Až na krev 3

Snape seděl za velkým dubovým stolem ve své pracovně a hrbil se nad domácími úkoly z lektvarů. Položil brk na leštěnou desku stolu a palcem a ukazováčkem si unaveně protřel kořen zahnutého nosu. Byl znechucen nedostatečnými výsledky svých studentů, ostatně, co taky mohl od těch tupců očekávat. Nepřítomně civěl na zbytek neopravených svitků pergamenů na téma: Lektvary pravdy, se zvláštním zaměřením na účinky veritaséra. Přimhouřenýma očima se podíval na obrovské stojací hodiny v rohu pracovny. Blížila se půlnoc. Opřel hlavu o opěradlo židle a přivřel oči. Dřevo v krbu praskalo a ukolébávalo ho do netečné letargie.

Jeho myšlenky se zatoulaly k Siriusovi. Už je to půl roku, co obnovili svůj vztah a pravidelně se scházeli. Někdy ho Sirius navštívil v bradavických sklepeních, ale většinu času trávil v Siriusově domě. Z každé schůze Řádu, které teď byly velice časté vzhledem k Voldemortově návratu, odešel vždy jako první a počkal na Siriuse v jeho pokoji v patře, dokud neodešel poslední kouzelník a Sirius pro jistotu nezabezpečil domovní dveře zamykacím kouzlem. Pak měli pokaždé celou noc jen pro sebe. Severus byl druhý den ve škole nevyspalý a nevrlý na studenty, čímž si vysloužil pověst protivného a neoblíbeného profesora, bylo mu to ale vcelku jedno. Opět prožíval šťastné období svého života.

Sirius se doteď nemohl smířit s tím, že Severus špehuje Pána Zla a kdykoliv přitom riskuje své prozrazení a svůj život. Severus byl velice opatrný, obzvlášť kvůli Siriusovi mu záleželo na tom, aby neudělal chybu, ale pokaždé, když se rozpálilo znamení a on musel jít, Sirius se s ním s utrápenou tváří loučil, jako kdyby to mělo být navždy. O to nádhernější bylo jejich příští setkání a šťastná Siriusova tvář, že se mu živý vrátil zpátky.

Z myšlenek, nebo možná z lehkého zdřímnutí, ho najednou vytrhlo slabé zaťukání na okenní sklo. Prudce sebou škubl a podíval se k oknu. Že by sova, ale takhle pozdě? Přistoupil k němu a otevřel jej. Ovanul ho studený závan nočního vzduchu. Za ozdobnou mříží stál velký černý havran a upustil na parapet ruličku pergamenu. Roztáhl svá široká křídla a odletěl do tmy. Snape zavřel okno a upřeně zíral na ruličku v neblahém tušení. Znal toho havrana. Pomalu začal vzkaz rozmotávat. Držel jej oběma rukama, aby se mu nesroloval a oči mu vyděšeně třeštily na slova na žlutém pergamenu.

Otevři svůj krb, chci vstoupit. Voldemort.

Začal panikařit. Upustil vzkaz na zem a rychlými, dlouhými kroky zděšeně přecházel sem a tam. Prsty bořil do rozcuchaných vlasů a nehty si v bezmoci zatínal do kůže. Pán Zla v Bradavicích! Jak má rychle varovat členy Řádu, jak dát rychle vědět, že mu hrozí nebezpečí? Pokud ho nepustí dál, Voldemort bude mít podezření a může se lehce dostal na jeho černou listinu smrti. Nesmí se za žádnou cenu prozradit. Zmatený pohled mu padl na malou sovičku v kleci, spící s hlavou pod křídlem. Rychlými skoky přiběhl ke stolu, třesoucí rukou napsal Siriusovi krátký vzkaz a otevřel klec. Sovička vylekaně zatřepotala křídly. Snape jí pověsil vzkaz na krk a rychle vypustil ven do noci. Přistoupil ke krbu, dal chvilku času na uklidnění svému divoce rozbušenému srdci a pak mávl hůlkou a otevřel krb. Hůlku zastrčil do rukávu.

Červené plápolavé plameny zhasly a místo nich zaplály studené zelené. Stála v nich vysoká vychrtlá postava, zahalená v černém hábitu. Lord Voldemort vystoupil z plamenů a majestátně vkráčel do Snapeových komnat. Černý plášť, zakrývající vysoké, vyzáblé tělo, mu splýval až na zem a vzadu se mu táhl po zemi jako temný závoj. Rozmáchlým švihnutím hůlky zvukotěsně uzavřel prostor.

"Můj pane," Snape se okamžitě hluboce uklonil na znamení podřazenosti, ale v půlce pohybu zůstal stát jako zkamenělý a svůj vytřeštěný pohled upíral na velkého, tlustého hada, ovinutého kolem ramen a krku Pána Zla. Voldemort natáhl podél těla ruku a had po ní pomalu sklouzl na zem k jeho nohám a odplazil se do kouta. Snape ještě jako věrný Smrtijed nejednou viděl toto obrovské vraždící monstrum zabíjet. Tato krajta byla Voldemortovou prodlouženou vraždící rukou.

"Je to od vás velice… pošetilé, pane… ukázat se tady v Bradavicích," odvážil se říct Snape Pánovi Temna. Svůj zrak nespustil z hada. "Co kdyby mě s vámi někdo uviděl?"

"Čekal bych od svého oblíbence lepší uvítání," otočil Pán Zla své rudé oči ke Snapeovi.

"Odpusťte, Mistře," klesl na kolena Snape, oči pořád upíral na krajtu, zamotanou ve smyčkách svého tlustého těla, nehybně ležící kousek od něj a pozorující ho strnulýma očima. "Jenom nechci riskovat, aby se prozradilo, že pracuji pro vás," pohotově našel důvod k vysvětlení svého chování.

"Nezdržím se dlouho, můj čas je drahý," řekl Voldemort spěšně. "Nechci tě kompromitovat. Jen si tady vyřídím jisté nezbytné záležitosti."

Severus těžce polkl. Voldemortova vybělená lebka se pomalu otáčela po místnosti a zkoumala každý kout. "Potřebuji ten lektvar, co jsem ti přikázal namíchat. Ten, co zabraňuje srážení krve a tělo vykrvácí během několika minut. Potřebuji ho teď hned, proto jsem si přišel osobně. Nastal čas jej použít." Gestem ruky pokynul Snapeovi, aby se postavil. "Přines mi ho."

Snape se ztěžka zvedl na roztřesená kolena a vzdálil se do místnosti, kde měl uschované lektvary. Během okamžiku byl ale zpátky a podával Pánovi Temna malou červenou lahvičku.

Voldemort vzal lahvičku mezi ukazovák a palec. Podržel si ji před očima a zatřepal. Plameny z krbu odrážely červené odlesky v řídké substanci. Pak ji schoval do dlaně. "Výborně, Severusi, opět jsi mě nezklamal."

"Sloužím svému pánovi." Ze Snapeových úst se vydral sotva slyšitelný úlevný výdech.

"Víš, můj drahý Severusi, co čeká toho, kdo mě zradí. Velmi pomalá a velmi bolestivá smrt." Na slovo velmi dával obzvlášť silný důraz. "Viděl jsi to už mnohokrát na vlastní oči, co se stane zrádcům," připomněl mu tu krvavou gladiátorskou podívanou.

Snapeova záda se polila studeným potem a cítil, jak mu kapky stékaly po páteři až na bedra.

"Severusi, Severusi, cítím z tebe strach." Voldemort přistoupil blíž k němu a nasál zhluboka jeho pach do štěrbin místo nosních dírek. "Máš důvod se něčeho bát?"

"Ne, pane." Snape se ze všech sil snažil ovládnout, aby v jeho hlase byl klid a jistota. Úporně se vyhýbal přímému pohledu do zářících očí, snažíc se za každou cenu zabránit jim přečíst své myšlenky.

Voldemort se drsně zasmál, až z toho běhal mráz po zádech. Vytáhl z hábitu svou bílou hůlku s vyřezávanou rukojetí a s krutým úsměvem začal Snapea pomalu obcházet.

Snapeův obličej zbledl a byl bělejší než okolní zdi. Měl silné nutkání otočit se za ním a nepřipustit si, aby ho měl za zády, s velkým sebezapřením ale odolal.

"Lupin," ozval se hlas za jeho zády, "ten lykantrop, který je sám skrz naskrz prolezlý černou magií, si dovolil odmítnout mou nabídku sloužit mi. A tohle já neodpouštím." Voldemortův hlas zněl klidně a monotónně, jako kdyby četl z knihy. "Dal přednost přede mnou tomu směšnému Řádu, který věří tomu, že porazí mně, nejmocnějšího čaroděje všech dob."

Snape, neschopen slova ani pohybu, pozorně poslouchal jeho monolog, tušil, kam toto směšné divadlo spěje.

"Když mí věrní Smrtijedi vtrhli do jeho domu, aby ho na můj rozkaz zabili, dům byl ve spěchu opuštěný a Lupin pryč. Někdo ho na poslední chvíli varoval."

Štěrbiny v ploském hadím nose Pána zla se rozšiřovaly a stahovaly, jak začal rozrušeně dýchat. Konečně obešel Snapea, postavil se přímo proti němu a s krutým úšklebkem na tenkých rtech zabodl špičku hůlky do jeho prsou. "Udělal jsi velkou chybu, Severusi," zašeptal.

Hůlku přesunul pod jeho bradu a její špičkou přinutil Snapea zvednout hlavu. "Podívej se mi do očí," přikázal. Když Severus splnil jeho rozkaz, neviditelný paprsek nitrozpytu pronikl skrz jeho zřítelnice až hluboko do jeho mysli. "Už nějakou dobu jsem měl pochybnosti o tvé loajalitě, Snape, tak jsem si tě vyzkoušel. Jenom tobě, tobě jedinému, jsem řekl, že chci zabít toho vlkodlaka," řekl zklamaně Pán Zla.

Snapeovy dokořán otevřené černé oči hleděly skrz úzké zorničky očí lorda Voldemorta a skrz jeho lebku někam za něj. Nebylo v nich ani památky po jakémkoliv strachu. Kolem své mysli postavil neproniknutelnou zeď.

"Zklamal jsi mě, můj bývalý Smrtijede," tiše mu zašeptal do tváře Voldemort a dlouhým špičatým nehtem mu přejel po krku. "Oblíbil jsem si tě, vycvičil jsem si tě k obrazu svému, svěřil ti mé největší tajemství a ty - můj nejlepší Smrtijed - mě za to zradíš," zasyčel rozčarovaně a ostrou špičkou zahnutého nehtu ho hluboce škrábl po tváři.

Z poraněné kůže vyteklo pár třpytivých kapek krve a stekly po bradě. Severus zatnul zuby bolestí, ale ani jediný sval se mu nezachvěl. Smířen s nevyhnutelnou smrtí si jen přál, aby přišla rychle a bezbolestně. Pomalu zavřel víčka, myslel na Siriuse a vyrovnaně čekal na zelený záblesk Avady.

"Vypij to!"

Severus prudce otevřel oči. Dlouhé kostnaté prsty držely přímo před jeho obličejem malou červenou lahvičku. Nechápavě zíral do krutých očí lorda Voldemorta.

"Ten lektvar smrti sis připravoval sám pro sebe, Severusi," zašklebil se Voldemort s ďábelským úsměvem na hadí tváři. "V přípravách smrtonosných lektvarů jsi vážně dobrý, takže víš, co tě čeká."

Severus vzal do třesoucí ruky lahvičku, nesoucí smrt. Svíral ji v zavřené dlani, jako by ji chtěl rozmáčknout. Pán Zla chvíli laskal a hladil svou hůlku, pak prudce opsal ve vzduchu rozmáchlý kruh, zvedl Snapea do vzduchu a mocnou sílou ho vrhl proti zdi. Snape tvrdě narazil zády na stěnu, až si vyrazil dech a lapal po vzduchu. Rukou sáhl do rukávu pro hůlku, aby se bránil, než ji však stačil vytáhnout, jeho tělem prošla strašlivá vlna nesnesitelné křeče kletby Cruciatus. Jeho hůlka se skutálela někam do kouta. Mučené tělo se mu svíjelo v krutých bolestech na zemi, křičel z plna hrdla, zoufale si přál, aby už byl konec a on umřel.

Po nekonečně dlouhé chvíli Voldemort odklonil paprsek kletby od jeho těla, Severusovo utýrané tělo se zachvělo v poslední křeči a zůstalo ležet na zemi. "Postav se, zrádče!" rozkázal Pán Zla a výhružně namířil hůlku na něj.

Severus se s vypětím posledních sil vyškrábal nahoru a sotva stojící na roztřesených nohou se nepokořeně zahleděl Voldemortovi přímo do očí.

"Vypij to! A nebudu to už opakovat!"

Severus pomalu otevřel dlaň, odšrouboval pevně utažené víčko a přiložil si hrdlo lahvičky ke rtům. Zaváhal, pak zavřel oči a vylil obsah do úst. Ucítil silné pálení v ústech a pak v žaludku. Vnímal, jak mu lektvar koluje žílami a celé tělo měl během chvilky v jednom ohni.

Voldemort sklonil hůlku, díval se s napětím Snapeovi do očí a očekával reakci na jeho lektvar. S uspokojením ohrnul tenké rty v křivém úsměvu, když ze Snapeových očí vyčetl ukrutnou bolest, která ho vevnitř těla svírala. "Zrada se neodpouští, můj milý Severusi. Ne zrada lorda Voldemorta." Pán Zla se otočil na ležící krajtu a zasyčel hadím jazykem. Obrovský had se začal plazit ke Snapeovi, složité tmavohnědě znaky na černém podkladu jeho kůže se vlnily při pohybu.

Severusovi se dnes v noci poprvé objevil v očích strach. Hrůzou rozšířené zorničky jako v uhranutí upíral na Nagini, která se připlazila na metr od něj, znehybněla, úzkou zašpičatělou hlavu zvedla do výšky. Severus ještě zaznamenal na temeni hadí hlavy kresbu v podobě klínovitého hrotu šípu, než vyrazila bleskově vpřed s přesně načasovaným útokem na svoji kořist. Rozšklebené čelisti se bolestivě zakously Severusovi do hlavy a ihned ho obtočilo tlusté hadí tělo, těsně stahující smyčky kolem jeho těla. Severusovi se pod váhou těžkého těla podlomila kolena a zřítil se na podlahu. Cítil, jak mu hrudní koš pomalu stahuje strašlivá síla a žebra mu začínají praskat. Začal se dusit, nemohl se nadechnout, silný tlak mu z plicních sklípků vytlačil všechen vzduch. Všechna krev z těla se mu vehnala do tváře a obličej mu zrudl, oči mu vylézaly z důlků. Myslí mu ještě proběhlo, že takhle vypadá smrt.

Voldemort s hlavou nakloněnou na stranu požitkářsky sledoval umírajícího Snapea a když se nabažil, sykl na hada. Čelisti pustily Snapeovu hlavu a smyčky začaly povolovat. Severus prudce zalapal do dechu a nabral do plic životadárný vzduch. Na malou chviličku si bláhově myslel, že byl omilostněn.

"Jistě chápeš, Snape, že tě jako Strážce tajemství mé nesmrtelnosti nemohu nechat přežít. Mě tajemství si vezmeš sebou ho hrobu." Otočil se k Nagini a hadím jazykem jí rozkázal: "Zabij!"

Snapeovi se najednou přímo před obličejem objevila hadí hlava, rozeklaný jazyk vystrčený z malého otvoru zkoumal okolí. Tlama zasyčela, dokořán se otevřela a ostré dlouhé zuby se v prudkém výpadu zakously do jeho hrdla. Severus v sebeobraně učinil chabý pokus krajtu ze svého krku strhnout. Ostré zuby mu prokously kůži i krční tepnu skoro až k páteři. Jasně červená krev obloukem vytryskla a Severusovi se zatmělo před očima.

Had se odplazil. Voldemort ještě chvíli chladnokrevně pozoroval Snapea, zmítajícího se v agónii na podlaze ve své vlastní krvi. "Pozdravuj v pekle, Severusi," zavrčel lord Voldemort a pak bez jakéhokoliv dalšího zájmu nechal ho tam ležet ve smrtelném zápase na samém prahu smrti. S hadem na ramenou vstoupil do krbu a zelené plameny ho pohltily. Zmizel, jako kdyby tady nikdy nebyl.

Severus ležel na zemi, tělo se mu kroutilo a svíjelo na kamenné dlažbě a z prokousnuté tepny mu tryskala obloukem krev. Prsty si přitiskl do otevřené rány a začal se namáhavě plazit ke své hůlce. Musel se k ní dostat. Volnou ruku natahoval směrem k ní, zatínal prsty do mezer mezi dlažbou a snažil se přisouvat. Brzy zjistil, že je to marný boj. Pod jeho tělem se zvětšovala tmavá lepkavá louže. Z posledních sil prsty tiskl ránu, i když věděl, že jen zbytečně oddaluje nezbytné. Lektvar, který sám tak pečlivě připravil a který mu teď koloval po těle, se postará beze zbytku o to, aby v něm nezůstala jediná kapka krve. Cítil, že pomalu přichází milosrdné bezvědomí. Zavřel oči a pomalu se propadal do propasti. Severusi, ne! Severusi! Severusi! Zdálo se mu, že z veliké dálky uslyšel něčí hlas. S námahou pootevřel víčka a uviděl Siriusovu tvář. Nebyl si jistý, jestli je to skutečnost, anebo se mu o Siriusovi jenom zdá v posledním okamžiku života. Už nedokázal dál držet prsty na krku. Zakrvácená ruka mu bezvládně klesla podél těla a z uvolněné rány mu opět začala stříkat krev.

_______

Sirius klečel v krvi vedle Severusova těla a ze všech sil tlačil na ránu na krku. Do pracovny přiběhl Brumbál a rychle zhodnotil situaci. S chladným klidem si klekl vedle Severusova bezvědomého těla, vytáhl hůlku, přiložil mu ji ke krku a zamumlal složité zaklínadlo. Krev přestala stříkat. Nepřestala ale téct. Ani Brumbálovi se ji nepodařilo žádným kouzlem zastavit, nadále vytékala z rány. "Merline, tohle jsem opravdu nechtěl," Brumbál bezmocně klečel nad nehybným tělem.

"Udělejte něco, proboha, Albusi!" hystericky křičel Sirius a pořád tlačil dlaněmi na ránu. Propadal zoufalé beznaději.

"Už není pomoci. Jestli se nemýlím, v žilách mu koluje jed proti srážení krve. Krvácení bohužel nelze zastavit."

Severus byl čím dál bledší a bledší. Na chvíli se probral z bezvědomí a pomalu otevřel oči. Uviděl vyděšeného Siriuse a přesto, v jaké byl situaci, snažil se chladně uvažovat. Ukázal na dveře. "Protijed… na… stole…" namáhavě ze sebe vypravil a rozkašlal se, v hrdle ho dusila vlastní krev. Typický Snape, na všechny jedy, které kdy vyrobil, vždy připravil i protilátku.

Sirius rychle vyběhl a během okamžiku přinesl jedinou lahvičku, která byla ve vedlejší místnosti na stole a kterou tam Severus prozřetelně připravil. Otevřel ji, rukou podepřel Severusovi hlavu a vlil obsah do pootevřených rtů. Pak mu pod hlavu položil svůj hábit a rukávem mu setřel krev z obličeje. Hábit okamžitě nasákl krví z tratoliště na podlaze. Sirius i Brumbál se svírajícím napětím sledovali reakci na protijed.

Krvácení se konečně zastavilo, Severus ale ztěžka oddechoval. Obličej měl ztrátou velkého množství krve bílý jako čerstvě napadaný sníh. Ze všech sil se snažil bojovat se smrtí. Jeho černé oči ale pomalu vyhasínaly, už nevnímal okolí a všem bylo jasné, že svůj zápas o život pozvolna prohrává.

"Ztratil mnoho krve, protijed se bohužel do jeho krevního oběhu nedostal včas," konstatoval sklesle Brumbál.

"Ne! Severusi… neumírej! Slíbil jsi, že už mě neopustíš! Nevzdávej to… bojuj!" Siriusův bolestný křik se mu dral ze samého nitra a bylo mu úplně jedno, že projevuje své city k Severusovi před Albusem. Brumbál ale jen zkroušeně klečel na zemi a bezradně koukal na umírající tělo profesora lektvarů.

Severusovy téměř vyhaslé oči spočinuly na Brumbálovi. Jeho ústa se namáhavě snažila něco říct. Místo toho jen chraptivě zachrčel. Dusil se vlastní krví. Rty se mu začaly neslyšně pohybovat.

Sirius přiložil ucho těsně k jeho rtům. Pak to uslyšel. Pár slov, které mu nedávaly žádný smysl. Zaslechl ještě poslední Severusův hluboký výdech v smrtelné agónii... a pak už jen ticho.

Srdce v Severusově hrudi se ještě třikrát zaškubalo a ztichlo. Hlava mu bezvládně klesla na rameno, z koutku úst vytekl pramínek krve a oči, upřené na Siriuse, se zahalily závojem bílé mlhy.

KONEC

další pokračování v povídce 

Do náruče smrti