Život není fér 4

    Severus se tajně plížil z hradu. Stmívalo se, obloha byla zatažena těžkými mraky. U večeře našel pod svým talířem na stole lístek s textem Dnes večer na obvyklém místě. Nebyl podepsaný, ale Severus neměl pochyb o tom, kdo mu lístek poslal. Bylo to sice od Siriuse dost riskantní, mohl to najít kdokoliv, ale moc nad tím nepřemýšlel a pospíchal za ním. Černé mraky se pomalu přetrhávaly, na obloze sem tam prosvítal malý kousek nebe s bledými hvězdami. Vlezl do tunelu a po chvilce se ocitl v chýši. Místo Siriuse ale našel uvnitř Lupina. Stál u stolu a svlékal se. Hleděli zaskočeně na sebe, ve Snapeových očích se odráželo nepříjemné překvapení, v Remusových zděšení.

    "Severusi, co tady sakra děláš?" vykřikl hrůzou Lupin.

    Ze tmy vystoupil do slabého světla svíček Potter, jakoby tady na Snapea přímo čekal. "Dává si tady romantické rande za úplňku, viď Srabusi," uchechtl se proradně.

    "Ty o tom něco víš, Jamesi?" Lupin se nevěřícně otočil na Pottera. "Tys ho sem vylákal? Zrovna dnes?" 

    "Chci mu dát pořádnou lekci, aby zapomněl na Siriuse," sykl zlostně Potter a prudkým pohybem vytáhl hůlku. Snape rychle vytasil tu svou, připraven se bránit. Ze tmy vystoupila další postava. Peter Pettigrew se s odporným úšklebkem postavil po boku Pottera a mířil hůlkou na Snapea. Všichni tři se navzájem propalovali nenávistnými pohledy.

    "Přestaňte! Nedělejte to!" Lupin se s roztaženými pažemi postavil mezi ně a Snapea, aby zabránil další katastrofě. Mraky se roztáhly a večerní oblohu ozářil měsíc v úplňku. Jeho jasné světlo osvítilo celou krajinu a vymláceným oknem dopadlo dovnitř chatrče. 

    "Severusi, pro smilování, uteč!" zakřičel na něj zděšeně Lupin. Jeho lidský hlas najednou přešel do temného zavrčení. Ztěžka zvedl hlavu a zahleděl se do jasného kotouče na nebi. Měsíční paprsky sklouzly po jeho bledém, šrámy a jizvami protkaném obličeji. Zornice tmavě šedých očí se rozšířily a oční bělmo se zbarvilo do červena. Na zádech a na hřbetech rukou mu praskala kůže a celé tělo se mu třáslo v bolestivé křeči. Křičel z plna hrdla a lidský křik se plynule měnil ve zvířecí řev. Prsty se mu zkřivily, nehty narostly o několik centimetrů a zahnuly se v ostré drápy. Hlava se mu protáhla do vlčího tvaru, z tlamy mu trčely ostré tesáky a z koutků odkapávaly sliny. Tělo se mu vytáhlo do dvoumetrové výšky a pokrylo se srstí a šedivými chlupy.

    Severus ochromeně zíral nahoru do krvavých bělm vlkodlaka v konečné fázi proměny. Vlkodlak zaskučel bolestnou proměnou a vyhrbil záda. Najednou se vzepjal na zadní a hlasitě zacvakal čelistmi. Zvedl mohutnou vlčí hlavu a táhle zavyl na měsíc. Severusovi se z toho děsivého vytí hrůzou zježily chlupy na těle. Stál přímo proti obrovskému vlkodlakovi, bezmocný, paralyzovaný, nedokázal pohnout ani prstem. 

    Zvíře najednou otočilo hlavu k němu. Chřípí se mu chvělo, jak nasával pach strachu. Ozvalo se temné zavrčení, vlk padl na všechny čtyři, pomalu se plížil k němu a nespouštěl z něj zlověstné oči. V hrdle mu bublalo tiché vrčení a hrozivě cenil zuby.

    Snape jako zhypnotizovaný třeštil zrak na přibližujícího se netvora, neschopen jakéhokoliv pohybu. Najednou se dovnitř vřítil uřícený Sirius a zoufale zařval: "Uteč, Severusi! Sakra, utíkej!" 

    Vlkodlak se zastavil, svaly na zadních nohou se mu napnuly ke skoku. Severus se místo útěku instinktivně přikrčil. Z místa, kde ještě před vteřinou stál Sirius, se vyřítil obrovský černý pes a vrhl se vlkodlakovi po krku. Srazili se uprostřed skoku. Svalili se na zem, zakousnutí do sebe, rvali se na zemi, kousali se a trhali navzájem. Síly obou predátorů byly vyrovnané.

    Severus chvíli vyděšeně hleděl na ten jejich zuřivý souboj, pak se konečně vzpamatoval a rychle se rozeběhl pryč, daleko od hrůzné scény. Běžel, co mu síly stačily, nezastavoval se, neotáčel se. V hlavě se mu honily zběsilé myšlenky. Lupin je vlkodlak! A Sirius zvěromág. V poslední chvíli ho zachránil od jisté smrti. 

    Když vbíhal do brány hradu, uslyšel v dálce táhlé zavytí vlkodlaka. Poté dolehlo k němu vzdálené kňučení psa, plné bolesti. A pak už jen mrtvé ticho.

***

    "Severusi, ach bože, Severusi. Všude jsem tě hledal. Jsi v pořádku?" šeptal mu do vlasů znepokojený Sirius. Držel ho v objetí a hladil po vlasech, aby trochu zmírnil tu příšernou vzpomínku na dnešní noc.

    Severus nepřítomně zíral do prázdna, byl pořád v šoku. Nemluvil a celý se třásl. Sirius ho sevřel ještě pevněji. Co to toho šíleného Jamese napadlo vlákat Severuse do chýše, musel přece vědět, že je úplněk. Nechtěl ani pomyslet, co by se stalo, kdyby neměl u sebe Pobertův plánek a včas neuviděl, kam míří Severusovy kroky.

    Zůstal s ním po celou noc v Komnatě nejvyšší potřeby. Severus několikrát za noc zvracel, Sirius se o něj postaral. Sám byl k smrti unavený a vysílený po náročném boji s Remusem, potřeboval si ošetřit rány, ale radši seděl u něj až do rána a hlídal ho. S obavami pozoroval Severusův smrtelně bílý obličej a dělal si starosti, jaké následky bude mít na něj prodělaný šok. 

    Celé hodiny trvalo, než Severus konečně začal vnímat okolí a komunikovat. Když ale uviděl Siriusova zranění po boji s vlkodlakem, vše se mu opět vybavilo a propadl dalšímu beznadějnému zoufalství.

***

    Celý týden se Severus vyhýbal setkání se Siriusem. Chtěl být sám, chtěl si utřídit své myšlenky a vyrovnat se s tou příšernou událostí. Doteď pokaždé Potterovi oplácel jeho kletby kletbami, prokletí prokletími, uřknutí uřknutími. Tentokrát však Potter zašel příliš daleko. Severus prahl po dostatečně přiměřené pomstě. Oko za oko. Toužil vidět Pottera s bolestí zkřivenou páteří od jeho mučící kletby. Zub za zub. Přál si, aby se pokorně plazil u jeho nohou a prosil ho o slitování. Snape víc než kdy jindy myslel na setkání s Luciusem. Hlavou mu donekonečna vířila jeho slova, na nic jiného už nedokázal myslet.

Temný pán tě může udělat mocným, obávaným, uznávaným... 

Už nechtěl být tím šikanovaným a ponižovaným chudákem.
Za věrné služby nabízí slávu, moc a respekt... 

Už nechtěl být hračkou v rukou jiných.
Respekt… uznání… sláva… 

Chtěl, aby se ho báli, chtěl, aby se před ním třásli strachem.
Moc… autorita… pomsta… 

Chtěl mít tu moc, aby jim mohl dvojnásob vrátit všechno to utrpení.
Mocný… obávaný… uznávaný… respektovaný… 

Chtěl pomstu.

    Severus se rozhodl.

***

    Snape vcházel do těch známých obrovských prostor, ve kterých se ještě před pár měsíci cítil tak nervózně a nejistě. Vplul do dveří sebevědomě, černý plášť za ním vlál jako v poryvu větru, připomínal obrovského černého smrtihlava.

    "Severusi, to je opravdu milé překvapení." Lucius ho s otevřenou náručí nadšeně uvítal v přepychovém přijímacím pokoji. Okamžitě si všiml, že do dveří vešla osobnost. To nezkušené štěně, které se tady před časem třáslo strachy, vyrostlo v dospělého vlka. Z tohoto Snapea sálalo něco téměř ďábelského. Ta jeho proměna v Luciusovi vyvolávala příjemné mravenčení na zádech. Spokojeně se pousmál.

    Severus přijal Luciusovu nabízenou náruč a zlehka se s ním objal. Do nosu mu prorazila vůně drahého parfému. "Děkuji, žes mě hned přijal, Luciusi." 

    "Na tebe si čas udělám vždy, drahý příteli. Posaď se. Něco k pití?" Malfoy zamířil k baru. I když byl v domácím, měl na sobě drahé oblečení ve zmijozelské barvě. Nestačil se ani převléknout do společenského, jak se Snape u domácího skřítka vehementně domáhal, aby ho Malfoy okamžitě přijal.

    "Skotskou." Snape se neposadil, to, kvůli čemu přišel, chtěl vyřídit ve stoje a okamžitě.

    Malfoy mu podal skleničku se zlatavým nápojem. Jak natáhl k němu ruku, poodhrnul se mu rukáv županu a odhalil na vnitřní straně předloktí smrtijedský cejch. Rychle rukáv stáhnul a usadil se na opěrku širokého křesla. "Tak povídej, Severusi, čemu vděčím za tvou pozdní návštěvu?" Ledově modrým pohledem se zpříma zahleděl do hlubokých černých očí.

    "Potřebuji tvoji pomoc," řekl Snape stručně.

    Luciusovi neuniklo, že Severus stiskl rty a zachvěl se mu hlas. Pozvedl obočí. "Rád pomohu starému příteli. Co ode mne potřebuješ?"

    "Přemýšlel jsem nad tvojí nabídkou." Snape uchopil Luciusovu levou ruku a odhalil jeho Znamení zla. "Chci vstoupit do Voldemortových služeb. Seznam mě s Pánem Zla."

***

    Od té nešťastné události uběhlo už několik týdnů a Sirius se celou dobu zoufale snažil o setkání se Severusem. Bylo to ale jako chytat vítr. Jeho vzkazy s prosbami o schůzky zůstaly nevyslyšené. Sirius vždy marně čekal na něj, ale Severus nikdy nepřišel. Severus vynechával i hodiny, které měl Zmijozel společně s Nebelvírem a když se vůbec někdy objevil ve Velké síni, už nesedával na svém obvyklém místě v rohu, ale přímo uprostřed stolu, a co bylo pro Siriuse nepředstavitelné, byl obklopen tím nejhorším zmijozelským podsvětím. 

    Kdykoliv, když Sirius zamířil za ním ke stolu, Severus se okamžitě zvedl, nedojedené jídlo nechat ležet na místě a prchal pryč. Sirius to nevzdával a čekal na něj ve sklepení přímo před vchodem do zmijozelské koleje, ale Severus šel pokaždé v doprovodu svých nových kamarádů a dělal, že ho nevidí. K Siriusově nelibosti se Severus pohyboval ve společnosti samých nechvalně proslulých jmen. Dokonce i James s Červíčkem už dali radši Severusovi pokoj a vyhýbali se mu, když viděli, s kým se přátelí.

    Dnes večer, jako už kolikrát předtím, se Sirius zase krčil v boční chodbě ve sklepení, když najednou uviděl Severuse blížit se po chodbě. Tentokrát byl sám. Sirius vykročil ze tmy, chytil zaskočeného Severuse za hábit a strhl ho do tmavé chodby. Celou dobu se na něj chystal, jak mu vyčte, že se mu vyhýbá, jak mu vynadá, s jakými pochybnými lidmi se začal scházet, jak ho zmáčkne, aby mu vysvětlil, co se to s ním poslední dobou děje. 

    Všechna ta jeho zlost okamžitě vyšuměla do neznáma, když se ocitl v jeho blízkosti. Místo výčitek ho přitiskl na studenou zeď, chytil mu hlavu do dlaní a začal ho bláznivě líbat. Tak dlouho mu bylo odepřeno líbat tu milovanou tvář, hladit to štíhlé tělo, že se neovládl. Srdce mu zaplesalo, když mu Severus jeho vášnivé polibky začal oplácet. Hrozně se bál toho, že Severusovy city k němu ochladly.

    "Severusi… můj Severusi…" šeptal naléhavě mezi polibky, "Tak hrozně jsi mi chyběl… co se stalo… proč se mi vyhýbáš…?"

    Severus mu jeho polibky se stejnou vášní a touhou opětoval, bylo znát, že mu Sirius taky velice chyběl. "Nechtěj to vědět, Siriusi. Neptej se, prosím."

    "Pochop to, mám strach, co se to s tebou děje. " 

    "Nemohu ti to říct. Ve tvém vlastním zájmu to bude pro tebe lepší, když nebudeš nic vědět."

    "Ale já to potřebuji vědět. Bojím se o tebe," ustaraně naléhal Sirius. "Nelíbí se mi lidi, se kterými ses začal stýkat. Dolohov, Nott, Macnair, Selsyn. Vyhlášená zmijozelská sebranka. Jejich rodiny patří k Voldemortovým stoupencům. Prosím tě, Severusi, přestaň se s nimi scházet, ještě tě dostanou do maléru."

    "Jsou to mí přátelé a nikdo mi nebude nařizovat, s kým se mám kamarádit. Ani ty, Siriusi. Skutečně to nech být, prosím tě o to."

    "Musím přece vědět, co se mezi námi stalo, dlužíš mi to." Siriusův hlas se chvěl obavami. Koukal Severusovi upřeně do jeho černých očí. Připadalo mu, že jsou temnější než dřív, jakoby nahlížel do bezedných propastí.

    Severus nakonec pod tíhou Siriusova naléhání provinile uhnul zrakem. Několik dlouhých vteřin hleděl do země, ale pak uznal, že si Sirius rozhodně zaslouží znát pravdu, ať je jakákoliv. Pohlédl mu zpátky do očí. "Udělal jsem něco, co se ti nebude líbit." Těžce se mu o tom mluvilo, protože i když se sám z vlastní vůle tak rozhodl, věděl, že Siriusovi to velice ublíží. Pomalu si vyhrnul rukáv levé ruky a ukázal mu Znamení Zla, vypálené na jeho bělostné kůži.

    Siriusovo srdce se na pár tepů zastavilo. Nevěřícně koukal na Severusův smrtijedský cejch. Začal se s ním točit celý svět. Zavrávoral a kolena se mu podlomila. Severus ho rychle zachytil do náruče. "Ty… ty ses k nim přidal? Ty jsi... Smrtijed?" vyslovil ztěžka Sirius, hlas mu selhával. "Ne, ne… to nemůže být pravda!" nevěřícně vrtěl hlavou. "Řekni, že to není pravda, Severusi!" křičel na něj zoufale.

    Severus se musel postavit čelem k pravdě, i když věděl, že to Siriuse zlomí. "Je to pravda. Jsem Smrtijed," potvrdil tichým hlasem.

    "Co to pro nás dva znamená…" zeptal se tiše Sirius a sám si nebyl jistý, jestli chce vůbec znát odpověď, tušil, jaká bude.

    Severus ho něžně pohladil po vlasech. "Nechci tě do toho zatáhnout, chci tě ochránit, proto se už nesmíme scházet," zašeptal smutně. "Bude to pro tebe bezpečnější." Pevně ho sevřel v objetí, vychutnával všemi smysly ty poslední společné chvilky. Zabořil obličej do Siriusových vlasů, s láskou hladil milované tělo, zhluboka nasával jeho vůni, aby si ji navždy zapamatoval. 

    "Rozchod?" Siriusovi se zlomil hlas. "Kdysi jsme si slíbili, že se nikdy neopustíme," s němou výčitkou k němu zvedl zvlhlé oči.  

    Severus mu opatrně slíbal slzy z řas. Pak objal jeho obličej v dlaních a zadíval se mu dlouze do tváře. "Miluji tě, Siriusi," zašeptal. "A navždy budu. Chci, abys to věděl." Palcem mu pomalu přejel po chvějících rtech a pak je jemně políbil. Líbal ho dlouze, něžně, láskyplně, vychutnával si ten polibek, jako by to mělo být naposled. 

    Byl to skutečně jejich poslední polibek. Severus se loučil. "Musím tě ochránit před sebou, Siriusi. Zapomeň na mě." V hlase měl nesmírný smutek. "Život není fér." S krvácejícím srdcem naposled pohlédl do modrých očí a pak se otočil a odkráčel ze Siriusova života.

KONEC

pokračování v povídce 

Až na krev