Do náruče smrti 3

Severus stál u vysokého okna v Brumbálově pracovně a stejně jako před léty, když se na tomhle místě dozvěděl o smrti Lily a zradě Siriuse, pozoroval za vzdálenými vrcholky hor zapadající slunce. Mělo barvu krve. Stejně, jako zpráva, kterou se právě teď dozvěděl od Brumbála. 

Sirius Black zemřel, Severusi. 

Ta tři strašlivá slova se mu nemilosrdně vpalovala jako rozžhavený cejch do mozku, do srdce, do mysli a způsobovala nesmírná muka. Každičká část jeho těla chtěla křičet bolestí. Plíce mu praskaly pod náporem vzduchu, který potřeboval ventilovat ve výkřiku ven. 

Severus ale jen tiše stál a zmučenýma černýma očima upřeně hleděl do dáli, ruce pevně sevřené v pěsti a nedal ničím najevo, co se v něm odehrává za boj. Z koutku oka se vydrala slza a stekla po tváři. Vzápětí zmizela, jako kdyby nikdy neexistovala.

"Je mi to moc líto, Severusi," promluvil Brumbál tichým, žalem prosáklým hlasem. Přistoupil k Severusovi a položil mu dlaň na rameno. "Chápu váš zármutek. Věděl jsem o tom, že jste ho miloval a on velice miloval vás. Navzdory krutému osudu se musíte vzchopit a jít dál. Musíme vymýtit to zlo, kvůli kterému zemřelo již tolik lidí. Siriusova smrt nesmí být zbytečná."

Severus dlouhé minuty mlčky sledoval oranžový kotouč, jak pomalu mizí za obzorem, až se úplně vytratil. Den zemřel, přichází období temna. Západem slunce se i jeho smysl života roztříštil na tisíc kousků a už nikdy nebude nic, jak bývalo.

"Jeho tělo jsme přenesli do rodinné hrobky rodu Blacků. Zítra ho pohřbíme." Brumbál mluvil do Severusových zad, vysoká postava v černém plášti se ani nehnula, jako by zkameněla. Místnost se zahalila do šera, osvětloval ji jen slabý žár uhlíků v krbu a pár vyhasínajících plamenů. Brumbálovi se nezamlouvalo, že Severus nedal najevo jakékoliv emoce. Měl by křičet bolestí, plakat žalem, vzlykat zármutkem, dostat tu bolest ze sebe ven. On ale nehybně stál a všechno to utrpení tiše uschoval do rozervaného srdce. "Severusi, řekněte aspoň něco, prosím."

Severus se konečně otočil. Na smrtelně bledé masce se mu téměř strašidelně mihotaly odrazy plamínků z krbu. Tvář měl kamennou, rty pevně semknuté a jen hluboké černé očí ho prozrazovaly. Vyzařovala z nich nesmírná bolest a smutek. Konečně promluvil. "Mohu odejít?" neznatelně pohnul rty a aniž by čekal na odpověď, rychlými kroky opustil místnost. Brumbál se za ním znepokojeně díval.

Severus Snape pospíchal z ředitelny dlouhými chodbami dolů do sklepení. Cestou ho zdravilo několik studentů a s údivem se otáčelo za ním, ale on nic neslyšel, ani neviděl. Došel až ke dveřím svých komnat, rychle vplul dovnitř a zavřel za sebou. Opřel se ztěžka zády o dveře a konečně shodil svůj výraz nepřístupnosti, který vystavoval světu, a všechna bolest, kterou v sobě doteď zadržoval, vyvřela na povrch. Obličej mu rozřízla bolestná křeč a z úst se vydral chraptivý sten. "Siriusi…"

Oči měl zamlžené závojem slz. Na hrdlo mu sahala ledová ruka a chvíli nemohl popadnout dech.
Zavřel oči. Pod víčky se mu začal promítat celý jeho společný život se Siriusem. 

Rozesmátý hezký chlapec, sedící s ním ve vlaku… Sirius, zasažen jeho kletbou… objímající se těla při jejich prvním milování na ošetřovně… Sirius, proměněný v černého psa, zachraňující ho ze spárů vlkodlaka… slzami zmáčená tvář, loučící se s ním ve sklepeních… zralý přitažlivý muž, opět mu nemilosrdně vstupující do života… Sirius, sklánějící se nad ním v jeho posledních okamžicích života… věčný romantik, smyslně mu předvádějící své umění milovat…

Třesoucími prsty nahmatal Siriusův amulet a přitiskl ke rtům. Sundal ho z krku a snažil se na něj zaostřit svůj zrak, zastřený clonou slz. Sevřel ho pevně v dlani. Zhluboka se nadechl a z hrdla se mu vydral nelidský výkřik. Víc, než cokoliv jiného, to připomínalo nářek raněného zvířete. Mísila se v něm všechna ta muka, bolest, utrpení, zármutek a žal, která v sobě dusil a teď ve výbuchu agónie explodovala na povrch. Ozvěna výkřiku se odrážela od kamenných zdí, pronikala do všech koutů a rozléhala se po temných chodbách sklepení. Za okny se rozletělo hejno vyplašených vran.

Severusova dlaň se křečovitě otevřela a amulet z ní vyklouzl. Dopadl na leštěnou dlažbu a červený rubín se na ní roztříštil. Kousky broušeného drahokamu se rozprskly na všechny strany. Na černém mramoru vypadaly jako kapky krve. Severus klesl na kolena. Schoval obličej do dlaní a poprvé ve svém životě se usedavě rozplakal.

_______

Na ztichlé hroby hřbitova se vznášela neproniknutelná tma. Nebe bylo zatažené, nesvítila ani jediná hvězda. Mrtvé ticho přerušovala jen zurčící kamenná fontána uprostřed svatého pole. V rohu u hřbitovní zdi stála majestátní hrobka starobylé kouzelnické rodiny Blacků. Pečeť na mohutných dubových vratech byla rozlomena a zámek otevřený. Po příkrých schodech dolů kráčela vysoká zahalená postava a špičkou hůlky si svítila na cestu. Uvnitř krypty po stranách ve výklencích stály rakve, ve kterých odpočívali svůj věčný klid předkové rodu Blacků. Většina z nich byla opředená pavučinami a zaprášená staletým prachem. 

Tmavá postava Severuse Snapea nevnímala ponurou atmosféru pohřebiště a svůj pohled upírala doprostřed hrobky, osvícené světlem pochodní. Na nízkém katafalku stál kamenný sarkofág. Bílé, mramorové víko náhrobku bylo ještě z větší části odsunuté a leželo napříč. Kouzelník pomalu přistoupil k němu a váhavě nahlédl dovnitř. Z úst se mu vydral mučivý vzdech. Padl na jedno koleno a vzhlédl k zesnulému v rakvi. V bílém obličeji zemřelého se zračil klid a vyrovnanost. Vypadal, jakoby jen spal. Severus vzal jeho studenou ruku do svých horkých dlaní.

"Přišel jsem se s tebou rozloučit, můj drahý Siriusi," zašeptal. Přiložil si jeho ruku ke svému rozpálenému obličeji. Sálal z ní mrtvolný chlad. "Ten, co mi tě vzal, za to krutě zaplatí. I když mě to bude stát život," mluvil tiše a klidně, bez jakékoliv známky strachu, nebo obavy z věcí příštích. Byl smířen s tím, co ho čeká. "Říkal jsem ti, že kdybys odešel první, přijdu brzy za tebou, pamatuješ?"

Položil mu na prsa černou růži. "Teď už mohu přísahu, kterou jsem ti dal, porušit, když…" slova se mu zadrhla v krku. Sáhl do kapsy hábitu. Chvíli v dlani svíral amulet Blacků, který mu zachránil život. Namísto rudého rubínu, symbolu krve, se na zlatém šperku třpytil černý onyx, znamení smrti. Vložil amulet Siriusovi do dlaně, něžně mu ji zavřel a překřížil mu ruce na hrudi. "Už jej nepotřebuji, žádný další viteál jsem si nevytvořil. Chci jít za tebou." Vstal. "Už musím jít. Brzy se uvidíme." Sklonil se a políbil ho na čelo. "Miluji tě, Siriusi. Až do své smrti."

Jeho poslední slza skanula na černou růži, třpytila se na ní jako kapka rosy. Věnoval Siriusovi poslední pohled a pak spěšným krokem vystoupal z krypty ven. Chvíli zhluboka vdechoval noční vzduch, naposled se opájel svobodou a životem. Pak se s třesknutím přemístil do Voldemortova hradu. Šel vstříc své smrti.

_______

Když se Severus Snape neobjevil ráno ve Velké síni a nedostavil se ani na svoji hodinu lektvarů, Brumbál projevoval veliké znepokojení, když rozrážel dveře jeho pracovny. Místnost byla prázdná. V neblahém tušení se pozorně rozhlédl kolem. Na dubovém ležel srolovaný zapečetěný pergamen, vedle něj brk a převržená lahvička s inkoustem. S pocitem úzkosti k němu přistoupil a rozlomil pečeť. Začal číst. Už první latinská slova mu vyrazila dech a ruce se mu roztřásly. Po přečtení posledních hrůzných slov mu pergamen vypadl z ruky.

Post mortem.*
Ty, jenž čteš tyto řádky, věz, že v tuto chvíli jsem již s největší pravděpodobností mrtvý. Můj život ztratil veškerý smysl. Voldemort mě připravil o to jediné, co jsem na tomhle světě měl, o to jediné, co jsem kdy miloval. Ve svém prokletém životě jsem udělal spoustu špatných věcí, které bohužel již nejdou odčinit. Svým způsobem života jsem se sám odsoudil k věčnému zatracení. Než ale předstoupím před boží soud, musím ještě na tomhle světě udělat poslední věc. Pomstít se za smrt toho nejdražšího, co mě v mém mizerném životě potkalo. Jsem si vědom toho, že jdu na popraviště, ale dřív, než mě Voldemort umučí k smrti, zničím jeho viteál.
Voldemort mě před lety udělal Strážcem tajemství a proto jsem musel zemřít, aby se jeho tajemství nikdy neprozradilo. Před osmnácti lety zplodil syna, za jediným účelem, udělat z něj živý viteál. Polovina chlapcovy duše je Voldemortova a v žilách mu koluje polovina Voldemortovy krve. Dokonalý objekt k převtělení. Jeho matku, čistokrevnou čarodějku, hned po jeho narození nemilosrdně zavraždil, aby chlapec patřil pouze jemu. Ne kvůli citům, žádné k němu nikdy necítil, ale potřeboval z něj udělat rafinovaný předmět k uložení části své duše. Předmět, který se bude umět v případě pokusu o jeho zničení dokonale bránit. Mortifer nemá jméno ďábla nesoucího smrt nadarmo. Voldemort ho od dětství cvičil k zabíjení a k mistrné obraně. Naučil ho všemu, co jen černá magie může nabídnout. Vytvořil z něj smrtonosnou zbraň, vraždící stroj, neschopný jakéhokoliv citu.
Nebude lehké se k němu dostat a ještě těžší ho zabít. Ale žene mě touha po pomstě, která je silnější, než moc lorda Voldemorta. Jsem si vědom toho, že zabití Mortifera bude to poslední, co ve svém zatraceném životě udělám a že mě za to čeká krutá a bolestivá smrt z rukou Voldemorta. Jít do náruče smrti jsem se rozhodl dobrovolně a tím, že svým následným skutkem dopomohu k vymýtění zla, sobecky doufám, že tím očistím svou černou duši, abych se po smrti mohl setkat se Siriusem. Pokud ne, navěky shniju v pekle.

Severus Snape, Morituri te salutant.*

Epilog.

Brumbál klečel v rohu krypty a hlavu měl skloněnou v tiché modlitbě za klid duší zemřelých. Drsnou, vrásčitou dlaní pohladil bílou, mramorovou desku náhrobku. Svůj věčný klid pod ní odpočíval Sirius, poslední potomek rodu Blacků. Rod Blacků vymřel po meči.

Pohled mu sklouzl na vedlejší náhrobek, jehož černá, leštěná deska se dotýkala té bílé. Pod ní tiše spočívalo tělo Severuse Snapea, které Brumbál našel týden po jeho zmizení hned za branami školních pozemků pohozené, nahé, mrtvé. Zvrácený dárek od lorda Voldemorta. Neslo známky ukrutného mučení a týrání. Před smrtí zažil neskutečné peklo a musel trpět hodně dlouho. Smrt byla pro něj vysvobozením.

Svou pomstu Severus ale vykonal. Když ho Brumbál našel, svíral v dlani, tak pevně, že mu dalo velkou námahu otevřít ji, prsten ve tvaru požírajícího se hada, s vyrytým monogramem M na vnitřní straně, důkaz zničení Voldemortova nejsilnějšího viteálu. Už nikdy se od něj nedozví, jak se mu ten zázrak vůbec podařil.

Brumbál položil na černou desku svoji druhou dlaň a s hlubokou úctou vzdal hold mrtvým, kterým tato ponurá svatyně poskytla útočiště na konci jejich pouti životem. Na náhrobcích nebyla žádná jména, nebylo potřeba. Albus Brumbál byl posledním živým tvorem, který kdy vstoupil do této hrobky. Namáhavě se zvedl a s pietou se oběma hrobům uklonil. Pomalu vyšel ven a kouzlem navěky uzamkl místo posledního odpočinku Siriuse Blacka a Severuse Snapea. Budou navždy spolu, jak to vždy chtěli. Život k nim nikdy nebyl fér, smrt bude snad milosrdnější.

KONEC

* Post mortem (lat.) - po smrti

** Morituri te salutant (lat.) - ten, co jde na smrt, tě zdraví