pátek 20. listopadu 2020

Vendeta 7: Melancholie

7. část:
Melancholie


    Nastoupil jsem do Bradavic. Hned první den si mě Brumbál zavolal do ředitelny, abychom projednali agendu, kterou jsem přebral po profesoru Křiklanovi. Nenápadně si mě přitom prověřoval, ale to ostatně dělal celý poslední půlrok, co jsem působil jako asistent učitele lektvarů, takže jsem byl na to připravený.

    "Severusi, co jste dělal o prázdninách? Jste tak bledý, jako byste ani nevycházel ven," nenápadně vyzvídal o mých aktivitách, kdy mě neměl pod dohledem.

    "Dával jsem do pořádku dům po mých rodičích." Informace, že jsem zdědil dům, by se mi někdy mohla hodit, kdybych náhodou potřeboval opustit Bradavice. To, že jsem se postaral o to, že dům do základů vyhořel, jsem si uschoval hluboko za hradbami mysli, kam jsem Brumbála nepustil.

    "Chtěl bych vás požádat o laskavost," upíral na mne zkoumavě své modré oči. "Jak víte, profesor Křiklan zastával funkci ředitele zmijozelské koleje. Byl bych rád, kdybyste po něm převzal i tuto pozici."

    Jeho žádost mě nečekaně zaskočila. "Nejsem na takovou pozici moc mladý, pane řediteli?" Pro moji misi by to pochopitelně byla výhoda a pro mne osobně i velká čest, ale popravdě jsem si moc nedokázal představit dělat ředitele studentům jenom o pár let mladším, než jsem sám.

    "To jistě ano, ale znám vás už mnoho let, a vím o vás, že jste inteligentní a velice schopný kouzelník. Patříte do mého učitelského sboru a já nepochybuji, že si dokážete získat respekt a autoritu studentů i jako ředitel koleje." 

    Navzájem jsme se pozorovali a já jsem zvažoval své možnosti. Pokud přijmu jeho nabídku, budou to pro mne povinnosti navíc, ale taky příležitost získat si u Brumbála větší důvěru. "Pokud je to vaše přání, rád přijímám."

    Brumbál se spokojeně usmál. "Děkuji vám, Severusi."

    Zdědil jsem byt i kabinet ve sklepení po profesoru Křiklanovi, což mi naprosto vyhovovalo, že jsem nebyl tak na očích. Kabinet i učebnu lektvarů už jsem důvěrně znal z mého působení v minulém školním roce. Do soukromého bytu jsem však vkročil poprvé. Byly to dva rozlehlé pokoje bez oken, společenská místnost a ložnice, zařízené elegantním nábytkem, na můj vkus ale tady hýřilo příliš mnoho barev. Jednou z prvních věcí, které jsem tady udělal, bylo, že jsem se zbavil všech okázalých a výstředních věcí a komnaty jsem přizpůsobil své náladě. Černé, temné, ponuré. 

    Třetí den po mém příchodu mi byl doručen velký kufr s mými osobními věcmi. Roztřesenýma rukama jsem z něj vyhazoval věci a pátral po nějakém dopise od Luciuse. Nutně jsem potřeboval sevřít v rukou jakoukoliv konkrétní věc od něj. Bolelo mě pomyšlení, že v tuto chvíli už ví, že se nevrátím. Že v ten osudný večer se mě nedočkal. Že tu noc, kterou pro nás tak pečlivě připravil, probděl sám, zatímco já jsem do rána šoustal s Pánem zla, co na tom, že nedobrovolně, v bolesti a utrpení. Můj křik nepocházel z fyzické bolesti, tu jsem tu noc vůbec nevnímal, ale potřeboval jsem ze sebe vyřvat ten syrový žal z odloučení od Luciuse, který se mi svíral kolem srdce jako rozžhavená obruč a bránila mu tlouct. Tato bolest mě zraňovala víc než vše, co mi tu noc Pán zla dělal. Byla propastná jako nicota, ostrá jako skleněné střepy. A nejhorší na tom bylo, že jen tak nepřejde jako bolest hlavy. 

    Kufr byl už téměř prázdný, ale žádný dopis od Luciuse v něm nebyl. Jediná věc, která mi z té hromady věcí nepatřila, byly přesýpací hodiny, ke kterým byl připevněn krátký vzkaz, psaný Luciusovým úhledným písmem: Až budeš sám, zkus vzít do dlaní čas. Otočil jsem lístek, jestli tam není nějaká další zpráva od něj, ale nic kromě toho podivného vzkazu tam nebylo. Zklamaně jsem postavil přesýpací hodiny na římsu krbu s pocitem, že alespoň něco mi ho bude denně připomínat.

    Na samém dně ležel malý zarámovaný obrázek. Až na povědomé prázdné křeslo na něm nic jiného nebylo namalováno. Srdce se mi rozbušilo. Kouzlem jsem jej zvětšil do původní velikosti a pověsil jsem jej nad krb. Postavil jsem se před něj a hleděl jsem na něj v naději, že se na něm objeví Luciusova podobizna. Křeslo zůstalo opuštěné i po mém zavolání. Po nekonečném zírání na prázdný obraz jsem to nakonec vzdal, přesto ale jsem každou chvíli bloudil zrakem k obrazu. Zůstal temný.

    Začal školní rok a najednou jsem neměl čas na nic. Sedm ročníků, čtyři koleje, každý den tři dvouhodinovky lektvarů, opravování domácích úkolů a ředitelské povinnosti k tomu. Nebyl jsem zvyklý na tak zběsilé pracovní tempo. Navíc jsem si už od první vyučovací hodiny uvědomil, že ty spratky nesnáším. Můžou za to, že je musím učit, můžou za to, že jsem zavřený v druhém Azkabanu.

    Při připravování praktické hodiny lektvarů pro šestý ročník jsem rozdal na každou lavici učebnice Příprav lektvarů pro pokročilé. Najednou jsem se zarazil. Držel jsem v ruce hodně používanou a opotřebenou učebnici. Poznal jsem ji na první pohled. Otevřel jsem ji a bříšky prstů pohladil nápis na první stránce. Tato kniha je majetkem Prince dvojí krve. Zalistoval jsem v ní. Listy byly počmárané mými poznámkami, které jsem si do ní zaznamenával před třemi lety. Sedl jsem si za katedru a z nostalgie jsem se začetl do svých starých zápisků. Už tenkrát jsem znal různé finty a vychytávky, jak si usnadnit výrobu lektvarů. Dnes byly mé znalosti na mnohem vyšší odborné úrovni, pro Pána zla jsem dělal stovky nejrůznějších elixírů, takže jsem je uměl všechny nazpaměť. Nedalo mi to, vzal jsem do ruky brk a pustil jsem se do vylepšování receptur v učebnici podle vlastních zkušeností. Tak jsem se zabral do práce, že mě vyrušil až příchod studentů na moji hodinu. Odložil jsem učebnici do šuplíku, abych mohl v tom příště pokračovat. 
 
    Dnes večer jsem se prostřednictvím deníku poprvé spojil s Pánem zla. Oznámil jsem mu, že mě Brumbál jmenoval ředitelem zmijozelské koleje, za což jsem si od svého Pána vysloužil pochvalu, aniž bych se o to jakkoliv zasloužil. Zajímal se jmenovitě o všechny osoby v letošním učitelském sboru a zda nemám podezření, že by někdo z nich mohl být členem Řádu. Když se inkoust z posledního slova vpil do pergamenu a stránka zůstala čistá a neposkvrněná, založil jsem Mistrův deník do knihovny. S nenápadným falešným titulem Alchymistova kuchyně na hřbetu zcela zapadl mezi ostatní publikace z oblasti chemie. 

    Už třetí den chodím kolem potemnělého obrazu v marné naději, že jej navštíví Lucius z portrétu, který visí na Manoru. Věděl jsem, že je to pouhá podobizna, která mi jeho nikdy nahradit nemůže, ale chtěl jsem ho opět mít přímo před očima, ne jenom v mé mysli. Snažil jsem se mít tu situaci, ve které jsem se nacházel, pod kontrolou a nepropadat melancholii, ale cítil jsem, jak mě ta mrcha každý večer nevtíravě halí do svého neviditelného pláště. 

    Nejsem srab. Válka, nebezpečí, boje, zabíjení, dokonce i Voldemortovy zvrhlé hry, všemu jsem vždy čelil hrdě a čelem. Trčet v Bradavicích a učit hloupá děcka vařit lektvary přece není práce pro perfektně vycvičeného Smrtijeda. Není to jenom intenzivní stesk po Luciusovi, co mi tady otupuje snahu přežít, ale i ubíjející samota, ve které jsem se najednou ocitl, falešná maska, kterou si musím dennodenně nasazovat, a co si budu nalhávat, i naprostá absence sexu. Ne Třináctá komnata, ale tohle je moje zkouška odolnosti.

    Stesk. Teskná touha po Luciusovi je mou jedinou společnicí, když se uprostřed nocí marně snažím usínat a přemýšlím nad odpovědí na otázku. Jakou máme naději, že budeme s Luciusem spolu? Nevím, co by se muselo stát, aby nám Pán zla náš vztah povolil. A vystoupit z jeho služeb nelze. Ne živý. Ne, nesmím se zabývat těmito myšlenkami, nesmím se nechat stáhnout do hlubin melancholie, protože odtamtud už je jenom krůček k depresím, a z depresí k šílenství a sebevraždě.

    Seděl jsem v pohodlném křesle u krbu, jako každý večer, zamyšleně jsem hleděl do plamenů, popíjel skotskou whisky a prstem jsem si přejížděl po tenké bílé jizvičce kolem pravého zápěstí, která mě svazovala s Luciusem. Myslel jsem na něj. Netušil jsem, že stesk může tak bolet. 

    Pohled mi sklouzl na přesýpací hodiny, na které jsem při tolika povinnostech úplně zapomněl. Co to bylo napsané na tom lístku? Až budeš sám, zkus vzít do dlaní čas. Je to snad nějaká šifra? blesklo mi hlavou. Čas přece nejde vzít do dlaní. Přesýpací hodiny ale odměřují čas. Kdybych je chytil do rukou, mezi dlaněmi by se mi přesýpal čas. Rozrušilo mě to. Až budeš sám... Takže tento úkon musím provést jenom, když budu sám. 

    Prudce jsem vyskočil z křesla. Vzal jsem hodiny do dlaní a přetočil jsem skleněné baňky tak, aby plná byla nahoře. Přes úzké hrdlo se pomalu začal dolů sypat písek. Písek v horní nádobce se najednou začal měnit, dostával určitý tvar. Podobu Luciusova obličeje. Jako by vtiskl do písku otisk své tváře. 

    "No konečně. Už tři dny čekám, až na to přijdeš," usmála se z kupky písku Luciusova tvář.

    "Luciusi...?" Hrdlo se mi sevřelo, nebyl jsem schopen ze sebe dostat další slovo.

    "Severusi..." zašeptal a z jeho hlasu tryskaly emoce. Chvíli ani jeden z nás nemohl promluvit. Jenom jsem se díval, jak se písek tiše sype a pomalu ukrajuje z jeho obličeje.

    "Jak se ti tohle povedlo?" našel jsem konečně hlas a posadil jsem se do křesla, svíraje v dlaních hodiny.

    "Je to magický písek. Oboje přesýpací hodiny jsou navzájem propojené kouzly a otiskují do písku obličej toho, kdo je drží v ruce. I když to čekání bylo přímo nesnesitelné, nemohl jsem se ti ozvat první. Nechtěl jsem tě vystavit nebezpečí z prozrazení," vysvětlil mi. "Teď jsem v nich zahlédl tvoji tvář, tak jsem věděl, že se už s tebou mohu bezpečně spojit. Máme pro sebe vyměřený čas půl hodiny."

    "Bydlím ve sklepení, sám, takže je to bezpečné," informoval jsem ho. "Ten obraz... volal jsem-"

    "Můj portrét měl přísný zákaz přesunout se do tvého obrazu, aby tě to neohrozilo. Potřeboval jsem nejdřív s tebou mluvit, abych věděl, v jaké jsi situaci. Teď už za tebou může přijít, kdykoliv ho zavoláš." Pak ztišil hlas a i v tom písku bylo znát, jak mu oči posmutněly. "Stýská se mi po tobě, Severusi..."

    Ta mučivě vyslovená slova se mi zařízla do srdce jako nabroušená čepel. Myslel jsem, že to já potřebuji povzbudit a pozvednout náladu, ale v jeho hlase jsem slyšel tolik smutku, že ten můj mi přišel najednou nepodstatný. "Už jsme spolu zvládli horší věci," snažil jsem se ho utěšit, a nejspíš i sám sebe. Dbal jsem o to, aby Lucius nepoznal, že jsem na tom psychicky hůř než on. "Nebudu tady přece do smrti, vrátím se."

    "Kdy? Máš pouhé dvě možnosti, abys mohl ukončit svoji misi v Bradavicích. Až Pán zla zvítězí nad Brumbálem a Řádem a stane se pánem světa. Anebo až bude poražen a padne," řekl Lucius ponuře.

    Měl naprostou pravdu. Sám jsem si to trpce uvědomoval. "Už brzy se snad uvidíme. Jsem v poslední fázi přeměny ve zvěromága, a pokud se všechno povede, za pár dní, maximálně týdnů, se setkáme," slíbil jsem mu. 

    "Už se nemohu dočkat," pousmál se konečně a jeho úsměv se pomalu rozsýpal na hromádku ve spodní skleněné kouli. "Hlavně se proměň v něco nenápadného, aby si Brumbál nevšiml, že se mu po školních pozemcích prohání zvěř, která tam nepatří."  

    "Budu se snažit," ušklíbl jsem se, i když můj úšklebek v Luciusových hodinách už nejspíš taky skončil na hromadě písku. "A jak jsi úspěšný ty v tvojí misi?"

    "Pán zla je nadmíru spokojen. Řady jeho stoupenců narůstají geometrickou řadou, daří se mi verbovat hlavně čistokrevné kouzelníky a čarodějky z dobrých rodin, takoví obzvlášť podporují naše vznešené ideály."

    Měl jsem nutkání se ho zeptat, jestli se neobjevily nějaké nové zprávy o zmizelém Regulusovi, ale teď nebyla vhodná chvíle. Tento výjimečný rozhovor byl jenom o nás dvou. "Chybíš mi, Luciusi," vyslovily mé rty, aniž bych to mohl nějak ovlivnit. Potřeboval jsem ze sebe vypudit ten smutek, který mi celý týden nedovolil se nadechnout. Snad se mi tím doznáním trochu uleví.  

    "Ty mně taky, Severusi," mluvily ke mně jeho smutné oči, spodní část jeho tváře se pomalu, ale jistě rozpadávala. "Nemohu být bez tebe. Dělám, co mohu, abych to zvládl, ale nejde to. Chci tě. Chci, aby ses ke mně vrátil," říkal naléhavě. "Nenávidím toho, který mi tě zase vzal!" 

    "Budeme spolu, slibuji." Věřil jsem tomu. Svého předsevzetí objevit Regulusův triumf vůči Pánovi zla jsem se nikdy nevzdal. 

    "Přinesu do Merlinova chrámu obětní dar, aby nám byl Nejmocnější čaroděj nakloněn." Zamyslel se. "Už je to dva roky, co nám naposled poskytl své služby, pamatuješ?" Oči se mu najednou rozzářily. 

    Po dlouhé době jsem se zasmál. Lucius měl zajisté na mysli magický rituál, který nás spojil neporušitelným slibem, já jsem si ale - netuším proč - vybavil tu naši vášnivou svatební noc přímo u Merlinových nohou. "Myslím, že tu noc si bude moc dobře pamatovat i samotný Merlin." Z hromádky písku v mých rukou se ozval pobavený Luciusův smích. Napětí se najednou uvolnilo a cítil jsem, že se mi líp dýchá.

    "Chybí mi ten náš divoký sex," postěžoval si Lucius. "Mám takový absťák, že bych ošukal i manorské pávy," uchechtl se.

    "Máš přece Narcisu." Sám jsem byl překvapen, že jsem to vyslovil. Pořád ale lepší Narcisa, než některý Smrtijed.

    "Že to říkáš zrovna ty, žárlivče," vyprskl smíchy. 

    "Ty bys taky žárlil, kdybys věděl, že je tady někdo, kdo by stál za řeč," uzemnil jsem ho pobaveně.

    "Jenomže tam nikdo takový není," uculil se Lucius posměšně. "Na Brumbála, McGonnagallovou, nebo dokonce na Filche žárlit určitě nemusím. To už by byli možná lepší ti pávi."

    "V učitelském sboru ne. Ale mezi studenty by se jich možná pár, co by stálo za hřích, našlo. My dva jsme spolu začínali, když mi bylo čtrnáct, vzpomínáš?" připomněl jsem mu provokativně.

    "Opovaž se sbalit nějakého studenta!" vyštěkl Lucius vyděšeně.

    "Tak kdo je tady žárlivec?" upřímně jsem se tomu rozesmál a Lucius se ke mně přidal. 

    Povídali jsme si ještě dlouhou chvíli, využívali jsme každou minutu, každou vteřinu, kdy jsme mohli být alespoň takhle spolu, dokud z Luciusova obličeje nezbyla už jenom neforemná hromádka písku. 

    "Miluji tě, Severusi," stačil ještě říct, než poslední zrníčko písku proklouzlo dolů hrdlem do spodní části hodin.

    Nastalo ohlušující ticho. Zíral jsem před sebe a najednou jsem se cítil tak opuštěný, jako bych byl jediným člověkem na celém světě. Po chvíli jsem se zvedl a opatrně jsem položil přesýpací hodiny na římsu krbu. Pohlédl jsem na prázdný obraz nad sebou. Toužil jsem uvidět Luciusovu podobiznu. Jenomže teď, když jsem slyšel jeho skutečný, sametově hebký hlas, nedokázal bych se spokojit s jeho namalovanou kopií. Nezavolal jsem.

    Ve službách Pána zla jsem získal všechno, po čem jsem kdy toužil. Respekt a uznání jiných kouzelníků, věhlas mezi kolegy Smrtijedy, kouzelnické dovednosti, o jakých se mi nikdy ani nezdálo, v nemalé míře i bohatství a prostopášný život. To nejdůležitější jsem ale ztratil. Právo na lásku. A tohle bude Pánovi zla jednou osudné.

    Posadil jsem se do křesla, dolil jsem si skleničku, napil se doušku skotské a pak jsem zavřel oči. Ponořil jsem se do vzpomínek, starých téměř šest let. Dodnes si úplně přesně vybavuji, jak jsme se s Luciusem blíž seznámili. 

    Severusi Snape, ty černý ďáble, neuvěřitelně mě přitahuješ *. Ten nevinný vzkaz od unuděného, nafoukaného aristokrata z posledního ročníku tenkrát fatálně rozhodl o našich osudech. Pod víčky mi ubíhal film vzpomínek na náš úplně první polibek, když mě Lucius vlákal k sobě pro ukradenou hůlku. Rty se mi zvlnily v úsměvu, když jsem si vybavil, jak jsem se tenkrát úporně bránil jeho polibkům, dotekům a intimnostem. Co bych za to teď dal, kdyby tady byl se mnou, líbal mě s vášní sobě vlastní a bral si mě divoce a náruživě, jak to umí jedině on. 

    Cítil jsem, jak se opět propadám do frustrující melancholie, která ze mne vysávala pozitivní myšlenky. Je čas opět vzít kontrolu nad ní do vlastních rukou a přetransformovat se do jiné činnosti. Vím, co mě zaručeně vyléčí z melancholické nálady, vím, co je můj osobní hormon štěstí.  

    Odložil jsem nedopitou sklenku na stůl, pohodlně jsem se opřel do křesla a rozepnul jsem si kalhoty a rozhrnul košili. Zavřel jsem oči a pod víčky jsem si vyvolal Luciusovu ďábelsky andělskou tvář. Skláněl se nade mnou, dlouhé vlasy mu padaly kolem obličeje jako doběla zpěněný vodopád. Jeho chladné oči barvy kalené oceli se vyzývavě upíraly do mých černých zorniček, rozkošně opovržené rty přitiskl na má ústa ve smyslném polibku. Špičkou jazyka jsem si olízl rty a přímo jsem na nich cítil sladkost jeho polibku. Přejel jsem si dlaní po nahých prsou a představoval jsem si místo mých jeho pěstěné aristokratické ruce, něžně hladící mou nahou kůži. Pomalu jsem klouzal dlaní po svém břiše do probouzejícího se klína. Ze rtů se mi vydral blaženě slastný vzdech, když jsem uchopil svůj vzrušený penis. Byly to však Luciusovy dlouhé štíhlé prsty, které jej v mé mysli začaly divoce třít. Pevně jsem tiskl víčka k sobě, aby se mi mé představy nerozplynuly, můj dech se stával rychlejším a trhavějším. Do mých fantazií vstoupil Luciusův štíhlý rovný úd, lehce vklouzl do mého těla a šukal mě divoce, nespoutaně, animálně. Téměř jsem ho skutečně cítil v sobě. Sevřel jsem pevněji svůj penis a zrychlil jsem pohyb dlaně. Slast mi pulzovala celým tělem. Najednou mi ve slabinách explodoval orgasmus a vlna rozkoše se mi přelila celým tělem. Vykřikl jsem slastí a dlouze ejakuloval na nahé břicho. 

    Několik minut jsem ochable ležel v křesle a vychutnával jsem si dozvuky orgasmu, v nichž se mé tělo ještě pořád chvělo. Dech se mi zvolna zpomaloval a srdce zklidňovalo svůj tep. Pomalu jsem otevřel oči. Ušklíbl jsem se, když jsem uviděl tu spoušť na mém břiše. Ale stálo to za to. Pomocí kouzla jsem se očistil a zapnul jsem si kalhoty. Natáhl jsem se po sklence whisky a zhluboka jsem se napil. Melancholická nálada byla opět zažehnána. Alespoň pro dnešní večer.
 
  
* povídka In whisky veritas - 1. kapitola



6 komentářů:

  1. Další kapitola přišla brzo, děkuju. Jinak tys tohle začla psát ještě před sedmým dílem, žejo? Možná i před šestým. Muselas kvůli sedmičce hodně věcí měnit?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Každou novou kapitolu píšu až po dopsání té předchozí kvůli návaznosti. Proč myslíš, že jsem tuto psala dřív než šestou? Pokud je tam něco nejasného, ráda vysvětlím, anebo upravím. :) Děkuji za komentář.

      Vymazat
    2. Já myslela sedmou knížku HP :D Mi jen přišlo, že Reguluse si ze začátku psala jinak, než se zjistilo, že to on je RAB. Nebo Lily do který byl Snape zamilovanej.

      Vymazat
    3. Aha, já pochopila, že jsi mluvila o této kapitole. :D :D Poslední díl knih HP byl vydán v roce 2008 a já jsem Vyvržence pekla začala psát až v roce 2009, takže všechna fakta již byla známá.
      V mé povídce byl Severus do Lily zamilován pouze v době, než poznal Luciuse (zmíněno v 1. kapitole In whisky veritas). Pak ji Lucius zcela zastínil. Lily se v mých povídkách prakticky neobjevuje (protože Severus je na kluky :D), pouze ve zmínkách, anebo v epizodních rolích.
      A co se týče Reguluse, tuto postavu jsem si hodně oblíbila až poté, co vyšlo najevo, že on je RAB, takže teprve pak se začal objevovat v mých povídkách. Je to moje třetí nejoblíbenější postava a chtěla jsem mu dát více prostoru, než měl v knihách, a hlavně si to zaslouží, protože to byl neskutečný hrdina. A píšu ho od samého začátku tak, jak ho cítím svým srdcem a k jakému osudu směřuje. :( Spolu se Severusem a Luciusem je to můj miláček. :)

      Vymazat
  2. Dakujeeem. Strašne som si ten ich rozhovor užívala. Keď sa stretnú tak budem vo vytržení. Bolo to veľmi pekné.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem si to taky užívala. :D Dialogy mezi nimi dvěma mě baví psát. :D Děkuji za komentář.

      Vymazat

Děkuji za komentář.