Život není fér 4

Severus se plížil hustou černotou z hradu. Všude byla tma jako v pytli, obloha zatažena těžkými mraky. Severus ale znal tu cestu i poslepu. U večeře našel pod svým talířem na stole lístek s textem Dnes večer na obvyklém místě. Nebyl podepsaný, ale Severus neměl pochyb o tom, kdo mu lístek poslal. Bylo to sice od Siriuse dost riskantní, mohl to najít kdokoliv, ale moc nad tím nepřemýšlel a pospíchal za ním. Černé mraky se pomalu přetrhávaly, na obloze sem tam prosvítal malý kousek nebe s hvězdami. Vlezl do tunelu a po chvilce se ocitl v chýši.

"Snape, co tady děláš v tuto hodinu?" ozval se najednou vyděšený hlas. Špatné bylo, že nebyl Siriusův.

Severus se překvapeně zastavil, v chabém světle poznal Lupina. Z tmavého kouta vystoupila další postava. "Dává si tady romantické rande při měsíčku, viď Srabusi."

Severus ztuhl. Poznal dobře známý nenáviděný hlas a přeběhl mu mráz po zádech.

"Ty o tom něco víš, Jamesi?" zděšeně se otočil Lupin na Pottera. "Tys ho sem vylákal? Zrovna dnes?" Lupinův hlas se zajíkal.

"Chci mu dát za vyučenou, aby dal od Siriuse ruce pryč," sykl zlostně Potter a prudkým pohybem vytáhl hůlku. Snape rychle vytasil tu svou, připraven k obraně. Ze tmy vystoupila další postava. Peter Pettigrew se s odporným úšklebkem postavil po boku Pottera a mířil hůlkou na Snapea. Všichni tři se navzájem pozorovali nenávistnými pohledy.

"Ne! Nedělejte to!" Lupin se s roztaženými pažemi postavil mezi ně a Snapea. Mraky se roztáhly a noční oblohu ozářil měsíc v úplňku. Jeho jasné světlo osvítilo celou krajinu a vymláceným oknem dopadlo dovnitř chatrče. 

"Severusi, pro smilování, uteč!" zakřičel na něj naléhavě Lupin. Jeho lidský hlas se najednou uťal a přešel do temného zavrčení. Ztěžka zvedl hlavu a vyděšenýma očima se zahleděl do jasného kotouče. Měsíční paprsky sklouzly po jeho bledém, šrámy a jizvami protkaném obličeji. Zornice tmavě šedých očí se rozšířily a oční bělmo se krvavými vlásečnicemi zbarvilo do červena. Na zádech a na hřbetech rukou mu praskala kůže a celé tělo se mu třáslo v bolestivé křeči. Křičel z plna hrdla a křik se plynule měnil ve zvířecí řev. Prsty se mu zkřivily, nehty narostly o několik centimetrů a proměnily se v zahnuté, ostré drápy. Zuby se prodloužily do ostrých tesáků, hlava se mu protáhla do tvaru vlčí tlamy a z koutků mu visely sliny. Tělo se mu vytáhlo do dvoumetrové výšky a pokrylo se srstí a vlčími chlupy.

Severus vyděšeně zíral nahoru do krvavých očí vlkodlaka v konečné fázi proměny a nedokázal se ani pohnout. Vlkodlak zaskučel tou bolestnou proměnou a vyhrbil záda. Najednou se vzepjal na zadní a hlasitě zacvakal čelistmi. Zvedl mohutnou vlčí hlavu a táhle zavyl na měsíc. Příšerné vytí se neslo široko daleko. Severusovi se z toho děsuplného kvílení hrůzou zježily chlupy na těle. Stál přímo proti obrovskému vlkodlakovi, bezmocný, ochromený, paralyzovaný. 

Zvíře najednou otočilo hlavu k němu. V krvavých očích se mu odráželo šílenství duše. Chřípí se mu chvělo, jak nasával pach strachu. Ozvalo se temné bublající zavrčení, vlk padl na všechny čtyři, pomalu se plížil k němu a nespouštěl z něj své rudé oči. Z hrdla mu klokotalo tiché vrčení a cenil ostré tesáky.

Snape jako zhypnotizovaný třeštil zrak na přibližujícího se netvora, neschopen jakéhokoliv pohybu. Najednou se ze tmy vyřítil uřícený Sirius a zoufale zařval: "Uteč, Severusi! Proboha, utíkej!" Snape šokovaně sledoval, jak se Sirius proměňuje ve velkého černého psa. Na pomoc mu přiběhl i vystrašený Potter, zjevně si uvědomující, že svůj čin přehnal.

Vlkodlak se zastavil, svaly na zadních nohou se napnuly v přípravě ke skoku a vrhnul se na Snapea. Severus si v panické hrůze instinktivně zakryl obličej do paží a skrčil se, očekávaje dopad těžkého těla na svá záda. Ze tmy, z místa, kde ještě před vteřinou stál Sirius, se vyřítil obrovský černý pes a vrhnul se vlkodlakovi po krku. Srazili se uprostřed nedokončeného skoku. Náraz je oba odhodil několik metrů daleko. Rvali se na zemi, kousali se a trhali si kusy masa z těla. Síly obou predátorů byly vyrovnané.

Severus se konečně vzpamatoval, jeho dlouhé nohy se zběsile rozběhly pryč, daleko od hrůzné scény. Běžel, co mu síly stačily, běžel, jako ještě nikdy, nezastavoval se, neotáčel se. Myšlenky mu zběsile lítaly hlavou. Ten prašivý Lupin je vlkodlak. A Sirius zvěromág. V poslední chvíli ho zachránil ze spárů té zrůdy. Když vbíhal do brány hradu, uslyšel vzdálené zavytí vlka. Z temnoty daleko za jeho zády dolehlo k němu hlasité zaskučení psa, plné bolesti. Prudce se zastavil. Sirius!

A pak už jen mrtvé ticho.

_______

"Severusi, ach bože, Severusi. Všude jsem tě hledal. Seš v pořádku?" šeptal mu do vlasů ustaraný Siriusův hlas. Pevně ho svíral v objetí, konejšil ho, hladil po vlasech, ze všech sil se snažil zaplašit mu ty hrůzné vzpomínky na dnešní noc.

Severus nereagoval, nepřítomně zíral do prázdna, nic nevnímal. Byl pořád v šoku. Hlasitě štkal, až jeho hruď při každém nádechu nadskočila a tělo se mu neovladatelně chvělo. Sirius ho sevřel ještě pevněji. Co to, proboha, toho šíleného Jamese napadlo, vylákat Severuse do chýše, vždyť musel přece vědět, že je úplněk. Rychle zahnal myšlenku na to, co by se stalo, kdyby neměl u sebe Pobertův plánek a včas neuviděl, kam míří Severusovy kroky.

Zůstal s ním po celou noc v Komnatě nejvyšší potřeby, neopustil ho ani na chvíli. Severus několikrát za noc zvracel, Sirius vše uklidil čistícím kouzlem a uložil ho do postele. Sám byl k smrti unavený a vysílený po náročném boji s Lupinem, potřeboval si ošetřit četné rány, ale radši seděl u něj až do rána a nezahmouřil ani oko. S obavami hleděl na Severusův smrtelně bílý, vyděšený obličej. Netušil, jaké následky bude mít na něj prodělaný šok. K ránu mu namíchal trochu lektvaru na bezesný spánek a oddechl si, když Severus konečně zavřel oči a usnul.

Celé hodiny trvalo, než Severus konečně začal vnímat své okolí, a dalších několik hodin, než se uklidnil natolik, aby byl schopen konečně promluvit. Když ale viděl, jak je Sirius celý potrhaný a zraněný po zuřivém boji s vlkodlakem, propadl dalšímu beznadějnému zoufalství.

_______

Celý týden se Severus vyhýbal setkání se Siriusem. Chtěl být sám, chtěl si utřídit své myšlenky a po svém se vyrovnat s tou příšernou událostí. Doteď pokaždé Potterovi oplácel jeho kletby kletbami, prokletí prokletími, uřknutí uřknutími. Tentokrát však Potter zašel příliš daleko. Severus prahl po dostatečně přiměřené pomstě. Oko za oko. Toužil vidět Pottera s bolestí zkřivenou páteří od jeho mučící kletby. Zub za zub. Přál si, aby se pokorně plazil u jeho nohou a prosil ho o slitování. Snape víc než kdy jindy myslel na setkání s Luciusem. Hlavou mu donekonečna vířila jeho slova, na nic jiného už nedokázal myslet.

Temný pán tě může udělat mocným, obávaným, uznávaným... Už nechtěl být tím šikanovaným a ponižovaným.
Za věrné služby nabízí slávu, moc a respekt... Už nechtěl být slabým a bezmocným.
Respekt… uznání… sláva… Chtěl, aby se ho báli, chtěl, aby se třásli strachem už při vyslovení jeho jména.
Moc… autorita… pomsta… Chtěl mít neomezenou moc, chtěl jim vrátit všechno to utrpení.
Mocný… obávaný… uznávaný… respektovaný… Chtěl pomstu.

Severus se rozhodl.

_______

Snape vcházel do těch známých obrovských prostor, ve kterých se ještě před pár měsíci cítil tak nervózně a nejistě. Dlouhý černý plášť za ním vlál jako v poryvu větru. Vplul do dveří sebevědomě, připomínal obrovského černého smrtihlava.

"Severusi, to je opravdu milé překvapení." Lucius mu vyšel vstříc, s pravou rukou majestátně napřaženou na uvítání. Okamžitě si všiml, že do dveří vešla osobnost. To nezkušené štěně, které se tady před nedávnem třáslo strachy, vyrostlo v dospělého vlka. Z rozklepaného a ustrašeného Snapea nezbylo nic, sálalo z něj něco téměř ďábelského. Ta Snapeova náhlá proměna v něm vyvolávala podivné mravenčení na zádech. Spokojeně se pousmál.

Severus přistoupil k Luciusovi, stiskl mu nabízenou ruku a uvítal se s ním v lehkém objetí. Do nosu mu prorazila vůně drahého parfému. "Děkuji, žes mě hned přijal," zamumlal.

"Vždy tě rád vidím, příteli. Posaď se. Něco k pití?" zeptal se Malfoy a zamířil k baru. I když byl v domácím, měl na sobě drahé oblečení ve zmijozelské barvě. Nikdy neměl jiné, než drahé. Nestačil se ani převléknout do společenského, když se Snape u domácího skřítka vehementně domáhal, aby ho Malfoy okamžitě přijal.

"Skotskou." Snape se neposadil, to, kvůli čemu přišel, chtěl vyřídit ve stoje a okamžitě.

Malfoy k němu přistoupil a podal mu skleničku se zlatavým nápojem. Jak natáhl k němu ruku, poodhrnul se mu rukáv a odhalil na vnitřní straně předloktí smrtijedský cejch. Rychle rukáv stáhnul. Sedl si na opěradlo širokého křesla a začal svůj obřadný rituál pití whisky. "Čemu vděčím za tvou pozdní návštěvu?" zeptal se samolibě po chvilce, když přičichl, nasál a ochutnal ohnivý nápoj. Ledově modrým pohledem se zpříma zahleděl do hlubokých černých očí.

"Potřebuji tvoji pomoc," řekl Snape stručně.

Luciusovi neuniklo, že Severus stiskl rty a zachvěl se mu hlas. Pozvedl obočí. "Rád pomohu starému příteli. Co ode mne potřebuješ?"

"Přemýšlel jsem nad tvojí nabídkou." Snape uchopil Luciusovu levou ruku, vyhrnul mu rukáv a odhalil Znamení zla. "Chci se stát Smrtijedem. Seznam mě s Pánem zla."

_______

Sirius se už několik dní od té nešťastné události zoufale snažil o setkání se Severusem. Bylo to ale jako chytat vítr. Jeho vzkazy s prosbami o schůzky zůstaly nevyslyšené, Sirius vždy marně čekal několik hodin na něj, ale Severus nikdy nepřišel. Severus vynechával i hodiny, které měli společně s Nebelvírem a když se vůbec někdy objevil ve Velké síni, už nesedával na svém obvyklém místě v rohu, ale přímo uprostřed, a co bylo nepředstavitelné, byl obklopen nejhorším zmijozelským podsvětím. 

Pokaždé, když Sirius zamířil za ním ke stolu, Severus se okamžitě zvedl, nedojedené jídlo nechat ležet na místě a prchal pryč. Sirius to nevzdával a číhával na něj ve sklepení přímo před branami do jeho koleje, ale Severus šel pokaždé v doprovodu nových kamarádů a k Siriusově nelibosti té nejhorší zmijozelské chátry.

Dnes večer, jako už kolikrát předtím, se zase krčil v boční chodbě ve sklepení, když najednou uviděl Severuse blížit se po chodbě. Tentokrát byl sám. Sirius vykročil ze tmy, chytil překvapeného Severuse za hábit a strhl ho do tmavé chodby. Celou dobu se na něj chystal, jak mu vyčte, že se mu vyhýbá, jak mu vynadá, s jakými pochybnými lidmi se začal scházet, jak ho zmáčkne, aby mu vysvětlil, co se to s ním poslední dobou děje. 

Všechna ta jeho zlost okamžitě vyšuměla do neznáma, když se ocitl v jeho těsné blízkosti. Místo výčitek ho přitiskl na studenou zeď sklepení, chytil mu hlavu do dlaní a začal ho divoce a bláznivě líbat. Tak dlouho mu bylo odepřeno líbat tu milovanou tvář, hladit to štíhlé nádherné tělo, že se neovládl. Srdce mu zaplesalo, když mu Severus jeho vášnivé polibky začal oplácet. Hrozně se bál, že Severusovy city k němu ochladly.

"Severusi… Severusi…" šeptal naléhavě mezi polibky, "Tak hrozně jsi mi chyběl… co se to stalo… proč se mi vyhýbáš…"

Severus mu jeho polibky se stejnou vášní a touhou opětoval. "Nechtěj to vědět, Siriusi. Nech to být, prosím tě o to."

"Jak bych to mohl nechat být? Co se děje? Řekni mi to, prosím." Sirius se odtáhl a zmateně se mu podíval do očí ve slabém světle vzdálených pochodní z hlavní chodby.

"Nemohu ti nic říct. Bude to pro tebe lepší, když nebudeš nic vědět."

"Ale já to potřebuji vědět. Musím to vědět. Bojím se o tebe," ustaraně naléhal Sirius. "Nelíbí se mi lidi, s kterými ses začal stýkat. Dolohov, Nott, Macnair, Selsyn. Dej od nich ruce pryč, prosím, zahrávají si s černou magií. Ještě tě dostanou do maléru."

"Jsou to mí přátelé a nikdo mi nebude nařizovat, s kým se mám kamarádit. Ani ty, Siriusi. Skutečně to nech být, prosím tě."

"Musím přece vědět, co se mezi námi stalo. Dlužíš mi to." Siriusův hlas se chvěl obavami. Koukal Severusovi upřeně do jeho černých očí. Připadalo mu, že jsou temnější než dřív, jakoby nahlížel do přehluboké studny beze dna.

Severus nakonec provinile uhnul zrakem. Několik dlouhých vteřin hleděl do země, ale pak uznal, že si Sirius rozhodně zaslouží znát pravdu, ať je jakákoliv. Pohlédl mu zpátky do očí. "Udělal jsem něco, co se ti nebude líbit." Těžce se mu o tom mluvilo, protože i když se sám z vlastní vůle tak rozhodl, Siriusovi to velice ublíží. Pomalu si vyhrnul rukáv a odhalil temné znamení, vypálené na jeho bělostné kůži.

Sirius si v neblahé předtuše posvítil hůlkou na jeho předloktí, a srdce se mu zastavilo. Nevěřícně koukal na černou lebku, které místo jazyka vylézal z otevřených úst svíjející se had. Začal se s ním točit celý svět. Zavrávoral a kolena se mu podlomila. Severus ho v poslední chvíli zachytil do náruče. "Ty… ty ses k nim přidal? Ty jsi služebník Pána zla?" mumlal nevěřícně Sirius, hlas mu selhával. "Ne, ne… to nemůže být pravda!" prudce vrtěl hlavou. "Řekni, že to není pravda, Severusi!" křičel na něj prosebně s falešnou nadějí v hlase.

Severus se musel postavit čelem k pravdě, i když věděl, že to Siriuse zlomí. "Je to pravda. Jsem Smrtijed," potvrdil tichým hlasem.

"To znamená…" Sirius s němou výčitkou k němu zvedl zvlhlé oči, "…rozchod?" Oči se mu zaleskly slzami bolesti.

Severus mu je něžně slíbal z řas. "Nechci tě do toho zatáhnout, proto se už nesmíme scházet," zašeptal smutně. "Bude to pro tebe bezpečnější." Pevně ho sevřel v objetí, vychutnával všemi smysly ty poslední společné chvilky. Zabořil obličej do záplavy jeho hustých černých vlasů, s láskou hladil milované tělo, zhluboka nasával jeho vůni, aby si ji navždy zapamatoval. 

Siriusova ramena se třásla vzlyky. Pak láskyplně vzal Siriusův obličej do dlaní a zadíval se mu dlouze do tváře. Odhrnul mu vlasy z čela a políbil jedno oko, pak i druhé. Na rtech ucítil slanou chuť. "Miluji tě, Siriusi," zašeptal mu na rty. "A navždy budu. Chci, abys to věděl." Prstem mu pomalu přejel po vyprahlých rtech a pak je jemně políbil. Líbal ho dlouze, něžně, oddaně, vychutnával polibek s požitkem, jako by to mělo být naposled v životě. 

Bylo to naposled. Severus se loučil. "Musím tě chránit před sebou. Zapomeň na mně." V hlase měl nesmírný smutek. "Život není fér." Severus se pomalu otočil a odkráčel pryč ze Siriusova života.

KONEC

pokračování v povídce 

Až na krev