Vyvrženci pekla 4: Smrtijedský večírek

Varování: lehké mučení a SM

Přístupnost: 18

4. část:

Smrtijedský večírek

    "Je potřeba zcela vymýtit tu chátru, která si nezaslouží nést vznešený titul kouzelník nebo čaroděj! Je potřeba zbavit se každého v našem světě, který se snížil až k tomu, aby se pářil s mudly!" Voldemortův silný hlas se rozléhal temným sálem, znásoben ozvěnou, odrážející se od černě vydlážděných zdí. Jeho projev byl vášnivý, přesvědčivý, fanatický. Několik smrtijedských hlav souhlasně přikyvovalo. "Je potřeba šířit naše ušlechtilé poslání o čistokrevné kouzelnické rase a zvýšit náročnost výcviku mých věrných Smrtijedů, abychom se dokázali nejenom ubránit, ale hlavně zvítězit nad stále více se rozmáhajícím odbojem."

    Ledabyle mávl rukou. "Nedělá mi starosti jakýsi… Fénixův Řád… nebo jak vlastně nazývají to směšné seskupení druhořadých kouzelníků," posměšně se zašklebil. "Nedělá mi starosti ani to, že jejich cílem je porazit mne, nejmocnějšího čaroděje všech dob." Při těchto slovech mu z hrdla vyšel opovržený smích a spustil lavinu bouřlivého smíchu kolem stolu. Nechal své věrné, aby se dosyta zasmáli.

    Zvedl ruku a smích ve vteřině utichl. "Starost mi dělá kouzelník, který to celé organizuje," pokračoval. "Albus Brumbál…" udělal krátkou pauzu, aby ozvěna toto jméno odnesla až do nejvzdálenějšího kouta sálu. Můj zrak se významně setkal s Luciusovým. "...Albus Brumbál, přestože nedosahuje mých kvalit a zdaleka se nedostal až tam, kam jsem došel já, přesto je to velice nebezpečný protivník, kterého nelze podceňovat."

    "Ten z vás…," Pán Zla se zkoumavě rozhlédl po všech přítomných, "komu se povede dostat se mu až na kůži a zabije ho..." na chvíli se odmlčel, aby zdramatizoval význam svých hrůzných slov, "... ten se stane mou pravou rukou se všemi výhodami a poctami, k tomu náležícími."

    Mezi Smrtijedy se rozpoutala hlasitá debata. Upřel jsem zrak na Luciuse. Koukal na mne stejně vyjeveně jako já na něj. Zabít Brumbála! Vzpomněl jsem si na léta šikany v bradavické škole a v mysli mi vytanuly nezapomenutelné vzpomínky na to, jak ředitel častokrát nadržoval bezpráví a jak odvracel svůj zrak jinam pokaždé, když se na mně páchala nějaká křivda. Vzpomněl jsem si taky na to, jak mi tehdy po té děsivé příhodě s Lupinem přísně zakázal o tom mluvit a to tajemství mě dodnes tíží na dně mých vzpomínek. Neměl jsem nikdy rád toho nabubřelého starce a jeho smrt by mě ani v nejmenším nezasáhla.

    V hlubokém zamyšlení jsem si přejížděl prstem po spodním rtu. Být pravou rukou Pána zla byla největší pocta, jakou si mohl Smrtijed vůbec zasloužit. Představa, že bych tento významný post dostal právě já, mě zcela opanovala a nedokázal jsem se jí už zbavit. Má ctižádost vetřít se do přízně Pána zla vystoupala na samý vrchol mých priorit a nechala hluboko pod sebou vše, na čem mi doteď záleželo.

    "A na závěr našeho srazu…," zvolal silným hlasem Pán Temna, aby přehlušil překřikující se Smrtijedy, "…chci ocenit odvahu a věrnost mých služebníků a na počest našich pěti bratrů Smrtijedů, kteří minulou noc v rámci svého úkolu dokázali čelit přesile nepřátel a zabili devět bystrozorů, vás teď zvu na velkolepý smrtijedský večírek, kde je dovoleno úplně vše. Příjemnou zábavu všem!" Mávl hůlkou a ponurý sál se okamžitě rozjasnil stovkami plápolajících pochodní a stoly se začaly prohýbat pod spoustou jídla a pití. Lord Voldemort se za nadšeného potlesku rychle vzdálil.

_______

    Neviděl jsem Luciuse už přes hodinu. Prošel jsem několikrát celý sál i přilehlé chodby. I když jsem byl jedním z hrdinů včerejší noci, brzy mi začalo pěkně lézt na nervy nekonečné poplácávání po ramenou a slova chvály a uznání od známých Smrtijedů, i od zcela cizích lidí, které jsem dnes viděl poprvé v životě. Nakonec jsem vzdal honbu za Luciusovým přeludem a znechuceně se usadil za stůl, popíjel kvalitní víno barvy krve a znechuceně pozoroval přiopilé Smrtijedy. Začal jsem si pohrávat s myšlenkou, že se vrátím zpátky na malfoyské panství a pořádně se vyspím. Potřeboval jsem to po dnešním náročném dni.

    "Opět sám?" vyrušil mě z úvah hlas nade mnou. Trhl jsem sebou a zvedl jsem zrak nahoru za zdrojem. I když jsem dnes neměl z pochopitelných důvodů náladu vůbec na nic a na nikoho - možná snad s výjimkou Luciuse - k mému překvapení mě potěšilo, když jsem nad sebou spatřil usmívající se tvář Reguluse Blacka. Z koutku úst mu ledabyle visela neodmyslitelná cigareta. "Nechceš společnost?" položil diplomatickou otázku. Místo odpovědi jsem odsunul volnou židli vedle té své a gestem ho pobídl, aby si sedl. Otočil si ji k sobě, obkročmo se na ni posadil a opřel lokty o opěradlo. "Gratuluji, jsi hrdina," řekl zvesela. "Měl jsem pravdu, že zabíjení není tak děsivé, jak se na první pohled zdá?"

    "Hmhm," nedefinovaně jsem zamumlal. Jeho ještě téměř dětský obličej byl tak nebezpečně blízko toho mého, že jsem cítil jeho teplý dech na pravé straně tváře. Na bradě a nad rty mu rašily první jemné chloupky. "Ten pomlácený obličej…" zkoumavě si zblízka prohlížel moji tvář a přivíral přitom oči před štiplavým kouřem z cigarety, kterou svíral mezi rty, "…to jsi schytal v tom boji?"

    Měl jsem v úmyslu zalhat mu, že ano. Když jsem se ale začal propadat do hloubky jeho uhrančivých očí, odvrátil jsem se a jeho otázku jsem přešel bez odpovědi. Ten kluk mě přitahoval. A to jsem neměl v sobě zdaleka tolik alkoholu jako posledně.

    "Ty šrámy totiž vypadají jako po pěstním souboji," polemizoval. "Ale bystrozoři, pokud vím, používají k boji kletby." Chytrý chlapec. Najednou se rozesmál. "Že ty ses popral s Luciusem?" Jeho smyslné rty se roztomile našpulily a já jsem si v tu chvíli vzpomněl na jeho něžný polibek v Luciusových zahradách. V rozpacích jsem rychle přiložil sklenici ke rtům.

    "Nebylo by lepší nalít si nejdřív víno?" poradil Regulus s úsměvem. Zabořil jsem zrak do sklenice a zjistil jsem, že je prázdná. Regulus nalil mně i sobě rudého vína a naše skleničky s rezonujícím cinknutím ťukly o sebe. "Koukám, že mě dnes nepustíš ke slovu," zachechtal se svému monologu.

    Pravý koutek úst mi lehce zacukal. Připouštím, je docela zábavný. Opět můj pravý opak. Podržel jsem svou sklenici před očima a pozoroval nádhernou barvu rudého vína, ve kterém se jiskřivě lámalo světlo. Připomínalo mi krev, kterou jsem prolil. Přes hranu sklenice jsem se setkal s Luciusovým zrakem. Stál nedaleko s Voldemortem. Oba se na mne dívali a o něčem spolu živě diskutovali. Lucius mi pokynul, abych ho následoval. Nebudu lhát, že se mi netřásla kolena, když jsem k nim přistupoval. Vůbec jsem netušil, co mám dělat. Pokleknout před Mistrem? Nebo zůstat stát? Políbit lem jeho roucha? Nakonec jsem sklopil zrak a pokorně zíral do země.

    "Můj věrný Lucius mi právě podrobně popisoval, jak sis v noci vedl nadmíru statečně a odvážně, Severusi," začal nečekaně příjemným hlasem můj pán. Zvedl jsem oči k Luciusovi, hlavu jsem ale nechal skloněnou. Usmíval se a pohrával si se svou vycházkovou holí.

    "Zjevně jsem udělal dobře, když jsem dal na jeho doporučení a přijal tě do svých služeb," pokračoval Voldemort milým hlasem.

    "Pane, je to pro mne čest sloužit vám." I když to znělo povrchně a jako vtírání se do jeho přízně, nic lepšího mne v tu chvíli nenapadlo.

    "Potřebuji takové muže jako jsi ty," řekl významně a vzal moji ruku do své křídově bílé dlaně. "Máš krásné dlouhé prsty, Severusi. Přímo stvořené k zabíjení," řekl tajemně. Pomalu otočil obličej k Luciusovi. "Drahý příteli, myslím, že tě čekají povinnosti, kvůli kterým nás teď musíš opustit, nemýlím se?"

    Luciusovi zmrzl úsměv ve tváři. "Ano, Pane," řekl pokorně. "Dovolte mi, prosím, odejít, Pane." Voldemort líně mávl rukou. Lucius položil pravou ruku na hruď, hluboce se Mistrovi uklonil, blýskl po mně bezútěšným pohledem a vzdálil se. Pán zla mě přátelsky chytil kolem ramen a pomalým krokem odvedl do klidnější části sálu. "Líbí se ti sloužit mi, Severusi?" zvědavě se optal.

    Byl jsem zcela vyveden z míry jeho přátelským přístupem. Byl jsem zvyklý plazit se před ním, nebo alespoň klečet mu u nohou, sledovat utrpení, kterým si prosazoval bezmeznou poslušnost. "Jsem vaším oddaným služebníkem, Pane," řekl jsem popravdě a podřízeně hleděl do země.

    Štíhlými prsty mi sevřel bradu a donutil mě zvednout tvář a pohledět mu do očí. "Snaž se ještě víc a můžeš se stát i mým oblíbencem, drahý příteli," řekl tajemně.

    "Jak poručíte, můj Pane," řekl jsem zapáleně. Nevím, co mě to najednou napadlo, ale řekl jsem něco závažného, co už nešlo vzít zpět. "Zabiju pro vás Albuse Brumbála."

    Voldemort se na mne pátravě podíval a pak se pobaveně pousmál. "Nechybí ti odvaha a dravost, příteli, to se mi líbí. Jsi ale ještě hodně nezkušený na takový přetěžký úkol."

    Můj šestý smysl mi říkal, že to budu já, kdo Albuse Brumbála zabije, dřív nebo později. A můj instinkt mě nikdy nezklamal. "Zvládnu to, Pane," řekl jsem odhodlaně.

    "Pak se ti dostane poct, o kterých se ti ani nezdá," řekl Pán temna. Zkoumavě mě pozoroval. "Kde jsi přišel k těm zraněním v obličeji, můj mladý příteli?" Jeho silné prsty mi pevně sevřely bradu a nedovolily mi uhnout pohledem. Bělmo měl trvale podlité krví a jeho pohled mě téměř popálil. Ucítil jsem v hlavě podivný tlak, jako by mi něco vytahovalo moji nedávnou vzpomínku z mozku. V hlavě mi rezonovaly vzrušené hlasy.

    Ty mi budeš vzdorovat, ty zasraný hajzle?… Já z tebe ten vzdor vytluču, i kdybys tady měl na té zemi chcípnout!… Nikdy v sobě nenajdeš odvahu, abys ublížil vlastnímu otci, ty srabe!… Nepřišel jsem ti ublížit, přišel jsem tě zabít… Tohle je za mne a za mou matku. Chcípni v pekle!

    "Pane… já-," proud mých slov zastavil jeho kostnatý prst na mých rtech. "Vedl sis dobře, Severusi. Moc dobře. Stal se z tebe skutečný Smrtijed," zašeptal Pán zla. I když jsem mlčel, jemně mi projížděl po rtech. Strnul jsem a všechna krev v žilách mi ztuhla. Och, bože… teplý Voldemort! Zavřel jsem rychle oči a zoufale odháněl z mozku tuto myšlenku. Modlil jsem se k Merlinovi, aby mi Pán zla teď nevstoupil do hlavy.

    "Jsi tak mladý a tak tajemný… připomínáš mi mne samotného. Otevři své oči, Severusi."

    Vyděšeně jsem poslechl, připraven na hrabání se v mém mozku. Nestalo se tak. Pozoroval mě za přivřenými víčky jako dravec. Najednou se vzpamatoval, jako kdyby se probudil z hypnotického spánku. Ruka mu poklesla podél těla. 

    "Velká škoda, že jsi přítelem mého nejlepšího, nejvěrnějšího a nejoblíbenějšího Smrtijeda. Ta pomíjivá fyzická rozkoš mi nestojí za to, abych o něj přišel." Ztratil o mne zájem a rozhlédl se po sále. "Regulusi!" vyštěkl a odkráčel pryč, jeho dlouhý plášť za ním vlál jako ve vichru. Regulus spěchal za ním a ještě než zmizel v chodbě, ohlédl se přes rameno na mně a já jsem zahlédl jeho vyplašený pohled. 

    Stál jsem tam celý zkoprnělý a zhluboka vydýchával, co jsem právě zažil. Tak před tímhle mě Lucius varoval. Vyrušil mne podivný hluk a pronikavý ženský smích. Bellatrix Lestrange nešla přehlédnout. Stála na stole, obklopena několika opilými Smrtijedy, sundávala ze sebe jeden kousek oblečení za druhým a divoce se smála. Byla opilá a s těmi rozcuchanými dlouhými vlasy připomínala šílenou čarodějnici, hořící na hranici. Její ječivý smích se zařezával hluboko do mozku. Tak nespoutaná zábava začíná, pomyslel jsem si znechuceně a rychle jsem opustil tato místa. Šel jsem vyhledat Luciuse.

    Objevil jsem ho v malém loveckém salonku. Seděl pohodlně v křesle, se zavřenýma očima a hlavou zakloněnou dozadu, v klíně něčí blonďatou hlavu. Další pár rukou mu jezdil po odhalené hrudi jako po spiritistické desce. Tlukot mého srdce se zastavil. "Luciusi!" Dal jsem o sobě hlasitě vědět, aby si mě všiml. Lucius otevřel oči a pronesl tak klidně, jak jen mu to jeho vzrušení dovolovalo. "Severusi… pojď sem, příteli," řekl zastřeným hlasem. "Připoj se k nám." Nevěřícně jsem zíral na tu scénu před sebou a sílou vůle jsem se ovládal, abych ty dvě děvky nechytil za pačesy a neodtrhl od Luciuse. Od mého Luciuse.

    Blonďatá hlava se zvedla z klína a pohlédla na mne. Lucius ji sevřel v dlaních vlasy a hrubě donutil pokračovat. Pokynul tmavovlásce. Vstala a přešla ke mně. Byla zcela nahá, stejně jako ta coura, klečící mezi Luciusovými stehny. Zabořila prsty do mých vlasů a přitiskla se k mým ústům. S odporem jsem se odvrátil. Neodradilo ji to a hbitými prsty začala sundávat mé oblečení. Když jsem ji odstrčil, Lucius zastřeným hlasem podotkl. "Severusi, tyto novicky nám daroval na pobavení Pán zla, a to se neodmítá." Podle jeho zrychleného dechu to ani odmítnout netoužil.

    Nezajímalo mne, že je to dárek od samotného Mistra. Netoužil jsem po ženském těle, chtěl jsem Luciuse. Přesto, že mu ptáka, který patří mně, jenom mně, přímo před mýma očima kouřil někdo cizí. Přesto, že dal přednost přede mnou nějaké najaté štětce.

    Něco se ve mně zlomilo. Chtěl, abych se připojil. Tak fajn. Shodil jsem ze sebe překážející hábit, stáhl k sobě tmavovlasou novicku a vrazil jí jazyk hluboko do krku. Divoce jsem líbal ta cizí ústa a nebyla to touha, co mnou zmítala. Nebyl to ani chtíč. Byl to zuřivý vztek.

    Rozepnul jsem si poklopec a drsně vmáčkl její obličej do svého klína. Snažila se, jen co je pravda, a navzdory tomu, že mě ty její ženské tvary nevzrušovaly, během chvilky se mi v jejich zkušených ústech postavil. Lucius se dál oddával péči své blondýnky, postřehl jsem ale, že už není soustředěný a koutkem oka mě sleduje. Žárlíš, ty mizero! Stejně jako já na tebe.

    Otočil jsem Voldemortův dárek zády k sobě. Vztekle jsem dlaní shodil z nízkého stolečku lovecké trofeje na podlahu a donutil tu šlapku ohnout se nad ním. Tvrdě jsem vnikl do ní a divoce ji začal šoustat. Byla hodně vlhká a hodně široká. Bušil jsem do ní jako do bubnu a nic jsem necítil.

    Mé péro bylo zvyklé na těsný Luciusův zadek a v tom cizím ženském těle začalo pomalu ochabovat. Zezadu mě najednou objaly důvěrně známé ruce a majetnicky mě přinutily otočit se tváří v tvář k jejich majiteli. Nestihl jsem se ani nadechnout, když se Lucius s takovou vášní vrhl na má ústa, až jsem měl pocit, že mi natrhne koutky. Vnořil prsty do mých vlasů a silně tiskl mou hlavu do svého obličeje, jako by se bál, že když jen na chvilku povolí, rozplynu se.

    Tak tohle byl ten pravý polibek. Vášnivý, divoký a dravý. Náruživě jsem mu jej oplácel a rychle mu odpouštěl tu blonďatou děvku v jeho rozkroku. Tmavovláska nás zaraženě sledovala, jako kdyby poprvé viděla líbající se muže, pak se váhavě přidala do trojky.

    Lucius přerušil polibek a odstrčil ji, aniž by se na ni podíval. Svíral mi obličej ve svých dlaních jako ve svěráku a neuvědomoval si, že mě to bolí. "Mne budeš šoustat, rozumíš? Jenom mne!" vrčel mi majetnicky u ucha jako šelma. Vrátil se zpátky k mým rtům, kousal je a šeptal mi do úst žádostivá slova. "Chci tě, Severusi… toužím po tobě… zešílím z toho… Merline, tak moc tě chci!"

    Jeho roztoužené škemrání rozpoutalo hotové peklo v mém podbřišku. "Přemístíme se k tobě?" navrhl jsem opojen touhou. S hlasitým prásknutím nás přemístil z hradu dřív, než jsem to vůbec dořekl.

_______

    Když jsme se o chvíli později ocitli v Luciusově pokoji, nezdržoval jsem se a serval jsem z něj všechno oblečení. Než ho ošukám do bezvědomí, bude pykat za to, jak lehce podlehl svodům Voldemortova daru. Surově jsem mu zmáčkl bradu, až se mu groteskně našpulily rty a zlověstně jsem zasyčel. "Ztrestám tě za tu tvoji neposlušnost! Kde je tvé místo, ty mizero?" Samozřejmě, že věděl.

    Ve zvukotěsné mučírně za knihovnou jsem si ho vychutnal. Se škodolibou radostí jsem vzbuzoval v něm pocity pokořující bezmocnosti, závislosti na mé vůli, odevzdání se a nejistoty, plynoucí ze svěření kontroly nad jeho tělem do mých rukou. Musel parchant trpět za to, že mi nabízel tu děvku, přestože věděl, že chci jeho a tvrdě zaplatí za to, že tak velkoryse přijal dar od Pána zla.

    Černé kožené kalhoty, vysoké těžké boty a dlouhý kabát z jemné kůže bylo to jediné, co jsem byl ochoten obléknout si na své nahé tělo, i když Lucius vyžadoval víc. Není ale vůbec rozhodující, co chce Lucius. Teď je mým otrokem a já jsem jeho pán.

    Spoutal jsem mu ruce v zápěstích provazem, upevněným v kovovém kruhu ve stropě. Železný kruh byl tak vysoko, že nutil Luciuse stát na špičkách. Pevně jsem sevřel v ruce důtky a dlaní druhé ruky něžně hladil jeho jemnou bílou kůži na zádech, kterou za okamžik ztrestám. Chvěla se chladem i vzrušením. Jako moje ruka. Přiblížil jsem ústa k jemným světlým vlasům a dotýkal se jich rty. "Užíval sis s tou kurvou? Řekni, užíval?" zašeptal jsem mu do ucha. "Přiznej se!"

    "Ne, pane… ne..."

    "Nelži!" Zvedl jsem paži a švihl s ní do vzduchu. Do uší mi pronikl hvízdavý zvuk bičů o zlomek vteřiny předtím, než dopadly na Luciusovu porcelánovou pokožku. Zasykl a záda se mu prohnula do ladného oblouku. Mizera, i tento zdánlivě jednoduchý pohyb provedl se svou typickou malfoyskou elegancí a grácií. Prsty nohou na chvilku ztratily půdu pod nohama a Lucius se ztrátou opěrného bodu na okamžik rozhoupal, než se jeho prsty opět dotkly kamenné podlahy.

    Mé vzrušení narůstalo. "Po třech ranách otázku znovu zopakuji," řekl jsem naprosto ledovým hlasem. Další tři švihnutí a další ostrá bolest. Co na tom, že se mu to parchantovi líbilo. Mně ostatně taky.

    "Tak užíval sis to, ty prevíte?" zeptal jsem se podruhé.

    "Ano," zašeptal.

    "Neslyším! Mluv nahlas!" Ovinul jsem si jeho vlasy kolem zápěstí a prudce zatáhl jeho hlavu dozadu.

    Lucius horlivě přikyvoval. "Ano… ano… užíval jsem si to… můj pane."

    "Bastarde!" zasyčel jsem. Rozpřáhl jsem se a bez varování zlostně švihl. Teď už to pro mne přestala být hra, tento trest jsem myslel doopravdy. Ruka s biči těžce dopadla na jeho zpocená záda a přes boky. Z hrdla se mu vydral bolestný vzdech. I v slabém světle pochodní se na jeho zádech jasně rýsovaly rudé šrámy po kožených páscích v ostrém kontrastu s jeho alabastrovou kůží.

    Odhodil jsem důtky do kouta a trochu povolil provaz, aby si mohl stoupnout na chodidla. Odhrnul jsem mu jeho dlouhé vlasy ze zad, sklonil jsem se a lízal jsem mu rány. Lucius sténal bolestí i slastí zároveň. 

    "Ošukej mě, Severusi… prosím… ošukej mě…" prosil tiše a naléhavě a já z toho šepotu šílel.

    "Ne. Ještě si to nezasloužíš." Přesto, že mi péro stálo jako brk v kalamáři, chtěl jsem ho ještě trochu potrápit. I když je sporné, koho z nás dvou jsem tím mučil víc. "Až já uznám za vhodné, že už jsem tě dostatečně potrestal." Bez jakékoliv přípravy jsem mu vsunul prostředník do těla. Nebylo potřeba jemného zacházení, jeho tělo se chvělo vzrušující bolestí a prahlo po další. Syčel slastí jako zmije, když jsem prstem prohledával jeho útroby. Druhou ruku jsem zaměstnal jeho penisem a s ním jsem se taky vůbec nemazlil.

    Lucius lapal vzrušením po dechu a donekonečna mumlal nesmysly. "Týrej mě, prosím… odvaž mě… ošoustej mě… och, bože, umřu..."

    Měl by zvážit, co vlastně chce. Slitoval jsem se nad ním a sobecky uznávám, že hlavně nad sebou. Rozvázal jsem mu pouta na zápěstích a drsně ohnul jeho nahé tělo přes mučící kládu. Rozepnul jsem si zip na kožených kalhotách a bez dlouhých příprav jsem vnikl do něj, s tváří staženou bolestivou křečí z absence lubrikace, ale s nádherným pocitem moci nad ním.

    Svíral jsem Luciusovy boky a mé divoké přirážení plynule přešlo do animálního sexu. Ta mladá novicka by mě nikdy nedokázala takhle uspokojit. Opřel jsem se mu na záda, omotal světlé vlasy do pěsti a surově k sobě přitáhl jeho hlavu. "Už nikdy - rozumíš, nikdy! - tě nechci vidět šoustat s někým jiným. Rozuměl jsi?" Zasténal bolestí. "Tak rozuměl?" přitáhl jsem jeho vlasy ještě víc. "Ano… rozuměl jsem, pane," zašeptal. Povolil jsem pramen jeho vlasů a s divokou vášní jsem zahlcoval jeho vzdychající rty, dokud jsem neucítil na jazyku sladkost jeho krve. Přirážel jsem drsně a tvrdě, žádné ohledy jsem na něj nebral.

    V explozi nejvyšší rozkoše splynuly naše černé duše v téměř stejném okamžiku v jednu jedinou. Zůstal jsem ležet na Luciusových zpocených zádech, mé ochablé svaly nebyly schopné jediného pohybu. Hlavou mi prolétla myšlenka, jak může Lucius po takovém nespoutaném sexu vůbec ještě stát na nohou a dokonce držet váhu nás obou.

    Ticho rušilo jen naše hlasité oddechování. "To byla ale jízda!" ozval se po chvíli zadýchaný Luciusův hlas pode mnou. Tělo se mi zachvělo tichým smíchem. "Zdálo se mi to, že to dnes bylo drsnější než jindy?" zachechtal se tiše.

    "Nezdálo. Dnes sis trest doopravdy zasloužil." A já ho doopravdy trestal.

    "Tak to budu muset asi zlobit častěji," zahihňal se provokativně.

    "No to si zkus!" plácl jsem ho po zadku.

    "Au! To bolelo!" postěžoval si naoko.

    Musel jsem se nahlas zasmát. Miluji to naše škádlení. Zlehka jsem ho políbil na šíji a hladil ho dlaní po zmrskaných zádech. "Promiň mi to, pokud jsem byl moc drsný," zašeptal jsem mu do ucha.

    "Líbilo se mi to. Takhle jsem si ty naše drsné hrátky vždycky představoval," zamlaskal nadmíru spokojeně. "Kde se to najednou v tobě vzalo, Severusi?" zeptal se zvědavě.

    Neodpověděl jsem. Objal jsem ho kolem pasu a zabořil jsem tvář do jeho platinových vlasů. Nechal jsem zcela na něm, aby na ten fatální zlom v mém životě přišel sám. Ten slabý, bezmocný a vystrašený kluk, kterého důvěrně znal, před několika hodinami zemřel ve svém rodném domě a zrodil se chladný, nepřístupný a bezcitný Smrtijed, který ve svých sedmnácti letech zabil už pět lidí.

    Z chlapce se stal dospělý muž.

další kapitola