Vyvrženci pekla 9: Třináctá komnata

Varování: mučení, bolest, krev, BDSM, perverze, bičování

Přístupnost: 18!

Upozornění: Nic pro slabší povahy. Kdo tohle nechce číst, může tuto kapitolu přeskočit, aniž by to podstatně ovlivnilo další děj, je to vlastně taková Voldemortova zvrácená zkouška Severusovy vytrvalosti a odolnosti.

Poznámka: Původní kapitola, která byla mnohem delší a drsnější, pro ty otrlejší k dispozici je pouze na požádání.

9. část:

Třináctá komnata

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Velká místnost, osvětlena jasným světlem ze stovek svíček v křišťálovém lustru, zdi i podlaha vydlážděné černými zrcadlovými dlaždicemi, luxusní nábytek, postel snad pro deset lidí, všude stříbro, stříbro, stříbro. Přes všechen ten přepych ve Voldemortově ložnici jsem si připadal jako v pitevně. Všudypřítomný chlad, sálající z mramorového obkladu prolézal do pórů pokožky navzdory hučícímu ohni v krbu.

Za sebou jsem ucítil pohyb. Pán zla se zezadu ke mně přiblížil a hřbety pavoučích prstů se dotýkal mé tváře. Bál jsem se otočit. "Severusi… Severusi…" syčel mi tajemně u ucha a zdůrazňoval sykavky. Pomalu mě obešel a pohlédl mi do očí. Bělma měl krvavější než jindy. "Jsem velice trpělivý, a abych dosáhl svých cílů, dokážu nekonečně dlouho vyčkávat," řekl záhadným hlasem. "Teď jsem došel k jednomu ze svých cílů…" pokračoval a odhrnul mi vlasy z čela, "...a sklidím ovoce své trpělivosti."

Dotek jeho prstů na mé tváři probudil dřímající touhu a do podbřišku se mi rozlily vlny obrovského neklidu. Druhou ruku ovinul kolem mého pasu a přitáhl si mě k sobě. Nato, že to byl ten nejkrutější kouzelník na světě a pán všeho zla, byl ten pohyb skoro až něžný. "Teď už jsi připraven. Dnes v noci budeš můj," říkal tiše, ale nesmlouvavě a můj podbřišek se rozhoupal očekáváním. Shodil mi z ramen hábit, jeho dlaně vklouzly pod mou košili a skoro až líně se toulaly po mé kůži.

Po těchto dotecích jsem lačněl celou věčnost. Zavřel jsem oči a nechal příjemné pocity prostupovat svým tělem. Věděl jsem, že dnes nastal ten den, kdy mu budu patřit a přesto, že ještě před pár dny jsem se chvěl strachem už jenom při samotné myšlence na to, teď jsem po tom přímo prahl a moje touha přehlušila vše. I Voldemortovu pověstnou sexuální zvrhlost. "Ano… můj Pane," zašeptal jsem pokorně.

Voldemort se spokojeně pousmál. "Věděl jsem, že jednou přijdeš za mnou sám a dobrovolně." Pohlédl mi do očí. "Mám pro tebe slabost, Severusi. Chci, aby sis to taky užil." Podal mi pohár s nějakým lektvarem. "Vypij to."

Do nosu mi vrazila ostrá vůně máty, která přehlušila všechny ostatní pachy, takže jsem nedokázal odhadnout, co všechno v tom je. "Nepotřebuji to, můj Pane." Má touha po něm byla tak silná, že jsem žádné povzbuzení nepotřeboval.

"Netušíš, co tě čeká," varoval Mistr.

"Vím, můj Pane."

Levé obočí se mu překvapením nadzvedlo do oblouku. "Můj drahý přítel Lucius se ti svěřuje se svými zážitky?" zasmál se pobaveně. Natáhl ruku a strčil mi pod nos lektvar. "Přesto pij!"

Neměl jsem na vybranou. Vypil jsem všechen nápoj a okamžitě jsem ucítil jeho účinky. Touhu, vzrušení, ztrátu zábran, povzbuzení, zvýšenou psychickou a fyzickou odolnost. Spěl jsem k umělému ráji.

Pán zla přistoupil k nízkým dveřím u krbu a otevřel je. Objevilo se za nimi úzké točité schodiště vedoucí dolů. Shodil mi z ramen hábit. "Ten tam dole nebudeš potřebovat," usmál se. Tvář měl vzrušenou a v očích se mu podivně lesklo. "Pojď, Severusi, a vstup do mé Třinácté komnaty," pozval mě gestem ruky do neznáma.

Otevřela se přede mnou brána do samotného pekla a já jsem ho opojen žízní po něm jako poslušný pes následoval. Schodiště ústilo do rozlehlé sklepní místnosti bez oken a bez dveří. Bylo zde nedýchatelno, plápolající pochodně na cihlových zdech bez omítky ubíraly vzácný kyslík v cele. Rychle jsem se rozhlédl. Všude kolem hořely svíce zvláštního tvaru, podobného lidské páteři s obratli a třemi zakřiveními. V rohu místnosti stál dřevěný kůl s kovovými oky, tyčící se až do stropu. Ve zdech a ve stropě byly zapuštěné železné kruhy a háky. Ze stropu visely řetězy různé délky a velikostí. Na zdi visela pečlivě srovnaná dokonalá sbírka bičů, důtek, lan a provazů, kožených pásků a postrojů, řetězů klasických i s bodci a kožených a kovových pout. Záviděníhodná kolekce fetišistických předmětů. Tak o tomhle mluvil Lucius…

Pán zla mi úmyslně poskytl dostatečný čas prohlédnout si místo, kde provozuje své zvrácenosti, a záludně se přitom usmíval. "Líbí se ti moje sbírka pomůcek, příteli?" ušklíbl se ješitně. Přistoupil ke mně, kostnatými prsty mi začal pomalu rozepínat knoflíčky od košile a tlačil mě přitom nenápadně před sebou. Nerval je, nepoužil hůlku ani neverbální zaklínadlo, schválně prodlužoval svoji i moji žádostivost. Zády jsem prudce narazil na pranýř.

Odhalil mi ramena a košile z paží sklouzla na zem. Mistrovy chladné rty se dotkly mého krku. Přestože studily, vyslaly mi tisíc žhavých jiskřiček do celého těla. "Teď budeš mít to privilegium vyzkoušet je. Všechny." Zvedl mi paže nad hlavu a zápěstí mi připoutal do kovových náramků, visících na krátkém řetězu ze železného kruhu vysoko na sloupu. Žaludek se mi zavlnil počínající nejistotou, nikdy jsem se nenechal nikým spoutat, ani Luciusem.

Mistrovy prsty pomalu klouzaly od zápěstí dolů po mých pažích. Přejížděly po klíčních kostech až na prsa a ne moc šetrně si chvíli hrály s mými bradavkami. Snažil jsem se ničím nedat najevo nastupující vzrušení, přece se mu tady nerozsypu na samém začátku. Ztopořené je po chvíli opustily a rychle sklouzly až do slabin. Zvědavě přejely přes můj klín a penis mi pod jejich doteky zatepal.

"Těší mě, že jsi připravený," řekl spokojeně. "Ušetří to spoustu času." Jeho chování přesto, že mě vzrušovalo k šílenství, mě trochu zaráželo. Zcela se vymykalo tomu, co mi o něm vyprávěl Lucius. Nejspíš to všechno teprve přijde. Odstoupil na tři kroky ode mne a jediným mávnutím ruky mě zbavil všeho, co jsem měl na sobě. Přimhouřil oči a zálibně si mě prohlížel, žádostivě si přitom olizoval rty.

Když mu jeho planoucí zrak sklouzl do mého klína, přepadl mě najednou stud. Instinktivně jsem chtěl před svým Pánem zakrýt nahotu svého rozkroku a teprve když jsem zacloumal pouty, uvědomil jsem si, že jsem spoutaný.

Voldemort se zlověstně zasmál. "Šetři síly, příteli, budeš je dnes v noci potřebovat." Poodešel ke své sbírce fetiše.

Využil jsem toho a rychle se rozhlédl. Vedle na zdi byl přibitý velký dřevěný kříž ve tvaru X. Pod stropem byla upevněná kladka s řetězem, spuštěným téměř až na zem. V rohu místnosti byla ke zdi přidělaná úzká a nízká kovová klec. Na druhé straně místnosti viselo ze stropu kožené závěsné lůžko, kousek dál široký stůl se zapuštěnými pouty. Kolem sebe jsem uviděl doslova sběratelské kousky středověkých mučicích nástrojů. Od pranýřů a železných panen, přes skřipec až po Jidášovu stolici. Při pohledu na její kovový hrot na sedátku mě zamrazilo. Poprvé za dnešní večer se mi stáhl žaludek nevolností. Doufal jsem, že nikdy nebudu mít tu čest sednout si na ni.

Pán zla se ke mně opět přiblížil. Poprvé v životě jsem ho viděl v něčem jiném, než v širokém neforemném černém hábitu, který zakrýval jeho tělo od krku až po paty. Teď měl na sobě spoustu jemné černé kůže a já jsem zadoufal, že není lidská. Jeho bílé tělo svítilo do příšeří mučírny jako obrovská lucerna. Bez svého hábitu vypadal trochu vychrtlý a bledý. Ale co jsem čekal, Michelangelova Davida s pekáčem buchet na břiše? Pohled mi nechtěně sklouzl k jeho mužství. Ne, skutečně to není David. To, na co jsem teď zíral, se Davidovu pidi penisu vzdalovalo světelné roky. Už jsem ve svém životě viděl víc ptáků, než kolik jich žije v korunách stromů v Luciusových zahradách, ale péro tak heroických rozměrů jako to Mistrovo nemá snad ani hipogryf. Už jsem chápal, proč Lucius po návštěvách u Mistra chodil tak na široko. Nedokázal jsem z té ohromné věci odtrhnout zrak. Jestli se tohle pokusí narvat do mého zadku, natrhne mne jako oko na punčoše.

"O tom ti Lucius neříkal?" zeptal se Mistr pobaveně, když postřehl, kam směřuje můj vyděšený zrak. Zneužil mého rozptýlení a zacvakl mi kolem krku široký obojek. Klekl si přede mne a... och, bože!… svou posvátnou rukou mi sáhl na penis! Vzal ho do dlaně a u jeho kořene pod varlaty mi pevně utáhl kožený řemínek. Citlivá varlata pronikavě zabolela, když se na nich kůže napjala k prasknutí. Podvázaný penis zpevnil a prokrvil se. Najednou jsem vzdechl a potřísnil jsem Voldemortovu ruku spermatem. Nešlo tomu zabránit a toužil jsem okamžitě zemřít, jak jsem se zastyděl.

Mistr se zvedl a místo očekávaného vzteku mě jen lehce pokáral: "Severusi, nebuď tak netrpělivý. Ještě jsem ani nezačal. Máme před sebou celou noc," připomněl mi a slízal mé semeno ze svých prstů. "Chutnáš přesně tak, jak vypadáš, Severusi. Ďábelsky, sladce, podmanivě, smyslně."

Odemkl mi pouta na rukou a na obojku mě přitáhl k desce, nakloněné do svislé polohy. Přirazil mě k ní a začal mě k ní poutat. Přepadly mě první příznaky paniky a odvážil jsem se ke slabému odporu. "Přestaň se vzpírat, Severusi!" zavrčel zlostně. "Musel bych tě ztrestat za neposlušnost."

Mělo to na mne požadovaný účinek. Nohy v kotnících a ruce v zápěstích nad hlavou mi zacvakly do okov v rozích stolu. Vratidlo se začalo otáčet a lavice se pomalu nakláněla, až zaklapla do vodorovné polohy. Ležel jsem na ní jako roztažená žába na mém laboratorním stole a netušil jsem, co mě čeká. Ale určitě to nebude nic příjemného.

Pán zla se otočil pro nějakou rekvizitu a já jsem vytřeštěně zíral na jeho záda, rozervaná čerstvými šrámy po bičích. Neznám jedinou bytost, které by tohle Pán zla dovolil, a napadlo mě jediné. Sebemrskačství. Teprve teď jsem si všiml kolem dokola jeho levého stehna tři řady drobných ran. Než jsem stačil přijít na to, co to znamená, Pán zla přistoupil ke mně a natahoval si jemné kožené rukavice.

"Jestli ses mohl doteď svobodně rozhodovat, Severusi," řekl tajuplně, "od této chvíle už ne." V ruce svíral kovový řetěz s tupými hroty. Cilicium. Znal jsem ten předmět. O tomto středověkém mučicím nástroji, způsobujícím sebetrýznění tomu, kdo jej nosí, jsem kdysi četl v učení Opus Dei. A taky už jsem věděl, od čeho pocházejí ty rány na jeho stehně.

Ztěžka jsem polkl. V duchu jsem se modlil k Merlinovi, aby tento hrůzný předmět k umrtvování těla Voldemort použil k trýznění sebe samého. Merlin mě nevyslyšel, protože Pán zla mi vsunul řetěz pod levé stehno, obepnul mi jej kolem něj, zvráceně pohlédl do mé vyděšené tváře… a pak utáhl. Hroty probodly kůži a zabodly do svalu.

Tiše jsem vykřikl, do očí se mi vtlačily slzy bolesti a tělo se napnulo jako tětiva. Spoutané ruce se mi křečovitě zavíraly v pěsti. Ostré hrany pout se mi hluboce zarývaly do zápěstí, nic jsem však necítil, všechna bolest se mi soustředila do nohy. Vydýchával jsem ze sebe tu bolest. Nadzvedl jsem hlavu a rozmazaně jsem zíral na tři řady bodců, zapíchnutých do stehenního svalu. Vyvěraly z nich tenké pramínky krve a stékaly mi po stehně.

Pán zla sepnul háčkem řetěz a pak se sklonil k mému bolestí zkřivenému obličeji. "Odteď patříš mně, Severusi. Svůj post mého chráněnce si nejdřív musíš zasloužit. Dnes v noci projdeš zkouškou vytrvalosti a odolnosti. Dnes v noci poznáš krutou bolest i opojnou slast. Pokud ve zkoušce obstojíš, odměním tě darem největším. Věčným životem."

Jeho oči žhnuly jako uhlíky v doutnajícím ohni a byly to poslední, co jsem uviděl. Oči mi znenadání přikryla kožená maska bez otvorů pro oči a vše zahalila neproniknutelná tma. "Tvá vůle je zlomena," uslyšel jsem šepot těsně u ucha. "Teď jsi odkázaný na mou vůli."

Na hruď mi sedla tíživá panika. Zmateně jsem vrtěl hlavou na všechny strany, abych uslyšel každý zvuk v mé blízkosti, i když mi to nebylo nic platné. Netušil jsem, co se na mne chystá, neviděl jsem, co se mnou zamýšlí Pán zla dělat, spoutaný a beze zraku jsem se nemohl jakkoliv bránit. Byl jsem zcela v jeho moci. Cloumal jsem zápěstími a zoufale se snažil uvolnit si ruce i nohy. Nepomohl jsem si, akorát jsem si způsobil další ostrou bolest, když se mi kovové hrany pout zařezaly hluboko do masa a ostnatý řetěz pronikl ještě hlouběji.

"Přestaň sebou házet, nebo si ublížíš dřív, než s tím vůbec začnu já," slyšel jsem Pánův rozmrzelý hlas. Stáhl se pryč. Napínal jsem sluch a otáčel hlavu ve snaze zachytit jakýkoliv zvuk. Nic jsem ale neuslyšel. Najednou mě do kůže na prsou nečekaně bodla pálivá bolest a zasáhla citlivé bradavky. Zasykl jsem a prsty na rukou se mi široce roztáhly. Do těla se mi rozletěla bolest jako ze stovek bodavých jehliček.

"Ochutnej krásu bolesti-," slyšel jsem vzrušený Mistrův hlas a hned nato se mi na hruď rozlily kapky horkého vosku z hořící svíce. "-a zároveň slasti," zašeptal smyslně Mistr. Se zatnutými zuby jsem sykl bolestí a všechny svaly se mi napnuly. V místech, kam dopadly horoucí kapky, vyslaly žhavé podněty hluboko k nervům. Do kůže mi pronikalo palčivé brnění a horkost. Žhnutí po chvilce vystřídalo teplo, prostupující do pokožky a bylo neskutečně příjemné.

Horké kapky dopadaly na mé břicho a cítil jsem je stále níž a níž. "Ne, to ne, prosím," vydechl jsem, když jsem pochopil, co bude následovat.

"Nepros, Severusi, neponižuj se." napomenul mě Pán zla. "Ani netušíš, jakou slast si tím chceš odepřít." Hned nato mým klínem projela palčivá bolest. Zaskučel jsem jako nakopnutý pes, když se tekuté kapičky rozlily po mém penisu.

Sténající ústa mi zakryla ruka v rukavici. "Nekňuč, Severusi. Snaž se, ať z toho taky něco máš," slyšel jsem naléhavý šepot těsně u ucha. "Vnímej tu nádhernou bolest, opanující tvé podrážděné smysly, to dráždivé teplo, objímající tvůj penis a rozlévající se dál do celého těla, pronikající hluboko do kůže jako záření, rozpalující tě jako pekelná výheň a způsobující jiskření v každičké tvé buňce, ovíjející se ohnivými impulzy kolem tvých nervů a vyvolávající neskonalou rozkoš, která tě přivede až k majestátnímu vrcholu."

Udělal jsem se rychle jako nějaký puberťák, slintající nad porno časopisem. Voldemortova k zbláznění provokující slova mě stimulovala až k bouřlivému orgasmu. Nikdy jsem ani netušil, že by mne vlastní bolest dokázala tak vzrušit a způsobit mi takovou rozkoš.

Pán zla se samolibě uchechtl. "Věděl jsem, že přijdeš na to, že bolest je vlastně krásná a že bolest a slast k sobě neodmyslitelně patří." Rukou v rukavicí roztíral sperma po mém břiše.

Do očí mi nečekaně proniklo světlo. Přesto, že skomíralo, zamrkal jsem. Otevřel jsem víčka a můj zrak zavadil o krvavá bělma Pána temna jen několik palců od mých očí. Jeho obličej byl zrudlý vzrušením. Po transparentní barvě jeho tváře nebylo ani stopy. Silnými prsty mi sevřel lícní kosti.

"Líbilo se ti to, Severusi? Líbila se ti bolest snoubící se se slastí?" prudce dýchal a jeho chřípí se široce rozevíralo a chvělo, jak byl vzrušený.

"Ano… ano, Pane," horlivě jsem přikyvoval. Byla to pravda.

Pán zla zkřivil rty ve vítězném úšklebku. Uvolnil mi ruce i nohy z okov ve stole. S úlevou jsem si promnul zápěstí, do krve rozedrané od kovových pout. Nedopřál mi vychutnat si zdánlivý pocit svobody. Zkroutil mi ruce dozadu a za zády mi pevně svázal zápěstí k sobě provazem a zpevnil dračí smyčkou. "Chceš vyzkoušet další varianty bolesti?" zasípal.

Nečekal na zápornou odpověď. Zaskřípal pronikavý zvuk kovu o kov a po kolejničkách ve stropě se rozjela kladka s řetězem. Na jeho konci byla upevněná kožená smyčka. Zastavila se přímo nade mnou a s nervy drásajícím skřípáním začala pomalu klesat. Těsně nad stolem se zastavila. Pán zla provlékl kožené oko přes mé kotníky, pevně utáhl a řetěz začal opět stoupat a zvedal sebou i mé nohy. Začal jsem nesmyslně kopat kolem sebe, i když mi pohyb způsoboval ukrutnou bolest ve stehenním svalu. Čím víc jsem se ale snažil vysvobodit, tím víc se smyčka utahovala kolem mých kotníků.

"Přestaň se vzpouzet, jestli nechceš, abych utáhl cilicium o jeden článek dál!" řekl výhružně Pán.

Představa ještě větší bolesti, než jsem teď prožíval, rázem pohltila můj instinkt bránit se. Ať mě teď čeká cokoliv, nemůže to být horší než ocelové hroty, zabodnuté do masa. Mechanismus vyzvedl mé tělo do výšky a kladka se s pronikavým vrzáním přesunula doprostřed cely. Srdce mi bušilo jako kostelní zvon. Zcela bezmocný, uvězněn v kožených poutech, s rukama svázanýma za zády jsem visel dolů hlavou, houpající se a pomalu se otáčející jako vepř pověšený na háku na jatkách.

Pán zla přistoupil ke mně a jeho zrak žádostivě visel na mém nahém spoutaném těle. "Fascinuje mě tvá temná krása, Severusi," šeptal zastřeně a rukou se vznášel těsně nad pokožkou, mé kůže se ale nedotkl. Z nosu mu vyrážel těžký dech a oči se mu ďábelsky leskly. Ze všech sil se ovládal, aby neztratil nad sebou kontrolu a zkrotil svůj chtíč. Ještě zdaleka nechtěl toto noční představení předčasně ukončit.

Jeho ruka pomalu plachtila nad mým tělem od slabin až ke krku. "Je čas vystřídat požitek utrpením. S prokrveným mozkem jej budeš prožívat o to intenzivněji." říkal rozrušeně. Třeštil jsem zrak do jeho zrudlé tváře těsně u mého obličeje. Jeho oči… to už nebyly lidské oči, to byly oči samotného ďábla. Po celém těle mi naskočila husí kůže.

Pak mi jeho obličej zmizel ze zorného pole, jak jsem se pomalu otáčel. Když jsem ho po další otočce opět zahlédl, vnitřnosti se mi rozvlnily skutečným strachem. Pán temna se skláněl u krbu a v ruce svíral kovovou tyč, jejímž druhým koncem rozhrabával rudé uhlíky. Když železo konečně vytáhl z ohniště, cejchovadlo bylo na konci do ruda rozpálené a děsivě ozařovalo jeho smrtelně bílou tvář.

Přiblížil se ke mně. "Vidím ve tvých očích strach, můj milý Smrtijede," pomalu kráčel kolem mně, aby mi pořád viděl do obličeje. "Věděl jsi, že člověk může strachy i zemřít?" Bude se mnou amen, blesklo mi hlavou. "Kolik utrpení sneseš, Severusi? Zkoušel jsi už někdy svou hranici bolesti?" Jeho hlas se slyšitelně třásl vzrušením.

Pán zla zkoušel moji odolnost a vytrvalost. Zavřel jsem oči, aby mě pohled na rozžhavený cejch tak neděsil. Věděl jsem, že to nevyhnutně přijde, ale nemínil jsem Mistrovi udělat radost tím, že uvidí v mých očích hrůzu, když se bude železem přibližovat k mé kůži. Pevně jsem k sobě tiskl víčka a myslel na Luciuse.

"Každá bolest se dá vydržet," zašeptal mi Pán zla těsně u ucha. V příští vteřině mi třísly projela ukrutná bolest, jako kdyby se mi v čerstvé ráně otáčela dýka, a přímou úměrou se stupňovala tím víc, čím víc Voldemort tlačil na cejchovadlo. Nikdy, nikdy v životě mé hrdlo nevydalo tak děsuplný výkřik jako teď. Bojoval jsem se slzami a mé tělo se zběsile zmítalo na provazu nepředstavitelnou bolestí. Všude kolem čpěl ostrý zápach spáleného masa.

"Bolest. Agonizující, rozervávající a zatemňující mozek. Můžeš křičet. Můžeš si vykřičet hlasivky, ale není ti to nic platné. Ta bolest nepřestane. Křič, řvi, kvílej a svíjej se, stejně budeš hluboce trpět." Voldemortův fanatický hlas znásoboval mé utrpení. Dlaní ruky pustil do cejchu tok magie, aby se vpálil hluboko do masa a nedal se nikdy odstranit. Žhnoucí bolest, spalující mé tělo, mě milosrdně dovedla až za hranice mého vědomí.

Obklopila mě temnota. Pod víčky jsem zahlédl hezkou dívčí tvář, která mě pronásledovala ve snech celé mé dětství. Seděli jsme spolu na našem oblíbeném místě pod košatou lípou, kde jsme se předtím často scházeli. Jaro toho roku přišlo velice brzy a příroda se začala zbarvovat do mé oblíbené zelené. "Už mě nemiluješ, Severusi, že ne?" Lily mě držela za ruku a hleděla na mne smutnýma zelenýma očima. "Změnil ses, od té doby, co ses začal přátelit s tím Malfoyem. Šeptají se o vás dvou podivné věci." Vymanil jsem ruku z její dlaně. "Nevěř všemu, co se povídá. Lucius je můj nejlepší přítel a nikomu nedovolím, aby nás rozdělil."

Severusi! Severusi! Slyšel jsem z velké dálky volat své jméno. Otevřel jsem oči a začal jsem si pomalu uvědomovat, kde to jsem. Krutá bolest ustala. Kůže pálila jako v ohni, ale mučicí nástroj zmizel. Sklouzl jsem zrakem do slabin. Pulzující cejch na zarudlé kůži se mi rozplynul v závoji slz. Nerozeznal jsem značku, kterou mě Mistr ocejchoval.

"Severusi, co mi to děláš," pokáral mě Pán zla. "Ještě jsem neskončil a ty mi tady zbaběle omdlíš. Nic nevydržíš, chlapče, a místo slastné odměny tě teď budu muset potrestat." Přistoupil ke zdi, klouzal rukou po pečlivě vyrovnaných mučicích pomůckách a s rozvahou vybíral vhodný nástroj k potrestání. Nakonec sundal dlouhý bič. Do dlaně si tiskl tlustou rukojeť a dlouhá tenká kůže se ve smyčkách povalovala u jeho nohou. Přesto, že mé vidění bylo rozmazané a ztížené pohledem vzhůru nohami, odhadl jsem jeho délku alespoň na deset stop. Ovládat takhle dlouhý bič vyžadovalo opravdové mistrovství. Nepochyboval jsem, že Pán zla si s ním bezpochyby poradí.

Se zvrhlým úšklebkem si s ním pohrával, odstoupil, aby ho natáhl a pohybem zápěstí ho rozvlnil jako hladinu moře. Sledoval mě a záměrně oddaloval tu chvíli, až bič pohladí mé tělo. Švihl prudce rukou a celou se ozvalo hlasité prásknutí o kamennou podlahu.

Přestože se mě bič ani nedotkl, instinktivně jsem sebou trhl. Mistr kroužil kolem mého těla, oči mu červeně svítily v šeru a z jeho krutého výrazu se nedalo vyčíst, kdy začne doopravdy. Bič práskl naprázdno podruhé. A ještě potřetí. Pokaždé jsem sebou cukl v očekávání bolesti, která nepřišla. Pán zla napínal mé nervy k prasknutí.

Rozmáchl se a než se mé tělo zase otočilo k němu zády, stačil jsem periferně zahlédnout, jak vzduchem sviští tenký kožený provaz. Hruď mi proťala ostrá bolest, jako by přes ni něčí neviditelná ruka sekla otevřenou břitvou od pravého boku k levému rameni. Zatnul jsem zuby a nevydal jsem ani hláska.

Se zvukem jako při výstřelu se mi přímo před očima nečekaně mihl bič a tentokrát zasáhl břicho. Řezavá bolest se okamžitě rozlezla až ke konečkům nervů a svaly se mi zaškubaly. Zadržel jsem mezi rty sten, deroucí se z hrdla. Zrak mi sklouzl nahoru. Po břiše se mi táhl krvavý šrám a pálil jako sůl v ráně. Na několika místech vyrazily drobné krůpěje krve a ve stružkách stékaly na hruď.

Nebylo to zdaleka poprvé, co se mé kůže dotkl bič. Kruté fyzické tresty za to, že jsem byl jiný, nebyly během celého mého dětství ničím výjimečným. Můj cholerický otec ve svých záchvatech vzteku častokrát sahal po něm a za ta léta jsem si vytvořil a zdokonalil svůj kult odolávat této bolesti. Tím, že jsem se zarputilým vzdorem mlčky snášel jeho týrání a nedal na sobě znát, že by mi jeho trest jakkoliv ubližoval, jsem ho doháněl k nepříčetnosti. Vzdorovitě jsem mu hleděl do jeho vzteky rudé tváře a pokaždé jsem si přál, aby ho trefil šlak.

Nestačil jsem ani vydýchat bolest a prsa mi olízl další jazyk, přesně mířený na cíl tak, aby zasáhl trup, ale vyhnul se obličeji. Rozeslal bleskové impulzy mozkovému centru bolesti a ohnul mé tělo do předklonu. Rozhoupal mě a řetěz, na kterém jsem visel, skřípal v pravidelném rytmu sem a tam, sem a tam...

"Vidím, že tuhle formu bolesti si vysloveně užíváš. To je dobře." Těsně kolem ucha mi zahvízdal bič a celou svou délkou se na třikrát omotal kolem mého trupu a zcela mě uvěznil ve svém sevření.

Pán zla si namotal bič kolem zápěstí a přitáhl si mé svázané tělo k sobě. Kladka u stropu se rozjela a kovově zaskřípala. Začal jsem klesat.

"Tato noc neskončí, dokud nevyvrcholím," uslyšel jsem zastřený Mistrův hlas. "Teď ti dávám jedinečnou šanci ukončit tento večer, příteli." Stroj se zastavil a já jsem vytřeštěně zíral na sloní úd mého Pána, houpající se přímo před mým obličejem. Nedbale elegantním pohybem sundal rukavice a jeho teplé dlaně se začaly plazit po mých ramenou nahoru přes boky až do klína.

"Uspokoj mě dřív, než já tebe a já tě propustím. Tak se snaž," pobídl mě hlasem plným očekávání. Sevřel v rukou mé boky, abych se neotáčel a slízával z mého břicha krůpěje krve, tryskající z čerstvých šrámů po biči. Tělem se mi rozlila nepopsatelná slast a cítil jsem, jak tvrdnu. Lord Voldemort to kupodivu nijak nekomentoval, i když se mu můj penis kýval přímo před obličejem. Zuby z něj odstranil ostrůvky ztuhlého vosku, až slastně zaštípaly, a pak ta místa olizoval špičkou jazyka. Způsoboval mi tím palčivou slast, že jsem úplně zapomněl, co mám dělat.

Jeho štíhlé prsty, o kterých se mi zdálo v mých fantaziích, se roztřásly vzrušením, když mi stahovaly předkožku a obnažovaly můj žalud. Och, můj bože! Pocítil jsem na něm nádherné vlhko jeho úst. Jeho jazyk, drsný jako jazyk kočkovité šelmy, zkušeně lízal citlivou špičku a rozpustile si s ní hrál. Podbřiškem se mi rozlilo k zbláznění příjemné vzrušení.

Na okamžik přerušil svou orální symfonii a podíval se na mne dolů. "Zapomněl jsi na naši dohodu? Nebo tady chceš zůstat až do rána?"

Vůbec bych se nezlobil, kdyby tohle trvalo až do rána. Ale byl jsem si vědom toho, že pokud tohle kolo prohraji, čeká mě další bolest. Vzpamatoval jsem se, jak jen to v této situaci šlo a vzal jsem do úst jeho obří penis. Teď, když měl erekci, mi má ústa nestačila, abych jej pobral. Pán zla mi vyšel vstříc a pravidelným houpáním pánve mi přirážel hluboko do krku. Dusil jsem se, chroptěl a zalykal, Pán ale nepovolil. Snažil jsem se jako ještě nikdy v životě, musel jsem z něj vyždímat orgasmus dřív, než ho vymáčkne on ze mne. Slastné steny Pána zla byly důkazem toho, že má snaha nebyla marná. Čelisti mě bolely v kloubech a prasklé koutky úst nesnesitelně štípaly. Ale to nebylo to nejhorší. Dalo mi neskutečně moc práce soustředit se na maximální výkon svých úst a zároveň se oddávat té orální renesanci v mém rozkroku. Drsné, zhýralé, zkušené a k zbláznění vzrušující. Chtěl jsem vnímat pouze tu dokonalou souhru Mistrových prstů, jazyka a hříšných úst. Přesto jsem se jako o život vzpíral rychle se blížícímu orgasmu. S nadějí jsem ucítil, že Mistr je na tom stejně. Teď šlo jen o to kdo s koho. Voldemort sroloval špičku svého jazyka do ústí mé močové trubice. Hlavou mi prolétla myšlenka, že tohle musím zaručeně ještě někdy zkusit a pak jsem zcela ztratil vládu nad svým tělem.

Byl lepší. Potupně přiznávám. Budiž mi slabou útěchou to, že těsně předtím, než jsem explodoval jako vulkán, ucítil jsem v jeho penisu cukajícím se mi v ústech první příznaky nevyhnutelně směřující k brzkému vyvrcholení. A to, že jsem to nedovedl do konce a sobecky jsem ho nechal předčasně vyklouznout z úst, když mě smetla vlna vlastního orgasmu a připravil jsem se tak o svobodu, následky si teď za to ponesu sám.

Sotva jsem popadal dech a vydýchával poslední záchvěvy orgasmu. Periferním viděním jsem zahlédl Pána zla, jak v předklonu rozdýchává ustupující vyvrcholení. Ještě nikdy jsem ho neviděl tak indisponovaného. Pak se narovnal a přistoupil ke mně, tvář ještě nepatrně zrůžovělou odeznívajícím vzrušením. "Překvapil jsi mě, Severusi, jsi vážně dobrý," mluvil ještě lehce zadýchaně. "Přesto ses nevykoupil. Zábava pokračuje."

Řetěz se spustil až na zem a mé tělo se svinulo na studenou podlahu. Pán temna si klekl ke mně, uvolnil mi nohy i ruce a osvobodil mé tělo ze sevření biče. Za obojkem jsem ucítil prsty a pak mě velká síla táhla přes celou místnost ke kříži ve tvaru X.

Voldemortova paže mě tvrdě přirazila na kříž tváří ke zdi. "Užíval sis dost. Je čas na trochu bolesti." Přinutil mě rozpřáhnout ruce a spoutal mi obě zápěstí do kovových pout v ramenech kříže. Kolenem mi zajel mezi stehna a hrubě mi roztáhl nohy daleko od sebe. Přes kotníky mi zacvakly další studené okovy a mé tělo zůstalo v řetězech bezvládně viset na kříži jako ukřižované.

Pán zla se přimáčkl k mému tělu. Vzrušeně mi přejížděl horkou dlaní po kůži na zádech a studenými rty se dotýkal mé šíje a ramen. Zavřel jsem oči a užíval jsem si ty laskající doteky jeho štíhlých prstů, po kterých jsem tolik toužil. I když jsem moc dobře věděl, že jsou jen pomíjivé a za chvíli se ty prsty sevřou kolem rukojeti bičů.

Pohyb za mými zády ustal. Neodvažoval jsem se ohlédnout, ale slyšel jsem v koutě s mučícími instrumenty pohyb. Najednou jsem na svých bocích opět ucítil ty horké dlaně a instinktivně jsem ucukl. Něžně pohladily a klouzaly výš, stoupaly dál po pažích až k poutům, přesvědčily se, že jsou pevně uzamknuté a klesaly zase zpátky. Pomalu sklouzly po mých lopatkách až k pasu a sálaly silnou magickou energii, prosakující do kůže mých zad. Pokožka se stávala citlivější a vnímavější na sebemenší dotek. Vše jsem najednou cítil intenzivněji. Téměř jsem rozeznával papilární linie na bříškách jeho prstů.

Svou sebekázeň měl Pán zla již zcela pod kontrolou. "Alabastrová kůže. Neposkvrněná. Panenská," vzrušeně šeptal blízko mého ucha. "Od první chvíle ji toužím pohladit biči." Jemně přejížděl rukou po mých zádech. Jeho měkké doteky mě falešně ukolébávaly. "Tvé tělo dnes patří mně. Jsi můj. Jsi mi vydaný napospas," šeptal sugestivně.

Odstoupil o krok a kolem uší mi najednou zahvízdal vzduch. Bez varování mě přes lopatky sekla ostrá bolest. Po zádech se mi jako hurikán přehnala ostrá bolest. Zatnul jsem zuby a prohnul jsem se bolestí v zádech. Nestihl jsem se ani nadechnout, když vzduchem prosvištělo další šlehnutí. Tiše jsem zasykl. Rozeznal jsem zdroj bolesti. Kožené pásky, podle rozsahu alespoň dvanáctiocasá kočka.

Následovala série dalších ran, při kterých jsem se prohýbal jako při křečovitém tanci. Koutkem oka jsem zahlédl padající ruku a další rána ostře olízla citlivou pokožku na mém boku. Z úst se mi vydral hrdelní vzdech. "Luciusi…"

Bičování prudce ustalo. Voldemortovy prsty mi stiskly krk tak silně, že jsem nemohl dýchat. Jeho zlostí zrudlý obličej byl sotva dva palce od mého. Chřípí se mu chvělo a z očí mu metaly zlověstné jiskry. "Jestli ještě jednou řekneš jeho jméno, zabiju ho!" zasyčel varovně do mé tváře. "Jsi můj! Jenom můj! Rozumíš?" Pustil mi krk a já jsem zalapal po dechu. Narval mi do úst kožený roubík, sevřel pevně v dlaních rukojeť důtek a postavil se za mne jako bůh pomsty.

Vztek vedl jeho ruku a on mě bičoval jako nezkrotného hřebce. "Ke mně budeš vzhlížet! O mou pozornost budeš žebrat! U mých nohou se budeš plazit! Rozuměl jsi?" Pásl se na mé bolesti jako parazit a vzrušeným hlasem dával hlasitě najevo, jak ho těší mé utrpení. Každičkou ránu bičem si se zvráceným potěšením užíval.

Mé vzdechy se ztrácely v roubíku a rezonovaly mi v hlavě. Záda mi olizovaly žhavé plameny ostré bolesti a cítil jsem, jak mi na bedra stékají krůpěje krve z rozervané kůže. Rezignovaně jsem svěsil hlavu mezi ramena a opřel bradu na prsa. Při každém šlehnutí se mé tělo instinktivně prohnulo a z plic se mi pokaždé vydral vzdech, tlumený roubíkem. Visel jsem bezvládně v poutech, které mě ještě držely na nohou. Tiskl jsem víčka k sobě a slzy, hromadící se v slzných kanálcích se vydaly na pouť po mé tváři. Ze všech pórů na těle se mi draly na povrch kapičky potu a myslel jsem jen na to, jestli tohle přežiju a jestli se ještě někdy uvidím s Luciusem.

Pomalu jsem zavřel oči a přestal vnímat bolest. Myslel jsem na Luciuse. Lucius. Lucius. Lucius. Donekonečna jsem v duchu opakoval jeho jméno jako při zaříkání tehdy, když jsme stáli v magickém kruhu a tajně si přísahali přátelství až do smrti. Rituální dýkou jsme si navzájem rozřízli žíly, pomocí černé magie jsme smíchali krev v našich žilách a krví zpečetili náš vztah. Dali jsme si neporušitelný slib a z poháru ochutnali naši společnou krev. Nikdo a nic nás už nedokáže rozdělit. Ani nejmocnější čaroděj všech dob.

Nezaregistroval jsem, kdy Pán zla odhodil biče a konečně uznal, že trest už je dostačující. Jeho rozrušený dech, tříštící se o mou šíji, se pomalu zklidňoval. Dlaněmi se dotkl mých zad. Zaúpěl jsem při tom doteku bolestí a cukl jsem.

Pán zla to ignoroval a přitlačil ruku na mou kůži. "Už nikdy nepovyšuj nikoho nade mne. Já jsem tvůj pán a jen mně patříš. Pamatuj si to," zašeptal konejšivým hlasem. Bolest postupně vystřídalo příjemné teplo, prosakující z jeho ruky hluboko do pokožky. Jeho dlaně s magicky hojivými účinky něžně hladily má zraněná záda a boky. Přesto, co jsem před krátkou chvílí prožil, cítil jsem, jak se mi navrací ten nádherný pocit z jeho doteků, který jsem tehdy prožíval v jeho komnatách.

Sklonil hlavu k mým zádům a začal mi lízat rány, které mi způsobil. Přejížděl jazykem po poškozené kůži a měl jsem pocit, jako by jeho sliny měly hojivou sílu. Klesl na kolena a sevřel mé boky. Slízával mi z beder krev, prýštící z rozervané kůže. Bylo to zvrácené. Perverzní. Nádherné. Opojné. Kousal jsem se do rtů, abych nezasténal rozkoší. Po tom, co jsem teď prožil, mu tu radost neudělám.

Jeho jazyk najednou nečekaně sklouzl mezi mé hýždě. Zpanikařil jsem. Reflexivně jsem stáhl půlky k sobě a nepustil jsem ho dál. Začal jsem lomcovat řetězy a očekával další trest za odmítnutí poslušnosti.

Pán zla se však pobaveně zasmál. "Co ten obranný postoj, Severusi? Tobě se to nelíbí?" Zvedl se, odhrnul mi vlasy z krku a sklonil se k mému uchu. Tajemným hlasem pronesl něco, čím mé vzrušení okamžitě opadlo jako listí na podzim. 

"Když nechceš do svého těla pustit můj jazyk, co bys řekl ruce?"

další kapitola