Zrádce
A.D. 1979
Nedokázal jsem odtrhnout zrak od té zaschlé krvavé kaše v Regulusově obličeji. Někdo ho musel brutálně zmlátit, pěstmi a kopanci, agresivně, bez použití hůlky, pouze silou. Viděl jsem desítky zkrvavených těl, většině z nich jsem k tomu bez mrknutí oka pomohl vlastníma rukama, při pohledu na Regulusovo zubožené tělo jsem ale ucítil podivný, tíživý tlak v hrudi.
Aniž bych si o ně říkal, najednou mě zasáhly nostalgické vzpomínky na jediné šťastné období v mém životě, na které jsem nedokázal zapomenout, přestože jsem se celý rok o to marně snažil. Své špatné svědomí z toho, že jsem ho zradil a opustil ho, jsem utápěl v zapomnění u poctivého mučení a zabíjení lidí.
Něžně jsem mu odhrnul pramen vlasů slepený krví z tváře a prsty jemně přešel po rozedrané pokožce. Na bříškách prstů mi ulpěla jeho krev. Pomalu otevřel oči. Po mučivých měsících, během kterých mě tyto oči pronásledovaly téměř každou noc před usnutím, jsem je viděl skutečné. Jejich blankytná modř byla zatažena bouřkovými mračny a lesk se z nich zcela vytratil. Zmučeně se na mne upíraly a odrážela se v nich všechna fyzická bolest, kterou prožíval. Myslím, že mě nepoznával. Vzal jsem opatrně jeho tvář do dlaní a měkce jsem ho políbil na rozbité rty. Jeho rty něco zašeptaly. Přiložil jsem ucho k jeho ústům, abych slyšel, co mi chce říct.
"Severusi…" vydechl s námahou. "Moc rád tě zase vidím."
Jeho hlas mi sevřel srdce. Impulzívně jsem si ho přitáhl k hrudi, až vydal ze sebe bolestný vzdech. Touha obejmout ho byla silnější, než veškeré ohledy na něj. Tiskl jsem si ho toužebně v náručí a tiše poslouchal jeho namáhavý dech a nepravidelný tlukot jeho srdce. Po jednom dlouhém těžkém období svého života jsem opět prožíval šťastnou chvíli. Konečně jsem se od něj odtáhl a pohleděl mu znovu do tváře. "Můj drahý Regulusi," šeptal jsem a hladil mu láskyplně slepené vlasy.
Aniž bych si o ně říkal, najednou mě zasáhly nostalgické vzpomínky na jediné šťastné období v mém životě, na které jsem nedokázal zapomenout, přestože jsem se celý rok o to marně snažil. Své špatné svědomí z toho, že jsem ho zradil a opustil ho, jsem utápěl v zapomnění u poctivého mučení a zabíjení lidí.
Něžně jsem mu odhrnul pramen vlasů slepený krví z tváře a prsty jemně přešel po rozedrané pokožce. Na bříškách prstů mi ulpěla jeho krev. Pomalu otevřel oči. Po mučivých měsících, během kterých mě tyto oči pronásledovaly téměř každou noc před usnutím, jsem je viděl skutečné. Jejich blankytná modř byla zatažena bouřkovými mračny a lesk se z nich zcela vytratil. Zmučeně se na mne upíraly a odrážela se v nich všechna fyzická bolest, kterou prožíval. Myslím, že mě nepoznával. Vzal jsem opatrně jeho tvář do dlaní a měkce jsem ho políbil na rozbité rty. Jeho rty něco zašeptaly. Přiložil jsem ucho k jeho ústům, abych slyšel, co mi chce říct.
"Severusi…" vydechl s námahou. "Moc rád tě zase vidím."
Jeho hlas mi sevřel srdce. Impulzívně jsem si ho přitáhl k hrudi, až vydal ze sebe bolestný vzdech. Touha obejmout ho byla silnější, než veškeré ohledy na něj. Tiskl jsem si ho toužebně v náručí a tiše poslouchal jeho namáhavý dech a nepravidelný tlukot jeho srdce. Po jednom dlouhém těžkém období svého života jsem opět prožíval šťastnou chvíli. Konečně jsem se od něj odtáhl a pohleděl mu znovu do tváře. "Můj drahý Regulusi," šeptal jsem a hladil mu láskyplně slepené vlasy.
Opatrně jsem ho položil na lavici, pomohl jsem mu nadzvednout hlavu, prstem jsem mu pomalu rozevřel rty a nalil jsem mu do úst trochu vody. Zakuckal se a rozkašlal. Počkal jsem, až se jeho plíce zklidní a pak jsem to zkusil znova. Pil hltavě, přestože oteklé rty ho musely bolet.
Nedbaje na jeho vzdechy, sundal jsem mu košili a odhalil nahá prsa. Odborně jsem mu prohlédl celý hrudník. Mé dohady se potvrdily. Minimálně jedno žebro bylo zlomené a při jakémkoliv pohybu mu muselo způsobovat velké bolesti. Svlékl jsem ho donaha, abych ho mohl důkladně celého vyšetřit. Měl jsem podezření i na vnitřní zranění, nejspíš natrženou slezinu. Zahalil jsem pak jeho třesoucí se tělo do svého hábitu, vzal jsem ho do náruče a odnesl do své postele.
Rychle jsem se vzdálil do laboratoře. Ač jsem se snažil byl rychlý sebevíc, příprava lektvarů mi zabrala celou hodinu. Vrátil jsem se zpátky do své ložnice. Spal neklidným spánkem. Nádobíčko jsem si rozložil na stolek, odhrnul jsem přikrývku, sedl jsem si na kraj postele a chytil ho za ruku. Probudil se a upřel na mne zpod přivřených víček umučený pohled. Něco se mi snažil říct.
"Nemluv," zarazil jsem okamžitě jeho snahu. "Nech mě teď chvíli pracovat. Promluvíme si pak. Oba si toho máme co říct." Poslechl. Využil jsem svých anatomických a ranhojičských znalostí a začal se věnovat léčení a napravování jeho těla. Přestože to bylo pro mne hodně těžké, ignoroval jsem jeho bolestné sténání a soustředěně se věnoval své práci.
Po dlouhé chvíli jsem byl hotov. Jeho zranění byla ošetřená a zregenerovaná a já jsem konečně odložil své nástroje. Umyl jsem mu obličej, záměrně se vyhýbajíc vypálenému znamení na čele. Podal jsem mu lektvar proti bolesti a lehl jsem si k němu. Opatrně jsem vsunul ruku pod jeho tělo a přivinul si ho k sobě. Zavřel jsem oči a mlčky jsem si vychutnával ten nádherný okamžik, po kterém jsem prahl od chvíle, kdy jsem ho v domě na Grimmauldově náměstí před rokem opustil.
Usnul mi hlubokým spánkem v náručí, unaven vším, čím si musel projít. Jeho tělo sebou občas prudce škublo a dech se mu chvílemi namáhavě zrychloval. Přitiskl jsem si ho k sobě ještě blíž, pozoroval jeho bledý obličej a vnímal jsem teplo jeho těla, které mi tak zoufale chybělo, když jsem každou noc usínal v chladné posteli sám. Přestože se po smrti mé černé duši otevřou brány pekelné, alespoň teď poznávám, co je to ráj.
Rychle jsem se vzdálil do laboratoře. Ač jsem se snažil byl rychlý sebevíc, příprava lektvarů mi zabrala celou hodinu. Vrátil jsem se zpátky do své ložnice. Spal neklidným spánkem. Nádobíčko jsem si rozložil na stolek, odhrnul jsem přikrývku, sedl jsem si na kraj postele a chytil ho za ruku. Probudil se a upřel na mne zpod přivřených víček umučený pohled. Něco se mi snažil říct.
"Nemluv," zarazil jsem okamžitě jeho snahu. "Nech mě teď chvíli pracovat. Promluvíme si pak. Oba si toho máme co říct." Poslechl. Využil jsem svých anatomických a ranhojičských znalostí a začal se věnovat léčení a napravování jeho těla. Přestože to bylo pro mne hodně těžké, ignoroval jsem jeho bolestné sténání a soustředěně se věnoval své práci.
Po dlouhé chvíli jsem byl hotov. Jeho zranění byla ošetřená a zregenerovaná a já jsem konečně odložil své nástroje. Umyl jsem mu obličej, záměrně se vyhýbajíc vypálenému znamení na čele. Podal jsem mu lektvar proti bolesti a lehl jsem si k němu. Opatrně jsem vsunul ruku pod jeho tělo a přivinul si ho k sobě. Zavřel jsem oči a mlčky jsem si vychutnával ten nádherný okamžik, po kterém jsem prahl od chvíle, kdy jsem ho v domě na Grimmauldově náměstí před rokem opustil.
Usnul mi hlubokým spánkem v náručí, unaven vším, čím si musel projít. Jeho tělo sebou občas prudce škublo a dech se mu chvílemi namáhavě zrychloval. Přitiskl jsem si ho k sobě ještě blíž, pozoroval jeho bledý obličej a vnímal jsem teplo jeho těla, které mi tak zoufale chybělo, když jsem každou noc usínal v chladné posteli sám. Přestože se po smrti mé černé duši otevřou brány pekelné, alespoň teď poznávám, co je to ráj.
_______
Probudily mne silné rány na vrata sklepení. Prudce jsem se posadil a instinktivně sáhl po hůlce. Za okny bylo šero, nový den se teprve začínal probouzet. Pohlédl jsem na Reguluse. Tiše spal, jeho ústa pravidelně oddechovala, černé řasy se mu chvěly jako křídla čerstvě vylíhnutého motýla. Sklonil jsem se k němu a vzbudil jsem ho jemným fouknutím do tváře, jak jsem to dělával kdysi, když jsme byli spolu. Otevřel oči a jeho pohled rozzářil všechnu tu ponurou šeď kolem. Na kratičký okamžik jsem si myslel, že jsme zase spolu. Zatoužil jsem být s ním a už nikdy neodejít. Osud nám to ale nepřál. "Pojď rychle," šeptl jsem a vyvedl jsem ho z pokoje zpátky do cely a zamkl.
V duchu jsem děkoval Merlinovi, že Mistr z bezpečnostních důvodů nařídil zabezpečit vězení zámky a kouzly proti přemísťování. Přiběhl jsem ke vchodu a ve špatné předtuše, kdo se může takhle brzy po ránu dobývat do katovny, jsem je spěšně odemkl. Mé zlé tušení se potvrdilo. Pán zla prudce rozrazil dveře a v celé své majestátnosti rychle vešel dovnitř. Srdce se mi na několik tepů zastavilo.
"Asi ti budu muset zakázat to noční zamykání sklepení, Severusi!" zavrčel nespokojeně ve dveřích.
Padl jsem na kolena a sklonil v hluboké úctě hlavu. "Můj pane..."
Nevšímal si mne a jeho kroky rychle mířily do útrob podzemí. Můj zrak nenápadně zalétl k Regulusově cele. Sledoval jsem s obavami Mistra koutkem oka a žaludek se mi sevřel, když vyslovil: "Kde je ten nový vězeň? Chci ho vidět!" Jeho mohutný hlas se rozléhal po celém sklepení. Ztěžka jsem se zvedl z kolen, došel jsem ke kobce a odemkl, snažíc se ze všech sil ovládat svou nervozitu. Chrastění svazku klíčů nemilosrdně prozradilo, jak se mi neovladatelně třesou ruce.
V duchu jsem děkoval Merlinovi, že Mistr z bezpečnostních důvodů nařídil zabezpečit vězení zámky a kouzly proti přemísťování. Přiběhl jsem ke vchodu a ve špatné předtuše, kdo se může takhle brzy po ránu dobývat do katovny, jsem je spěšně odemkl. Mé zlé tušení se potvrdilo. Pán zla prudce rozrazil dveře a v celé své majestátnosti rychle vešel dovnitř. Srdce se mi na několik tepů zastavilo.
"Asi ti budu muset zakázat to noční zamykání sklepení, Severusi!" zavrčel nespokojeně ve dveřích.
Padl jsem na kolena a sklonil v hluboké úctě hlavu. "Můj pane..."
Nevšímal si mne a jeho kroky rychle mířily do útrob podzemí. Můj zrak nenápadně zalétl k Regulusově cele. Sledoval jsem s obavami Mistra koutkem oka a žaludek se mi sevřel, když vyslovil: "Kde je ten nový vězeň? Chci ho vidět!" Jeho mohutný hlas se rozléhal po celém sklepení. Ztěžka jsem se zvedl z kolen, došel jsem ke kobce a odemkl, snažíc se ze všech sil ovládat svou nervozitu. Chrastění svazku klíčů nemilosrdně prozradilo, jak se mi neovladatelně třesou ruce.
Černý plášť Pána zla zavlál, až rozvířil staletý prach a rychlým krokem přistoupil ke mřížím. "Regulusi Blacku," zašeptal tichým hlasem, tak mrazivým, až mu od úst stoupala pára a na tenkých rtech mu pohrával ďábelský úšklebek.
Regulus se pomalu otočil k němu. Evidentně mu veškerý pohyb dělal ještě značné potíže, statečně jim ale odolával. Pomalu zvedl hlavu a zpoza pramenů vlasů, spadlých mu do očí, nebojácně hleděl tváří v tvář svému pánovi.
Pán zla se zasmál tichým, vrčivým smíchem. Věděl jsem, co tento projev znamená a zamrazilo mě. "Hrdost a odvaha Blacků ti zjevně nechybí. Bude tě opravdu škoda," řekl s pokřiveným úsměvem a zpomaleným pohybem sáhl do rukávu. Jeho dlouhé pavoučí prsty se sevřely kolem vyřezávané rukojeti bílé hůlky. "Kam jsi to schoval?" tón jeho hlasu se naráz změnil jako parný den v prudkou letní bouři.
"Nikdy ti to neprozradím," ušklíbl se Regulus. Zvedl jsem hlavu a s hrůzou jsem na něj pohlédl. Věděl jsem, že tenhle vzdor Pán zla nenechá bez potrestání.
"Vymlátím to z tebe, a budeš u toho krutě trpět!" zasyčel Voldemort jako podrážděná zmije a varovně namířil špičku hůlky na jeho hruď.
"Mně už na ničem nezáleží," usmál se trpce Regulus.
Ruka Pána zla se nepatrně pohnula. Regulusovo tělo z ničeho nic padlo na zem a začalo se svíjet v nepřirozené křeči. Ruce zatínal v pěst a z hrdla se mu draly odporné skřeky.
Regulus se pomalu otočil k němu. Evidentně mu veškerý pohyb dělal ještě značné potíže, statečně jim ale odolával. Pomalu zvedl hlavu a zpoza pramenů vlasů, spadlých mu do očí, nebojácně hleděl tváří v tvář svému pánovi.
Pán zla se zasmál tichým, vrčivým smíchem. Věděl jsem, co tento projev znamená a zamrazilo mě. "Hrdost a odvaha Blacků ti zjevně nechybí. Bude tě opravdu škoda," řekl s pokřiveným úsměvem a zpomaleným pohybem sáhl do rukávu. Jeho dlouhé pavoučí prsty se sevřely kolem vyřezávané rukojeti bílé hůlky. "Kam jsi to schoval?" tón jeho hlasu se naráz změnil jako parný den v prudkou letní bouři.
"Nikdy ti to neprozradím," ušklíbl se Regulus. Zvedl jsem hlavu a s hrůzou jsem na něj pohlédl. Věděl jsem, že tenhle vzdor Pán zla nenechá bez potrestání.
"Vymlátím to z tebe, a budeš u toho krutě trpět!" zasyčel Voldemort jako podrážděná zmije a varovně namířil špičku hůlky na jeho hruď.
"Mně už na ničem nezáleží," usmál se trpce Regulus.
Ruka Pána zla se nepatrně pohnula. Regulusovo tělo z ničeho nic padlo na zem a začalo se svíjet v nepřirozené křeči. Ruce zatínal v pěst a z hrdla se mu draly odporné skřeky.
Sklopil jsem zrak, díval jsem se upřeně do země a odolával pokušení zakrýt si dlaněmi uši. Netuším, co Regulus Pánovi zla vzal, pro Mistra to ale evidentně muselo být hodně důležité a záleželo mu na tom dostat to zpět. Zjevně neměl v úmyslu jen tak svou bolestivou kletbu přerušit, dokud Reguluse nenaučí poslušnosti. Když už Regulusova muka trvala celou věčnost, nedokázal jsem déle snášet jeho bolestné vytí a vědom si obrovského rizika, tiše jsem promluvil: "Odpusťte, pane... vězeň je v tak zuboženém stavu, že z něj nic nedostanete." Očekával jsem jeho hněv.
Prudce se otočil ke mně. Jeho soustředěnou tvář proťala zlostná křeč a v očích se mu zablesklo. Stočil špičku hůlky na mou hruď. Paprsek Crucia se okamžitě přerušil a koutkem oka jsem s úlevou zahlédl, že Regulusovo tělo znehybnělo a ztichlo. Povedlo se mi odpoutat Mistrův hněv od Reguluse a přenést ho na sebe.
"Jsi drzý, Severusi, a říkáš si o potrestání!" zasyčel vztekle Temný pán. Zatnul jsem zuby a připravil jsem svou nervovou soustavu na bolest. Trest však nepřicházel. Když konečně přišel, přál jsem si raději tu krutou bolest.
"Já z něj možná nic nedostanu," uznal nakonec. "Ale ty ano. Jsi přece kat. Odveď ho do mučírny!" Poté se otočil, zavířil dlouhým pláštěm a rychle se vzdálil do hloubi žaláře.
Prudce se otočil ke mně. Jeho soustředěnou tvář proťala zlostná křeč a v očích se mu zablesklo. Stočil špičku hůlky na mou hruď. Paprsek Crucia se okamžitě přerušil a koutkem oka jsem s úlevou zahlédl, že Regulusovo tělo znehybnělo a ztichlo. Povedlo se mi odpoutat Mistrův hněv od Reguluse a přenést ho na sebe.
"Jsi drzý, Severusi, a říkáš si o potrestání!" zasyčel vztekle Temný pán. Zatnul jsem zuby a připravil jsem svou nervovou soustavu na bolest. Trest však nepřicházel. Když konečně přišel, přál jsem si raději tu krutou bolest.
"Já z něj možná nic nedostanu," uznal nakonec. "Ale ty ano. Jsi přece kat. Odveď ho do mučírny!" Poté se otočil, zavířil dlouhým pláštěm a rychle se vzdálil do hloubi žaláře.
_______
Hned jak Voldemort zmizel v přítmí sklepení, rozeběhl jsem se jako o život do své laboratoře, vrhl jsem se k polici s pečlivě narovnanými flakóny s lektvary. Shodil jsem přitom několik lahviček, než jsem ve spěchu konečně našel tu pravou. Popadl jsem ji a rychle běžel zpátky do cely.
Přiskočil jsem k Regulusovu tělu na zemi. Nadzvedl jsem mu hlavu, vložil mu prst mezi rty, rozevřel je a obsah lahvičky jsem mu nalil do úst. "Vypij to! Rychle!" zašeptal jsem a donutil jsem ho, aby lektvar spolkl.
Popadl jsem ho pod pažemi, pomohl jsem mu na nohy a podepíraje jeho tělo vedl jsem ho do chřtánu samotného pekla a cestou úporně přemýšlel nad nějakým plánem. V přístěnku před mučírnou, kam jsem vodil vězně těsně předtím, než jsem je přivlekl dovnitř, jsem mu zavázal oči černou páskou, svlékl jsem se do půli těla a navlékl si na hlavu rudou katovskou kápi. Odvedl jsem Reguluse do místnosti, která byla mým druhým domovem. Vlastně, jediným. U klenby visely háky, řetězy a provazy. Po cihlových zdech všude dokola pečlivě rozvěšené mučící nástroje. V rohu vyhaslá výheň, kde byly rozžhavovány katovské nástroje. V dalším rohu skřipec a klec.
Temný pán již seděl ve svém trůnu na vyvýšeném místě, z kterého pokaždé sledoval mučení vězňů, které mi svěřil do péče. "Proč jsi mu zavázal oči?" zahřměl nespokojeně, když jsem mu hodil k nohám Regulusovo tělo. Prsty nervózně bubnoval na dřevěnou opěrku. Zlé znamení.
"Pane," padl jsem pokorně na kolena, "chci podrobit vězně nejenom fyzickému, ale i psychickému týrání." Odmlčel jsem se a čekal na jeho reakci.
Zareagoval zvědavě, jak jsem doufal. "Chválím tvou snahu, Severusi. Jak?"
"Jeho fyzické utrpení bude dvojnásobné, když nic neuvidí a nebude připravený na to, co ho čeká a o to citlivěji bude vnímat každou bolest." Nervózně jsem čekal na ortel Pána zla.
"Vidím, že se vyznáš. Svlékni ho a spoutej!" přikázal a k mé velké úlevě už dál pásku přes oči neřešil.
Sevřel jsem do pěsti Regulusovu košili pod krkem a zvedl jsem jeho tělo ze země jako hadrovou panenku. Jediným prudkým trhnutím jsem mu ji roztrhal a serval z něj cáry hadrů. Mechanicky jsem mu svázal ruce provazem, jak jsem to dělal už tisíckrát předtím. Vědom si Mistrova přísného dohledu jsem ještě jednou důsledně zkontroloval, zda skutečně nevidí. Za nic na světě jsem ho nechtěl vystavit šoku při pohledu na zrůdné vybavení Voldemortovy mučírny a toho, co ho čeká, taky jsem nechtěl, aby mě viděl při práci. Ale hlavně jsem nedokázal ubližovat mu - a věděl jsem, že mu ubližovat budu - a muset mu přitom hledět do očí.
"Pověs ho!" zazněl rázný rozkaz, odrážející se od kamenných zdí jako výstřel z pušky.
Bez mrknutí oka, postaven zády k Temnému pánovi, zahákl jsem Regulusovy spoutané ruce za železný hák, visící na řetězu z kovového kruhu ve stropě a v okamžiku, kdy jsem byl u něj nejblíže, se mi ze rtů vydral tichý výdech, který mohl slyšet jenom on. Nic neucítíš. Couvl jsem na pár kroků od něj, rozkročil jsem se a ruce zkřížil na prsou. Sledoval jsem ho s kamennou tváří a v hlavě mi uzrával pochybný plán.
Pán zla se líně zvedl z trůnu a pomalým krokem přistoupil k vězni. "Máš poslední šanci dobrovolně mi prozradit, kam jsi to schoval," šeptal, hlas se mu třásl vzrušením z očekávaného představení. Netušil jsem, co mu Regulus provedl, ale očividně se těšil na to, až bude jeho vězeň za to trpět. "Když mi to řekneš, postarám se ti o rychlou smrt. Jinak budeš umírat v nesnesitelných bolestech, dokud nevydechneš tu svou zrádnou duši!"
Regulusovy rty se zkřivily v posměšném úšklebku. "Vědomí, že to nikdy nenajdeš, mi to utrpení vynahradí."
"Bastarde!" zasyčel zlověstný hlas. Ruka Pána zla se prudce vymrštila a udeřila Reguluse přes tvář. Rty se mu zbarvily krví. Olízl si je, vyplivl krvavý chuchvalec na zem a rozbité rty se mu zvlnily v úsměvu. Byl si vědom toho, že tohle kolo vyhrál.
Čelist mu sevřely silné chapadlovité prsty. "Budeš trpět! Budeš krutě trpět v mukách ještě hodně dlouho po tom, co to z tebe vymlátím!" šeptal mu Pán zla výhružně do obličeje. Lord Voldemort přešel ke zdi s mučícími nástroji. Rukou přejížděl po visících bičích a pečlivě vybíral ten nejvhodnější. Zastavil se, chvíli se přebíral v kůži a pak sundal z háku devítiocasé důtky. "Začneme zlehka, aby nám tady hned neomdlel," zašklebil se a hodil mi biče. "Prokrv mu trochu záda, kate!" přikázal a rychlým krokem zamířil zpátky do křesla, pohodlně se usadil a připravil se na zvrácenou podívanou.
Pomalu jsem se přibližoval k Regulusovi a ve zpocené dlani jsem pevně svíral dřevěnou rukojeť. Regulus, přestože byl připraven o zrak, držel hlavu hrdě vztyčenou. Nenechal se pokořit ani samotným Pánem všeho zla. Obešel jsem ho a postavil jsem se za jeho záda. Rukou jsem mu přejel po kůži a pozoroval, jestli se jeho pokožka napne. Ani se nezachvěla. Zkusil jsem zaseknout ostré nehty do jeho kůže a postřehl jsem nepatrný záchvěv širokého zádového svalu. To nebylo dobré znamení, účinek anestetického lektvaru ještě nezabral na sto procent. Musím to mučení ještě chvíli pozdržet.
"Začni! Na co čekáš?" zavrčel netrpělivý hlas za mými zády. "Zdá se mi to, že nejsi dnes ve formě?"
"Odpusťte, pane." Pokorně jsem sklonil hlavu na hruď. Už jsem nemohl dál oddalovat nevyhnutelné. Odstoupil jsem dva kroky dozadu, práskl jsem naprázdno vedle sebe a rozťal jsem vzduch, abych získal kuráž na to, co musím udělat. Svaly se mi napnuly jako provazy. Rozmáchl jsem se a švihl jsem koženými pásky po Regulusových zádech. Prohnul se do oblouku a tiše zasykl. Na bílé kůži se mu okamžitě objevily zarudlé šrámy. Ruka mi klesla podél těla, přestože zdravý rozum mi kázal pokračovat. Srdce přehlušilo rozum, což se katovi nikdy stát nesmí.
"Pokračuj! Nepřestávej!" vztekle zamumlal Temný pán a rázně se zvedl z křesla, až se o několik palců poposunulo dozadu.
Přiskočil jsem k Regulusovu tělu na zemi. Nadzvedl jsem mu hlavu, vložil mu prst mezi rty, rozevřel je a obsah lahvičky jsem mu nalil do úst. "Vypij to! Rychle!" zašeptal jsem a donutil jsem ho, aby lektvar spolkl.
Popadl jsem ho pod pažemi, pomohl jsem mu na nohy a podepíraje jeho tělo vedl jsem ho do chřtánu samotného pekla a cestou úporně přemýšlel nad nějakým plánem. V přístěnku před mučírnou, kam jsem vodil vězně těsně předtím, než jsem je přivlekl dovnitř, jsem mu zavázal oči černou páskou, svlékl jsem se do půli těla a navlékl si na hlavu rudou katovskou kápi. Odvedl jsem Reguluse do místnosti, která byla mým druhým domovem. Vlastně, jediným. U klenby visely háky, řetězy a provazy. Po cihlových zdech všude dokola pečlivě rozvěšené mučící nástroje. V rohu vyhaslá výheň, kde byly rozžhavovány katovské nástroje. V dalším rohu skřipec a klec.
Temný pán již seděl ve svém trůnu na vyvýšeném místě, z kterého pokaždé sledoval mučení vězňů, které mi svěřil do péče. "Proč jsi mu zavázal oči?" zahřměl nespokojeně, když jsem mu hodil k nohám Regulusovo tělo. Prsty nervózně bubnoval na dřevěnou opěrku. Zlé znamení.
"Pane," padl jsem pokorně na kolena, "chci podrobit vězně nejenom fyzickému, ale i psychickému týrání." Odmlčel jsem se a čekal na jeho reakci.
Zareagoval zvědavě, jak jsem doufal. "Chválím tvou snahu, Severusi. Jak?"
"Jeho fyzické utrpení bude dvojnásobné, když nic neuvidí a nebude připravený na to, co ho čeká a o to citlivěji bude vnímat každou bolest." Nervózně jsem čekal na ortel Pána zla.
"Vidím, že se vyznáš. Svlékni ho a spoutej!" přikázal a k mé velké úlevě už dál pásku přes oči neřešil.
Sevřel jsem do pěsti Regulusovu košili pod krkem a zvedl jsem jeho tělo ze země jako hadrovou panenku. Jediným prudkým trhnutím jsem mu ji roztrhal a serval z něj cáry hadrů. Mechanicky jsem mu svázal ruce provazem, jak jsem to dělal už tisíckrát předtím. Vědom si Mistrova přísného dohledu jsem ještě jednou důsledně zkontroloval, zda skutečně nevidí. Za nic na světě jsem ho nechtěl vystavit šoku při pohledu na zrůdné vybavení Voldemortovy mučírny a toho, co ho čeká, taky jsem nechtěl, aby mě viděl při práci. Ale hlavně jsem nedokázal ubližovat mu - a věděl jsem, že mu ubližovat budu - a muset mu přitom hledět do očí.
"Pověs ho!" zazněl rázný rozkaz, odrážející se od kamenných zdí jako výstřel z pušky.
Bez mrknutí oka, postaven zády k Temnému pánovi, zahákl jsem Regulusovy spoutané ruce za železný hák, visící na řetězu z kovového kruhu ve stropě a v okamžiku, kdy jsem byl u něj nejblíže, se mi ze rtů vydral tichý výdech, který mohl slyšet jenom on. Nic neucítíš. Couvl jsem na pár kroků od něj, rozkročil jsem se a ruce zkřížil na prsou. Sledoval jsem ho s kamennou tváří a v hlavě mi uzrával pochybný plán.
Pán zla se líně zvedl z trůnu a pomalým krokem přistoupil k vězni. "Máš poslední šanci dobrovolně mi prozradit, kam jsi to schoval," šeptal, hlas se mu třásl vzrušením z očekávaného představení. Netušil jsem, co mu Regulus provedl, ale očividně se těšil na to, až bude jeho vězeň za to trpět. "Když mi to řekneš, postarám se ti o rychlou smrt. Jinak budeš umírat v nesnesitelných bolestech, dokud nevydechneš tu svou zrádnou duši!"
Regulusovy rty se zkřivily v posměšném úšklebku. "Vědomí, že to nikdy nenajdeš, mi to utrpení vynahradí."
"Bastarde!" zasyčel zlověstný hlas. Ruka Pána zla se prudce vymrštila a udeřila Reguluse přes tvář. Rty se mu zbarvily krví. Olízl si je, vyplivl krvavý chuchvalec na zem a rozbité rty se mu zvlnily v úsměvu. Byl si vědom toho, že tohle kolo vyhrál.
Čelist mu sevřely silné chapadlovité prsty. "Budeš trpět! Budeš krutě trpět v mukách ještě hodně dlouho po tom, co to z tebe vymlátím!" šeptal mu Pán zla výhružně do obličeje. Lord Voldemort přešel ke zdi s mučícími nástroji. Rukou přejížděl po visících bičích a pečlivě vybíral ten nejvhodnější. Zastavil se, chvíli se přebíral v kůži a pak sundal z háku devítiocasé důtky. "Začneme zlehka, aby nám tady hned neomdlel," zašklebil se a hodil mi biče. "Prokrv mu trochu záda, kate!" přikázal a rychlým krokem zamířil zpátky do křesla, pohodlně se usadil a připravil se na zvrácenou podívanou.
Pomalu jsem se přibližoval k Regulusovi a ve zpocené dlani jsem pevně svíral dřevěnou rukojeť. Regulus, přestože byl připraven o zrak, držel hlavu hrdě vztyčenou. Nenechal se pokořit ani samotným Pánem všeho zla. Obešel jsem ho a postavil jsem se za jeho záda. Rukou jsem mu přejel po kůži a pozoroval, jestli se jeho pokožka napne. Ani se nezachvěla. Zkusil jsem zaseknout ostré nehty do jeho kůže a postřehl jsem nepatrný záchvěv širokého zádového svalu. To nebylo dobré znamení, účinek anestetického lektvaru ještě nezabral na sto procent. Musím to mučení ještě chvíli pozdržet.
"Začni! Na co čekáš?" zavrčel netrpělivý hlas za mými zády. "Zdá se mi to, že nejsi dnes ve formě?"
"Odpusťte, pane." Pokorně jsem sklonil hlavu na hruď. Už jsem nemohl dál oddalovat nevyhnutelné. Odstoupil jsem dva kroky dozadu, práskl jsem naprázdno vedle sebe a rozťal jsem vzduch, abych získal kuráž na to, co musím udělat. Svaly se mi napnuly jako provazy. Rozmáchl jsem se a švihl jsem koženými pásky po Regulusových zádech. Prohnul se do oblouku a tiše zasykl. Na bílé kůži se mu okamžitě objevily zarudlé šrámy. Ruka mi klesla podél těla, přestože zdravý rozum mi kázal pokračovat. Srdce přehlušilo rozum, což se katovi nikdy stát nesmí.
"Pokračuj! Nepřestávej!" vztekle zamumlal Temný pán a rázně se zvedl z křesla, až se o několik palců poposunulo dozadu.
Regulusovy svaly na zádech se při jeho slovech instinktivně napnuly v očekávání dalšího šlehnutí. Katovnu proťal pronikavý svištivý zvuk, jak kožené pásky dopadly na záda vězně. A další. A ještě další. Vzduch, rozťatý pravidelným mrskáním bičů, hvízdal kolem uší a celou se rozezněl křik. Šílený křik, stupňující se každým dalším švihnutím a odrážející se od kamenných zdí v několikanásobné ozvěně. Nervy drásající křik, který bez ustání chrčel z mého vlastního hrdla. Křik, kterým jsem před Mistrem skrýval své zoufalství, které mnou zmítalo při pohledu na do krve rozervanou bělostnou kůži jediného člověka, na kterém mi kdy záleželo, kterého jsem kdy miloval.
Nenáviděl jsem se za to, že tu krev, stékající z hlubokých ran po Regulusových bedrech, jsem mu vycedil já. Nenáviděl jsem své ruce za to, že mu drásaly jemnou kůži. Ze všeho nejvíc jsem ale nenáviděl svého pána za to, že mě přinutil ubližovat mu a nezastavil mě, ani když krev z Regulusových zad cákala na mou nahou hruď. Křičel jsem z plných plic a do nelidského hlasu jsem vložil všechnu svou bolest, strach a nenávist, přestože jsem věděl, že Regulusovo tělo už dávno nereaguje na bolest.
"Dost!" zazněl osvobozující rozkaz.
Ruka mi bezvládně klesla dolů a krvavé biče vyklouzly z otevřené dlaně vedle mých nohou. Ztěžka jsem popadal dech, tělo se mi lesklo potem a hruď se mi prudce zvedala a klesala. Rudé krůpěje nevinné krve se mi vypalovaly hluboko do kůže jako žíravina a pálily jako čerstvě vypálený cejch.
Pán zla se připlížil potichu jako démon za mne a pohladil mě po zpocených zádech. Gesto spokojenosti se svými podřízenými, které málokdy používá. "Vidím, že sis to začal užívat," pronesl spokojeně.
Nereagoval jsem. Dokonce jsem ani nesklonil pokorně hlavu na prsa, jak bylo zvykem Smrtijeda poděkovat za pochvalu. Přestal si mě všímat a zaměřil svou pozornost k Regulusovi. Přistoupil k jeho tělu, bezvládně visícímu na řetězu a na bledých rtech se mu nepřirozeně kroutil zvrácený úšklebek. Sevřel mu chumáč vlasů do pěsti a přinutil ho zaklonit hlavu dozadu.
"Už jsi dostal rozum?" varovně mu procedil u jeho ucha.
"Nikdy... jsem o něj nepřišel," sykl namáhavě Regulus.
"Ale brzy přijdeš," slíbil mu Temný pán. "Zlomím tu tvoji blackovskou pýchu a hrdost, zapamatuj si to! Přinutím tě na kolenou škemrat o milost! Budeš se přede mnou plazit po břiše jako červ!" Pustil mu vlasy a odstoupil od něj.
"Asi tě zklamu," zachechtal se přidušeně Regulus, "ale zůstane to jen u tvého zbožného přání. Nikdy se před tebou neskloním."
"Oprátku!" zahřměl vztekle mým směrem Pán zla. "Pověs ho!"
Kápě milosrdně zakryla zděšení, které se zračilo v mé tváři. Přinesl jsem pevný provaz, zkušeně spletl smyčku a kouzlem jej provlékl a ukotvil v železném kruhu ve stropě. Vyhákl jsem Regulusova pouta z řetězu, na kterém visel a zachytil jsem jeho zesláblé tělo do náruče. Druhou rukou jsem mu přetáhl oprátku přes hlavu. Obrovskou silou vůle jsem se snažil před Mistrem zakrýt neovladatelný třes rukou. Když jsem byl s ním konečně hotov, pustil jsem ho ze sevření a odstoupil jsem pár kroků dozadu. Jak ztratil mou oporu, podlomila se mu kolena a smyčka se mu váhou jeho těla utáhla kolem krku. Zalapal po dechu a rychle se s námahou vyhrabal na nohy.
Pán zla se širokým obloukem rozmáchl. Povolený provaz se napnul a Regulusovo tělo začalo stoupat a na okamžik ztratil půdu pod nohami. Lano se zastavilo přesně v té výšce, aby už Regulus nestál na vlastních nohou, ale zase ne v takové, aby při troše štěstí nemohl špičkami prstů dosáhnout na pevnou zem. Regulus se zoufale pokusil najít jakýkoliv stabilní opěrný bod. Chvíli se zmítal a houpal na provazu, než se mu povedlo dotknout se země maličkou ploškou jeho palců a zastavil kinetický pohyb svého těla.
Mistr se rozesmál chraplavým smíchem. "Blacku, šetři síly, budeš je potřebovat."
Regulus se zoufale snažil udržet se na špičkách svých prstů ve snaze o zachování vědomí. Pán zla k němu přistoupil a zlostně mu strhl z očí černou pásku. Regulusovy oči zamrkaly před přívalem světla z desítek pochodní. Mistr mu silně sevřel čelist a pronikavým zrakem se mu propaloval do hlavy. "Prozraď mi, kde to je!" vrčel vztekle, Regulusův vzdor ho vytáčel do nepříčetnosti.
"Vidíš sám… že to nevím…" namáhavě sípal Regulus, oslaben nitrozpytem, který mu ubíral i ten zbytek sil, které mu ještě zbývaly.
Nenáviděl jsem se za to, že tu krev, stékající z hlubokých ran po Regulusových bedrech, jsem mu vycedil já. Nenáviděl jsem své ruce za to, že mu drásaly jemnou kůži. Ze všeho nejvíc jsem ale nenáviděl svého pána za to, že mě přinutil ubližovat mu a nezastavil mě, ani když krev z Regulusových zad cákala na mou nahou hruď. Křičel jsem z plných plic a do nelidského hlasu jsem vložil všechnu svou bolest, strach a nenávist, přestože jsem věděl, že Regulusovo tělo už dávno nereaguje na bolest.
"Dost!" zazněl osvobozující rozkaz.
Ruka mi bezvládně klesla dolů a krvavé biče vyklouzly z otevřené dlaně vedle mých nohou. Ztěžka jsem popadal dech, tělo se mi lesklo potem a hruď se mi prudce zvedala a klesala. Rudé krůpěje nevinné krve se mi vypalovaly hluboko do kůže jako žíravina a pálily jako čerstvě vypálený cejch.
Pán zla se připlížil potichu jako démon za mne a pohladil mě po zpocených zádech. Gesto spokojenosti se svými podřízenými, které málokdy používá. "Vidím, že sis to začal užívat," pronesl spokojeně.
Nereagoval jsem. Dokonce jsem ani nesklonil pokorně hlavu na prsa, jak bylo zvykem Smrtijeda poděkovat za pochvalu. Přestal si mě všímat a zaměřil svou pozornost k Regulusovi. Přistoupil k jeho tělu, bezvládně visícímu na řetězu a na bledých rtech se mu nepřirozeně kroutil zvrácený úšklebek. Sevřel mu chumáč vlasů do pěsti a přinutil ho zaklonit hlavu dozadu.
"Už jsi dostal rozum?" varovně mu procedil u jeho ucha.
"Nikdy... jsem o něj nepřišel," sykl namáhavě Regulus.
"Ale brzy přijdeš," slíbil mu Temný pán. "Zlomím tu tvoji blackovskou pýchu a hrdost, zapamatuj si to! Přinutím tě na kolenou škemrat o milost! Budeš se přede mnou plazit po břiše jako červ!" Pustil mu vlasy a odstoupil od něj.
"Asi tě zklamu," zachechtal se přidušeně Regulus, "ale zůstane to jen u tvého zbožného přání. Nikdy se před tebou neskloním."
"Oprátku!" zahřměl vztekle mým směrem Pán zla. "Pověs ho!"
Kápě milosrdně zakryla zděšení, které se zračilo v mé tváři. Přinesl jsem pevný provaz, zkušeně spletl smyčku a kouzlem jej provlékl a ukotvil v železném kruhu ve stropě. Vyhákl jsem Regulusova pouta z řetězu, na kterém visel a zachytil jsem jeho zesláblé tělo do náruče. Druhou rukou jsem mu přetáhl oprátku přes hlavu. Obrovskou silou vůle jsem se snažil před Mistrem zakrýt neovladatelný třes rukou. Když jsem byl s ním konečně hotov, pustil jsem ho ze sevření a odstoupil jsem pár kroků dozadu. Jak ztratil mou oporu, podlomila se mu kolena a smyčka se mu váhou jeho těla utáhla kolem krku. Zalapal po dechu a rychle se s námahou vyhrabal na nohy.
Pán zla se širokým obloukem rozmáchl. Povolený provaz se napnul a Regulusovo tělo začalo stoupat a na okamžik ztratil půdu pod nohami. Lano se zastavilo přesně v té výšce, aby už Regulus nestál na vlastních nohou, ale zase ne v takové, aby při troše štěstí nemohl špičkami prstů dosáhnout na pevnou zem. Regulus se zoufale pokusil najít jakýkoliv stabilní opěrný bod. Chvíli se zmítal a houpal na provazu, než se mu povedlo dotknout se země maličkou ploškou jeho palců a zastavil kinetický pohyb svého těla.
Mistr se rozesmál chraplavým smíchem. "Blacku, šetři síly, budeš je potřebovat."
Regulus se zoufale snažil udržet se na špičkách svých prstů ve snaze o zachování vědomí. Pán zla k němu přistoupil a zlostně mu strhl z očí černou pásku. Regulusovy oči zamrkaly před přívalem světla z desítek pochodní. Mistr mu silně sevřel čelist a pronikavým zrakem se mu propaloval do hlavy. "Prozraď mi, kde to je!" vrčel vztekle, Regulusův vzdor ho vytáčel do nepříčetnosti.
"Vidíš sám… že to nevím…" namáhavě sípal Regulus, oslaben nitrozpytem, který mu ubíral i ten zbytek sil, které mu ještě zbývaly.
"Když to nevíš, tak tě už k ničemu nepotřebuji!" zasyčel jako hadí hnízdo a odstrčil ho od sebe. Regulusovo tělo se prudkým pohybem rozhoupalo jako oběšenec na šibenici. Kyvadlový pohyb zdvojnásobil tím, jak se snažil zachytit jakéhokoliv bodu jako tonoucí stébla. Pán zla mu ale překazil tu malou naději a mávnutím ruky zvedl jeho tělo do takové výšky, kde už neměl žádnou šanci dosáhnout na zem.
Regulusovo tělo se zmítalo na oprátce v pudu sebezáchovy jen několik palců nad zemí. Spoutanýma rukama se marně snažil nacpat prsty mezi provaz a kůži na krku, konopné lano se mu ale nelítostně zařezávalo do krku a čím víc se mrskal, tím hlouběji pronikalo. Z jeho hrdla vyrážely nesrozumitelné přidušené zvuky, které mi vyvolávaly mrazení po celých zádech. Jeho obličej nabíral nachovou barvu a oči mu začaly vylézat z důlků. Svíjel se na provazu v zoufalém boji o záchranu svého života, jazyk mu visel z úst, obličej oteklý a rudý nahromaděnou krví a vytřeštěné oči upíral v zoufalé němé prosbě přímo do mých.
Nedokázal jsem odtrhnout zrak od toho zoufalého pohledu ve smrtelné agónii. Umíral mi přímo před očima. Zběsile jsem přemýšlel. Ze zkušenosti jsem věděl, že Regulusova smrt přijde za několik okamžiků. Podobná představení jsem už stokrát předtím sledoval, když jsem popravoval odsouzence na šibenici a bez mrknutí oka sledoval jejich pomalé umírání. Tohle jediné ale probudilo mé dávno mrtvé emoce, tlející hluboko uvnitř.
Padl jsem pokorně na kolena. "Můj pane…" riskl jsem to a snažil jsem se neztrácet drahocenný čas, "…dovoluji si navrhnout ještě ho nezabíjet. Jeho zrada mu prošla docela hladce a smrt bude pro něj vysvobozením. Zrádce si zaslouží krutější trest, než rychlou smrt oběšením." Skláněl jsem hlavu na hruď a rty se mi pohybovaly v tiché modlitbě k Merlinovi, aby můj zásah přišel ještě včas.
Jediné, co narušovalo mrtvé ticho, byl příšerný Regulusův chrapot, který mi kupodivu zněl jako rajská hudba. Dokud chrčí, pořád ještě žije. Lano najednou povolilo a Regulusovo tělo se svalilo na zem. Podíval jsem se na něj a přemáhal instinkt skočit k němu a vymotat ho ze škrtící oprátky. Třesoucími prsty se snažil strhnout z krku smyčku, a když se mu to po několika neohrabaných pokusech konečně povedlo, sípavě zalapal po dechu a prudce nabíral vzduch do plic. V jeho vzdeších se ztratil i můj úlevný výdech. Zmučené oči upíral na mne, rychle oddechoval a snažil se postavit na nohy. Nechtěl za žádnou cenu ležet Mistrovi u nohou. Jeho tělo se chvělo jako tělíčko čerstvě narozeného mláděte, které se v zoufalých pokusech poprvé snaží vydrápat se na vratké nohy.
Těžká Mistrova bota šlápla doprostřed jeho hrudi, přimáčkla ho do kamenné podlahy a nelítostně přerušila jeho snažení. "Dobrý nápad, Severusi. Odměna tě nemine," nešetřil chválou Mistr. "Zdá se, že jsi opět ve svém živlu a že si nechceš nechat ujít jedinou příležitost, kterou skýtá tvé řemeslo," pobaveně se zasmál. "Nápady nechám zcela na tobě, nechci si špinit ruce jeho krví," ušklíbl se. "I když je šlechtická."
Postavil jsem se, zrak pořád upíraje na Reguluse a pozorně sledujíc jeho reakce. Pomalu se vzpamatovával z prožitého šoku a jeho dech se k mé nemalé radosti uklidňoval. Žije, nebezpečí je přechodně zažehnáno.
Mistr se otočil a zamířil ke trůnu. Zvedl ruku a chladně přikázal: "Přines trhací kleště, Severusi."
Žaludek se mi křečovitě sevřel. Sledoval jsem jeho vzdalující se záda a hlavou mi bleskl okamžitý nápad. Přiskočil jsem k Regulusovi a sklonil jsem se nad jeho zmučené tělo. Odpusť, zašeptal jsem, a přesně mířeným silným úderem hranou dlaně jsem ho poslal do milosrdné náruče bezvědomí. Ohlédl jsem se, Mistr teprve přicházel ke křeslu, tak jsem se rychle vzdálil pro mučicí nástroj. Když jsem se vrátil, klekl jsem si k Regulusovu bezvědomému tělu a s hraným zájmem jsem ho prohlédl. Znepokojilo mne krvácení z ucha a nosu a doufal jsem, že jsem ho neuhodil moc. Strhl jsem si kápí a s výrazem znechucení ve tváři jsem se otočil k Temnému pánovi.
"Ztratil vědomí," oznámil jsem zklamaně. "Nic nevydržel."
Pán zla se prudce zvedl z křesla. "Potřebuji ho mít při vědomí!" pronesl vztekle. "Postarej se o to!"
"Mistře," klekl jsem si na jedno koleno a poslušně sklonil hlavu. "I kdyby se mi povedlo ho teď vzkřísit, nemělo by to požadovaný efekt. Vzhledem ke krvácení z lebečních dutin předpokládám, že jeho mozek nepracuje, je poškozený." Lhal jsem, jako když tiskne a doufal jsem, že jeho znalosti z anatomie nejsou tak dokonalé, jako ty moje.
"Poškozený? Čím to, sakra?" zaklel zlostně.
"To netuším. Šokem? Prožitým mučením? Nedostatkem kyslíku? Pádem z výšky na hlavu?" Nechtěl jsem riskovat, že Pán zla ztratí zájem o nepoužitelné tělo a zabije ho na místě Avadou, a tak jsem rychle dodal. "Mohl bych se pokusit přivést ho k životu," nabídl jsem skromně a čekal jsem, zda můj pán přehlédne mou lest a požehná tomu, abych se o Reguluse postaral. Ostatně, jeho ošetření jsem už nemohl déle odkládat.
Nepřemýšlel nad mou nabídkou dlouho, touha ztrestat zrádce byla silnější než jeho ješitnost. Přistoupil k bezvládnému tělu a z výšky pohrdavě pohlédl do Regulusovy umučené tváře. "Do večera ho chci mít v pořádku!" přikázal. "Ručíš mi za to!"
"Spolehněte se, pane, večer bude pro vás připravený," s úlevou jsem podpořil jeho rozhodnutí a vyvolal v něm falešný pocit, že na ten nápad přišel sám.
Zhluboka jsem si oddechl, když Pán zla zavířil pláštěm a bez dalšího zájmu pro dnešek rychle odkráčel pryč. Než opustil katovnu, ve dveřích se ještě otočil a chladně pronesl hrůznou větu, která mi přesto, že byla tak spalující, vyvolala mrazení po zádech.
"Večer rozpal výheň!"
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář.