neděle 19. července 2020

Deník vlkodlaka

Deník Remuse Lupina po dvaceti letech. 
Autor: Styx
Pár: Severus Snape/Remus Lupin
Varování: smutné, tragické, slash 
Přístupnost: 15
Poznámka 1: Pokračování povídky Pozvedni oči a uvidíš hvězdy (nutno přečíst nejdřív tu)
Napsáno: 2010




II. část


Deník Remuse Lupina po dvaceti letech


18. července 1996
Neuvěřitelné! Při balení svých věcí před stěhováním do Bradavic jsem objevil svůj starý deník, který jsem si psal ještě jako kluk během studií. Dlouhých dvacet let jsem si na něj nevzpomněl. Poslední skličující zápis mě přiměl schovat ho na samé dno skromné hromádky mého soukromého majetku. S nostalgií jsem se začetl do jeho zažloutlých stránek. Vrátily se mi živé vzpomínky na to nejhezčí a zároveň nejbolestnější období mého života. Ani propast dvou desetiletí nezahojila mé jizvy na duši.
Spousta věcí se od té doby v mém životě změnila. Jedna jediná však ne. Nikdy jsem nedokázal ze svého srdce vypudit lásku ke Snapeovi, ač jsem se snažil sebevíc. Tahám si ji sebou celý svůj mizerný život. Po skončení školy a bolestném rozchodu se Snapem jsem několik let bloumal prázdným životem a hledal útěchu a zapomnění u mnoha žen. Žádná z nich však nedokázala vyplnit prázdné místo v mém srdci. Muže jsem už nikdy nevyhledával. Jediným mužem mého života byl Severus. A nikdy to nebude jinak.
Před třemi lety mi Brumbál nabídl místo profesora Obrany proti černé magii. Bylo pro mne neskutečně těžké a depresivní setkat se znovu se Snapem. Nikdy mi neodpustil. Ani odstup šestnácti let, které uběhly od těch událostí, neotupil jeho nenávist ke mně. Hýčkal si ji celá ta léta a teď mi to se zvráceným potěšením dával sežrat. Nejtěžší bylo snášet to jeho pohrdání. Jen těžko se dalo uvěřit, že je to ta samá bytost, která se kdysi bázlivě choulila v mém objetí.
Ty líbezné rty, které kdysi šeptaly pod hvězdami moje jméno, dnes opovrženě házely do mé tváře jedovaté poznámky a urážky. Celý ten rok jsem neskutečně trpěl. Přestože jsem byl Snapeovi nablízku, nikdy mi nebyl vzdálenější. Byl jsem nakonec docela rád, když mi Sirius nabídl bydlení ve svém domě a Snape se mi zase nadlouho ztratil z očí.
Stěhuji se zpátky do Bradavic z tohoto ponurého domu, kde mi každý kout připomíná Siriuse. Už mně tady nic nedrží, můj drahý přítel padl v boji na Odboru záhad. S ním odešel i můj poslední blízký přítel. Zůstal jsem úplně sám a nevím, jak se s tím vyrovnám. V Bradavicích mám sice pár přátel, ale taky mám trochu strach se opět setkat se Snapem. Nevím, jak dlouho se ještě zvládnu před ním přetvařovat, že mi na něm nezáleží a netuším, jak dlouho ještě dokážu snášet jeho opovržené chování ke mně. Doufám, že se nebudeme potkávat moc často. Jak rád bych ale chtěl.

20. července 1996
Fakt skvělé! Dnes jsem se ubytoval v Bradavicích. Jediný volný učitelský pokoj byl ve sklepení hned vedle komnat Severuse Snapea! Takže naděje, že se nebudeme moc často potkávat, právě umřela. Chtěl bych vidět Snapeovu reakci, až se vrátí na konci prázdnin zpátky do školy a zjistí, že hned vedle něj bydlí vlkodlak.

22. srpna 1996
Snape se dnes vrátil. Celý den řeší něco důležitého s Brumbálem v ředitelně. Trpělivě čekám ve svém pokoji, až se vrátí do svých komnat. Rozhodl jsem se, že si s ním promluvím. Chci se mu omluvit za staré křivdy, chci mu nabídnout smír. Chci ukončit naše nepřátelství, když teď budeme muset spolu trávit víc času, než je nám oběma milé. Ano, a chci ho znovu vidět. I za cenu toho, že si opět na mně vyleje svou nenávist.
Dlouho po půlnoci jsem konečně uslyšel jeho kroky na chodbě. Zhluboka jsem se nadechl a otevřel jsem dveře. Navzdory důkladné psychické přípravě na toto setkání jsem úplně selhal v okamžiku, když jsem se ocitl tváří v tvář jeho démonickému zjevu. Z hlavy mi vyprchalo vše, co jsem si tak dlouho připravoval a zmohl jsem se sotva na pozdrav.
Slabou útěchou je mi fakt, že jsem nebyl vyveden z míry jenom já. Když mě Snape uviděl stát ve dveřích, vytřeštěně na mě zíral, jako kdyby zahlédl mozkomora. Ruka mu sjela na hruď, instinktivně sahal po hůlce. Nadechl se, aby řekl něco kousavého na moji adresu, ale nakonec usoudil, že mu nestojím za námahu. Rozrazil dveře svého bytu a pořádně s nimi za sebou práskl. Nezačali jsme zrovna šťastně.

**

    Zdá se, že tento školní rok bude horší, než se čekalo. Brumbál umírá, smrtící kletba se mu postupně rozlézá do celého těla. Nedokážu ji zastavit. Co to jen toho starého blázna napadlo zničit viteál takovým nepromyšleným způsobem, musel přece předpokládat, že bude chráněný černou magií. Zamyšleně kráčím ztichlým sklepením a prohrabuji se ve svých rozsáhlých znalostech z černé magie ve snaze použít z ní cokoliv, co by jeho smrt alespoň oddálilo.
    Blížím se ke své komnatě, když se najednou otevřou vedlejší dveře. Vychází z nich... Remus Lupin! Myslím, že mě šálí zrak. V hrudi mě bodne ostrá bolest. Srdce mi přestává tlouct a nemohu dýchat. Jako z velké dálky slyším ten známý, měkký hlas. "Zdravím tě, Severusi."
    Lapám po dechu. Asi budu potřebovat první pomoc. Rozrážím dveře, než se mi podlomí kolena a zabouchnu je za sebou. Zády se opřu o dveře a zavřu oči. Srdce mi chce vyskočit z těla a tep mi divoce hučí v uších. Intenzita mé reakce na Lupina mě zaskočila tak, že jsem se nezmohl ani na to, abych poznamenal něco jízlivého na jeho adresu. Doufám, že nic nepoznal.
    Proč mi ten prašivý vlkodlak opět neurvale vstupuje do života? Proč mi jeho přítomnost pořád jitří staré nezhojené rány? Proč mi jeho plachý úsměv připomíná chvíle, na které dodnes nedokážu zapomenout? K čertu! Příliš mnoho otázek kvůli jednomu zavšivenému vlkodlakovi.
    Ten parchant si nezaslouží, abych mu věnoval sebemenší pozornost. Přesto se mi celou noc myšlenky honily jenom kolem toho zatraceného Lupina. Nedokážu mu odpustit, jak mě kdysi zradil. Byl jedinou osobou, které jsem kdy důvěřoval, kterou jsem kdy... kterou jsem kdy miloval. Měl jsem tenkrát tušit, že všechno to byl jen další trik té nedotknutelné nebelvírské partičky, ale můj instinkt, zaslepený láskou, mě tehdy zklamal. Nenávidím toho zrádce za to, jak pošlapal mé city. Vážně ho nenávidím. Skutečně.


27. srpna 1996
Celý týden jsem Snapea neviděl. Záměrně se mi vyhýbá. Celé dny tráví s Brumbálem v jeho pracovně a do svých komnat chodí až pozdě v noci. Tiše a neslyšně. Ale ať se snaží být sebevíc potichu, a že si teď dává hodně záležet, mé uši nikdy neoklame. Mám lehký spánek šelmy věčně ve střehu a vycvičený sluch vlka. O čichu ani nemluvě.
Je dlouho po půlnoci, ležím v posteli, v ruce brk a deník. Přes silné zdi, které dělí naše pokoje, ke mně doléhá vzdálený zvuk tekoucí vody a když chřípím hodně nasaji, cítím důvěrně známou vůni artemisie. Za ta léta nezměnil své zvyky. Po nekonečně dlouhé době vypíná sprchu a jeho kroky se přibližují. Zřejmě má ložnici hned vedle mého pokoje. Napínám uši. Slyším tlumený pád unaveného těla do peřin a pár těžkých vzdechů. Dlouhé ticho. Až moc dlouhé.
Přiložím ucho ke zdi a ani můj citlivý sluch nic nezaregistruje. Po nekonečných minutách uslyším jeho pravidelný dech. Spí. Zabořím svůj obličej do polštáře a trýznivě vzdechnu. Tak blízko k Severusovi jsem a zároveň tak daleko.

9. listopadu 1996
Začal nový školní rok. Snape po patnácti letech marného usilování o post profesora Obrany proti černé magii letos nečekaně začal učit právě tento předmět a nutno říct, že už od první hodiny podstatně zvedl jeho úroveň. Třídu dokáže upoutat bez zbytečných řečí, už jen pouhou svou přítomností, hned jak vstoupí do dveří. Na první pohled z něj vyzařuje autorita a tajemnost a svým hypnotickým zevnějškem si dokáže vybudovat respekt všech studentů.
Pustil jsem se do aktivity ve Fénixově Řádu, který je teď při rostoucí moci Voldemorta důležitější, než kdy jindy. Se Snapem se často potkáváme při schůzích v ředitelně (i když mě přehlíží jak pole s bavlnou), o to míň v soukromí před dveřmi našich pokojů. Záměrně se mi vyhýbá a zarytě ignoruje každý můj pokus o konverzaci.
Proto mě dnes večer překvapilo, že i když jsem mu dal dostatečný náskok, ještě pořád zápasil s odemykajícím kouzlem, když jsem přicházel ke svému pokoji.
"Nezapomeň si užít výročí, Lupine," ušklíbl se škodolibě a zmizel za dveřmi.
Co to mělo znamenat? O jakém výročí to mluvil? Dlouho jsem si nad tím lámal hlavu a pak mi to najednou došlo. Dnes je to přesně dvacet let, co jsem za ním přišel poprvé na ošetřovnu. Úplně jsem na to zapomněl. Snape však očividně ne.

24. listopadu 1996
Letošní listopad je stejně teplý, jako byl ten před dvaceti lety, když se tehdy můj a Snapeův život na krátkou, ale osudnou dobu spojil v jeden. Pamatuji si každý detail, ani nemusím listovat v deníku. Bylo to pouhých pár měsíců, ale nesmazatelně se mi vryly do paměti a ovlivnily celý můj život. Tenkrát jsem měl pocit, že ani já mu nejsem lhostejný. Merline, jak já jsem se spletl. Nikdy jsem pro něj nic neznamenal. Nenávidí mě, protože jsem vlkodlak a dává mi to patřičně najevo.
Na dnešní schůzi Řádu přišel jako poslední. Copak ho asi zdrželo? Jediná volná židle u stolu byla ta vedle mě. Opovrženě se na mně podíval a zvažoval, jestli raději celý večer nepostojí. Čekal jsem, že tak i udělá. K mému překvapení si nakonec sedl. Přátelsky jsem se na něj usmál, odpověděl mi výhružným pohledem. "Vážně, Lupine, je tak těžké nevšímat si mě? "zavrčel a zahalil se do neproniknutelnosti, tak hmatatelné, že jsem se téměř mohl dotknout té bariéry, kterou se obklopil.
Povzdechl jsem si a odvrátil se. Nedokázal jsem ale nevnímat jeho přítomnost. Vyzařovalo z něj kouzlo, které mě přitahovalo jako gravitace a jeho podmanivá vůně bylinek, která mi bolestivě připomněla naše tajné schůzky pod hvězdami, mi omámila všechny mé smysly. Byl mi na dosah ruky. A přitom tak nesmírně daleko.
Po skončení schůze jsem vyšel na vzduch, abych vydýchal Snapeovu blízkost. "Není ještě brzo procházet se při měsíčku, Lupine?" uslyšel jsem za zády jeho jízlivý hlas. Otočil jsem se k němu. Na jeho rtech pohrával zlomyslný úšklebek. Očividně narážel na to, co mě zítra čeká a nemine. Blížící se úplněk už mě začínal ovlivňovat. Cítil jsem se bídně a on to poznal. Neměl jsem sílu vzdorovat mu, beze slov jsem se vrátil dovnitř a nechal jsem ho tam stát samotného.
Celý večer mi bylo mizerně. Lehl jsem si a tiše trpěl. To zvíře, dřímající ve mně už se pomalu probouzelo a dralo ven. Najednou jsem zaslechl nějaké zvuky u dveří, jako kdyby někdo chodil sem a tam. Po dlouhé chvíli se ozvalo tiché zaťukání. S námahou jsem se zvedl a otevřel dveře. Na chodbě stál Snape. Překvapením jsem se nezmohl ani na slovo. Natáhl ruku a podával mi malý flakónek. "Vlkodlačí lektvar," procedil mezi zuby, "vypij ho zítra večer před setměním."
Váhavě jsem otevřel dlaň a Severus mi do ní vložil lahvičku. Jeho prsty se přitom lehce dotkly mých. Zdálo se mi to, že déle, než bylo nezbytně nutné? Podíval jsem se mu zkoumavě do očí. Byly temné jako půlnoc a chladné jako lednové ráno. Prudce se otočil na podpatku, černý plášť mu zavlál jako ve větru a rychle zmizel ve svém pokoji.
Chvíli jsem zkoumal nádobku, sundal z ní víčko a přičichl. Substance nevábně páchla. To mi Snape pomstychtivě namíchal nějaký lektvar, po kterém se osypu, nebo něco ještě horšího, otráví mě? Proč by mi najednou uvařil vlkodlačí lektvar, když mě nenávidí právě kvůli tomu, že jsem vlkodlak? Nevěřil jsem mu. Celý obsah skleničky jsem vylil do umyvadla. Zítra radši jako vždy prolezu tunelem do Chýše a přetrpím tam svoji osudnou noc.
Přesto mi to vrtalo hlavou a v posteli jsem přemýšlel nad tím, co Snapea najednou přimělo namáhat se s přípravou zajisté komplikovaného lektvaru. Z vedlejšího pokoje jsem uslyšel šumět sprchu. Vyvolalo to ve mně bolestnou vzpomínku na to, jak jsem mu tenkrát na ošetřovně pomáhal s mytím. Kéž by mi to dovolil i teď. Stočil jsem se do klubíčka a ve tmě jsem v mukách vzpomínal na naši první noc pod hvězdami, když se mi celý odevzdal a dovolil mi poznávat své dokonalé tělo.
V noci jsem slyšel tlouct jeho srdce.

**

    Na osud jsem nikdy nevěřil. Ale co je to jiného, než osud, že se mi ten vlkodlak pořád plete do života? Kvůli dokončení velice složitého lektvaru jsem dnes nestihl začátek schůze. Proto zbyla na mne pouze židle vedle Lupina. Zase osud. Vidím, jak se na mně dívá, jako by chtěl říct "Obsazeno". Provokativně čeká, jestli mě to odradí. Neodradilo. Schválně si sedám vedle něj. Otáčí ke mně své smutné oči a jeho úsměv mi sevře srdce. Jako pokaždé. Jsem záměrně odmítavý, aby si mě přestal všímat. Nemohu dopustit, aby poznal, že mě jeho blízkost vyvádí z míry.
    Celý večer mi nevěnuje už ani jediný pohled, moje nepřístupnost ho dostatečně odradila. Využívám toho a nenápadně ho pozoruji. Vypadá špatně a nemocně. Není čemu se divit, je pár hodin před proměnou. Navzdory tomu, co musí prožívat, z jeho obličeje vyzařuje něco uklidňujícího. Jeho oči, to nejsou oči probouzející se bestie, naopak, jsou laskavé a dobrosrdečné, jako byly tenkrát. Tak rád bych věděl, co vyprovokovalo ten klukovský úsměv na jeho unavené tváři.
    Zmocňuje se mně silná nostalgie při vzpomínce na to, že tomuto muži vděčím za to jediné šťastné období v mém životě a dusí mě obrovský smutek, že je to minulost. Proč, proč mě jenom zradil? Dnes už aspoň vím, že si dobrovolně nevybral být vlkodlakem. Šedohřbet se mi před pár měsíci pochlubil, jak kdysi označkoval otiskem svých zubů malého Remuse. Musel jsem se hodně držet, abych ho v tu chvíli nezabil. Prozradil bych se. Jednou ale zaplatí za to, co Lupinovi udělal. To přísahám.
    Schůze skončila a já jsem se přistihl, že jsem byl tak zaneprázdněn myšlenkami na toho vlkodlaka, že vůbec netuším, co se probíralo. Venku na něj opět narážím, rychle se obrním sarkasmem, abych skryl, jak jsem z něj rozhozený. Ignoruje mně a odchází pryč. Hledím za ním a tajně si přeji, aby se vrátil zpátky. Musím se ptát sám sebe, jestli takhle vypadá nenávist.
    Několik dní jsem připravoval pro Lupina velice složitý vlkodlačí lektvar, který mu o úplňku zmírní příznaky lykantropie a ulehčí proměnu. Chvíli přešlapuji před jeho pokojem, než najdu odvahu zaklepat. Otevírá a překvapeně zírá, mně by tady jistě nečekal. Vypadá ještě hůř, než na schůzi. Vkládám mu lahvičku s lektvarem do ruky a přitom se otřu prsty o jeho dlaně. Neodolal jsem alespoň na okamžik se opět dotknout jeho teplé kůže. Doufám, že si toho nevšiml.
    Nebyl to dobrý nápad klepat na jeho dveře. Pohled těch bezelstných šedých očí mi opět vyvolal vzpomínky, na které se už dlouhých dvacet let snažím zapomenout a teď se mi znovu vrátily v plné síle. Z hlubin paměti mi zas a znova vyvstávají naše společné okamžiky na ošetřovně, nesmělé doteky, náš první nezkušený polibek a všechny další, nádherné milování, naše láska. Do smrti Lupinovi neodpustím, že tak bezcitně podupal toto naše štěstí. Nikdy se nedozví moje tajemství, že jsem ho nikdy nepřestal milovat.


22. března 1997
V mém životě se objevila další žena, bystrozorka jménem Tonksová. Její živý zájem o moji osobu příjemně pohladil mou mužskou ješitnost a posunul mé sebevědomí o dva schůdky výš. To je ale tak všechno. Nemám o žádnou známost zájem, mé srdce je už obsazené. Včera večer za mnou přišla, tak jsem jí upřímně a s citem vysvětlil, že miluji někoho jiného. Pochopila to celkem rychle a celkem rozumně.
Když jsem jí na odchodu mezi dveřmi dovolil políbit mě na rozloučenou, co čert nechtěl, Snape zrovna vycházel ze svých komnat. Instinktivně jsem Tonksovou rychle setřásl z krku, než jsem si uvědomil, že se Snapeovi nemusím z ničeho zodpovídat a on to taky ode mne neočekává. Přesto se mi zdálo, že byl tou scénou vykolejený. Odplul chodbou jako obrovský smrtihlav a z toho jeho démonického zjevu mi přešel mráz po páteři.
Večer jsem netrpělivě čekal, až mi přinese vlkodlačí lektvar, který mi vyráběl pravidelně každý měsíc. Nepřišel. Pozdě v noci jsem nakonec tiše zaklepal na jeho dveře. Nic se nestalo. Naslouchal jsem, ale uvnitř bylo ticho jako v hrobce. Myslím, že v noci vůbec nespal ve své posteli.

**

    Pochopil jsem, že už to takhle dál nejde. To nepřátelství mezi námi už je neúnosné. Ve skutečnosti se vlastně Lupin nepřátelsky vůbec nechová, je to jenom jeho obrana proti mým arogantním výpadům, za kterými zbaběle skrývám své skutečné emoce. To já jsem hluchý a slepý k jeho pokusům o kontakt. Proto jsem se rozhodl, že jeho pozvání, které mi nabízí pokaždé, když mu nesu lektvar a které já pokaždé odmítám, dnes přijmu. Měl bych mu konečně dát šanci promluvit si. Možná toho budu litovat. Možná mi to opět otevře staré, nezhojené rány. Ale pokud si s Lupinem nepromluvím, budu prožívat tohle peklo až do konce svého života.
    Vezmu lektvar a vycházím na chodbu. Dostávám ránu pod pás a ohromeně hledím, jak se Lupin líbá s tou extravagantní bystrozorkou z Řádu. Počáteční šok vystřídá pocit hlubokého zklamání. Přiznávám, taky smutku a bolesti. Nedokážu se dívat na to, jak si to Lupin užívá. Musím pryč, jinak tady po mně zůstane mrtvola.


23. března 1997
Dnes jsem celé odpoledne marně bouchal na Snapeovy dveře. Kdyby mě někdo viděl, velice těžko bych to vysvětloval. Neotevřel. Slyšel jsem uvnitř jeho přerývaný dech a těžké vzdechy. Seděl jsem opřený o jeho dveře a šeptal jeho jméno do dubového dřeva. Marně. Nepustil mě dál. Nemohu už déle čekat, cítím blížící se proměnu. Dnes večer budu muset po dlouhých měsících znovu zalézt do Chýše jako šváb a pokusit se ve zdraví přežít úplňkovou noc. To je můj trest, který pokorně přijímám. Trest za to, že jsem včera nezastavil Snapea a neřekl mu, co mu zoufale chci říct celá léta: Miluji tě, Severusi.

**

    Celou noc až do rána jsem se procházel po ztichlých chodbách hradu a myslel na Lupina. Jsem totální idiot, když jsem na okamžik zadoufal, že něco z toho citu ke mně v něm dodnes zůstalo. Poslouchám, jak se mi dobývá na dveře. Táhni pryč, Lupine! Šeptá mé jméno. Naléhavě a stejně něžně, jako kdysi pod noční oblohou. Zabořím obličej do polštáře a snažím se to ignorovat. Je to ale marné. Ten šepot mi proniká až do morku kosti. Jdi k čertu, Lupine! Už zase pošlapal mé city. Sáhnu po lahvičce s vlkodlačím lektvarem a vztekle ji mrštím proti zdi. Sklo se tříští a Lupinův vzácný elixír stéká po zdi na podlahu.
    Šepot utichl. Opatrně dojdu ke dveřím a potichu je otvírám. Chodba je prázdná. Prožívám další bezesnou noc a se svírajícím pocitem viny zírám do úplňku, pronikavě zářícího na noční obloze. Z dálky ke mně doléhá zoufalé vytí vlka.


18. května 1997
Snape byl vždy nesnesitelný, to není nic nového pod sluncem, ale posledních několik týdnů není s ním obzvlášť k vydržení, až se obávám, že si proti sobě poštve i tu hrstku lidí, kteří ho ještě jakž takž snášeli. Je hodně těžké ho mít rád. Je dlouho po půlnoci a spánek nepřichází. Brk skřípe po pergamenu a hlavou se mi honí otázky, na které hledám odpověď. Proč si Snape tak libuje v mém ponižování, proč tak zarputile odmítá mé pokusy o kontakt, proč mi neustále dává najevo, jak jsem mu odporný?
Jeho vztek na mně za těch dlouhých dvacet let už přece dávno musel vyprchat. V tom bude něco jiného. Zamyslel jsem se. Co když to jeho nepřátelské chování pramení ze žárlivosti na Tonksovou? (tato úvaha vyloudila úsměv na mé tváři) Když tak ale nad tím přemýšlím, tak ta jeho náhlá změna k horšímu skutečně trvá od té doby, co se Nymfadora začala o mně zajímat. Co když za jeho chováním stojí pravý opak? Skutečné city, které se tímto primitivním způsobem snaží skrývat? (teď jsem tedy zvážněl!) Co když… co když na mně nikdy nezapomněl a snaží se to přede mnou utajit?
Ne, to není možné! Nevěřícně kroutím hlavou a utírám zpocené čelo. Ale vlastně… co když to tak skutečně je? Zaposlouchám se přes zeď do Snapeova pravidelného oddechování a napadá mě něco šíleného.

19. května 1997 - brzy ráno
Asi jsem se dočista zbláznil, když jsem se v noci odhodlal k tak riskantnímu činu. Skryt hustou tmou jsem se vkradl do Snapeových komnat. Jeho odemykající heslo znám od první chvíle, co jsem se sem nastěhoval. Mému sluchu neunikne nic, co se děje vedle, a Snapeův šepot obzvlášť. Uvnitř to příjemně vonělo směsicí různých bylinek a lektvarů. Zhluboka jsem nasál známou vůní artemisie a černočernou tmou jsem se tiše jako kočka vydal za ní.
Za dveřmi jsem uslyšel pravidelný tlukot jeho srdce. Potichu jsem otevřel a vešel. Snapeova ložnice byla zaplavena měsíčním svitem. Na židli byl pečlivě složený hábit, na stolku vedle postele ležela jeho hůlka a kniha o lykantropii se záložkou přibližně uprostřed. Dosti těžké čtení před spaním, nicméně na mé tváři vyloudilo potěšený úsměv.
Na posteli u zdi jsem zahlédl siluetu Snapeova těla. Srdce mi poskočilo a roztlouklo se tak hlasitě, že jsem se bál, aby ho ten zvuk neprobudil. Tiše jako stín jsem se naklonil nad jeho spící obličej. Do té nevinné tváře kluka těžký osud nesmazatelně vepsal všechnu bolest a útrapy, kterými musel ve svém nelehkém životě čelit. Navzdory tomu byla tato tvář dospělého muže překvapivě hezká, když ji teď nehyzdila kamenná maska chladu a povrchnosti, kterou si tak rád nasazoval.
Není vůbec tak špatný, jak se snaží ukazovat světu, to jen život byl k němu krutý a on ty rány teď oplácí. Spal klidně, uvolněně, bezbranně, netušíc, že stojím vedle něho. Mohl jsem se do sytosti na něj dívat bez obav, že se kvůli tomu stanu terčem jeho jízlivých poznámek. Tak děsně moc jsem toužil obejmout ho v náručí, dotknout se jeho tváře, pohladit vlasy nedbale rozházené po polštáři, políbit jeho tiše oddechující ústa.
Vím, že nemohu. Kdyby se probudil, zabil by mě. Mlčky jsem ho ještě dlouho pozoroval. Už to, že jsem mu tak blízko, mi bralo dech. Byl jsem po dlouhé době opět chvíli šťastný. Teprve když tma v pokoji začala k ránu řídnout, tiše jsem se odplížil zpátky do svého pokoje. Tuto noc už jsem nedokázal usnout.

19. května 1997
Nemohl jsem se dočkat, až se Snape probudí. Když jsem konečně uslyšel odvedle jeho kroky, rázně jsem zaklepal na jeho dveře s pevným odhodláním nenechat se tentokrát odbýt. Dveře se rozletěly a sotva mě spatřil, objevila se mu v obličeji nevraživá a podrážděná grimasa. Po jemné, hezké tváři z dnešní noci nezůstalo ani památky. Dal si záležet, aby mě jeho znechucený výraz odradil, ať už od čehokoliv. Mně svou přetvářkou ovšem neobalamutil. Už ne.
Začal se nadechovat, aby vypustil z úst něco jedovatého. Rychle jsem ho předešel. "Potřebuji s tebou nutně mluvit," řekl jsem naléhavě a nedal mu šanci odmítnout mě.
"My dva si nemáme co říct," zavrčel a zavíral dveře.
"Pozveš mě dál?" nedal jsem se odradit jeho nepřístupností a udělal jsem krok k němu.
Opřel ruku o rám dveří. Tímto gestem dal jasně najevo, že do jeho výsostných vod je pro mně vstup zakázán.
"Severusi, prosím," zašeptal jsem naléhavě a přistoupil jsem k němu blíž.
Vyplašeně couvl. Z jeho chladných očí sálal neklid a zmatek. "Promluvíme si, až budu mít čas," řekl po chvíli o půl tónu mírněji než jindy a prásknul mi dveřmi před nosem.
Civěl jsem na letokruhy prastarého dubu v jeho dveřích. Jeho pověstná inteligence, s kterou dokáže přijít na opravdové záhady, je až neuvěřitelná. Ale všechny ty indicie, které mu celou dobu naznačují, že mi není lhostejný, si dát dohromady nedokáže. Co mám ještě udělat, aby si toho všiml? Zešílím z toho.

13. června 1997
Snape nesplnil svůj slib. Nepřišel. Ani nepřijde. Udělal nepochopitelnou a strašlivou věc. Zabil Brumbála. Zmizel z Bradavic, zmizel ze světa, zmizel z mého života. Mé srdce puká a bolest se tříští v hrudi jako mořský příboj o skálu. Proč je láska považovaná za nejkrásnější cit, když způsobuje tolik bolesti a utrpení? Severus, můj Severus je vrahem. Nemohu se smířit s tím, že nás zradil. Už ho nikdy neuvidím. Nemám vůli žít.

10. září 1997
Spletl jsem se, když jsem si myslel, že Snapea už nikdy neuvidím. Tento školní rok byl Snape lordem Voldemortem povýšen do funkce ředitele bradavické školy. Celý hrad je prolezlý Smrtijedy a nedá se nikomu věřit. V době, kdy Snape dělal dvojitého agenta, jsem mu věřil, že je na naší straně, i když většina kouzelníků se na to tvářila skepticky. Brumbál mu bezmezně důvěřoval a to mě v mém přesvědčení ještě utvrzovalo. Pak zcela neočekávaně zabil svého jediného důvěrníka.
Přesto už od Brumbálovy smrti mnou hlodají pochybnosti, že to Snape nemohl udělat bezdůvodně. Možná si jenom za živý svět nechci připustit, že by toho Snape byl schopen. Ale co když to byla součást Albusova plánu? Celý loňský rok trávili každý den spolu a za zavřenými dveřmi připravovali tajný plán proti Voldemortovi. Mohla to být taktika boje, o které věděli jen oni dva. Když Snape Brumbála zabije, bude moct dokončit mnohem vyšší cíl.
Snape mě nechal dál bydlet v Bradavicích. Kdyby byl skutečně věrným Voldemortovým služebníkem, měl by dokonalou příležitost zbavit se mě jako člena Fénixova Řádu. Ale neudělal to. Jaká je skutečná pravda o tobě, Severusi?

23. září 1997
Dnes si mě Snape zavolal do ředitelny. Hned, jak jsem vstoupil dovnitř, všiml jsem si, že se do Bradavic vrátil Fawkes. Je to přinejmenším podivné, kéž by přinesl trochu naděje v této temné době. Snape vstal od stolu, jeho černé oči mě propalovaly jako rozžhavené uhlíky.
"Zakazuji všechny schůzky Řádu tady v ředitelně, Lupine. Oznam to všem členům Řádu," prohlásil ponuře.
Sklapla mi čelist. Co jsem od něj čekal, jen láska k němu mi zaslepila oči, že jsem si ho na okamžik mylně idealizoval. Beze slov jsem se otočil k odchodu. U dveří mě dostihl. "Něco sis tady zapomněl, Lupine." Vložil mi do ruky klíč a pak se ke mně naklonil, čímž probudil ze spánku tisíce motýlích křídel v mém břiše, a tiše řekl: "Na konci naší chodby ve sklepení je opuštěná učebna. Tady to už není bezpečné."
Vytřeštil jsem na něj oči. Jeho výraz se během vteřiny změnil. Z temných očí mu opět sálal ledový chlad. Zachmuřeným zrakem rychle přelétl pohyblivé portréty na zdech, prudce se otočil na podpatku, až svým hábitem rozvířil kolem sebe prach a přešel ke svému stolu. Už mi nevěnoval ani pohled.
Kdybych v dlani nesvíral studený kov, myslel bych si, že se mi to jenom zdálo. Cestou do sklepení jsem se vyrovnával s tím, co mi Snape řekl. Varoval mě. Varoval celý Řád. Teď už vím, na čí straně stojí.

30. listopadu 1997
Fénixův Řád se začal tajně scházet v bývalé Snapeově laboratoři. Nikdo z členů mi ale nevěřil, že Snape pracuje pro Řád a že vše, co se kolem něj děje, je součást jeho tajné mise. Pro ně to vždycky bude Ten-který-zabil-Brumbála. Se Snapem se nepotkávám. Přestal učit Obranu proti černé magii, opustil své komnaty ve sklepení a nezúčastňuje se ani schůzí Řádu. Stal se z něj čistokrevný Smrtijed. Občas i já sám zapochybuji, jestli to není jenom mé vroucné přání, že Snape není takový mizera, za jakého se vydává. Mé srdce mi ale našeptává, abych věřil svému instinktu. Když tady Brumbál už není, jsem jediný, kdo Snapeovi věří.

28. dubna 1998
Válka začala. Zahájilo ji vyhnání Severuse Snapea z Bradavic. V noci mě probudil hluk, doléhající k mým uším až z druhého křídla hradu. Spěšně jsem se oblékl a utíkal chodbou ze sklepení. V hale se ze tmy kolem mne vyřítila tmavá postava. Napřáhl jsem hůlku k útoku. V poslední chvíli jsem zastavil svou ruku. Nemít tak jemný čich, asi by už Snape ležel přinejmenším spoután u mých nohou.
Když mě spatřil, prudce se zastavil. Zahleděl se do mé tváře a jeho chladné oči najednou nečekaně změkly. Byl to ten samý pohled, jako když jsme spolu leželi jako kluci v mechu pod hvězdami. Ne, nezdálo se mi to. Díval se na mně, jako kdyby to mělo být naposled v životě.
Srdce mi sevřela ledová ruka. Pořád jsem mu mířil hůlkou na srdce, přesto nezaváhal a beze strachu udělal pár kroků ke mně. Jako by chtěl, abych ho zabil zrovna já. Sklonil jsem ruku. Najednou stál těsně u mně. Položil mi dlaň na zátylek a jeho horký dech se mi tříštil o rty.
"Remusi-," poprvé od školních let jsem slyšel z jeho úst své křestní jméno. Nedozvím se, co mi chtěl říct. Jeho další slova předčasně ukončil vzdálený dusot přibližujících se nohou. Oba jsme se poplašeně otočili tím směrem. V dálce se blížilo stádo pronásledovatelů.
"Severusi, proboha, uteč!" prosil jsem ho naléhavě. Byl jsem vyděšenější, než on. Věnoval mi poslední pohled, na který do své nejdelší smrti nezapomenu.
"Odpusť mi, Remusi," zašeptal a pak rychle seběhl schody a zmizel ve sklepení.
Stál jsem tam jako vytesaný do skály a strnule zíral před sebe. Za pár vteřin mě obstoupilo několik bystrozorů a členů Řádu. "Remusi, kam utíkal Snape?" křičela na mne McGonnagalová. Ukázal jsem hůlkou k hlavní bráně. Smečka Snapeových pronásledovatelů proběhla halou a zmizela do noci. Zalhal jsem svým přátelům a spolubojovníkům z Řádu. Budiž mi připsáno ke cti, že jsem tím zachránil Snapeovi život.
Otočil jsem se a rozeběhl dolů do sklepení. Severusova poslední slova mnou otřásla a vyžadovala bližší vysvětlení. Prolezl jsem celé sklepení a tiše volal jeho jméno. Nenašel jsem ho. Na jednu stranu mnou zmítal obrovský strach o něj a bál jsem se, hrozně jsem se bál, že už ho nikdy neuvidím. Na druhou stranu se mi ulevilo, že se mu podařilo utéct některou z tajných chodeb. Bradavická sklepení znal líp než kdokoliv jiný.
Když jsem se sklíčeně šoural ke svému pokoji, všiml jsem si pootevřených dveří. Asi jsem je zapomněl zavřít, když jsem předtím v rychlosti vyběhl. Když jsem ale vešel dovnitř, udeřila mi do nosu známá vůně. Byl tady. Na mé posteli ležela malá krabička. Otevřel jsem ji. Byl v ní uschován drobný černý obsidián, tolik připomínající Severusovy temné oči. Neubránil jsem se slzám. Severus tento můj dárek uschovával u sebe celá ta léta. Nikdy nezapomněl na to, co bylo mezi námi. A já jsem to vůbec netušil.

30. dubna 1998
Začíná rozhodující boj o Bradavice. Uvnitř hradu panuje nervozita a strach, venku se šikuje armáda Smrtijedů a jiná verbež. Každý se s tím napětím vypořádává po svém. Já svoji bázeň a obavu ventiluji psaním do deníku. Nosím jej pořád u sebe, abych ho měl po ruce. Jsem pevně rozhodnut, že až tahle bitva skončí a já z toho vyváznu živ, vyhledám Severuse a už nikdy mu nedovolím, aby odešel. Svým pohledem, kterým se se mnou loučil, mi totiž řekl vše. Modlím se za něj k Merlinovi, aby tuto válku přežil. Bez něj nedokážu žít. A já chci žít.

1. května 1998
Všichni máme jediný úkol. Za každou cenu ochránit Harryho, aby v závěrečné bitvě s Voldemortem zbavil svět zla. Ten ubohý chlapec má na svých bedrech opravdu nelehký úkol. V těchto dnech a hodinách nejistoty a napjatého očekávání myslím na Severuse častěji, než kdy jindy. Kde se asi skrývá, jak se vyrovnává se svou samotou mezi tou smečkou Smrtijedů, jestlipak má ještě sílu a odvahu dokončit svůj důležitý úkol. Srdce se mi svírá strachem o něj, nechci ani pomyslet na to, co by mu Pán zla udělal, kdyby se prozradila jeho skutečná identita. Doufám, že se nám brzy podaří porazit Voldemorta, aby se Severus mohl vrátit.

2. května 1998
Čas neúprosně odtikává poslední hodiny před útokem. Všichni cítíme, že už se to blíží, nervozita je přímo hmatatelná. Za chvíli končí Moodymu dvouhodinová hlídka u Harryho. Jdu ho vystřídat.

**

    "Dokud zůstáváš naživu, Severusi, nemůže být bezová hůlka doopravdy moje." Pomalu mi dochází význam slov Pána zla. Nespouštím oči z Nagini a ona nespouští oči ze mně. Tak takhle skončí můj bídný život. Vždy jsem byl přesvědčený, že zemřu smrtící kletbou z hůlky Pána zla. Nebo některého Smrtijeda či bystrozora. Tajně jsem si však přál, aby to byl Remus. Nakonec to bude Nagini.
    "Zabij!" slyším vzdálené Voldemortovo zasyčení. Můj smrtelný výkřik, když mi ta svíjející se smrt prokousává hrdlo, zaniká v gejzíru krve, která mi klokotá v hrdle. Cítím, jak z mého těla pomalu uniká krev a s ní i můj život. Dusím se vlastní krví, ale Potterovi ještě stihnu předat své vzpomínky. Ten rituál mi ubírá sil.
    Navzdory tomu, že vplouvám do náruče smrti, pociťuji klid a vyrovnanost. Na konci černého tunelu září jasné světlo. Než si mě vezme smrt do své náruče, vidím anděla. Vyprovází mě na mé poslední cestě. Něžně mě bere za ruku a tiše šeptá moje jméno. Severusi… Severusi… Poslední, co na tomto zatraceném světě vidím, je tvář anděla. Remusova tvář. Smrt je nakonec krásná. Smiřuji se s ní. Sbohem, Remusi.


2. května - o dvě hodiny později
Ruka se mi třese jako stoletému starci. Nedokážu ani popsat, co se ve mně odehrává. Když jsem střídal Moodyho, Harry s Ronem a Hermionou nezodpovědně odešli pod neviditelným pláštěm ven. Běžel jsem v jejich stopách, které mě vedly do Chroptící chýše. Přišel jsem pozdě, už tam nebyli. Na to, co jsem tam ale uviděl, nikdy nezapomenu, bude mě to děsit jako noční můra až do konce mého života. Na podlaze v prachu ležel Severus, tonoucí v kaluži své vlastní krve. Merline, nemohu ani psát…

Klesl jsem k němu na kolena. Z prokousnutého hrdla mu vytékala tmavá krev a pod jeho hlavou tvořila houstnoucí louži. Severusi… Severusi… zoufale jsem šeptal a zahříval jeho studenou ruku ve své dlani. Upíral na mne své hluboké černé oči. Nebylo v nich ani památky po chladu a zlobě, byly pozoruhodně klidné a smířené. Usmívaly se na mně. Pak jeho rty téměř neslyšně zašeptaly Sbohem, Remusi a jeho černočerné oči se zavřely.
Křičel jsem z plna hrdla a tiskl si jeho tělo k hrudi. Už mě neslyšel. Mé oči se naplnily slzami. Jestli umře, chci umřít taky.
Uslyšel jsem slabý tlukot jeho bojovného srdce. Ještě je naděje. Nedovolím smrti, aby mi ho vzala. Ještě ne. Kouzlem jsem zastavil krvácení, vzal jsem ho do náruče a s obrovským úsilím ho přes bitevní pole dopravil až do ředitelny. Položil jsem ho na pohovku a ošetřil jsem mu prokousnutou ránu Fénixovými léčivými slzami. Sledoval jsem, jak se rána pomalu zaceluje, až se úplně ztratila. Severus žil. Vyrval jsem ho ze spárů smrti.
Pořád je v bezvědomí, ale už mu nic nehrozí. Potřebuje klid a odpočinek. Klečím u něj a hledím do jeho pobledlé tváře. Je klidná a vyrovnaná. Zatímco spí, svěřuji deníku to, co jsem Severusovi chtěl už dávno prozradit. Miluji tě, Severusi. Miluji tě skoro celý svůj život, ale až teď, na prahu smrti, jsem pochopil, jak je moje láska silná. Dal bych bez přemýšlení svůj život za ten tvůj.

Už je to tady. Hrad se otřásá v základech, ze všech stran se ozývá křik a zmatek. Bitva právě začala. Musím jít. Naposled pohladím Severuse po tváři a dotknu se ústy jeho teplých rtů. Poslední polibek na rozloučenou. Po bitvě si pro tebe přijdu, Severusi. Přísahám.

**

    Z velké dálky slyším nádherný ptačí zpěv. Zní jako rajská hudba. Vzdálené hřmění a burácení, řev a výkřiky jako v pekelném kotli. Zmateně přemýšlím, kde to jsem. Peklo nebo ráj? Ráj sotva. Svým způsobem života jsem odsouzen k věčnému zatracení v pekle. Proč ale ten zpěv?
    Pomalu otevírám oči. Ani nebe, ani peklo. Začínám rozeznávat mlhavé obrysy důvěrně známých zákoutí mé pracovny. Nade mnou zpívá svou tesklivou píseň Fawkes. Netuším, jak jsem se sem dostal. Nejasně se snažím rozpomenout na poslední věc, kterou si v paměti vybavuji. Ruka mi vystřelí k hrdlu. Prsty mám celé od krve, žádnou ránu však nikde nenahmatám. Nerozumím tomu. Jsem snad už na onom světě, kde mně už nic nebolí?
    Opatrně se posadím. K mým uším doléhá vzdálené dunění bitevní vřavy, nářek a křik. Pomalu se začínám orientovat, kde jsem, co se stalo a co se děje kolem. Pán zla a jeho Smrtijedi už podle všeho pronikli do hradu. Musím jít bojovat. Ztěžka se zvedám a trochu se mi točí hlava. Vedle mně leží leží nějaká kniha, která sem nepatří. Deník Remuse Lupina, čtu. Jak se sem dostal? Popadnu jej, schovám do hábitu a pospíchám Řádu na pomoc.
    Tak už to začalo. Všude chaos, chodby a sály jsou posety mrtvými těly. Smrtijedi, členové Řádu, studenti. Hledám v tom zmatku Lupina, ale nikde ho nevidím. Doběhnu přímo do epicentra nejkrvavější bitvy ve Společenském sále. Všude kolem zuří krvavé boje, sál jiskří tisíci různobarevných blesků z kleteb, které hledají svůj živý cíl. Všude čpí nasládlý pach krve. Už nemusím skrývat, na čí straně stojím. Hladovím po pomstě. Bez milosti zabíjím každého Smrtijeda, který se mi postaví do cesty a nezajímá mě, kdo z mých bývalých kolegů se pod maskou skrývá.
    Zahlédnu Lupina. O kus dál statečně bojuje se Šedohřbetem, svým stvořitelem. Vrhám se k nim. Razím si cestu skrz Smrtijedy a odrážím kletby, které na mně vrhají členové Řádu. Lupinovi mezitím docházejí síly v boji s obávaným vlkodlakem. Vidím, jak ho Fenrir odzbrojí a zamíří na něj, na bezbranného, svoji hůlku, aby ho dorazil. Zatmí se mi před očima. Vrazím do něj a jeho smrtelná kletba se neškodně zavrtá do omítky za Lupinovými zády. Kdysi jsem přísahal, že ho jednou zabiji za to, jaké prokletí Lupinovi způsobil. Teď je moje chvíle. Nezabiji ho hned, tu milost mu neudělím. Použiji vlastní kletbu Sectumsempra, která sekne po něm jako neviditelný ostrý meč. Umírá v nepřekonatelných bolestech, jeho smrtelné vlkodlačí zavytí se nese celým sálem a já cítím silné zadostiučinění a potěšení.
    "Severusi Snape!" zaburácí najednou sálem. Bitevní vřava náhle umlká a všichni se otáčejí za hlasem. Jako by strachy zkameněli. Otočím se. Mé oči se střetnou s krvavými bělmy Pána zla, jeho rozzuřený pohled mě probodává jako dýka. "Ty zrádče!" zahřmí vzteky. Takže už to ví.
    Napřáhne ke mně ruku s hůlkou, aby po mně mrštil smrtelnou Avadu. Na tohle jsem byl připravený celé ty zatracené roky. Moje smrtonosná kletba je o nepatrný zlomek vteřiny rychlejší než ta jeho a zasáhne ho plnou silou. Voldemort s odpornou grimasou ve voskové tváři padne na kolena. Je oslabený, otřesený a poražený, ale není mrtvý. Má snad ještě někde nějaký viteál?
    Slyším kolem výkřiky překvapení, ale i uznání. Rychle se otáčím a vyhledávám Lupina, abych se přesvědčil, že je v pořádku. Prodírá se ke mně davem a usmívá se na mně. Zaplaví mě obrovská úleva, že je živý a zdravý, nic se mu nestalo. Dělí nás od sebe už jen pár kroků, když najednou vytřeští oči strachem na něco za mými zády. "Pozor!" slyším ho vykřiknout.
    Instinktivně se otočím. Voldemort se opět vzchopil, klečí na kolenou, hůlku namířenou přímo na mně a na jeho krutých rtech se formují pouhá dvě slova: Avada Kedavra! Oslepí mě oslnivý zelený záblesk. Moje hůlka už nestihne kletbu odrazit. Zaslechnu vyděšený Lupinův výkřik a pak mě odmrští síla prudké rány do prsou a já se propadám do neznáma.


Epilog

Tři dny po finální bitvě s Voldemortem 
květen 1998 - pozdě v noci


    Ztěžka zvedám hlavu a všimnu si, že zatím, co tady mlčenlivě klečím u jeho hrobu, tma zahalila do svého černého pláště celý hřbitov a pohltila okolní hroby. Otevírám dlaň, popíchanou od trnů a pokládám uvadlou rudou růži na skromný hrob. Na drobném kvítku se třpytí má slza jako kapka rosy. Krůpěje krve mi z dlaně stékají po okvětí a vsakují se do hlíny. S bolestí, která mě zevnitř rozežírá, pokorně klečím u jeho hrobu a do očí se mi derou slzy.
    Krutý osud nám nedopřál prožít naše životy společně, promarnili jsme je věčným míjením se. Přitom stačilo pár slov. Celý život jsme nedokázali najít k sobě cestu a svěřit společné trápení svých srdcí jeden druhému. Jestli mě slyšíš, dovol mi to aspoň teď.
    Tvoje smrt byla zcela zbytečná. Zvrátil jsi předem určený osud, když jsi tak nesmyslně skočil do dráhy té smrtící kletby, ochránil jsi mě svým vlastním tělem a dobrovolně jsi obětoval svůj život, abys zachránil ten můj.
    Och, Remusi, měl jsi mě nechat zemřít. Nezasloužím si žít. To mé tělo tady mělo ležet místo tvého, tak to bylo předurčeno. Třikrát jsi Smrti překazil její plán se mnou a rozhněval jsi ji, tak si nakonec vzala tebe. Svou neuváženou obětí jsi mě potrestal na doživotí. Do konce svého mizerného života budu žít s nesnesitelným pocitem viny. Trest ale pokorně přijímám, plným právem si ho zasloužím.
    Četl jsem tvůj deník, Remusi. Vím, že jsem neměl na to právo, ale je to jediné, co mi po tobě zůstalo. To, co jsem se z něj dozvěděl, mě hluboce zasáhlo. Příliš pozdě jsem pochopil, že jsem v tobě ztratil to nejdražší, co mě na tomto ubohém světě mohlo potkat. Moje bolest je nepředstavitelná. Kdyby to šlo vrátit zpět, položil bych svůj život k tvým nohám.
    Remusi, můj Remusi… šeptám ti teď slova, která jsem měl vyslovit, ještě když jsi žil. Nikdy jsem nedokázal najít odvahu říct ti, jak mi na tobě záleží. Bál jsem se svých citů a zoufale je skrýval za svým arogantním chováním a falešně si namlouval, že tě nenávidím. Ubližoval jsem ti, přitom jsem tě hluboce miloval. Celým svým srdcem, celou svou duší. Už nikdy se to nedozvíš. Odpusť mi, prosím.
    Brzy budu muset jít, za chvíli svítá. Večer ale přijdu za tebou zas. Přijdu každý večer. Zvedám obličej vlhký od slz vysoko k nebi. Třpytí se na něm miliony světýlek. Vzpomínáš na slova, která jsem ti šeptal v tu noc, kdy jsme ještě byli spolu šťastni? Šeptám ti je zas, Remusi. Pozvedni oči a uvidíš hvězdy...


Jeho mlčenlivý pohled procházel hustou tmou a mířil stále výš, skrz šedou oblačnost a pak ještě dál, až ke hvězdám. Jeho cíl byl ovšem stále mnohem vzdálenější. Byl dál, než kam dolehne zpěv ptáků za letního rána, dál, než vylétnou nejlehčí smítka sazí, dál, než kam jen může oko dohlédnout. Duše zemřelých totiž odcházejí nesmírně daleko.

KONEC

8 komentářů:

  1. Zuzana | 27. března 2011 v 1:27 Vyfúkala som si nos, utrela uslzené oči a idem si vychutnať stretnutie po toľkých rokoch. Je kruté, že si ich nechala tak dlho žiť ďaleko od seba. Ale bude horšie. Ja viem. Strašne sa mi páčilo, že si Remus nenašiel žiadneho iného muža, a že si mu neprisúdila nezmyselný celibát. Takže si vlastne dodržala aj vernosť jeho láske, ale zároveň si neupadla do neuveriteľného „nikdy si nezašukal“. Ešte krutejšie bolo nechať ich vídať sa celý rok bez toho, že by sa porozprávali a vysvetlili si ako to vlastne bolo. Mal to urobiť Remus, ale donútiť zatrpknutého bývalého smrťožrúta aby počúval, je strašne zložité. Remus ma ale naštval, že na takú dlhú dobu všetko vzdal a nevyhľadal Severusa. Aj za cenu odmietnutia alebo hádky, ale mal to skúsiť. (Bože ja tu zase uvažujem nad niečím čo v skutočnosti neexistuje, nie som normálna.) Na príbeh z pohľadu Severusa som sa tešila strašne moc. Jeho myslenie ako ho píšeš milujem. A nie len v tejto poviedke, ale všade kde ho píšeš.

    2. Nade | 2. července 2010 v 21:30 Jde mi z toho mráz po zádech. Nemám slov. ......... úžas

    3. Zuzana | 27. března 2011 v 1:46 Znova - zbližovanie teraz už dospelých mužov je úplne odlišné od toho čo bolo vtedy v nemocnici, ale nie je o nič menej vzrušujúce. Len je o dosť boľavejšie, keď si pomyslím na ten dlhý čas, ktorý stratili a počas ktorého obaja toľko trpeli. Severusove „trápne“ blahoželanie Remusovi k výročiu mi vyvolalo potešený úsmev na tvári. Bolo to strašne milé. Aj keď sa po tom stále správal odporne :) Ale Lupin nie je o nič lepší. Keď vylial vlkodlačí lektvar mala som chuť zatriasť ním nech sa spamätá. A ešte k tomu to odporné načasovanie osudu, práve keď sa Severus rozhodol skončiť s trucovaním, objaví sa tam tá nešťastnica Nymphadora a samozrejme Severus ju uvidí. Ach Styx Ty musíš tých chlapov dostať úplne na dno. Ale ja to týranie od Teba zbožňujem.

    4. elča | 28. července 2009 v 17:02 to je nádhera...celá ta povídka se mi moc líbí

    5. Zuzana | 27. března 2011 v 3:09 Konečne sa Remus odhodlal vyriešiť to trápenie. Keď sa vkradol k Severusovi v noci do izby a pozoroval ho ako spí, zastavil sa mi dych. Vážne. Nepreháňam. Zistila som o pár chvíľ, že zadržiavam dych. Stáva sa mi to len pri naozaj dobrých poviedkach. Som skrátka v tom príbehu s nimi. (zase sa opakujem) No a potom ráno... Severus je blb. A ten Albusov geniálny plán. Viem, že bol v podstate geniálny, ale pre Severusa znamenal zatratenie. A už mám zase na nose vreckovku. Som rada, že Remus aspoň trochu pochyboval o Severusovej zrade. Trošku ma to potešilo v tom všetkom. A hlavne to, že mu znovu uveril. No a samozrejme, že keď sa ich vzťah znovu mohol rozvinúť, tak Severus musel utiecť a ja nevidím cez slzy a viem, že to bude ešte horšie, ale aj tak čítam ďalej lebo toto je tak krásny príbeh, že sa nedá prestať... Och Styx...

    OdpovědětVymazat
  2. 1. Evka | 10. února 2009 v 0:36 Awrgh...mrzí ma, že mi zmizol komentár. Ako som už písala (a nedá mi to nevyjadriť sa ešte raz), poviedka je krásna, dojemná, romantická, nežná i tragická, písaná s obdivuhodnou dávkou citu, zmyslom pre paradox a slohovo skvelá. Mám po jej prečítaní (vôbec nie prvom ;) ) takú tú príjemnú depresívno-melancholicko-pateticko-sentimentálnu náladu (čo by do istej miery vysvetľovalo, že JA som použila slovo romantická). Styx, vieš, že si návyková? =))

    2. Blanch | 10. února 2009 v 0:36 Bože..tohle byla prostě nádhera..já tenhle pairing moc nečtu, ale zalíbil se mi tvůj nádherný sloh a chtěla jsem to prubnout a teď vůbec nelituji. Proč všechny tvé povídky musí skončit tragicky? :) Byla to ale taková nádhera... a teď mi po tváři tečou slzy, protože ačkoliv jsou takové konce už klišé, tvé konce jsou vždycky něco víc... jsou oduševnělé, mají v sobě hloubku a moudrost a jsou jednoduše nádherné a dojemné natolik, že i mě, osobu, která příliš u povídek nebrečí, rozpláčou. Hezky sis pohrála se změnamy v průběhu některých dílů HP, bylo to skvostné dílo.

    3. Styx | 10. února 2009 v 0:37 Díky za poctu. Ještě než jsem začala sama psát, tak jsem si ke čtení vybírala povídky s tragickým koncem. Z jediného důvodu, dojímá mě smutný příběh, který mi dlouho zůstane v paměti. Nezapírám, že mi taky skane slza, když zemře hlavní hrdina. A když jsem začala letos na jaře psát, bylo jasné, že to budou depresivní příběhy, při psaní kterých jsem sama měla vlhké oči. Hlavně když jsem mučila anebo zabila Severuse :-) (např. Až na krev a Do náruče smrti) Ale ne všechny mé povídky jsou tragické. In whisky veritas a její pokračování, které teď právě píšu s Dracem a Severusem nekončí depresivně. Díky Blanch za tvůj zájem o mé povídky

    4. Blanch | 10. února 2009 v 0:38 No vůbec nemáš zač :) Ale naprosto souhlasím, povídky s bad endem se do paměti čtenářů vryjí spíš než povídky s happy endem. Vždycky si spíš zapamatuje člověk, když někdo někde zemře, když si pobrečí a své emoce dá na odiv světu kolem sebe. Je to úžasné a protože to svým způsobem bolí, pamatuje si to nekonečně dlouho :) Tvoje povídky jsou úžasné a vůbec se těžko věří tomu, že píšeš teprve od jara, já píšu šest let a moje psaní se s tím tvým vůbec nedá srovnávat. Máš naprosto úchvatný sloh...

    5. Evka | 10. února 2009 v 0:38 Asi by som sa mala vyjadriť, až keď budem vidieť na monitor, čo mi momentálne znemožňujú slzy...SS/RL je môj srdcový pár a táto poviedka...bože, dochádzajú mi slová a asi jediné, čo by mohlo vyjadriť moje dojmy, je veľká kopa osmrkaných papierových kapesníkov, ktorá sa mi vŕši na stole...Nádherné slohovo i obsahovo, romantické a napriek tomu lahodiace mojej neveľmi romantickej duši...Máš úžasný talent a píšeš s citom, so zmyslom pre paradox a fascinujúcim spôsobom.Severus v tvojom podaní ma privádza do šialenstva, v pozitívnom slova zmysle, je úžasný :): (Teraz vyzerám ako nenáročný čitateľ, ale to je iba klamné zdanie)

    6. Niki | 10. února 2009 v 0:39 Něco tak úžasného jsem už dlouho nečetla. Nemám ve zvyku řvát u povídek. Tady jsem tomu ale nedokázala zabránit. Slzy mi tekly už v první půlce povídky, jak krásně jsi popisovala pozvolný přerod citů Remuse k Severusovi a když se konečně dali dohromady, bylo to nádherně romantické čtení. Konec jsem četla na třikrát, neviděla jsem přes slzy. Bože, tvé povídky jsou tak nádherné... Zdá se mi to, že je z nich cítit jakási náklonnost k postavě Snapea ???

    7. Nex | 10. února 2009 v 0:41 Tomuhle okamžitě dávám zelenou kartu a přiřazuji do síně slávy "Nejlepší texty, které jsem kdy četla". Tak perfektní práci se vším - naprosto se vším! - se zápletkou, se stylem, slohem, jazykem...prostě rozvinutou na stejnou úroveň v každičkém místečku povídky jsem ale viděla ve fanfiction nebo autorských povídkách všeho druhu teprve asi podruhé nebo potřetí... Neumím vyjádřit, jak moc dokonalá je věc, drahokam vybroušený na všech ploškách. Snad za mě promluví jeho vlastní záře. Posílám na něj pramínek třpytivého svitu z hvězd. :)

    OdpovědětVymazat
  3. 8. Maky | 10. února 2009 v 0:42 | Reagovat Tohle je ta nejkrásnější, nejlepší, prostě nejdokonalejší věc, jakou jsem kdy četla. všechny tvoje příběhy jsou skvělé, u každého tvého písmenka jen žasnu nad tím, jak skvěle píšeš........ Ale tenhle příběh je v něčem jiný.....neumím to popsat, nikdy jsem nečetla nic takového...... Ten konec je sice smutný, ale nádherný...... pořád nemůžu přestat brečet :( Opravdu tě obdivuju <3

    9. Syriana | 10. února 2009 v 0:42 Nádherna, moc krásně napsáno, úplně mě to pohltilo a povídku jsem přečetla jedním dechem. Nádhera.

    10. Kája | 10. února 2009 v 0:43 je to super akorát škoda že to končí špatně!!!!neco tak hustýho sem dlouho nečetla!nechceč vydat knihu??????????

    11. DarkSunny | 10. února 2009 v 0:43 brečím.....krásný, nemám slov

    12. Lucka | 10. února 2009 v 0:44 Mooooc krásný, kdyby okolo mě právě nesedělo 23 puberťáků, tak bych se opravdu rozbrečela usedavým pláčem...

    13. Samantha Wood | 10. února 2009 v 0:44 tak já ani nevím co napsat...možná až přestanu brečet jako želva ta bych mohla napsat, že jsem snad nic hezčího o tomhle páru nečetla!Stále měudivuje, jak někdo něco takovéo dokáže napsat(já bych to nezvládla, asi bych neuměla popsat ty pociy:-( ) Opravdu moc se mi a povídka líbila a přeji mnoho a mnoho stejně dobrých(co dobrých SKVĚLÝCH) povídek

    14. Paula | 10. února 2009 v 0:45 moooc krásný, smutný ale nádherný...jako všechny asi mě to rozbrečelo..škoda že to skončilo tak jak to skončilo ale je to užasnýýý ;)

    15. Utopia | 10. února 2009 v 0:45 ach...no, co na to říct... krásný, a smutný.....

    16. Lilithka | 10. února 2009 v 0:46 Příjemně dlouhé a celou dobu udrželas napětí a moji touhu číst dál. Propletení kánonu s tvojí linií je úžasné. Přestanu tady házet superlativy a doufám, že si brzy budu moci přečíst něco dalšího od Tebe.

    17. Luci Fér | 10. února 2009 v 0:47 Něco tak úchvatného a dojemného jsem dlouho nečetla. Já - antiromantik - jsem musela i slzu zamáčknout. Emocionálně popsaný pozvolný přerod citů Remuse k Severusovi. Ke konci jsem se kvůli chvilkovému citovému rozpoložení ani nemohla dočíst :-)

    18. Joy | 10. února 2009 v 0:49 Fakt jako asi nejhezčí povídka co tu je!!!!!

    19. mishelka | 21. února 2009 v 11:58 tada paani...to bolo take krasne.....take roztomile..uplne mi to zobralo dych....nemozem s toho.....dojal ma ten koniec....vlasne s celej poviedky som bolo tak troch nameko...milujem remusa....samozrejme severusa tiez ....tento par je krasny....nedherne napisane...ani neviem ako by som ta mala vynachvalit.....proste bolo tu uzasne :D......az na ten koniec ..ja nemam rada nestasne konce ....ale tak toto som cakala...strasne dobre si to natahovala ze kdo nakoniec s nich zomrie....och remusik ale tak aspon ma pokoj od toho sovjeho prekliatia....a som rada ze si napisala ze In whisky veritas ma stasni koniec a ze jej pokracovanie s dracom tiez bude...ale tak nenapisala si tam nic o Vyvrženci pekla to znamena ze bude smutny koniec?? :o((...ale tak necham sa prekvapit..

    20. zdenula | 23. února 2009 v 22:31 Nemůžu nekomentovat. Prostě skvělý jako vždycky ;-)

    OdpovědětVymazat
  4. 21. Martina | E-mail | 1. března 2009 v 23:51 Je to úžastný príbeh. Nedokázala som sa od neho odtrhnúť. Remusov a Severusov cit opisuješ strašne zaujímavo a tak reálne. Je to veľmi dobré!!! Nemáš sa za čo hanbiť. Ďakujem za možnosť prečítať si tvoje poviedky. Idem na ďalšiu :-)

    22. Syriana | 24. března 2009 v 12:41 Tuhle povídku prostě miluji. Pravidelně se k ní vracet když mi je ouvej. Vždy mě tak krásně dojme. Určitě to není naposledy, co jsem to četla

    23. Dark Angel | 29. března 2009 v 19:31 Musím se připojit ke všem, kdo tuhle povídku chválí. Severus a Remus jsou pro mě výborně se doplňující pár a tahle povídka mi vehnala slzy do očí. Děkuji, Styx.

    24. Neferet | 19. listopadu 2009 v 12:58 Nemám slov. Celý příběh jsem přečetla v kuse a nebyla jsem schopná se od něj odtrhnout. Je to úžasné dílo, které dokáže člověka chytnout za srdce. Patří ti můj dík, za to, že jsem mohla něco tak nádherného přečíst.

    25. Cairo | 31. ledna 2010 v 0:55 Styxko, já opravdu nevím, co říct, abych neopakovala to, co u Kata a VP. Nejspíš se tomu nevyhnu. Zase se ti povedlo mě úplně paralizovat, přinutit mě fascinovaně hltat každé písmenko, zběsile klikat na pokračování když skončí kapitola a zklamaně vzdychat, že se to načítá moc dlouho, protože i těch pár vteřin bez další věty nebo i jenom slova je víc, než se dá snést. Zase jsi mi vehnala slzy do očí a zase jsi mě chytla přímo za srdíčko. Nebudu se tu znova rozplývat nad tím, jak skvělá jsi spisovatelka, to už bych se opravdu moc opakovala. Takže řeknu jenom: Děkuju. Díky za skvělý zážitek, díky za to že jsi, že píšeš a že nás necháváš nahlédnout do toho úžasného světa příběhů a osobností, který se ti rodí v hlavě.

    26. Zuzana | 27. března 2011 v 3:31 Pri Remusových slovách : “Bez něj nedokážu žít. A já chci žít.“ už zase smoklím. Toto nie je fér. Oživíš Severusa len aby mohol trpieť. Och a z jeho vyznania som úplne na dne. Obdivujem ako dokážeš napísať bolesť tak, že ju cítim. Pôvodne som si chcela rozdeliť poviedku na dva večery (akoby sa to s Tvojimi poviedkami dalo) ale nedokázala som sa odtrhnúť. Už je takmer ráno a ja som dočítala tento nádherný smutný príbeh. Slzy mi tečú prúdom. Ale aj tak sa k tejto poviedke vrátim, lebo je ako droga a ja som zostala závislá už keď som si ju prečítala prvý krát. Styx, znovu ďakujem za všetky emócie, ktoré som prežila. Si dokonalá spisovateľka. je mi ľúto, že v poslednom čase píšeš málo. Mám taký absťák, že čítam všetko čo píšeš aj na LoSe, ale stále dúfam, že dokončíš, veď Ty vieš čo.

    27. Dark Angel | Web | 3. srpna 2011 v 23:46 Drahá Styx, po dvou letech jsem se vrátila k téhle tvé nádherné povídce, protože jsem na ni už několik dnů urputně vzpomínala a musím říct, že druhé čtení mě dojalo ještě mnohem víc, než to první. Snad to bylo proto, že jsem za ty dva roky sama pochopila, co to znamená milovat někoho dlouhá léta a nemoct s ním být. Chci ti ještě jednou poděkovat za něco tak krásného a hlubokého, jako je tenhle příběh. Vím, že se k němu zase jednou vrátím, i když třeba za další dva roky a vím i to, že tuto povídku budu mít už napořád v srdci. Děkuji, Dark

    28. Verus | 30. dubna 2012 v 18:57 Já velmi nerada brečím u čtení - nevidím pak na písmenka. Ale u této povídky se nedalo nebrečet... A také nerada píšu komentáře - přijdu si jako neinteligentní. :) ALE... Prostě úchvatná povídka!

    29. Domča | E-mail | 10. června 2012 v 20:38 Bože to byla nádhera.Četla jsem to jedním dechem abrečela jsem u toho jako malá holka a to se mi moc často nestává. Na konci jsem musela pár minut počkat než vůbec uvidím na monitor.Prostě nádhera.!!!

    30. Karin | 1. května 2019 v 17:33 Krásné bulím jak mala.

    OdpovědětVymazat
  5. Ostravanka:
    “q”
    Přidělené hodnocení: 4 Dne: 2013-12-31 17:58:03

    Usmevava_Barush:
    “....”
    Přidělené hodnocení: 4 Dne: 2013-12-27 18:26:35

    Mrmla:
    “..”
    Přidělené hodnocení: x ( rozečteno ) Dne: 2013-11-14 11:57:22

    Sectumsempra:
    “kdyz jsem cetla naposledy, stravila jsem hodinu ve vane premyslenim ?proc?”
    Přidělené hodnocení: 4 Dne: 2012-07-08 20:29:59

    Nerla:
    “Lepší než první díl, tohle už se mi zdálo napsané slušným stylem a bez nánosu patosu. (Spoiler) Problém ale je, že jsem nedokázala uvěřit chemii mezi těmi dvěma, respektive tomu, že nikdy neprohlédli. Kdyby to byl jednostranný cit, tak budiž; pakliže ale někoho miluju, tak vnímám každý jeho pohyb a gesto a poznám, krucinál, že na mě kouká jako na zjevení. Takže na sebe buď pořád neměli v povídce nešťastně zírat, nebo jim to mělo dojít. Kvůli tomuhle nižší hodnocení.”
    Přidělené hodnocení: 3 Dne: 2012-07-08 15:08:42

    belldandy:
    “-”
    Přidělené hodnocení: 5 Dne: 2012-07-07 20:15:46

    Dark Angel:
    “Jedna z povídek, jejichž děj si pamatuji i léta po přečtení... Díky, Styx!”
    Přidělené hodnocení: 5 Dne: 2011-08-13 15:20:28

    Lutadora:
    “:)”
    Přidělené hodnocení: 5 Dne: 2011-03-23 11:16:14

    sandymathews:
    “přečíst!!!”
    Přidělené hodnocení: x ( k přečtení ) Dne: 2010-12-29 11:52:40

    ZJTrane:
    “Pokračovanie nádherného príbehu z mladosti Severusa a Lupina:
    Přidělené hodnocení: 5 Dne: 2011-03-27 11:03:34

    Akkarra:
    “Napřed se mi chtělo brečet, pak jsem se na kratičkou chvilku zadoufala a nakonec se mi chce řvát vzteky, i když přesně nevím, jestli kvůli Severusovi, nebo kvůli Remusovi. Možná kvůli oběma...”
    Přidělené hodnocení: 5 Dne: 2010-11-28 17:26:13

    OdpovědětVymazat
  6. Dokonce jsem zapomněla, jak tahle povídka skutečně končí. Tak dlouho jsem ji nečetla. A stálo to za to, bylo to znovu neuvěřitelné... A konec mě zastihl nepřipravenou... Jen jsem si pamatovala, že někdo umře, ale už ne kdo. Chce to víc Snupinu, tady byl jen jemně naznačen...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, Remusovy deníky 1 a 2 jsou moje srdcovka. Navnadila jsi mě, asi si to taky brzy zase přečtu. :) A tady ve dvojce se Snupin nedal podrobněji rozebrat, protože ani jeden nedokázal z hrdosti udělat první krok a proto je ta povídka tak tragická.

      Vymazat
  7. l.enik.c:
    “Spoileruji! Když Severusova smrt nebyla podle kánonu, dostala jsem naději, že to celé skončí jinak než jak jsem si celou dobu myslela. Ale jak přesně to dopadne jsem opravdu nepředvídala. Pro mě celá tato povídka nese jedno velké poselství a ponaučení, a to takové, že by si lidi měli některé věci vyříkat narovinu stůj co stůj, ať už dobré nebo špatné, nenechat vyhnívat staré křivdy, nenechat se ovlivňovat domněnkami a kroužit ukřivděně kolem sebe, protože jednou může člověk litovat. To je taky moje životní krédo, podle kterého se snažím chovat a tato povídka krásně vykresluje, proč že to tak vlastně mám. Nejlepší chvíle z celé povídky je, kdy se schyluje k bitvě a Severusovi konečně částečně spadne jeho maska. Jinak bych asi změnila název. Chápu sice, že je tak zvolen kvůli úplnému závěru, ale vzhledem k tomu, že první díl je psán formou deníku + onen název, působí najednou jaksi zvláště, že se tam objeví Severusovy myšleny, které v první části nebyly. Což však jinak velmi kvituji, protože to teprve udělá celou atmosféru příběhu pořádně dusivou.”

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář.