neděle 13. prosince 2020

Hříchy minulosti - 7. kapitola

    "Harry, je nesmírně důležité, aby jsi dokázal zabránit vpádům lorda Voldemorta do tvé mysli. Kdyby se ti to nepodařilo, mohlo by to být pro tebe nebezpečné," klidným hlasem promlouval k Harrymu Brumbál.

    "Co tím myslíte... nebezpečné?" nechápal Harry.   

    "Musíš se spokojit jenom s mým varováním, Harry. Bude lepší, když o tom nebudeš moc vědět. Musíš mi prostě věřit."

    Harry bezradně zíral na Brumbála, ničemu nerozuměl. "Nemohl byste mě tu nitrobranu radši učit vy? Snape mě nemá moc v oblibě," žadonil Harry.

    "Profesor Snape," opravil ho ředitel s úsměvem. "Mám pocit, že ty nesympatie jsou vzájemné, nemám pravdu?" pohlédl zkoumavě na Harryho nad půlměsícovými skly. "Neznám nikoho lepšího, kdo by se tak dobře vyznal v umění nitrobrany jako profesor Snape. Budeš mít toho nejlepšího učitele."

    "Ale Snape... profesor Snape..." Harry se rychle opravil, "je proti mně zaujatý. Nevěří mi. A já nevěřím jemu," ohradil se.

    "Harry, nikdy nesuď lidi, o kterých nic nevíš. Já profesoru Snapeovi naprosto věřím, a to ti musí stačit," napomenul ho mírně Brumbál. "Zítra v osm ráno začnete s výukou v jeho kabinetu. A Harry, buď dochvilný. Nechceš přece profesoru Snapeovi dát hned první den záminku," mrkl na něj šibalsky.

    "Ano, pane," zamumlal Harry rezignovaně. Už teď si byl ale jistý, že i když přijde včas, Snape si určitě najde jiný argument, aby ho mohl tyranizovat.

    Brumbál se na něj povzbudivě usmál. "To zvládneš, Harry, už jsi mě mnohokrát překvapil svými schopnostmi. Máš ochranu, jakou Voldemort sám nikdy nepoznal. On cítí jenom nenávist, a proto je sám a zranitelný. Tebe ochraňuje láska, skrz kterou nedokázal k tobě proniknout. Dokud ji v sobě máš, nemůže tě zabít." 

    Harry sklopil oči. Brumbálova slova byla pravdivá a moudrá. Právě lásce vděčí za to, že už několikrát Voldemortovi jako zázrakem unikl. Uvědomil si, že láska ho posiluje a ochraňuje. Cítil se najednou sebejistý a neohrožený. Ještě něco si totiž pomalu začínal uvědomovat. Že se v něm rodí nová, silná láska. 

*****

    V noci před první hodinou z nitrobrany Harryho probudila prudká bolest jizvy. Zmítal jím obrovský hněv, pod zavřenými víčky sledoval muže ve smrtijedském plášti, klečícího před ním na holé zemi. Muž naříkal a zoufale prosil o milost. Harry s ním neměl slitování, zbabělost toho ubožáka v něm vyvolala výbuch vzteku. Natáhl ruku, ve které svíral tisovou hůlku a namířil ji na muže. Avada Kedavra! Oslepila ho jasně zelená záře.
 
    Harry prudce otevřel oči. Byl to sen nebo skutečnost?  Rychle se posadil a lapal po dechu, tělo se mu koupalo v potu. V tuto chvíli byl opravdu rád, že je ve svém pokoji v nebelvírské věži sám. Přestože byl celý zpocený, běhal mu mráz po zádech. Ztěžka se vyrovnával s tím, jak před chvílí bez jakýchkoliv zábran zabil člověka a cítil u toho opojné uspokojení. Věděl, že to nebyla jeho ruka, co vraždila, ale děsil se toho, jak reálně to prožíval. 

    Tu noc už nezamhouřil oko. Hrozně se bál, že by se opět převtělil do Voldemorta. V určenou hodinu už nervózně přešlapoval před Snapeovým kabinetem. Na vteřinu přesně, kdy hodiny na věži odbíjely osmou, se prudce otevřely dveře a v nich se objevil profesor Snape. Ve tváři se mu zračilo zklamání, že nemůže Potterovi vyčinit za pozdní příchod.

    "Zavřete za sebou dveře, Pottere," sykl Snape netaktní pozvání, otočil se na podpatku a vrátil se do pracovny.

    Harry ho loudavě následoval. Nikdy se ve Snapeově kabinetu necítil dobře, obzvlášť když si tady plnil školní tresty. Tentokrát vůbec netušil, co ho čeká, nevěděl, co ten nitrozpyt obnáší, jestli to bude bolet, a proto byl silně nervózní.

    "Necourejte se jako náměsíčný, nemám na vás celý den," pobídl ho netrpělivě Snape. "Posaďte se," rozkázal a rozbalil na stole kožené pouzdro. Byly v něm pozastrkované různé předměty, některé z nich vypadaly jako mučící nástroje. Harry za skly brýlí vytřeštil oči. Snape jeden předmět vytáhl a otočil se čelem k Harrymu. V ruce svíral kouzelnickou hůlku, což Harryho ani zdaleka neuklidnilo. 

    "I když bych rád dělal cokoliv jiného, než to, kvůli čemu jste sem přišel, nemám na vybranou," ohrnul opovržlivě úzké rty. "Pán zla se velice dobře vyzná v umění nitrozpytu. Pokusím se vás naučit, jak před ním uzavřít svoji mysl. Snažte se v tom prokázat lepší schopnosti než v lektvarech. Když zkazíte lektvar, můžete ohrozit na životě akorát toho, kdo ten váš lektvar vypije. Když nezvládnete nitrobranu, můžete se stát zbraní v rukou Pána zla a ohrozit stovky, možná tisíce lidí," vysvětlil mu necitlivě.

    Harry nahlas polkl, až mu nadskočil na krku ohryzek. "Jakou... zbraní?" pípl potichu.

    Snape na něj upřel své studené černé oči. "Až si Pán zla to vaše vzájemné propojení uvědomí, bude vás chtít využít ke svému prospěchu. Získávat prostřednictvím vás informace. Ovládat vás jako loutku a přinutit vás dělat věci, které byste sám nikdy neudělal," sdělil mu nelítostně, ani v nejmenším ho nešetřil jako předtím Brumbál. 

    Harry na něj vyděšeně zíral. "Myslíte, že... už to ví?" zašeptal roztřeseným hlasem.

    "Zřejmě ano," pronesl chladným hlasem Snape. "Nitrobrana vám pomůže zaštítit se před jeho vlivem. Doufám, že si uvědomujete vážnost situace a ve vlastním zájmu udržíte vaši arogantnost alespoň během těchto lekcí pod kontrolou," poznamenal jedovatě. "Nyní se pokusím proniknout do vaší mysli a vy se budete snažit mi v tom zabránit." Namířil na něj hůlku a nebezpečně pomalu se k němu přibližoval. Harryho srdce bušilo jako o závod. Snape se zastavil a vykřikl: "Legilimens!

    Útok přišel tak nečekaně, že se Harry nestačil připravit. Pracovna se mu najednou rozhoupala před očima a rozplynula se v záplavě vzpomínek, které se mu promítaly před vnitřním zrakem. Nafoukl tetičku Marge, na kterou měl velký vztek... klečel na břehu Černého jezera u Siriuse, ze všech stran se k nim blížili mozkomorové a on ještě nikdy necítil takový strach... seděli s Ronem a Hermionou v nebelvírské společenské místnosti a z plna hrdla se smáli... Vzpomínky se míhaly jedna za druhou, pak najednou z ničeho nic zmizely a Harry se opět ocitl ve Snapeově kabinetu. Ležel na zemi a vůbec netušil, jak se tam dostal. 

    "Vstaňte, Pottere!" zasyčel vedle něj zlostný hlas. Něčí ruce ho chytily za límec a neurvale ho postavily na nohy. "Vůbec se nesnažíte bránit se a necháváte mě volně vstupovat do vaší hlavy!" 

    "Já se snažím! Ale nevím, co mám dělat!" vyjekl nasupeně Harry. 

    "Musíte se soustředit a vyprázdnit svoji mysl. Až vám nahlédnu do hlavy, nechci tam vidět vůbec nic. Zrovna ve vašem případě by to neměl být nijak těžký úkol," poznamenal sarkasticky. "Připravte se, až napočítám do tří. Raz... dva... Legilimens!"

    Harryho opět smetl vír jeho vzpomínek. Dudley dostal ke svým desátým narozeninám třicet osm dárků a Harry mu tiše záviděl... usedavě plakal nad mrtvým tělem Cedrica Diggoryho... pukal nenávistí ke Snapeovi, když mu učitel lektvarů nespravedlivě neoznámkoval jeho práci a nechal z jeho kotlíku zmizet lektvar, se kterým se pachtil dvě hodiny... "Ale no tak, Pottere, musíte uznat, že ta odporná břečka byla skutečně neklasifikovatelná," pronikl do jeho vzpomínek výsměšný hlas. Harry prudce otevřel oči. Opět ležel na podlaze kabinetu, nad ním stál rozkročený Snape, bledou tvář měl zkřivenou pohrdáním. 

    "Neválejte se tady jako nějaký opilec a vstaňte!" seřval ho Snape podrážděně. "Věděl jsem, že to s vámi bude těžké, Pottere. Předčil jste ale má očekávání. S vámi je to nemožné!"

    "Říkal jste, že napočítáte do tří. Nestačil jsem se připravit!" bránil se útokem Harry. Cítil v hlavě takovou bolest, jako by mu někdo trepanoval lebku bez umrtvení.

    Snape ho chytil za paži, hrubě ho vrazil do židle a strčil mu svoji bledou tvář přímo před jeho obličej, až se málem dotýkali nosy. "Co jste čekal? Myslíte si snad, že až se vám Pán zla bude chtít dostat do hlavy, pošle vám po sově písemné oznámení, že se k tomu chystá?" pronesl jízlivě. "Vy se velice snadno necháváte přemoct emocemi a vábíte tím Pána zla do své mysli jako můru na světlo."

    Harry byl vmáčknutý do židle, že ho bylo sotva vidět. Třásl se po celém těle. Nepředstavoval si, že ho nitrozpyt doslova svlékne z kůže a odhalí až na dřeň jeho nejzazší emoce. Pokud by to nebyl Snape, ale Voldemort, kdo by se mu takhle hrabal ve vzpomínkách, byl by před ním zranitelnější než čerstvě narozené mládě.  

    Vyděšený Smrtijed klečel před ním na zemi a kostnatá ruka na něj namířila bílou hůlku. Zelený záblesk... a muž se skácel mrtvý na bok... 

    Harry už zase ležel na zemi, Snape nad ním stál s hůlkou pořád napřaženou na něj, tmavé oči rozšířené zděšením. "Jak se ta scéna dostala do vaší hlavy, Pottere?" promluvil nečekaně tiše.

    "To... to byl jenom sen..." vykoktal Harry a namáhavě se postavil. 

    Zdálo se, že Snapea poprvé v životě něco vyvedlo z míry. "Do příští hodiny si vyčistěte mysl a naučte se sebekázni. Nepočítejte s tím, že vás budu šetřit," varoval Harryho a pro dnešek ho milostivě propustil. "A Pottere..." zastavil ho ještě mezi dveřmi a v uhlových očích se mu posměšně zablýskalo. "Nezapomeňte se zmínit vašemu kmotrovi, jak jsem vás dnes šikanoval.
 
 *****

    Pro Harryho začalo asi to nejhorší pololetí za celou dobu jeho studia v Bradavicích. Umbridgeová za mohutné podpory ministerstva získala bezmeznou kontrolu nad celou školou. Kromě přísného dozoru nad veškerou poštou, kdy byla i ta nejmenší sovička podrobena důkladné kontrole, začala být pečlivě sledovaná i veškerá letaxová síť na hradě, s výjimkou krbu v kabinetu profesorky Umbridgeové a v ředitelně.  

    Harry ztratil veškeré naděje, že by se mohl během školního roku spojit se svým kmotrem. Nemohl mu napsat zprávu, aby neupozornil ministerstvo na místo jeho pobytu, a ani od něj nemohl čekat žádný vzkaz, aby se neprozradil. Jedinou věcí, která ho těšila, byly tajné schůzky s Brumbálovou armádou. V kruhu svých spolužáků se cítil hrozně důležitý a sám sobě si dokazoval, jakou má po otci rebelantskou povahu. 

    Na dnešní hodině se chtěl předvést kouzlem, o kterém věděl, že v něm vynikne. Vysvětloval ostatním, jak vyčarovat Patrona. Soustředil se na šťastnou vzpomínku, po vánočních prázdninách jich měl bohatou zásobu, a vykřikl: "Expecto Patronum!" Z jeho hůlky vyšlehl záblesk bílé mlhy, která se okamžitě zformovala do tvaru jeho Patrona. Všichni s otevřenými ústy obdivně sledovali průhledné, stříbřitě mlhavé zvíře, pouze Ron a Hermiona se zatvářili překvapeně. Hermiona přistoupila k Harrymu a nenápadně mu šeptla: "Myslela jsem, že tvůj Patron je jelen, Harry."

    Harry neodpověděl, upřeně hleděl na svého nového Patrona. Vybavil si, co mu Remus kdysi o nich povídal. Že se můžou změnit, když kouzelník prožívá nějaké silné emoce. Vlastně už to nějakou dobu tušil a tímto se mu to jenom potvrdilo. Zamiloval se, přiznal si konečně. Bláznivě, pošetile, zapovězeně. Se šťastným úsměvem pozoroval velkého stříbrného psa, který mu vesele poskakoval kolem nohou. Navlas stejně jako Sirius, když se občas přeměnil do podoby černého psa. 

    Harry začal pravidelně psát Siriusovi dopisy, které však nikdy neodeslal, a schovával si je na dně svého kufru. Pomáhalo mu to smířit se s odloučením od svého kmotra a se steskem po něm. Psal mu, jak se nemůže dočkat, až zase začnou prázdniny a oni dva budou opět spolu. Jak se těší, až se bude moct v sedmnácti k němu nastěhovat natrvalo. Jak už jim pak nic nebude bránit v tom, aby mohli být spolu jako partneři. A psal mu i o tom, jak dělá všechno pro to, aby byl jako jeho otec. A taky o své zakázané lásce k němu. Té zbrani, kterou Voldemort nikdy nedokáže porazit. 

    Čím dál častěji se mu zdávalo o hřbitově v Malém Visánku, kde před necelým rokem zemřel Cedric. Tajemný hlas v hlavě mu naléhavě našeptával: Pojď ke mně, Harry Pottere... čekám tady na tebe... přijď za mnou... Harry měl pokaždé silné nutkání ten hlas poslechnout, ale nevěděl, jak to má udělat. Pominulo to hned, jak se celý zpocený probudil. Nedokázal se s tím svěřit nikomu, dokonce ani Ronovi a Hermioně, byl to prostě jenom opakující se špatný sen.

    Těsně před zkouškami NKÚ byla prozrazena a rozprášena Brumbálova armáda. Brumbál byl zbaven funkce ředitele školy a zmizel za záhadných okolností. Jenom láska k Siriusovi a blížící se konec tohoto proklatého ročníku, a tudíž i vidina brzkého setkání se Siriusem, ho držely nad vodou.

    Loudal se sklepením ke Snapeově kabinetu, za těch několik týdnů lekcí nitrobrany nevykázal žádné větší úspěchy. Byl si však jist, že Voldemort si už dávno uvědomil to jejich propojení. Občas cítil, jak se mu dobývá do hlavy a okupuje jeho myšlenky a pocity, a on se tomu nedokázal ubránit. Snapeovi to neřekl. Nestál o to, aby mu zase předhazoval, jak je neschopný. To, že to nezvládá, dával za vinu právě jemu. Byl přesvědčený, že Snape ho nitrobranu učí záměrně špatně, aby ho mohl beztrestně ponižovat. Kdyby ho učil Brumbál, už by to dávno zvládl. Jenomže Brumbál tady není.

    "Ovládejte své emoce, Pottere," káral ho Snape po svém dalším úspěšném pokusu nitrozpytu. "Necháváte mne hrabat se vám v hlavě a nutíte mne prohlížet si vaše vzpomínky. Vážně nepotřebuji vědět, čím se bavíte ve vaně, když se koupete," znechuceně pokrčil zahnutý nos. 

    "Já vás přece nenutím!" bránil se Harry ublíženě, tváře jako pivoňka. "To bylo soukromé a do toho vám nic není!" 

    "Ujišťuji vás, že vaše soukromí mne naprosto nezajímá. Jenomže když to zvládnu levou zadní já, pro Pána zla bude až směšně snadné vloupat se vám do mysli a vytvořit v ní šílené představy, kterými vás bude mučit tak dlouho, dokud z toho nezešílíte," děsil ho, ne bezdůvodně. "Přinutí vás tancovat podle něj a garantuji vám, Pottere, že vy tancovat budete bez ohledu na to, jestli jste chodil do tanečních." Nechal ta hrůzná varování chvíli uzrát. "Chcete se stát jeho příští obětí, pane Pottere?" zvedl pak tázavě obočí.

    Harry sklopil oči, aby v nich Snape nezahlédl ten dusivý strach. "Ne," řekl tiše.

    "Tak se snažte. Soustřeďte se. Legilimens!

    Hleděl na zkamenělou Hermionu a cítil nesmírný smutek... Odrazte mě, Pottere! vmísil se mu do vzpomínky rozkazovačný hlas. Leželi se Siriusem nazí v jeho posteli a vášnivě se líbali a objímali... Ne! Přestaňte! Dost! vykřikl Harry vyděšeně a ze všech sil se snažil přetrhnout vzpomínku, aby Snape nezahlédl, co následovalo potom. I když teď už to bylo stejně jedno.

    "Pokusím se nezvracet," odfrkl si Snape zhnuseně a sklonil hůlku. "Black se musí opravdu hodně nudit, když zabíjí čas takhle pochybnou zábavou." 

    Harry zuřivě svíral opěrky židle a prudce dýchal rozrušením. Rozšířenýma očima hleděl na Snapea a nenávist z něj překypovala jako z bublajícího kotlíku. "Nechte Siriuse na pokoji!" vykřikl vztekle.

    Snape si s nepředstíraným potěšením vychutnával Potterův vztek a potupu, na tenkých rtech mu pohrával opovržlivý úsměv. "To se dalo čekat, že Black neodolá pokušení souložit se synem svého bývalého milence, když je mu tak neuvěřitelně podobný." 

    Harryho ruměnec okamžitě vybledl do křídové barvy. "Co jste to řekl?" zařval, až mu na krku naskočila tlustá žíla. "Sirius a můj otec nebyli žádní milenci!"

    "Ach, tak on vám to váš kmotr neřekl?" pozvedl Snape s hraným překvapením obočí. "Tak to byste se ho na to měl zeptat. Protože já jsem kdysi v Zapovězeném lese nechtěně přistihl Blacka s vaším otcem při jisté... ehm... intimní aktivitě. Alespoň se konečně dozví, že je tenkrát u toho někdo viděl." V temných očích se mu zablýskal triumf.  

    "Lžete!" křičel Harry nepříčetně. "Můj otec miloval moji matku!"

    "Váš úchylný otec miloval Blacka! Vaši matku si vůbec nezasloužil!" pronesl Snape tichým hlasem, přesto v něm bylo plno zloby a pohrdání. 

    "To není pravda!" zaječel Harry a málem měl slzy na krajíčku.

    "Jak myslíte. Přesvědčovat vás o tom nebudu," pokrčil Snape s nezájmem rameny. "Každopádně se vám konečně po měsících mé tvrdé dřiny podařilo zarazit mě. Jsem nesmírně rád, že jste mě ušetřil detailů vaší soulože s Blackem," neodpustil si ho ještě trochu ztrapnit. "A teď vypadněte. Pro dnešek mám těch perverzností plné zuby."

    Za Harrym se zabouchly dveře od kabinetu. Stál v prázdné chodbě a strnule zíral před sebe, nemohl uvěřit tomu, co mu teď Snape prozradil. To nemůže být pravda, že jeho otec a Sirius spolu něco měli. Sirius mu přece říkal, že James vůbec netušil, že ho miluje. A on Siriusovi věří. Snape si to celé vymyslel, jen aby svého bývalého spolužáka v jeho očích očernil. Jeho otec miloval jeho matku. Nebyl gay, nebyl zamilovaný do Siriuse, nikdy nebyli milenci.

    Pak se mu ale vybavily ty jejich mnohoznačné pohledy na starých fotografiích ze školních let, které předtím nedokázal definovat. Vážně si předtím nevšiml, že hleděli na sebe... zamilovaně? Kolečka v hlavě se mu roztočila. Sirius v každičké jejich intimní chvilce šeptal otcovo jméno. Harry se rozpomněl na to, jak něžně a vzrušeně to pokaždé znělo. Ne platonicky, jak mu Sirius tvrdil, ale jako něco, co už kdysi poznal a teď to opět prožíval. Proč by jinak ani po dvaceti letech na Jamese nedokázal zapomenout?

    Rozrušilo ho to natolik, že nutně potřeboval mluvit se svým kmotrem. Teď hned. Jenomže jak se s ním spojit, když je veškerá pošta kontrolovaná a všechny krby hlídané? Vlastně, zarazil se, všechny ne. Rozeběhl se chodbou a zastavil se až před chrličem, chránícím vchod do ředitelny. Jaké bylo poslední heslo? Začal zkoušet všechna hesla, která kdy Brumbál používal, ale chrlič se ani nepohnul. Když vyčerpal všechny možnosti a už to chtěl vzdát, zkusil naslepo ještě jedno. Brumbálova armáda. Točité schody se začaly pohybovat směrem nahoru. Harry rychle naskočil a po chvíli se ocitl v opuštěné ředitelně. Rychle vstoupil do vyhaslého krbu, vzal do dlaně hrst letaxu a zřetelně vyslovil: "Grimmauldovo náměstí dvanáct." 

    Ocitl se uprostřed studených zelených plamenů v jiném krbu. Uviděl Siriusův pokoj. Fotografie na stěnách a jeho širokou postel. A v ní Siriuse. Byl úplně nahý, klečel na čtyřech a zezadu do něj jako dominantní alfa samec divoce přirážel Remus Lupin. Přes hlasité sténání a zvířecí pazvuky pářících se šelem si Harryho vůbec nevšimli a s divokou vášní se oddávali animálnímu sexu. 

    Harry zůstal stát jako paralyzovaný. Nebyl vůbec schopen diskrétně vycouvat zpátky do krbu, jenom tam stál zkamenělý šokem a zíral na pohybující se zpocená těla a Remusova svalnatá, zjizvená záda. Chtělo se mu zakřičet z plných plic, ale z úst mu nevyšel ani hlásek, hrdlo měl přiškrcené jako v silně utaženém obojku. 

    Svět před očima se mu rozhoupal. Cítil, jak z něj tryskají emoce. Přelévaly se přes něj jako příboj přes ostré skály na pobřeží. Prvotní šok vystřídala hrůza z té obnažené pravdy. Remus mu ukradl Siriuse. Ucítil obrovskou bolest v srdci, jako by mu do něj někdo vrazil rozžhavenou jehlici. 

    Pak ho smetla bolest ještě pronikavější, až si prokousl ret, a ruka mu vystřelila k jizvě. Její pohyb zaznamenal koutkem oka Remus a prudce se ohlédl přes rameno. Když zahlédl Harryho, okamžitě přestal přirážet do sténajícího Siriuse, vyklouzl z něj a v rozpacích se ne moc úspěšně snažil zakrýt si dlaněmi majestátní lesklý penis. 

    "Do prdele, nepřestávej, Remusi, za chvilku budu," zasténal Sirius frustrovaně. Otočil se po něm a vtom si všiml Harryho kamennou sochu u krbu. "Harry... sakra... co tady děláš?" vyjekl překvapeně a rychle změnil nedůstojnou polohu z kleku do sedu. Nastalo trapné ticho. "Jak ses sem dostal?" Sirius se natáhl po balíčku cigaret a jednu si zapálil, Remus zatím tiše slezl z uválené postele a otočen k Harrymu zády začal si vestoje spěšně oblékat kalhoty. 

    "Harry, stalo se něco?" zeptal se Sirius zneklidněně, když si všiml kmotřencova smrtelně bílého obličeje. 

    "Jak jsi mi to mohl udělat?" zašeptal Harry nevěřícně. "Jak jsi mi to mohl udělat!" zařval pak z plných plic a všechna ta bolest a zklamání konečně prorazily na povrch jako láva z probouzející se sopky. Remus, zapínajíc si poklopec, pohlédl na Siriuse a jeho výraz mluvil jasně: Já jsem ti to říkal.

    "Harry..." Sirius se mu snažil co nejšetrněji vysvětlit situaci. "Nebudu ti připomínat, že jsem tě varoval. Od samého začátku jsem ti říkal, že ty nejsi James." 

    Harry pevně stiskl rty. "Takže je to pravda, že ty a můj otec jste byli milenci?"

    Siriusovi vypadla cigareta z koutku úst. Vyměnili si s Remusem znepokojené pohledy. "Kdo ti to řekl?" 

    Harry postřehl v jeho hlase záchvěv nejistoty. Sirius mu nevyvracel, že to není pravda. Zajímal se jenom o to, od koho se to dozvěděl. Najednou všechno pochopil. Sirius mu celou dobu lhal. To nebylo jenom obyčejné přátelství. Miloval jeho otce a jeho otec miloval Siriuse. Byla to pro Harryho během pár okamžiků další rána pod pás. Všechno, čemu dosud věřil, na čem mu doteď záleželo, se rozpadlo na prach a jeho život ztratil smysl. 

    Začal se smát. Ten šílený smích vycházel z jeho hrdla, ale ne z jeho srdce. Uvědomil si, že jizva ho celou dobu nepřestala bolet, akorát si tu bolest v záplavě emocí neuvědomoval. Nacouval zpátky do krbu. Jakoby z velké dálky k němu dolehl úpěnlivý výkřik. "Harry, počkej!" 

    Harry jej ale nevnímal. Zanechal překvapeného Siriuse a Remuse napospas jejich strachu o něj a přesunul se zpět do opuštěné ředitelny v Bradavicích. Opřel se o zeď a naplněn zoufalstvím a beznadějí se pomalu sesunul na zem a zůstal zkroucený sedět v koutě jako opuštěná marioneta po loutkovém představení. 

    Sirius ho zradil. Jeho milovaný kmotr dal před ním přednost Remusovi. Teď už ale věděl, že Sirius by ho stejně nikdy nemiloval, protože jeho životní lásku - jeho otce - by Harry nikdy nedokázal překonat. Ta skutečnost byla tak pronikavě bolavá, že přehlušila neutuchající bolest v jizvě a on ji doteď nevnímal. Po tváři se mu koulely slzy. Podvědomě si uvědomoval, jak se láska, která mu poskytovala moc, chránící ho před Voldemortem, nevtíravě přetavuje ve zcela jiný cit. 

    Nenávist. 

    Cítil se najednou slabý a zranitelný. 

    Něco ho přimělo zvednout se a sednout si za Brumbálův stůl. Přisunul si před sebe kus pergamenu, vzal do ruky psací brk, namočil jej do inkoustu a začal psát. Slova jako by se do pergamenu zaznamenávala sama. Když skončil, odložil brk a přečetl si to po sobě. 

    Chlapec, který přežil, přišel o svoji kouzelnou ochranu. Naděje pro stranu dobra je navždy ztracena. 

    Harry chvíli nechápavě hleděl na ten text, nerozuměl tomu, proč to napsal. Než se však stačil nad tím zamyslet, ucítil příšernou bolest hlavy, jako by mu ji někdo strčil do svěráku a pořádně utáhl. Pevně zavřel víčka a... opět se ocitl na hřbitově, kde měl před rokem zemřít Voldemortovou rukou, a odkud se mu jako zázrakem podařilo utéct. Teď však cítil neodbytné nutkání vrátit se na to místo, kde lord Voldemort znovu povstal. Snažil se tomu vzdorovat, jenže to bylo plíživě přesvědčivé.

    Zvedl se od stolu, vzkaz pro Brumbála, psaný vlastní rukou, nechal na stole a přistoupil ke krbu, jediné únikové cestě z Bradavic. Vše činil systematicky, jako by mu něco našeptávalo, co má dělat. Přesune se do některého krbu z mnoha obchodů v Příčné ulici a odtamtud se už bude moct bez problémů přemístit na hřbitov v Malém Visánku. Jak neskutečně snadné. Harry hodil do krbu hrst letaxu a bez zaváhání vyřkl: "Příčná ulice". Zelené plameny ho nemilosrdně pohltily do sebe. 

    Snape měl pravdu. Ostatně jako vždy. Voldemort vyzval Harryho Pottera na zvrácený taneček po hrobě svého mudlovského otce a Harry jeho nabídku k tanci přijal, aniž by tušil, jak děsivá bude melodie.

KONEC 

Poznámka autora: jedna ze dvou mých povídek, ve kterých jsem se konečně vypořádala po svém s neoblíbenou postavou neschopného Harryho Pottera. :)


1 komentář:

  1. Anastázie / Blangela12. října 2022 v 19:42
    Perrfektníí. Naprosto. :D Remus si doufám Siria užil. :D

    l.enik.c:
    “Zamilovaný Harry, který se snaží stát se někým jiným, aby byla jeho láska opětována. A co se stane, když přijde o svoji největší zbraň? Může být nenávist stejně tak silná? Bylo to celkem uvěřitelné, lidi z touhy dělají šílené věci, přestože je pro mě Harryho naivita nepochopitelná. Myslím si, že pouze nechtěl znát pravdu, i když ji tušil.”
    Přidělené hodnocení: 3 Dne: 2022-01-16 10:42:11

    Lyda:
    “Trochu nezvyklý pár u autorky, ale vtáhlo mě to do děje. Takhle nějak se to skutečně mohlo odehrávat. Až na ten konec. Ten mě dostal.”
    Přidělené hodnocení: 5 Dne: 2021-07-16 23:12:36

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář.