem mu stejnou mincí," pokračoval. "Vypátral jsem, co má pro něj nesmírnou cenu a pak jsem mu to vzal," zablýskalo se mu v očích satisfakcí.
Čekal jsem, že bude pokračoval, že mi řekne víc. On se však jenom mstivě usmíval. "Co může mít pro něj takovou cenu?" zeptal jsem se netrpělivě.
Chvíli mě upřeně pozoroval a pak se mu ze rtů vydrala tajemná slova. "Jeho nesmrtelnost."
Vytřeštil jsem na něj oči a téměř zalapal po dechu. Nezmohl jsem se na jedinou otázku. Na tváři mu pohrával blažený výraz a v jeho očích plálo vítězství. "Objevil jsem tajemství jeho věčného života a připravil jsem ho o něj. Jeho nesmrtelnost leží uchována ve viteálu." Najednou se na mne podíval pohledem, ze kterého mne zamrazilo. "Mám v rukou polovinu jeho zkažené duše a ta jeho druhá, která mu zbyla, je tím pádem smrtelná. " V modrých očích se mu roztančily veselé plamínky a tvář zazářila uspokojením.
Byl jsem v šoku. Mistrovo tajemství mi sice vyrazilo dech, ale ještě víc mě šokovala Regulusova odvaha. "Kde je ta jeho polovina duše?" zeptal jsem se s obavou. "Může ti ji přece vzít kdykoliv zpátky."
"Je skryta na tajném místě. Nikdy ji nenajde," ušklíbl se spokojeně.
"Jak je možné, že to z tebe nedokázal vytlouct? Nezískat nitrozpytem?"
"Zjistil, že právě ta vzpomínka na to, kam jsme to uschoval, v mé hlavě chybí. Pojistil jsem se a odstranil jsem ji." Zasmál se upřímným smíchem. "Sám netuším, kam jsem to schoval."
Jeho radost z povedené mise jsem s ním nesdílel. "Podepsal sis tím rozsudek smrti," vydralo se mi ztěžka z vyschlého hrdla. "Jsi pro něj bezcenný."
"Nikdy mě nepokoří." Jeho záhadný úsměv vyvolával ve mně pochybnosti, zda si uvědomuje vážnost své situace. "Sám jsem si vybral svůj konec." Díval se na mne smířeně a zdálo se mi, že mu na vteřinu přes rty přelétl úšklebek vítězství.
"Žádný tvůj konec se konat nebude," řekl jsem rázně, když jsem se konečně vzpamatoval a začal jsem se zvedat. "Je to pro mne hodně riskantní, ale já tě z toho dostanu." Přistoupil jsem ke stolku s lektvary a sáhl jsem po hojivém.
"Lehni si na břicho, nejdřív ti ošetřím záda a poté ti vysvětlím můj plán záchrany," požádal jsem ho a čekal jsem, až tak učiní.
Ani se nepohnul a upíral na mne nečitelný pohled. "Je to zbytečné, Severusi," pronesl ledabyle. "Nezbývá mi moc času."
"Na mně záleží, kolik času ti zbývá. Jsem přece kat," ušklíbl jsem se. Donutil jsem ho obrátit se na břicho a začal jsem mu rány zacelovat hojivou mastí. "Schovám tě tady ve svých komnatách a večer před Pána zla přivedu tvého dvojníka. Vězňů a mnoholičného lektvaru mám tady dost," vysvětloval jsem mu svůj plán. "Postarám se, aby Mistr nepoznal účinky mnoholičného lektvaru. Chvilku si s vězněm pohraju a než přestane lektvar působit, zabiju ho. Jeho tělo hned po jeho smrti spálím a s ním i jediný důkaz o tom, že jsi naživu. V noci tě pak v kouli absolutní tmy vyvedu ze žaláře a pomohu ti k útěku."
"Co bude s tebou?" zašeptal.
"O mne se nestarej, budu v pořádku. Nemohu ale opustit svého Pána. Za zradu by mne popravil." Dokončil jsem ošetření jeho zad, otočil jsem si ho k sobě a sevřel mu ramena v pěstech.
"Každou svou volnou chvilku přijdu za tebou," slíbil jsem mu. Naše pohledy byly spojené v nerozlučitelném svazku. Můj ustaraný, přesto nadějný, jeho vděčný, ale jakoby smířený s osudem. "Do smrti tě už neopustím, přísahám," zašeptal jsem, stáhl jsem si ho do náruče a pevně objal kolem zad. Ovinul paže kolem mých boků a čelo opřel o mé rameno. Zdálo se mi, že uběhla celá věčnost, než konečně promluvil.
"Smrt je blízko," řekl tak tiše, že kdyby neměl rty u mého ucha, neslyšel bych ho.
Jeho slova mě zarazila. "Kdysi jsem ti řekl, že tě nedám smrti. A svému slovu dostojím." Přitáhl jsem si ho ještě blíž k sobě a pokusil se ho utěšit. "Chápu, co jsi musel za posledních pár hodin prožít, ale slibuji, že ti to vynahradím. Čeká nás společná budoucnost a počítej s tím, že se mě už jen tak nezbavíš," uculil jsem se.
Tvář měl vážnější, než kdyby hleděl smrti do tváře. "Budoucnost není, Severusi." Z jeho hlasu zněla vyrovnanost, ale i nesmírný smutek. "Abych se dostal k viteálu, musel jsem vypít začarovanou tekutinu v nádobě, na jejímž dně ležel." Na krátký okamžik zaváhal. "Byl to smrtelný jed. Voldemort se pojistil, že případný zloděj nepřežije. Dobrovolně jsem si zvolil smrt." Odmlčel se.
Šokovaně jsem poslouchal Regulusova strašlivá slova. Můj mozek si nechtěl tu hrůznou skutečnost připouštět. Jsme tak blízko k tomu, abychom byli zase spolu a nepřipustím, aby mi Reguluse někdo vzal. Ani Smrt. "Jsem přece mistr v lektvarech, najdu nějaký účinný protijed a dostanu tě z toho." Sám sobě jsem si namlouval, že musí přece něco takového existovat.
Regulusův pohled mluvil za vše. "Není žádná naděje, Severusi. Na tento jed neexistuje žádný protilék. Voldemort nikdy neměl v úmyslu nechat přežít toho, kdo objeví jeho tajemství." Stáhl mě zpátky k sobě. "Pojď ke mně. Chci využít každé chvilky, která mi ještě zbývá, abych byl s tebou."
Lehl jsem si vedle něj. Mlčeli jsme, hleděli si vzájemně do očí a užívali si tento pomíjivý okamžik, kdy jsme byli spolu. Snažil jsem si navěky zapamatovat ty jeho oči, hrající odstíny modři jako moře v bouři, hřejivé a tajemné jako kousek achátu v dlani. "Nedovolím, aby tě dnes večer umučil," říkal jsem tiše a svíral jsem ho v náručí. "Pomohu ti k útěku. Já tady zůstanu, protože kdyby Pán zla zjistil, že jsem ho zradil, nečekal by mne soud, ale rovnou poprava."
"Nechci, abys kvůli mně riskoval svůj život. Já už to mám stejně spočítané."
Přejel jsem mu palcem po rtech a když se mu zvlnily do úsměvu, pomalu jsem přibližoval svou tvář k té jeho, vnímal jsem jeho horký dech, jeho vlhká ústa, lásku, kterou vložil do tohoto polibku. A ještě něco. Nepříjemný pocit, že je to naposled.
Kdesi vzadu zaklaply dveře. Naše jazyky se rychle rozpletly a vyskočil jsem na rovné nohy. Vzpomněl jsem si, že jsem nezajistil hlavní dveře, když Voldemort odešel. Záda mi polil studený pot, když jsem si představil, že by nás mohl kdokoliv zahlédnout. Rychle jsem se oblékl, vylezl jsem ze svého pokoje a s bušícím srdcem jsem se šel podívat na nevítaného hosta.
Z otevřené Regulusovy cely vylezl ten bastard Macnair. "Snape, kde máš toho nového?" zašklebil se a zpoza hustého obočí na mne vrhal podezíravý pohled.
"Co se staráš, Waldene?" řekl jsem s chladným klidem. "Chceš mi s ním snad pomoct?"
"Pán zla tě shání, máš se k němu okamžitě dostavit," prohodil a zamířil do mých pokojů.
Ztuhl jsem. Snad ani ne tak z toho, že se zrovna v tuto rozhodující chvíli musím dostavit na audienci k Mistrovi, jako spíš z toho, že Macnair zahlédne v mé posteli Reguluse. Nemohl jsem to za žádnou cenu dopustit. "Stůj!" zvolal jsem snad až příliš rázně. "Pojď na panáka," řekl jsem už mírněji a přestože jsem tohoto chlapa do morku kosti nesnášel, vložil jsem do hlasu falešný přátelský tón.
"Naleju si sám. Ty koukej rychle zmizet, Pán zla nerad čeká," ušklíbl se. Vešel do mé kuchyně a nalil si něco k pití. Zamířil do otevřených dveří ložnice.
Sevřel jsem v ruce hůlku a začal jsem v duchu rychle přemýšlet nad vysvětlením pro Mistra, proč Macnair zemřel v mých komnatách.
"Tady ho máme, zrádce," ušklíbl se Walden a vstoupil do pokoje. Vešel jsem rychle za ním, abych ho umlčel. Regulus ležel v kádi s vodou, oči zavřené, hlavu zvrácenou dozadu jako v bezvědomí, na krku se mu leskl rubín, jeho oblečení bylo poházené po zemi, postel pečlivě ustlaná. Macnair koukal překvapeně na jeho nehybné tělo, ale nemohl být víc překvapen, než já.
"Mám příkaz dát ho do večera do pořádku, aby byl schopen čelit dalšímu Mistrově mučení," vysvětloval jsem mu podrobně, přestože bych se za jiných okolností s Macnairem vůbec nebavil. "Je pořád v bezvědomí. Nic nevydrží, je to srab," odfrkl jsem si posměšně. Přistoupil jsem ke kádi a chtěl jsem Reguluse vytáhnout ven z vody.
"Padej za Mistrem, nebo to od něj schytáš!" odstrčil mě prudce Macnair. "Já se o něj postarám." V očích mu nebezpečně blýskalo.
Znal jsem tuto zákeřnou krysu moc dobře a věděl jsem, že s Regulusem nebude jednat v rukavičkách. Nechtěl jsem ale v něm vzbudit jakékoliv podezření a taky jsem už nemohl dál odkládat setkání s Pánem zla. To poslední, co bych teď potřeboval, je rozhněvat si ho těsně před tou akcí, kterou na dnešní večer plánuji. "No jo, už jdu," souhlasil jsem klidným hlasem, přitom mi srdce bušilo strachem o Reguluse. "Dej na něj pozor, ať je večer použitelný," kývl jsem hlavou k Regulusovi a s těžkým srdcem jsem se odebral nahoru, kde jsem se přemístil do audienčního sálu.
_______
Slunce už dávno zapadlo za obzor, když mě Pán zla konečně propustil ze svých služeb. Po několika hodinách vytloukání informací ze zajatého bystrozora jeho tělo konečně zůstalo bezvládně ležet na kamenných kostkách nádvoří.
Pán temna konečně unaveně pronesl: "Pro dnešek to stačilo, Severusi. Mučení Blacka necháme na zítra, až budeš mít více sil," zachechtal se a jeho strašidelný smích se do noci rozlehl po ztichlém otevřeném prostranství. "Teď běž!"
Uklonil jsem se a otočil se k odchodu. Měl jsem co dělat, abych se hned nerozeběhl. Přestože jsem toužil být co nejdřív zpátky v katovně, zastavil jsem se nejdřív v Merlinově chrámu, aby mi požehnal v mé riskantní misi. Klesl jsem na kolena před jeho sochou a mé rty tiše šeptaly modlitbu.
"Prosím tě, Merline, synu Satana a svedené poustevnice, nejmocnější čaroději všech dob, mudrci, jenž jsi posbíral všechnu moudrost světa, pomoz nám. Stůj při nás a chraň nás pláštěm neviditelnosti. Pokud se náš plán zdaří, přísahám, že ti daruji svůj život a do smrti ti budu pokorně sloužit."
Políbil jsem rukojeť Merlinovy kouzelné hole, skryl jsem si obličej hluboko pod kápí a vykradl jsem se jako smrt z chrámu do ztichlé noci.
Vběhl jsem do žaláře a rychle zamířil do Regulusovy cely. Mříže byly dokořán otevřené a cela byla prázdná. Kam ho odvedl? Vyběhl jsem z kobky a rozeběhl jsem se do svých komnat. Proběhl jsem všechny místnosti, nevynechal jediný kout, jedinou myší díru. Tiše jsem šeptal jeho jméno. Nikde nebyl. Zmateně jsem pobíhal po celém sklepení. Prolezl jsem ostatní kobky, nahlížel vězňům do zmučených tváří, prošmejdil jsem mučírnu, včetně spalovny. Hlasitě jsem volal jeho jméno, už mi na ničem nezáleželo. Regulus ale jako by se vypařil. V zoufalství jsem vyběhl ven do noci a rozhlížel se do tmy. Kousek od katovny, jen pár yardů za hřbitovní zdí jsem zahlédl pohybující se stín. Zaostřil jsem zrak. Uviděl jsem tmavou postavu, zahalenou v kápi, házející lopatou hlínu.
"Regulusi!" zavolal jsem a ve zlověstné předtuše jsem se rozeběhl za ní. Muž v kápí se na můj hlas prudce otočil. Neviděl jsem mu do tváře. "Regulusi?" zeptal jsem se s napětím v hlase.
Muž se tajemně zachechtal a pomalu si sundal kápi z hlavy. Slabé světlo z pochodně zapíchnuté do země ozářilo šklebící se Macnairovu tvář. "Chudáček náš rozmazlený aristokrat nemá ve chvíli své smrti na růžích ustláno," ušklíbl se posměšně a po tváří mu přejel odporný úsměv. "Ještěže jste si před jeho smrtí alespoň stihli zašukat." Opřel se bradou o násadu od lopaty a chechtal se dál.
Vrhl jsem se na něj jako rozzuřená šelma. Povalil jsem ho na záda, sedl jsem mu na hruď a uštědřil jsem mu několik pěstních ran přímo do obličeje a bez pomoci kouzel jsem z jeho obličeje během pár vteřin udělal neforemnou krvavou kaši. "Kde je Regulus? Co jsi s ním udělal, ty hajzle?" zařval jsem a špička mé hůlky se mu bolestivě zapíchla do krku. Nečekal takový útok a v jeho zvrácených očích se zableskl panický strach. Zahlédl v mých očích svou smrt.
"Ještě není... mrtvý," namáhavě zachrčel se zlomenou čelistí, "možná..."
"Kde je?" zavrčel jsem výhružně a přitlačil mu hůlku hlouběji do krku.
Pootočil hlavu na bok. Pohlédl jsem tím směrem a zrak mi padl na čerstvě navršenou hromadu hlíny na novém hrobě, po kterém jako přízraky tančily stíny, které vrhala pochodeň. Celý svět se se mnou zatočil, když Macnair zasípal: "Umíš kopat rychle?"
Pustil jsem Macnairovi krk a s hrůzou jsem vyskočil na rovné nohy. Popadl jsem lopatu a zběsile jsem začal odhazovat vrstvu hlíny. Byl jsem promáčený potem jako kdybych stál venku uprostřed bouřky. Do uší mi znělo odpudivé Macnairovo chechtání a jeho posměšný hlas. "Stejně to nestihneš, Snape."
Jeho výsměch mě vyprovokoval ještě k zběsilejšímu tempu. Naštěstí se nenamáhal vykopat hlubokou jámu a po chvilce jsem narazil na tělo. Odhodil jsem lopatu, padl na kolena a rukama jsem opatrně začal odhrnovat hlínu v místech, kde jsem předpokládal Regulusovu hlavu, až jsem kopečně narazil na jeho obličej. Odstranil jsem mu z tváře hlínu. Kůži měl celou umazanou, vlasy slepené, oči zavřené. Přiložil jsem ucho k jeho rtům. Nedýchal.
V panice jsem začal rychle hrabat nehty do hlíny a snažil se zbavit jeho hruď tíhy. Do krve jsem si rozdrásal prsty, než jsem ho osvobodil ze sevření země. Přiložil jsem ústa k jeho rtům a začal jsem ho rychle oživovat. Vdechoval jsem mu život do těla a masíroval jeho zmučené srdce. "Vrať se zpátky... prosím," šeptal jsem duši, opouštějící jeho tělo. "Vydrž, Regulusi..." škemral jsem mu na rty mezi oživovacími pokusy. Bylo mi úplně jedno, že Macnair se mi celou dobu chechtal za zády. S ním si to vyřídím potom.
Regulus se najednou zhluboka nadechl a zalapal po vzduchu. Rozkašlal se, vyplivl z úst zvlhlou hlínu a otevřel oči.
Celý svět se se mnou zatočil. Přivinul jsem si jeho tělo do náruče, celý šťastný, že žije. Dokonce jsem ani nezaregistroval, že Macnair se najednou smát přestal.
"Takže je to pravda," ozval se zklamaný hlas za mými zády.
Pustil jsem Reguluse a otočil jsem se. Nade mnou majestátně stál nejmocnější muž pod sluncem. Černý plášť ho v husté tmě dělal téměř neviditelným, prozradila ho pouze bledá tvář, ve které mu ve slabém světle louče křižovaly blesky hněvu.
"Nesnáším, když někdo děla ze mně blázna!" Jeho sykot se plížil jako ranní mlha spletitými cestičkami hřbitova. Máchl rukou a moje hůlka, kterou jsem předtím upustil na zem, ladným obloukem odlétla do jeho dlaně. Mávl podruhé a kolem mých zápěstí se stáhla pevná lýková pouta.
"Postav se!" rozkázal, popadl mě za límec a hrubě mě vytáhl na nohy. "Zklamal jsi mě, Severusi! Celou dobu jsi to na mně jenom hrál," sykl opovrženě. "Trest tě za to nemine," zavrčel mi tváře a jeho teplý dech, páchnoucí po zlu, ovanul mou tvář. Vpíjel se mi do sítnice a četl zakázané myšlenky.
"Tak vy jste milenci," ušklíbl se a v jeho očích se mihl rudý záblesk. Smýkl mnou na zem, až se zvířilo kolem mne mračno prachu. "Do cely! Oba!"
Rezignovaně jsem se zvedl a pomohl jsem otupělému Regulusovi na nohy. Zahalil jsem jeho nahé tělo do svého hábitu, dokulhal jsem s ním zpátky do rohové kobky a opatrně ho položil na prkno. Tentokrát už jsem se nepřetvařoval a zacházel jsem s ním tak, jak jsem to cítil. Pán zla už stejně věděl. Z hlavy mi vyprchával zmařený plán s mnoholičným lektvarem. Nedokázal jsem se zbavit souživé myšlenky, co s námi bude. Co bude s Regulusem.
Mříže vedlejší cely se rozletěly dokořán a neznámá síla mrštila mým tělem dovnitř. Než jsem se stačil vzpamatovat, dveře zaklaply a cvaknutím zámku mě uvěznily. Přiskočil jsem k mřížím a sevřel železné tyče v pěstech. Z očí mi plál nefalšovaný hněv a sám jsem se divil, že silné nepřátelské impulzy, které jsem k Pánovi zla vysílal, ho neporazily. Na ničem mi už nezáleželo.
"Tvůj vzdor už mě nebaví!" zašklebil se Pán zla znechuceně a přistoupil blíž k mřížím. "Zasloužíš si smrt, Severusi Snape! Krutou a bolestivou!" pronesl mezi zuby tónem, který mě měl vystrašit. Nevystrašil.
"Ale budu milostivý," teatrálně pokynul rukou a pohladil svými hůlkovitými prsty tisové dřevo, svírající mezi prsty. "Dám ti možnost vykoupit tvou zradu. Přece jenom jsi v katovském řemesle nejlepší z nejlepších a já bych nerad o tebe přišel," pronesl ledabyle a pak záhadně dodal: "Dostaneš druhou šanci." Přistoupil až těsně k mříži. Jeho křídově bílý obličej oddělovalo od mé tváře pouze ocelové mřížoví. "Dokaž mi svou loajálnost ke mně a já tě milostivě ušetřím." Odtáhl se a mírně zvýšil hlas, abych si dobře zapamatoval jeho rozkaz. "Zítra za úsvitu popravíš ve stínadlech tohoto zrádce," kývl hlavou k Regulusovi. "Pokud ho vlastníma rukama zabiješ," zdůraznil svá hrůzná slova, "odpustím ti tvůj prohřešek."
Před očima se mi zatmělo. Pomalu jsem si uvědomoval, že šance na záchranu Regulusova života začíná být beznadějná a že Voldemort v naší rozehrané hře drží triumf. Začal jsem vzteky lomcovat mřížemi ve zcela nemožném pokusu osvobodit se. Bílý blesk mě odmrštil na zadní stěnu cely. Rozplácl jsem se o cihlovou zeď jako shnilé rajče a na chvilku jsem propadl dezorientaci.
"Dobře zvaž, Severusi, co si vybereš," procedil varovně mezi zuby. "Jinak bude za svítání nový kat stínat tvoji hlavu!" Jeho významný pohled zabloudil k Macnairovi a chladné rty mu zkřivil výhružný úšklebek. Walden vycenil žluté zuby a s vtíravou vděčností se před Temným pánem předklonil až skoro k zemi.
Pán zla zcela ignoroval jeho podlézání. "Hlídej je! Ručíš mi za ně vlastním krkem!" zdůraznil mu na svém odchodu. "A ráno buď pro jistotu k dispozici." Vrhl na mne dlouhý všeříkající pohled, jeho plášť se zavlnil při prudkém pohybu jako ve větru a odkráčel rychlým krokem ze sklepení.
Mé zoufalství neznalo hranic. Došel jsem k mřížím a natahoval jsem krk do rohové cely a pokoušel jsem se zahlédnout Reguluse. Regulus se silně rozkašlal, jak ho ještě na plicích dráždil prach a hlína a namáhavě se dotáhl k tyčím. Sevřel je v pěstech a opřel čelo o studené železo. Upíral na mne pohled, plný strachu a zoufalství. Nebál se o sebe, byl si vědom toho, že jsem v beznadějné situaci.
V chodbě se ozval chraplavý Waldenův smích. "Konečně na tebe došlo, Snape. Doufám, že zítra selžeš, až budeš uvazovat smyčku kolem Blackova krku," ušklíbl se škodolibě. "Celý rok jsem marně slídil, abych na tebe něco vyšťoural a pak se necháš tak hloupě načapat při šukání s vězněm. Jsi větší pitomec, než jsem si myslel," zašklebil se škodolibě. "Pán zla se tvářil velice zklamaně, když jsem mu to prozradil. Laskavě mi poskytl čas... dostatek času," rychle se opravil, "abych z Blacka dostal to, co se tobě nepovedlo."
Přistoupil k Regulusově kobce a přes mříže mu hodil jeho hadry. "Šlo nám to skvěle, že ano, Blacku?" zašklebil se výsměšně. "Nečekal jsem ale, že budeš až tak odolný," zavrčel nespokojeně a otočil se zpět ke mně. "Po setmění jsem ho měl pohřbít zaživa, aby ses lapil do léčky. Nezklamal jsi," zachechtal se pobaveně.
"Nech si ty své žvásty, Macnaire!" řekl jsem s chladným opovržením. "Hnusíš se mi! Jsi bezpáteřní krysa, která by zradila i vlastní matku, pokud by z toho měla prospěch!" S největším odporem jsem mu plivl chuchvalec slin do tváře.
Tvář mu proťal zlostný blesk. Utřel si plivanec do rukávu a silou vůle se ovládl, aby nesáhl po své hůlce. Přestože by se jeho mozek vešel do vaječné skořápky, uvědomoval si, že nám nesmí ublížit. "Jen si vyskakuj, Snape, dokud ještě můžeš! Ráno doskáčeš!" Zatnul vztekle pěsti, zalezl do mé kuchyně a zuřivě za sebou práskl dveřmi.
Regulus se přitiskl k mřížím. "Severusi, bojím se o tebe. Kvůli mně ti teď hrozí smrt! Musíš přistoupit na jeho podmínku!"
"Zbláznil ses? To nikdy neudělám!" vykřikl jsem zděšeně.
"Nezbývá mi už moc života," řekl tiše a snažil se přede mnou skrýt bolestivou křeč v obličeji. "Musíš zachránit život alespoň sobě."
Odpověď byla z mého výrazu patrná. "Slíbil jsem ti kdysi, že tě nedám smrti a to taky splním!"
"Je pozdě, Severusi," mluvil ke mně tichým hlasem. "Moje smrt už je blízko. Zachraň se alespoň ty."
"Copak si vážně myslíš, že bych tě dokázal zabít?" odmítal jsem zatvrzele.
"Prosím, vyslechni mě. Nepřerušuj mě a nech mě domluvit." Čekal, dokud jsem ho nezačal poslouchat. "Voldemortův lektvar se mi už rozlezl do celého těla a cítím, jak mi ubírá sil a života. Za několik dní, možná jenom hodin, zemřu v krutých bolestech. Dokud je má bolest ještě aspoň trochu snesitelná tak, že dokážu reálně uvažovat, prosím tě, Severusi, ušetři mě těch nesnesitelných muk, které brzy přijdou, a ukonči mé trápení."
"Musí být přece i jiná možnost!" vykřikl jsem. Nechtěl jsem to jen tak vzdát.
"Není... umírám," zašeptal sotva slyšitelně. Opět se prudce rozkašlal a tvář mu zkřivil bolestivý úšklebek. "Jestli mě miluješ, udělej to pro mne, prosím. Pokud to neuděláš, zemřeme oba a nikdo už nebude pokračovat v tom, co jsem začal."
Tvrdošíjně jsem se tomu bránil. "Nikdy to nedokážu..."
Z jeho očí, hlubokých jako diamantový důl, sálal nesmírný smutek. Duhovky se mu zbarvily do fialkova. "Severusi, moje smrt nevyhnutelně přijde a já chci ji z tvých rukou." Přisunul se až do rohu, aby mi byl co nejblíž. "Když mě zabiješ, prokážeš mi milosrdenství. Když mě zabiješ, zachráníš se a dokončíš mé poslání. Když mě zabiješ, porazíme ho. "
Sesunul jsem se pomalu dlaněmi po mřížích až na kolena a sklonil jsem zdrceně hlavu na prsa. Začínal jsem si pomalu uvědomovat, že nemám jinou možnost, než udělat to, o co mě Regulus tak úpěnlivě žádá. Můj mozek to začínal chápat, mé srdce se však tomu dál tvrdě bránilo a odmítalo.
"Nedokážu... to..." zachrčel jsem se staženým hrdlem.
"Dokážeš! Jsi přece kat!" Z Regulusova hlasu zněla naléhavost. "Já zemřu v každém případě. Ty musíš zůstat živý, abys zničil Voldemortův viteál a porazil ho, aby moje smrt nebyla zbytečná." Díval se na mne s nadějí pro budoucnost.
Zahleděl jsem se mu do očí. Měly barvu horského jezera, stejně čisté, průzračné a hluboké. Zářily mu ze špinavého obličeje jako broušené drahokamy, vysypané do prachu z koruny padlého krále. Kdyby nám to krutý osud dopřál, mohl jsem se do nich dívat až do konce života a nikdy bych se jich nenabažil. Vědomí, že se za pár hodin navěky zavřou, naplňoval mou hruď nesmírnou bolestí.
Vzklíčilo ve mně sémě nenávisti k původci toho všeho a začalo ovíjet své výhonky kolem mého zmrzlého srdce. Ledový krunýř kolem něj rychle roztál a osvobozené srdce se po nesmírně dlouhé době prudce roztlouklo. Pochopil jsem, že nemám jinou možnost. Narovnal jsem shrbená záda a zvedl pokleslá ramena. Třásl se mi hlas, když jsem řekl. "Dobře. Udělám to."
Usmál se. "Děkuji, Severusi. Promiň mi to, pokud můžeš," zašeptal. "Nenávidím se za to, jakou oběť od tebe vyžaduji."
Vědomí, že tohle je náš poslední rozhovor, mě přiváděl k zoufalství. Chtěl jsem mu toho ještě tolik říct a najednou jsem nevěděl, kde začít. Slova se mi ale sama začala linout z hrdla. Ne, z hrdla ne. Přímo z rozervaného srdce. "Slibuji ti, že budu pokračovat tam, kde jsi skončil," zatínal jsem pěsti. "Nadále budu sloužit Temnému pánovi a najdu způsob, jak ho zničit. I kdyby mi to mělo trvat celé roky. Vzal mi jediné, co jsem kdy miloval..." hlas mi selhal a na chvíli jsem se odmlčel, "...a já krutě pomstím tvou smrt." Můj pohled ztvrdl, jak se mi do žil vlila silná nenávist, a hlasem chladným jako lednové ráno jsem se zavázal k přísaze.
Regulus se díval na mne pohledem, který vyjadřoval vše, co cítil. Bolest, nenávist, naději, lásku. "Smrt vysvobozuje. Buď zítra statečný, Severusi." Protáhl ruku mezi mříže a natáhl ji ke mně.
Udělal jsem totéž a vysunul jsem ruku co nejdál to šlo. Přestože jsme se oba silně tiskli k mřížím, naše ruce se nespojily. Malý kousek, opravdu maličký chyběl, aby se naše prsty dotkly. Svezl jsem na kamennou podlahu. Plamen jediné pochodně zářil noční chodbou a vrhal na naše tváře mihotavé stíny. Povídali jsme si, náš šepot se v tiché ozvěně plazil po kamenných zdech. Tiše jsme si celou noc povídali o všem, co nás kdy k sobě pojilo a vzpomínali na společné osudové okamžiky.
Na naše nezvyklé seznámení, když se kvůli mně postavil proti vlastnímu bratrovi, na naši první schůzku a první polibek, nesmělý, rozechvělý, nádherný. Na první nezkušený sex a na desítky dalších, které následovaly. Na fatální setkání s Malfoyem, které zcela změnilo život nás obou. Dokonce i na náš smutný rozchod a na ty dny, týdny, měsíce prázdnoty, které jsme oba prožívali. Pouze na jediný okamžik našeho života za celou noc nepadlo už ani jediné slovíčko. Jako kdybychom to oba cítili stejně, vyhýbali jsme se zdaleka myšlence na Regulusovu smrt za svítání.
_______
Když se stíny v tmavé chodbě pomalu prodloužily a do šera začalo prorážet slabé denní světlo, rozrazily se hlavní dveře a do žaláře majestátně vplul Pán zla. Vědom jsem si své důležité role do budoucna, padl jsem před ním na kolena a sklonil pokorně hlavu, po mém včerejším vzdoru nebylo ani památky. Potřeboval jsem získat jeho ztracenou důvěru.
Spokojeně se usmál. "Vidím, že jsi dostal rozum, Severusi." Pohrdavě se ohlédl po Regulusovi a opovrženým tónem a snad už jen ze zvyku mu asi po sté zopakoval otázku. "Máš poslední možnost, Blacku. Prozraď mi, kde je tvá vzpomínka a ušetřím tě prolití tvé krve. Zabiju tě bezbolestnou smrtí."
Regulus se vítězně ušklíbl. "Na smrti mi nezáleží. Udělal jsem z tebe obyčejného smrtelníka jako-"
"Crucio!"
Nervy drásající výkřik z Regulusova hrdla okamžitě umlčel jeho provokativní slova. Přitlačil jsem bradu ještě víc na hruď, abych se nemusel dívat na to, jak Regulus trpí. Zavřel jsem pevně oči a poslouchal jeho chrčení a křik. Tentokrát jsem nezasáhl, hrál jsem svoji roli napraveného hříšníka.
Po chvíli, která se zdála být věčností, se Temný pán konečně nabažil Regulusova utrpení a sklonil hůlku. "Vychutnám si tvou popravu, Blacku!" zasyčel hrozivě. "Severusi, jak ses rozhodl, příteli?" otočil se náhle ke mně a jeho hlas se v mžiku změnil do falešného přátelského tónu.
Neodvážil jsem zvednout k němu zrak a pozoroval jsem špinavou kamennou podlahu. "Mou jedinou prioritou je sloužit vám, můj pane." Do svého hlasu jsem vložil všechnu svou rozhodnost a jistotu a znělo to tak přesvědčivě, že jsem tomu málem sám uvěřil. "Odpusťte mé chování, Mistře."
Nezdálo se, že by mi to jen tak lehce uvěřil, ostatně, dalo se to čekat. "Budeš mít možnost to dokázat. "Schoval hůlku a z plna hrdla zařval: "Waldene!"
Když se po chvíli otevřely dveře a vyšel z nich rozespalý a neupravený Macnair, upravujíc si ve spěchu své svršky a ulizujíc si nasliněnými dlaněmi rozcuchané vlasy, přes vážnost situace jsem se neubránil úsměvu.
"Nedostal jsi rozkaz celou noc hlídat ty dva?" zasyčel vztekle Pán zla, když ho viděl. "Takhle na post kata nikdy nedosáhneš!"
Macnair padl na kolena a začal zběsile líbat Mistrovy kožené boty. "Odpusť, pane. Už se to nebude nikdy opakovat."
Pán temna zcela ignoroval jeho projev pokory a odkopl ho. "Tebe potrestám později!" Pohodil hlavou k našim celám. "Za pět minut je chci mít oba na stínadlech! Obzvlášť dej pozor na Snapea, nevěřím mu." Vrhl na mne podezíravý pohled, lemem hábitu rozvířil prach a špínu na podlaze a šel se připravit na to divadlo.
Walden odemkl cely, spoutal nás a s hůlkou namířenou na naše záda nás vedl na stínadla. Svítalo. Obloha měla těsně před východem slunce zvláštní krvavě oranžovou barvu. Věstila přinejmenším silný déšť. Přestože začal nový den, bylo poměrně šero. Během těch několika desítek yardů, které jsme museli projít úzkou uličkou mezi hradbami, Macnair několikrát nelítostně strčil Reguluse do zad, až se svalil do prachu, protože se mu zdálo, že se moc vleče. Mému bystrému oku ovšem neuniklo, že Regulusovi docházely síly a na paty mu už šlapala Smrt.
Tak rád bych ho zvedl, podepřel, objal kolem ramen a pomohl mu překonat tu namáhavou cestu k vysvobození. Nesměl jsem se však jediným pohybem nebo pohledem prozradit. Dokonce ani tehdy, když Walden skopal jeho ležící tělo a neurvale ho nutil postavit se na nohy, přestože se mu vysílením a za zády svázanýma rukama vstávalo hodně těžko. Zatínal jsem zuřivě pěsti a byl jsem rozhodnut, že pokud dnešní den přežiju, bude tento zákeřný bastard krutě pykat.
Před námi se otevřelo prostranství. Uprostřed na vyvýšeném popravišti, místě, kde jsem zbavil života desítek odsouzenců, čekal už ve svém trůnu Temný pán a s napětím ve tváří nás netrpělivě vyhlížel. Neměl jsem tušení, jakou smrt vybral pro Reguluse, jediné čím jsem si byl jist bylo to, že to nebude smrtelná kletba. Pán zla si potrpěl na teatrálnost.
Vystoupali jsme po úzkých dřevěných schůdkách na popraviště. V rohu stála šibenice, ztlučená ze silných dřevěných trámů, s houpajícím se provazem a stahovací smyčkou. Uprostřed stál mohutný špalek ze silného dubu, s letorosty nasáklými krví obětí a se zatnutou širokou popravčí sekerou, vedle s proutěným košíkem s černou zaschlou krví.
Přestože jsem bez mrknutí oka sundal z krku už spoustu hlav, Regulusovi jsem ji nepřál. Doufal jsem, že Voldemort se rozhodne pro humánnější popravu oběšením. Znal jsem trik, jak ho téměř okamžitě uvést do bezvědomí, aby nic necítil, než si ho vezme smrt.
Zadíval jsem se do dálky. Nebe od západu se zbarvovalo do černa a bouřkový mrak, ženoucí se směrem k nám, připomínal nicotu. Obloha, čistá a blankytná jako horské jezero se začala rychle zatahovat, jako když rozvířené bahno zakalí průzračnou vodu. Kdesi v dálce poprvé zahřmělo. Přímo nad popravištěm kroužilo hejno krkavců a jejich podivný skřek pronikal až do morku kosti. Byli neklidní. Cítili přítomnost smrti.
Pán zla konečně povstal. Mávl rukou a lněné provazy, zařezávající se mi do zápěstí, sklouzly na zem. Přistoupil ke mně a chvíli mi propaloval sítnici svým pronikavým zrakem, než rozkázal: "Připrav se!"
Svlékl jsem se do půl těla, na hlavu nasadil rudou katovskou kápi a navlékl kožené rukavice, sahající až k loktům. Pohled mi sklouzl k Macnairovi. Stál vzadu za trůnem a měřil si mě nepřátelským pohledem. Napjatě očekával, zda se svého úkolu zhostím. Byl jsem rozhodnut této zrůdě překazit jeho záměr, kvůli kterému mě zradil. Nedovolím, aby to byl on, kdo zbaví Reguluse života a stal se novým katem.
Odvrátil jsem se k němu zády a zaměstnal svou mysl tématem víc než příhodným. Existencí mnoha tváří smrti. Smrtelná kletba, dvě slova a je po všem, neucítíš žádnou bolest. Smrtelný lektvar, tiše zavřeš oči a usneš věčným spánkem. Dokonce i ta šibenice je milosrdná, když víš, jak rychle zlomit páteř a v mžiku přerušit přívod života, ani si nestačíš uvědomit okamžik smrti. Když ti čepel sekery oddělí hlavu od těla, ty bolestí zasténáš, nebo spíše zachroptíš, protože už nemáš plíce, z kterých bys vydechl, a ještě vteřinu nebo dvě překvapeně mrkáš víčky a s hrůzou si uvědomuješ, že tvé tělo klečící opodál je bez hlavy a ty ještě stále žiješ. Když se poprava nepovede první ranou a jsi jen smrtelně zraněn, cítíš, jak ti tvoje hlava bezvládně visí na přeseknutých krčních obratlích a ty se v nepředstavitelných bolestech a utrpení modlíš, aby ti ji ostrá sekera rychle usekla z krku.
"Zhosti se své povinnosti, Severusi!" zvolal Pán zla a netrpělivě se zavrtěl na trůnu, jak se nemohl dočkat.
Přikročil jsem k Regulusovi a dělal vše tak, jako tisíckrát předtím. Chytil jsem ho za rameno a odvedl před Pána, aby oficiálně vyřkl odsouzenci rozsudek. Regulus hleděl do jeho pronikavých očí směle, beze strachu, hrdě. "Regulusi Blacku," začal Pán zla, "za tvou zradu přísaze temnu tě odsuzuji k trestu smrti stětím." S triumfálním výrazem ve tváři se otočil ke mně. "Kate, zbav jeho krk té vzdorné aristokratické hlavy."
Dekapitace. Žaludek se mi obrátil vzhůru. To, čeho jsem se nejvíc obával, se naplnilo. Musel jsem se rychle vzpamatovat, jinak by nic z toho, co dělám, nemělo smysl. Regulus přijal svůj ortel smrti v klidu a bez jakýchkoliv emocí. Vědom si toho, že jsem pod přísným dohledem Pána zla i jeho poskoka Macnaira, chytil jsem Reguluse za rameno a odvedl jsem ho doprostřed prostranství, abych provedl rutinní přípravy k popravě.
Nebe se zakrylo černým pláštěm bouřkových mraků. Jako kdyby nad námi rozprostřel svá mohutná křídla obrovský smrtihlav. Na kůži mi dopadly první kapky teplého deště a temné hřmění se stále víc přibližovalo. Srazil jsem Reguluse na kolena a přinutil kleknout si až těsně ke špalku. Nijak se nebránil, snažil se mi to co nejvíc ulehčit. Vzal jsem do ruky nůž a přistoupil jsem zezadu k němu. Sevřel jsem do dlaně pramen jeho dlouhých černých vlasů a uřízl jsem jej ostrou čepelí. Vzácnou relikvii jsem si rychle schoval.
"Odpusť," zašeptal jsem mu co nejtišeji u ucha.
"Ty odpusť mně," řekl tiše.
Rozpršelo se. Chytil jsem límec jeho košile a po celé délce jsem mu jej odřízl, aby sekeře nic nestálo v cestě. Klečel klidně, ani se nehnul. Zavřel oči, když jsem se ho dotýkal a ze rtů se mu vydral tichounký vzdech. Hruď se mu v emocích zvedala a klesala. Užíval si poslední společný kontakt se mnou. Já ostatně taky. Bylo to jen pár krátkých okamžiků, přesto ve mně zanechaly velice silný dojem.
Zrak mi padl na jeho zápěstí, pevně svázaná za zády Waldenem. Přestože jsem to u odsouzených nikdy předtím neudělal, přeřízl jsem mu pouta, aby z tohoto mizerného světa odcházel volný. Nemohl jsem si pomoct. Sáhl jsem mu na stříbrný řetěz na krku, po kterém by mohla čepel sekery sklouznout a zkazit napoprvé popravu. Nechtěl jsem ji opakovat znova a způsobit mu dvojnásobné utrpení. Chytil mě za zápěstí a zabránil mi v tom. Sevřel do dlaně hyacintově rudý kámen na hrudi s erbem Blacků, prudce přetrhl řetěz a kámen schoval v dlani.
Nastal čas.
Vyrval jsem katovskou sekeru ze špalku a ohlédl jsem se dozadu na Pána zla. Pozorně mě sledoval. Pak pomalu kývl hlavou. Položil jsem Regulusovu hlavu na špalek, tváří ode mně. Pečlivě jsem nastavil jeho krk do nejvýhodnější polohy, aby trpěl pokud možno co nejméně a udělal jsem krok dozadu. Sevřel jsem oběma rukama rukojeť sekery.
Regulus najednou nadzvedl hlavu a otočil ji ke mně. Zcela mě tím vyvedl z míry. Chápal jsem však jeho počínání. Přál si, aby poslední, co ve svém životě uvidí, byly mé oči, žhnoucí v průzorech kápi. Musel jsem, chtěl jsem respektovat jeho poslední přání. Déšť mu smáčel vlasy, mokré prameny mu neposlušně padaly do tváře a lepily se na čelo. Díval se přímo na mne a usmíval se. Loučil se se mnou. Mé oči mu odpovídaly.
"Zabij ho!" přetrhl křehké vlákno našeho spojení Voldemort, jeho hlas zanikal v řádění hromů přímo nad našimi hlavami.
Vytřel jsem si dlaní déšť z očí, abych dobře viděl. Bylo pro mne velice důležité strefit se na vhodné místo, abych Regulusovi přesekl krk první ranou. Měl jsem hrůzu z toho, že vlivem nesmírné bolesti, kalící můj zrak a třesoucích se rukou se mi poprava nepovede a já ho pouze zraním.
Regulus nespustil ze mne své oči. V pěsti pevně svíral rubín, jako by mi tím něco naznačoval. Přestože si musel uvědomovat, že jeho svíce života právě dohořívá, byl klidný, vyrovnaný, smířen se smrtí. Čestnou, hodnou šlechtice. Hrdý Black do posledního okamžiku.
Přírodní živel na zčernalých nebesích se rozběsnil a dosahoval maxima. Sevřel jsem oběma rukama násadu popravčího nástroje. Vyzvedl jsem jej vysoko nad hlavu, abych se pořádně rozmáchl.
Regulus mi věnoval poslední pohled, na který do své smrti nezapomenu. Jeho rty se roztáhly do úsměvu. Úsměvu, kterým mě povzbudil, kterým mi odpustil, kterým se rozloučil. Pak zavřel oči a čekal na vykoupení smrti.
Najednou jsem pochopil. Pán zla není milosrdný. Tohle nebyla moje druhá šance za zradu. Tohle byl... můj trest. Trest nejvyšší.
Ostří se zalesklo, zasvištělo vzduchem a přeseklo Regulusovi krk. Můj výkřik zanikl v burácení hromu. V okamžiku, kdy se Regulusova hlava oddělila od těla, jeho křečovitě sevřená dlaň se pomalu otevřela, jako kdyby ještě chvíli žil. Z prstů mu vyklouzl drahý kámen a stáhl sebou stříbrný řetěz do kaluže. Ruka zůstala chvíli bezvládně viset, než se tělo bez hlavy pomalu skácelo do bláta. Louže špinavé vody pod ním se rychle barvila do ruda, jak déšť vyplavoval jeho krev z hrozivé rány na krku.
Mé srdce puklo jako zlomené srdce mosazného zvonu a vyvalila se z něj nesmírná bolest, protkaná krutou nenávistí. Strhl jsem z hlavy kápi. Stál jsem uprostřed popraviště a nastavoval svou tvář dešti. Smýval mi z obličeje slzy, které se mi řinuly po tváři. Otevřel jsem oči, až když mi na rameno dopadla těžká ruka.
"Krutě trestám neposlušnost, Severusi. Doufám, že si to po dnešku budeš pamatovat," řekl varovně lord Voldemort.
Otočil jsem k němu tvář, na které se mi usadila trvalá maska přetvářky. "Vždy vám budu věrně sloužit, můj pane," řekl jsem tak chladně, až se mi u úst srážela pára.
"To doufám," pronesl s důrazem, nepřipouštějícím žádné pochybnosti. Podal mi mou hůlku a pohodil hlavou k Regulusově mrtvému tělu. "Ukliď to, než ho sežerou krkavci." Přemístil se.
Macnair prošel kolem mě, na okamžik se zastavil a v očích mu plál vztek. "Jednou tě dostanu, Snape," zavrčel a významně cukl obočím. Strčil prudce do mne ramenem a přemístil se pryč.
Otočil jsem se k mrtvému tělu. Kolem něj se slétlo pár krkavců a opatrně a nedůvěřivě se k němu přibližovali. Šlehl jsem po jednom kletbou. S vrzavým krákoráním se rozprchli na nedaleký plot a zpovzdálí mě pozorovali. Klekl jsem si a přitiskl si Regulusovo bezhlavé tělo k hrudi. Nedbal jsem toho, že mi jeho krev stéká na nahou hruď. Nesmírná bolest pronikla mým srdcem, probodla jej a ovinula své trny kolem něj. Při každém zatepání se do něj hluboko zabodávaly a nesmírně bolely, až jsem si přál, aby už přestalo tlouct.
Přestalo pršet. Obloha na východě se příhodně zbarvila do krvava. Na rameno mi sedl krkavec a zakrákal do ucha. Chmurně a teskně. Ztichlými stínadly se jako na povel rozezněla zádumčivá kakofonie z hrdel hejna černých poslů smrti, vzlétnuvších do oblak.
S pietou jsem vytáhl z košíku Regulusovu hlavu. Položil jsem si ji do klína a rukama, zborcenýma jeho krví, jsem si ji k sobě pevně přivinul. Bílá tvář bez krve ostře kontrastovala se zplihlými uhlovými vlasy. Bledé rty se i po smrti vlnily v úsměvu, posledním vzácném daru, který mi Regulus těsně před smrtí věnoval. Na popraviště padla temná atmosféra zádušního rekviem. Sklonil jsem hlavu na hruď a zavřel oči. Posvátně a s hlubokou úctou jsem vzdal poslední hold Regulusově odcházející duši. Po tváři mi skanuly krvavé slzy a rozprskly se po vypáleném znamení na Regulusově alabastrovém čele.
Epilog
Prý mi sudičky při mém zrození přisoudily štěstí, dlouhý život a osudovou lásku. Nelhaly. Mojí osudovou láskou byl Regulus a s ním jsem prožil pár vzácných šťastných let. Teď jen doufám, že můj život bude dostatečně dlouhý na to, abych stihl vykonat svou pomstu.
Tisknu si ke rtům rudý kámen, ukrývající Regulusovu vzácnou vzpomínku na tajemství Voldemortova viteálu, kvůli kterému musel zemřít. Nesmírná bolest mě nutí jít dál a trpělivě vyčkávat na svou příležitost, která jednou určitě přijde.
Pohřbil jsem ho hned za katovnou u hřbitovní zdi, aby mi byl pořád nablízku. Žádný kříž, ani náhrobek nezdobí jeho hrob. Do čerstvé hlíny jsem posázel modré kosatce, které mi budou navěky připomínat jeho oči, a pravidelně za svítání i za soumraku mu u nich věnuji tichou vzpomínku.
KONEC
Teď v tuto hodinu zůstaňme v objetí,
před spánkem beze snů, před tancem sazí
sví vrazi, nebo spíš naopak oběti,
dva do sebe spleteni uštknuti plazi.
Z tmy, odkud smíme jen, pokud jsme
dvě nahé oběti - dva nazí vrazi,
je to jen chvíle, co jsme teprve
já bez tebe... ty bez krve...
J. H. Krchovský (verše, s dovolením trochu přizpůsobené k ději povídky)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář.