Vyvrženci pekla 3: Most přes minulost

 3. část:

Most přes minulost

Seděl jsem v obstarožním křesle a upřeně zíral do vysokých plamenů v krbu, olizujících oranžovými jazyky všechno to harampádí, které jsem tam za posledních několik hodin naházel.

Můj skromný chlapecký pokoj v patře byl teď prázdný jako oční důlky v lebce. Čtyři špinavé holé zdi, prasklá žárovka, visící ze stropu jako slepé oko a pavučiny, nastražené ve všech rozích na kořist, zůstaly posledními mlčícími svědky událostí, které se tady odehrávaly v minulosti a které mi z mého dětství udělaly pravé peklo na zemi.

Je neodpustitelné, že jsem odvahu skončit s minulostí nesebral už dávno. O to víc si ten neslavný konec jedné nešťastné epizody svého života užiju. Definitivně a se vším všudy.

Po nekonečně dlouhé době jsem se zvedl z křesla a konečně se odhodlal udělat to, co jsem donekonečna odkládal. S bázní jsem vystoupal nahoru po rozviklaných dřevěných schodech až na půdu. Na sklopných dveřích visel těžký řetěz, uzamčený mohutným zámkem. Namířil jsem na něj hůlku a řetěz s hlasitým řinčením spadl na zem.

Od té tragické události mi strach už nikdy nedovolil sem vstoupit. Byla to třináctá komnata tohoto hrůzného domu. Tlustá vrstva prachu na vrzající podlaze nasvědčovala tomu, že ten despotický tyran sem evidentně taky od té doby nevkročil.

Pomalu jsem sklouzl zrakem do těch míst. Z tmavého kouta hleděly přímo na mne vytřeštěné oči mé matky. Jazyk jí visel z otevřených úst až na bradu a tvář měla tak bílou, až se zdálo, že v té tmě přímo svítí. Rychle jsem zavřel oči přestože jsem věděl, že je to jen chorobná představa mého k prasknutí napnutého mozku, který si vyvolal tuto hrůznou vzpomínku. Moje matka je totiž už spoustu let mrtvá. Když jsem oči opět otevřel, přízrak zmizel a ve vzduchu se vznášela jen drobná zrníčka rozvířeného prachu.

Počkal jsem na zklidnění svého tepu a přešel do tmavého kouta. Jak jsem předpokládal, vše bylo přesně tak, jak jsme to tehdy s otcem zanechali. Zvedl jsem převrácenou židličku a stoupl si na ni. S námahou jsem rozuzloval provaz, pevně přivázaný přes silný trám a na konci uříznutý čistým řezem. S pietou jsem jej svíral v ruce a ucítil zvláštní tlak u slzných kanálků.

Rychle jsem odkráčel z ponurého prostředí a zahladil za sebou stopy v prachu. Ten osudný provaz, který si má nešťastná matka v zoufalství dobrovolně utáhla kolem krku, musel navěky zmizet ze světa. Hodil jsem ho do krbu a sledoval, jak plameny během chvilky definitivně spolky poslední pojítko s temnou minulostí. Nezůstalo už nic, co by mi ji připomínalo. Zůstal ale ještě někdo, s kým se musím vypořádat. Původce toho všeho.

Trpělivě jsem čekal dalších několik hodin. Když se ten krutovládce konečně vrátil domů, přestože jsem se na tento okamžik dlouho připravoval, zachvěl jsem se panickým strachem, jako bez výjimky pokaždé, když jsem mu stál tváří v tvář.

Nedokázal jsem ovšem skrýt své zklamání. Byl zpitý pod obraz a v ruce třímal nedopitou láhev. Sotva stál na nohou. Jeho momentální stav, vylučující schopnost jakékoliv sebeobrany, mi překazil plán. Naše síly nebyly vyrovnané a já jsem si souboj na život a na smrt na poslední chvíli rozmyslel. I když ho k smrti nenávidím, neukojím svou touhu po pomstě za každou cenu a neporazím - nebo nedorazím? - ho přesto, že je v nevýhodě. Ačkoli mi v těle koluje jeho krev, nejsem vůbec jako on, který celý život vybíjel svou sílu na slabších. Prahl jsem po rovnocenném souboji.

Rozčarovaně jsem se otočil k východu a svoji pomstu nechal na jindy. Když mě spatřil, zarazil se, ale okamžitě nabyl svou příznačnou autoritu. "Co tady chceš, ty čarodějnické plémě? Říkal jsem ti, že černokněžnické zrůdy nechci ve svém domě vidět!" zahulákal opile. Nikdy se nesmířil s tím, že jsem se svým intelektem nešel studovat práva nebo finance a odešel jsem do Bradavic. "A co to máš na sobě za hadry? Ty vaše kutny mi sem tahat nebudeš!" křičel a vrávoravě se ke mně přibližoval. Sledoval mě krví podlitýma prasečíma očima ve zrudlé tváři.

Toho necitelného pohledu zpod svraštělého obočí, který nikdy nevěstil nic dobrého, jsem se od dětství k smrti bál. Srdce se mi i teď strachem divoce rozbušilo v hrudi. Ustupoval jsem před ním a odhodlání pomstít se mu za kruté roky mne každým dalším krokem opouštělo víc a víc. Stalo se to, co jsem nepředpokládal. Panický strach z otce, kterého jsem se nedokázal nikdy zbavit, přehlušil všechny ostatní emoce, včetně odvahy k pomstě, ke které jsem se rozhodl.

Byl už jen dva kroky ode mne, když jsem instinktivně vytáhl hůlku. "Ty se odvažuješ vyhrožovat mi s tím prutem?" Ohnal se po mně dlaní, širokou jako lopata. "Já ti to zasrané kouzlení vytluču z palice, ty spratku jeden!" zařval.

Přestože jsem se třásl strachy, poprvé v životě jsem se mu postavil. Už tisíckrát jeho ruka těžce dopadla na mou tvář, dnes jsem se ale poprvé hbitě vyhnul jeho ráně. Zavrávoral, když se netrefil a nepovedená facka rozžehla v něm nevídaný vztek. "Ty mi budeš vzdorovat, ty zasraný hajzle? Vlastnímu otci?" rozzuřil se. Vyřítil se na mne jako lokomotiva, zcela neúměrně svému stavu a povalil mě na zem. Jeho těžké tělo zalehlo mou křehkou konstrukci a nedovolilo mi dýchat. Hůlka mi vyklouzla z ruky.

Podcenil jsem jeho stav. Přesto, že byl silně opilý, jeho reakce to kupodivu neovlivnilo. Seděl na mně jako slon na mravenci, nemohl jsem se ani hnout, pouze jsem se snažil zoufale krýt obličej. Vší silou, znásobenou alkoholem a stupňujícím cholerickým záchvatem, který jsem tak důvěrně znal, do mě surově bušil pěstmi jako do boxovacího pytle. "Já z tebe ten vzdor vytluču, i kdybys tady měl na té zemi chcípnout!" běsnil.

Zalila mě krev z rozbitého nosu a snad i z dalších ran v obličeji. Každá rána, kterou jsem od něj utržil, mě víc a víc vyburcovávala k reakci. Když jsem uslyšel to křupnutí a levou rukou mi projela šílená bolest, probudil se ve mně silný pud sebezáchovy. Zašmátral jsem po hůlce a když jsem ji nahmatal, odmrštil jsem jeho tělo přes celou místnost do kouta.

Postavil jsem se s takovou rychlostí, s jakou mi to mé zmlácené tělo umožňovalo, a s napřaženou hůlkou jsem se pomalu přibližoval k němu. Vyzařovaly ze mne tak mocné vlny nenávisti, až mi připadalo neuvěřitelné, že je necítí, jak se mu propalují do těla. Ležel rozpláclý na zádech na podlaze a posměšně se poškleboval, přesto jsem poznal v jeho očích skrývaný strach. "Nikdy v sobě nenajdeš odvahu, abys ublížil vlastnímu otci, ty srabe!" zachechtal se škodolibě.

"Nepřišel jsem ti ublížit," řekl jsem chladným hlasem. "Přišel jsem tě zabít." Oči mu zastřela hrůza a okamžitě vystřízlivěl.

I když jsem měl tu moc, jako malý kluk jsem nikdy v sobě nenašel odvahu použít proti němu jakoukoliv kletbu a on to moc dobře věděl. Už ale nejsem ten malý, týraný, vystrašený kluk, který si od něj nechal všechno líbit. Teď jsem Smrtijed. Vycvičený k zabíjení svých nepřátel. A můj otec je mým nepřítelem.

Přistoupil jsem až k němu, přestože jsem ho kletbou mohl kdykoliv zabít i z dálky. Klečel na kolenou a vyděšeně zíral nahoru do mých očí. Vyčetl v nich svůj konec. "Severusi… Severusi, to nesmíš… to nemůžeš… jsem přece tvůj otec," žadonil o slitování.

Utřel jsem si do rukávu krev, kapající mi z rozbitého nosu až na hábit. Když mi pravá ruka, svírající hůlku poklesla podél těla, na tváři se mu objevil vítězný úšklebek. Ten ubožák byl přesvědčen, že jsem opět ztratil odvahu se mu vzepřít. Vůbec netušil, že hůlku teď nepotřebuji. Chtěl jsem ho zabít vlastní rukou.

Hleděl jsem do té nenáviděné tváře, která mě v nočních můrách pronásledovala téměř každou noc, a před zraky se mi promítalo celé mé úděsné dětství. Kruté fyzické tresty za to, že jsem byl jiný, zpřelámané prsty, když jsem byl přichycen s hůlkou v ruce, skrývání svého zmláceného těla před spolužáky pod vrstvami oblečení po každém návratu z prázdnin, nesčetněkrát pěstí přeražená nosní kost, v důsledku které mi z obličeje trčí nevzhledný skobovitý nos, závist vůči těm spolužákům, o které bylo doma láskyplně postaráno a co mně celý život chybělo, a hlavně… hlavně absolutní nedostatek lásky.

Přímo před zraky svého otce jsem se z toho pobledlého, vystrašeného, vyzáblého kluka s pokřiveným charakterem z traumatických zážitků z dětství, nedůvěřujícího lidem, proměňoval v nelítostného, nemilosrdného boha pomsty. To odporné nelidské stvoření, klečící v pozici kajícníka u mých nohou rázem poznalo tu náhlou změnu a povýšený úsměv vystřídal děs v jeho očích.

Zatnul jsem levou ruku v pěst a zvedl jsem ji nad jeho hlavou. "Ne… ne, Severusi… to přece nemůžeš," úpěnlivě prosil. "Nedělej to, proboha! To je zločin!" Pištěl strachy jako prase na jatkách.

Opovrženě jsem se na něj díval, užíval jsem si ten jeho strach, který z něj sálal na sto honů, a necítil jsem žádnou lítost, tak jako on ji vůči mně a mé matce necítil celý život. "Zabít tyrana není zločin," zašeptal jsem. Ruka čněla nad jeho zátylkem jako meč pomsty. Opět jsem ucítil to příjemné vzrušení, rozlévající se do celého těla. Ignoroval jsem jeho zoufalé prosby. Už je příliš pozdě na to, abych mu odpustil. Olízl jsem si krev na roztrženém rtu a tiše řekl. "Tohle je za mne a za mou matku. Chcípni v pekle!"

Byla to poslední slova, která ve svém životě uslyšel. Aniž by se mi pohnul jediný sval ve tváři, hrana mé ruky prudce dopadla na otcovu šíji přesně v okamžiku, kdy učinil poslední zoufalý, ovšem zcela marný pokus o záchranu svého života.

Ani nehlesl. Byl mrtvý dřív, než se jeho mohutné tělo bezvládně skácelo na podlahu. Z koutku úst mu vytékal tenký pramínek krve. Stál jsem nad ním ještě dlouho potom, co z něj vyprchal ten jeho tyranský život a díval jsem se jeho vyděšených mrtvých očí, které i po smrti upíral nahoru ke mně. Cítil jsem nesmírnou satisfakci za zkažené dětství a za to, že donutil moji matku vzít si život. Jediný zvuk, který jsem vnímal, byl můj zrychlený dech a zběsilý tlukot mého srdce.

Plameny v krbu za mými zády pomalu dohořívaly. Jejich záře se strašidelně mihotala na protější zdi a můj černý stín se rýsoval na té zdi jako zlověstný přízrak. Místnost připomínala temnou polstrovanou celu. Oheň nemilosrdně spolykal mou minulost a jednou provždy zpřetrhal poslední pouta, svazující mě jako železný řetěz k tomuto domu. Nebylo už nic, co by mi připomínalo mé otřesné dětství. Nic… a nikdo.

Zametl jsem za sebou veškeré stopy mé přítomnosti a spěšně opustil toto hadí hnízdo s pevným odhodláním nikdy se sem už nevrátit. Vyšel jsem ven do noci a zhluboka vdechl do plic studený vzduch. Nevnímal jsem nevábný pach rybiny, nesoucí se od nedaleké špinavé řeky. Po dlouhé řadě let se mi opět dýchalo volně a svobodně.

Než jsem navždy opustil tento zkurvený mudlovský svět, položil jsem na skromný hrob své matky rudou růži a tiše nad ním zašeptal. "Pomsta je dokonána. Za nás za oba. Sbohem." Definitivně se zavřela hladina vody nad jednou nešťastnou kapitolou mého života a já jsem se rychle přemístil tam, kam patřím a patřil jsem odjakživa. Kouzelnický svět je a vždycky bude jediným mým domovem.

_______

Tiše jsem se proplížil rovnou do svého pokoje v Malfoy Manor. Neměl jsem vůbec náladu Luciusovi něco vysvětlovat, nehledě na to, že jsem musel dát co nejdřív do pořádku své zřízené tělo.

Pomocí kouzla - sám jsem toho nebyl v tuto chvíli schopen - jsem shodil ze sebe všechno oblečení a nahý jsem si stoupl před zrcadlo v koupelně. Bledá kůže na obličeji i po celém těle byla poseta šrámy a modřinami a nad horním rtem a na bradě jsem měl rozmáznutou zaschlou krev. Jako během celého mého dětství.

Vyšplouchl jsem na sebe několik hrstí ledové vody. Špičkou hůlky jsem si přejel po levém předloktí a zamumlal zaklínadlo na zacelení zlomené kosti. Sval pod kůží se zavlnil pohybem uvnitř a já jsem tiše sykl bolestí. Prasklá vřetenní kost okamžitě srostla, ruka přesto nebyla v úplném pořádku. Ale mohl jsem s ní alespoň hýbat.

Pustil jsem sprchu a vlezl jsem si pod silný proud vlažné vody. Čerstvé šrámy pálily, když se do nich dostala voda. Zavřel jsem oči a nechal po svém těle splývat blahodárný proud teplé vody. Smývala do odpadu špínu, pot, krev a tíhu činu, který jsem vykonal.

Nečekaně se mi zezadu kolem pasu obtočily zvídavé paže. Lucius se připlížil ke mně tak tiše, že jsem se lekl a málem uklouzl na mokré podlaze. Pevně mě zezadu sevřel do náruče. "Co děláš?" obořil jsem se na něj a prudkým pohybem hlavy jsem odhodil mokré vlasy z obličeje.

"Zachraňuji tě," odpověděl se smíchem. Když zahlédl můj obličej, okamžitě mě pustil a donutil mě otočit se k němu. "Severusi, sakra, co se ti stalo? Byl jsi na válečné výpravě?" zamračeně si mě prohlížel od hlavy k patě.

"Nech mě na pokoji," požádal jsem ho a otočil jsem se k němu zády. Začal jsem se spěšně mýt.

"Kdo tě tak zřídil?" vyptával se neodbytně. Chytil mě za rameno a snažil se proti mé vůli otočit mě k sobě. "Který hajzl ti tohle udělal?"

"Nech mě. Je tak těžké pochopit, o co tě žádám?" Vytrhl jsem se mu, čím jsem si uštědřil další ránu do hlavy o koupelnovou poličku. "Do-prdele!" zaklel jsem vztekle.

"Severusi, co se stalo? Mluv se mnou." Lucius někdy dokáže být skutečně pěkně otravný.

"Vypadni, sakra!" Popadl jsem hůlku a vztekle jsem po něm mrštil kletbou. Přepadl přes dveře sprchy do koupelny a zůstal ležet nahý na podlaze, nechápavě na mne zírajíc zpoza pramene světlých vlasů, který mu spadl do obličeje. "Chci být chvíli sám. Můžeš to pochopit?" řekl jsem rozčileně a prudce za sebou zašoupl prosklené dveře sprchy.

Další půlhodinu jsem strávil pod proudem horké vody a když jsem konečně vyšel z koupelny, Lucius seděl v širokém křesle. Byl jsem přesvědčen, že po tom mém trapném výstupu ve sprše odejde naštvaně do svých komnat a při holení jsem se dokonce zabýval myšlenkou, jestli nemám jít podlézavě škrábat na jeho dveře.

Vyřešil mé dilema. Čekal na mne. V ruce svíral skleničku se zlatým mokem. Točil s ní mezi prsty a kostky ledu cinkaly o stěny sklenice. Mlčky mě pozoroval přimhouřenýma očima, ale jeho rty se nezvlnily do úsměvu jako jindy. Dokonce ani do toho typicky sarkastického. Župan měl na prsou rozhrnutý a já zahlédl pod jeho klíční kostí rudou skvrnu velikosti galeonu, čerstvou památku na mou kletbu.

Zastyděl jsem se. Přistoupil jsem k němu a sedl si obkročmo do jeho klína. Kolena jsem přitiskl k jeho bokům a dlaně položil po stranách jeho hlavy na opěradlo. Hleděl jsem mu upřeně do ocelově modrých očí. Neobjal mě, ale ani mě neodstrčil. Sklonil jsem hlavu ke skvrně po kletbě a něžně jsem ji líbal a hladil špičkou jazyka.

Lucius pochopil tuto neverbální omluvu, položil sklenku na zem a oběma dlaněmi mi objal tvář. Prohlížel si můj pomlácený obličej a palci mi hladil čelist. Opřel své čelo o mé a zblízka mi hleděl do očí. I když nepromluvil ani slovo, porozuměl jsem jeho pohledu. Bál se o mne.

"Zabil jsem otce," řekl jsem tiše.

Lucius nespustil ze mne zrak. "Určitě jsi měl silný důvod," zašeptal a víc se neptal. Naklonil hlavu na bok a špičkou jazyka olízl můj rozbitý ret. Něžně se s ním mazlil a jeho laskání plynule přešlo do jemného polibku. Jeho jazyk vklouzl mezi mé pootevřené rty a začal v mých ústech pátrat po mém. Ovinul jsem své paže kolem jeho krku, pomalu zavřel oči a vytěsnil jsem z mysli celý svět. Byl jenom Lucius.

Najednou jsme oba prudce otevřeli oči a naše ústa se od sebe odtrhla. Významně jsme se na sebe podívali a spěšně jsme se zvedli. Lucius rychlým krokem beze slova zamířil do svých komnat a já jsem se začal rychle oblékat. Třel jsem si přitom nervózně kůži na levém předloktí. Znamení zla neuvěřitelně pálilo. Pán zla svolával své věrné Smrtijedy.

další kapitola