Černá mše
Varování: smrt, krev, obětní rituál
Přístupnost: 18
Zvuk kroků se hlasitě rozléhal po kamenné dlažbě a jeho ozvěna mě upozorňovala na to, že prostor, kterým mě můj Pán vede, je obrovský. Po nekonečně dlouhé době, kdy se mi zdálo, že mě Mistr vede do samého pekla, mě najednou doslova praštila přes nos nevídaná energie. Zmateně jsem zamával před sebou rukou, abych do něčeho nenarazil. "Klid, Severusi," uslyšel jsem u ucha Mistrův tichý hlas. "Magie zde vibruje ve vysokých frekvencích. Důvěřuj mi." Chytil mě pevněji pod paži. Neměl jsem na vybranou.
Naše kroky se zastavily a Pán pustil mé rameno. Zůstal jsem bezradně stát v černotě. Bylo zvláštní, jak jsou ostatní smysly citlivější než jindy, když je člověk připraven o zrak. K čichovým buňkám mi pronikla jemná vůně kadidla a zaslechl jsem monotónní hluboký hlas, připomínající modlitbu.
"Kdo sem dnes mezi nás zavítal?" ozval se neznámý hlas.
"Jeden, co chce poznat umění černé magie a sloužit Temné straně a svým bohům," zaznělo vedle mne.
"Čekáme už jenom na tebe."
Někdo mi zezadu sundal pásku z oči. Otevřel jsem oči a prudce jsem zamrkal. V kruhu stál asi tucet postav, zahalených v kápích a černých maskách. Já byl přímo uprostřed toho kruhu. Rychle jsem se rozhlédl po potemnělém chrámu, osvětleném pouze stovkami slabě plápolajících svící. Jak jsem předpokládal, prostor byl obrovský. Po obou stranách stálo hranaté sloupořadí jako v egyptském zádušním chrámu, mizející hluboko ve tmě, kam už nedosáhlo světlo.
Na všech světových stranách chrámu stály majestátní sochy, znázorňující čtyři živly, vodu, oheň, vzduch a zemi. Na východní straně se nacházel obětní oltář. Vycházel jsem z předpokladu, že chrám byl stavěn zcela nepochybně s určitým symbolickým záměrem, směřoval od západu k východu, od temnoty ke světlu.
Přistoupil ke mně jeden z přítomných zasvěcenců. "Jsi zde ze své svobodné vůle a dobrovolně v míru a lásce?" Přikývl jsem. "Poklekni," pokynul mi. Poslechl jsem. Vložil mi do rukou kalich a gestem mě vybídl, abych vypil jeho obsah. Nápoj chutnal hořce jako po mandlích. Jeho účinek působil okamžitě, strach z toho, co mě čeká, ze mne rychle opadal, pocítil jsem povzbuzení a mé zábrany se uvolňovaly.
Muž si vzal ode mne prázdný pohár a podal mi masku. "Zařaď se do kruhu, bratře, a zakryj si tvář. Démon Belial se nepodívá obyčejnému smrtelníkovi do tváře." Zacouval jsem do kruhu k ostatním a schoval jsem si tvář. S napětím jsem čekal, co se zde bude odehrávat. Přiznávám, i když mi v žilách kolovala nějaká droga, přesto jsem cítil střípky strachu. Byl jsem tady sám a netušil jsem, co mě čeká. Nenápadně jsem se rozhlížel po temných postavách v kruhu a snažil se odhadnout, který z nich je Pán zla.
Doprostřed kruhu vešel nejvyšší mág, zahalený v černém rouchu, s rudou maskou přes obličej. Otočil se k oltáři, vzal z něj oboustranně broušený atham a rozpřáhl ruce. "In nomine de nostri Satanas Luciferi exelsi!" odříkal magickou formuli a kreslil do vzduchu dýkou obrácený kříž od vrcholu dolů a zprava doleva. Zažehl Černý plamen a pokračoval ve vyvolávání Beliala.
"Přikazuji mocnostem temnoty a jejich pekelné moci. Otevřete se brány pekla! Peklo je dokořán otevřeno a vychází z něj obávaný démon Belial, aby naplnil svoji vůli v díle Stvoření. Třeste se, smrtelníci, neboť vstupuje do mého pozemského těla.
Někdo mi zezadu sundal pásku z oči. Otevřel jsem oči a prudce jsem zamrkal. V kruhu stál asi tucet postav, zahalených v kápích a černých maskách. Já byl přímo uprostřed toho kruhu. Rychle jsem se rozhlédl po potemnělém chrámu, osvětleném pouze stovkami slabě plápolajících svící. Jak jsem předpokládal, prostor byl obrovský. Po obou stranách stálo hranaté sloupořadí jako v egyptském zádušním chrámu, mizející hluboko ve tmě, kam už nedosáhlo světlo.
Na všech světových stranách chrámu stály majestátní sochy, znázorňující čtyři živly, vodu, oheň, vzduch a zemi. Na východní straně se nacházel obětní oltář. Vycházel jsem z předpokladu, že chrám byl stavěn zcela nepochybně s určitým symbolickým záměrem, směřoval od západu k východu, od temnoty ke světlu.
Přistoupil ke mně jeden z přítomných zasvěcenců. "Jsi zde ze své svobodné vůle a dobrovolně v míru a lásce?" Přikývl jsem. "Poklekni," pokynul mi. Poslechl jsem. Vložil mi do rukou kalich a gestem mě vybídl, abych vypil jeho obsah. Nápoj chutnal hořce jako po mandlích. Jeho účinek působil okamžitě, strach z toho, co mě čeká, ze mne rychle opadal, pocítil jsem povzbuzení a mé zábrany se uvolňovaly.
Muž si vzal ode mne prázdný pohár a podal mi masku. "Zařaď se do kruhu, bratře, a zakryj si tvář. Démon Belial se nepodívá obyčejnému smrtelníkovi do tváře." Zacouval jsem do kruhu k ostatním a schoval jsem si tvář. S napětím jsem čekal, co se zde bude odehrávat. Přiznávám, i když mi v žilách kolovala nějaká droga, přesto jsem cítil střípky strachu. Byl jsem tady sám a netušil jsem, co mě čeká. Nenápadně jsem se rozhlížel po temných postavách v kruhu a snažil se odhadnout, který z nich je Pán zla.
Doprostřed kruhu vešel nejvyšší mág, zahalený v černém rouchu, s rudou maskou přes obličej. Otočil se k oltáři, vzal z něj oboustranně broušený atham a rozpřáhl ruce. "In nomine de nostri Satanas Luciferi exelsi!" odříkal magickou formuli a kreslil do vzduchu dýkou obrácený kříž od vrcholu dolů a zprava doleva. Zažehl Černý plamen a pokračoval ve vyvolávání Beliala.
"Přikazuji mocnostem temnoty a jejich pekelné moci. Otevřete se brány pekla! Peklo je dokořán otevřeno a vychází z něj obávaný démon Belial, aby naplnil svoji vůli v díle Stvoření. Třeste se, smrtelníci, neboť vstupuje do mého pozemského těla.
Hle! Jsem bohem včerejška, dneška i zítřka. Jsem strážcem času a věčnosti. Jsem roven principu temnoty. Neomezený. Jedinečný. Moje moudrost nezná hranic a nepřekonatelná je moje síla. Má astrální mise je dokonána. Mé poslání je uskutečněno a naplněno. Volám živly, aby mi sloužily a síly Stvoření, aby plnily má přání. Přijďte a zúčastněte se na díle Stvoření skrze tato slova moci."*
Jeho hlas nabýval na intenzitě, čím dál víc se zkresloval a druhou polovinu vzývání ďábla už křičel z plna hrdla zcela cizím, hrůzu nahánějícím hlasem. Pochopil jsem, že jeho ústy k nám promlouval samotný Belial, ať už to byl kdokoliv. Všude kolem se rozléhalo monotónní mumlání zasvěcenců, padajících jeden po druhém na kolena, jako by je kosila smrt. Klekl jsem si taky. Setmělo se a vzduch se tetelil silnou energií, pronikající až do morku kosti a černá magie se přímo zhmotnila. Plameny svíc házely neidentifikované stíny a divoce se třepetaly, přestože se vzduch ani nepohnul. Byl jsem jako očarován a ze rtů se mi spontánně začala linout ponurá monotónní mantra.
"Můj duch bude žít po celou věčnost. Smrtelníci se mne obávají. Právem! Třeste se před mým hněvem! Neboť vyslovuji nevýslovná slova moci. Při mocnostech temnoty, stínu a světla, vracím se zpět do pekla. Jsem připraven udeřit jiné noci. Do té doby ať zůstane peklo zavřeno. Vrátím se!"*
Poslední slova velekněz ztěžka vydechl z plic a jeho tělo, najednou zbavené ďábla se bezvládně zřítilo vedle oltáře. Vše ztichlo. Loď chrámu se rozjasnila světlem svící a magická moc pominula. Vyznavači temných sil se jeden po druhém zvedali z kolen. Otočil jsem zrak k oltáři. Byl jsem otřesen z toho, čeho jsem byl svědkem, nic to ale nebylo proti tomu, na co jsem se teď díval. Postava v černém rouchu se namáhavě drala na nohy. Velekněz zvedl ruku ke své tváři a já jsem šokovaně poznával ty štíhlé dlouhé prsty. Strhl si masku z tváře a ďábelské oči Pána zla spočinuly přímo na mně.
Jeho hlas nabýval na intenzitě, čím dál víc se zkresloval a druhou polovinu vzývání ďábla už křičel z plna hrdla zcela cizím, hrůzu nahánějícím hlasem. Pochopil jsem, že jeho ústy k nám promlouval samotný Belial, ať už to byl kdokoliv. Všude kolem se rozléhalo monotónní mumlání zasvěcenců, padajících jeden po druhém na kolena, jako by je kosila smrt. Klekl jsem si taky. Setmělo se a vzduch se tetelil silnou energií, pronikající až do morku kosti a černá magie se přímo zhmotnila. Plameny svíc házely neidentifikované stíny a divoce se třepetaly, přestože se vzduch ani nepohnul. Byl jsem jako očarován a ze rtů se mi spontánně začala linout ponurá monotónní mantra.
"Můj duch bude žít po celou věčnost. Smrtelníci se mne obávají. Právem! Třeste se před mým hněvem! Neboť vyslovuji nevýslovná slova moci. Při mocnostech temnoty, stínu a světla, vracím se zpět do pekla. Jsem připraven udeřit jiné noci. Do té doby ať zůstane peklo zavřeno. Vrátím se!"*
Poslední slova velekněz ztěžka vydechl z plic a jeho tělo, najednou zbavené ďábla se bezvládně zřítilo vedle oltáře. Vše ztichlo. Loď chrámu se rozjasnila světlem svící a magická moc pominula. Vyznavači temných sil se jeden po druhém zvedali z kolen. Otočil jsem zrak k oltáři. Byl jsem otřesen z toho, čeho jsem byl svědkem, nic to ale nebylo proti tomu, na co jsem se teď díval. Postava v černém rouchu se namáhavě drala na nohy. Velekněz zvedl ruku ke své tváři a já jsem šokovaně poznával ty štíhlé dlouhé prsty. Strhl si masku z tváře a ďábelské oči Pána zla spočinuly přímo na mně.
_______
"Tvůj život patří mně, Severusi," oznámil mi nesmlouvavě Mistr, když jsem si jako poslušný pes lehl u jeho nohou. Chlad chrámu vystřídalo příjemné teplo z krbu, sálající mi do zad. Tiše jsem ležel na zemi a koutkem oka sledoval jeho prsty, něžně hladící černý samet na opěrce křesla.
"Spolu, Severusi, ovládneme svět. Vymýtíme tu mudlovskou chátru a všechny, kteří pošpinili kouzelnickou krev svých vlastních potomků zkaženou mudlovskou krví," pokračoval ve své fanatické misi zbavit svět mudlů, do které mě chce - už mi to bylo jasné - aktivně zapojit. Přestože byl přímým potomkem Salazara Zmijozela, netušil jsem, z čeho pramení ta jeho poblouzněná posedlost čistou krví, která už hraničila s psychopatickou nenávistí k mudlům.
Nesnáším čistokrevné kouzelníky. Slabochy, kteří se schovávají za svým neposkvrněným rodokmenem. Ty samolibé povýšence, kteří si myslí, že čistokrevný kouzelník je lepší, než poloviční. Já, Princ dvojí krve, všem těm nadutým snobům s ušlechtilou krví dokážu, že i kouzelník nečisté krve může být lepší, než oni všichni dohromady.
"Jsi jiný než ostatní," přerušil tok mých myšlenek Mistr. Mluvil tichým, monotónním hlasem. Prolezl mnou mráz, jestli nevyčetl mé rouhavé názory. "Poznal jsem to hned, jak jsem tě poprvé spatřil. Už půl století se nenarodil tak talentovaný čaroděj. Jsi výjimečný." Ruka mu z opěrky sklouzla podél křesla a dotkla se mých vlasů. "Vidím v tobě sebe sama ve tvém věku. Ani netušíš, jak jsme si podobní. Já jsem se musel protlouct životem sám, tobě však dám šanci. Poskytnu ti svou ochranu, své zkušenosti, své znalosti."
Jeho slova ve mně vyvolávala nečekanou touhu. Touhu po poznání, po pomstě celému světu, touhu dostat se až na vrchol. Připlazil jsem se mu k nohám a pokorně políbil lem jeho roucha. "Děkuji, Mistře."
Sevřel chomáč mých vlasů v pěst a přitáhl si mě blíž k sobě. Přinutil mě kleknout si mu mezi nohy, zády k němu. Upíral jsem zrak do praskajícího ohně a všechny svaly jsem měl napnuté v očekávání. Jeho dlouhé prsty se mi ovinuly kolem krku a vepředu se spojily. Palci mi masíroval ztuhlé svaly šíje sílou zcela neúměrnou jejich kostnatému vzhledu. Obličej se mi zkřivil bolestí.
"Neděkuj, Severusi. Nebude to zadarmo." Tlak se zvolnil a ruce se vplížily pod límec mé košile. "Žádám za to od tebe absolutní loajalitu, oddanost a poslušnost. Ve všem," připomněl mi mou povinnost Smrtijeda. "Ne jako řadový Smrtijed, ale jako můj chráněnec," dokončil záhadně.
"Spolu, Severusi, ovládneme svět. Vymýtíme tu mudlovskou chátru a všechny, kteří pošpinili kouzelnickou krev svých vlastních potomků zkaženou mudlovskou krví," pokračoval ve své fanatické misi zbavit svět mudlů, do které mě chce - už mi to bylo jasné - aktivně zapojit. Přestože byl přímým potomkem Salazara Zmijozela, netušil jsem, z čeho pramení ta jeho poblouzněná posedlost čistou krví, která už hraničila s psychopatickou nenávistí k mudlům.
Nesnáším čistokrevné kouzelníky. Slabochy, kteří se schovávají za svým neposkvrněným rodokmenem. Ty samolibé povýšence, kteří si myslí, že čistokrevný kouzelník je lepší, než poloviční. Já, Princ dvojí krve, všem těm nadutým snobům s ušlechtilou krví dokážu, že i kouzelník nečisté krve může být lepší, než oni všichni dohromady.
"Jsi jiný než ostatní," přerušil tok mých myšlenek Mistr. Mluvil tichým, monotónním hlasem. Prolezl mnou mráz, jestli nevyčetl mé rouhavé názory. "Poznal jsem to hned, jak jsem tě poprvé spatřil. Už půl století se nenarodil tak talentovaný čaroděj. Jsi výjimečný." Ruka mu z opěrky sklouzla podél křesla a dotkla se mých vlasů. "Vidím v tobě sebe sama ve tvém věku. Ani netušíš, jak jsme si podobní. Já jsem se musel protlouct životem sám, tobě však dám šanci. Poskytnu ti svou ochranu, své zkušenosti, své znalosti."
Jeho slova ve mně vyvolávala nečekanou touhu. Touhu po poznání, po pomstě celému světu, touhu dostat se až na vrchol. Připlazil jsem se mu k nohám a pokorně políbil lem jeho roucha. "Děkuji, Mistře."
Sevřel chomáč mých vlasů v pěst a přitáhl si mě blíž k sobě. Přinutil mě kleknout si mu mezi nohy, zády k němu. Upíral jsem zrak do praskajícího ohně a všechny svaly jsem měl napnuté v očekávání. Jeho dlouhé prsty se mi ovinuly kolem krku a vepředu se spojily. Palci mi masíroval ztuhlé svaly šíje sílou zcela neúměrnou jejich kostnatému vzhledu. Obličej se mi zkřivil bolestí.
"Neděkuj, Severusi. Nebude to zadarmo." Tlak se zvolnil a ruce se vplížily pod límec mé košile. "Žádám za to od tebe absolutní loajalitu, oddanost a poslušnost. Ve všem," připomněl mi mou povinnost Smrtijeda. "Ne jako řadový Smrtijed, ale jako můj chráněnec," dokončil záhadně.
Chráněnec? Co tím myslí? Zatěkal jsem zrakem kolem sebe. Jeho dlaně, pomalu se plížící po nahé kůži mých ramen přes klíční kosti až na hruď, sálaly jako rozpálené cejchovací železo. Přesto mi po těle naskákala husí kůže. Bylo nemožné, aby to necítil.
"Čekal jsem na tebe celých padesát let, Severusi," zašeptal. Byl jsem jako omámený. Netušil jsem, jestli z jeho slov, nebo z toho těsného kontaktu. Nejspíš z obojího. Mlčel jsem. Za těch několik měsíců ve službě Pána zla jsem se už naučil, kdy mám promluvit a kdy být raději zticha.
Zavřel jsem oči a vychutnával příjemné pocity z doteků po mé citlivé pokožce. Kousal jsem se do rtu a bránil jsem vzdechům vydrat se z hrdla. V duchu jsem děkoval Merlinovi, že mi Pán nemůže vidět do obličeje. Jeho prsty sklouzly k mým bradavkám a jejich bříška je začala lehce mnout. Ztvrdly a sladce zabolely. Zadržoval jsem mezi rty tichý sten.
Hlazení najednou přestalo a já jsem byl nečekaně odmrštěn na zem. Zůstal jsem ležet čelem k zemi a zběsile přemýšlel, co jsem udělal špatně. Ve všem jsem přece poslechl. Připadalo mi, že si z dlouhé chvíle se mnou hraje jako kočka s myší.
"Následuj mě," rozkázal mi a zvedl se z křesla. Sesbíral jsem se ze země a plížil jsem se za ním jako stín. Byl pořád krok přede mnou. Prošli jsme bludištěm chodeb a Mistrovy kroky se zastavily před masívními dveřmi do věže. "Mám pro tebe překvapení," zkřivil úzké rty do čehosi, vzdáleně připomínajícího úsměv. Ladně mávl rukou a starobylé dveře se s vrzáním otevřely. Pokynul rukou a já vešel dovnitř.
Ocitl jsem se v kulaté místnosti, s malými okénky vysoko pod stropem, provoněné pachem lektvarů, mísícím se s různými druhy bylin a přísad. Uprostřed stál dlouhý pracovní stůl s nepřeberným množstvím pracovních nástrojů, včetně chirurgických skalpelů. Dokola podél celé zdi se nacházely regály a police, vlevo se stovkami skleněných lahviček, flakónů, baněk, zkumavek a ampulek různých velikostí a tvarů, vpravo s nejrozmanitějšími ingrediencemi do lektvarů, z rostlinné i živočišné říše, organického i anorganického původu. Tak perfektně zásobenou výrobnu lektvarů neměl ani profesor Křiklan v bradavické škole. Procházel jsem rukou po policích, četl jsem nálepky na lahvičkách s cennými lektvary a upřímně žasl nad vším tím vybavením.
"Vidím, že jsi nadšený mou laboratoří," zamlaskal spokojeně Pán zla.
"Je..." hledal jsem správné slovo, "... impozantní."
"Je tvoje, Severusi."
Moje? Překvapeně jsem se na něj podíval. I když je jeho chování poslední dobou nevyzpytatelné, v jeho kamenné tváři, jakoby vytesané z bílého vápence, jsem nezahlédl jakýkoliv náznak emocí.
"Tuhle laboratoř můžeš neomezeně používat ke svým experimentům a pokusům. Ovšem počinaje dnešním dnem budeš tady až do úplňku připravovat lektvar, který jsem ti určil," oznámil.
I když jsem byl nadšený z toho, že tohle všechno patří mně, vzpomněl jsem si na několikahodinovou úmornou práci na Manoru. "Ale já už jsem začal-"
"Ticho!" okřikl mě zlostně. "Nedovolil jsem ti promluvit. Začneš znova a tady," řekl nekompromisně.
Sebrat odvahu ke smlouvání mi dalo neuvěřitelnou práci. Očekával jsem za to trest, ale nemínil jsem se vzdát už částečně hotové práce. "Přinesu si sem alespoň to, co už jsem připravil."
Probodl mě varovným pohledem. "Nezahrávej si se mnou, Severusi. Ty z této místnosti neodejdeš, dokud nebude ten lektvar hotový," ukončil definitivně tuto debatu. Pak se škodolibě usmál. "Několik dní bez Luciuse ti jenom prospěje. Vám oběma."
"Čekal jsem na tebe celých padesát let, Severusi," zašeptal. Byl jsem jako omámený. Netušil jsem, jestli z jeho slov, nebo z toho těsného kontaktu. Nejspíš z obojího. Mlčel jsem. Za těch několik měsíců ve službě Pána zla jsem se už naučil, kdy mám promluvit a kdy být raději zticha.
Zavřel jsem oči a vychutnával příjemné pocity z doteků po mé citlivé pokožce. Kousal jsem se do rtu a bránil jsem vzdechům vydrat se z hrdla. V duchu jsem děkoval Merlinovi, že mi Pán nemůže vidět do obličeje. Jeho prsty sklouzly k mým bradavkám a jejich bříška je začala lehce mnout. Ztvrdly a sladce zabolely. Zadržoval jsem mezi rty tichý sten.
Hlazení najednou přestalo a já jsem byl nečekaně odmrštěn na zem. Zůstal jsem ležet čelem k zemi a zběsile přemýšlel, co jsem udělal špatně. Ve všem jsem přece poslechl. Připadalo mi, že si z dlouhé chvíle se mnou hraje jako kočka s myší.
"Následuj mě," rozkázal mi a zvedl se z křesla. Sesbíral jsem se ze země a plížil jsem se za ním jako stín. Byl pořád krok přede mnou. Prošli jsme bludištěm chodeb a Mistrovy kroky se zastavily před masívními dveřmi do věže. "Mám pro tebe překvapení," zkřivil úzké rty do čehosi, vzdáleně připomínajícího úsměv. Ladně mávl rukou a starobylé dveře se s vrzáním otevřely. Pokynul rukou a já vešel dovnitř.
Ocitl jsem se v kulaté místnosti, s malými okénky vysoko pod stropem, provoněné pachem lektvarů, mísícím se s různými druhy bylin a přísad. Uprostřed stál dlouhý pracovní stůl s nepřeberným množstvím pracovních nástrojů, včetně chirurgických skalpelů. Dokola podél celé zdi se nacházely regály a police, vlevo se stovkami skleněných lahviček, flakónů, baněk, zkumavek a ampulek různých velikostí a tvarů, vpravo s nejrozmanitějšími ingrediencemi do lektvarů, z rostlinné i živočišné říše, organického i anorganického původu. Tak perfektně zásobenou výrobnu lektvarů neměl ani profesor Křiklan v bradavické škole. Procházel jsem rukou po policích, četl jsem nálepky na lahvičkách s cennými lektvary a upřímně žasl nad vším tím vybavením.
"Vidím, že jsi nadšený mou laboratoří," zamlaskal spokojeně Pán zla.
"Je..." hledal jsem správné slovo, "... impozantní."
"Je tvoje, Severusi."
Moje? Překvapeně jsem se na něj podíval. I když je jeho chování poslední dobou nevyzpytatelné, v jeho kamenné tváři, jakoby vytesané z bílého vápence, jsem nezahlédl jakýkoliv náznak emocí.
"Tuhle laboratoř můžeš neomezeně používat ke svým experimentům a pokusům. Ovšem počinaje dnešním dnem budeš tady až do úplňku připravovat lektvar, který jsem ti určil," oznámil.
I když jsem byl nadšený z toho, že tohle všechno patří mně, vzpomněl jsem si na několikahodinovou úmornou práci na Manoru. "Ale já už jsem začal-"
"Ticho!" okřikl mě zlostně. "Nedovolil jsem ti promluvit. Začneš znova a tady," řekl nekompromisně.
Sebrat odvahu ke smlouvání mi dalo neuvěřitelnou práci. Očekával jsem za to trest, ale nemínil jsem se vzdát už částečně hotové práce. "Přinesu si sem alespoň to, co už jsem připravil."
Probodl mě varovným pohledem. "Nezahrávej si se mnou, Severusi. Ty z této místnosti neodejdeš, dokud nebude ten lektvar hotový," ukončil definitivně tuto debatu. Pak se škodolibě usmál. "Několik dní bez Luciuse ti jenom prospěje. Vám oběma."
Rezignoval jsem. Nic jiného mi taky nezbývalo.
"Nezkoušej jakýmkoliv způsobem odejít. Všude kolem je spousta kouzel, které tě nepustí," varoval mě Mistr. "Teď se jdi trochu vyspat, za chvíli svítá. Ráno se pustíš do výroby lektvaru a v noci tě čeká další schůzka s dámou jménem černá magie."
Rozhlédl jsem se. "Kde budu spát?" dovolil jsem se optat s nadějí, že alespoň spát mě nechá na Manoru. Zoufale jsem potřeboval dostat se odsud pryč i za cenu trestu.
"V mé posteli je místa dost i pro dva," navrhl Voldemort. Poplašeně jsem se na něj podíval. Rozesmál se krákoravým smíchem. "Jen tě zkouším, příteli," mlaskl rty. Elegantně mávl rukou a jeden z regálů se pomalu odsunul od zdi. Za ním se objevilo úzké schodiště. Jak jen to dělá, že nepoužívá ke kouzlení hůlku, blesklo mi hlavou a toužil jsem toto umění mermomocí znát.
"Heslo je Invenio. Dobrou noc, můj budoucí chráněnče." Pán zla majestátně opustil laboratoř a na mne už ani nepohlédl.
Přitiskl jsem se zády ke dveřím, srdce mi divoce bušilo na hrudní kost. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Tohle všechno patří mně. Má to ale jeden drobný nedostatek. Je to zároveň i moje vězení.
"Nezkoušej jakýmkoliv způsobem odejít. Všude kolem je spousta kouzel, které tě nepustí," varoval mě Mistr. "Teď se jdi trochu vyspat, za chvíli svítá. Ráno se pustíš do výroby lektvaru a v noci tě čeká další schůzka s dámou jménem černá magie."
Rozhlédl jsem se. "Kde budu spát?" dovolil jsem se optat s nadějí, že alespoň spát mě nechá na Manoru. Zoufale jsem potřeboval dostat se odsud pryč i za cenu trestu.
"V mé posteli je místa dost i pro dva," navrhl Voldemort. Poplašeně jsem se na něj podíval. Rozesmál se krákoravým smíchem. "Jen tě zkouším, příteli," mlaskl rty. Elegantně mávl rukou a jeden z regálů se pomalu odsunul od zdi. Za ním se objevilo úzké schodiště. Jak jen to dělá, že nepoužívá ke kouzlení hůlku, blesklo mi hlavou a toužil jsem toto umění mermomocí znát.
"Heslo je Invenio. Dobrou noc, můj budoucí chráněnče." Pán zla majestátně opustil laboratoř a na mne už ani nepohlédl.
Přitiskl jsem se zády ke dveřím, srdce mi divoce bušilo na hrudní kost. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Tohle všechno patří mně. Má to ale jeden drobný nedostatek. Je to zároveň i moje vězení.
_______
Navzdory tíživým myšlenkám před spaním jsem se kupodivu vyspal výborně. Možná to bylo i tou drogou, účinky které jsem v těle ještě pořád cítil. Už si ani nepamatuji, kdy jsem naposled spal sám. Přesto mi Lucius jaksi chyběl v mé posteli.
Hned ráno jsem se pustil do přípravy toho prokletého lektvaru. Všechny potřebné věci jsem měl po ruce v mé - Merline, jak úžasně to zní - laboratoři. Všechny, až na jednu nejdůležitější přísadu, do které se nedokončený lektvar na samý závěr přidá. Teplá lidská krev. Vůbec jsem netušil, kde seženu čerstvou krev. Bude jí potřeba větší množství, než abych se na oltář vědy sám obětoval a poskytl kapku své vlastní. Problém jsem odložil na později a až do večera jsem pracoval na velice složitém lektvaru.
Utahaný jako dovádějící kotě jsem se na chvilku pohodlně usadil do křesla. Zavřel jsem oči a oddal se zaslouženému odpočinku a relaxaci. Přísahám, že jsem měl v úmyslu nostalgicky vzpomínat na mého Luciuse. Myšlenky se mi místo toho zatoulaly k mému Pánovi. Znova a znova mi pod víčky probíhalo jeho velkolepé noční představení v roli Velmistra tajného bratrstva.
Po celém těle mi proběhlo vzrušující mrazení. Lekl jsem se. Merline, co to mělo znamenat? Můj mozek se evidentně ještě zcela nevzpamatoval z dlouhodobých účinků drogy, uvolňující veškeré mé zábrany. Jak si jinak vysvětlit, že začínám myslet na svého Pána i jinak, než se strachem a respektem?
Je to přece lord Voldemort, Pán světa, zla a temna, urputně jsem přesvědčoval svůj mozek. Čaroděj bez soucitu, bez sebemenšího pocitu viny, bez empatií, s extrémním nedostatkem lásky, s převažujícím pocitem vlastní důležitosti, s obrovskou touhou po sebeuznání, vyžadující extrémní obdiv, jdoucí i přes mrtvoly za svým cílem, se zvrácenou touhou trestat. Jedinec, který splňuje tolik kritérií o narcistické poruše osobnosti.
Zvrácená část mého mozku vypověděla válku mému zdravému rozumu a poukazovala na téměř božskou sílu Pána zla. Na jeho moc otevřít pekelné brány, zaklínat boha a vyvolat ďábla, promlouvat s démony, na schopnost jeho ruky znesvětit posvátné, stejně jako pouhým dotekem vyvolat slast.
Posvátný strach z nejmocnějšího čaroděje vystřídala nekontrolovatelná touha po něm. Tak silná, že přehlušila varovné signály a vytěsnila je z mé hlavy. Představa Mistrových ďábelských očí a mrtvolně bledé tváře mě přestala děsit.
Sklouzl jsem rukou do klína, rozepnul jsem poklopec a sevřel v dlani tepající penis. Zavřel jsem oči, začal jsem si ho honit a představoval jsem si místo mých Mistrovy štíhlé prsty, k zbláznění ho týrající. Mé vzrušení se každou další vteřinou stupňovalo.
Na hřbetu masturbující ruky jsem najednou ucítil dotek. Prudce jsem otevřel oči a krev mi ztuhla v žilách. Nade mnou stál lord Voldemort, v očích mu blýskalo jako za prudké bouřky, svou dlaní spočíval na mé onanující ruce. Téměř se dotýkal prsty mého penisu. Rychle jsem jej schoval do poklopce a v rozpacích jsem nevěděl, kam s rukama i očima.
"Touha po Luciusovi?" řekl chápavě. Sevřel mi čelist a zavrtal se pohledem do mých zorniček. "Někdy je výhodné umět číst myšlenky," pobaveně se usmál.
Sakra, sakra, sakra! klel jsem v duchu ostošest. Jsem korunovaný idiot, že jsem se nechal samotným Mistrem přistihnout při masturbaci a ještě si nechat nahlédnout do hlavy. Teď ví, že to nebyl Lucius, na koho jsem přitom myslel.
"A proto tě dnes naučím umění nitrozpytu. Je nepostradatelný, když potřebuješ prozkoumat mysl nepřítele. Občas i přítele," ušklíbl se. "Až zvládneš nitrozpyt, potrápím tvůj nadprůměrně inteligentní mozek tím, abys dokázal před nepřítelem vystavět kolem svých myšlenek zeď nitrobrany. Ale varuji tě, před mým nitrozpytem ještě nikdy nikoho žádná bariéra neochránila," upozornil na svou dokonalost. V duchu jsem se ušklíbl. Uvidíme.
Mistr mávl rukou a neverbálním kouzlem si přitáhl k sobě křeslo. Obdivoval jsem tu jeho moc ovládat kouzla bez pomoci hůlky jen svou myslí. Posadil se přímo naproti mně a pohodlně se opřel. "Jaké jsou tvé dojmy z vyvolávání sil z temnot, Severusi?" zeptal se.
"Byla to pro mne čest, Mistře," řekl jsem stručně s rukama založenýma v klíně, nervózní z toho, že má erekce pořád neochabovala a říkala si o pomoc.
Odfrkl si. "Zatím nebylo co ctít. Jsi jen bídný smrtelník, kterému bylo dovoleno přihlížet. Poctu stát se zasvěcencem Řádu Luciferiánů si musíš nejdřív zasloužit." Zkoumal mě jako pokusnou krysu, cítil jsem to. "Nauč se ovládat černou magii, využít její potenciál, neboj se za pomoc z temnot zaplatit i vysokou cenu. Svět je krutý, musíš si vybrat, zda v něm chceš být lovcem nebo lovnou zvěří. Já byl tím lovcem a dotáhl jsem to až k tomu, že jsem vyzrál nad smrtí. Jsem nesmrtelný a neporazitelný," řekl pyšně a hruď se mu vzdouvala jako vítěznému kohoutovi v aréně. Soustředěně jsem poslouchal jeho slova a začínal jsem vidět svého Mistra zcela jinak než doteď.
Přisunul si křeslo blíž k mému, naklonil se ke mně a chytil mou levou ruku. Zadoufal jsem, že mě odmění svým pohlazením. On mi však pouze vyhrnul rukáv a odhalil Znamení zla. "Jsi hrdým nositelem symbolu lebky, který znamená moc, slávu, vítězství. Myslím, že se nemýlím, když říkám, že mohu od tebe očekávat velké věci."
K mému zklamání mi pustil ruku a zahleděl se mi upřeně do očí. "Soustřeď se, Severusi," řekl uklidňujícím hlasem. Psychicky jsem se připravil na to, že v nejbližších hodinách vytáhne z mé hlavy i ta nejskrytější tajemství, než se mu můj mozek dokáže ubránit. Utěšovalo mě pouze to, že já z jeho snad taky.
_______
"Avada Kedavra!" Tělo tmavovlasého mudly kleslo jako podťaté k zemi. "Chcípni, chcípni, otče!" zasyčel nenávistně černovlasý pobledlý chlapec. Do jídelny vešel starší pár. Žena zavřískla a vrhla se k mrtvému tělu na podlaze. "Tome! Proboha, ne!" Starší muž skočil po chlapci. Místnost proťaly další dva zelené záblesky. Kluk se triumfálně postavil a s vítězným úšklebkem v hezké tváři si přeměřil tři mrtvá těla. Vytáhl masivní zlatý medailonek s ozdobným klikatým písmenem S, otevřel ho, přiložil ke rtům a začal šeptat zaklínadlo, z úst mu vycházel stříbrný obláček. "Revello conclu-,"
Zhroutil jsem se bezvládně do opěradla křesla a namáhavě dýchal. Tento poslední nitrozpyt mě obral o veškerou mou sílu a energii. Mistrova úporná snaha zabránit mi pohledět do této jeho vzpomínky mě téměř stála vědomí. Zhluboka jsem lapal po dechu a sledoval, že Mistr není na tom o nic lépe.
Za těch několik hodin, co jsme si navzájem vytáhli z hlav spousty vzpomínek, jsem se tak neunavil, jako při té poslední. Mistrova mysl se úporně bránila, než se jí konečně povedlo uzavřít se před mým vnitřním zrakem.
Minuty plynuly a mlčky jsme se navzájem pozorovali. "Počítal jsem s tím, že se při učení něco o mně dozvíš," začal konečně, oči mu planuly a prsty křečovitě svíral opěrky křesla. "Netušil jsem ovšem, že budeš mít takový talent na nitrozpyt. Nenapadlo mě, že využiješ svoji inteligenci k tomu, aby ses dozvěděl tajemství mého původu. Podcenil jsem tě, Severusi, moje chyba. Na druhou stranu jsi mě ale přesvědčil, že jsem se v tobě nespletl a že jsi hoden stát se mým následovníkem."
Zhroutil jsem se bezvládně do opěradla křesla a namáhavě dýchal. Tento poslední nitrozpyt mě obral o veškerou mou sílu a energii. Mistrova úporná snaha zabránit mi pohledět do této jeho vzpomínky mě téměř stála vědomí. Zhluboka jsem lapal po dechu a sledoval, že Mistr není na tom o nic lépe.
Za těch několik hodin, co jsme si navzájem vytáhli z hlav spousty vzpomínek, jsem se tak neunavil, jako při té poslední. Mistrova mysl se úporně bránila, než se jí konečně povedlo uzavřít se před mým vnitřním zrakem.
Minuty plynuly a mlčky jsme se navzájem pozorovali. "Počítal jsem s tím, že se při učení něco o mně dozvíš," začal konečně, oči mu planuly a prsty křečovitě svíral opěrky křesla. "Netušil jsem ovšem, že budeš mít takový talent na nitrozpyt. Nenapadlo mě, že využiješ svoji inteligenci k tomu, aby ses dozvěděl tajemství mého původu. Podcenil jsem tě, Severusi, moje chyba. Na druhou stranu jsi mě ale přesvědčil, že jsem se v tobě nespletl a že jsi hoden stát se mým následovníkem."
Mlčel jsem. Teď jsem věděl o Voldemortovi mnohem víc, než kdokoliv jiný na světě a nebylo to nic, po čem bych toužil.
Pán zla se zvedl z křesla a začal přecházet po místnosti tam a zpátky. Zuřivě o něčem přemýšlel. Zvedl jsem se taky, došel jsem k regálu a začal jsem rovnat lahvičky s lektvary. Čekal jsem, jak krutě mě potrestá za to, že jsem odhalil jeho tajemství. Doufal jsem, že to nebude trest nejvyšší.
Nakonec se zastavil těsně u mne. "Já jsem ten, kdo určuje pravidla, kdo ovládá, kdo ubližuje. Mysli na to, Severusi!" řekl varovným tónem. Udělal ještě jeden krok dopředu a přirazil mě tělem k regálu, až některé lahvičky popadaly. Sevřel mi bradu jako do kleští, jeho propalující pohled jsem cítil až na temeni lebky. "Zabiju tě, jestli někomu prozradíš mé tajemství!" sykl mi do tváře.
Na rtech jsem ucítil jeho horký dech a jeho ruka, svírající mi bolestivě bradu, se roztřásla. Přesto, že jeho rty byly tak blízko mých, nedotkly se jich. Jeho oči planuly jako požár. Zaplavila mě mocná vlna vzrušení a touhy po něm, Merline, nezvladatelné touhy po svém Pánovi! V panice jsem ucítil, jak tvrdnu a s největším úsilím jsem se ovládal, abych se sám nepřisál na ty kruté rty.
Škvírami v přimhouřených víčkách žádostivě sledoval mé oči a chtěl mě, věděl jsem, že mně chce, ale jeho ovládání hraničilo až s náboženským sebezapřením. Najednou mi pustil bradu, otočil se a s vlajícím pláštěm rychle opustil místnost. Nechal mě tam napospas mým nevybitým touhám. Zákeřně si se mnou zahrává a já nemohu přijít na to proč.
Pán zla se zvedl z křesla a začal přecházet po místnosti tam a zpátky. Zuřivě o něčem přemýšlel. Zvedl jsem se taky, došel jsem k regálu a začal jsem rovnat lahvičky s lektvary. Čekal jsem, jak krutě mě potrestá za to, že jsem odhalil jeho tajemství. Doufal jsem, že to nebude trest nejvyšší.
Nakonec se zastavil těsně u mne. "Já jsem ten, kdo určuje pravidla, kdo ovládá, kdo ubližuje. Mysli na to, Severusi!" řekl varovným tónem. Udělal ještě jeden krok dopředu a přirazil mě tělem k regálu, až některé lahvičky popadaly. Sevřel mi bradu jako do kleští, jeho propalující pohled jsem cítil až na temeni lebky. "Zabiju tě, jestli někomu prozradíš mé tajemství!" sykl mi do tváře.
Na rtech jsem ucítil jeho horký dech a jeho ruka, svírající mi bolestivě bradu, se roztřásla. Přesto, že jeho rty byly tak blízko mých, nedotkly se jich. Jeho oči planuly jako požár. Zaplavila mě mocná vlna vzrušení a touhy po něm, Merline, nezvladatelné touhy po svém Pánovi! V panice jsem ucítil, jak tvrdnu a s největším úsilím jsem se ovládal, abych se sám nepřisál na ty kruté rty.
Škvírami v přimhouřených víčkách žádostivě sledoval mé oči a chtěl mě, věděl jsem, že mně chce, ale jeho ovládání hraničilo až s náboženským sebezapřením. Najednou mi pustil bradu, otočil se a s vlajícím pláštěm rychle opustil místnost. Nechal mě tam napospas mým nevybitým touhám. Zákeřně si se mnou zahrává a já nemohu přijít na to proč.
_______
V příštích dnech jsem úspěšně dokončil lektvar a zbývala už pouze poslední přísada. Lidská krev. Můj Pán mě ujistil, že až přijde vhodný čas, dodá ji. Pravidelně mě navštěvoval v mé komnatě a já měl radost pokaždé, když se objevil. A nebylo to tím, že byl jediným živým tvorem kromě krys, který mi dělal společnost v tomto páchnoucím vězení. Když jsem sem před týdnem přišel, měl jsem ze svého Pána panický strach a respekt. Teď, když odcházím - dlouho jsem si to nechtěl přiznat - jsem se stal na něm závislým a vzhlížím k němu s posvátnou úctou a obdivem.
Ve chvílích, kdy jsem se zrovna nevěnoval přípravě lektvaru, nenechal mě zahálet. Zasvěcoval mě do kouzel černé magie, procvičoval se mnou umění nitrobrany a nitrozpytu a nesmlouvavě mě zkoušel. Byl přísným, ale výborným učitelem a já pilným žákem. Nikdy už se ale ke mně nepřiblížil tak blízko, aby měl pokušení alespoň se mne dotknout. K mému velkému zklamání ukončil veškerý tělesný kontakt se mnou. Každý den jsem marně čekal na to, abych si mohl lehnout k jeho nohám a oddat se laskání jeho ruky.
Nedokázal jsem si vysvětlit, proč mě tak mučí, když při nitrozpytu musel už dávno zjistit, po čem toužím. Tím víc, čím víc mě odmítal. Myslím, že za celý svůj dosavadní život jsem tolik nenamasturboval, jako za posledních sedm dní. Zítra se vrátím zpátky do Malfoy Manor a můj život se vrátí do starých kolejí. Už nikdy to ale nebude stejné, jako předtím. A nemyslím tím zrovna to, že za těch sedm dní jsem zvládl tolik černomagického umění, co jinému trvá roky.
Ve chvílích, kdy jsem se zrovna nevěnoval přípravě lektvaru, nenechal mě zahálet. Zasvěcoval mě do kouzel černé magie, procvičoval se mnou umění nitrobrany a nitrozpytu a nesmlouvavě mě zkoušel. Byl přísným, ale výborným učitelem a já pilným žákem. Nikdy už se ale ke mně nepřiblížil tak blízko, aby měl pokušení alespoň se mne dotknout. K mému velkému zklamání ukončil veškerý tělesný kontakt se mnou. Každý den jsem marně čekal na to, abych si mohl lehnout k jeho nohám a oddat se laskání jeho ruky.
Nedokázal jsem si vysvětlit, proč mě tak mučí, když při nitrozpytu musel už dávno zjistit, po čem toužím. Tím víc, čím víc mě odmítal. Myslím, že za celý svůj dosavadní život jsem tolik nenamasturboval, jako za posledních sedm dní. Zítra se vrátím zpátky do Malfoy Manor a můj život se vrátí do starých kolejí. Už nikdy to ale nebude stejné, jako předtím. A nemyslím tím zrovna to, že za těch sedm dní jsem zvládl tolik černomagického umění, co jinému trvá roky.
Hleděl jsem z okna ve věži do noci a zamyšleně pozoroval jasnou kouli měsíce v úplňku. Myslel jsem na Luciuse. Styděl jsem se, že jsem si na něj nevzpomněl už několik dní. Jestlipak alespoň ví, co je se mnou?
Celý týden jsem se zúčastňoval půlnočních obřadů Řádu Luciferiánů, hltal jejich učení, nasával černomagickou atmosféru a s obdivem vzhlížel k jejich Velmistrovi a mému Pánovi. Dnes v noci mě čeká přijetí do Řádu a mé zasvěcování. Mistr přišel přesně o půlnoci, jak slíbil. Vzal si ode mne téměř hotový lektvar a přemístili jsme se do chrámu na Černou mši Luciferiánů. Tentokrát jsem černou pásku přes oči nedostal. Dnes v noci se stanu jedním z nich.
Ponurá atmosféra chrámu byla minulostí. Loď byla osvětlena nejenom stovkami tlustých svící, ale i řadou pochodní na každém ze sloupů. Zdi byly ozdobeny ďábelskými freskami, znázorňujícími vraždu, hanobení svátostí a neplodnou lásku. Oltář byl obestřen černým závěsem a ve výklencích kolem něj stály mramorové sochy, v jejichž pohanské kráse bylo zvěčněno sedm smrtelných hříchů.
Nad našimi hlavami se houpaly čoudící měděné kadidelnice, vyvolávaly mystickou atmosféru a navozovaly příjemnou opilost. Zhluboka jsem se nadechl a citlivým čichem rozeznal blín, rulík, oměj a snad potměchuť. Kolem postávali v hloučcích členové Řádu v mnohem větším počtu než jindy. Jak jsme se přiblížili, přiběhli k Mistrovi kněží a oblékli ho do ceremoniálního roucha.
Mše začala. Černý závěs se odhrnul a objevil se oltář, na kterém ležela přivázaná nahá žena s roztaženýma rukama a nohama. Velmistr rozžehl kolem ní na oltáři čtyři svíce na čtyři světové strany. Otevřel schránku s relikviemi a rozlomil tři pečetě, v ní skryté.
Celý večer jsem nespustil zrak ze svého Velmistra a fascinovaně jsem sledoval jeho kázání. Když temná mše spěla ke svému konci, všude kolem se již vznášela oblaka dýmu z doutnajících drog, omamující smysly. Velekněz pokynul svému knížeti. Nejvyšší zasvěcenec přistoupil k ženě na oltáři a za mumlání rituálu pronikl do ní. Velekněz stál nad nimi v hlubokém soustředění a sledoval jejich soulož, v pravé ruce svíral atham, v levé kalich.
Žena najednou hlasitě vykřikla ve vlně orgasmu a tělo se jí prohnulo. Velmistr se v tu chvíli k ní sklonil a dýkou provedl přesný řez do její krční tepny. Žena vykřikla podruhé. Velmistr zachytil do posvátné nádoby rudou krev a nalil do ní obsah mého nedokončeného lektvaru. Z nádoby začal stoupat rudý kouř, syčel a bublal tou chemickou reakcí.
Velmistr mi pokynul, abych přistoupil a vložil mi do ruky atham. "Ukonči její život. Jenom smrt tě přivede ke znovuzrození." Vzal jsem dýku do ruky a zaváhal jsem. "Zabij!" zašeptal. Postavil jsem se nad kněžkou, uchopil jsem rukojeť athamu do obou rukou a pomalu zvedl ruce. Tělo pode mnou se svíjelo ve smrtelné křeči. Rozmáchl jsem se a bodnul přesně mezi dvě žebra. Ocelové ostří proniklo do srdce oběti. Žena vykřikla potřetí a naposled, vydechla život ze rtů a dokořán otevřené oči upírala do klenby chrámu. Nůž jsem jí nechal v hrudi.
Velmistr udělal přede mnou nedokončený kruh a naznačil, abych do něj vstoupil. Když jsem tak udělal, posvátný kruh uzavřel. Podal mi kalich. "Pij!" Takže ten lektvar jsem připravoval sám pro sebe! Vzal jsem jej do dlaní a váhavě a s odporem jsem se napil. Kupodivu nechutnal tak špatně, i když jsem věděl, co všechno jsem do něj namíchal. Byl teplý a nasládlý. "Vypij všechno!" Poslechl jsem a vypil vše do dna. Žaludek se mi zvedl a myslel jsem, že se pozvracím.
Najednou mnou prostoupila neznámá síla, stahující mi klouby prstů do silné křeče a půlila mě vedví. Velmistr monotónně mumlal jakési zaklínadlo. Tvář se mi zkřivila odpornou grimasou a neviditelná ruka mi sevřela krk. Zkroucenými prsty jsem se snažil ji servat ze svého hrdla, abych se mohl nadechnout. Svíjel jsem se v kruhu a nemohl jsem jej překročit. Když jsem myslel, že mi už prasknou plíce a roztrhnu se vejpůl, vše rázem pominulo a já jsem prudce zalapal po životadárném vzduchu.
S námahou jsem zvedl zrak. Velmistrovy temné oči, schované hluboko v rudé masce mě soustředěně pozorovaly. Otevřel kruh a přinutil mě přistoupit k oltáři. Byl prázdný a očištěný, pouze atham ležel na místě, kde předtím ležela žena. "Přísahej věrnost Řádu Luciferiánů," přikázal. Odříkal jsem celou přísahu, kterou jsem už znal nazpaměť.
Velekněz mi špičkou athamu rozřízl žílu na levém zápěstí a sedm kapek mé krve, ulpělých na oceli nakapal na obětní oltář. "Bohové nechť tě přijmou na znamení tvého znovuzrození." Oči pod maskou se usmály. Odstoupil ode mne, zhasl svíce na oltáři a dal shromážděným znamení k chlípnosti, které od oltáře žehnal.
Podle jeho pokynu začaly v oblacích omamného dýmu divoké orgie. Ženy i muži začali po sobě zhýrale lézt, svlékat se a obcovat. Několik chlípných rukou se po mně začalo sápat. Opojen všude se vznášející smyslnou vůní kadidel s afrodisiaky jsem zcela ztratil zábrany a kupodivu jsem byl svolný ke zpustlému a nevázanému sexu. Zcela jsem zapomněl na přísahu Luciusovi.
"Ten je můj!" zahřměl hlas těsně za mnou. Zasvištěl klikatý blesk a sápající ruce se za bolestného kňučení stáhly. Prudce jsem se otočil a vytřeštil zrak do rudé masky Velekněze, než mě pevně sevřel kolem pasu a stáhnul mě do víru přemístění.
Najednou mnou prostoupila neznámá síla, stahující mi klouby prstů do silné křeče a půlila mě vedví. Velmistr monotónně mumlal jakési zaklínadlo. Tvář se mi zkřivila odpornou grimasou a neviditelná ruka mi sevřela krk. Zkroucenými prsty jsem se snažil ji servat ze svého hrdla, abych se mohl nadechnout. Svíjel jsem se v kruhu a nemohl jsem jej překročit. Když jsem myslel, že mi už prasknou plíce a roztrhnu se vejpůl, vše rázem pominulo a já jsem prudce zalapal po životadárném vzduchu.
S námahou jsem zvedl zrak. Velmistrovy temné oči, schované hluboko v rudé masce mě soustředěně pozorovaly. Otevřel kruh a přinutil mě přistoupit k oltáři. Byl prázdný a očištěný, pouze atham ležel na místě, kde předtím ležela žena. "Přísahej věrnost Řádu Luciferiánů," přikázal. Odříkal jsem celou přísahu, kterou jsem už znal nazpaměť.
Velekněz mi špičkou athamu rozřízl žílu na levém zápěstí a sedm kapek mé krve, ulpělých na oceli nakapal na obětní oltář. "Bohové nechť tě přijmou na znamení tvého znovuzrození." Oči pod maskou se usmály. Odstoupil ode mne, zhasl svíce na oltáři a dal shromážděným znamení k chlípnosti, které od oltáře žehnal.
Podle jeho pokynu začaly v oblacích omamného dýmu divoké orgie. Ženy i muži začali po sobě zhýrale lézt, svlékat se a obcovat. Několik chlípných rukou se po mně začalo sápat. Opojen všude se vznášející smyslnou vůní kadidel s afrodisiaky jsem zcela ztratil zábrany a kupodivu jsem byl svolný ke zpustlému a nevázanému sexu. Zcela jsem zapomněl na přísahu Luciusovi.
"Ten je můj!" zahřměl hlas těsně za mnou. Zasvištěl klikatý blesk a sápající ruce se za bolestného kňučení stáhly. Prudce jsem se otočil a vytřeštil zrak do rudé masky Velekněze, než mě pevně sevřel kolem pasu a stáhnul mě do víru přemístění.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář.