Vyvrženci pekla 7: Vyvolený

7. část:

Vyvolený

Léto se definitivně chýlí ke konci. Konečně. Nesnáším léto. Nesnáším slunce, které spálí mou citlivou pokožku do ruda, sotva vyhlédnu z okna. Nesnáším ptáky, kteří řvou od svítání do západu slunce v korunách stromů. Léto je dobré leda tak k tomu, že nabízí nepřeberné množství rozmanitých druhů lezoucí a plazící se havěti, kterou neodmyslitelně potřebuji ke svým pokusům a k výrobě přísad do lektvarů a jedů pro svého pána. Budu muset na ně ještě podniknout poslední výpravu, než před zimou zalezou do děr a úkrytů.

Lucius přijal v rámci dobrých rodinných vztahů pozvání na slavnostní oběd k Blackům. Stál jsem v okně a z dlouhé chvíle jsem sestřeloval hůlkou ty nenáviděné teplokrevné obratlovce, kteří mi svým křikem celé odpoledne drásali nervy. Proč zrovna pod mými okny musí být sad? Proč tady není třeba... jezírko? Noční kvákání žab by bylo pro mé uši melodickým nokturnem po tom celodenním koncertě opeřenců.

Zavřel jsem okno před zvuky přírody a šel se nudit dovnitř. Kdy už sakra přijde ten Lucius, abychom mohli něco spolu podniknout? Z úvah mě vyrušilo zaťukání na okenní sklo. Ohlédl jsem se. Na okno připlachtil velký černý havran. Další otravný pták. Zlostně jsem na něj namířil hůlkou, než jsem si všiml, že má v pařátu vzkaz. Pták vypustil ruličku pergamenu a s hlasitým zakrákáním odletěl pryč. Na několik tepů se mi zastavilo srdce, když jsem spatřil pečeť se znamením zla. Roztřesenými prsty jsem ji rozlomil a s přerývaným dechem jsem se začetl do krátkého vzkazu.

Severusi, přestaň ubližovat těm ubohým ptáčkům a přemísti se do mého hradu. Očekávám tě ve svých komnatách. V.

Srdce se mi zastavilo. Několikrát jsem se musel zhluboka nadechnout. Co když mě ten šmírák právě teď pozoruje v té zatracené kouli? Nedám mu šanci poznat, že… mám strach. Naškrábal jsem brkem pár slov pro Luciuse a přemístil se do Voldemortova hradu.

Stál jsem v chodbě, na jejímž konci se v šeru plápolajících pochodní rýsovaly mohutné dveře do Mistrových pokojů, za které jsem ještě nikdy nevkročil. Zíral jsem na ně jako na brány pekla. Zpocené ruce jsem neustále otíral do hábitu a sbíral odvahu k tomu, abych vstoupil.

Buch-buch. Buch-buch. Buch-buch. Srdce mi nahlas bušilo jako kapky deště na plechovou střechu. Hodil jsem si přes hlavu smrtijedskou kápi a obličej zakryl pozlacenou maskou. Pán zla si potrpěl, aby jeho Smrtijedi důsledně dodržovali zásady anonymity, byť se jednalo jen o audienci.

Nohy se mi pomalu daly do pohybu a pekelná brána se přibližovala. Když jsem zvedl ruku, abych zaklepal, dveře se skřípavě otevřely dřív, než jsem se jich dotkl a já zdráhavě vstoupil do inferna. Zase se za mnou hlasitě zaklaply a splynuly s okolní zdí. Byl jsem proti své vůli vržen do vězení bez východu.

Rozhlédl jsem se kolem. K mému překvapení místnost vůbec nepřipomínala celu. Zdi byly zakryté ostěním z mahagonového dřeva a zdobily je lovecké trofeje. V jednom z koutů salonku stál pokroucený samorost, který mi připomínal zdřevěnělé lidské tělo. Uprostřed zdi se skvostně vyjímal bohatě zdobený kamenný krb. Umělecká práce. Celkový vzhled doplnil kvalitní starožitný nábytek snad ještě z dob Salazara Zmijozela.

Mistr v sobě nezapřel krev starého šlechtického rodu. Sál byl zařízen s nebývalým vkusem, přesto na mne působil neobvyklým dojmem. Možná proto, že zde byla naprostá absence černé barvy, tak typické pro Pána zla. Jediné, co tady bylo černé, byla ta magie, která se plazila všude kolem. Vždy jsem si myslel, že žije v temnotě, obklopen černou magií, netopýry a sochami padlých andělů. Čekal jsem kobku s kamennými zdmi, anebo alespoň ponurý kabinet se soškami démonů a dekoracemi z lidských kostí. Očividně raději žil v přepychu.

Stál jsem uprostřed a zmateně jsem těkal očima kolem sebe. Netušil jsem, co mám dělat a kam jít. Nikde jsem nezahlédl žádné další dveře, přestože mi Lucius vyprávěl o rozlehlosti Mistrových komnat, a taky o tajném točitém schodišti, vedoucím do sklepení. Při vzpomínce na něj mě zamrazilo.

Mou pozornost upoutala rozsáhlá sbírka knih. Váhavě jsem přistoupil k výstavnému kusu nábytku z mahagonu. S hlubokým respektem jsem civěl na vzácné výtisky, které se v žádné jiné knihovně na světě neuvidí. Prstem jsem se bázlivě dotýkal hřbetů starých, ohmataných knih, téměř jsem se jich bál dotknout. Sálala z nich černá magie a prosakovala mi do kůže. Očima jsem s úctou klouzal po jejich názvech. Zrak mi zabloudil na stříbrný rytý nápis, ostře kontrastující s černou kůží, ve které byl vzácný výtisk vázán. Ta dvě slova se mi vypalovala do sítnice, jako když se oko podívá přímo do slunce a pak zavře víčka. 

Magia Nigra.

Roztřesenýma rukama jsem knihu opatrně vytáhl z řady. Stejný zdobený nápis byl vyrytý i na kožené vazbě. Kolik obětí muselo být staženo z kůže, aby mohlo být sepsáno toto magické učení? S posvátnou úctou jsem přejel dlaní po jemné kůži. Ucítil jsem náhlý chlad, rozlévající se skrz paži do celého mého těla. Mimoděk jsem se zachvěl a rychle ucukl rukou. Pomalu jsem otevřel stránky a začetl se do krvavě rudého zdobeného písma.

... je tato magie velkým příslibem naplnění všeho nedosaženého a nedosažitelného. V černé magii se výrazně promítá faustovský problém člověka, jeho poživačné sobectví a neukojitelná touha, ať už po poznání, nebo po tělesných slastech, moci, slávě, bohatství. Přirozeným důsledkem oddání se černé magii je oběť. Ta je vyžadována již v rovině ceremoniální. Jen ten, kdo odhodí své okovy, se může odvážit vkročit do světa černé magie. Běda tomu, kdo-

Na zátylku jsem ucítil závan něčího dechu. Zaklapl jsem knihu a poplašeně se otočil. Hned za mnou stál Pán zla a já jsem ho vůbec neslyšel přijít. Jeho pohled sklouzl ke knize. Vzal mi ji z ruky a zvědavě si ji prohlížel, jako by ji viděl poprvé. Pokorně jsem padl na kolena a opřel čelo o zem v očekávání trestu za to, že jsem sáhl na zakázanou knihu.

Potrestání nepřicházelo, dokonce když Pán promluvil, v jeho hlase nebyl ani stín zloby. "Upřímně mě těší tvůj zájem o černou magii, drahý příteli. Chtěl by ses dozvědět víc?" Překvapením jsem zakoulel očima. Uslyšel jsem, jak vrátil knihu zpátky, jak přistoupil ke stolku, odsunul židli a sedl si. Hrobové ticho rušilo pouze pravidelné škrábání brku po pergamenu. Několik dlouhých minut jsem klečel v poloze kajícníka na zemi a čelo masky tiskl k dlažbě.

Brk přestal skřípat. "Pojď sem, Severusi." Zvedl jsem se z kolen a přistoupil jsem ke stolu, s hlavou pořád skloněnou na prsa. "Zavolal jsem tě ze dvou důvodů," sdělil mi. 

Dva důvody! Jakoby už jeden nebyl dost. Polkl jsem tak ztěžka, že jsem málem spolkl ohryzek.

"Připravíš lektvar podle těchto instrukcí." Podával mi hustě popsaný pergamen. "Musí být hotový nejpozději do úplňku, tak se snaž. Jsi dočasně osvobozen od povinností Smrtijeda, abys jej zhotovil včas." Zmátlo mě to. Pracovní záležitosti jsme vždy řešili v jeho pracovně. "To je jedna věc," řekl tónem, který definitivně tuto záležitost uzavřel.

Zvedl se od stolu a přistoupil ke mně. "Odlož masku a sundej kápí, Smrtijede," požádal. Ihned jsem poslechl. Ovinul paži kolem mého pasu a mé svaly ztuhly na kost. Proměnil jsem se v kamennou sochu a mé nohy ztěžkly jako zalité v betonovém podstavci. Po bílé tváři Pána temna přelétl pobavený úšklebek. 

"Uvolni se, příteli. Neublížím ti." Pomalu přešel přes celou místnost. Přesvědčil jsem své nohy, aby udělaly krok. Připadal jsem si, jako bych se právě učil chodit.

Pán zla konečně sundal ruku z mého těla a pohodlně se usadil do honosného křesla u krbu. "Klekni si," řekl potichu. Poslechl jsem a padl jsem před ním na kolena. "Pojď blíž." Po kolenou jsem přilezl k jeho křeslu. Položil mi kostnatý prst pod bradu a nenuceně zvedl můj obličej nahoru. Odvážně jsem se mu podíval do tváře ve snaze skrýt ten skličující strach, který mi svíral srdce. Jeho hypnotický zrak se vpíjel do mých zorniček, přestože nepoužil nitrozpyt. Děsil jsem se těch očí a mé hrdinství spadlo do kalhot.

Jeho prst mi neúprosně držel bradu nahoře a nedovolil sklonit hlavu. Hleděl mi upřeně do očí, až mě jeho pohled pálil na sítnici. "Fascinují mě tvé oči, Severusi," řekl uchváceně. "Černé jako havraní křídla… temné jako nekonečný vesmír… inteligentní jako pohled sfingy… ďábelské jako samotné peklo," říkal tiše neznámým hlasem. Palcem mi pomalu přejížděl po rtech. Cítil jsem, jak mi podél páteře stékají pramínky potu.

Do tváře mě ovanul jeho horký dech, když se ke mně naklonil. Zhluboka nasál a jeho chřípí se zachvělo. "Vzrušuje mě to tajemno, co tě obklopuje," přivíral oči do škvír. "Polož si hlavu do mého klína." Nečekal, až to udělám, jeho ruka mi zatlačila hlavu na jeho stehna. Jestli to vůbec bylo možné, psychicky jsem se rychle připravil na vykouření nejmocnějšího kouzelníka všech dob.

Nic takového se ale nestalo. Rukou dál spočíval na mém temeni a prsty se něžně probíral v mých vlasech. Strnule jsem klečel, bál jsem se hnout, vůbec netušíc, co se ode mne očekává.

"Ssseverusssi Sssnape," syčely jeho rty jako had. "Jsi přímo zrozen pro stranu temna. Tvůj démonický zjev, nadprůměrná inteligence a mimořádné kouzelnické nadání tě předurčují stát se mocným čarodějem," ruka mu nevtíravě sklouzla na můj zátylek a jeho prsty mi jemně mnuly kůži na šíji. "Byla by věčná škoda nechat v tobě tak marnotratně dřímat tvůj talent. Zasvětím tě do tajů černé magie. Ne té, kterou přednáším na smrtijedských srazech, ale přímo té nejčernější. Seznámím tě s pekelnou mocí Temné strany, ukážu ti nesmírnou sílu Zla, naučím tě, jak očarovat mysl, vycvičím tě v umění vstupovat do cizích mozků a ochránit svou vlastní mysl před vpádem jiných. A možná... možná ti prozradím i tajemství nesmrtelnosti," mluvil jako v transu. "Udělám z tebe mocného a obávaného čaroděje, jako jsem já sám, protože jsi... Vyvolený."

Poslouchal jsem jako ve snách jeho fanatický monolog a nemohu zapřít, že mě to zaujalo. Představa toho, co všechno by mě mohl naučit z černé magie, mě neuvěřitelně lákala. Zasněně jsem pozoroval oranžové jazyky, polykající březově dřevo a praskání ohně mě ukolébávalo do slastné letargie. Zavřel jsem oči a pomalu se propadával do zrádné otupělosti. Nechal jsem se zcela ukonejšit jemnými doteky jeho dlaní, jako by z nich vyzařovala nějaká magická síla, která mě zcela ovládala. Do celého těla se mi rozlévalo příjemné mravenčení. Aniž bych si to nějak uvědomoval, pomalu jsem upadal do dřímot.

Zacloumal jsem rukama. Zděšeně jsem si uvědomil, že má zápěstí jsou k sobě pevně svázaná. Celé mé tělo bylo spoutané provazem, který mi nedovolil pohnout se. Připadal jsem si jako bezmocný hmyz, uvízlý v pavučině hladového pavouka. Křičel jsem z plna hrdla, ale můj hlas zanikl v roubíku, nacpaném až skoro do krku. Zvedl jsem hlavu a zůstal jsem ochromen hrůzou, když se můj zrak setkal s důvěrně známýma krutýma očima, hledícíma na mne z černé kožené masky.

Škubl jsem sebou a prudce otevřel oči. Plameny vesele plápolaly v krbu a Pán zla se mi pořád probíral ve vlasech. Několikrát jsem vyděšeně zamrkal a přemýšlel, jestli to byl děsivý sen, anebo mě Pán zla omámil nějakou sugestivní představou. 

"Máš ze mne strach, Severusi?" zašeptal. Cítil jsem jeho konejšivou dlaň mezi lopatkami. Přes horko, které z ní sálalo, proběhl mi mráz po zádech. 

"Nebudete mi ubližovat, Pane?" hlesl jsem neomaleně, ale už jsem to nemohl vzít zpátky.

"Mohl bych," usmál se Voldemort pobaveně. "Ale nechci. Alespoň ne teď." Jeho hřejivá dlaň, prozkoumávající pokožku pod mou košilí, pomalu klouzala po páteři až k ramenům. Po celém těle mi naskakovala husí kůže z toho příjemného pocitu. "Byl by hřích porušit tak hedvábnou kůži," zašeptal. Dlouhými hbitými prsty mi jemně masíroval krk. Nebýt to ruka Pána zla, vzdychl bych blahem. "Počkám, až přijdeš za mnou sám a dobrovolně," dodal tajemně.

Přemýšlel jsem nad významem jeho posledních slov. Ruka nečekaně vyklouzla zpoza mé košile a spočinula na opěrce křesla. Zděšeně jsem si uvědomil, že cítím zklamání z toho, že to skončilo.

"Neodpověděl jsi mi na mou nabídku." Tón jeho hlasu se změnil. "Chceš proniknout hlouběji do tajemství černé magie, Severusi?" zeptal se ostře. Zmítal mnou divoký nepokoj. Instinkt mi našeptával, že můj intelekt a vzhled nebude pravým důvodem soukromých hodin se samotným Pánem temna. Otázku ale položil tak chytře, že jsem nemohl odpovědět jinak. 

"Ano, chci, Pane," řekl jsem s nejhlubší pokorou.

Voldemort se najednou prudce zvedl z křesla a smetl mě ze svých stehen na zem. "Jsem rád, že jsem se v tobě nezklamal," pousmál se samolibě. "Přijď o půlnoci. A teď běž."

Na vratkých nohou jsem zmateně vyklopýtal z jeho komnat a rychle se přemístil.

_______

Hned, jak mě v mém pokoji prozradilo hlasité prásknutí, rozrazily se dveře a dovnitř vtrhl Lucius s rozevlátými vlasy a s ustaraným výrazem ve tváří. Za dveřmi zapomněl svou typickou malfoyskou povrchnost a povýšenost. 

"Severusi!" Beze slova se ke mně vrhl a pevně mě objal, jako bychom se viděli poprvé po sto letech. "Jsi v pořádku?" Důkladně si mě ze všech stran prohlížel jako otroka na trhu s lidským masem.

Vymanil jsem se z jeho sevření. Ještě jsem se zcela nevzpamatoval z nedávných událostí a neměl jsem chuť Luciusovi cokoliv vysvětlovat. Sám jsem to vysvětlení potřeboval.

"Sakra, jsi?" zeptal se znovu neodbytně.

"Je mi fajn. Běž, mám práci," řekl jsem popudlivě. Chtěl jsem být sám. Zamířil jsem ke knihovně a hledal jsem jednu knihu. Na zátylku mě propaloval Luciusův pronikavý pohled.

"Severusi, co jsi dělal u Mistra?" ptal se znepokojeně.

Z pečlivě zarovnané řady jsem vytáhl Přípravy lektvarů pro pokročilé. V této učebnici, která mě doprovázela jako věrný přítel mými školními léty, sice pokyny k přípravě tak náročného lektvaru, jaký mi Pán temna zadal, nenajdu, ale hodlal jsem využít užitečných praktických rad, které jsem si léta poznamenával na jejich stránkách. "Zavolal si mě, abych mu připravil jeden lektvar," odpověděl jsem nakonec, jinak bych se ho nezbavil.

Luciuse to neuspokojilo. "Proč do soukromých komnat, když to byla služební záležitost?" díval se na mne podezřele.

Šlehl jsem po něm pohledem. "Nech mě, sakra, pracovat. Docela to spěchá." Nebyl jsem v tuto chvíli schopen svěřit se mu, co se odehrálo v Mistrových komnatách, potřeboval jsem se s tím nejdřív sám vypořádat. Lucius mě ještě chvíli zkoumavě pozoroval, cítil, že se něco děje. Nakonec ale beze slova odešel.

Opatrně jsem sáhl po vzácném výtisku Thesaurus Potagium, Pokladnici lektvarů, kde jsou uchované všechny moudrosti světa o umění přípravy elixírů. Položil jsem obě knihy na stůl a opřel se pohodlně do křesla. Zavřel jsem oči a konečně jsem si ukradl chvíli na přemýšlení nad událostmi posledních hodin. V hlavě jsem měl neskutečný chaos. Zmatené myšlenky se mi proháněly bludištěm otázek, na které jsem neznal odpověď. Čeho chtěl Mistr docílit svým nezvykle přátelským monologem? Kam mě chtěl dostat svým vzácně důvěrným přístupem? Proč má tak evidentní zájem zasvětit mě do černé magie, přímo té nejčernější?

Hledání odpovědí jsem prozatím zasunul do spodní přihrádky v hlavě a vrátil jsem se ke svým povinnostem. Nalistoval jsem v knihách příslušné pasáže, vytáhl jsem brk a sepsal seznam ingrediencí, které budu potřebovat k přípravě lektvaru pro Pána zla.

Shrábl jsem popsaný pergamen a zmizel jsem ve sklepení v jednoduše zařízené výrobně lektvarů, kterou mi před časem laskavě poskytl můj drahý přítel Lucius. Pracoval jsem v polních podmínkách, ale bylo to lepší, než nic. Musel jsem si pospíšit, měsíc přešel do poslední fáze a úplněk je už za sedm dní. Některé ingredience potřebují uležet několik dní, aby byly vůbec použitelné.

Po několikahodinové práci jsem se utahaný vrátil zpátky do svého pokoje. Navzdory svému proslulému smyslu pro pořádek jsem cestou do koupelny ze sebe postupně shazoval části svého oblečení a zanechával jsem za sebou na podlaze neklamné stopy, kudy jsem kráčel. Byl jsem tak unavený, že mi to vůbec nevadilo.

Po chladivé sprše, která mě vzpružila jen částečně, jsem se rozhodl, že se těch několik hodin, které mě dělí od první lekce v černé magii, trochu prospím. S touhou po trošce spánku jsem potmě vklouzl do peřin. Narazil jsem na cizí tělo, které nebylo součástí mé postele.

"Luciusi, sakra, co tady děláš?" zabručel jsem otráveně. Vidina klidného spánku se rozplynula jako ranní mlha.

"Čekám na tebe," ozval se uličnický hlas z peřin.

"Kdo se ti o to prosil?" sykl jsem nevrle. "Potřebuji se vyspat."

"Proč tak brzy? Netopýři jsou přece noční tvorové," uchechtl se a přilepil se k mému tělu jako sliz. "Jsi studený!" vyjekl, když se ke mě přitiskl. Objal mě pažemi a sevřel v náručí. "Zahřeju tě," zašeptal a špičkou jazyka olízl mé rty.

Odvrátil jsem se. "Nemám na to zrovna náladu."

"Na co? Nic ti přece nedělám," kousl mě jemně do spodního rtu.

"Jsem unavený," protestoval jsem.

"Ty nemusíš dělat vůbec nic. Já se o všechno postarám," zavrněl a jeho dlaně se pátravě rozeběhly po mých zádech. Bylo mi to jasné. Hledaly stopy Voldemortova mučení.

"Říkal jsem ti, že mi nic není," vyprostil jsem se rozmrzele z jeho náruče.

"Ty nejsi zraněný?" zeptal se nevěřícně.

"Měl bych být?"

"Byl jsi s Mistrem."

"No a? Být s Mistrem neznamená pokaždé být ztrestán." Myslel jsem na ty příjemné doteky Voldemortovy ruky, která uměla nejenom trestat, ale i smyslně hladit.

"Ukaž."

"Co?"

"Chci se podívat."

Oči mi zaplavilo jasné světlo. Škvírami v přimhouřených víčkách jsem zahlédl Luciuse, strhávajícího ze mne přikrývku a zkoumajícího každý centimetr mého těla. Už jenom ta lupa mu chyběla. Nechal jsem ho, doufal jsem, že když nic nenajde, konečně dá pokoj. "Spokojen?"

Teplou dlaní mi jezdil po hrudi a břiše. Když nenašel žádné stopy po mučení, sklonil hlavu a špičkou jazyka laskal mé staré jizvy po těle. V slabinách jsem ucítil nepatrný pohyb. To jsem teď zrovna potřeboval! Vidina spánku byla nenávratně pryč.

Matrace se prohnula, když Lucius změnil polohu. Klekl si mezi má stehna, chytil mě pod kolenními jamkami a kolena mi nacpal až pod bradu. Páteř se mi nepřirozeně zakřivila a můj zadek se ocitl vysoko nad úrovní matrace. Luciusovy oči zkoumavé sklouzly mezi mé hýždě. Pozorně si prohlížel vstup do mého těla a krabatil nad ním čelo. V duchu jsem se musel nad tou scénou pousmát. Přesto, že jsme spolu už leccos zažili, tato intimní prohlídka mi nahrnula stud do tváře. Mohl jsem mu jediným kopnutím zabránit v této úchylné činnosti, ale vyčkával jsem. Docela jsem se začal bavit.

"Jsi v pořádku!" zvolal překvapeně. Jako kdybych mu to neříkal.

"Opravdu? To se mi vážně ulevilo," neodpustil jsem si sarkastický tón.

Lucius se zašklebil. "To mi tedy vysvětlíš."

"Není co." Ani na vteřinu mě nenapadlo, že bych mu sdělil průběh mého setkání s Mistrem. "A mohl bys konečně laskavě propustit můj zadek z té nedůstojné pozice? Připadám si, jako bych měl právě podstupovat inseminaci."

Lucius se šibalsky ušklíbl. "Proč ne, já tě velice rád inseminuji," mrkl na mně mezi mými stehny.

Koutky mi cukly. "Potěšilo by mne, kdybys mluvil radši k mé tváři než k mému zadku."

Luciusovi se záludně blýsklo v očích. "Byla by obrovská škoda nevyužít toho, když se mi tvůj rozkošný zadek takhle nabízí přímo pod nosem," pohladil mi dlaní kůži mezi stehny.

"Mluvil jsem dost srozumitelně, když jsem řekl, že dnes nemám na to chuť?" snažil jsem se vykroutit ze své ponižující pozice.

"Já ti tu chuť udělám," zašeptal Lucius a nadzvedl mi zadek ještě výš. Bez zbytečného otálení mě očistil kouzlem a sklonil hlavu mezi mé hýždě.

Ten nádherný pocit, který mě zaplavil, když jsem ucítil jeho hbitý jazyk kmitat kolem otvoru, se ztěžka dal popsat. I když jsem to původně vůbec neplánoval, instinktivně jsem roztáhl nohy ještě víc a pevně je uchopil pod koleny. Lucius mě žhavě šoustal jazykem a ocelové oči nespustil z mé slastí stažené tváře. Soudě podle jeho výrazu, si má smyslná muka vysloveně užíval.

Vsunul prst do zvlhlého otvoru a kroutil jím uvnitř mého těla jako tančící kobra. Prostata přímo rezonovala pod jeho doteky a já myslel, že umřu blahem. Z hrdla se mi draly ponižující zvuky, zprvu jsem se snažil trochu je tlumit, s narůstajícím vzrušením jsem ale vzdal marnou snahu ovládnout je a nechal jim volný průchod. Zaplavila mě vlna orgasmu a z plic jsem vydechl zvířecí sten. Břicho i hruď mi skropilo vlastní sperma, přestože se Lucius mého penisu ani nedotkl.

Jeho tvář ozdobil široký úsměv. "Nevypadáš, že bys na to neměl náladu," dobíral si mně. Nebyl jsem ve stavu odrazit jeho jízlivou poznámku a tak jsem radši mlčel a vydýchával dozvuky orgasmu. Ten mizera mě vždycky dostane. Pokaždé mu podlehnu, nedokážu mu nikdy dlouho odolávat. Lucius je slabý článek v pevném řetězu mých zásad a on to, mizera, moc dobře ví.

Položil jednu nohu na zem, chodidlo druhé zabořil do matrace a přitáhl si můj zadek do klína. Vyplivl mi mezi hýždě sliny a nedočkavě nabodl mé tělo na své kopí. Zasténal jsem slastí a přitáhl si kolena až k bradě, abych umožnil Luciusovu penisu proniknout hlouběji. V tomto úhlu jsem ho cítil snad až u bránice.

Lucius pomalým tempem zasouval penis tam a zpátky s úmyslem co nejdéle to protahovat. Dráždivě klouzal v mém těle a rozesílal impulzy i k tomu nejvzdálenějšímu výběžku nervové soustavy. Rozmázl jsem si sperma po břiše a uchopil svůj ochablý penis. Kluzkou dlaní jsem mu pomohl probudit se znovu k životu. Ještě se pořádně nevzpamatoval z předchozího orgasmu a už se připravoval na další. Přetáhl jsem předkožku přes žalud a krátkými naučenými pohyby jsem ho vedl přímou cestou k dalšímu vyvrcholení.

Luciuse ten pohled rozdráždil a začal do mne zběsile přirážet. Jeho bledá pleť v obličeji získávala lehce růžový nádech, který mu neskonale slušel. Koule mu pleskaly o můj zadek a tentokrát jsem nebyl jediný, komu se z hrdla draly pazvuky. Zaklonil hlavu dozadu a dech se mu zrychlil natolik, že nádechy a výdechy splynuly v jedno nesrozumitelné chroptění. Hlasitě oznámil světu, že vyvrcholil a mé tělo dostalo dvojitou spršku horkého gejzíru, dovnitř i na povrch.

Lucius se bezvládně zřítil vedle mne. Pramen platinových vlasů mu přikryl obličej. Dýchal rychle a přerývaně jako v posledním tažení. Můj zrychlený dech byl dokonalou ozvěnou toho jeho. Dlouhou chvíli jsme leželi tiše a zklidňovali rozbouřené hormony v krvi.

Byl jsem v sladkém polospánku, když Lucius přerušil ticho. "Máš neskutečně těsný zadek," řekl na půl úst. 

Tiše jsem se zasmál. Líně pootevřel jedno oko a rty se mu rozvlnily jako mořský příboj. Vyloudil tím na mé tváři jeden z těch vzácných upřímných úsměvů, kterých rozdávám jako šafránu. "Bastarde," vydralo se mi z úst trefné pojmenování. Teď se na oplátku zasmál Lucius. Úsměv se zarputile držel na mých rtech.

Netuším, co mě to najednou napadlo. Snad vzpomínka na příjemný odpolední zážitek u Mistra, který jsem si zatoužil zopakovat. "Mohl bys mi masírovat krk?" požádal jsem tiše. Lucius překvapeně zvedl hlavu, ale neprotestoval. Položil jsem si hlavu na jeho břicho a on bez otázek vklouzl dlaněmi na mou šíji a jemně ji mnul. Po těle se mi rozeběhly jiskřičky z něžných doteků. Oddal jsem se tomu slastnému pocitu. Až do doby, kdy jsem si najednou uvědomil, že přestože Luciusovy prsty byly tak šikovné a hbité, přestože mě laskaly s citem, něhou a láskou, nedosáhly - och, bože - nedosáhly kvalit prstů Pána zla. Lucius byl ve všem nejlepší, v tomhle ale Mistra nepřekonal.

Toto poznání mnou velice otřáslo. Ač jsem se tomu bránil, mé podvědomí si přivolalo představu Mistrovy ruky na mé kůži místo té Luciusovy. Nejhorší bylo, že jsem se tomu vůbec nechtěl bránit. Vnímal jsem dlouhé prsty Pána zla na svém těle a pomalu jsem upadal do slastné apatie. Poslední, co jsem si pamatoval, než jsem se propadl do náruče svých tajných snů, bylo Luciusovo tiché Nox.

Probudilo mě vzdálené bití hodin. Poslední úder, oznamující celou hodinu vystřídal gong, rozechvívající se do ticha. Rozespale jsem počítal. Jedna, dva... deset, jedenáct, dvanáct.

Prudce jsem otevřel oči. Půlnoc! Schůzka s Pánem temna! Opatrně, abych neprobudil Luciuse, jsem vyklouzl z postele. Zabručel něco ze spánku a otočil se na druhou stranu. Dal jsem si rychlou sprchu a spláchl ze sebe pach sexu. Kouzlem jsem potmě přivolal své věci, ve spěchu se oblékl a ve zlém tušení zavadil zrakem o velké kyvadlové hodiny. Bylo deset minut po půlnoci. S rozporuplnými pocity jsem se rychle přemístil do Voldemortova hradu.

_______

Pouhých deset hodin mě dělí od té chvíle, kdy jsem stál před těmito bytelnými dveřmi v obavách, že se otevřou. Teď mám paradoxně opačné obavy z toho, že zůstanou zavřené. Nepohnuly se ani o píď, přestože jsem už hodnou chvíli bouchal do nich železným klepadlem ve tvaru hada, požírajícího sám sebe od ocasu.

Po několika minutách útrpného civění do dřeva jsem to vzdal. Neproniknutelně jsem se zahalil do svého pláště, zkřížil ruce na prsou a se zachmuřeným výrazem jsem se opřel o studenou zeď a pro změnu zíral na mosaznou kliku, umělecky vykovanou do hadí hlavy. Toužebně jsem myslel na opuštěné teplé místo vedle Luciuse.

Začal jsem uvažovat o přemístění na Manor, když najednou ticho temné chodby rozrazilo kovové cvaknutí zámku. Chodbu osvětlil pruh světla z otevřených dveří a já vstoupil dovnitř. Mistr seděl v křesle, otočen ke dveřím a svůj pohled, ostrý jako břitva zlostně vpíjel do mých očí. Dlouhé nehty zatínal do opěrek křesla. "Jdeš pozdě!" zasyčel hlasem, studeným jako horský ledovec.

Padl jsem na kolena. "Milost, Pane," prosil jsem o odpuštění.

"Nemám ve zvyku udělovat milosti. Odmítnutí poslušnosti trestám," zaduněl autoritativním hlasem a pohrdavě se na mne zadíval. Připadal jsem si jako jednonohý v soutěži v nakopávání zadků.

Nezahlédl jsem, že by vytáhl svou hůlku, dokonce jsem ani neuslyšel žádné zaklínadlo. Přesto mé tělo probodla ostrá bolest, která mi rvala vnitřnosti na kusy. Svíjel jsem se v křeči na zemi. Měl jsem pocit, že se mi objem mozku zdvojnásobil a obrovským tlakem roztrhal mou lebku vejpůl. Krev pulzovala v mém těle pod takovým tlakem, až jsem se divil, že ještě neprorazila stěny tepny. Dusil jsem se a chrčení bylo jediným zvukem, který jsem byl schopný ze sebe vydat. Serval jsem si masku z obličeje, abych se mohl nadechnout. Bolest najednou okamžitě ustala. Zkroutil jsem se do klubíčka a tiše kňučel.

"Postav se!" ozval se povel. S námahou jsem se vydrápal na nohy. Mistr ke mně přistoupil a silnými prsty mi zmáčkl čelist. Dlouhý nehet malíčku mi zaryl do krku a zatlačil na něj. Cítil jsem, jak se mi jeho tlakem napíná kůže. "Doufám, že tento trest tě dostatečně poučil o poslušnosti," řekl nelítostně. "Příště bys mohl dopadnout hůř."

Jeho ruka, svírající mou bradu, mi bránila jakkoliv pohnout hlavou. Nedokázal jsem uhnout zrakem, byl přitahován pomyslným magnetem v jeho rozšířených zorničkách. "Neměl bys trávit tolik času s Luciusem," zasyčel jako zmije. "V posteli se lehce zapomíná na povinnosti." Ostrý nehet konečně nemilosrdně perforoval pokožku na hrdle. Bodla mě ostrá bolest a vzápětí jsem ucítil stékat po krku teplou krev. Voldemort ji se zvláštním leskem v očích pozoroval. Pak se sklonil k mému hrdlu a olízl krev z rány. V koutku jeho rtů ulpěla rudá krůpěj. Třeštil jsem oči na kapičku mé vlastní krve, než zmizela s nenasytným jazykem v jeho ústech.

Položil paži na má ramena. "Příteli," změnil tón i chování, "začneme se zasvěcováním do černé magie. Dnes v noci tě seznámím s Temnou stranou." Během řeči mi převázal přes oči černou pásku. Začal jsem panikařit. 

"Pojď, očekávají nás," uslyšel jsem jeho vzrušený hlas.

Žaludek se mi sevřel nečekaným přemístěním.

další kapitola