Vyvrženci pekla 2: Na život a na smrt

2. část:

Na život a na smrt

"10 Downing Street," zašeptal jsem těsně před přemístěním. Tělo se mi rozložilo na atomy a molekuly, aby se po teleportaci zase složily do Severuse Snapea. Kolikrát už jsem myslel na to, co by se stalo, kdyby se některý atom jednou vzepřel zákonům fyziky a zbloudil by. Byl bych to pořád ještě já?

Toto cestování prostorem mi vzalo víc energie, než jsem byl po včerejší prohýřené noci pro tuto chvíli schopen vydat. Ocitl jsem se na ztichlém nádvoří nejznámější adresy v celé Británii, slabě osvětleném jen kuželem bledého světla z jediného rozsvíceného okna v křídle s úředními místnostmi. Naše oběť zjevně často pracovala dlouho po půlnoci. Trochu se tím sice mění plán, ale ne zas tak významně.

Kolem mně se začal ze tmy vynořovat roj tmavých postav, zahalených do černých plášťů, s kápěmi na hlavách a maskami na obličejích. Seskupili jsme se do těsného kruhu a Yaxley, který tuto akci vedl, nám šeptem zopakoval stručné instrukce. "Každý z vás ví, co má dělat. Připravte si hůlky. Malfoy s tím štěnětem zůstane hlídat tady na nádvoří, Dolohov a Rosier si ohlídají zadní vchod a já s Portmanem se postaráme o našeho mudlovského přítele." Ukázal prstem do jediného zdroje světla v širokém okolí. "Kdyby kterákoliv dvojice měla potíže, ostatní jí přiběhnou na pomoc. Je to jasné?" Změřil si pohledem pět párů očí, ukrytých za maskami. Přikývli jsme. "Jdeme!" rozkázal tiše.

Jak předpokládal, hlavní dveře byly zabezpečené zevnitř alarmem a nešly odemknout kouzlem. Yaxley se rychle proměnil v poštolku a proletěl skrz mříže otevřeným oknem v přízemí dovnitř. O pár vteřin později cvakl zevnitř zámek, dveře se otevřely a všichni čtyři zmizeli v domě.

Všude bylo ticho a tma jako v hrobce. Kolena se mi třásla, ale za žádnou cenu jsem nedal před Luciusem na sobě znát, že mám strach. Je to moje první akce ve službách Pána zla a já nechci udělat chybu, za kterou by zaplatili ostatní, možná i životem. V uších mi zněl lhostejný Voldemortův hlas, když se Yaxley odvážil protestovat proti jeho rozhodnutí vybrat mě do tohoto oddílu. Hoďte ho do vody, ať plave! Nesmím ho zklamat, když mi svěřil tak důležitý úkol.

Svou nezkušenost jsem kompenzoval pozorným sledováním okolí. Pevně jsem svíral hůlku, až mě bolely klouby a můj ostříží zrak těkal po okolí a pronikal skrz hustou tmu. Všechny smysly jsem měl napnuté k prasknutí.

Lucius ke mně potichu přistoupil a položil mi ruku na rameno. "Klid, Severusi," zašeptal.

"To ticho mě deptá," zamumlal jsem nervózně.

"Dokud je všude ticho, všechno probíhá tak, jak má," sotva slyšitelně odpověděl Lucius. "Dokud je všude ticho, nemusíme zabíjet."

Jeho dvě poslední hrozivá slova se ovinula kolem mého krku jako had a stáhla mi hrdlo. "Nedokážu to," zasípal jsem.

"Co?"

"Nedokážu znovu zabít," řekl jsem téměř neslyšně.

"Zabiješ, když budeš muset," řekl tiše Lucius.

Najednou strnul. Z domu se začal ozývat tlumený hluk a výkřiky a tmu za ztemnělými okny protínaly různobarevné záblesky. "Pojď! Rychle!" zavelel Lucius a oba jsme se rozeběhli do domu.

V chodbě v přízemí svítilo tlumené světlo, nikde nebylo vidět žádného mudlu, ani z ochranky. Uvnitř se odehrával divoký boj. Na čtyři Smrtijedy se vrhlo šest bystrozorů. Rychle jsme jim s Luciusem přispěchali na pomoc.

Kolem hlav nám šlehaly červené, bílé, ale i zelené paprsky kouzel, některé se bolestivě zarývaly do masa, jiné jen neškodně prolétly kolem a roztříštily se na zdi. Odkudsi vběhli do chodby další tři bystrozoři. Kterýsi ze Smrtijedů jednoho z nich okamžitě sejmul, ještě než se stačil vůbec rozkoukat.

Pod schody bezvládně klesl jeden ze Smrtijedů, zasažen zeleným paprskem. Nestačil jsem zaregistrovat, kdo to byl, nemohl jsem se nechat ani na chvíli ničím rozptýlit, pokud jsem tady nechtěl chcípnout. Stačilo mi, že to není Lucius. Bojoval po mém pravém boku a přes obličej měl stříbrnou masku.

Ze všech sil jsem odrážel všechny kletby, mířící na mne a sám jsem posílal desítky dalších na své nepřátele. Ani jednu ovšem smrtelnou. Navzdory tomu, že mi kolem hlavy neustále fičela zelená světla, já sám jsem nedokázal zabít. Na všechny strany jsem metal svou oblíbenou Sectumsempru. Kletbu prolezlou černou magií, kterou jsem sám vymyslel. Nezabije, ale udělá pěknou díru do těla jako po brokovnici.

Koutkem oka jsem zahlédl padnout dalšího bystrozora. Přesto byli v přesile o dvě hlavy. Bleskově jsem zkontroloval, jestli je Lucius v pořádku a na zlomek vteřiny jsem polevil v obezřetnosti. "Blangeli, za tebou!" zakřičel varovně Lucius.

Prudce jsem se otočil. Kolem hlavy mi zezadu prosvištěl přesně mířený Luciusův zelený paprsek a zaryl se do hrudi bystrozora, který zrovna zvedal ruku k vyslání zákeřné kletby do mých zad. Znovu jsem se otočil na Luciuse. Zatímco mě zachraňoval, schytal to od jiného bystrozora. Odzbrojen klesl na obě kolena a ruce si tiskl na prsa, ústa měl zkřivená bolestnou grimasou. Blížil se k němu bystrozor a mířil mu hůlkou přesně doprostřed jeho hrudi.

Zíral jsem v šoku na tu scénu, neschopen jakéhokoliv pohybu. Vše probíhalo jako ve zpomaleném filmu. Bystrozor pomalu zapíchl špičku hůlky do Luciusových prsou, jeho prsty se jako drápy pomalu přibližovaly k jeho masce, aby mu ji strhly a jeho ústa se začala pomalu pohybovat ve vyslovení smrtící kletby.

Zabiješ, když budeš muset… rozezněla se mi v hlavě Luciusova slova. Ruka s hůlkou se mi rychlostí myšlenky vymrštila a smrtelnou kletbu jsem téměř vykřikl. Avada kedavra!

Bystrozorovo tělo bylo mrtvé dřív, než se skácelo na zem. Luciusovy oči za jeho maskou se bolestivě zamlžily a sotva jsem k němu přiběhl, svalil se mi k nohám. "Letifere!" Zblízka jsem uviděl, že jeho hábit je na hrudi celý promáčený krví. Nahmatal jsem pulz na krční tepně. Byl sice slabý, ale žil, akorát ztrátou velkého množství krve ztratil vědomí.

Odkudsi přiletěla bolestivá kletba a zaryla se mi do ramena. Zasykl jsem a čelo mi proťala zlověstná vráska. S hněvem jsem se zvedl a divoce jsem metal smrtelné kletby do řad nepřátel. Mstil jsem se za Luciuse a kupodivu jsem cítil podivné vzrušení. Bažil jsem po krvi a po odplatě, jako šelma, která ucítila krev. Hbitě jsem se vyhýbal střelám, které si mě vybraly za svůj cíl a odrážel barevné blesky protikletbami.

Smrtijedi bojovali statečně a najednou už nebylo proti komu bojovat. Až do doby, kdy z krbu na konci chodby začali vylézat jako krysy z kanálu další bystrozorské posily. Někdo jim stihl dát echo, co se tady děje. Bylo jich nejmíň dvacet proti nám čtyřem.

Yaxley zavelel ústup a švihl hůlkou k mrtvému tělu Smrtijeda pod schody. Jeho tělo vzplálo a až na pár jisker, vznášejících se nad místem, kde před chvílí leželo, po něm nezůstalo ani stopy pro případné testy DNA. Smrtijedi ustupovali před valící se početnou hordou ke dveřím a Yaxley zamířil na Luciusovo ležící tělo. "Ne!" zařval jsem. "Je jen v bezvědomí!" Vrhl jsem se k Luciusovi, popadl jeho hůlku, s námahou si přehodil jeho tělo přes rameno a běžel ke dveřím za ostatními. Yaxley mi kryl záda. Hned, jak jsem se ocitl na nádvoří, přemístil jsem se podle předchozí domluvy do trůnního sálu ve Voldemortově doupěti.

_______

"Jste banda mizerných amatérů!" syčel Voldemort vztekle. "Elita mé armády, která si nedokáže poradit s tak jednoduchým úkolem!"

Klečeli jsme u jeho nohou s hlavami pokorně skloněnými na prsa a s obavami čekali na jeho trest. Nikdo z nás se neodvážil zvednout zrak. V leštěné dlažbě jsem jako v černém zrcadle zahlédl Pána zla s prkenně narovnanými zády v širokém křesle, které spíše připomínalo trůn. Dlouhými kostnatými prsty zlostně bubnoval na jeho opěrky. Jeho planoucí oči zlostně klouzaly po našich klečících postavách.

"Nebyl to jednoduchý úkol, Mistře," pokusil se odporovat Yaxley. "Ten mudla tam nikde nebyl. Hlídal tam pouze jeden z bystrozorů a když jsme se tam objevili, nějakým jejich tajným dorozumívacím znamením svolal pomoc a během okamžiku jich bylo víc než nás. Pro případ napadení měli odemčený jeden krb. Nešlo-," Jeho argumenty byly v mžiku přerušeny výkřikem a jeho tělo se svalilo na dlažbu. Chrčel a svíjel se na zemi v bolestech pod Cruciatem a metal kolem sebe rukama jako tonoucí uprostřed řeky. Smrtijedi vedle něj se poplašeně odplazili dál, jako kdyby se báli, že ta ukrutná bolest přeskočí i na ně.

Kolena mě tlačila na tvrdé podlaze a studila od dlažby, ale ani jsem se nepohnul, aby můj nenadálý pohyb neupoutal pozornost Pána a ještě víc ho nerozzuřil. Prožíval jsem tu ukrutnou bolest s Yaxleym.

"Žádný Smrtijed nikdy neřekne, že něco nejde!" řekl Pán hrozivě a konečně odklonil hůlku. Yaxley těžce oddechoval kousek ode mne. Pán zla schoval hůlku do rukávu a všem se nám okamžitě ulevilo. Ovšem jen na krátkou chvíli. Postavil se a z hábitu vytáhl dlouhý bič. Práskl jím do prázdna jako krotitel šelem a zvedl levou ruku nad hlavu. Odněkud se mu na zápěstí snesl velký černý havran. "Chci vědět, jaké jsou ztráty," řekl chladně. "Yaxley!"

Do levého ucha mi pronikl Luciusův tichý bolestný sten. Z pokleku klesl na paty a ztěžka dýchal. Vypadal žalostně a potřeboval pomoc. Sebral jsem v sobě odvahu a zvedl jsem zrak k Mistrovi. "Můj Pane, Lucius potřebuje ošetřit. Je těžce zraněný." Luciusova ruka zmáčkla mou paži na znamení varování, abych mlčel.

"Ticho!" zahřměl Voldemortův hlas a pomalu otočil svůj nelidský obličej našim směrem. "Nedovolil jsem ti, abys promluvil," zasyčel jako zmije a potrestal mě za tu opovážlivost. Pravou rukou prudce švihl do vzduchu a tenký bič proťal řídký vzduch a kůži na mé levé tváři. Zasykl jsem bolestí a instinktivně sáhl rukou na ránu. Na bříškách prstů se třpytily rudé krůpěje krve. Pořád to bylo lepší, než Cruciatus.

Voldemort si točivým pohybem ruky namotal bič zpátky na zápěstí. "Lucius to ještě chvíli vydrží, je to Smrtijed," řekl nelítostně. "A na kolena!" Práskl vztekle bičem. Lucius si namáhavě, ale poslušně klekl. Tělem se mi rozlévaly vlny bezmoci a vzteku.

"Yaxley! Ty ztráty!"

Oslovený Smrtijed se těžce opět zvedl do kleku. "Portman, můj Pane," vydechl. "Musel jsem jeho tělo okamžitě na místě spálit kvůli zmaření identifikace."

"Na nepřátelské straně?" zajímal se Pán zla.

"Devět bystrozorů, Pane."

Voldemort se mazlil se svým havranem, dlouhými štíhlými prsty něžně hladil jeho hlavu a zažloutlým nehtem se mu prohraboval v lesklém peří. "Devět mrtvých nepřátel," opakoval a úzkými rty políbil havrana přímo na dlouhý zobák. Čas se nekonečně vlekl. "Nakonec to nebyla zase tak marná mise," dodal po dlouhé chvíli spokojeně.

"Pane, ale taky Portman-," odvážil se ohradit Dolohov. Hodně riskoval. Pán zla ho pro tentokrát výjimečně nepotrestal za tu drzost. "Čert vem Portmana, měl si víc hlídat svůj život," dodal drsně. "A teď všichni vypadněte!" Audience skončila.

_______

"Hlízu oměje na snížení horečky, kořen mandragory jako anestetikum, bezoár proti otravě, drcené jedové zuby, krysí slezinu a dračí sliny," diktoval jsem všechny potřebné přísady skřítkovi Dobbymu. Chci to tady mít do půl hodiny!" rozkázal jsem.

"Ano, pane," odvětil pokorně, luskl prsty a zmizel.

Další přemístění, tentokrát z Voldemortova hradu do Malfoy Manor Luciuse zbavilo posledních sil a musel jsem ho proto podepírat pod paží. Vlastně jsem ho spíš nesl. Ze všech sil jsem se ho snažil dostat do jeho pokoje. Potmě to šlo obzvlášť špatně, pořád jsem o něco zakopával, ale nemohl jsem si dovolit rozsvítit a probudit celý dům. Těžko by se vysvětlovalo, kde přišel k těm zraněním. Konečně za námi zaklaply dveře jeho komnat. Odvedl jsem ho do ložnice a opatrně uložil do postele. Dokud jsem z něj neserval oblečení, netušil jsem, jaký je celkový rozsah jeho zranění.

Zhluboka jsem vydechl, když to nahé tělo, které jsem tak rád hladil, líbal a ochutnával, teď leželo přede mnou celé zakrvácené. Většina ran byla jen povrchová od běžných kleteb, kterých jsem po svém těle utržil taky spoustu. Starost mi dělala hluboká rána v jeho hrudi.

Shodil jsem ze sebe těžký hábit, umyl si důkladně ruce a vysoko vyhrnul rukávy. Naklonil jsem se nad Luciusovo tělo a opatrně jsem odtrhl poslední kousek oblečení, přilepený zaschlou krví přímo k ráně na hrudi. Lucius zasykl a vycenil zuby jako útočící vlk. Hluboký otvor v prsním svalu se rozšklebil a tím, jak jsem odstranil zátku, z poraněné žíly se začala valit tmavá krev.

Lucius mě pozoroval za přivřenými víčky. "Jak to vypadá…" zasípal.

"Sklapni a nech mě pracovat," okřikl jsem ho nervózně. Potřeboval jsem na práci absolutní klid. Už takhle ztratil spoustu krve a přicházel o další. "Nedovolím ti, abys umřel," řekl jsem už mírněji a snad jsem se i trochu pousmál. Kde se sakra fláká ten skřítek?

Špičku hůlky jsem rychle přiložil na ránu a zamumlal zaklínadlo na zastavení krvácení. Krev přestala vytékat ze žil. Zhluboka jsem si oddechl. Není to tak vážné, jak to vypadalo. Tady mi postačí mé laické zkušenosti. Kouzlem jsem očistil Luciuse od krve, paprskem dalšího kouzla jsem spálil jeho zakrvácené cáry a povlečení a uložil jsem ho do čisté postele.

Po celou dobu nepromluvil a jsem si jist, že to nebylo tím, že jsem mu to zakázal. Nikdy si nenechal nic přikazovat. Myslím, že mu skutečně nebylo do řeči. Musel hodně trpět, ale nedal to na sobě znát. Rána na hrudi se začínala zaněcovat, a když jsem mu sáhl na čelo, hořel jako kamna.

Skřítek konečně přinesl všechny přísady a já jsem si v kuchyni rozložil nádobíčko. Rychle jsem pracoval, z hůlky se doslova kouřilo. Po půl hodině jsem s hotovými ingrediencemi vstoupil do Luciusovy ložnice.

Spal. Čelo měl celé orosené kapkami potu. Jemně jsem mu jej otřel. Probudil se a otevřel oči. Byly nádherné jako vždy, ale zastřené bolestí. Nebyly dokonce ani studené, jako jindy. Byly neskutečně smutné a četl jsem z nich bolest, která mu prolézala celým tělem. Pomohl jsem mu nadzvednout hlavu a přiložil jsem mu k ústům lahvičku s lektvarem na bezesný spánek. "Vypij to," požádal jsem.

Zašklebil se a otřásl odporem. "Co to je, sakra? Močůvka?"

"Určitě nic horšího, než ten tvůj včerejší dryják," pousmál jsem se trochu škodolibě. Prohlédl jsem jeho ránu a čelo se mi zachmuřilo. Za tu půlhodinu se pořádně zanítila a musela ukrutně bolet. Rychle jsem potřel kůži na prsou mastí z mandragory, aby se zatím pořádně vstřebala a znecitlivěla okolí, než budu v ráně pracovat.

Přinesl jsem láhev skotské, myslím, že mu přijde vhod. Pořádně jsem si loknul na kuráž a vložil jsem mu ji do ruky. Nic jsem nemusel vysvětlovat, pochopil velice rychle. Zhluboka se napil, položil ji na stolek a v pěstech sevřel cípy přikrývky.

"Chceš roubík?" zeptal jsem se.

"Strč si jej někam. Zapomněl jsi, že mám bolest rád?" křečovitě se usmál. "Dej si záležet, nebo tě zabiju." Věděl, co ho čeká. Upřel na mne oči a přikývl.

Vzal jsem do ruky whisky. Jako dezinfekce byla v těchto polních podmínkách nejvhodnější. Nalil jsem ji na ránu. Lucius sebou cukl, ale nevydal ani hlásek. Vnořil jsem mu do rány špičku hůlky a začal jsem co nejopatrněji seškrabávat zanícenou tkáň a odstraňovat odumřelou.

Ozval se výkřik a Luciusova záda se bolestí prohnula do oblouku. "Ty hajzle!" zasténal a udeřil mě pěstí. Slízl jsem si krev z horního rtu. "Sakra, Luciusi, to nemůžeš vydržet trochu bolesti? To tě mám svázat?" zaklel jsem vztekle. Srdce mi ale ve skutečnosti plakalo, byl jsem to já, kdo mu způsoboval tu nesmírnou bolest.

Přidal jsem na intenzitě. Čím dřív to bude hotové, tím líp pro něj. Pro mne vlastně taky. Pracoval jsem dál s přesností chirurga a přesto, že mi to rvalo srdce, ignoroval jsem jeho bolestné výkřiky. "Snape! Ty bastarde! Zabiju tě!" sténal. Operoval jsem rychle, aby netrpěl moc dlouho. "Do prdele, do prdele!" metal hlavou sem a tam, do obličeje mu padaly rozcuchané vlasy. "Nenávidím tě…" tiše vzlykal.

Odstranil jsem poslední kus sedlé krve a do vyčištěné rány nanesl hojivou mast. Hůlkou jsem ji zacelil a přelepil a konečně zvedl zrak k Luciusovi. Oči měl zavřené a ležel tiše, bez hnutí. Buď únavou usnul, anebo bolestí ztratil vědomí. Nesnažil jsem se zjistit, jak to je, byl jsem šťastný, že má ten nepříjemný zákrok za sebou a že už nic necítí. Zakryl jsem ho a odhrnul mu zpocené vlasy z tváře. Obličej se mu leskl potem, musel si hodně vytrpět. Políbil jsem ho na čelo a na rtech jsem ucítil slanou chuť. Ztlumil jsem světla a potichu jsem odešel.

Začal jsem se věnovat svému tělu. Důkladně jsem ze sebe smyl krev, pot, špínu a všechnu bolest a ošetřil rány. Cítil jsem se jako znovuzrozený. Než jsem odešel do svého pokoje, šel jsem ještě zkontrolovat Luciuse. Dlouho jsem stál opřený ve dveřích a sledoval jeho klidný spící obličej. Dnes jsme si navzájem zachránili životy. Pořád se mi vrací ta hrůza, že jsem o něj málem přišel. Na řasách se mi zatřpytila slza. Nemám ponětí, kde se tam vzala, ale zmizela stejně rychle, jako se objevila.

Za to, že jsem dnes zabíjel smrtelnou kletbou, vděčím jenom jemu. Byl to právě Lucius, kdo mě trpělivě naučil používat kletbu Avada Kedavra, abych vůbec dokázal projít křestem krví a zasloužil si stát se Smrtijedem. V duchu jsem se pousmál. S tou trpělivostí to bylo trochu sporné, mnohokrát mě Lucius vztekle potrestal bolestivou kletbou, když mi to nešlo. Za oběť mi padly desítky nevinných zvířat a ptáků, než jsem zabil poprvé a doopravdy.

Místo toho, abych odešel do svého pokoje, přistoupil jsem k posteli, kde tiše spal Lucius. Vklouzl jsem k němu, potichu, abych ho neprobudil. Chytil jsem do dlaně jeho ruku, ještě pořád ji měl sevřenou v pěst. Mimoděk ve spánku rozevřel prsty a propletl je s mými. Dlouho jsem ho tiše pozoroval, jak klidně spí, jak se pravidelně zvedá a klesá jeho hruď, jak jeho pootevřené rty ztěžka oddechují.

Nelituji dnešní podělané noci. Nelituji toho, že jsem propadl peklu. Nelituji svého mizerného života. Lituji každého dne, který prožiju bez Luciuse.

_______

Z hlubokého spánku mě probudil letmý polibek na rtech. Byl jemný jako vánek, ale svým nečekaným vtrhnutím do mého snu mi připadal jako invaze Smrtijedů na mudlovskou vesnici. Vylekaně jsem otevřel oči a rozespale s nimi zatěkal kolem, než jsem si uvědomil, že ta šedomodrá obloha, do které zírám, jsou Luciusovy usmívající se oči.

"Dobré ráno, příteli," ozval se Luciusův veselý hlas. Nechápal jsem, jak může mít někdo po ránu tolik elánu. Zamrkal jsem a opět zavřel oči před tou záplavou světla, valící se z dokořán otevřených oken na mou sítnici. Na krku mě zastudil pramen mokrých vlasů. "Tak vstávej," uslyšel jsem naléhavý šepot u svého ucha. Do nosu mi pronikla opojná vůně drahé kolínské. "Chci spát," zabručel jsem nevrle a přitáhl si přikrývku až k bradě.

Na nose mě polechtala špička třepetajícího se vlhkého jazyka. Pokrčil jsem s ním a můj nos se najednou celý ocitl v Luciusových ústech. Zalapal jsem po vzduchu. "Odpal, Luciusi," zavrčel jsem. Do uší mi pronikal zpěv ptáků. Proč ti ptáci tak řvou?

"Je už poledne, Severusi," opruzoval dál Lucius. Vstávat se mi rozhodně nechtělo. Dělal jsem, že jsem opět usnul. Snad teď ten otravný budíček konečně vypne. Začal jsem pravidelně oddechovat. Lucius se stáhl. To byl chytrý tah, pomyslel jsem si a začal se propadávat do příjemného polospánku. Možná by se mi i povedlo opět usnout…

Och, Merline, ne… Přikrývka začala pomalu klouzat z mého těla a o chvilku později jsem ležel v posteli nahý jako novorozeně. Nedal jsem nijak najevo, že jsem vzhůru. Když jsem ale na břiše ucítil příjemné lechtání Luciusova dovedného jazyka, přesouvajícího se s jasným úmyslem až do slabin k místu, které on tak důvěrně znal, bylo nad slunce jasné, že jsem ztracen.

Můj ochablý penis, ztrácející se v jeho ústech, začal žít svým vlastním životem a v rozporu s mým rozhodnutím začal rychle nabývat na objemu. Zrádce. Živě jsem si představoval Luciusův vítězný úšklebek ve tváři. Když jeho plochý jazyk zákeřně přejel po mém žaludu a rozeslal tím impulzy do všech nervů v těle, nedokázal jsem už hrát spícího. Z plic se mi vydral hluboký, slastný výdech. "Bastarde," zasyčel jsem a konečně otevřel oči.

Lucius se triumfálně zachechtal. "Vím, co tě zaručeně probudí," zašklebil se. Sklonil tvář a pokračoval v práci v mém klíně.

Jeho pilné snažení mě definitivně probudilo. "Nato, že jsi v noci utekl hrobníkovi z lopaty, jsi po ránu nějaký moc čilý," rýpl jsem si.

"Měl jsem dobrého ranhojiče. Toho nejlepšího," poznamenal, když byl dostatečně spokojen s tvrdostí mé erekce k tomu, co s ní zamýšlel a sedl si obkročmo na mne. Pomalu na mně dosedal a upřeně mě pozoroval zpod přivřených řas. Nahou hruď mu křižovala hojící se jizva po včerejší ráně od kletby.

"A co nějaká lubrikace?" ohradil jsem se.

"Přece nebudu čekat, až se laskavě vzbudíš a upozorníš mě na to. Ten zatracený gel mi klouže mezi hýžděmi už minimálně deset minut."

Tělo se mi roztřáslo smíchem. "Tak proto jsi mě tak naléhavě budil, ty mizero," pochopil jsem.

"Divíš se? Zkus si to, jaké to je, když se ti půlky smekají o sebe," posteskl si. Kolena přitiskl k mým bokům a začal se pravidelně nadzvedávat.

Roztáhl jsem ruce do stran a nechal veškerou práci na něm. Chtěl šoustat, tak ať maká. Aspoň zatím. "Jsi pěkný mizera," rýpl jsem si. "Už od chvíle, jak jsem se probudil, jsi věděl, že mě budeš šoustat." Z pootevřených rtů se mi draly tlumené vzdechy. Ten prevít to skutečně uměl.

"Mýlíš se. Byl jsem si tím jist hned, jak jsem se probudil já," řekl ješitně mezi vzdechy. "Vidět tě po probuzení ležet vedle sebe a nevyužít toho by byl neodpustitelný hřích." Zaklonil hlavu mírně dozadu a s rukama, zapřenýma v bok se smyslně pohyboval nahoru a dolů, vodopád světlých vlasů mu splýval až do pasu.

Zasténal jsem, když dosedl až na doraz. "Trpíš silnou závislostí na sexu. Ani smrt na jazyku tě neodradí," procedil jsem mezi zuby.

"Zavři zobák, Snape, a soustřeď se. Jestli sis to ještě nevšiml, šoustám tě," zavrčel, jeho hlas se ale začal zbarvovat smyslnými tóny žádostivosti a touhy.

Chytil jsem ho kolem boků a svým vlastním tempem jsem mu pomáhal v přirážení. Těžce jsme oddechovali a předháněli se ve vzdychání. "Otoč se," zašeptal jsem vzrušeně. "Chci tě vojet zezadu."

"Takže už se ti nechce spát?" uculil se Lucius a pomalu se otočil na mém penisu. Naučeným způsobem, bez toho, že by můj penis z něj vyklouzl, jsme si oba klekli. Rozrušeně jsem pohladil jemnou bílou kůži, kterou na mne tak dráždivě vystrkoval a dlaní plácl po ní, až lehce zčervenala a pak jsem mu pevně sevřel jeho štíhlé boky v přípravě na divokou jízdu.

Rozkročil jsem se a začal jsem prudce přirážet do jeho těla. Sténal a křičel, jako kdyby to dělal poprvé a já ještě víc přidal na intenzitě. Chtěl to, nenechal mě kvůli tomu spát, tak ať si to užije. Zmohl se jen na pouhé Och, bože! Och, bože!

Cítil jsem pod rukama, že se mu silně roztřásla stehna, jasná známka toho, že letí k vrcholu. Sevřel jsem jeho pánevní kosti a zběsile jsem si narážel jeho zadek do slabin. Jeho bedra skrápěly proudy potu, kapající mi ze zpoceného čela.

Jak jsem předpokládal, netrvalo dlouho a v té spleti jeho nesrozumitelných výkřiků jsem zachytil své jméno, které pokaždé zasténá v okamžiku vyvrcholení. Znělo tak toužebně, tak smyslně, tak eroticky, že mě stimulovalo k mému vlastnímu dokonalému orgasmu.

Zcela vyřízen jsem padl na Luciusova záda. Podlomily se mu ruce a roztáhl se pode mnou jako žába. Evidentně mu to nevadilo. Ztěžka oddechoval a při každém výdechu odfoukával pramen neposlušných vlasů z obličeje, který mu hned zase padal zpátky do tváře. "Jednou mě zabiješ, ty prevíte," hekl zničeně.

Funěl jsem mu zadýchaně do ucha. "To pochybuji. Máš výdrž jako dostihový kůň," oponoval jsem. "Tohle s Narcisou nikdy nezažiješ," neodpustil jsem si poznamenat a překulil jsem se na záda.

"To tedy určitě ne," zamumlal Lucius na půl úst, jakékoliv další reakce už nebyl schopen.

Pozoroval jsem naše zpocená nahá těla v obrovském stropním zrcadle a zaměstnal jsem se analýzou mého vztahu s Luciusem. Když pominu včerejší náročnou noc, prožívám nejkrásnější období svého života. Nikdy jsem ještě nebyl takhle šťastný, nikdy jsem takhle nikoho nemiloval, když tak nad tím zpětně přemýšlím, vlastně ani Lily, a nikdy jsem takhle ani nebyl milován. Miluji Luciuse, ne sice bezhlavě a až za hrob, ale je to víc, než jsem kdy měl.

Otočil jsem se na bok k Luciusovi a přisunul hlavu těsně k jeho tváři, že jsem cítil jeho horký dech na lícních kostech. Nenamáhal se ani otevřít oko. "Jak ti je?" zeptal jsem se starostlivě.

"Hmm," poskytl mi zcela vyčerpávající odpověď.

Opřel jsem si hlavu do dlaně a pozoroval jeho klidnou tvář. Koutky rtů měl mírně zvednuté ve spokojeném úsměvu. Dlouhé řasy se mu chvěly, ale k mému zklamání měl zavřené oči. Přitom moc dobře věděl, jak miluji pohled jeho nádherných očí. Zpocená záda měl až po lopatky zakrytá záplavou světlých vlasů. Vzal jsem jeden pramen do dlaně a hrál si s ním. Nechal jsem si jeho vlasy jen tak proklouzávat mezi prsty. Byly jemné, ještě trochu vlhké a voňavé.

"V noci sis vedl opravdu skvěle," řekl najednou.

"Matně si vybavuji, že v noci jsme vůbec nešoustali," zavtipkoval jsem. "Co máš tedy na mysli? Ty bystrozory, anebo ten chirurgický zákrok?"

"Obojí, samozřejmě," poznamenal Lucius a moje ego se nafouklo jako balónek. "Už jsem ale měl strach, že tu ruku nezvedneš a necháš mě tam chcípnout. Na co jsi čekal? Na sovu s žádostí o pomoc? V boji se musíš rozhodovat rychle." Balónek s mým egem zase splaskl.

Otevřel oči a mazaně se usmál. Přetočil se na záda a strhl mě k sobě. "Zachránil jsi mi život, Severusi," zašeptal a políbil mě na drobnou jizvu na tváři po Voldemortově biči. Položil jsem dlaně po stranách jeho hlavy a koukal dolů do jeho očí barvy zamračené oblohy. "Kdybys mi pár vteřin předtím-," vtiskl jsem mu polibek na čelo, "-nezachránil život ty-," políbil jsem jeho oko, "-nemohl bych teď udělat-," políbil jsem i to druhé, "-tohle." Vášnivě jsem se přitiskl k jeho nemravně ohrnutým rtům a jazykem vtrhl mezi pootevřenými zuby hluboko do jeho úst. Objal mě kolem krku a naše jazyky sváděly smyslnou bitvu.

Pomalu jsem zavřel oči. Nekonečně dlouhou dobu jsme si s vášní proplétali jazyky a kousali rty. Když se naše ústa konečně odtrhla od sebe, Lucius se pobaveně ušklíbl. "Ještěže jsme si navzájem zachránili životy. Byla by velká škoda přijít o tento zážitek." Špičkou jazyka si labužnicky olízl rty.

"Tam, v zápalu boje… jak jsi mi to řekl?" zeptal jsem se zvědavě.

"Blangel," řekl Lucius a prsty se mi prohraboval ve vlasech. "Nebyl čas zavolat na tebe celým jménem, Black Angeli," vysvětlil šelmovsky. "Tak jsem si to zkrátil."

"Víš něco o boji zblízka?" zeptal jsem se náhle. "Jak zabít holou rukou?"

Prsty, hladící mé vlasy, znehybněly. "K čemu to potřebuješ vědět?" zeptal se Lucius překvapeně. "Máš přece hůlku."

"Tak víš, sakra?" zeptal jsem se znova.

Sepjal ruce pod hlavou a upřeně mě pozoroval. "Něco málo vím. Například jak zabít přesně mířenou ranou do zátylku. Ale nepoužívám to, já si ruce zásadně nešpiním. Ale Dolohov o tom ví všechno, je to jeho specializace," řekl zamyšleně. "Proč to chceš vědět? Ještě před pár hodinami jsi měl strach seslat smrt hůlkou na dálku. Proč najednou to rozhodnutí zabít holýma rukama?" ptal se nechápavě. "A… koho?"

Neodpověděl jsem. Sám jsem ještě docela nechápal, co způsobilo tu změnu. Nejspíš silná motivace, která mě dohnala k tomu, že jsem se zbavil strachu ze zabíjení. A Luciusův život byla proklatě silná motivace.

Jenom první smrt je děsivá. Každou další už si budeš užívat…vzpomněl jsem si na Regulusova slova a uvědomoval jsem si, jak pravdivá byla. To podivné vzrušení, vibrující celým mým tělem, když jsem metal kletby, nesoucí smrt do nepřátelských těl, bych - ještě včera bych se této myšlenky zděsil - docela rád ještě zažil. Zabíjení není nakonec tak hrozné.

Regulus měl zatraceně pravdu. Smrt, na kterou se teď chystám, si zaručeně budu užívat. Místo odpovědi na sérii Luciusových otázek jsem se posadil a stručně řekl. "Ukaž mi to."

Pochopil, že ze mne nic nedostane. Rezignoval a sedl si také. "V lidském těle se nacházejí důležitá místa, ovládající tělo i prostor mimo něj," začal. "Energetickou dráhou procházejí podél páteře-,"

"Ušetři mě té omáčky kolem, anatomii lidského těla znám skutečně dobře," zavrčel jsem netrpělivě. "K věci."

Luciusovo čelo se zatáhlo černým mrakem a mezi obočím se mu utvořila vráska. "Odborně vedenou ranou pěstí do šíje srazíš oběť na kolena. Hranou ruky mezi tyto krční obratle-," názorně ukázal na mé páteři, "-zasáhneš nervová centra a usmrtíš." Podíval se mi zpříma do očí a drsně dodal. "Za vteřinu je po všem."

Zvedl jsem se a začal se spěšně oblékat. "Kam jdeš, Severusi?" ozvalo se poplašeně z postele. Cítil jsem jeho propalující pohled na temeni, ale neotočil jsem se, aby nezahlédl planoucí žár v mých očích. Nedokázal jsem ho skrýt, ať jsem se snažil sebevíc.

"Mám nevyřízené účty s jednou noční můrou ze svého dětství. Chci s ní definitivně skoncovat," řekl jsem stručně. Víc vědět nemusí. Zapnul jsem knoflíky hábitu až ke krku a přes ramena přehodil plášť. Zkontroloval jsem, jestli je hůlka na svém místě na srdci a vstoupil jsem do krbu.

"Severusi, neudělej nějakou hloupost," zaslechl jsem ještě Luciusův varovný hlas. Hodil jsem před sebe letax a tiše jsem zašeptal. "Tkalcovská ulice."

další kapitola