Vyvrženci pekla 6: Sebeobětování

6. část:

Sebeobětování

Nad ránem jsem se konečně zcela vyčerpaný přemístil do svého pokoje v Malfoy Manor. Nerozsvítil jsem, nebyl jsem si jist, jestli už Voldemort nepropustil Luciuse ze svých spárů. Neměl jsem zájem na tom, aby zjistil, že jsem se vrátil až teď. Chvíli jsem stál bez hnutí a natahoval uši. S odstupem času začaly mnou totiž hlodat pochybnosti, jestli jsem udělal správně. Došel jsem k racionálnímu poznání, že neudělal. Se sžíravým pocitem viny jsem se rozhodl, že Luciusovi ani pod účinkem veritaséra nepřiznám své noční sexuální dobrodružství.

Všude ticho jako v hrobě. Oddechl jsem si a vykročil směrem, kde jsem ve tmě tušil svou postel. Ticho prořízl svištivý zvuk hůlky a místnost zaplavilo oslnivé světlo z křišťálového lustru. "Sakra!" zaklel jsem a zavřel oči před tou záplavou jasu. Když jsem je znovu otevřel, stál jsem tváří v tvář Luciusovi, sedícímu v mém křesle. Jeho pohled nevěstil vůbec nic dobrého. "Dobré ráno." Jeho hlas kousal jako tarantule.

A doprdele! zaklel jsem podruhé, tentokrát v duchu. Připadalo mi ale, že mám tato slova napsaná velkými písmeny přímo na čele. No nic, po hlavě do lží. Budu zapírat, zapírat, zapírat. Zítra už bude Adel… Agne… prostě ta děvka i se svým přítelem z ostrovů pryč a Lucius se nikdy nedozví o mém nočním řádění.

"Bavil ses?" zasykl Lucius jako zmije.

"A ty?" Nejlepší obrana je útok.

"Neměl jsem jinou možnost. Ty ale ano," řekl jedovatě.

"Opíjel jsem se až do rána. Zase taková zábava to nebyla."

"To nemám na mysli. Mluvím o tom... šoustání." Vyplivl to slovo jako písek.

Srdce se mi na několik úderů zastavilo a ve tváři jsem ucítil horkost. Jak to může sakra vědět? "Nevím, o čem mluvíš," odpověděl jsem úsečně a otočil jsem se, abych mu nemusel hledět do očí. Hryzalo mě svědomí.

Prudce se zvedl z křesla. "Severusi, mluvím s tebou, tak se ke mně laskavě neotáčej zády!" V jeho hlase se objevily první náznaky vzteku. "Co to šukání? Mluv!"

"O žádném nevím," zalhal jsem s předstíraným klidem. Lež mi ale lezla z úst těžce, jako kdybych valil do kopce tunový balvan. "Jak jsi na takovou hloupost přišel?"

"Ty lháři!" zakřičel vztekle a nečekaně po mně mrštil kletbou. Odhodila mě několik kroků dozadu a zády jsem tvrdě dopadl na zeď. Zasténal jsem a ruku jsem přiložil na bolestivou ránu na břiše, kterou mi do kůže provrtala jeho kletba. Zpoza pramene vlasů, spadlého mi do očí, jsem mu ukřivděně pohleděl do tváře.

Nezdálo se, že by měl jakékoliv výčitky. Cenil zlostně zuby, když odpovídal na mou otázku. "Možná tak, že máš knoflíky na kabátě zapnuté nakřivo. Když jsem od tebe odcházel, byl jsi dokonale upravený. Znamená to, že jsi se mezitím musel svlékat." Pořád na mne nebezpečně mířil. "Možná tak, že ty knoflíky nemáš dopnuté až ke krku, což je při tvé upjatosti docela neobvyklé. Znamená to, že jsi se ve spěchu oblékl až před chvilkou a nepovažoval jsi za nutné pečlivě se upravovat na tu chvíli, než se sem přemístíš."

"To vůbec nic neznamená, ty detektive," odfrkl jsem si. Má zranitelná pozice na zádech se mi silně přestávala líbit. "Bylo mi prostě teplo." Och, bože, jak trapně to znělo.

Tělem mi projel další klikatý výboj z Luciusovy hůlky. Z hrdla se mi vydral hluboký sten a bolestí se mi zkřivil obličej. Lucius se pomalým krokem přibližoval k místu, kde jsem si ustlal na zemi. "A možná tak-," jeho rozčilený hlas klesl o půl oktávy, "-že jsem tvé šoustání sledoval v Mistrově věštecké kouli." V očích mu nebezpečně blýskalo. "Užíval sis to, ty bastarde!" procedil mezi zuby. Čekal jsem další kletbu, ruka mu však bezvládně klesla podél těla.

Ihned jsem toho využil. V mžiku jsem vytáhl svoji hůlku a z plna hrdla zakřičel Everte startin! Lucius odletěl trojitou vývrtkou přes celou místnost. Zůstal otřeseně ležet na zemi. Naše pozice se vyměnily. Rychle jsem vstal a s napřaženou hůlkou jsem postupoval k němu. "Doufám, že ses dobře bavil, ty šmíráku," prskl jsem vztekle.

Obličej mu zhyzdila zlostná grimasa. Vydrápal se ztěžka na nohy a píchl mi špičku své hůlky do hrudi. "Proč jsi to udělal?" Jeho pohled mi téměř propálil díru skrz hlavu.

"Protože bych ti možná dokázal tolerovat nějaký nezávazný sex." Sám sebe jsem o tom docela nepřesvědčil. "Ale s Voldemortem?"

"Nevyslovuj nahlas jeho jméno," zašeptal varovně.

"Proč? Bojíš se, že tě kvůli tomu příště nevezme na milost? Že už si s ním nezašoustáš?" zajíkal jsem se vztekem.

"Já jsem musel. Ty ale ne, a přesto jsi to udělal," sykl jako vztyčená kobra.

"Já, já, já. Mysli trochu na druhé, Malfoyi. Nemysli si, že jenom ty jsi důležitý. Na každém záleží zrovna tolik jako na tobě," vmetl jsem mu do tváře. Nevraživě jsme se provrtávali pohledy. Špičky našich hůlek se dotýkaly těla toho druhého a ruce se nám nervózně chvěly v silném nutkání použít další kletbu. Ani jeden z nás se ale o ni už nepokusil.

Na jeho krku jsem zahlédl čerstvou rudou rýhu. Nebyl jsem si vědom, kdy jsem mu ji udělal a že by moje kletba měla takovou sílu. Poznal jsem na něm, že má něco na jazyku a bojuje s tím říct to nahlas. "Došly ti argumenty, Malfoyi?" ušklíbl jsem se posměšně.

Nechal se vyprovokovat. "Nemáš pravdu, Snape. I když si to vůbec nezasloužíš, na tobě mi záleží víc než na sobě," odfrkl si rozzlobeně. "Myslel jsem jedině na tebe, když jsem se dnes v noci obětoval do role Mistrovy děvky. To tebe si původně Pán zla pro dnešní noc vybral."

Oněměl jsem. Nevěřícně jsem na něj civěl a snažil se pochopit význam toho, co mi řekl. Sklonil jsem hůlku k tělu, Lucius mě poté následoval. Můj mozek se zuřivě snažil pobrat tu hrůzu, kterou mi Lucius prozradil. Čas ubíhal a my jsme pořád mlčky hleděli jeden druhému do očí. Lucius se po chvíli otočil a opustil mě.

Zůstal jsem stát sám uprostřed pokoje. Všude kolem se vznášel tísnivý pocit a zákeřně se mi vkrádal do duše. Cítil jsem, jak leptá a spaluje mé vnitřnosti. Zažíral se do kůže a probudil ten úzkostný stav, který mě přepadl pokaždé, když se mé oči setkaly s ďábelským pohledem mého pána a který jsem mockrát cítil, cítil, cítil...

Teprve ledová voda, tříštící se mezi mými lopatkami ten neklid ze mne spláchla do kanálu. Přesto jsem se cítil jako děvka a tížila mě obrovská vina za to, co jsem provedl. Luciusův sklíčený pohled, když následoval Voldemorta, měl ve mně spustit alarm. Místo toho jsem celou noc nezřízeně prostopášnil a hýřil a Lucius se zatím pro mne obětoval.

Pustil jsem na sebe horkou vodu a drsným kartáčem bolestivě drbal z každého centimetru své kůže všechnu tu neřest, až jsem se k nerozeznání podobal čerstvě uvařenému rakovi. Poté, co jsem konečně sebekriticky uznal, že už jsem dokonale čistý, přešel jsem přes chodbu a tiše zaklepal na dveře Luciusova pokoje. Ticho noci nepřerušil jediný zvuk.

Zkusil jsem otočit koulí. Zamčeno. Zaškrábal jsem na dřevo naše tajné znamení. Zevnitř se neozývaly žádné známky života, přitom jsem věděl, že mě musí slyšet. Dveře měl opatřené zesilovacím kouzlem, abychom při našem dovádění slyšeli případnou nezvanou návštěvu. Nic. Žádná reakce. Klesl jsem na kolena a pokorně žadonil. Nikdy jsem si nemyslel, že bych se někdy takhle dokázal ponížit. Přesto jsem teď klečel u jeho dveří a tiše prosil, aby mě pustil dál.

Zámek cvakl. Přepadl mě obrovský pocit úlevy. Vešel jsem dovnitř a tiše za sebou zavřel. Mé bosé nohy pleskaly po dlažbě. Potmě jsem šel k jeho posteli, cestu jsem už znal zpaměti. Ložnici pouze slabě osvětlovaly vyhasínající uhlíky v krbu. V obrovské posteli se pod přikrývkou matně rýsovalo tělo. Shodil jsem z ramen župan a vlezl si k němu pod deku. Přesto, že mě nakonec pustil dovnitř, netušil jsem, jak bude reagovat na moji přítomnost ve své posteli.

Byl ke mně otočen zády. Pomalu, kousek po kousku jsem se posouval blíž k němu, až jsem ucítil teplo jeho těla a přitiskl jsem se k jeho zádům. Neotočil se ke mně, ale ani se ode mne neodtáhl. Odhrnul jsem mu dlouhé vlasy z ramene a na šíji jsem mu vtiskl asi tisíc omluvných polibků. Ležel tiše, ani se nepohnul. Přesto jsem cítil téměř nepatrné chvění jeho těla, přenášející jemné vibrace do mé kůže. Objal jsem ho kolem pasu a tvář jsem zabořil do jeho vlasů. Ve zvlhlých očích jsem měl sůl. Naštěstí byly přikryté závojem tmy.

Dlouho jsem tiše ležel přitisknutý k němu a poslouchal jeho pravidelný dech. Vím, že si ho nezasloužím. "Miluji tě, Luciusi," zašeptal jsem mu tiše do vlasů. Miluji ho z celé své duše. Přesto jsem mu to ještě nikdy neřekl nahlas a nejspíš už ani víc neřeknu. Láska bolí. Navzdory tomu stojí za to pro ni žít nebo zemřít.

_______

Prudce jsem se probudil na Luciusovo hlasité zasténání. Zamrkal jsem a chvíli jsem nechápavě zíral na svůj odraz v zrcadle na stropě, než mi došlo, kde jsem. Byl jsem nevyspalý. Luciuse v noci děsila noční můra a budil mě svými výkřiky a těžkými vzdechy. Šokovalo mne, že často křičel mé jméno. Nebyl jsem zrovna odvázaný z toho být hlavní postavou v jeho hrůzném snu. Prožíval jej docela intenzivně a pokaždé se utišil, až když jsem ho sevřel v náručí a tiše mu šeptal konejšivá slova.

Otočil jsem se k němu. Bylo dost neobvyklé, že ještě spí. Soudě podle polohy slunce za okny muselo být už dlouho po poledni. Jindy vstává docela brzo a pokaždé dřív, než já. Ležel na zádech, hlavou hýbal sem a tam a tiše sténal. Naklonil jsem se nad jeho obličej a uklidňoval jsem ho tichým Šššš. Vyčkával jsem, až se jeho dech zklidní. Když opět začal dýchat pravidelně, dotkl jsem se svými ústy jeho rtů.

Vylekaně otevřel oči dokořán a poplašeně zatřepotal řasami. Podíval se na mne. "Severusi," zašeptal tónem, jakoby mě neviděl deset let. Ovinul paže kolem mého krku a prudce mě stáhl k sobě. Vtiskl mi na rty polibek, horký jako pečetní vosk. Marně jsem přemýšlel, čím jsem si jej zasloužil. "Jsem šťastný, že jsi tady," usmál se úlevně.

"Ty se na mně nezlobíš?" zeptal jsem se nevěřícně, pořád nechápajíc, čím jsem si vysloužil jeho milost. Vzhledem k jeho noční můře to rozhodně nebylo tím, že by se vyspal dorůžova.

"Měl bych," řekl vyčítavě. "Ale jsem rád, že jsi v pořádku."

"Proč bych neměl být?" Podepřel jsem si hlavu do dlaní a sledoval ho. Obličej měl roztomile přeleželý a platinové vlasy rozházené kolem hlavy jako paprsky, které jsem kreslil slunci jako malý kluk. Červená rýha, které jsem si v noci všiml na jeho krku, teď hrála modrou barvou. Prohlédl jsem si ji zblízka. Táhla se po celém obvodu jeho krku jako obojek. Ta není od mé kletby. Přešel jsem po ní prstem a tázavě se na něj podíval. "Od čeho to máš?"

"To nic není," odbyl mě a zakryl si hrdlo dlaní. Zrak mi padl na podobnou rýhu kolem jeho zápěstí. Prudce jsem chytil i to druhé. Stejná rýha. "Co... co se to tady děje?" vydechl jsem. 

Vytrhl se mi z rukou. Než mi stačil v tom zabránit, chytil jsem cíp přikrývky a v neblahém tušení odhalil jeho tělo. Jak jsem předpokládal, stejnou značku měl i na kotnících. Celé jeho tělo bylo poseto modřinami a čerstvými šrámy a kůže byla na spoustě míst sedřená jako od provazů. Luciusovo tělo vypadalo hůř, než po boji s nepřítelem.

"Co sakra děláš?" obořil se na mne Lucius a vztekle mi přikrývku hodil do tváře. Zvedl se a odkráčel ke koupelně a já jsem oněměle zíral na jeho zmrskaná záda. Ne tak, jako když si spolu hrajeme na pána a otroka. Tohle byl skutečný výprask. Někdo bezcitný mu vědomě ubližoval. Se zvráceným potěšením.

Pocítil jsem silnou potřebu být s ním. Zvedl jsem se a odkráčel za ním do sprchy. Počítal jsem s tím, že se bude zuřivě bránit a připravil jsem se na to. Přiblížil jsem se k němu zezadu a pevně ovinul paži pod jeho krkem, jako kdybych ho chtěl uškrtit, a druhou rukou jsem mu zkroutil jeho paži za zády. Tento chvat mě naučil Dolohov. Nepovolil jsem stisk, dokud jsem necítil, že jeho vztek a vzpouzení nepolevily. Když se uklidnil, přitiskl jsem se k jeho zádům a něžně jsem ho objal kolem pasu. Nebránil se. Horká voda nám stékala po kůži.

Původně jsem neměl v úmyslu milovat se s ním ve sprše, ale jaksi to vyplynulo ze situace a mé ruce se pomalu rozjely po jeho břiše a roztíraly kapky vody po jeho těle. Zasypával jsem polibky jeho mokrou kůži na šíji a v dlani jsem mnul jeho povadlý penis. Lucius tiše vzdychal. Až do doby, než jsem mu prstem vklouzl mezi hýždě. 

"Ne!" zasykl, jako kdybych se dotkl jeho kůže žhavým kusem železa. "Odejdi... prosím."

Překvapeně jsem se na něj podíval, ale poslechl jsem. Osušil jsem se a odešel jsem do ložnice. Lehl jsem si napříč na postel a plný zmatku jsem přemýšlel nad tím, co se to děje. Lucius se po chvíli vrátil ke mně, políbil mě na rty a pak si lehl vedle mně na bok tak, aby měl hlavu v mém klíně a před můj obličej mi přistrčil svůj penis. Musel jsem se pousmát, ale neváhal jsem ani chvilku a přijal jeho nabídku. Vzal jsem do úst jeho ještě vlhký ochablý penis a začal si s ním hrát, dráždit ho a olizovat a spokojeně jsem pozoroval, jak mi v mých ústech rychle nabývá na objemu. Ve svých slabinách jsem cítil taky jeho snahu probudit ten můj k životu. V příštích minutách jsme doslova soutěžili, kdo to tomu druhému udělá líp a kdo toho druhého dovede dřív k vrcholu. Oba jsme byli tak dobří a tak zkušení, že jsme k bláznivému vyvrcholení do úst toho druhého dospěli téměř současně.

Lucius se pak přesunul nahoru ke mně, svalil se vedle mne a oba jsme vydýchávali z plic dozvuky orgasmu. V zrcadle nad námi se odrážela naše nahá těla jako vzácná freska dvou padlých andělů na stropě kaple od Michelangela.

"Dlužíš mi vysvětlení," hleděl jsem na Luciusův odraz nad námi.

"Nech to být, Severusi," odbyl mě. 

Chytil jsem ho za ruku a významně jsem mu podržel jeho pohmožděné zápěstí před očima.

Rezignoval. "Co chceš vědět?"

"Co třeba začít tím, proč jsi mě sledoval v té zatracené kouli?" Proč toho sakra nenechám a rýpu do toho? Každý normální člověk by svůj prohřešek zahrabal deset yardů pod zem a ještě by pořádně udusal hlínu. Jenom já to musím dobrovolně rozpitvávat. Jenomže potřebuji vědět, co se to sakra děje.

Lucius se chvíli ošíval. "Byla to součást plánu Pána zla," řekl nakonec. "I když tě to vůbec neomlouvá," neodpustil si výčitku.

"Jaký plán? Pozorovat mě při šoustání? Voldemort má nějakou sexuální úchylku?" Polilo mě horko. "Nebo... ty?"

"Probůh ne," cukly mu koutky. "Ale když jsem s ním nedávno mluvil, nenápadně se mě ptal na hloubku našeho vztahu, na mé city k tobě, na můj názor na tvou nevěru, nebo co bych dělal, kdybys mě opustil. Bylo mi jasné, že těmi otázkami směřuje k jedinému cíli."

"Jakému cíli, sakra?" zeptal jsem se netrpělivě. "Vážně, Luciusi, mohl bys být konkrétnější a mluvit k věci?"

"Touží po tobě. Od té doby, co jsem tě k němu přivedl poprvé. Poznal jsem to na něm okamžitě," prozradil mi. "Zjišťoval, jak bych reagoval, kdyby mi tě vzal."

Okamžitě jsem si vzpomněl na Mistrova mrazivá slova. Velká škoda, že jsi přítelem mého nejlepšího, nejvěrnějšího a nejoblíbenějšího Smrtijeda. Ta pomíjivá fyzická rozkoš mi nestojí za to, abych o něj přišel.

Tehdy jsem Luciusovi o chvilkové Mistrově indispozici neřekl. Teď mi to začalo dávat smysl. "Neblázni, Luciusi. To by ti neudělal. Jsi jeho nejlepší Smrtijed a on si nechce z tebe udělat nepřítele."

"Ty to nechápeš! On může úplně všechno!" vyštěkl Lucius. "Nutil mne dívat se do té koule a bedlivě pozoroval moji reakci. I když jsem se to snažil skrývat, vycítil moji bolest a vztek, když jsem sledoval, jak si užíváš. Přinutil mě, abych rozhodl o osudu těch dvou lidí."

Hlavou mi probíhal každý detail vášnivé noci. Nenáviděl jsem se za to, co jsem udělal, za to, co jsem udělal Luciusovi. Za tohle si zasloužím trest. Hned, jak se dozvím vše, potrestám se v Luciusově mučírně sebemrskačstvím. Jedině bolest může ze mne smýt moji těžkou vinu. "Co se s nimi stalo?" zeptal jsem se, ale radši bych to ani vědět nechtěl.

"Odsoudil je k smrti. Za to, že tě svedli. Za to, že s tebou šoustali. Za to, že s tebou strávili vášnivou noc. Navzdory tomu, že pouze plnili jeho rozkazy." Říkal to překvapivě klidným hlasem. "Dal mi možnost odpustit jim. Mohl jsem využít práva veta a zrušit jeho rozsudek. Jediné mé slovo je mohlo omilostnit." Odmlčel se a nepřítomně hleděl do stropu.

Věděl jsem, jak se rozhodl. "Neodpustil jsi jim."

"Nedokázal jsem to," zašeptal. "Pán zla tím mazaně zjistil, co bych udělal, kdyby mi tě někdo chtěl vzít."

"Já tě přece nikdy neopustím, jsme navěky spojeni, vždyť to víš." Prstem jsem mu přejel po tenké klikaté jizvě na pravém zápěstí.

"To není všechno," řekl tiše. Díval se mi upřeně do očí a já jsem v nich zahlédl zlou předtuchu. "Donutil mě, abych rozhodl i o tvém osudu. Chtěl, abych ti odpustil, anebo tě zavrhl."

Hrdlo mi sevřela ledová ruka. Nebylo těžké uhodnout, jak se Lucius rozhodl, vzhledem k tomu, že jsme teď leželi spolu nazí v posteli. Došlo mi ale, co bylo na tom rozhodnutí děsivé. Pokud mi Lucius dokázal odpustit to, že jsem souložil s jinými, odpustí mi i to, když se stanu Voldemortovou děvkou. A to Pán zla potřeboval zjistit.

Lucius mi z výrazu mé tváře vyčetl, že jsem to pochopil. "Je jenom otázkou času, kdy tě k sobě zavolá."

I když se mi z té představy svíral žaludek, povzbudivě jsem se na něj usmál. "Když mi to přikáže, poslechnu. Ale i když se zmocní mého těla, duchem budu pořád u tebe. Jen mi slib, že neuděláš žádnou hloupost."

"Severusi, tohle není normální sex." Jeho hlas se zachvěl.

"Tak o to víc mě to zajímá. Bylo by dobré vědět, na co se mám připravit," zlehčoval jsem situaci, přestože obavy svíraly mé tělo jako ve svěrací kazajce. "Tobě samému se přece líbí, když tě trestám. Tak snad přežiju, když si pro změnu vyměním roli. A třeba se mi to i zalíbí," mrkl jsem na něj s úsměvem, snažil jsem mu zahnat ty chmury z tváře.

"Severusi, Pán zla nechce, aby se ti to líbilo. To se vůbec nepodobá tomu, co spolu děláme my." Jeho rty hledaly ta správná slova. "Zvráceně si libuje v sadomasochistických praktikách, ve svých perverzních hrátkách týrá svou oběť, používá středověké mučící nástroje a mučení, nachází zvrhlé potěšení ve svazování, preferuje bolest, krev, bičování, otroctví. Stačí ti to jako příprava na to, co tě čeká? A nechtěj ode mne prosím detaily."

Mé plíce vynechaly několik nadechnutí. Lucius to postřehl a omluvně se pousmál. "Promiň. Nechtěl jsem tě zbytečně vystrašit. Dá se to přežít. Každý Smrtijed si tím prošel. Většina hned při přijímání. Patří to k přijímacímu rituálu."

"K přijímacímu rituálu? Jsem Smrtijedem už skoro dva měsíce. Proč jsem si tím tedy ještě neprošel?" Ne že bych po tom toužil.

"Protože..." na okamžik zaváhal, "...jsem tě vždycky vykoupil. Nabídl jsem Voldemortovi sám sebe. Vždyť víš, já snesu docela dost," znevažoval trochu důsledky svého sebeobětování. "Včera jsi to ale měl být ty. Na poslední chvíli se však Pán zla rozhodl jinak a vzal si mně. Chtěl podrobit náš vztah zkoušce."

Byl jsem v šoku. Lucius se obětoval, abych se nedostal do spárů toho ďábla. Proto chtěl jít včera tak naléhavě domů a já jsem ho zdržel. Vybavil jsem si jeho úlevný výraz, když Voldemort vyslovil jeho jméno, a ne moje. Všechno mi teď dochází. Jeho výmluvy, že všechny ty rány, šrámy a modřiny, které se mnohokrát snažil přede mnou skrývat, získal při výcviku, přitom ve skutečnosti pocházely z Voldemortova sklepení. Och, bože, Luciusi...

"Dnes v noci mi Mistr oznámil, že to bylo naposled, co jsem tě nahradil. Myslím, že se už brzy chystá zasvětit tě do svých zvrhlých praktik," varoval mě. "Chce tě. Tvůj démonický zjev ho fascinuje a dráždí k nepříčetnosti. S tebou je to jiné, než s jinými jeho poddanými, cítím to."

Tížil mne nesmírný pocit viny, že jsem tak bezhlavě padl do Mistrovy léčky. Teď už jsem si byl jistý, že Voldemort chtěl, abych je tam v té sklepní chodbě uviděl a podlehl své žárlivosti. Celý večer byla vlastně jedna veliká past, nalíčená na mně. Nenašel jsem jediný dostatečně uspokojivý způsob, jakým bych se mohl Luciusovi omluvit. Zmohl jsem se pouze na jedno. "Promiň mi to, prosím, jestli můžeš."

Lucius na mne upíral zkoumavý pohled. Nebyl v něm ani náznak odpuštění, ale chápal jsem ho. Opět jsem ho zklamal. Vcítil jsem se do jeho pocitů, když musel koukat na to moje noční hýření. Sklopil jsem zrak, styděl jsem se mu podívat do očí.

"V noci se mi zdálo, že si s tebou Pán zla pohrával ve své mučírně. Donekonečna tě týral a já jsem se na to díval a nemohl ti nijak pomoct," řekl potichu Lucius.

Tak to byla ta jeho noční můra. Vtiskl jsem mu polibek na řasy a objal jsem ho. "Netrap se tím. Až to přijde, zvládnu to. Hlavně už se za mně, prosím, nikdy neobětuj," pousmál jsem se.

Přivinul mě k sobě a chvíli jsme leželi v objetí. Nic a nikdo mi nemůže vynahradit Luciusovu náruč. Teď už to vím.

"Co jsi mi to dnes v noci pošeptal do ucha?" zeptal se znenadání.

Prudce jsem otevřel oči. "Tys to slyšel?"

"Možná se mi to jenom zdálo," uculil se.

"Myslel jsem, že spíš," ohradil jsem se.

"Jinak bys mi to neřekl?"

Neodpověděl jsem. Hleděli jsme si zblízka do očí a v těch jeho průzračně šedých duhovkách hrálo pobavení, odpuštění, ale taky láska a oddanost. Políbil jsem ho na rty a pak jsem to tiše řekl. 

"Miluji tě, Luciusi."

další kapitola