Do náruče smrti 3

    Severus stál u vysokého okna v Brumbálově pracovně a stejně jako před léty, když se na tomhle místě dozvěděl o smrti Lily a zradě Siriuse, pozoroval za vzdálenými vrcholky hor zapadající slunce. Mělo barvu krve. Stejně, jako zpráva, kterou se právě teď dozvěděl od Brumbála. 

    Sirius Black zemřel, Severusi. 

    Ta tři strašlivá slova se mu nemilosrdně vypalovala do srdce a způsobovala mu nesmírná muka. Každičká část jeho těla křičela bolestí. Plíce mu praskaly pod náporem vzduchu, který potřeboval bolestným výkřikem ventilovat ven. Severus ale jen tiše stál a pohled měl upřený do dáli, ruce pevně sevřené v pěsti a nedal ničím najevo, co se v něm odehrává. Jenom oči ho prozrazovaly. Ztemněly jako bezhvězdná noc a ztvrdly na kámen. 

    "Je mi to moc líto, Severusi," promluvil Brumbál smutkem prosáklým hlasem. Přistoupil k němu a položil mu dlaň na rameno. "Chápu váš zármutek. Vím, že jste ho miloval a on velice miloval vás. Navzdory krutému osudu se musíte vzchopit a jít dál. Musíme vymýtit to zlo, kvůli kterému zemřelo již tolik lidí. Siriusova smrt nesmí být zbytečná."

    Severus mlčky sledoval oranžový kotouč, jak pomalu mizí za obzorem, až se úplně vytratil. Den zemřel, přichází období temna. Západem slunce se i jeho život roztříštil na tisíc kousků a už nikdy nebude nic, jak bývalo.

    "Jeho tělo jsme přenesli do rodinné hrobky rodu Blacků. Zítra ho pohřbíme." Místnost se zahalila do šera, osvětloval ji jen slabý žár uhlíků v krbu a pár vyhasínajících plamenů. Brumbálovi se nezamlouvalo, že Severus nedal najevo jakékoliv emoce. Měl by křičet bolestí, vzlykat zármutkem, plakat žalem, dostat tu bolest ze sebe ven. On ale stál nehybně a všechno to utrpení uschoval do rozervaného srdce. "Severusi, řekněte aspoň něco, prosím."

    Severus se konečně otočil. Na smrtelně bledé tváři se mu téměř strašidelně mihotaly odrazy plamínků z krbu. Tvář měl kamennou, rty pevně semknuté. Konečně promluvil. "Mohu odejít?" Aniž by čekal na odpověď, rychlými kroky opustil místnost. Brumbál se za ním znepokojeně díval.

    Severus pospíchal z ředitelny dolů do sklepení. Přehnal se chodbami jako vichřice. Cestou ho zdravilo několik studentů a s údivem se otáčelo za ním, ale on nic neslyšel, nic neviděl. Došel až ke dveřím svých komnat, rychle vplul dovnitř a zavřel za sebou. Opřel se ztěžka zády o dveře a konečně shodil svůj výraz nepřístupnosti a všechna bolest, kterou v sobě doteď zadržoval, vyvřela na povrch. Obličej mu rozřízla křeč a z úst se vydral chraptivý sten plný nesmírné bolesti.  "Siriusi…"

   
    Zavřel oči. Pod víčky se mu začaly promítat vzpomínky na společný život se Siriusem. Rozesmátý chlapec, který si k němu přisedl ve vlaku… Sirius, zasažen jeho kletbou… objímající se těla při jejich prvním milování na ošetřovně… velký černý pes, zachraňující ho ze spárů vlkodlaka… bolestný rozchod ve sklepeních… zralý přitažlivý muž, opět mu nemilosrdně vstupující do života… Sirius, sklánějící se nad ním v jeho posledních okamžicích života… věčný romantik, skvělý milenec, milující a milovaný přítel…

    Třesoucími prsty nahmatal Siriusův amulet a přitiskl jej ke rtům. Sundal ho z krku a snažil se na něj zaostřit svůj zrak, rozmazaný od slz, které se mu náhle vtiskly pod víčka. Sevřel ho pevně v dlani a z hrdla se mu vydral výkřik. Víc, než cokoliv jiného, to připomínalo nářek raněného zvířete. Všechna ta muka, bolest, utrpení, zármutek a žal, které v sobě dusil, teď explodovaly na povrch. 

    Severusova dlaň se křečovitě otevřela a amulet z ní vyklouzl. Dopadl na zem a červený rubín se na ní roztříštil. Kousky broušeného drahokamu se rozprskly na všechny strany. Na černé leštěné dlažbě připomínaly kapky krve. Severus klesl na kolena. Už nedokázal v sobě zadržovat emoce. Vypustil je na povrch a poprvé ve svém životě se rozvzlykal. 

***

    Na ztichlé hroby hřbitova se vznášela neproniknutelná tma. Nebe bylo zatažené, nesvítila ani jediná hvězda. Mrtvé ticho přerušovala jen zurčící kamenná fontána uprostřed svatého pole. V rohu u hřbitovní zdi stála majestátní hrobka starobylé kouzelnické rodiny Blacků. Pečeť na mohutných dubových vratech byla rozlomena a zámek otevřený. Po příkrých schodech dolů kráčela černě zahalená postava a špičkou hůlky si svítila na cestu. Uvnitř krypty po stranách ve výklencích stály rakve, ve kterých odpočívali svůj věčný klid předkové rodu Blacků. Většina z nich byla opředená pavučinami a zaprášená staletým prachem. 

    Kouzelník nevnímal tu ponurou atmosféru pohřebiště a svůj pohled upíral doprostřed hrobky, osvícené světlem pochodní. Na nízkém katafalku stál kamenný sarkofág, víko náhrobku z bílého mramoru bylo ještě z větší části odsunuté a leželo napříč. Kouzelník přistoupil k němu, klekl si na jedno koleno a vzhlédl k zesnulému v rakvi. V bílém obličeji zemřelého se zračil klid a vyrovnanost. Vypadal, jakoby jen spal. 

    Severus vzal jeho ruku do svých dlaní. Sálal z ní mrtvolný chlad. "Přišel jsem se s tebou rozloučit, můj drahý Siriusi," zašeptal. "Porušil jsem slib, který jsem ti dal, teď už tě tím nemůžu ohrozit, když už jsi..." hrdlo se mu na okamžik stáhlo. "Při životě mě drží pomsta. Ten, co mi tě vzal, za to krutě zaplatí. I když vím, že mě to bude stát život," mluvil klidně a vyrovnaně, byl smířen s tím, co ho čeká. "Říkal jsem ti, že kdybys odešel první, přijdu brzy za tebou, pamatuješ?" 

    Severus sáhl do kapsy hábitu. Chvíli v dlani svíral amulet Blacků. Namísto rudého rubínu, symbolu krve, se na zlatém šperku třpytil černý onyx, znamení smrti. Vložil amulet Siriusovi do dlaně, něžně mu ji zavřel a překřížil mu ruce na hrudi. "Vracím ti ho, už nepotřebuji, aby mi zachraňoval život. Chci jít za tebou." Vstal. "Už musím jít. Brzy se uvidíme." Sklonil se a políbil ho na čelo. "Miluji tě, Siriusi. Až do své smrti."

    Věnoval Siriusovi poslední pohled a pak spěšným krokem vystoupal z krypty ven. Chvíli zhluboka vdechoval noční vzduch, naposled se opájel svobodou a životem. Pak se s třesknutím přemístil do Voldemortova hradu. Šel vstříc své smrti.

***

    Když se Severus Snape neobjevil ráno ve Velké síni a po celém bradavickém hradě nebyl k sehnání, Brumbál projevoval veliké znepokojení, když rozrážel dveře Snapeovy pracovny. V neblahém tušení se pozorně rozhlédl kolem. Na dubovém stole ležel srolovaný zapečetěný pergamen s Brumbálovým jménem, vedle něj brk a převržená lahvička s inkoustem. S pocitem úzkosti k němu přistoupil a rozlomil pečeť. Začal číst. Už první dvě slova mu vyrazila dech a ruce se mu roztřásly. Po přečtení posledních hrůzných slov mu pergamen vypadl z ruky.

Post mortem.*
Ty, jenž čteš tyto řádky, věz, že v tuto chvíli jsem již s největší pravděpodobností mrtvý. Můj život ztratil veškerý smysl. Voldemort mě připravil o to jediné, co jsem na tomto světě měl, co jsem kdy miloval. Ve svém mizerném životě jsem udělal spoustu špatných věcí, které bohužel již nejdou odčinit. Svým způsobem života jsem se sám odsoudil k věčnému zatracení. Než ale předstoupím před boží soud, musím ještě na tomto světě udělat poslední věc. Pomstít Siriusovu smrt. Jsem si vědom toho, že jdu do náruče smrti, ale dřív, než mě Voldemort umučí, zničím jeho viteál.
Voldemort mě před lety udělal Strážcem tajemství a zavázal mě neporušitelným slibem. Proto se mě pokusil zabít, aby se jeho tajemství nikdy neprozradilo. Teď už nemusím slib dodržet, stejně zemřu. Voldemort před osmnácti lety zplodil syna, za jediným účelem, udělat z něj živý viteál. Polovina chlapcovy duše je Voldemortova a v žilách mu koluje polovina Voldemortovy krve. Dokonalý objekt k převtělení. Jeho matku, čistokrevnou čarodějku, hned po jeho narození nemilosrdně zavraždil, aby chlapec patřil pouze jemu. Ne kvůli citům, žádné k němu nikdy necítil, ale potřeboval z něj udělat rafinovaný předmět k uložení části své duše. Předmět, který se bude umět v případě pokusu o jeho zničení dokonale bránit. Mortifer nemá jméno ďábla nesoucího smrt nadarmo. Voldemort ho už od raného dětství cvičil k zabíjení a k mistrné obraně. Naučil ho všemu, co jen černá magie může nabídnout. Vytvořil z něj smrtonosnou zbraň, vraždící stroj, neschopný jakéhokoliv citu. Nebude lehké se k němu dostat a ještě těžší ho zabít. Ale žene mě touha po pomstě, která je silnější než on. Vím, že pokud se mi podaří zabít Mortifera, čeká mě za to krutá smrt z rukou Pána Zla. Pokud ale tímto skutkem dopomohu porazit Voldemorta, sobecky doufám, že tím očistím svou černou duši, abych se po smrti mohl setkat se Siriusem. Pokud ne, navěky shniju v pekle.

Severus Snape, Morituri te salutant.*

Epilog.

    Brumbál klečel v rohu krypty a hlavu měl skloněnou v tiché modlitbě za klid duší zemřelých. Vrásčitou dlaní pohladil bílou mramorovou desku náhrobku. Svůj věčný klid pod ní odpočíval Sirius, poslední potomek rodu Blacků. 

    Pohled mu sklouzl na vedlejší náhrobek, jehož černá, leštěná deska se dotýkala té bílé. Pod ní tiše spočívalo tělo Severuse Snapea, které Brumbál našel týden po jeho zmizení hned za branami školních pozemků pohozené, umučené, mrtvé. Neslo známky ukrutného mučení a týrání. Zvrácený dárek od Lorda Voldemorta. Před smrtí musel Severus zažít neskutečné peklo, přesto byl výraz jeho tváře klidný, téměř až šťastný. 

    Severus svou pomstu vykonal. Když ho Brumbál našel, svíral v dlani, tak pevně, že mu dalo velkou námahu otevřít ji, prsten ve tvaru požírajícího se hada, s vyrytým monogramem M na vnitřní straně, důkaz zničení Voldemortova nejsilnějšího viteálu. Už nikdy se nedozví, jak se mu ten zázrak vůbec podařil.

    Brumbál položil na černou desku svoji druhou dlaň a s hlubokou úctou vzdal hold mrtvým, kterým tato ponurá svatyně poskytla útočiště na konci jejich pouti životem. Na náhrobcích nebyla žádná jména, nebylo potřeba. Albus Brumbál byl posledním živým tvorem, který kdy vstoupil do této hrobky. Nikdo další už sem nepřijde, rod Blacků vymřel po meči. 

    Brumbál se namáhavě zvedl a s pietou se oběma hrobům uklonil. Pomalu vyšel ven a kouzlem navěky uzamkl místo posledního odpočinku Siriuse Blacka a Severuse Snapea. Konečně budou navždy spolu, jak to vždycky chtěli. Život k nim nebyl fér, smrt bude snad milosrdnější.

KONEC

* Post mortem (lat.) - po smrti

** Morituri te salutant (lat.) - ten, co jde na smrt, tě zdraví