Vyvrženci pekla 5: Zrada se neodpouští

Varování: temné, smrt

Přístupnost: 18

5. část:

Zrada se neodpouští

V příštích několika týdnech následovala série nájezdů na mudlovské vesnice. Vynikající příležitost vyzkoušet v terénu to, co jsem se naučil v tvrdém a náročném výcviku, ve kterém jsem málem vypustil duši. Můj drahý Lucius mě absolutně nešetřil. Ostatně, nepamatuji si, že by mě vůbec někdy šetřil, postel nevyjímaje. V boji ale stál po mém boku a navzájem jsme si kryli záda a chránili své životy. A to nejenom kvůli naší krvavé přísaze a neporušitelnému slibu.

Z vražedných výprav jsme se navraceli zranění, zakrvácení, polomrtví, ale pokaždé jako vítězové, a získávali jsme našemu Pánovi ještě větší moc, sílu a bohatství. Voldemort byl se svými Smrtijedy nadmíru spokojen a čím víc sílila jeho moc, tím štědřejší byl. Zasypával nás zlatem, poskytoval nám bezmeznou moc a zajistil nebývalý respekt mezi nepřáteli. Každou noc poté, co jsme za něj nasazovali své životy, pořádal jako satisfakci velkolepé večírky, které se pokaždé zvrhly v nespoutané orgie. Miloval jsem tento prostopášný život - zkaženost, smilstvo, sexuální nevázanost.

K jedné takové párty se schylovalo i teď. Seděl jsem na jedné z desítek židlí, uspořádaných v kruhu a soustředěně poslouchal Pánovo kázání o černé magii. V čele - pokud se dá vůbec v kruhu určit čelo - trůnil ve svém mohutném křesle Mistr. Uprostřed kruhu stál malý oltář se spoustou zapálených svící, vrhajících slabé blikající světlo do tváří Smrtijedů. Na bílém papírovém ubrousku stála nádobka s vonným olejem. Z kadidelnice, postavené přímo uprostřed oltáře, se linula omamná vůně kadidla a navozovala příjemnou, mystickou atmosféru. Zhluboka jsem nasál. Můj citlivý čich, vycvičený na vůních bylinek a různých přísad do lektvarů, rozpoznal vysoce kvalitní vonnou pryskyřici z exotických stromů.

Z šera temně zazníval hluboký Mistrův hlas a v kombinaci s obsahem jeho slov zněl až strašidelně. "Nekromantská magie zničí vše, čeho se dotkne a neustálý styk s živou smrtí brzy dožene i nejhouževnatější k paranoie a šílenství. Soustavné používání temné magie vyčerpá duši a zkřiví tělo a obvykle je výsledek děsivější než samotná smrt," četl se zaujetím z tlusté knihy.

V tom přítmí sotva mohl vidět na její stránky, ta hrůzná slova spíš odříkával zpaměti. "Také se zde vypráví o obřadech, které přitáhnou temnou magii, uvádí dny, kdy je zlá magie nejsilnější a určuje místa, kde je nejvyšší koncentrace černé magie." Zaklapl hlasitě knihu a rozvířil prach kolem sebe, jako když foukne do hromádky popela. Kostnatými prsty láskyplně přejel po její černé kožené vazbě. Ze své pozice kousek od něj jsem zahlédl její jméno. Liber Mortis.

"Nekromantské učení v těchto knihách je psáno inkoustem z lidské krve na kůži smrtelníků. Jen nejvytrvalejší mohou číst tyto svazky a zachovat si příčetnost. Kdo z vás si myslí, že je dost silný nahlédnout do této knihy-," s posvátnou úctou pohladil dlaní její zlatý nápis, "-je očekáván v mých komnatách."

Ticho. Žádná obvyklá diskuse. Dnešní zasvěcování do tajů černé magie se neslo v obzvlášť mrazivém duchu. Myslím, že v sále nebyl jediný Smrtijed, kterému by hrůzou nestály chlupy na těle.

"Nyní vysvětlím, moji milí Smrtijedi, proč právě dnes mluvím o smrti," řekl Pán temna záhadně. "Každý z vás mi přísahal věrnost, oddanost a absolutní loajalitu. Každý z vás mi taky obětavě a statečně slouží." Ztišil hlas. "Každý, až na jednoho." Nelítostně nechal temným sálem proplazit tuto děsící skutečnost. "Mezi vámi je zrádce!" Poslední slovo vybuchlo jako erupce sopky.

Sál zašuměl. Smrtijedské hlavy se podezíravě otáčeli po ostatních. Nikdo si netroufl odhadnout, kdo je ten odpadlík.

"Tu krysu hledáte mezi sebou zbytečně," pousmál se křivě Pán temna. "Je tam, kam patří. Na šibenici." Máchl hůlkou do vzduchu a z jakéhosi neznámého zdroje vystřelilo několik kuželů bílého světla, spojujících se v jediném bodě asi patnáct stop nad oltářem. Prudké světlo ozářilo zubožené tělo visící dolů hlavou na provaze, pevně přivázaném za jeho kotníky. Ruce měl spoutané za zády. Přes hlavu měl navlečený prodyšný pytel a kolem krku převázaný provazem, aby mu nesklouzl dolů.

Och, Merline! zamrazilo mně. Celou dobu nám tady visel nad našimi nic netušícími hlavami!

Voldemort švihl hůlkou podruhé a tělo začalo pomalu klesat z kruhu světel. Když se jeho hlava ocitla ve výšce hlavy stojícího muže, zastavilo se.

"Rabastane, sundej mu tu kápí!" rozkázal Pán. Oslovený Smrtijed po chvilce zápasení s uzlem kolem krku odhalil totožnost zrádce. Všechny zraky vyjeveně zíraly do vyděšeného, smrtelně bledého Silasova obličeje. Jeho tělo neslo známky ukrutného mučení. Očividně si s ním Pán zla pohrál dřív, než ho nad našimi hlavami pověsil.

"Silas odmítl poslušnost a zradil svého pána. Zřekl se našich idejí a přeběhl na nepřátelskou stranu," říkal tichým, hrozivým hlasem Mistr. "V našich kruzích se ale zrada neodpouští. Čest Smrtijeda je víc než jeho život!"

Při posledním slovu, které prásklo do ticha jako bič, se širokým obloukem rozmáchl a pochodně na zdech prudce vzplály.

"V případě selhání čeká zrádce tvrdý trest a pak velmi krutá a velmi bolestivá smrt," řekl se zvráceným potěšením. "Silas si už svým trestem prošel. Je čas na další fázi. Nechci vás připravit o tu velkolepou podívanou, a proto jsem ji zařadil na závěr našeho setkání. Některým šťastlivcům z vašich řad dokonce velkoryse poskytnu to privilegium osobně se zúčastnit." Rozhlédl se po přítomných, zvažujíc, kdo bude ten šťastný.

"Mulcibere! Avery! Rodolphe!" zvolal. Vyzvaní Smrtijedi vešli do středu kruhu. "Mulcibere, vyndej mu roubík, ať může dosyta křičet." Když Smrtijed splnil úkol, Pán zla všem třem rozkázal. "Použijte Cruciatus!"

Šero sálu proťaly tři bílé záblesky klikatého světla a jako elektrický výboj se zavrtaly do oběti. Ticho sálu proťaly srdceryvné výkřiky neuvěřitelné bolesti a utrpení. Nelidský křik připomínal vřískající stádo paviánů. Kletba samotná připraví člověka bolestí o rozum, co teprve její trojnásobný efekt.

Myslel jsem na ty pocity, když jsem na vlastní kůži nedávno zkusil její účinek a v sugesci se mi roztřáslo tělo, jako by působení trojité kletby zasáhlo až do první řady publika. Lucius mi položil dlaň na mou ruku a povzbudivě ji zmáčkl.

Tělo, prošpikované kletbami, se nepřirozeně svíjelo v křečích jako červ na háčku, bez možnosti alespoň trochu zmírnit mučivou bolest zkroucením se do klubíčka. Nepřirozený vřískot se v ohlušující ozvěně nesl celým sálem a musel jsem se hodně ovládat, abych si nezacpal uši. A myslím, že jsem zdaleka nebyl sám. Všichni jsme strnule upírali zrak na mučené tělo našeho bývalého bratra, byli jsme nedobrovolnými diváky zvráceného představení, které pro nás přichystal náš Mistr.

Najednou vše náhle ztichlo. Tělo se houpalo a otáčelo na provaze sem a tam, ale už nereagovalo na kletby, provrtávající mu maso. Pouze jeho svaly se občas mimoděk zachvěly v nepodmíněném reflexu, jak jimi procházel paprsek kletby. Silas nedokázal víc čelit ukrutné bolesti a propadl se do milosrdné náruče bezvědomí.

Smrtijedi sklonili hůlky a jejich zraky v rozpacích směřovaly k Pánovi. Ten se se znechuceným výrazem prudce zvedl z křesla a zlostně vyštěkl. "Chci, aby byl při vědomí! Chci, aby si do poslední chvíle uvědomoval, že zradit mě byla největší chyba jeho mizerného života!

Trhnutím hlavy pokynul Smrtijedům v kruhu, aby se vzdálili a přistoupil k oltáři. Vytrhl papírový ubrousek a namočil do nádobky. Olejem nasáklý papír vložil vězni mezi prsty a špičkou hůlky zapálil. Papír vzplál mohutným plamenem. Zaručeně spolehlivá metoda, jak probrat zajatce z bezvědomí. Během tří vteřin tělo nabylo vědomí a tichem sálu se opět rozlehlo bolestné kňučení.

Voldemort sevřel jeho čelist do silných prstů a s vyceněnými zuby nelítostně zavrčel. "Dnes v noci budeš mít tu čest stát se obětí na oltáři smrti. Nedovolím ti, abys svůj velkolepý konec propásl v nevědomí." Silas tiše zakňoural. Voldemort se otočil ke svým věrným a pomalým krokem přecházel po obvodu kruhu jako v manéži. Zkoumavým zrakem pozorně přejížděl po našich tvářích. Pečlivě vybíral toho, komu připadne ta pocta zabít zrádce.

Ve skrytu duše jsem doufal, že to nebudu já. Přesto, že mám na svém kontě už úctyhodný počet mrtvol, který by postačil na menší hřbitov, nebyl jsem si zcela jist, zda bych dokázal vyslat smrtelnou kletbu do svých řad. I když… člověk nikdy netuší, jak se v extrémních situacích zachová. Pokud by mi šlo o život, neváhal bych.

Voldemort obešel celý kruh a vrátil se zpátky k zajatci. "Pozdravuj v pekle, Silasi," ucpal mu ústa roubíkem a pak odstoupil dál. Svázané tělo začalo sebou škubat v marné snaze vysvobodit se. Úzkostně vydával tlumené zvuky, tak zoufalé, že mi z nich přeběhl mráz po zádech. Chtěl něco říct, ale už nedostal šanci. Silný Mistrův hlas, vyslovující jméno vybraného šťastlivce jako v loterii, přetnul k prasknutí napnutou atmosféru. "Tony!"

Všechny hlavy se otočily k Dolohovovi. Na jeho tváři se objevil jeho typický zvrácený úsměv. Byl jedním z mála, kdo si upřímně přál být vybrán. Suverénně vstoupil do kruhu a s napřaženou hůlkou netrpělivě čekal na Voldemortův pokyn. Dusno vznášející se v sále bylo přímo hmatatelné.

Pán zla natáhl před sebe svou dlouhou paži, s palcem zvednutým nahoru. Nikdo ani nedýchal, rozsudek smrti ve vlastních řadách není v běžném programu smrtijedských srazů. Nekonečně dlouho prodlužoval ten konečný úder, jako by si ještě zvráceně vychutnával Silasův poslední marný boj o život. Zápěstí se mu zkroutilo a palec se otočil k zemi.

Avada Kedavra!

V příšeří se na zlomek vteřiny zablesklo a zelené světlo ozářilo strnulé tváře Smrtijedů. Kletba proletěla Silasovým tělem a v mžiku přerušila jeho poslední zoufalý pohyb, jeho ochraptělý hlas, jeho život.

Ticho. Nesnesitelné ticho. Nikdo se ani nepohnul. Tělo bezvládně viselo ve vzduchu a houpalo se ze stropu jako kyvadlo obrovských hodin. Pomalu se otáčelo a za okamžik se jeho vytřeštěný mrtvý pohled zavrtal do mých očí.

Žaludek se mi nacpal až do krku. Za těch několik měsíců ve službách Temna jsem viděl umírat spoustu nevinných mužů a žen, slyšel smrtelný nářek lidí, byl svědkem i vykonavatelem zabíjení nepohodlných kouzelníků. Tohle ale bylo jiné. Poprava v přímém přenosu se nevidí jen tak každý den. Mistrovský tah Pána zla. Naoko pro zábavu, ve skutečnosti jako varování pro každého, kdo by ho chtěl zradit.

Z Voldemortovy hůlky nečekaně vystřelil paprsek světla a přeřízl provaz, na kterém se houpalo mrtvé tělo. Silas se z výšky zřítil přímo doprostřed oltáře a jeho tělo zadusilo plamínky na svíčkách. Instinktivně jsme se všichni do jednoho jako na povel vmáčkli do opěradel. Silas zůstal v podivně zkroucené poloze ležet na oltáři jako oběť zvráceného rituálu. Mistr přejel významným pohledem po našich obličejích. Jeho výraz mluvil za vše. Zrada se neodpouští.

"Jdeme se bavit, přátelé," řekl nedbalým tónem, jako kdybychom před chviličkou dokoukali pohádku, a ne trest smrti jednoho z našich řad. "Dnes mám pro vás ještě jedno překvapení," zvolal záhadně.

Bože, už ne, pomyslel jsem si. Stačilo.

"Ve vedlejším sále na vás čekají nejenom plné stoly jídla a pití, ale taky otroci a otrokyně z kontinentu, připraveni beze zbytku vyplnit jakékoliv vaše přání. Doufám, že uvítáte toto milé zpestření a navážete s nimi bližší kontakty," významně se zašklebil. "Snad nebude na překážku, že někteří z nich mluví cizím jazykem. V jistých situacích to vůbec není podstatné," pousmál se. "Zkuste něco nového. Obcovat jenom mezi sebou se brzy může stát stereotypem." Na krátký okamžik se zastavil pohledem na mně. "Bavte se," popřál nám a než odešel, hůlkou ukázal na mrtvolu na oltáři. "A ukliďte někdo ten bordel!"

_______

Myslel jsem, že tvrdý výcvik a válka s nepřáteli Pána zla mě zocelily natolik, že už nic na světě mě nedokáže vyvést z míry. Přesto jsem propadl apatickým stavům melancholie po dnešním představení, kdy jsem sledoval pomalé a kruté umírání svého kamaráda a spojence ve válce.

Jako pokaždé, když mě něco tíží, zase jsem se opil. Ale o tom to je. Tyto smrtijedské večírky mají jediný účel. Na chvíli propadnout pomíjivému zapomnění v alkoholovém opojení a zvrhlých sexuálních hrátkách, než pro Pána zla zase budeme nasazovat své životy.

Naštěstí jsem měl dnes nablízku svého věrného přítele Luciuse. Stáli jsme v nějakém tmavém koutě sálu, přemoženi alkoholem, nevšímali si okolí a okolí si nevšímalo nás. V Luciusových žilách necirkulovalo ani o kapku méně alkoholu než v mých. Oba nás to zvrácené představení hodně zasáhlo.

Lucius opíral své čelo o to mé, svíral v dlani můj zátylek a opilecky mi hučel do tváře. "Nesmíš, Severusi… nikdy nesmíš zradit Pána zla. Rozumíš?" Jazyk zmrtvělý alkoholem se mu pletl. "Nedokázal bych přihlížet tvé popravě," škytl a popotáhl nosem. Sevřel mou hlavu v dlaních jako v kleštích a zatřepal s ní jako s kokosovým ořechem. "Radši tě zabiju sám, než abych tě nechal utýrat Voldemortem," zašeptal stísněně.

Přihlouple jsem se usmál. Miluje mě! Zblízka jsem hleděl do jeho kovově šedých očí. Víčka měl opilecky přimhouřená a oči propadlé a kalné, přesto z nich sálal cit. Mé rty se jemně dotkly jeho rtů a na jazyku jsem ucítil chuť kvalitního koňaku. Vtáhl jsem jeho jazyk do svých úst a hladil jej tím svým.

Lucius se trochu odtáhl, ale jen tak daleko, aby mohl zašeptat do mých úst. "Co to děláš?"

"Líbám tě?"

"Nejsme sami."

"Vadí to?"

"Pán zla nás uvidí."

"No a co?"

"Musíme rychle pryč."

"Proč?"

"Dokud není pozdě," zašeptal naléhavě.

"Pozdě na co?" zeptal jsem se tiše.

"Musím ti něco říct."

"To ještě minutu počká," zašeptal jsem a můj jazyk, smyslně se plazící do Luciusových úst přerušil náš tichý šepot. Ovinul jsem paže kolem jeho krku a propletl prsty do jeho dlouhých platinových vlasů. Luciusovy teplé dlaně objaly můj obličej a jeho šedé oči se zavřely. Přestali jsme vnímat okolí.

"Nerad ruším vaše vzájemné sebepoznávaní-," ozval se vedle nás známý hlas. Naše rty se rychle odtrhly od sebe a oba jsme provinile otočili hlavy na Pána zla, "-ale jisté… neodkladné záležitosti… mne nutí rozdělit vás. Ani netušíte, jak je mi to líto." V jeho bezcitných očích nebyl ani nejmenší náznak nějaké lítosti.

Uvědomil jsem si, že Lucius pořád objímá dlaněmi moji čelist, on sám si to neuvědomoval. Zíral jako zkamenělý na Mistra. Zcela vystřízlivěl. Chytil jsem ho za zápěstí a pomalu sundal jeho ruce z mého obličeje.

"Luciusi!" zasykl Pán temna, prudce se otočil a rychlým krokem kráčel ven ze sálu ke svým komnatám. Lucius se vzpamatoval, dokonce se mi zdálo, že se mu při vyslovení jeho jména ulevilo. Otřel si rty vlhké po polibku, podíval se na mně sklíčeným pohledem a beze slova rychle odkráčel za Voldemortem.

Civěl jsem do míst, kde zmizel a zběsile jsem přemýšlel. Proč Lucius vyžadoval, abychom se vrátili domů? Co měl znamenat ten jeho vyděšený pohled, který jsem u něj ještě nikdy nezahlédl? Jaké neodkladné záležitosti musí Pán zla s ním řešit teď, když se máme bavit? Proč tu naléhavou záležitost, která nesnese odklad, neprojednávají ve Voldemortově pracovně, ale v jeho soukromých komnatách? Co mi to Lucius tají?

Rozeběhl jsem se za ním. Nepřemýšlel jsem nad důsledky svého jednání a utíkal jsem, než se mi ztratí v podzemním labyrintu. Zahnul jsem za roh a tam jsem ho uviděl. Stál v chodbě, slabě osvětlené pochodní, zády přimáčknutý Voldemortovým tělem na dveře do Mistrových pokojů, na rtech přisáté jeho rty jako ústa mozkomora. Zůstal jsem zaraženě stát a nevěřícně třeštil zrak.

Voldemort se náhle otočil ke mně, jako by vycítil, že tam jsem, a naše zraky se spojily. Bylo to, jako kdyby se na mne podíval sám ďábel. Vyplašeně jsem se schoval za roh. Tiskl jsem se ke zdi, jako bych jí chtěl projít. Když jsem po chvíli sebral odvahu a opatrně znovu nahlédl do chodby, byla prázdná.

Tak je to tedy. Tou bezodkladnou věcí, kterou Pán zla musel urychleně řešit, bylo ukojení jeho libida. Budiž, každý má své sexuální potřeby, my s Luciusem bychom o tom mohli vyprávět. Ale proč zrovna Lucius? Sál se přece přímo hemží nadrženými Smrtijedy, kteří by Voldemorta s radostí vykouřili a taky mladičkými otroky, které on sám vybíral. Je snad Lucius Voldemortova děvka?

Došoural jsem se zpátky do sálu a jako vždy, když mě přepadl splín, lítostivě jsem lil do sebe jednu sklenici alkoholu za druhou. Cítil jsem se tak sám, že i bůh by se nade mnou slitoval. Když si ke mně z obou stran sedl pár mladých lidí a začali se se mnou bavit francouzsky, neprotestoval jsem. I když jsem francouzsky neuměl ani pípnout, ale to teď nebylo podstatné. Nechtěl jsem... nemohl jsem být teď sám.

Dívka začala něco štěbetat francouzsky. Zvedl jsem k ní svůj kalný zrak. Stěží ji bylo patnáct. "Mluv anglicky," vyzval jsem ji. "Toleroval bych i latinu." 

Mlela si dokola svoje tím příšerným jazykem. Ovinula se kolem mne jako ďáblovo osidlo a já jsem pomalu podléhal jejím svodům. Dobře, přiznávám, svodům ne. Nebyla můj typ, ale tady přece nejde o lásku. Sžírala mne touha po satisfakci. V alkoholovém opojení se jí podléhalo obzvlášť snadno. Když se k nám přidal i její partner, byl jsem v šestém nebi. Do toho sedmého mi něco podstatného chybělo. Někdo.

Mladý muž ukazoval někam do chodeb. Asi k pokojům? Proč ne. Zvedli se a já jsem je slepě následoval. Docela dobře se vyznali v bludišti hradu. V široké posteli jakéhosi pokoje jsem pak navazoval s nimi úzké kontakty a alkohol rychle odbourával mé zábrany.

Navzdory tomu, že jsem nerozuměl jedinému jejich slovu, v našem sblížení jsem nacházel nové a nové nápady a možnosti. Slova nebyla vůbec potřebná. Později, když se Anastasija, Angelica, nebo jak jí ten muž říkal, smyslně pohupovala v mém klíně a jazyk toho kluka spočíval v mých ústech, oba tyto faktory by jednoznačně měly vést k mému uspokojení. Jak fyzickému, tak duševnímu. Nevedly. Trýznivě jsem u toho myslel na Luciuse a na jeho obcování s tím ďáblem. Můj vztek však postupně vystřídal stesk po něm a neodehnalo jej ani prostopášné řádění ve trojici, i když, přiznávám, inspirativní.

další kapitola