Mistr Kat 3 - Zrádce

3. část:

Zrádce

A.D. 1979

    Nedokázal jsem odtrhnout zrak od rozbitého Regulusova obličeje. Někdo ho musel brutálně zmlátit, pěstmi a kopanci, agresivně, bez použití hůlky, pouze silou. Viděl jsem desítky zkrvavených těl, většině z nich jsem k tomu dokonce pomohl vlastníma rukama, při pohledu na Regulusovo zubožené tělo jsem ale ucítil podivný, tíživý tlak v hrudi.

    Aniž bych si o ně říkal, najednou mě zasáhly nostalgické vzpomínky na jediné šťastné období v mém životě, na které jsem nedokázal zapomenout, přestože jsem se celý rok o to marně snažil. Své špatné svědomí z toho, že jsem ho zradil a opustil, jsem utápěl v zapomnění u mučení a zabíjení vězňů.

    Opatrně jsem mu odhrnul pramen krví slepených vlasů z tváře a prsty jemně přešel po rozedrané pokožce. Na bříškách prstů mi ulpěla jeho krev. Rány byly čerstvé.

    Pomalu otevřel oči. Po mučivých měsících, během kterých mě tyto oči pronásledovaly téměř každou noc před usnutím, jsem je viděl skutečné. Jejich blankytná modř byla zatažena bouřkovými mračny a původní lesk se z nich zcela vytratil. Zmučeně se na mě upíraly a odrážela se v nich všechna fyzická bolest, kterou prožíval. Myslím, že mě nepoznával. 

    Jeho ústa něco zašeptala. Přiložil jsem ucho k jeho rtům, abych slyšel, co mi chce říct. "Severusi…" vydechl s námahou. "Moc rád tě zase vidím."

    Jeho hlas mi sevřel srdce. Impulzívně jsem si ho přitáhl k hrudi, až vydal ze sebe bolestný vzdech. Touha obejmout ho byla silnější, než veškeré ohledy na něj. "Kéž by to bylo někde úplně jinde," povzdechl jsem si. Tiskl jsem si ho v náručí a slzy mi tekly po tváři. Po jednom dlouhém těžkém období svého života jsem opět prožíval šťastnou chvíli. 

    Jemně jsem ho položil na lavici, pomohl jsem mu nadzvednout hlavu a nalil jsem mu do úst trochu vody. Zakuckal se a rozkašlal. Počkal jsem, až se jeho plíce zklidní a pak jsem to zkusil znova. Pil hltavě, přestože oteklé rty ho musely bolet.

    Nedbaje na jeho sténání, vzal jsem ho do náruče a odnesl do své komnaty, abych ho vyšetřil. Sundal jsem mu košili a zkontroloval jsem mu celý hrudník. Mé dohady se potvrdily. Minimálně jedno žebro bylo zlomené a při jakémkoliv pohybu mu muselo způsobovat velké bolesti. Svlékl jsem ho donaha a důkladně prohlédl jeho tělo. Měl jsem podezření i na vnitřní zranění, nejspíš natrženou slezinu.

    Dobrá zpráva byla, že jeho tělo nevykazovalo žádné stopy po mučení, takže zlomené žebro, modřiny, krvavé šrámy a rozbitý obličej způsobilo nejspíš to, že ho někdo brutálně zmlátil a zkopal. S čímž bych si měl poměrně lehce poradit. Přenesl jsem ho do své postele a důkladně přikryl, aby byl v teple.

    V laboratoři jsem zatím připravil hojivý lektvar a vrátil jsem se zpátky do ložnice. Regulus spal neklidným spánkem. Nádobíčko jsem si rozložil na stolek, odhrnul jsem přikrývku, sedl jsem si na kraj postele a chytil ho jemně za ruku. Probudil se a když mě poznal, snažil se mi něco říct. Přes rozbité rty mu nebylo moc rozumět.

    "Teď nemluv," zarazil jsem okamžitě jeho snahu. "Nech mě teď chvíli pracovat. Promluvíme si pak. Oba si toho máme co říct." Přikývl. Využil jsem svých anatomických a ranhojičských znalostí a soustředěně jsem začal ošetřovat a napravovat jeho tělo. Přestože to bylo pro mne hodně těžké, ignoroval jsem jeho bolestné sténání a soustředěně se věnoval své práci.

    Konečně jsem byl hotov. Jeho zranění byla ošetřená a zregenerovaná a já jsem konečně odložil své nástroje. Umyl jsem mu zakrvácený obličej, záměrně se vyhýbajíc vypálenému znamení na čele a podal jsem mu lektvar proti bolesti.

    "Teď si odpočiň a snaž se usnout," poradil jsem mu.

    "Musím ti říct něco důležitého, Severusi," naléhal.

    "Nejdřív se trochu vyspi, pak si popovídáme," slíbil jsem mu. Lehl jsem si k němu a přivinul si ho k sobě. Zavřel jsem oči a tiše si vychutnával tento nádherný okamžik, který mi chyběl od chvíle, kdy jsem ho v domě na Grimmauldově náměstí před rokem zbaběle opustil.

    Usnul okamžitě hlubokým spánkem, unaven vším, čím si musel projít. Jeho tělo sebou občas prudce škublo a dech se mu chvílemi namáhavě zrychloval. Přitiskl jsem si ho k sobě ještě blíž, pozoroval jeho bledý obličej a vnímal jsem teplo jeho těla, které mi tak zoufale chybělo, když jsem každou noc usínal ve studené posteli sám. Po dlouhé době jsem se opět cítil šťastný. Přestože se po smrti mé černé duši otevřou brány pekelné, alespoň teď poznávám, co je to ráj.

_______

    Probudily mne silné rány na vrata sklepení. Prudce jsem se posadil a instinktivně sáhl po hůlce. Za okny bylo šero, nový den se teprve začínal probouzet. Pohlédl jsem na Reguluse. Tiše spal, jeho ústa pravidelně oddechovala, černé řasy se mu chvěly jako křídla letící vážky. Sklonil jsem se k němu a probudil jsem ho jemným fouknutím do tváře, jak jsem to dělával kdysi, když jsme byli spolu. 

    Otevřel oči a jeho pohled rozzářil všechnu tu ponurou šeď kolem. Na kratičký okamžik jsem si představil, že jsme zase spolu. Zatoužil jsem být s ním a už nikdy neodejít. Osud nám to ale nepřál. "Pojď rychle," šeptl jsem a vyvedl jsem ho z pokoje zpátky do cely a zamkl.

    V duchu jsem děkoval Merlinovi, že Mistr z bezpečnostních důvodů nařídil zabezpečit vězení zámky a kouzly proti přemísťování. Přiběhl jsem ke vchodu a ve špatné předtuše, kdo se může takhle brzy po ránu dobývat do katovny, jsem je spěšně odemkl. Mé zlé tušení se potvrdilo. Pán zla prudce rozrazil dveře a v celé své majestátnosti vkráčel dovnitř. Srdce se mi na několik tepů zastavilo.

    "Asi ti budu muset zakázat to noční zamykání sklepení, Severusi!" zavrčel nespokojeně ve dveřích.

    Padl jsem na kolena a sklonil v hluboké úctě hlavu. "Můj pane..."

    Nevšímal si mě a jeho kroky rychle mířily do útrob podzemí. Můj zrak nenápadně zalétl k Regulusově cele. Sledoval jsem s obavami Mistra koutkem oka a žaludek se mi sevřel, když vyslovil: "Kde je ten nový vězeň? Chci ho vidět!" Jeho autoritativní hlas se rozléhal po celém sklepení. Zvedl jsem se z kolen, došel jsem ke kobce a odemkl, snažíc se ze všech sil ovládat svou nervozitu. Chrastění svazku klíčů nemilosrdně prozradilo, jak se mi neovladatelně třesou ruce.

    Černý plášť Pána zla zavlál, až rozvířil staletý prach a rychlým krokem přistoupil ke mřížím. "Regulusi Blacku," zašeptal tichým hlasem, tak mrazivým, až mu od úst stoupala pára a na tenkých rtech mu pohrával ďábelský úšklebek.

    Regulus se pomalu otočil k němu. Evidentně mu veškerý pohyb dělal ještě značné potíže, statečně jim ale odolával. Pomalu zvedl hlavu a zpoza pramenů vlasů, spadlých mu do očí, nebojácně hleděl tváří v tvář svému pánovi.

    Pán zla se zasmál tichým, vrčivým smíchem. Věděl jsem, co tento projev znamená a zamrazilo mě. "Hrdost a odvaha Blacků ti zjevně nechybí. Bude tě opravdu škoda," řekl s pokřiveným úsměvem a zpomaleným pohybem sáhl do rukávu. Jeho dlouhé pavoučí prsty se sevřely kolem vyřezávané rukojeti bílé hůlky. "Kam jsi to schoval?" tón jeho hlasu se naráz změnil jako parný den v prudkou letní bouři.

    "Nikdy ti to neprozradím," odpověděl pevným hlasem Regulus. Zvedl jsem hlavu a s hrůzou jsem na něj pohlédl. Věděl jsem, že tenhle vzdor Pán zla nenechá bez potrestání.

    "Vymlátím to z tebe a ty budeš u toho krutě trpět!" zasyčel Voldemort jako podrážděná zmije a varovně namířil špičku hůlky na jeho hruď.

    "Mně už na ničem nezáleží," usmál se mu do obličeje Regulus.

    Ruka Pána zla se nepatrně pohnula. Regulusovo tělo z ničeho nic padlo na zem a začalo se svíjet v nepřirozené křeči. Ruce zatínal v pěst a z hrdla se mu draly odporné skřeky.

    Sklopil jsem zrak, díval jsem se upřeně do země a odolával pokušení zakrýt si dlaněmi uši. Netuším, co Regulus Pánovi zla vzal, pro Mistra to ale evidentně muselo mít velkou cenu a záleželo mu na tom dostat to zpět. Zjevně neměl v úmyslu jen tak svou bolestivou kletbu přerušit, dokud Reguluse nenaučí poslušnosti. 

    Když už Regulusova muka trvala celou věčnost, nedokázal jsem déle snášet jeho bolestné vytí a vědom si obrovského rizika, tiše jsem promluvil: "Odpusťte, pane... vězeň je v tak zuboženém stavu, že z něj stejně nic nedostanete." Byl jsem připraven na jeho hněv.

    Prudce se otočil ke mně. Jeho soustředěnou tvář proťala zlostná křeč a v očích se mu zablesklo. Stočil špičku hůlky na mou hruď. Paprsek Crucia se okamžitě přerušil a koutkem oka jsem s úlevou zahlédl, že Regulusovo tělo znehybnělo a ztichlo. Povedlo se mi odpoutat Mistrův hněv od Reguluse a přenést ho na sebe.

    "Jsi drzý, Severusi, a říkáš si o potrestání!" zasyčel vztekle Temný pán. Zatnul jsem zuby a připravil jsem svou nervovou soustavu na bolest. Trest ale nepřicházel. Když však konečně přišel, přál jsem si raději tu krutou bolest.

    "Já z něj možná nic nedostanu," uznal Pán zla nakonec. "Ale ty ano. Je to přece tvoje práce. Odveď ho do mučírny!" Poté se otočil, zavířil dlouhým pláštěm a rychle se vzdálil do hloubi žaláře.

_______

    Hned jak Voldemort zmizel v přítmí sklepení, rozeběhl jsem se jako o život do své laboratoře, vrhl jsem se k polici s pečlivě narovnanými flakóny s lektvary. Shodil jsem přitom několik lahviček, než jsem ve spěchu konečně našel tu, co jsem hledal. Popadl jsem ji a rychle běžel zpátky do cely.

    Přiskočil jsem k Regulusovu tělu na zemi. Nadzvedl jsem mu hlavu, vložil mu prst mezi rty, rozevřel je a obsah lahvičky jsem mu nalil do úst. "Spolkni to! Rychle!" Dohlédl jsem na to, aby vypil lektvar do dna.

    Popadl jsem ho pod pažemi, pomohl jsem mu na nohy a podepíraje jeho tělo vedl jsem ho do chřtánu samotného pekla a cestou narychlo vymýšlel nějaký plán. V přístěnku před mučírnou, kde jsem si připravoval vězně těsně předtím, než jsem je přivlekl dovnitř, jsem mu zavázal oči černou páskou. "Důvěřuj mi," uklidňoval jsem ho potichu. Svlékl jsem se do půli těla a navlékl si na hlavu rudou katovskou kápi. Pán zla si na tomhle přísně zakládal.

    Odvedl jsem ho do místnosti, která byla mým druhým domovem. Vlastně jediným. U klenby visely háky, řetězy a provazy. Kolem dokola po neomítnutých cihlových zdech byly na hácích pověšené mučící nástroje. V rohu stála vyhaslá výheň, kde jsem si rozžhavoval nástroje. V dalším rohu skřipec a klec.

    Temný pán již seděl na svém trůnu na vyvýšeném místě, ze kterého pokaždé přihlížel mučení vězňů, které mi svěřil do péče. "Proč jsi mu zavázal oči?" zahřměl nespokojeně, když jsem mu hodil k nohám Regulusovo tělo. Prsty nervózně bubnoval na vyřezávanou opěrku. Zlé znamení.

    "Pane," padl jsem pokorně na kolena, "chci podrobit vězně nejenom fyzickému, ale i psychickému týrání." Odmlčel jsem se a čekal na jeho reakci. Buď to odsouhlasí, anebo zamítne, což by nebylo dobré.

    Projevil zájem, jak jsem doufal. "Obeznam mě s tvojí metodou."

    "Jeho fyzické utrpení bude dvojnásobné, když nic neuvidí a nebude připravený na to, co ho čeká a o to citlivěji bude vnímat každou bolest. Bude vyděšený, protože nebude tušit, odkud a co přijde." Nervózně jsem čekal na ortel Pána zla.

    "Vidím, že se vyznáš. Svlékni ho a spoutej!" přikázal a k mé velké úlevě už dál pásku přes oči neřešil.

    Přinutil jsem Reguluse, aby se postavil na nohy. Jediným prudkým trhnutím jsem mu roztrhal košili a serval ji z něj. Mechanicky jsem mu svázal ruce provazem, jak jsem to dělal už stokrát předtím. Vědom si Mistrova přísného dohledu musel jsem se chovat jako obvykle. 

    Ještě jednou jsem se přesvědčil, zda skutečně nevidí. Chtěl jsem ho ušetřit šoku z hrůzného vybavení Voldemortovy mučírny a představy, co ho tady čeká. Spousta vězňů se mi pomočila nebo pokálela už jenom při pouhém pohledu na mučící nástroje. Potřeboval jsem, aby byl klidný a jeho srdce pracovalo spolehlivě. A taky jsem nechtěl, aby mě viděl při práci. Ale hlavně bych nedokázal ubližovat mu - a já věděl, že mu ubližovat budu - a muset mu přitom hledět do očí.

    "Pověs ho!" zazněl rezolutní rozkaz, odrážející se od kamenných zdí jako výstřel z pušky.

    Bez mrknutí oka, postaven zády k Temnému pánovi, zahákl jsem Regulusovy spoutané ruce za železný hák, visící na řetězu z kovového kruhu ve stropě a v okamžiku, kdy jsem byl u něj nejblíž, zašeptal jsem, co mohl slyšet jenom on. "Nic neucítíš." Udělal jsem pár kroků dozadu, rozkročil jsem se a ruce zkřížil na prsou. Bylo to znamení pro Pána zla, že vězeň je připravený.

    Pán zla se líně zvedl z trůnu a pomalým krokem přistoupil k vězni. "Máš poslední šanci mi prozradit, kde to je a já se ti postarám o rychlou smrt." Hlas se mu třásl vzrušením z blížícího se představení, až bude jeho vězeň trpět. "V opačném případě budeš umírat v nesnesitelných bolestech, dokud nevydechneš tu svou zrádnou duši!"

    Regulusovy rty se zkřivily v posměšném úšklebku. "Představa, že ty to nikdy nenajdeš, mi za to utrpení stojí."

    "Bastarde!" Ruka Pána zla se prudce vymrštila a udeřila Reguluse přes tvář. Rty se mu zbarvily krví. Olízl si je, vyplivl krvavou slinu na zem a pohrdavě se usmál. Užíval si, že tohle kolo vyhrál.

    Čelist mu sevřely dlouhé prsty. "Budeš trpět! Budeš krutě trpět v mukách ještě hodně dlouho po tom, co to z tebe vymlátím!" syčel mu Pán zla výhružně do obličeje. Lord Voldemort přešel ke zdi s mučícími nástroji. Rukou přejížděl po visících bičích a pečlivě vybíral ten nejvhodnější. Zastavil se, chvíli se přebíral v kůži a pak sundal z háku devítiocasé důtky. 

    "Začni zlehka, aby nám tady hned neomdlel." Hodil mi biče a rychlým krokem zamířil zpátky do křesla, pohodlně se usadil a připravil se na zvrácenou podívanou.

    Přistoupil jsem k Regulusovi a ve zpocené dlani jsem pevně svíral dřevěnou rukojeť. Regulus, přestože byl připraven o zrak, držel hlavu hrdě vztyčenou. Nenechal se pokořit ani samotným Voldemortem. 

    Obešel jsem ho a postavil se za jeho záda. Rukou jsem mu přejel po kůži a pozoroval, jestli se jeho pokožka napne. Ani se nezachvěla. Zasekl jsem ostré nehty do jeho kůže a postřehl jsem nepatrný záchvěv zádového svalu. To nebylo dobré znamení, účinek bezbolestného lektvaru ještě nezabral na sto procent. Musím to mučení ještě chvíli pozdržet.

    "Začni! Na co čekáš?" zavrčel netrpělivě Pán zla. "Zdá se mi to, že nejsi dnes ve formě?"

    Pokorně jsem sklonil hlavu na hruď. "Odpusťte, pane." Už jsem nemohl dál oddalovat nevyhnutelné. "Křič," stačil jsem mu pošeptat a odstoupil jsem dva kroky dozadu. Práskl jsem naprázdno, abych získal kuráž na to, co musím udělat. Svaly se mi napnuly jako provazy. Rozmáchl jsem se a švihl jsem koženými pásky po Regulusových zádech. Prohnul se do oblouku a tiše zasykl. Na bílé kůži se mu okamžitě objevily zarudlé šrámy. Ruka mi klesla podél těla, přestože zdravý rozum mi kázal pokračovat. Srdce přehlušilo rozum, což se katovi nikdy stát nesmí.

    "Pokračuj! Nepřestávej!" zavelil Temný pán a rázně se zvedl z křesla, aby lépe viděl.

    Regulusovy svaly na zádech se při jeho slovech instinktivně napnuly v očekávání dalšího šlehnutí. Katovnu proťal pronikavý svištivý zvuk, jak kožené pásky dopadly na jeho záda. A další. A ještě další. Vzduch, rozťatý mrskáním bičů, hvízdal kolem uší a celou se rozezněl křik. Šílený křik, stupňující se každým dalším švihnutím a odrážející se od kamenných zdí v několikanásobné ozvěně. Nervy drásající křik, který při každém šlehnutí chrčel z mého vlastního hrdla. Křik, kterým jsem před Mistrem maskoval své zoufalství při pohledu na rozervanou bělostnou kůži jediného člověka, na kterém mi kdy záleželo, kterého jsem kdy miloval.

    Nenáviděl jsem se za to, že tu krev, stékající z mělkých ran po Regulusových bedrech, jsem vycedil já. Nenáviděl jsem své ruce za to, že mu drásaly jemnou kůži. Ze všeho nejvíc jsem ale nenáviděl svého pána za to, že mě přinutil ubližovat mu a nezastavil mě, ani když kapky krve z Regulusových zad dopadaly na mou nahou hruď. Křičel jsem z plných plic a do nelidského hlasu jsem vložil všechnu svou bolest, strach a nenávist, přestože jsem věděl, že Regulusovo tělo už dávno necítí bolest a jeho výkřiky byly jenom domluvené divadlo pro Pána zla.

    "Dost!" zazněl osvobozující rozkaz.

    Ruka mi bezvládně klesla dolů a krvavé biče vyklouzly z otevřené dlaně na zem. Ztěžka jsem popadal dech, tělo se mi lesklo potem a hruď se mi prudce zvedala a klesala. Rudé krůpěje nevinné krve se mi vypalovaly hluboko do kůže jako žíravina a pálily jako čerstvě vypálený cejch.

    Pán zla se najednou objevil za mnou, pohladil mě po zpocených zádech. Gesto spokojenosti se svými podřízenými, které málokdy používá. "Vidím, že si to začínáš užívat," pronesl spokojeně.

    Nereagoval jsem. Dokonce jsem ani nesklonil pokorně hlavu na prsa, jak bylo zvykem Smrtijeda poděkovat za pochvalu. Přestal si mě všímat a zaměřil svou pozornost k Regulusovi. Přistoupil k jeho tělu, bezvládně visícímu na řetězu a na bledých rtech se mu nepřirozeně kroutil zvrácený úšklebek. Sevřel mu chumáč vlasů do pěsti a přinutil ho zaklonit hlavu dozadu.

    "Už jsi dostal rozum?" výhružně mu sykl do obličeje.

    "Nikdy... jsem... o něj nepřišel," procedil namáhavě Regulus.

    "Ale brzy přijdeš," slíbil mu Temný pán. "Zlomím tu tvoji blackovskou pýchu, zapamatuj si to! Přinutím tě na kolenou škemrat o milost! Budeš se přede mnou plazit po břiše jako červ!" Pustil mu vlasy a odstoupil od něj.

    "Asi tě zklamu," zachechtal se přidušeně Regulus, "ale zůstane to jen u tvého zbožného přání. Nikdy se před tebou neskloním."

    "Oprátku, Severusi!" zahřměl vztekle ke mně Pán zla. 

    Kápě milosrdně zakryla zděšení, které se objevilo v mé tváři. Poslušně jsem přinesl pevný provaz, zkušeně spletl smyčku a kouzlem jej provlékl a ukotvil v železném kruhu ve stropě. Vyhákl jsem Regulusova pouta ze řetězu, na kterém visel a zachytil jsem jeho zesláblé tělo do náruče. Druhou rukou jsem mu přetáhl oprátku přes hlavu. Obrovskou silou vůle jsem se snažil před Mistrem zakrýt neovladatelný třes rukou. 

    Když jsem byl s ním konečně hotov, pustil jsem ho ze sevření a odstoupil jsem pár kroků dozadu. Jak ztratil mou oporu, podlomila se mu kolena a smyčka se mu váhou jeho těla utáhla kolem krku. Zalapal po dechu a rychle se s námahou vyhrabal na nohy.

    Pán zla se širokým obloukem rozmáchl. Povolený provaz se napnul a pomalu začal Regulusovo tělo vytahovat nahoru. Na okamžik ztratil půdu pod nohami. Lano se zastavilo přesně v té výšce, aby už Regulus nestál na vlastních nohou, ale aby při troše štěstí dokázal špičkami prstů dosáhnout na pevnou zem. Regulus se zoufale pokoušel najít prsty u nohou jakýkoliv stabilní opěrný bod. Chvíli se zmítal a houpal na provazu, než se mu povedlo dotknout se země maličkou ploškou jeho palců a zastavil kinetický pohyb svého těla.

    Mistr se tomu zasmál chraplavým smíchem. "Blacku, šetři síly, budeš je potřebovat."

    Regulus se zoufale snažil udržet se na špičkách svých prstů ve snaze o zachování vědomí. Pán zla k němu přistoupil a bezcitně mu strhl z očí černou pásku. Regulusovy oči zamrkaly před přívalem světla z desítek pochodní. Mistr mu silně sevřel čelist a nitrozpytem se mu propaloval do hlavy. "Prozraď mi, kde to je!" vrčel vztekle, Regulusův vzdor ho vytáčel do nepříčetnosti.

    "Nevím... vidíš sám, že to nevím," namáhavě sípal Regulus, oslaben nitrozpytem, který mu ubíral i ten zbytek sil, které mu ještě zbývaly.

    "Když to nevíš, tak tě už k ničemu nepotřebuji!" zasyčel Pán zla jako klubko hadů a odstrčil ho od sebe. Regulusovo tělo se rozhoupalo jako oběšenec na šibenici. Kyvadlový pohyb znásobil tím, jak se snažil zachytit jakéhokoliv pevného bodu na zemi. Pán zla mu ale překazil tu nepatrnou naději a mávnutím ruky zvedl jeho tělo do takové výšky, kde už neměl žádnou šanci dosáhnout na zem. 

    Regulusovo tělo se zmítalo na oprátce v pudu sebezáchovy jen několik palců nad zemí. Spoutanýma rukama se marně snažil strčit prsty mezi provaz a kůži na krku, konopné lano se mu ale nelítostně zařezávalo do krku a čím víc se mrskal, tím hlouběji pronikalo. Z jeho hrdla vyrážely nesrozumitelné přidušené zvuky, které mi vyvolávaly mrazení po zádech. Jeho obličej nabíral nachovou barvu a oči mu začaly vylézat z důlků. Svíjel se na provazu v zoufalém boji o záchranu života, jazyk mu visel z úst, obličej oteklý a rudý nahromaděnou krví, vytřeštěné oči upíral v zoufalé němé prosbě o záchranu na mě. 

    Nedokázal jsem odtrhnout zrak od toho zoufalého pohledu ve smrtelné agónii. Ze svých zkušeností jsem věděl, že Regulusova smrt přijde za pár minut. Podobná představení jsem už mnohokrát předtím sledoval, když jsem popravoval odsouzence na šibenici a lhostejně přihlížel jejich pomalému umírání. Tohle bylo ale něco zcela jiného. Přímo před očima mi umíral člověk, na kterém mi záleželo víc než na mém vlastním životě. Musel jsem rychle něco vymyslet, dřív než Regulus upadne do bezvědomí. Pak už bych ho nedokázal zachránit.

    Padl jsem pokorně na kolena. "Můj pane…" riskl jsem to a snažil jsem se neztrácet drahocenný čas, "…dovoluji si navrhnout ještě ho nezabíjet. Jeho zrada mu prošla docela hladce a smrt bude pro něj vysvobozením. Zrádce si zaslouží krutější trest, než rychlou smrt oběšením." Skláněl jsem hlavu na hruď a modlil se k Merlinovi, aby můj zásah přišel ještě včas.

    Jediné, co narušovalo mrtvé ticho, byl příšerný Regulusův chrapot, který mi v tuto chvíli zněl jako rajská hudba. Dokud chrčí, pořád ještě žije. Lano najednou povolilo a Regulusovo tělo se svalilo na zem. Podíval jsem se na něj a přemáhal instinkt skočit k němu a vymotat ho ze škrtící oprátky. Třesoucími prsty se snažil strhnout z krku smyčku a když se mu to po několika neohrabaných pokusech konečně povedlo, sípavě zalapal po dechu a prudce nabíral vzduch do plic. Snažil se postavit na nohy, nechtěl za žádnou cenu ležet Mistrovi u nohou. 

    Těžká bota šlápla doprostřed jeho hrudi, přimáčkla ho do kamenné podlahy a nelítostně přerušila jeho snažení postavit se. "Skvělý nápad, Severusi. Odměna tě nemine," poznamenal spokojeně Pán zla. "Líbí se mi, že si nenecháš ujít žádnou příležitost, kterou skýtá tvé řemeslo," nešetřil chválou. "Nápady nechám zcela na tobě, máš bohaté zkušenosti s tím, jak nejvíc ublížit."    

    Postavil jsem se, zrak pořád upíraje na Reguluse a pozorně sledujíc jeho reakce. Pomalu se vzpamatovával z prožitého šoku a jeho dech se k mé nemalé radosti uklidňoval. Přežil to, nebezpečí je přechodně zažehnáno.

    Mistrova tvář se rozzářila náhlým nápadem. "Přines trhací kleště, Severusi." Vykročil ke svému trůnu, aby v pohodlí sledoval nadcházející zvrácené představení.

    Žaludek se mi křečovitě sevřel. Snažil jsem se rychle najít nějaké řešení z beznadějné situace. Hlavou mi bleskl riskantní nápad, jak se pokusit znovu obelstít Pána zla. Využil jsem toho, že Pán zla byl v tu chvíli ke mně otočen zády. Přiskočil jsem k Regulusovi a sklonil se nad jeho ležící tělo. Silným úderem hranou dlaně - věděl jsem, kam přesně mám zasáhnout - jsem ho poslal do milosrdné náruče bezvědomí. Bude mi to muset odpustit, možná na tom záležel celý jeho život. 

    Ohlédl jsem se. Mistr nic nepostřehl, teprve přicházel ke křeslu, tak jsem rychle přinesl požadovaný mučicí nástroj. Klekl jsem si k Regulusovu bezvědomému tělu a s hraným zájmem jsem ho prohlédl. Znepokojilo mne krvácení z ucha a nosu a doufal jsem, že jsem ho neuhodil moc. Strhl jsem si kápí a s výrazem znechucení ve tváři jsem se otočil k Temnému pánovi.

    "Je v bezvědomí, pane," oznámil jsem zklamaně. "Moc dlouho nevydržel."

    Pán zla se rozhněvaně zvedl z křesla. "Potřebuji ho mít při vědomí! Postarej se o to!"

    "Mistře," klekl jsem si na jedno koleno a poslušně sklonil hlavu. "I kdyby se mi povedlo ho teď vzkřísit, nemělo by to požadovaný efekt. Vzhledem ke krvácení z lebečních dutin předpokládám, že má něco s hlavou. Možná krvácení do mozku. Omdlí při prvním bolestivějším zážitku," vymýšlel jsem si a doufal jsem, že jeho znalosti z anatomie nejsou tak dokonalé jako ty moje.

    "Cože? Čím to, sakra?" zaklel zlostně.

    "To netuším. Prožitým mučením... nedostatkem kyslíku... pádem z výšky na hlavu... včerejší nakládačkou..." Nechtěl jsem riskovat, že Pán zla ztratí zájem o nepoužitelné tělo a zabije ho na místě Avadou, a tak jsem rychle dodal. "Mohl bych se pokusit dát ho do pořádku," nabídl jsem skromně a čekal jsem, zda přehlédne mou lest. Ostatně, Regulusovo ošetření jsem už stejně nemohl déle odkládat.

    Pán zla přistoupil k bezvládnému tělu a z výšky pohrdavě pohlédl do Regulusovy bezvědomé tváře. "Postarej se o něj. Do večera ho chci mít připraveného!" Touha ztrestat zrádce dalším mučením byla silnější než jeho ješitnost. "Ručíš mi za to!"

    "Ano, pane, jak si přejete, pane." Vyvolal jsem v něm falešný pocit, že na ten nápad přišel sám. Nechal se naštěstí obelstít a dokonce mi osobně posvětil starost o Regulusovo zdraví.

    Zhluboka jsem si oddechl, když Pán zla zavířil pláštěm a bez dalšího zájmu pro dnešek rychle odkráčel pryč. Než opustil katovnu, ve dveřích se ještě otočil a chladně pronesl hrůznou větu, která mi přesto, že byla tak spalující, vyvolala mrazení po zádech.

    "Večer rozpal výheň!"

4. kapitola